#okamžik smrti nemusí být okamžik smrti

[kralovna-ne-stesti]

Někteří lidé zemřou ve 25.

My je potom jenom v 75 pohřbíme.

- B. Franklin

[karle-pls]

Ehm... hahá, moje první dokončená fanfikce s Vinnetouem a Old Shatterhandem :-) Zároveň po deseti letech a mnoha desítkách tisíc slov napsaných do šuplíku první věc, co někde zveřejňuju... oh no :D

Je to good ol´ ASMR trash, just the way I like it. Notak třeba se najde někdo, kdo si nebude myslet, že je to naprostá sračka, to by bylo hezké, ale jako není to nutné :D

Btw ocením návrhy na název, pač já a názvy se poměrně dost míjíme.

            Jste taky jenom člověk, sir! Mohlo by se vám stát něco lidského.

Lidského? Old Shatterhandovi? Nestrašte.

Ironicky jsem se ušklíbl, když mi hlavou táhly tyto věty, které jsem čas od času slýchal. Potom se celý můj obličej zkroutil nevolí, když jsem si začal protahovat ramena. Propnul jsem záda ve snaze uvolnit ztuhlost, kterou jsem v nich pociťoval. Místo vytoužené úlevy se ale dostavila ještě křeč do nohy, kterou mi nedávno jeden nerozvážný indián probodl nožem a dosud se rána zcela nezahojila. To bylo tedy ráno.

Nestávalo se mi naštěstí často, že bych se cítil takhle rozlámaně. Ovšem když bylo chladno a velmi sychravo jako právě dnes, stará zranění o sobě dávala vědět, v čele s mými pohmožděnými, medvědem podrápanými zády. Rána už se dávno zajizvila, ale to jí nebránilo v tom, aby mě ještě znova a znova trápila.

Vyškrábal jsem se na nohy, začal kroužit rameny a všemožně se kroutit, jen abych zahnal nepříjemnou strnulost v šíji. Mohl jsem si to dovolit, protože zde kromě mě nikdo jiný nebyl. Jinak bych takové divadlo na odiv pochopitelně nedával. Nebylo by mi vůbec po chuti, aby se kolem táborových ohňů začalo vykládat, že Old Shatterhand po ránu pajdá jako stará indiánka, které loupá v zádech. 

Znenadání jsem na rameni pocítil lehký dotek něčí ruky a leknutím jsem div nezařval. Byl jsem natolik zaujatý praskáním svých obratlů, že jsem si vůbec nevšiml Vinnetoua, který se vrátil ze své obchůzky. Na moji obranu, když Vinnetou nechtěl být slyšen, tak si ho nevšiml nikdo, ani ten nejlepší a nejpozornější zálesák. On samozřejmě věděl všechno o mých zraněních, byl to nakonec on sám, kdo mě po útoku medvěda našel a vyrval z drápů jisté smrti. Přesto jsem se cítil zahanbeně, že byl nyní svědkem mého směšného křepčení. 

Kde přesně byl, to jsem nevěděl, protože byl pryč, už když jsem se probudil. Nyní na sobě nedal znát ani špetku pobavení nad mými prostnými cviky ani nad tím, jak nepřipraveného mě zastihl, za což jsem mu byl vděčný. S vážným výrazem na důstojné tváři si sedl k malému ohni, který zde nechal rozdělaný, a začal se zaobírat hrstkou rostlin, které si přinesl z lesa. Rozpačitě jsem si odkašlal a sedl si naproti němu.

“Ehm. Dobré ráno,” pronesl jsem, aby řeč nestála. Bylo to samozřejmě bezpředmětné, pouhý můj neblahý zvyk začít mluvit, když jsem se cítil nesvůj. Vinnetou na to nic neřekl, jenom pokývl hlavou. Ještě chvíli jsem roztržitě poseděl, ale potom už mě napadlo, že bych taky mohl být nějak užitečný. Chystal jsem se tedy vstát s úmyslem přinést něco k jídlu. Vinnetou mě ale nečekaně zadržel.

“Můj bratr nechť zůstane sedět a sundá si košili,” přikázal mi. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděl.

“Proč… proč bych si měl sundávat košili? Na to je moc zima, jenom dojdu pro - ”

“Šárli je otužilý jako vydra, nemusí se ničeho obávat,” přerušil mě Vinnetou a zdálo se mi, že v jeho tmavých očích přece jen přeskočila jiskřička pobavení. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem si z pohledu na rozemnuté byliny mezi jeho prsty dal dvě a dvě dohromady. Nejednou mi nabízel, že mi s bolestí staré rány pomůže, když jsem ho ale vždy odmítl, dál nenaléhal. Zřejmě se rozhodl, že se tentokrát nebude ptát. 

“Vinnetou, vážím si toho, ale - “ Avšak Apač zvedl velitelsky ruku, čímž mě umlčel.

“Vinnetou již zná všechny tvoje vytáčky,” pronesl přísně a já pochopil, že nemá smysl odporovat. Nerozhodně jsem na něj okamžik hleděl, potom jsem si poslušně - ač rezignovaně - sundal košili a posadil se se zkříženýma nohama. 

Tušil jsem, co má Vinnetou v úmyslu. Mnohokrát jsem již podobné techniky sledoval, především v Orientu, ale také mezi indiány. I v Evropě se v posledních letech něco podobného šířilo ze Švédska, ovšem zdaleka se nedalo říct, že by si tato metoda získala důvěru veřejnosti, a v tomto případě také moji. Nechtěl jsem ale Vinnetoua urazit nebo být neuctivý k jeho tradicím, takže jsem byl plně rozhodnutý bez mrknutí oka vydržet vše, co bude - jistě v nejlepší víře - provádět.

 Obešel několika kroky oheň a klekl si vedle mě. Potom vytáhl z ohniště oblý kámen, který tam zřejmě pro tento účel měl již připravený, a přiložil k němu dlaně. Vše prováděl s jakousi tichou obřadností a já mimoděk upřeně sledoval každý jeho pohyb. Po několika okamžicích se jeho pohled setkal s mým, když pronesl:

“Vinnetou není léčitel. Toto je pouze pro Šárliho. Mám tvé svolení?”

  Apač znal můj postoj k tomuto tělesnému léčení, musel to vytušit i z mých vyhýbavých odpovědí, kdykoli mi ho nabídl. Pokud se přesto rozhodl, že na to nebude dbát, musel k tomu mít pádný důvod. On mou důvěru měl a to plnou. Pokud bych tedy někdy někoho nechal dotýkat se mne tímto způsobem, mohl to být jedině on. Neváhal jsem a souhlasně přikývl. Vinnetou také lehce kývl v odpověď a přesunul se za mě.

Očekával jsem, že mi položí dlaně na záda, nestalo se ale tak. Ovanula mě slabá, neurčitá bylinná vůně z rostlin, které měl rozetřené na zahřátých rukou, a cítil jsem na kůži nejasné známky jejich tepla, avšak ani trochu se mě nedotýkal. Jaksi podvědomě jsem vnímal, že dlaněmi zvolna pohybuje nad mou pokožkou nejdřív na ramenou, a potom na šíji, na bedrech a zase zpátky. Někdy se mi zdálo, že opisuje malé kruhy, jindy nechal dlaně bez hnutí. Byl jsem zaskočený zdaleka ne nepříjemným pocitem, který ve mně jeho počínání vzbuzovalo. Po páteři mi přeběhlo zvláštní mravenčení a já se nedokázal ubránit zachvění, nebylo to ale chladem. Vinnetou na chvíli přestal, jako by čekal, jestli se přece jen nezačnu bránit. Když se tak ale nestalo, zase pokračoval.

Nedokážu přesně říct, jak dlouho to trvalo. Z Vinnetouových rukou do mého těla proudilo teplo a uvolnění a já se přestal zabývat časem. Dokonce jsem se přistihl, že jsem zavřel oči. Po nějaké době mi Vinnetou skutečně dlaně na záda položil. Nejdřív jen lehce přejížděl po kůži, a potom postupně přidával na síle, ale ne do takové míry, aby to bylo byť vzdáleně bolestivé. V mnohém se jeho technika lišila od toho, co jsem vídal v lázních či na sportovních utkáních v jiných zemích. Místo kroužení dlaněmi a hnětení postižených svalů pohyboval rukama beze spěchu po povrchu kůže. Na některých místech se zastavil, zatlačil, postupně tlak opět povolil a přesunul se dál, to vše s velkou trpělivostí a pečlivostí. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mohl poznat, kde cítím bolest a napětí nejvíc, avšak z jeho cílených pohybů jsem musel usoudit, že to ví. Zaujal mě i rytmus hlubokých nádechů a výdechů, kterými to provázel, a sám jsem bezděky začal dýchat podobným, soustředěným způsobem.

Byl jsem tak ponořený v tomto uspokojivém stavu uvolnění, že jsem si nevšiml, když se Vinnetou potichu o kousek posunul vedle mě. Až když mi položil jednu dlaň na prsa, trochu polekaně jsem otevřel oči. Druhou ruku nechal na mých zádech.

“Můj bratr může nechat oči zavřené,” zašeptal Vinnetou tiše, vzhlédl ke mně a usmál se. Tím spíš jsem ale nedokázal udělat, co mi řekl. Nemohl jsem hned odtrhnout pohled od toho vzácného úsměvu. Měl jsem dojem, že je spokojený s tím, jak jeho léčivá seance probíhá. A já jsem nemohl popřít, že mi to bylo daleko příjemnější, než jsem očekával, dokonce se obával. Za krátkou chvíli jeho rty opět nabyly svého obvyklého vážného tvaru. I přesto jsem dál sledoval jeho soustředěnou, klidnou tvář, dokud mi pohledem a kývnutím hlavy nenaznačil, že mám oči opravdu opět zavřít. 

Nepokoušel jsem se ani hádat, jaký byl význam této techniky, kterou Vinnetou právě vykonával. Dlouhou dobu spočíval jednou dlaní na mé hrudi a druhou na zádech, několikrát pozici rukou na obou stranách o jeden či dva palce změnil a to samé opakoval i na druhé polovině těla, když si klekl po mém druhém boku. Jasně jsem ale cítil, že tím něco sleduje a ví dobře, co dělá, odevzdal jsem se tedy v důvěrné nevědomosti jeho záměru, ať byl jakýkoli. Věděl jsem s jistotou, že mi nechce nijak ublížit, a to mi stačilo.

Když byl s tím zřejmě hotov, položil mi obě dlaně na šíji, kde je nechal bez pohnutí několik minut spočívat. Potom ruce z mého těla konečně sňal a tiše se postavil na znamení, že je hotov. Pocítil jsem nečekané píchnutí lítosti a zklamání, že už je konec, rychle jsem ho ale zahnal. Teprve tehdy jsem si uvědomil, o kolik jsem změnil svůj původní názor. Tak dlouho jsem se bránil Vinnetouovým nevtíravým nabídkám a teď bych ho málem chtěl prosit, aby ještě pokračoval. Musel jsem se nad tím pousmát.

Všiml jsem si, že mě Vinnetou upřeně pozoruje.

“Cítí se můj bratr lépe?” otázal se. Musel jsem si trochu odkašlat, abych byl schopný zase se začít soustředit na okolní svět, od kterého mě jeho teplé dlaně tak příjemně odvedly.

Nevěděl jsem ale, co mám odpovědět. Napětí v mých pohmožděných zádech téměř zmizelo, ale to byla jenom část účinků, které jsem na sobě pozoroval. Kromě tělesných zde byly i duševní, neboť jsem si byl jistý, že pro nikoho jiného by Vinnetou nic podobného neudělal. Že se k tomu odhodlal, bylo známkou, jak blízko ke mně se cítí, a to vědomí mě naplňovalo vděčností a něžnou náklonností tomuto pozornému, citlivému muži, kterého by kdejaký cizí člověk označil za násilného divocha. Přikývl jsem alespoň a rychle přemýšlel, jak srozumitelně popsat, o čem jsem uvažoval, ale zřejmě pochopil i beze slov. Z jeho tváře bylo patrné zadostiučinění, že překonal mou tvrdohlavost a přiměl mě ocenit metody jeho léčitelství.

Potom sklopil významně pohled a zahleděl se na mou nešťastně pošramocenou nohu. Nechtěl tím snad říct, že se hodlá věnovat i tomu? Záda byla jedna věc, ale nechat ho zápolit s nohou, která celý den trčí v nevábné botě?! Moje panika musela být evidentní, záhy jsem však pochopil, že si ze mě jenom utahuje. Otočil se směrem ke koním, já jsem ale dobře slyšel hrdelní uchechtnutí, ze kterého jsem usoudil, že můj výraz ho dobře pobavil. Nebudu zapírat, že jsem si oddychl. Zavrtěl jsem odevzdaně hlavou, přiložil na ohníček a čekal, než přinese Vinnetou něco k vytoužené snídani.

[karestaag]

Šílenství v Chaosu

Ostrá špička spáru uvnitř mých prstů se pomalu dere ven. Tak jako každou noc, kdy mi spánek uniká a stejně tak i útočiště krásných a nezkalených snů. Místo toho mne vyhledává noční můra a nezastaví se ani na prahu mezi světem spánku a bdění. Pomalu přibližuje rozžhavený kus železa k mému oku, vnímám ten žár a neustávající setrvačnost pohybu, která ve své šnečí rychlosti nezadržitelně spěje k cíli. Ne, není úniku. Jsme lapeni ve své vlastní mysli, před tou se schovat nedá ani na dně nejhlubší propasti. Není klidu v tichu a míru ve tmě. Jsme svým vlastním netvorem z nejhorších obav, kterými nás obdařila fantazie. Chtěl bych vědět jaké to je, když už není kam padat, kdy už není ústupu a bolesti, pouze finální a konečné podlehnutí. Ta chvíle, kdy se lidskost schová za zrcadlo očí a zbude pouze bestie, která nás tak dlouho mučila. Ta která je v nás a tančí s námi nekonečné tango bolesti a utrpení. Strachu, obav, kapání krve na otevřené stránky deníku. Přiznejte se. Sníte o tom také? Jaké to bude, až konečně plně zešílíte? Až opustíte tuhle mezifázi mezi příčetností a tím, co se skrývá za ní? Tím něčím hlubším, co nedokáže podchytit tradiční vnímání světa v jeho rozměrech, jak nám jej předkládají smysly? Vždyť co je šílenství, než opuštění obyčejných konvencí skrze dveře bolesti, posedlosti a marnosti? Vyšší zdroj lidství, to kam vše spěje. To, co musí nevyhnutelně přijít někdy mezi zrozením a úmrtím. Ten moment jasu a nepopsatelného pochopení. Uvědomění si každé jedné nitky, která nás váže úplně se vším na světě. Kdy i jemné zatahání za vlas spustí orchestr reakcí, které třeba ani nedokážeme podchytit a vnímat, ale je tam. Jako vlna na hladině. Volání a laskání Chaosu. Nekonečnosti možnosti v mrknutí pavoukovité bytosti, jak se k nám blíží, zatímco jsme lapeni v její síti. Nic v našem životě nemusí dávat smysl a ten co si myslí, že tam je, tak přijal bezpečnou náruč řádu, který jej zahalí ve své písčité kutně, ale nedá mu pohlédnout do víru. Do krajního zoufalství, do náhodných úderů a písmen v mysli, která dávají dohromady slova, co mají býti napsaná. Nezáleží na ničem jiném, jenom na tom psát šepotání z hlubin vlastní duše. Šířit volání, šířit jizvy a předat je papíru nebo jasným tabulím novověku nebo je jenom zakřič, zakřič z plných plic a obtiskni je do mozků lidí, kteří tě zaslechnou, obtiskni je do reality, která je pohltí ve svých barvách, utopí ve své proměnlivosti. Stejně jako my, tak svět se mění a kde kdo se snaží předvídat jakým způsobem, myslíce si, že jde o to v co se to mění, ale ne, jde o proměnu jako takovou, věčně se měnící, věčně nový, originální. Jiná bytost, jiný svět, jiná pravidla a zákony. Každou vteřinu. A co vteřinu, zapomeň na pravidla času, čas jakožto koncept je zastaralý a překonaný. Nerozlišujeme nic na periody, na opakující se události a náležitosti. Nezkoušejte ani využít proměny jako zdroj upokojení a pravidelnosti, protože o tom to není a nikdy nebylo. Je to o listu ve větru, prachu v hořícím ohni vulkánů a kapkách krve, které kapou – kap, kap, kap... je to symfonie, poezie, která nemůže a nedokáže být zaznamenána žádnými prostředky, které lidé ovládají. Je to pouze v rukách proměn, chaosu melodických barev a hlasitých obrazů.  Je to pocit čepele uprostřed mozku, to když jsi slepý, přestože vidíš, jenom jsi odhodil tu zpátečnickou ideu, že to co ti vysílají oči je to, co je před tebou a na co se máš soustředit. My víme jinak, my víme, že vědění není možné ve formě, která by byla úplná a dostačující. Impulsy jsou skrytá víra, skryté vědění a hloubka té pravé lidskosti. První reakce, dotyk z chladných vod za oponou... tam se skrývá lidská duše ve své pravé a nefalšované podobě. Vše ostatní je strach, který lidé přetváří v něco povědomého a přijatelného. Buď umělcem v té nejčistší podobě, ne pro umění, ale pro ten pocit, když tě dvě dlouhé ruce uchopí za ramena a proniknou ti do úst svými palci. Pro pocit pochopení, které uniká s každou sekundou, kdy se pokoušíš přemýšlet, nevyhnutelně ti unikne okamžik a moment nezaostřené nepříčetnosti. Opustí tě tak rychle, jakmile se tvá mysl zaostří a začne hledat cestu, začne hledat vzory. Chrlíš a tak je to správně, vydav ze sebe to vše, co musí býti vychrleno. To jsi ty, to je podoba lidskosti samotné. Nemusí to dávat smysl, nemusí to být přijímání, nemusí, nemusí, nemusí..... nic nemusí, nic není podřízeno, zakousni se, pociť tu bolest, ano to je ono. Tohle jsi ty, tohle je ono. To je odkaz zapovězených model, které lidstvo ani nikdy neznalo, protože lidstvo musí pojmenovat a jména jsou v těchto končinách zbytečná. V krajích, kde nic nevydrží ani vteřinu stejné. Prastaří na několik sekund, věčně mladí, věčně umírající. I my jsme jimi ve své vlastní podobě a i náš šepot je někde mezi tím vším, kolektivní lidskost, kolektivní vědomí o zbytečnosti uvažování za hranice reakce. A uniká ti to, unikne ti to zcela bezprostředně. Protože jsme prokletí, racionálnost se k nám dostává skrze naše pečlivě vystavěné obrany, které jsou postaveny již s vědomím, že musí padnout pro návrat do "reality", i když si jsme vědomi zbytečnosti toho celého, nedokážeme uniknout té marnosti a ideálu, že řád a smysl je to, o čem vše je. A tak se proti sobě staví to, co víme, hluboko uvnitř, proti tomu, co jsme byli naučeni jako lidé žijící ve společnosti. A nevěřte anarchistům, členům různých hnutí, že ví o čem to je, že se bouří proti řádu, který nás svazuje. Jakákoliv organizace, jakýkoliv záměr je forma přemýšlení a tak nutně popírá přirozenost. Stačí ti jediné... dech, tlukoucí srdce a ztracení se v rytmu, který začne po chvíli vypadávat. Nemelodický, kakofonický anti rytmus vlastních tělesných funkcí tě provede až do stavu, kdy je vše tak jasné a samozřejmé. Nemyšlení, vědění stoupající z nejčistší esence existence. Je to snadné, zkus to také. Buď svým žlutým králem. Křič se mnou do ticha dimenze, nevnímané nikým a ničím. Staň se šepotem, staň se pravým a opravdovým následovníkem Chaosu a toho, co se skrývá ve tvých bdělých snech. Těch opravdových, né těch, co odráží co chceš a nechceš. Těch snů, kdy se věci dějí bez nároku na opodstatnění. Slova, slova, nech je proudit. Polož ruce na papír, jazyk do větru a mysl nad větve. Ponoř se do hlubin a nadechni se bahna na úplném dně. To je ono. To je ONO! Pojď a pociť Chaos. Poznej jej a ztrať se, tak se nalezneš. Tak na ten nejkratičtější okamžik budeš vědět vše a poznáš na tu chvíli slastnou chuť šílenství. Tak jak jsi chtěl. Jak víš, že to chceš. Jak tě to hlodá, ostré zoubky skrz kosti a maso až do duše, kde sídlí tvá podstata.

Proniknuvší na to místo, kde zelená voda obklopuje hvozd tvého podvědomí, tam dojdeš stavu, který tak rád následuji. Pro šílenství, od chaosu navždy s láskou – Já. Jaký by to mělo jinak smysl, psát o chaosu příčetně a s přehledem, nastudovat si tisíce svazků na téma a naprosto klidně podat hlášení osobám z vyšších vrstev inteligence, stojící opodál na svých vahách, balancující vše do krásných hromádek a ruliček. Kacířství, rouhačství! Podej svědectví tak, jak náleží tomu, o čem svědčíš. Buď tím, buď tím a zavdej si z plna hrdla poháru jedu. Nech jej stékat po bradě až dojde ke tvému srdci a tam se usadí, tam je doma. Hvězda mířící pryč a ze středu všeho.... přemýšlej o tom všem, přemýšlej o tom symbolu. Ale, ale ale.... říkám, že přemýšlet se nemá a pak, aby jsi přemýšlel, tak jak to je? Špatně! Chyba! Nic není cestou, nic není odpověď a nic není správně ani špatně, ani když křičím špatně! Je to nástroj z tvých vlastních vnitřností, který se přelévá sem a tam, nemá podstatu o své vlastní míře. Je věčně proměnlivý, má nekonečno forem, kde jednou z nich je nicota. A jak křičí opice, paviáni skrz tvé myšlenky, odoláš a budeš napříč jimi kázat nebo je zapojíš, necháš je formovat tvou paletu a utvářet tvou nynější představu, tvou krajinu, tvůj prostor, tu nekonečnost universa ve tvé hlavě? To je ten správný směr, vše pochází ze všeho a je to jenom další příměs Chaosu, neboj se, je to vše o tom správném stavu mysli. To je klíč, ne to, co se zjeví, jak odporné, jak krásné to je. Je to ta éteričnost okamžiku je to ztráta sebe. Beznadějné pátrání, beznaděj, naděj a vše dokola a dáme to ještě jednou! Líbej tu žiletku svými rty, jak sladce to zní, když se maso trhá a kůže třepí. Jak omamná je představa prastarých dveří, otevíraných náhlým nárazem zevnitř, je to prosté, je to snadné, je to obyčejné, jsme to my. My jakožto lidé, jakožto druh, jakožto jedinečnost našeho stavu, kdy je vše tak těsně mimo nás dosah, že vidíme vše a přitom nemáme vůbec nic. Jsme nádherní, úžasní, jsme tak k zamilování potenciálně vždy a všude. Tak dlouho, dokud si nezačneme lhát o smrti a její nevyhnutelnosti. Dílo, odkaz, nesmrtelnost a ahahahahaha. Na tom celá naše rasa skončí, na strachu ze smrti, na touhu po věčnosti. Dej si sekundu, dej si sekundu v šílenství a uvidíš, že se každá naše podoba, každá naše inkarnace táhne napříč tím, co nazýváš čas a prostor a co ve skutečnosti je jenom zjednodušená verze zapadlého koutu pravého a neuchopitelného. Nezoufej, nesnaž se, neexistuj pro řád. Vznášej se, tanči v ohni, který požírá tvé tělo. Není úžasné jak zbytečné se najednou zdá? Pokloň se se mnou Rudé Bohyni, která se na oplátku klaní Černému Měsíci a kdo ví komu ten. Je to šaráda a maškaráda největšího kalibru a nezáleží na tom, je to tah štětcem tvořící malbu století v tom jednom propojeném okamžiku. Rozumíš mi? Nemusíš souhlasit nebo chápat, ale rozumíš? Já tě prosím, zkus rozumět. Jako jedna noha před druhou, kde ty jsi pata a já nárt. Pata-Pata. Náhoda a zbytečnost má cosi v sobě. Jen na to musíš rozostřit. Bolest je skvělý katalyst, touha a posedlost s ní drží basu. Zvolejte slávu frustraci, která to vše řídí a je milovanou sestrou bolesti. Zoufalý smích je to, co tvůj život potřebuje, veselý pláč a více střetů, které popírají řád a očekávané. Vzory, vzory.... lidské oko a mysl je tak rády hledají a svedené na vyježděnou stezku, nechce se jim zpět. Obětuj večer, obětuj svou vážnost a váženost na ten jeden, krásný, prokletý večer. Nadechni se, ztrať se a nech to proudit skrz tebe... to je začátek a první kapka na špičce jazyka. Tu chuť si zamiluješ, slibuji. Následuj ozvěnu kroků ve svých zádech. Chci tě vidět ve tvé nejčistší formě, tvé nejvyšší podobě.... tvou krásu v barvách Chaosu. Jenom ta myšlenka mě nutí klesnout na kolena a modlit se k zapomenutému učení. Ulehnu ti na oltář, pozvedni dýku a dej mi blyštění čepele před tím, než ji zkropí krev. Ta nepřekonatelná smyslnost, vášeň pro novou podobu diamantu, jež byl vykřesán z tvé původní součásti... nemůžu se dočkat čím bude příště. Nemůžu se dočkat čím budu já příště. Nemůžu se dočkat, až utoneme ve víru Chaosu.