#úzkostlivost

[completeworksofsigmundfreud]

A Reply to Criticism of My Paper on Anxiety Neurosis (1895) - Czech summary

Tento článek, který Freud sepsal, byl odpovědí na kritiku pana Löwenfelda, který poukazuje na to, že pokud Freud není schopen své teorie prokázat, padá i tím jeho hlavní požadavek na oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie.

Freud zde rekapituluje své poznatky, které v původní stati vyzdvihl, především oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie a jejich zařazení pod úzkostnou poruchu, jejíž příčinou je nejčastěji narušení zdravého sexuálního života – ať už chtěná či nechtěná sexuální abstinence, pohlavní styk bez uspokojení, přerušovaná soulož atd.

Když tuto stať publikoval, byl si vědom, že hlavní myšlenka není ničím novým a medicína s ní i často počítá, ačkoli Freud měl pocit, že ne příliš dostatečně. Je si vědom, že publikovaný článek měl spoustu nedostatků – jeho výzkum nebyl ničím podložený, spíše náhodný, neobsahoval žádné vědecké postupy. To však ani neměl v úmyslu, cílem článku bylo upoutat čtenářovu pozornost a nechat ho zformovat si vlastní názor.

Následně rozebírá jednotlivé body kritiky. Za prvé se zmiňuje o připravenosti na úzkostnou poruchu a roli strachu. Ačkoli strach je hlavním důvodem a příčinou hysterie a traumatické neurózy, u úzkostné poruchy tomu tak není – ta je podložená somatickým sexuálním napětí, které bylo odtrženo od své fyzické podstaty. Löwenfeld proti tomu argumentuje, že úzkostné ataky mohou být zapříčiněny pouhým strachem a cituje jeden ze svých případů. Freud, to nevylučuje – sám uvádí několik podobných případů ze své praxe. Poukazuje však na to, že Löwenfeld možná se svým případem nešel nikdy příliš do hloubky. U svých případů naopak ukazuje, že všechny z nich mají původ v sexuálním pudu.

Druhým Löwenfeldovým bodem bylo, že byl svědkem toho, jak úzkosti přicházela a odcházela aniž by se změnil sexuální život pacienta. Freud toto samozřejmě uznává, ale podezřívá svého kritika z toho, že prostě vyřešil jenom momentální stav a dále se o věc nezajímal. On samozřejmě byl také schopen vyléčit úzkostné stavy pomocí terapie a medikace, ale byl si také vědom, že to nemusí být konec celého problému. Navíc, úzkostná porucha se nevyvine jen tak z ničeho nic, ale dochází k ní „sumací“ jednotlivých ataků – podobně jako u alkoholismu. Löwenfeld se tedy mohl setkat pouze s jedním dílčím atakem. Freud také odmítá jeho teorii dědičnosti úzkostné poruchy – dědičnost není náchylná ke změnám, a pokud lze úzkostnou poruchu vyléčit pomocí terapie, nemůže v ní také spočívat. Nadále si také stojí za svým názorem, že zde existuje specifický etologický faktor pro úzkostnou poruchu, který může být ve svém průběhu zaměněn za nahromaděné trauma v kvantitativním smyslu, nikoli kvalitativním a že tento specifický faktor určuje všechny formy neurózy – zdali se neurotická nemoc následně projeví, závisí na zatížení nervového systému (úměrně možné kapacitě nést dané břímě).

Třetí výtkou se Freud nepříliš zabývá, ale i tak ji zmiňuje. Löwenfeld mu vyčítá, že jeho teorie nedostatečně vysvětluje výskyt a jeho absenci úzkostných ataků v jejich jednotlivých fázích. Poukazuje na to, že ataky se vyskytují především v konkrétních situacích, když se pacient těmto situacím vyhýbá nebo je schopen paralyzovat jejich dopad prostřednictvím nějakého preventivního opatření, ataky nenastanou – nezávisle na jeho sexuálním životě. Freud na to v odpovědi říká, že to, co Löwenfeld popisuje, se spíš zpodobňuje s fobiemi, které způsobují úzkostné stavy, ale které nejsou a nebyly předmětem jeho teorie. Také mu obratem vyčítá, že si nevšiml určité periodicity náhlých úzkostných záchvatů, které se vyskytují především v období ženské menstruací a mužských polucí.

Čtvrtým a posledním bodem je jejich spor ohledně dědičnosti – zatímco Löwenfeld považuje úzkostnou poruchu za dědičnou, Freud se s tímto neztotožňuje a považuje ji za získanou. Svou teorie také dále vysvětluje pomocí etologie skládající se z předpokladu (v případě absence by efekt nikdy nenastal, ale předpoklad není schopný efekt přímo vyvolat), specifické příčiny (nikdy nechybí v případě, že se efekt děje a postačuje mu požadovaná kapacita, aby se efekt mohl projevit), souběžnou příčinou (nemusí být vždy přítomna a není schopna sama o sobě vyvolat efekt, ale operuje vedle předpokladu a specifické příčiny v etiologické rovnici) a vyvolávají či uvolňující příčinou. Jedinou dědičnou věcí na této rovnici může být předpoklad, ale ten není schopný sám o sobě efekt vyvolat, a už vůbec ne pokud jde o sexuální pud. Freud tedy svou stať uzavírá tím, že doufá, že jeho závěry napomůžou pochopení neuróz mnohem více než Löwenfeldova snaha našroubovat „kombinaci neurastenických a hysterických symptomů na formu ataku“.

[autoring]

Kontroly dieselových aut, zda nemají upravený výfuk, zabavování klíčků od auta k mastné pokutě za překročení rychlosti a úzkostlivost při kontrolách. Mají Češi mířící do Rakouska právem pocit, že na ně jsou tamní policisté vysazení? Sledujte diskuzní pořad Rozstřel na iDNES.cz. Hostem bude dopravní expert Roman Budský.

Další články k tématu:

S dieselem s vykuchaným filtrem se do Rakouska neodvažujte

Za překročení rychlosti v Rakousku odebírají klíčky

[completeworksofsigmundfreud]

On the Ground for Detaching a Particular Syndrome from Neurasthenia Under the Description ‚Anxiety Neurosis‘ (1895) - Czech summary

Touto statí se Freud snaží oddělit panickou poruchu od prosté neurastenie, protože dopěl k názoru, že neurastenie a panická porucha jsou často zaměňovány, ačkoli jejich etiologie a mechanismy fungují naprosto odlišným způsobem. Tento syndrom panické poruchy nazývá „úzkostnou či panickou neurózou“, a to z důvodu, že všechny části mohou být zařazeny pod symptom úzkosti. Svou teorii následně rozvádí ve třech částích.

První část se věnuje klinické symptomatologii panické poruchy, ve které Freud upozorňuje, že tato porucha může být již plně vyvinutá nebo naopak pouze ve svých počátcích, samostatná nebo ve spojení s více poruchami. Prvním symptomem je celková podrážděnost, která je však symptomem mnoha dalších poruch, nicméně musí být přítomna, abychom mohli dále diagnostikovat panickou poruchu. Druhý symptom Freud nazývá úzkostná očekávání. Dává několik příkladů, kdy lidé zcela neodůvodněně vidí za jakoukoli věcí jen to nejhorší právě v rámci očekávání, že se stane něco hrozného, ačkoli sami často vědí, že jejich strach je zbytečný. V rámci třetího symptomu, úzkostlivosti, zmiňuje, že se může objevit náhle a nečekaně, bez jakéhokoli podnětu. Pacient si poté stěžuje na různé symptomy, které panickou poruchu doprovázejí jako těžkost dýchání, nadměrné pocení atd. U čtvrtého symptomu se pozastavuje nad diagnostickou zajímavostí – tedy, že všechny elementy panických ataků se v rámci svých proporcí výrazně liší. Jeden element je schopen vyvolat jak panický atak, tak klidně i celou panickou poruchu. Dále Freud jmenuje jemu známé panické ataky doprovázené poruchami srdeční aktivity, poruchami v dýchání, nadměrným pocením, třesem a chvěním, pocitem neskutečného hladu, průjmem, pohybovou závratí, ataky známé jako překrvení a ataky parestezie. Pátým symptomem panické poruchy dle Freuda jsou noční děsy, které považuje za variantu panického ataku. Vertigo, neboli závrať, je pak šestým symptomem. V rámci sedmého symptomu chronické úzkostlivosti se vyvíjí dvě fobie – jednak ty spojené s běžnými fyziologickými nebezpečími (strach z výšek, hadů atd.), a jednak ty spojené se schopností pohybu (agorafobie, závrať). Odvolává se tak na svou předchozí stať (The Neuro-Psychoses of Defence), kdy se myšlenka stává nutkavou jakožto výsledek přiřazení k určitému efektu. Nicméně fobie vycházející s panické poruchy mají jednak ten samý efekt – a to panický atak, a jednak zde nefunguje psychoanalýza a psychoterapie pomocí substituce, protože myšlenka není potlačována. Osmým symptomem Freud poukazuje na trávící funkce, které jsou panickou poruchou také ovlivňovány. Stejně tak devátý symptom v podobě parestezie, která doprovází panické ataky či ataky závratě. Na závěr varuje, že některé symptomy se mohou stát chronickými, čímž se stávají hůře rozeznatelnými.

Druhá část této statě se věnuje četnosti a etiologii panické poruchy. Freud hned na začátek říká, že je velice těžké určit, zdali se jedná o panickou poruchu vrozenou, neboť v některých případech není žádná etiologie k nalezení. Co se však týče panických poruch získaných, zaměřuje se především do sexuální oblasti, které mu poskytují více než dostatek etiologických poznatků. A tak rozděluje případy panické poruchy mezi ženy a muže, a rozděluje je dle období jejich sexuálního vývoje, přičemž uznává i společné rysy obou pohlaví. Zaměřuje se především na přerušovanou soulož a strach z početí a vliv, které tyto činitelé vyvolávají jak v ženách, tak mužích. Žena je náchylnější v panické poruše, pokud se její manžel nezajímá o její uspokojení. Muž je naopak náchylnější v případě, že se naopak zajímá o manželčino vyvrcholení více než své vlastní. Dospívá také k názoru, že prakticky nezáleží na strachu z početí, a že kritickým faktorem je to, kdo dosáhne při souloži vyvrcholení a uspokojení. V závěru druhé části obhajuje sexuální podtext celého problému.

Ve třetí části se Freud zabývá prvními kroky k teorii o panické poruše. Shrnuje všechny své dosavadní poznatky a připomíná také, že panická porucha s sebou nese snížení sexuální touhy, což podle něj potvrzuje jeho tvrzení. Poukazuje na to, že v rámci neurastenie postačí pouze něco nahradit – např. nenaplněnou sexuální touhu masturbací. Avšak v případě panické poruchy je zcela jasné, že člověk touží po plném naplnění svých sexuálních tužeb a porucha nastává ve chvíli, kdy si sám z vlastní vůle tak nedopřává.

Závěrem se zabývá souvislostí k ostatním neurózám. Čistá panická porucha se dle Freuda vyskytuje nejčastěji sexuálně potentních mladých lidí. Zbytek jsou pak panické poruchy vyvolané dalšími neurózami, spojené s nimi a exitující vedle nich.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 1 -  Anna O. (Josef Breuer) - Czech summary

První případem Studies on Hysteria je žena vystupující pod pseudonymem Anna O. Breuer ji popisuje jako bezproblémové děvče, které z nějakého důvodu onemocnělo ve svých jednadvaceti letech. Ačkoli u ní existuje nějaká dědičná predispozice, Anna a ani její rodiče, nikdy nevykazovali žádné příznaky onemocnění. Sama Anna byla dle Breuera velice inteligentní, nápaditá, talentovaná a milá, a vyznačovala se především svou sympatickou laskavostí. Zarážející však bylo, že u ní byl zcela nevyvinut sexuální element. Anna nikdy nebyla zamilovaná a ani v budoucích halucinacích, kterými prošla během léčby, se tento element nikdy nevyskytl.

Svou nemoc si Anna vlastně přivodila sama. Aby vydržela tlak své puritánské rodiny, oddávala se dennímu snění prakticky neustále. Vytvořila si tzv. soukromé divadlo, ve kterém vystupovala, když např. vykonávala domácí práce. Nikdo nic nepoznal, protože vždy si byla vědoma přítomnosti a byla schopna okamžitě reagovat. Breuer rozdělil její onemocnění do čtyř fází – latentní inkubace v období od července do prosince 1880, manifestace onemocnění doprovázené fyziologickými hysterickými symptomy (zlepšení jako reakce na smrt otce v dubnu), přetrvávající somnabulismus alternující s normálními stavy do prosince 1881, a postupné skončení symptomů do června 1882.

V červenci 1880 onemocněl Annin otec, kterého velmi milovala, a který následkem své nemoci zemřel v dubnu 1881. Zasvětila tedy svůj veškerý čas péči o něj, následkem čehož její vlastní zdraví začalo trpět. Nakonec se kvůli vlastním zdravotním problémům musela o otce přestat starat, neboť ji trápilo nechutenství, kašel, šilhání a únava. Na začátku prosince 1880 ulehla Anna do postele a zůstala tam až do dubna následujícího roku. Během té doby se u ní vyskytly další symptomy jako bolesti hlavy, poruchy vidění, pocity úzkosti, obrna krčních a ručních svalů.

Breuer se k jejímu léčen dostal právě v tomto stadiu. Vypozoroval, že zde již došlo ke štěpení vědomí, která se velice často a bez varování střídala. V rámci jednoho z těchto stavů si Anna byla vědomí svého okolí, byla melancholická a úzkostlivá, ale prakticky normální. Druhý stav se vyznačoval halucinacemi a nezbedným chováním – byla násilnická a hrubá, házela po lidech polštáře a obviňovala je z různých věcí. Pokud v tomto stádiu bylo něčím v pokoji pohnuto nebo někdo přišel, případně odešel, okamžitě se probudila a stěžovala si na to, že si nic nepamatuje, a že ztratila čas. Tyto absence ve vědomí se již projevily dříve, ale nyní se zhoršovaly. Celkově se její nálady velice rychle střídaly od nadměrné a dočasné dobré nálady po úzkostlivost a tvrdohlavé odmítání jakékoli pomoci. Trpěla také halucinacemi kvůli svému strachu z hadů, které viděla ve svých vlasech, ačkoli se během svých normálních chvilek snažila sama sebe přesvědčit, že její strach je neopodstatněný. Odpoledne většinou usínala a probouzela se až hodinu po západu slunce. Její stav se zhoršil do té míry, že postupně ztrácela schopnost mluvit. Když už ze sebe nemohla pomalu vydat ani hlásku, začala dávat dohromady několikajazyčné věty. I tak nakonec podlehla a přestala mluvit, ačkoli se o to snažila. Breuer pochopil, že se něčím cítila dotčená a vnitřně si zakázala o tom mluvit. Donutil ji se o tom rozmluvit a Anna se pomalu znovu naučila mluvit, ačkoli pouze anglicky aniž by o tom věděla. Německy nadále rozuměla, ale tvrdila, že mluvit německy neumí a využívala případně také italštinu a francouzštinu. Poté, co konečně vstala z lůžka, si vůbec nepamatovala, že by kdy mluvila anglicky. Pár dní nato však její otec zemřel a ona zpět upadla do apatie. Měla problémy s vnímáním, především lidí a jejich rozpoznáváním, Breuera i tak poznávala. Mluvila pouze anglicky a byla schopná číst francouzsky a italsky, ale absolutně nerozuměla ničemu v němčině. Odmítala jíst, pouze od Breuera se nechala nakrmit, a poté si neustále čistila ústa, i v případě, kdy nic nesnědla. V následujících dnech se její stav ustálil na odpolední ospalost a hluboký spánek rovnající se hypnóze až do hodiny po západu slunce. Pokud byla schopna popsat všechny své denní halucinace během této fáze, tak se probudila klidná, vyrovnaná a radostná. Nicméně tyto proměny stavů se na ní podepsaly fyzicky a začala mít silné sebevražedné nutkání. Ačkoli ji tím nikdy Breuer nevyhrožoval, nechal ji převézt do venkovského domku, čehož se ona obávala. Po pár dnech záchvatů a dalších pokusů o sebevraždu se uklidnila, nechala se nakrmit a dokonce přijala i sedativa.

V tomto bodě se Breuer ohlíží zpět a považuje za zdroj celého jejího problému v péči o jejího otce v době, kdy onemocněl. Zvláště schéma jejího spánku z této doby o tom vypovídá. Když totiž usnula asi hodinovým hlubokým spánkem, probouzela se většinou neklidná a následně si v hlavě utvářela různé situace a příběhy, které zkracovala a mumlala ve frázích. Když někdo tato klíčová slova zopakoval, Anna začala tyto smutné příběhy vyprávět, což jí pomáhalo se uklidnit. Pokud tak neučinila, musela další den vyprávět o příběh navíc.

Poté se vrací k období, které Anna strávila na venkově s tím, že jí navštěvoval každý večer, kdy věděl, že ji zastihne v jejím hypnotickém stavu, aby jí pomohl se zbavit jejích halucinací a představ. Pokud tak učinil, Anna byla druhý den mnohem příjemnější. Pokud tak neučinil, Annin stav se postupně zhoršil, a bylo těžké ji znovu rozmluvit. Občas tak Breuer musel použít sedativa. V následujících dnech se její somnabulismus nevracel. Co přetrvávalo, byly halucinace, o kterých později večer vyprávěla a zbavovala se tak svého trápení. Její stav se zlepšil natolik, že si oblíbila dalšího lékaře, hodně jí pomohl pes a dokonce se dokázala postarat o několik nemocných lidí. Úspěšnost této léčby, tzv. talking cure jak ji sama Anna nazvala (nebo chimney-sweeping), se Breuerovi potvrdila, když odcestoval na několik týdnů pryč. Poté, co se vrátil, byla Anna v hrozném, až zákeřném stavu. Teprve její přesun zpátky do Vídně a vyprávění tří až pěti příběhů ji pomohlo se vrátit zpět do lepší fáze. Breuer doufal, že se její stav začne pouze a pouze zlepšovat, teď když byla zpátky ve Vídni a měla jeho dennodenní pozornost. Avšak, nestalo se tak. Obzvlášť kolem Vánoc se zhoršovala, již neměla žádné „dobré dny“. Již celý rok uběhl od té doby, co musela opustit svého otce a v halucinacích si neustále vracela o rok nazpět. Zatímco ve svém normálním stavu žila přítomností, v halucinacích žila minulostí. Teprve převyprávění všeho, co se stalo ty osudné Vánoce, kdy se kvůli svému zdravotnímu stavu byla nucena vzdát péče o svého nemocného otce, jí přineslo úlevu. Breuer také zmiňuje, že část emocí se z halucinačního stavu přesunula do stavu normálního. Např. Anna se jednoho dne zmínila, že je na něj naštvaná, ale neví proč. Dle záznamu v jejím deníku však ten samý den o rok předtím, měla vůči němu stejné pocity. Zatímco se zabývali především událostmi z roku 1881, Breuer přicházel také k závěrům, že Anniny problémy se datují až k latentní inkubaci od července do prosince 1880. Příkladem dává průlom, kdy Anna odmítala pít vodu ze sklenice a trpěla tak velkou žízní, protože vodu přijímala pouze prostřednictvím ovoce, např. melounů. Jednoho dne během hypnózy se zmínila o příhodě, kdy jednou vešla do pokoje jedné své anglické známé a viděla, jak její pes pije ze sklenice. Tato příhoda jí přišla velice nechutná, a zatímco ji Breuerovi převyprávěla a uvolňovala tak svou potlačovanou zlost, požádala o něco k pití. Probudila se se sklenicí v ruce a její nechuť k pití ze sklenice tím vymizela. Takhle postupně „odvyprávěli“ symptom za symptomem. Problémem však bylo, že dát věcem volný průběh bylo příliš časově náročné a pokud se zase Breuer snažil vyvolat v Anně dané vzpomínky, Anna znejistila a nemohla si vzpomenout. Proto přišel s novou metodou – přicházel k ní vždy ráno a zhypnotizoval ji, poté se jí zeptal při jakých příležitostech se daný symptom, kterým se právě zabývali, objevil a poznamenal si to. Při večerní hypnóze pak byl díky těmto poznámkám schopen Annu usměrnit k tomu, aby vypovídala tak, jak potřebovali.

Breuer se pak dále zaměřuje na jednotlivé problémy jako verifikace Anniných vzpomínek, problematiku jejich vyvolávání, zvlášť pokud šlo o nějaké děsivé představy, propojení druhého, hypnoidního stavu se stavem normálním (když byla zbavena očních problémů, v noci se budila a nevěděla, kde je), a vrací se také k počátkům její nemoci. Její otec v r. 1880 onemocněl a měl být podroben operaci. Anna se o něj té noci, kdy čekali na chirurga, starala a usnula. Její sny byly plné různých představ, které se v průběhu její nemoci opakovaly – hadi, smrtka s otcovou hlavou, nenacházení slov a vybavení si pouze anglické říkanky atd., které způsobily ochrnutí její ruky. Postupně se tedy propracovávali všemi symptomy a odstranili je. Sama Anna si dala za úkol se své nemoci zbavit na první výročí jejího přestěhování na venkov, a to také splnila. Ačkoli nebyla plně emočně vyrovnaná, byla zcela schopná znovu fungovat a vrátit se nejen do Vídně, ale i trochu cestovat. Od té doby se těšila dobrému zdraví.

Breuer tedy začíná sumarizovat své poznatky. Poukazuje na dvě psychické charakteristiky, již byly v Anně O. přítomné, ačkoli byla ještě plně zdravá, a které se staly predispozicemi pro její nemoc. Za prvé to byla monotónnost jejího rodinného života a nedostatek adekvátní intelektuální činnosti, což způsobilo nadbytek nepoužité energie, který začala zpracovávat prostřednictvím své představivosti. Za druhé šlo právě o využití této představivosti při neustálém denním snění. Ačkoli Anna O. byla schopná stále zůstat v kontaktu s realitou, čím dál častěji utíkala do svého snového světa, tím více se odsuzovala k rozštěpení vědomí a nechala tak svůj hypnoidní stav, aby jí zcela ovládnul, a to aniž by si toho někdo všiml. Své fyziologické symptomy tedy byla schopna nějak skrývat a plně se projevily až poté, co se úplně zhroutila. Co se týče Anniny důvěryhodnosti, Breuer nepochybuje o tom, že mu ve všem říkala pravdu. Co se dalo ověřit, také ověřil a ve všech případech vyšlo najevo, že Anna nelhala. Závěrem dodává, že na dvě vědomí v pacientovi nelze nahlížet jako na jedno normální a jedno šílené, protože i přesto, že jsou tato vědomí oddělena, vzájemně se ovlivňují. Dále poukazuje na to, že „talking cure“ bylo něco, co ho samotného překvapilo a jedná se tedy o zcela nový způsob psychoterapie.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 2 -  Emmy von V., 40 let, z Livonie  (Freud) - Diskuze - Czech summary

V rámci této diskuze se Freud zabírá tím, zdali lze případ Emmy Von V. klasifikovat jako případ hysterie. Základem hysterie je totiž tzv. konverze, která značí transformaci psychického vzrušení do chronických somatických symptomů. Tato konverze se u Emmy projevila pouze zřídka, protože psychické vzrušení převážně zůstalo v psychické sféře. Existují případy, kdy hysterie naruší to, co se jeví jako naprosto normální vědomí. Neúplná transformace je však obvyklejší, takže určitá část vlivu doprovázející trauma přetrvává ve vědomí jakožto součást pacientova cítění.

Psychické symptomy v případě Emmy Freud rozdělil na tři části – změny nálad (úzkostlivost, melancholická deprese), fobie a abulie (nedostatek podnětů, vůle). Ačkoli se na fobie a abulie dle francouzské školy nahlíželo jako na neurotické degenerace, v případě Emmy šlo jednoznačně o traumatické události, které jí tyto symptomy způsobily. Freud se tak vrací ke všem jejím symptomům a poukazuje na minulá traumata. Dle jeho názoru však tyto psychické faktory nevysvětlují jejich přetrvávání a důvod hledal v letité sexuální abstinenci. Také se vrací k jedné ze svých bývalých statí, ve které došel k závěrům ohledně abulie a hysterické paralýzy – dle jeho hypotézy je paralýza způsobena nedostupností nových asociací ve skupině myšlenek spojených s končetinami. To se mu v případě Emmy nepodařilo prokázat, ale dospěl alespoň k názoru, že mechanismus určil správně. Psychický stav Emmy se totiž dal rozdělit do dvou okruhů – zaprvé šlo o znepokojivé vlivy mající původ v traumatech, které zůstaly nevyřešeny (deprese, bolest, roztrpčení atd.) – a zadruhé šlo různé nahodilé soudobé stimuly (revoluce v San Domingu). Mechanismus jejích bolestí a paralýz tedy vycházel především organicky z umrtvení svalů a poté až ze vzpomínek na bolest. Freud poukazuje na to, že Emmy byla ztuhlá již ve svém přirozeném stavu, a její motorické projevy, které se daly považovat za hysterické, byly pouze odrazem jejího současného emociálního stavu. Ostatní motorické projevy pak byly spojeny s její bolestí – např. tření rukou, když se jí chtělo křičet – podobné jako u psů, když vrtí ocasem – člověk prostě nahrazuje pocit bolesti fyzickou aktivitou (Darwinova teorie). Stejně tak Emmyny tiky, které si přivodila ve snaze o naprostý opak. V době, kdy se starala o svou nemocnou dceru, si zakázala se jakkoli hlučně projevovat v obavě, že své dítě probudí z tolik potřebného spánku. Její zákaz však měl naprosto opačný efekt a vyvolal v ní tik v podobě cvakání jazykem. Nešlo však o výsledek konečného záchvatu, ale o proces záchvatu samotného – tedy nekontrolovatelná zábrana mluvicích orgánů – který se tak stal symbolem této události v její paměti. Jakmile tak začala reagovat i při dalších traumatech, stal se z toho chronický symptom.

Dále se Freud zabývá symptomy, které jednoznačně hysterické nebyly, ale projevovaly se v rámci její hysterie. Považoval je za psychické ataky, které se většinou děly v jejích stavech deliria, a protože tento stav a její normální stav byly v její paměti odděleny, nepamatovala si na nic z toho, co prožívala v těchto stavech. Jejím třetím stavem byl umělý somnabulismus, během kterého Freud získal od ní nejvíce informací, protože pouze v tomto stavu měla přístup ke všem třem svým stavům. To však nebylo výlučné, i ve stavech umělého somnabulismu si často nebyla schopna vzpomenout a Freud to řešil tak, že jí nařídil, aby si vzpomněla druhý den ve svém normálním stavu. Vždy mu tak byla schopna odpovědět. Byl si jistý, že mu nikdy nelhala, protože ve svém normálním stavu se vždy vyhýbala lhaní. Pouze narazil na případy, kdy mu neposkytla plnou odpověď, ale po delším naléhání byla schopna odhalit celou pravdu. Ačkoli se nedá popřít, že byla pod hypnózou snadno ovladatelná, nešlo rozhodně o absenci vzdoru. Dokázala Freudovi v hypnóze velice účinně vzdorovat a svých strachů se nezbavovala snadno, protože na nich až příliš lpěla. Ve chvílích, kdy mu slíbila po racionalizaci jejího strachu, že se přestane bát a svůj strach ovládne, prohlásila, že tak činí, protože to Freud sám chce. Takové smýšlení se samozřejmě nesetkalo s úspěchem a strach dál přetrvával

Freud tedy dospěl názoru, že Bernheimovo tvrzení, že sugesce je vším, se nezakládá na pravdě, stejně tak tvrzení jeho přítele Delboufa, že neexistuje nic jako hypnotismus. Sugescí u Emmy nepochodil a naopak ji dokázal doslova mávnutím prstu přivést do hypnoidního stavu.

Důvod, proč se Emmy dokázala zlepšit a po letech znovu upadnout do hysterie, tedy proč se u ní hysterie projevila znovu, ačkoli byla téměř vyléčená je dle Freuda jednoduchý – dědičnost. Ne však v tom smyslu, že by v rodině musela být hysterie, ale ve smyslu jejích vrozených predispozic. Emmy byla velice emociální a vášnivá, na druhou stranu byla také velice uzavřená, zvláště po smrti svého manžela se prakticky odloučila od společnosti a žila velice osamělým životem. Neměla nikoho, komu by se svěřovala, protože nikomu nedůvěřovala. Tyto důvody, společně s nově prožitým traumaty bohužel způsobily, že Emmy znovu upadla do depresí.

Freud rozhodně tento případ nepovažuje za vyčerpávající, především proto, že si uvědomuje, jak moc zde chyběl sexuální element, který Emmy potlačovala. Závěrem Freud upozorňuje na to, že na člověka postiženého hysterií by nemělo být nahlíženo jako na zdegenerovaného jedince. Emmy byla jedním ze zářných příkladů – byla inteligentní, pocházela z vysokých společenských kruhů, byla velice vzdělaná, milá a pravdomluvná, měla spoustu lidských kvalit a vždy se chovala jako dáma. Proto by bylo nevhodné ji nazývat šílenou, degenerovanou osobou. Také vylučuje Janetovu teorii o psychické neefektivnosti, kterou Janet považuje za původ hysterie. Podle něj se hysterická dispozice skládá z abnormálního omezení na poli vědomí (z důvodu dědičné degenerace), která má za následek lhostejnost celým skupinám myšlenek, a později také rozklad ega a organizaci sekundárních osobnostních charakteristik. Freud však všechny tyto „důvody“ považuje naopak za následky již probíhající hysterie.