#budeme to všichni společně ignorovat

[ev-from-the-moon]

horizont událostí

teď: poslední dva dny pročítám svoje berlínský posty (měla bych pracovat), a že by to byla úplně jednoduchá konfrontace, se říct nedá. trochu na tu holku žárlím. mohla se definovat Berlínem, což mi jaksi přijde jednodušší, než se definovat Prahou.

za oknem, takřka real-time, nastupuje zima v podobě studený fronty. sedím v letenským bytě mezi svou zelení. sedím tu se Sch, mým osiřeláčkem. ať chci nebo ne, time passes.

chce se mi -- s trochou pedantský a obsesivní potřeby kompletovat, kterou normálně aplikuju ve hrách, když lovím otazníky -- jít a doplnit cestovní příběhy. jak Indii, tak Brazílii jsem nakousla a nedopověděla. ale sejde na tom ještě?

2018, leden: vlak z Allapuzhy do Thiruvananthapuram-u (ano, to je skutečný místo, a kdo ke mně přijde a vysloví to správně, má u mě pivo. kecám, můžete to vyslovit jak chcete, stejně to nepoznám). jedeme s Ortal, mojí novou izraelskou kamarádkou, a J a M. já a Ortitotti, jak jí familiárně přezdívám (její angličtina je cca na úrovni mojí portugalštiny, ale stejně si při procházkách v Allapuzhe vypovíme celý životy), nevisíme ven z vlaku, protože je to nebezpečný, nedělá se to, a kdybyste to dělali, budou vám ženy v ženským kupé říkat, ať to neděláte. což nevím, protože jsem to nedělala.

jeden z důvodů, proč se mi v Berlíně tak lehce psalo, byla vzdálenost. můžu zmínit kohokoliv, nepřečte si to a nebude rozumět. moje wild child stories jsou tajemstvím, který vám, tam daleko proti proudu Labe, vyprávím. ale teď?

psát česky v Česku má svoje úskalí. ráda píšu aspoň trochu veřejně, ráda píšu o tom, co zažívám, ale kam až zajít a kolik kůže (chm, měla bych napsat post o kérkách) odhalit, netuším. v Berlíně to bylo jednodušší. ale co nebylo? všichni víme, že srovnávat se nemá, ale nemůžu říct, že by mi poslední dobou nelítaly myšlenky k době, kdy jsem měla víc koček a pracovních smluv, ale zato míň výtahů a van. did you exchange cold comfort for change, pražská Ev?

bojím se psát, protože se bojím, že nemám o čem psát. že nemám co říct. ahoj Pražáci, tohle vám chci říct o životě v Praze, ehm. smířit se, že nejsem exotická. zmenšit se a odejít na západ jihojihozápad a severoseverovýchod.

2018, leden, Munnar: cestujeme s M a J už skoro týden. nejenže se J a M neviděli několik týdnů, ale spíme po levnejch hostelech, takže: dojdu pro jídlo, říkám -- říká Ev, která se sebrala a šla, v tomhle horským městečku mezi čajovejma plantážema, který založili Skoti -- a budu pryč aspoň 45 minut, JO? CHÁPEME SE?

kupuju vege biryani, ach, zítra tu budeme jíst a koukat jak jedí Indové, rukama, a budeme to ofkoz dělat taky, no, a pak s vege biryani sedíme před hostelem, a společně vychládáme, až mi klesne teplota těla tak nízko, že těch 45 minut to holt nebude (nejsem biryani a nezačínala jsem na 100 stupních), a opatrně klepu na dveře. dude, we haven't seen each other for three weeks, you could have come back half an hour ago.

2017, prosinec, Kochi a tak dále. projíždím fb, a bejvalej spolubydlící mýho bejvalýho píše že je v Kochi. potkáme se někde v rybářský osadě, fotíme lodě. the odds.

taky nám jdu kupovat pivo. totiž Kochi je v Kerale a v Kerale vládne komunistická strana a komunistická strana zavedla prohibici. v praxi to znamená, že o týden později pojedu s jistým Indem (hi Jay) na motorce do místní restaurace, která mu pod pultem prodá pivo za pár šupů, ale to je v Allapuzhe, a teď jsme v Kochi a moje pravidlo je, že pokud se tam dá dojít podle mapy, tak tam dojdu. takže jdu po silnici k liquor storu, což je budka se zamřížovanejma oknama. a jsem bílá a jsem žena, takže mohu vstoupit VIP vstupem a ignorovat obří frontu u ne-VIP vstupu, a zásobit nás pivem.

a pak hoří obří slaměnej panák a přijde 2018.

2016: Morro de Sao Paulo. ležím na pláži a koukám se na tu obří oblohu, který nerozumím. tak nějak jako portugalštině, i přes všechny snahy, paralelní brazilskou rodinu (oh wait, can't wait to tell you how that story turned out) a základy španělštiny, nope.

jednou z ironií mýho života je, že jsem se hodně snažila najít v Berlíně m. práci, aby se mohl za mnou přestěhovat. někdy na jaře toho roku, co jsme do něj vstoupili spolu na pláži nedaleko od týhle, podle brazilskejch tradic v bílým oblečení a novým spodním prádle (kecám. teda nekecám, tradice to je a myslím, že ji m. dodržel, ale já teda ne), co jsme pro Yemanju přeskakovali 7 vln Atlantiku, m. neudělal pohovor do Woogy, a to tak nějak předznamenalo konec vztahu, kterej měl ze všech mejch vztahů ten nejromantičtější začátek. ale teď ležím na pláži (a nebudeme se bavit o achievementech, co jsme tam unlockli, ok?), a nakonec mi to dojde. lehnu si hlavou dolů, jsme přeci 8 stupňů pod rovníkem, a obloha se okamžitě srovná a dává smysl, vidím Andromedu a galaxii a je to krása. you know, sometimes that helps. (miluju Jennifer Aniston a nestydím se za to.)

jo, ta ironie -- m. je od července v Berlíně. někdy se věci prostě nepotkaj. stejně jako jsme se za celou dobu v Brazílii nepotkali s trávou, což bylo zpětně strašně legrační. m. ve svým fotbalovým triku prostě nevypadal jako nevinnej hipík, ale jako undercover cop.

speaking of začátky. speaking of speaking of. speaking of padesát tisíc výrazů, co maj Brazilci pro marihuanu a nepamatuju si ani jeden.

2015: New York, New York. sice jsem tu byla se dvěma Amíky, ale stejně mi ve vzpomínkách přijde NY strašně jednoduchej. metro, taxíky, no co, dostat se z Manhattanu do Brooklynu, no co. mapa a jedu, jedu se podívat na Strawberry fields k Lennonovu domu (nebyl náhodou canceled?), někde je tu vzpomínka, jak jsme v CP potkali Amandu, někde buď tehdy nebo o rok později jsem nutila/zvala všechny na kolotoč, TRUMPŮV kolotoč, New York. no co.

no co, jedu nočním metrem ve 4 ráno s hlavou v m. klíně a učím se svoje první portugalský slovo, cafuné. celej ten první NY byla taková přenádherná a dokonalá šmouha. ne jako druhej NY, kterej začal zvolením Trumpa a SMS Leonard Cohen died, kde jsme měli v pěti lidech jeden byt s tzv. separate bedrooms (dividing screen my ass). ne, tady jsme o rok dřív a i když jsme poznamenaný útokama v Paříži, nebo právě proto, život dává perfektní smysl (a není v něm prezidentem Trump).

no ale long story short, upadlo mi pivo v prostorách Kickstarteru. m. jako místní stážista ho zamet, a pak se vůbec nic nestalo. a já si to pamatuju, jak jsem se divila, že se se mnou tenhle krásnej kluk baví.

a pak jsme jeli tím metrem a druhej den trajektem na Staten Island, což bylo jako travelling back in time, a tím myslím do osmdesátek. v náhodným baru hrajou Guns a jiný věci a je to celý tak random, jako Berlín vynásobenej milionem. a celý je to dávno: times square, top of the rock, to se všechno stalo.

na těch mejch berlínskejch postech se mi líbí / mě dojímá to bezčasí. nikdy jsem s časem pracovat neuměla, a i teď mi spousta těch příběhů přijde jako včera. a co hůř, přijde mi nadosah. jeden známej, původem z Berlína, teď po skoro roce cestování skončil v Melbourne. Berlin used to be cheap and party, and nowadays it is neither. v Berlíně jsem měla pořád co objevovat. proč ten pocit nemám tady? tak se sem přestěhuj, říkává mi Hendrik, říká mi to Phil, a Dave si taky občas rejpne, ale stejně jako jsem se do Prahy vrátila vykořeněná, vrátila bych se tam jako duch, Geist von Berlin. furt ještě trpím covidem: i v těch nejhorších časech jsem vždycky měla touhu poznávat. lockdowny v Barceloně ji udusaly, moje současná práce ji zatavila do betonovýho sarkofágu.

občas, teda vlastně až překvapivě často, se dozvídám, jak mě vidí ostatní, a ta diskrepance mezi tím a tím, jak se cítím já sama, mě mate. (tento anglicismus, unlike other anglicismy v tomto postu, byl použit záměrně, a gratuluju vám, pokud jste ho odhalili.) lidi rádi odhalujou vzorce v šumu, včetně šumu, kterým pro mě někdy je můj vlastní život. čehož pointa není, že je všechno náhodný, ale že lidi mají často zvenku vhledy, který sami nemáme, a že je dobrý je poslouchat. (ty si poradíš, slyšela jsem nedávno.)

veřejně umím psát cestovní historky (což se blbě dělá, pokud necestuju), a co jsme si, možná cestuju i proto, abych je měla. teď teda úplně necestuju, do konce roku mě čeká Indie na otočku a Řecko a Londýn, a ne, to si neodporuje.

jak mi skutečně je, tady a teď, o tom se píše hůř. a jak to dává Sch, ptá se mě taky překvapivý množství lidí, a já odpovídám, no on je takovej stoickej a myslím, že je rád, že se nemusí s nikým přetahovat o jídlo. ale Sch minimálně jednou denně kvílí v chodbě, a dneska zase koukal pod gauč, jestli tam není Li, a protože já i Jan, můj holandskej kamarád, víme, že Sch je omniscientem, což víme od tý doby, co jsme spolu v mým berlínským bytě snědli úplně legální houby (ahoj, mami, ahoj celní sprá... á, slíbila jsem, že o tomhle mlčím) a Jan si s ním telepaticky povídal, možná mu jen dost nevěřím, že ví. možná si jen dost nevěřím, že vím. a možná, možná taky občas propadám smutkům.

2018, leden, Mumbai. horizont událostí. (tak by se, kurva, moh jmenovat tenhle post. so be it. lepší než all around the world we could make time is of the essence. true story).

[mu-mumie]

An assortment of photographs of Tim-Burton-esque sketches, created during an unknown time in 2020, mainly on the subject of Season 5 of The Magnus Archives. Photograph description ensues:

Photograph #1: On the first photograph, the beholder may see a watercolour and ink painting of the Archivist - a thin, gangly man dressed in brown trousers and a light brown shirt. He's clutching the strap of his bag in one hand, the other hand is holding a small casette. There is a denim jacket on his shoulders and rectangular glasses perched on his nose. His eyes dominate his gaunt, unshaven face. They are very large, circular, blodshot and expressing something between uncertainity, bone-deep tiredness and great fear. There are fog-like wisps curling around his feet and extending into the sides and a number of mishapen eyebulbs floating symmetrically around and behind his head and shoulders knees and toes knees and toes head and shoulders knees and toes knees and toes and eyes-

Photograph #2: This digital photo shows a black and white sketch of a cat sitting in an armchair. The cat is alert, looking at the beholder with a strange look, perhaps guessing at their easiest-exploitable weaknesses. It is a scrawny tomcat with uneven whiskers that stick out like wires, curling at the ends. Its fur is light with irregular patches of dark hairs and it's got a long, thin tail with a mop of fluffy hairs at the end. Underneath its armchair, there is "The Admiral" in a calligraphic inscription. In the upper left corner, the beholder can see a half of a dog's face. It is a very mean-looking dog with a thin smile, large eyes and a funky little palm of hairs secured with a bow on the top of its head.

Photograph #3: There is a black and white oval sketch of a landscape on this photograph. Its main attraction is a thin, metal tower strething into the sky. The pattern of its crossbars reminds the beholder of simplified eyes. It is stretching from the top of a hill. The hill is, in fact, a large eyebulb with its bulging iris and pupil functioning as the tower's foundations. There are more hills in the background, all grotesque-looking eyes staring into the sky with their whites full of exhausted, rupturing veins and their pupils not made of the absence of an iris but rather bulging out like lakes overflowing with thick, black, oozing liquid. The sky consists of realistically drawn human eyes, each looking in a different direction, some anxious, some engry, some suspicious and some terrified. They all have eyelids which connect them and bind them into the same eyeful of sky. The sketch is framed in a thick, black oval.

Photograph #4: This photo shows a pair of figures holding hands. The figure on the left is the Archivist, in all his casette-and-messy-hair glory. He is a thin man wearing jeans, a green jacket and a grey t-shirt. There is a casette in his right hand with its tape spilling out in black, elegant loops. On his nose, there are thick, round tortoise shell glasses. He is smiling softly at the figure that can be held next to him, a sweter-wrapped man with soft, blond hair. at the beholder. Holding his hand is Martin who is depicted from the waist down as a spider, with his eight thin feet planted securely next to the Archivist's. From the waist up, he is human. (That is, if the creator's notes can be trusted, becuase of the lack of planning in the creative process. His legs could have been normal but then they would simply be too long to convincingly look human.) Martin is wearing a warm sweater in blue, pink and yellow pastel colours. His hair is swept up in a gentle breeze sweeping it into soft curls. His left arm, together with the sweater, is dissolving as though someone in unraveling its yarn.

Additional visual material:

A sketch of one Elias Bouchard, titled "The Watcher" and published at an earlier date and similar in nature to the material presented here.

[proti-proudu-blog]

Safe spaces

Než se postím do samotného komentáře fenoménu “safe space”, pokud se někdo z vás chce pobavit, doporučuji pátou epizodu devatenácté řady South Park, kde jsou zpracované jak safe spaces, tak fatphobia a shaming obecně.

Ve zkratce, safe space je prostor, kam může každá uražená přecitlivělá snowflake utéct a schovat se před velikým zlým světem tam venku. Je to místo plné omalovánek, plyšáků, polštářů a videí se štěňaty, určené k tomu, aby se tam dotyční vzpamatovali ze svých traumat, a kde je realita sprosté slovo. Tím by se dal vlastně celý komentář ukončit. Ale dobrá, neměla bych z toho potom pocit jako z dobře dovedené práce. Hm. Tak tedy detailněji: co že je to ten safe space? A proč přesně že je to horší než rakovina?

Před rokem 2013 by pravděpodobně drtivá většina lidí nad slovním spojením “safe space” jen krčila rameny. 2013 je právě tím rokem, kdy se daný trend začíná objevovat společně s rétorikou “děti jsou křehké, musíme je chránit”, která se poprvé objevuje na začátku osmdesátých let. Na samotné myšlence není nic špatného, chránit svoje děti chce každý rodič. Ani safe spaces nebyly v zárodku nic pobuřujícího, tak se označovaly “prostory” v obrazném slova smyslu, například třídy, kde profesor neschvaloval šikanu, zejména se počátky pojí s LGBT komunitou. Jenže to, v co safe spaces přerostly, je obrovské nechutné monstrum, které den za dnem ukusuje víc a víc ze svobody slova, myšlení a projevu - a, což je nedůležitější, z kvality výuky.

Generace, která dnes vyrůstá, dospívá a studuje vysoké školy, je nejcitlivější generace vůbec. Jsme zvyklí, že se o nás rodiče starají, že nás opatrovávají, zahrnují svou pozorností. Mnozí z nás jsou jedináčci. Každý rodič se snaží zajistit, abychom nebyli vystaveni nepříjemným natož pak bolestivým situacím. Jenže to je v pořádku - je to v pořádku tak dlouho, dokud budou existovat jiné způsoby, jejichž prostřednictvím se děti připraví na skutečný dospělý život a na bubáka Realitu.

První krizové období začíná se školkou, ne pro všechny děti, samozřejmě. Většina dětí si ale školkou projde. Je to první bod, který svědčí o vývoji dítěte, o jeho posunu. Dítě se celý den musí obejít bez pozornosti matky či otce, musí se naučit vycházet s ostatními dětmi, musí se socializovat. Školka má všechny ty nepříjemné zážitky jako pocit z toho, že vás rodiče opouští (všichni jsme si poplakali) zmírnit. Její prostředí z toho účelu vychází - všude je plno barev, hraček, pastelek a omalovánek a bezpečné zábavy. Tuhle představu, tenhle obrázek, si zapamatujte. Ještě se k tomu vrátíme.

Po školce nastupuje základní škola, kde se dítě skutečně musí začít učit, čerpá znalosti, nejprve ty úplně základní jako je čtení, psaní a počítání, pak složitější a komplexnější informace. Pořád ale existuje velmi individuální přístup ve vztahu mezi dětmi a učiteli, učitelé říkají dětem křestním jménem, tykají jim. To přestává (alespoň většinou) na střední škole či gymnáziu, pokud tam dítě pokračuje, což už je dnes spíš zvykem. Začíná vykání, větší zodpovědnost, ale stále existuje pozice “třídního učitele”, stále existuje někdo, kdo děti, tedy spíše studenty, vede a pomáhá jím řešit problémy. Na vysoké škole končí i tohle. Vysoká škola nabere stovku lidí a bez problémů padesát vyhodí. Nezjistili jste si termín zkoušky? Smůla. Neodevzdali jste požadovanou seminární práci? Smůla. Ano, existuje něco jako “studijní poradce”, ale pokud si poběžíte stěžovat za studijním poradcem, že je to nefér, protože jste něco nevěděli, s nejvyšší pravděpodobností vás pošle do háje. (A zapamatuje si to.) Zjišťovat si co a jak musíte dělat je jen váš problém. Vysoká škola je místo, kde potkáte sto lidí se stovkou názorů, přes které se prostě musíte dostat. Přednášející jsou tam od toho, aby vám nastínili nějakou danou problematiku nehledě na to, co vy si o ní myslíte. Protože vysoká škola je v drtivé většině prostředím, kde studenti jsou masa ne individua. Nikdo nezná všech 300 lidí, co mu přišlo na přednášku. A to je normální.

Celé je to postup, který vás má připravit na dospělost. Postupně se takto člověk seznamuje s tím, jak funguje realita. Že ve skutečnosti vaše problémy nikoho nezajímají. Že máte nějakou zodpovědnost, a že je jen na vás, zda se podle toho budete chovat, ale že existují následky. Že existuje něco jako je kompromis, a že to je zatraceně důležitá záležitost.

A zde přichází na řadu safe spaces. Mateřské školky pro vysokoškolské studenty.

23. května 2016 se uskutečnila debata mezi Jessicou Valenti, bloggerkou a feministknou, a Wendy McElroy, libertariánkou, která je mimo jiné známá pro kritiku tzv. západní “rape culture” (tedy kritiku myšlenky, že daná kultura existuje). A právě kvůli tvrzení McElroy, tedy že americké vysokoškolské studentky jsou v prostředí kampusů vystaveny neúměrně vysokému riziku, že budou znásilněny, došlo k organizace safe space, kam se mohli ti, jichž se tvrzení nějak dotkla, utéct schovat před krutými názory podloženými fakty. Protože fakta jsou hned vedle reality naprosto nesnesitelným zlem. A jak že takový safe space vypadal? Nechyběly sušenky, omalovánky, uklidňující hudba, hračky, deky a polštáře a videa štěňat. Ano. Pro vysokoškolské studenty. Aby se vzpamatovali z toho traumatu být vystaveni faktu, že někdo nemyslí stejným způsobem jako oni. Ten děs, ta hrůza.

Judith Shulevitz: “Once you designate some spaces as safe, you imply that the rest are unsafe. it follows that they ashould be made safer.”

Co je ale daleko horší než samotný fakt, že vyrůstá generace ufňukánků, kteří se budou zamykat ve vlastních kancelářích a pouštět si videa spících koťat, protože si někdo myslí, že jejich vizitka má mechově zelenou ne smaragdově zelenou barvu, je to, jak jsou zastánci safe spaces agresivní. Jistě, mohou stokrát tvrdit, že všechno okolo je traumatizující, ale nezastaví se ani na vteřinu, aby se zamysleli nad tím, co dělají oni sami. A to je bez debat čirá agrese.

25. dubna 2016 College Republicans Club of the University of Massachusetts Amherst uspořádal panelovou diskuzi nazvanou “The Triggering: Has Political Correctness Gone Too Far?”, pozváni byli tři řečníci: Christina Hoff Sommers, Steven Crowder a Milo Yiannopoulos. Věřím, že většina tuto událost zná alespoň z toho hlediska, že se zde zrodila legenda, Trgglypuff. Skupina studentů během úvodních slov panelistů neustála přerušovala diskuzi, mezi oblíbené hlášky patřilo “get your hate speech of the campus” a tak podobně. (Připomeňme si je ve zkratce, že v USA mají velké štěstí, “hate speech” není zakázána, na rozdíl od kontinentální Evropy.) Došlo samozřejmě i na safe spaces, osobně doporučuji si to poslechnout, je to vážně zajímavé. Chování zastánců safe spaces je zde vidět v plné kráse. Přerušují veřejnou událost pořádanou pro studenty, kteří se chtějí něco nového dozvědět, poslechnout si i jiné názory, než ty propagované masmédii a hodinami sociologie nebo (nedej bože) genderových studií. Neuvědomují si, nebo je jim to jedno, že svoboda projevu a svoboda smýšlení znamená, že někdo může mít jiný názor, než oni. Už jim nestačí, že můžou odejít a celou akci ignorovat, místo toho si jít vymalovávat Disney princezny a jíst sušenky, nedokážou se přenést přes to, že někdo jiný by náhodou mohl tyhle “toxické” názory slyšet.

Tohle je dílo safe spaces, tohle je, čeho se dočkáme, pokud je budeme tolerovat. Dospělí, kteří jsou ve skutečnosti jen rozmazlené děti, které nikdy nebyly vystaveny nepříjemné situaci, se prostřednictvím safe spaces učí, že vždycky bude po jejich. Že pokud nasbírají dostatek “oppression points” a pokud ze sebe udělají kňourající oběť, nikdo jim neřekne ne. Safe spaces jsou jenom počátkem politické korektnosti na univerzitách. Kde to všechno končí ví učebnice historie v podkapitole o totalitních režimech. Ty také svobodu myšlení zrovna nemilovaly.