esterterracottart - Tumblr blog

[esterterracottart]

19/ 5/ 022

Někdy prostě čekáš, jindy hypnotizuješ čistě bílou zeď. Říkají, že jsi uzavřená. Samostatná jednotka.

"Budeš sama, no," pravila Tvá matka. Jenomže nikdo z Tvých sudiček nepočítal s tím, že se jednoho dne rozplyneš a propadneš v prach města. Budeš vymetat ty nejzapadlejší uličky.

A tak když se historie opět opakuje. Není to Tvá máma, je to Tvůj drahý - utíkáš. Tiše mizíš a pak jsi někdo jiný. Pak jsi sama sebou. Odhazuješ dusivý korzet i tu masku jenž se ti vpíjí tvrdě do pórů. Celý příběh naší Alenky začíná v jedné malé divadelní hospůdce. Houby a tak jsou samozřejmostí dekorace celého placu. Jen si objedná jednu 12 - tku. Poté se propadá do stínu oleandrů. Pohlcuje ji kouř z vlhkého virginského tabáku....

Moment překvapení?

Nikoli. Jen jí je zima. Poněkud příliš husí kůže na dlohýh pažích náhle zraje. V zájmu svého dobra si chce pořídit nějáké to sáčko v secondhandu. Nikoli. Tedy se přesouvá do supermarketu - pro avokádo. Dále se potkává na veřejných záchodcích s usměvavou paní, jenž zde pracuje. A poté poté mizí v blízkém parku. Málem vrazí do jednoho sympatického muže. Spíše se nemůže vymotat z vodítka na jehož konci visí neznámé plemeno psíka, jenž se tak krásně usmívá.

Kdo se usmívá více ten malý - pískově zbarvený pes a nebo jeho pán s kulatými slunečními brýlemi a tmavými na patku hozenými vlasy?

Oba!

Ona, on, psík i kamarád toho pána - se prostě smějí.

Jo, ten kamoš asi nejvíc neb mu to přijde vtipný.

Nicméně jde dál a naše hlavní hrdinka tohoto shitu - tedy já si otevře pívo a čumí na mraky. Lichotí jí jeho nádhernej úsměv, ale nic s tím neudělá. Tedy se ponoří do těch nádherných mraků před divadlem a poslouchá fontánu. Přitom zní křik dětí a cítí se jak u moře.

Rozplynu se.

Mizím a dál nejsem.

[esterterracottart]

jsme stejní jako se i vnímáme se zavřenýma očima? vidí nás stejně jako se vidíme v zrcadle? nebo jsme jen takoví jací se zrovna cítíme?

[esterterracottart]

někdy ráda a zcela zámérně marním svůj čas. není Tvůj, tak se na mě tak nedívej. raději zahoď vše za hlavu a do očí se mi vpíjej.

[esterterracottart]

Naše dny

ráno trávím pod proudem ve sprše, po tom co jsi s naléháním opět odešel.

dopoledne počítám vykouřené cigarety, hlavou bručí mi myšlenky co děláš Ty.

mezi salátem a odpolední kávou, jen a pouze kroutím nad sebou hlavou.

za sluncem rozpolcena odcházím, doufám, že při západu na Tebe narazím.

místo polibků uvítá mě vítr, jako by mi Tě z hlavy vytrh.

za měsíčního svitu mizím, ulehám vedle Tebe, ale Ty jsi mi již cizím.

[esterterracottart]

Voda

Vlasy jako skořice, tváří se nevinně velice.

Z porcelánu rozbitá, v kaluži vylitých emocí rozlitá.

Není dívka, dívenka brečící, jen žena ječící.

Zorničky rozjeté, poznatky nabyté.

Ulepená, běžící na dřeň drápající.

Lape po dechu, voda kape.

Z tekutin složená, vlévá se mezi jeho kolena.

Voda vlažná, ženská tažná.

Průzračná sklenice vroucí, roztrhne tvoje srdce žhnoucí.

Pak odplouvá, nechává tě ležet, když se obouvá.

Divoká kytka z lesa, už nikdy neběhá bosa.

Loučí se sedmikráska planá, nikde není žádná.

[esterterracottart]

Cukrová vata

Den jako vystřižený z cukrové vaty. Pěna hustá a měkká. Sestřih několika záblesků. Apokalypsa. Brzy, až spadne první peří. Za hlavou moře. Před sebou kus celé skořice. Mlha namotává se na kosti. A potom už nevíš.

Domy prázdné jsou a já zůstávám pořád na louce. Za ruku s Tebou, s dladí prázdnou. Už nerozumím šumění bubliny duhové. Chci se soustředit jen na jedno. Až mi kořínky z hlavy praskají.

I děva se češe před zapatlaným zrcadlem tak, že se nevidí. Stejně slepě kráčím mezi šťastnýma lidma. Tak umělý. Kovová freska. On jako oni a ona stejná jak ta vedle. Nasledují se v proudu tlukotu. Další den. Mě zní hudba, jdu jinam. Moje oko proti tmě. Škádlení se s dobou. A moje kofeinové tělo proti samotě.

Cukrová hra na schovávanou s cenou kazivou. Zlobivá pokušení za každým malým rožkem. Lízátka. Olizuji sladkost tvou. Po divokém honu. Obláček pokrývá tvé torzo. Opojení cukrkandlem. Po pouti i za ní. Pluje další chuml vaty. Ještě chceš. Ale víla ti to nedovolí. Hihňá se celý sbor. Hra na schovávanou - to máme rádi. Stejně se rádi vrací. Lidé se vracejí domů. Vata je snězenná. Vata je tatam...

[esterterracottart]

why? i don't know....

[esterterracottart]

Vy - na kterých mi záleží.

Vy - jenž mě neustále poučujete, neb mě zřejmně milujete.

Mám pocit tak svazující úzkosti. Z každého němého slova, z každého slepého pohledu.

Mami, můj drahý příteli. Má lásko. Můj muži.

Vy!

Jděte pryč!!!

Jediné po čem toužím je být sama a nepodřezat si žíly!

Chci řvát, chci spát, chci cítít něco... To co je.

Toužím spát sama.

Milovat sebe samu.

Sama.

[esterterracottart]

a je to pryč. jeden dotyk na mobilu. jedno kliknutí na MacBooku. je celá říše bublajících emocí v kostce vložena do koše. s bohem. proč?

spravedlnost?

jen omyl.

[esterterracottart]

mood

[esterterracottart]

Někdy toužím odemknout vchodový dveře a být v jiným časovým pásmu. Jinde - New York 90 - tky. Otevřela bych tychle posraný, těžký dveře, zamknutý na čtyři západy a vyšla bych rychlým krokem přes shody ven. Nadechla bych se toho úžasnýho opiovýho vzduchu z magnólii a smogu a šla na pivo.

[esterterracottart]

prázdnej flakón od Chanelu, vedle perly a k tomu čistej stůl. ticho co Ti láme ušní bubínky jako jarní hostie. jsi tak čistá, že jsi to ani nečekala, tu svoji střizlivost. jak lilie. jak smetanově bílá kočka na divokým sófá. nastavena na mód vzorné školačky, přesně jako za "starých časů". vypiješ kávu, ovesnou kaši nedojíš - tvé štíhlé linii to jen a jen pomůže. pomůže ono truchlení, dostat několik tuků od kostí. špetka pudru, lehce rtěnky. černé sako, černé kalhoty, krajková halenka - jak jinak - černá. seš jak agent. jsi dáma v obleku. košili jsi si nevzala, protože Ti byly všechny velké.

perly a vyvanutý Chanel číslo pět. voněla jsi se ním i do postele, když jsi ho poznala. nyní nevlastníš ani kapku. pouze zavzpomínáš na tu silnou ženskou co se jím voněla, pokaždý když se těšila na malé rendez-vous a černý lungo.

prázdnej flakon a víčko od něj ve tvé ruce. poslední pohled do zrcadla a cesta ke dveřím. cesta autem a hudba co Ti naštěstí krade myšlenky.

cesta tam. cesta zpátky. ródeo mezi kopci.

teď ucti památku poslední. bez Chanelu. bez perel. vítej doma, dcero.

memento mori ester.

[esterterracottart]

DOSED/01

Asi to tu zas začnu používat jako takovej alibistickej deník. Především pro ten kýženej pocit důležitosti, že si tohle možná bude někdo číst. Snad mě k tomu vedou dlouhé chvíle mojí covid karantény, snad fakt, že mám v hlavě opět ty svý bludy. Abych vám trochu víc přiblížila jak vlastně takové mé "bludy" vypadají - můžete si je představit jako bandu fajn lidí - přátel - mých přátel. Přidejte zajímavá retro zákoutí a máte příběhy, nekonečno útržků popsaných od těchto duší. Od mých imaginárních hrdinů, které zneužívám pro inspiraci ve svých povídkách, které pak hážu do šuplíku.

Konkrétně to byl Jáchym, kdo mě donutil otevřít MacBook a psát. Jak jsem již zmínila jsem v karanténě kvůli covidu a to z prostého důvodu, že onoho rošťáka mám snad v každý buňce svýho těla. Nutno dodat, že tu horší půlku mám, už za sebou. Bolest kloubů i těžký dýchání je pryč, už jen smrkám jak na závodech mokrejch kapesníků a sem tam hekám jak doga. No tedy... stalo se to včera - dopíjím bylinkový čaj a najednou héééép- čííík - čaj na zemi a z nosu mi vytriskne rudá duha. Nic se od mých dětských let nezměnino, prostě při každý nemoci a nebo před deštěm, mi začne téct krev z nosu. Inu se zvednu, abych si došla pro toaletní papír, utřu si pusu a kus toaleťáku si narvu do nosních dírek. Sednu na sedačku a snažím se být v klidu. V tom přichází, tadááá! Je to fakt kus - teď bych si měla jednu střelit. Ok, má na sobě černou asi koženou bundu, volnou na dotek jemnou (jak se později přesvědčím) světle modrou košili, trochu zmačkanou. Černé uplé kalhoty a rozšněrované černé martensky. Na pravé ruce černý náramek a prstýnek. Koukne na mě a já s obmotaným nosem - kývnu hlavou a vydám cosi jako - hmmm?!

Vykulí na mě oči, to pravé má modré jako poměnky a to levé zářivě zelená. Má jemnou světlou kůži do níž se mu odráží dopolední slunce zpoza otevřeného okna a prasklý spodní ret.

Tak už chápete jakej magor jsem?

Ne, tady to nekončí, ale teprve začíná. Po mé dosti neuspokojivé reakci si sedá vedle mě na sedačku pokrytou růžovou dekou a kočičíma chlupama. Strčí si nezapálenou cigaretu do úst. Nadechne se a začne cosi hledat v kapsách. Sedím tam jak zmražená. Pak mi dojde, že mi přestala téct krev. Pousměju se.

Co je? otočí se na mě.

A kurva, proč já se jen chychtala, teď budu muset něco říct. Ale co mám jako povědět chlapovi co se najednou zjevil v mé kuchyni?

Dívá se na mě dosti hluboce a zároveň jako bych ho vlastně nezajímala.

Bingo! Našel zapalovač, bez dovolení si zapaluje. Vdechne a s výdechem se opírá o polštář na sedačce. Jen tak jako doma, sedíme vedle sebe jako by to bylo snad normální.

Zamračí se a následně se stejným zábleskem v mysli se na mě znovu otočí a řekne: Jsem Jáchym.

Dobrý den, já jsem Ester, natáhnu ruku.

Čau, pevně stiskne moji pravici. Rýsuje se mu přitom takovej šibalskej úsměv a ďolíček v levým koutku.

Ehmm, víte, no... Co se vlastně stalo? Ptám se dosti neohrabaně a třesou se mi přitom ruce.

Drahá Ester, vybral jsem si Tě pro jeden velkej úkol! Dívá se na mě dost vážně. Cítím se jako když si ze mě utahoval pohlednej učitel ze zeměpisu, protože jsem všechny vtípky vždy brala smrtelně vážně.

A teď Ti určitě vrtá hlavou co to bude za úkol, viď? Mávne napřaženým ukazováčkem vzhůru, jako by dirigoval orchestr.

Popravdě moje mysl lehce zamrzla.

Vše se dovíš v pravej čas, krásko, jemně se dotkl mého ramene.

Jasný, vše se dovím v pravej čas. A co myslel tou kráskou. Do háje!!! Možná bych měla víc panikařit, je to cizí chlap. Snad bych měla sahat po telefonu a volat policii. Ale věřte mi a nebo ne já z něho cítila cosi co mě i přes veškeré znepokojení danou situací, uklidňovalo.

Dáte.. tedy dáš si čaj? Normálně piju kafe, ale jsem nemocná tak... No vlastně měl by jsi ode mě sedět dál, aby jsi to nechytl, řeknu nakonec.

Jo čaj, proč ne. Kafe mám taky radši. Pokýve hlavou a znovu si potáhne. Já nic chytit nemůžu, neboj, ušklíbne se na mě.

Vstanu, utřu rozlitý čaj a naleju nám z porcelánové konvice nový.

Sednu si zas vedle něj a jen se na něj dívám, jako na nějaký abstraktní obraz. Pozvolna se propadám v jeho drobných vráskách kolem levého oka, v rýze kolem koutku rtu a přesouvám se po poměrně dlouhém krku, až k polorozeplé košili. Můj pohled míří na ruce, přes to jak působí nedbale má dokonale zastřižené a čisté nehty. Padá na mě únava.

Jo, to by bylo pro začátek všechno. Co bude dál to se uvidí!

xo xo - ester

[esterterracottart]

[esterterracottart]

[esterterracottart]

warrior of light

[esterterracottart]

caffeine break in this place