#tohle dělám místo práce do školy

[nedohledno]

tsvs cartoon? na mém čumblu? pravděpodobnější něž si myslíte

[karinborovcova]

Graffity (zaměření na vlaky)

Historie graffity v ČSR:

S graffity v ČSR začal sedmnáctiletý punker v Ostravě, později student umělecko průmyslové školy, který si říkal MANIAC. „Úplně na začátku někdy v roce 1987, jsem psal třeba Nechceme holé zdi! A podobné věty, jejichž smysl se dal, jako tehdy ostatně cokoliv, chápat politicky. Můj hlavní záměr byl ale výtvarný, chtěl jsem nějak zpracovat tu plochu, ten prostor města, který mi připadal hrozně depresivní a nedokončený.“  V devadesátých letech se graffity začalo rozšiřovat po celém českém území, především po ulicích. Čeští průkopníci tohoto fenoménu jezdili čerpat inspiraci, především do Berlína, který v té době byl snad nejvíce pomalovaným městem v Evropě. Sami writeři toto období popisují jako čas nadšení, kdy nikdo nevěděl co graffiti je a odkud to přišlo, byli fascinováni pouličními nápisy, které byly v českých městech úplně nová věc.

Postupně se graffity dostavá i do jiných měst. Dvě největší centra: Praha ( zaměření na písmena) versus Ostrava (víc ornamentální a barevné)- jiné styly, vedli proti sobe válku.

V Praze založili crew NNK ( Nikdy Nepřestaneme Kralovat), která kromě malování v ulicích se zabývala i tím, že nešikovné nováčky okrádali o barvy, některé případy končily bitkou. Tato radikální cesta, jejímž hlavním účelem bylo zachovat kvalitní graffiti se časem zvrhla, a tak se stalo normou, že ten kdo byl fyzicky (ne malířsky jako zamýšleli NNK) zdatnější okrádal o barvy a bil fyzicky slabší.

Okolo roku 2001 se člen pražské graffiti scény SPLASH zasluhuje o zřízení prvních legálních zón v Praze. Legální zóna je místo, kde může beztrestně sprejovat a malovat na zeď. V tom stejném období vchází do platnosti zákon, který graffiti kriminalizuje.

Rozhovor s writterem:

1, Proč to děláš?

Začal jsem malovat, když jsem byl hodně mladej, v podstatě ještě dítě. Už ani nevim, proč jsem s tim začal, asi to pro mě bylo takový dobrodružství. Postupem času, jak jsem se zlepšoval a začal se v tom víc orientovat, mě to bavilo čím dál víc. Já jsem dlouhou dobu maloval jen na zapadlých místech nebo legálech, abych se to pořádně naučil. Vlaky jsem začal dělat až po dost dlouhý době, třeba až po 7 letech malování. Namalovat věc na vlak totiž není zas tak jednoduchý, jak si může běžnej člověk myslet. Stojí za tim poměrně dost úsilí, ale čím víc je to náročný, tím větší je radost :D Pro mě se z toho stala dá se říct vášeň, rozhodně to není něco jako koníček, spíš životní styl. Je to pro mě hrozně naplňující činnost, ale zároveň i dost omezující.

2, Co je lepšího na vlacích oproti fasádám?

Za prvý mám obecně dost rád vlaky :D Když jdu malovat, není můj účel ten vlak zničit. Snažim se vybírat takový modely, který se mně líběj, nejlíp starý (ne ale historický) elektrický jednotky. Pokud je ten vlak vážně dost pěknej, tak si ho vlastně i dost vážim, o to víc ho ale pak chci udělat. Ulici skoro nedělám. Na ulici je o dost větší riziko toho, že tě někdo uvidí a pak zavolá policii. Může se zdát, že větší riziko je to na vlaku, což ale není pravda, protože pokud se na akci pořádně připravim a na vše se maximálně soustředím, tak je to riziko dost malý. Samozřejmě každá situace se liší a tomu se pak taky musim přizpůsobit. Další věc je, že ne každej může jít na vlak. Obecně platí, že lidi, který dělaj vlaky, dělaj i dobrý graffs.

3, Jak taková akce probíhá?

Každá akce se liší a vyžaduje různou přípravu. Záleží na místě, na čase, jestli se kolem toho vlaku vyskytujou zaměstnanci, třeba řidiči nebo opraváři, jestli je ten vlak hlídanej atd. Snažím se dělat všechno tak, abych se vyhnul jakýmukoliv riziku. Tzn. vymyslet kudy přijít nebo jak se k vlaku co nejvíc bez povšimnutí dostat (občas je potřeba přelejzat nebo dělat díry do plotu), jak dlouho malovat (u každý akce se to liší, ale většinou mít tak do 15-20 minut hotovo), zda je za potřebí, aby mi někdo během malování hlídal (případně jestli bude u mě nebo jestli bude stát na jinym místě a během akce si budeme volat), nenechávat na místě žádný důkazy (téměř pokaždý, když se zjistí, že byl vlak pomalovanej, tak se volá na místo policie), mít pro jistotu všechny věci otřený od otisků prstů, udělat kvalitní fotky (často maluju v noci a musim fotit s bleskem, což bývá občas problém) a samozřejmě mít vymyšlený kudy odejdu nebo odjedu (někdy odcházím jinudy, než jsem přišel). Většinou pak taky čekám na to, abych udělal fotky v provozu. Občas dá ale vlak jenom jeden obrat a pak ho vezou na myčku. Je dobrý nefotit vlak při prvním obratu, protože řidiči vědí, že si ten vlak budu chtít vyfotit, takže když už fotim při první jízdě, jsem dost opatrnej.

4, Jak se ti potom líbí vidět ten vlak, když jede kolem?

Jelikož když jede vlak kolem, většinou dělám fotky, tak si to moc neužiju. Když ale nefotim, tak si to užívám dost. Především když to vypadá ještě líp, než sem myslel.

5, Fotíš si výsledek?

Jo, snažim se fotit i průběh akce. Výsledek pak fotím jak na místě, tak během provozu. Fotka je možná to nejdůležitější.

6, Co si říkáš, když vidíš posprejovaný vlak, který jsi neudělal ty?

Jako první mě napadne, kde to asi ten člověk udělal. Prakticky všechny místa, aspoň teda v širokym okolí Prahy, kde se maluje, znám a dá se to docela dobře odhadnout. Pokud jsou ty namalovaný věci dobrý, tak mě to baví a respektuju to, ale stejně bych byl vždycky radši, kdyby tam byla moje věc. Jde o to, že obecně čím častěji se vlaky dělaj, tím víc je to pak náročný, protože dráhy nasazujou security a vlaky pak často hlídá i policie.

7, Jak vnímáš legální grafiti?

Občas jdu taky namalovat legál, ale maximálně párkrát do roka. Na legálu je dobý to, že nejseš ničím limitovanej (jako časem atd..). Ale každopádně lidi, který dělaj jenom a jenom legální graffiti jsou buď už starý a nebo k pláči.

8, Jakým způsobem si myslíš, že grafitti působí na veřejný prostor?

Je to samozřejmě ničení majetku, přestože mně se třeba některý graffiti dost líběj, taky se mi jich dost nelíbí. Myslím, že se to dá považovat za umění, každopádně v kombinaci s tim, že pro majitele nebo pro město působí škody. Já třeba nemaluju na soukromej majetek, třeba na rodinnej barák. Často si říkám, jak by asi vypadalo město, kdyby bylo celý čistý.

Rozhovor se zaměstnancem ČD:

1.Jak na tebe působí, když vidíš posprejovaný vlak? (jaký máš z toho pocit?)

Pocit naštvání, ti lidé ničí obecně prospěšný majetek a vynakládají se veřejné peníze na odstranění.

2.Jakým způsobem si myslíš, že graffiti působí na veřejný prostor?

Záleží na provedení a umístění-je rozdíl mezi legálními a nelegálními plochami, je rozdíl mezi prostým čmáráním a něčím s hlubším smyslem.

3.Co by si řekl sprejerům, kdyby si mohl?

Aby to nedělali

4.Proč si myslíš, že by sprejeři tohle dělat neměli?

Je to nelegální a přidělávají tím práci ostatním.

5.Přijde ti horší nelegálně posprejovaná zeď, nebo vlak?

Vlak, protože vlaky mám radši než zdi a způsobuje to víc problémů (vlak se musí odstavit, přinese to práci dispečerům, strojvedoucímu, ..)

6.Jak vnímáš legální graffiti?

Nevadí mi, podporuji to.

Termín Postgraffity- Vltavska. 2015. Pozvali jsme sem Berlinskou Diamonds craw a ti posprejovali veřejný prostor u výlezu z metra Vltavská. Vše v černé a chromu. Post graffity protože se nejedná o psaní svého jména ale o jammovani- improvizaci. Dva dny si hrajou s barvama a sprejema a vzajemně se prekrývají a doplňují se. Výsledek- něco uplně nového, jiný styl. Rozporuplné ohlasy u veřejnosti a jiných writterů.  - DVTV

Film Girl power natočila pražská writterka Sany.

"Chtěla jsem dát holkám prostor pro prezentaci, možnost se vyjádřit.”

„Je to vášeň, hraničící s posedlostí,“ tvrdí o malování na vlaky, metro a industriální plochy třicetiletá žena.

Graffiti na památkách? To je pro mě tabu. Vlak ale symbolizuje kapitalismus, říká writerka

Rozdíl TEĎ X PŘEDTÍM

90. léta- vlaků bylo hodně, ČD se o ně nestarala tolik, jezdili posprejované, bylo hodně míst jak se k nim dostat, hodně vagonů v záloze

2003-2004- změna, vlaků se nevyplatilo mít takové množství a dráha se začala starat jen o vybrané a dost jich sešrotovala a všechny vyčistila. Začalo jim více vadit, že jim sprejují na vagony, o které se začali více starat. Když se vlak nasprejoval, tak vyjel na trať a už po pár hodinách ho stáhli a umyli. Jepičí život graftti na vlaku.

Typy vlaků- osobní doprava je zajímavější, pro něj je zajímavější malovat na vlaky, které za chvíli už jezdit nebudou, dřív to byl Najbrt, když byl nový, ale teď už jsou skoro všechny vlaky v novém nátěru. Specializuje se na staré vlaky, např Pantograf 560, Zřídka se maluje na lokomotivu, nechtějí strojvedoucímu zasahovat do práce, nebo ho nějak ohrožovat. Ačkoliv on si zaláteří a potom musí soupravu vyměnit, ale nemusí to platit. Nepřítel neí strojvedoucí, chtějí nejlépe, aby si jich nevšiml.

METRO- ještě složitější se tam dostat, lezou většinou šachtou po žebříku, nebo laně, dá se tam dostat jenom z jedné strany třeba, když utíkají, tak můžou utéct do tunelu a riskovat život a nebo proti nepříteli, ostraze. Druhá možnost je udělat metro za provozu. Zatáhne se rychlá brzda, a během pauzy se přeleze ven a sprejuje se ze strany kolejiště.

Dost často lidé vyjíždějí malovat i do světa, ale v každém státě se liší tresty.

Přírodní věci by se sprejovat neměli, graffiti vzniklo ve městě a mělo by tam zůstat.

[tynous]

Je to dlouhý...

Už je to víc jak měsíc, co jsem okruh svého působiště zúžila na jeden dům se zahradou uprostřed kolonie rodinných domků v Praze. Když jsem 11. března poprvé vstávala místo do školy do prvního z mnoha dní strávených doma, měla jsem poměrně radost. Na jednu stranu mi zavření škol přišlo lehce zbytečné, na druhou stranu jsem si říkala, že aspoň všechno lépe stihnu a hory práce, které se přede mnou pomalu ale jistě valily, by se mi mohlo podařit snadněji zlikvidovat. Nějak jsem si nedokázala představit, že budeme ze školy doma déle než měsíc. I ten měsíc mi tehdy asi přišel hodně. Říkala jsem si “No, tak na průběžný test z biochemie už bude zase zpátky!” Jak jsem se mýlila...

Od průběžného testu z biochemie, který proběhl online formou přes Moodle 1.4., již uběhlo 17 dnů. Výsledky dávno přišly a mezitím jsme již stihli vyplnit další dva vstupní pestíky na laborky. Distanční výuka šlape čím dál lépe. Fyziologie a mikrobiologie poctivě strefují všechny přednášky a cvičení, studenti prezentují své prezentace. Na angličtinu dostáváme pravidelný týdenní přísun videí na YouTube s detailním rozborem všech domácích úkolů a cvičení. Biochemie postupně zlepšuje své prezentace doplněné audiostopou....učitelé komunikují, snaží se. :) Práce je dost. Tím, že je třeba ji dělat všechnu doma, jí rozhodně neubylo, spíš se protahuje čas, který nad ní strávíte. Od pondělí se na vysoké školy mohou vrátit studenti posledních ročníků píšící závěrečné práce nebo u nás šesťáci na státnice. Opatření jsou přísná a počty studentů v jedné místnosti malinké...přesto se studenti radují.Málokomu se chce skládat státní závěrečnou zkoušku z obýváku v pyžamu. Naproti tomu o konání maturit se vedou na všemožných sociálních sítích rozsáhlé diskuze...dokonce jsem i někde četla diskuze typu “maturanty naženete do první linie, aby se nakazili a pak to roznesli”. Jen tak pro ujasnění...pojem “první linie” je sám o sobě trošku zavádějící...a za druhé...v téhle pomyslné “první linii” jsou úplně jiní lidé než maturanti. Lidi, bez jejichž plného nasazení bychom se neobešli. 

Jak je to se mnou a social distancing? s Distanční výukou? S náhle vzniklým rodinným soužitím?

Musím se přiznat, už i na mě to začíná být dlouhé...začíná na mě padat pocit, že nevím, co se sebou. Občas si připadám jako ryba v akvárku, která by fakt už chtěla ven. Chvílemi stresuju z toho, že zatímco moji spolužáci pomáhají v nemocnicích a odběrových stanicích, já sedím doma na zadku a nedělám nic. Pak si zase řeknu, že jsou validní důvody pro to, proč to dělám, že mě (snad) nikdo za to, že jsem nestrávila celou pandemii v nemocnici, soudit nebude, že přece i tak ze mě bude dobré doktor...protože o to přece jde, ne? Bejt sakra dobré v tom, co jsem si vybrala!

Dny už se začínají slívat do jedné dlouhé tlusté čáry, denní režim se udržuje hůř a hůř...intenzivnější rodinné soužití mi vrací pocit neschopné a nezodpovědné dcery...někdy už je to trochu na budku. :D Snažím se ale! Pomáhám i z domu..i když jsou to jen malé střípky...snad jsou ale i tak součástí té obrovské skládanky, které se říká pomoc, solidarita a pospolitost. Pravidelně se jednou týdně potím nad úkoly ze čtvrté třídy základní školy, každé úterý čtu svým skautským svěřencům Záhadu hlavolamu od Jestřába (Skauti ví, neskauti vygooglí.), už dvakrát jsem se snažila společně se svým o poznání schopnějším kolegou přiblížit prvákům od nás z fakulty taje a záhady anatomie. Do toho všeho každý den zápasím s rodinným vařením, i když musím přiznat, že zatím je to zápas poněkud nevyrovnaný. K učení doma se sedá najednou nějak hůř, než když měl člověk kupu termínů a tak nějak dost přesně věděl, kdy co bude. Teď neví nikdo vlastně tak nějak nic. Zkoušky? Jo, ty vám neodpustíme! (No ještě aby jo! Na medicíně...) Ptáte se, kdy budou? No, tak to fakt nevíme... Ptáte se, jestli budou distanční nebo prezenční? Jo, to taky zatím nevíme...

Tábor? Bude? No, to taky nikdo neví...Každej si o tom myslí naprosto něco jiného...Bude až v srpnu? Bude s rouškami? Budeme muset zvýšit hygienu? A jak se to jako dělá v lese a s koupáním leda tak v potoce? 

Spousta otázek, na které nikdo neumí odpovědět. Plánuje se těžko, ale přesto se musí! Nemůžeme polevit a smířit se s tím, že tohle je konec světa. Protože sakra není! Zvládnem to stejně, jako jsme zvládli spoustu jiných věcí. :) Tak hlavu vzhůru! Jděte se projít do parku/lesa, nejlépe večer nebo ráno a s rouškou! Udělejte si denní režim a večer si dejte vínko s kamarády! Usmějte se na ty, které už po tom měsíci doma vůbec nemůžete vystát! Bude to zas dobrý, jen to teď prostě musíme hecnout!

Buďte zdraví, pozitivní a silní! :) 

Tady vám přikládám pár super info a sranda výdejek na prokrastinační nebo jídelní chvilku!

https://www.youtube.com/watch?v=7A7OG5wjOhM

https://www.facebook.com/CT24.cz/videos/2925339890893361/UzpfSTEwMDAwMTYzNDYxODc4NjozMTE1NDU0ODExODUyMzA5/

https://www.youtube.com/watch?v=9iHM73TZ97M

https://www.youtube.com/watch?v=6-B9AuD1t1A

https://www.youtube.com/watch?v=8gNhzfvYb5Q

[barborela]

Tak to samozřejmě trošku kecám, protože mě naučila vařit moje babča a máma. Mnohem přesnější by možná bylo pojmenovat tenhle příspěvek “když se nepřipravíš, nejíš.” Ale měsíční veganskej půst mě opravdu naučil trochu víc SI vařit, což sice normálně taky dělám, ale ne tak často, jak jsem s veganstvím musela. Veganstvím z vašeho běžnýho jídelníčku zmizí hodně potravin, což je v pohodě, prostě se v krámu zamyslíte a místo pomazánkovýho másla koupíte tofu a tu pomazánku si uděláte v mixéru sami. Problém spočívá v tom, že vám spíš mizí možnost jakýkoliv jídlo si koupit přes den (zdravím školní bistro), pokud teda nemluvíme o jablku nebo banánu, ale mluvíme-li o jídle. Takže tak. Když se nepřipravíš, nejíš.

Ale taky jsem se bavila překvapením nad tím, že moje bramboračka je vlastně totál vegan, a tak jsem s tím stravováním jinak začla o dva dny dřív, než začala listopadová výzva. Takže jsem si připravila pomazánku, nakoupila pár surovin (nemáslo je jedna z nejlepších mňamek na světě), narvala šuplík zeleninou a začala krasojízdu.

#basics

mňaaaaaaaaaam (dej s medem)

Upřímně nevím, jak někdo může pít jiné než mandlové, mně ty ostatní přijdou opravdu hnusný.

to balení je obří a zlevněný mě stálo 23,- Kč. Tolik k poznámkám, že je veganství drahý. Nemáslo si kupovat nemusíte (jo, to je drahý).

cibule a konzervy jsou maj bestest friends (v zimě a ano, mam vlastnoručně odmakanej protlak, ale prostě jsem ho zapomněla u maminky)

  Ta Rama mě jakožto náhrada za máslo hodně zachraňuje. Mlíko nepotřebuju nehledě na veganskou výzvu, ale když, tak beztak kupuju mandlový nemléko. Nemáslo je drahý jak prase, ale je dobrý. Vynikající. No a jinak veganská výzva podporuje jídlo mýho života, který každej tejden malinko obměňuju: al-baruš al-arab na tisíc způsobů. V prvním týdnu vystupuje s naanem.

#prvnítýden

Připravit se, nakoupit, a mimochodem, takový ty varovný zprávy všech veganů jako mějte doma dost zeleniny fakt neni zcestný. Jak už jsem říkala, kdo se nepřipraví, nejí, takže kdo nemá do školy a do práce svačinku, je v háji. Nebo stráví 3 hodiny umíráním hlady a nakonec si do práce objedná veganskej burrito loco bowl, kterej vůbec nechtěl, ale ono těch vegan variant na Dáme jídlo taky neni nekonečno. Plus se vyplatí skočit do zdravý výživy pro nějakou zásobu soya smetan a tofu a je to.

day 1: guacamole na bagetě

day 2: pomazánka z tofu a sušených rajčat

na druhou stranu vám ty barevný kombinace trošku pozvednou den

vytuněná sváča – týdenní zkušenost jasná

taky mi došlo, že naše zavařený poklady z léta jsou totál vegan. starej rodinej na čalamádu na topinky!

day 3: baking power. měly být citrónový, byly husný, ale chybama se člověk…

day 3: baking power sušenky se dají jíst, muffiny ne.

#druhýtýden

7. 11. 2018

Hrdě obstojíte temptation kamarádů (i když chytnete škytku ve 3 ráno, škytku nejvíc na světě nesnášíte, ale odoláte kámošově větě “tak si toho burrita kousni, dej vegan dietu stranou, třeba to pomůže”), jenže už vás napadá seznam věcí, co si dáte, až tohle skončí. Nejsem asi dobrej vegan a navždy jím nebudu, ale nedělám to jen proto, že se tak můžu účastnit něčeho na facebooku. Prostě mi lezly na nervy moje vlastní pokrytecký řeči o tom, kde se k jakejm zvířatům jak chovaj, jak je převáží, jak na ně kašlou, jak je týrají. A pak to zajedla kebabem, kterej rozhodně původ masa neřeší. Je to jen o hodnotách, prioritách a nastavení. O tom nebejt línej. To stačí. Nemusím jíst maso v každý restauraci, dám si ho někde, kde tristní podmínky zvířat nejsou lidem u zadku. Každopádně se strašně těšim na jakýkoliv mořský plody. Ten kebab si nejspíš dam, za odměnu. Není to o tom se týrat, tedy podle mě. Ale najít zdravej balanc. Vědět, jak se kde ke zvířatům chovaj. Co za jídlo kupujete, co do sebe cpete a co naopak vaše tělo doopravdy potřebuje.

prosince si dám čokoládovej košíček z Paula. Na to se těším už teď. Jako blázen. A k tomu si doma udělam bramborovou kaši s nakrájenou šunkou. Nevim proč. To jídlo mi dělala mutti, když jsem byla škvrn��. ňam. holt když nemůžete, máte chuť na kraviny.

Zahraňuje mě to večer, když si prostě nechci vařit. Někdy prostě nemůžete. Ať žije topinková čalamáda mojí babči, co jsem si v létě zavařila.

Zdravim datlovýho boha v Chez Amis (Spálená).

Fakt. moc. dobrý.

MIlé Forkys, kdybys nebylo, jsem pár dní bez jídla, hlavně v ty dny, kdy jsem si neuvařila dopředu nic než polévku a v práci bych umřela hlady. Díky.

Potřebovala jsem dohnat cukr do žil. Přesladila jsem je.

Za zkoušku nic nedáš, řikaj. Sýr je sýr. Sýr bez sýra není sýr. Co je to?

nebaví mě vařit jen podle receptů. Tak jsem vzala zbytek cukety, brambory od mamči a udělala si polívčičku. Blý je, že do práce si jí neodneseš.

15. 11. 2018

Druhej tejden byl taky o objevení Forkys, který mi zachraňujou zadek ve městě. Jako navařit si je fajn, udělat si chlebíky se zeleninou na svačinku taky, ale sednete si v tý zimě na lavičku k Vltavě a vyndáte svačinu s vlastní vidličkou? Asi ne. Navíc přidejte nějaký to pomalý sbírání vánočních dárků atd… a skončim ve Forkys. Ani tam nemusim končit, dojde mi, že nemam jídlo do práce, a už nikdy nechci opakovat zoufalou zásilku Dámejídlo Burrito loco vegan boxu, na kterej už asi ani chuť mít nikdy nebudu. Tak si skočim pro Salnon bagel nebo seitanovej bagel (ten jsem měla, vynikající!) a mam o hlad postaráno. Navíc to skvěle vypadá. Maj tam skvělou grepovou limču a kebab, co chutná jako kebab. Nekecam!

#3, 4, hlad

19. 11. 2018

Ale abych byla upřímná, přelom druhýho do třetího tejdne nebyl moc slavnej, spíš hladovej. Neměla jsem tolik energie do veselých svačinek a večeří, takže jsem skončila u bruschetty s ramou a sýrem bez sýru – večer mi to moc nezlepšilo, co vám budu povídat…

Další objev jsou veganský muffiny v Country life. ňam. to jsem taky snědla dřív, než fotila, umírala jsem totiž hlady. Na druhou stranu se mi nějak zmenšuje břicho. To bude ta nula mléčnejch výrobků.

30. 11. 2018

Poslední dva týdny jsem přežila hlavně díky osmažený kukuřici a taky jsem byla trochu o haldu, pokud jsem si před prací nestihla zaskočit do Forkys. Ale to souvisí se stresem ke konci roku a trochu většímu shonu, který s tím časm prostě souvisí. Jako kdybych jedla normálně – prostě bych neměla čas se každý den vyvařovat s polévkami a milionem různých variant jídel. Pravdou je, že veganská dieta nemění tolik věcí, jak člověk čeká, jen musí prostě používat mozek.

No a abychom byli upřímní, je trošku těžký v závěru měsíce začít péct vánoční cukroví a ani ho neochutnat. Ale zvládla jsem to. Stejně jako jsem zvládla celý měsíc. Byla jsem na sebe pyšná, a i když sjem frustraci z nemožnosti nacpávat se čokoládovými košíčky zajídala slanými Pringles, zhubla jsem tři kila. Což znamená, že by to stálo za hřích odznova. Alespoň ve většině bodů. Přes Vánoce jsem se beztak tak nacpala, že maso nechci pár tejdnů vidět, proč zas rovnou nebýt připravená a fér k životům, co jsou všude kolem nevinně zabíjený. Just think about it for a minute. Ď.

Nakonec, zdraví máme jen jedno a i kdybychom nechtěli veganství držet kvůli chudákům zvířatům, ono to maso nafouknutý srajdama nebude pro vaše tělo to nejlepší.

Planetě zdar!

jak mě veganství naučilo vařit Tak to samozřejmě trošku kecám, protože mě naučila vařit moje babča a máma. Mnohem přesnější by možná bylo pojmenovat tenhle příspěvek "když se nepřipravíš, nejíš." Ale měsíční veganskej půst mě opravdu naučil trochu víc