#věčnost

[hotkari]

Toto je můj horký úchop:

Esence českého léta ve městě je smrdutý pán, který si k tobě přisedne v rozpáleném autobuse.

Slunko na tebe neúprosně praží, klimatizace tu nikdy nefungovala a ty jen doufáš v občasný poryv větru z otevřeného okénka.

Láhev s vodou už je prázdná, stehna se lepí k plastovému povrchu sedačky a čůrky potu se ti pomalu plíží po zádech.

Domů je to už jen pár zastávek, ale samozřejmě, že je kolona, kvůli rozkopané křižovatce, kopáč opřený o lopatu na tebe z pod reflexní vesty vyvaluje pupík.

Naděje v tobě umírá s každým dalším hrůzostrašným nádechem a ty čtyři minuty k vysvobození se mění na věčnost.

Napadá tě, že už jsi dost možná v pekle a Satan má jen smysl pro humor.

[dodo-z]

Učím se kreslit na iPadu … moc mi to tatínek nejde😅🙃

Mary a Amy

Mary nevěděla,co si má počít. Matka na kterou nejvíc spoléhala teď ležela v posteli a nemohla vstát. Nezáleželo na tom, jak moc se Mary snažila, nepodařilo se jí matku přesvědčit aby se byť jen o centimetr pohla. Nejedla, nepila, nemluvila…. I minuta byla dlouhou časovou jednotkou a hodina byla celá věčnost.

Když to takhle šlo skoro dva dny, zavolala Mary sanitku. Ta ji odvezla do nemocnice a po zdlouhavém pozorování doktorů byla poslána na psychiatrii do Berouna.

Doktoři říkali, že trpí syndromem vyhoření. Dlouho jsem ji pozorovala…byla hodně unavená, ale tohle jsem přicházet neviděla, zhoršila se ze dne na den.

Co se mnou teď bude? Kam mám jít? Dneska mi má sociálka podepsat ortel. Buď z tohohle bílého pokoje půjdu do děcáku, nebo mě šoupnou k mému zcela neschopnému otci. To bych radši popravdě brala ten děcák.

[insaneneko]

2/2/23

další únor znamená jediné. další společný rok. už osmý. přijde mi to jako mžik a věčnost zároveň. a trošku mě děsí fakt, že čím víc času znamená tím míň času. snad ho zbývá ještě tolik, kolik si ho zasloužíme. ať už to znamená cokoli.

tak snad jen dík. dík za každou minutu. a zas za rok?

mňau.

[violetwonder]

Někdy v roce 2017 jsem pojmenovala svý alter ego Violet Wonder. Fialový Zázrak.

Měla to být hlavní hrdinka příběhu plného démonů. Sama se stala démonem, protože k ní byl život krutý. Aniž by něco tušila dostala se do dimenze, odkud pocházel rod, ke kterému se připojila. Nebe bylo rudé a sakurový sad kvetl po celou věčnost. V sadu byl bílý altán a u sídla, které bylo přepychovější a rozlehlejší než kde jaký zámek postavený lidskou rukou, stál obrovský skleník.

Ve skleníku bylo jezírko a lavička. Spousta květin a Ona Violet, tu poprvé potkala černého kocoura se zářivě modrýma očima.

V sídle byla taky obrovská knihovna. Nacházela se v odlehlém křídle, které bylo téměř zapomenuto. Sedal tu na všechno prach a osazenstvo celého domu sem nikdy nechodilo. Ona byla první, kdo sem po letech vstoupil. Ona a jedno z dvojčat, které jí chtělo zabít.

Mezi těma dvěma bratry panovala nevraživost. Možná to bylo proto, že Violet převzala moc po jejich milované sestře, která jednoho dne zmizela. Možná to bylo proto, že jeden ji miloval a dobrovolně propojil svůj život s ní a ten druhý mu to nemohl odpustit. Nenáviděl ji. Už nevím. Ale zatím, co jeden by za ni položil život, druhý jí šel po krku.

Violet v té knihovně objevila staré svitky a když rozklíčovala neznámé písmo, dočetla se o válce mezi démonickými rody. Celé to sahalo až na počátky samotného pekla.

Nakonec musela ze sídla odejít. Hlava rodu. Muž, který ji miloval jako dceru o kterou přišel, pro ni otevřel portál zpět do lidského světa. Buď by zůstala a musela zemřít, nebo se měla schovávat a ž��t život nesmrtelné bytosti mezi lidmi.

Odešla a myslím, že se objevila někde na útesech v severním Irsku. Nakonec se měla dostat až do Londýna. A tady měla potkat jinou dívku. Jinou hrdinku, jiného příběhu. Nikdy se tam nedostala. Nikdy se nepotkaly.

A dneska je někdy v roce 2023. Přemýšlím nad ní. Nad Fialovým Zázrakem a kam se dostala. Kdo je. Kým je. Jestli někdy dostane dopsaný kapitoly. Jestli se někdy dostane z mý hlavy.

*

Tenhle koncept Fialovýho Zázraku a proč vznik jsem rozklíčovala až nedávno. Mý jméno mě proklelo a já potřebovala do něj vnýst trochu barvy. Vždycky to byla fialová. Stejně jako to muselo být číslo 7, nebo B které je připomínkou toho, kdo tohle začal. Vesmír je šikovná mašinka. Trust the process.

Je to jako když pečete. Vy mu dáte seznam ingrediencí a on vám z toho upeče. To že je výsledek něco jiného, než jsme chtěli, není vaše chyba. Příště dejte i postup, ne jen ingredience. A možná, že dostanete, co čekáte... Jenže pozor. To co ukuchtil napoprvé není nutně chyba. Někdy je to o mnoho lepší. Někdy to je celej svět zavřenej v jedný velký bublině. 

[pepikhipik]

ČVUT vyrobilo experimentální Carnotovu baterii. Namísto lithia používá žulový prach a má kapacitu 12 kWh

Obnovitelné zdroje energie jsou nepravidelné

Občas tedy vyrábějí elektřinu, i když to zrovna až tak nepotřebujeme

Exotické Carnotovy baterie jsou další způsob, jak ji ukládat

S nástupem nových a méně předvídatelných zdrojů elektrické energie se samozřejmě všichni ohlížejí po co nejefektivnějším způsobu, jak ji uložit na dobu, kdy bude opravdu potřeba.

Cest je celá řada, vzhledem ke stavu technologie a její komercializace ale nakonec v drtivé většině případů vítězí zdaleka nejdostupnější elektrochemické úložiště třeba v podobě lithiových akumulátorů.

Ne každý má na zahradě Dlouhé stráně

Technická místnost v domě vyzbrojená armádou lithiových článků je totiž přece jen o něco málo dostupnější než třeba vlastní Dlouhé straně. Představa soukromé přečerpávací elektrárny je sice lákavá, kdo má ale na zahradě dostatečně vysoký kopec, viďte?

Stejně tak nejspíše před Státní báňskou správou a sousedy neuspějete s prosbou, že byste si rádi za garáží vykopali důlní šachtu pro betonovou baterii Gravitricity, která ukládá energii vytažením závaží do výšky a přemění ji zpět na elektřinu uvolněním brzdy a roztočením generátoru.

Carnotova baterie

Takže budeme navždy odkázaní na skladné lithium a jiné konvenční chemické elektrolyty? Možná ne, přebytečnou energii bychom totiž mohli ukládat i ve formě tepla. Prostě tak, že nějaké vhodné médium zahřejeme a budeme udržovat při stále teplotě, no a až to bude potřeba, roztočíme s jeho pomocí parní turbínu, nebo vyrobíme elektřinu naprosto tiše nějakými vysoce efektivními Peltierovými články budoucnosti.

Jednou z cest je takzvaná Carnotova baterie pojmenovaná po otci termodynamiky Nicolasi Carnotovi a tepelný akumulátor, který bude laciný, dostupný, relativně rychle jej zahřejeme, ale přitom bude mít dostatečnou kapacitu, aby při přeměně tepla zpět na elektřinu dokázal dobít alespoň ten zatracený mobilní telefon.

Základní teorii máme už celou věčnost, praktická technologie je nicméně poměrně nová a stále ve vývinu, protože to doposud moc nedávalo ekonomický smysl. Nástup laciné elektřiny v dobách přebytku – třeba za nedělního větrného rána, kdy se sice listy vrtulí zvesela točí, ale fabriky s trochou nadsázky stojí –, dal nicméně zelenou všem neotřelým způsobům, jak tuto energii uložit.

Kamenný prach

Jak by tedy taková Carnotova baterie mohla vypadat v praxi? Leckoho by možná napadl bazének napuštěný kapalinou, kterou ohřejeme přebytečnou elektřinou stejným způsobem, jako když si ráno chystáme v rychlovarné konvici vodu na čaj. V praxi je ale mnohem vhodnější pevná látka – třeba rozdrcená žula.

Kamene je všude dost, no a když se pomele na správnou zrnitost, abychom se zbavili vzduchových bublin, mohli bychom jím vyplnit třeba vhodně izolovaný zásobník pod zahradou s maceškami. To vše beze strachu, kolik nabíjecích a vybíjecích cyklů unese. Je to přece kámen – stabilní látka, která sama o sobě vydrží miliony let.

Při nabíjení budeme dohřívat jeho horké jádro, stejně jako když udržujeme při chodu kamna na chalupě, no a při vybíjení budeme odebírat teplo spíše z okrajových částí, aby nám jádro příliš nevyhaslo.

Může něco takového opravdu fungovat? Ale jistě že ano, prototyp akumulátoru tvořeného 132 tunami kamenného prachu si totiž postavil třeba expert na tepelná čerpadla Stanislav Mach z Moravského Krumlova. S výsledky se pochlubil na youtubovém kanálu Electro Dad.

Experiment z ČVUT

Zkušenosti pana Macha využili také výzkumníci z Univerzitního centra energeticky efektivních budov ČVUT (UCEEB), kteří nedávno zveřejnili zprávu o svém vlastním konceptu skladování elektřiny v Carnotově baterii a na projektu spolupracovali právě se společností Tepelná čerpadla Mach.

Takže dejme tomu, že máme nějaké přebytečné teplo a elektřinu. Přebytečné teplo třeba z termických solárních kolektorů nám předehřeje pomletý prach na základní teplotu, no a fotovoltaické panely jej pak už jen elektricky dohřejí na tu cílovou. Právě tak se nabíjí prachová baterie Stanislava Macha.

Koncepce z ČVUT funguje podobně. Na vstupu pracuje s kompresorovým tepelným čerpadlem, které může zužitkovat již existující průmyslové odpadní nízkopotenciální teplo (60 °C) a pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů, respektive levných přebytků ze sítě, dohřeje prach na finální teplotu 125 °C. Laboratorní prototyp simuluje vstupní odpadní průmyslové teplo vytápěcí soustavou budovy ČVUT UCEEB.

Univerzální žulový prach

Experimentální akumulátor používá k ukládání tepla žulový prach, který je v Česku snadno dostupný a drtí jej každý lom. A co víc, prachový zásobník je oproti elektrochemickým článkům mnohem lépe škálovatelný.

Zatímco třeba takové 4,2V lithiové články musíme pro cílovou kapacitu a elektrický výkon sériově a paralelně zapojovat do složitých bateriových struktur, přičemž jednotlivé články mohou ke všemu v čase degradovat různým tempem, kapacitu prachové baterie zvýšíme jednoduše tak, že zvětšíme její zásobník, čímž zároveň docílíme i vyšší účinnosti samotné tepelné akumulace.

V tomto směru se proto Carnotova baterie podobá spíše přečerpávací elektrárně, jejíž kapacitu nafoukneme také jen prostým zvýšením hladiny v horní nádrži.

A proč vlastně jen 125 °C?

Jak už jsme si řekli výše, UCEEB zahřívá prachovou baterii na 125 °C a bystrý čtenář by mohl namítnout, proč na tak nízkou hodnotu, když kámen unese mnohonásobně vyšší teploty. Ostatně, takoví Finové v podobném experimentu zahřívají 100 tun písku až na 500 °C.

Limitem je v tomto případě způsob ohřevu. Zatímco Finové zahřívají písek pomocí proudu horkého vzduchu, který je rozpálený elektrickým odporovým teplem (paralela k naší rychlovarné konvici), Češi experimentují s efektivnějšími tepelnými čerpadly.

Běžné kompresorové čerpadlo nicméně není možné rozpálit na stovky stupňů Celsia, takže i ty nejlepší pracují s teplotami do 180 °C. Nižší teploty jsou šetrnější jak pro písty kompresoru, tak tepelné médium v jeho nitru.

Celý článek zde →

[devatykralik]

v pruhovaných ponožkách

na prahu bílé zimy

myju nádobí při svíčkách

a jím mandarinku k večeři

okamžik jak na věčnost

venku tiše nasněží

dnes chce se mi jít brzy spát

odmítám pozvání na pivo

necítím se tolik sám

v hrnečku po dědovi

teplem voní badyán

a po střeše našlapují kocouři

malou chvíli před usnutím

mám jemné světlo na duši

- devatykralik, 20/12/2022

[bezzivota]

poslední slova, které jsme si řekli

již dosud zní v šumech moře

odpočívají v duchu opuštěných domů

teď prosím tě o bezpeční prostor

kde čas plyne bezbolestně

těla nepodléhají pocitům

a kde má vlastní krev

přebývá zakořeněna v nestabilitě

a v opakujících vjemech

proč jsme je nechali trpět

proč jsme je nechali trpět a to celou věčnost

vždyť jsme pro ne nic nezískali

a pak jsme je opět ztratili

nemůžeme se pak divit, že přestali věřit v naději

(to, že ještě vidí jsoucno při přebuzení považuji za nehynoucí víru

za víru v žití

za víru ve štěstí

i za víru v neštěstí)

pro mně již doteď nejvíc znamenají

ty jejich hlasy, které drží mne ode mně

ode mně samé

protože nik na celým světě

nás nedokáže zranit

tak silně jako naše mysl ovládající naše tělo

[lamtncz]

PANDORA Krátký náhrdelník Třpytivé nekonečno 398821C01-50 Jemný krátký náhrdelník se symbolem nekonečna připomíná lásku, která trvá po celou věčnost. Vyrobený z lesklého sterlingového stříbra a ozdobený čirými kubickými zirkoniemi, symbol nekonečna je inspirovaný věčným poutem mezi matkou a dítětem. Tento náhrdelník dodává na vážnosti vašim emocím a pomáhá vám přesně vyjádřit, jak se cítíte, prostřednictvím všeobecně uznávaného znaku pro hluboké propojení. Noste ho s dalšími šperky inspirovanými tímto symbolem, nebo tento náhrdelník věčnosti darujte někomu, koho nekonečně milujete. Specifikace: Značka: Pandora Kolekce: Pandora Moments Kámen: Kubická zirkonie Barva: Průhledné Témata: Symboly Sub Theme: Infinity Typ výrobku: Náhrdelníky Položka: 398821C01-50 Kov: Sterlingové stříbro o ryzosti Ag 925/1000  (Více) Název materiálu: Silikon Rozměry: Tloušťka: 4,3 mm Hmotnost: 7 mm Šířka: 14 mm Hmotnost jednotky: 2,7 g

[achampnator]

Texty:

Čekal na vás,

Dokud jsem mohl

Dny ubíhaly rychle bez přestávky

Zastavil jsem se na místě a ohlédl se

K věčnému smutku jsem kdysi

Mé vzpomínky a další věci

nikdy nebude trvat tuto věčnost

Od začátku se trhám na kusy

A plakat v koutku svého srdce

ale prosím

Nikdy ztratit co zbylo

Ze všech těch dnů, které jsme strávili

Mám své výčitky

Jako ten den propásl jsem šanci

Čekal na vás,

Dokud jsem mohl

Dny ubíhaly rychle bez přestávky

Dneska se zase rozplývám

Dnes jsem se ošklivě zranil

Wohoh woha

Musíš to být ty

Wohoh yeah

Oh yeah

[terezafabi]

Den 21.

Honza si chce zapamatovat pár drobností: jak si furt otírá nohy o sebe, než jde do postele, protože je pořád všude písek. Jak lidé v ulicích ZÍRAJÍ. Opravdu, jedete nebo jdete okolo a oni vás častují dlouhými pohledy, provázejí celou ulicí a vyprovázejí na věčnost. Sebevědomě, mimo čas a prostor, teď a tady. Koukají beze studu a v právu. Já přidávám: jak je běžné, že jsou v přízemí otevřené dveře do příbytků starousedlíků, a oni v něčem, co vypadá jako chodba, sedí na koženém gauči, kouří a koukají na televizi. Vedle nich štěká psík. “Ještě tam napiš, ať vědí, že:” To tady teda neni žádná dovolená.” Tak. To by na úvod stačilo. Ráno standard hrůza, ale vlastně dneska lepší. Ještě jsem zapomněla napsat, že jak jsme na útesu, v noci tu buší vlny do zdí. Jako fakt hodně. Tak, že se fyzicky otřásá celý dům. Ani to tak nebylo na začátku, začalo to plíživě, ale jak se vlny zvedaly přes den, tak stejně hlasité a třaskavé byly v noci. Těšíme se do stabilní nepohyblivé postele. Dopoledne beru děti na pláž, je ale znát, že už jsme tu tři týdny a Jindrovi chybí kamarádi a nějaký kvalitní program. Dělám co umím a nakonec z pláže vytřískáme co jde, máme několik mušlí, hraní s kyblíky, Heduška ječí, že jí bolí odřená kolínka a chodíme je umývat. Siesta doma, Honza vítězoslavně přijíždí s holicím strojkem, o kterém sní už od příletu, a dokonce se jde i ostříhat. Po třech letech. Omládl o dobrou dekádu hrozně mu to sluší. Taťko, ty seš nějakej jinej.. Odpoledne vytuhnu, děti s Honzou jdou napřed a v podvečer se setkáváme s kamarády z Čech, kteří dnes přijeli do Puerta. Bohužel naše děti jsou totálně grogy, takže prokňourají krátké setkání a snažíme se je dostat domů. Na večer mám naplánováno balení, no trochu se k němu po deváté dostáváme, předcházející povídání s vínem je ale příjemnější. Tak ahoj Puerto de la Cruz, bylo nám tu moc pěkně. A zítra Candelaria. Doufáme v příjemné uvítání.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ ŠESTÁ – JSME TO, O ČEM A JAK PŘEMÝŠLÍME

Člověk má údajně nejvýkonnější mozek na naší planetě. Mimo to, že řídí naše základní biologické a fyziologické funkce, tak jej taky občas používáme k přemýšlení.

To, jak a o čem přemýšlíme nás výrazně utváří. Většinou uvažujeme o každodenních činnostech a banálních záležitostech, ale občas se nám podaří přemýšlet i o podstatných věcech života a našem bytí. Všechno naše myšlení je subjektivní a záleží na tom, jak nás naše smysly informují o našem okolí. Nemůžeme se vyhnout jisté míře zaujatosti, protože každý má jiný hodnotový systém, podle kterého věci přijímá nebo zavrhuje. Je pochopitelné, že na míře naší zaujatosti má velký vliv kde, kdy a komu jsme se narodili, včetně následné výchovy.

Naše myšlení nás ovlivňuje v tom, jak zacházíme se sebou, jak se chováme k ostatním a svému okolí. Na jeho základě si vybíráme kamarády, přátele, životního partnera a práci, kterou se živíme. Ze svého subjektivního pohledu ani nejsme schopni posoudit, zda naše myšlení je dobré nebo špatné. Ve své podstatě každý člověk se domnívá, na základě svého omezeného úhlu pohledu, že koná dobro, ale často tomu tak z objektivního hlediska není. Jsou některé extrémní případy, kdy si je vědom že páchá zlo, když někomu nebo něčemu ubližuje, ale většinou si nepřipouští, že by dělal něco špatného.

S pomocí svého myšlení vytváříme i svoji podobu, kterou ukazujeme vnějšímu světu. Je pochopitelné, že navenek chceme vypadat co nejlépe, přestože uvnitř jsme často zcela jiný. Naše přetváření je mnohdy součástí pudu sebezáchovy. Před vnějším světem skrýváme své slabosti a zranitelná místa. Pokud však přetvářka není dokonalá, jak tomu většinou je, tak okolí stejně pozná, že si hrajeme na někoho, kým ve skutečnosti nejsme. Málo kdo je natolik pravdivý a silný, aby vystupoval na základě svého hlubokého, vnitřního přesvědčení a myšlení. U takového člověka se potom tato otevřenost a poctivost prokreslí do jeho fyziognomie, celkového vzhledu a držení těla. Nejvíce to však dává najevo přímý, neuhýbavý pohled a jiskra v oku.

Zcela zásadně svým myšlením ovlivňujeme i své fyzické a psychické zdraví. Podle toho, jak jsme vnitřně klidní a vyrovnaní, tak jsme i zdraví. Vnitřní rozháranost, nedostatečné sebevědomí a celkový negativní pohled na svět nás dělá nemocné. Naopak uměřená sebedůvěra a pozitivní myšlení nás udržuje zdravé. Jsou období, kdy vše probíhá podle našich představ, jsme vyrovnaný, klidný a zdravý, ale přijdou i těžká období života, kdy naše jistoty jsou otřeseny. To se okamžitě projeví na našem způsobu myšlení, které začne být negativní a ovlivní náš zdravotní stav.

Součástí myšlení je i potřeba v něco věřit. V dobro, lásku, poctivost, pravdu, hodnoty, které jsou často ukryty v každém z nás a my je buď neumíme nebo nechceme objevit a užívat v běžném, každodenním životě. Bojíme se být těmi prvními, kteří odhodí masku přetvářky, která nás chrání před odcizeným, konzumním světem. Děláme to zcela právem, protože jakýkoliv projev dobra, lásky a lidskosti se v dnešní době považuje za slabost, kterou je třeba okamžitě využít nebo zneužít. Proto mnohý současný člověk projevuje to dobré spíše vůči svým zvířecím mazlíčkům, kteří nezneužijí jeho dobroty a jsou za ni vděční. Je to smutná skutečnost, kterou můžeme denně vidět okolo sebe. To neznamená, že bychom neměli milovat zvířata, ale jedná se spíše o míru, kde by láska a dobro se mělo vztahovat především k ostatním lidem a následně ke zvířatům.

V momentu, kdy myšlení omezené reálným světem nikam nevede, nebo je dokonce nesnesitelné, je dobré se uchýlit do světa nehmotného, metafyzického. Jedná se o věčný, ničím neomezený svět, který není pošpiněn lidskou malostí. Tomuto světu vládne pouze Bůh, v tolika podobách, kolik je věřících lidí na světě. Jeho často lidská podoba nám jej přibližuje a dělá pochopitelnějším. Není to pouze energie, světlo, nebo věčnost, ale bytost v něčem nám podobná. Víra v Boha je vrcholem lidského myšlení, kde je spojen mozek se srdcem. Tato víra je tam, kde už neplatí fyzikální zákony ani matematické výpočty, kterými si pyšný člověk dokazuje, jak daleko se dostal při poznávání vesmíru. Jeho poznání je omezeno hmotným světem a ten nehmotný je pro něho zcela nedosažitelný. Proto mu zbývá pouze víra v Boha, s pomocí které se může svými myšlenkami, ale i citem pohybovat ve věčnosti a nekonečnu.

Jsme to o čem a jak přemýšlíme. Jsme výplodem svých mozků. Výsledky můžeme vidět všude okolo nás. Lidé konzumního světa, bez základních myšlenek, víry a hierarchie hodnot. To neznamená, že bychom nemysleli, někdy myslíme až moc, ale pouze pro co nejlepší uspokojení svých malých, sobeckých potřeb bez ohledu na okolní svět. Dobře jsme si vědomi, že se nám to vymstí v podobě klimatických změn, masové migrace a nekončícího terorismu. Přesto nejsme schopni upravit způsob svého myšlení z čistě materialistického alespoň částečně na duchovní.

Způsobem myšlení se můžeme zachránit nebo zničit. Ze současného dění je však vidět, že jsme si jako zvířata s nejvýkonnějším mozkem vybrali tu druhou variantu.

[ao3feed-destiel-02]

Smrt a klid na duši

Smrt a klid na duši https://ift.tt/9RkdpwJ by AdaCordella Castiel nikdy tak docela nepochopil vznosnou metaforu o roztáhnutí křídel a vylétnutí z hnízda, vlastně nikdy moc nerozuměl příběhům jako takovým. Ve svých nejhorší dnech, kdy ho zmáhala bolest jak fyzická, tak i psychická, se naopak uchyloval do sebe. Zůstával s těmi, které miloval, o které se mohl starat -- se svou rodinou, v Bunkru. Co se Castiela týče, příběhy odváděly pozornost od toho, co bylo skutečně důležité. I když mu to připadalo jako věčnost, kdy naposledy vzlétl. Words: 2464, Chapters: 1/1, Language: Čeština Fandoms: Supernatural (TV 2005) Rating: Mature Warnings: No Archive Warnings Apply Categories: M/M, F/M Characters: Castiel (Supernatural), Dean Winchester, Sam Winchester, Eileen Leahy, Dean Winchester Jr. (Supernatural: Carry On) Relationships: Castiel/Dean Winchester, Eileen Leahy/Sam Winchester Additional Tags: Post-Season/Series Finale, Alternate Universe - Canon Divergence, Castiel's losing his mojo, Growing Old Together, Established Relationship, Domestic, Implied/Referenced Sex, Castiel struggles with himself, Cuddling & Snuggling, Castiel and Dean Winchester Have a Profound Bond, Comfort Reading, Late Night Conversations, Supportive Partners via AO3 works tagged 'Castiel/Dean Winchester' https://ift.tt/5h29tGB September 24, 2023 at 03:33AM

[lewisthomas1913]

Antaeus na Manhattanu 13/21

#LewisThomas #esej #AntaeusNaManhattanu (13/21) Musím s politováním říci, že jsem z toho na vlastní oči neviděl nic. Když se mi dostalo příslušného sdělení v televizi a když bylo sdělení potvrzeno ranními novinami, cítil jsem v kosterním svalstvu záškub

Musím s politováním říci, že jsem z toho na vlastní oči neviděl nic. Když se mi dostalo příslušného sdělení v televizi a když bylo sdělení potvrzeno ranními novinami, cítil jsem v kosterním svalstvu záškuby a puzení směrem k Manhattanu a počal jsem činiti přípravy k příslušné migraci. Ale tu jsem dočetl o kus dál, že vojenští mravenci odešli na věčnost.

[jajsemvelmiprohumor]

Bratři a sestry, bulvární výměna mezi panem/paní Brzobohatým a paní/slečnou Kuchařovou mne přirozeně vede k hlubokým teologickým úvahám o pomíjivosti. Zatímco takové to obyčejné, lidové manželství je unikátní vztah, který smíte v daném čase navázat pouze s jedinou osobou (pokud nejste muslim, mormon či jiný zvrhlík), církevní manželství smíte s jedinou osobu navázat pouze ve všech časech. Je pak pochopitelné, že tento nutný, avšak aposteriorní vztah nemůže skončit, může však začít být po určité době rozpoznáván jako nikdy neexistující. Jako když v dospělosti zjistíte, že nejste jedináček, ale máte někde své (pochopitelně méně citované) dvojče, nebo když si koupíte kradenou ojetinu, např. slona či tuleně, ale přijdou vám na to a řeknou, že jste majiteli daného vozidla nikdy nebyli. Proč o této zřejmé věci uvažuji nahlas? Nechci znít jako revolucionář, ale myslím si, že by se věčnost církevního manželství opepřená vaší omylností takové manželství rozpoznat měla vtělit do křesťanské liturgie. V určité fázi obřadu kněz komentuje manželský slib slovy "Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje". Tuto formulku bychom měli co nejdříve nahradit teologicky správnějším a pokornějším "Co velmi pravděpodobně spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje, ale těžko říct". Právě tyto úvahy vedou jednoho k hlubokém pochybování o smyslu všeho: stojíte v kostele, děláte všechny správné liturgické pohyby, říkáte všechny správné liturgické věci, takže máte pocit, že konáte církevní sňatek, ale s odstupem několika let se ukáže, že jste ve skutečnosti konali něco jiného a vy jste najednou za trumberu. Oddávajícím pana Brzobohatého se to stalo již dvakrát, což je prostě pech, ale to víte, manželství není pro všechny.

[prudsvetla]

„Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.“ William Blake

[pepikhipik]

Tip na divadelní představení

JURIJ ANDRUCHOVYČ

Ukrajinská anabáze. Strašidelná.

„Impérium si zahrávalo se svobodou, s myšlenkou na obrození a přetrvání. Jenže když se ta stará kurva vysvlékla ze své původní kůže, ukázalo se, že jinou nemá.“

DÉLKA PŘEDSTAVENÍ 115 minut PREMIÉRA 18. 12. 2022

Ukrajinský básník Otto von F. se jednoho sychravého podzimního dopoledne roku 1991 probudí s šílenou kocovinou v nejvyšším patře ubytovacího zařízení moskevského institutu – dočasného domova všesvazového výkvětu literatury. Vyprošťováky volají, a tak začne jeho fantasmagorická pouť hlavním městem rozpadajícího se impéria. Z výšin své „slonovinové věže“ sestoupí do nechvalně proslulé pivnice na Fonvizinově, dá si horkou lázeň v bytě své ruské milenky – lovkyně hadů, stane se svědkem teroristického útoku a v obchodním domě Dětský svět najde bránu do podsvětí.

Motá se sovětskou metropolí plnou generálů, tajemníků, cizinců, patriotů, opilců i senzibilů a přitom všem ještě stačí psát dopisy Jeho Přeukrajinskosti Olelkovi Druhému (Dolgorukému-Rurikovci), fiktivnímu následníkovi trůnu Kyjevské Rusi, za jejíž nadvlády nad východní Evropou najdeme vůbec první zmínku o nějaké Moskvě. Otto von F. je podrobován zkouškám a pokušením, kterým se brání a vysmívá, kterým odolává i podléhá. Otto von F., ukrajinský básník, hraje o vlastní duši.

Jurij Andruchovyč (1960) patří mezi nejznámější současné ukrajinské spisovatele, básníky a esejisty. Jeho proslulá Moskoviáda (1993) má podtitul „strašidelný román“. V karnevalové atmosféře, nerozlučně propojující ušlechtilé s nízkým, předkládá autor obraz rozpadu sovětského impéria, které přezkoumává své totalitní představy, předstírá změnu zákonů i životních návyků a doufá ve své obrození, ve svou věčnost. A stejně jako se karneval opakuje každý rok, tak se i cyklicky vrací imperiální dobyvačné války a v souvislosti s nimi připomínky společenského a osobního selhání. V kontextu současné geopolitické a vojenské situace nabývá tento obraz bezprostředně „strašidelných“ rozměru.

Inscenace vzniká v dramaturgické spolupráci s Ralfem Fiedlerem, dramaturgem hamburského Deutsches SchauSpielHaus Hamburk

Inscenace vzniká za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti .

NAPSALI O MOSKOVIÁDĚ: Pařízkova inscenace Andruchovyčovy Moskoviády, Revolver RevueHlavní je dožít zítřka, Deník N Ukrajinský boj o přežití i o vlastní duši, Český rozhlas VltavaMoskoviáda v Divadle X10, Česká televizeRusko je oživlá mrtvola, seznam.czKdyž se ruská imperiální pýcha rozteče..., iDnes.cz

PROGRAM K INSCENACI KE STAŽENÍ

***

Recenze:

Terezie POKORNÁ

Pařízkova inscenace Andruchovyčovy Moskoviády

Rok poté, co se Dušan Pařízek vrátil na čas k práci v Čechách, aby tu inscenoval v jednom večeru dvě hry Petera Handkeho s výsledkem, který je možné považovat za skutečnou divadelní událost (více zde), připravil zde další scénický opus (prem. 18. 12. 2022). Možná méně intelektuálně dobrodružný, zato bezprostředněji aktuálnější a širšímu publiku přístupnější, jak o tom svědčí i rychlá popremiérová série spokojených mediálních ohlasů a nemálo dopředu vyprodaných repríz. Pařízek i v tomto případě své práce, obecně stravitelnějším, a s tím také předvídatelnějším, vnáší do zdejšího divadelního života myšlenkovou, tvůrčí i profesionální úroveň, o níž si tu bohužel drtivá většina jeho kolegů přinejmenším v oblasti činohry už dlouho může nechat pouze zdát. Tak výlučná pozice v takovém kontextu je ovšem vždycky ošidná – a lze jen věřit, že vůči nástrahám místního provozu, které jsou tu i v oblasti kultury nemalé a záludné, zůstane tento divadelník, ceněný i v německy mluvících zemích, nadále obezřelý, věrný své dosavadní solitérní uvážlivé cestě.

Jeho zatím poslední pražský počin vznikl v rámci aktivit Divadla X10, také tentokrát si do tvůrčího týmu přizval několik svých osvědčených spolupracovníků. Dramaturgická volba je chytrá, přesněji řečeno je velmi chytrá právě ve spojení s Pařízkovou interpretační inteligencí a režijním stylem: ve vlastní dramatizaci inscenuje prózu Jurije Andruchovyče Moskoviáda (dramaturgie Ondřej Novotný ve spolupráci s Ralfem Fiedlerem z Deutsches ShauSpielHaus Hamburg). Knihu ukrajinský autor, narozený 1960, napsal v roce 1992, vyšla o rok později, česky ji vydalo nakladatelství Fra v překladu Miroslava Tomka a Alexeje Sevruka před osmi lety, aniž by vzbudila nějak bouřlivou veřejnou odezvu, zato dnes je vyprodaná a nedostupná i v antikvariátech. Její protagonista, ukrajinský básník Otto von F., má výrazně autobiografické rysy, Andruchovyč v ní sumarizuje zážitky, myšlenky a vize mladého spisovatele pobývajícího na literárním stipendiu v Moskvě období rozpadajícího se Sovětského svazu.

Próza bývá charakterizována jako postmoderní román. Co se na ní před třiceti lety a pro někoho snad i dnes může jevit jako nejoslnivější a v čem je blízká třeba Topolově Sestře, nevyzdvihuje Pařízkova inscenace jako nejpodstatnější – a dobře dělá. Efektní, fantasmagorický, delirický tok vyprávění, podstatně určený i prismatem protagonistovy sílící horečky a opilosti, není zvlášť s odstupem let nejcennější a jedinečný, v mnohém se jeví spíš jako dobový, stejně jako poučené, šikovně dávkované kulturní odkazy, narážky, obratně se prolínající žánrové polohy atd. A pro člověka, který prožil citelnou část života v totalitním režimu pod vojenským dohledem SSSR a má zároveň pod kůží zážitky z děl tuto zkušenost reflektujích spolu se zážitky ze silných děl celé ruské kultury, nejsou ani tak vzrušující a objevné jako spíš dobře známé či povědomé i různé obrazy ze samotného středu totalitní velmoci (o níž nepovrchní, živé, avšak střízlivé svědectví ve svých románech, ale i filmech, podal také Martin Ryšavý, Andruchovyčův jen o pár let mladší současník). Na Moskoviádě je skutečně pronikavá a dnes obzvlášť přitažlivá silná skepse spojená s velkou dávkou nekorektnosti, uplatňované ovšem všemi směry včetně vlastních řad, a hořká jasnozřivost, s níž autor už před třiceti lety vnímal – a to navzdory tehdy široce rozšířeným nadějím – pád Sovětského svazu, tohoto monstrózního mnohonárodnostního třaskavého amalgámu, násilím vytvořeného a udržovaného jen hrubou silou a cynickou, otupující barbarizací obyvatelstva, zajišťovanou v podstatné míře přísunem všudypřítomných alkoholických anestetik jakéhokoli druhu.

Motto inscenace a jeden z jejích základních důrazů případně vychází z místa, kde Andruchovyč píše o historickém okamžiku zdánlivě převratných změn k lepšímu, v jejichž epicentru se próza odehrává: „Impérium měnilo svou hadí kůži, přezkoumávalo své totalitní představy, diskutovalo, imitovalo změnu zákonů a životních návyků, improvizovalo na téma hierarchie hodnot. Impérium si zahrávalo se svobodou, s myšlenkou na obrození a přetrvání. Ale kůži měnit nemělo. Ukázalo se, že jinou nemá.“ V názoru na podstatu i perspektivy tohoto impéria tak Andruchovyč pozoruhodně souzní například s náhledy Josepha Conrada, formulovanými v eseji Autokracie a válka roku 1905 (stala se i východiskem ankety v RR novinách č. 8 /2022/), kde spisovatel, narozený 1857 coby polský šlechtic v ukrajinském Berdičevě, kromě jiného napsal: „Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit.“ Jedním z vrcholů Andruchovyčovy knihy i Pařízkovy inscenace je obludně karnevalová vize jakéhosi univerzálního ústředí ruského impéria, působícího v pekelných, nekonečně hlubokých katakombách pod moskevským metrem, v němž živí mrtví v maskách Ivana Hrozného, Lenina, Kateřiny II., Dzeržinského, Suvorova, Černé Punčochy a dalších splývajících v jedno precizují plán na udržení ďábelské velmoci, která bude nadále expandovat, mimo jiné postupujícím násilným mísením národů a národností, z nichž bude „šlechtit“ nové, „s tak pokroucenými názvy, že se za ně budou samy stydět: Rusoláky, Ukršany, Karelomingrely, Čerboslovaty, Rumungoly, Nizobajdžánce, Švéky, Ředy, Fracouzbeky, Bělošváby, Kurdofranky, Židoboly…“ Jinou nosnou, ač méně nápadnou rovinou prózy, kterou inscenace plodně sleduje, je otázka integrity hlavního hrdiny a vůbec jedince ve světě takového impéria, obraz jeho charakteru, duše.    

Formálně má pro divadlo Andruchovyčova próza několik příznivých východisek: zachovává jednotu místa a času a je psána v du-formě, protagonista vede nepřetržitý dialogický monolog se sebou samým, někdy snad i s fiktivním posluchačem-brachem, někdy s neméně fiktivním bájným ukrajinským mocným vladařem z dávných, ale možná ještě i budoucích časů, jemuž píše dlouhý dopis. Pařízkova dramatizace prozaickou předlohu v podstatném respektuje, zachovává většinu jejích témat a motivů i chronologii děje, začínajícího probuzením v sedmém patře a postupujícího v průběhu jednoho dne po vertikální ose nikoli k transcendentálním výšinám, ale stále níž a níž až do hlubin noci i země přes několik setkání (se spolubydlícími, přáteli, milenkou, sebevrahem, teroristou, kapsářem, zástupcem KGB či pseudomytickým vladařem-rodákem), odehrávajících se na několika zastaveních (kolej pro literáty, demonstrace, pivnice, obchodní dům Dětský svět či labyrint pod moskevským metrem). Některé pasáže knihy Pařízek ale ku prospěchu věci vypouští, jiné lehce posouvá (u Andruchovyče je protagonista zapojen do aktivit spíše perestrojkových, v inscenaci vyznívají spíš jako disidentské), něco přidává (extatická evokace minuciosní přípravy bujonu, který se stává nedosažitelnou metou v hladové frontě bufetu). 

Jako režisér a autor scény pak pracuje svými po léta pěstěnými prostředky, které lze označit jako vynálezavě a imaginativně minimalistické – Pařízkovu divadelní poetiku, související s precizním výkladem textu a důrazem na herce, lze charakterizovat jako obraznou věcnost a věcnou obraznost. To velmi dobře souzní s všudypřítomnou vnější a namnoze i vnitřní ubohostí světa, v němž se Moskoviáda odehrává – ubohost je ovšem v inscenaci zpřítomňována sice skromnými, elementárními, někdy až primitivními, avšak nikoli ušmudlanými, přibližnými nebo plochými výrazovými prostředky, takže mohou dávat, za klíčové účasti výborných herců a slov v jejich ústech, rozlet a věrohodnost i všem fantazijním rovinám. Neokázalost prostředků se tu nevylučuje s jejich působivostí. K přesvědčivosti přitom skvěle přispívá podzemní prostor Domu uměleckého průmyslu, přilehlý k pražské Národní třídě, syrový, neutěšený, zdevastovaný, ale rozlehlý pod zemským povrchem v několika úrovních, se schodištěm, ochozy a také geniem loci. Samotnou scénu tu Pařízek buduje opět z prken – nejdřív tvoří s praktikábly kompaktní jeviště, které pak spolu s protagonistou a celým dějištěm jeho příběhu postupně podléhá destrukci, rozkladu, zde doslova rozkládání, až na prvočinitele, z nichž některé nakonec evokují háky, šibenice nebo snad naddimenzované třísky či kosti čnící z trosek. Podstatná je po celou dobu práce se světlem a projekcí, s užitím epidiaskopů a důrazem na motivy stínů v převažující šedi a potemnělé sklíčenosti a bezvýchodnosti, v mnohém upomínající k expresionismu a ruské avantgardě včetně počátků filmu a němé grotesky. Tu evokují i některé herecké postupy a aranžmá nebo průběžné užití principu, v němž jsou lidský pohyb a akce izolovány od svého přirozeného průvodního zvuku, který je namísto toho paralelně ilustrován a zveličován zvukem umělým, odlidštělým – mnohotvárnou živou prací s mikrofonem a elektrickou kytarou. Zvuky se prolínají s živou hudbou (pod níž je podepsán Peter Fasching) v podání herců, zazní i Internacionála, avšak v táhle unylém, barově pokleslém zpěvu ženského hlasu ve scéně milostného zápasu-loučení, zaslechneme také ozvuky popkulturních skladeb. Kostýmy Kamily Polívkové vycházejí z širokého arzenálu současné módy, s patinou secondhandů, rušících sociální hradby, nestrhávají k sobě pozornost, jsou funkční a nápadité, s nenásilnými akcenty, jako jsou větší či menší kožešinové čepice nebo tři adidasové pruhy coby symbol prosperity.

Mnoho roztodivných postav ztvárňují pouze tři herci a jedna herečka, přičemž dva jsou obsazeni pouze v jedné, podvojné roli všudypřítomného protagonisty. Stanislav Majer a Martin Pechlát jako by do ní takřka plynule přešli z obdobě dvojjediného obsazení ve zmíněné předcházející Pařízkově pražské, handkeovské inscenaci, kde excelovali. I teď jsou dobří a výrazní, je ale poněkud nespravedlivé, když je pozornost v ohlasech spíš mechanicky, kvůli ústřední pozici hlavní postavy, věnována především jim. Do představení, která jsem viděla, vnášela přinejmenším stejný, ne-li silnější herecký tah Gabriela Míčová, což zaslouží vyzdvihnout o to víc, že ho byla schopna bez klopýtnutí udržet v několika velmi rozličných rolích, nadto ženských i mužských. Málokdy je v současném českém divadle k vidění zvláště u herečky tak silná a přitom přesvědčivá, přesně dávkovaná a ovládaná energie, taková, která zároveň nesklouzává k hysterii, falešnému patosu či sebeexhibici. Ale ani o mladém a nenápadně tvárném a rovněž přesném Václavu Marholdovi se nedá říct, že by v několika tzv. vedlejších rolích pouze zdatně sekundoval. Scéna, v níž s Míčovou představují dvě duševně i hmotně silně omezené provinční literátky naivně snící o dobytí Moskvy, může být příkladem nejen jejich hereckých schopností, ale i další z hodnot Pařízkova interpretačního přístupu: střeží se sebemíň sklouznout do prvoplánového výsměchu, parodování, vyrábění „humoru“, v Čechách tak oblíbeného vždycky, když se nedostavuje schopnost bezmoci a zlu čelit jinak. Zároveň to neznamená, že by inscenace byla bez vtipu, ironie, zdaleka neulpívá v pouze vážném a temném ladění. Je to obraz noční můry, tíživého, ale i tragikomického a groteskního snu, jemuž závažnost dává racionální vědomí, že byl, je a hrozí být, a to hodně blízko nás, především každodenní realitou.

Jí prochází hlavní hrdina, který snad někdy, na začátku, „hledal nějaký vlastní osobní prostor, způsob, jak zůstat v tom oceánu sraček bez poskvrny“, který jich ale v den, kdy se vše odehrává, na sobě má, jak se vyjevuje, už pěknou řádku. Jeho lidská i tvůrčí integrita je silně pošramocená, o psaní jen žvaní, bájnému ukrajinskému vladaři píše nakonec hlavně proto, aby z něj vydyndal stipendium, vůči přátelům a spolupracovníkům je nespolehlivý, ženy opouští a k jeho největším vinám v inscenaci nepatří podpis spolupráce (ostatně snad nenaplněné) s tajnou policií impéria, vůči němuž se slovy tak silně vymezuje, nýbrž hřích neslitovné tvrdosti v nenápadném okamžiku, kdy nevyslyší, z pomstychtivosti, zbabělosti, cynismu či pouhé otupělé letargie, volání bližního o pomoc v zápase o život – nikoli náhodou je tato chvíle provázena kvílivým echem skladby Child in Time od Deep Purple, v níž se zpívá o hranici mezi dobrem a zlem.

Zároveň je ale tento nehrdinský hrdina především „očitým svědkem“, vydávajícím zprávu o sobě samém i světě, jak ho zažívá a vidí. V něm stejně podstatné místo jako impérium zla má ukrajinský národ, jehož je příslušníkem. Ani ten nešetří, i vůči němu je sarkastický, nekorektní a nesentimentální. V závěrečném monologu pokorně, s věcným nadhledem, snad smířeně, snad už jen vyčerpaně vypočítává jeho přednosti i mnohé nedostatky, fatální historická i geografická omezení teritoria, v němž je mu dáno žít, smutný, jen drobnými, všednodenními radostmi tu a tam prozářený osud země, které se „občas zdá o Evropě“ a „před východem ji nechrání nic, dokonce ani hory“. Právě na pozadí takové nepatetické a neheroické charakteristiky ale divák, aniž by to muselo být jakkoli explicitně vyjádřeno, zůstavá nakonec především v úctě před lekcí srdnatosti, kterou v nedivadelní realitě dnes právě taková země dává nejen svému po věky brutálnímu utlačovateli, ale i domněle vyspělejší a silnější části světa. Z věcně proneseného závěru pak už jen mrazí: „Zůstává nám jen nejpřesvědčivější z nadějí, odkázaná nám slavnými předky: nějak bylo, nějak bude. Hlavní je dožít do zítřka“.     

Zdroj: https://www.bubinekrevolveru.cz/parizkova-inscenace-andruchovycovy-moskoviady