#existencialismus

[goodbuttaken]

večerní chvíle existencialismu na nádraží v Libčicích

[chaoticgoodcaptain]

omlouvám se, ale tahle pohádka by byla tak dokonalá, kdyby všichni skončili v pekle, ale kvůli své dobrotě se stali čerty

ten potenciál pro pokračování, ty duhové vlny, ten existencialismus hmmm

[natalieh007]

What is your filosofiský směr a filosof podle toho kolik přispíváš na sirotky v mekáči (19.-20. století)

0 Kč

nihilismus

Friedrich Nietzsche ✝️

- život nemá smysl

- proč dávat něco sirotkům, když nemají rodinu ani nepřispívají společnosti

20 Kč

absurdismus

Albert Camus 🎀

- neexistuje smysl života jedině rebelie a já věřím že pokud ti je 10 a dáš 20 Kč na sirotky z tvého 50-ti korunového kapesné tak to rebelie je (nepřímo se vysměješ sirotkům a máma tě zpíčuje za to že skoro polovina tvého kapesného je pryč)

- Jediný důvod proč jsi nespáchal sebevraždu je romantizování tvýho nudnýho života, takže jsi si to chtěl opepřit tím že dáš trochu na sirotky

50 Kč

existencialismus

Jean-Paul Sartre 🔫

Franz Kafka🪳

- život nemá smysl BUT we can create one

- Myslíš že 50 Kč vytvoří smysl života tobě i tomu sirotkovy

- Vcelku naivní srry

100 Kč

marxismus

Karl Marx ⚒️

Bedřich Engels ⚖️

(Gay couple)

- za to že existují sirotci viníš kapitalismus

- neděláš to pro ty sirotky but as a rebellion against capitalism

- na druhou starnu jsi rad že ti sirotci nemusí lézt komínem jako v 19. století

(This is just for a shit and giggles u guys)

[opily-zajic]

Zajíc si říkal, že si založí i hudební rubriku, kde si bude ukládat skladby, které se mu líbí, jsou zajímavé, nebo ho prostě nějakým způsobem zaujaly. Čas strávený v zahraničí se dostává do přímé úměry k mé vzrůstající lásce k české současné hudbě, a tak ji paradoxně poslouchám víc, než v Česku.

Od momentu, kdy tohle nové album od post-hudby vyšlo (což už budou dobré dva měsíce), si tuto skladbu jedu pravidelně téměř obden. Tuhle skvělou kritiku grind mindsetu a osobnosti rádoby podnikatelů naprosto zbožňuju. Takových brankářů na středozápadě znám několik a žeru, jakým způsobem je tady k nim přistupováno. Taky to brankářům závidím - jejich pravidelný příjem, kariérní růst, korporátní kecy, pět bytů a tři holky za den - ale zároveň cítím vzdálenost, nemožnost, nepravdivost a vlastně i absolutní nechuť a odmítavost toho dosáhnout.

Cítím, že se tímhle albem post-hudba hodně proměnila, aspoň co se týče celkového "vajbu" skladeb. Je v tom více eufórie, více vtipu, více melodie, trochu méně řvaní. Třeba takové 90's kids jsou absolutní neobvyklý banger. Ale pořád to tam je. Pořád tam jsou ty skvělé texty, což je to, čeho si na nich nejvíc vážím. Stále je tam něco, co si člověk může pustit tisíckrát a pořád tam něco najde. Eufórie v melancholických textech. Typický post-hudební existencialismus. lol

(Nejsem hudební publicista a hudbu vnímám jen jako příjemnou změť bumbum a ducduc, takže prosím mé názory neberte vážně nebo edukovaně)

[ctenisveta]

Jenže štestí je jako heroin – jakmile ho člověk okusí, jakmile zjistí, že existuje, nedokáže se už nikdy pořádně smířit s obvyklým životem bez něj. Protože štěstí je něco jiného než spokojenost. Jedná se o chvějivý výjimečný stav, o vteřiny, minuty, dny, o nichž dobře víte, že nebudou mít dlouhého trvání. A stesk po štěstí nenásleduje, nýbrž ho provází.

Jo Nesbø, Nůž

[cvokhauz]

co kdybych psala recenze na knihy jako cílek píše recenze na jeskyně 

[terkhell]

Myslím, že vše se ničím stává v útrobách vesmíru.

Nic víc nejsme tu, než nadbyteční.

Ve válkách, ve smíru?

Včera bylo pozdě přijmout za své

fakt,

že co nevznítí se, neuhasne.

Člověk co sotva vnímá světlo, vibrací hluk.

Nevěřím v barvy, v zvuk -

Mít oči co uzří víc,

Uši co zachytí,

Mozek co zpracuje,

Mysl uvidíc...

Nahlížet denně za závoj všedního,

Přítomného, denního.

Uchopit čas, splynout včas,

Vědět vše, nic, vše a zas a zas a zas.

Tolik krás....

[eldonuto-blog]

Lars Svendsen - Malá filosofie nudy

„(…) podobnost melancholie a smutku, která spočívá v tom, že obojí obsahuje vědomí ztráty. Avšak truchlící jedinec si je vždycky vědom konkrétního objektu, který ztratil, zatímco melancholik neví přesně, o co vlastně přišel.“ (s. 16) 

„Do čeho všeho se lidé nepustí jen z nudy! Z nudy studují, z nudy se modlí, z nudy se zamilovávají, vstupují do sňatku, množí se a nakonec nudou i umírají." George Büchner, veselohra Leonce a Lena (s. 26) 

„A není náhodou fascinace hrůzami, dennodenně živená hromadnými sdělovacími prostředky, výsledkem našeho bezprostředního vědomí nudy? Právě hon za kratochvílemi jasně ukazuje, jak se bojíme prázdnoty, jež nás obklopuje.“ (s. 27) 

„Nejtěžší je nuda, když se nelze vymluvit na nečinnost. A vůbec nejhorší je nuda těžce pracujících. Nuda není nemoc, kterou si člověk přivodí trápením se nad tím, že nemá co dělat, nýbrž nemoc vážnější, jež pramení z pocitu, že ať bude dělat cokoliv, nemá to cenu. A v tom případě čím více má člověk na práci, tím hlubší nudu pociťuje.“ Fernand Pessoy - Kniha neklidu (s. 33) 

„Řekl bych, že množství nudy, pokud je nuda měřitelná, je dnes mnohem vyšší než dřív. Protože za starých časů nebyla povolání, alespoň z větší části, vůbec myslitelná bez citového zaujetí: rolníci s láskou k půdě; můj praotec, kouzelník krásných stolů; ševci, kteří znali nazpaměť nohy všech lidí ze své vesnice; lesníci; zahradníci; počítám, že i vojáci tehdy zabíjeli vášnivě (…) Lékař uvažoval jinak než rolník, voják se choval jinak než učitel. Dnes jsme všichni stejní, sjednocuje nás společná lhostejnost k naší práci.“ (s. 35) Milan Kundera - Totožnost 

„(…) existenciální nuda se více méně neprojevuje nijak. Tělesné projevy situační nudy jsou pravděpodobně známkou toho, že člověk ze sebe jho nudy může shodit, otřepat se a jít dál, zato neexistence projevu existenciální nudy jako by implicitně dávala najevo, že žádným aktem vůle ji přemoci nelze.“ (s. 40) 

„Nuda. Pro člověka není nic tak nesnesitelné jako být v naprostém klidu, bez vášní, bez zájmů, bez rozptýlení, bez úsilí. V té chvíli pocítí svou nicotu, svou opuštěnost, svou nedostatečnost, svou závislost, bezmoc, svou prázdnotu.“ Blaise Pascal (s. 51) 

„„Člověk je jediné zvíře, které musí pracovat.“ Nutnost pracovat zde nemá být chápána pragmaticky, ale existenciálně. Bez práce se nudíme k smrti, protože po delší dobu nedokážeme žít bezobsažným životem.“ (s. 52) 

„„Přítomný čas nám sice může připadat plný, ale ve vzpomínce nám přece připadá prázdný (…); když člověk v životě nic nevykonal, nýbrž pouze mrhal časem, a za svým životem se ohlédne, nechápe, jak mohl tak rychle dospět ke konci.“ Immanuel Kant (s. 52) 

„Předpokladem osobní identity je narativní identita, tzn. že o sobě člověk dokáže odvyprávět relativně souvislý příběh.“ (s. 72) 

„V předmluvě k románu [Bouračka] píše [James] Ballard, že vztah mezi fikcí a skutečností se postupně převrací, že ve stále větší míře žijeme ve světě fikcí (které se zprostředkovávají především televizí a reklamou) a že úlohou spisovatele proto není vymýšlet fikcí, neboť fikcí už je dostatek, ale spíš vymýšlet skutečnost.“ (s. 75) 

„Lidé v nic nevěří. Dneska také není čemu věřit (…). Je tu taková prázdnota (…) to, po čem lidé nejvíc toužili, totiž spotřební společnost, se stalo skutečností. A jako vždycky, když se nějaký sen stane skutečností, nadešel sžíravý pocit prázdnoty. Tak se chytají čehokoliv, věří jakémukoliv extrému. Jakýkoliv extrémistický nesmysl je lepší než nic.“ James Ballard v rozhovoru (s. 76) 

„[Andy Warhol] O svém filmu Kitchen (Kuchyně, 1965) říkal, že je „nelogický, bez motivace nebo charakteru a naprosto směšný“. „Úplně jako skutečný život.““ (s. 95) 

„Problémy lidí pramení z jejich představ. Nebýt představ, nebylo by ani problémů, protože by lidé prostě vzali za vděk tím, co by zrovna bylo.“ Andy Warhol (s. 99) 

„Všechny prostředky, které se proti nudě doporučují - jako např. umění, láska či pobožnost -, by člověk měl vyhledávat jako takové a nezaslouží si, aby byly redukovány na něco, k čemu se člověk utíká před nudou.“ (s. 139) 

„amor fati“ = láska ke svému osudu (koncept - Epiktetus, Marcus aurelius, fráze - Friedrich Nietzsche) (s. 141) 

„Dospět znamená přijmout, že život nemůže být navždy kouzelné dětství, že život je do jisté míry nudný, ale zároveň to také znamená pochopit, že s tím lze žít.“ (s. 142)

[obcas-se-i-ucim]

Cizinec (L’Étranger) - 1942

Autor: Albert Camus Lit. druh: Epika, Lyrika Lit. žánr: Román, ale tvarem a rozsahem novela Ich-forma Sloh. postup: Vyprávění; 2. část má úvahové prvky Kompozice: chronologická; rozdělení na 1. a 2. část Jazyk: nespisovný, hovorově vulgární, prvky francouzské a arabské jazykové skladby, krátké nerozvinuté věty Motivy: existencialismus, životní nejistoty, otázka smyslu života, analýza mezilidských vztahů (francouzi X alžířani, arabové X alžířani) Místo a čas: Alžírsko, polovina 20. stol. 

Moje hodnocení: 8.5/10

Musim říct, že ke mně Cizinec dost promluvil. Teda... než jsem si přiznala, že je Meursaultovi (hl. postava) opravdu všechno lhostejné, tak jsem tomu vůbec nerozuměla, nechápala jsem proč se k němu všichni chovají tak jak se chovají a proč on se chová tak jak se chová. Ve výsledku mě ta knížka vážně dost bavila, český překlad je moc hezký a čtivý. Nemůžu se dočkat, až budu číst originál! Doporučuju všem, co už tak nějak vědí, co je existencialismus a dokážou mu porozumět...

[odkladiste]

Jak být skutečný?: Existencialismus v pohádkách

Králíček Sameťáček se ptá po zásadní existenciální otázce. Jak přestat být pouze hračkou a stát se skutečným?

"Co to znamená být SKUTEČNÝ?" zeptal se jednoho dne králíček, když leželi vedle sebe u krbové ohrádky, než přišla Nana uklidit pokoj."

Znamená to, že máš zvenku držátko a uvnitř v těle věci, které vrčí?"

"Být skutečný nespočívá v tom, jak jsi vyrobený," odpověděl koník Plyšák. "Tím se staneš. Když tě nějaké dítě hodně dlouho miluje, ale SKUTEČNĚ miluje, tak se staneš skutečným."

"A bolí to?" zeptal se králíček.

"Někdy ano," přiznal koník Plyšák, protože vždycky říkal pravdu. "Ale když jsi skutečný, bolest ti nevadí."

"Stane se to najednou, jako když jsi zraněn," vyptával se králíček, "Nebo kousek po kousku?"

"Nestane se to najednou," řekl koník. "Děje se to postupně. Trvá to dlouho. Proto se to nestává těm, kteří se snadno rozbijí nebo mají ostré hrany nebo se s nimi musí zacházet opatrně. Obvykle v době, kdy se staneš skutečným, většina tvého kožíšku je dávno samým mazlením ošoupaná, oči ti vypadají, klouby máš uvolněné a jsi celý potrhaný. Ale na těchhle věcech ani trochu nezáleží, protože když jsi jednou skutečný, tak už nemůžeš být ošklivý. Jedině pro lidi, kteří to nechápou."

Napsala Margery Williams.

[butchinski]

“Existencialismus”

[paskvilnet]

rec.desky

MJ Cole - Sincere

Londýňan Matt Coleman si cestičku k uznání prošlapal poctivě a sám: už odmalička se věnoval klasické hudbě a jako svůj nástroj si vybral hoboj. V době universitních studií (svůj zájem obrátil na africkou a asijskou tradiční hudbu, psychologii hudby a hudební terapii) začal navštěvovat parties a přes hardcore se dostal k drum´n´bassu. U kultovního d´n´b labelu Sour se prosadil jako studiový inženýr, a protože od dětství hrál na klávesy a ovládal počítač Atari, začal pod jménem MJ Cole sám tvořit. Od drum´n´bassu přešel k tzv.garage housu a později 2-stepu. Po řadě úspěšných singlů nejrůznějších projektů či DJ, které definují tento celkem mladičký žánr, se tedy konečně objevilo album, jehož kouzlo tkví ve skvělých vokálech a v přesně odměřených dávkách jednotlivých ingrediencí typických pro 2-step: drum´n´bass, garage, rhythm´n´blues či ragga. Sincere je skvělé debutové album, které určitě osloví spíš holky a pak také všechny ty, kterým se drum´n´bass vždycky líbil, ale poslední dobou hledají něco méně temného a více sexy. PS: Od snobismu, který bohužel patří k londýnské 2-stepové scéně, se MJ Cole ukázkově distancuje na stránkách obalu svého alba: luxusní zboží hoří v papírové nákupní tašce, parádní pouzdro na brýle skrývá střepy, krabička nabízí rozleptané hodinky a z lahve s lákavou etiketou teče víno, které by chutnalo tak akorát ropákovi. A tak jediné, co vypadá na fotkách v bookletu k světu, je gramofonová jehla!

The Talented Mr. Ripley: Music from the Motion Picture

Děj filmu režiséra Anthonyho Minghelly se odehrává v Itálii 50. let, americká zlatá mládež si zde za peníze svých rodičů užívá života, diskutuje o existencialismu nebo poslouchá a hraje jazz. Sám režisér, který bude už asi navždy pronásledován úspěchem svého předchozího snímku Anglický pacient, tvrdí, že "hudba je srdcem filmu Talentovaný pan Ripley" a kromě jazzu zde zazní i klasika (Vivaldi, Čajkovskij nebo Bach). Soundtrack obsahuje původní nahrávky jazzových mistrů jako jsou Charlie Parker, Miles Davis či Dizzy Gillepsie, dále skladby Gabriela Yareda (jednu z nich nazpívala Sinéad O´Connor) a písničky, které s Guy Barker International kvintetem nahráli oba dva představitelé hlavních rolí, herci Matt Damon a Jude Law. Autorem původní hudby k tomuto filmu je skladatel Gabriel Yared, který za muziku k Anglickému pacientovi obdržel Grammy, Zlatý Globus i Oscara. Prvním filmem, ke kterému Yared složil hudbu, byl v roce 1979 Sauve Qui Peut La Vie režiséra Jean-Luca Godarda.

David Holmes - Bow Down to the Exit Sign

DJ a producent David Holmes právě vydává své třetí album, které asi nejlépe vystihuje jeho DJ sety: vždy rád krkolomně a přesto bravurně míchal soudobou elektroniku a černou muziku 70. let s punkem či psychedelickým rockem a tak nějak zní i jeho poslední album Bow Down To The Exit Sign. David se narodil v severoirském Belfastu, jako DJ se prosadil v Londýně spolu s DJs jako Andy Weatherall nebo Ashley Beedle a své třetí album nahrál v New Yorku a možná i díky tomu má tak "pouliční" atmosféru. Ve studiu se tentokrát obklopil lidmi z okolí Sabres Of Paradise a za mikrofon si pozval řadu zajímavých hostů: Jona Spencera, Martinu (Tricky), Bobbyho Gillespieho a amerického básníka Carla Hancocka Ruxe. Celkově je album daleko víc rockové než předcházející Let´s Get Killed, singlová 69 Police patří mezi ty mírumilovnější skladby, a přiznávám, že jej poslouchám s jistými rozpaky. Není tak dobré na první poslech, ale možná bude doceněno až hluboko v budoucnosti jako jistý důkaz, neboť výstižně zachycuje svět, ve kterém na sklonku tisíciletí žijeme.

Goldfrapp - Felt Mountain

Alison Goldfrapp sice vydává své debutové album, ale její křehký vokál už možná znáte z desek Maxinquaye od Trickyho nebo Snivilisation od Orbital. Ovšem na Felt Mountanin neuslyšíte nic, co by se těm dvěma zmíněným i jen trochu podobalo, Felt Mountain je totiž velmi originálním dílem, na kterém tato pozoruhodná zpěvačka i autorka spolupracovala s Willem Gregorym a spolu vlastně tvoří skupinu Goldfrapp. Alison, která vystudovala malířství a vždy svá díla opatřovala hudebním doprovodem, svým projevem trochu připomíná lehce vyšinutou filmovou hvězdu z 30. let, která zpívá o všech těch milostných aférkách, které si prožila, a navíc se přiznává, že na planetu Zemi vlastně přiletěla z hodně velké dálky. Tak nějak by se slovy dala popsat atmosféra tohoto povedeného alba, které rozhodně aspiruje na jedno z alb roku 2000, je totiž velice chytré, stylové, nápadně smutné a nenápadně vtipné. Všech devět skladeb je dokonalou směsí filmové hudby, easy listening 60. let, pokleslé divadelní zábavy, kabaretu a samosebou elektroniky maskované do analogového staromódního kabátu a její zpěv je svůdný, temný, křehký, emotivní - prostě skvělý. Kdyby vám někdo tvrdil, že Goldfrapp připomínají Portishead, tak mu nevěřte, protože Goldfrapp jsou jiní a lepší.

[xeraph2501]

...aneb Subjektivní a pomyslné setkání dramatika Mateie Vişnieca a filozofa Emila Ciorana.

[namayuxin]

Moje hlavní myšlenka je ta, že v naší době se pro množství vědění zapomnělo na existování a na to, co má znamenat niternost

S. Kierkegaard

[ctenisveta]

Nejdůležitější otázky jsou ty, u nichž neexistuje naděje, že je zodpovíme slovy.

Ian McGuire, Severní vody

[vaguslulz]

Celou situaci napjatě sleduje i Elemír.