#Tarwater

[kenmarten]

Shoegaze post-punk dreamscape

[joanofarc]

1985, tarwater (2002).

earth, moon, nineteen-eighty-five

[thinkingimages]

Tarwater - Adrift (Bureau B) [Full Album]

[gods-blade]

You're left by yourself in this empty place. Forever by yourself in this empty place with just as much light as that dwarf sun wants to let in. You don't mean a thing to a soul as far as I can see.

--Flannery O'Connor, The Violent Bear It Away

[spilladabalia]

Tarwater - Tesla

[paskvilnet]

Tarwater, 14.11.2002, Praha, Rock café

O Německu se v hudebním kontextu často mluví jako o zemi technu zaslíbené potažmo jako o nové dominantě nu-jazzové kultury. Nesmíme však zapomínat, že naši severní sousedé poskytují ideální podmínky pro elektro-experimentální scénu. Mezi její představitele patří Tarwater, kteří u nás vystoupili v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Co na tom, že v jejich skladbách dostala před němčinou přednost angličtina...

Páteř berlínské kapely Tarwater tvoři kytarista, baskytarista a programátor Bernd Jestram a vokalista, bubeník a klávesista Ronald Lippok, který zároveň funguje i v projektu To Rococo Rot. Přestože jsou Tarwater známí svou pocitovou hudbou na pomezí elektroniky a kytarové hudby, jejich prvotní láskou byl punk.

Tarwater se zformovali v roce 1995 a světového ohlasu se dostalo jejich třetímu řadovému albu Silur, které si posluchače podmanilo inspirativním ambientem. Svůj talent potvrdili na desce Animals, Suns And Atoms z roku 2000. Ta stejně jako předchozí dílo vyšla na jejich domovském labelu Kitty-Yo. Pestré samply kořenící tarwaterský nápaditý sound navíc nejsou pouze hudební, protože kolážový přístup je uplatněn i v textové rovině.

S tvorbou Tarwater se můžete setkat i na filmovém plátně, divadelních scénách či v rozhlasových hrách. Dokladem toho je i výběrová deska Not The Wheel z minulého roku, kde se kromě jejich nevydaných studiových počinů objevily ukázky právě z těchto aktivit. Ostatně jejich hudba je tím pravým ořechovým k vytváření nálad od zadumané melancholie přes nervní poryvy až k atmosférickým výšinám. Vyberte si sami, kam se necháte zavést.

Rozhovor: Název kapely pochází z bluesového alba, které jsme jednou objevili. Ten bluesman se jmenoval John Tarwater. Když jsme viděli ten nápis na desce, řekli jsme si, že to zní dobře. Zábavné bylo, že když jsme poprvé přijeli koncertovat do Ameriky a hráli jsme v Austinu v Texasu, přišel za námi chlapík a povídá: "Čau, já jsem Kevin Tarwater." Byl na nás zvědavý, protože mu připadalo legrační, že německá kapela hraje v Texasu pod jménem Tarwater, které je i ve Státech dost neobvyklé.

Prý jste v osmdesátých letech začínali v punkových kapelách. To je pravda. V surfařské punkové kapele hrál také Kevin Tarwater. Ale nechme toho... Ano, s Berndem jsme se potkali v roce 1981 v tramvaji ve Východním Berlíně. To jsme byli punkáči a tehdá bylo zvykem, že když jste potkali jiného punka, pozdravili jste se. A hned druhá otázka byla... Teda, ahoj není zrovna otázka, ale hned druhou věcí, na kterou jste se ptali, bylo, jestli nehrajete na nějaký nástroj. A tak jsme zjistili, že on hraje na basu a já na bicí. Potom jsme se potkali ve východoberlínské punkové kapela Rosa Extra.

Jako Tarwater fungujete od roku 1995. Přišli jste s muzikou, která je od punku dost vzdálená. Do té doby jsme prošli mnoha hudebními zkušenostmi. Bernd měl projekt Aufruhr zur Liebe, já projekt Ornament und Verbrechen. V osmdesátých letech jsme v rámci undergroundové scény společně dělali idustriální hudbu. Pak v Berlíně nastoupila klubová scéna. Zvlášť v polovině devadesátých let to bylo hodně zajímavé. Padla zeď a vyrojila se spousta ilegálních a pololegálních klubů, které se stěhovaly z místa na místo. Nefungovaly v nich finanční tlaky a díky tomu se nebránily experimentům. Slyšeli jste zajímavé experimentální DJské sety, rozjel se trip-hop, přišel drum and bass. Bylo to zajímavé. Tehdy jsme začali jako Tarwater. Zpočátku jsme nepočítali, že to bude regulérní projekt, prostě jsme blbli se samplerem.

S kým byste rádi spolupracovali? Máš nějaké přání nebo nápad? Když jeli Wire turné po Německu, spřátelili jsme se s Colinem Newmanem. Už roky mluvíme o tom, že spolu něco uděláme. Možná, že zkusíme právě tohle. Čas od času spolupracujeme s různými lidmi. Právě teď děláme na divadelním představení s klukem z Kolína. Jmenuje se Rob Young a hraje v nové kapele Cloma. (:u téhle kapely si nejsem jist jménem - na netu o nich nic nebylo - pozn. do autu:) S americkou umělkyní Sarah Marsh jsme pracovali na hudbě pro divadlo.

Dělali jste hudbu pro divadlo, vaše tvorba je slyšet ve filmech. Jak jste se k této práci dostali? Když jsme začali dělat muziku, pracovali jsme s lidmi, kteří se věnovali různým uměleckým odvětvím - malbě, poezii, divadlu. Od začátku naší hudební kariéry pro nás bylo přirozené pracovat s jinými tvůrci, aniž bychom se "umění" báli. Nedělali jsme ze sebe Umělce. Samozřejmě, že si nás také vybírají neznámí lidé na základě toho, že slyší naší muziku a přijde jim, že by se hodila do jejich filmu nebo divadelního představení. Pak se ozvou a my většinou souhlasíme a počkáme, co z toho vzejde. Na tomto turné jsme pracovali s Lilevanem z Berlína, který dělá videoart. Tvoří také polovinu elektronického projektu Rechenzentrum. Je to poprvé, co na turné používáme vizuální efekty. Tohle je dobrý příklad spolupráce, o které jsem hovořil. Když děláte ještě s něčím jiným, než jen s muzikou a zůstáváte otevřený ostatním věcem.

Je v současné době pro vaší pódiovou prezentaci vizuální složka důležitá? Vizuálních efektů jsme se dřív trochu báli. Hudba Tarwater je hodně o podněcování lidské představivosti a vizuální prezentace vás o ni připravuje. Když vidíte obraz, pokaždé vám nějakou dobu zůstane v paměti a zanechá po sobě stopu. Když vidíte video od Madonny, tak na tu obrazovou stránku nezapomenete. Pořád ji budete vidět, jak se s někým pere, nebo co to provádí. S Lilevanem jsme ovšem pracovali proto, že v jeho tvorbě cítíme paralelu k naší hudbě. On pracuje s obrazy podobně, jako my s muzikou. Když má volno, pracujeme s ním a pokud ne, tak na scéně vizuální efekty nenajdete.

Jak se zrodil nápad na samplované texty? "Můj milý deníčku..." Mám rád odosobněný aspekt samplování. Dokážu se položit do role někoho jiného. Třeba v písni The Watersample je použit rozhovor z novin, kde jistý umělec hovořil o problémech, co měl se sběrem materiálu, který chtěl prezentovat na výstavě v Berlíně. Popisoval, jak těžko se mu třeba v zimě získávaly vzorky vody. Četl jsem to v novinách a říkal si, že to použijeme. Jde o příběh někoho jiného, ale zároveň je i můj.

Je to takhle u všech vašich písňových textů? Někdy jsou to výstřižky, které sbírám a pak je dávám dohromady. Některé jsou popisy snů. Občas jde o básně různých autorů.

Funguje to podobně i v hudební rovině? Patří mi hudební studio (Berlin/Mitte - pozn. do autu), takže na studiový čas nemusíme vynakládat moc peněz. Trávíme tam spoustu času, pořád něco natáčíme. Sejdeme se a začneme od nuly. Nezačínáme od nápadu, ale vycházíme z nasbíraného materiálu - ze samplů a různých zvuků. Je to intuitivní a uvolněný proces. Hrajeme si.

Považujete vlastní studio za velkou výhodu? Ano. Jinak bychom museli měnit náš způsob nahrávání, náš způsob práce. Asi by to šlo, ale nic takového nemusíme, protože tomu studiu šéfuju. Studio je pro Tarwater nesmírně důležitým nástrojem. Možná ještě důležitější, než ostatní nástroje, které používáme. Studio je místem, kde se vše odehrává. Nepíšeme písně klasickým způsobem, kdy jeden složí melodii a přehraje ji druhému ke zhodnocení. Všechno se odvíjí od chvíle, co se sejdeme ve studiu.

Prý jste spolupracovali se symfonickým orchestrem. To byl...Deutsches filmorchester Babelsberg. Je to oficiální babelsbergský orchestr. Babelsberg je slavným místem, kde se na začátku minulého století natáčely významné filmy. Třeba film Metropolis se točil v Babelsbergu. Stále tam mají krásnou nahrávací místnost a staré studio. Ten orchestr tam pracuje dlouhá léta a natáčí filmovou hudbu. Jeho šéf nás požádal, jestli bychom nechtěli s orchestrem pracovat a napsat něco pro film. Dost nás to překvapilo, protože jsme předtím nic podobného nedělali. Bylo to moc hezké. Nejsme vystudovaní muzikanti, takže počítač vždycky vyplivnul noty a pak tam byl někdo, kdo dělal aranže. Setkali jsme se s dirigentem a ten nám říkal: "Jo. Držte chvilku tu smyčku." Celý orchestr potom musel sedět se sluchátky a poslouchat... Do toho hráli. Bylo to vážně dobrodružství. O přestávce pak za námi někteří lidé z orchestru přišli a ptali se: "Vy jste fakticky hráli punkrock?" A my na to: "No jo, tak trochu." Bylo to vzrušující. Pracovat se symfonickým orchestrem, který hraje vaši hudbu, je něco, co se rozhodně nestává každ�� den. Pro mě to byl takový zážitek, že jsem se musel jít pryč. Nedokázal jsem to ustát.

Máte přichystané další podobné spolupráce? Rádi bychom točili se symfonickými orchestry, ale to stojí spoustu peněz. Pracujeme na tom, aby na naší nové desce figurovalo více akustických, organických nástrojů. Na poslední desce (Dwellers On The Treshold - pozn. do autu) jsme pracovali s africkým perkusistou, který hraje s Fela-Kuti. Máme za sebou několik zkušeností s tím, když do našich počítačových sekvencí hráli muzikanti na živé nástroje.

Co vaši hudební přátelé? Na Berlíně je fajn to, že v něm žije spousta muzikantů ze všech možných zemí. Inspiruje mě hodně lidí. Pocházejí z Austrálie, Ameriky, Anglie, odevšad. Je to pestrá scéna. Najdete v ní lidi z Ruska, Polska. Do města se tak dostává řada vlivů. Rád si poslechnu rozmanité kapely, chodím na koncerty, poslouchám nová cédéčka.

Jak myslíte, že vaše hudba na lidi působí? Měla by se lidí dotknout, zapůsobit na ně. Nikdy ale nemůžeš dopředu říct jak. To je na hudbě krásné. Dám ti dobrý příklad. Na party za mnou přišel člověk a povídá: "Dneska jsem poslouchal vaši desku v autě. Jel jsem přitom strašně rychle." A doslova za půl hodiny za mnou přijde další a řekne mi: "Dneska jsem v autě poslouchal vaší novou desku a jel jsem tak pomalu, až na mě ostatní troubili." Člověk to prostě dopředu neodhadne. To se mi líbí. Nikdy nevíte, jak lidé zareagují.

[edithshead]

from Pitchfork and Tarwater Anne-Catherine Lacroix by David Armstrong for The Face, September 2002

[elijahwilliampost]

Matthew Tarwater

Matthew Tarwater has many years experience in investing. Throughout Matthew Tarwater’s career he has built a reputation for being able to provide solutions to an array of situations. Matthew Tarwater is available to manage your next project or attend your professional event.

Matthew Tarwater trains, coaches, and develops the practical and tactical strategies that businesses/people need for asset building and development.

Address - 2626 Cole Ave, Dallas, TX 75204 

Phone - (945)221-6220 

matthewtarwater.biz@gmail.com 

[monstrousgourmandizingcats]

Some books and stories that I think are worth reading in conversation with Yellowjackets

Shirley Jackson, all works but especially The Sundial, The Haunting of Hill House, and We Have Always Lived in the Castle. Jackson might or might not need any introduction in this fandom. The Sundial is her take on doomsday preppers, Hill House is of course her haunted house novel (one of the classics of that genre), and Castle has a female protagonist who makes Shauna look like a plaster saint.

Flannery O'Connor, The Violent Bear It Away. O'Connor's work has some of the most pervasive darkness and brutality of any major American writer (maybe Ambrose Bierce comes close), and the second of two novels that she completed before her death is no exception. (The first, Wise Blood, is also very good; the intended third, Why Do the Heathen Rage?, only exists as a fragmentary short story.) Francis Marion Tarwater is kidnapped and raised in the woods by his great-uncle, who is convinced that Francis is destined to be a prophet. The great-uncle's death commences a bizarre adventure involving auditory hallucinations, sinister truckers, an evil social worker, arson, developmental disabilities, and baptizing and drowning someone at the same time. Content warnings for all of the above plus rape. O'Connor is also a fairly racist author by today's standards--she was a white Southerner who died in 1964--so keep that in mind as well.

Ruth Ozeki, The Book of Form and Emptiness. Teenage protagonist is schizophrenic and also a channel for a genuinely supernatural force; well-intentioned but poorly-considered efforts to treat one of these issues make the other worse. Sound familiar? There are supporting characters who are affectionate parodies of Slavoj Zizek and Marie Kondo. A minor character is a middle-aged lesbian who cruises dating apps for hookups with much younger women. Some people find this book preachy and overwritten, but I really like it and would plug it even if I didn't because the author is someone whom I've met and who has been supportive of my own writing.

Yukio Mishima, The Decay of the Angel. Can be read in translation or in the original Japanese. This is the fourth and last book in a series called The Sea of Fertility but I wouldn't necessarily recommend the first three as particularly YJ-ish; Decay is because it deals at great length with issues of doubt and ambiguity about whether or not a genuinely held, but personally damaging, spiritual and religious belief is true. There's also more (as Randy Walsh would put it) lezzy stuff than is usual for Mishima, a gay man. Content warnings for elder abuse, sexual abuse of both children and vulnerable adults in previous books in the series, forced abortion in the first book if you decide to read the whole thing from the beginning, and the fact that in addition to being a great novelist the author was also a far-right political personality.

Howard Frank Mosher, Where the Rivers Flow North. An elderly Vermont lumberjack and his Native American common-law wife refuse to sell their land to a development company that wants to build a hydroelectric power plant. Tragedy ensues. I haven't read this one in a long time but some images from the movie stick in my mind as YJ-y. Lots of fire, water, and trees.

Leonard Cohen, Beautiful Losers. Yes, this is the same Leonard Cohen who later transitioned into songwriting and became a household name in that art form. Beautiful Losers is a very weird, very horny novel that he wrote as a young man; it deals with the submerged darkness and internal tension within Canadian and specifically Quebecois society. One of the main characters is Kateri Tekakwitha, a seventeenth-century Iroquois convert to Catholicism who was probably a lesbian in real life (although Cohen unfortunately seems unaware of this). This one actually shows up YJ directly; the song "God Is Alive, Magic Is Afoot" that plays in the season 2 finale takes its lyrics from a particularly strange passage.

Monica Ojeda, Jawbone. Can be read in translation or in the original Spanish. Extremely-online teenage girls at a posh bilingual Catholic high school in Ecuador start their own cult based on such time-honored fodder as Herman Melville novels, internet creepypasta (no, this book does not look or feel anything like Otherside Picnic), and their repressed but increasingly obvious desire for one another. The last part in particular gets the attention of their English teacher, whose own obsessive internalized homophobia grows into one of the most horrifying monstrous versions of itself I've ever read. Content warning for just about everything that could possibly imply, but especially involuntary confinement, religious and medical abuse, and a final chapter that I don't even know how to describe. Many thanks to @maryblackwood for introducing me to this one.

Jorge Luis Borges, lots of his works but especially "The Aleph," "The Cult of the Phoenix," and "The South." Can be read in translation or in the original Spanish. The three works I list are all short stories. The first deals with mystical experiences and the comprehensibility (or lack thereof) of the universe, the second with coded and submerged references to sexuality in general and homosexuality in particular, the third with leaving your well-appointed city home for a ranch in the middle of nowhere and almost immediately dying in a knife fight, which is surely a very YJ series of things to do.

H.P. Lovecraft, "The Colour out of Space," "The Dunwich Horror," "The Dreams in the Witch House," and "The Thing on the Doorstep." Lovecraft in general needs no introduction--the creepiness, the moroseness, the New Englandness, the purple heliotrope prose, his intense racism (recanted late in life but not in time to make any difference in his reception history) and the way his work reflects his fear of the Other. These short stories are noteworthy for having settings that are more woodsy and less maritime than is usual for Lovecraft's New England, for overtones of the supernatural rather than merely the alien, for featuring some of his few interesting female characters, and for their relative lack of obvious racial nastiness. Caveat lector nevertheless.

Herman Melville, Moby-Dick. It's Moby-Dick. Once you realize that Captain Ahab is forming a cult around the whale and his obsession with it you can't unrealize it.

[artisticlegshake]

RADIX NATIONALS RESULTS 2023

MINI SOLOS (TOP 4 RE-COMPETING):

Mika Takase - NOR CAL OTE!

Lucia Piedrahita - DANCEPLEX OTE!

Melina Biltz - THE ROCK OTE!

Skye Harrell - MATHER OTE!

4th Tenley Anthony - DANCEPLEX OTE!

4th Payton Jetson - NOR CAL OTE!

5th Katy Lawrence - SUMMIT OTE!

6th Tova Thompson - SUMMIT OTE!

7th Everleigh Soutas - PAVE OTE!

8th Chloe Tarwater - DANCEPLEX OTE!

8th Leighton Brandt - MATHER OTE!

9th Chacha Shen - MATHER OTE!

9th Aliya Rothe - IMPACT (AZ) OTE!

10th Kinsey Fitts - DANCEPLEX OTE!

10th Kennedy Truax - DANCE PRECISIONS OTE!

[nateconnolly]

The happiest day of my life was when Toby began showing an interest in cars. When he was five, all he cared about was dinosaurs. Then it was outer space. Toby didn’t like cars until he was ten-years-old, at which point I had basically given up hope. But now my little brother asks questions about cars as we drive to school. Every day without fail. And he’s learning to identify cars on sight. This morning, he pointed out a battered old Chevy in front of us.

“1980s Ford F350,” Toby guessed.

I imitated the buzzer sound that means wrong.

“Right decade, wrong company,” I corrected. “Chevy 3500.”

“But it had the Ford logo on the tailgate.”

“Not the original tailgate,” I said. “They’re both painted in the same color, but you can tell the tailgate is less faded than the rest.”

“Why would you put a Ford tailgate on a Chevy?”

“Sometimes you replace a part with the first thing you can find, even if it doesn’t match the rest. Especially on a car that’s twenty-years-old. Besides, it’s basically the same part. Only difference is the logo. There’s a few die-hards who worship at Henry Ford’s feet, but most people don’t really mind using the wrong logo when they need a part. And you can’t use a truck bed without a tailgate.”

“So how did you know it’s a Ford?”

“Are you kidding? Check out the corners on the top of the cab.”

Toby leaned forward to scrutinize the cab in question.

“But I got the decade right?”

“Yes. Yes, you did.”

“That’s good?” he asked. 

“That’s very good.”

Although Toby knows everyone in Tarwater, he doesn’t know all their cars. He only started learning the difference between manufacturers about two years ago. Now, he can guess the decade a car was made with reasonable accuracy. Sometimes, I take him all the way to the Interstate. When he gets a little older, we’ll have to fully leave town to play this game because he’ll already recognize all the cars in town. But not quite yet. He still needs practice identifying cars based on their shape. He relies too much on logos. 

I drive a silver 1991 Honda Civic. Not the world’s fanciest car, but I would have loved a bathtub with wheels if it could get me and Toby out of the house. And I would have loved it because it’s mine. Even a teenager’s first car, slow and old and basic, is still a car. 

Toby pointed at another truck. “Early ‘90s Nissan?” 

“Attaboy, Tobester!”

Full story free here

[serpientes]

The Face September 2002 Pitchfork and Tarwater ph: David Armstrong

[slasheru]

Okay VERY FUN NEWS IN PLUTONIUM TOWN

As of next month I'll be co-developing/bringing to undead life/coding and implementing for the vampire office RPG VAMPIRE THE TASKERADE by Tristan J. Tarwater aka BackThatElfUp!

I'm SUPER HYPE to do my first game collab since like 2015 (?!?!?!) and I'm even MORE hype to the fact that VtT is shaping up to be one HELL of a good game

You can learn more/follow along below! xooxxo gossip ghoul. er, vamp

[sonicfanj]

20220923

Daily SonAmy Thumbnail Free to finish or use Rosy/Ring Bond Amy Refs ↓

Sonic the Hedgehog, Amy Rose/Rosy the Rascal, and all affiliated imagery are registered trademarks and copyright of  SEGA, SEGA SAMMY HOLDINGS Inc. Copyright © SEGA, SEGA SAMMY HOLDINGS Inc. 1991, 1993 - 2022 Sonic Ring Bond AU and Amy Rose/Rosy the Rascal with blue eyes in white leotard design by Sonic Fan J @ sonicfanj.tumblr.com and deviantart.com/sonicfanj/Joshua D. Tarwater on Twitter @JoshTarwater

[gods-blade]

"Ezekiel was in the pit for forty days," he would say, "but I was in it for four years," and he would stop at that point and warn Tarwater that the servants of the Lord Jesus could expect the worse. The boy could see that this was so.

Flannery O'Connor, The Violent Bear It Away