#práce v kině | Explore Tumblr Posts and Blogs

classygirlinbar · 6 years

Text

Shrnutí roku 2017

Záměrně jsem pár věcí vynechala, protože je nechci sdílet s nikým jiným a pokud je zapomenu, tak mi to vadit nebude. No a některé jsem prostě zapomněla. Každý rok si nadávám, že jsem něco nedělala víc a něco míň a každý rok si říkám, jak byl lepší než ten předtím. Možná to ani není pravda, ale lidská mysl tak ráda zapomíná a zlehčuje. Dneska asi nebudu na žádné dlouhé projevy a rovnou začnu.

Leden. Tak jako ten minulý, i tento rok byla první velká akce akademie. Po mém šíleném zakončení roku jsem pokračovala v ještě šílenějším duchu a s A. měla strašně zvláštní rozhovor. Seděli jsme vedle sebe a já vůbec nevím, o čem byla řeč, neboť celou akademku se pilo. A jak! (Ne)maturanti se nezapřou. V úplném závěru večera jsme seděli na nádraží, nemluvili spolu, a nakonec se mi omluvil. Do dnešního dne nevím za co. Pokračovala jsem v úterních akcích na Ulitě a ani náhodou si nepřipouštěla, že bych měla maturovat. Dokončila jsem noty pro sbor a s Klárkou navštívila svou budoucí vysokou školu. Letos jsem na farní ples šla jenom se ségrou a svým způsobem si ho užila. Taky jsem začala dělat autoškolu.

V únoru moje máma oslavila čtyřicet, já celé jarní prázdniny pracovala a udělala řidičák na první pokus. Taky skončily taneční a s nimi i úterní akce. Začala jsem pracovat i ve školce jako učitelka dětí na flétnu. Tentýž týden se konal můj maturitní ples. Katastrofa. Potkala jsem tam úplně všechny své bývalé crushe na jednom místě, neuměla jsem tančit a všeobecně jsem prostě nezvládala myšlenky, že maturuju, že jsem sama a že nemám nárok na štěstí jako normální lidé. Nevěnovala jsem se rodičům, za což se nenávidím do teď a opravdu solidně jsem tam ze sebe udělala zoufalku před B.. Tehda jsem ho znala asi měsíc. Celkově na tento večer opravdu nerada vzpomínám. Kvůli plesu jsem si nic nesměla a ani nechtěla dělat s vlasy, takže den po tom jsem je obarvila na modro. Nelituji!

Hned první úterý v březnu jsme vyrazili na Ulitu, jakožto řádnou přípravu na důležitý soutěžní koncert. Celý večer jsme se s A. doslova mlátili do čela a Mayerová tam měla svůj malý úlet. Tenhle večer mám moc ráda, protože jsem byla tak na šrot, jak jen to šlo. A strašně šťastná. Ještě raději mám následující ráno, kdy jsme zjistili, že Mayer šla domů pěšky (bydlí asi 4 km daleko), ztratila jeden prstýnek, zaspala a k tomu všemu celý den zarytě odmítala pít. Já a A. jsme v pití pokračovali a celý den byl mlžný. Minimálně pro mě. Po příjezdu domů jsme se šli vystřízlivět jedním pivem a pak alou domů dospat. A takhle vznikla naprosto legendární hláška, kterou pronesl B.: „Vy jste ho rozbily!“ Moje první 24 hodinová alkoholová akce. Poslední víkend v březnu jsme zpívali na studentské mši, naše závěrečná, a Mája oslavila své osmnácté narozeniny. Celou akci bych shrnula jako obrovský nedostatek spánku, alkohol, cigarety a kdo ví co všechno dalšího... Navštívila jsem A. a šla s ním pěšky z vedlejší vesnice zpátky na chatu. Popovídala jsem si u ohně o starých autech, ráno pomohla uklidit a nakonec jsem zjistila, že jsem se snad i někomu líbila. Budeme předstírat, že ten kluk v sobě neměl spoustu chlastu a marihuany. V pondělí po tom jsem byla na očním a předala narozeninový dárek slunci mého života. Snažila jsem se. Nebudu vám lhát, podle mne to byla nejlepší věc, kterou jsem kdy vytvořila a lepší už to nebude.

Máma mi zakázala v dubnu pracovat v pizzerce a já se snažila doučit všechny lekce z flétny. Samozřejmě jsme se kvůli tomu pořád hádaly. Již tradičně byly na začátku dubna Otrokovice. Tehda jsem celou cestu zpět seděla s A. a celkem jsem do něj ryla. Díky Mayer. Dobrovolně bych si tam nesedla. Dostala jsem, co jsem potřebovala a šla dál. V pátek jsme dostali volno kvůli přípravě na písemné maturity. Já si místo učení pustila první díl 13 reasons why. V sobotu večer jsem viděla poslední. Můj život se otočil o milion stupňů a zamířil směr do prčic. Duben byl poslední měsíc na stření vůbec. Všechno směřovalo k brzkému konci. Rychle se dohánělo učivo, víc se pilo, víc se kouřilo, víc se žilo. Napsala jsem slohovou část písemné maturity a o velikonočních prázdninách jsem byla úplně naposled v práci před maturitou. Následující týden byla akce hranatého stolu, tzv. dubnová. První celo-víkendová akce a poprvé také přijela Ashka. Poslední týden ve škole jsme začali pondělním focením a ukončili posledním zvoněním. Večer před tím jsme si hodili věci do školy a šli na velkou párty. Pro mě první takového formátu. A snad i poslední. Ten večer jsem si uvědomila, jak moc vnímám to, jak se cítí ostatní. Jak mi po určité hladince alkoholu a nedostatku spánku spadne hradba a já jsem najednou zranitelná a strašně citlivá. V sobotu jsem byla na kávě s Peťou a pak byl čas se učit. A málem bych zapomněla, přijali mě na vysokou školu do Skotska! Zjistila jsem to v hodině češtiny a celou dobu jsem měla hladinu serotoninu tak padesátkrát vyšší než normálně.

Druhého a třetího května jsem napsala písemnou maturitu z češtiny a matematiky a byla na spoustě pivech se spolužačkou z matematického semináře. Byla jsem také po obrovském počtu hádek přinucena jít ke kadeřnici, abych měla 'normální' barvu vlasů. Zjistila jsem, že nějakým záhadným způsobem nejsem přihlášená na matematiku+ a tak mne čekaly už jen jediné přijímačky na Masarykovu v Brně. Tam jsem se sice později dostala, ale nenastoupila. V neděli jsem jela na celou noc na akci do Šumic. Učení opět nula. Přišel svaťák. Hodně jsem se snažila učit, přestala jsem na chvíli kouřit a v pátek jsem jela na akci do Brodu. Pokud jste si zatím nevšimli, ano, opravdu hodně jsem pila. Pohádala jsem se s mámou a poprvé v životě jsem nepřijela domů. Maturita dělá divy. V úterý jsem maturovala ve složení a pořadí: chemie, čeština a fyzika. Den před tím jsem si vytiskla rozbory všech dvaceti knih, z nichž jsem četla osm. Neuměla jsem víc jak sedm otázek do chemie a šest do fyziky. Nejsem žádný šílený šťastlivec, takže jen v češtině jsem si vytáhla knihu, kterou jsem četla. Na stranu druhou jsem měla takové to štěstí po svém, kdy jsem si ve fyzice vytáhla chemickou otázku a v chemii otázku, která úzce navazovala na otázku před ní. Tu jsem si přečetla těsně před tím, než jsem šla na 'potítko'. Po maturitě jsem si uvědomila, jak moc miluji ty učitele, které jsem měla celý gympl a jak moc odtamtud nechci odejít. Navzdory všemu jsem 16. května 2017 oficiálně odmaturovala. Volala jsem to mámě, ona na mě počkala před školou, já jí předala milion svých věcí, včetně štosu 20 rozebraných knih, ona mi dala nemalou sumu peněz a poslala mne pryč se slovy: „Jdi se ožrat.“ Za svoji mámu jsem taky vděčná. Kam jinam bych zamířila, než do Ulitého. Objednala jsem si whiskey a všem opravdu nahlas a nadšeně vyprávěla o tom, jak jsem udělala maturitu. Bylo to hezké odpoledne. Den na to šla zmaturovaná půlka naší třidy na pivo, v pátek jsme se sešli téměř všichni a oslavili spolu zdařenou maturitu. Všichni to udělali. V sobotu jsme si dali sraz na cyklostezce a šli pár kilometrů s alkoholem v ruce až na majáles. Majáles je akce, která má tak moc hlodů, zážitků a rozmazaných nebo úplně černých míst, že to snad ani možné není. Kdo o něm slyšel, slyšel, kdo ne, musí se s tím smířit (nebo se přimotat k Hranatému stolu, tam se ty legendy občas opráší). Jen si tady tak odložím dvě zajímavé věci: Flowers in your hair a moji první pusu. Pak jsem zase začala chodit do pizzerky a poslední víkend v květnu jsem poprvé navštívila jízdu králů v nedalekém Vlčnově. Pominu-li to, že mě kamarádka šíleně vyděsila sebevražednou SMSkou, tak to byl prostě milý večer. A taky jsem měla poprvé búchanú! Po maturitě jsem se rozhodla, že kvůli své finanční situaci a nemožnosti opustit své přátele zůstanu na vysoké škole alespoň v česku, v Praze.

Hned na začátku června jsem odjela do Pardubic na naprosto skvělou dovolenou, můžu-li to tak nazvat. Oslavila jsem s kamarádkou její narozeniny a místo toho, abych já dala dárek jí, tak ona ho dala mě a vzala mě na Hanse Zimmera. Vrátila jsem se domů z Pardubic, odučila poslední hodiny flétny, chodila do Ulitého, vrátila jsem pomůcky z brigády a byla ráda, že se téhle strašné věci zbavila. Pokud malé děti vyloženě nemilujete, tak je neučte, prosím! Úplně poslední společná akce se spolužáky byla devátého června, kdy jsme odjeli do Bojkovic a strávili tam noc. Díky Filipe, že jsem se ani vyspat nemohla! Prvním ranním vlakem jsem jela domů, abych mohla pomáhat mámě a po cestě jsem potkala Bětku. Kolem půlky června jsem nastoupila na druhou brigádu, pár ulic od mého domu, a v podstatě jsem jezdila na kole z jedné brigády sedm kilometrů do druhé. Večer domů spát a pak zase na novo. Jedno pondělí jsem byla s Mayerovou na skvělém filmu Jima Jarmusche v Ulitém. Do dnes jsem ho neviděla celý, protože jsme v půlce dostaly hlad a šly na jídlo. Taky jsem si zase odbarvila vlasy na blond a koupila si nový telefon.

Přesně na přelomu června a července se konala další akce. Nesla se ve smutečním duchu, neboť několik dní před tím Karel, majitel kavárny Ulité kafé, oznámil, že kavárnu na konci roku zavře. Tato akce byla poslední u nás doma, byla oficiálně celý víkend a byli jsme v letním kině na Masarykovi. Podařilo se nám zbořit sextánský ukončák a máma zjistila, že kouřím. První víkend jsme měli akci u Klárky, a tak nějak jsme si všichni uvědomili, jak to s námi a mezi námi je. A byla jsem na první svatbě v životě.

Pátého srpna byla poslední projekce letního kina u Ulity, film Naprostí cizinci. Rozhodně doporučuji, byl skvělý. Naplánovali jsme první pořádnou akci na chatě s lidmi z práce a oslavili jsme narozeniny, svátky a vlastně tak nějak všechno, co šlo. Jídlo tam bylo dost dobré a taky jsem se poprvé koupala nahá. Byla jsem na odběrech krve a doktorka mi řekla, že mám opravdu špatný krevní obraz a v důsledku toho mi zakázala téměř veškeré jídlo. Taky jsem se rozloučila s B. a on odletěl na Taiwan. Oficiálně jsem se zapsala na vysokou školu a zajela na překladatelskou akci do Brna.

V září jsem ukončila pracovní poměr v obou brigádách a uspořádali jsme další akci Hranatého stolu, poslední v roce 2017. Byla skvělá. Musím říct, že z té mám opravdu dobré vzpomínky. I přes to, že ji dva účastníci kompletně problili, já byla příšerně nemocná a kamarádka s A. se chovali fakt nemožně. Protože IIIIII can’t dance… atd. Čtrnáctého září jsem se odstěhovala na koleje, děkuji I. za pomoc, a tak začal můj vysokoškolský život. Téměř jsem si toho nevšimla a bydlela jsem někde úplně jinde a žila úplně jiný život. Vypnula jsem si domácí sdílený kalendář a začala používat vlastní. Najednou jsem neměla přátele a ani neznala svoje spolubydlící. Měla jsem imatrikulaci, přijela za mnou Králík a následující víkend naši. Obarvila jsem si hlavu na fialovo, seznámila jsem se s Káťou (Káťa je super) a poprvé si oprala v Praze. A taky jsem se osobně seznámila s novým člověkem z twitteru, s Rubie.

V říjnu jsem si vyřídila voličský průkaz, byla poprvé na Strahově a začala jsem učit angličtinu. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Navštívili jsme s Martinem, Markét a Králíkem Linux days, které byly sakra skvělé a potkala Ozze. Třikrát. To už tak skvělé nebylo. Napsala jsem první zápočet a odvolila jsem. Byla jsem na skvělém obědě s jednou slečnou od nás z gymplu a díky ní jsem si uvědomila, že bych měla víc prozkoumat Prahu. Zašla jsem si na přednášku na Karlovku a začala chodit do sboru. Byla jsem poprvé na večeři s Markét a Martinem bez Králíka a koupila si nové, úžasné boty. Napsala jsem první zápočet z matiky, zašla s Káťou, Štefanem a Míšou na zmrzku a naučila se jíst McFlurry s hranolkama. Večer jsme zašly s Králíkem na večeři do Palandy, protože jsem řekla, že alespoň jednou v životě musí zkusit, jak skvělé jídlo tam je. Pak jsme zašli na můj první film v Bio Oko, Kafe a Cigára od Jima Jarmusche. Mám ráda Jima Jarmusche. V sobotu jsem se zúčastnila twipiva, které zorganizovala Madla na Žižkově a potkala tam pár fajn lidí. Na úplném konci října jsem si nabarvila vlasy na červenou.

První víkend v listopadu jsem odjela do Pardubic a začaly jsme s Králíkem velký úklid jejího pokoje. Přes volno v listopadu jsem si zajela na Moravu, dala si víno s Mayerovou, oslavila svátek s rodinou, zašla na kávu s Ádou a Klárkou, v pondělí jsem se stavila do sboru a zašla do Ulity na dvě deci před tím, než jsem jela zpátky domů. Navštívila jsem skvělou přednášku o prezentování a na konci týdne za mnou přijelo pár lidí na koleje. Víkend to byl zvláštní. V něčem super a v něčem se úplně posral. Záhadným způsobem se mi podařilo zamilovat se do člověka, do kterého jsem se nikdy zamilovat neměla. Jistě, byl mi sympatický už od doby, kdy jsem ho poznala, ale jeho chování vypovídalo o tom, že je to jen jednostranné, a tak jsem od toho upustila a měla spoustu 'úletů' jinde. Po tomhle víkendu se mi obrátil svět vzhůru nohama a já se z toho, že jsem byla celkem šťastná, dostala zase do sraček. Nedokázala jsem myslet bez té černé zástěny na mozku a šílených citů okolo.

V prosinci jsem ukončovala všechny předměty, snažila jsem se napsat zápočty a rozsvítili jsme sakury v kampusu. Přijela za mnou na víkend sestra, což bylo fakt vtipné, protože mi volala máma tak milionkrát a při posledním hovoru oznámila, že sestra už nikdy do Prahy nepojede. Moje máma je láska. Měla jsem krámy, neskutečně se pohádala s C. a chtělo se mi se vším praštit. Byla jsem v Olomouci na vánočních trzích a dosáhla osobního úspěchu (praštila jsem I.) a taky jsem překonala osobní strach (objala jsem ho). S Mirečkou jsme vypily pár flašek vína a ostříhaly si ofiny. Prostě pár šílených (částečně bývalých) sboristek. Se sborem jsme odzpívali Rybovu vánoční mši, dvakrát, a seznámila jsem se s další Káťou. Nabarvila jsem si vlasy zpět na zrzavou, protože mám rez v duši a už mi chybělo, že to je vidět i na venek. Den před štědrým dnem jsem byla s Králíkem zpívat Rybovku na hlaváku a psala jsem si s B. Je to děvka. Naše děvka! Na štědrý den bylo všechno hektické. Posnídala jsem, uvařila si polévku k obědu, šli jsme k babičce na růženec, zabalila jsem rychle dárky, zavolala jsem I., popřála hezké Vánoce a šla se obléct k večeři. Povečeřeli jsme, rozdali skvělé dárky a šli spát. 27. přijel I., zašli jsme na Ulitu a konečně se podívali na Charlieho. Já zase bulela jak malá a nedokázala se mu pak podívat do očí. Místo toho, abychom si o tom promluvili jsme šli spát a zase jsme mlčeli. Já spát nemohla, tak jsem si šla lehnout do obýváku a koukala jsem na stromeček. Ráno jsem mu udělala snídani a vyprovodila ho na autobus. Ale už znám pravidla šachu a viděl Charlieho! Další den jsem měla jít na víno s Mayerovou, ale ta to nakonec odvolala, a tak jeden z hlavních důvodů, proč jsem zůstávala na Moravě, zmizel. Odpoledne mi napsala Ginny, že silvestrovská Ulita se přesouvá o den dřív a jestli přijdu. Já nadšeně souhlasila. Spolu s Majálesem to byl jeden z nejlepších večerů roku. A mám fotku z Ulity! Dokonce jednu i s Májou. Mám fakt radost. Na silvestra jsem chtěla sedět doma a psát tenhle článek, ale na poslední chvíli mě pozvali snad čtyři lidi na různé akce. Nakonec jsem šla s těmi, kteří mi napsali první, a tak jsem strávila skvělý večer u Klárky. Stavila jsem se i na Ulitě na poslední dvě deci vína v tomto podniku v životě a potkala jsem Vale, Bětku, Filipa, Michala, Jiřího, Filipa s Májou a spoustu jiných skvělých lidí. Mája mě pozvala na panáka, já se rozloučila a opustila svůj domov s nejlepšími vzpomínkami. S partou pár lidí jsme vyrazili na náměstí, abych našla tu vlastní, otevřeli jsme šampaňské, část ho vypili a část vyprskali ven. Pomalým krokem jsme se vydali na cestu domů a já potkala Máju s Filipem. S oběma z nich jsem se pořádně objala a nevadilo mi to, protože je mám moc ráda. A tak začal můj rok 2018.

#2017 #shrnuti roku

1 note · View note

saibhaktabrasill · 5 years

Photo

Czech, 22.OCT.2019 Om Sri Sai Ram Sáí inspiruje – 22. 10. 2019 Pokud se chvíli díváte do slunce a potom odvrátíte zrak, uvidíte na všem černou skvrnu a nejste schopni rozeznat, co to je. Podobně když získáte vizi Boha, který je zářivější než tisíc sluncí, nebudete již dále schopni rozpoznat mnohost, zvanou příroda. Svět je černý, je zablokovaný, už nejste schopni rozpoznat ani pracovat s rozličností, jakmile jste měli vizi všepronikající jednoty. Vezměte si například plátno v kině. Když se promítá film, plátno nevidíte, vidíte pouze film. Když film skončí, vidíte pouze plátno, na kterém se nic neděje, ani hlas, ani jméno, ani barvy. Celé plátno bylo ztracené v obraze. Plátno je Bůh. Bůh je pravda, vesmír je Bůh. To je bytí (sat), to je vědomí (čit). Poznání toho a práce s oběma je blaženost (ánanda). Promluva z 22. 10. 1961 Sathya Sai Baba www.sathyasai.org #sathyasai #saibhakta #sathyasaibaba #saibaba #saimaa https://www.instagram.com/p/B4IFDh0AxLL/?igshid=kgidtnb2r1o0

#sathyasai #saibhakta #sathyasaibaba #saibaba #saimaa

0 notes

tepli-mravenci · 2 months

Text

pojďte pracovat do cinestaru! jako odměnu za to, že jste odpracovali 7 hodin nejtěžší směny ve školní den hned po škole - o což vás požádali ve 22 hodin večer den předem naprosto zoufalým tónem který značil že absolutně nikdo jiný není dostupný (proč? generální manažerka si usmyslela že chce o odstín bělejší zdi ale nechce platit za malíře tak to malují zaměstnanci kina s bonusem 30 korun na hodinu k normální mzdě místo aby idk pracovali v kině) - dostanete mccinestar kartu se kterou máte slevu 30kč v mekáči :DDD

#čumblr #česky #czech #random #je mi jedno jestli to od nás někdo najde vedení místního cinestaru je drženo lepící páskou a plakáty zdarma #práce v kině

29 notes · View notes

zlutyzakaznik · 3 years

Text

Double Shot

(23. 11. 2020) Barvy a extrakce podzimní “Vysočiny” a za pirohy, kávou, koblihami a pivem Rybniku.

Zátiší s naprostou klasikou v KaKaBu v Boskovicích dvě hodiny před otevřením. Zvláště mě zamrzelo, že jsem se ve městě vyskytl jen pár dní poté, co podnik oslavil výročí velmi pěkným způsobem, tj. umožnil svým zákazníkům s asistencí personálu připravit si na E61 i Fiorenzatech svou vlastní a oblíbenou kávu. V současném stavu je to ale myslím ze strany provozovatele zbytečný risk a nechtěl bych vidět, co by se stalo, kdyby je někdo z uvědomělých místních občanů naprášil.

Ve stavu, kdy jsou všechna kulturní, gastronomická a společenská zařízení uměle udržována na nule, nezbývá člověku hledajícímu nové podněty mnoho možností. A třebaže pravidelně a pečlivě střídám cesty a cestičky ve městě, během nichž utěšeně přibývá nových poznámek o stále fungujících i nově připravovaných podnicích, stejně jeden poměrně záhy dosáhne limitu průzkumných průchodů kolem Monogramu, Cukru, Kafecu, SKOGu, Punktu nebo Mlsné holky. Bylo tedy jen logické vyrazit za hranice města. Na výlet! A co může být lákavější než kochat se začátkem listopadu barvami podzimu, když se po ubíjející šedi na tři dny vyjasní a listnaté stromy jsou utopeny v záplavě žluté, oranžové, červené, okrové a žluté.

Za tím účelem jsem zakoupil na e-shopu IDSJMK třídenní turistickou jízdenku platnou pro celý Jihomoravský kraj (380 Kč, lze i v aplikaci Poseidon), která funguje kontinuálních 72 hodin od času nastaveného při nákupu. První den lze tedy vyrazit třeba až ve 13 hodin a čtvrtý dopoledne si ještě zajet dejme tomu na cappuccino do břeclavského Cafe Industry. :-) Tiket, který se nahraje na debetní kartu držitele, platí na de facto všechny autobusy a vlaky (nespadají sem jen mezinárodní EC a IC a jejich ekvivalenty u soukromých dopravců) a MHD ve větších městech našeho regionu včetně Brna a když člověk připlatí pár korun, může si odskočit i do míst kousek za hranicemi platnosti (Prostějov, Zlín, Olomouc, Třebíč).

Ještěže jsem měl dvě vydatné kávy dopoledne doma. Takhle bych musel v Boskovicích hodinu a půl stepovat a ještě by byl výsledek nejistý.

Devět let zkušeností a stále to kavárně nestojí za námahu.

Restaurace a pohřby bude v následujícím roce, obávám se, velmi případné spojení. (Na cestě k centrálnímu náměstí v Boskovicích).

A kam vyrazit v rámci našeho regionu ponejprv? Přece za kavárnami, resp. konkrétními lidmi, jejichž práce mě v létě nejvíc zaujala. Tedy do The Black Cup v Novém Městě na Moravě a Canall Coffee v Prostějově s tím, že si z tepla vlaku prohlédnu barvy podzimu a pokud bude nějaké místo obzvláště inspirativní, vrátím se tam při dalším turnusu na podrobnou vycházku. O cestě z Tišnova přes Nedvědici do Nového Města jsem slyšel od fanouška vojenské i obecné historie a poznávacích rodinných túr hotové legendy: Jak se trať lokálky pomalu klikatí mezi strmými kopci; jak romantické je poznávání zdejších mlýnů a rozhleden; jak kontemplativně působí tamní hrady a zámky a jak obohacující je pro duši poutníka soubor regionálních muzeí.

Má mise nebyla tak ambiciózní a tak jsem po svačinovém croissantu ve vlakové relaci Brno-Lesná – Tišnov přestoupil na výlukový bus směr Nedvědice, kde jsme se měli vrátit na vlak. Jelikož jsem vyrážel až před jedenáctou, dopřál jsem si doma snídaňově cafe latte a nedlouho poté i cappuccino a s bílým dAncapem byl připraven na poobědové doppio v novoměstské kavárně.

Cesta samotná nebyla nezajímavá, ale čekal jsem u trati a kam oko dohlédne více barev a více obrazů, které by daly vzpomenout na Turnera, Constablea, Gainsborougha nebo impresionisty. To, jak je v zimě slunce nízko a jak měkké a pastelové vyznění bez ostrých kontrastů krajina i přes poledne má, jsem si uvědomil kousek za Nedvědicí, když výlukový a velmi moderní autobus s wi-fi šplhal do kopců mezi nahrubo zoranými poli, kde se hroudy hlíny v poledním slunci leskly jak kusy antracitu a žírné lány tu a tam vystřídaly travnaté plochy se stádem krav, husím hejnem či poklidně přežvykujícími ovečkami. Je korektní vnitřní reakce Jééé, kravičky.... a pak hned pomyšlení na steaky?

Druhá zajímavá novoměstská kavárna to ani za ztížených podmínek nevzdává.

Květinářství podle všeho zůstanou otevřená vždycky.

Nové Město bylo, stejně jako všude jinde, dosti opuštěné a jen tu a tam se vynořil člověk z řeznictví, cukrářství anebo domácích potřeb. Cestou k The Black Cup jsem zaznamenal slečnu v (rámci letošního podzimu) zatím nejhezčím odstínu žlutého kabátu, který měla perfektně sladěný s rouškou, ale jelikož na náměstí halasně sdělovala svému milému do telefonu, že koupila čtyři donuty a ať jede opatrně, pokračoval jsem bez dalšího zdržování na kávu. Doppio z belgické pražírny MOK (Guatemala Gascon) s podobně utaženým poměrem extrakce jako v létě a podobně zdařilým výsledkem (silných 14/20). Za 48 Kč super.

Ve stínu domů na hlavním náměstí bylo docela chladno a tak jsem si to po chia jogurtu z místní a nové prodejny pečiva, kde měli profesionální dvoupáku s obyčejnějším italským blendem, po malém pobloumání a ohřátí se v několika otevřených obchodech pomalu namířil zpět na nádraží. Neopomenul jsem se ovšem zastavit v Kafé 133, kde mají jedu z nejkrásnějších zahrádek v rámci celé ČR. Bohužel i po třech měsících od první a zatím poslední návštěvy v létě byla na mlýnku směs arabic z La Bohéme a slečna, která byla toho dne za kávovarem, mi řekla, že tam není dlouho a že nepamatuje, že by někdy měli jednodruhovku.

Chia jogurt v Novém Městě na Moravě cestou zpět na nádraží. Už byl docela vodnatý, ale ještě jsem to snědl (11/20).

Další nové místo s kávovarem a mlýnkem v Novém Městě na Moravě.

Když však dotyčná spolu s maminkou(?) sedící před barem viděly můj zájem o zdejší Rocket – jaký model tu používají stále neví, protože na můj dotaz se holčina podívala na kovový štítek přišroubovaný na zadní straně a dozvěděl jsem se, že jde o Rocket Milano :-)) – řekly mi, že jsou velmi rodinný podnik a že až se situace uklidní, mohl bych si možná sám kávu připravit. Hezký přístup a pokud je mi známo, něco podobného praktikuje jistá kavárna v Praze a v rámci výročí i podnik v Boskovicích (viz dále).

Dvě výběrové kavárny na desetitisícové městečko na Vysočině je, obávám se, docela dost a když připočtu dva nebo tři další provozy s profi kávovarem, bude to zde určitě, jako ostatně i jinde, velmi těžké. Ale kdyby si smůlu mělo vybrat The Black Cup, mrzelo by mě to dost, protože tohle je jeden ze skutečných kavárenských objevů roku.

Cestou z NMNM jsem se zastavil v kuřimské výběrové kavárně. Měli stejné kafe od Nordbeans, jaké měl kamarád při spuštění svého kávovaru, ale k tomu bohužel trvanlivé mléko z Lidlu. Letáček v nádražním podchodu zůstal, navzdory mému srpnovému upozornění a příslibu nápravy, bohužel stále stejný.

Jako ve městě duchů to vypadalo i v Prostějově, který jsem v rámci letních vlakových toulek navštívil dvakrát v jediném týdnu a velmi výrazně si zlepšil vnímání města oproti době před sedmi nebo osmi lety. Většina kaváren byla zavřená, ale CANALL coffee, zdejší (nejen) výběrová jednička, fungovala a za kávovarem byla i baristka, jejíž dvě doppia z lepší řady Doubleshotu mě v létě tak zaujala. Tentokrát byl bohužel na mlýnku pouze standardní Tam Dem a tak jsem si ho ze slušnosti dal a lze říct, že provedení bylo o nepatrný kousek lepší než zhruba u těch sedmi či osmi exemplářů, co jsem za léta vyzkoušel (silných 13/20 a v konci nebyl tak výrazný jadřinec, jak je tomu u této kávy zvykem). Jako výzvu jsem ovšem vzal tvrzení, že její cappuccino stojí za vyzkoušení a při cestě zpět na nádraží jsem si ho i přes obyčejný espresso základ dne dal.

Tři nebo čtyři měsíce fungující ochutnávkový výčep na prostějovském nádraží se zlobí. A oprávněně.

O krizi současného kavárenského cappuccina jsem psal již téměř před dvěma lety v souvislosti s banem v Monogramu a budu se mu opět věnovat v rámci měsíčního souhrnu za listopad i ve výročním žebříčku nejlepších káv, a tak zde jen dodám, že mléko byl čerstvý Pilos z Lidla a bylo to nepochybně připraveno s řádnou péčí, ale výsledek, ač o něco krémovější a plnější než je ve výběrových kavárnách současnosti obvyklé (13 – 14/20), pro mě stále značně zaostal za hebkostí, plností a sametovostí nejlepších vlastních exemplářů nebo dokonce nebeských cappuccin vybraných brněnských baristů minulosti.

Pořád prostě chci, aby cappuccino mělo svůdnou mikropěnu a aby bylo možné v jednom doušku pociťovat jedinečnou kombinaci tloušťky a sladkého chmýří, viz konec tohoto textu. :-) Ale debata nad kávou byla moc fajn, dotyčnou její práce nepochybně baví a příkladnou poctivost v přípravě a ojedinělé nasazení jsem zaznamenal a pochvalně zhodnotil už v létě.

Cestou na nádraží jsem nalezl výjev jak z úvodu Terminátora 2: Dne zúčtování. Anebo to byl tento krátký film? V srpnu to byla ještě legrace, ale teď už hotová tragédie.

V nákupním centru na náměstí bylo mrtvo a toalety zavřené, některé obchůdky s potravinami, které jsem nestihl navštívit dříve, měly také přerušený provoz anebo velmi zkrácenou otvíračku a na návštěvu kavárny v kině jsem rezignoval, protože jestliže neměli nastavené vybavení při dvou letních návštěvách, jak by to asi vypadalo za současného stavu? Neodpustil jsem si však návštěvu obchůdku Natura Prostějov a pozdravení se s tamní moc příjemnou majitelkou a poptání se, jak pokračuje se svým pěkným dvouskupinovým kávovarem a mlýnkem. Cestou uličkou z hlavního náměstí jsem zahlédl sveřepě vyhlížejícího Jana Houdka z Dokonalé kávy, který zavíral dveře jimi vybavené a zrnky zásobované Kavárny v Uličce, dle webu založené v roce 2019, přičemž novinkou je pro mě informace, že podnik si sáhl na evropskou dotaci.

Už vypláchnutý cestovní cappuccinový dAncap odpočívá na pultu liduprázdného prostějovského tržiště.

Cesta do Prostějova, stejně jako návrat z novoměstské kávové procházky, byly perfektní ukázkou toho, jak proměnlivé může být počasí i krajina za okny vlaku – a to i v regionálním měřítku. V Nezamyslicích bylo rozjásané nebe, ale vedle v Prostějově ještě chvíli mlhavo a vlezlo a při několikaminutovém čekání v Nedvědici za soumraku měl městys úplně jinou poetiku než v poledne. Kouřící komíny v údolí utopeném mezi ostrými kopci daly vzpomenout na Průmyslovou revoluci a když jsem v nose a hrdle zaznamenal ostrý zápach – ne, nebyla to štipka robusta Samuela Chlpeka – cítil jsem se bezmála jako v uhelném Leedsu na počátku 18. století.

Pasáž v Boskovicích s obchody, firmami a velkou restaurací je přesvědčivým dokladem, že se ekonomická aktivita nejen v tomto městě zastavila.

Krásně oloupaný štít boskovického obchodu s ovocem a zeleninou cestou z vlakového nádraží.

Třetí den, v sobotu před polednem, jsem se vydal na otočku do Boskovic a doufal, že bude otevřené okénko aspoň jedné z mnoha tamních kaváren. Nebylo a oba podle všeho seriózní podniky měly startovat až od 14 a skoro hodinu a půl se mi v liduprázdném městě čekat nechtělo. A v Dogville, které právě zavřelo, měli toliko obyčejný brazilský Santos a dalších 15 dóz k výběru. Poznamenal jsem si tedy aspoň, že se musím, až bude situace opět normální, vrátit do zdejší stálice KaKaBu, která oslavila 9. výročí a má Faemu E61 z úvodního obrázku (onen den měli na mlýnku blend Mexika a Brazílie od Fiftybeans) a zejména do Marky’s Coffee (dříve Mama’s Coffee) kousek od nádraží, kde jsem se aspoň zdáli a přes sklo pokochal svým oblíbeným Vibiemme (dvouskupinové volumetrické Lollo se snad nejelegantněji kroucenými tryskami na páru vůbec).

Druhý výlet za hranice všednosti představoval jednodenní výpad do polského Rybniku, města o necelou polovinu většího než Olomouc, které je asi 30 km po hlavní silnici (nebo dálnici) od Bohumína. S kolegou a kolegyní jsme jej vybrali kvůli blízkosti, snadné dostupnosti autem a také pohodlnému splnění podmínky návratu do 12 hodin bez nutnosti vyplňovat formulář a podstupovat případný test na virus. A Polsko je, resp. 16. 11. bylo, jedinou sousední zemí, kde šlo toto provést. (Den nato byl sice čas opticky “rozvolněn” na 24 hodin, ale dosud volný přeshraniční pohyb omezen na zdravotní, pracovní, úřední a jiné důvody s možnými namátkovými kontrolami, takže ven do Polska to jde stále bez omezení, ale nazpět už je to částečně ilegální aktivita a pašování sebe sama i pivních speciálů může být hořkou realitou.)

Jelikož jsem měl s sebou dva nadšené fotografy (iPhone vs. Google Pixel), fotil jsem tentokrát velmi málo a všechny následující fotky s výjimkou závěrečné (úchvatná novogotická bazilika a hlavní pamětihodnost výletu) vybírám s laskavým svolením obou autorů z jejich obrazové dokumentace a moje jsou pouze popisky snímků. A abych eliminoval byť jen náznak případné řevnivosti iOS vs Android, pokusil jsem se to proporčně a genderově vyvážit. :-)

Při překračování mostu přes Odru, která tvoří přirozenou hranici mezi drahou vlastí a Polskem, jsme čekali když ne kulometná hnízda, tak tedy aspoň kontrolu uniformovaného policisty, ale jak kolem poledne, tak o pár hodin později zde bylo pusto a prázdno a pohraničníci zřejmě naháněli uprchlíky z Babišova ráje někde jinde nebo aspoň usrkávali Nescafé na služebně.

Pirohárna v Rybniku, kde jsme byli jediní zákazníci a já se modlil, aby to bylo dobré. Interiér a štít vypadal tak, že se tu 40 let nic nezměnilo, což je v případě podobných lidových podniků dobré znamení. Sice to bylo asi o 100 % draží než všechny pirohy, které jsem dosud v Posku měl (8 kousků za 16/17 PLN)...

...ale výsledek, pro který jsme si přišli za 25 minut, stál naštěstí opravdu za to a porce masových i sýrových pirohů (pierogi ruskie) patří k těm nejlepším, jaké jsem u našich severních sousedů dosud měl (14 – 15/20). Prokazatelně dělané na místě (nepravidelný tvar, vláčnost, absence gumové textury kupovaných, po nichž sklouznou zuby), horké, štědře naplněné (nebyl problém namixovat si 4 + 4 a třeba kolegyně si pochvalovala špenátovou verzi) a celkové velmi dobré. Zvlášt mě potěšily perfektně vypražené škvarečky a fakt, že dáma necítila nutnost zalít celou porci omastkem, jak se občas nerozpakují v jinak skvělém mléčném baru Biedronka ve Varšavě. Tak tak jsem zvládl svých osm kousků a neodolal ještě jednomu nabídnutému a s výjimkou dvou koblih níže jsem do večera nic nejedl. Není to jídlo na každý den, ale když je chladné počasí, je to ideální.

Málem jsem přehlédl již před dvěma lety na mapách zaznamenanou místní kavárnu. Naštěstí mě kolegyně zavčas upozornila a při nakouknutí do ztemnělého lokálu jsme vedle kávovaru spatřili žluté Fiorenzato. :-)

Žluté akcenty měla i kavárna na centrálním náměstí v Rybniku. Ale ošuntělost vybavení i předložená káva (působilo to na mě balením i skladbou informací jako lokální varianta Rituale) mě nedokázaly přimět vydat doporučení naší malé výpravě.

Odpor gastra vůči vládě je dobře patrný i kousek za hranicemi a ve městě jsme už bohužel spatřili docela dost parcel k pronájmu. A to jsme teprve na samém počátku krize.

Zhruba v půli cesty, tedy v Olomouci, jsme se zastavili na doppio, cappuccino a flat white v Kikafe, které jsem na základě předběžné rešerše – coby osoba odpovědná za kofeinovou, pirohovou a přidruženou logistiku – vybral v konkurenci Trouble Cafe, Traffic Coffee a Love Coffee. Kavárna s tichou sekcí měla mít v pondělí šestnáctého trochu mainstreamové Coffee Culture, u Love Coffee jsem si nebyl jistý, nakolik se jim to povede s Etiopií od Candycane a na nejmilejší nabídku Traffic Coffee v podobě ochutnávky jejich nové kávy jsem se necítil, protože bych raději degustoval až to budou mít odladěné. A dalším důvodem bylo to, že v domovské provozovně Kikafe jsem dosud nebyl a že zde mají kávovar, o kterém jsem referoval před necelými dvěma lety.

Tři dopolední kávy v Kikafe v aranžmá kolegyně s pomocí příručního knižního fondu. :-) Moje doppio bylo vizuálně méně než perfektní, ale chutnalo to dobře.

Barista se zřejmě vyspal dobře, protože ráno dal na mlýnek promytou Keňu firmy (druhá možnost byla dle předchozího Insta vyjádření anaerobně zpracovaná Brazílie) a kolegové i já jsme byli se svými kávami spokojeni (mé doppio 14/20) a ceny viditelně příznivější než v Brně. Samozřejmě jsem neodolal a mladého muže za kávovarem se zeptal, jak jsou s grantovým Iberitalem spokojeni (moc, jak jinak) a kde jinde na Moravě, případně v rámci ČR bych ho mohl vidět v provozu. Tady se ovšem naplnily mé obavy, když mi dotyčný sdělil, že jediný kus v celé republice je ten, na kterém kávu připravují a mají ho, protože jsou distributorem. Ono to při ceně bez pár korun ďábelských 666 000 Kč za třískupinovou verzi ani tak moc nepřekvapí, ale udivilo mě tvrzení dotyčného, že jde o první kávovar, kterému vůbec neklesá tlak, když jede zároveň extrakce ze všech hlav, šlehá se mléko a teče voda z výdejníku.

Listy v okolí baziliky v Rybniku byly krásně suché, čehož využila kolegyně při druhé a pozdně poobědové kávě dne, kterou jsme si nakonec na mé doporučení dali zde. Nebylo to ani tak surovinou (velmi obyčejný Bristot Tiziano v poměru 85:15), kterou měli v dané ulici takřka všude, ale usměvavou a milou slečnou plnou ochoty a čistotou zařící dvouskupinovou Aurelií a F64 a jelikož se mi zbylé tři možnosti jevily jako ještě horší, zkusili jsme to zde. A nebylo čeho litovat. Pokud jsem během povídání s kolegy zaregistroval správně, slečna si nejprve jednu porci odemlela a tu vyhodila a šlehání mléka i extrakce byly takřka učebnicové. Moje doppio (to vlevo, kde už je výrazně upito, protože kofeinový deficit byl akutní) bylo na úrovni silných 12/20 (tj. řekněme automat drogerie Teta v dobré kondici), ale káva nebyla hořká, horká a nic z ní nepříjemně nečouhalo a dochuť byla dlouhá a příjemná. A kolegové své nápoje též shledali jako vyhovující.

Když už jsem se vláčel až do Rybniku, dal jsem si asi dvě hodiny po extrémně vydatném obědě a doppiu koblihy rovnou dvě (vanilko-kávová a banánová, za 2.80 a 3.20 PLN) a třebaže to o třídu zaostává za těmi z mého oblíbeného koblihového miniřetězce, jehož nejbližší pobočka je v polské části Těšína, i tak to bylo slušné (13/20) a je nutno vzít v úvahu, že tam musely vzhledem k drasticky snížené poptávce ležet už docela dlouho.

Místní koblihárna má v nabídce i degustační set pěti minikoblížků, který zvolila kolegyně a za 3.50 PLN (jeden zlotý = 6 Kč) je to legrace. Jistě pak laskaví čtenáři pochopí mé rozpaky nad cenami Mlsné holky, Kafe a kobliha, La Donuteria nebo svého času Funky Donuts.

Možné je samozřejmě vše a na budíky tohoto i rozšířených špičkových strojů jsem v maximálním nasazení neviděl a praktickou zkušenost nemám (a kdo měl takovou možnost srovnání, ptám se), ale stejně jsem se nemohl ubránit dojmu, že jde o jakýsi marketing nebo svého druhu baristickou latinu a tak jsem namítl, co třeba tolik vychvalované a oceňované špičkové modely La Marzocca a Nuova Simonelli/Victoria Arduino (nemluvě o jiných top modelech mnou preferovaných značek). Odpověď zněla, že ty novější už prý jo. Tak nevím. Opravdu čekaly kavárny a celý segment celá ta léta na grantem podpořený španělský Iberital, kterého se za dva roky, co o něm vím, neprodal v celé ČR jediný kus?

Zlatý hřeb výletu do Rybniku v podobě 2/3 pivního regálu hypermarketu Auchan. Když jsem v takto malém městě viděl sekci minipivovarů (na fotce vlevo od flyeru označujícího nepasterovaná piva), bylo mi málem do pláče...

Ve Štětíně nebo Varšavě je ve stejném hypermarketu výběr vodky znatelně větší, ale jsme také ve větším "okresním městě" (foto zachycuje polovinu nabídky vodky; v pozadí těch cca 40 až 50 druhů jednosladových Whisky – v tomto segmentu kořalek je svět ještě v pořádku i v Rybniku).

Z druhé půlky regálu zaznamenala kolegyně vodku imitující hasící přístroj. Z toho by jistě měl radost nejeden technik bezpečnosti práce. Ale požár bych tím zdolávat raději nezkoušel. :-)

Jelikož kolega v srpnu ochutnal můj milovaný baltský porter Okocim, asi nepřekvapí, že měl v jeho “závozu” větší zastoupení. Diskriminace se však nedočkaly ani sour ale, pšenice nebo double IPA.

Rybnik pochopitelně není Wroclaw anebo i menší a výrazně historické polské město, ale chtěli jsme změnu, nadýchat se jiného vzduchu jako svobodní lidé, dát si čerstvou koblihu, vydatné a homemade pirohy, nakoupit pivní speciály a zažít trochu jiné prostředí a lidi. Obchody v obou velkých nákupních centrech u centra byly zavřené s obvyklými výjimkami v podobě potravin, lékárny a drogerie, ale podle toho, co jsme viděli a navštívili v historickém jádru, se na malé živnostníky s limitem dvou lidí v provozovně omezení nevztahují a tak jsme postupně nakoukli do parfumerie, hračkářství, papírnictví a dvou tradičnějších obchodů s oblečením a trochu si zanadávali na tuzemskou vládní garnituru, která se slovy superministra ohání tím, jak je maloobchod v Polsku a jinde v sousedních zemích také zavřený. Realita je ale, jako obvykle, trochu jiná.

Před rybnickou bazilikou je socha Jana Pavla II. a v samotném chrámu nebyl kromě nás a dvou modlících se lidí absolutně nikdo čili ideální čas na usebrání a obdivování architektury, vitráží i plastik v celé stavbě.

#cestopisy

0 notes

czechzerowaste · 5 years

Text

Olomoucký týden v kině plném vědy

Konečně! Konečně jsem měla možnost na AFU vidět více než jeden, dva filmy. To se mi stalo naposledy, když jsem byla na AFU poprvé, někdy ve třeťáku na bakaláři. AFO je festival vědecko-popularizačních filmů, který už 54 let pořádá moje „rodná“ Univerzita Palackého v Olomouci. Je to prostě týden, který vám rozšíří obzory v tématech, o kterých se fakt hodí něco vědět (i když jste to před shlédnutím filmu vůbec netušili). Dokumenty miluju nějak tak obecně a na AFU miluji celkově tu studentskou a provokující atmosféru.

AFO, které tak často pojednává o životě na Zemi, se navíc snaží být k naší planetě ohleduplné. Například na baru se dávají vratné kelímky, které nemají žádný potisk, takže je možné je používat nejen na festival, ale i na jiné akce. Sice stále dostanete plastovou kartičku akreditace, ale na univerzální univerzitní klíčence, kterou je možné na konci festivalu vrátit k dalšímu použití. Já už třetí rok měla press akreditaci (jen minulé roky jsem ji nezvládla opravdu využít). Letos jsme narozdíl od předchozích let nedostávali žádný balíček s katalogem filmů, programem a propagačními materiály. Pár jich bylo v poličce v prostoru pro hosty, kde si je člověk mohl vzít, chtěl-li, nebo jen prohlédnout a vrátit. Jsou to bezodpadové drobnosti, ale tak snadné, že by byla škoda je nedělat.

Minulý rok mělo AFO sekci Oceány a tématem odpadu se to v nich (bohužel) hemžilo. Letos se více zaměřilo na dějiny a jejich interpretaci skrze mýty i propagandu. Ty jsem si nechala na pozdní večery a byl to zážitek – od vtipné i mrazivé Hitlerovy hitparády přes zvláštní svět internetových meme Kekistánu po mrazivý film Propaganda, který byl fiktivním monologem vědce z KLDR a účelově vysbíral a dost sugestivně sestříhal negativa, chyby a děsy světa mimo KLDR. Filmů s environmentální tematikou bylo v programu ale i tak dost, jen si jej člověk musel pečlivěji pročíst. Nakonec jsem šla na filmy Genesis 2.0, Po Okavangu, Albatros, Magické hlubiny, Neobyčejná planeta: Nádech, Termostat Země a Krajina s vôňou medu.

Pokud se chcete na něco podívat také, tak Neobyčejná planeta je z desetidílné série One Strange Rock od National Geographic a je dostupná na Netflixu. Magické hlubiny je šestidílný seriál České televize, který je zdarma na iVysílání. Albatros je možné shlédnout na Vimeu. Postřehy z některých filmů najdete ve výběru stories na našem Instagramu. Tři filmy, na kterých jsem byla, byly informačně tak nabité, že jsem si postřehy z nich sepsala…

Genesis 2.0

Dát si tento film hned na začátek byl tedy geniální nápad. Připomněl mi, kolik na světě existuje vědeckých oborů, o kterých vůbec nevím a kterým ani trochu nerozumím, což je ale dost nemilé, protože se může snadno stát, že jednou budou ovlivňovat můj život. Takže vítejte do světa syntetické biologie, klonování (jo o tom už jsem něco slyšela) a sekvencování DNA. Dokument sleduje dva spoluautory. Zatímco ten mladší se vydává za polární kruh s hledači mamutích klů, starší objíždí konference o genetickém inženýrství, kliniky na klonování štěňat a genetické laboratoře. Děsivější by asi měl být boj o přežití a peníze v divočině na ostrově v arktickém oceánu. Kdo by řekl, že se dneska dají najít mamutí kly a že se jimi čile obchoduje na trhu se slonovinou? A taky, že se našel zmrzlý docela zachovalý mamut, kterému dokonce tekla krev. Trochu sci-fi…

Mne ale mnohem více děsila bezelstná víra vědců v to, jak je „hraní si na Boha“ skvělý projekt. Jako neříkám, že výzkum genetiky je hrůza… Nicméně ne ve všech aplikacích mne naplňuje důvěrou. Jestli jste nikdy předtím neslyšely o syntetické biologii (jako i já), tak je to obor, který spojuje genetiku, chemii a inženýrství a snaží se konstruovat nové formy života – živé stroje. Mohla by pomoc například při cíleném dávkování léků v těle, ale třeba taky posloužit tzv. bioterorismu.

Pod pojmem sekvencování DNA se skrývají různé biochemické procesy, které pomáhají stanovit pořadí nukleových bází (stavebních jednotek DNA). Věnuje se mu i čínská firma BGI, pod níž vzniká Čínská genová banka, která chce uchovávat data o genetické informaci všech druhů na Zemi a v jejíž radě jsou zástupci čínské komunistické strany i armády. Díky sekvencování DNA se z genetické informace stávají big data skladovaná v počítačích a možná připravená k obchodnímu využití. Když se jeden z vědců ptal zástupkyně BGI, jestli by informace nemohly být zneužity například pojišťovnami (ty by například mohly znevýhodňovat osoby s genetickými dispozicemi k nějaké nemoci), odpověděla, že jejich práce má být naopak přínosná. Třeba v případě dětí s Downovým syndromem k tomu, „aby se vůbec nenarodily“…

Naklonování mamuta (kdyby se náhodou našla v té zmrzlé mamutí mršině nějaká živá buňka) mi oproti tomuto moc starostí nedělá. Klonování je z hlediska ochrany ohrožených druhů slibnou ale nejistou možností. Zatím to vypadá, že se spíše používá pro ochranu majetnějších majitelů domácích mazlíčků – psů před nevyhnutelností smrti. Částka, za kterou si můžete nechat naklonovat svého pejska (a druhý klon k němu dostanete zdarma) mne zarazila stejně jako tvrzení jednoho z vědců v dokumentu, že stvoření není dokonalé a že my ho svými zásahy do genetiky můžeme dotáhnout k dokonalosti. Jako nevím no, když se podívám, co všechno dotahujeme k dokonalosti třeba v oblasti „výživových doplňků“ pro albatrosy…

youtube

Albatros

I o těch pojednával film Albatros. Výživovými doplňky v tomto případě myslím plastový odpad v oceánu, kde tito ptáci získávají potravu pro sebe i pro svá mláďata. Nejde jen o to, že albatrosové nedokáží rozlišovat, co je plast a co ne… Je nejspíš ani nenapadne, že by rozlišovat měli, protože po staletí věřili oceánu a tomu, co jim poskytuje.

Oproti hře na život v Genesis 2.0, Albatros ukazuje stvoření 1.0 v úplnosti od zrození ke smrti. Někdo by mohl říct, že dokument hraje kombinací dechberoucích intimních záběrů a hudby na city. Ale je ukazování umírajícího zvířete a následné pitvy, která odhalí, že měl žaludek plný úlomků plastů, hra na city nebo krutá realita?

Smrt k životu patří. Jenže mnozí albatrosové umírají výrazně dříve, než by museli, z důvodů, které nemají šanci ovlivnit. Paradoxně je zabíjí to, co je má udržet při životě – potrava. Už od malička jsou mezi ní i různé kousky plastů. Ty samozřejmě zvířata nestráví a postupně se nahromadí v jejich trávicím traktu. Některé kousky mohou poškodit vnitřní orgány a mláďata v důsledku toho umírají. Když mají to štěstí a přežijí do chvíle, kdy je rodiče přestanou krmit a před nimi je úkol poprvé vzlétnou nad oceán a na několik let opustit rodný ostrov, musí vyvrhnout všechen obsah žaludku, aby je netížil při prvním letu. Ne všem se to povede, velké kousky plastu to výrazně ztěžují a zvířata tak umírají vyhladověním. Když autor dokumentu mrtvé albatrosy pitval, měli jedno společné – žaludek plný plastů.

Jestli jste viděli takovou tu známou fotku polorozpadlého albatrosa s hromádkou plastů v oblasti žaludku, tak to je jedna z fotek, které Chris pořídil na ostrově Midway, kde se dokument natáčel. Albatrosové tu nemají přirozeného predátora a jsou proto mile důvěřiví, což Chrisovi dovolilo pořídit plno zajímavých záběrů, skrze které se můžete dívat albatrosovi přímo do očí, sledovat jejich jemné partnerské a rodičovské dotyky i poslední dech.

Film na AFO uváděla koordinátorka mezinárodní soutěže slovy „připravte si kapesníky“… A Stanislav Bureš, zoolog z univerzity, doplnil, že mláďata s žaludkem plným plastů pitval i on… v Jeseníkách.

Termostat Země

Plasty nejsou jediná věc, která planetu pálí… Takový skleníkový plyn oxid uhličitý ji pálí celkem doslova. Modely klimatického panelu IPCC docela jasně ukazují, že pokud se nám nepodaří zastavit zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře, bude nás to za pár let pálit třeba i o 4°C víc, o které by mohly narůst průměrné roční teploty na Zemi. Zatímco se státy zavazují, že sníží produkci CO2, vědci (a taky průmysl) zkoumají možnost, jak CO2 z atmosféry chytat a vytvářet tzv. negativní emise nebo jak udělat to, aby se více slunečních paprsků odráželo zpět do vesmíru, ještě než se dostanou na zemský povrch. Spoiler… všechny metody mají nějaký háček. Nejčastěji ten, že nevíme a nedokážeme experimentálně zjistit, co náš zásah udělá s celým systémem. Výzkumníci taky opakovaně upozorňovali, že jakkoli zajímavá jejich metoda je, tak na ni nelze spoléhat a měla by být vnímána jen jako doplněk ke snižování emisí.

Z možných metod se jako první nabízí zalesňování. Stromy pohlcují CO2 v atmosféře, které může být při spalování speciálně zachycované. Jenže aby tato metoda měla nějaký reálný dopad, muselo by se stromů vysadit strašně moc. Zaprvé by to bylo komplikované kvůli vlastnictví půdy a za druhé by to dost proměnilo ekosystémy.

U stromů se vědci trochu inspirovali a vyvinuli materiál, který dokáže CO2 ze vzduchu pohlcovat. Aby měl efekt muselo by se vyrobit několik tisíc zařízení, které s tímto materiálem pracují. Hodně práce, ale těchto spešl strojů by bylo potřeba méně, než se ročně vyrobí aut…

Co se zachyceným CO2? Jedna majitelka firmy by jej chtěla prodávat Coca-Cole na bublinky do pití, McDonaldu na suchý led, který používají ke chlazení, a na další komerční využití. Na Islandu zase pracuje tým vědců na vpouštění oxidu uhličitého do podloží, při kterém vznikne nový materiál, který CO2 v hornině uzamkne. Zajímavé, ale ne samospásné.

Kromě stromů a speciálního materiálu zvládá chytat CO2 i plankton v oceánech. A ten se živí železem. Další nápad je tedy obohacovat oceány o železo, čímž se zvýší množství planktonu, který pak pohltí více CO2. Když plankton odumře, klesne na mořské dno a CO2 s ním. Chytají se toho i mnohé komerční firmy, ale vědci upozorňují, že nevíme, co se stane s železitým oceánem, a taky, že pokusy ukazují, že tato metoda není ani zdaleka tak účinná, jak se očekávalo.

S dodáváním látek do životního prostředí pracuje i zesvětlování mraků. Světlejší mraky totiž odrazí více slunečních paprsků než tmavé mraky. A zesvětlit mraky můžeme, pokud do nich vstříkneme aerosoly. Chemtrails by se vlastně mohly stát realitou. Šetrnější varianta do mraků vstřikuje mořskou vodu. Jenže mraků nemáme na planetě nevyčerpatelné množství. A přestože díky počítačovým modelům dokážeme simulovat, jak by se aerosoly vypuštěné třeba na Filipínách šířily po světě, nedokážeme nasimulovat ani experimentálně ověřit, jak by to ovlivnilo klimatický systém jako celek. Zádrhel taky je, že pokud se nějaký stát rozhodne experimentovat se zesvětlováním mraků v reálu, ovlivní to zcela určitě nejen jej…

Některé klimatické modely IPCC se snaží vzít v potaz i možnosti negativních emisí, které tyto metody přináší. Jenže, jak v závěru dokumentu upozorňuje, jedna z vědkyň, je paradoxní, že modely nekalkulují s „alternativními“ a sociálně citlivějšími možnostmi zachytávání CO2 z atmosféry jako je například podpora malozemědělství a obnova některých ekosystémů jako třeba mokřadů.

vimeo

Kromě envirofilmů a večerní porce propagandy jsem si jako bonus dala dva díly seriálu Američtí bohové, Omarův sen (vizuální sondu do života v současné venkovské Palestině) a Vitamánii (dokument o vitamínech, který se opravdu hodí vidět a jde to za 4 dollary na webu dokumentu, alternativně se podívejte alespoň na youtube kanál Veritasium, jehož autor dokumentem provází, a najděte si video Can You Overdose on Vitamins?). Z žádného filmu jsem neměla chuť odejít a to jsem neviděla ani jeden z vítězných filmů – Vor, Lidská podstata a Potěšení z úspěchu. Kdybychom v neděli nenatáčeli s Českou televizí minireportáž o blogu, tak bych na ně určitě v rámci promítání vítězných filmů šla. Ale i tak jsem se svou letošní bilancí spokojená.

AFO je festival, který rád provokuje – tématy, podáním, svým vizuálem… V tom letošním jste se mohli cítit jako v propagandě Hitlerova Německa 30. let… červené prapory, červená světla… působilo to až děsivě… A o to více to člověka nutilo přemýšlet, prověřovat a kriticky hodnotit všechno, co se na festivalu dozvídal. A tak by to mělo podle mne být i mimo AFO. V posledních měsících se více a více v reklamách (na které náhodně narážím) setkávám s různými tvrzením, jak je to či ono šetrné k přírodě, bez odpadů, ekologické atp. Někdy nekritické přijímání informací o životě bez odpadu může vést k pravému opaku. Nemusí to být jen kvůli tomu, že někdo o něčem lže nebo něco tají, ale taky proto, že jsme si doporučení nepromysleli do důsledků v konkrétním kontextu našeho života. A to platí i o doporučeních a inspiraci, se kterou se setkáte u nás na blogu. Tak mysleme kriticky :-).

#janinblog

0 notes

skutkovapodstata · 5 years

Photo

Možnosti jiných společenstev ~~~

rozhovor s Edith Jeřábkovou ~~~

~~~~

Rozhovor s Edith Jeřábkovou, držitelkou Ceny Igora Zabela, kurátorkou, organizátorkou, pedagožkou UMPRUM, spoluzakladatelkou Are, kritičkou...

O Šternberku, o Kanadě, o Klatovech, o ostrovech, ostrovních metaforách, kurátorství, drogách i velké syntéze.

~~~

Edith, jak se jmenuješ, kdy a kde si se narodila?

Jmenuji se Edith Jeřábková. Narodila jsem se dvacátého třetího října devatenáct set sedmdesát, kdyby mi chtěl někdo udělat horoskop, hahaha, ve Šternberku.

Do jaké rodiny?

Moje máma je zdravotní sestra a táta strávil většinu života v nejrůznějších dělnických profesích. Ale pracoval třeba i v hospodě. Táta vystudoval kamenosochařskou střední školu v Hořicích, ale k sochařství se potom nedostal. Až po revoluci si splnil svůj sen a pořídil si lom na maletínský pískovec, což je hodně kvalitní pískovec, který se svými vlastnostmi téměř blíží mramoru. Měl v plánu restaurovat památky moravského baroka, něco z toho realizoval, například kašnu na Hradisku v Olomouci.

Proč to nedělal před revolucí?

On byl trošku rebel. Tu a tam měl problémy s režimem, nebyl se schopen zařadit. Byl prostě trochu divočejší. Dlouho dělal v lakovně, pak po těch hospodských Jednotách, protože v nich to bylo přece jen podstatně volnější. Svým způsobem se práce v nich blížila podnikání. Člověk měl na starosti hospodu a řídil ji trochu jak chtěl. A dohled nad ním nebyl tak velký.

Jaký jsi měla dětství?

Takový normální. Měli jsme dům u lesa, což bylo skvělý. Chovala jsem pořád nějaký zvířata. A jak jsme bydleli na kraji Šternberka, nad hradem, tak přímo v okolí nebydlelo moc kamarádů. Všichni za mnou museli chodit z města dost daleko, to jsem v svýho času prožívala, jako velkou nespravedlnost, hahaha. Ale jinak to bylo běžný dětství na malým městě v průběhu normalizace.

Jezdili jste o víkendech na chalupu?

Nejezdili jsme vůbec nikam. Můj otec nesnáší přespávání mimo domov, takže jsme v podstatě ani nikdy nejezdili na dovolenou.

Nebyli jste nikdy u moře?

No, párkrát jsme byli. Část naší rodiny žije v Francii, část emigrovala do Německa. Teta, po které se jmenuju, je Francouzka. A za ní jsme po osmdesátým devátým občas jezdili. Naši jí jednou ještě za komunistů navštívili, ale nás samozřejmě museli jako rukojmí nechat doma. Pamatuji se, že jednou jsme byli v Maďarsku. Ale vždycky to byly strašný výpravy. Máma se jich vždycky děsila. Pamatuji se, že se nám obvykle porouchalo auto, pak jsme ho museli složitě opravovat, nebo jsme ho někam daleko a dlouho tlačili. Vždycky to byl dost stres.

Táta nebyl kutil?

Právě že byl kutil, hahaha. Všechno si dělal sám a nikomu nevěřil. Měl utkvělou představu, že dokáže všechno spravit, což se mu i dařilo. Ale ono se tenkrát s těma našima autama, jako byl třeba Moskvič, nedalo daleko dojet. Vybavuji si, že jsme měli takovou tu sanitku 1203. Táta jí nastříkal na stříbrno a s ní jsme jeli do Francie, hahaha.

Máš sourozence?

Mám sestru. Taky dělá ve zdravotnictví a taky studovala kamenosochařskou školu. Sice chvíli dělala v nějaký zkušebně kamene, ale pak odtud odešla. Věnuje se spíš rodině, dětem. Dnes pracuje v Ústavu pro mentálně postižené děti.

Jaká jsi byla žákyně na základní škole?

Na základce jsem byla úplně vzorný dítě, který si úkoly dělá samo. Máma říká, že co se týkalo přípravy do školy, tak se se mnou v životě neučila. Ale když jsem dostala dvojku, tak mě museli utěšovat, abych se nezhroutila.

Hahaha.

Hahaha, úplná šprtka. Ale učení mě bavilo. Když jsem přešla na gymnázium, tak se mé známky dost zhoršily. Začaly se mnou cloumat hormony a nejrůznější citový záležitosti. Tam jsem se už musela učit. Původně jsem sice chtěla taky na tu kamenosochařskou, protože mi přišlo, že je svobodnější a má blíž k umění. Ale protože ti, kdo měli samé jedničky, nemuseli dělat přijímačky na gymnázium, tak jsem tam víceméně automaticky nastoupila.

Ty ses už tehdy chtěla věnovat umění?

Já jsem vůbec nevěděla, čemu se chci věnovat. Vždycky jsem slušně malovala. Táta měl doma nějaký knížky o umění, o secesi a surrealismu... Bavilo mě jimi listovat, ale tím to taky končilo. Táta taky krásně kreslil, pradědeček pěkně maloval, ale nikdy se tím ani jeden z nich neživil. Jen děda pracoval v kině a učil knižní vazbu a něco psal. Po gymnáziu jsem sice zvažovala, že bych šla na pedagogickou fakultu v Olomouci studovat umění. Ale navštěvovala jsem nějakou přípravku, kde mi to nedoporučili.

Kdy jsi začala studovat vysokou školu?

Přijímačky na vysokou jsem zkoušela ještě za komunismu. Těsně před revolucí. Tehdy mě nevzali, protože jsem se u pohovoru nějakým omylem zamotala do politiky. My jsme na gymplu měli skvělého učitele/filozofa, který nám zprostředkovával spíš skutečnou situaci, než marxismus-leninismus. Takže jsem to měla v hlavě totálně pomíchaný a neorientovala jsem se, která verze je oficiální a která ne. Takže na denní studium mne nepřijali, ale nějakou tátovou protekcí jsem se dostala dálkově. Půl roku jsem studovala ještě podle komunistických osnov. Během dálkového studia jsem pracovala v sámošce a v Ústavu pro mentálně postižený děti, stejně jako máma. Ta škola byla tehdy tak nezajímavá, že jsem si myslela, že to nevydržím a seknu s ní. Studium Teorie kultury nebylo vůbec o umění. Pak ale přišla revoluce a všechno se změnilo. Přišli skvělý lidi, třeba Rostislav Švácha, Alena Nádvorníková, Milan Togner, Ivo Hlobil. S nimi se atmosféra výrazně zlepšila.

Jak sis představovala praktický využití svého studia?

O tom jsem moc nepřemýšlela. Myslela jsem, že budu psát o umění – to mě bavilo. Vlastně brzo na škole, teď si nevzpomenu, v kterým ročníku, jsem pomáhala na Šternberských mezinárodních uměleckých sympóziích, který probíhaly v bývalém augustiniáském klášteře. To mě naprosto pohltilo, do školy jsem pak chodila jen v nejnutnějších případech. Nebyla jsem tou nejpoctivější studentkou. Zpětně mi přijde, že to byla trochu škoda. Asi nejlepší vztah mezi pedagogy jsem měla s Rosťou Šváchou. Myslela jsem si, že budu dělat architekturu, jenomže hned po škole jsem odešla do Kanady, do Toronta...

Jak ses tam dostala?

Na těch sympóziích jsem potkala Richarda Štipla a začali jsme spolu chodit. Klasika. On s rodiči emigroval do Kanady někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Vo devadesátých letech se vrátil zpátky do Šternberka, kde se narodil. Bydlel s babičkou, která žila v Mohelnici. Nejprve se účastnil těch sympózií, a pak je s námi organizoval. Ale ukázalo se, že pro něj bude z hlediska kariéry lepší žít v Torontu. Richard měl vystudovanou kanadskou akademii. V tamním uměleckým prostředí byl samozřejmě víc etablovanej. Proto jsme se rozhodli, že se na nějaký čas přestěhujeme do Toronta.

Jak jsi nesla změnu prostředí?

Bylo to šílený, především protože jsem v podstatě neuměla anglicky. Také jsem typ, který když něco neumí, tak to nepoužívá. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem začala normálně mluvit a byla například ochotná telefonovat. Ale musím říct, že od začátku jsme měli až nečekaný možnosti. Například kdybych dostatečně ovládala jazyk, mohla jsem prakticky ihned pracovat ve slušný galerii. Já jsem se sice nakonec do jedné, byť ruské, galerie dostala. Mzěla jsem tam prodávat starý ruský umění, ale to mi moc nešlo, ani prodej ani starý ruský umění, hahaha. V Kanadě jsem nakonec nestudovala, což byla asi chyba. Všichni mi říkali, že se mám na všechno vykašlat a jít okamžitě na univerzitu. To jsme si ale nemohli finančně dovolit, takže jsem raději pracovala. V začátcích jsme se živili hlavně restaurováním ikon.

Ty ses pak živila i tím, že jsi malovala obrazy, pokud se dobře pamatuji?

Později. To se stalo tak, že Richard už měl rozjetou svou uměleckou kariéru. V Kanadě se umění celkem prodávalo, oproti situaci tady. Když některý věci nestíhal, tak jsem mu s nimi začala pomáhat a někteří lidé to věděli. Jeden náš polskej kamarád, galerista, mi pak řekl: když maluješ, tak já ti udělám výstavu. Vzal moje věci a uspořádal mi první výstavu, ani jsem o to nijak neusilovala.

Jak se jmenovala ta první výstava?

Ježíš, já už vůbec nevím. On napřed vystavil jenom takové obrazy opic na nějaké skupinovce a pak mi dal termín regulérní sólové výstavy. V názvu bylo, myslím, slovo „distance“, ale přesně si fakt nevzpomenu... Vím, že to mělo být trochu feministický. Pamatuji se, že jsem nechtěla, aby obrazy visely neutrálně na zdi, tak jsem sehnala nahatý modely, kteří stáli podél zdi a drželi moje obrazy, hahaha. Bylo to strašný... Pak už je nebavilo stát, tak začali chodit po celý galerii. Dopadlo to tak absurdně, až jsem se toho sama lekla, hahaha.

Brala si tuhle uměleckou kariéru vážně, nebo jsi ji od začátku vnímala jako bokovku?

Už přesně nevím. Vše se odehrávalo v takovým tempu, že jsem to vůbec nestíhala hlouběji reflektovat. Taky jsem byla ochromená mou jazykovou nedostatečností. Ze začátku jsem psala pro kulturní rubriku českých krajanských novin Satellite, takže jsem psala třeba recenzi na Kolju a podobný blbosti. Dlouho jsem se cítila svázaná tím, co jsem mohla. Když přijdeš do naprosto cizího prostředí, tak si nemůžeš diktovat, že budeš dělat jen tohle a tohle. Takže na začátku jsem to spíš pasivně přijímala a nechávala věcem volný průběh. Pak jsem ale začala vystavovat v jedné galerii, kde vystavovali všichni naši známí, což byl velký závazek a já jsem musela začít uvažovat seriózněji. Ale samo malování mě vždycky bavilo. Docela mi vyhovoval malířský pracovní rytmus, být zavřená půl dne doma, mít možnost se soustředit. To mi přišlo super. Náš dům byl takovej open house, furt k nám někdo chodil. Takže jsme půl dne dělali, pak se k nám nahrnuli nějaký lidi s pivama a společně jsme dál pracovali a kecali a večer se šlo do hospody. Ten styl života byl docela fajn, ale hrozně brzo jsem vycítila, že z mojí strany to je nějaký falešný. Měla jsem pocit, že si na umělkyni jen hraju. Chtěla jsem spíš psát, ale nebylo kam. Angličtinu jsem pořád necítila, protože hrozně dlouho trvá než jsi schopen se zabydlet v cizím jazyce.

Jak tedy dlouho trvalo než jsi se někam zařadila?

Díky Richardovi to bylo hodně rychlý. My jsme totiž rovnou zakotvili ve středu uměleckých kruhů. Sice jsem byla neustále představovaná jako žena Richarda Štipla... Myslím, že po půl roce už jsem vystavovala na té první skupinové výstavě. Vybavuji si, že když jsem malovala první obraz, byl prodaný dřív, než jsem ho dodělala, byli to příznačně psi na lodi, hahaha.

To jsi byla komerčně úspěšná umělkyně, hahaha.

Co se týče financí, bylo to nejlepší období mého života. Nikdy jsem na tom nebyla lépe, hahaha. Samozřejmě na začátku to bylo těžší, protože jsme nic neměli. Přišli jsme do Kanady doslova s holýma rukama. Nábytek jsme dostali od Richardovejch rodičů, ale jinak jsme neměli vůbec nic.

Kolik let jsi v Kanadě strávila?

Byla jsem tam šest let, ale vlastně jsem pořád utíkala zpátky. Ačkoliv lidi tam byli úplně skvělý, něco mi tam vadilo. Nevím, asi jsem příliš Evropan. Dlouhodobě jsem tam nemohla vydržet. Toronto mi navozovalo představu města, ze kterého nemůžeš vyjet, kde se musíš držet uvnitř jako v nějaké pevnosti. To mi připadalo hrozně stísňující. Kupodivu jsme nejezdili moc do přírody, pořád jsme makali, byli jsme tý svojí činnosti hodně oddaný. Když chceš v Torontu vyjet ven, musíš překonat pro nás nepředstavitelnou spoustu kilometrů. Jen obtížně tam jde vyjet na výlet, jako když tady sedneš na vlak a večer se vrátíš domů. Párkrát jsme se ale někam dostali. Třeba na rezidenci v New Foundlandu. To bylo moc hezký místo u moře. Vždycky to bylo velké rozhodnutí se někam vypravit. A já když už jsem se odhodlala, tak jsem vyrazila spíš domů, do Česka, než někam po Americe. Ono je to přece jenom daleko a já rozhodně nemusím lítání.

V jakém roce ses definitivně vrátila?

Já už nevím, možná dva tisíce čtyři. To moje navracení bylo takový postupný. My jsem tady chtěli koupit nějaký dům, protože jsme se nechtěli vrátit zpátky do Šternberka a vlastně nevím, proč jsme se vyhýbali Praze, protože kdybychom sem šli rovnou, tak by se mnoho záležitostí zjednodušilo. Odstěhovali jsme se ke Klatovům, kde jsme díky Jirkovi Ladochovi (také umělec a emigrant v Torontě), který je náš velký kamarád, našli venkovský dům. On sám si také u Klatov jeden koupil, když tam byl na sympóziu, který pořádala galerie Klatovy/Klenová. Skamarádil se tam s Marcelem Fišerem a vlastně nás tam zatáhl, takže jsme nějaký čas žili u Klatov. Richard už ale najel na vlnu nejrůznějších art-fairů, takže byl často pryč a já tam pak hodně byla sama.

Tam jsi se seznámila s Marcelem Fišerem?

Přesně.

Jak si se pak zapojila do zdejší pražské umělecké scény?

Po nějaký době jsem zjistila, že na tý vesnici je sice krásně, ale že se cítím strašně odříznutá. Dost jsem vystřízlivěla z romantických představ života na vesnici, hahaha. Nikam jsem nechodila, jen do lesa a stále malovala a posílala obrazy do svojí galerie ve Vancouveru, takže jsem byla sice finančně v pohodě, ale všechno tam na mě padalo. To víš, když máš dům, tak se o něj musíš starat a začalo být jasný, že naše střecha bude potřebovat zásadnější opravu. Navíc moje babička na tom byla špatně, tak jsem prodala dům a rozhodla se, že se vrátím do Šternberka, do jejího bytu. Ve Šternberku jsem byla asi půl roku, ale už jsem tam taky nemohla vydržet. Byla to pořád ta samá story.

V tý době dobře fungovala tamnější šternberská galerie, ne?

To bylo skvělý. Tam jsme se i my potkali poprvé, že jo. Tehdy ji dobře vedl Michal Kalhous. Ale to byl taky jediný světlý bod kromě blízkosti rodiny. I když samozřejmě ta izolace měla něco do sebe, člověk se mohl soustředit na svoje věci. Ale já jsem to už nevydržela, sbalila se a prostě se přestěhovala do Prahy.

Jak to probíhalo?

Děs. Jednak jsem nikoho neznala, protože jsem v Praze nestudovala. Tak jsem si pronajala byt a začala chodit na výstavy, na vernisáže. Pomalu jsem se seznamovala s lidma a rovnou jsem začala psát. Trochu jsem už z Toronta znala Blanku Jiráčkovou. Ona po mě kdysi chtěla, abych psala recenze z Kanady, z čehož, myslím, úplně sešlo. Ale když jsem přišla do Prahy, začala jsem psát do Ateliéru.

Tam svého času začínali skoro všichni.

Ateliér byl taková odrazová platforma. Blanku dost rozčilovalo, že jí stále utíkali lidi, který si vychovala, hahaha.

Bylo snadný se zorientovat?

Vůbec. Pro mě to bylo úplně nový. Byla jsem ale naprosto a konečně šťastná. Ta torontská umělecká scéna byla dost jiná. V devadesátých letech tam byly cítit feministický a queer témata, a pak se tam zase mnoho umělců obrátilo k figuraci. Když jsem přišla sem, zrovna tady byla na vrcholu vlna post-konceptu, když to hrubě zjednoduším. Českou scénu jsem v Kanadě moc nesledovala, něco málo se ke mně dostalo přes Umělce, kterého jsme si vždy kupovali u Ivana Mečla. A také přes Ateliér. To byly moje jediný zdroje informací. Takže jsem vlastně neměla hlubší představu o tom, co se v Praze, v Česku děje.

Ty jsi už tehdy znala Ivana Mečla?

Ne, ne, ještě ne. Jen, když jsme byli v Česku, chodili jsme do Divusu kupovat Umělce. Jednou jsem ho sice potkala na nějakým knižním veletrhu asi v Berlíně, ale myslím, že mě vůbec neregistroval. Takže pražská scéna pro mě byla úplně nová, ale myslím, že jsem se zorientovala docela brzo. Vždyť není příliš velká... Moc mě to bavilo a úplně ze mě spadly předchozí stresy.

Jak jsi se dostala od psaní recenzí ke kurátorství?

Za to může Marcel Fišer, hahaha. Po té, co jsem bydlela v Praze asi půl roku, mě oslovil, jestli bych nechtěla jít do Klatov dělat kurátorku a jeho zástupkyni. Do toho času jsem nikdy žádnou výstavu nekurátorovala, tak nevím, co si myslel... Třeba si myslel, že jsem kurátorka, hahaha.

Jak si chápala roli kurátorky?

Protože jsem začala rovnou v instituci, nezbylo mi, než se k tomu postavit akčně. Moc jsem neřešila vymezení role kurátorky a spíš jsem něco dělala. A skrz to dělání jsem si postupně ujasňovala, o co mi vlastně jde. Když jsme s Richardem dělali naše výstavy, tak snad bylo možné s oběma zavřenýma očima říct, že jsme se tak trochu dotýkali kurátorství. Také jsme jednomu kamarádovi, který otevřel Bedroom Gallery, maličko pomáhali s výstavami, protože jsme v tom bytě všichni tři spolu žili. Byl to byt s velkou postelí, v němž probíhaly výstavy. Vždycky přišlo strašné množství lidu, protože ten kamarád měl hodně známých. Moje představy o kurátorství byly dost vágní, na začátku jsem ho praktikovala hodně intuitivně. Ihned po příchodu do Klatov mi Marcel začal přidělovat výstavy, abych je nainstalovala, dotáhla zahájení... Dlouho jsem přemýšlela na základě čeho, jsem získala jeho důvěru, protože za mnou bylo jen pár textů nejistý kvality, hahaha. Ale v tý době hodně umělců zakládalo své malé galerie a jednotlivé role se za pochodu vytvářely. Bylo docela běžné, že se člověk spíš stavěl do role, než aby přesně věděl, co a jak.

Bereš kurátorství spíš jako péči nebo spíš jako vykonávání určité autoritativní pozice?

~ Beru kurátorství spíš jako péči, ovšem když si situace žádá, nerozpakuji se uplatnit jistou autoritu. Já mám často na začátku práce představu, jak by ta výstava měla vypadat, nebo ji v určitém momentě získám, a pak na základě této představy dokážu jednat docela autoritativně, ale neautoritativními prostředky doufám, pokud jsem přesvědčená, že takhle je to správně. Ale v Klatovech jsem kurátorství vnímala víc skrze tu péči. Těšilo mě, že se můžu starat o program, o umělce, jeho výstavu i o jeho bezproblémovou spolupráci s institucí. Pořád jsem se utěšovala, že tohle můžu dělat dobře i bez předchozích zkušeností.

Jak dlouho jsi v Klatovech vydržela?

Odešla jsem po třech letech s Marcelem. On si nesedl s novým politickým vedením západočeského kraje a já jsem z protestu opustila galerii s ním.

Kterou výstavu považuješ za tvůj první opravdu kurátorský počin?

Určitě Lovce lebek, které jsme dělaly s Lenkou Vítkovou v Klatovech. Což byla práce, která mě hrozně bavila. Když jsem přišla do Prahy, znala jsem prakticky jen Lenku, Luďka Rathouského a jen pár dalších. S Lenkou jsme spolu vedly dlouhý hovory. Už u první výstavy jsem si uvědomila, že mne baví dělat výstavy s někým. Dělat výstavy ve vzájemných diskuzích je pro mne zajímavější, než když je dělám úplně sama. Mám ráda, když je koncept výstavy co nejdéle otevřený, protože věřím, že ve společných debatách se výstava může vyvinout lépe, než jsem schopna si ji na začátku představit, naplánovat. Ale samozřejmě v určitý moment je nezbytný si představu udělat, aby bylo možné se posunout dál. Věřím, že dva kurátoři se mohou vzájemně obohacovat a korigovat.

Začíná v Lovcích lebek nějaký obsah či linie, která prolíná do tvých dalších výstav a projektů?

No, úplně nevím. Za prvé mě vždy zajímá to, co stojí jakoby mimo hlavním debatu, proud scény, něco opomíjeného. Tehdy jsme měly s Lenkou pocit, že umělci, které jsme vystavily na Lovcích lebek, se ocitli jaksi stranou tehdejších post-konceptuálních výstav, které se odkláněly od obrazu, malby. Zajímalo nás, jak udělat dobrou výstavu s trochu jiným typem tvorby. Také jsme se zajímaly o obraz jako takový. Důvodem asi bylo, že já jsem dříve malovala a Lenka malovala vždy. Lákalo nás zkusit, jakou relevanci měl v té době malovaný obraz. Chtěly jsme změnit komunikaci obrazů v instalaci mezi sebou, a pak ve vztahu k divákovi. Tehdy se obrazy věšely hrozně rigidně. Možná Ševčíkovi s nimi zacházeli trochu jinak. Ale oproti většině tehdejších výstav jsme se z obrazů pokoušely vytvářet jakési konstelace, akcentovat jejich vzájemné vztahy.

Lovci lebek měli pak dvě reprízy?

Uvědomila jsem si, jak fungují regionální instituce, jejich vzájemnou provázanost. Jednu výstavu je možný posouvat do dalších prostorů. U těch repríz jsme se vždy pokoušely výstavu, její instalaci, na vymezeným půdorysu co nejvíce proměnit. Třeba v Regensburgu jsme obrazy spíš opíraly, osvobodily jsme je od podpůrné stěny, snažily jsme se jim přidělit roli objektů. Samozřejmě konečný tvar do velké míry odvisel od prostorových daností galerie. S Lenkou jsme se pokoušely najít správný řešení ve vztahu k výstavnímu prostoru, což třeba v Pardubicích bylo mimořádně těžký, protože ta galerie nedávala mnoho možností. Zatímco síň v Regensburgu byla prostorově rozmanitá, takže tam to dopadlo mnohem zajímavěji.

Retrospektivu Jirky Kovandy v Klatovech jsi začala připravovat záhy potom? A dělala jsi ji v souběžně s editorskou prací na jeho katalogu?

Výstavu i katalog jsme dělali najednou. Ale práce na katalogu se pak samozřejmě protáhla. Domnívala jsem se, že to je jedna z posledních možností, kdy jsou Jirkovy věci ještě částečně pohromadě. Sice jich už bylo mnoho rozptýleno po soukromých sběratelích a regionálních institucích. Ale ještě nebylo jeho dílo rozeseté po celém světě, jak je tomu dnes.

Já si pamatuji, že předchozí Jirkův katalog, který vydal Tranzit, publikoval prakticky jen Jirkovy performance či instalace, ale pomíjel zbytek jeho tvorby a především její rozsáhlou malířskou část. Jak jsi přemýšlela o výběru věcí pro výstavu, pro katalog?

O tom jsem se vlastně snažila mluvit. Vadil mi ten selektivní pohled. Snažila jsem se ukázat, že to, co Jirka dělal v performancích, je analogické tomu, co tvořil jako malíř, a to přesto, že jeho malby, ale i objekty vypadaly úplně jinak. Pro kurátory, kteří se soustředili na politicko-konceptuálně-sociální akcenty, asi byly především jeho malby nepřijatelný nebo neviditelný. Chtěla jsem učinit zřejmým, že jeho přemýšlení je velmi konzistentní, že se nejedná o nahodilé skoky od jednoho stylu a média k druhému. Ostatně byli dlouho s Vladimírem Skreplem napadáni za trendovost, že kam vane vítr trendů, tam vlaje plášť jejich tvorby, což dle mého názoru není pravda.

Jak vlastně vnímáš toto v českém prostředí často užívané obvinění z podléhání trendům?

Musím se přiznat, že také často trendům podléhám, hahaha. Je přece přirozený, že tě v danou chvíli něco zajímá a baví. Mě jenom nebaví trendy rozvíjet dlouho. Zajímají mě, když se rodí. Když ještě není úplně jasný, co se z nich vyvine. Jakmile se přesněji definují a připojí se k jejich proudu mnoho umělců a kurátorů, tak získám pocit, že je třeba se posunout. Na existenci a vytváření trendů nic špatnýho nevidím. Samozřejmě dost záleží, v který chvíli se umělci připojují k vlně konkrétního trendu, jestli na konci, v polovině, či na začátku. Podobné je to v hudbě, tam také posloucháš, co je aktuální. Samozřejmě nejen. Vlastně jsem otázku trendů úplně vypustila. Vždy mne zajímali umělci, jejichž tvorba obsahuje dlouhodobější či hlubší linku. Pak je jedno, jestli se k nějakému trendu přichomýtnou či využijí aktuální estetiku pro své účely. Zajisté existuje mnoho umělců, kteří se vezou na aktuálních vlnách, ale to je jiná věc a děje se úplně všude. Nejen v českým prostředí. Takový Londýn musí být plný průměrných trendařů, hahaha.

Jak bys si zpětně zhodnotila výstavu Bílý papír černá nevěsta?

To pro mě byla rozhodně důležitá výstava. Poprvé jsem na ní dělala s Jirkou Kovandou jako s kurátorem. Na spolupráci s ním jsem pomýšlela od jeho retrospektivy v Klatovech. Moc mě bavilo s ním něco vytvářet, protože má v sobě jakousi lehkost. Není v něm ani stopy po křečovité urputnosti mnohých umělců. I když zrovna zde to křeč trochu byla, organizace flashartovýho bienále byla totiž úplně příšerná. Chyběl nám adekvátní rozpočet, všechno se dělalo na koleně, museli jsme nutit umělce do činností, které jim nepříslušely... V dnešní době to je vlastně už nepředstavitelné. Přitom to není tak dlouho. Sice jsme z předchozích ročníků měli informace, že okolnosti jsou strašlivé, ale člověk se vždy nechá nalákat možností udělat velkou skupinovou výstavu. Komunikace s vystavujícími byla ale skvělá. Přesto jsme se s Jirkou cítili dost blbě, že jsme je museli nutit natírat zdi, sádrovat, uklízet...

Proč máš ráda výstavy s hodně vystavujícími? Ráda s nimi komunikuješ?

To nevím, hahaha. Přitom jsem sociálně dost nezdatná. Vlastně nevím, proč jsou mé výběry tak početné. Jednou už na to narážel Karel Císař. Mě zajímají výstavy, které fungují jako společenství, jako síť vzájemných vztahů. U skupinovek je vzdálenost jednotlivých uměleckých poloh docela velká. Takže se je snažím přibližovat, oddalovat a vzájemně je protkávat. Mým cílem je vystavit různé umělce, různorodé polohy tak, aby celek výstavy dával dohromady pořád smysl.

Tím ale vzrůstá důležitost kurátora...

Možná si pěstuju tu autoritu, hahaha.

Když nyní přeskočím mnoho tvých výstav k Ostrovům odporu, tak to byla výstava úplně jiného typu – historizující, přehledová... Jak se tvůj přístup odlišoval od třeba příprav Bílého papíru černé nevěsty na Prague Biennale 4?

Výstavy před tím jsem dělala na základě svých zkušeností, možná pocitů. Nikdy za nimi nestál žádný exaktní výzkum. Takže tou hlavní odlišností byloto bádání Vědecko-výzkumného pracoviště na AVU. Navíc já jsem k výstavě přišla až v průběhu příprav, musela jsem převzít výzkum, který se dělal pro souběžně připravovanou antologii. Bylo nutné se obratem zorientovat, přičemž do toho nám zrušili domluvený výstavní termín v GASKu. Takže výstava po nějaký čas visela ve vzduchoprázdnu. Chvíli jsme přemýšleli o různých jiných možnostech a formátech výstav, protože sehnat adekvátní prostor na takhle velkou výstavu se zdálo nemožný. Pak jsme se ale „naštěstí“ domluvili s Národní galerií. Přestože v pozadí výstavy stál ten objektivizující výzkum, museli jsme se shodnout na nějaké zastřešující metafoře. Hned od začátku jsem viděla výstavu jako jakési ostrovy. Ovšem na finálním názvu Ostrovy odporu, který Jirka Ševčík převzal od Bělohradského, jsme se shodli až na úplném konci. Výstava se původně měla jmenovat Kolaudace, ale ten samý název už byl použit na nějaký italský výstavě. Jednu chvíli se výstava měla jmenovat jen podtitulem Mezi první a druhou moderností, ale pořád nám přišlo její téma jaksi nedořečený. Od začátku příprav jsem ale měla představu ostrovů jako jednotlivých formací vývoje umění, jako jakýchsi shluků forem, odkazů a obsahů.

Zároveň ta metafora ostrova, navozuje představu izolace, že každý z těch ostrovů je zcela oddělen od těch ostatních...

Nevím, v té době jsem si nedokázala představit jiný adekvátní způsob uchopení. Možná musíš některé jevy trochu izolovat, aby ses na ně podíval, a pak zpátky propojit do souostroví. Výstava byla ve svém tvaru hodně ovlivněná kotrmelci, které se shodou okolností odehrály v průběhu příprav. Myslím však, že to byla první výstava tohohle druhu, kde se někdo snažil zevrubněji podívat na naši blízkou minulost.

Připravovala jsi ji po celou dobu s Janou a Jiřím Ševčíkovými?

S nimi byla skvělá spolupráce. Dělala jsem hlavně s Jirkou. Janina role přišla během instalace. Měla jsem trochu strach, že to může být konfliktní, že o té výstavě neví, kolik bylo třeba vědět. Ale Ševčíkovi jsou doma v neustálém dialogu o umění, takže Jana byla naprosto v obraze. Ono ji totiž strašně baví instalovat. Na místě do toho hodně a zajímavě vstupovala. Vlastně mě překvapilo, jak dobře to fungovalo, i když samozřejmě každý má trochu jiné představy.

Co obvykle stojí na počátku tvé kurátorské představy nějaká metafora, nějaké nové umění, či jen třeba slogan?

Asi nejspíš téma a za ním následuje metaforanebo obraz... Snažím se, aby byly co nejvýstižnější. Metaforu potřebuju, abych si dokázala představit, jak by to mohlo vypadat. Ale možná kecám, možná to je trochu jinak, hahaha. Když mluvím o tématu, nemám na mysli žádný exaktní teoretický diskurz. Takže možná metafora a téma jsou pro mne to samý. Musím se přiznat, že právě otázka exaktnosti je pro mě vždycky mimořádně těžká. Například u Ostrovů odporu jsme museli výběr založit na předchozím výzkumu, ale zároveň nejsem schopna vystavit umění, kterýmu nevěřím, takže mnou koncipované výstavy nelze považovat za nějaké objektivní zprávy. Lze pak právem namítat, že na Ostrovech odporu zůstaly zamlčené rámce, opomenutí autoři a snad celé diskurzy.

Vždycky přece musí proběhnout nějaký výběr, který vede k zúžení...

To je pravda. Někdy je opomenutí daný nevědomostí, ale já nejsem schopna do výstavy zařadit umělce, kterým nerozumím. A nerozumím jim, protože jejich umění se se mnou míjí. Domnívám se, že Ševčíkovi mají podobný přístup. Ostrovy odporu byly sice založeny na objektivizujícím výzkumu, ale sama výstava objektivním přehledem vývoje umění posledních třiceti let nebyla.

Kurátorství přece není žádná mechanizovaná činnost, do konečného výběru vždy vstupují cit, intuice, kurátorův charakter...

Přesně. Ale výzkumný projekt je považován za vědu a tam už nastupují parametry, hahaha.

Teď udělám další skok v čase. Jak probíhala příprava výstavy Kometa, která pak proběhla ve Futuře?

Výstavu jsem pojmenovala Kometa jako metaforu něčeho, co se cyklicky vrací. Měla jsem onehdá pocit, že se vrací problematika šedesátých a sedmdesátých let. Vlastně se mě zájem o tuhle epochu drží dlouhodobě. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se rodila spousta témat a zajímavých přístupů, které kulturu a společnost ovlivňují dosud. Tím navracením jsem měla na mysli i určitou redefinici. Abych mluvila konkrétně: chtěla jsem, aby se výstava dotýkala témat jako jsou psychedelie, zájem o planetu Zemi, různé kontrakultury a tak. Před Kometou jsem dělala kurátorku v galerii Fotograf, kde jsem pořádala jednu výstavu za druhou, z čehož jsem byla vyčerpaná. Takže jsem se rozhodla, že Kometu zkusím připravit odlišně. Proto jsem vás pořád svolávala a snažila se vás iniciovat, aby se výstava řešila jinak, kolektivněji. Snažila jsem se vyhnout tomu, abych dopředu stanovila téma, dala vám instrukce, které byste jen uskutečnili. Doufala jsem, že příprava půjde jinak, snad organičtěji, že se role kurátora rozplyne do jakési spojující aury. Nutila jsem vás, abyste touhle relativně frustrující, hahaha, zkušeností prošli všichni. Rozčilovala mě ztráta nebezpečí a risku, která nastala s tím, jak se kurátorství jako obor postupně profesionalizovalo. Takže jsem tu výstavu chtěla udělat trochu jinak. Zkusit odlišnou, byť trochu zdlouhavější komunikaci. Jedním z instrumentů, který jsem se snažila použít, byla i sdílená drogová zkušenost, která zároveň ukázala ochotu či neochotu ji podstoupit. Takže jsem zorganizovala debatu, pozvala jsem seriózní hosty, kteří ovšem nevěděli, že jsme si aplikovali různé drogy. Měla jsem pak hrozný strach, co se stane. Já totiž nemám moc hluboký drogový zkušenosti.

A co se stalo?

Hahaha. Nic moc se nestalo. Jen v části diskuze bylo vidět, že soustředěnost na probíraná témata je jiná než obvykle, hahaha. Třeba Pavel Sterec se bál jít do halucinogenů, tak se nadopoval chytrejma drogama, a pak totálně ovládl diskuzi. Já jsem naopak jako moderátor naprosto selhala, hahaha. Ale protože ty halucinogeny mají delší dojezdy, když bylo po diskuzi, tak jsme nezačali vymýšlet výstavu, jak jsme plánovali, ale jen jsme postávali ve Futuře, trochu tančili a vejrali do prázdna. Vzpomínám si, že Honza Šerých dostal nějaký silnější model, myslím, že se pak toulal po ranní Praze...

Myslíš, že tenhle druh kultury – budování komunit, drog, psychedelie v Česku rezonuje?

Já myslím, že teď jo. Potřeba jakýchsi společenství je cítit ve vzduchu. Samozřejmě jsou spíš krátkodobá, ale to je i otázkou udržitelnosti. Pro mě má kouzlo hledání možností jiných společenstev, než jsou rodina nebo například pracovní kolektiv. I ten náš Institut úzkosti je vlastně takový dočasný společenství. Myslím, že to je jiný druh prožitku, než skupinovost jako jste měli vy v Rafanech. Myslím, že teď se ty kolektivy mezi sebou více prolínají, je v nich méně pravidel...

V Institutu úzkosti jsi ty Zuzana Blochová, Eva...

Koťátková, Bára Kleinhamplová.

Jakým způsobem se organizujete?

Iniciovaly to Eva a Bára, které za námi přišly, že je zajímá téma úzkosti a že mají chuť udělat něco společně. Na začátku stál nápad, že by rády udělaly festival úzkosti. Pak jsme ale zjistily, že už existuje nějakej festival úzkosti v Anglii. Navíc nám se Zuzanou se nezdála forma festivalu. Neseděla nám k té úzkosti. Tak jsme se rozhodly, že program rozprostřeme do celého roku. Doufaly jsme, že to tak bude organizačně únosnější než festival. Ale to jsme se spletly. Nakonec jsme zvolily trochu paradoxní název Institut úzkosti. Protože program vznikal pod Are a pod Goethe Institutem, říkaly jsme si, že bude zajímavý mít institut v rámci institutu. Ale moc institucionálního přístupu v programu, který vytváříme, zase není, hahaha.

Takže Are přineslo úzkost a Goethe Institut formu, hahaha. Když teď s Are děláte na sérii výstav, které pracují s pozůstalostí Ester Krumbachové, jsou tam tematické linky mezi Institutem úzkosti a jinýma tvýma výstavama třeba Against Nature ve Veletržáku?

To je úplně propojený. Já mám nyní tak syntetický období, až se toho někdy lekám. Hahaha. Spojují se mi díla a přístupy, který nebyly v těch souvislostech zamýšlený. Samozřejmě Ester Krumbachová se neustále motala okolo úzkosti. Už nás také se Zuzanou napadlo, že by nebylo špatný to propojit, že je mezi Institutem úzkosti a Ester Krumbachovou hodně společných motivů. Možná se tak někdy stane, ale doposud jsme byly tak zasekaný jinou prací, že k tomu ještě nedošlo. Tvorba Ester Krumbachové má v sobě tolik témat, že je možný ji propojit se spoustou věcí, který se teď v umění i teorii diskutují. U ní jsou samozřejmě přítomné v nějaké pionýrské, zárodečné, spíše tušené formě. Ale rozhodně lze u ní vystopovat témata feminismu, antropocénu, participace, animismu, holismu, kupříkladu.

Máš ráda hravost, případně instalační hravost ve výstavách?

To ne. Preferuju lehkost, oproti sofistikované artikulaci daného problému. Možná to ale neumím jinak. Kdybych byla schopna a ochotna naprosto přesně artikulovat, tak by v tom, co dělám, přestal být prostor pro věci, které mne překračují a které si nedokážu představit.

Taky když přesněji artikuluješ hrozí větší míra selhání.

No vidíš. Možná že se bojím selhání, hahaha. Myslím, že takhle dávám větší možnosti divákovi, což mě baví. Ale třeba je to tím, že nemám čas si dělat moc hluboké přípravy, hahaha.

Hahaha. Edith, díky za rozhovor.

#spolekskutek #edith jerabkova #interview #rozhovor

0 notes

blog-vice-hudby · 4 years

Text

Beethoven 250 - den první

Jaké je to být tvůrcem vlastního animovaného filmu? Během následujících tří dnů si vyzkoušíme práci scénáristů, režisérů, výtvarníků, hudebních dramaturgů, skladatelů i zvukařů.

Tým našich patnácti autorů se vrhl do práce hned od samého rána. Přivítali jsme se písničkou, navzájem se seznámili a beze strachu a bez skrupulí jsme se vrhli prozkoumat nástrahy ploškové animace. Taje, tipy a animační triky nám prozradila lektorka Eva Vyškovská.

Pak už jsme si, coby zkušení manažeři, zorganizovali svůj pracovní kalendář, domluvili si pár informačních schůzek a rovnýma nohama skočili do práce na dílčích scénářích našeho příběhu.

Zajímalo by vás, co parta našich kreativců vymyslela? Scénář je tak skvělý, že bych si přála prozradit víc, ale ochudila bych Vás o páteční zážitek na světové premiéře v kině Scala. Snad ale nebude vadit, pokud jen tak naťuknu, že o dokumentární dílo se rozhodně nejedná a slůvko “kdyby” hraje v našem příběhu jednu z hlavních rolí. Co vám ale můžu s klidným srdcem říct je to, že se můžete těšit na skvělé a překvapivé animátorské nápady a hříčky.

Po obědě jsme vyměnili prostory Besedního domu za ateliér v Univerzitním kině Scala. Ve studiu jsme si všichni vymysleli a nakreslili detailní storyboardy neboli obrázkové scénáře našich příběhů a vyrobili papírové loutky, které už jen čekají, až je malí animátoři rozpohybují.

Zítra nás čeká den plný koncentrované práce ve studiu i ve Filharmonii Brno. Po dnešku, který byl nabitý nápady, vtipy, postřehy a souvislostmi si všech sedm týmů zaslouží pořádný odpočinek.

lektoři: Kristýna Drášilová, Michaela Kulísková, Eva Vyškovská a Václav Koudelka

Kristýna Drášilová

#FilharmonieBrno #Více hudby

1 note · View note

autoring · 4 years

Link

Nový Renault ZOE je lepší než kdykoliv předtím, především díky širší základní výbavě a zvýšenému výkonu i dojezdu. Uvedení na trh třetí generace nejvýraznějšího elektrického vozu od značky Renault je hlavním krokem ve strategii skupiny pro rozvoj elektrických vozidel.

Sedm let po uvedení první řady se tento model stal nejprodávanějším elektrickým vozem v Evropě. Nový ZOE přináší revoluci ve kvalitě, technologii a široké paletě funkcí. Nabízí skvělé služby již v základní výbavě, a přitom je cenově dostupný.

Modernizovaný exteriér

Pokrok je vidět na první pohled. Exteriér nového modelu ZOE je výraznější, aniž by přišel o svou charakteristickou svěžest, přichází s výrazněji tvarovanou kapotou, jejíž křivky směřují do středu přepracované přední masky. Logo Renault zvýrazněné modrým lemováním se nachází uprostřed masky chladiče a ukrývá zástrčku na nabíjení. Za logem se nachází zástrčka na nabíjení typu 2 a nově navíc konektor pro rychlé nabíjení stejnosměrným proudem (DC) s výkonem až 50 kW, který rozšiřuje paletu možností známou již z poslední generace se střídavým proudem (AC). Přední nárazník také získal zcela nové tvary s dvěma mlhovkami zvýrazněnými chromováním.

Zadní světla – full LED technologie pro výrazně lepší viditelnost v každém okamžiku. Díky světelnému paprsku v horizontálních liniích rovněž opticky rozšiřují zadní část vozu. Dynamické blikače posilují tento sebevědomý charakter.

Moderní interiér

V interiéru prošel revolucí na pozici řidiče i palubní desky, které byly zcela modernizovány pro větší komfort. Zobrazení integruje hlavní asistenční prvky řízení a všechny specifické parametry elektrické jízdy, včetně ekonometru, který dále podporuje ekologickou jízdu. U verzí vybavených navigací rovněž zobrazuje mapy GPS. Řidič si dle svého přání nastaví barevnost a rozvržení různých informací na obrazovce.

Dotyková multimediální obrazovka o úhlopříčce 9,3 palce umožňuje přístup k celé řadě služeb spojených s navigací nebo zábavou. Ovládá hlavní nastavení vozidla a asistenty řízení. Multimediální systém Renault EASY LINK je rozšířen o specifické funkce elektrického vozidla jako je zobrazení zbývajícího času a kilometrů do nabití. Umožňuje propojení se smartphonem pomocí Apple CarPlay a Android Auto.

Elektronický volič převodovky „e-shifter“

Zdvižená středová konzole získala novou „řadicí“ páku s elektronickým ovládáním. Volič e-shifter je potažen kůží. Odhaluje jemné chromované detaily a na spodním dílu je ozdobený logem Z.E. Umožňuje změnit režim jízdy jednoduchým pohybem. Především umožňuje zvolit nový jízdní režim B, který usnadňuje jízdu ve městě.

Automatická parkovací brzda, součást standardní výbavy Nového Zoe, ještě více usnadňuje řízení. Zároveň uvolní na středové konzoli místo, které obvykle zabírá páka ruční brzdy, což poskytne víc úložných prostor užitečných pro uživatele.

Tkanina vyrobená na základě principu udržitelné ekonomiky

V provedení ZEN nový model ZOE přináší speciální tkaninu, jejíž materiál je ze 100% recyklovaný. Renault vychází z tradičního procesu výroby mykaného vlákna, které umožňuje získat kvalitní tkaninu bez „tavení“ či chemické úpravy. Toto vlákno je vyrobeno z vyřazených textilií (materiál zbývající při procesu stříhání nových textilií), bezpečnostních pásů a plastových lahví (PET). Tato tkanina představuje zásadní inovaci v automobilovém světě. Celý proces zpracování a výroby v krátkém cyklu, který odpovídá principům udržitelné ekonomiky, snižuje o více než 60 % emise CO2. Touto tkaninou je rovněž potažen pás palubní desky a základový díl středové konzoly.

Čtyři díly v kabině jsou vyrobeny z recyklovaného polypropylenu. Použití recyklovaných syntetických materiálů bylo doposud vyhrazeno pro skryté prvky vozidel. Jejich použití v kabině je výsledkem souvislého výzkumu, který měl za cíl vyrobit recyklované plasty s vysokou kvalitou a odolností srovnatelnou s nejlepšími vyráběnými plasty.

Dojezd až 395 kilometrů

Nové ZOE využívá baterii Z.E. 50, která zajistí dojezd až 395 kilometrů WLTP. Nabízí zároveň možnost rychlého nabíjení stejnosměrným proudem, které doplňuje soubor možností dobíjení střídavým proudem doma nebo na veřejném místě.

Práce Renaultu na zavádění stále výkonnějších baterií nekončí zavedením baterie Z.E. 40 pro předchozí generaci. Výsledek: s 52 kWh baterii Z.E. 50 Nové ZOE nyní nabídne možnost dojezdu až 395 kilometrů WLTP, tedy až o 25 % více.

Zvětšení energetické kapacity není spojeno s žádnou změnou velikosti baterie, pohodlí vozidla je tak zachováno. Nová baterie Z.E. 50 má ještě další výhodu: její schopnost dodávat větší proud se výrazně podílí na výkonu nového motoru R135.

Díky své schopnosti vytěžit maximum z každého terminálu střídavého proudu až do 22 kW je ZOE od samého začátku nejrychleji nabíjeným elektrickým vozidlem na dobíjecích místech, které jsou běžné zejména ve veřejném prostoru. ZOE má tuto jedinečnou všestrannost díky nabíječce Caméléon.

Dnes tento výkon doplňuje inovace: Nové ZOE nyní obsahuje nabíječku určenou k dobíjení stejnosměrným proudem (DC). Tato jedinečná a 100 % vlastní konstrukce Renault je instalovaná mezi skupinou elektrického motorového pohonu a baterií a umožňuje vozidlu nabíjení až do 50 kW na terminálech DC. Tato nová možnost dobíjení je přizpůsobená dlouhým trasám, zejména dálničním koridorům.

Dobíjení

Není nutné zajíždět k benzínové pumpě… Elektrický automobil se dobije tam, kde parkuje! Propojené služby Renault EASY CONNECT a kombinovaná zásuvka Nové ZOE usnadňují přístup k dobíjení kdekoliv. Snadné dobíjení Nového ZOE je možné ověřit za všech okolností každodenního života: doma nebo v práci, ve městě, v supermarketu nebo v kině, na silnici pro motorová vozidla nebo na dálnici apod. Ve všech případech je dostatečný času na parkování a dobití významného počtu kilometrů.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Dobíjení doma

V rodinném nebo spoluvlastněném domě nebo v bytě je nabití Nového ZOE od 0 do 100 % možné za zhruba 5 hodin díky Wallboxu 11 kW. To umožňuje zaručit kompletní nabití za jednu noc. Uživatel, který nabíjí své vozidlo doma, může také využít programování dobíjení podle výhodnějších tarifů svého dodavatele elektřiny. Doma se ZOE nabije energii pro 300 kilometrů dojezdu za 8 hodin.

Dobíjení ve městě Centra měst jsou vybavena možnostmi dobíjení na veřejných komunikacích nebo na parkovištích a často disponují stanicí zdarma. Lze tedy využít oběd v restauraci nebo pauzu na nákupy k dobití baterie ZOE. Zapojením do veřejného terminálu o výkonu 11 kW ZOE znovu získá až 125 kilometrů dojezdu během 2 hodin.

Dobíjení v supermarketu Instalace dobíjecích terminálů se stala skutečnou konkurenční výhodou pro supermarkety a obchodní centra. Právě zde se instalují nejpočetnější stanice zrychleného dobíjení, často zdarma, zamýšlené pro poskytování výrazného zvýšení dojezdu zákazníkům během nakupování. Připojením k veřejnému terminálu 22 kW ZOE akumuluje až 125 kilometrů nezávislosti za jednu hodinu.

Dobíjení na dálnici Díky zvýšenému výkonu dobíjení, který umožňuje nová nabíječka DC, se dobití Nového ZOE zařazuje do běžného průběhu cesty. Odjezd na dovolenou nebo na dlouhou služební cestu znamená dlouhé trasy přerušované přestávkami, které vám umožní si odpočinout a občerstvit se. Na dálnici nové rychlé dobíjení Nového ZOE využívá těchto občerstvovacích přestávek na pár desítek minut k poskytnutí dostatečné nezávislosti pro překonání příští etapy. Na terminálech DC na 50 kW Nové ZOE nahromadí za 30 minut dostatek energie k ujetí asi 150 kilometrů.

Bohatá výbava

Byla doplněna nabídka asistenčních systémů (ADAS). Co se týče osvětlení, vůz nabízí světla s fullLED technologií již v základní výbavě, která zajišťují až o 75 % vyšší svítivost než halogenová světla při stejném odběru elektrické energie.

Koncept, design a montáž vozu probíhají ve Francii, stejně jako výroba motoru a hlavních mechanických součástí. Nový model ZOE tak těží z know-how vytvořeného skupinou Renault přímo v místě jejího zrození. Takto lokalizovaný výrobní proces vozu navíc vyžaduje jen minimální logistické náklady a nachází se co nejblíže zemím, ve kterých se vozy prodávají.

Jakmile se nový model objeví na silnici, jeho jízda samozřejmě neprodukuje žádné provozní emise. Ale tím nekončí minimalizace dopadu na životní prostředí. Kromě jiných výhod je model zpracován ze syntetických materiálů, které ze 100 % pocházejí z recyklace, včetně viditelných dílů kabiny vozu a potahů sedaček vyrobených v souladu s principem udržitelné ekonomiky a dílů z recyklovaného propylenu.

Renault jako průkopník a leader elektrické mobility v Evropě má unikátní a komplexní vědomosti o potřebách a očekáváních spojených s tímto trhem. Nové ZOE to jen dokazuje.

Historie modelu ZOE v číslech

Od představení původního konceptu ZOE Z.E. a uvedení prvního elektrického modelu na trh v roce 2009 již uběhlo více než deset let. Během tohoto období se skupina Renault prosadila jako průkopník a leader v oblasti elektrické mobility, především díky úspěchu jeho vlajkové lodi v segmentu elektrických vozů.

Ceny

Renault zveřejnil také kompletní ceník. Nabízí se ve třech výbavách a ceny začínají pod 700 tisíci korunami s daní. Renault se totiž rozhodl nabízet z ceníkových cen tzv. “ekologický bonus” ve výši 140 000 Kč.

Několik čísel…

200 000 registrací a stejně tolik řidičů! Prodeje modelu ZOE zaznamenávají stálý růst od okamžiku jeho uvedení na trh. Kumulované prodeje dokazují, že se jedná o nejčastější elektrický automobil na evropských silnicích.

15 % podíl na evropském trhu v roce 2019. S více než 47 000 novými registracemi je ZOE druhý nejprodávanější elektromobil v Evropě. Je jedničkou v prodejích v Německu, ve Španělsku nebo ve Francii.

Více než 60 získaných ocenění po celé Evropě. Model ZOE je pravidelně oceňovaný tiskem, od roku 2014 se těší ocenění „nejlepší elektrický vůz za cenu pod 30 000 liber“ uděleného britským časopisem What Car?. Je zárukou výjimečné životnosti díky neustálému vývoji modelu.

Více než 4 miliardy ujetých kilometrů. Vlajková loď stoprocentní elektrické řady značky Renault již překonala vzdálenost ze Země na Měsíc více než 10 400krát, aniž by při provozu vyprodukovala jediný gram CO2!

Miliarda eur. Skupina Renault v červnu 2018 ohlásila investiční plán s cílem učinit z Francie excelentní centrum elektrických vozů v rámci Evropské unie. Do roku 2022 tak předpokládá zdvojnásobení výrobních kapacit pro model ZOE ve výrobním závodě ve Flins v pařížském regionu.

Více než 30 000 osob. Takový je počet zaměstnanců skupiny Renault, kteří jsou každodenně zaměstnáni vývojem modelu ZOE, od prodejců přes engineering až po výrobní linky.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

… a několik dat

27. září 2012. Renault slaví úspěch na Světovém autosalonu v Paříži při oficiálním uvedení modelu ZOE. Několik měsíců předtím se model poprvé odhalil veřejnosti v Ženevě.

11. prosince 2014. Byl odhalen nový elektrický motor, který skupina Renault celý vyvinula ve Francii. Na trh byl uveden na jaře roku 2015 a přinesl vylepšení elektrické efektivity a umožňuje modelu ZOE získat dalších 30 kilometrů dojezdu při stejném výkonu.

30. listopadu 2016. Druhá generace modelu ZOE přináší dvakrát větší dojezd díky zavedení baterie Z.E. 40. Současně s tím došlo k inovaci konektivity koncipované za účelem zjednodušení propočtů při plánování cesty a nabíjení baterie.

19. února 2018. Uvedení motoru R110 umožňuje modelu ZOE lepší pružné zrychlení. To znamená více potěšení z jízdy a větší bezpečnost při hustém provozu a předjíždění.

21. března 2019. Renault uvedl v Nizozemí první prototypy modelu ZOE s přepínatelným nabíjením. Tento zásadní experiment byl prvním krokem při přípravě řešení obousměrného nabíjení, které dále posílilo efektivitu elektrických vozidel při přenosu elektrické energie.

17. června 2019: Renault odhalil třetí generaci modelu ZOE, s ještě rozmanitější nabídkou, více potěšení a komfortu.

Příspěvek Modernizovaný elektromobil Renault Zoe byl uveden na český trh pochází z auto-mania.cz

0 notes

smutnyajtak-blog · 6 years

Text

Opravdu je taková?

Minulým příspěvkem jsem v podstatě dokončil hlavní dějovou linii mého příběhu. Příběhu, v jehož existenci jsem nedoufal ani v těch nejhorších snech a která mi podstatně ovlivnila poslední dva měsíce života. Tím příspěvkem to ale neskončilo. Je totiž těžké pochopit všechny souvislosti a navíc mě i zpětně napadá tolik věcí, které jsem mohl zmínit nebo trochu rozvést.

Nedávno se mě jedna osoba zeptala, jestli se něco podobného nedalo očekávat. Upřímně, trochu mě ta myšlenka zarazila a nedokázal jsem najít vhodnou odpověď. Čím více o tom přemýšlím, tím je to horší. Nacházím tolik milníků a znaků, které mi mohly napovědět. A není to vůbec hezké přemýšlení a uvědomování.

Tento text nebude moc pozitivně naladěný a EXpřítelkyni vrhne do stínu. Chtěl bych hned na začátku poznamenat, že i přes to všechno ji mám stále rád. Stále jsem zaslepený. Pomalu ale začínám střízlivět a uvědomovat si spoustu věcí, které jsem přehlížel. Btw., už mě nebaví tu ženu označovat slovem “přítelkyně”, ať už je to ve spojení s ex nebo bez. Budeme jí říkat slečna P. :)

P. je vskutku zajímavý tvor. Není to totiž běžné zboží. Její myšlenky je nutné správně pobrat a zacházet s nimi. Její vyjadřovací schopnosti mají obrovský nedostatek: dřív mluví než myslí. Pořád. FURT! Já jsem se s tím sžil, cokoliv z ní vypadne, ať je to hnusné jakkoliv, vnímám s odstupem a vysvětlením, že to tak určitě nemyslela. Jenže to tak jiní nemají a věty berou tak, jak jsou. Nemá proto mnoho přátel, přítelkyň skoro žádnou, vlastně jednu. O přátelích v mužském pojetí se to říct nedá.

Aby si přátele udržela, používá prostou taktiku, spodem jim vleze až do žaludku. Někteří to pochopí velmi brzy a prostě se s ní nebaví, jiným to dojde později. U přátel stejného pohlaví - dívek - není co řešit, prostě se s ní přestanou bavit, protože jim nemá co nabídnout. U té jedné kamarádky je to jiné. Ta osoba je absolutně neschopná samostatné funkčnosti, rozhodovací reflex je...neexistuje. Svoje myšlenkové pochody tedy přehazuje na jiné, včetně více i méně důležitých úkolů, jako je třeba psaní bakalářské práce nebo rozhodování o zaměstnání. Této osobě jsou tedy urážky slečny P. u p.

U přátel mužského pohlaví ale nastává jeden velmi zajímavý paradox. P. je hezká holka, velmi hezká. A znáte takové to říkání o pytli na hlavě při tom? Hmm, tak tady by to byl roubík. Příklad. Chlapi, strašně se vám líbí holka, ale její vyjadřování a chování je mimo mísu, necháte ji plavat? Vážně? Nezapomeňte, že je velmi pěkná, má dlouhý brunet vlasy, krásný zadeček, ňadra akorát do ruky. Bezva představa a výzva, co? Při tom přece mluvit nebude, tak to přežijete... A jsme doma. Její lezení do žaludku u mužů dostává zcela jiný rozměr.

Uvedu na několika příkladech, které jsem si zapamatoval a které jsou dosti odstrašujícím případem. A to jsou ty indicie, které mi prý mohly napovědět, že se něco takového dá očekávat. A upozorňuju - ne, nevidím to všechno moc přehnaně, žárlivě. Občas jsem sice malinko žárlil, ale věřil jsem ji a měla volnost, dle vlastního uvažování.

1) Začínali jsme na sebe pomrkávat, taková ta počáteční romantika. Už už to bylo na první pusu, ale pak vám napíše, že ji oslovil nějaký NEZNÁMÝ kluk a zve ji na rande. Řeknete si, že to vám přece nemůže ohrozit. Mejlka, 1. apríla oznámí, že se dali dohromady. Pěkný aprílový vtípek. Ale dlouho jim to nevydrželo...chichichi

2) Po prvotním zklamání uběhlo několik měsíců a opět po sobě pokukujeme. Ležíme vedle sebe ve stanu na jedné “bezva” akci a hrajeme hru “kdo se dřív podívá bokem”. Pak se stane něco nečekaného, když kvůli úpalu potřebuji chvilku klidu a probudím se kolem půlnoci. Ona nikde a jeden “kamarád” taky pryč. Ostatní řeknou jen, že se šli projít. Pak se dozvíte něco o kousání... Co si myslet.

3, 4, 5, 6, …) Nevím, kolik jich bylo, nesvěřovala se s každým. Byla na vysoké na kolejích. Ano, to jsou ty vzpomínky, kdy jezdila na víkendy a já byl v sedmém nebi. Jenže občas z ní vylezly velmi zajímavé informace o “kamarádech”. Je “kamarád” ten, s nímž se osaháváte v kině, čůráte před sebou za městem při výletě autem, atd. atd.? Kdybych to dělal já, určitě by to “kamarádka” nebyla. Kino byl jeden, auto druhý, další vyjmenovávat raději nebudu. Nejsem žárlivý, pokud máte volný vztah, je to asi ok, ale my v tu dobu spolu byli už 3. až 5. rok!

Zkrátím to až na “kamaráda” u ní v práci. Úchyl, který vedl dva životy. Jeden “posvátný” pracovní, druhý soukromý, kdy na objednávku prováděl kyberšikanu. Ano, čtete správně, ne, nepřeháním. Tento člověk si nechával platit za to, že nebohá děcka virtuálně shazoval, zveřejňoval jejich fotky a nutil je k sebepoškozování. Jako důkaz si žádal fotky pořezání, kterými je pak znovu vydíral. A ta kráva P. se s ním začala tahat. Uvěřila mu, že je to nebohý chudák, který nemá co do huby. Začali se spolu tedy scházet na požárním schodišti tak, aby to nikdo neviděl a tam se ocucávali. Nakonec přišla na to, co je zač. Začal na ni ty svoje praktiky uplatňovat (asi nemoc z “povolání”) a veřejně ji urážet. Ale samozřejmě, já byl ten zlý, i když jsem ji varoval.

Další chlapi byli, když si podala inzeráty na seznámení, na společné hraní pinpongu v parku, atd. Nevím, co s nimi měla a vědět to nechci!

A toto všechno jsem já vůl přehlížel. Úplně všechno jsem hodil za hlavu a nechal se uchlácholit, že to vůbec nic neznamená, že jsou to “jen kamarádi”. Ano, stejně jako ten její aktuální. Taky kamarád.

Konec nechávám otevřený pro vaše vlastní názory. Já začínám mít jasno, jak ji pojmenovat. Nezapomeňte na tu myšlenku o volném vztahu - toto nebyl volný vztah!

0 notes

twessmess · 6 years

Text

Jak jsem točila svůj první videoklip

(aneb koho něco podobného láká, níže nabízím pár návodů, jak to nedělat :-) )

Jak to celé začalo

Od malička jsem toužila točit videoklipy. Svoji lásku k hudbě jsem nejdříve promítala do psaní románů (na základní škole jsem při poslechu Queen, Bon Jovi a Europe vášnivě vymýšlela akční mafiánské scény). Na gymplu se ze mě stala tvrďačka – romány vznikaly u poslechu Iron Maiden a Helloween a mafiánské scény začaly být trošku (ale fakt jenom trošku) propracovanější. Hlavním podnětem pro psaní pro mě ale vždycky byla hudba. A taky ta husí kůže (jak jsem se nedávno k mému velkému překvapení dočetla, husinu z poslechu hudby nemá každý! https://www.novinky.cz/veda-skoly/449380-mivate-z-hudby-husi-kuzi-mozna-mate-zvlastni-mozek.html)

Ránu z milosti mi někdy před maturitou zasadila moje maminka, která mi naznačila, že bych ve svém věku mohla v románech rozebírat hlubší témata než mafiánské honičky na ruském kole. Tehdy mi došlo, že má velkou pravdu. Od té doby se mi při každém pokusu něco vyplodit vynořovalo mamčino kriticky zvednuté obočí, takže veškeré moje další literární pokusy letěly do koše. Aby to nevyznělo tak, že maminka může za předčasný konec mé spisovatelské kariéry – vůbec ne, naopak, celé roky mě burcovala, ať píšu, ale ať to má trochu úroveň. Jenomže mně došlo, že mě ani tak nebaví psát jako dávat život těm obrazům vzniklým díky hudbě. Já jsem prostě odjakživa myslela filmem, jak se říká u nás v Jihlavě. A tak jsem si ke svým třicetinám koupila videofoťák a začala s tím něco dělat.

První výzva

Moje koketerie s dokumentární tvorbou (postižena Jihlavou) vyprchala ze stejného důvodu jako to psaní, tedy neschopnost a neochota věnovat se vážným tématům, na hraný film si netroufám a zkrátka jako ideální formát pro mě mi vypadl videoklip. Baví mě krátké formáty, omezený prostor se vyjádřit, jasné mantinely, ve kterých můžete ukázat, co umíte. V klipu potom odpadá nutnost řešit zvuk a dialogy, můžete si hrát čistě se sdělením, obrazem, rytmem. (A navíc, když se řekne točení videoklipů, okamžitě se vidím jako Cameron Diaz ve filmu Prázdniny. Mami, dělám si srandu, fakt).

No a tak jsem si pořídila foťák, přečetla něco teorie, zašla na pár filmových seminářů (super výživné byly ty v Kině Pilotů pořádané My Street Films) a začala se učit. Točila jsem holuby na náplavce, slepice u nás na chalupě, kočku a tak. Brala jsem foťák na dovolenou a do krasu, nic náročného. Než přišla výzva v podobě mé nejlepší kamarádky, abych jí a kapele D.O.R.A. natočila klip k duetu. Opravdickej klip, opravdický kapele, já! Která se sotva s foťákem dostala dál než za přímělkovský kurník! Okamžitě jsem pochopila, že vesmír funguje a na výzvu jsem kývla, protože jak jinak se něco naučit, než do toho skočit rovnýma nohama.

A tak mě v únoru čekalo moje první velké natáčení, a to rovnou v pražském rockovém klubu s osvětlovačem a celou kapelou. Asi týden jsem se horečně připravovala, cvičně si sestavovala stativ a slider a zkoušela různě nastavovat foťák, abych pak na place nezmatkovala a nezdržovala. Před odjezdem do Prahy jsem asi pětkrát kontrolovala každý šroubek. Vše sedělo, vše bylo připraveno. Než nastal onen den a já se v Praze hodinu před natáčením rozhodla po jedenácté cvičně postavit stativ. A ejhle. Chyběla upínací destička. Upínací destička!!! Asi tak ta úplně nejvíc nejdůležitější součástka celého natáčení, kromě foťáku a mě (ale i beze mě by to šlo líp než bez destičky!). Asi třikrát jsem málem zkolabovala, než mi došlo, že destička opravdu zůstala doma v Bílovicích a že mám hodinu na to sehnat jinou. Okamžitě jsem volala do Foto Škoda, jestli mají upínací destičky ke stativu Velbon, kde se mi pán vysmál, že jich je asi 30 typů a že který mám na mysli. Co já vím?? Nakonec jsme na to ale zázrakem přišli, ještě větším zázrakem tu správnou destičku měli na skladě a za pár minut jsem si ji hrdě nesla dom. Takže pravidlo číslo jedna zní (Halina Pawlowská by se teď dramaticky podívala do kamery): ať se připravuješ, jak chceš, stejně vždycky na něco zapomeneš. (Anebo to těsně před natáčením přestane fungovat).

Tady končím s literárním popisem krize začínajícího tvůrce a přecházím k věcnému shrnutí zkušeností, které mi natáčení i další zpracovávání videa dalo. Protože jsem článek původně chtěla psát pro ostatní video-začátečníky, přidávám i celkem banální poznatky jako že je dobré vzít si s sebou na plac jídlo a pití.

1. JÍDLO

A jídlem a pitím rovnou začnu. I přes to, že jsem měla zhruba načrtnuté jednotlivé záběry, nám natáčení zabralo asi 5 hodin v kuse. A protože se prostor draze platí, nebyl čas na žádné odbíhání na sváču. Po několika hodinách lítání kolem foťáku i muzikantů jsem byla pěkně vyždímaná, o hladu a žízni ani nemluvě. Připsat si to na inventář.

2. SCÉNÁŘ

Abych měla dostatek materiálu, nutila jsem kapelu celou píseň projet asi tak – wait for it – třicetkrát. Z počátečního nadšení všech přítomných se postupně vytrácela energie, až se ke konci všichni ploužili po jevišti jako zombie a záběry byly stejně k ničemu. Pravidlo pro příště – lépe si předem rozepsat scény a točit jen útržky. Navíc – zkuste si pustit sebelepší skladbu třicetkrát za sebou (a pak ještě asi 120krát, když záběry procházíte na počítači). Možná přijdete na to, že je lepší střelit se do kolena.

3. DOMLUVA NA FORMĚ

Tento bod bych podtrhla třikrát, protože kdybych se jím od začátku řídila, ušetřila bych všem plno času, peněz, energie a nočních můr. Holky zpěvačky na začátku naší domluvy nadhodily, že by klip měl být sestaven z obyčejných záběrů někde z klubu, hlavně žádný příběh. To byl i hlavní důvod, proč jsem si na celý projekt troufla. Tím, že se řeklo žádný příběh, jsem si prostě s příběhovou linkou vůbec nelámala hlavu a počítala jsem s tím, že akorát nějak efektně poslepuju pár pěkných záběrů muzikantů v klubu.

Ale ouha. Jednak jsem doma zjistila, že většina záběrů je na vyhození (špatné světlo, ukousnutý kytarista, holky nelichotivě moc z podhledu, zapomenuté vypnuté natáčení, ehm ehm, a tak). Celkem z těch třiceti záběrů vylezlo použitelných tak sedm. A z těch sedmi byla tak půlka ze "zombie fáze", takže křeč, únava a energie na nule. Nějak jsem to sestříhala a poslala holkám. Na video zezačátku reagovaly celkem pozitivně, postupně v nich ale rostly pochybnosti a čím dál víc mi přišlo, že by si to prostě představovaly jinak. Hlavní problém byl ten, že v klubu chyběli lidi. Záběry měly působit dojmem koncertu, ale žádný koncert to nebyl, což se logicky projevilo v nasazení kapely. Celé video tak působilo tak nějak unyle.

Uplynulo pár měsíců, já jsem pořád video zkoušela různě šperkovat, ale pořád to nebylo ono. Takže jsme se sešly s tím, že vymyslíme nějaké dotáčky a trošku to ozvláštníme. Mě to teda předem trochu děsilo, protože v klubu je dost výrazné modré světlo, celé to nějak působí a montovat do toho záběry odněkud jinud mi přišlo jako totální harakiri. Holky navrhly, že bychom dotáčky mohly provést v nějakém ateliéru a soustředit se na detaily. Dodám, že kýžená skladba se jmenuje Lhářka a pojednává o lamačce mužských srdcí, takže holky vymyslely, že by v klipu mohly problikávat detaily na malování rtů rtěnkou, oči v zrcadle, sprejování vlasů a podobně. Představila jsem si, jak tyto výjevy montuju do zombie koncertu a připadala jsem si, jako by se na mě valila hromada cihel. Postupně začaly návrhy typu, že by to mohlo "nějak divně zrnit" nebo problikávat do černo-bíla, a to už na mě padala stodola i s krovama a měla jsem sto chutí s křikem utéct, prodat foťák a dát se radši na rybolov. Holky mi ještě pustily několik inspirativních klipů, kdy jsem nabyla dojmu, že jsem skutečně totálně bez talentu a že jsem se do takového projektu nikdy neměla pouštět. A to celé jenom proto, že jsem se nad tím dopředu víc nezamyslela. Protože kdyby jo, tak bych mohla zapojit svoji mafiánskou hudební fantazii a všem těmto dotáčkovým peripetiím se v pohodě vyhnout.

4. KDO JE REŽISÉR

Tento bod úzce souvisí s bodem předchozím. Než do něčeho půjdete, dobře si rozmyslete, proč do toho jít chcete. Zpravidla před sebou budete mít dva scénáře: buďto děláte něco pro radost, pro přátele, zadarmo nebo skoro zadarmo, ale děláte to tak, jak chcete vy a jak se vám to líbí. Potom je druhá možnost, a to ta, že něco děláte na kšeft, a potom se musíte řídit názorem klienta. Když totiž budete dělat něco, o čem nebudete přesvědčení, a nebude to v rámci scénáře B, tedy projektů, kdy pod tíhou honoráře zapomenete na vlastní umělecké ambice, dost pravděpodobně to skončí fiaskem na všech frontách. Samozřejmě nejsluníčkovější scénář je ten, kdy máte volnou ruku a ještě dostanete slušně zaplaceno, ale pojďme se držet těch realistických scénářů :-)

5. ČASOVÝ PLÁN

Asi moje úplně největší slabina. Místo dlouhého vysvětlování stačí tento bod shrnout tím, že o klip mě holky požádaly v loni v listopadu a první záběry se točily v únoru. To, co jsem tipovala tak na maximálně měsíc práce, se natáhlo téměř na celý rok. Dalo by se to samozřejmě svést na plno vnějších okolností, ale pojďme si narovinu říct, že jsem to těžce vyprokrastinovala. Chyběl mi pevný deadline. Takového toho rozpliznutí projektu už jsem si u sebe všimla víckrát. Jak totiž něco necháte "uzrát", dost možná se k tomu už nikdy nevrátíte. Ono se to má tak: nejdřív budete 14 dní na dovolené, pak bude blbé počasí, pak nebudou moct protagonisti, pak budete měsíc trpět syndromem vyhoření a pak zjistíte, že už projekt vlastně ani není aktuální. Nemluvě o tom, že za pár týdnů (nedej bože měsíců) najednou zjistíte, že jste si při čistce harddisku odmazali nebo kamsi přesunuli polovinu záběrů, které samozřejmě už nemůžete najít. Takže další pravidlo číslo 1 zní: vždycky chtějte deadline. A pokud možno těsný. Víc času na práci opravdu nezaručí lepší výsledky (spíš naopak).

6. A HLAVNĚ TO NEVZDÁVAT

Chuť vyvěsit bílou vlajku jsem měla v průběhu celého projektu několikrát, většinou z výše zmíněných důvodů. Nemám talent. Chtěla bych to udělat jinak. Mám tvůrčí krizi. Nemám dost dobrých záběrů. Už mi to trvá sto let. Blabla a tak dále. Stop. Jít si uvařit kafe, zasednout k tomu a udělat to jak nejlíp to jde. Vymyslet si tam něco svého. Inspirovat se v oblíbeném klipu. Když už se do toho člověk ponoří, tak najednou zjistí, že ho to vlastně strašně baví a že plno věcí jde. Zkrátka o tom moc nemeditovat a raději konat. Ono to tak vlastně funguje asi u všeho :-)

Jak to celé dopadlo, se můžete mrknout tady:

youtube

0 notes