#oáza

[ckknirsch]

Tuyoq

Miestni obyvatelia tejto púštnej dediny z hlinených tehál používajú starobylý zavlažovací systém na pestovanie sladkého hrozna bez semien.

[prospercz]

Den 18

Chtěl jsem dneska psát něco úplně jiného. Moc se toho totiž nestalo. Teď ale držím v ruce pivo a splachuju s ním hranolky s chedarem a jahodový milkshake, které jsem měl asi před hodinou. Burger jsem si nechal na snídani. Jak se tohle vůbec stalo?

Vstávám ve 4:30, chci se vyhnout horku. Vyhnout? To asi není úplně správné slovo. Vstávám a už je 24 stupňů. V noci se teplota nedostala ani pod 20, takže spacák zůstal někde u mých nohou. Ale i tak, bude 32 ve stínu, to už bych nejradši byl někde schovaný.

Zase se mění krajina, je to poušť, ale celá žlutá. Je to jako řepkové pole, ale bez toho smradu. Celkem pěkné. Fouká tu hodně vítr, takže celé údolí je poseté větrnými elektrárnami. Don Quijote a Sancho Panza by měli určitě radost. Procházím pod dálnicí, je tady oáza, kterou udržují trail angels. Voda, pivo, kola, ovoce a snacky. Další důkaz, že lidi tady umí být fakt skvělí.

Za mostem začíná nová sekce, Sekce C! Jak jen to letí! Radost z toho mám jen asi 3 míle, pak začne tak brutální stoupání, že můj jazyk si málem přišlápnu k zemi. Je sice teprve osm ráno, ale už se potím jak ve finské sauně, kapky potu mi stékají po nose a kapou na zem. Fuj. Je to naštěstí jen kousek a pak už jen asi 4 míle dolů z kopce a končím.

Dnešní cíl je Whitewater preserve, taková pouštní oáza uprostřed ničeho. Hikeři jsou tu naštěstí vítáni. Je tu voda, záchody, elektřina a spousta lidí. Je totiž neděle a teprve poledne. V pět se tu zavře a budeme tu sami. Usedáme pod strom do stínu a okamžitě je poznat, že sem tak nějak nepatříme. Smrdíme, jsme špinaví, nemáme s sebou přenosný gril ani všemožné vychytávky a jídlo.

Všude okolo to pěkně voní. Nikdo nám ale nic nenabídne. Nedá se nic dělat. Jdeme se aspoň vykoupat do řeky. Je takové vedro, že tam skáčeme i v oblečení. Přeperu ponožky a košili s šortkami. Když se to snažím usušit, vzpomenu si, že jsem v košili měl sluchátka! Tvl, já jsem fakt kokot. Ještě jsem si v kempu říkal, že je musím vyndat. No nic, usuším je a třeba se rozjedou. Rozjely. Tak teď jsem měl fakt štěstí…

Zpátky v kempu na nás čeká studené pití a zmrzlina. Jak to?! Dovezl to přítel jedné holky, co se tu taky objevila. Super! Den se hned stává lepším.

Vařím si zrovna večeři, když ten samý kluk přijde s nápadem, že nám všem dojede do restaurace pro burgery atd., my si to jen musíme zaplatit. To je až k nevíře! Takže dneska budou dvě večeře! Caroline s Alekem odněkud vytáhnou karty a začíná se z toho stávat fakt pěkný večer. Pijeme pivo, sedíme, hrajeme karty a klábosíme, co víc si člověk může ještě přát?

[freddiefagana]

Obnovit Svuj Spánek: Síla A Kvality Matrace Do Postele

Matrace je vaše osoba oáza pohodlí, vítání k odpocinku a dobít. ve skutecnosti útocište, odkud odejdete stresu cas, zakryté v oblaku klidu. S svým správne vytvorenými vrstvami stejne jako ergonomickým stolem design , matrace do postele uspokojuje požadavkum vašeho telesného systému, nabízení pomoc a zarovnání pro obnovení spánek dobrodružství. Je ve skutecnosti mnohem více než jen kus nábytku; je ve skutecnosti brána do zemekoule volného casu, kde snadno odletet do aspirací a také vstan omlazený, pripraveno k využití životního zážitku. https://krasnesny.cz/dormeo-matrace-recenze/

[fortunacasino]

Odhalenie pôvabu Fortuna Casino: Hazardné útočisko

Nadšenci hazardu, pripravte sa ! kasíno fortuna vynorí sa z tieňa a uchváti srdcia ľudí, ktorí riskujú v celých Spojených štátoch. V tejto digitálnej ríši šťastia, kde každé otočenie kolesa alebo otočenie karty nesie prísľub nevýslovného bohatstva, Fortuna Casino stojí vysoko a láka hráčov do sveta jedinečného vzrušenia.

Odhalenie Fortuna Casino: Digitálna oáza šťastia a náhody

Vydajte sa na digitálne dobrodružstvo

Fortuna Casino, maják v obrovskom mori online kasín, posúva zážitok z hazardných hier do nových výšin. Predstavte si, že vstúpite do digitálnej ríše, kde je šťastie jedinou menou, na ktorej záleží, a Fortuna je strážne božstvo, ktoré vás prevedie labyrintom hier.

Vizuálna extravagancia

Web Fortuna Casino je vizuálnou hostinou. Rozhranie zdobené živými farbami a elegantným dizajnom odzrkadľuje bohatstvo, ktoré by ste očakávali od kasína svetovej triedy. Navigácia po stránke je hračka, podobná prechádzke luxusnou lobby kasína, pričom každé kliknutie otvára dvere do rôznych herných oblastí.

Fortuna Arsenal: Hry, ktoré fascinujú

Hracie automaty: Tanec symbolov

Predstavte si toto: Kotúče sa točia ako kaleidoskop, symboly tancujú v rytmickej harmónii – automaty Fortuna Casino sú vizuálnou symfóniou. Vďaka množstvu tém od starovekých civilizácií až po futuristické krajiny, každé otočenie odhaľuje príbeh a necháva hráčov na sedadle.

Kartové a stolové hry: Kde sa stratégia stretáva s náhodou

Pre tých, ktorí túžia po výzve, sú kartové a stolové hry Fortuna majstrovskou triedou stratégie a šťastia. Od nadčasového lákadla blackjacku až po napínavé roztočenie rulety, každá hra je strategickým baletom, kde sú tanečnými partnermi náhoda a zručnosť.

Live Dealer Games: Preklenutie priepasti medzi virtuálnou realitou a realitou

Vstúpte do topánok vysokej rolky bez toho, aby ste opustili pohodlie svojho domova. Hry s krupiérom naživo od Fortuny prinášajú na vašu obrazovku pôvab fyzického kasína. Komunikujte s profesionálnymi predajcami v reálnom čase a pridajte dotyk ľudského spojenia s digitálnym hazardným hraním.

Odomknutie pokladov Fortuny: Bonusy a propagačné akcie

Vitajte v Treasure Trove

Keď vkročíte do Fortuna Casino, privíta vás spŕška bonusov ako konfety na oslavu vášho príchodu. Uvítací bonus , zlatý kľúč k pokladnici, znásobuje váš počiatočný vklad a poskytuje vám priaznivý štart na vašej hazardnej ceste.

Vernostné odmeny: Čím viac hráte, tým viac získate

V ríši Fortuny je platidlom lojalita. Čím viac hráte, tým viac stúpate po rebríčku vernosti a odomykáte exkluzívne odmeny a bonusy. Je to cesta, kde každá stávka je krokom k vyššej úrovni privilégií.

Fortuna Casino: Bezpečnosť a fair play

Fort Knox digitálneho hazardu

Bezpečnosť je pevnosťou Fortuna Casino. Pokročilé šifrovanie zaisťuje, že vaše osobné a finančné informácie zostanú nepriepustné pre zvedavé oči. Vaša digitálna prítomnosť vo Fortune je strážená ako neoceniteľný artefakt v prísne stráženom múzeu.

Fair Play: základný kameň reputácie Fortuny

Premýšľali ste niekedy nad tým, či je koleso skutočne spravodlivé alebo či sú karty postavené proti vám? Fortuna Casino tieto obavy zmierňuje certifikovanými mechanizmami fair play . O výsledku každej hry rozhoduje generátor náhodných čísel, ktorý hráčom zaisťuje rovnaké podmienky ako pri férovom súboji na prašnej západnej ulici.

Fortuna Experience: Hazard, ktorý sa oplatí vziať

Bezproblémové transakcie: Rýchly ako hráčsky inštinkt

Predstavte si toto: Práve ste dosiahli jackpot a v nasledujúcom okamihu máte svoje výhry na dosah ruky. Fortuna Casino zaisťuje, že vaše výbery sú také rýchle ako inštinkt hráča, čím sa minimalizuje čakanie medzi víťazným momentom a realizáciou vašich výhier.

Zákaznícka podpora 24 hodín denne, 7 dní v týždni: Záchranné lano v džungli hazardu

Pohyb v digitálnom kasíne môže byť podobný objavovaniu džungle. Neboj sa! Fortuna Casino poskytuje systém zákazníckej podpory 24 hodín denne , 7 dní v týždni, vodítko v najtemnejších zákutiach džungle hazardných hier. Máte otázku? Potrebujete pomoc? Držia ti chrbát.

The Final Spin: Je Fortuna Casino vašou ďalšou destináciou pre hazardné hry?

V rozľahlej sfére online kasín stojí Fortuna ako kolos, ktorý ponúka zážitok, ktorý presahuje všednosť. Keď budete uvažovať o svojom ďalšom kroku v hazardnej odysei, zvážte Fortuna Casino nielen ako destináciu, ale aj ako digitálnu svätyňu, kde šťastie praje odvážnym.

Prečo sa uspokojiť so všednosťou, keď môžete prijať výnimočné? Fortuna Casino vás láka k tancu s Lady Luck, kde každé zatočenie, každá dohoda je o krok bližšie k odhaleniu tajomstiev náhody.

Takže, milý gambler, keď stojíš na prahu Fortuna ríše, pripravený ponoriť sa do sveta, kde sa stretáva šťastie a zručnosti , polož si otázku: Je Fortuna Casino tvojou celoživotnou hazardnou hrou?

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 25 - 34km

Tyjo tak dneska úplně nevím o čem budu povídat. Po ranní rutině vyrážím zpátky na trasu a jdu tím lesem, který jsem již popisoval dny minulé. A touto cestou půjdu celý den. Po cestě není ani město, ani nic zajímavého, pouze se mění obrazy cest horizontu.

Nacházím se v oblasti Vitorazsko, které se nachází v nejjižnější části třeboňské pánve. O mírné rozbourání stereotypní cesty se postará obrovská bezejmenná pískovna. Přes nivky a slatiny se dostanu do bodu předvesnice Krabonoš, kde stojí napůl rozbořený kostel. V navazující Nové Vsi nad Lužnicí se jen otočím po trase a jdu dál podobnou cestou jako doposud na České Velenice.

Zapnu si podcast aby mi to líp ubíhalo a ubíhá to tak dobře, že přejdu odbočku asi o 2,5km. Tak se zamotám a vrátím se zpátky na trasu. Ve Velenicích se to zase otočí a už mířím k Novým Hradům. Dvě krásné pastviny s kravkami a mezitím les. Na rozcestníku ´U Nakolic´ si dávám konečně větší pauzu a nohy nahoru, jinak dneska jdu fakt strojově a jsem trochu v tranzu. Jak nic po cestě není, tak ztrácím pozornost a jen tupě jdu. Má to výhodu, že mám dnes našlapáno a do cíle 5,5km a už mám asi 10km hlad jako vlk.

Míjím starý hraniční přechod Nové Hrady, kde je i muzeum ochrany hranice a železné opony. Před Hradama je hezký Zevlův rybník a za ním penzion s pivovárkem a “muzeem,” čí přehlídkou starých traktorů a to jak zetorů, tak i John Deer.

Odtud je to už jen kousek do města. Musím zavítat do Apatyka café, která je v itineráři cesty doporučována a Stezkaře tu vítají. Moc roztomilá kavárnička, ve které, dnes již jako výzdoba, figurují dobové artefakty tradice lékárnictví. Jako staré kabinety a dózy. Dám si tu kávu a dortík, dobiju telefon i prázdnou láhev na vodu a dám řeč s milou obsluhou. Tohle je fakt oáza, zavítejte, pokud budete mít cestu, protože zvěsti nelhaly. Vylezu ven a podle plánu začíná pršet. 

Na jídlo jdu do reštiky pod Radnicí, kde si dám pivo a burger, který je úplně famózní. Dlouho jsem takovej nejedl. Jeden si řekne maso v housce, ale burger to je věda a dá se na něm dost vyhořet. Tenhle byl fakt skvělej. Venku pořád prší a já se jdu přemístit do tábořiště za městem, kde budu spát. Je tam i malý přístřešek, tak uvidím jestli budu spát dnes v sedě, nebo budu stavět tarp. Je tu jeden stan a pod přístřeškem týpek. Seznámíme se a pokecáme, ale je zjevné, že přístřešek je dnes jeho. Počkám až se déšť trochu zmírní a vyrážím na stavěcí rychloakci. Nasáčkuju se pod plachtu a už odpočívám a píšu si s Oli, společně se zápisky z dneška. Uvidíme jaká bude noc. 

[versinator]

Készítvén ugye?

Élveteg csiklandozták fonod sisiphos Delphibül gyönyörködjön enyhébb napszámos Messze! szerelmetlen teljesültek golgotai Ár? nyájkolompok elomlik magvai? Munkáit fogózzunk jólesik? vonssza Templomomba! tépdesve kőnek! oáza

Poshadó helyekre népesűl csilláma Green? tejegen atyjával átoma Leszédűltek keresztüljárták kelyh öklös Bírvágy máslik élhetendő tőrös Gyürű faváz nyakán! virágozza Érclábvértű bársonyég nyüzsgésre szomuhozza

Kaput? foganta jobbrulbalrul epodos Megharsan gyanu óriása délos Galánsnak csodasas szövén papjai! Istenét! lengtem rémesb utjai Hintapalinta téptük csészébe gazza Ártatlanságunk fényedről repkedő kúsza

Fülleteg! röpülhet nedü fátuma Mezejének! felhozunk elsüllyedtek virághagyma Könnyescsupaszon rebbenésre nyomorog függönyös Bujdosás oszlopba reményekből csökönyös Nyergén némaságát villanyosom! ajzza Hullád dobogásának kedvesemmel lapdázza

Gyönyörért égszinü csókolhatunk protesilaos Kártonyos rejtvények nemzeteket kinos Szolgáid vitázni korlátlan istrángjai Alkonyra vérespuha kiirthatatlan kalászai Szétvetni kétfelül osszák? kassza Gombokat érzésmagvak újságlapját formaváza

Plántáid stirnert? összeáll halma! Tapogatta pipet őrült! ima! Délibáb? ostobát lelheté? függönnyös Résben zengését mostanig rücskös Leveleivel mariska őszidőben gáza Edzve százkezü ujjainkra halásza

[zuleyhahahah]

[embed width='800' height='600']https://www.youtube.com/watch?v=FZLUr170B-Q[/embed] United Arab Emirates - Dubai, Al Ain, Abu Dhabi & more | 13 Things to Do | Travel video | GoPro 11 How to get #UnitedArabEmirates 2022 #unitedarabemiratessharjah, #religioninunitedarabemirates, #unitedarabemirateshumanrights, #unitedarabemirateseconomy, #firstclassunitedarabemirates, #unitedarabemiratesdesert 4 Person Has Read - 0 People Liked, You Also Like Comment I made my trip to the UAE (United Arab Emirates) during november. I started my journey in Abu Dhabi, where I visited the Sheikh Zayed Grand Mosque, Yas Marina Circuit and other interesting places. Another amazing stop on my way was the Liwa Desert. This desert is really interesting and I enjoyed it all the way there. Next stop was the interesting city Al Ain. Al Ain is the oasis in the middle of nowhere. Things to do in Al Ain are visit the mountain, zoo and castles. Then I continued to the Al Fujairah. Al Fujairah is the city by sea, or better is say the Gulf of Oman. In Al Fujairah has a nice Mosque and interesting old places and castles. Around the Al Fujairah I visited the old castel Al Hayl Fort. And I made the hike cross the Wadi Saham what was a great hiking trail. Another stop was by the almost the oldest Mosque, which is called Al Bidya Mosque. I stopped for few days in the city Ras Al-Khaimah. This city is not so pretty, but I visited the nice castel Dhayah Fort and the most important thing what I wanted to do in the United Arab Emirates. No, it is not the Jais Flight which is the World's Longest Zipline. I still enjoyed it, but it was not my main goal. My main goal in the United Arab Emirates was the highest mountain Jabal Bil Ays (or somewhere you can find it like the Jebel Jais). Next step was the crazy city Al Jazirah Al Hamra which is know like the Ghost Village and it is a ghost place. Finally, I was directing to the last place, one of the most famous places in the United Arab Emirates. Yes, it is Dubai city. Dubai is the really crazy city. The streets are so huge and driving there is crazy too. In Dubai I visited the most powerful places like the Burj Khalifa Observation Deck (At the Top, Burj Khalifa), Jumeirah Mosque, Dubai Spice Souk, The Dubai Fountain, Al Fahidi Historical Neighborhood, Dubai Frame, Souk Madinat Al Jumeirah, Dubai Marina and the Burj al Arab. Během listopadu jsem podnikl cestu do Spojených arabských emirátů. Cestu jsem začal v Abu Dhabi, kde jsem navštívil mešitu Sheikh Zayed Grand Mosque, okruh F1 Yas Marina a další. Úžasnou zastávkou na cestě byla poušť Liwa. Boží byl už jen cesta autem kolem. Další zastávkou bylo město Al Ain. Al Ain je oáza uprostřed ničeho a je tu poměrně dost co dělat, například se kouknout do hor, či navštívit pouštní zoo. Další cesta směřovala do města Al Fujairah. Al Fujairah leží u Ománského zálivu. V Al Fujairah je zajímavá mešita a staré hrady. Kousek od města se nachází historická pevnost Al Hayl Fort. Lze také podniknout trek do Wadi Saham, což jsem si hodně užil a bylo to na půl dne. Po cestě jsem zastavil i u jedné z nejstarších mešit v Emirátech Al Bidya Mosque. Město Ras Al-Khaimah není sice moc hezké a ani zajímavé, přesto jsem však zde zastavil na několik dní. Důvodem bylo, že se kousek od města nachází pevnůstka Dhayah Fort a také se kousek od města nachází to nejdůležitější, co jsem chtěl ve Spojených arabských emirátech dělat. A ne nebyla to nejdelší zipline na světě Jais Flight. Sice to byl úžasný zipline s rychlostí až 160 km/h, ale hlavní cíl byl jiný. Mým hlavním cílem ve Spojených arabských emirátech byla nejvyšší hora Jabal Bil Ays (také psaná jako Jebel Jais). Další zastávkou bylo město duchů Al Jazirah Al Hamra. Poté jsem již konečně směřoval do posledního místa na mé cestě a nikoho asi nepřekvapí, že oním místem je známé město Dubaj. Řízení v Dubaji je opravdu něco. Musím se přiznat, že jsem několikrát špatně odbočil. Dále jsem v Dubaji navštívil známá místa jako: Burdž

Chalífa, mešita Jumeirah, dubajský trh s kořením, dubajská fontána, historická čtvrť Al Fahidi, Dubai Frame, Souk Madinat Al Jumeirah, Dubai Marina a Burj al Arab. 13 míst, která musíte vidět a navštívit ve Spojených arabských emirátech/ Enjoy my video from United Arab Emirates in which you can see 13 Things to Do in United Arab Emirates: 0:00 Al Ain 0:32 Al Bidya Mosque 0:38 Liwa Desert 0:45 Jais Flight – World's Longest Zipline 0:58 Jabal Bil Ays Hike (Jebel Jais) 1:10 Dhayah Fort 1:16 Al Fujairah 1:46 Wadi Saham Hiking Trail 1:56 Al Jazirah Al Hamra - Ghost Village 2:06 Ras Al-Khaimah 2:11 Al Hayl Fort 2:29 Abu Dhabi 2:49 Dubai #uae #united_arab_emirates #al_ain #Al_Bidya_Mosque #Liwa_Desert #Jais_Flight #World_Longest_Zipline #Jabal_Bil_Ays_Hike #Dhayah_Fort #Al_Fujairah #Wadi_Saham_Hiking_Trail #dubai #dubaj #abudhabi #Al_Hayl_Fort #travel_video #travel #gopro_11

[czech-sims]

Dobrý den, ráda bych vás přivítala na dnešní prohlídce. Dnes tady pro vás mám další z malých domů, 1+1. Tentokrát jsme se ovšem přesunuli do pouštního města Lázeňská oáza. Jak jméno napovídá, není třeba se obávat. Teploty zde sice bývají vysoké, ale v tomto moderním domě vás chrání super moderní klimatizace. A o vodu mít nouzi také nebudete! Nevěříte? Pojďme se podívat dovnitř! Tento dům byl speciálně navržen pro zdejší podmínky. Je sice malý, ale na bydlení neskutečně příjemný. Navíc, téměř z každé části domu máte až dech beroucí výhled. A jako třešnička na dortu: Na menším balkóně v patře naleznete zabudovanou vířivku. Zdá se vám to jako bláznivý nápad? Zkuste zde strávit jedinou noc a já vám zaručuji, že si tento dům zamilujete!  Dům ke stažení ZDE CC ke stažení ZDE a ZDE

[hospody]

Tankovna Oáza, Praha

[beeroucek]

Oáza, Rychvald

[pub-fan]

Oáza, Rychvald

[nouveauthomas]

oáza (v místě Zizkov) https://www.instagram.com/p/CKGb_ZTrjDi/?igshid=163y0x1nqnc9r

[mariemorcinkova]

KDYŽ MÁ DUŠE TANČÍ – Kolumbie, část II.

V 6:30 ráno jsme vyjížděli z malebného náměstíčka v horském Salentu. A protože jsme se do auta nijak nehrnuli, zbyla na nás ta vůbec nejlepší místa turistického červeného express jeepu Willys – na stojáka vzadu s držením za kovovou konstrukci na jeho střeše. 

Sice jsme svižnou jízdou chladným ránem pořádně vymrzli, ale zato jsme jako jediní mohli obdivovat něco nevídaného. Nad jednou z okolních hor hrál všemi barvami tzv. perleťový mrak! K slzám, které mi do očí vháněl chladný vítr, se přidala padlá čelist a spontánní zavýsknutí. „Pááániiiiiiiiii!“ Vždyť tohle je jak z jiného světa! Fantastického světa!

Zatímco se většina spolucestujících rozprchá na procházku do nejznámější části údolí Cocora, my si v prvním stánku kupujeme buchtu plněnou arequipe a vychutnáváme se ji nad pstruží farmou. Bzučí kolem mě život, v ústech mám sladko a před očima se mi probouzí palmové údolí. Paprsek za paprskem.

Procházet se Cocorou za brzkého slunečného rána znamená za každým horizontem a za každou zatáčkou očekávat tropický Hobitín! Tohle je pro mě definice ráje. V údolí bublá potůček, z korun stromů na nás shlížejí pestrobarevní ptáci, v dálce poklidně přežvykují krávy, v lese opodál sviští kolibříci a v pozadí – jako třešnička na dortu – se tyčí čtyřtisícovky. A tohle všechno! Tohle všechno tady zdobí ty nejvyšší palmy na světě. Vypadá to, jako bych se účastnila nějaké soutěže o nejlepší design, který tady příroda pořádá odnepaměti. Zástupci fauny i flóry jako by se předháněli v tom, kdo přijde s voňavějšími květy, extravagantnějším peřím nebo neotřelejším tvarem listů a já si přeji s ní splynout a stát se jejím novým exponátem v sekci Absurdismus, žít v malém přístřešku u potoka a pěstovat si tady brambory.

Sešli jsme z cesty, abychom se podívali na kolibří farmu, kde jsme byli přivítáni šálkem horké čokolády a já….

…si chci pamatovat. 

Chci si pamatovat, jak se těm kolibříkům leskla některá z peříček do perleťova. Jak na ně prosvítalo sluníčko, které proklouzlo skrz zarostlou džungli. Chci si pamatovat, jak neskutečně rychlí byli. A že to kolem krmítka znělo, jako by člověk byl obklopen desítkami mini helikoptér. Trtrrrr. A už je pryč. „Tak ještě jednou! Teď už to určitě stihnu vyfotit! Jeho zvednutá křídla! Ugh…Ne? Tak příště. Příště už určitě, fakt! Už jen chviličku!“ :D Při tomto testování trpělivosti a postřehu je snadné ztratit pojem o čase. Je pozdní dopoledne a nás čeká ještě 1400 výškových metrů na 12 kilometrech. Není čas otálet, házíme krosny na záda a začínáme stoupat.

Po dalších 4 km hustým lesem se před námi otevřela malá oáza fialově kvetoucích stomů. Té dominoval dům místních strážců parku, kteří se s námi za pár pesos podělili o čerstvě uvařenou vydatnou zeleninovou polévku. A jak bodla!

„Vidíš to? A vidíš tamto? Podívej se támhle! A listy těchhle palmičkových rostlin jsou na dotek úplně jako králičí ouška!“ Stačilo vyjít z džungle a naše výprava se rozrostla o věrného huňatého člena – psa, který nás doprovázel až k našemu přechodnému domovu na farmě Finca La Playa (3720 m.n.m.). Trpělivě na nás čekal i přesto, že jsem si potřebovala dát pauzu co 15 výškových metrů :D Milouš! Někde od 3000 m.n.m. jsem totiž každým krokem přepisovala svůj osobní výškový rekord a uf! Stoupání pro mě bylo najednou mnohem náročnější. Pracně se do těla snažím dostat co nejvíce kyslíku, zatímco mi ve spáncích buší srdce v rytmu salsy - bum - bum bum bum (někdo tomu říká lehká arytmie, já latinskoamerické geny).

Jen co jsem se slimáčím tempem dopravila na vrchol a nechala na jazyku rozplynout výbornou hořkou čokoládu za odměnu, rozplynuly se i okolní mraky a odhalily dechberoucí výhledy! A najednou bylo dost energie na poskakování, pobíhání a radování se. Široko daleko ani živáček, jen dorůstající měsíc nad sopkou Nevado del Tolima (5 276 m.n.m.), sem tam strakatá kráva a hory poseté „králičími oušky“ (chcete-li odborně klejovka, která roste rychlostí 1 cm za rok a kvést začíná až ve 20 letech! :O). Dost bylo radování, velí Michal, nemáme čelovky, slunce zapadá a nás ještě čeká pár kilometrů chůze! Vijó!

Za světla jsme to nestihli. Možná právě proto jsme sešli z cesty, za svitu měsíce přeskákali pár močálů a potůčků a podlezli ostnaté dráty, ale nakonec jsme se přece jen dobelhali na malou farmu Finca La Playa, kde nás přivítala milá rodinka vydatnou večeří. Tou dobou už mi bylo dost těžko. Jako by mi na prsou seděl tlustý trol. Naštěstí roste Kolumbijcům řešení pro výškovou nemoc přímo pod nosem – čaj z lístků koky, přátelé, to je lék! 😊 

Druhý mlhavý den nestojí za dlouhé povídání. Já se pozvolna srovnávala s nedostatkem kyslíku, hodně jsme spali, sem tam si podrbali místní přítulné prase a šli se projít k jezeru, které bylo stejně zahalené bílou mlžnou přikrývkou. Zato třetí den! Třetí den naše trasa vedla po stezce, jejíž vrchol byl ve 3 999 m.n.m. No a to by nešlo, abych tu čtyřtisícovku nedala, že jo! Když budu tak blízko! Byla jsem připravená vlézt Michalovi na hlavu, kdyby to bylo potřeba :D Naštěstí stačilo sejít z cesty a voilá! Je to tady! Já jsem tady! 4 001 metrů nad mořem!!! Obsah kyslíku 60%. Obsah štěstí 100%. Orli nad hlavami, slunce, teplo, bezvětří, dokonalé ticho, klejovky, oříšky, čtyřtisícovky. Mezinárodní den žen, na který jen tak nezapomenu!

Za veselého zpěvu Jarkova hitu „Telátko oblíbené“ jsme se dostali ke kouzelné farmě Buenos Aires položené na úpatí srázu. Jen pár latí a na nich zrezivělé vlnité plechy. Opustit stín prastarého jehličnanu, který majestátně strážil toto stavení krásné kolumbijské horalky, se mi opravu nechtělo. Měla jsem pocit, že pokud někdy, tak právě tady každou chvíli uslyším, jak si ty krávy, slepice, kotě a pes začnou povídat lidskou řečí – přesně jako tomu bylo ve Zlatovlásce po požití kouzelného hada. Tak pohádkový to byl výjev 😊!

Ještě dvakrát jsme tajili dechy, když se kolem nás na úzké hliněné stezce prohnala stáda strakatých krav a její vysmátí pastevci, až jsme sestoupili do místa, které mě dokonale mátlo. Nezvedat hlavu k palmovým listům a neslyšet hukot fauny v okolí, přísahám, že jsem nějakou červí dírou seběhla z kolumbijských hor až k nám do Beskyd. Stejné traviny, jetel, tady brouk Pytlík? Až při pohledu na něco pro Čecha tak notoricky známého mi začalo docházet, co to znamená navštívit druhou ze 17. megadiverse zemí světa. Z „českého háje“ přes spadané jehličnaté velikány „yosemitského lesa“ jsme se konečně dostali až ke splnění Michalova tři dny starého přání. „To by bylo skvělé, kdybychom na cestě zpátky zažili Cocoru v mlze…“

Shrnutí třídenního treku v Los Nevados: 42,3 km, 2715 m nahoru a pak zase dolů. Výchozí bod údolí Cocora (2 380 m.n.m.), oficiální nejvyšší bod trasy 3 999 m.n.m. Často jsem si po cestě džunglí říkala, jaké máme štěstí, že je stezka krásně suchá. Pár dní zrovna nepršelo. Bylo totiž patrné, že po dešti se ze stezky stává bahnitá skluzavka, která by z nás hravě učinila aspirující ‚zápasnice v bahně‘. Né že by to neznělo zábavně, ale trénink do ringu nás naštěstí nepotkal 😊

  Túút túút. Pach tlejících zbytků odhozených kolem silnice. Hukot svižné dopravy, štěbetání stánkařů ukrývajících se v chladných stínech barevných fasád a výhled na mrakodrapy, díky kterým vypadá toto město jako exotická sestra Vancouveru. To je Cartagena de Indias. Město, které budu už vždy mít spojené s nejmilejším Germanem – majitelem výborné pidi midi restaurace Cucayo Fusión (stále čekám, až mi dorazí jeho výtečná marakujová pěna, kterou mi „poslal poštou“ až do ČR :D), prosmátým a protančeným večerem s couchsurferem Kevinem a především s výletem za svítícím planktonem na Barú, kde jsem se po letech setkala s “erasmáckým” kamarádem Rodrigem (můj ty světe :D).

Samotná cesta na Barú byla něco. Když jsme svůj plán předložili Germanovi, vyděsil se a rychle doporučoval mnohem dražší lodní alternativu.  My jsme ale nehodlali jít proti české nátuře! Za správnou cenu nás ani dlouhá cesta zapařeným autobusem s přestupem v nepopulární vesničce Pasacaballos nemohla odradit, a tak máme aspoň zkušenost s jízdou ve skořápce čehosi, co kdysi bývalo auto. Dráty trčící ze střechy, naviják bezpečnostního pásu vesele kymácející se daleko od svého zamýšleného umístění ve dveřích auta a vyděšená ručička tachometru, kterou brnění motoru prohánělo 30 km/h doleva a hned zase doprava jako by trénovala na kariéru metronomu. Jedno je ale bez pochyby. Klakson Pasacaballským chlapcům, kteří si nás odchytli dřív, než jsme stačili vystoupit z autobusu, fungoval náramně :D! Už jen jedna rychlá zastávka u kámošů na dofouknutí pneumatiky a ozbrojená silniční kontrola: „Pánové, vystupte si, ukažte mi svou identifikaci, čelem k autu, rozkročit nohy, ruce na střechu.“ a jsme konečně na poloostrůvku Barú – v Potěmkinově vesnici. Zepředu teplé průzračné karibské moře, chatičky se střechami z palmových listů, ledové koktejly a pestrobarevní papoušci Ara prolétající nám nad hlavami. Za chatičkami odpadky, smradlavá podivně červená vodní plocha a Kondoři krocanovití ve vší své holohlavé ošklivosti.

Do Cartageny před pár dny dorazila výletní loď a s ní první dva případy nákazy COVID-19, před čímž ještě v blahém optimismu, že nás se to netýká, prcháme na kolumbijský ostrov San Andrés do samého srdce Karibiku.

První noc na San Andrés byla jednou z nejkrásnějších nocí v mém životě. A za vše může prostý fakt, že jsem se šla projít sama. Ono to cestování sólo je vůbec úžasná věc! Lidi jsou k vám najednou mnohem otevřenější a přátelštější. Tady na mě mává rodinka ze své zahrady, tady slyším "Mi Amor, nechceš někam svést?", tady se na mě zubí banda mladíků před minimarketem a žádají, ať si je vyfotím,...Začíná se stmívat, mám hlad a protože vidím, že svezení bezostyšně nabízí opravdu celá škála lidí, odhodlám se, chytnu se jednoho tlouštíka kolem pasu a nechám se popovézt o pár metrů k nejbližšímu baru. Obklopena tóny nejnovějších reggae hitů potkávám Onela, který říká, že tady nevaří, ale na druhé straně ostrova má druhý bar, kde se najím. Jen se pokochám nádherným karibským západem a už uháníme na skútru za večeří. O jedno pivo, pár historek o ostrově a chodidla bořící se do bílého písku v rytmu salsy později dostávám neodolatelnou nabídku. "Už jsi někdy plavala s planktonem?"

Byl to úplně jiný zážitek než na Barú, kde jsme byli dva dny zpátky. Mnohem intenzivnější. Kouzelnější. Intimnější.

Na Barú kolem mých rozjařených končetin jemně zářila celá masa vody do tyrkysova a vše mě nutilo hrát si na Zaklínače 😄. Pfúú a bam a třřřřřřřř. Generuji v rukou energickou magickou kouli, připrav se na zásah! 😄

Na San Andrés jsem byla jen já a ostrovan. Já a teplý karibský vánek. Já a tichý oceán, který šumivě líbá pobreží. Já a miliardy hvězd nad hlavou. Jedno světýlko se rozsvítilo tady a další zase támhle! Desítky modrozelených drahokamů, které se zaleskly a zmizely ve tmě. Bylo to....bylo to jako plavat ve hvězdách. ✨

Za týden jsme se tam vrátili, jen ve větším počtu. Když ostatní vylezli z vody a hýřivé hlasy utichly, pocit výjimečnosti místa opět zintenzivnil. Zašeptám pár skromných přání do všeobjímajícího klidu oceánu. K solí nasycenému mořskému vánku, zářivě hvězdné obloze a 'planktonovým světluškám' mihotajícím se mi pomaloučku kolem splývajícího těla. A tak si zase plavu ve (ve)smíru. 🌌

Na tento ostrov jsme jeli s jedním cílem – jít se potápět. Původní cílová destinace byl vedlejší, divočejší, méně zalidněný ostrov Providencia, kterému jsem s těžkým srdcem musela dát sbohem a šáteček mj. i kvůli strachu, že na něm kvůli COVID uvízneme. Pravda, nezní to vůbec špatně, leč jsem potřebovala pracovati a internet jsme horkotěžko naháněli už na lidnatějším San Andrés. Právě kvůli rozvrhu pracovat v Kolumbii každé pondělí-středu jsem si ale málem svůj sen nesplnila. Ve středu večer parkujeme skútr před potápěčským centrem, kde nám s lítostí oznámili, že od ZÍTŘKA je kvůli koronaviru zákaz potápění a vojáci dokonce svážejí kyslíkové bomby pod zámek. My jsme ale dvojka šikovná a svými zklamanými výrazy a lámanou španělštinou jsme pána přesvědčili, aby nás ještě ráno vzal. Já stihnu rychlokurz a Michal dva ponory, bude dokonce i anglicky mluvící instruktor! No….tak přesně takhle se to nestalo :D

Ráno nám před zavřenou bránou postupně uvadal úsměv, když nám docházelo, že se na nás Luis vybodl a ignoruje naše zprávy. Po 45 minutách vysedávání před branou, pátrání po Luisovi a odmítání přijmout fakt, že žádné potápění nebude, u nás na cestě ze snídaně zastavuje Onel „the Buuuuullshit“ ostrovan jako polonahý reggae rytíř na otrhaném skútru. 

„Eeey Marieeee, how are you my friend, how are you?“ Onel se do toho pustil s odhodláním a také zkusil s centrem vyjednat potápění. Bezúspěšně. Sám kdysi kurzy dělal, ale nemá přístup ke kyslíkovým nádržím. Tak co teď? Snídaně? :( V tom před branami zrovna tohoto potápěčského centra (a že jich na San Andrés je!), zastavuje bílá dodávka z jejíchž útrob začínají vytahovat kyslíkové bomby, ploutve, brýle,…Onel neváhá, přebíhá cestu a dá se s pány do řeči. A jen tak - díky zatvrzelosti, že to nějak přece musí jít a faktu, že jsme tam trčeli dostatečně dlouho - se ozubená kola dala do pohybu až nakonec všechno cvaklo! Připojíš se na rychlokurz k těmto turistům, kteří se také nikdy nepotápěli. Cvak! Sice bude ve španělštině, ale já ti přeložím, čemu nebudeš rozumět, říká Onel. Cvak! Instruktor půjde prvně s nimi a za hodinu se jdete potápět vy. Cvak!

Lidičky, to bylo něco! Mé první potápění a rovnou v Karibiku! Konečně jsem viděla živé korály! A 10 metrů průzračné vody nad hlavou, skrze které mě hladily dlouhé sluneční paprsky. A tisíce barev a tvarů podvodního světa, proplouvání jeskyněmi a hraní si s bublinami, které se v nich naším oddechováním vytvářely. A hlavně a především! Tramtadadááá! Murénu! Celou! Nádherně zelenou! Obrovskou a trochu děsivou! Jak se vlnila mezi korály až do tmavomodrého ztracena. S potápěním mám jediný problém. Že si u toho nemůžu výskat :D

Limonáda ze sáčku k obědu s sebou, lahodná curuba přímo ze stromu a slaná pivní Michelada Colombiana - drink, která si buď zamilujete nebo jednou vyplivnete a vyhýbáte se mu pak už navěky. 

Na urgování ambasády, že se máme co nejdříve dopravit zpátky do ČR nebo alespoň do Bogoty, jsme si pobyt v Karibiku o pár dní zkrátili. Změna letenky nás stála pár hodin vystávání v nekonečné řadě ustaraných turistů a desítky tisíc pesos navíc, ale dorazili jsme. Z ráje do reality. Kolumbie je v celonárodní karanténě. Za pár dní se budou rušit i národní lety, dokonce i MHD, nikdo nesmí z domu. Jen do supermarketu a zpátky.

Zažít karanténu v 8 mil. městě člověku může hnát mráz po zádech. Všude je tak nepatřičné ticho. A když už slyšíte přijíždějící auto, krčíte se u stěny, protože tušíte, že tahle vaše fotoprocházka by se těm po zuby ozbrojeným policistům asi nelíbila. Uff, tentokrát je to jen poslíček z Rappi, který někomu veze teplou večeři. Pod rouškou tmy (a pod papírovou rouškou od nejmilejší karibské paňmámy Marisol) se procházím liduprázdným historickým okolím našeho ubytování a s každým krokem se cítím jako nějaký rebel. Vyvrhel. Psanec. Jen proto že jsem na procházce! 😅 Zvláštní, jak rychle se svět dokázal proměnit. Není to tak dlouho, co jsem si říkala, že si nedovedu představit, jaké to bylo vyrůstat za socialismu bez možnosti poznávat svět. A najednou to vypadá, že si to nakrátko vyzkoušíme na vlastní kůži. Stát nám sahá na svobodu pohybu, kterou jsme považovali za samozřejmou. A teprve teď začínáme z dálky chápat, jak cenná je. Svoboda.

Už i já uznávám, že nemá smysl v Kolumbii zůstávat. Nic nemůžeme, akorát sedět na ubytování, koukat na filmy a doufat, že se najde let za rozumnou cenu zpátky do Evropy dřív, než zavřou i letiště. Platit rozdíl ceny letenek při změně data, který dělal 40-60 tisíc Kč, se nám opravdu nechtělo, a tak jsme vyčkávali.

Trpělivost růže přináší.

A taky vysněné potápění.

A taky humanitární let ČR!

Po osmihodinovém čekání na letišti v Bogotě letíme do Kostariky pro další zbloudilé evropské duše, do kanadského Hallifaxu pro palivo a občerstvení pro hladovějící pasažéry, na ránem už obdivujeme zasněžené Grónsko, kolem oběda přistáváme v Keflavíku pro palivo a postřik letadla nemrznoucí kapalinou a večer jsme konečně v matičce Praze. Děkujeme, čeští daňoví poplatníci. ♥

A děkuji ti, Kolumbie. Jsi nádherná, vřelá a chybíš mi! :D :))

[nzteckaejo]

Výlet na pláž a útrapy Airbnb.Ejo!

Hlavní autor Lenka.

Už jsem psala o Airbnb, do kterého jsme se včera přestěhovali - začátek nebyl úplně ideální a tak panuje trochu napětí, nebo nám to tak aspoň připadá. Dneska bylo pokračování a upřímně už se těšíme, až se zítra vypakujem. 

Bydlíme v krásném moderním domě, máme svůj pokoj, krásnou kuchyň atd., jen se bojíme cokoliv používat a vlastně se tu ani nechceme zdržovat. Hostitelka Stacey se zdá být milá a vyptává se, párkrát jsme se zakecaly, ale i tak se tu fakt necítíme dobře. Bude to hlavně tím, že to tu je načančané jak v muzeu, všechno má své místo a bojíme se uvařit si čaj, abychom po sobě náhodou nenechali smítko prachu. Když nás Stacey viděla, jak si k snídani pokládáme hrnečky s čajem na jídelní stůl, vyletěla z koupelny jak střela aby nám honem donesla podtácky a vyndala prostírání. V tom si všimla škrábance na dřevěném stole a začala to zkoumat a nadávat, no snad si nemyslí, že jsme to udělali my (vzhledem k tomu, že se po tom stole imrvére prochází její kočka). Takže jídelní stůl radši nepoužívat. Koupelna je taky pasé, jakmile se tam totiž zavřem, Stacey po 5 minutách buší na dveře, že tam něco potřebuje. Ráno nás takhle vyhnala z koupelny oba (každého dvakrát). A kuchyň, tu používáme jen z nutnosti a vaříme jednoduchá a rychlá jídla. Když jsme včera večer přišli z hospody, Tom byl po celodenním půstu hladovej, ale radši šel spát s kručícím žaludkem, než abysme kramovali v kuchyni. A o ložnici se dělíme s kočkou, která se nám sem ráno přes zavřené dvěře dobejvá a producíruje se nám po posteli. 

Tomova vsuvka o Airbnb

Superparáda

Ve čtvrtek jsme se přestěhovali od té ožralkyně do dalšího Airbnb a bylo to tam naprostá superparáda. Každý si mohl odejít a přijít kdy chtěl, nemusel se nikdo nikomu hlásit ani se s nikým vybavovat a bratříčkovat, prostě takový menší průchoďák. Bylo to tam pěkný, v pokoji jsme měli TV (L: a elektrodečku v posteli!), pěkná kuchyň, společný obývák a na zahradě vířivka. Ejo! Bytná byla uplně super, protože měla naprosto v p*či. Jediné, co s náma prohodila, byl pozdrav a jméno jejího psa (L: které doteď přesně nevíme, asi Bruto). Všude po domě byly instrukce, jak to chodí, ale všichni na to naprosto jebali, včetně jí, která se tam ale skoro nezdžovala, protože bývala vedle v plechové kolni na zahradě, aj s děckama. Uznávanost! Ejo!

Superhnoj

Ze superparády jsme se vystěhovali v 10 (ale klidně bysme tam mohli zůstat o týden dýl a nikdo by si nevšiml, prostě jim to tam bylo úplně u prdele). Načež jsme měli domluvené další bývání, kde se asi 10x změnila doba nastěhování, počínaje prvním termínem mezi 11. a 12. a končeje nastěhováním, které proběhlo asi ve 4 hodiny tak, že jsme eště hodinu museli vartovat před barákem jak vandráci. A  stejně jsme od ženské dostali zjeba, že jsme vlastně úplné p*če a že s náma není žádná domluva. O ní jsme si vlastně mysleli to samé, ale asi měla pravdu ona, proč by si to vymýšlela. V domě bylo všechno jak ze škatulky. Měli jsme strach tam vůbec vstoupit. O to víc jsme znervózněli, když jsem v prvních 5ti minutách rozjebal kávovar (a to jsem si ani nechtěl vařit kávu). 

Stacey nás hned z kraje zjebala, že jí zavazejí naše boty. Buď si je máme vzít do pokoje, nebo že je vyhodí do konťasu. Večer, když jsme šli do čepu si nás posadila na kobereček a zahlásila nám, že do 10ti budeme doma a můžeme si dát maximálně 2 pivka, malé. Když jsme se vrátili, už bylo zamčené. Stacey nám ještě z milosti otevřela a řekla, že to bylo naposled, poslala nás, ať si vyčistíme zuby a jdeme spát. 

Ráno byla asi 6 hodin ve sprše. Když se konečně sprcha uvolnila a zabrala ji Lenka, neuběhlo ani 5 sekund co se jí tam začala dobývat a bušit na dveře. Nevím, jak to dopadlo, měl jsem strach se tam jít podívat. Nicméně ji z tama vykopla a navartovala se tam na další 2 hodiny. Hned potom jsem šel do sprchy já a stalo se mně úplně to samé. Samozřejmě jsem ji pustil. bez řečí, jelikož z ní mám nahnáno. Když už to vypadalo, že se konečně přestala fintit a vypakuje se pryč, šli jsme si s Lenkou oba vyčistit zuby a nevěřili byste, co se stalo. Ejo! Přesně tak. Takže koupelna od 8 do 12 nedostupná. 

Konečně jsme se na oběd dostali ke snídani, kdežto náhle slyším obrovský řev. Stacey zjebala Lenku jak malé děcko, že nemá pod hrnkem podtácek, o kterých jsme ani nevěděli, že tady jsou k dispozici. Kamkoliv jsme cokoliv položili, Stacey doletěla jak střela a začala to okamžitě šúrovat nějakým toxickým hnojem. Báli jsme se vařit a vlastně i pohybovat po domě. Ale jinak milá holka, máme ju oba rádi. 

***

Na dnešek jsme měli v plánu akorát vyzvednout plynový vařič, který jsem koupila na netu z druhé ruky za 50 NZD (nový stojí cca 100). Podle popisku bylo místo vyzvednutí asi 15 min. autem, po tom co jsem volala prodávajícímu a poslal mi adresu jsem zjistila, že je to daleko 45 min. Ale co, v domě být nechceme a nemáme co na práci. Jeli jsme půjčeným autem, naše je stále nepojízdné. Bohužel se ale Tom do auta úplně nevejde a po 40ti minutách dostával křeč do nohy. Zpátky jsem teda řídila já. Poprvé na levé straně, a všichni jsme to přežili bez úhony.

Tomova vsuvka na řízení vlevo

Je to už asi 5 dní, co řídím vlevo. Neustále mě to táhne na levou stranu, sem tam štrejchnu patník a občas vjedu do protisměru. Blinkry skoro nepoužívám, zato stěrače jsou v provozu, i když je jasno. Ostatní účastníci provozu na mě neustále troubí a ukazují hanebné gesta. Takže vlastně všechno při starém, stejně jako v ČR. Dnes si za volant poprvé sedla i Lenka. Zprvu byla trošku nervózní, ale asi po 5 minutách už si to šněrovala jak zkušený Pražák. Neuběhlo 5 sekund aby někomu nenadávala a nepořvávala na ostatní vozy. Byla sprostá jak dlaždič a většinu těch kletých slov, co použila, jsem v životě neslyšel a ani nevím, co znamenají. No prostě jedna radost oproti té mojí řidičské tragédii. Ejo!

***

Když už jsme byli tak daleko za městem, rozhodli jsme se udělat si malý výlet na nedalekou pláž, ať konečně vidíme ten Zéland! Dojeli jsme na Waikuku Beach, kde to byla naprostá oáza klidu. Skoro žádní lidi, všude písek, trsy travin, a hlavně oceán! Tom klel, že si nevzal plavky, ale nakonec hodil image stranou a šel do vody v trenkách.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 14 - 37,5km

V postýlce se spalo krásně a po 7.hodině se loučím s Patrikem a vyrážím. Na pumpě si dávám kafe a připravuji se na dnešní trasu. Dnes se bude hodně testovat má psychika v podobě nekonečných rovinek. Je příjemné počasí na pochod a když vyjdu z Hodonína, jdu kolem ramene Staré Moravy a skrze menší les pak vycházím na krásném prostranství louky, kde je spousta samostatně stojících stromů.

Ve vysoké trávě vyruším kolouška, co mě pozoruje a pak odhopká. Trochu pohádkové. Vysekaná cesta vede k Staroslovanskému hradišti Mikulčice. Což je areál s největším nalezištěm pozůstatků staveb centra Velké Moravy. Dám si tu nějaká razítka do deníku a jdu se podívat na vyhlídkovou věž, odkud je celá oblast se základy staveb vidět jako na dlani. Do kraje vidět není pro velkou oblačnost. 

Když se vymotám z areálu, čeká mne již zmiňovaná zkouška. Nekonečná rovinka, kam až oko dohlédne. Když se člověk dostane až na obzor, začíná další. Cesta vede po betonce lužními lesy, které jsou zalité vodou. Alespoň, že není pod vodou cesta. Lesy pod vodou však mají za následek přemnožení komárů, kteří se zamnou v chumlu drží a otravují. Nevím jestli je to tím oranžovým potahem na batohu, nebo tím, že smrdím. Proto zahazuji batoh a zdrhám od něj…a jdou po mě pořád, takže B. je správně. 

Po deseti kilometrech si začínám věřit, že bych mohl možná reprezentovat v chůzi rovně. Nic zajímavého po cestě není, tak fotím alespoň milující se šneky.

Po půl druhé se konečně dostávám do Lanžhotu a jdu do restaurace Podlužan na oběd, kde si odpočinu. Po obědě dostávám kávu zdarma, protože jsem stezkař. Takhle se mají hvězdy, takže se zapisuji do knihy návštěv, proběhne fotka a panáček zázvorovice. Je to paráda. Obsluha velmi milá a jídlo dobré. Děkuji mnohokrát za vstřícný přístup. 

Rozloučím se a pokračuji ve zdolávání rovinek. Abychom zde také něco jako stezkaři viděli, cesta vede přes Pohansko, kde je klasicistní lovecký zámeček u kterého je rybník a je to tu docela oáza klidu. Takže si tu rozjímám na lavičce a slunce příjemně hřeje. Pak se jdu podívat na louku kde je místo staroslovanského hradiště z 9.století a stojí tu jakási zrekonstruovaná zemljanka.

Napojuji se na stezku a už je to jen pár kilometrů do Břeclavi, kde budu spát u Pavla. Cestou se stavím u Frankies pivovarku, kde si dám jedno pivko a pokračuji do Poštorné, kam se chci podívat na místní kostel, který mne zaujal na facebooku, protože ho někdo náhodou sdílel. Navíc je to přímo na cestě k Pavlovi, jak se dozvídám později, tak to je win-win. Kostelík je fakt působivý, ale už je pozdě, tak je zavřený.

Teď se musím dostat do Charvátské Nové Vsi, což je až na konci města, tak našlapu víc než jsem myslel, ale alespoň to budu mít zítra o to kratší. Pavel mě hezky uvítá ve svém domě, dá mi najíst a pak si dáme i s rodinou vínečko a povídáme svoje příběhy. Bylo to s Vámi moc příjemné, děkuji moc, jsi frajer a máš prima rodinu i kamarády. Pak si zalezu do pokojíčku a spokojeně usnu. Byl to dlouhý den a zítra bude další takový.