#posttraumatická stresová porucha

[pomocobetem]

Sexuální delikty v církevním prostředí jsou často skrývány, popírány, bagatelizovány nebo utajovány některými církevními představiteli. To vede k tomu, že se oběti cítí opuštěné, zrazené a zahanbené. Mnoho z nich se bojí promluvit, protože se obávají odsouzení nebo odplaty. Některé z nich hledají pomoc, jiné zůstanou v tichosti a trpí. Některé z nich se snaží najít pomoc a podporu v církvi, ale často se setkávají s nedostatečnou reakcí, nezájmem, neempatií nebo nekompetencí.

Sexuální zneužívání dětí (CSA = Child sexual abuse) je závažný a rozšířený problém, který má mnoho negativních dopadů na psychické, fyzické, sociální a spirituální zdraví obětí. CSA znamená, že dítě je vystaveno sexuálnímu kontaktu, činnosti nebo chování, které má za cíl dosáhnout sexuálního vzrušení zneužívajícího člověka. Zneužívající člověk může být kdokoliv, člen rodiny, známý nebo cizí osoba. CSA může být dotyková nebo bezdotyková, intrafamiliární nebo extrafamiliární, komerční nebo rituální.

CSA je traumatická událost, která přesahuje běžnou lidskou zkušenost, způsobuje extrémní stres, ohrožuje život nebo integritu oběti a navozuje pocit extrémní bezmocnosti. Oběť CSA může prožívat různé symptomy, jako jsou úzkost, deprese, poruchy spánku, noční můry, pocity odlišnosti, poruchy příjmu potravy, posttraumatická stresová porucha (PTSD), flashbacky, disociativní poruchy, psychosomatické potíže, závislosti, nízká imunita, agrese, narušená důvěra, problémy s navazováním a udržováním vztahů, hypersexualita nebo hyposexualita, ekonomické potíže, narušený vztah k Bohu nebo spiritualitě a další.

Dopad CSA na oběť závisí na mnoha faktorech, jako jsou věk, doba trvání, citová vazba, teror, ritualizace, sexuální prožitek, uchování tajemství, reakce okolí, rodinné zázemí, míra podpory a další. Oběť CSA se může chovat kontraintuitivně, například nebránit se, nevyhledat pomoc, nevypovídat, mít protiřečící výpovědi, mít pozitivní postoj k pachatelovi, nemít výrazné symptomy traumatu nebo nechtít ukončit zneužívající vztah. To však neznamená, že oběť není traumatizovaná nebo že si zneužívání zasloužila nebo si ho přála.

Prevence CSA spočívá v tom, že se snažíme omezit možnosti zneužívání, zvyšovat povědomí o problematice, posilovat schopnosti obětí i lidí v okolí reagovat na hrozbu nebo podezření na zneužívání, vytvářet bezpečné prostředí a komunikaci, podporovat sebevědomí a sebeúctu dětí, učit je o sexuální výchově a ochraně, respektovat jejich tělo a pravidla, poskytovat jim adekvátní pomoc a podporu, pokud dojde k zneužití, a spolupracovat s odborníky a institucemi, které se zabývají prevencí a léčbou CSA.

------------------

Pomáhající organizace

Další důležité odkazy:

Youtube - @MarekOPraem

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 2 -  Emmy von V., 40 let, z Livonie  (Freud) - Czech summary

Druhým případem Studies on Hysteria je žena vystupující pod jménem Emmy Von V., které se plně věnoval Freud od května 1889. Dle jeho pozorování bylo velice snadné ji přivést do stavu somnabulismu, a tak se rozhodl využít Breuerovy metody, kterou mu jeho přítel detailně popsal, ačkoli v ní byl nezkušený a byl to jeho první pokus. Když poprvé paní Emmy uviděl, ležela na pohovce a její stále mladistvý vzhled navzdory svému věku jí dodával půvabu. Její obličej však byl stažen grimasou plnou bolesti, její čelo bylo svraštělé, tónina jejího hlasu příliš nízká a často přecházela do stavu koktání. Ruce držela pevně spjaté, její obličejové svaly se neustále pohybovaly, stejně tak svaly na jejím krku. Svou řeč často přerušovala klapajícím zvukem vycházejícím z jejích úst. Když začala Freudovi vyprávět o své nemoci, mluvila srozumitelně a projevila vysokou míru vzdělání a inteligence. Uprostřed rozhovoru se však dostala do halucinace, její tvář se zkřivila hnusem a opovržením, natáhla k němu ruce s ohnutými prsty a zaječela na něj, aby se k ní nepřibližoval a nedotýkal se jí (později Freud odhalil, že se jednalo o obranný mechanismus). Vmžiku se však dostala opět do normálu a vyprávěla dál, aniž by si svou halucinaci uvědomovala. Freud se tak dozvěděl vše podstatné o jejím původu – její rodina pocházela ze středního Německa, ale poslední dvě generace sídlila v baltských provinciích v Rusku, kde vlastnila rozsáhlé pozemky. Emmy byla třináctým ze čtrnácti děti, z nich přežily pouze čtyři děti pod dohledem přísné matky. Ve svých třiadvaceti letech se vdala za bohatého, mnohem staršího muže, který krátce po uzavření manželství zemřel na mozkovou mrtvici. Sama tak byla nucena vychovávat své dvě dcery (nyní ve věku šestnáct a čtrnáct let), které byly často nemocné a trpěly různými neurotickými problémy. Sama Emmy těmto událostem připisovala svou vlastní nemoc, kdy rok od roku chřadla, a to i přes četné léčby a procedury, které prodělala různě po světě. Freud jí doporučil se oddělit od svých dcer, které již měli svou vlastní vychovatelku, a přestěhovat se do pečovatelského domu, kde by se jí mohl plně věnovat. Emmy s tím bez námitek souhlasila.

2. května 1889 ji Freud v pečovatelském domě navštívil a všiml si, že Emmy vždy nadskočila, když někdo vešel do jejího pokoje. Všem tedy přikázal, aby nejdříve hlasitě zaklepali a vyčkali na její vyzvání, aby mohl vstoupit. V následujících dnech se Emmy udělalo díky Freudovým praktikám lépe – nakázal, aby Emmy dostávala horké koupele a masáž celého těla dvakrát denně. Před spánkem ji vždy velice lehce zhypnotizoval a snažil se jí přesvědčit, že by měla dobře spát a její symptomy se zlepší. Emmy reagovala více než pozitivně a nikdy se ho na její hypnoidní stavy nevyptávala, dobře spala, a většinu dne strávila poklidným ležením ve své posteli. Její dcery ji tak mohly navštěvovat, případně si Emmy mohla číst nebo vyřizovat svou korespondenci.

8. května 1889 ho zaujala historkou, kterou četla v novinách a při níž se zděšením třásla – o chlapci, kterého jeden učedník svázal a dal mu do úst bílou myš. Chlapec strachy zemřel. Když ji Freud zhypnotizoval, zjistil, že článek v novinách opravdu vypovídá příběh chlapce, který byl utýrán, ale nikde nebyla jakákoli zmínka o myších nebo krysách. Dospěl tedy k názoru, že si tuto asociaci musela Emmy vytvořit sama ve svém deliriu, poté, co jí jeden z doktorů řekl, že odeslal přepravku plnou myší do Tbilisi. Večer si však na nic z toho nevzpomínala, pouze se zmínila, že odpoledne trpěla křečemi v krčních svalech. Freud se jí pokoušel v hypnóze přesvědčit, aby se rozmluvila o svých minulých zkušenostech, aby přišel na kloub tomu, proč si asociovala utýraného chlapce s myšmi a krysami. Ačkoli před každou odpovědí přemítala, Emmy mu nakonec byla schopná dát odpovědi, při nichž s sebou neustále cukala a na její tváři se střídaly výrazy hororu a strachu. Rozpovídala se o tom, jak její sourozenci po ní v dětství házeli mrtvými zvířaty, což jí přivozovalo první záchvaty omdlévání a křečí. Její teta to však pokládala za nepřípustné, a tak tyto projevy ustaly. Dalšími traumatickými zážitky byly mrtvoly její sestry a tety a její bratr, který ji strašil v převlečení za ducha. Na otázku, proč s sebou neustále hází, mu vysvětlila, že když mu popisuje všechny tyto traumatické zážitky, tak je vidí naprosto živě a barvitě přímo před očima. Freud se tedy zasadil, že ji musí těchto živých představ zbavit pomocí terapie a aby navodil tuto sugesci, několikrát jí hladil oči.

9. květen 1889 – Emmy spala dobře, ale začala mít zažívací potíže, poté co strávila příliš času se svými dcerami v zahradě. Freud jí doporučil, aby omezila návštěvu svých dcer vždy na maximálně dvě a půl hodiny. Také se u ní projevily další symptomy, které měly původ v šoku, jejž prodělala poté, co si prohlížela etnologický atlas a uviděla americké Indiány převlečené za zvířata. Freud se jí snažil v hypnóze přesvědčit, aby se těch obrázků nebála, ale naopak, aby se jim zasmála, což po probuzení okamžitě udělala. Klapající zvuk však nadále vydávala (přivodila si ho, když se starala o svou nemocnou dceru a byla nucena být absolutně zticha a nyní se vždy tento tik projevoval, když byla nervózní nebo vystrašená), a to především po návštěvě Breuera (nevadil jí) a doktora z pečovatelského domu (důvod jejího vzrušení). K večeru byla veselá a projevovala velice překvapivý smysl pro humor na ženu jejího postavení, který byl směřován především na její předešlou terapii, které se chtěla zbavit, ale nedostala k tomu nikdy odvahu. Až poznámka od doktora Breura ji konečně ukázala cestu ven, nicméně poté se před Freudem zděsila, že byla příliš indiskrétní. On ji uklidnil, že tomu tak není a zhypnotizoval ji, aby ji mohl dál zpovídat ohledně jejích strachů. Emmy se tedy rozpovídala o svých teenagerovských létech, kdy začala trpět strachem ze šílenství, protože její sestřenice i její matka jistou dobu pobývaly ústavu pro choromyslné, a od jedné služebné, které v ústavu také byla, slýchala, jak strašně se tam s pacienty zachází. Freud se jí snažil opravit v jejích dojmech ohledně těchto ústavů. Dále Emmy mluvila o svých starostech o matku, kdy ji jednou našla po mozkové mrtvici, kterou matka sice přežila, ale pár let na to ji Emmy stejně nalezla mrtvou. Freudovi se podařilo, aby tyto fakta vnímala, ale nepřezařovala si k nim žádné emoce.

10. květen 1889 – Emmy si poprvé prošla otrubovou koupelí, což se jí nelíbilo a tvrdila, že jí to způsobilo mnoho bolesti. Během masáží se však uvolnila a kromě toho, že se obávala, že doktor Breuer se urazil jejím včerejším chováním, se také rozpovídala o svém prazvláštním bratranci, jehož rodiče mu nechaly všechny zuby vytrhnout najednou. V těchto chvílích se dostávala do hysterie a opakovala svůj obranný mechanismus, poté se ale zklidnila. Freud se poté v hypnóze zaměřil na její obranný mechanismus a zjistil, že fráze, které vyslovuje, mají původ v její minulosti – „nehýbej se“ bylo spojeno s dobou, kdy ji její zvířecí halucinace napadaly. „Nedotýkej se mě“ se odráželo v minulé zkušenosti, kdy ji její bratr silně popadl v záchvatu vyvolaném nemocí z předávkování morfiem, nebo když její dcera byla jednou nemocná, tak jí málem uškrtila. Při večerní hypnóze se věnovali jejímu problému s koktáním a vyšlo najevo, že se v minulosti dostala do situace, kdy se nutila zůstat zticha kvůli tomu, aby poplašené koně nepoplašila ještě více. Po další terapii sugescí, kterou u ní Freud praktikoval, se tohoto problému zbavila. Poté spolu probírali další případy, kdy se Emmy vyděsila, a dospěli k pochopení nadskakování Emmy kdykoli někdo vešel do místnosti. Všechny její šoky a minulá traumata většinou přišla překvapivě a náhle.

11. květen 1889 – gynekologická prohlídka její dcery Emmy velmi znervózněla a Freud ji musel zhypnotizovat. Vyšlo najevo, že se obávala, že mu řekla den předtím něco, co ho mohlo urazit, a tak jí Freud vysvětlil, že nic takového nestalo. Po prohlídce probírali její největší šoky a strachy – především smrt jejího manžela a následná nemoc její dcery, která byla v dětství trochu opožděná. Freud argumentoval tím, že její dcera je nyní již dospělá a těší se dobrému zdraví, čímž pomohl Emmy se zbavit vnitřního strachu, co s dítětem bude. Poté se vrátili k jejímu strachu z ústavů pro choromyslné, kde se jí Freud snažil znovu přesvědčit, že se s lidmi zachází dobře. Při těchto hypnózách pochopil, že není dobré Emmy přerušovat, protože mu to pak má ve svém hypnotickém stavu za zlé.

12. květen 1889 – navzdory Freudovu očekávání, Emmy spala špatně a nechtěla mluvit o tom, co za ošklivé sny se jí zdálo. Při masáži spíše mluvila o čase stráveném u pobřeží Baltu a lidech, které bavila ze sousedního města atd. V hypnóze prozradila, jak se její noční můry z minulé noci točily kolem strachu ze zvířat. Freud se znovu snažil ji dotlačit ke kořenu problému, ona mu ale oznámila, že se k tomu dostanou, až když ona sama bude chtít a on by ji měl nechat vyprávět. Když tak učinil, začala znovu mluvit o manželovi, jak nemohla uvěřit, že zemřel, a jak za to asi tři roky nenáviděla své dítě, protože věřila, že její manžel mohl ještě žít, pokud by se o něj mohla starat, namísto ležení v posteli právě kvůli tomuto dítěti. S těmito událostmi také byla spojená hrůza z cizích lidí poté, co příbuzní jejího zesnulého manžela odstartovali kampaň proti ní, kdy ji pomlouvali, nechali v novinách otiskovat očerňující články, a obviňovali jí z toho, že svého manžela otrávila, protože nemohli vystát, že se za něj provdala, a že byli šťastní. Emmy se uvolnila až poté, co k ní Freud pronesl pár utišujících slov.

13. května 1889 – Emmy znovu špatně spala, a ačkoli byla v relativně dobré náladě, její tiky se jí vrátily. V hypnóze se rozmluvila o svém strachu ze zvířat, který se objevil poté, co byla na nějakém divadelním přestavení a vyděsila ji postava obrovské ještěrky. Také se rozmluvila o svých zažívacích potížích, které nakonec spojili s její depresí po smrti manžela, kdy jedla pouze z nutnosti. Také se přiznala, že ačkoli své dítě nenáviděla, nikdo to nemohl poznat a ona si dodnes vyčítá, že starší dítě měla v těch dnech mnohem raději.

14. května 1889 – Emmy konečně dobře spala, ale postěžovala si na bolesti v pravé noze. Během hypnózy se vrátili k jejímu strachu z cizích lidí, kdy jmenovala další případy strachu. Freud však viděl zásadní problém v tom, co se stalo po smrti jejího manžela. Když k ní přišel večer, byla znovu neklidná. Navštívil ji totiž Breuer a ona zase nadskočila, když vešel do místnosti. Považovala to za nevhodné, protože tím dle svého názoru shazovala Freuda před Breurem. Freud si již za tu dobu všiml, jak se snaží být úslužná a pečlivá, aby vždy Freudovi vešla vstříc, když vše však nebylo tak, jak by mělo být, vyčítala si to. Freud ji tedy během hypnózy ujistil, že se nic nestalo a nemusí být k sobě tak přísná.

15. května 1889 – Emmy znovu dobře spala, ale začala hned být znovu nervózní. Vysvětlovala to tím, že svým dcerám doporučila, aby využívaly výtah v jejich penzionu jak pro jízdu nahoru, tak dolů. Protože ale výtahům nedůvěřovala, vyčítala si, že tím ohrožovala život svých dcer. Freud, který penzion a jeho majitele znal, jí vysvětlil, že výtah je bezpečný, jinak by sám majitel na něj nedělal takovou reklamu. Emmy se tedy byla schopna zasmát svým neopodstatněným strachům, ale Freud ji podezříval, že její dnešní nervozita má jiné kořeny. Započal tedy masáž jejího těla, Emmy ale většinou mluvila o svém společenském životě v Německém Rusku a Severním Německu a bavila ho různými historkami. V hypnóze se pak vrátili zpátky k její ranní nervozitě a vyplynulo najevo, že se naopak obávala menstruace, která by znemožnila masáže, ale ve snaze se vyhnout této obavě, upnula se k něčemu jinému, a tedy k výtahu v penzionu. Freud pod čarou dodává, že toto se neobjevilo poprvé – např. jednou tvrdila, že nechce studené koupele, protože jí přivolávají depresi, a když jí Freud přes hypnózu přesvědčil, že sama studené koupele chce, skutečně je začala provádět. I tak se cítila v depresi, ale později přiznala, že v novinách četla, jak v San Domingu vypukly nepokoje, a její bratr, který se již dlouho neozval, tam je. Freud tedy dospěl k názoru, že v rámci rozštěpení vědomí také zpravidla dochází z přesunutí psychózy na jiný objekt, většinou zdánlivě iracionální Dále se poté zabývali jejími bolestmi různých částí těla, kdy Emmy vyprávěla, při jakých příležitostech je pocítila silněji. Večer se poté soustředili na její strachy ohledně příbuzných – nemoc dětí, život jejího bratra, který se právě oženil. Všechny je dopodrobna probrali a Freud jí také dal pár doporučení kvůli bolestem.

16. května 1889 – Emmy se dobře vyspala a znovu si stěžovala na nějaké bolesti, hypnóza však nic neodhalila. Když k ní Freud večer přišel, byla rozrušená a myšlenky jí těkaly sem a tam bez jakéhokoli řádu. Na žádné z otázek nebyla schopna odpovědět, a tak ji Freud zhypnotizoval a postupně se prodíral vším, co řekla, když přišel.

17. května 1889 – Emmy měla velice dobrou noc, ale stále u ní přetrvávaly bolesti a nervozita, byla až přehnaně radostná a nechtěla mluvit o tom, proč je tak rozrušená. V hypnóze se poté Freud zaměřil na zvířata, protože ve své koupeli údajně viděla červy. Znovu začala koktat, a když se jí zeptal proč, odpověděla mu, že to dělá pokaždé, když je vystrašená. Obávala se, že kvůli návratu některých symptomů s ní Freud ztratí trpělivost a přestane jí léčit, také se trápila kvůli tomu, že mu nepoděkovala za návštěvu. Freud ji ubezpečil, že se lepší a že je již odolnější, a že se otevírá lidem, se kterými si je blízká, a to je to hlavní. K večeru byla velice spokojená a hypnóza nic nepřinesla. Freud se tedy zaměřil na bolest v její pravé noze, kterou v hypnotickém stavu plně odboural, ale při probuzení se zčásti zase vrátila.

18. května 1889 – údajně spala nejlépe za celé roky. Bolesti u Emmy však přetrvávají.

Tím Freud završuje své poznámky ohledně Emmy. Protože vždy čekal na různé symptomy a dával věcem nový průběh, poznámky se často opakovaly a nepřinášely tak nic nového. Dosavadní poznatky tedy považuje za dostačující. Po sedmi týdnech se její stav zlepšil natolik, že jí Freud dovolil odjet zpět domů s tím, že s ní jak on, tak Breuer udržovali korespondenci, aby věděli, jak se jí daří. O sedm měsíců později však znovu upadla do depresí, protože její dcera začala mít problémy s dělohou. Freud jí doporučil jistého gynekologa, který jí dokázal na pár měsíců ulevit. Po návratu domů se však její dceři přitížilo a Emmy si zvolila jiného gynekologa. Začala se obviňovat z problémů její dcery, a začala také obviňovat gynekologa, kterého jí doporučil Freud a Freuda samotného, čímž naprosto zničila výsledky jeho práce. Až po Breuerově intervenci se situace zlepšila, nicméně averze k Freudovi přetrvávala. Nechala se alespoň přemluvit k převozu do sanatoria, s jehož hlavním lékařem byl Freud ve spojení a doporučil mu, jak se o Emmy starat.

Sanatorium se však ukázalo být špatným druhem terapie, protože Emmy odmítala jakoukoli léčbu. Zlepšila se poté, co jí její příbuzná „unesla“ ze sanatoria a starala se o ní doma. Zakrátko se však Emmy odhodlala jet do Vídně a požádat Freuda znovu o pomoc. Ten shledal, že její stav není zas až tak špatný. Úzkostlivost byla nahrazena zmateností, pocity smutku v určitou hodinu a různými tiky. Dělalo mu problémy ji zhypnotizovat kvůli jejím nepříjemným zážitkům ze sanatoria, nakonec se mu to ale podařilo. Během této hypnózy došel plně k názoru, že aby se dospělo k terapeutickému efektu, popisovaná událost musí být převyprávěna plně a zcela pravdivě. Začal si tedy dávat pozor, jestli Emmy něco nezamlčuje nebo nezkresluje. Také hypnózy „zneužil“ k tomu, aby dokázala zapomenout na nepříjemné sanatorium. Větší problémy měl s „bouřkami v její hlavě“, jak to sama nazvala, a které byly spojené s nemocí její dcery, ale i ty se mu nakonec podařilo překonat. Ke konci jejího léčení přišel na to, že velice málo jí, a dle jejích slov nemohla pít nic jiného než husté tekutiny. Freud nakázal zvýšit porce jejího jídla a pít zásaditou vodu. Emmy svolila s tím, že to dělá jenom protože jí to řekl, ale předem ho varovala, že to skončí špatně, protože její trávicí systém prostě byl uzpůsoben tak, jak jedla předtím. Freud to ale odmítal, nezdálo se mu pravděpodobné, že by si někdo dokázal přivodit zažívací problémy tímto způsobem. I tak ji po jídle našel v depresích, jak si stěžuje na zažívací problémy, a dle toho došel k názoru, že její zažívací problémy jsou vyvolány psychicky. Snažil se jí zhypnotizovat, ale Emmy se nedala, protože ho vinila z toho, co jí způsobil, a především, že zahodil všechen pokrok jenom kvůli tomu, aby ji naučil jíst, jak on chtěl. Freud jí tedy řekl, že jí nechá 24 hodin na pokoji přemýšlet o tom, zdali jde opravdu o fyzický nebo psychický problém. Pokud bude dále trvat na tom, že jde o fyzický problém, tak ji poprosí, aby odešla, protože jí už nemůže jinak pomoci. O 24 hodin později ji našel poddajnou a poslušnou. Přiznala, že si myslí, že její zažívací potíže jsou způsobeny jejími psychickými problémy, ale jenom proto, že si to myslí i Freud. Pod hypnózou se pak rozvyprávěla o sérii zážitků, které v ní vyvolávaly odpor a nechuť k jídlu (nevhodné chování ostatních u stolu, její matka jí nutila jíst vychladlé maso atd.), i její odpor k vodě (způsobený příhodou z dětství, kdy celá rodina měla zažívací problémy z pitné vody). Terapeutický efekt hypnózy se dostavil ihned druhý den.

Po propuštění z léčby zůstal Freud s Emmy v kontaktu, psala mu o tom, jak dobře jí a pije, a jak již přibrala něco na váze. Starosti jí dělala trochu její dcera, která se stala neposlušnou s nedosažitelnými ambicemi a dokonce násilnou. Freud dospěl k názoru, že se jedná o dědičnou psychózu, což také Emmy bez okolků sdělil a ta to přijala s pochopením. Na jaře se s ní setkal u ní doma, kde se těšil z jejího nového a zdravého života, kdy žila plným společenským životem pouze s občasnými, až zanedbatelnými problémy, jako např. problémy s cestování vlakem nebo mezerami ve vzpomínkách. Také se obávala, že bude již méně náchylná k poslušnosti v rámci hypnózy, ale malým trikem ji Freud přesvědčil o opaku. Po této návštěvě se jejich komunikace uskrovnila, pouze Freud zaslechl, že její dcera na tom začala být opravdu špatně a v roce 1893 mu od Emmy přišel dopis, zdali je svolný k tomu, aby ji zhypnotizoval jiný doktor. Freud souhlasil, protože Emmy byla znovu nemocná.

[callmefae]

Uzemnění

Uzemnění jako praxe nepatří jen k witchcraftu, ale je to nástroj, který dost často doporučují psychologové k tomu, abychom lépe zvládali stres, lépe se vypořádali s duševními chorobami jako je například úzkost nebo posttraumatická stresová porucha.

Být uzemněn znamená, že jsme spokojeni s tím, kdo jsme. Jsme si jisti sebou a máme důvěru v rozhodnutí, která děláme. Uzemnění znamená zbavit se nadbytečné energie v těle a umožnit jí se přeměnit v čistou energií. Když se uzemníme, uklidňujeme nebo zpomalujeme své emoce a dostáváme se více do kontaktu s našimi vnitřními a vnějšími světy

Stejně jako meditace, uzemnění není jen duchovní prací.

Důvod. Proč je uzemnění v čarodějnictví tak důležité je ten, že dělat magii znamená pracovat s duchovní energií a manipulovat s ní. Techniky uzemnění pomáhají čarodějnicím stabilizovat jejich vlastní energii a zvyšovat jejich schopnost spojit se s energií z vnějších zdrojů a ovládat ji.

Uzemnění je obzvláště důležité pro většinu pohanských čarodějnic, které mají duchovní spojení s přírodou a čerpají svou magickou sílu ze země. Pro pohany je uzemnění způsob, jak připojit jejich osobní energii k energii Matky Země.

Nemusíte však být pohanem, abyste mohli používat uzemnění. Každý, kdo se chce naučit pracovat s energií, musí začít tím, že se naučí uzemnit.

Zde je citát o uzemnění v magickém kontextu z knihy “Green Witchcraft” od Paige Venderbeck

„Uzemnění je jedním z nejdůležitějších způsobů, jak mohou čarodějnice přijímat a uvolňovat magickou energii. Uzemnění je meditativní praxe, při které vytvoříte spojení s planetou pomocí kombinace fyzického kontaktu a vizualizace nebo představivosti. Tím se vytvoří neviditelná nit, která vám umožní přivést ze země energii až k vám a poté ji uvolnit zpět do země. Představte si to jako hromosvod, který nám pomůže nasměrovat sílu elektřiny a neutralizovat ji, až bude příliš nebezpečná. “

To je jedna z důležitých věcí, kterou je třeba si uvědomit o uzemnění – vytváří obousměrné spojení, které lze použít jak k přivedení energie, tak k jejímu vyčerpání. U duševního zdraví se uzemnění většinou používá k uvolnění přebytečné energie, zejména ve formě stresu. V magii ji lze použít k čerpání životní energie z planety – nebo k uvolnění zbytkové energie po rituálu.

Zde je citát z knihy “Wicca For Beginners” od Thea Sabin:

„Než zvýšíte energii, měli byste vědět, jak se jí zbavit. Pokud ji nosíte ve svém těle nebo ji necháte volně proudit po vašem domě bez jakéhokoliv účelu, může to mít pak nejrůznější dopady, například to, že se budete cítit špatně, dokud ji neuzemníte“

Nemusíte se bát posílat do Země „špatnou“ energii. Země opravdu dobře neutralizuje energii, takže pokud máte problémy se stresem nebo hněvem, uzemnění je skvělý způsob, jak dostat veškerou takovou energii ven a nechat ji jít.

Moje oblíbená technika uzemnění je metoda z knihy Wicca For Beginners:

„Pohodlně se usaďte a relaxujte. Několikrát se zhluboka nadechněte. Když jste v klidu a uvolnění, představte si tlustý, zlatý, zářící kořen, který se táhne od začátku vaší páteře až dolů do středu Země. Je živý a čerpá energii z roztaveného jádra Země. Vizualizujte si to ve své mysli tak silně, jak jen můžete.

Když vidíte kořen ve své mysli a představujete si, že je reálný, jemně skrz něj načerpejte ze Země teplou energii. Vizualizujte si, jak energie proudí po kořeni do spodní části páteře.

 Ciťte se jako kdyby vaše celé tělo bylo plné zářící zemské energie. Vizualizujte si, že jste spojeni se zemí a sítí všeho života ...

Jakmile si vizualizujete energii, která plní vaše tělo, představte si, jak jemně vytlačíte přebytečnou energii z hlavy, paží, nohou a páteře zpět dolů do kořene a odtud do země. Udržujte energii svého těla, ale dívejte se, jak veškerá energie, kterou nechcete, proudí dolů skrz kořen a neutralizuje/ ztrácí se v Zemi.  Představujete si, jak opouští vaše tělo. Nejste ani vyčerpaní, protože nevytlačujete svou energii, ale špatnou energii, která je ve vašem těle nadbytečná.

Další způsoby uzemnění:

1)  Uzemnění skrze kořenovou čakru

Kořenová čakra se nachází v místě perinea (místo mezi konečníkem a pohlavními orgány, také mohu říci v oblasti kostrče). Postavte se mírně rozkročmo a představte si, že vám z perinea vychází červená (barva kořenové čakry) spirála až k zemi. Nyní požádejte Matku Zemi, zda se s ní můžete propojit a vstoupit skrze spirálu až do jádra Země. Jestliže vám duše Matky Země odpoví můžete cítit teplo na srdci i těle nebo jemné chvění. Pak pokračujte spirálou do jádra planety, vnikejte do jádra pomalu a při tom vnímejte své pocity. Můžete mít pocity, které již znáte, když jste byli propojeni pupeční šňůrou v matčině lůnu. Po celou dobu vnímejte své pocity, buďte spojeni tak dlouho, jak chcete.

 2)  Uzemnění skrze chodidla

Postavte se, trošku nohy od sebe, uvědomte si svá celá chodidla. Uvědomte si, jak se dotýkají země (když jste doma, pokuste si představit, že na podlaze máte zem, hlínu), klidně si několikrát nohu zvedněte a nechte došlápnout na zem, pak druhou nohu. Přivede vás to více do přítomnosti. Požádejte Matičku Zemi, zda se můžete s ní spojit a uzemnit se. Když vám odpoví (jako v prvním spojení), pak si představte, jak se chodidla boří do hlíny až po kotníky (jste-li venku, můžete chodidla zabořit přímo do hlíny, pokud to jde). Nyní z chodidel rostou silné kořeny hlouběji a hlouběji až k jádru planety. Tyto kořeny vás vyživují stabilitou, jsou vám oporou, dávají sílu a ochranu v tomto fyzickém světě. Vnímejte všechny své pocity v chodidlech i na těle. Užívejte si této síly, jak dlouho chcete. Nezapomeňte poděkovat Matičce Zemi.

 Toto spojení chodidel ze zemí, můžete vnímat na každém vašem kroku, který uděláte. Stačí být jen vědomý.

 3)  Uzemnění skrze celé tělo

Lehněte si na zem, nejlepší je to venku, lehnout si do trávy a nechte se pohltit Zemí. Nezapomeňte požádat a poděkovat, tak jako je psáno výše.

 4)  Uzemnění skrze stromy

Vždy, když půjdete na procházku najděte si silný statný strom. Přistupte k němu a požádejte jeho ducha o svolení, zda se skrze něj můžete uzemnit a dobít energii. Obejměte jeho kmen a splyňte s celým stromem. Když jej požádáte rád vám dá kousek své síly a energii přírody, která je součástí matičky Země. Poděkujte.

 5)  Uzemnění skrze doteky

Láskou dávaný fyzický kontakt, ať je od nás samotných nebo od partnera, dětí či masérky (najděte si takovou, která pracuje s energii) nás propojuje s vlastním tělem. Díky láskyplným dotekům, které odstraňují bloky v těle, jenž brání toku energie, se otvíráme vnímání sebe sama na všech úrovních – fyzické, emocionální, duševní, mentální.  To nám pomáhá ve spojení se zemskou energií a uzemnění. Uvědomujeme si, jak moc potřebujeme „stát pevně nohama na zemi.“

Uzemňovacích metod je opravdu nespočet a na internetu jich najdete plno!

Pokud jde o baby witches, moje rada je cvičit toto uzemňovací cvičení několikrát denně. Můžete také cvičit uzemnění, kdykoli se budete cítit vystresovaní nebo příliš emotivní.

zdroje:www.havirov-masaze.cz

Wicca for beginners- Thea Sabin

Green Witchcraft- Paige Venderbeck

[ao3feed-thehobbit]

Zranění a uzdravení člověka

read it on the AO3 at https://ift.tt/2OBAgbW

by Ruwin

V náprsní kapse má zastrčenou plechovku dopisů, jeho srdce zoufale touží po domově a to jediné, co Bardovi pomáhá přežít smrdutou melu téhle války, je myšlenka na jeho děti, šťastné a smějící se, když trhají květiny v Thranduilových zahradách. | Překlad povídky „The Wounding and Healing of Man“ od autorky northerntrash. Barduil.

Words: 26388, Chapters: 2/2, Language: Čeština

Fandoms: The Hobbit - All Media Types

Rating: Teen And Up Audiences

Warnings: Graphic Depictions Of Violence

Categories: M/M

Characters: Tilda (Hobbit Movies), Bain of Dale, Sigrid (Hobbit Movies), Legolas Greenleaf, Tauriel (Hobbit Movies)

Relationships: Bard the Bowman/Thranduil

Additional Tags: AU - druhá světová válka, posttraumatická stresová porucha, evakuace, pomalé rozvíjení vztahu

read it on the AO3 at https://ift.tt/2OBAgbW

[pribalove-letaky]

SERTRALIN ACTAVIS 50 MG

SERTRALIN ACTAVIS 50 MG

Sertralin Actavis 50 mg

potahované tablety sertralinum (more…)

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 1 -  Anna O. (Josef Breuer) - Czech summary

První případem Studies on Hysteria je žena vystupující pod pseudonymem Anna O. Breuer ji popisuje jako bezproblémové děvče, které z nějakého důvodu onemocnělo ve svých jednadvaceti letech. Ačkoli u ní existuje nějaká dědičná predispozice, Anna a ani její rodiče, nikdy nevykazovali žádné příznaky onemocnění. Sama Anna byla dle Breuera velice inteligentní, nápaditá, talentovaná a milá, a vyznačovala se především svou sympatickou laskavostí. Zarážející však bylo, že u ní byl zcela nevyvinut sexuální element. Anna nikdy nebyla zamilovaná a ani v budoucích halucinacích, kterými prošla během léčby, se tento element nikdy nevyskytl.

Svou nemoc si Anna vlastně přivodila sama. Aby vydržela tlak své puritánské rodiny, oddávala se dennímu snění prakticky neustále. Vytvořila si tzv. soukromé divadlo, ve kterém vystupovala, když např. vykonávala domácí práce. Nikdo nic nepoznal, protože vždy si byla vědoma přítomnosti a byla schopna okamžitě reagovat. Breuer rozdělil její onemocnění do čtyř fází – latentní inkubace v období od července do prosince 1880, manifestace onemocnění doprovázené fyziologickými hysterickými symptomy (zlepšení jako reakce na smrt otce v dubnu), přetrvávající somnabulismus alternující s normálními stavy do prosince 1881, a postupné skončení symptomů do června 1882.

V červenci 1880 onemocněl Annin otec, kterého velmi milovala, a který následkem své nemoci zemřel v dubnu 1881. Zasvětila tedy svůj veškerý čas péči o něj, následkem čehož její vlastní zdraví začalo trpět. Nakonec se kvůli vlastním zdravotním problémům musela o otce přestat starat, neboť ji trápilo nechutenství, kašel, šilhání a únava. Na začátku prosince 1880 ulehla Anna do postele a zůstala tam až do dubna následujícího roku. Během té doby se u ní vyskytly další symptomy jako bolesti hlavy, poruchy vidění, pocity úzkosti, obrna krčních a ručních svalů.

Breuer se k jejímu léčen dostal právě v tomto stadiu. Vypozoroval, že zde již došlo ke štěpení vědomí, která se velice často a bez varování střídala. V rámci jednoho z těchto stavů si Anna byla vědomí svého okolí, byla melancholická a úzkostlivá, ale prakticky normální. Druhý stav se vyznačoval halucinacemi a nezbedným chováním – byla násilnická a hrubá, házela po lidech polštáře a obviňovala je z různých věcí. Pokud v tomto stádiu bylo něčím v pokoji pohnuto nebo někdo přišel, případně odešel, okamžitě se probudila a stěžovala si na to, že si nic nepamatuje, a že ztratila čas. Tyto absence ve vědomí se již projevily dříve, ale nyní se zhoršovaly. Celkově se její nálady velice rychle střídaly od nadměrné a dočasné dobré nálady po úzkostlivost a tvrdohlavé odmítání jakékoli pomoci. Trpěla také halucinacemi kvůli svému strachu z hadů, které viděla ve svých vlasech, ačkoli se během svých normálních chvilek snažila sama sebe přesvědčit, že její strach je neopodstatněný. Odpoledne většinou usínala a probouzela se až hodinu po západu slunce. Její stav se zhoršil do té míry, že postupně ztrácela schopnost mluvit. Když už ze sebe nemohla pomalu vydat ani hlásku, začala dávat dohromady několikajazyčné věty. I tak nakonec podlehla a přestala mluvit, ačkoli se o to snažila. Breuer pochopil, že se něčím cítila dotčená a vnitřně si zakázala o tom mluvit. Donutil ji se o tom rozmluvit a Anna se pomalu znovu naučila mluvit, ačkoli pouze anglicky aniž by o tom věděla. Německy nadále rozuměla, ale tvrdila, že mluvit německy neumí a využívala případně také italštinu a francouzštinu. Poté, co konečně vstala z lůžka, si vůbec nepamatovala, že by kdy mluvila anglicky. Pár dní nato však její otec zemřel a ona zpět upadla do apatie. Měla problémy s vnímáním, především lidí a jejich rozpoznáváním, Breuera i tak poznávala. Mluvila pouze anglicky a byla schopná číst francouzsky a italsky, ale absolutně nerozuměla ničemu v němčině. Odmítala jíst, pouze od Breuera se nechala nakrmit, a poté si neustále čistila ústa, i v případě, kdy nic nesnědla. V následujících dnech se její stav ustálil na odpolední ospalost a hluboký spánek rovnající se hypnóze až do hodiny po západu slunce. Pokud byla schopna popsat všechny své denní halucinace během této fáze, tak se probudila klidná, vyrovnaná a radostná. Nicméně tyto proměny stavů se na ní podepsaly fyzicky a začala mít silné sebevražedné nutkání. Ačkoli ji tím nikdy Breuer nevyhrožoval, nechal ji převézt do venkovského domku, čehož se ona obávala. Po pár dnech záchvatů a dalších pokusů o sebevraždu se uklidnila, nechala se nakrmit a dokonce přijala i sedativa.

V tomto bodě se Breuer ohlíží zpět a považuje za zdroj celého jejího problému v péči o jejího otce v době, kdy onemocněl. Zvláště schéma jejího spánku z této doby o tom vypovídá. Když totiž usnula asi hodinovým hlubokým spánkem, probouzela se většinou neklidná a následně si v hlavě utvářela různé situace a příběhy, které zkracovala a mumlala ve frázích. Když někdo tato klíčová slova zopakoval, Anna začala tyto smutné příběhy vyprávět, což jí pomáhalo se uklidnit. Pokud tak neučinila, musela další den vyprávět o příběh navíc.

Poté se vrací k období, které Anna strávila na venkově s tím, že jí navštěvoval každý večer, kdy věděl, že ji zastihne v jejím hypnotickém stavu, aby jí pomohl se zbavit jejích halucinací a představ. Pokud tak učinil, Anna byla druhý den mnohem příjemnější. Pokud tak neučinil, Annin stav se postupně zhoršil, a bylo těžké ji znovu rozmluvit. Občas tak Breuer musel použít sedativa. V následujících dnech se její somnabulismus nevracel. Co přetrvávalo, byly halucinace, o kterých později večer vyprávěla a zbavovala se tak svého trápení. Její stav se zlepšil natolik, že si oblíbila dalšího lékaře, hodně jí pomohl pes a dokonce se dokázala postarat o několik nemocných lidí. Úspěšnost této léčby, tzv. talking cure jak ji sama Anna nazvala (nebo chimney-sweeping), se Breuerovi potvrdila, když odcestoval na několik týdnů pryč. Poté, co se vrátil, byla Anna v hrozném, až zákeřném stavu. Teprve její přesun zpátky do Vídně a vyprávění tří až pěti příběhů ji pomohlo se vrátit zpět do lepší fáze. Breuer doufal, že se její stav začne pouze a pouze zlepšovat, teď když byla zpátky ve Vídni a měla jeho dennodenní pozornost. Avšak, nestalo se tak. Obzvlášť kolem Vánoc se zhoršovala, již neměla žádné „dobré dny“. Již celý rok uběhl od té doby, co musela opustit svého otce a v halucinacích si neustále vracela o rok nazpět. Zatímco ve svém normálním stavu žila přítomností, v halucinacích žila minulostí. Teprve převyprávění všeho, co se stalo ty osudné Vánoce, kdy se kvůli svému zdravotnímu stavu byla nucena vzdát péče o svého nemocného otce, jí přineslo úlevu. Breuer také zmiňuje, že část emocí se z halucinačního stavu přesunula do stavu normálního. Např. Anna se jednoho dne zmínila, že je na něj naštvaná, ale neví proč. Dle záznamu v jejím deníku však ten samý den o rok předtím, měla vůči němu stejné pocity. Zatímco se zabývali především událostmi z roku 1881, Breuer přicházel také k závěrům, že Anniny problémy se datují až k latentní inkubaci od července do prosince 1880. Příkladem dává průlom, kdy Anna odmítala pít vodu ze sklenice a trpěla tak velkou žízní, protože vodu přijímala pouze prostřednictvím ovoce, např. melounů. Jednoho dne během hypnózy se zmínila o příhodě, kdy jednou vešla do pokoje jedné své anglické známé a viděla, jak její pes pije ze sklenice. Tato příhoda jí přišla velice nechutná, a zatímco ji Breuerovi převyprávěla a uvolňovala tak svou potlačovanou zlost, požádala o něco k pití. Probudila se se sklenicí v ruce a její nechuť k pití ze sklenice tím vymizela. Takhle postupně „odvyprávěli“ symptom za symptomem. Problémem však bylo, že dát věcem volný průběh bylo příliš časově náročné a pokud se zase Breuer snažil vyvolat v Anně dané vzpomínky, Anna znejistila a nemohla si vzpomenout. Proto přišel s novou metodou – přicházel k ní vždy ráno a zhypnotizoval ji, poté se jí zeptal při jakých příležitostech se daný symptom, kterým se právě zabývali, objevil a poznamenal si to. Při večerní hypnóze pak byl díky těmto poznámkám schopen Annu usměrnit k tomu, aby vypovídala tak, jak potřebovali.

Breuer se pak dále zaměřuje na jednotlivé problémy jako verifikace Anniných vzpomínek, problematiku jejich vyvolávání, zvlášť pokud šlo o nějaké děsivé představy, propojení druhého, hypnoidního stavu se stavem normálním (když byla zbavena očních problémů, v noci se budila a nevěděla, kde je), a vrací se také k počátkům její nemoci. Její otec v r. 1880 onemocněl a měl být podroben operaci. Anna se o něj té noci, kdy čekali na chirurga, starala a usnula. Její sny byly plné různých představ, které se v průběhu její nemoci opakovaly – hadi, smrtka s otcovou hlavou, nenacházení slov a vybavení si pouze anglické říkanky atd., které způsobily ochrnutí její ruky. Postupně se tedy propracovávali všemi symptomy a odstranili je. Sama Anna si dala za úkol se své nemoci zbavit na první výročí jejího přestěhování na venkov, a to také splnila. Ačkoli nebyla plně emočně vyrovnaná, byla zcela schopná znovu fungovat a vrátit se nejen do Vídně, ale i trochu cestovat. Od té doby se těšila dobrému zdraví.

Breuer tedy začíná sumarizovat své poznatky. Poukazuje na dvě psychické charakteristiky, již byly v Anně O. přítomné, ačkoli byla ještě plně zdravá, a které se staly predispozicemi pro její nemoc. Za prvé to byla monotónnost jejího rodinného života a nedostatek adekvátní intelektuální činnosti, což způsobilo nadbytek nepoužité energie, který začala zpracovávat prostřednictvím své představivosti. Za druhé šlo právě o využití této představivosti při neustálém denním snění. Ačkoli Anna O. byla schopná stále zůstat v kontaktu s realitou, čím dál častěji utíkala do svého snového světa, tím více se odsuzovala k rozštěpení vědomí a nechala tak svůj hypnoidní stav, aby jí zcela ovládnul, a to aniž by si toho někdo všiml. Své fyziologické symptomy tedy byla schopna nějak skrývat a plně se projevily až poté, co se úplně zhroutila. Co se týče Anniny důvěryhodnosti, Breuer nepochybuje o tom, že mu ve všem říkala pravdu. Co se dalo ověřit, také ověřil a ve všech případech vyšlo najevo, že Anna nelhala. Závěrem dodává, že na dvě vědomí v pacientovi nelze nahlížet jako na jedno normální a jedno šílené, protože i přesto, že jsou tato vědomí oddělena, vzájemně se ovlivňují. Dále poukazuje na to, že „talking cure“ bylo něco, co ho samotného překvapilo a jedná se tedy o zcela nový způsob psychoterapie.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) -Třetí část - Teoretická část - Czech summary

Teoretická část víceméně sumarizuje předešlé závěry a detailněji je rozpracovává oproti předběžnému úvodu. Zabývá se otázkou, zdali jsou všechny hysterické jevy idiogenní, tedy vyvolané myšlenkami. Breuer tuto teorii odmítá, naopak zdůrazňuje, že s Freudem v předběžném úvodu naschvál použili spojení „fenomén hysterie“ a nikoli hysterie jako taková, protože nemají v plánu tvrdit, že výsledek jejich bádání je výlučný a jejich teorie je ta jediná správná. Jsou si vědomi, že hysterické jevy se vyskytují z různých příčin a v různých podobách. Breuer především poukazuje na nutnost rozlišit symptomy, které jsou pravého medicínského původu a ty, které jsou vyvolány hysterií. Oba druhy samozřejmě zasluhují léčení, ale to se liší právě dle příčiny jejich existence.

Poté přichází medicínská část věc a popis vnitřních mozkových povzbuzujících vzrušení, především z pohledu dvou extrémních kondicí centrálního nervového systému – stavu absolutní bdělosti a bezesného spánku. Ačkoli o bezesném spánku toho není moc známo, protože nelze prozatím určit, co se v člověkovi děje, o spánku se sny toho víme více. Zatímco tedy veškeré nápady, počitky a incentivy ve spánku se sny mají pouze abstraktní podobu a nevyvolávají tedy přímou fyzickou reakci, absolutní bdělost naopak veškeré tyto stimuly reálně demonstruje. Breuer se tedy poté zabývá fyzickými projevy lidských emocí, včetně sexuálního pudu a vyjadřování bolesti a strachu. Za obzvlášť zajímavé uvádí situace, kdy jsou lidé schopni okamžitou fyzickou reakci na své emoci odložit na později nebo ji nějakým způsobem potlačit.

Jenomže právě toto odkládání nebo potlačení, pokud není dostačujícím způsobem provedeno nebo není provedeno vůbec, může vést k hysterické konverzi. Daná osoba dokonce může na emoce spojené se svou bolestí zcela zapomenout, což ztěžuje proces léčby. Ten je ve většině případů velice snadný – mluvení, vypovídání se. Breuer poukazuje, že náboženská obec vlastně praktikuje to samé v podobě zpovědí.

Pokud samotné mluvení však nepomáhá, protože daná osoba může něco, byť i nevědomě, zatajovat, je nejlepší cestou hypnóza, popřípadě hypnóze podobný stav. To se nejlépe prokazuje v případech nevědomých myšlenek či myšlenek, které jsou pro vědomí nepřípustné (rozdělení mysli). Pacient si totiž těchto myšlenek není vědom, nepřipouští si je, a proto je třeba je z něj nějak vydolovat. Často jsou příčinou veškerých hysterických projevů.

Breuer se také zmiňuje o vrozené dispozici k hysterii. S názorem, že hysterie by mohla být dědičná, moc nesouhlasí, ale připouští, že se vyskytují jisté dědičné „slabosti“, které v případě působení různých faktorů můžou vést k hysterii. Tím se vysvětluje historie této nemoci v rodinách. Za dost podstatný faktor vzniku hysterie považuje sexualitu a dozrávání. Nejenže v rámci sexuálního dozrávání dochází k uvolňování určitých neurologických procesů, které do té doby byly zapouzdřeny, ale také dochází k různým myšlenkovým pochodům a to především u žen. Některé se s tím srovnají stejně jako chlapci (především děvčata nižšího původu), některá děvčata jsou naopak příliš zahanbena a veškeré sexuální myšlenky zapuzují. Pak pro ně však přichází obrovský šok v podobě svatební noci a prvního sexu, který spíše než s romantikou souvisí s násilím. Časem se těchto nepříjemných vzpomínek zbaví, když se pro ně sex stane potěšením, ale ten prvotní kontakt pro ně může znamenat nepřekonatelné trauma. Dalším z faktorů je pak také autohypnóza a hypnoidní stavy.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 5 - Elizabeth von R. (Freud) - diskuze - Czech summary

Freud se na začátku zmiňuje, vždy nebýval psychoterapeutem. Jako každý neuropatolog býval učen využívat místní diagnózy a elektroprognózy, a sám je překvapen tím, jak se popis jednotlivých případů čte jako krátké příběhy. Není na nich ale ani punc vědy. Nicméně dávají hlubší vhled do mentálních procesů a intimního spojení mezi pacientovými problémy a symptomy jeho nemoci.

Poté se vrací zpět k Elizabeth von R. a rekapituluje, o čem se zmínil ve svých poznámkách o jejím příběhu. Zaměřuje se především na období, kdy se starala o svého nemocného otce. Obecně považuje starost o nemocného za jednu z hlavních příčin hysterie – pacient odsunuje své vlastní potřeby a emoce na úkor péče o milovanou osobu, upadá do rutiny neustálých úzkostí a obav bez toho, aby je nějak řešil. Pokud se daná osoba uzdraví, je zde šance na abreakci a uvolnění. Pokud však opečovávaná osoba zemře, ve většině případů to vede k hysterii.

Prezentuje zde však případ jedné své pacientky, která měla sice hysterické příznaky, ale nemocná vyloženě nebyla – byla stále schopna normálně fungovat. V jejím případě docházelo k opožděné abreakci – své emoce potlačovala, dokud nebyla sama a nebyla schopná se s tím v klidu vyrovnat. Některé abreakce přicházely až léta po prvním traumatu.

Znovu se poté dostává zpět k Elizabeth a jejím bolestem. Za hlavní konflikt považuje racionální chování Elizabeth a její erotické představy. První bolesti se objevily v souvislosti s péčí o nemocného otce, zatímco ovšem snila o prvním muži ve svém životě. Následně se zamilovala do svého švagra, ale věděla, že celá idea je naprosto nemorální a neakceptovatelná. Sama se nacházela v naprosto speciálním psychickém stavu, kdy si pouze částečně své city vůči svému švagrovi uvědomovala. Jak je ale možné, že takto silné emoce zůstávaly v pozadí a izolované? Jak je možné, že si Elizabeth vůbec nic neuvědomovala? Tyto otázky lze odpovědět, pokud vezmeme v potaz dva fakty – pacientka začala mít hysterické bolesti v době, kdy se zformovala tato izolovaná psychická skupina emocí, a pacientka tvrdošíjně odmítala jakoukoli spojitost mezi tuto izolovanou psychickou skupinu emocí a zbytkem obsahu jejího vědomí, a ve chvíli, kdy toto spojení bylo prokázáno, začala trpět velkými bolestmi. Máme zde tedy jak motiv, tak mechanismus konverze vedoucí k hysterii. Namísto duševní bolesti se projevily bolesti fyzické.

Elizabeth si ale v některých chvílích své city uvědomila a to ji přivodilo sérii traumat – obzvláště když byla v přítomnosti svého švagra – která vyvolala konverzi a následný nástup hysterických symptomů. Ačkoli si Freud původně myslel, že Elizabethina hysterie je spojená s péčí o jejího nemocného otce, protože prožívala jisté bolesti již během této doby, nakonec dospěl k názoru, že šlo o obyčejné revmatické bolesti a celá hysterie byla spojena se vzpomínkami na minulost a přítomnými city vůči švagrovi.

Jako podobný příklad zmiňuje případ paní Rosalie, zpěvačky, která nemohla vystupovat na veřejnosti, třebaže měla nádherný hlas, protože často mývala stáhnutý krk a později se objevily a bodavé bolesti v prstech. Po prozkoumání její minulosti se přišlo na rozsáhlá traumata spojená se smrtí jejích rodičů, žitím v domě své tety, jejíž manžel měl časté pletky se služebnými a dokonce se snažil svést i Rosalii, poté také konflikty s její druhou tetou, která jí záviděla její pěveckou kariéru.

Dalším důvodem fyzické bolesti v rámci hysterie Freud jmenuje symbolismus. Především v případu jisté Cecílie, velice poetické a umělecky založené ženy, se mu toto potvrdilo. Cecílie měla tendenci připisovat idiomům skutečné pocity jako např. „bylo to, jako kdyby mi někdo dal pohlavek“ nebo „bylo to, jako kdyby mi někdo probodl srdce“ – ona skutečně tyto fyzické bolesti cítila a konvertovala je do hysterie.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 5 - Elizabeth von R. (Freud) - Czech summary

Na podzim roku 1892 byl Freud požádán o konzultaci ohledně 24 let staré slečny, která více než 2 roky trpěla bolestmi nohou a měla problémy chodit. Doktor, který si konzultaci vyžádal, měl za to, že jde pravděpodobně o symptom hysterie, protože její rodinu znal a věděl, že si v nedávné době prošla ošklivými věcmi. Otec rodiny zemřel, matka musela podstoupit náročnou oční operaci a její sestra měla problémy v souvislosti s porodem. Freud seznal, že určitě nějaký medicínský problém je, protože slečna Elisabeth chodila s horní částí svého těla nahnutou a tato nepřirozená chůze rozhodně způsobovala bolest, kterou cítila především v pravém stehnu. Elisabeth se často musela zastavovat, jak ji přemohla únava, aby si ulevila. Jinak se zdála být milá a inteligentní, a své problémy zvládala s úsměvem.

Freud klasifikoval její případ jako hysterický z jednoho důvodu – byl ohromený neurčitostí popisu všech jejích bolestí, ačkoli byla vysoce inteligentní osobou. Ze své praxe věděl, že pacient trpící organickými bolestmi je schopen popsat své bolesti dopodrobna a v klidu, jejich intervaly, odkud a kam bolesti vystřelují atd. Neurastenik (hypochondr nebo osoba stižená úzkostnou neurózou) naopak bere popis svých bolestí jako těžký intelektuální úkol. Obličej má povětšinou stažený, považuje jazyk za nedostatečný k vyjádření jeho bolesti, odmítá návrhy doktora a ve výsledku se přesvědčí o tom, že doktor nepochopil rozsah jeho bolesti. Elisabeth se chovala naprosto opačně, Freud však dospěl k názoru, že její pozornost je k něčemu upnutá a bolest je tedy pouze doplňkem k těmto myšlenkám a pocitům.

Druhým faktorem byla její reakce na bolest. Pokud někdo podněcuje citlivé bolestivé místo, ať už organického nebo neurastenického původu, tak pacient reaguje bolestivě a nepříjemně. Ucukne a odmítá se podrobit dalšímu bolestivému doteku. Avšak Elisabeth reagovala absolutně jinak. Jakmile se dotknul nebo štípnul do její hyperalgetické kůže a svalů, aby vyvolal bolest, její výraz byl plný rozkoše. Vykřikla slastně, její tvář zčervenala, hlavu hodila dozadu a zavřela své oči. Její výraz prostě neseděl s tím, co měla skutečně prožívat, a tak se Freud domníval, že organická změna v jejích svalech byla spojena se samotnou neurózou, za kterou stály potlačené pocity.

S doktorem se dohodli na to, že budou její svaly masírovat a stimulovat elektrošoky. Čím vyšší elektrošok, tím víc to vypadalo na to, že její bolesti ustupují. Po čtyřech týdnech Freud navrhl změnu, kterou Elisabeth bez námitek přijala. Freud sám uznává, že léčba, se kterou přišel, patřila k jedné z nejtěžších, kterou kdy prodělal. Nebyl schopen pochopit spojení mezi její nemocí a symptomem samotným, protože musel být způsobený jejími zkušenostmi. Ze své praxe věděl, že pokud se začne vyptávat pacientů na to, zdali jsou si vědomi původu své nemoci a co jí předcházelo, není potřeba žádné jiné technicky. Samotný doktorův zájem a společná touha po pacientově uzdravení jsou rozhodujícími faktory, zdali pacient vyzradí své tajemství. V případě Elisabeth Freud předpokládal, že si byla vědoma původu její nemoci a že šlo pouze o tajemství, které se zdráhala svěřit. Postupem času však pochopil, že se mýlil.

V první fázi jeho léčby se prozatím obešel bez hypnózy a aplikoval způsob, na který již byl zvyklý, a který přirovnával vykopávkám pohřebeného města. Nejdříve pacientce nařídil, aby mu řekla vše, co ví, celý její životní příběh. Do hypnózy ji neuváděl, pouze jí požádal, aby si lehla a neměl nic proti tomu, když si občas sedla, změnila pozici nebo otevřela zavřené oči. Poté, pokud se mělo za to, že něco chybí nebo to bylo pouze mlhavé, se snažil pacientku zhypnotizovat, případně dosáhnout podobného stavu jinými technikami.

Začal tedy tím, co bylo naprosto zjevné. Byla nejmladší ze tří dcer, hodně připoutaná ke svým rodičům a strávila své mládí na jejich panství v Maďarsku. Její matka často trpěla očními infekcemi a neurotickými stavy. Z toho důvodu se intimněji sblížila se svým otcem, který byl plný života a sám říkával, že tato dcera se stala pro něj synem a přítelem, se kterým si mohl kdykoli popovídat. Ačkoli mysl této dívky byla intelektuálně stimulována tímto vztahem, její otec si nemohl nevšimnout, že její duševní zdraví nebylo úplně ideální, jak by se slušelo na dívku. Často jí z legrace nazýval drzou a příliš sebejistou, varoval ji, aby nebyla příliš pozitivní ve svém smýšlení a neříkala všem pravdu, jak to měla ve zvyku, a že bude mít problém najít si manžela. Sama Elisabeth nebyla spokojena se svým statutem dívky, měla ambiciózní plány, chtěla studovat a ne vše obětovat pro manželství. Vyživovala se ve své pýše na svého otce, na jejich sociální postavení a prestiž a žárlivě střežila vše s tím spojené. Její obětavost, pokud šlo o její matku a sestry, však přinutila její rodiče se smířit s tvrdší stránkou její osobnosti. Vzhledem k věku dívek se pak rodina přestěhovala do hlavního města, kde se Elisabeth cítila velice šťastná. První rána však přišla hned poté, co její otec podcenil stav svého srdce a jednoho dne ho přivezli domů v bezvědomí po plicním edému. Léčil se dalších 18 měsíců a Elisabeth mu byla vždy po ruce a snažila se ho povzbuzovat, i když on sám ztrácel naději. Freud předpokládal, že její nemoc musela souviset s tímto obdobím péče o otce, protože se sama upamatovala, že posledních 6 měsíců, kdy ošetřovala svého otce, musela ulehnout na den a půl kvůli bolestem, které pociťovala doteď. Nicméně zdůraznila, že bolest vždycky sama odešla a nevrátila se, a že teprve až před dvěma lety ji začaly paralyzovat do té míry, že měla potíže chodit.

Smrt jejího otce ji hodně zasáhla nejenom emočně, ale také materiálně. Jejich finanční zajištění, churavá matka, její sny o studiu se pomalu začala vytrácet. Věnovala naprosto prakticky veškerý svůj čas péči o svou matku. Po roce truchlení se její sestra provdala za velice inteligentního a nadaného muže, který však trpěl různými výstřelky a přílišnou citlivostí vůči své osobě a jako první z rodiny projevil neúctu vůči staré dámě, což Elisabeth nemohla strpět. Se svým švagrem se začala hádat a trápila se tím, že její rodině štěstí takto trpí. Nemohla pochopit, proč si švagrovy výlevy její sestry omlouvaly a proč se vyhýbaly konfrontaci. Navíc, kvůli jeho povýšení v práci, byla rodina nucena se přestěhovat do menšího městečka v Rakousku, čímž izoloval její matku ještě víc a ona považovala za své selhání, že nedokáže matce nahradit materiální zajištění svého otce. Manželství její druhé sestry jí přineslo novou naději, protože ačkoli druhý švagr byl o něco méně inteligentní, byl to velmi laskavý a srdnatý muž. Jeho chování dokonce donutilo Elisabeth přehodnotit její názory na manželství. Navíc mladý pár bydlel nedaleko místa, kde žila s matkou a jejich dítě se stalo babiččiným miláčkem. V jednu chvíli se však nahromadil všechen stres, kdy matka byla nucena podstoupit oční operaci, musela několik týdnů být v naprosté tmě, do toho se druhé sestře narodilo dítě a první sestra se chystala odjet se svým manželem. Když byla matka po operaci, rodina se šťastně sešla v jednom letním sídle, kde se očekávalo, že Elisabeth se konečně uvolní a všechno z ní spadne.

Jenomže právě naopak – Elisabeth začala trpět hroznými bolestmi nohou a nemohoucností chodit. Její doktor, poté co seznal, že nešlo jen o pouhou únavu či nachlazení, ji doporučil vodní lázně v Gasteinu. Elisabeth tam však s matkou nestrávila ani 2 týdny a musela odjet kvůli kritickému stavu své sestry, která byla podruhé těhotná. To jí přivedlo do další stresové situace, která se ještě prohloubila, když její sestra zemřela.

Elisabeth netrpěla jenom ztrátou sestry, ale také situací okolo její nemoci. Sestra zemřela na srdeční chorobu, která se evidentně vyskytovala v anamnéze jejího otce a byla zhoršena jejím těhotenstvím. Elisabeth vinila doktory a jejího manžela, jak mohli dopustit, aby se provdala a otěhotněla, a pochopila, že i šťastné manželství musí někdy skončit. Jejího švagra to samozřejmě odpudilo od její rodiny a usmířil se znovu se svou vlastní, se kterou se rozešel během svého manželství. Navíc si s sebou vzal i své děti a odmítl je nechat v péči Elisabeth a její matky. Dle různých drbů se dokonce i pohádal se švagrem první sestry, po kterém požadoval finanční vyrovnání. To byl životní příběh této mladé dívky, která toužila po lásce, nesmířená se svým osudem, zatrpklá selháním znovu obnovení její rodiny v předešlé slávě a nepřipravená obětovat sama sebe neznámému muži – 18 měsíců žila pouze neustálou péčí o svou matku.

Její zpověď však nepřinášela absolutně nic uspokojujícího. Nevysvětlovala Elizabethiny motivy pro její bolesti spojené s jejími traumaty a už vůbec, jak k nim vlastně došlo. Nedocházelo ani k žádnému zlepšení. Freud se však nevzdával, chtěl přijít na to, proč je její případ v zásadě hysterický. Přistoupil tedy k hypnotickým pokusům a snažil se Elizabeth přimět k popisu momentů, kdy ucítila různé bolesti. Elizabeth se však zhypnotizovat nedala, a tak Freud přistoupil k metodám, které užíval u slečny Lucy – začal aplikovat tlak dotekem na různých částech její hlavy a požádal ji, aby mu popravdě odpovídala na jeho otázky. V jednom případě se Elizabeth přiznala, že jí hlavou proběhla vzpomínka na jeden večer, kdy ji jeden mladý muž doprovodil po večírku domů, měli spolu hezký rozhovor a zanechal ji s jistými pocity, které se v ní zrodily, zatímco se vrátila ke svému nemocnému otci. Tento mladý muž choval v úctě jejího otce, neboť mu byl nápomocen při rozhodování o jeho budoucí kariéře. Jednalo se o syna dobrých známých Elizabethiny rodiny a jeho vybrané chování a úcta ji přesvědčili o tom, že by byl vhodným kandidátem pro manželství, protože ji jistě miloval a rozuměl jí. Bohužel však byl o dost mladší než ona a nestál ještě na svých nohou, ale Elizabeth byla ochotná počkat.

Nic dalšího se však mezi nimi nestalo, právě naopak. Poté, co se Elizabeth vrátila domů z večírku, zjistila, že jejímu otci je hůře a začala si vyčítat, že ho takto opustila. Od té doby neměla prakticky žádnou příležitost se s tímto mladým mužem setkat, protože se neustále starala o svého otce. Po jeho smrti se pak objekt její první lásky držel dál z respektu k jejímu zármutku. Život ho zavedl na jiné cesty a k jiným lidem, a Elizabeth se musela smířit s tím, že ho ztratila. I tak, kdykoli na něj pomyslela, pocítila obrovské zklamání a bolest z první lásky. Freud tuto historku považoval za první příznaky její hysterie, neboť její pocit nadšení z možného vztahu a hrůza nad stavem jejího otce vytvořili konflikt a zapříčinili konverzi. Stále však nemohl prokázat, že hysterické symptomy nějak souvisely přímo s touto událostí, neboť se zdálo, že k bolestem začalo docházet až později. A ačkoli se snažil přijít na propojení jejích symptomů s dalšími traumatickými událostmi, nedařilo se mu to. Dokázal v její paměti vyvolat vzpomínky, dokázal je přiřadit k jejím současným problémům, ale stále mu chyběl základní moment konverze. Dospěl tedy k názoru, že Elizabeth mohla těmito bolestmi již trpět, ale prostě si je jenom neuvědomovala a nevnímala je.

Toto zjištění Elizabeth povzbudilo a po větším soustředění přiznala, že nejspíš ví, odkud se vzala její bolest v pravém stehnu. Bylo to místo, kam si její otec pokládal svou nohu, když mu ji převazovala a častokrát svou vlastní bolest prostě ignorovala, protože věděla, že péče o otce je důležitější. Postupně se takto probrali skoro přes všechny její bolesti, které se dokonce začaly objevovat v momentě, kdy začala vyprávět o událostech spojené s tou danou bolestí. Freud to použil jako návod a když přestala mluvit, ale evidentně byla nadále v bolestech, došlo mu, že mu neřekla celou pravdu. Elizabethin stav se tím pádem zlepšil, vzdala se své izolace a donutila se chodit mnohem déle a dokonce i bezbolestně.

V jejím stavu však stále docházelo k výkyvům, především když se stalo něco, co jí připomnělo minulost její rodiny, jako např. diskuze se známou o nemoci podobné té, kterou měl její otec, návštěva dítěte její zesnulé dcery anebo dopis od její sestry, která se pod vlivem svého manžela neustále oddalovala od své rodiny. Freud ji k těmto konfrontacím dokonce pobízel, protože se snažil vyčerpat zásobu jejích traumatických vzpomínek a tím pádem jí pomoci. Během hypnózy se také dobral k diagnóze „monosymptomatické“ hysterie – zatímco bolest v její pravé noze signalizovala starost o otce, city k její první lásce atd. – tedy počátek její nemoci, bolest v její pravé noze se vztahovala k její mrtvé sestře a jejím švagrům – tedy pokračování její nemoci. Jeden symptom – symptom bolesti nohou – byl rozdělen do několika dílčích traumat.

Postupně se tedy Freud zaměřoval na její bolesti při chůzi, při stání a při ulehnutí. Elizabeth s ním bezchybně spolupracovala a rozdělovala své vzpomínky do těchto tří skupin. V rámci stání se třeba jednalo o prožití šoků, když jejího otce přivezli po infarktu domů nebo když stála u smrtelné postele své sestry. V rámci chození byl prominentní jeden zážitek, kdy si vyšla na procházku s několika lidmi, která byla podle ní příliš dlouhá, protože po příchodu domů se cítila velice bolestivě. Šla se svou matkou, její starší sestra již byla pryč a její druhá sestra se necítila dobře. Její manžel (ačkoli chtěl původně zůstat s ní) se nakonec na její naléhání rozhodl doprovodit její sestru a matku na procházce. Elizabeth vysvětlila, že bolest cítila nejspíš kvůli kontrastu své vlastní nešťastné samoty a šťastnému manželství její sestry, které však bylo poskvrněno její nemocí. Co se týče sezení, tak jednoho dne, poté co její sestra a švagr odjeli, se šla projít ven a vylezla na kopec, kam spolu často chodívali. Posadila se tam a přemýšlela o své samotě a poprvé vyslovila své přání být tak šťastná jako její sestra. Když se vrátila domů, pocítila nesmírné bolesti dolních končetin. Pokud šlo uléhání, tak s tím byl spojen neklid a starosti, kterými procházela, když beze spánku ležela ve vlaku a trápila se nad neutěšeným stavem své sestry, které krátce na to zemřela.

Její bolest byla tedy dána třemi faktory – zaprvé se její bolesti nezaměřovali pouze na jedno místo, vždy se pomalu rozšiřovaly do jednotlivých oblastí s každým dalším traumatem. Zadruhé na ní její traumatické události vždy nechali nějaký dopad. A za třetí považoval její bolesti za symbolické, vztažené k jednotlivým traumatickým událostem. Zde Freud důrazně dodává, že tato symbolika nezpůsobila její bolesti, pouze zintenzivnila již dávno přítomné bolesti a dodala jim nový význam.

Freud se dále zmiňuje o Elizabethině chování během této léčby. Nadále využíval k vyvolání vzpomínek doteky na její hlavě, což se prokázalo být úspěšné. Neúspěšné byly pouze v momentě, kdy byla Elizabeth radostná a bez bolesti. Nepovažoval to však za neúspěch své metody jako takové, protože si všimnul, že mu Elizabeth něco tají. I přesto, že jí hlavou prolétla nějaká myšlenka nebo vzpomínka, tak mu ji prostě nevypověděla. Freud dospěl k názoru, že buď považovala tuto myšlenku, nebo vzpomínku za irelevantní anebo jí nebylo příjemné o tom mluvit. Naléhal tedy na ní, nutil jí k tomu, aby mu řekla cokoli, co jí proběhne hlavou, nebo se nikdy neuzdraví. A jeho metoda fungovala.

Tím vstoupilo do třetí fáze léčby. Elizabeth se cítila lépe a mentálně vyrovnaně. Její bolesti však sem a tam přetrvávaly a Freud si uvědomoval, že stále nepřišel na ten původní moment konverze. Během jejich sezení v něm však začalo klíčit podezření, které se ale ještě neodvážil odhalit. Pomalu v něm ale sílilo, zvlášť po jedné příhodě, kdy během sezení přišel její švagr do domu a ptal se po ní. Elizabeth, ačkoli do té doby naprosto bez bolesti, se najednou zatvářila velice bolestivě a požádala Freuda, aby dnešní sezení přerušili, protože se musí věnovat svému švagrovi. Freud se poté rozhodl přímo zaměřit právě na moment konverze a donutil Elizabeth si rozpomenout na pocity ženské bezmoci, touze po lásce a touze něco dokázat, když jediné, co v životě dělala, byla starost o otce, matku a sestru, a její doznání, že si začala uvědomovat, že na všechno nestačí sama a že opora v manželovi je také důležitá. Její bezmoc byla prohloubena pozorováním manželství její druhé sestry, jejíž manžel byl ohleduplný, chápavý a milý, a naprosto zamilovaný do své ženy. Její sestra svého manžela milovala stejně intenzivně, proto pyšně nesla svůj úděl rizikového těhotenství, protože on byl její příčinou. Elizabethina touha být stejně šťastná vycházela hodně z její procházky se švagrem, kdy neočekávaně zjistila, jak moc se ve všem shodují. Ačkoli Freud měl pomalu již jasno, Elizabeth nevnímala podtext svého vyprávění a pokračovala v něm přes všechny události, které vedli ke smrti její sestry, včetně příjezdu do jejího domu krátce poté, co zemřela a uvědomění si, že ani neměla šanci se s ní rozloučit. V tu chvíli Elizabeth projela myšlenka, kterou dokonce vyslovila nahlas – její švagr je znovu volný a ona se může stát jeho ženou.

Vše tedy začalo být jasné a Freud objevil svůj moment konverze – aby potlačila tuto touhu, která byla zakázaná, začala si Elizabeth vyvolávat bolest v dolních končetinách. Původ si již nevybavovala, protože její snaha zapomenout na své city a potlačit je byla úspěšná a její bolesti a její nemoc jí naprosto zaměstnávaly. Po tomto odhalení se Elizabeth nadále bránila s tím, že by přece nemohla být schopná něčeho tak hrozného a zavrženíhodného. Freud ji však uklidnil s tím, že je to stejně jediné vysvětlení, a že není zodpovědná za své pocity, a navíc, že její vlastní popírání je znakem jejího ryzího charakteru, neboť se tomu bránila namísto, aby se nechala unést vlastními city.

Postupně se tedy propracovali procesem zamilování se do jejího švagra a vzpomínkami jako např. kdy si ji spletl se svou budoucí snoubenkou, kterou dosud neviděl, kdy sama její sestra uznala, že to vypadá, jako kdyby byli jeden pro druhého stvořeni, nebo když ho bránila před jednou ženou na večírku, která se nevybíravě zmínila o jeho kostnaté postavě, zatímco její sestra mlčela. Abreakcí těchto pocitů se Elizabeth výrazně ulevilo a Freud si domluvil schůzku s její matkou, aby se dozvěděl více o současných problémech tohoto švagra se švagrem druhým, který ho obvinil z vydírání. Poprosil ji, aby o všem Elizabeth informovala a dovolila jí, aby si občas ulevila. Co se týkalo Elizabethina přání provdat se za něj, tak její matka uznala, že měla nějaké podezření, ale neočekávala, že Elizabeth k němu něco cítila i za sestřina života. Nicméně manželství nepřipadalo v úvahu už kvůli psychickému i fyzickému stavu švagra, včetně toho, že na další manželství bylo na něj trochu brzo a potřeboval víc času se vyrovnat se smrtí své první ženy. Freud Elizabeth informoval o názoru její matky a ukončil jejich terapii, protože léto se blížilo a on měl závazky již někde jinde. Ačkoli věděl, že abreakce jejích citů vůči švagrovi nebyla plně ukončena, nabádal ji, aby v tom pokračovala, což mu slíbila. Poté s matkou opustila Vídeň a odjela na léto ke své starší sestře.

Pár týdnů poté dostal dopis od její matky s tím, že Elizabeth se znovu zhoršila poté, co s ní její matka mluvila o jejích citech ke švagrovi. Byla rozhořčená, že Freud vyzradil matce její tajemství a ta se zase ptala, co má dělat, aby jí pomohla. Freud na tento dopis neodpověděl, protože tušil, že Elizabeth s ním stejně nebude chtít mluvit a měl pocit, že vše se nakonec samo vyřeší. O dva měsíce později znovu přijely obě dvě do Vídně a Elizabeth poslala několik dopisů Freudovi s příslibem, že ho navštíví, ale nikdy se tak nestalo. Od svého přítele však měl zprávy, že Elizabeth je vyléčena, v pořádku a těší se dobrému zdraví, pouze s občasnými malými bolestmi. Vztah s jejím švagrem zůstal beze změny. V roce 1894 měl to potěšení vidět ji na jednom soukromém bálu, jak živě tancuje a později si dozvěděl, že se provdala za někoho jemu neznámého.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 4 - Katharina (Freud) - diskuze - Czech summary

Freud přiznává, že kdyby někdo argumentoval, že nejde o klinicky prokázaný případ hysterie, vůbec by se tomu nebránil. Nicméně, každá zkušenost je podle něj důležitá, a tak Katharininu hysterii považuje za získanou, jak tomu bylo v případě Lucy R. Minulé zkušenosti v Katharině vytvořili jisté reakce, ale potlačila je, protože jim zcela nerozuměla. Až nachytání jejího strýce s její sestřenicí ji konečně pomohlo pochopit, o co vlastně šlo. Tedy minulé trauma zůstalo někde v paměti, a vynořilo se až o několik let později díky asociaci. Jsou zde však i odlišnosti – zatímco v případě slečny Lucy došlo k izolaci z vlastní vůle, v případě Kathariny šlo o ignoraci původního traumatu, protože mu svém stupni vývoje zcela nerozuměla. Událost se vlastně stala traumatickou až po pochopení jejího významu. V poznámce pod čarou, kterou Freud přidal v roce 1924, přiznává, že strýc ve skutečnosti nebyl strýcem, ale otcem Kathariny. Šlo tedy ještě o hlubší trauma.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 4 - Katharina (Freud) - English summary

The case of Kathrina was one of those that Freud bumped into accidentally. The form of the narration is completely different from the others then. It is given by the fact that Freud spent his vacation in High Tauern in Austria and after one of the climbing up the mountain, he sat down in a refuge hut and mused over the beauty of life, when a serving girl with a painful expression addressed to him. Freud decided to talk with her about her problems, although he tried to avoid his job by leaving for vacation. Katharina confided to him that it often happened to her that she was getting out of breath, even in such intensity that she thought she would suffocate. Freud didn’t consider her problem as neurotic, but he understood that the girl was describing an anxiety attack and from all the symptoms, she chose her breathing problems. He asked her to elaborate more on her symptoms, inquired her about headaches and constricted throat. Katharina confirmed that these exactly happened to her and she always had a feeling that she would die and feared of that. Freud confirmed by that it was really a case of an anxiety attack with elements of hysterical aura – so hysterical attack with an anxiety element.

He further asked her if she saw something during the attacks and if it was always the same. Katharina affirmed that she saw a dreadful face of person she couldn’t recognize and didn’t know where the attacks were coming from. She registered them for the first time two years ago when she still lived with her aunt on a different mountain. Freud knew that he couldn’t use hypnosis in this case, but he decided to help her by a simple talk. He had experience from the past cases that girls in her age suffered from various neurosis due to the shock caused by the first contact of their virginal minds with the sexual world. That was why he told her that according to his opinion, she had had to see or heard something that had embarrassed her and rather wouldn’t have had to see it. Katarina confirmed that he was right, that it was about her uncle and cousin Franziska. She blamed herself for the divorce of her uncle and aunt because her aunt found out about a sexual relationship of her husband and Franziska. One day, tourists came to the refuge hut and aunt wasn’t at home. Katharina tried to find Franziska so she could cook for the guests but she couldn’t find her and she couldn’t find her aunt, either. She tried to look into his room and caught them in the act. Because she practically didn’t understand what she saw in front of her, she got an anxiety attack. Freud asked her to remember what she had been feeling and thought about it, because he was sure that it would help her. Katharina had forgotten everything, though.

He asked her then if the dreadful face could belong to Franzisca. Katharine dismissed that, though, saying that it was male’s face for sure, but she couldn’t say if it belonged to her uncle. That day, she had thrown everything behind her and continued in her work, but two days after, she had fallen ill and remained in bed. Her uncle’s room had caused disgust in her, although she had no idea why. There had been dark in the room back then and according to her words, those two had been fully clothed so she hadn’t seen much actually. Freud didn’t have any idea, as well, why the room caused disgust in her but, but he let her talk further. Katharina described to him how her aunt had found out everything, because when she had fallen ill, her aunt had suspected her that she had been withholding something from her, and so she had told her the truth. The aunt and the uncle had furiously argued afterwards and it had resulted in aunt’s leaving with the children and her niece, while the uncle remained there with Franziska who had become pregnant. To Freud’s surprise, she then started to talk on her own accord about two older stories that happened two or three years before this main story. When Katharina was 14 years old, her uncle tried to sexually abuse her, although she hadn’t completely understood, what he had meant by his advances, when he had forced himself into her bed and tried to convince to do ‘nice’ things with him. She hadn’t considered ‘nice’ that he hadn’t wanted to let her sleep well. She had understood his intentions way later. According to her narration, it had kept repeating but not in such intensity. Every time, though, she had gone through states without a breath and headaches, but never so strong like those she had started to experience the day she had caught her uncle and Franzisca. She then told him about moments she had started to perceive that there had been something happening between her uncle and Franzisca – how her uncle had sneaked into her cousin’s room etc.

When she finished her narration, she suddenly froze and then her face lit up. She finally understood what all her past experiences meant and realized that catching her uncle with Franzsica had made her to recall memories of how her uncle had tried to abuse her and she had tried to suppress it. Shock, fear, and vomiting – those had been all consequence of what she had been supposed to feel, but had chosen not to. Eventually, it all had come to surface after she had caught her uncle. And when it came to the hallucination of the dreadful face – that belonged to her uncle, she knew that in that moment. Her uncle had blamed her for the divorce and threatened her in multiple ways. She had told about these advances to her aunt and she had been determined to use them in court in a case, he would be problematic. Freud came to the conclusion that in her case, it was hysteria but abreacted to certain extent. Then he closed the case and hoped that Katharina kept living her content and healthy life.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 4 - Katharina (Freud) - Czech summary

Případ Kathariny byl jedním z těch, na které Freud narazil naprostou náhodou. Forma vyprávění je v tomto případě zcela odlišná od ostatních případů. Dané je to tím, že Freud tehdy trávil dovolenou ve Vysokých Taurách a po jednom výšlapu si sednul v hospůdce a přemýšlel nad krásami života, když ho oslovila obsluhující dívka s bolestným výrazem ve tváři. Freud se rozhodl si s ní promluvit o jejích problémech, ačkoli vyhnout se své práci bylo přesně to, proč na svou dovolenou odjel. Katharina se mu svěřila, že se jí často stává, že nemůže popadnout dech, a to dokonce v takové intenzitě, že si myslí, že se udusí. Freud nepovažoval tento problém za neurotický problém, ale pochopil, že dívka nejspíš popisuje panický atak a ze všech symptomů si vybrala právě dýchací problém. Poprosil ji, aby své symptomy rozvedla, ptal se jí na bolesti hlavy a stažený krk. Katharina potvrdila, že to všechno se jí stává, a že má vždy pocit, jako by měla zemřít a má strach. Tím si Freud potvrdil, že se skutečně jedná o panický atak s prvky hysterické aury – tedy hysterický atak s panickým prvkem.

Dále se jí tedy zeptal, jestli při svých atacích vždy něco vidí a zdali vždy to samé. Katharina potvrdila, že se jednalo o strašlivou tvář člověka, jehož obličej ale nepoznávala a stejně tak nevěděla, odkud se její ataky berou. Zaregistrovala je poprvé před dvěma lety, když ještě žila se svou tetou na jiné hoře. Freud věděl, že na hypnózu v tomto případě nemůže spoléhat, ale rozhodl se jí pomoci alespoň prostřednictvím prostého povídání. Z minulosti již měl zkušenosti, že dívky jejího věku trpěly různými neurózami v důsledku šoku prodělaném po prvním kontaktu jejich panenské mysli se sexuálním světem. Proto jí také řekl, že dle jeho názoru musela před dvěma lety slyšet nebo vidět něco, kvůli čemu se cítila trapně a raději by to bývala neviděla. Katharina potvrdila, že má pravdu, že šlo o jejího strýce a její sestřenici Franzisku. Považovala totiž za svou vinu, že se její strýc a její teta rozvedli, protože kvůli ní se teta dozvěděla o sexuálním poměru mezi svým manželem a Franziskou. Jednoho dne přišli do chaty turisté a teta nebyla v té době doma. Katharina se tedy snažila sehnat Franzisku, aby uvařila, ale nemohla najít ani jí a ani svého strýce. Snažila se tedy nahlédnout do jeho pokoje oknem a viděla je při sexu. Protože vlastně nerozuměla tomu, co před s sebou vidí, dostala panický atak. Freud ji prosil, aby si vzpomněla, co v té chvíli cítila a co si o tom myslela, protože byl přesvědčený, že jí to pomůže. Katharina však dle všeho zapomněla na všechno.

Zeptal se jí tedy, zdali ta strašlivá tváře nemůže patřit Franzisce. Katharina to však odmítla s tím, že jde o mužskou tvář, ale nemůže stoprocentně říct, že by patřila jejímu strýci. V ten den vše hodila za hlavu a pokračovala dál ve své práci, za dva dny však ulehla a na tři dny zůstala v posteli. Strýcův pokoj v ní vyvolával odpor, ačkoli nevěděla vlastně proč. V pokoji tehdy byla tma a dle jejích slov byli oba dva oblečení, takže nic moc vlastně neviděla. Freud prozatím také neměl ponětí, proč v ní ten pokoj vyvolával odpor, ale nechal ji dál mluvit. Katharina mu popsala, jak se vše teta dozvěděla, že v rámci její nemoci ji teta podezřívala, že před ní něco skrývá, a tak musela s pravdou ven. Teta se strýcem se zuřivě pohádali, což vyústila v tetin odchod i s dětmi a svou neteří, a zanechání strýce s Franziskou, která otěhotněla. K Freudovu překvapení poté začala Katharina sama od sebe vyprávět starší příběhy, které se odehrály asi tak dva až tři roky před tímto hlavním příběhem. Když bylo Katharině čtrnáct let, její strýc se jí pokusil sexuálně zneužít, ačkoli ona sama tehdy nechápala, co tím vším vlastně myslel, když se jí vnutil do postele a snažil se jí přesvědčit, že s ní chce dělat ‚hezké‘ věci. Nepovažovala za ‚hezké‘, že jí nechtěl nechat se vyspat. Jeho záměry pochopila až o dost později. Dle jejího vyprávění se toto opakovalo, ačkoli již v ne takové intenzitě. Pokaždé při tom prožívala stavy bez dechu a bolesti hlavy, ale nikdy ne tak silné, jako ty, které začala prožívat v den, kdy nachytala svého strýce a Franzisku. Dále mu vyprávěla o momentech, kdy si začala všímat, že se mezi jejím strýcem a Franziskou něco děje – jako její strýc plížící se do pokoje její sestřenice atd.

Jakmile dokončila své vyprávění, zničehonic se zarazila a poté se její tvář rozjasnila. Konečně pochopila, co všechny její minulé zážitky znamenaly, a uvědomila si, že přistižení strýce a Franzisky v ní vyvolalo vzpomínky na to, jak se jí vlastní strýc snažil zneužít, ale snažila se to potlačit. Šok, strach, zvracení – to vše byl důsledek toho, co měla tehdy cítit, ale potlačila to. Nakonec to vyplavalo na povrch až s přistižením jejího strýce. A co se týče halucinace strašlivé tváře – ta patřila jejímu strýci, v té chvíli to již věděla. Její strýc ji totiž obviňoval z toho, že způsobila rozpad jejího manželství a všelijak jí hrozil. Své tetě o jeho návrzích také řekla, a ona je byla rozhodnuta použít proti němu u soudu v případě, že by dělal problémy. Freud dospěl tedy k názoru, že v jejím případě šlo o hysterii, která byla do určitého rozsahu abreaktovaná. Následně případ uzavřel a doufal, že Katharina nadále žije spokojeným a zdravým životem.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 3 - Slečna Lucy R., 30 let (Freud) - diskuze - Czech summary

Ačkoli se v případě Lucy jednalo o velice mírný případ hysterie, Freud absolutně odmítá jej znevažovat. I přes nečetnost symptomů pro něj tento případ byl velice poučný a zajímavý. Lucy byla jednoznačný případ získané hysterie, bez jakékoli dědičného sklonu. To ho vede k zamyšlení nad potencionální náchylnosti k hysterii u určitých typů osobnosti. Zásadním poznatkem je, že hysterie se vytvoří nebo nevytvoří dle okamžité reakce na prodělané trauma. To závisí na dispozicích ega a morální obraně dané osoby. Hysterické metody obrany, pro něž musí nutně existovat vlastnost k určité náchylnosti, spočívají v konverzi vzrušení do somatické inervace. Výhodou je, že neslučitelná myšlenka je vytlačena z vědomí ega. Výměnou toto vědomí obsahuje psychickou reminiscenci, která vznikla prostřednictvím konverze, a trpí tak z tohoto efektu, který je víceméně jednoznačně spojený s touto konkrétní reminiscencí.

Ten skutečný traumatický moment je pak ten, ve kterém se neslučitelnost vnutí na ego a to se rozhodne odmítnout neslučitelnou myšlenku. Myšlenka tímto není zničena, ale pouze potlačena do nevědomí. Jakmile se tento proces poprvé objeví, vznikne jádro a centrum krystalizace pro formaci psychické skupiny odloučené od ega – skupiny, ve které se všechno, co naznačuje přijetí neslučitelné myšlenky, následně shromažďuje. Rozdělení vědomí je v případě této získané hysterie úmyslné a záměrné. Minimálně je to často představeno jako akt vůle, protože skutečný výsledek je něco absolutně jiného, než to, co bylo původně zamýšleno. Člověk se snaží chovat tak, jako kdyby ta myšlenka nikdy neexistovala, ale vlastně jím tím psychicky izoluje.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 3 - Slečna Lucy R., 30 let (Freud) - Czech summary

Na konci roku 1892 se Freud dostal k případu slečny Lucy R., která trpěla opakující se hnisavou rýmou způsobenou zánětem čichové kosti.  V poslední době si však začala stěžovat na další symptomy – ztrátu čichu (byla schopna vnímat pouze dva specifické čichové vjemy), bez nálady, únava, těžkost v hlavě, omezená chuť k jídlu a ztráta účinnosti. Slečna Lucy pracovala jako vychovatelka v domu jednoho výkonného ředitele továrny na předměstí Vídně. Byla Angličanka s křehkou postavou a chudým pigmentem, ale v dobrém zdravotním stavu, až na její nosní problémy. Kromě toho také trpěla depresemi a z hysterického hlediska trpěla obecnou analgesií (neschopnost cítit bolest v bdělém stavu), bez ztráty hmatového a zrakového vjemu.

Její čichové problémy zařadil Freud do příznaků hysterie, kdy specifický pach nejspíše vyvolal ve slečně Lucy nějaké trauma, zatímco schopnost vnímat pouze dva specifické pachy přisoudil vzpomínkám na tato traumata. To se také následně potvrdilo, když mu na otázku, který pach jí obtěžuje nejvíce, odpověděla, že jde o pach spáleného pudingu. Freud tento pach tedy označil jako počátečn�� bod své analýzy. Vzhledem k tomu, že ho navštěvovala pouze v jeho konzultačních hodinách, jejich sezení byla velice krátká a občasná. Lucy neupadávala do stavu somnabulismu, když se ji snažil zhypnotizovat, takže ji vyšetřoval ve stavu, který nebyl příliš vzdálený od jejího normálního stavu.

K tomuto problému Freud dodává, že během své praxe narazil na mnoho případů, kdy jeho pacienti vzdorovali somnabulismu v rámci hypnózy i přes jeho veškeré snahy. Nakonec se plné hypnózy vzdal úplně a zaměřil se více na „koncentraci“, kdy svým pacientům nařídil, aby si lehli a zavřeli oči, čímž navodili dostatek koncentrace na daný problém. Je si však vědomý toho, že se tím pravděpodobně okradl o mnohem hlubší znalosti. Neboť pacienti měli ve zvyku některé věci zamlčovat a zapomínat, a pouze ve stavu somnabulismu měli přístup ke všem svým stavům a vzpomínkám. To vyřešil Berhneimovým trikem, který přišel na to, že vzpomínky byly jednoznačně zapomínány během stavu bdění. Vyvolat šly prostřednictvím mírného rozkazu a tlakem doteku ruky tak, aby indikovalo jiný stav vědomí. Proto od té doby vždy položil svým pacientům ruku na čelo a objal jejich hlavu se slovy, že až uvolní svůj tlak, tak se jim něco objeví před očima a on po nich chce, aby se toho chytili, protože to je to, co společně hledají – zapomenutou vzpomínku, která pomůže rozklíčovat původ jejich problémů. Tato metoda se stala pro Freuda velice úspěšnou, a i když pacienti občas tvrdili, že se jim v mysli nic neobjevilo, tak Freud to odmítal s tím, že to budou dělat tak dlouho, dokud tu vzpomínku nebo myšlenku nepřijmou. Měl za to, že se jim skutečně něco objevilo, ale z nějakého důvodu tuto myšlenku nebo vzpomínku odmítli. To se ukázalo pravdou. Ačkoli tato metoda byla pracná než somnabulismus, poskytla Freudovi nové pohledy na lidskou paměť. Zjistil, že lidé často zapomínají na určité události naschvál, ale i tak si jsou schopni vzpomenout na neuvěřitelně podrobné detaily, jako data a čísla. I přesto, že si třeba nemohli vzpomenout na přesné datum, Freud jim předčítal jednotlivé roky, měsíce a dny v měsíci a skoro ve všech případech se vždy dobrali k přesnému výsledku. V poznámce pod čarou Freud dává za příklad svůj nedávný případ jedné dívky s hysterickými symptomy, které se datovaly o 21 let zpět k jejím sedmnácti rokům. Postupným vyvoláváním vzpomínek přišli na to, že se u dívky projevily první symptomy v den, kdy šla nakupovat věci na bál a na hlavní ulici prošla kolem domu své přítelkyně, která nedávno zemřela ve svém mladém věku, což v ní vyvolalo strach, že je další na řadě. Navíc, bál se konal o dva dny později a ona zrovna dostala menstruaci, což pro ni nebylo příjemné. I takto detailní vzpomínky byl Freud schopný ze svých pacientů dostat.

Poté se Freud vrací zpět k případu slečny Lucy. Ta byla schopna dopodrobna vypovědět, kdy poprvé ucítila pach spáleného pudinku – hrála si s dětmi na vaření a přišel jí dopis od matky. Když si ho chtěla přečíst, děti jí dopis vzaly s tím, že to musí být přání k jejím narozeninám a může si to přečíst později. Kvůli tomu ale zapomněly na vaření a pudink se začal pálit. Freud se jí vyptával dál a Lucy přiznala, že byla dojata náklonností dětí, které si původně myslely, že dopis od její matky znamenal, že od nich odjede pryč. Podala totiž výpověď, protože ostatní členové domácnosti proti ní kuli pikle, cítila se kvůli tomu však špatně, protože matka těch dětí byla vzdálená příbuzná její matky a na smrtelné posteli jí přísahala, že děti nikdy neopustí a bude se o ně starat. Podáním výpovědi tak porušila svůj slib.

Kombinace stresové události, jejích problému s čichovou kostí a specifický pach způsobila, že Lucy ztratila svůj čich docela a byla schopna cítit pouze pach spáleného pudinku. Freud však nadále nebyl spokojený – celá událost sice působila důvěryhodně, ale z jakého důvodu se u Lucy projevovaly hysterické symptomy, nebylo zcela jasné. Stále se nedopátral konverze nutné ke vzniku hysterie, kdy musí dojít k potlačení myšlenky v rámci bdělého stavu a oddělení od asociační modifikace. K jistému názoru dospěl a také se neostýchal jej Lucy sdělit. Myslel si, že ve skutečnosti se její láskyplnost k dětem dala vysvětlit jediným způsobem – zamilovala se do jejich otce, a měla výčitky svědomí, že by ji ani děti, ani služebnictvo nepřijalo jako novou matku a novou paní domu, a styděla se za to, že chce nahradit místo té dámy, které přísahala, že se o její děti postará. Lucy nezapírala a přiznala, že je skutečně do svého zaměstnavatele zamilovaná, ale že si to nechtěla nikdy přiznat, protože ona byla jeho zaměstnanec, on její šéf a ona byla pouze chudá dívka, zatímco on byl nesmírně bohatý. Lidé by se jí vysmáli. Společně přišli na to, že se do něj zamilovala v momentě, kdy s ní jednoho dne mluvil o svých dětech (což bylo velice neobvyklé) a ona si vysvětlila jeho pohled jako projev lásky. Nicméně, jejich rozhovor se již nikdy neopakoval a tak se rozhodla své city potlačit – jeho pohled byl nejspíše vyvolaný vzpomínkami na jeho mrtvou ženu.

Ačkoli Freud doufal, že se po těchto odhaleních Lucy vylepší, nestalo se tak. Postupně se ale zbavovali pachu spáleného pudinku, což bylo bohužel přerušeno dalším zánětem její čichové kosti. Když za ním znovu přišla, pach spáleného pudinku byl téměř pryč. Byl však nahrazen pachem cigaretového kouře. Po vyvolání vzpomínek si Lucy vzpomněla, jak jednou všichni seděli v domě i s hlavním účetním, který měl rád děti jako svoje vnoučata. Děti se po chvíli rozloučily a chtěly odejít nahoru, hlavní účetní jim chtěl dát pusu na rozloučenou, ale to jejich otce rozlítilo. Vzhledem k tomu, že Lucy věděla o náklonnosti účetního vůči dětem, zabolelo ji u srdce, že mu to otec dětí odpírá. Tuto událost si pak spojila s pachem cigaretového kouře, protože pánové v tu chvíli kouřili. Když se snažili přijít na to, proč to tak Lucy zasáhlo, narazili na další událost, která se udála o pár měsíců předtím. Jedna otcova známá přišla na návštěvu a při odchodu políbila obě děti na ústa. Ředitel byl schopný se udržet, ale po jejím odchodu vyčinil Lucy, že něco takového nesmí příště dopustit, jinak ji vyhodí a najde si jinou vychovatelku, protože podle něj je takovéto chování nepřípustné. Tato scéna se odehrála v době, kdy si Lucy ještě myslela, že je do ní její zaměstnavatel zamilovaný, a tím prakticky zničil její veškeré naděje na nějaký vztah.

Po této analýze za ním Lucy o dva dny později přišla ve velice dobré náladě. Zdálo se, že se konečně vyrovnala se svými traumaty, udobřila se se služebnictvem, dále zůstávala vychovatelkou dětí a ačkoli byla nadále zamilovaná do jejich otce, věděla, že to nikdy nebude mít budoucnost a tak se rozhodla si své myšlenky a pocity nechat pro sebe. Nehodlala se kvůli tomu nijak trápit. Její schopnost čichu se plně navrátila a celkově přestala být depresivní a byla naopak velice veselá. Freud tak ukončil její léčbu a o pár měsíců později se při náhodném setkání přesvědčil, že Lucy je plně vyléčená.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 2 -  Emmy von V., 40 let, z Livonie  (Freud) - Diskuze - Czech summary

V rámci této diskuze se Freud zabírá tím, zdali lze případ Emmy Von V. klasifikovat jako případ hysterie. Základem hysterie je totiž tzv. konverze, která značí transformaci psychického vzrušení do chronických somatických symptomů. Tato konverze se u Emmy projevila pouze zřídka, protože psychické vzrušení převážně zůstalo v psychické sféře. Existují případy, kdy hysterie naruší to, co se jeví jako naprosto normální vědomí. Neúplná transformace je však obvyklejší, takže určitá část vlivu doprovázející trauma přetrvává ve vědomí jakožto součást pacientova cítění.

Psychické symptomy v případě Emmy Freud rozdělil na tři části – změny nálad (úzkostlivost, melancholická deprese), fobie a abulie (nedostatek podnětů, vůle). Ačkoli se na fobie a abulie dle francouzské školy nahlíželo jako na neurotické degenerace, v případě Emmy šlo jednoznačně o traumatické události, které jí tyto symptomy způsobily. Freud se tak vrací ke všem jejím symptomům a poukazuje na minulá traumata. Dle jeho názoru však tyto psychické faktory nevysvětlují jejich přetrvávání a důvod hledal v letité sexuální abstinenci. Také se vrací k jedné ze svých bývalých statí, ve které došel k závěrům ohledně abulie a hysterické paralýzy – dle jeho hypotézy je paralýza způsobena nedostupností nových asociací ve skupině myšlenek spojených s končetinami. To se mu v případě Emmy nepodařilo prokázat, ale dospěl alespoň k názoru, že mechanismus určil správně. Psychický stav Emmy se totiž dal rozdělit do dvou okruhů – zaprvé šlo o znepokojivé vlivy mající původ v traumatech, které zůstaly nevyřešeny (deprese, bolest, roztrpčení atd.) – a zadruhé šlo různé nahodilé soudobé stimuly (revoluce v San Domingu). Mechanismus jejích bolestí a paralýz tedy vycházel především organicky z umrtvení svalů a poté až ze vzpomínek na bolest. Freud poukazuje na to, že Emmy byla ztuhlá již ve svém přirozeném stavu, a její motorické projevy, které se daly považovat za hysterické, byly pouze odrazem jejího současného emociálního stavu. Ostatní motorické projevy pak byly spojeny s její bolestí – např. tření rukou, když se jí chtělo křičet – podobné jako u psů, když vrtí ocasem – člověk prostě nahrazuje pocit bolesti fyzickou aktivitou (Darwinova teorie). Stejně tak Emmyny tiky, které si přivodila ve snaze o naprostý opak. V době, kdy se starala o svou nemocnou dceru, si zakázala se jakkoli hlučně projevovat v obavě, že své dítě probudí z tolik potřebného spánku. Její zákaz však měl naprosto opačný efekt a vyvolal v ní tik v podobě cvakání jazykem. Nešlo však o výsledek konečného záchvatu, ale o proces záchvatu samotného – tedy nekontrolovatelná zábrana mluvicích orgánů – který se tak stal symbolem této události v její paměti. Jakmile tak začala reagovat i při dalších traumatech, stal se z toho chronický symptom.

Dále se Freud zabývá symptomy, které jednoznačně hysterické nebyly, ale projevovaly se v rámci její hysterie. Považoval je za psychické ataky, které se většinou děly v jejích stavech deliria, a protože tento stav a její normální stav byly v její paměti odděleny, nepamatovala si na nic z toho, co prožívala v těchto stavech. Jejím třetím stavem byl umělý somnabulismus, během kterého Freud získal od ní nejvíce informací, protože pouze v tomto stavu měla přístup ke všem třem svým stavům. To však nebylo výlučné, i ve stavech umělého somnabulismu si často nebyla schopna vzpomenout a Freud to řešil tak, že jí nařídil, aby si vzpomněla druhý den ve svém normálním stavu. Vždy mu tak byla schopna odpovědět. Byl si jistý, že mu nikdy nelhala, protože ve svém normálním stavu se vždy vyhýbala lhaní. Pouze narazil na případy, kdy mu neposkytla plnou odpověď, ale po delším naléhání byla schopna odhalit celou pravdu. Ačkoli se nedá popřít, že byla pod hypnózou snadno ovladatelná, nešlo rozhodně o absenci vzdoru. Dokázala Freudovi v hypnóze velice účinně vzdorovat a svých strachů se nezbavovala snadno, protože na nich až příliš lpěla. Ve chvílích, kdy mu slíbila po racionalizaci jejího strachu, že se přestane bát a svůj strach ovládne, prohlásila, že tak činí, protože to Freud sám chce. Takové smýšlení se samozřejmě nesetkalo s úspěchem a strach dál přetrvával

Freud tedy dospěl názoru, že Bernheimovo tvrzení, že sugesce je vším, se nezakládá na pravdě, stejně tak tvrzení jeho přítele Delboufa, že neexistuje nic jako hypnotismus. Sugescí u Emmy nepochodil a naopak ji dokázal doslova mávnutím prstu přivést do hypnoidního stavu.

Důvod, proč se Emmy dokázala zlepšit a po letech znovu upadnout do hysterie, tedy proč se u ní hysterie projevila znovu, ačkoli byla téměř vyléčená je dle Freuda jednoduchý – dědičnost. Ne však v tom smyslu, že by v rodině musela být hysterie, ale ve smyslu jejích vrozených predispozic. Emmy byla velice emociální a vášnivá, na druhou stranu byla také velice uzavřená, zvláště po smrti svého manžela se prakticky odloučila od společnosti a žila velice osamělým životem. Neměla nikoho, komu by se svěřovala, protože nikomu nedůvěřovala. Tyto důvody, společně s nově prožitým traumaty bohužel způsobily, že Emmy znovu upadla do depresí.

Freud rozhodně tento případ nepovažuje za vyčerpávající, především proto, že si uvědomuje, jak moc zde chyběl sexuální element, který Emmy potlačovala. Závěrem Freud upozorňuje na to, že na člověka postiženého hysterií by nemělo být nahlíženo jako na zdegenerovaného jedince. Emmy byla jedním ze zářných příkladů – byla inteligentní, pocházela z vysokých společenských kruhů, byla velice vzdělaná, milá a pravdomluvná, měla spoustu lidských kvalit a vždy se chovala jako dáma. Proto by bylo nevhodné ji nazývat šílenou, degenerovanou osobou. Také vylučuje Janetovu teorii o psychické neefektivnosti, kterou Janet považuje za původ hysterie. Podle něj se hysterická dispozice skládá z abnormálního omezení na poli vědomí (z důvodu dědičné degenerace), která má za následek lhostejnost celým skupinám myšlenek, a později také rozklad ega a organizaci sekundárních osobnostních charakteristik. Freud však všechny tyto „důvody“ považuje naopak za následky již probíhající hysterie.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part I  - Czech summary

První rozsáhlejší dílo, na kterém Freud spolupracoval se svým mentorem Josefem Breuerem. Ačkoli se v následujících letech názorově rozešli, toto dílo je nadále považováno za jedno z nejzákladnějších děl psychoanalýzy. Rozhovory se Berthou Papenheimovou, známou pod pseudonymem Anna O., daly podklad pro nové druhy terapie, např. tzv. talking cure (léčba mluvením).

První část – Psychické mechanismy fenoménu hysterie – předběžný úvod

V tomto úvodu se Freud a Breuer shodují na tom, že za hlavním původem hysterie je nějaká událost z minulosti. Prostý rozhovor s danou osobou však nemusí být plně úspěšný, neboť nejenže se může jednat o událost, o které se pacientovi nechce mluvit, často si ani nevzpomíná a nespojuje si to se svou současnou psychickou poruchou. Proto navrhují hypnózu jako naprostou nezbytnost k rozklíčování vzpomínek, které mohly hysterii vyvolat. Výsledky hypnózy považují za cenné z teoretického hlediska, protože dle jejich zkoumání pacient v rámci halucinací prožívá právě tu událost z minulosti, která ho později uvrhla do hysterie. Velice účinnou praktikou se také ukázalo mluvení o dané události z minulosti a vyvolání doprovodného efektu (pacient musí dopodrobna událost popsat a následný efekt vyjádřit slovy). Je důležité si uvědomit, že hysterikové trpí především kvůli vzpomínkám na událost z minulosti.

Jak je ale možné, že člověk nadále trpí kvůli vzpomínce z minulosti, když všichni lidé velice často a snadno zapomínají? Klíč je dle Freuda a Breuera v energetické reakci na událost, která následně vyvolává efekt. Může jí o slzy, pomstu atd. Pokud je tato reakce potlačována, zůstává automaticky spojena se vzpomínkou. Terapií může být ‚abreakce’, tedy mluvení o problému a vyvolání potlačovaného efektu. Dalším druhem terapie jsou pak asociace – např. po zažitém nebezpečí si člověk uvědomí cenu bezpečí a života. Efekt vzpomínky o dávné události tak lze zmírnit přinášením právě těchto asociací o současném bezpečí. Dle Freuda a Breuera je důležitým znakem těchto vzpomínek vyvolávajících hysterie je jejich naprostá absence ve vědomí člověka, který je v normálním psychickém stavu, nebo jsou tyto vzpomínky přítomné pouze ve vysoce sumarizované formě. Důvody, proč tomu tak je, shrnují do dvou skupin – buď pacient vědomě reakci k této události potlačil – např. protože mu věc byla nepříjemná, nenacházel se zrovna ve vhodné sociální situaci atd., anebo pacient byl již v nějakém abnormálním psychickém stavu.

Tento abnormální psychický stav (hypnoidní), tzv. rozštěpení vědomí, je dle Freuda a Breuera přítomný prakticky v každém případu hysterie. Na otázku jakým způsobem se však pacient dostane do tohoto hypnoidního stavu však nevědí. Domnívají se, že vychází ze snění za bílého dne, ke kterému dochází i u zdravých lidí bez rozdílu intelektu, vůle, charakteru či postavení ve společnosti.

Co popisují jako chronické hysterické symptomy, se dle obou může aplikovat prakticky na všechny hysterické záchvaty. Především se zabývají halucinační fází, která je dle Charcota třetí fází v rámci velkého hysterického záchvatu. Pro tu je důležité vyvolání vzpomínky na jedno velké trauma, sérii menších (dílčích) traumat nebo události, které měly nějakou speciální dispozici k traumatu. Ačkoli u některých záchvatů může halucinační fáze chybět, je možné ji vyvolat pomocí hypnózy, což dokládají na příkladech. Co se týče pohybové aktivity při hysterických záchvatech, Freud a Breuer předpokládají, že se jedná o běžnou reakci na efekt doprovázející vzpomínku. Za zajímavé tak pokládají jeden důležitý fakt – chronické hysterické symptomy odpovídají narušení druhého stavu vědomí (hypnoidní stavy) do stavu somatické inervace, která je zpravidla pod kontrolou normálního vědomí. Avšak, akutní hysterický záchvat je důkaz vyšší organizace hypnoidního stavu – přebírá kontrolu nad celým tělem pacienta. Normální vědomí nemusí být vždy úplně potlačeno, hypnoidní stav však plně ovládá somatické inervace.

V poslední části úvodu zmiňují své závěry ohledně nové metody psychoterapie, kterou pokládají za úspěšnou a hodlají tak demonstrovat na jednotlivých případech. Upozorňují však, že touto metodou samozřejmě nelze vymazat hypnoidní stavy, či okamžitě pomoci při akutním hysterickém záchvatu. Nicméně je tato metoda posunula dál a dala jim základní vhled do psychických mechanismů hysterie a to považují za nedocenitelné.