#jeste nemám tag pro

[martan-co-ma-rad-caj]

Vím, že je tam moc postav na prvotní čtení, ale přesto... Rating?👉👈

"Ilanet! Ilanet je tu! Vykřikla Ahdvik a chopila se kormidla. Částečně otáčením a částečně vlnou, která se do nich opřela, se paluba naklonila tak, že jim začaly podklouzávat nohy.

Rennard hlasitě zaklel a chňapl po jednom z lan. Prohlo se pod ním, ale vydrželo.

Sorontur byl uprostřed prázdné plochy a neměl se čeho chytit. Zůstal sice na nohou, ale - až komicky pomalu - se klouzal po naleštěných prknech na druhou stranu paluby. Široce rozkročený se proklouzal kolem Barreta, který se stačil podržet stěžně. Zarazil se až o zábradlí dole. Nohy mu poskočily do vzduchu, ale nepřepadl. Dopadl zpět na zem a ihned se posadil, přičemž se křečovitě chytil vyřezávaných sloupků. "Co to sakra je?" pískl, sotva slyšitelně přes hučení vody.

"Teeravikt!" Ahdvik se sice podařilo loď natočit kolmo k vlnám, byly ale tak velké, že praničemu nepomohla. Jak se rozbíjely o příď, znovu a znovu je bičovaly tak silnými návaly vody, že mnohým z nich zčervenala kůže.

Lissele si kryla hlavu víkem od sudu, o který se opírala, a ruce jí povolovaly. I přes plachtoví a litry vody ve vzduchu spatřila stín zvedající se pomalu nad hladinu. Stvoření kolosálních rozměrů se vynořovalo z hlubin za bouření vln a hlasitého klapavého zvuku, jako když někdo mlátí lžící o stůl.

Aizor, který byl původně ve vraním hnízdě nad nimi, se náhle objevil uprostřed paluby, přeběhl až ke dveřím do podpalubí a zmizel v nich.

Vylívané kýble vody se brzy změnily v poprašek, načež z nich zbylo jen občasné šplíchnutí po boku lodi.

Lissele jako první opustila stabilní bezpečí a vyběhla po schodech až na příď.

Nad hladinou se tyčil Teeravikt ve své prastaré kráse. Hlava velká jako jejich loď, se plavila po vodě tak ladně a líně, že se zdála nesmírně lehká. Vyvstávaly z ní tupé ostny potažené blánou a občasný záhyb kůže, zšedlé dlouhým věkem i pobytem v hlubinách. O něco víš se tyčila jeho záda, rovněž ostnatá, ale nerovnoměrně. Jednotlivé hroty se střídaly se skupinkami menších a tvořily iluzi mořského dna pokrytého chaluhami. Jeho hrudník se rozpínal a zmenšoval tak pomalu, že bylo těžké si jeho dýchání vůbec všimnout. S každým výdechem ale ilanet opakoval ono klepání, které vibrovalo těly přitomných. Daleko, daleko od místa, kde se jeho páteř nořila zpět do vody, se zvedaly vlny nucené do pohybu jeho ocasem. Prohýbal se nenuceně nahoru a dolů, zdánlivě nezatížen množsvím vody, kterou se dral. Samotná ploutev ocasu byla tak široká, že by se nevešla ani na náměstí ve Slatonu. Celý tvor by potom zavalil nejen náměstí, ale i knihovnu a možná by dosáhl až k hradu.

Lissele ho neviděla po celé tisíciletí. Pocítila silné nutkání skočit za ním do moře. Už už zvedala nohu k zábradlí, když se zarazila.

Teeravikt pootočil hlavou bez krku k nim. Zvedl při tom další vlnu, která jimi po chvíli zahoupala. Jediným pohybem ocasu se přiblížil až k nim a zařadil se těsně vedle lodi. Stín dlouhých ploutví byl vidět až na druhé její straně. Oko Teeravikta připlulo až k Lissele a zastavilo se. Zamžoural, neboť nebyl zvyklý na světlo a zaostřil. Následně vydal vysoký tón, který přešel do hlubšího a opět se zvedl. Rozpoznal ji snad? Lissele hvízdla na prsty podobnou melodii.

V dáli se ozvalo šplouchnutí, jak Teeravikt pozvedl ocas nad hladinu. Moment na to jím vší silou praštil. Kdyby stáli blíž, rána by je nejspíš ohlušila.

Konečně se k nim připojil Aizor. V závěsu za ním z podpalubí vylezli i L'amieil a Fialeon. Faileon se držel za rameno, do kterého se zřejmě při vlnobití uhodil. Hned jak si ilaneta všiml, ztuhl na místě. Zůstal stát bez hnutí či hlásky a zíral na živou masu vedle lodi.

L'amieil na druhou stranu vypadal návštěvou potěšený, ale ne překvapený. Poklidně došel až k zábradlí a natáhl ruku k šedé zjizvené kůži nad nozdrami tvora. Dosáhl pouze špičkami prstů, ale viditelně mu to stačilo. Mírně sklonil hlavu a zavřel oči. "Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím. Měl jsem v táboře zůstat navždy. Je to k smíchu." Nesmál se ale. Zvedl oči ke své ruce a pomalu ji spustil. “Už je to tak třicet let, co jsem ho viděl poprvé a naposledy... až doteď."

"Dvakrát za život? To je dobré na někoho, kdo nežije na moři," vískl Aizor a poplácal ho po rameni. "Já sám ho vídám co pár měsíců, ale to protože ho následuji." Přiložil si pěst k hrudi a mírně se poklonil.

Teeravikt ho zřejmě také rozpoznal, protože zopakoval ránu ocasem.