#pukás

[kralovna-ne-stesti]

Myslela jsem si, že u mě to tak není, ale za poslední měsíce, za poslední týdny a hlavně dny jsem si uvědomila, že je to až extrémně naopak.

Neumím si říct o pomoc.

Neumím to přiznat, nedokážu za někým jít celá zlomená, vyděšená a nešťastná a přiznat, co se děje a jak moc jsem v prdeli.

Jak se to pozná? Že vám puká srdce, brečíte až nemůžete dýchat, tiše v duchu voláte o pomoc, modlíte se, aby vás někdo objal, aby za vámi někdo přišel, doprdele, aby aspoň někdo zavolal a nenechal vás ukončit hovor s tím, že absolutně nepřesvědčivě odpovíte, že je všechno v pořádku a on na to řekl, tak jo. Když lezete po čtyřech a sbíráte odvahu za někým jít a svěřit se, ale stejně to nedokážete.

Tak to jsem já. A nevím, jak z toho ven. A bojím se, tak moc se bojím...

[alejandrosanzfotos]

"V loňském roce jsem se tolik spojil s Alexandrem a  on bojuje na své cestě skrze hudbu, že mi puká srdce, když ho vidím, jak hudbu tolik miluje a dělá vše pro to, aby se stal lepším mužem a lepším člověkem."Pravdou je, že teď je to malý muž. Chce, abych mu vzal tu věc s 'citátem', ale já mu stále říkám malý muž." Je to neuvěřitelná bytost. Má neuvěřitelné srdce , což je na co jsem hrdější a je to skvělý hudebník, takže doufám, že se mu v životě daří velmi dobře a ve všem, s čím mu mohu pomoci, protože mě bude mít samozřejmě vždy na své straně."

[kvetyzlouky]

jsem v hospodě, nechci, ale soudím slečny angličtinu, čtu filozofickou antropologii, nejsem schopna být doma, nemám s kým být, cizí pár se k sobě až příliš má, chlapec líbá slečnu na čelo pokaždé, co odchází od stolu, závidím, přeju si být opilá a ovíjet se k někomu, vracet se domu a u každé značky ho stavět a líbat, dva dny zpátky se mi zdálo, že jsem byla s Aaronem, srdce mi puká do teď, to byla nejzdravější láska, hledáááám

[violetwonder]

dnes ze mě krvácí emoce, padají z očí a puká mi duše

má mysl se točí, tělo je zesláblé a bolí mě žít

výčitka mě zaplavily jak když stoupá hladina moře, vím že zase klesne, ale stačí pár čísel a budu polykat vodu a utopím se

jsem neschopná, bezcenná, sama, odporná, ubližující

nepochopená, ztrápená, uzavřená

moje vibrace se vytratily

moje víra se ožralecky odpotácela zdechnout do pangejtu

černý spáry se mi obtáčí kolem krku, smějí se v rytmu mého polykání slz

kolem je prázdno

jednotlivý obrazy vytetovaný na mý sítnici se překrývají 

jejich součet je nehezká koláž která trhá mi žíly

tak málo mě znají a říkají mi jaká bych měla být a co bych měla v mém věku dělat

tak málo mě vidí, jsem jen ta ošklivá holka v davu

a nikdo mě necítí, všichni jsou hluší a slepí, zamrzlí v sobě

nemužeš být nalezená když ses neztratila

a rozbitý hračky nikdo nechce

ale takovej příběh nikoho nezajímá

je to moc malá tragédie aby o ní bylo psáno

jsi moc bezvýznamná aby si mohla být zapsána mezi řádky

umíráš sama

ztrácíš sebe

nejsi

[soonyoursun]

Všetko povstáva, rastie, mení sa a upadá Puká, kvitne a odkvitá Nič krátke v nás dlho neprekvitá Ale trápi, dažďom hnije Keď slnko časom nesvitá Do sŕdc sklamanie sa vpije A láska, čo v nás ešte žije Tá posledná vzácna kvapka Je hlboko ukrytá A len dumá, či niekoho Ešte zvládne, uvíta Nech tú nevysušia ani lúče páľavé Ale ďalej kropia Túžby nové, spanilé.

[vinylovej]

26.8 2018

hele kámo, slova a věty tě v pětadvaceti už přece nemůžou zranit..

koukám na ni, je mi smutno a hlavou mi křicí něčí hlas:

“hele kámo, je léto dva tísice osumnáct, ty ses konečně zamilovat. po deseti letech sis přestal říkat, že přes třicet ti stejně nikdy nebude, tak na co něco dál řešit, ale teď máš v plánu si ji jednou vzít, příští rok se jí zeptat, jestli by s tebou nechtěla bydlet ve tvým domku na okraji města. spolu se starat o zahrádku, ty bys opravil tu vrzající podlahu ve druhým patře a občas se večer společně schoulili v podkroví na gauči a koukali na obrázky, ze kterých si stejně nejvíc budeš pamatovat ty vzájemný doteky. puká ti srdce, protože se bojíš. o vás, toho, že přijdou prázdný osamělý zimní večery bez lásky, toho, že odejde. ”

nevzdej to moc brzo

hele kámo, slova a věty tě v pětadvaceti už přece nemůžou zranit! nemůžou..

(inspirace Děti mezi reprákama)

[zatracenapoezie]

Petr a Wendy někdy snad

já chci chlapa,

nepotřebuju kluka říkám ti to

a moje srdce puká

jseš prostě ještě kluk,

můj milej Petře Pane takovej,

co kvůli maličkostem

hned teď vzplane kluk co semtam lže

a neumí šetřit s vílím prachem

a srdce svojí holky

naplňuje strachem

tak přesně takhle

se chová ještě kluk, Petře

tenhle kluk si občas od svojí holky zaletí do Země Nezemě

a slibuje, že láska k ní sídlí i v betlémě

slibuje, ale nechová se tak

kdy už konečně dospěješ Petře, kdy už konečně dospěješ,

a až najdeš tu svojí pravou Wendy

miluj jí víc než mě

kdy už se na mě konečně usměješ,

Petře kdy už se na mě konečně usměješ

Je mi tě líto, Petře je mi tě líto.

v tomhle všem je nenápadný

"chybí mi starej Petr" skryto.

[palehippie]

Láska je aj v tých drobnostiach.

Keď mi chýba to, ako ti puká v sánke lebo ju máš dokopanú z fightov.

Alebo tá ťažko romantická ciga po sexe.

To, ako mi vysvetľuješ, čo vlastne robíš v práci aj keď ničomu z toho nerozumiem.

Či nebodaj to, ako sa tváriš pri fajke.

Láska je fakt divná a mne chýbajú tie najdivnejšie veci.

[divkazkdovikde]

celkem umírám jako.

Už to je nějakou dobu, co mě trápí problémy se spaním. Večer mi trvá hodiny než usnu. A ráno.. to jsem ráda, že vůbec vstanu. Každý den je to to samý. Proplouvám den za dnem a každý večer se modlím, ať přežiji zítřek. Život mi utíká mezi prsty a já nemám sílu ho zastavit a zatancovat si s ním, zažít něco pěkného, nezapomenutelného, nebo prostě jen něco. Nemám sílu vůbec na nic a to je toho tolik. Puká mi hlava a mám pocit, jako bych hořela. Pomaličku. Uzavírám se do sebe. Ta únava je na mě dost vidět a celkově mám teď takový slabý období. Takový.. já nevím. Prostě nijaký. Prostě jen přežívám, nebo umírám. Vyjde to na stejno. Prostě. Tak.. no.

[rozbitadusa]

Na líci opäť slza steká mi

Nik ma nebráni

Ty ani netušíš

Srdce puká mi

[reshiiii]

Vonku prší. Je búrka. Dážď steká po starých budovách, uteká uličkami a hrá naháňačku s chodcami. Ľudia sa ponáhľajú do kaviarní, pod strechu, či aspoň do dverí a snažia sa ujsť pred vodou. Niektorí pred búrkou. Blesky ožarujú podvečerné nebo, dodávajú lesk kamenným chodníkom. Hromy trhajú nebo. Blesky im ukážu kadia�� a oni to spravia - zdrapnú plátno neba a lomcujú ním, ťahajú ho na všetky strany. Nebo praská, elektrina chrčí, duní. Ako ľad. Chrumká. Puká. Ako džbán na vodu, plný až po okraj. Duní plno, tupo a prekvapivo jasne. Dáva nám vedieť, že nie sme pánmi, aj keď si to radi namýšľame. Prší a dážď klepoce, ťuká na okenné tabule náprotivného domu. Cez otvorené okno mi šťuchá do odhalenej kože, snaží sa na seba upozorniť. Akoby nemal dosť pozornosti od ostatných. Lenže oni pred ním utekajú. Je chladný a vonia ako zázvor a čaj a cudzia posteľ. Posteľ je prázdna. Jeden paplón, jeden vankúš. Miesto pre dvoch. Višne v čokoláde sa dojedli, krížovky sú vyplnené. Platňa so snom sa zasekla a poškriabala. Jed v šálke už netreba, odišla aj bez neho. Sen sa vyparil, zostal už len jej parfém. Škorica. Zázvor. Čaj. Dážď. Nie tento, tento dážď je cudzí. Chýba mi náš dážď. Ten, pod ktorým sme utekali pod starú lipu, ten, v ktorom sme tancovali a kde ma tvoja dlaň pálila viac než oheň. Ten dážď ma hrial, chladil keď som bola príliš rozhorúčená z tvojich slov. Tento dážď ma už len mrazí. Zabodáva drobné ihličky, ktorých bolesť vie utíšiť len ona. Ale je načase pozbierať sa, prečkať dážď, prijať správu od hromov. Počkať kým obschne parapet, dať prať obliečky a vyvetrať paplón. Navliecť nové. Tvojho parfému sa nezbavujem, nie. Ten je všade. Je v tvojej šatke zabudnutej pri dverách. Je v tvojej šálke, ktorá sama, tak ako ja, leží v dreze. Je vo vzduchu, opantáva ma a aj keď nechcem, zalieva ma pokojom. Vďaka. Bolo to krásne. Platňa nám nestačila. Až sa vrátiš, skúsme spísať náš sen do kníh. Skryme ich do truhlíc vyložených rubínovou látkou, látkou tak červenou, že granát sa môže hanbiť. Zamknime ju, ale len na jeden západ, len tak, aby sa nepovedalo. Aby to nekričalo. A keď sa kniha vypíše, otvoríme ďalšiu. Alebo notes, s úzkymi linajkami a Muchovým Smaragdom na obale. Má šnúrku, takže tam môžeme dať sny, ktoré by nemal vedieť nikto okrem nás. Môžme tam priložiť aj tú platňu. Nezabúdajme na ňu, veď aj ona bola krásna. Zamknime tú truhlicu, odložme notesy a platne a poďme sa skryť pod paplón. Búrka ešte neprešla a tieto obliečky ešte nenasiakli tvoj parfém a zvuk. Skúsme to napraviť. A dážď nám bude na okno klepotať do rytmu.

[petee3]

Autem jedem dlouhou cestu

Všichni zkleslé pohledy

K jakému to všechno gestu

K čemu teď brát ohledy

Teď už na místě zde stojíme

Pod kůži jen samý srach

Zbytek světla dojíme

Deprese tu zanechala pach

Jedna, druhá, třetí, čtvrtá

Rakovina ve mě puká

Pátá, šestá, sedmá, osmá

Snad ta úzkost není nosná

Pláčem už jsem naplněn

Srdce moje nezvládá

Mozek myšlenkami zaplněn

Tvůj úsměv velmi postrádá

Abych spokojeně usnul

Navždy tvůj byl slibuji

Světla spokojeně zhasnul

Na blízku tě potřebuji

Vrať se prosím..

[andreachadimova]

phallus impudicus

oplzlá dětská říkanka o hadovce smrduté

v době zralosti puká a na domov láká otevřenou dělohou

v nádobě z poloviny hadího vejce topí slimáka

smrduté tělo klaní se dlouho a jedinkrát každému přítomnému kmeni až klobouček z vrcholu třeně padá padá padá k zemi

[kovanie]

ostré hrany svetla

nad duni

vý

mi

vý

krik

mi

niatúrne prešľapy hluku

nazbierané do plastového sáčku

napuchnutý

do popuku vyškerený

PUKÁ

a rozsieva chaos

a

šťastie

v najväčšej potrebe

vypustenia vane

[rebelwoleee]

...

Pláč

Tak strašně moc mě ovlivňuje

Dokážu se rozbrečet jen tak

Až mi z toho puká hlava

Až necítím nic jinýho než ten tlak

Tu hnusnou bolest

A ven se serou slzy

Štípou mě v očích

A já v hrobovém tichu vzlykám

Ne

Já řvu

Řvu za všechno co se stalo

Řvu za tebe

[svet-z-filmu]

Tobě.

Mám strach. Křičím, ale jen někde uvnitř své hlavy. Čekám, že přijdeš, obejmeš a řekneš, že to bude zase dobrý. Vím, že čekám marně. Těmhle dnům je konec a nikdy se nevrátí. Odešly společně s námi. Musím tě nechat jít a smířit se s tím, že to není stejné jako tě opustit. A že ani ty mě neopouštíš. Jen odcházíš, jdeš pryč, my dva a naše blízká nitra jsou pouhou minulostí. Nejsi. Začal jsi stavět zeď z chladného betonu, tak vysokou, že přes ni nedokáži pohlédnout – na tebe. Nedochází mi, že my už nejsme námi – lidmi, kteří měli naději a zápal pro věc. Nebudeme jimi nikdy víc. Vyrostli jsme – jen ne úplně fyzicky. Postavili jsme barikády mezi našimi nitry bez možnosti návratu k sobě navzájem. Ztratili jsme se v rozbouřených vlnách citu tolik, že musel přijít jejich odliv. Museli jsme si dát odstup, pár kroků zpět s naději, že to tak bude lepší. Pamatuješ, seděli jsme vedle sebe, mluvili jsme spolu, ale už tenkrát to krásné mizelo do krajů, které nazýváme Minulostí. Vyprchala láska a úcta, kterou jsme k sobě chovali, i ty jsi prchal pryč. Ne, šel jsi. Beze slova, bez doteku, bez rozloučení – prvními dveřmi, které jsi potkal. A mně puká srdce, tělo, protože mu chybí tvůj cit. Chybí mi tvůj dotek, tvé objetí – chybíš mi ty. Tvá slova a koneckonců mi schází i tvoje mlčení. Vím, že teď možná se bolestí hroutím, ale jednou přijde chvíle, kdy to bude lepší. Přijde pocit, že jsme oba udělali, co bylo nejrozumnější a hlavně, uvidím, že jsi šťastný. Věřím tomu, tak prosím – nehádej se se mnou více v mé hlavě, v mých snech – nebo kdekoliv jinde. Jdi, tak jak máš v plánu, a už dál zeď zbytečně nebuduj, protože přes ni dávno nevidím. Prosím tě jen o jedno – opatruj se. Aby až se jednou někdy někde setkáme, abych mohla říct, že tě neustále mám ráda, že k tobě mám hluboký cit, ale jen díky tvému odchodu můžu žít tak, jak chci. Díky tomu, že jsi odešel se už totiž nepokouším dále mluvit s někým přes vysokou betonovou zeď. A nesnažím se hledat cit tam, kde není. Prostě a jasně – jsem.

Mám Tě ráda, S.