zaoponoudeprese - Tumblr blog

[zaoponoudeprese]

Kedysi som len vľúdne blúdila tmou, bez žiadneho cieľa. Stretla som ľudí, veľa ľudí. Každý z nich držal malú zápalku, ktorá mala rozžiariť môj život. Lenže vieš, zápalky vyhoria, zhasnú. Ale potom si prišiel ty.. a rozpútal si oheň, ktorý už neuhasí nikto

[zaoponoudeprese]

možná, že některé věci, které hledáme, tu zkrátka nenalezneme. jak už si budeme připadat blízko, stále to nebude ono. stejně tak, jako pravá čerň je někde ve vesmírné dáli, a vše, co máme možnost spatřit bude jen, ač sebevíce tmavší, šeď. možná, že klíčem je hledat tu nejtmavší šeď s uvědoměním, že černi jsme zatím příliš daleko, a být s ní spokojen.

[zaoponoudeprese]

Některé věci si nedokážu vysvětlit, ale prohlásit je za nevysvětlitelné je v určitých případech známka zbabělosti, lenosti nebo dokonce strachu. Je třeba se neustále pokoušet věci pochopit, jelikož to samé očekáváme od ostatních. Aby nás pochopili. Aby pochopili to, co děláme a aby byli prostě jednoduše stejně tak chápavý.

[zaoponoudeprese]

Predstavte si, že sa nachádzate uprostred situácie z bežného dňa. Ste medzi ľuďmi. Prebieha komunikácia. Počúvate, zapájate sa, diskutujete, presadzujete svoj názor. Počas tejto diskusie prijímate množstvo informácií. Množstvo pohľadov na danú tému. A máte aj ten váš. A stojíte si za ním.

Ale skúste sa zastaviť. Spomaliť čas a zvážiť názory a myšlienky iných. Prestaňte si predstavovať a začnite sa zaujímať o názory iných a zvážte svoj pohľad s tým ich a vytvorte úplne nový celok. Každý nám môže niečo ponúknuť, stačí keď to prijmeme.

[zaoponoudeprese]

meaningless

[zaoponoudeprese]

Much of love for one person.

[zaoponoudeprese]

Chtěl jsi někdy po boku jiného člověka zastavit čas? Chtělo se ti někdy utéct pryč ode všech a ode všeho jen s jednou jedinou osobou?

Počítal jsi někdy dny, minuty do chvíle, než ho zase spatříš? A když se ta chvíle blížila, byl jsi nervózní? Nemohl jsi utišit své srdce, ani dech. Nešlo to, byl jsi až moc rozrušený .

Měl jsi někdy pocit, že i když spolu strávíte veškerý čas světa, bude to prostě málo? Mohl by ses nekonečné hodiny jen dívat na ten neodolatelný úsměv, zdobící jeho tvář, spolu s jeho dokonale a šťastně zářícíma očima. Celé dny bys mohl poslouchat ten líbezný hlas. Cítíš, jak tě hladí po duši?

Ten pohled, který se ti naskytne, když má zavřené oči a nechává si snít. Vypadá tak klidně, křehce. Za každou cenu ho budeš ochraňovat.

Cítíš tu bezmoc? Když pláče a nevíš, jak utišit tu bolest? Otřeš slzy, ale hned přicházejí další. A ty bys pro jeden úsměv prošel bosý trnitou cestou až před bránu nebes, abys mohl poprosit o pomoc.

Když není při tobě, myšlenky směřují jen jedním jediným směrem a nejdou zastavit, ani utišit. Jako by sis to přál, že?

A když se tě dotkne, projede tebou pocit bezpečí. A lehká touha, už nikdy neodejít.

Měl jsi někdy takový pocit?

[zaoponoudeprese]

Některé šrámy jsou tak moc hluboko, že si ani nevšimneme jejich přítomnosti.

Nevšimneme si, že nás zraňují stále dokola a že ovlivňují naše chování. Že ovlivňují nás samotné a všechny naše kroky. Nevíme o nich, a tak se je ani nesnažíme zahojit.

Tak moc jsou hluboko, a tak moc bolí.

Dny, týdny, měsíce, roky. Nás ničí.

Trhají nás na kusy.

A pak, jednoho dne, už nejde dál si lhát.

Dál dělat, že tam nejsou. Těch šrámů si nevšímat. A jen se jim vyhýbat.

Najednou to nejde.

Když zjistíš, že tam jsou. A tak začneš pomalu každý šrám hojit.

A i když to bolí a bolí, víš, že jednou přijde den, kdy jejich bolest zmizí,nebo se trochu zmenší, a ty se budeš moct znovu nadechnout.

Tančit. Volně. Bez nich. A v ten den začneš znovu pořádně žít.

[zaoponoudeprese]

Doba prázdna. Doba všeho a ničeho. Každý máme vše, na co si vzpomeneme, ale nikomu se nedaří nalézat ten poslední díl skládanky. Rozhlížím se kolem sebe a vidím prázdné obaly masa, úzkozrace žijící jen ve svých poutech povinností. Vědomí skutečnosti, že můžeme mít všechno nám připomíná, že nevíme, co chceme. A je málo věcí budících v nás takový smutek, jako uvědomění si vlastního neuvědomění.

[zaoponoudeprese]

Čistota mysli. Na chvíli jsme se střetli pohledem.

Jsem šťastná , že je šťastný . S jinou Skvělou.

Jsem opilá.

Když se směje, přeji si, aby se mi smál v náručí. Aby se choulil ke mně. . Chci ho políbit.

První láska. Přátelství. Pokora.

Vzpomínám.

Moje vzpomínky nemají nic společného s minulostí. Nostalgie je svůdná lhářka.

a

Zapomínám. Na vše špatné, na všechny příčiny, jeho chyby, moje chyby. Vidím pouze to dobré, to krásné, to životní, nesmazatelné, navždycky vyryté a vryté.

Představuji si. jak jsme vyspěli a dospěli. Jak jsme dospělí. Svlékli jsme kůži, která nás omezovala. Já našla svůj klid, on uspokojilsvou zvědavost. Maluji příběh dokončeného kruhu. Návrat. Naplnění. Přátelství a partnerství. Rozum a cit. Můj klid a jeho bláznivost. Naše láska.

Pozoruji je. Nežárlím. Nezávidím.

Lžu si? Nevěřím.

Bylo by krásné, kdyby své štěstí sdílel se mnou, kdybych mohla o to štěstí pečovat, kdyby se mi zavěsil kolem krku a rozpustile zkoumal můj pohled. Kdybych byla jeho.

Miluji ho?

Ne.

Možná. Část mě. Ještě pořád. Otiskl se.

Ale oddávám se představám. Poddávám se příběhům. Životu. Citům.

Jsou svoji a já hledám svého.

Osudového. .

Orloj odbíjí. Otevírám druhé víno.

Je mi krásně.

Dojíždím vlnu nostalgie a začínám se smát. Po týdnu by mi stejně začal lézt na nervy.

Při čekání na budoucnost chytám kousky minulosti, jako padající sníh.

Jaké by to mohlo být? Ta představa je konkrétní vyjádření abstraktní touhy. Je obrazem konceptu mého citu. A on? On je symbol. Stal se tváří mé fantasie. Ideou ideálu.

Nedotknutelny, nedosažitelny, .

Miluji stín v záři plamenu vášně.

Jinou lásku si teď

ne-

-můžu

-chci

-dokážu

dovolit.

K.

💔

[zaoponoudeprese]

Na čo mi je srdce keď na ňom nemôžem nosiť lásku, ale iba vopred nenaplnené očakávania skryté pod kamienkami budúcnosti, ktorá nepríde.

[zaoponoudeprese]

Proč setrváváme na místě, kde již nemá velký význam být? Možná máme strach vydat se novou cestou, nebo čekáme na to, že se tu ještě něco objeví. Bohužel se takto mnohdy ochudíme o nové zážitky, příležitosti, lidi a poznání, které se nacházejí pouze na nové neznámé cestě.

Pokud nyní přešlapujeme na místě a víme, že nám stávající situace již nic nového ani obohacujícího nedá, zkusme se raději vydat jinam. Nevíme sice předem, co nám to přinese, ale dává to jistě větší smysl než setrvávat někde, kde nic nového určitě nenajdeme.. 

[zaoponoudeprese]

Společné mlčení je někdy velmi silné. Dokázat společně mlčet je dokonce často důležitější než dokázat spolu mluvit. V mlčení jsou skryté hluboké emoce a myšlenky. Ať chceme nebo ne, proudí prostorem a dotýkají se nás v nejhlubším nitru. Žádné mlčení není tak tiché, aby nám toho velmi mnoho neřeklo. S každým nejde mlčet. S některými lidmi mlčet nedokážeme, stejně jako s některými nedokážeme mluvit.

[zaoponoudeprese]

Vím, že mohou existovat světy, ve kterých jsem se rozhodovala jinak, a to mě dovedlo někam jinam, k někomu jinému. A srdce mě bolí pro každou verzi sebe sama, která neskončila s tebou.

- Možná v jiném životě

[zaoponoudeprese]

hladoví po životě vrháme se vstříc příboji, těm vlnám, které nás neušetří, které nás všechny smetou. ale naučí nás plavat. nebo utopí. 

[zaoponoudeprese]

Stojím na rozlehlé louce nedaleko menšího města, jehož šumění sem dolíhá jen jako nevtíravá kulisa, prolínající se se zpěvem ptáčků. Je velice časné ráno a ve vzduchu je cítit síla jara, kapičky rosy se třpytí na všech zelenkavých bylinách a travinách. Jejich květy se ještě nerozevřely, sluníčko je ještě nepolíbilo. Trpělivě s nimi na něj čekám. Našlapuji opatrně, abych ani jeden nový květ nerozšlápla svými teniskami, které už mám od rosy úplně promočené, ale nevadí mi to. Příjemně mi to chladí chodidla. Po chvíli však dojdu k velikému kameni a přece jen na něj hbitě vylezu, abych mohla pohodlně a v suchu čekat na slunce. Nebe je plné světle fialkových a bledě modrých mraků, co vypadají jako rozmazané šmouhy od malíře, který se snažil napodobit tok vody v horské řece. Na horizontu vidím první paprsky a nespouštím z toho místa oči, nechci přijít o ten zázrak, jenž v sobě tato chvíle nese. Netrvá to dlouho a z pár paprsků se stávají tisíce, jejich síla mě pomalu začíná oslepovat, ale nechci očima uhýbat. Ještě ne. Sedám si do dřepu a pokládám si bradu mezi kolena. Síla slunce mě hladí po tvářích, pomalu se roztéká po celé louce, až nakonec zalívá celou svou krásou každičký kout okolní krajiny. Ještě chvíli se mi daří neodvracet pohled od toho doslova a do písmene nebeského zdroje života, než konečně sklopím zrak, abych svým očím dala čas se vzpamatovat. Okamžitě se mi naskýtá další krásný pohled. Přímo naproti a jen pár metrů ode mne, sedí veliký zajíc. Sleduje slunce se stejným zaujetím jako já, skoro to až vypadá, jako bychom se snad vzájemně napodobovali či splývali. Je mi najednou do pláče, což zajíc nejspíš ucítil, na několik vteřin se ohlédl a poté se ladným zaječím skotačením rozbíhá směrem ke slunci a mě po tváři, jako krůpěje, stékají slzy štěstí...

[zaoponoudeprese]

THE SECOND ONE

zajímavý, jedna čára a ty začínající temný časy uvnitř hlavy se vrací.. Jak kdyby se temná holá skála dala do pohybu, jako kdyby dýchala, pomalu ale jistě se probouzela k životu.. chladné, smutné, temné. a přesto tak děsivě monumentální. jo prostě tam vždycky bude čekat… hlasy démonů se derou na povrch a jen šeptají.. “Co to říká?” ..

Ten temnej kousek mě, co byl zahnanej až skoro dozadu rozbil dveře co ho držely. bez zámku, bez klíče.. bohužel ty z těch důležitejch. pustit nepustit. Nevím. můžu si vůbec vybírat? Mám pocit že celou dobu stejně tahal za nitky a připravoval si půdu na návrat. Červenej koberec, prázdné oči duší lemujicí cestu zpět k vědomí.

Už jen vyčkávám. Možná trpím. nevim, nepoznám to po tý době. jasný že je část mě, ale ..

neni náhodou ta větší ?