#jaká to pohádka

[teplejtrouba]

když jste poly, tupí jak necky a neumíte plavat

[nejlepsipohadka]

(teď se ukáže jaká z těch dvou pohádkek s čertem v názvu, které si často lidi pletou, je ta lepší)

Propaganda pod čarou:

Hrátky s čertem

Jsou tam všechny druhy českejch čertů (twink, daddy, opelichanej mrzout, hodnej matla, pomatenej dušíchtivej Lucifer), Káča, která je nejvíc queer ikona, Dišperanda, která je druhá nejvíc queer ikona, Kabát neumí číst a psát (dyslexie a disgrafie for the win) a pan loupežník chodil k nám domů s dědečkem na víno do sklípku 🥰

S čerty nejsou žerty

gay.

Jé, já si zlomil šavli

- Žeru ten čertovský lore - Petr a Janek ❤️ - Dorota Máchalová, to je stránka tisíc dvacet sedm, osmý řádek vlevo dole

doesn't need it, it's perfect.

Mmmmmmm hot čerti

[dalsimoravskyblog]

Princezna zakletá v čase 2: elektrické bugalú

Už téměř před týdnem jsem viděla tento klenot české kinematografie. Pořád se mi nechtělo do psaní recenze (ne že by mě k tomu někdo nutil) a pak mi došlo, že zítra je Štědrý den a (technicky) nová pohádka, takže už nemůžu na nic čekat. Tak tedy...

První věci první: tento film není o princezně zakleté v čase. Princezna Elena tak, jak ji znáte z mega úspěšné princeznovské výzvy, je sotva vedlejší postava a v čase zakletá taky už dávno není. Dvojka trpí tedy stejným zmatením názvů jako Fantastická zvířata a kde je najít (jmenovitě po prvním díle už nikdo žádná zvířata nehledá a nikoho to nezajímá). 

O čem je dvojka: alchymistka Amélie je tahána na temnou stranu runou času (hůůůůů, strašidelné). Tuto runu (a všechny ostatní runy) se pokouší získat Alazar, osmisetletý temný čaroděj, který má pifku na zlodušku z prvního dílu. Není úplně jasné, co chce dělat, až získá všechny kameny nekonečna, ale bude to špatný. Amélie a její crew cestují do náhodného města na koncert Divokýho Billa a špičkový medovník, na konci je bitva a tak. 

Jaká je dvojka? Jakože... jo? Děkuji za čtení.

Tak teď smrtelně vážně.

Režisér a autor projektu napsal taky scénář. Takové kulišárny by měl přenechat někomu, kdo v životě napsal víc než jednu fanfikci na Pána prstenů. Herci se fakt nadřou a většinou to stejně nestačí. Budete trpět. Hodně.

Naštěstí v jedničce byly pořádně představeny všechny postavy, takže člověk se na ně těší a spoustu vad přehlédne. Když už jsme u postav...

princezna a její manžel princ tráví většinu filmu v podivné partnerské podzápletce, nikoho to nezajímá

princ řekne za celý film tak tři věty, jedna z nich je „Fuj, tady to hnusně smrdí.“ 10/10

Amélie je Harry Potter v Tajemné komnatě, neodpovídám na otázky

Amélie je metaforou pro bisexualitu, možná odpovídám na otázky

nová důležitá postava je Vojta Kotek; nebudu spoilovat, ale během filmu jsme s kámoškama přešly z názoru „Kotek. Piča.“ (hluboce nenávistné) na „Kotek. Piča.“ (překvapeně láskyplné)

Murien je moje holka; její dialogy stojí za houby jako dialogy všech, ale jako stereotypní zlá osoba si to může dovolit

nebudu se bavit o komické dvojici strážných, odmítám to

Film obsahuje scény. Některé chci zapomenout. Vlastně asi většinu chci zapomenout. Nutně si ale potřebuju zachovat jejich vibrace. Z tohoto hlediska miluju každou scénu. Teda kromě té jedné (pokud ji uvidíte, pochopíte). 

Jak si dvojka stojí v porovnání s jedničkou? Zatímco jednička byla víc pohádka, dvojka je víc fantasy. Ne kdovíjak invenční fantasy, ale neurazí. Obsahuje některé cool vizuály. Všechny jsou ukradené z jiných fantasy filmů, ale neurazí. Obsahuje kostýmy, tam asi nemám poznámky. Lidi ve svém oblečení vypadají dobře. Princezna má absurdně masivní vlny ve vlasech. Rušily mě v každé její scéně (doporučuju se podívat znovu na úvodní fotku nahoře). 

Jednička asi dává větší smysl, má lepší epické scény a (asi?) je líp napsaná. Dvojka je hrozně dobrá, ale taky hrozně špatná, jestli se chápeme. Doufám, že bude trojka. Pokud budou zase sbírat peníze od lidí, rozhodně přispěju. Chci své jméno v titulkách. Potřebuju své jméno v titulkách. 

Konečný verdikt: 1000/10 (nevím, jestli jsem při smyslech)

[madmappink]

★ JAKÁ LITERÁRNÍ POSTAVA ZOBRAZENÁ JAKO *ŠÍLENÁ* TI UTKVĚLA V PAMĚTI? JAKOU ROLI MÁ TVOJE POSTAVA V PŘÍBĚHU? JAKÉ OBRAZY DUŠEVNÍCH NESNÁZÍ SE K NÁM DOSTÁVAJÍ SKRZ FILMY, MÉDIA NEBO KNIHY?

Na tyhle otázky jsem se ptala na workshopu madmappingu na feministickém táboře a tady jsou anonymizované odpovědi účastnic.ků. Výraz bláznivý či šílený tu používáme kriticky za účelem jeho dekonstrukce.

_:≥  Asi tři dny zpátky jsem začala znovu koukat na seriál Euforie a to mi přijde, že je fakt skvělý v tomhle smyslu. Hned v tom prvním díle Rue, hlavní postava, vyjmenovává, co všechno jí je, že měla diagnózovaný OCD (obsedantně kompulzivní poruchu) v pěti letech a i bipolárku a tak. Že jakoby ta postava je zároveň strašně hot, ale zároveň je zobrazovaná, jako že není úplně psychicky v pořádku, což mi přijde v něčem ojedinělý.

_:≥  Ještě mi přijde, že ty její duševní nesnáze tam nejsou braný jakože ji nějak oslabujou nebo z ní nedělají zlou postavu. Je to tam vlastně braný jako oukej, tohle je prostě něco, s čím bojuje a je to její součástí, ale neznamená to, že by byla hodná morálního odsouzení.

_:≥  Z Boženy Němcový Bláznivá Viktorka. V Babičce byl popsaný příběh, jak se stala bláznivou, bylo to spojený s tím, že tam byl nějakej voják, kterej jí pronásledoval, už si nepamatuju jestli ji na konec uhnal a jestli se do sebe zamilovaly nebo ne, každopádně tam pak bylo dítě, který umřelo někde na splavu a ona se z toho zbláznila a od tý doby se vyskytovala u toho splavu ale žila vlastně mimo společnost a byla teda považovaná, že je bláznivá.

_:≥  Takže je tam zase nějaký motiv izolace, že je mimo tu společnost..

_:≥  ..možná Joker?

_:≥  Harley Quinn. Konečně nějaká mad ženská postava. Zároveň za mě bylo zaujímavé vidět, že i keď to režíroval muž, tak bola viac jako objekt a v té dvojke bylo víc vyniknuť ta její šialenstvo a ta její skutečná podstata, tiež záleží na té reprezentaci toho šialenstva, jestli jsou zobrazené jako objekty alebo jestli jsou šialené samy za seba.

_:≥  Mě ještě napadl film Eternal Sunshine of the Spotless Mind. A to je přesně strašně hot ženská postava, strašně psychicky nestabilní, barevný vlasy, manic pixie dream girl. Ale je tam především jako objekt, který slouží růstu hlavní mužské postavy.

_:≥  Přelet nad kukaččím hnízdem.

_:≥  Mě napadá ta česká pohádka Nesmrtelná teta. Jak je tam ten Rozum, a když mu je ten rozum sebrán, tak najednou je bláznivej, protože už nemá vůbec žádnej rozum. Je to tam postavený vyloženě do opozice, buďto máš rozum nebo ho nemáš, a tím pádem jseš teda bláznivej…?

_:≥  Mě napadlo Osvícení od Stevena Kinga nebo od Stanleyho Kubricka. Tam je šílenství využíváno jako prvek hororu a zdroj strachu. Obecně mně to dostává k negativní reprezentaci duševních poruch, která se v žánru hororu hojně používá, hlavně aby se tím vyděsil v uvozovkách běžný divák. K tomu by se dalo asi vymyslet i víc příkladů..

_:≥  Mě napadá propojování šílenství se stářím, nemocemi jako demence nebo Alzheimer..

_:≥ Přemýšlela jsem taky jestli bývají ty šílené postavy kódované jako queer. Třeba Gargamel ze Šmoulů! I když nevím, jestli měl opravdu být gay nebo jsem ho jen já tak četla..

_:≥  Taky jsem přemýšlela nad narativou trpícího génia, trpícího umělce. Příjde mi, že je to často maskulinně genderovaná postava, kdy musí trpět, aby teda udělal to dobrý umění.

_:≥  Mě k tomuhle napadá Sherlock Holmes, který je zobrazený jako asociální génius, ale není zobrazovaný jako slabý nebo ta jeho v uvozovkách porucha ho nedělá slabým nebo zlým ale vlastně ho dělá lepším. Což mi přijde docela zajímavý.

_:≥  Mě ještě napadla kniha Žízeň po životě o malíři Van Goghovi.

_:≥  Nebo film Girl, Interrupted.

[chaostheoryinpractice]

Jestlipak je na konci údolí loď?

Doba ledová 2: obleva vyšla roku 2006. Mně bylo devět a ten film mě na nějakou dobu úplně okouzlil, ačkoli jsem se nemohla zbavit takovýho zvláštního smutku, kdykoli jsem se na něj koukala. Mírná melancholie, kdykoli jsem před sebou viděla šavlozubýho tygra Diega nebo mamuta Mannyho, snad proto, že ikdyž existovali v paralelním vesmíru Doby ledové, v reálu už nežil ani jeden Manny nebo Diego. Vyhynulý zvířata. Mrtvý zvířata.  

Doba ledová mi vždycky přinesla katarzi, úlevu. Nejdřív jejich odmítání skutečnosti, pravda, podle níž jim Země taje pod nohama. Potom zázračný prozření pomocí toho děsivýho supa. A naděje, že na konci údolí je loď. A vůbec mojí nejoblíbenější částí filmu byla ta scéna, kdy se všechno řítí do sraček, kdy se zdá, že už nezbývá žádná naděje. Když se Diego vrhne do vody zachránit Sida, ačkoli neumí plavat a Manny zachrání Ellie a všechno nakonec dobře dopadne. Liga vyhynulých nakope prdel záporákům, všichni jsme happy, můžeme ze sebe setřepat popkorn a spokojeně odejít domů. Protože je to pohádka.  

Nějaký čas jsem nebyla schopná říct slovo smrt, pouhá myšlenka na ni mě nutila dělat obranný rituály nepodobný počáteční fázi OCD. Nemohla jsem říct slovo smrt, protože jsem se jí tak strašně bála.  

A tyhle dvě věci jako by se v mojí přítomnosti spojily a vytvořily realitu, kterou nejen já, ale miliony dalších lidí žijeme. Jsme všechna ta zvířata v údolí ve filmu Doba ledová, čekající na potopu.  

Když mi bylo devět, měla jsem hlavu plnou nápadů, čím se jednou budu živit, jaká budu, jak bude vypadat můj dům, můj manžel. Kolik budu mít dětí a jak se budou jmenovat. Bylo to sladký delirium dětství, nevědomí.  

Každým dnem jsem si jistější, že mít děti nechci. Nepřijde mi správný je přivést do světa, který bude nejspíš vypadat úplně jinak, než vypadá dneska. Hůř. A denně mě napadá ta stejná obsesivní myšlenka: jak vůbec bude svět vypadat? Co všechno z mojí přítomnosti tam nenajdu, co všechno z mý nynější reality bude minulostí? S čím vším se mám rozloučit, co všechno mám s obrovskou vděčností přijímat, dokud je to možné? Zastavuju se nad kohoutkem s tekoucí vodou, u lednice přeplněné jídlem, nad tím, že teď koukám na monitor notebooku a poslouchám Spotify. Nad tím, že můžu kdykoli otočit vypínačem a vysvobodit se ze tmy, která mě teď obklopila. Aspoň teda z té nemetaforické. Všechno, co beru jako samozřejmost samozřejmostí nebude. Každým dnem se to snažím pochopit a každej den začínám od znova, protože je pro mě taková věta nepochopitelná, nepředstavitelná.  

Chápu, že každá generace měla to svoje. Války, nepokoje, totalitní režimy, hladomory, mory, všechno možný. Lidstvo už bylo ve velkých sračkách předtím. Pořád je. A eskaluje to.  

Nejsem příliš religiózní osoba, ale myslím si, že naše dnešní situace se v mnohém podobá vyhnání z Ráje. Všichni jsme Adam a Eva a máme všechno na dosah ruky. Na cokoli si jenom vzpomeneme. Máš chuť na pořádnej burgr? Prosím, stačí navštívit nejbližší mekáč. Nutně potřebuješ jít šopovat, protože tě přepadl takovej nějakej splín, taková ta marnost? Prosím, jdi. Nechce se ti mačkat s ostatními v přeplněným MHDčku? Jeď vlastním autem a pro jistotu se cestou do práce stav u mekáče. Jsme v tom vychováváni, už si nedokážeme představit válku, nedostatek, hlad. Nechápeme, necítíme to, co dnes stále pociťují lidi, kteří neměli to štětí jako my.  

A co je nám do nich, my se přece máme dobře.

Máme se dobře.  

Rakovinný buňky týhle planety jsme my samotní a je to vlastně úplně dokonalý. Naše chování, každá naše volba a volba, kterou jsme udělali už včera ovlivní náš zítřek. Náš hédonismus se obrátí v budoucí hladomor, naše dekadence v budoucí depresi. A ani si to neuvědomujeme. Nevidíme to. Necítíme to. Nákupáky mají tu moc nám zalepit oči reklamními letáky a billboardy “výběrová šunka s dvacetiprocentní slevou”. Nestyď se za to, co děláš. Odpusť jim, oni neví, co činí. Amen a kartičku máte?  

Nejsme špatní lidé, jsme jen pohlceni kapitalismem. Jsme pohánění touhou cítit se dobře, vypadat dobře, svěže, vitálně, proto potřebujeme produkty. Outfity. Jídlo.  Superjídlo. Potřebujeme vypadat jak kluci a holky z plakátu, řekla mi to televize. Řekl mi to nadpis na internetu. Zašeptal mi to ve spánku a já teď nemůžu přestat přemýšlet nad mou velikostí a jestli se nemám jít místo oběda vyzvracet.  

Ale hlavně úsměv, hlavně jednej sebevědomě, hlavně na sobě nedej znát emoce, kluci nepláčou, kurva, kluci budou kluci, kluci jsou všechno, pro co žijeme, že, holky. Dvacet dva tipů na letní dietu a článek o tom, jak ŽENA (dosaď si) vypadá příšerně v těch plavkách. Choď do práce do roztrhání těla, dělej přesčasy, nech se povýšit. Makej ve firmě MOLOCH. Pak se doma sval u bedny a nech se krmit, nech hlasy, ať tě obklopí, obejmou, přitulí se. A ony se přitulí, to si piš. Nový věci, nový materiál pro výstavbu mýho ega, mýho Ega, mýho EGA. Najdi si přítele/přítelkyni a pak si najdi milence/ milenku. Ožeň se/vdej se a pak s tou osobou zploď další generaci soukolí do toho obrovskýho příšernýho stroje, ať tě má kdo nahradit, až konečně zkapeš. Až tě zahrabeme do země a nezbyde po tobě nic než fotky na Instagramu z dovolené v Malibu. Tohle všechno zvládej, kapitalistický člověče. Čeká tě nebe, no fakt.  

Připadám si okradená. Jako by ode mě byl odcizen můj život, o kterým jsem snila jako ta devítiletá holka. Ten fajn život, normální život. Najednou jsem já tím člověkem, co má strach. Úzkostlivě vyhledávám zprávy o změnách klimatu a učím se být vděčná za vodu, teplo, světlo. Učím se být skromná, učím se být ještě laskavější k přírodě. Vyrůstala jsem v jejím obklopení, když nevidím měsíc les, cítím stesk jako po dalším domově. Hlína, stromy, tráva a kytky, lesní zvěř, všechno, co vytváří moje vzpomínky jako podklad, jako zelená barva papíru. Všechno to hluboce miluju.  

A nechci o to přijít.  

Jestlipak je na konci údolí loď?  

[dominikapise]

POHÁDKOBRANÍ 1.

Kdo by je nemiloval. Pohádky. Dítě nebo dospělák, všichni se zakoukáme, když v telce běží, né že né. Ale občas je to bída. Ne všechny jsou povedený, ne všechny mají příběh, ne všechny jsou koukatelný a ne všechny nás zkrátka osloví.

Dobrá pohádka je podle mě ta, co baví malý i velký, co má zajímavý příběh, tvůrci si s ní vyhráli a má co předat, a to ať už malým nebo velkým.

Poslední dobou se roztrhl pytel s komerčními filmy a animáky, co jsou samoúčelně sestavený, cílí na trendy a uměle vytvářejí něco, co nemá hlavu ani patu.     Takový mi rádi ne-e. Děti možná jo-o, ale ty jsou jako houby a my přeci nechceme, aby hltaly blbosti. Když už na tu telku civí, ať to má aspoň trochu smysl. Ať je to pěkný. Chytrý. A veselý. A protože se mi navzdory vší nepravděpodobnosti seznam vcelku řádně rozrostl, přináším první část - na (jo, tak trošičku malinko "ty typický") animáky, co mají ale šťávu, nápad, myšlenku, provedení a vtip!

Takže, první várka pěti filmů a maratón s pidi lidma za tři - dva - jedna -

Mune - strážce Měsíce

Tahle pohádka mi utkvěla v hlavě pro svoje krásný zpracování. Je to asi ta nejkouzelněji provedená pohádka, co jsem kdy viděla. Je to tak krásně graficky zpracovaný, že by děj vlastně mohl jít tak trochu stranou, už jen pro to, jak to vypadá. Ale pozor, mě si získal i ten příběh!

Ve fantaskním světě je malý Mune, snílek a šibal, co se bojí tmy, nezná hvězdy a neumí zpívat, jmenován strážcem Měsíce, aniž by o to stál. Mune ale přitahuje katastrofy a omylem umožní strážci temna, aby ukradl Slunce. S pomocí hrdého strážce Slunce Sohona a křehké Ciry se Mune vydává za neobyčejným dobrodružstvím. Příběh o povinnosti, zodpovědnosti a (sebe)obětování, který ale jako každá pohádka musí skončit dobře!

Horton

Nedokážu přesně říct, proč se mi takhle pohádka líbí, ale jeden čas to bylo moje numero uno když jsem si chtěla oddychnout a usmát se.

Horton je nemotorný slon, co si žije ve svém (pra)lese spolu s další obyvateli. A jednoho dne jeho velké uši zaslechnout něco, co nikdo jiný - hlásek, který vychází z... ne! Nebo ano? ...no vážně! Ze smítka prachu!

Ne, Horton se nezbláznil. Nabral snítko na jetel a zjistil, že na něm žije celý malý svět! A s kým že to mluví? Rovnou se samotným Starostou Kdosic, v kterých naprosto poklidně a idylicky žijí Kdovíci. Ve chvíli, kdy starosta zjistí, že jejich existence trčí na jeteli, který nedá slon z chobotu, začíná dobrodružná výprava pro záchranu Kdosic i se všemi kdovíky (včetně teď již touto informací silně rozrušeného Starosty). Horton, ukázkový slon v porcelánu, bere poslání najít Kosicím bezpečné místo smrtelně vážně a neúspěch nepřipadá v úvahu.

Strašpytlík

Já si nemůžu pomoct, ale mě se to líbí. Rozhodně to není vrchol, ani co se provedení týče, ani co do samotného příběhu. Ale tak nějak... si mě to získalo :) Neduživé kuře co se všeho bojí; Kačka, co je takovýto ošklivý káčátko (doslova), ale pěkně od rány; Mrňous... co je prostě pořádný kus čuněte :D a nejsuprovější postava příběhu - Rybíz. Rybu s akvárkem na hlavě prostě musíte vidět, né že né.

A o čem že to je? Je to o kuřeti, které si splete padající žalud s kouskem oblohy a způsobí tím velký, vélký, véééélký zmatek. A náprava "omylu" neprobíhá zrovna podle plánu (Fox Mulder by si zde jistě přihřál polívčičku s Akty X - to jen tak na okraj) a všechno se zvrhne v záchranu světa tou nejmíň odvážnou, silnou a inteligentní partou, jaká by vás (ne)napadla.

Kung Fu Panda

Nepochybuju, že v tomhle případě nepřináším nic nového. Věřím, že pandu jménem Po, který obdivuje Velkou Pětku těch nejlepších bojovníků Číny a touží se stát mistrem Kung Fu, zná každý. A já ho miluju. Pro ten humor, pro to provedení. Po je takový hrdina nehrdina. Je to panda. Má pořádný bříško, je lenivý a rád se cpe. Z toho přeci nikdy hrdina, ba co víc - bojovník! být nemůže. A hele, může a bude! A ne, nemusí kvůli tomu projít tělesnou proměnou. Naopak. Je takový, jaký je. A splní se mu ten nejneuvěřitelnější sen. A stane se z něj hrdina v tom pravém slova smyslu.

Jednou jsem někde četla, že Číňané se ptali (zřejmě sami sebe), jak je možné, je Američané dokázali natočit (spíše napsat) tak skvělý příběh o kung fu, tradicích a legendách jejich kultury. Už jen to mluví ve prospěch skutečně kvalitně odvedené, neodfláknuté práce.

A ještě jedna zmínka, ti z vás, co nevstávají o víkendu před šestou ráno o tom možná nemají ani tucha, ale Kung Fu Panda je i jako seriál. Nutno podotknout, že vizuálně se drží více méně stejné kvality jako filmy (zkrátka není to nijak extrémně zjednodušený, to víte, že ten film bude zkrátka promakanější). S příběhy to je už malinko slabší, ale i tak si pořád uchovávají humor a povahu všech hlavních postav. A to je přeci to, co na tom máme nejraději ne? :)

Seriál hledejte pod názvem Kung Fu Panda: Legendy o mazáctví

Divoké vlny

Tučňáci, co mají závody v surfování a berou to dóst vážně. To je zkrátka pecka. Navíc hrozně vtipná a akční. Baví mě na tom ten nápad a opravdu vtipný zpracování formou "dokumentu" o mladém, nadějném surfaři Cody Mavericku z rodného Mražákova v Antarktidě, který se chce dostat na profesionální závody a filmový štáb ho následuje na exotický, prosluněný ostrov Pin-Guí. Codyho vzorem je legendární surfař Big Z, který mu jedinou návštěvou v Mražákově změnil celý život.

Zaručuju vám správňáckou jízdu na vlnách, přátelství se surfařem kuřetem Joem, lásku i hlubší myšlenky (spíše asi pro dospělejší sledující) o chtíči být populární, ale také tlaku být nejlepší a udržet se na vrcholu. Je to tak trochu o touze vydrápat se až na vrchol a zároveň syndromu vyhoření, ale také o předávání zkušeností, houževnatosti a neskutečném odhodlání jít za svým snem.

Divoké vlny jsou pecka. Fakt se mi líbí, a zatímco Horton je spíš pro děti, tohle dospěláci vážně ocení, na to vám dám ploutev a do zástavy surf :)

PS: Když už to tak sumarizuju, v tomhle "odvětví" od nejdečtějšího po "spíš pro dospěláky" : Horton a Mune - Strašpytlík - Kung Fu Panda a Divoké vlny.

PPS: jo a, grafika je taky povedená, žádný vodfláklo ;)

První várka tipů by vám měla zajistit pár příjemně prokoukaných chvil a na příští dávku inspirace se vrhneme od "prvoplánových" jízd k trochu hlouběji propracovaným a krásným svou základní myšlenkou i atmosférou míst, o kterých vypráví. Těšíte se? Měli byste, příští tipy budou možná ještě lepší! ;)

Napište mi, kolik z filmů jste už znali a pokud jste si nějaký pustili prvně, jak se vám líbil. A jestli máte nějaký další tip, tak šup sem s ním, ať rozšíříme "sbírku" správňáckých pohádek pro děti i nás!

[zlutyzakaznik]

První dojmy 45: La Piñata, Roburrito, Los Capolitos a Clubko Café by Rebelbean

(31. 5. 2021) Troje tacos a duplicitní kavárna.

Esteticky krásné a chutí velmi uspokojivé taco v Roburrito na Pekařské. Šedivá barva tortilly evokující dnes tak oblíbené břidlicové desky je způsobena využitím modré kukuřice.

Takřka vše má své trendy a módní vlny a gastronomie není výjimkou. A po vietnamských restauracích, food trucích, řemeslných pekárnách anebo více či méně poctivých zmrzlinárnách podle některých nyní aspoň částečně přebírají štafetu podniky zaměřené na Mexiko.  

Odečtu-li letité a formálnější pokusy, tak v Brně kuchyni jižního souseda USA zpopularizovalo Bastardo, pak na Údolní přestěhované Blue Demon Bistro nebo Taquerica (nověji provozovaná jako Roburrito), Taco Bonito u Levných knih na Masarykove a nejnověji pobočka celostátního řetězce a bistro ve “food courtu” na Zelném trhu.

K nabídce “autentického Mexika” přistupuji s krajní skepsí, protože několik opatrných ochutnávek bylo bolestných. Pšeničné tortilly s chutí a texturou balicího papíru, navíc promáčeného studenou zeleninou ze sáčku a/nebo zalité “domácí” majonézovou omáčkou s logem velkoobochodu. Jednorozměrná pálivost vydávaná za svěžest a autenticitu a samozřejmě všechna ta ikonografie lebek, kostýmů, amigos, drogových kartelů, pichlavých sukulentů a černých a ostře tvarovaných sombrer. 

Jaká vlastně je mexická gastronomie a kultura a lze spoléhat na těch několik spíše intelektuálních dojmů v podobě mexických filmů Luise Buñuela nebo relativně populární Fridy či Cuaronovy Mexické jízdy? Nevybaví se většině lidí v souvislosti s Mexikem Muž z Acapulca, pyramidy, drogová kriminalita a s ní mediálně spojený šéf kartelu Sinaloa?

Protože trendy k nám zpravidla doputovávají s několikaletým zpožděním – jak věděl už Karel Teige, když “vozil” v kufříku pokrokové tendence a umělecké směry z Paříže – asi nepřekvapí, že na bídnou úroveň si stěžoval už před 10 lety a vlastně dosud reptá i Andy Hayler v Londýně, městě, kde jsou možnosti přece jen o něco větší. A Francie to má s tacos zase trochu jinak.

Interiér s žárovkami, potrubím a kaktusy v La Piñata.

La Piñata Bistro, které spolu s Buchtou C, Domovinou (ex-Vietnamské bagety na Pekařské) a Mikrofarmou utváří kvartet nájemníků v prostorách bývalého Elsner Bistra, má hezký a barevný interiér, hezký a hravý Instagram a hezký přístup mladého muže ze servisu, který mi už pár týdnů před otevřením, když viděl, jak zaujatě okukuji interiér a fotím tamní působivý hořák, nabídl prohlídku. A stejně příjemný byl i při první a malé zkušební objednávce.

Co jiného než taco? Malý snack a věc, na které otestuji použité suroviny i technické provedení a pokud to bude dobré, lze si dát něco většího a cenově velkorysejšího. Vybral jsem verzi s trhaným vepřovým a jemnou salsou za 60 Kč a při čekání na pokrm bloumal po vnitřním atriu. Jelikož jsem nechtěl, aby malou placku s náplní nějak extra balili, poprosil jsem o minimalistické pojetí – tácek, sáček nebo něco podobného a nakonec to byl alobal stejně jako u Los Capolitos níže.

Po 12 minutách stepování a posedávání – i okukování vnitřku Sanrema Racer vedle v Buchtě C má své limity – mi to už bylo trochu divné a tak jsem se začal ochomýtat u vnitřní kaktusové dekorace a reproduktorů, z nichž se už nelinul slušný hip hop, ale ještě lepší jazz. Prý už to bude, už za chvilku. OK. 

Konzistencí i chutí nepřesvědčivé taco z La Piñata.

Vzal jsem si to ven na Zelný trh, rozbalil a když vizuální stránku srovnám s dvěma dalšími interpretacemi téhož, byla tato bohužel nejméně atraktivní a řeknu-li to slušně: nesoudržné konzistence. Podstatná je však vždy chuť a po spořádání nevelké porce byly dojmy následující: tortilla bohužel docela tvrdá a lámající se, rozmáčená a mající daleko k nadýchanosti verze v Roburrito, fazole přinejlepším průměrné a trhané vepřové nejslabší z těch několika verzí, co jsem v Brně ochutnal, bez výraznějšího masa i rozpadajících se vláken. Nějak jsem to snědl, ale dílčí chutě i celek byly slabé, tlumené a pár okamžiků po posledním soustu jsem skoro nevěděl, že jsem něco takového jedl. 12/20.

Abych se ujistil, že se mi to nezdá a že taco nekřivdím, vyrazil jsem po pár minutách pro bezprostřední srovnání na Pekařskou do Roburrito, kterému jsem pod názvem Taquerica v listopadu 2019 v prvních dojmech věnoval nadějeplnou zmínku. (Kamenný provoz i food truck nyní operují pod názvem uvedeným v titulku a rok a půl staré označení bylo odstraněno z budovy).

Nejenže měli strukturu každého pokrmu vypsanou na venkovní ceduli pod okýnkem a tacos jsou tu z většiny za 49 Kč, ale vyzkoušené taco Puerco Adobado (trhané vepřové, cibulka s koriandrem, salsa pico de gallo) i další s trhaným kuřecím a vepřovým po yucatánsku byly někde úplně jinde. 

Na prvním místě nutno zmínit měkkou a hebkou kukuřičnou tortillu dělanou na místě, kompetentní trhané vepřové a výbornou salsu, kde zvláště hezky vynikl koriandr i limetková šťáva aniž by tyto přehlušovaly chuť masa. V prvním a nejlepším vzorku (viz úvodní foto textu) už bylo vše pokapáno limetkami; o pár dní později jsem dostal kousky citrusu bokem do krabičky.

Taco na fotce i dva následující vzorky mi způsobily opravdu intenzivní zážitek s krásnou a strukturovanou dochutí (14/20) a třebaže dva kousky Puerco Adobado byly o půlbodík slabší a méně čerstvé a svěží – zvláště tortilla, ale to je v půli sobotního odpoledne, kdy není takový obrat, očekávatelné – jako celek to bylo o třídu lepší než verze na Zelném trhu a zcela nesrovnatelné s produkcí Los Capolitos ve Vlněně.

Tam jsem se totiž druhý den odpoledne vydal, abych měl představu o “nových tacos” v Brně pokud možno úplnou. Od extrémně žluté provozovny jsem neměl žádná očekávání a informace slečny, že jim kukuřičné placky dodává mexická firma, ve mě vzbudila asi takovou důvěru, jako když mi před delším časem v Bistru Bastardo na Štefánikove řekli, že tortily nejsou kupované, ale vozí jim je několikrát týdně z Prahy. Stejně jako u pirohů, koblih nebo dim sum je naprosto zásadní, aby se tyto věci dělaly na místě a používaly co možná nejčerstvější.

Když milá holčina okolo dvaceti ohřívala tortillu, raději jsem si nepředstavoval sklad s hromadami placek v celofánu anebo hůř a soustředil se na komunikaci a zodpovídání dotazů na obsah náplně. Rajčatovou salsu? Ano prosím. Koriandr? Zcela určitě. Sýr a kukuřici? Připravte mi to prosím, jak je pro verzi taco s trhaným vepřovým v Los Capolitos obvyklé, Váš standard. Každý to chce trochu jinak, zněla odpověď a tak jsem rezignoval a nerozporoval již přidanou kukuřici, ale nabídky sýra (eidamu?) se vzdal. Opět jsem řekl, že krabičku nepotřebuji a tak posloužil alobal a i když bylo na tabuli 50, bylo mi účtováno 45 Kč. Sleva za minimalistické balení či verzi s sebou? 

Neměl jsem opravdu žádná očekávání a tak mě nepřekvapilo, že placka byla ukázkovým příkladem toho, pro co má Andy Hayler označení industrial, rock-hard specimen a kdybych měl v jeho duchu vyjádřit svůj dojem z taco, bylo by to nejspíš brilliantly tasteless. Ani jedna součást pokrmu neměla detekovatelnou chuť. Maso, rajčata, koriandr, kukuřice i tortilla samotná neobsahovaly absolutně žádný vstup pro zpracování smyslem zvaným chuť. Kousal jsem a polykal a nevěděl, že něco jím a tortilla nechutnala ani jako ten papír. Svým způsobem fascinující zkušenost, dílčí rekalibrace hodnotící škály a 10/20 jen proto, že se to ještě dalo bez následků pozřít.

Chutiprosté taco v Los Capolitos.

Když už jsem byl v areálu Vlněny, nemohl jsem se nepodívat do dalšího podniku spadajícího pod péči Rebelů. Ano, mám na mysli první z nově připravovaných provozů, přičemž ten druhý by měl být v Juliánově a zmínka o jeho budování probleskla v rámci podcastu, jemuž se budu věnovat v jednom z dalších textů.

Clubko Cafe by Rebelbean spadá pod Clubco, nejnovější a podle všeho velmi velkorysý přírůstek na brněnské coworkingové mapě. Jestli má firma něco společného s Los Capolitos, pak to, že se rozhodně nebojí žluté. Po kavárnách, jako jsou MyMiKa nebo Buchta B, které ji do interiérů inkorporovaly poměrně štědře, se, snad i v návaznosti na barvy roku dle Pantone, projevuje vyšší intenzita a četnost mé oblíbené barvy. A pěkný je samozřejmě název odkazující k vlně a Vlněně a jednomu se takřka automaticky vybaví tak krásné a poetické věci, jako jsou kocourek Modroočko nebo náročnější Vlněná pohádka Hermíny Týrlové.

Žlutá zeď, červenošedá lampa a motivační nápis v Clubco Café ve Vlněně.

Když si ale člověk prochází web anebo se zastaví na recepci coworku, jehož je rebelské café součástí, napadne ho, že designéři a architekti dost možná ztratili cit pro míru a proporce, protože barva, často sloužící jako oživení anebo akord na neutrálním pozadí, je zde dle mého soudu až příliš pohlcující a únavná. Jak se asi člověk bude moci soustředit při schůzce, když jeho pozornost strhává nejen žlutý stůl a podlaha, ale také dveře a schodiště nad ním? 

Před pár dny jsem viděl úchvatný a modelový příklad využití žluté coby akcentu u sedmdesátileté, velmi štíhlé a velmi elegantní dámy před drogerií na Orlí. V pečlivě volených odstínech šedé měla chelsea boots, perfektně střižené kalhoty, kvalitní bundu i kabelku a u ucha, a tomu jsem u seniorky málem nemohl uvěřit, žlutou verzi Poco M3, telefonu, který je jednoznačně směřován na úplně jinou generaci. Nic tak cool jsem už opravdu dlouho neviděl. :-)

Ale zpět ke coworku, v jehož galerii mě zaujalo pojetí figurantů, kteří mají za úkol představovat nadšené startupisty a inovační potenciál mladé generace. Nemohu si pomoci, ale fotky na mě působí, jako kdyby dělali nábor u Friedricha nebo mezi černotou méně pohlcenými štamgasty Milady. Ty extra volné kalhoty a kabáty, ty boty a ta snaha o vizuální protiklad korporátu. Otázkou zůstává, odkud se na fotku vloudil mladý muž s prominentním tetováním a čapkou, kterou určitě nosí i v parném létě. Je to barista Clubca anebo na focení najatý externista ze SKØGu? 

Pro kontext uveďme, že Clubco Café by Rebelbean je prozatím pátou kavárnou, respektive místem s profesionálním kávovarem a mlýnkem v areálu Vlněny. První byla rebelská vlajková loď a později se přidalo Yummy Lamy a veřejnosti uzavřená kafeterie Avastu s Doubleshotem. Čtvrtou v pořadí se před pár dny stala Sajlerova Grand Kitchen Vlněna s Café Reserva, které před časem koupila Kofola a konečně tu máme de facto rebelskou dvojku umístěnou pár metrů od hlavní kavárny.

CTP má asi k pražírně velkou důvěru a nepochybuje o potenciálu umístění v rámci coworkinových prostor. Já ovšem – a nic jiného jste asi nečekali – do značné míry ano a říkám si, jak dlouho by mě coby progresivního pracanta bavilo mít vedle sebe dvě kávovou nabídkou totožné kavárny a dávat nemalé částky za jimi nabízené kávy. Ale třeba budou mít zaměstnanci kancelářského komplexu nějakou slevu anebo se spolehnou na superautomaty na patře.

Menu coworkingové kavárny. Změny jsou víceméně kosmetické a byť už nápojový lístek netrpí nešvarem v podobě vynechání mezery mezi cifrou a Kč, na oplátku se zde vyskytuje využití “horního indexu”.

Dojem podobnosti pro mne potvrdila i velice milá holčina za kávovarem, která mi ochotně věnovala několik odpovědí, tedy zejména to, že aktuálně mají na espresso mlýnku Kolumbii a identická káva je na espressu ve všech kavárnách firmy, že Ek shot (sic!) je dle předpokladu doppio realizované metodou single dosingu a že to mají jako osvěžení či změnu pro ty, co by chtěli ochutnat něco jiného než espresso na mlýnku č. 1. A i zde je to pochopitelně Mythos. 

Nikdo mi nevymluví, že se tady znova nevynalézá kolo, navíc za příplatek, protože kdyby chtěla kavárna/coworkingové centrum nabídnout espresso alternativu, postaví tam mlýnek za 30 000 Kč a bude tam rotovat kávy třeba po čtvrt či půlkile nebo dle nálady, protože v hlavní kavárně vedle budou mít jistě slušnou zásobu. Samozřejmě je možné, že to tu mají kvůli lidem, kteří sledují Matta Pergera a eToro ráno, odpoledne i večer a ze spaní mumlají I wanna push my yield higher, ale kolik takových opravdu bude? 

Po výběrovém flat white za 85 si Rebelové připisují další prvenství v nacenění doppia v závislosti na použitém mlýnku. Když uvážíme, že se běžně pracuje s předem odváženou dávkou zrnek a retence mlýnku je minimální, nenapadá mě kromě zdánlivé exkluzivity či snahy napomoci financování expanze rozumné zdůvodnění. Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby menu aspoň náznakem legitimizovalo příplatek (naše nejlepší dávka z právě upražené kávy, o kterou se s Vámi chceme podělit; rarita či limitka s vyšší nákupní cenou apod.)

Takhle to působí asi tak, jako když jsem v pražském Coffee Hubu viděl “Slayer shot” – tam bez příplatku, ale jde o stejný případ technologického fetišismu. A záměrně ponechávám stranou dlouhou a intenzivní debatu o vhodnosti mlýnku pro espresso, protože zájemci si mohou díky Google snadno propojit EK43 se jmény jako Scott Rao nebo James Hoffmann a číst a analyzovat grafy takřka do nekonečna.

Co se týče kofeinového pokrytí areálu Vlněny mne nyní zajímá jediné: Je už na cestě šestý a sedmý kávovar?

[autoring]

Mistrovství světa v basketbalu je za námi, titul slaví Španělé. V zámoří sport velmi oblíbený strhl i české publikum, pohádka reprezentantů korunovaná fantastickým šestým místem neunikla ani sportovním neználkům. Jaká překvapení šampionát v Číně přinesl?