zmotula

[zmotula]

Kvantifikovaný dům, část první

Nemám moc v lásce high-tech domy nacpané elektronikou, asi hlavně kvůli její poruchovosti. Zato ale mám v lásce čísla, takže když jsem zjistil, že existuje možnost měření energetické spotřeby domu s hromadou zajímavých statistických výstupů, neváhal jsem ani vteřinu (rozuměj váhal jsem jen týdny) a ověsil dům sondami.

Jde o řešení od české firmy Energomonitor, které se skládá ze snímačů na plynoměr a elektroměr, bezdrátových vysílačů a základnové stanice. Sondy na elektroměru a plynoměru odečítají aktuální spotřebu, kablíkem ji předávají do vysílače umístěného poblíž, a odtud data putují bezdrátem do základnové stanice, která je zobrazuje a ukládá na internet, kde se dají zobrazit ve specializované aplikaci.

Odečty aktuální spotřeby na elektroměru a plynoměru závisí na tom, jak máte starý přístroj. Nám naštěstí před pár týdny dodavatel vyměnil elektroměr za nový, který je vybavený optickým výstupem – diodou, která bliká frekvencí úměrnou aktuální spotřebě. Plynoměr máme starší, takže tady je to složitější. Pokud jsem to správně pochopil, na rotujícím číselníku je standardně nějaký magnetek, takže každá obrátka nejpravějšího válce číselníků se dá zaznamenat pomocí jednoduchého snímače (který je součástí sady od Energomonitoru).

Kromě sond na odečítání elektřiny a plynu jsme pořídili ještě vnitřní a venkovní teploměr, aby se spotřeba dala vztáhnout k aktuálním teplotám. Teploměry jsou také bezdrátové a se základnovou stanicí se párují stejně jako snímače elektřiny a plynu.

Instalace chvilku trvala, ale drobné kiksy v párování všech čtyř zdrojů dat jsem nakonec překlenul, takže vám můžu napsat, že aktuální vnitřní teplota je 21,4°, venkovní teplota je 17,8° (tomu moc nevěřím, ale třeba se teploměr ještě aklimatizuje), spotřeba elektřiny je kolem 40 W a spotřeba plynu nulová.

Dá se čekat, že bychom měřením spotřeby mohli ušetřit. Velmi zajímavá je například „mrtvá“ spotřeba domu, který „nic nedělá“, tedy například odběr ledničky a různých spotřebičů, které nejdou úplně vypnout. Celkově vzato si ale slibuju spíš lepší vhled do toho, jak celý dům funguje – režim topení, průběhy teplot v různých ročních obdobích, podíl pračky a trouby na spotřebě, a tak podobně. Dovedu si představit, že by tahle data časem ovlivnila například naši (ne)ochotu investovat do solárních panelů nebo kolektorů.

Pokud jde o zkušenosti s firmou Energomonitor, je vidět, že jde o zač��nající projekt, který rychle roste. S tím jsou spojené některé výhody, například snadno dostanete telefonní číslo přímo na technika, který se v prodávaném hardwaru dokonale vyzná, a určité nevýhody, například všeobecný zmatek. Do webové aplikace pro odečítání naměřených údajů se mi zatím nepodařilo dostat, ale na můj bug report odeslaný v sobotu v jedenáct hodin dopoledne firma zareagovala během pěti minut, což beru jako dobré znamení. Fandím jim a chyby mi nevadí, pokud se jimi někdo dostatečně rychle zabývá.

Poznatky z provozu příště.

[zmotula]

Pětadvacet divochů

Nejdřív jsem se tu lopotně snažil konstruovat rozmáchlé paralely, ale nakonec si říkám, že nejlepší bude konstatovat holá fakta. Nuže, tohle je klacek:

Když ho najdeme pod vánočním stromkem a rozpůlíme, získáme USB flash:

A na ní třináct hodin zvukového záznamu, který začíná zhruba takhle:

Pětadvacet kamarádů s mou ženou v čele mi k Vánocům tajně načetlo oblíbenou knihu mého dětství, Setonovy Dva divochy. Nejmladšímu herci jsou čtyři, nejstarším táhne na šedesát, některé kapitoly jsou nahrávané v Maďarsku, jiné ve Spojeném království, na záznamu máme ruchy kavárny i vadný odrušovací kondenzátor ždímající pračky, někteří vydávají zvuky rysa, jiní zpívají o sangerské čarodějnici, vyjmenováno je na desítky rostlin, ptáků, lesní zvěře a veškeré havěti vůbec a já jsem dojatý k slzám, protože krásnější dárek jsem nejspíš nikdy nedostal, a to prosím počítám i Lego Technic s pneumatickými písty.

Děkuju vám!

[zmotula]

Jak jsem viděl prezidenta

Za příznačného zvuku zkoušky sirén (první středa v měsíci!) jsme si dneska v Boskovicích odbyli návštěvu prezidenta republiky Miloše Zemana. Setkání se na poslední chvíli takticky přesunulo z náměstí do kapacitně omezeného zámeckého skleníku, takže dvacet minut před začátkem akce bylo plno a organizátoři přestali pouštět početné zájemce dovnitř.

Já už jsem tou dobou měl zabrané místo uvnitř mezi zástupy prezidentových fanoušků a šel jsem před skleník rozdávat červené karty. Musím říct, že takovou vlnu nenávisti jsem naposledy zažil, když jsem si někdy v primě omylem vzal na cestu do školy kšiltovku Sparty Praha. Dobře míněné rady starších a vyzrálejších spoluobčanů, abych si karty „strčil do prdele“ (pouze cituji, prý to není vulgarita) jsem neposlechl, zhruba desítku kusů jsem rozdal, zapózoval pro tisk, krátce a konsenzuálně si promluvil s členy antikonfliktního týmu (příjemní lidé, slíbil jsem nedělat kraviny) a už jsme se všichni hrnuli na svá místa dovnitř.

Přišel pan prezident, část sálu tleskala, část zapískala a zavlnila kartami, a hned jsme skočili na úvodní proslov. Pan prezident byl dobře připravený, řekl, že by se stát měl starat především o důchodce a začínající rodiny (potlesk), posteskl si nad almužnou, o kterou byly loni zvýšeny důchody (potlesk) a dodal, že by se měl uzavřít zákon, který by mafiány připravil o majetek a poslal je do vězení (velký potlesk).

Pak pan prezident gentlemansky zažertoval, že právo prvního slova (nikoliv právo první noci! ha–ha) dává červeným kartám, a nadešlo hvězdných třicet sekund vašeho pokorného vypravěče. Vysvětlil jsem panu prezidentovi, že my červení kartýři nesouhlasíme s tím, že chodí do úřadu nalitý, mluví jako dlaždič, uráží lidi od novinářů po ruské politické vězně, chtěl by „stabilizovat společnost“ podle čínského vzoru a zlehčuje situaci na Ukrajině (děkuji za pozornost, zdravím rodiče, ahoj mami jsem v televizi).

Zde by se hodilo na chvíli poodstoupit a vysvětlit si, v čem spočívá krása formátu „diskuze s občany“ (angličané na to mají hezký příměr shooting fish in a barrel). Nuže, diskuze s občany spočívá v tom, že dáte nějakému prosťáčkovi z lidu možnost položit otázku, načež dostanete libovolný prostor na její mylný výklad a demagogické odpovědi, kterými je prosťáček znemožněn a fanoušci nadšeni.

Pročež jsme se dozvěděli, že jsem s panem prezidentem v Číně nebyl (takže nemohu vědět, co tam říkal), na hrad nechodím (takže nemůžu vědět, jestli bývá opilý, ale kdybych chtěl, je možno mi zařídit kariérní postup, abych tam chodil), situace na Ukrajině je hrozná a válku přece nikdo nechce (nebo ano?), a sprostá slova používal blahé paměti už František Hrubín (nebo to byl Halas?), takže bych se měl „naučit poezii“ a můj život se rozzáří (potlesk).

Následovalo několik dalších dotazů z lidu (rozuměj vřelé přivítání v našem městě a žádost o autogram do knihy), citát z Masaryka a bonmot na závěr. Pak prezident zneuctilozdobil naši městskou zástavu a vydal se na oběd, protože ve skleníku se nekouří a kdo to má tak dlouho vydržet, vy lůzo.

Ve špalíru na odchodnou jsme si zase zamávali červenou kartou a nakonec jsem dostal hrozný kartáč od důchodců, jak si můžu dovolit takhle lhát panu prezidentovi, karty ať si zase „strčím do prdele“, že jsem hajzl a co že jsem vlastně v životě dokázal (to mě přimělo k zamyšlení, uznávám).

Když to shrnu, šel bych zase.

[zmotula]

Running a Statically-Generated Newspaper Website

I had the opportunity to build a website for a local weekly newspaper last year. The budget was tight and I only had about a month to release a first working version, making it an interesting challenge. After one year in production, I’d like to take a look at the technical choices I made and the results we arrived at.

I have always been fond of statically generated websites, starting with – the horror! – sources marked up in XML and processed using XSLT. Even though it was my technology of choice, I considered the static website generators as a kind of crutch, “real websites” being done as dynamic web apps. Today there seems to be a renaissance of static websites created using tools like Jekyll and the technique appears to be quite sensible for a lot of projects. Including, as you have probably guessed by now, the said newspaper website.

The overall project structure ended up very simple: Several static pages for things like contacts and ad price lists, the articles stored in a bunch of Markdown files, some YAML files with structured data like the list of authors, and finally several JavaScript files to add dynamic client-side behaviour like ad rotation or column balancing.

Everything is stored in a Git repository and hosted on GitHub. I’d love to use the GitHub Pages feature to make without a server at all, but since I had to write one or two Jekyll plugins to help with the category and tag indexes (and GitHub doesn’t support plugins), I had to host the built website on my server. When the source code on GitHub changes, a webhook pings my server, making it pull and rebuild the latest version. Also, there’s a cron job to rebuild the website each morning in order to publish a fresh dose of articles scheduled for the day.

Image hosting was an interesting issue. Storing the images in the main repo is not a viable option, since it quickly pushes the repo size past sensible values. On the other hand, creating thumbnails by hand and uploading the images to a server using FTP would be too much trouble during article updates. In the end I tried a path of least resistance and simply used the imgur image hosting service that offers a “naked” image hosting with no dirty tricks, takes care of the thumbnails and also makes it a no-brainer to upload the images. The free imgur account limits the total number of images that can be displayed (the older images past the limit stop showing up), but I simply migrate the images to our server each several months using a simple script.

I was worried about Jekyll’s performance, since a website rebuild slows down considerably as the number of articles goes up. But right now the _posts folder contains about 1500 articles and although the rebuild takes over two minutes and can no longer be used for “interactive development”, it can be lived with and is no issue at all during deployment.

What I like:

The whole article database is under a nice version control, making it trivial to track changes.

GitHub’s web editor is very convenient for quick typo corrections.

All posts are just Markdown files, which means I can use the usual Unix toolbox for batch updates (find, vim, ack, perl, and so on).

There are almost no server requirements, the built website is simply a bunch of static files.

Once the website is deployed, there’s nothing to break.

What could be better:

Inserting articles is too hard for a layperson. GitHub makes it much easier, but if I had the time and budget, a dedicated editor atop the GitHub toolchain would be much better. I have tried Prose.io which would be almost a perfect fit for us, but found it too rough even to put additional work into.

I would love a real templating language like Perl’s Template Toolkit. Jekyll’s Liquid offers a lot, but the features don’t make up a coherent language and I find myself writing crazy hacks all the time.

Overall, some kind of “static website generator toolkit” would be better than an app, however extensible with plugins. I think it would make much sense to structure Jekyll as a library, with the command-line tool being just a tiny wrapper above it.

Overall, I am very happy with the direction and I think that it would be easily possible to evolve the toolchain further. Which, sadly, will probably not be the case here, since the newspaper is going out of business for unrelated reasons.

[zmotula]

Nové Boskovicko.cz po roce provozu

Za chvilku to bude rok, co jsme spustili novou verzi webu místního regionálního týdeníku Boskovicko.cz. Součástí webu bylo nově také pořádné sledování statistik pomocí Google Analytics, takže po roce provozu nastává radostné období, kdy se kromě sněhu můžeme přehrabovat i v číslech.

Nejprve stručný úvod do terminologie. Google Analytics nabízí tři základní zajímavé metriky: users (uživatele), sessions (návštěvy) a pageviews (zobrazené stránky). Zatímco poslední zmíněná metrika je jasná a na výsledný údaj je slušný spoleh, první dvě zasluhují podrobnější zmínku. Samotný pojem uživatel je trochu na vodě, protože Google samozřejmě (zatím?) nemá všechny návštěvníky webu očipované, takže je nemůže sledovat dostatečně přesně; údaj je zkreslený například střídáním prohlížečů a počítačů. Návštěva je zhruba to, co byste čekali, tedy zobrazení několika stránek jedním uživatelem v rámci nějakého časového okna. Jeden uživatel tedy může mít několik návštěv denně a v rámci každé návštěvy se započítá aspoň jedno zobrazení stránky.

A teď hurá do čísel. Za rok provozu nový web obsloužil zhruba 28 tisíc uživatelů, kteří ho dohromady poctili více než 58 tisíci návštěvami a prohlédli si necelých 164 tisíc stránek. Pokud všechno funguje, tady si můžete prohlédnout roční návštěvnost na interaktivním grafu.

V říjnu je krásně vidět největší vrcholek návštěvnosti, o který se nepřekvapivě postaraly komunální volby. Čímž se dostáváme k oblíbené kategorii nejčtenějších článků:

Koalice v Boskovicích uzavřena

Komunální volby rozeštvaly hnutí ANO v Boskovicích

Otevřený dopis pro ředitelku ZUŠ

Drogová scéna na Blanensku

V Boskovicích usilují o otevření waldorfské školky

Boskovické strany se začínají připravovat na komunální volby

Ve Vranově vyhrál Krátký

Nové zastupitelstvo Boskovic

Ve Skalici žila princezna z Krakatitu

Rozhovor s Martinem Krajíčkem

Zajímavá jsou také klíčová slova, která uživatele na web přivádí z vyhledávačů. Takhle vypadá první desítka:

kunštátský jarmark program 2014

volby boskovice

boskovice

rozdělení grantů

hazard letovice

panský dvůr boskovice

rekonstrukce židovské školy

grantový systém

přestavba

hrůzová

Co se zeměpisu týká, drtivá většina návštěv pochází samozřejmě z ČR. Zbývající země jsou zastoupeny v následujícím poměru:

V rámci ČR vypadá rozdělení návštěvnosti takhle:

Dohledání města uživatele ovšem není úplně jednoznačné, zvlášť pokud jde o města s menším počtem obyvatel, takže na data není úplně spoleh. (Viz například zcela chybějící Kunštát.)

Velmi zajímavá je frekvence návštěv, tedy kolikrát který uživatel web navštívil:

Je vidět, že dobré tři čtvrtiny návštěvnosti vytváří občasní nebo zcela náhodní uživatelé, a pouze zbývajících několik tisíc návštěv patřilo pravidelným čtenářům.

Z technického pohledu je zajímavé zastoupení hlavních prohlížečů:

Vysoké zastoupení rozumných moderních prohlížečů je potěšující. Pokud jde o Internet Explorer, převažují novější verze 10 a 11, ale čtvrtinu z podílu IE ještě pořád tvoří verze 8.0 vydaná před pěti lety – o stopovém zastoupení starší verzí včetně třináctiletého dinosaura IE 6.0 nemluvě.

Pokud jde o fyzické zařízení, 85 % návštěv jde ze stolních počítačů, zbytek tvoří telefony a tablety.

Návštěvnost během roku rostla, ale bylo by zajímavé zjistit, nakolik za to může jednoduše vyšší pokrytí vyhledávači, a nakolik jde o nárůst pravidelných čtenářů. Podle následujícího grafu to vypadá, že podíl nových návštěv klesá, a tedy skutečně roste počet pravidelných čtenářů:

Celkově vzato je tu evidentně potenciál pro zlepšování, s ohledem na to, že samotné Boskovice mají přes 10 tisíc obyvatel a spádová oblast ještě mnohem víc. Uvidíme, jestli bude se k čemu vracet za rok.

[zmotula]

Sledovanost předvolebních rozhovorů

Abych si ukrátil sledování naskakujících volebních výsledků, spočítal jsem zatím statistiky sledovanosti předvolebních rozhovorů, které jsme natáčeli.

Server Vimeo, na kterém jsou videa nahraná, rozlišuje tři zajímavé metriky: počet načtení videa (například zobrazení na Facebooku), počet spuštění a počet zhlédnutí od začátku do konce. Identita uživatelů se nesleduje, ani anonymně, takže můžeme sloužit pouze počty spuštění a zhlédnutí, nikoliv počtem diváků. Sledovali jsme období od neděle 21. září do volební soboty 11. října, výsledky jsou následující:

Počet spuštění dělá celkem zhruba 4400:

Počet nepřerušených zhlednutí od začátku do konce se vyšplhal na 524:

Zájem diváků podle počtu zhlédnutí:

Luděk Řehoř, ANO (102)

Vladimír Farský, KSČM (74)

Pavel Vlach, TOP 09 (73)

Radek Mazáč, Sportovci (69)

František Sivera, ODS (61)

Hana Nedomová, ČSSD (52)

Michal Staněk, Strana zelených (49)

Jaromíra Vítková, KDU-ČSL (44)

Zájem diváků podle počtu spuštění:

Luděk Řehoř, ANO (1049)

Pavel Vlach, TOP 09 (622)

Radek Mazáč, Sportovci (554)

Vladimír Farský, KSČM (548)

František Sivera, ODS (423)

Hana Nedomová, ČSSD (421)

Michal Staněk, Strana zelených (403)

Jaromíra Vítková, KDU-ČSL (359)

A jelikož průměrná délka rozhovoru je asi půl hodiny, 524 úplných zhlédnutí je 262 hodin neboli jedenáct nepřetržitých prosledovaných dní. Respekt!

[zmotula]

iPhone 5/6/6+ Keyboard Sizes

This post was moved to a separate GitHub repo.

[zmotula]

Jsou z masa

(překlad povídky They’re Made Out of Meat Terryho Bisona.)

„Jsou z masa.“

„Masa?“

„Z masa. Jsou z masa.“

„Masa?“

„Je to nade vší pochybnost. Sebrali jsme několik kusů z různých částí planety, přenesli je na palubu našich průzkumných lodí a analyzovali skrz naskrz. Jsou kompletně z masa.“

„To není možné. Co ty rádiové signály? Hvězdné vzkazy?“

„Mluví sice prostřednictvím rádiových vln, ale signál nevychází z nich. Vychází ze strojů.“

„V tom případě nás zajímá ten, kdo postavil ty stroje.“

„Stroje postavili oni. Teď ti to vysvětluju. Maso postavilo stroje.“

„To je absurdní. Jak může maso postavit stroj? Chceš po mně, abych věřil v existenci inteligentního masa?“

„Nic po tobě nechci, prostě ti to oznamuju. Tyhle bytosti jsou jedinou inteligentní formou života v tomhle sektoru a jsou z masa.“

„Možná jsou jako orfolejci. Rozumíš, uhlíková inteligence, která v rámci životního cyklu projde masovou fází.“

„Ne. Narodí se jako maso a umřou jako maso. Sledovali jsme několik jejich životních cyklů. Netrvalo to dlouho – máš představu, jak dlouho takové maso vydrží?“

„Ušetři mě, prosím. Možná jsou maso jen zčásti? Rozumíš, jako weddilejci. Masitá hlava a uvnitř mozek z elektronového plazmatu.“

„Ne. Hlavu z masa mají, jako weddilejci, takže nás to napadlo. Ale jak jsem říkal, prošli jsme je skrz naskrz. A jsou z masa, od hlavy až k patě.“

„Mozek nic?“

„Mozek samozřejmě mají. Ale z masa! Vždyť ti to povídám.“

„Tak čím přemýšlí?“

„Ty to nechápeš, že ano? Prostě to odmítáš připustit. Myslí normálně mozkem. Masem.“

„Myslí masem! Chceš po mně, abych věřil v inteligentní maso!“

„Ano, inteligentní maso! Sebeuvědomující se maso! Milující maso. Snící maso. Nic než maso. Už je ti to jasnější, nebo to vezmeme ještě jednou od začátku?“

„Božemůj. Takže ty si neděláš legraci. Jsou z masa.“

„Díky. Konečně. Ano, jsou z masa. A už se nás snaží kontaktovat téměř stovku svých let.“

„Božemůj. A co nám to maso chce?“

„Nejdřív chce mluvit s námi. Pak se předpokládám pustí do zkoumání Vesmíru, kontaktuje další inteligentní formy, výměna myšlenek a informací. Jako obvykle.“

„Budeme mluvit s masem.“

„Tak nějak. Aspoň podle toho, co vysílají rádiem: ‚Haló. Je tam někdo? Je někdo doma?‘ Plus mínus.“

„Takže oni skutečně mluví. Slova, myšlenky, abstrakce?“

„Přesně tak. Všechno z masa.“

„Ale teď jsi říkal, že vysílají rádiem?“

„Oni vysílají rádiové vlny, ale co myslíš, že je v nich? Zvuky masa. Znáš ten zvuk, který se ozve, když plácneš kusem masa? Oni tak mluví – plácají kusem masa jeden na druhého. Dokonce umí zpívat, tlačí vzduch skrz maso.“

„Božemůj. Zpívající maso. To už je na mě moc. Co navrhuješ?“

„Oficiálně, nebo neoficiálně?“

„Obojí.“

„Oficiálně vzato máme za úkol kontaktovat, přivítat a zaznamenat všechny inteligentní formy a víceformy života v tomhle kvadrantu Vesmíru; bez předsudků, strachu nebo protekce. Neoficiálně vzato navrhuju vymazat záznamy a na celou věc zapomenout.“

„Doufal jsem, že to řekneš.“

„Zní to tvrdě, ale všechno má svoje hranice. Copak chceme kontaktovat maso?“

„Stoprocentně souhlasím. O čem bychom se bavili? ‚Ahoj maso, jak se máš?‘ Ale můžeme si to vůbec dovolit? O kolik planet jde?“

„Jen o jednu. Umí ve zvláštní masné schránce přeletět na jiné planety, ale neumí na nich žít. A jelikož jsou z masa, umí se pohybovat jen v prostoru typu C. Takže jsou omezeni rychlostí světla a pravděpodobnost, že nás někdy kontaktují, je mizivá. Nekonečně malá, abych tak řekl.“

„Takže prostě budeme dělat, že ve Vesmíru není nikdo doma?“

„Tak.“

„To je tvrdé. Ale jak jsi sám řekl, kdo se bude bavit s masem? A co s těmi, které jsme vzali na naše lodě, které jsme zkoumali? Nebudou si něco pamatovat?“

„Pokud ano, budou za šílence. Hezky jsme jim uhladili maso v hlavě, takže si nás budou pamatovat jen jako sen.“

„Masný sen! Tak nakonec z nás je masný sen, to tak zvláštně sedí.“

„Celý sektor jsme označili za neobydlený.“

„Dobře. Souhlas, oficiální i neoficiální. Případ uzavřen. Máme další? Něco zajímavého na téhle straně galaxie?“

„Ano. Značně plachý, ale neuvěřitelně roztomilý inteligentní vodíkový shluk ve hvězdě třídy IX v zóně G445. Už jsme byli v kontaktu před dvěma otočkami galaxie, chtěl by se zas kamarádit.“

„Nikdo nevydrží dlouho sám.“

„Není divu. Představ si, jak nesnesitelně, nevýslovně studený by Vesmír byl, kdybys v něm byl sám…“

[zmotula]

Otevřený dopis boskovickým zastupitelům

Vážení zastupitelé!

Chtěl bych se ještě krátce vrátit k otázce hazardu v Boskovicích. I když jsem měl výhrady k diskuzi, kterou vedení města na toto téma nedávno uspořádalo s panem Verostou, za jednu věc jsem byl velmi rád: nikdo už zde nepochyboval o tom, že hazard je pro naše město problém. Že šedesát miliónů, které ročně v boskovických automatech zmizí, musí někde chybět. Že deset miliónů, které město z tohoto provozu získá, by naopak nijak výrazně nechybělo v rozpočtu města. Zvlášť když jde o peníze draze vykoupené zhoršenou sociální situací postižených rodin – a nejen těch, jak ukázal případ nedávno zatčeného hráče, který peníze na hazard získával vykrádáním rodinných domů na Boskovicku.

Diskutovali jsme prakticky o jediném: jestli zákaz hazardu skutečně něco řeší, nebo jestli jde o opatření, které by naopak mohlo způsobit víc potíží než užitku, jak tvrdil i vámi pozvaný odborník pan Verosta. Tento argument má logiku – například pokusy o řešení problémů s alkoholem prohibicí nemají historicky příliš dobré výsledky.

Problém je v tom, že odborný pohled adiktologů je přesně opačný. Nabídka hazardu podle nich hraje velkou roli v určování poptávky a její omezování považují za jeden z nejefektivnějších způsobů řešení problémů s hazardem – na rozdíl od informačních a osvětových kampaní, které navrhuje pan Verosta, a které na jeho popud doporučila rada města. (Čerpám z osobní korespondence s odborníky z Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Všeobecné fakultní nemocnice Univerzity Karlovy a publikace Prevence problémového hráčství vydané nedávno Úřadem vlády ČR.)

Co se týká pana Verosty, už v době, kdy byl u nás v Boskovicích na diskuzi o hazardu coby nestranný odborník, se v reportážích ČT a TV Nova mluvilo o jeho napojení na hazardní průmysl. Před několika dny byl navíc odsouzen k nepodmíněnému pětiletému trestu za podvody s exekučními příkazy. To nutně nezpochybňuje jeho odbornost ve věci hazardu, ale zcela nepochybně to ničí jeho pověst důvěryhodného člověka, který by měl městům radit s regulací hazardního průmyslu, v němž se točí milióny a miliardy.

Vzhledem k výše uvedenému bych vás tedy chtěl poprosit, abyste se k tématu regulace hazardu ještě vrátili, posoudili odborné argumenty skutečných adiktologů a zakročili proti hazardu, který poškozuje naše město. Nespokojujme se prosím s alibistickými neefektivními kroky, které nám doporučil odsouzený podvodník.

S úctou, Tomáš Znamenáček

[zmotula]

Dokompostováno

Téměř na den přesně tři roky od založení kompostu si dnes šťastný zájemce Marek odvezl první várku hotového kompostu:

Celkově můžu projekt kompost označit za jednoznačný úspěch. Kompostér má objem 350 litrů, přispívají do něj tak 3–4 domácnosti a zaplnil se teprve teď, takže jde o velmi nenáročný a prakticky bezúdržbový systém smysluplné likvidace rozložitelného odpadu.

Mezi který, jak jsme se dneska přesvědčili, nepatří korkové špunty od vína.

[zmotula]

Jak funguje Bitcoin

Bitcoin je decentralizovaná digitální měna.

Začněme spojením „digitální měna“. Vyplývá z něj, že existuje nějaký digitální ekvivalent papírových peněz, jakési digitální bankovky tvořené pouze šrůtkem čísel?

Ne nutně. Základní potíž je v tom, že všechna digitální data (neboli stručně čísla) se z principu věci dají snadno kopírovat. Když vám ukážu například číslo 123, jak bych vám mohl zabránit v tom, abyste si ho zkopírovali? Případně jak bych mohl zařídit, aby vaše „kopie“ byla jiná, horší než můj „originál“?

Všechny takové snahy jsou odsouzené k neúspěchu. A podobně problematická by tedy byla snaha vystavět digitální měnu na jakési naivní digitální verzi papírových peněz. Protože co by držiteli digitální stokoruny bránilo v tom, aby ji bezpracně zkopíroval a následně utratil dvakrát?

Mohlo by mu v tom zabránit, kdybychom změnili úhel pohledu a namísto jednotlivých „bankovek“ bychom centrálně sledovali a zapisovali všechny peněžní převody. Jinými slovy: Mám-li sto korun, znamená to, že mi někdo sto korun dal a já je ještě nedal nikomu dalšímu. Když tedy dostanu digitální stokorunu, pořídím její kopii a následně se ji pokusím utratit dvakrát, může naše centrální instituce na základě svého seznamu transakcí nahlásit faul: Utrácím peníze, které bych neměl mít.

Tady se ovšem dostáváme k tomu, že Bitcoin je systém decentralizovaný, takže v něm žádný podobný policajt není. Což je dobře, protože centrální bod by byl z hlediska výkonu i bezpečnosti slabým místem celého systému. Mohl by se stát obětí cíleného útoku, regulace ze strany státu, a tak dále. Jenže jak zařídit, aby naši velkou „účetní knihu“ všech transakcí vedli společně všichni uživatelé systému, aniž by ji nějaká skupina mohla úspěšně falšovat nebo sabotovat?

Řekněme, že na můj bitcoinový účet přistane nějaký počet bitcoinů; tato transakce se stane součástí společné účetní knihy. Když následně touto částkou zaplatím obchodníkovi za zboží, do účetní knihy se opět zanese nová transakce, a kdybych se pokusil peníze utratit podruhé, protistraně stačí zkontrolovat účetní knihu a ví, že už jsem peníze utratil jinde. Jenže co když nebohý druhý obchodník transakci přijme a teprve následně k němu dorazí informace o tom, že už jsem příslušné peníze dal jinému?

Řešení tohoto problému je do velké míry jádrem Bitcoinu. Hlavní trik je v tom, že nové transakce se do společné účetní knihy nedají zapisovat jen tak. Kdykoliv chce někdo přidat novou transakci, oznámí ji všem ostatním. Do účetnictví ji ovšem smí zapsat pouze ten, kdo vyřeší výpočetně složitou úlohu spojenou s touto transakcí. Jakmile si tedy počítače zapojené v systému Bitcoin všimnou nové transakce, začnou řešit a během krátké doby, řekněme několika minut, některý z nich úlohu vyřeší a transakci připíše do účetní knihy.

Může se stát, že se úlohu podaří vyřešit dvěma počítačům těsně za sebou. Oba mají dojem, že jsou první, a oba změní účetní knihu. Dojde tím k jejímu rozštěpení, vzniku dvou různých verzí, což je samozřejmě nežádoucí. Platí ovšem pravidlo, že počítače berou jako autoritativní pouze verzi s největším počtem transakcí. A jelikož o zápis do knihy soutěží velký počet zájemců, jedna z obou verzí brzy převáží, roste rychleji a druhá zaniká.

Tím je systém zároveň chráněn proti cílenému narušení účetní knihy. Dejme tomu, že chci svou digitální stokorunu utratit dvakrát. Poprvé to není problém, transakce je legitimní a stane se součástí autoritativní účetní knihy. Druhé utracení už by ale do téže knihy připsáno nebylo, protože protiřečí mé předchozí transakci. Jediná má šance je tedy zařídit, aby každou z mých transakcí viděla jen jedna část uživatelů a došlo ke vzniku dvou soupeřících verzí účetní knihy. V každé z nich by byla má utracená stokoruna a já bych tím v jisté chvíli mohl teoreticky přijít ke zboží za dvě stovky. Problém je v tom, že mnou kýžené rozštěpení účetní knihy se samo velice rychle vyřeší, takže bych musel pomáhat tu jedné, tu zase druhé verzi, aby zůstávaly co nejdéle v rovnováze. A to jediné, čím mohu takto „pomáhat“, je řešit další a další úlohy spojené s dalšími transakcemi. Tak rychle, abych opakovaně předběhl všechny ostatní počítače zapojené do soutěže. To je teoreticky velmi nepravděpodobné a prakticky nemožné.

Pokud tedy obchodník chce mít jistotu, že transakce je součástí autoritativní účetní knihy, stačí chvilku počkat, až do knihy přibyde několik dalších transakcí. V tom okamžiku už je do „jeho“ transakce investovaný velký výpočení konsenzus a čím déle obchodník čeká, tím rychleji klesá pravděpodobnost, že by někde jinde mohla existovat delší účetní kniha, ta opravdu autoritativní.

A mimochodem: pokud vás děsí představa, že kdokoliv z ostatních uživatelů sítě vidí pohyby na vašem bitcoinovém účtu, můžete být v klidu. V účetní knize sice jsou vidět všechny přesuny peněz za dobu existence celé sítě, ale jde pouze o čísla účtů. A účtů můžete mít prakticky neomezeně, klidně na každou transakci nový.

[zmotula]

Lumix GH3 Electronic Shutter Drawbacks

I recently bought the Panasonic Lumix GH3 camera, both for photography and video recording. I like to photograph theatre shows, concerts, and various other events where the sound of the mechanical shutter, as much as I love it, simply disturbs both the audience and the performers. Therefore I was looking forward to the completely silent electronic shutter offered by the GH3.

Basically, the electronic shutter does what it promises, but not without drawbacks. First, the highest ISO setting available with the electronic shutter is 1600. Which is a pity, as the camera produces nice results at ISO 3200 and usable photos at ISO 6400.

Second, you get visual glitches when shooting some fast-moving objects. Take the following example of a vibrating guitar string:

The colour part of the picture was taken with the electronic shutter on, the BW part is regular mechanical shutter, both pictures were taken at 1/1000 with the same camera settings. The string is distorted because the camera can’t read the whole sensor fast enough – it reads different parts of the sensor in slightly different times, so it “sees” the string in slightly different phases.

For the same reasons the electronic shutter causes banding with some lights. For example the fluorescent lights don’t have a constant light output, they flicker steadily. We can’t usually see the effect with our eyes as the flicker is too fast, but the electronic shutter makes the effect apparent:

Again, the colour part of the picture was shot using the electronic shutter. Both pictures were taken at 1/250 with the same camera settings under a regular compact fluorescent light.

These glitches are unfortunate, but can be lived with. What’s much more annoying is that the electronic shutter apparently also has more shutter lag, a greater delay between the times the shutter button is pressed and the picture taken. I did a highly unscientific test by shooting a running clock. With the electronic shutter I get the pictures about twice as late as with the mechanical shutter. Which is a pity, because shutter lag is one of the important things that make the difference between a toy and a serious camera.

Overall, I am happy about the electronic shutter, though.

[zmotula]

Příručka datové žurnalistiky

Někdy v květnu jsem nadaci Open Society Fund nabídl překlad anglické publikace Data Journalism Handbook, která je úvodem do datové žurnalistiky a gramotné práce s čísly a daty obecně. K mé velké radosti na zakázku skutečně došlo, takže česká Příručka datové žurnalistiky právě vychází. (Zájemcům též nabízím zdrojový kód publikace na GitHubu a nedočkavcům přímý odkaz na PDF.)

„S pokrokem fotografických technologií se v druhé polovině 19. století objevil nový žánr novinářské fotografie; žurnalistika získala kvalitativně zcela nový nástroj a všichni společně jsme získali nový pohled na svět kolem sebe.

Podobná situace se opakuje dnes, řekněme od přelomu tisíciletí. Díky technickému pokroku je stále větší část našeho světa popsaná pomocí čísel, od světové ekonomiky a řízení státu až po vztahy mezi lidmi na sociálních sítích. Není tedy divu, že se před pár lety objevila nová disciplína jménem data journalism, datová žurnalistika, která nám nabízí nový pohled na svět; tentokrát nikoliv hledáčkem fotoaparátu, ale displejem počítače, prostřednictvím čísel.

Podobně jako dobrá fotografie není jen otrockým obrazem okamžiku, ale nositelem příběhu, podstatným postřehem o našem světě, i kvalitně zpracovaná data jsou mnohem víc než suchá statistika určená k založení do zaprášených šanonů. Data bez nadsázky hýbou světem a zachraňují životy.

Čísla si neprávem vysloužila pověst něčeho neprostupného a zároveň nudného. Datová žurnalistika dokazuje, že série grafů a vizualizací může mít sílu fotografií pořízených na válečném poli při nepoměrně větším nasazení. Zároveň jsou čísla součástí našeho každodenního života a jistá „datová gramotnost“ bude brzy nezbytnou výbavou nejen specializovaných, ale i běžných novinářů a jejich čtenářů. Těm všem je určen následující text.“

[zmotula]

Černobílí gauneři

Ve statistice existují pojmy korelace a kauzalita. Korelace je současný výskyt dvou jevů, například rostoucí počet kuřáků a častější výskyt rakoviny plic. Kauzalita je příčinný vztah mezi dvěma jevy, logické vyplývání jednoho z druhého. Jedna ze základních pouček statistiky říká, že korelace neznamená kauzalitu, tedy že pokud dva jevy nastávají společně, nemusí to znamenat, že jeden způsobuje druhý. Například je prokázáno, že rostoucí prodeje zmrzliny korelují s rostoucím počtem případů smrti utonutím. Dá se na základě toho usoudit, že lízání zmrzliny zvyšuje riziko utonutí? Nikoliv, oba jevy prostě nastávají nezávisle na sobě v létě.

Faktem ovšem je, že korelace některých jevů působí velmi sugestivně, takže je těžké nevidět mezi nimi kauzální souvislost (která mezi nimi být může a nemusí). Když například uvidíte bourat řidičku automobilu, napadne vás, že bourala ženská? A přitom ženy podle statistik řídí aspoň tak bezpečně, jako muži – spíš lépe.

A teď k pointě: Když narazíte na korelaci „bílý + gauner“, ani vás nenapadne v ní hledat kauzální souvislost „bílý ⇒ gauner“. Zatímco kombinace „cikán + gauner“ už k takovému výkladu svádí nepoměrně víc. Přesně to je rasismus: chybná logická úvaha.

Když řeknete, že na brněnském Cejlu žije hromada gaunerů, je to fakt. Když tentýž fakt popíšete slovy „hromada cikánů“, zatahujete tím do problému zcela nesouvisející proměnnou. Kdybyste do chátrající čtvrti nastěhovali hromadu chudých bílých, vznikne stejný problém.

Neexistují bílí a černí gauneři. Existují jenom gauneři.

[zmotula]

Ze života svatého Jobse

Kamil Fila ve své recenzi na nový film o Stevu Jobsovi píše: „Hlavní snahou počítačů a dalších zařízení od Applu je vypadat sexy a cool, přitom mít vše zabudované uvnitř a dovolovat uživateli minimální samostatnou aktivitu.“ Tohle je smutné a časté nepochopení toho, co Apple v posledních několika desítkách let udělal pro pokrok výpočetní techniky.

Počítače za sebou mají řekněme půl století překotného vývoje, během kterého se nám zčásti paradoxně a zčásti pochopitelně příliš nepodařilo dosáhnout podoby, která by byla opravdu masově a běžně použitelná. I po tolika letech vývoje jsou počítače pro většinu lidí složitá a svévolná mašina, ke které je třeba přistupovat s úctou nebo opatrným despektem. V tom se počítače liší od mnoha dalších strojů kolem nás, kterým sice taky vesměs nerozumíme, ale se kterými dokážeme jednat přinejmenším jako rovný s rovným (televize), případně dokonce z pozice nadřazeného (kávovar).

Prakticky od samotného začátku přitom někteří volali po přiblížení počítačů běžné domácí spotřební technice, po jejich „domestikaci“, která by sice do jisté míry znamenala ztrátu jejich romantiky a síly, ale zároveň by je demokratizovala, zpřístupnila. A právě tohle je věc, která se od samotného začátku úspěšně daří firmě Apple.

Zatímco jiné firmy se soustředily výhradně na hardware, nebo software, Apple byl výjimečný svým paličatým důrazem na design jako celostní disciplínu. Zatímco jiné firmy design chápaly (a bohužel dodnes chápou!) jako výběr různých barev a oblečků pro stále tutéž panenku, pro Apple byl design přísnou a logickou cestou vedoucí od potřeb uživatelů k minimálnímu produktu, který je uspokojí – zcela v duchu Exupéryho hesla, že dokonalosti nedosáhneme v okamžiku, kdy už není co přidávat, ale naopak ve chvíli, kdy už není co odstranit.

Takový přístup se pochopitelně nemůže obejít bez tvrdých kompromisů. Přidáním nové součástky do systému nevzroste jeho složitost o jednu novou součástku, ale o desítky či stovky interakcí této součástky s těmi ostatními. I zdánlivě nepatrné, nevinné a přehledné funkce umí z původně přehledného systému udělat nesrozumitelnou hydru. Základním postojem dobrého designu tedy je téměř apriorní a reflexivní odpor k rozšiřování, neustálý tah k minimálnímu tvaru. S rostoucí velikostí každé instituce rychle klesá její schopnost toto pravidlo dodržet. Applu se tento princip bez větších kompromisů podařilo předvést v celosvětovém měřítku, což je obrovský výkon.

Vysmívat se „domestikovaným zařízením“ kvůli jejich omezenosti znamená nechápat základní kompromis, který jim dává smysl: občas je lepší dělat něco pořádně, než všechno napůl. Sexy vzhled výrobků firmy Apple je jen třešnička na dortu.

[zmotula]

První obětí války je jazyk

(Překlad anglického eseje Why Grammar is the First Casualty of War od Terryho Jonese.)

Co mě opravdu zneklidňuje na Bushově „válce s terorismem“ je jazyk. Jak se vede válka s abstraktním podstatným jménem? To je jako chtít vybombardovat vraždu. Představte si, že by Bush řekl: „Vybombardujeme vraždu, ať se ukrývá kdekoliv. Najdeme všechny vrahy a budoucí vrahy a vybombardujeme každou vládu, která vrahům dopřeje útočiště.“

A druhá věc, která mi na Bushově a Blairově „válce s terorismem“ vadí: Jak poznají, že vyhráli? U většiny válek stačí počkat, dokud druhá strana není mrtvá nebo se nevzdá. Jak se ale může vzdát terorismus? Abstraktní podstatná jména se vzdávají špatně. Ony vůbec z vlastní vůle dělají jen máloco; nehnou s nimi dokonce ani školení filologové. Jejich úkryt nevypátráte, zásobovací linky nepřerušíte. Hořká sémantická pravda zní, že proti takovým slovům vyhrát nemůžete – ledaže by se vám je snad podařilo vyhnat z Oxfordského slovníku angličtiny. To by je naučilo.

Připouštím, že druhá světová válka byla proti fašismu. Ale zrovna tohle abstraktní podstatné jméno se lstivě schovávalo za velice konkrétní nacistickou vládu. Když jsme chtěli vyhrát, stačilo porazit Německo. Válka prezidenta Bushe žádné takové řešení nepřipouští. Chtít „zničit terorismus“ je jako chtít zakázat, aby si z vás někdo dělal šašky.

A co víc, terorismu v jeho současné definici se nemůže dopustit konkrétní země. Když Amerika vybombardovala súdánskou továrnu na léky, protože měla dojem, že se v ní vyrábí chemické zbraně, byla to hloupost. Ale nebyl to terorismus, protože to vláda Spojených států udělala oficiálně. A omluvila se. To je zásadní: žádný terorista se špetkou sebeúcty se nikdy neomlouvá. Proto také pan prezident Bush nevěděl, koho má vybombardovat v rozhořčení nad pádem Světového obchodního centra. Kdyby to udělaly Bermudy, měl by to jednoduché, prostě by vybombardoval Bahamy. Muselo být k vzteku, že lidé, kteří zapříčinili takovou katastrofu, nebyli národ.

Teroristé navíc – na rozdíl od států – neposedí na místě, abyste je mohli vybombardovat. Mají protivný zvyk přesouvat se z místa na místo, občas dokonce do zahraničí. Celé je to velice neamerické (kromě výcviku).

A jako by to všechno nestačilo, nikdy nevíte, kdo jsou ti teroristé zač. Jaksi z principu se objeví až v okamžiku, kdy provedou svůj konkrétní akt terorismu. Do té doby je to třeba jen obyčejný Tim McVeighů odvedle nebo sympatický pan Atta, co se učí řídit letadlo.

Zapomeňme tedy na abstraktní podstatné jméno. Přejmenujme konflikt na „válku s teroristy“, to zní konkrétněji. Ale to jsme dostali ještě obskurnější sémantiku: co má pan prezident Bush na mysli pod označením „terorista“? Žádnou definici nám nedal, tak si budeme muset nějakou domyslet podle jeho činů. Soudě podle nich žijí všichni teroristé v „táborech“ v Afghánistánu. Tam nejspíš tráví večery s kusem žvance, kytarou a zpěvem u táborového ohně. Navíc se v těchto „táborech“ věnují „výcviku“ a hromadění zbraní, které my následně můžeme rozmetat našimi kazetovými bombami a raketami.

Nikdo zřejmě panu prezidentovi neřekl, že k celé té hrůze září 2011 stačilo z větší části jen asi půl krabice nožů na koberce. Předpokládám, že by Spojené státy mohly vybombardovat veškeré skladové zásoby kobercových nožů na celém světě, ale mám dojem, že teroristy bychom tím nevyhladili.

Kromě toho jsem myslel, že teroristé, kteří narazili letadly do Světového obchodního centra, žili na Floridě a v New Jersey. Myslel jsem, že síť Al-Káida funguje v 64 státech po celém světě, včetně Ameriky a mnoha evropských států – jejichž vybombardování by si zřejmě odpustil i pan prezident Bush. Ale ne: pan prezident, kongres, Tony Blair a skoro celá dolní sněmovna jsou přesvědčeni, že teroristé žijí v Afghánistánu.

A co přesně se myslí větou „nesmíme se teroristům vzdát“? Vzdali jsme se v okamžiku, kdy na Afghánistán dopadla první bomba. Strůjci 11. září si v tom okamžiku dozajista museli odšpuntovat své nealkoholické šampaňské. Úspěšně vyprovokovali Ameriku k útoku na další chudou zemi, o které doposud příliš nevěděla. K útoku, který vzbudil vlnu odporu v celém arabském světě a zajistil další podporu islámských fundamentalistů.

Slova ztratila na hodnotě, některá z nich změnila význam, a filologům zbývají jen oči pro pláč. První obětí války je jazyk.

[zmotula]

Tilak Odin Ventile po roce

Už je to víc než rok, co jsem koupil bundu Tilak Odin z materiálu Ventile. První a podrobnější postřehy už jsem psal, zbývá zhodnotit zkušenosti z podzimu, zimy a delšího nošení.

K podzimu se Odin hodí stejně jako k jaru, tedy výborně. V chladnějších teplotách ho můžete mít na sobě neustále – díky dobré prodyšnosti materiálu a větrání přes boční zipy se dá překlenout i docela velké rozpětí aktivit a teplot, aniž byste ho museli neustále stěhovat do batohu a zase zpátky. Menší podzimní deštíky zvládá hravě. Větší déšť, jak už jsem psal v první části, bych v něm snášel nerad. Vítr nedělá problémy, materiál téměř neprofoukne a díky dobrému střihu se můžete do bundy stáhnout jako do nory. Velmi příjemný je v tomhle ohledu zvlášť vysoký „rolák“ neboli želví krk.

Ze stejných důvodů se bunda osvědčila i v zimě. (Což ovšem nemění nic na tom, že je praktičtější a pohodlnější sáhnout po opravdické zimní bundě s tepelnou izolací.) Se sněhem si Ventile poradil dobře, sněžení a válení ve sněhu mu nijak nevadí a když už navlhne, rychle vysychá. Co by mohl být problém je opakované tání a zamrzání: kdyby materiál nabral hodně vody a následně zmrzl (třeba při spaní venku), bál bych se, že by se mohl mechanicky poškodit, prostě zlomit. Na zimní spaní venku jsem už ale měl syntetickou zimní bundu, takže jsem nezkoušel.

Nepříjemně mě překvapila odolnost materiálu proti opakovanému mechanickému namáhání, v místech skladů a ohybů se za rok provozu vyklubalo několik dírek:

Podobně dopadlo i zakončení rukávů:

U tak drahého materiálu oslavovaného pro mechanickou odolnost je to škoda. Na druhou stranu je to pochopitelné, přírodní vlákna zvládají opakované namáhání na jednom místě špatně. (Zvláštní je, že pod batohem nebo na spodním lemu zůstala bunda nedotčená.) Jinak jsem s odolností Ventilu spokojený – s občasným otřením o skálu, trní nebo větvičky si netřeba dělat hlavu. Podobně se s bundou nebojím k ohni, i když větší uhlíky bych samozřejmě chytal nerad.

Pral jsem za rok jednou, v tekutém pracím prostředku bez enzymů, bunda vypadá spokojeně a uschla za pár hodin, kupodivu dřív než syntetický Tilak Ketil.

Když to shrnu, Ventile není tak dokonalý materiál, jak by se z marketingových řečí mohlo zdát (překvapení!), ale přesto patří Odin k mým nejoblíbenějším kusům oblečení a kdyby na to přišlo, rád bych ho koupil znovu.