utikam - Tumblr blog

[utikam]

pustiny a pohřebiště

nedotknutelný plány mý sedmnáctiletý verze upínající veškerý kapacity k naději, že

bude jinak

už nerozeznávám písek od hlíny

táhnu se vypálenou zemí, nohy plný tekutýho skla

k fata morganě vlastního pohřbu

čekám na setmění

snad mě tuhý střepy donutí zastavit, než mě polkne

[utikam]

příšerný ticho, který následuje, kdykoliv dám najevo city

prázdno v tvejch očích, který přetejkaly láskou, když jsme se poznali

nevyhnutelná repetice rozpadů mejch vztahů, který měly bejt nekonečný

lidi mě zkrátka přestávaj milovat, když mě poznaj

to se stává není to

ničí

chyba

[utikam]

jsi zkyslý mlíko, který pořád dokola zapomínám v lednici, aby nesmrdělo v koši, pak se ho napiju a divím se, z čeho je mi zle

[utikam]

Praha je plná náhodných setkání, který mě nutí zpochybňovat mojí příčetnost.

[utikam]

[utikam]

T.

nesnáším, jak mi chybíš, když je mi zle

[utikam]

můj vnitřní kritik má hlas mojí babičky

nekonečnej kapající seznam špatně špatně špatně

tříštící se mezi hrby velblouda

není to nic

a přece jsem umořenej osel

vyrostlej kaktus ze semínek nenávisti který někdo jinej zasel

[utikam]

chci existovat bez zpětný vazby, na kterou jsem se nikoho neptala

[utikam]

to místo touhy po týrání má ve mně pořád pootevřený dveře

Jezinky můžou pusou napochodovat do trávicího traktu a vyvolat zvracení zkreslených vzpomínek

dezinterpretací nenávisti jako projevů citu

[utikam]

na co mít aplikace se vznešenými budíky, který po vás chcou, abyste probudili mozek počítáním elaborovaných rovnic, když můžete každý ráno rozbíhat závity přemýšlením, na čem jste to sakra zase usnuli, protože na vaší končetině je vycejchovaný Tvar™, který je NUTNO IDENTIFIKOVAT

[utikam]

„ale takhle OCD nevypadá, vždyť ti nevadí bakterie a bojíš se dezinfekce“

„ty nejseš autistická, vždyť normálně mluvíš a chováš se adekvátně, jen si občas prostě nehlídáš, co říkat a jsi trochu divná, dneska taky každej tvrdí, že má autismus“

Já, klinicky diagnostikovaná s obojím, v totálním meltdownu hystericky se mlátící do nohy při stěhování, protože mi lidi pokládají nábytek na zem od vápna a teď mám celej byt kontaminovanej, takže jen ležím v posteli spolubydlícího a už třetí den dovolený, kterou jsem si vzala na úklid, jen brečím a nemůžu spát:

Prosím neurodivergenty v okolí, aby případně zasílali tipy, jak se s tím vypořádat, já jsem zaseknutá a přehlcená

[utikam]

nechci si nic pamatovat

jenže tabuli nikdy nejde úplně smazat

jsem slepená křídovejma šmouhama

postav se třeba na hlavu, Lotova ženo

na všech budoucích linkách je traumaty obsazeno

nerozjíždíme se, i když máme zpoždění

[utikam]

Měly jsme hezkejch pár let, ne? A ty teď mizíš do jinýho státu. Něco ve mně si myslelo, že se to zvrátí a nestane, ale chtě nechtě se můj život posouvá někam jinam, na jiný místo, k jiným realitám, jiným lidem.

Vím, že tě ztrácím. Ty ještě ne. Hraniční mozky fungujou jinak než ty vaše. Budu pryč dřív, než si stihneš všimnout. Zavřu dveře, než si v nich amputuju nohu. Všechny zadní vrátka jsou jen převlečený gilotiny.

Změnila jsi mi život k lepšímu, v tolika ohledech. Na to se nezapomíná. V jistým smyslu jsi mě celou dobu učila, jaký to je žít bez traumat, zvládat navigovat ten cizí svět normální existence.

Přijít o tebe je neuchopitelný.

[utikam]

nesnáším sociální sítě

věčně číhající uložený ozvěny všeho

o co jsem přišla

jsem šťastná teď

ale s tím, jak jsem byla před dvěma lety už nemůžu srovnat nic

jednou možná najdu něco podobně pohlcujícího, ale tohle jen bodlo do místa, který už bylo zacelený

rozškrábalo vědomí, že už jsem to cejtila

a ztratila

tolikrát

jaká prázdnota ve mně

chybí mi šílenství nás dvou, chybí mi chtít a nebát se

kolik jich už bylo, kteří měli být napořád

a teď už do svýho bytu v srdečních komorách nepouštím ani sebe samotnou

jen snáším, že mi teče tolik krve do pokoje

dělám kompromisy, mlčím

potichu zrnko za zrnkem mizím v pustinách

[utikam]

Jak snadno zapomínám, jak násilím si musím držet v hlavě, že mi nechybí skutečnej člověk, ale iluze, co jsem měla, vykonstruovanej koncept nikdy nekončící víry v dobrotu, kterou mám jako týraný děcko doživotně zažranou pod kůží. Urážky nejsou láska, nezájem není pozornost, škrcení při hádkách není právo—

Dala jsem ti tolik let svýho života, požahala se o tebe nespočetněkrát a přece, když se zapomenu, nesoustředím, nechám unést traumata mazajícím mozkem, schází mi to, jak dokážou pálit tvoje slova v morku kostí i ten zákonitej moment k slzám tekoucí úlevy, když ti občas došlo, jak se chováš a skoro ses omluvil, abys vzápětí vymámil promiňlítopopelnahlavěberuzpátkyprosímneopouštějmě ze mě a spokojeně sledoval, jak spolknu všechno, co si pamatuju, vlastní realitu i prožívání z čirýho vděku, že jsi na chvíli připustil, že něco na tvým chování není v pořádku a všechno ti odkejvu, prosím, hlavně už přestaň, už nekřič, nebuď hnusnej, nenadávej mi, všechno polknu, ale ticho, prosím, už ticho, se vším souhlasím, zakrejvám si uši, kreju si hlavu, všechno je moje vina, prosím, přestaň, už dost, už se nenávidím dostatečně, už jsi zašlapal všechno, čeho si na sobě vážím, tak proč—

Proč to postrádám? Ten nekonečnej jojo efekt tvojí pozornosti a chtíče a nenávisti, za kterou mám bejt vděčná, k čemu to žije tak hluboko v mejch základech? Co je to tak fundamentálně špatně v mým mozku, že se dřív nebo později chci vrátit a přesvědčit se ještě jednou, ještě naposled, že ta plotna pálí a skořápky mi vytrvale křupou pod nohama na každým kroku? Jak je možný si vytvořit závislost na něčem tak toxickým, tak destruktivním?

Nesmím tě chtít

navždycky můj jedovatej

všudypřítomnej

kryptonit

[utikam]

před třemi lety

občas zapomínám, jak daleko jsem došla

i přes všechny ty hozený i přeřezaný klacky a bludný i vyrvaný kořeny a kapky vymílající zbytky příčetnosti

pořád tu jsem

[utikam]

jak je možný milovat někoho tak moc bez reciprocity

nechápu, jak čistý to je

jak perzistentní

neoddiskutovatelný

fakt