#příběh

[happylittleghost]

Pokud je den který Jan nenávidí téměř stejně jako výročí svojí nehody. Je to jakékoliv výročí vojáků 2sv. války. Všichni vždycky mluví o hrdinství lidí co v ní bojovali. Ale pro něho je to jen připomínkou studu který cítí a faktu že on sám se jako hrdina nevidí. A také unáhlené rozhodnutí které ho stálo všechno a všechny na kterých mu záleželo.

.

.

.

.

Pro všechny kteří si chcou rýpnout a zeptat se proč sem neudělala celou tu písničku ... Nejsem masochista tohle mi naprosto stačilo xd

[nezvladatelna]

Na nudné párty jsem řekla kamarádce;

„Je tady nuda. Půjdeme?”

Načež ona zahlaholila do davu;

„Tak ahoooój, bando! My se jdeme koupat na nudapláž.”

[kdo-ze-jsem]

Nakonec jsme se domluvili.

Telegram předán. Byla to jakási pozůstalost po tetě.

Má práce zde je u konce, goodbye.

[opily-zajic]

Na pokraji jsoucna staniž se Mrakem

Všichni chodíme pod tím Mrakem a on se nezastavitelně nadouvá nad našimi hlavami. Vytváří mezi námi ten nepříjemný tlak, nápor do zad, tíži k tělům, co začíná bolet, ale den za dnem utíká ve stejném tempu, tok času a vzrůst oblaku jsou oba nezastavitelnými veličinami. Ptáci létají těsně nad zemí, stejně jako můj kouř z cigarety se bojí stoupat. Přehlížení jeho vzrůstu je projevem respektu, snad strachu, snad bezvýchodnosti. Kdy si pro nás přijde? Kdy jej začneme vdechovat? Dusím se vlastním kouřem a vsakuji ten horký opar, co nemá kam utéct, každým dnem zvyšuje mou teplotu a po malých krůčcích mě přivádí k bodu varu. Plast ve mně nehoří, pouze se roztápí, rozpíná miasmata, neodchází, nevypařuje se, je stále tady, vzrůstá ve mně a bobtná a tlačí a bolí. Pod jeho teplotou ztrácím svůj tvar a mé tekuté tělo obaluje tvar určených okolností. Má krev se mísí s plastem; a pálí, bublá, roztéká se. Smrdí. Zoufalý boj mezi lidským a nesmrtelným. Mé tělo začíná rudnout a má hlava plná sraček přestává pracovat. Přestává vzdorovat. Začíná sloužit. Snažíme se to přehlížet. Všichni chodíme pod tím Mrakem a on neustále klesá. Bolí. Dusí. Tlačí. Ale místo křiku z nás vychází jen rezignovaný sten. Tok času a vzrůst oblaku jsou oba nezastavitelnými veličinami. Snažím se zvednout, ale mé nohy už dávno pozbyly svého lidského tvaru. Energie odňata nikotinem a jedy a zpětně substituována cukry a náhražkami. Směsi téměř lidského efektivně udržují tělo na prahu funkčnosti. Udržují ho v schopnosti pracovat. Přispívat. Sloužit. Produkovat. Hladovět. A chtít konzumovat. Kolik toho naše těla ještě zvládnou vydržet? To, co mě krmí, přispívá Mraku. To, co nás nutí hladovět, určuje Mrak. Je nad našimi hlavami a za chvíli bude i v nás. Sbírám obaly svých pokrmů a vyhazuji je do kontejnerů, do jejich transportéru k novému, jinému životu, jenž již dávno předčil ten můj. Přispívám Mraku a stávám se hybatelem mikročástic. Z kontejneru do skladiště, ze skladiště do našich těl, do našeho Mraku. Nakrmením kontejneru nasytím sebe sama. Stávám se Mrakem. Konzumentem. Hostitelem.

Kolikrát jsem se jím už nakrmila? Zvládla bych uchopit ten moment, kdy se mé tělo opět setká se svým plastovým já, kdy se z obalu stane má potrava, má voda, mé nové já? Můžu při opětovném setkáním s ním – s plastem, jehož stvoření jsem způsobila, jehož hybatelem jsem se stala – pocítit stejnou nostalgii, jako když potkám svého starého přítele? To kolování mikročástic, to sdílení plastového jsoucna. To, co kolem sebe cítím. Co cítíme my všichni. Cítím se být vším a cítím se s tou veškerostí spojena. Jsem to já, jsme to my? Je to Mrak? Kdo se tady roztéká, kdo ztratil svůj oheň? Kdo se vlastně setká s kým? Jsem konečná a můj čas je omezený. Tok času a vzrůst oblaku jsou oba nezastavitelnými veličinami. Můj starý přítel mě přežije. Můj Mrak. Oproti tomu, co ve mně koluje, jsem smrtelná. Nedohlédnu za ta hustá, hnusná, temná, těžká mračna. Ale mé plastové já vidí. Ví. A jednoho dne zahlédne, prožije, pozná; já ale jen stále cítím ten tlak, kterému jednou podlehnu, a mezi kousky svých odpadů nerozpoznávám své druhy, protože jimi nejsem. Nejsem součástí jejich koloběhu; jsem jejich nástrojem. Všichni jsme jen hostitelé a oni naši dychtiví parazité.

Všichni podlehneme, necháme se jimi táhnout a přitlačit k zemi, jen naše výpary budou stoupat a smísí se s tím oblakem. Syntetika je mým vládcem a život mou celou. Jednou třeba kompletně splynu. Vzdám se. Vzdáme se. Staneme se tím parazitem, který v nás koluje. Jsme líhní plastů a spalovnou energie. Elektronika se stane naší končetinou, polystyren kůží, nanoplasty krví, mikroplasty potravou, lidství jedem. Jakmile bude tělo dokonáno, jakmile kompletně splyne, stane se v očích Mraku dokonalým hostitelem, postrádající svou individualitu, tak možná i já sama pocítím tu všemohoucnost vládce. Velikost Mraku. Pokloňme se svému vládci, zkapalněme svá těla a vykliďme cestu silnějšímu druhu.

Sračky v mé hlavě staniž se plastem; vyměnivše myšlenky za proud svého parazita, stavši se líhní a hnízdem něčeho většího, nesmrtelnějšího, trvalejšího. Staniž se sluhou svého stvoření. Ztrativše svou lidskost pro dobro něčeho většího, nesmrtelnějšího, trvalejšího. Staniž se plastem a staniž se vládcem. Staniž se Mrakem.

Poslední týdny (ale v širším rozhledu i několik let) mě neukojitelně zajímá náš vztah k syntetickým materiálům a tak celkově téma antropocénu.

Ve svém umču tohle téma řeším už několik let, tentokrát je to však pravděpodobně poprvé, co jsem se to rozhodla nějakým způsobem (který není klauzurní obhajobou) převést do textové podoby. Balím lidi do plastu, vytvářím spojení syntetického a organického, organismy oplývající umělými materiály, hledající svou syntetičnost. Jen jsem to doteď nedělala v textu. Náš vztah k materiálu, který jsme sami stvořili, mě vždycky neuvěřitelně fascinoval, zároveň mě však naplňoval neuvěřitelným strachem. Pociťovala jsem environmentální úzkost, snažila jsem se všechno mermomocí zachránit, ale vzhledem k tomu, že "tok času a vzrůst oblaku jsou oba nezastavitelnými veličinami", tak se má úzkost přirozeným vývojem proměnila spíše v nějakou v environmentální cyničnost. A teď pravděpodobně vrcholí podivným syntetickým spiritismem; vytvářím nové typy organismů, které svou syntetičnost kompletně přijaly, v podstatě se staly výše zmíněným Mrakem. A vlastně jsem se doteď nerozhodla, jestli tím vytvářím utopii či dystopii. Lidé přece nejsou tak dokonalí, aby byli nejsilnějším organismem. A pokud mají přežít tím, že se přizpůsobí... tak budiž, staniž se Mrakem.

Je to takový malý experiment, který tady zajíc chtěl aspoň zkusit sdílet - protože když to uvidí na internetu, tak to ihned nabyde jiné vážnosti, tím pádem to třeba uvidí v jiném světle. I kdyby to světlo bylo tak trapné, že by se to rozhodl o týden později smazat. Tak budiž. Staniž se. Pokud se chci někdy seriózně pustit do psaní, tak bych se neměla stydět za své výplody.

Přijmu jakoukoliv konstruktivní kritiku. Děkuju moc!

[tetalibuse]

Myslíte si že si někdy někdo z tvůrců kozího příběhu dvojky uvědomil co naznačuje to, že účinky živé vody po pár hodinách vyprchají, pro postavy z původní pohádky

[mist-the-wannabe-linguist]

Does goat story is when does clock if?

yes

[morti0re]

menší ondra příběh :]

Od toho jednoho prosincového dne, uběhlo už mnoha neděl. Také se od té doby Ondra úplně změnil. Všem přišel jak vyměněný. Už to nebyl ten surový chlapec, s malou trpělivostí, který se se svými vrstevníky vždy hádal nebo rovnou pouštěl do rvaček kvůli kdo ví čemu. Najednou byl klidný, trpělivý, lidem naslouchal a s nikým se nepral. Prostě to byl úplně jiný člověk. Kdykoli se ho někdo zeptal na tuto nenadálou změnu, Ondra vždy jen odpověděl: ,,Konečně žiju život, tak jak se sluší a patří. Konečně má smysl.” Nikdo nikdy nepochopil, co tím myslí.

Ale v jeho očích, opravdu jeho život smysl měl a to jen z jednoho jediného důvodu. Měl v životě někoho pro koho se musel snažit. Někoho, komu se mohl svěřit s čímkoliv a on by ho nesoudil. Někoho, koho mohl nazvat nejlepším přítelem. On dával jeho životu smysl, díky němu byl jeho život stokrát krásnější. Už ho vůbec nezajímaly vontské záležitosti, v porovnání s akcemi co s ním podnikal, mu ty všelijaké záležitosti a tradice přišly nudné a nezajímavé. A teď když právě projížděli na kolech jarní krajinou, Ondra se ve svých myšlenkách vracel zpátky, zpátky k tomu osudovému prosincovému dni. Vlasy se mu kmitaly ve větru, bylo příjemné teplo a on byl šťastný.

[modrapomnenka]

Docent II - Sladká odměna (S02E01)

(S02E01, S02E02, S02E03)

A jako malý bonus tihle dva, protože samozřejmě...

[dalsimoravskyblog]

film Vánoční příběh je jakože

Kaiser svůdně na Lábusovu manželku: odjedeme spolu, budeme si dělat, co budeme chtít

Kaiser o pět minut později na Lábuse: odjedeme spolu, budeme si dělat, co budeme chtít

(pak se scénáristi lekli a odvolali to, ale já to viděla!)

[nezvladatelna]

Když se v tramvaji do někoho platonicky zamiluju, a má nová láska vystupuje dříve, v duchu se s ní loučím a říkám jí;

"Ani se nikdy nedozvíš, jak hezky nám spolu mohlo být."

[kdo-ze-jsem]

Váš oblíbený listonoš je zpět... tentokrát jsem se zamknul v koupelně,

i s tím telegramem,

nemůžou na mě.

[opily-zajic]

Střípek radosti: Kapitola 10

S Brownie jsem zpočátku příliš nevycházela. Důvodem bylo mé sebevědomí – žádné jsem totiž neměla. Ze základní školy jsem přišla jako opatrné, polekané děvče bez jakéhokoliv sebevědomí, které se stalo snadným terčem pro její narážky. Nejprve jsem to nechápala, nevěděla jsem, proč je na mě taková a proč se tak chová. Bála jsem se jí a neměla jsem ji vůbec ráda. Ale až po roce jsem si všimla, že její férový přístup, kdy se ke mně chovala jako k dospělé, ze mě o trochu více dospělou opravdu udělal. Její chování bylo ke mně směřováno s péčí, kterou jsem na střední škole neměla šanci pochopit. Díky tomu jsem se ale nevědomky přestala bát; Naučila jsem se jí postavit, když se mi něco nelíbilo, a naučila jsem se správně vyjadřovat místo toho, abych si nesrozumitelně mumlala pod nos. A také jsem si uvědomila, proč jsem se tak bála před ní mluvit – bylo to proto, že jsem před ní chtěla být svou nejlepší verzí. Chtěla jsem jí být rovna. A to ne proto, abych jí dokázala, že sebevědomí mám. Chtěla jsem, aby mě už nebrala jako malé dítě a vnímala mě jako sobě rovnou. Jako ženu, do které by byla schopna se zamilovat.

Dlouho mi trvalo, než jsem na ty pocity přišla – na to, že jsem se do ní zamilovala. V té době pro mě bylo objevování své orientace něčím novým, bála jsem se myšlenky, že bych se někdy zamilovala do ženy. Tehdy jsem nevěděla, že takové city zvládnu cítit pouze k ženám. A také jsem nevěděla, že k Brownie tyto pocity budu cítit neustále.

Jednu dobu jsem své city odmítla. Začala jsem chodit s jednou dívkou z nižšího ročníku. Opravdu se mi líbila a o to víc jsem ji měla ráda. Vydržely jsme spolu celý rok. Řekla bych, že jsem ji opravdu milovala. Ale po našem rozchodu jsem zjistila, že jsem jenom utíkala – mé myšlenky docestovaly zpět k Brownie a já jsem opět spadla do nekonečného kruhu. Věděla jsem, že mě přitahuje. Ale nechtěla jsem to přiznat, protože nic z toho nebylo správné. A tak jsem poslední rok balancovala mezi přijetím svých pocitů a jejich odmítáním. Byl to boj mezi mým rozumem, který byl jasně proti, a mým srdcem, které se tohoto silného pocitu nemohlo zbavit. Tento boj jsem prožívala až do našeho školního večírku.

Byl to večírek, kde byli přizváni i učitelé a který byl známý tím, že se společně se žáky velmi divoce opíjeli. Na tento večer jsme se opravdu dlouho těšili. S učiteli jsme sice chodili popíjet už předtím, ale tento večer se stal oficiálním a nikdo z nich se nebál projevit své pravé já. Měli jsme chvíli po maturitě a všichni vyučující moc dobře věděli, že je to asi naposledy, co se s námi uvidí. A také moc dobře znali nevyřčené pravidlo, že co se stane na večírku, zůstane na večírku.

V tu dobu jsme se s Brownie velice intenzivně bavily. Strávily jsme nějaký čas chatováním na sociálních sítích, které byly tehdy celkem novinka, a několikrát se stalo, že jsme spolu trávily odpoledne ve škole a společně chodily domů. Cítila jsem se před ní velice uvolněně a byla jsem si jistá, že mě neuvěřitelně přitahuje. Všechno jsem to ale před ní samozřejmě tajila a snažila se před ní jakkoliv nenaznačovat to, že se mi líbí – ať už to bylo dotýkání nebo zasněné pohledy, všechno jsem omezovala. Ale kdykoliv se mě chtěla dotknout, tak jsem netajila, že se mi to líbí. Ale moc dobře jsem věděla, že je to špatně.

Hodně jsme se spolu ten večer opily. Ráda jsem s ní cokoliv probírala a věděla jsem, že spolu v tomto ohledu velmi vycházíme, a ona do sebe i do mě ráda nalévala alkohol, proto jsme strávily většinu času večírku spolu. Brownie zmínila, že by si ráda zatančila. Strašně nerada jsem tančila, tanec nemám ráda doteď, tak jsem jí řekla, ať jde, a rozhodla jsem se, že zůstanu v pohodlí svého nejoblíbenějšího místa, což bylo u baru. Ale místo toho mě vzala za ruku, vzala mě na parket a začala mnou točit. Strašně jsem se styděla – nechtěla jsem, aby mě viděla, jak jsem v tanci nemotorná. Jsem v tom stejně příšerná i teď. Nezvládala jsem se držet rytmu, muziku jsem zvládla vnímat úplně jiným způsobem, než normální zdravý člověk se zdravým hudebním sluchem, a nikdy jsem nezvládla synchronizovat pohyb více končetin najednou. Snažila jsem se jí to vymluvit, ale nešlo to. Pořád se mnou točila, a to tak dlouho, dokud jsem se nezačala smát. Obě jsme tam tehdy dělaly naprosté hlouposti a pamatuji si, že mi pak spolužačka říkala, že jsme vypadaly jak dvě pomatené malé holky. Neuvěřitelně jsme se přitom unavily a zahřály, takže nabídku, jestli si s ní nepůjdu zakouřit ven, jsem s radostí přijala.

Kouření bylo v našem vztahu také celkem zábavnou vsuvkou. I přesto, že jsem v tu dobu kouřila už dva nebo tři roky, tak Brownie o tom, že kouřím, věděla jen pár měsíců. Před spolužačkami jsem to nikdy netajila, protože to byly ony, kdo mě to naučil, ale před svými rodiči a učiteli jsem to držela v tajnosti. Ale jednou mě nachytala, jak kouřím ráno před výukou. Byla tak překvapená, že si se mnou potom musela promluvit, jestli jsem to opravdu byla já. Ale než jsem se nadála, tak jsme chodily kouřit spolu.

Pokračovaly jsme v konverzaci. Byly jsme tam úplně samy. Mohlo uběhnout pár minut, nebo půl hodina, pod vlivem alkoholu jsem neměla takový pojem o čase, ale vím jistě to, že jsme si neuvěřitelně dlouho povídaly. Dokonce tak dlouho, že jsme se dostaly od vtipkování k vážným tématům. Tehdy jsem se jí svěřila, že mi bude chybět.

Řekla mi, že jí budu taky chybět. Překvapilo mě to. Nikdy jsme si takové věci neříkaly, takhle k žákům obvykle nemluvila. A také mě to velmi dojalo. Protože jsem nevěděla, že mám u ní v srdci taky místo. Nikdy jsem si ani nedovolila na to příliš myslet. Uvědomění, že bych mohla být součástí jejího života, by mohlo způsobit, že bych se z toho všeho dostávala ještě hůře, než předtím.

Zeptala jsem se jí, jestli ji můžu obejmout.

Už párkrát jsme se předtím objaly. Většinou jsme k tomu potřebovaly být obě opilé. Brownie mě přitiskla trochu víc, než obvykle, a já jsem udělala totéž. Potřebovala jsem v sobě zadržovat slzy, protože jsem věděla, že když se nebudu kontrolovat, tak začnu plakat. Byla jsem tehdy strašně přecitlivělá a k tomu napomáhal všechen ten alkohol a skutečnost, že právě uzavírám důležitou kapitolu svého života. Odtáhly jsme se od sebe a dlouho jsme na sebe koukaly.

Možná za to mohl všechen ten alkohol a skutečnost, že se po pár měsících už nikdy neuvidíme. Ale stalo se to.

Nahnula se ke mně a políbila mě. A já pak ji. A takhle jsme se líbaly dlouho. Věděla jsem, že to zajde dál, také jsme k tomu pomalu zacházely, opřela mě o vedlejší zeď a já jsem věděla, že se jí za pár sekund naprosto poddám. Všechno si to pamatuju až moc živě. Pamatuju si hebkost jejích vlasů, když jsem jimi projížděla svými prsty, místa, kde se mě dotýkala a kde jsem se jí dotýkala já. Taky to, že i přesto, jak byla venku zima, nám oběma bylo neuvěřitelně horko a každá jsme dělala, co bylo v našich silách, abychom se každá té druhé co nejrychleji dostala pod bundy. Mé ruce tehdy cestovaly úplně všude a nebála jsem se vydat i pod její zelený svetr, který na sebe těsně před odchodem ven navlékla. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle děje, ale nebála jsem se pokračovat. Věděla jsem, že je tohle má jediná šance, kdy jsem se jí mohla takhle dotýkat. A také jsem jí nechala, ať dělá totéž.

Všechno bylo však přerušeno v momentě, kdy nás našel jeden z učitelů.

Od té doby se to mezi mnou a Brownie změnilo. Už jsme spolu nechodily domů, já jsem končívala ve škole přesně načas, abychom se nemusely vídat, a už jsme si vůbec nepsaly. Obě jsme předstíraly, že se mezi námi nic nestalo, a obě jsme se snažily hrát hru na naprosté cizince, které spojuje jen jejich vztah žák-učitel. Cítila jsem se stejně, jako před lety, kdy jsem na školu nastoupila.

Ale stále to tam bylo. Toužila jsem po ní, mé city kvůli tomu ještě zesílily a já jsem nevěděla, co mám dělat. Už od začátku jsem věděla, že tohle není nejlepší nápad – obzvláště v té době, když mezi námi ještě stále panoval oficiální profesionální vztah – ale nemohla jsem se bránit. A o to víc mě bolelo se k ní chovat tak, jak jsem se k ní chovala. Ale byl to pro nás obě nejlepší způsob. Brownie se nějak podařilo přesvědčit učitele, který nás tehdy přistihl, aby to neposílal dál. Bohužel to muselo být pod podmínkou, že to, co viděl, se už nesmělo nikdy opakovat.

Nebyla jsem ani na oficiálním předávání maturitních vysvědčení, protože jsem si na poslední chvíli sehnala absolventskou stáž do zahraničí. To by byl poslední moment, kdy bych se s Brownie mohla vidět. Odjela jsem na tři měsíce na jih a doufala jsem, že tam zapomenu na všechno, co se stalo, a přijdu na vysokou školu s naprosto čistým štítem.

Také se mi to podařilo. Úplně jsem zapomněla. Většinou v náručí jiných dívek. V průběhu let jsem měla dvě přítelkyně, které jsem opravdu upřímně milovala. Ale kdykoliv se zmínilo jméno Kateřina nebo jsem se vracela ke svým starým zápisům ve skriptech nebo ve svých denících, tak jsem si na ni vzpomněla. Jemné bodnutí nebo zamrazení po těle mi ji připomnělo, ale dalo se s tím žít.

Byly jsme obě velmi opilé a to, co se stalo, bylo pouze pod vlivem okamžiku. Stalo se to jen jednou a už jsme to dávno smetly ze stolu, nemělo cenu to nadále řešit. Nikomu jsem o ní neřekla, nechtěla jsem to rozesílat, nechtěla jsem to s nikým řešit. Byla to pro mě uzavřená kapitola a věřím, že pro Brownie taky. Dokázalo se s tím žít.

Tak proč přede mnou teď sedí a tvrdí mi, že to všechno, co se mezi námi stalo, bylo upřímné?

[hvezdarensti]

Zapomněla jsem sem přidat čtvrtou epizodu, aaa

✨Prokrastinace✨

Každopádně tady je epizoda 4:

a dnešní epizoda, pětka:

Atmosférický obrázky:

[teplejtrouba]

krakonošova nesmrtelnost má skvělý potenciál pro případné další díly s velkým časovým skokem. jakože ano, moc chci znovu vidět Jiráčka, ale taktéž by bylo husté potkat jeho prasynovce či jinou příbuznou osobu v budoucnu, co zkoumá jeho sto let starou knihu. taková pohádka tentokrát zasazená do šedesátých či sedmdesátých let by mohla býti zajímavým počinem.

[videli-jste-tento-film]