mariemorcinkova - Tumblr blog

[mariemorcinkova]

NEVYHNUTELNÉ aneb když tě zavřou v obci s letištěm - Madeira poprvé

Je to pár měsíců, co jsem viděla asi nejsilnější motivační plakát vůbec. Doteď mě zvedá ze židle a lenivé myšlenky proměňuje v odhodlané "ANO"! Na tom plakátu byly na husto seřazené puntíky jeden vedle druhého.

Část z nich byla vyplněná a část prázdná. Každý bod zde reprezentuje týden v lidském životě za předpokladu, že se dožije 100 let. Prožiješ jeden týden a vybarvíš další puntík. A najednou to vidíš. Tu konečnou čáru. Víš, že koupit “nový plakát” nejde. Víc puntíků neseženeš ani jako podpultovku, sebevíc by ses snažil. Život máme jen jeden a není nekonečný (já vím, to je objev, co? :D) To si pak mnohem lépe rozmyslím, jestli chci i tak krátké období jako je 7 dní jen přežít nebo opravdu prožít. 

A možná i tenhle plakát hrál roli v mém rozhodnutí konečně si splnit dávný sen. Opravdu naplno zažít život digitální nomádky. Nečekat na nic a nikoho. Udělat to pro sebe. Kolikrát jsem si říkala, proč pendluju jen mezi Třincem, Prahou a Brnem, když se svou prací mohu pendlovat mezi Jávou, Kanadou či Chile. A tak jsem tady. Na okraji Severního Atlantského oceánu po mé první lekci Hauta jógy, dlabu papáju a nechávám se osvěžovat kapkami tříštících se vln. Konečně zase žiju naplno a upřímně, zase naplno i pracuju. Teď, když je toho tolik na co se těšit!

Hned první víkend na Madeiře mi vzal dech. V životě jsem neplánovala tak málo jako před příletem sem. Upřímně, jediné, co jsem tušila, byly anticovid opatření a cena potápěčského kurzu. Stále netuším, jaké tady jsou hory či co je typické místní jídlo, ale každý den se mi díky lidem, které potkávám na této cestě, otevírají oči, rozšiřuje úsměv a rozbuší srdce nadšením. Canyoning? Coasteering? Paragliding? Kajakem kolem pobřeží? Co že je to ta levada a poncha? On tady někdo organizuje mini latino taneční srazy v parku?? A kurzy jógy? Já věděla, že tohle bude ostrov mých splněných snů od prvního dne, kdy jsem zavětřila tu nejopojnější vůni na světě. Můj nový domov totiž voní akáty!😍 

Long story short. Díky couchsurfingu jsem potkala kluka z Aarhus, který si na Madeiru přivezl stan. A znát tady člověka se stanem je jako mít volnou VIP vstupenku na všechny ty světelné show, co slunce pořádá každý večer, každé ráno. A tak se taky stalo. Po pěti dnech na ostrově konečně přišel pátek a já si vezu zadek Uberem od pobřeží do 1480 m.n.m. Výstup na Pico Arieiro a kolem mladičkých influencerek fotících se v podpatcích na stezce až na nejvyšší horu Madeiry - Pico Ruivo (1862 m.n.m.). Napříč tunely, skalními stezkami kolem srázů a skrz keře, na které by člověk potřeboval mačetu až k růžovému západu na vrcholu “Rezavého vrcholu”. Jen já a Hans. Dva lidé a pod nimi celá Madeira zahalená do červánků. Jediné dvě duše na nejvyšším bodě rozkvétajícího ostrova. Prostě...nádhera! O dalších dnech nechám mluvit fotky.

Aniž bych to v ten moment věděla, dívala jsem se na místo našeho třetího přespání - Bica da Cana.

Moderní verze pohádky o Růžence? Na konci chráněného mlhou nasátého lesa se schovává jeden opuštěný dům. Bílá vlhkost se plíží jeho rozbitými okny a dotváří tak ponurou atmosféru tohoto opuštěného místa. Před dveřmi této ruiny se však tyčí strom obsypán růžovějícími se květy, který až nepřístojně září vřelostí a šíří kolem sebe krásnou vůni. Že by se tady madeirská Růženka píchla do prstu a proměnila se ve strom? Pravděpodobně!

Poslední den, tedy v neděli, už jsem chtěla být na cestě do Funchalu, do mé základy, odkud pracuji. Jenomže to bych nesměla nechat plánování poslední “procházky” na Hansovi, který odmítá používat předmět české národní hrdosti - mapy.cz, které vynikají zobrazováním výškového profilu trasy. A tak se bonusová procházka proměnila v jeden z nejnáročnějších výstupů celého tripu. :D No nic. Dám si tedy ještě jeden západ. Ještě jeden východ slunce a ráno budu stopovat. Cha...no jasně!

Takže jsem Hansovi, který pokračoval ve svém kempování na západ, vybalila všechno zbylé jídlo (ten klučina si to jídlo moc nepromyslel :D), dala jsem mu většinu vody a on mi za to nabalil své oblečení a boty, co měl navíc. 🤷‍ Budu přece ve Funchalu do hodiny, takže nepotřebuju ani snídat, že? Že? No. To teda nebudeš, Marie! :D

Asfalt se pod koly projíždějících aut fakt netrhl a proto jsem pokračovala směrem k nejbližší civilizaci. Na této horské stezce vedoucí kolem větrných elektráren jsem za 40 minut potkala jedno pidi autíčko. Přestože v něm jela rodinka čtyřech dospělých, mé ruce sepjaté do prosby je přesvědčily, aby zastavili. Dokonce nabídli i svezení. Asi na střeše? Nevím. Poděkovala jsem a rozhodla jsem se zahájit plán B! Slunce svítí, pracovní hovor mám až ve 3, je mi krásně, tralaláá, proměním dnešek v další trek! A tak si to štráduju kolem staré levady asi jeden výškový kilometr prudce dolů po neoficiální stezce. Začalo to jako ta nejluxusnější cesta do práce, skončilo to poklepáním se na rameno, že jsem se z té trnité džungle vymanila a po cestě “nedokalyčila” (poznámka jen pro pravé Goroly). Stezka se mi totiž v jeden moment vytratila. A mapy.cz MLČÍ!

Úplně klidně si zatají existenci vodopádu a říčky, ve které teď stojím a doplňuji křišťálově čistou vodu. To, co bych asi normálně nelezla ani s bouldermatkou pod zadkem, jsem teď zdolávala s krosnou na zádech. Po jednom nedobrovolném obráceném canyoningu a několika nadávkách později jsem stezku opět našla. Mám teď sice ruce jako majitel tuctu nevrlých koček, ale mé sebevědomí je zpět! Dalších 300 výškových metrů dolů a vylézám z lesa, kde stezka opět mizí. Nezaznačená řeka se tady rozšiřuje asi na 4 metry a vypadá to, že nejlepší bude ji přebrodit. Takhle zpětně mi to všechno připadá hodně k smíchu, ale v daný moment jsem si připadala jako skutečný dobrodruh! Survival mode :D A taky jsem si říkala, že chodit na hory sám je fakt blbost…

4 kilometry nahoru, 5 kilometrů dolů a třetinu ostrova máš prozkoumanou :D

Ta bradavka napravo je Pico Grande - doteď nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy stanovala. Bylo to jako spát v nebi! ♥

Každopádně o tomhle treku poslední dny hodně přemýšlím. Protože co se stalo potom, odstartovalo úžasný efekt sněhové koule. Teď už zpátky v civilizaci pokračuju po asfaltu k nejbližší autobusové zastávce a stále doufám, že se mi podaří někoho stopnout. Auta z hor ale nejezdí. Až na jedno. Norský Viking mi zastavuje, protože z auta neví, jak moc jsem zpocená. A ta větvička rozkvetlé třešně to asi moc dobře nemaskuje :) Po pár minutách mě (přesto :D) zve, abych se k němu přidala na oběd A NA KOUPÁNÍ v oceánu! Ani nevíte, jak jsem celé předchozí dny (marně) doufala v osvěžení se ve vodopádu. Takže tato nabídka mi zněla jako božská hudba. Jako by se v ten moment vše kolem rozzářilo a sbor tlusťoučkých barokních andílků začal kolem zpívat osvícené “aaaaaa”. Přijedeme do restaurace na pobřeží, Kristian objednává 2x denní menu a než nám přinesou mé první jídlo dne - šťavnatý rybí steak, jdeme se okoupat. Pak hurá na autobus a rovnou na pracovní hovor. Všechno to tak krásně vyšlo!

Kdybych se ocitla na té cestě dříve, kdybych stopla někoho hned ráno a vůbec na trek nešla, kdyby xyz...nikdy bych nepotkala Kristiana. A pak bych nešla ve čtvrtek ráno plavat. A on by mě nepoprosil, ať se zeptám toho jóga instruktora na pobřeží, jestli se může kdokoliv přidat. A já bych pak nešla v pátek na jógu, kde učil jiný instruktor a nebyla bych pozvaná na místní párty s živou hudbou v luxusní vile v horách s výhledem na celý Funchal. A nepotkala bych Josého [Žozé] a Natashu a všechny ty další skvělé lidi, se kterými už spřádáme stovky plánů. Takže děkuji mapy.cz, že jste mi zatajily řeku. Děkuju, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Nemůžu sice tušit, jak skvělé věci mě čekaly na konci těch cest, kterými jsem se nevydala. Ale...byla vůbec jiná možnost? Jak říká José, co když to bylo nevyhnutelné: Why is the milk gone?

----

(Poznámka pro rodinu - některé pasáže mohou být přibarveny pro dobro příběhu, dávám na sebe pozor jak nejlépe umím :))

[mariemorcinkova]

[mariemorcinkova]

KDYŽ MÁ DUŠE TANČÍ – Kolumbie, část II.

V 6:30 ráno jsme vyjížděli z malebného náměstíčka v horském Salentu. A protože jsme se do auta nijak nehrnuli, zbyla na nás ta vůbec nejlepší místa turistického červeného express jeepu Willys – na stojáka vzadu s držením za kovovou konstrukci na jeho střeše. 

Sice jsme svižnou jízdou chladným ránem pořádně vymrzli, ale zato jsme jako jediní mohli obdivovat něco nevídaného. Nad jednou z okolních hor hrál všemi barvami tzv. perleťový mrak! K slzám, které mi do očí vháněl chladný vítr, se přidala padlá čelist a spontánní zavýsknutí. „Pááániiiiiiiiii!“ Vždyť tohle je jak z jiného světa! Fantastického světa!

Zatímco se většina spolucestujících rozprchá na procházku do nejznámější části údolí Cocora, my si v prvním stánku kupujeme buchtu plněnou arequipe a vychutnáváme se ji nad pstruží farmou. Bzučí kolem mě život, v ústech mám sladko a před očima se mi probouzí palmové údolí. Paprsek za paprskem.

Procházet se Cocorou za brzkého slunečného rána znamená za každým horizontem a za každou zatáčkou očekávat tropický Hobitín! Tohle je pro mě definice ráje. V údolí bublá potůček, z korun stromů na nás shlížejí pestrobarevní ptáci, v dálce poklidně přežvykují krávy, v lese opodál sviští kolibříci a v pozadí – jako třešnička na dortu – se tyčí čtyřtisícovky. A tohle všechno! Tohle všechno tady zdobí ty nejvyšší palmy na světě. Vypadá to, jako bych se účastnila nějaké soutěže o nejlepší design, který tady příroda pořádá odnepaměti. Zástupci fauny i flóry jako by se předháněli v tom, kdo přijde s voňavějšími květy, extravagantnějším peřím nebo neotřelejším tvarem listů a já si přeji s ní splynout a stát se jejím novým exponátem v sekci Absurdismus, žít v malém přístřešku u potoka a pěstovat si tady brambory.

Sešli jsme z cesty, abychom se podívali na kolibří farmu, kde jsme byli přivítáni šálkem horké čokolády a já….

…si chci pamatovat. 

Chci si pamatovat, jak se těm kolibříkům leskla některá z peříček do perleťova. Jak na ně prosvítalo sluníčko, které proklouzlo skrz zarostlou džungli. Chci si pamatovat, jak neskutečně rychlí byli. A že to kolem krmítka znělo, jako by člověk byl obklopen desítkami mini helikoptér. Trtrrrr. A už je pryč. „Tak ještě jednou! Teď už to určitě stihnu vyfotit! Jeho zvednutá křídla! Ugh…Ne? Tak příště. Příště už určitě, fakt! Už jen chviličku!“ :D Při tomto testování trpělivosti a postřehu je snadné ztratit pojem o čase. Je pozdní dopoledne a nás čeká ještě 1400 výškových metrů na 12 kilometrech. Není čas otálet, házíme krosny na záda a začínáme stoupat.

Po dalších 4 km hustým lesem se před námi otevřela malá oáza fialově kvetoucích stomů. Té dominoval dům místních strážců parku, kteří se s námi za pár pesos podělili o čerstvě uvařenou vydatnou zeleninovou polévku. A jak bodla!

„Vidíš to? A vidíš tamto? Podívej se támhle! A listy těchhle palmičkových rostlin jsou na dotek úplně jako králičí ouška!“ Stačilo vyjít z džungle a naše výprava se rozrostla o věrného huňatého člena – psa, který nás doprovázel až k našemu přechodnému domovu na farmě Finca La Playa (3720 m.n.m.). Trpělivě na nás čekal i přesto, že jsem si potřebovala dát pauzu co 15 výškových metrů :D Milouš! Někde od 3000 m.n.m. jsem totiž každým krokem přepisovala svůj osobní výškový rekord a uf! Stoupání pro mě bylo najednou mnohem náročnější. Pracně se do těla snažím dostat co nejvíce kyslíku, zatímco mi ve spáncích buší srdce v rytmu salsy - bum - bum bum bum (někdo tomu říká lehká arytmie, já latinskoamerické geny).

Jen co jsem se slimáčím tempem dopravila na vrchol a nechala na jazyku rozplynout výbornou hořkou čokoládu za odměnu, rozplynuly se i okolní mraky a odhalily dechberoucí výhledy! A najednou bylo dost energie na poskakování, pobíhání a radování se. Široko daleko ani živáček, jen dorůstající měsíc nad sopkou Nevado del Tolima (5 276 m.n.m.), sem tam strakatá kráva a hory poseté „králičími oušky“ (chcete-li odborně klejovka, která roste rychlostí 1 cm za rok a kvést začíná až ve 20 letech! :O). Dost bylo radování, velí Michal, nemáme čelovky, slunce zapadá a nás ještě čeká pár kilometrů chůze! Vijó!

Za světla jsme to nestihli. Možná právě proto jsme sešli z cesty, za svitu měsíce přeskákali pár močálů a potůčků a podlezli ostnaté dráty, ale nakonec jsme se přece jen dobelhali na malou farmu Finca La Playa, kde nás přivítala milá rodinka vydatnou večeří. Tou dobou už mi bylo dost těžko. Jako by mi na prsou seděl tlustý trol. Naštěstí roste Kolumbijcům řešení pro výškovou nemoc přímo pod nosem – čaj z lístků koky, přátelé, to je lék! 😊 

Druhý mlhavý den nestojí za dlouhé povídání. Já se pozvolna srovnávala s nedostatkem kyslíku, hodně jsme spali, sem tam si podrbali místní přítulné prase a šli se projít k jezeru, které bylo stejně zahalené bílou mlžnou přikrývkou. Zato třetí den! Třetí den naše trasa vedla po stezce, jejíž vrchol byl ve 3 999 m.n.m. No a to by nešlo, abych tu čtyřtisícovku nedala, že jo! Když budu tak blízko! Byla jsem připravená vlézt Michalovi na hlavu, kdyby to bylo potřeba :D Naštěstí stačilo sejít z cesty a voilá! Je to tady! Já jsem tady! 4 001 metrů nad mořem!!! Obsah kyslíku 60%. Obsah štěstí 100%. Orli nad hlavami, slunce, teplo, bezvětří, dokonalé ticho, klejovky, oříšky, čtyřtisícovky. Mezinárodní den žen, na který jen tak nezapomenu!

Za veselého zpěvu Jarkova hitu „Telátko oblíbené“ jsme se dostali ke kouzelné farmě Buenos Aires položené na úpatí srázu. Jen pár latí a na nich zrezivělé vlnité plechy. Opustit stín prastarého jehličnanu, který majestátně strážil toto stavení krásné kolumbijské horalky, se mi opravu nechtělo. Měla jsem pocit, že pokud někdy, tak právě tady každou chvíli uslyším, jak si ty krávy, slepice, kotě a pes začnou povídat lidskou řečí – přesně jako tomu bylo ve Zlatovlásce po požití kouzelného hada. Tak pohádkový to byl výjev 😊!

Ještě dvakrát jsme tajili dechy, když se kolem nás na úzké hliněné stezce prohnala stáda strakatých krav a její vysmátí pastevci, až jsme sestoupili do místa, které mě dokonale mátlo. Nezvedat hlavu k palmovým listům a neslyšet hukot fauny v okolí, přísahám, že jsem nějakou červí dírou seběhla z kolumbijských hor až k nám do Beskyd. Stejné traviny, jetel, tady brouk Pytlík? Až při pohledu na něco pro Čecha tak notoricky známého mi začalo docházet, co to znamená navštívit druhou ze 17. megadiverse zemí světa. Z „českého háje“ přes spadané jehličnaté velikány „yosemitského lesa“ jsme se konečně dostali až ke splnění Michalova tři dny starého přání. „To by bylo skvělé, kdybychom na cestě zpátky zažili Cocoru v mlze…“

Shrnutí třídenního treku v Los Nevados: 42,3 km, 2715 m nahoru a pak zase dolů. Výchozí bod údolí Cocora (2 380 m.n.m.), oficiální nejvyšší bod trasy 3 999 m.n.m. Často jsem si po cestě džunglí říkala, jaké máme štěstí, že je stezka krásně suchá. Pár dní zrovna nepršelo. Bylo totiž patrné, že po dešti se ze stezky stává bahnitá skluzavka, která by z nás hravě učinila aspirující ‚zápasnice v bahně‘. Né že by to neznělo zábavně, ale trénink do ringu nás naštěstí nepotkal 😊

  Túút túút. Pach tlejících zbytků odhozených kolem silnice. Hukot svižné dopravy, štěbetání stánkařů ukrývajících se v chladných stínech barevných fasád a výhled na mrakodrapy, díky kterým vypadá toto město jako exotická sestra Vancouveru. To je Cartagena de Indias. Město, které budu už vždy mít spojené s nejmilejším Germanem – majitelem výborné pidi midi restaurace Cucayo Fusión (stále čekám, až mi dorazí jeho výtečná marakujová pěna, kterou mi „poslal poštou“ až do ČR :D), prosmátým a protančeným večerem s couchsurferem Kevinem a především s výletem za svítícím planktonem na Barú, kde jsem se po letech setkala s “erasmáckým” kamarádem Rodrigem (můj ty světe :D).

Samotná cesta na Barú byla něco. Když jsme svůj plán předložili Germanovi, vyděsil se a rychle doporučoval mnohem dražší lodní alternativu.  My jsme ale nehodlali jít proti české nátuře! Za správnou cenu nás ani dlouhá cesta zapařeným autobusem s přestupem v nepopulární vesničce Pasacaballos nemohla odradit, a tak máme aspoň zkušenost s jízdou ve skořápce čehosi, co kdysi bývalo auto. Dráty trčící ze střechy, naviják bezpečnostního pásu vesele kymácející se daleko od svého zamýšleného umístění ve dveřích auta a vyděšená ručička tachometru, kterou brnění motoru prohánělo 30 km/h doleva a hned zase doprava jako by trénovala na kariéru metronomu. Jedno je ale bez pochyby. Klakson Pasacaballským chlapcům, kteří si nás odchytli dřív, než jsme stačili vystoupit z autobusu, fungoval náramně :D! Už jen jedna rychlá zastávka u kámošů na dofouknutí pneumatiky a ozbrojená silniční kontrola: „Pánové, vystupte si, ukažte mi svou identifikaci, čelem k autu, rozkročit nohy, ruce na střechu.“ a jsme konečně na poloostrůvku Barú – v Potěmkinově vesnici. Zepředu teplé průzračné karibské moře, chatičky se střechami z palmových listů, ledové koktejly a pestrobarevní papoušci Ara prolétající nám nad hlavami. Za chatičkami odpadky, smradlavá podivně červená vodní plocha a Kondoři krocanovití ve vší své holohlavé ošklivosti.

Do Cartageny před pár dny dorazila výletní loď a s ní první dva případy nákazy COVID-19, před čímž ještě v blahém optimismu, že nás se to netýká, prcháme na kolumbijský ostrov San Andrés do samého srdce Karibiku.

První noc na San Andrés byla jednou z nejkrásnějších nocí v mém životě. A za vše může prostý fakt, že jsem se šla projít sama. Ono to cestování sólo je vůbec úžasná věc! Lidi jsou k vám najednou mnohem otevřenější a přátelštější. Tady na mě mává rodinka ze své zahrady, tady slyším "Mi Amor, nechceš někam svést?", tady se na mě zubí banda mladíků před minimarketem a žádají, ať si je vyfotím,...Začíná se stmívat, mám hlad a protože vidím, že svezení bezostyšně nabízí opravdu celá škála lidí, odhodlám se, chytnu se jednoho tlouštíka kolem pasu a nechám se popovézt o pár metrů k nejbližšímu baru. Obklopena tóny nejnovějších reggae hitů potkávám Onela, který říká, že tady nevaří, ale na druhé straně ostrova má druhý bar, kde se najím. Jen se pokochám nádherným karibským západem a už uháníme na skútru za večeří. O jedno pivo, pár historek o ostrově a chodidla bořící se do bílého písku v rytmu salsy později dostávám neodolatelnou nabídku. "Už jsi někdy plavala s planktonem?"

Byl to úplně jiný zážitek než na Barú, kde jsme byli dva dny zpátky. Mnohem intenzivnější. Kouzelnější. Intimnější.

Na Barú kolem mých rozjařených končetin jemně zářila celá masa vody do tyrkysova a vše mě nutilo hrát si na Zaklínače 😄. Pfúú a bam a třřřřřřřř. Generuji v rukou energickou magickou kouli, připrav se na zásah! 😄

Na San Andrés jsem byla jen já a ostrovan. Já a teplý karibský vánek. Já a tichý oceán, který šumivě líbá pobreží. Já a miliardy hvězd nad hlavou. Jedno světýlko se rozsvítilo tady a další zase támhle! Desítky modrozelených drahokamů, které se zaleskly a zmizely ve tmě. Bylo to....bylo to jako plavat ve hvězdách. ✨

Za týden jsme se tam vrátili, jen ve větším počtu. Když ostatní vylezli z vody a hýřivé hlasy utichly, pocit výjimečnosti místa opět zintenzivnil. Zašeptám pár skromných přání do všeobjímajícího klidu oceánu. K solí nasycenému mořskému vánku, zářivě hvězdné obloze a 'planktonovým světluškám' mihotajícím se mi pomaloučku kolem splývajícího těla. A tak si zase plavu ve (ve)smíru. 🌌

Na tento ostrov jsme jeli s jedním cílem – jít se potápět. Původní cílová destinace byl vedlejší, divočejší, méně zalidněný ostrov Providencia, kterému jsem s těžkým srdcem musela dát sbohem a šáteček mj. i kvůli strachu, že na něm kvůli COVID uvízneme. Pravda, nezní to vůbec špatně, leč jsem potřebovala pracovati a internet jsme horkotěžko naháněli už na lidnatějším San Andrés. Právě kvůli rozvrhu pracovat v Kolumbii každé pondělí-středu jsem si ale málem svůj sen nesplnila. Ve středu večer parkujeme skútr před potápěčským centrem, kde nám s lítostí oznámili, že od ZÍTŘKA je kvůli koronaviru zákaz potápění a vojáci dokonce svážejí kyslíkové bomby pod zámek. My jsme ale dvojka šikovná a svými zklamanými výrazy a lámanou španělštinou jsme pána přesvědčili, aby nás ještě ráno vzal. Já stihnu rychlokurz a Michal dva ponory, bude dokonce i anglicky mluvící instruktor! No….tak přesně takhle se to nestalo :D

Ráno nám před zavřenou bránou postupně uvadal úsměv, když nám docházelo, že se na nás Luis vybodl a ignoruje naše zprávy. Po 45 minutách vysedávání před branou, pátrání po Luisovi a odmítání přijmout fakt, že žádné potápění nebude, u nás na cestě ze snídaně zastavuje Onel „the Buuuuullshit“ ostrovan jako polonahý reggae rytíř na otrhaném skútru. 

„Eeey Marieeee, how are you my friend, how are you?“ Onel se do toho pustil s odhodláním a také zkusil s centrem vyjednat potápění. Bezúspěšně. Sám kdysi kurzy dělal, ale nemá přístup ke kyslíkovým nádržím. Tak co teď? Snídaně? :( V tom před branami zrovna tohoto potápěčského centra (a že jich na San Andrés je!), zastavuje bílá dodávka z jejíchž útrob začínají vytahovat kyslíkové bomby, ploutve, brýle,…Onel neváhá, přebíhá cestu a dá se s pány do řeči. A jen tak - díky zatvrzelosti, že to nějak přece musí jít a faktu, že jsme tam trčeli dostatečně dlouho - se ozubená kola dala do pohybu až nakonec všechno cvaklo! Připojíš se na rychlokurz k těmto turistům, kteří se také nikdy nepotápěli. Cvak! Sice bude ve španělštině, ale já ti přeložím, čemu nebudeš rozumět, říká Onel. Cvak! Instruktor půjde prvně s nimi a za hodinu se jdete potápět vy. Cvak!

Lidičky, to bylo něco! Mé první potápění a rovnou v Karibiku! Konečně jsem viděla živé korály! A 10 metrů průzračné vody nad hlavou, skrze které mě hladily dlouhé sluneční paprsky. A tisíce barev a tvarů podvodního světa, proplouvání jeskyněmi a hraní si s bublinami, které se v nich naším oddechováním vytvářely. A hlavně a především! Tramtadadááá! Murénu! Celou! Nádherně zelenou! Obrovskou a trochu děsivou! Jak se vlnila mezi korály až do tmavomodrého ztracena. S potápěním mám jediný problém. Že si u toho nemůžu výskat :D

Limonáda ze sáčku k obědu s sebou, lahodná curuba přímo ze stromu a slaná pivní Michelada Colombiana - drink, která si buď zamilujete nebo jednou vyplivnete a vyhýbáte se mu pak už navěky. 

Na urgování ambasády, že se máme co nejdříve dopravit zpátky do ČR nebo alespoň do Bogoty, jsme si pobyt v Karibiku o pár dní zkrátili. Změna letenky nás stála pár hodin vystávání v nekonečné řadě ustaraných turistů a desítky tisíc pesos navíc, ale dorazili jsme. Z ráje do reality. Kolumbie je v celonárodní karanténě. Za pár dní se budou rušit i národní lety, dokonce i MHD, nikdo nesmí z domu. Jen do supermarketu a zpátky.

Zažít karanténu v 8 mil. městě člověku může hnát mráz po zádech. Všude je tak nepatřičné ticho. A když už slyšíte přijíždějící auto, krčíte se u stěny, protože tušíte, že tahle vaše fotoprocházka by se těm po zuby ozbrojeným policistům asi nelíbila. Uff, tentokrát je to jen poslíček z Rappi, který někomu veze teplou večeři. Pod rouškou tmy (a pod papírovou rouškou od nejmilejší karibské paňmámy Marisol) se procházím liduprázdným historickým okolím našeho ubytování a s každým krokem se cítím jako nějaký rebel. Vyvrhel. Psanec. Jen proto že jsem na procházce! 😅 Zvláštní, jak rychle se svět dokázal proměnit. Není to tak dlouho, co jsem si říkala, že si nedovedu představit, jaké to bylo vyrůstat za socialismu bez možnosti poznávat svět. A najednou to vypadá, že si to nakrátko vyzkoušíme na vlastní kůži. Stát nám sahá na svobodu pohybu, kterou jsme považovali za samozřejmou. A teprve teď začínáme z dálky chápat, jak cenná je. Svoboda.

Už i já uznávám, že nemá smysl v Kolumbii zůstávat. Nic nemůžeme, akorát sedět na ubytování, koukat na filmy a doufat, že se najde let za rozumnou cenu zpátky do Evropy dřív, než zavřou i letiště. Platit rozdíl ceny letenek při změně data, který dělal 40-60 tisíc Kč, se nám opravdu nechtělo, a tak jsme vyčkávali.

Trpělivost růže přináší.

A taky vysněné potápění.

A taky humanitární let ČR!

Po osmihodinovém čekání na letišti v Bogotě letíme do Kostariky pro další zbloudilé evropské duše, do kanadského Hallifaxu pro palivo a občerstvení pro hladovějící pasažéry, na ránem už obdivujeme zasněžené Grónsko, kolem oběda přistáváme v Keflavíku pro palivo a postřik letadla nemrznoucí kapalinou a večer jsme konečně v matičce Praze. Děkujeme, čeští daňoví poplatníci. ♥

A děkuji ti, Kolumbie. Jsi nádherná, vřelá a chybíš mi! :D :))

[mariemorcinkova]

[mariemorcinkova]

KDYŽ MÁ DUŠE TANČÍ – Kolumbie, část I.

Není to zrovna poetický začátek, ale mé kolumbijské podivování začalo už na letišti. A tak…Pojďme si promluvit o kolumbijských záchodech!

Naposledy jsem mísy položené tak proklatě nízko viděla v mateřské školce. Je to tím, že jsou Kolumbijci pokrokoví a vědí, že si na ně na veřejných místech stejně nikdo nesedá a nebo tím, že mi je podle všeho průměrná Kolumbijka po ramena?

Brzy to ale házím za hlavu. Teď už totiž bojuju s jedním z bezpoplatkových bankomatů, který uznává mou kartu za funkční podle nálady a trpělivost má těkavou asi jako pašeráci za dob Pabla Escobara, když jim někdo sahal na peníze. Stačí se rozmýšlet déle než 5 sekund a loučí se s vámi. ‚Por favor retira tu tarjeta‘. Ugh. Tak znovu a počtrnácté. Pak už se alespoň nemusím divit, když následující měsíc vídám před bankomaty početné zástupy.

Se 300 000 pesos v kapse vyrážím konečně do centra Medellínu. Najednou si uvědomuju, že mám v puse extrémně sucho. Asi to bude tím, že už 5 minut koukám s otevřenou pusou ze staženého okénka letištního shuttle busu. Tak takhle vypadá Medellín z hor? Nestačím zírat! Jen co jsme vyjeli několikakilometrovým tunelem, otevřelo se pod námi údolí s tímto nechvalně známým městem. Červené střechy se rozprostíraly od koryta řeky až k samotným klikatým vrcholkům okolních zelených kopců, přičemž tu a tam se z tohoto obrovitánského mraveniště do nebe tyčí hloučky vysokých cihlových mrakodrapů. „Kolik že lidí tady žije??“, říkám si.

Teprve procházkou městem mi to začíná docházet. Jsem na jiném kontinentě. V zemi, kde polévají domácí ovocné nanuky proklatě slanou limetkovou šťávou, horkou čokoládu pijí se sýrem, kde jsou banány tak velké, že by jedním člověk nakrmil čtyřčlennou rodinu, avokáda mají velikost melounů a ženské zadky jsou tak kulaté, že by jim kdejaký ten meloun záviděl.

S těmi zadky se to tady v Medellínu ale nemá jen tak. Éra Escobara zde nastolila nový ideál krásy a ty ženy, které nejsou přirozeně vyvázeny z rovnováhy svými přednostmi (i „zadnostmi“ :D), chodívají na plastické operace. Co nenadělila příroda, doplní silikon. A tak vzniká příležitost pro zábavné krácení času hrou Pravé nebo umělé? Abych byla fér, doplním, že i muži se zde těší silikonovým nástavbám. Oblíbili si falešný pekáč buchet i polstrované zadnice. Jak musí asi vypadat takové falešné břišní svaly po pár měsících sladké kolumbijské stravy nechám na představivosti každého z vás. Mě tenhle mentální obrázek baví dodnes :D

Procházky Medellínkem (jak jsem mu brzy láskyplně přezdívala) mi pokaždé něčím učarovaly. Ať už jsme byli v malém horském městečku nebo v pulzující metropoli, často jsme potkávali malinké večerky, ve kterých se při západu v kruhu scházejí místňáci na plastových židličkách, pouštějí si tu úžasně pozitivně nabíjející latinskou hudbu z rádia a pravděpodobně drbou o dění uplynulého dne.

A nebo když jsme se ocitli uprostřed nedělního veselení na promenádě vedle univerzity. Svátečně vyšňořené děti projíždějící se na koních, stánky se sýrovými arepitas, hotdogy a čerstvými džusy, bezejmenné kapely študáků vyhrávající kolumbijské hity pod košatými stromy a nespočet pouličních her, u kterých své drobné utrácelo tolik šťastných tváří.

No a v noci? Když se postupně rozsvěcí domácnosti od údolí po hřebeny? Když nevidíte, kde končí hory a začíná obloha? Tak tehdy to v Medellínku vypadá, jako by z nebe někdo rozsypával tisíce zlatavě zářících flitrů. „Tady bych dokázala žít“, sním, zatímco se mi v mém krátkozrakém oku rozostřují desetitisíce žlutých světýlek.

V Kolumbii jsem se těšila na spoustu věcí, ale po jedné mé srdce prahlo více než po jiných. Tanec! S horkokrevnými latino muži, kteří mají rytmus v těle a kroky salsy beztak pilují už ve školkách :D Beztak! Ale houby s octem, Marie. Ono totiž být doprovázena v Kolumbii mužem, přestože kamarádem, znamená rozsudek neviditelnosti. Jak mi později na Barú kamarád z dánského Erasmu Rodrigo vysvětluje, Kolumbijci jsou žárliví. A než aby riskovali nepříjemnosti s majetnickým přítelem, sklopí prostě oči. Kolikrát jsem pak ještě slyšela překvapené: „Pensó que él es tu novio…aaaaah!“ I když jsem se tedy nedočkala kýžené atmosféry pražské La Macumby, ve které tancuje každý s každým napříč generacemi ♥, mohla jsem alespoň s pivem v ruce obdivovat, jak dokonale souzní místní páry s rytmem rušného baru. Bok k boku, čelo na čele. Ach! Nádhera! 😊

Dopracovat, zabalit se, zamávat velkoměstu a tradá! 

Je čas si to okořenit a poznat něco z nekonečné rozmanitosti kolumbijské přírody. Netrvá to dlouho a vystupujeme z vydýchaného autobusu na barevné náměstíčko v Salentu, kde zaháním hlad nejlepším pstruhem, jakého jsem kdy ochutnala. Doplňovala ho smažená křupavá placka z banánu (plátano) a 3 druhy dipů. Když se mluví o Kolumbii, opomíjí se jak výborně tam vaří!

A co bylo pak? Sólo toulky městečkem, ušatý mladík Rafael a pozvání na večerní tancování - salsa, merengue, bachata, raggeaton – ach nebesa, KONEČNĚ!!! :D. Pivo dalo pivo a čas na energii dobíjející spánek se proklatě zkrátil. Ale kde chybí vyspání do růžova, tam nožky popožene nadšení a zvědavost. V půl sedmé ráno nám totiž započal jeden z nej*úžas*nějších treků, které jsem doposud prošla! 😊 …ale o tom zase příště

↑  “Co čumíš?” :)

[mariemorcinkova]

“Život je pro něho tak silnou drogou, že mu není zatěžko být abstinentem.” Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka, Rudolf Krautschneider

[mariemorcinkova]

[mariemorcinkova]

[mariemorcinkova]

When the sky dances.

[mariemorcinkova]

Thoughts about education system: Nobody will hire you because of what you know. You will get hired because of what you are able to do with your knowledge.

Bernhard Schindlholzer (Tedx, 2016)

[mariemorcinkova]

Lidská víra, víra v cokoliv, ale silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně (2012)

[mariemorcinkova]

Dobré ráno, nový dne! :)

[mariemorcinkova]

“Argumenty proti víře jakoukoliv víru jenom posilují.”

- František Koukolík: Esej o stupiditě (2009)

[mariemorcinkova]

If you want to build a ship, then don’t drum up men to gather wood, give orders, and divide the work. Rather, teach them to yearn for the far and endless sea.

Antoine de Saint-Exupéry

[mariemorcinkova]

Nothing is stressful to me unless I interpret it as stressful.

Schultz in J. Rogers (2008)

[mariemorcinkova]

VELKÁ BRITÁNIE - království parků a cedulek

10 postřehů z léta v Anglii a Walesu (28.7. - 6.8. 2015)

·         Člověk se tady cítí jako žena v menopauze. V jednu chvíli se mu pod rukama tvoří Niagáry a za minutu se třese zimou.

·         Žene-li se všechno proti vám, patrně jste cizinec v Anglii. (Ne nadarmo mají na cestě nápisy Look right, Look left.)

·         Sedačky v londýnském metru jsou měkčí než náš domácí gauč, špinavější než ´podlaha po plese v národním domě´.

·         Britské děti zdivočely, drží si je na vodítkách. A nebo možná vzkřísili prapůvodní smysl tohoto lanka -  VO-DÍTKO. Vodit dítko. Ahh..už to chápu!

·         Cesta vlakem může přijít draho pokud jako my nevíte, že jízdenky kontrolují až venku v cílové stanici. Nebýt mé úchylky schovávání jízdenek do fotoalba, skončily by v koši a my je musely platit znova. 

·         Britská hromadná doprava 100 let za opicemi: 

a)    Jízdenky se dají koupit jen u řidiče.

b)    Řidič nevydává drobné (Máš 10 liber, ale jízdenka stojí 2,20? To se ti to, drahá, prodraží).

c)    Ze 30 zastávek jsou na ceduli zmíněny 4, mapa trasy nezvěstná.

d)    Z konečné zastávky tam jezdí autobusy se stejnými čísly ale každý na naprosto jiná místa. A já se ptám PROČ? Je 126 v Anglii jakási magická cifra s tajuplnými schopnostmi? (Teda mimo to, že se místo v Birminghamu kouzelně ocitnete v opačném směru ve Wolverhamptonu. Je to taková obdoba nástupiště 9 a 3/4) Došla jim čísla? Zasekla se jim klávesnice a jediné tři funkční číslice byly 1,2 a 6? Neumějí napočítat do více než 126?? To se nikdo nedoví, ty můj kvítku medový...

·         Jsme ostudy. Šly jsme spát za světla. Už asi v 8! Máma nám povyprávěla pohádku o Mášence a pak už nechtěla, že je jako na dovolené a tak odmítá pracovat. (Relaxující ´školkovská učilka´)

·         Všude je břečťan. Břečťanem polykaná města, vesnice i lesy.

·         Angličané mají azbestové ruce. Jejich verze teplé vody po otevření kohoutku mění skupenství na páru. 

·         Zároveň ještě nepřišli na to, že místo 2 kohoutků na teplou a studenou (jejichž umístění pro jistotu dělí téměř jedno časové pásmo, takže při snaze použít oba vypadáte jako při tanci kdysi slavného Aserehe ha e he) mohou mít jeden, který nabízí celou škálu teplot.

·         Britové jsou gentle-lidé, hezký den popřejí i bezdomovci.

Birmingham

Brecon Beacons

Klášter Llanthony v Brecon Beacons

Bristol

Londýn

Black country living museum (u Birminghamu)

Have a nice day.

[mariemorcinkova]

Stráž u královského paláce ve Stockholmu.