#a reply to criticisms on my paper on anxiety neurosis

[completeworksofsigmundfreud]

A Reply to Criticism of My Paper on Anxiety Neurosis (1895) - Czech summary

Tento článek, který Freud sepsal, byl odpovědí na kritiku pana Löwenfelda, který poukazuje na to, že pokud Freud není schopen své teorie prokázat, padá i tím jeho hlavní požadavek na oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie.

Freud zde rekapituluje své poznatky, které v původní stati vyzdvihl, především oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie a jejich zařazení pod úzkostnou poruchu, jejíž příčinou je nejčastěji narušení zdravého sexuálního života – ať už chtěná či nechtěná sexuální abstinence, pohlavní styk bez uspokojení, přerušovaná soulož atd.

Když tuto stať publikoval, byl si vědom, že hlavní myšlenka není ničím novým a medicína s ní i často počítá, ačkoli Freud měl pocit, že ne příliš dostatečně. Je si vědom, že publikovaný článek měl spoustu nedostatků – jeho výzkum nebyl ničím podložený, spíše náhodný, neobsahoval žádné vědecké postupy. To však ani neměl v úmyslu, cílem článku bylo upoutat čtenářovu pozornost a nechat ho zformovat si vlastní názor.

Následně rozebírá jednotlivé body kritiky. Za prvé se zmiňuje o připravenosti na úzkostnou poruchu a roli strachu. Ačkoli strach je hlavním důvodem a příčinou hysterie a traumatické neurózy, u úzkostné poruchy tomu tak není – ta je podložená somatickým sexuálním napětí, které bylo odtrženo od své fyzické podstaty. Löwenfeld proti tomu argumentuje, že úzkostné ataky mohou být zapříčiněny pouhým strachem a cituje jeden ze svých případů. Freud, to nevylučuje – sám uvádí několik podobných případů ze své praxe. Poukazuje však na to, že Löwenfeld možná se svým případem nešel nikdy příliš do hloubky. U svých případů naopak ukazuje, že všechny z nich mají původ v sexuálním pudu.

Druhým Löwenfeldovým bodem bylo, že byl svědkem toho, jak úzkosti přicházela a odcházela aniž by se změnil sexuální život pacienta. Freud toto samozřejmě uznává, ale podezřívá svého kritika z toho, že prostě vyřešil jenom momentální stav a dále se o věc nezajímal. On samozřejmě byl také schopen vyléčit úzkostné stavy pomocí terapie a medikace, ale byl si také vědom, že to nemusí být konec celého problému. Navíc, úzkostná porucha se nevyvine jen tak z ničeho nic, ale dochází k ní „sumací“ jednotlivých ataků – podobně jako u alkoholismu. Löwenfeld se tedy mohl setkat pouze s jedním dílčím atakem. Freud také odmítá jeho teorii dědičnosti úzkostné poruchy – dědičnost není náchylná ke změnám, a pokud lze úzkostnou poruchu vyléčit pomocí terapie, nemůže v ní také spočívat. Nadále si také stojí za svým názorem, že zde existuje specifický etologický faktor pro úzkostnou poruchu, který může být ve svém průběhu zaměněn za nahromaděné trauma v kvantitativním smyslu, nikoli kvalitativním a že tento specifický faktor určuje všechny formy neurózy – zdali se neurotická nemoc následně projeví, závisí na zatížení nervového systému (úměrně možné kapacitě nést dané břímě).

Třetí výtkou se Freud nepříliš zabývá, ale i tak ji zmiňuje. Löwenfeld mu vyčítá, že jeho teorie nedostatečně vysvětluje výskyt a jeho absenci úzkostných ataků v jejich jednotlivých fázích. Poukazuje na to, že ataky se vyskytují především v konkrétních situacích, když se pacient těmto situacím vyhýbá nebo je schopen paralyzovat jejich dopad prostřednictvím nějakého preventivního opatření, ataky nenastanou – nezávisle na jeho sexuálním životě. Freud na to v odpovědi říká, že to, co Löwenfeld popisuje, se spíš zpodobňuje s fobiemi, které způsobují úzkostné stavy, ale které nejsou a nebyly předmětem jeho teorie. Také mu obratem vyčítá, že si nevšiml určité periodicity náhlých úzkostných záchvatů, které se vyskytují především v období ženské menstruací a mužských polucí.

Čtvrtým a posledním bodem je jejich spor ohledně dědičnosti – zatímco Löwenfeld považuje úzkostnou poruchu za dědičnou, Freud se s tímto neztotožňuje a považuje ji za získanou. Svou teorie také dále vysvětluje pomocí etologie skládající se z předpokladu (v případě absence by efekt nikdy nenastal, ale předpoklad není schopný efekt přímo vyvolat), specifické příčiny (nikdy nechybí v případě, že se efekt děje a postačuje mu požadovaná kapacita, aby se efekt mohl projevit), souběžnou příčinou (nemusí být vždy přítomna a není schopna sama o sobě vyvolat efekt, ale operuje vedle předpokladu a specifické příčiny v etiologické rovnici) a vyvolávají či uvolňující příčinou. Jedinou dědičnou věcí na této rovnici může být předpoklad, ale ten není schopný sám o sobě efekt vyvolat, a už vůbec ne pokud jde o sexuální pud. Freud tedy svou stať uzavírá tím, že doufá, že jeho závěry napomůžou pochopení neuróz mnohem více než Löwenfeldova snaha našroubovat „kombinaci neurastenických a hysterických symptomů na formu ataku“.

[completeworksofsigmundfreud]

A Reply to Criticism of My Paper on Anxiety Neurosis (1895) - English summary

This article that Freud wrote was an answer to the criticism of Mr. Löwenfeld who points out that Freud is not able to prove his theories and so his main demand to separate certain neurotic states and neurasthenia falls with it.

Freud summarizes his findings he stressed in his original paper, mainly the separation of certain neurotic states from plain neurasthenia and their subordination under anxiety neurosis which cause is often the disturbance of healthy sexual life – either willing or unwilling sexual abstinence, sexual intercourse without gratification, coitus interruptus etc.

When he published this paper, he was aware that his main thought wasn’t anything new and the medicine already counts with, but Freud had the feeling that not enough. He is aware that the published article had a lot of deficiency – his research wasn’t founded by any evidence, mostly accidental and it didn’t contain any scientific methods. However, he didn’t have it in mind, the goal of the article was to catch the reader’s attention and let him to form his own opinion.

Then he analyses individual points of the criticism. Firstly, he mentions the preparedness on anxiety neurosis and the role of fear. Although the fear is the main cause and reason of hysteria and traumatic neurosis, it’s not the case of anxiety neurosis – that one is based on somatic sexual tension that was isolated from its physical nature. Löwenfeld argued against it that the anxiety attacks can be caused by fear alone and he cited one of his cases. Freud doesn’t deny this – he also cites some similar cases of his from his practice. But he points out that Löwenfeld didn’t go deeper with his cases while he did and he shows on them how they had the origin in the sexual instinct.

Second Löwenfeld’s point was that he was a witness of appearance and disappearance of the anxiety without altering the sexual life of the patient. Freud agrees with this but he suspects his critic that he solved only the current state and didn’t care about the problem further. He was also able to cure the anxiety states with the help of therapy and medication but he was also aware that it didn’t have to be the end of the problem. Moreover, the anxiety neurosis doesn’t develop out of nothing but there must be a summation of individual attacks – similarly to alcoholism. Löwenfeld could meet only with one individual attack. Freud also denies the theory of heredity of anxiety neurosis – heredity is not prone to alternation and if it’s possible to treat the anxiety neurosis with the help of therapy, then it can’t reside in it. He keeps standing behind his opinion that there exists a specific ethological factor for anxiety neurosis which can be replaced in its operation by stock noxae in quantitative sense, but not in the qualitative one and that this specific factor determines all other forms of neurosis – whether the neurotic illness manifests itself depends on the load of nerve system (proportion of the capacity of the burden).

The third reproach isn’t that interesting for Freud but he mentions it. Löwenfeld reproached him for that his theory lacks in the explanation of the occurrence and absence of anxiety attacks in its individual phases. He pointed out that the attacks occur in particular situation and if the patient avoids such situations or he’s able to paralyse the effect with the help of some precaution, the attacks won’t occur – independently from his sexual life. Freud answers on it that what Löwenfeld described is more similar to phobias that are causing the anxiety states but that aren’t and weren’t the subject of his theory. He also reproaches him in return that he didn’t notice the certain periodicity in the sudden anxiety attacks that occur mainly during the menstruation in women and men’s nocturnal emission.

Fourth and the last point is their dispute over the heredity – while Löwenfeld considers anxiety neurosis as a hereditary one, Freud doesn’t identify with it and he considers it as an acquired one. He explains his theory with the help of aetiology consisting of precondition (in the case of absence the effect never occurred but the precondition alone isn’t capable to cause the effect), specific cause (it never misses in a case when the effect happens and it needs only the required capacity to manifest itself), concurrent cause (it doesn’t have to be present and it’s not able to cause the effect by itself but it does operates alongside the precondition and specific cause in the aetiology equation), and precipitating or releasing cause. The only hereditary thing on this equation can be the precondition but that isn’t able to cause the effect, let alone effect with sexual subtext. Freud then finishes the paper with expression of hope that his findings will help to understand neurosis more than Löwenfeld’s effort screw on his theory of “combination of neurasthenic and hysterical symptoms on the form of an attack”.