#jsou opravdu hrozně krásný

[krchov]

Dneškem byl oficiálně zahájen provoz trojdílných trolejbusů z Veleslavína na letiště. A upřímně jim možná i odpustim ty nevyhnutelné zácpy a bouračky už jen za ty troleje <3

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 23 - 27km

Probouzím se a dávám si velkou snídani, kterou sem si včera koupil. Nějak jsem usoudil, že tu málo jím, což je potřeba napravit. Proto když byla možnost, tak ji využiji. Ani se mi nechce odtud odcházet. Krásný byteček k obývání. Pobalím a jdu se rozloučit s panem domácím a vrátit klíče. Hrozně milý pán a tak můžu apartmán Perfekt jen doporučit. Pokud tu ještě někdy budu, tak rád využiju. 

Nad městem hned začíná Slavonický pohádkový les, kde po cestě najdu pár stanovišť a snažím se je splnit. Pohádkový les ale nekončí jen na hranici světa absurdního. Je to totiž opravdu pohádkový les, kterým jdu asi dalších 7km a jen žasnu. Takový čistý, zdravý a dýchající. Mezi stromy jsou nekonečné keře borůvčí.

Takovýhle les si pamatuji od oblasti Třeboně, kde jsem trávil v mládí každé léto a kam se shodou okolností zítra dostanu, takže tohle mě čeká ještě minimálně dva dny. Jupí. Společně s pohádkovým lesem je tu i trasa po řopíkách a bývalých protitankových zátarasech.

Tímhle půvabným lesem projdu až na louku, která vede ke Starému městu pod Landštejnem. Na levoboku roste obilí a mezi ním chrpy. Vítr jimi jen chvěje. S takovýmhle působivým pohledem se pozastavuji nad tím, že jsem právě přešel Moravu. A tak se s ní symbolicky loučím, i když se sem rád zase kdykoliv vrátím. Staré Město pod Landštejnem je první město v téhle části, které patří pod Čechy. Tak přeci jen už jsem něco ušel…

Ve městě si na oslavu dám řízek s bramborem, odpočinu si a pokračuji na Landštejn, kam se jde asi 3km po betonce. Mrknu na něj, ale dovnitř nejdu. Pokračuji dál lesem, kde ještě přibývají skalnaté útvary a míjím i další bunkry. Na konci lesa je posezení, kde si chci dát pauzu. Potkám tu dvě děvčata, která světe div se…jdou taky stezku!!! První stezkaři, které na cestě potkávám. Tak si sdělíme nějaké dojmy a zkušenosti a zjišťuji, že jsem oproti holkám dost lůzr. Už mají za sebou celou severní větev a teď už půlku jižní. Bravo. 

Loučíme se a holky jsou v prachu. Za chvíli vyrážím za nimi. Po cestě mě stopne pán v autě a nabízí mi odvoz do Bystřice. Což je fakt krásný, říkal jsem si, jestli to někdy přijde. Asi tak dvakrát za celou cestu bych to možná přijal, ale dneska se mi šlape dobře, čas v pohodě a je to už jen nějakých 12km, tak s díky odmítnu. Když odjede, tak mi bleskne…hele, asi 10minut přede mnou jsou dvě holky, ty bys možná vezl radši. Ale to jsem mu proboha neřekl, jen vtip. No jestli je ještě potkám v Bystřici, tak se jich na červené auto musím zeptat :)) 

Čeká mě teď 10km do Nové Bystřice po státovce, tak úplně nic, moc. Jde se skrz dvě vesnice se jménem Klášter.

Poté kolem jezera Osika, kde si vzpomenu na náš tábor, protože jsme tu jednou končili puťák. Je hned u vesnice Albeř, která rovnou pokračuje na Bystřici. Jdu si odpočinout na náměstí do nějaké hospůdky. Dám si pivko a česnečku a chvíli posedím. Po chvíli se zapovídáme s Fandou, co si přisedl ke stejnému stolu a bavíme se o cestování a o víně. 

Pak dám bágl na záda a dojdu ty 4km za Bystřici, kolem místního golfového hřiště a kolem dvou moderních, skrytých, soukromých útulen až k té mojí. Což je dřevěný přístřešek uprostřed lesa. Moc dlouho to nevydržím a brzy se propadnu do říše snů. 

[myvalzpival]

EUROVIZNÍ OPÍKAČKA

Tak jo. Měl jsem čas si udělat nějakej odstup, post-eurovizní deprese už pomalu doznívá, tak je čas se na to mrknout očima mývala. Nečetl jsem to po sobě, čekejte typos a špatný názory.

Za mě to byl docela fajný rok. Jasně, spousta představení, na který už jsem zapomněl a během finálovýho večera lehce prospal, ale soutěžících je hodně, nemůžete od každého chtít hvězdnej výkon. Na druhou stranu o to víc vynikli ti, kdož se umístili na vrcholu. Tak si to vezměme nějak popořádku.

Čtyři moderátoři. Na můj vkus asi tak o tři víc, než je potřeba. Ale tak aspoň se spolu nesnažili nezávazně (čti velmi škrobeně) konverzovat, takže dobrý. Nikkie byla rozhodně highlight téhle čtveřice, jak šatama, tak svým naprosto přirozeným vystupováním, takže tam za mě bodík k plusu.

Něco, o čem se podle mě dost nemluví, je ten ZAČÁTEČNÍ REMIX jakože haló? To poslední, co jsem čekal, bylo, že budu v sobotu v 9 vajbovat na am jor vínas am jor fajr jór dizajr. Dík, nesnášim to <3

Zpět k moderátorům, kecání bylo málo a to fakt oceňuju. Nejen proto, že to kecání je většinou fakt nedobré, ale taky proto, že jsem nechtěl u té telky sedět do čtyř do rána (což jsem nakonec ale stejně udělal, ach jo). Takže co nás hnedka trefilo do obličejů?

KYPR?!!!

Ne, strašně mediocre záběry…vlastně ani nevim vodkaď :D

Ale pak už byl

01 KYPR!!!!

A s ním i první stříbrný dangly šaty tohoto večera. No. Co ke Kypru říct. Jestli uslyšim ještě jednou „EL DIAAABLOOOO“ tak se vrhnu do řeky Rokytné. Já nevim, je rok 2021, dávat do songů slova jako „mamacita“ je soooooo 2020. „i’m breaking the rules!“ sure, jan…

02 ALBANIAAAAAAA

Nádherná, krásná, pěknej hlas, ale celou dobu jsem nemohl přestat myslet na to, že mají s Kyprem stejný šaty OuO A pak mi bylo slečnypani líto, že je na tom obřím pódiu úplně sama a snaží se tancovat :‘) Ale žila svůj nejlepší život a to já umim ocenit! Plusový bodíky za rodnou řeč.

04 BELGIE

Z tohodle vystoupení mi bylo strašně smutně, ale ze všech špatnejch důvodů lmao nikdy jsem nezažil nikoho brát eurovizi takhle vážně s písničkou, která absolutně nemá šanci. Navíc ta písnička by mohla bejt skvělá v úplně jiný aranži… a s jiným textem.. a celkově kdyby ji hrál někdo jinej… Ale žiju pro slečnupani s tamburínou!

05 RUSKO

Rád bych jen zmínil, že před jejich vystoupením v rámci záběrů na nevímkde někdo hodil rukolu na pizzu a já toho člověka najdu. JÁ HO NAJDU!!!!!

Rusko si to dalo. Nejdůležitější songa na eurovizi v posledních několika letech. Samotná písnička strašně různorodá a povedená, a KONEČNĚ máme zpěvačku, která vypadá… well… jako normální ženská???? A pokaždý, když začnou zpívat refrén, mýval se zase o trošku víc rozteče.

06 MATLA imean… MALTA

Stříbrný dangly šaty. Chjo. Heleďte, not my cup of tea. Ale fajn hlas. Problém je, že přesně takhle budou znít úplně všechny songy v tý americký odnoži jurovize a absolutně nic si z toho nepamatuju. Dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by měl tolik charismatu v hlase, ale naprosto žádný charisma kdekoli jinde. Slečna je pravej opak Bena Cristovaa, gratuluji.

07 PORTUGALSKO

i…. Okay i lowkey love this. Jakože fakt, nedělám si prdel, poslouchám to v rámci tohohle asi potřetí a miluju to. Problém je, že je to na eurovizi a nemá to tu absolutně co dělat. Na večerní poslouchání fajn, ale jako zaskokan Malty a předskokan Srbska absolutně bez šance. Portugalsko se minulo pódiem a Česko si řeklo, že jim za to dá 12 bodů. Ikonické.

08 THE ALMIGHTY KARDASHIANS

Dámy a pánové. Srbsko je z úplně jiný reality, z jinýho vesmíru, kterej je mi tak vzdálenej, že to nechápu. Srbsko bylo naprosto otřesný, ale BYLO V TOM SAKRA DOBRÝ. V tom výstupu je špatně úplně všechno. Úplně. Každej centimetr, každý slovo, každej tón, prostě všechno naprosto blbě. A já to miluju.

09 THE ON OF WHICH WE DO NOT SPEAK

Ach…. Oh… Well… Heleďte on se snažil. Británie nemá dobrý skóre z minulých let a letos si to vylepšila další nulou. Ale co naplat. Písnička bez nápadu, hodně špatně zazpívaná, ten chlapecpán se na tu scénu vůbec nehodí, ale chápu, že v něm plane fajrrrr a nechci mu sypat sůl do rány, stačí, že skončil poslední.

10 DAT TELETUBBY LIFE

Nevím, jestli Řecko uzavřelo smlouvu o propagaci Just Dance, ale… co? prosím? Haló?????????? Naprosto to nesnáším ale nemůžu na to přestat koukat. Už jen proto, že pořád čekám, kdy chudák slečnapani spadne. V životě jsem neviděl někoho tak strašně uncomfortable :‘)

11 ŠVÝCARSKO

Pro mě osobně jediný velký překvapení večera, protože takovej hlas jsem v tom prďolovi v dramatický půfy košili fakt nečekal. Melodie krásná, bylo to čistý, bylo to krásný, he’s a bejbi a je mi líto, že byl tak hrozně nahajpovanej na výhru a bylo z toho prd :‘) 11/10 doporučení, poslouchám, mám v playlistu, budu poslouchat u psaní fanfikcí, protože pocitečky. Ty bílý boty jsou trestný tho.

12 ISLAND

Takhle to má, prosím pěkně, do prdele vypadat. Je to tak těžký? JE TO KURVA TAK TĚŽKÝ?! Prostě napsat dobrou písničku, vytvořit si ikonický hadry, skvěle to zazpívat i s těhotnou manželkou v závěsu? Je to chytlavý, je to lehce ujetý, je to jednoduchý, zapamatovatelný, navíc Dadi je skvělej zpěvák i hudebník, nesnaží se dělat ze sebe nic, co není, těma tanečkama žiju. Per mi to do žíly, brácho.

13 ŠPANĚLSKO

…. Helejte. Já vím, že… já vím… já fakt vím, že zpívá o svý mrtvý mámě… …. …. Ale…. No…. Nemohl bych radši místo toho sníst tady tuhle tu žížalu???

Generickej španělskej song, nic extra, fajn měsíc, oceňuj tu rozhalenou košili, ale to je na eurovizi už tak nějak předpokládanej musthave u každýho hot týpka. Well… jdu pro tu žížalu.

14 MOLDAVSKO

V tuhle chvíli, kdybych pil, bych začal hrát „NAPIJ SE, KDYŽ VIDÍŠ STŘÍBRNÝ DANGLY ŠATY“. Může mi někdo říct, jak se tam Moldavsko dostalo? Moldavsko chce být Srbskem, ale, mladá slečnopani, VY NEJSTE SRBSKO!!!!!!

15 NĚMECKO

Mám pro pana němce velikej respekt, hlavně pro ten skvělej tiktok co udělal po konci eurovize, kdy skončil předposlední. Spousta skvělý sebereflexe. Podivejte, ukulele u mě automaticky zapíná dávivej reflex, říkejme tomu Pokáčkomplex, ale kdy jindy uvidím obrovskou ruku hrát na trubku? Tady se aspoň nikdo nebere vážně a to na eurovizi vždycky vidím rád. Navíc je to chytlavý a o tom to má bejt!!!! Furt to nesnášim… ale o tom to má bejt!!!!!

16 FINSKO

2000 limp bizkit are calling and they call your „violent pop“ bullshit… mám z blind channel strašně smíšený pocity, protože ta hudba… není špatná? Na letošní eurovizi jsou opravdu jako zjevení, ale chlapci se berou tak strašně vážně, že jsem se bál, že jestli vyhrajou, tak přímo na pódiu rovnou spáchají rituální sebevraždu, jen aby ukázali, že jsou hrozně kůl a hip.

Na druhou stranu jsem konečně pochopil, proč maj na sobě všecky ty ženský stříbrný dangly šaty. Jestli tihle klacci nejsou tlupa vlkodlaků v pubertě, tak už nevim.

17 BULHARSKO

… no… ne….

I na baladu velmi slabé. A další důkaz toho, že, dejmetomu, zajímavý hlas ještě neznamená dobrý zpěv. A kdokoli si dovolí probojovat se do frickin eurovize a pak použít rým „ocean of emotion“ si zaslouží kousavý pyžamo.

18 LITVA

Konečně aspoň něco, co připomíná bizárek. Miluju ty hadry a naprosto Ž I J U pro tu slečnupani ve školní uniformě. Asi bych uvítal, kdyby ten song byl trochu víc feral, ale tohle nám celej večer chybělo!!!

19 UKRAJINA

Ukrajina byla okradena jak prase. Podle mě? Jasnej vítěz. Shum zapadá do všech kolonek, které potřebuje vítěznej song splnit – je to lehce divný, ale přitom objektivně dobrý, je to v národním jazyce, spojuje to tradici a moderní hudbu, a kate by mě mohla jediným flákancem naprosto zničit. Hej, sestry Watchowské, jestli todle nebude ve čtvrtým metrixu, si mě nepřejte!

20 VOILÁ

Slečnapani z Francie je rozhodně jedna z nejtalentovanějších slečenpani, co jsem na eurovizi slyšel asi… ever. Ale to nic nemění na tom, že je to soutěž písně a tahle píseň v roce 2021 neměla mít šanci. Ale slečnapani je hrozně talentovaná a roztomilá a velký kudos tomu panu kameramanovi, na kterým celý tohle vystoupení stálo.

21 AZERBÁJDŽÁN

…. Okej listen. Koho napadne v roce 2021. napsat písničku o mata hari. A jít s ní do eurovize? Koho to napadne? Na čem si jede? Páč to chci taky. Prostě neeee notáááák

22 NORSKO

IS THIS ANDĚL PÁNĚ 1 2 A 3 DOHROMADY?! Konečně ten bizárek, na kterej jsem čekal. Ta písnička mě neskutečně sere <3 ale miluju to <3 pořád ještě nevím, jestli je to myšleno vážně nebo ne, ale yknow what? I take whichever way, im good. Od chvíle, kdy jsem TIXe viděl juchat ve výtahu, miluju ho.

23 NIZOZEMSKO

Čaute, volá rok 1989 na VH1. všichni moc talentovaní, ale to s cajdákem o třech akordech nestačí. Takovýdle retro jsem asi uplně nechtěl… oh no it’s a lion king theme now… co se děje. Ale aspoň to má nějakej theme, má to nějaký poslání… they a little confused, but they get the spirit <3

24 LE WINNERS

Itálie to zabila, no, co si budem. Patřila jednoznačně do špičky, nejen samotnou písničkou, ale celkovým vyzněním vystoupení. Jednoznačně nikdo na tom pódiu nebyl tak doma jako oni. Vyhranej hudebník se prostě pozná. Nebyl tam jedinej falešnej tón (a já jsem fakt POSLOUCHAL, protože jsem tam to ulítnutí čekal), hadry on point… a líběj se mý mámě, takže automaticky vítěz. A má teorie o stříbrných šatech dostává nový rozměr, přidává se nám grupa čtyř mladejch upířích bičiz.

25 ŠVÉDSKO

Já… asi uplně nevím… co se tady děje. Asi bych od švédska čekal trochu víc, než rým „voices – choices“… a taky možná míň generickej cajdák… dobře zazpívanej, ale smrdí to nizozemskem.

26 FLO RIDA AND NO ONE ELSE BUT FLO RIDA

Další latinskej rytmus, kterej je zoufale out of fashion, jedinej, kdo to zachrańuje je pan Rida, kterej se tam nachomýtl a nikdo neví jak a co a proč a… už jsem říkal, že je tam Flo Rida?

All in all?

Když se i paní moderátorka č. 3 oblíkla do stříbrnejch šatů, už jsem věděl, že je čas to všecko ukončit.

Dopadlo to tak nějak, jak asi mělo. Osobně jsem na první tři místa typoval Go_A, Dadiho a Måneskin… som zase zapomněl počítat s tím, že porotci milujou pičoidní cajdáky a česko dá 12 bodů portugalsku. Ale víte co?

Já se hlavně dobře bavil. Jasně, plánoval jsem na letos velkou EV party s kámošema, což kvůli koroně pořád ještě nejde, ale mohl jsem sedět několik hodin nalepenej na telku a vypisovat si svoje otřesný dojmy se známýma a se svým mužem a byl to skvělej večer.

Tak zas za rok.

Snad.

Jestli jestli ještě italskej ministr financí nedostal infarkt.

[heidi-cz]

Cuenca, třetí největší město Ekvádoru

Město plné umění, kde si každý najde svoje, město, na které má Česká republika nějaký vliv. 

Do Cuency jsem přijela v pátek brzy ráno a ubytovala se v hostelu Pepe's house (Pepe je jméno kočky, která si volně pobíhá mezi hosty a dělá jim společnost). Atmosféra byla skvělá, nádherné pokoje, příjemní lidé, čaj zdarma :) a ochotný majitel. Vybalila jsem si své věci a šla se porozhlédnout po okolí. Jednou z krás Cuency je rozhodně katedrála neogotického stylu, přičemž kachličky kopulí byly dovezeny z ČR. Dále jsou to parky, řeka, obchůdky s bižuterií a muzea. Město má krásný alternativní nádech a poprvé jsem tady narazila na moje milované antikvariáty. Den utekl hrozně rychle a před spaním jsme s ostatními na hostelu dali pár piv. V sobotu ráno jsem se rozhodla pro free walking tour (prohlídku města s průvodcem zdarma). Trvala zhruba tři hodiny a oběšli jsme plno krásných míst. Několik mladých Čechů si v tomto městě otevřelo i svoji restauraci, což bych v Jižní Americe opravdu nečekala. Restaurace je obrovská, čepují vlastní pivo a na jídelníčku samozřejmě nechybí smažený sýr. 

Večer jsme se opět sešli u místního piva Pilsener a uspořádali si vlastní koncert na hostelu. Lidi byli opravdu skvělí, každý z jiného koutu světa a s jiným důvodem k cestovaní po Ekvádoru. 

[zlutyzakaznik]

Extrakce na kolejích 4

(31. 8. 2020) Nad Muzeem kávy v Klentnici, “kávové drobečky” z Tišnova, návrat do Prostějova kvůli kávovaru, mlýnku a výčepu, 110 minut kontrolního intermezza v Havířově a doppiové duo v Opavě po dvou letech.

Kávové muzeum v Klentnici u Mikulova, kde je možné bez použití blesku volně fotografovat. Obrázky subjektivně nejhezčích kávovarů jsou rozmístěny napříč tímto textem. 

Už během druhé cesty za dosud nenavštívenými kavárnami v poklidném městečku na severozápad od Brna jsem s potěšením reflektoval skutečnost, že i tak malé sídlo jako Tišnov může nabízet relativně ucelený pohled do nedávné technologické historie oboru, protože na velmi malém prostoru tu člověk nalezne až překvapivě rozrůzněnou “faunu” mlýnků a kávovarů. 

Nejhezčím zážitkem v tomto ohledu pro mě v Tišnově byla kavárna místního kina, kde mají z dnešního pohledu velmi skromný profesionální kávovar, dva mlýnky a na jednom z nich Rebelbean. Cappuccino, které jsem zahlédl cestou k baru, nalákán zvukem sklepávání mléka v konvičce, vypadalo slušně a dámy samotné se intenzivně věnovaly čištění, vyklepávání páky, odpouštění vody a dalším úkonům, které ve mě budily optimistická očekávání a odhodlání zkusit zde v budoucnu kávu.

Do Klášterní kavárny Porta Coeli jsem se nevydal, protože na snímku baru v Google mapách je podle všeho černý plastový automat a chybí mlýnek a pražírna Nilaja má velkorysou pobočku na rohu obchodního domu Centrum. V Podpalubí na severu Tišnova funguje do 30. 9. pouze v ubytovacím režimu a Kavárna v Müllerově domě v budově městského muzea měla v úterý odpoledne zavřeno. 

Zavítal jsem tedy aspoň do zahrádkou velkorysého Cafe U Palce, kde mají Tonino Lamborghini a ještě předtím do Kavárny a vinárny Laskala, kde mne uvítal velmi usměvavá a milá majitelka, jíž jsem taktně sdělil, že Don Cortez je na mě příliš obyčejné kafe. Upřímná odpověď by zněla tak, že jsem zhruba před třemi lety utišoval dvouhodinovou bolest žaludku z espressa privátní značky Carrara dvěma třetinkami piva v Eře a že tato káva patřila k těm nejvíc traumatizujícím, jaké jsem kdy v životě vypil.

V Cafe La Passione jsem jen nakoukl na bar zcela prázdného podniku a když se mě dáma (která předtím seděla s pravděpodobným spolumajitelem u stolu) zeptala, proč se mračím – spatřil jsem, že mají páku vytaženou z hlavy kávovaru a položenou na odkapové ploše – upřímně jsem jí sdělil důvod. To v ní však zjevně nespustilo potřebnou profesní sebereflexi, ale pouze udivený výraz, který se ještě prohloubil, když jsem ji na její dotaz ujistil, že si zde žádnou kávu nedám, poděkoval a odešel.

Velmi rušno naopak měli v cukrárně a kavárně “Diana”, která funguje již od roku 2008. Krásný “dělnický” kávovar, na české poměry šrumec v přípravě i servisu (dvě holčiny se měly co otáčet) a já způsobně vyčkávající na konci malé fronty dívek a dam, které postupně dostávaly kopečky zmrzliny nebo zákusky. Když příval objednávek pominul a i zahrádka byla kompletně zaopatřena, dvě slečny začaly trochu poklízet bar a nádobí, ale má maličkost čekající před pokladnou zůstávala nepovšimnuta, nepozdravena a nikdo se mě ani nezeptal, co bych rád. Tak jsem si ještě minutu nebo dvě prohlížel kávovar a mlýnek aniž by to vyvolalo jakoukoli reakci personálu, pak se mile a lehce nevěřícně usmál a odešel. :-)

Do Prostějova jsem se přesně po týdnu vrátil, protože jsem chtěl zkusit kávu v prodejně “zdravé výživy” u velmi příjemné a usměvavé dámy. Potvrdila mi, že kávovar a mlýnek si opravdu koupila sama a nemá je “za odběr”. (Doplňuji a zpřesňuji, že zrno bere jednou týdně od Balíren Praha Holešovice pod značkou Mezzo a z jejich na pohled běžné nabídky jsem měl několik slušných káv díky odsypání 100 g od štamgastů z OP/Hluché zmije. Většinou je však jejich nabídka velmi základní a postrádá spoustu údajů o původu a zpracování, takže sortiment pražírny je spíše po méně náročné pijáky kávy, kteří hodně hledí na cenu).

Kávové menu Botanico Café v Prostějově.

Momentka ze zcela prázdné zahrádky Botanico Café v Prostějově.

Coby espresso mi byly nabídnuty tři různé kávy a jelikož jsem tentokrát postupoval opravdu velmi taktně, jen jsem upozornil na problematické přenastavování mlýnku, pokud na něm není jedna káva daného dne. Mé pochybnosti došly naplnění, když první shot tekl tak 6 až 7 vteřin (valivý, silný, světlý a přerušovaně bublající čůrek). Druhý pokus po lehkém utažení mlýnku měl okolo 10 vteřin a stále to bylo velmi rychlé. Nechtěl jsem, aby majitelka plýtvala surovinou a to tím spíš, když mi řekla, že to má nastavené na větší “espresso” (lungo) pro naprostou většinu zákazníků. 

Velmi opatrně jsem po ochlazení emulze usrkl z druhé porce a bylo to zcela očekávatelně velmi vodové, ale jelikož mi káva nebyla ohleduplně účtována, rozhodl jsem se aspoň na zkoušku vzít 50 gramů stejné kávy domů (praženo 17. 8., takže tomu ještě tak týden nechám). Poté jsme strávili několik minut příjemným povídáním o kávě coby doplňku v jejím podniku i ve městě a já doporučil dělat lungo coby korektní shot espressa a dolít z boční konvičky trochou horké vody. (Pokud jsem viděl správně, tak výdejník horké vody na kávovaru měl dost možná směšování se studenou, protože to vůbec neprskalo, ale tekl krásně stabilní a rovný proud). A cappuccino a další mléčné nápoje se zde bohužel nedělají vůbec. Prý jen espresso.

Poobědové doppio (po ranním cafe latte a espressu u sebe) jsem doufal zažít v kavárně kina, která mě při první návštěvě zaujala. Dorazil jsem tam čtyři minuty po druhé a doufal, že už budou mít vše nastavené a aspoň dvě nebo tři porce odpuštěné. Jenže smůla. Sice mě všichni moc pěkně a s úsměvem uvítali, ale obě hlavy Iberitalu bezprizorní – páky studené na odkapovce – a holčina za barem mi řekla, že ještě nemají nastavený mlýnek a že kdybych přišel tak za 5 minut. Nechápu to. Cožpak ti hodní mladí lidé z pár týdnů otevřené kavárny nepřijdou na směnu o 30 minut dřív, nezapnou s písničkou na rtech kávovar a láskyplně nenastaví mlýnek tak, aby mohli s úderem otvíračky vydávat “jednu instanci dokonale vyladěného espressa za druhou”?

Navzdory velké reklamě má kavárna non-stop myčky v Prostějově jen malinkatý plastomat na kapsle.

Trochu brblající jsem si zavolal a odešel do Canall Coffee a i druhé zdejší doppio mi potvrdilo, že tenhle podnik anebo aspoň rusovlasá baristka, která mi kávu opět připravovala (přemítal jsem pak, jestli jsem ji už za kávovarem nepotkal v Brně nebo Praze), bude v rámci Prostějova v kávě o třídu a možná i dvě výš. Příjemné jsou všechny holky za barem (a zvláště ta, co mi odpovídala na telefonu), ale protože jsem tentokrát pečlivěji sledoval vlastní přípravu, mohu říct, že je-li toto v podniku konstantní standard, zaslouží si má slova chvály. 

Velmi pečlivé vysušení sítka po vyklepnutí použité kávy (dva papírové dílky kuchyňské utěrky a zacpávám si uši před pokřikem ekologů, který by se možná spustil, kdyby to viděli), vycvaknutí sítka z páky a vyčištění obojího po každé druhé až třetí porci (sledoval jsem sérii shotů připravovanou pro větší skupinku přede mnou) a když jsem danou péči ohromeně pochválil, bylo mi řečeno, že když mají čas, tak to dělají. Dostal jsem až druhé doppio (to první dle slov baristky neteklo ideálně) a i tentokrát mě Doubleshot (naturální Panama Emporium Espresso) mile překvapil (opět 14 – 15/20) a i když aroma ani dochuť nebyly nejintenzivnější, pořád to bylo velmi dobré. A pokud jsem viděl správně, měli zde ten den čerstvé plnotučné Pilos z Lidlu (v lahvi, dělá to teď pro ně jistou dobu Olma a sám dané mléko považuji několik posledních měsíců za nejvýhodnější v poměru cena/hodnota, 17.90 Kč) Doporučuji.

Zhruba 40 minut do odjezdu vlaku do Brna jsem vyplnil návštěvou posledně nestihnutého nádražního výčepu, kde nemají naraženo všech těch cca 45 piv, ale na pípě jsou čtyři s tím, že to rotuje v rámci nabídky. Zkusil jsem English Pale Ale od Primátora (jeho 11° i 12° jsou velmi velmi obyčejné a pro jen trochu náročnější spíše za trest), který byl překvapivě dobrý, svěží, citrusový, ale třeba to bylo částečně i tím, že má očekávání byla nízká. :-) Chladná Bloncka (Blond Ale od pivovaru Z Stage) mi přišla senzoricky nevzrušivá a lehce bonbónovitá a jsem rád, že jsme se s výčepním domluvili na třetince místo 0.4 l a ani tu jsem nedopil.

Majitel podniku, pán vyššího středního věku, mi přišel na první dojem hrozně fajn. Vlídný, usměvavý, dobrák od kosti (klišé), de facto srdcař (ještě větší klišé). Má prý otevřeno tak čtvrt roku a doufá, že se jeden ochutnávkový výčep ve městě se 44 – 47 tis. obyvatel uživí. Přál bych si, aby tomu tak bylo, protože jeho podnik má na místní poměry velmi široký pivní záběr a z pohledu Brna až neuvěřitelně nízké ceny. Na čepu nemá “fackovací” kohouty tak oblíbené v degustačních či “hladinkových” hospodách, ale jen ty obyčejné a když jsem pozoroval jeho práci, nemohl jsem se ubránit dojmu, že k úrovni lidí z OP nebo Hluché zmije je to tu ještě kus cesty, ale to snad přijde s časem a zkušenostmi.

Osezen z vlaku jsem zůstal stát ve výčepu a u konzumace zálibně pozoroval základní jednoskupinový kávovar a malý plastový mlýnek Catler, kam sypou zrnka z olomouckého Henri Cafe. A měl jsem štěstí. Zanedlouho přišla objednávka na espresso s sebou. Proti namletí i průběhu extrakce (23 vteřin) nešlo v zásadě nic namítat, ale nejen mě, nýbrž i mladíka, který si kávu vyžádal, šokovala cena akční kávy s sebou: 18 Kč (běžně 35). Emulze se mi zdála docela světlá a řídká, ale káva prý chutnala skoro stejně jako totéž na pražském hlavním nádraží (82 Kč). :-) Výčepní s omluvou vysvětlil, že tu dnes není jeho kolega barista a tak jsem mu později jen velmi opatrně doporučil, aby nenechával studenou páku vedle kávovaru, poděkoval za hezký zážitek, zaplatil a rozloučil se.

V Havířově jsem se, cestou na koblihu a pro druhou várku baltských porterů do polské části Těšína, objevil po pěti nebo šesti letech a s politováním musím říct, že se mi nezdá, že by město zaznamenalo nějaký zásadní kofeinový pokrok. Jako hlavní cíl jsem si určil Shothouse, cafe a gin bar, jehož zástupce se objevil na posledním Baristovi roku a čekal jsem tedy u svého doppia vysokou úroveň. Z opatrnosti jsem se ale zeptal na šálek, do kterého to tu servírují a dobře jsem udělal. 

Je to totiž menší sklenička místo hrníčku na cappuccino, který ale neměli a tak jsem poprosil, aby to bylo do šálku, který se tomu nejvíc blíží (materiálem plast a, pokud jsem si to zapamatoval správně, mix zbytků kávových slupek a zrn, takže určujícím dojmem je lehkost, bez silných stěn a vějčitého dna a ouška, které přidává na hygieně). Jako surovina dne posloužila Etiopie z Father’s, jež, jak vyplynulo z krátké debaty, představuje určitý kompromis přijatelný pro většinu zákazníků a z mého pohledu to bylo na spodním patře výběrových káv z této země (jen 12/20). Pomleto na F64 a extrahováno na pravděpodobně jednoskupinovém Iberitalu (kompaktní kostička). Dříve tu prý pražírny střídali, ale jsou údajně natolik spokojení s ostravskou roastery, že už u ní zůstali.

Cestou zpět na nádraží Havířov střed, které je blíže centru města, jsem přehlédl zbylé podniky a podávám toliko telegrafický výčet: Kinokavárna Centrum má dva mlýnky s Cafe Reserva a Kafe Bobule na Anfimu zpracovává La Bohéme. Kavárna a pekárna Štěstí se sice pyšní krásnou Faemou E91 Ambassador SE, ale zásobuje ji Reservou, na nastavení mají odborníka a když mi říkali, že je káva výborná, poznamenal jsem, že to tvrdí všude a dáma platící zákusky u kasy se slyšitelně uchechtla. V Duo Coffee na jednom z rohů ústředního náměstí používají prvogenerační F64 a krásně červené a zásobníkové F5(?) stejné značky a v nich Cafe Diemme. A cukrárna Italka nabízí vedle velkého výběru zákusků takřka archaické (a prý prozatimní) Rancilio Classe 6 se 3 skupinami, čistý a bílý Mazzer Super Jolly a zrno Trieste v espressu za 29 a doppiu za 49 Kč. Opomíjím pobočku CrossCafe, kde “na to mají páky”® a podniky se Segafredem a Piacettem.

Takřka přesně po dvou letech jsem v Opavě znovu zavítal do kavárny a pražírny Foxcoffee, jež nedávno oslavila 4. výročí a tak by už mohla mít dostatek zkušeností. Nemile mne tedy překvapilo, když jsem si tu druhý den ráno se dvěma příbuznými objednával kávu a jen díky preventivnímu dotazu zjistil, že “standardně” dávají doppio do demitasse (espresso) šálku. Ach jo. Po dost možná jediné havířovské výběrové kavárně další potvrzení toho, že člověk se musí ptát zas a znova na základní věci, i kdyby mu to už připadalo stokrát blbé. Ze dvou mlýnků Mazzer Major Electronic s charakteristickou násypkou a pěkného bílého Marzocca – nejsem si jist, zda to byla GB5 nebo něco jiného, tak prosím fanoušky značky, aby si to ověřili na Instagramu kavárny – mi bylo dodáno údajně odvážnější Burundi ve vyžádaném typu hrníčku. Bylo to OK, ale ne víc než to (13/20) a popravdě jsem od pražírny po dvou letech očekával větší kvalitativní posun.

Novou a dosud nevyzkoušenou kavárnou pro mne bylo KUPKAFE, takto hezký a světlý prostor jen pár metrů od Horního náměstí se známým vodotryskem ve tvaru koule. Dvouskupinové Ascaso a F64E, v hopperu Etiopie od ostravských Coffee Culture a velmi přátelský a milý barista, se kterým jsem pár minut zplkl. Káva se chuťově rozvinula tím víc, čím chladnější byla, ale i tak bohužel docela mainstream (13/20) a i podle poskytnuté informace to není to, nač by byla pražírna nejvíc hrdá. Jejich balení ve tvaru plechovek na barvu jsou ovšem opravdu povedená.

Nedaleký cafe bar, kde měli Faemu E61 Legend, se prý přestěhoval jinam a proměnil spíše v pizzerii a Máma mele kafe mě potěšila přítomností jednoskupinového Rocketu z profesionální řady. Dále na Horním náměstí otevřela nová kavárna s nablýskaným Simonellim a výrazným logem Illy, takže jsem se ani neobtěžoval jít dovnitř. Ó Cafe s navázaností na Ollies u místní radnice mě odradilo přístupem usměvavé dámy v servisu, která na můj dotaz na řadu nabízeného Filicori zažertovala ve smyslu, že mají druhé místo v řadě a pak nalezla kilovku ve skříni (Gran Crema Delicato). 

Nakonec jsme se sestřenkou a jejím přítelem skončili v kavárně Obecního domu, kde tito nevyužili akci 1 + 1 espresso za 36 Kč (objednali jedno klasické a jedno bezkofeinové espresso) a obávám se, že ke své škodě, protože to bylo od pohledu světlé a řídké a s rychle ustupující cremou a i přes plně využitou mlíčenku s kondenzovaným mlékem jsem při nabídnutém a opatrném usrknutí cítil nevábnou hořkost. Během posezení před odjezdem vlaku jsem tak zvolil únikovou variantu v podobě třetinky 11° Mustanga se suchou pěnou, z niž jsem zvládl necelé deci.

Logickým vyústěním tišnovských úvah byla návštěva Muzea kávy v Klentnici, které už oslavilo deset let existence a s určitým zahanbením přiznávám, že jsem se o něm, stejně jako o tom, že jde o dítko majitele Delikomatu, dozvěděl teprve nedávno. A jelikož se mi do druhého muzea přidruženého k pražské cukrárně Alchymista už nechtělo, minulé úterý jsem vyrazil směr Břeclav a Mikulov.

Vstup do Cafe Fara mě méně než nadchl.

Ještě před prohlídkou expozice jsem nahlédl na zahrádku mediálně proslulého Cafe Fara, ale jak kávovar u vchodu obstoupený dezinfekcí a opalovacím krémem, tak servis (blazeovaný, unaveně působící a bez úsměvu) mě nelákal k návštěvě. Když mi číšník řekl, že funguje jen zahrádka na usazení a není možné si stoupnout na bar a rychle vypít espresso a že mají kávu od pražského Coffee Source (espresso za 47 a doppio za 83 Kč!), poděkoval jsem (i za snahu doporučit jinou kavárnu v okolí) a šel si prohlédnout kávovou sbírku. 

Ta je rozložena v přízemí a prvním patře a co do zastoupení pákových profesionálních kávovarů je bezpochyby úchvatná. Člověk zde najde samá velká a vývojově důležitá jména (Bezzera, Gaggia, Faema), často v přenádherných exemplářích a za pozornost stojí i police s mlýnky, domácí pražičky a další technologie související s kávou. Strávil jsem zde hodinu a čtyřicet minut, nikým nerušen a plně ponořen do záplavy chromu, nerezu, mědi a ušlechtilého dřeva.

Co se týká estetiky, je toto kávové muzeum nepochybně zážitek a cena 90 Kč velmi přijatelná. Člověku se však po chvíli neodbytně vkrádá na mysl, že jde právě jen o veřejně přístupnou privátní kolekci a nikoli plnohodnotné kávové muzeum, protože nejen z pohledu muzeologie je zde patrný promarněný potenciál. Nejen u pákových kávovarů, ale i elektrických mlýnků a hrníčků totiž většinou chybí jakékoli popisky a edukativní pojednání. U pražiček a místnosti s mapou kávových regionů je něco málo doprovodného textu k nalezení, ale klenoty sbírky v podkroví disponují toliko vysouvací cedulí, kde je na čistě bílém papíru A4 uprostřed napsáno pouze Faema, Gaggia nebo Victoria Arduino.

Na rozdíl od první místnosti v přízemí, kde jsou na cedulkách visících ze stropu uvedeny aspoň orientační roky výroby, chybí v 1. patře u těch nejlepších kusů informace úplně a návštěvník se tak musí ptát: Proč není v každém z vytahovacích šuplíčků uveden aspoň základní kontext (význam daného modelu v rámci firmy i jeho místo v historii espresso kávovarů + případné inovace, které stroj přinesl, místo pořízení a předchozího provozu nebo aspoň důvod, proč majitel sbírky vybral právě tento kus).

Taková lhostejnost je pro mne těžko pochopitelná a obzvlášť to vynikne ve velké místnosti s nasvícenou vitrínou přetékající šálky, před níž je jeden nádherný vertikální kávovar a jinak holé zdi, na nichž by mohlo být uvedeno něco z historie kávového porcelánu (výrobní postup a specifika v jednotlivých obdobích nebo poučení o hlavních světových/tuzemských značkách). Takto člověk vidí jen nerozlišenou sumu živce, glazury a oušek.

Když jsem se na odchodu ptal slečny v pokladně na důvody tohoto opomenutí, bylo mi řečeno, že se snad na popiscích pracuje, ale že to bude ještě nějakou dobu trvat. Za sebe doufám, že vzniknou i webové stránky muzea – v dnešní době nezbytná a triviální věc. Po určitém čase se rád vrátím a budu věřit, že se  majitel inspiruje u zahraničních sbírkotvorných institucí, mezi nimiž nutno na prvním místě zmínit toto milánské muzeum.

[classygirlinbar]

A letter to friend...

Milý příteli, musím ti říct jednu věc. Závidím ti to. Závidím, že někdo jako já ti dokázal dát domov, protože když jsem to četla, tak mi na mysl zase přišla jedna věc. Došlo mi, že já ten domov nemám. Ztratila jsem ho. Pro mě to byla Ulita. Bylo to místo, které jsem milovala, to byl opravdu pravý (a jediný) domov. Já mám milující rodinu. Úžasnou a skvělou, která mě podrží a já je miluju, ale není to domov. Mám přátelé. Úžasné a skvělé přátele, ale ani oni mi nedokážou dát domov. Dostala jsem snad nejlepší spolubydlící, jakou jsem mohla, a díky ní mám teď další rodinu na kolejích. Jenže mi přijde, že jsem se hrozně změnila. Že z ‘téj miléj’ slečny je najednou stará ženská. Že už nejsem ta puberťačka, která dokázala dát těm správným lidem to, co potřebovali. Mám pocit, že ve mě opravdu umřela ta Kävi, kterou často vzpomínáš v našich rozhovorech. Dřív jsem se obklopovala úžasnými lidmi, byla jich hrstka, ale měli mi co dát. Jenže teď? Zdroje jsem vyčerpala a najednou ti lidi odchází. Vzdalují se mi, nemám se co nového dozvídat. Poslední takový člověk, kterého jsem potkala, byl B. Proto ho mám ráda, protože dělal to, co kdysi Filip. A dokáže ve mě zase probudit chuť po něčem pátrat. Kdysi jsem ti řekla, že jsem na tebe měla ze začátku crush. Nedokázala jsem to ale posunout dál, protože jsem na to nebyla připravená. Pak přišel A., který mi dokázal svým hloupým pubertálním přístupem ukázat, jak vypadá láska. Taková ta bezpodmínečná, prudká, fyzická. A já zažila bolest. A tehda ta holka onemocněla. Byla zraněná a nevzpamatovala se z toho. Když jsi mě poznal, milovala jsem psaní. Milovala jsem ten pocit, jak umím pracovat se slovy a jak se moje věci hezky čtou. Dokázala jsem předat něco ze svého života, příběhy. Ze začátku jsem nebyla dobrá (ani potom, buďme realisté) a nevěděla jsem o čem psát, ale rozvíjela jsem se. A byla tam Syl, která stála za mnou a dokázala mne podporovat. Pak už tam nebyla, ale já stejně občas psala. Ale kolik jsem toho od Hroudy napsala? Moc ne. Počítala jsem to, je to zhruba rok a já tu mám všeho všudy tak pět příspěvků. A tohle si uvědomit mi ve čtvrtek pomohla jedna skvělá žena, která je mi vzorem. Úžasná filozofka, moc chytrá, žije bohémský život. Když jsem se s ní loučila, tak poslední, co mi řekla bylo: “Nezapomínej psát” a já jí podvědomě odpověděla jen obyčejné Děkuju. Dřív jsem se takovým zvláštním způsobem věnovala sobě, objevovala jsem věci. Co dělám teď? Zakrňuju. Ze všeho se strašně rychle stane rutina. A to byl jeden z důvodu, proč jsem se nechala vyrazit z vysoké. Protože jsem zakrněla a došlo mi, že nemám čas ani sílu s tím něco hned dělat. Ale já chci. A proto tam půjdu znova a přestanu být hloupě dospělá a vrátím se kousek zpátky a vydám se jinudy. Dokážu pochopit, že se mnou nechceš být, i když to opravdu hodně bolí. Bolí myšlenka, že jsem promeškala něco krásného. Ale chápu to, protože já bych s A. taky nemohla chodit. Teď už ne. A moc si ho cením a mám ho ráda, ale šel někudy jinudy a já tou cestou asi jít nechci. Ale to, jakým pohledem se díváš, to je jedna z věcí, která ve mě vyvolává pocit. Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale máš opravdu hezké oči. (Skoro vždy) smutné, ale krásné. No, dost toho mého vylévání srdíčka. Ve spoustě věcech jsem se zklamala. I ve spoustě lidech. Dřív jsem byla vytrvalá, a když jsem se pro něco rozhodla, tak jsem si za tím šla stůj co stůj. Ale pak jsem udělala jeden zásadní ústupek. Vybrala jsem si školu tady, protože jsem si myslela, že na to nemám (hlavně peníze) a nechtěla jsem ztratit lidi, co jsem tu měla. Spoiler, stejně jsem o většinu z nich přišla, právě díky tomuto rozhodnutí. Nebylo to špatné rozhodnutí, bylo jen ze špatného důvodu. A tam jsem se nějak zlomila, aspoň myslím. A tam ta holka umřela. Možná není pozdě začít s oživováním, doufám v to, ale vytvořila jsem si jeden hloupý strach. Jedna hloupá otázka, kterou jsem dřív neznala, mne teď provází: Co když to nezvládnu? Zvláštní, jak pár špatných zkušeností zničí všechno. Nebaví mě být stará a nechci být, ale nabyla jsem zkušenosti a jsem zase o něco moudřejší. A hrozně moc bych chtěla, abych si našla zase cestu k těm lidem, kteří mi něco dávali a abych je zase dokázala milovat tak, jako dřív. A tím myslím i tebe, jenže k tobě nehledám cestu zpět, ale vpřed. K tobě hledám cestu už skoro dva roky. A konečně to vypadá, že jsme našli aspoň směr. Aspoň já to tak vidím. Je to jedna z cest, která je plná bolesti a ty dobré zážitky se schovávají někde v žitě. Ale jsou tam. A nelituji toho. Když se tak koukám zpětně, tak mi to do sebe všechno zapadá. Všeobecně, když si ten svůj život zpětně rozeberu, tak do sebe všechno nádherně zapadá. Jedna věc navazuje na druhou a já vidím, co z toho bylo a co z toho mám teď. Nějak jsem to dřív míjela. Ale víš, co je fakt krásné? Ty detaily. Já o nich mluvím snad pořád, ale prostě ach. Detaily jsou všechno! Nikdy si nenech svět zevšednět, je moc krásný. A nebuď tak často smutný. Chápu to přirovnání k oceánu, je dost zajímavé a hodně vysvětlující, ale zkus někdy najít i ostrov a být opravdu šťastný. Snad už o mě víš něco víc, začala jsem to psát se slušnou kocovinou, takže je to snad upřímné. Doufám, že to na sebe alespoň trochu navazuje a dává to smysl. Hodně štěstí s tou fyzikou. S láskou Kaťa P.S. Dej si sklenku dobrého vína a zavzpomínej na Ulitu.

[michaelamrackova]

Cesty po západním pobřeží II. – Portland

Roadtrip do Portlandu, města minipivovarů, mostů, koblih, foodtracků a rododendronů. Podzim v Oregonu – checked ✅.

Další dovolenou pár týdnů po Seattlu jsme se rozhodli strávit v Portlandu. Co navštívíme, jsme plánovali o dost míň než v Seattlu. Za prvý proto, že jsme o Portlandu nic moc nevěděli (kromě toho, že tam mají mosty a Grimma). Za druhý proto, že jsme byli vyléčení návštěvou velkýho města. Víte, kromě toho jak jsem psala, že je Seattle skvělej, je to přeci jen velkoměsto se vším, co k tomu patří – lidi, kopce, smrad, bezdomovci. Takže jsme si v Portlandu místo hotelu zařídili Airbnb na okraji města a v centru jsme strávili všeho všudy jen jeden den! Za třetí jsme neměli žádný velký očekávání proto, že jsme se rozhodli dát si přes 1000 kilometrů dalekou cestu do Portlandu jako roadtrip. Maxovi táhlo na 10 měsíců a byl to zkušený neposedný lezec, takže cestovat se dalo v podstatě jen, když spal. Note to my future self: příště jet na roadtrip, dokud je mimino ležák!

Směrem tam jsme přespali tak v půli cesty kousek za oregonskýma hranicema. V hotýlku u dálnice jsme byli svědky policejního zátahu na benzínku naproti přes silnici. Sjely se tam čtyři policejní auta, dvě auta šerifa, hasiči a jeden paramedik. Po půl hodině vytáhli ze záchodků jednoho ubohýho rozklepanýho feťáka, kterej se tam zabarikádoval.

Než jsme se dobrali cíle, měla jsem po cestě vytipovaných pár míst, kde bych se ráda zastavila, národní parky, jezera, indiánský rezervace – sami si ty krásný místa možná dokážete představit – no, neviděli jsme samozřejmě žádný z nich, protože miminko buď zrovna spinkalo a my jsme toho chtěli využít, abysme nabrali kilometry, případně už se stmívalo, a to zas miminko potřebuje mít klid na hraní, běda jak ho po pátý odpolední ještě někudy taháme, to je zle.

Takže jsme po dvou dnech přijeli do Portlandu. Z tohohle výletu bych vám článek do průvodce opravdu nemohla napsat prostě proto, že jsme toho z města moc neviděli. Ale kdyby vás zajímalo, kam se s dětma vydat do jakýho parku, tak jsem váš člověk. Když Max spal, šli jsme na trail, podívali se do pár obchodů nebo se přesouvali v autě, ale jinak jsme chladné podzimní dny severu trávili na hřištích a v parcích a hráli jsme si s barevným spadaným listím.

Fascinuje mě, jak rozmanitá percepce počasí tady v Americe u oceánu je. U dětí ještě víc než u dospělých. Na jednom hřišti si ve stejný čas hrála s vodou holčička v plavkách a na opačný straně pískoviště seděl chlapeček v péřovce, kulichu a stavěl si bábovičky, nekecám, v rukavicích.

Jedno ráno jsme se vypravili do Forest Parku. Se svojí rozlohou přes 20 km2 je to jeden z největších městských parků v celých Státech se 110 kilometry trailů, kudy místní chodí běhat, venčit psy nebo se jen tak procházet. Stromy tu jsou tak hustě porostlý chlupatým mechem, že se vůbec nedivím, že se tu roznesly legendy o Sasquatchovi, v přítmí táboráku bych si taky myslela, že číhá za každým stromem a chce mi ukrást pivo. Jak už víte z minula, ve státě Washington běhá po lesích Bigfoot, s oregonským Sasquatchem jsou příbuzní. Jeden má raději sníh a hory, druhý hluboký les. Když jsme se vrátili z procházky po lese k autu, zjistili jsme, že nám nějakej Sasquatch vymlátil okýnko. Nic neukradl, protože v autě nic cennýho nebylo, ale všechno sklo se vysypalo k Maxovi do autosedačky. Starší pár, co se vracel z trailu k autu vedle nás, se nám moc omlouval za všechny portlandský lumpy.

Forest park jsme taky navštívili proto, že jsme se jeli podívat na natáčecí místa ze seriálovýho Grimma. Našli jsme policejní stanici, Nickův i Monroeův dům.

V centru města jsme strávili jeden den. Aniž bysme měli nějaký plány, navštívili jsme tu v podstatě nedopatřním tři různý obchůdky s koblihama (v jednom z nich na záchodě se Max rozhodl udělat svoje první kroky) a cíleně pak vyhlášený třípatrový knihkupectví Powell's City of Books. Já jsem se stavila v H&M a nakoupila Maxovi nějaký “evropský” oblečení, a aby byl klid v rodině, museli jsme jít všichni do Apple Storu.

Na zpáteční cestu se Kuba nechal přemluvit, že ji rozložíme tentokrát na dvě noci, abysme měli víc času se kochat. Svolil, že nepojedeme zpátky přes vnitrostátní dálnici č. 5, ale po pobřežní dálnici 101, co kousek s vyhlídkama na oceán. Nedělali jsme si tak starosti s tím, kde zastavíme, prostě jsme to nechali plynout, a kde se nám líbilo, přibrzdili jsme a protáhli si nohy. Když zrovna miminko spalo, jen jsme vykoukli na západ slunce za útesem a zase jeli dál. Maxík se pak vyřádil v tidepoolech v národním parku Siuslaw, na školním hřišti v nejmenší a nejzapadlejší vesničce světa nebo na průlezkách, co byly vystavěný jako obří hrad, kde místo písku na zemi byly rozemletý pneumatiky. Projížděli jsme městama s názvy jako Albánie, Florencie a Salem (ale jinej než byly ty čarodějnice) a viděli jsme přístavy a visty na útesech a bylo tam všechno moc krásný a voněl tu oceán. Když jsme přejeli hranice, výhledy na oceán vystřídala cesta skrz hustý sekvojový lesy, ve kterejch člověk ani nedohlídne do korun stromů.

Poslední den se dálnice stočila do vnitrozemí, krajina nám dávala vědět, že jsme skoro doma a vítala nás z okýnka suchou žlutou trávou. Na druhou stranu se ale zase hrozně oteplilo. Posledních 20 minut v našem maličkým autě už jsme nezvládali nikdo a rozhodli jsme se, že další roadtrip podnikneme jedině v obytňáku.

Podzim v Portlandu

Na hřištích jsme byli ve větru dešti

Most St. Johns – pro tuhle fotku jsem si ani nemusela stahovat okýnko, žádný jsme totiž neměli...

Ochutnávka piv v náhodně vybraným pivovárku

Policejní stanice z Grimma

Kochání se oceánem

[bettythesmellycat]

5.2. 2019 Nový rok a nabídka, co se neodmítá 2/2

Tam bylo dalších milión lidí, kteří se, díky bohu, už fotit nechtěli. Po chvíli jsme byli zavoláni ke stolu, kam se postupně usadilo několik, řekněme 30, lidí. K jídlu byl Ban Tet cake, maso s citronovou trávou, salát s hovězím, zelenina včetně BRAMBOR a snažené závitky z mražáku. Tady bych ráda podotkla, že jsem si dala bramboru a úplně jsem si uvědomila, že mi to české jídlo přeci jen trochu chybí. K tomu jsem jedla masíko s citronovou trávou v domnění, že to je vepřové. To maso chutná skoro vždycky dobře, když je s citronovou trávou. Nakonec jsem se od Trinh dověděla, že se jednalo o minidivočáka, co tu lidé chovají. Na stole ještě byly listy, ty které jsem v Cam Ran trhala se studentkou. Optala jsem se Trinh k čemu listy jsou a ona mě informovala, že normálně se tyhle listy jí se psím masem, polkla jsem a další informace jsem už radši ani slyšet nechtěla. Ale ona pokračovala a říkala, že tady psí maso není, že si tam můžu dát něco, co je na stole a urolovat si to. Než jsem se nadála, už mi rolovala listovou rolku. Mrskla mi do ní něco co vypadalo jako cibule posypaná syrovou strouhanou. Bohužel cibule tu tolik nefrčí a to co vypadalo jako cibule, byly evidentně plátky nějakých kůží. No, bezva. Moje čelistní svaly, jestli něco takovýho existuje, tady maj solidní posilovnu. Chuť to mělo nevalnou a tak jsem to pořádně vyráchala ve všudypřítomné rybí omáčce s chilli a rychle polkla poslední sousto. Mezitím mi v době nepozornosti v mističce přistál kus kuřete. Tohle kuře ale myslím mělo svá nejlepší leta za sebou a evidentně to byla spíš slepice než kuře, jelikož maso bylo pěkně šedivý a opět chuťově dost mizerný. Druhej kousek, co mi po chvíli přistál, jsem jako rozmazlený dítě naservírovala do mističky Trinh tak, jak to dělají její vlastní děti, když něco nechtějí. Mezitím koukám a proti mně sedí chlapeček a v ruce drží slepičí hřebínek. Vařený. A najednou mlask mlask mlask a po jednou ten hřebínek okouše. Než jsem stihla vyndat foťák, ani jeden z výčnělků hřebínku nezbyl.

Ten nevinný výraz jen hraje!

Klasicky jsme seděli zas rozděleni na muže a ženy s dětmi. Manželova rodina jsou křesťané a tak před obědem proběhla modlitba. Modlil se víceméně jen pánský stůl a pak všichni udělali křížek. Kromě mě. Lenko, jak že jsi říkala že to je? Levá pravá, nahoru dolů? No nic, příště třeba😊. Po jídle se začalo u pánského stolu hrát na kytaru a zpívat. Ale jako to by nebyl Vietnam, aby se zpívalo na sucho. Zapojilo se takový minizesilovátko jak na kytaru, tak na mikrofón a už to frčelo. Na kytaru jim to šlo moc pěkně, s tím zpěvem si pořád nejsem nějak jistá. Asi to neumím docenit stále a nebo zpívaj fakt hrozně… Trinh mi řekla, že v prvním domě, co nakonec není rodičů, ale jedné ze sester, na nás čekají s druhým obědem. Panebože, to jako fakt? Prasknu. Po chvíli hudebních vystoupení devíti sourozenců, ze kterých pan tchán pochází, jsme jeli na první místo. Tam už se hodovalo, tentokrát u dlouhého stolu, plus na zemi na podložce. My se jen připojili. Já do sebe natlačila pár listů salátu a smažené rolky, kterým prostě nejde odolat a ochutnala nový druh rýžového vína, který jsem rychle potřebovala zapít pivem. Rýžové víno ze speciální, červené rýže, moje nejoblíbenější nebude. Po jídle se vytáhli opět kytary a pan děda nám zazpíval a všichni mu fandili a bylo to hrozně krásný. A pak se plynule přešlo ke zpívání hromadnému. Během celého oběda se rozdávali dětem Lucky Money a pak taky děti se staršíma vytahovali z vějíře obálek každý jednu. To si jako vytáhneš obálku a podle toho, kolik v ní je peněz, podle toho budeš mít příští rok štěstí. Samoržejmě velkýmu bílýmu dítěti taky dali vytáhnout. Vypadá to na velmi slibnej rok. Vytáhla jsem si třetí nejnižší částku:-D. Bez komentáře… Už jsem si všimla, že Trinh není z nejspolečenštějších lidí. Tady se to potvrdilo, když mě odtáhla od hlavního stolu a seděli jsme o obývákového stolu jen s jejími dětmi. A ona vypadala dost znuděně. Zato její manžel byl evidentně v sedmém nebi, pořád něco pokřikoval a viděla jsem, jak se otevírá třetí lahev toho lahodného červeného rýžové vína. Mezitím si mě jedna holčina vyhlídla a přišla se mě zeptat, jestli si mě může vyfotit. Jako portrét. Trochu jsem na ní koukala, ale nechala se odvést na zahradu. Kde mi rozpustila mojí krásnou promaštěnou hřívu, kterou jsem urputně schovávala v copu, vynadala opravdický foťák, ne mobil a začla mě fotit. Vypadala jsem úplně božsky. Mastný vlasy, rozdrápaný pupínky a kruhy pod očima. Micina. Když sem viděla z jaké blízkosti mě fotí, dobrej pocit jsem z toho vůbec neměla. Ale tak, když jí to udělá radost. Aspoň nebudou mít o nás bílejch přehnaný představy, jak jsme pořád krásný. Toho jsem celkem jasnej důkaz. Teď se směj, teď se nesměj, dívej se nahoru, dívej se do strany. Panebože, ona mě jako chce fotit z boku? Ten můj nos? Holka, ty ses snad úplně pomátla. No nic, byla jsem poslušná modelka a pózovala jí vedle kurníku na zahradě. Když bylo po všem, tak jí říkám, že si přijdu opravdu děsně a že ten obličej je fakt bída. A ona, ať se nebojim, že to vyphotoshopuje:-D. No nic, pokračovala jsem v nicnedělání s Trinh a po chvíli slečna fotografka přišla a že mi tu fotku pošle. Jako ten Photoshop se jí musel zavařit, ale můj obličej vypadal jako po zásahu kyselinou hyaulronovou (říkaj to tak v tý reklamě ne?). Prostě krásně vyhlazenej. Bohužel druhou bradu mi tam nechala. Mrcha. FOTO Miss Všeobecně jsem si všimla, jak moc jsou ujetý na focení ze spoda. Panebože, vždyť tak potom všichni vypadají, že mají tři brady i když je třeba nemají. Tohle je zvláštní způsob focení, opravdu. No nic, po celkem dlouhé době, kdy jsem alespoň hledala nějaké informace o dalších destinacích ve Vietnamu, kam bych se mohla vrtnout, jsme se dali k ústupu. Tentokrát do domu manželových rodičů, kde nás čekala večeře. Můj žaludek začínal z toho trvalého přísunu jídla být už trochu v křeči.

Ovšem, při loučení to přišlo. Konečně. Já se bála že to nepřijde. Nabídka k sňatku. A je to tady. Bohužel dotyčný potenciální budoucí manžel o tom neměl ani tucha, zato jeho rodičům jsem se moc líbila. A tak mi řekli, jestli tady nechci zůstat a když sem řekla že ne, že pojedu za maminkou a tatínkem zpátky domů, uklidnili mě, že to neva, že ho příští rok za mnou pošlou:-D. Jako smála jsem se, tyhle kecy jsou prostě stejný nehledě na zemi a kulturu. Tentokrát to mysleli ve srandě. Tentokrát. Tak tedy, já s dětmi, Trinh a tchýní jsme sedli do auta. Manžel jel na své alá Harley. Já nevím, co to přesně je, je to prostě veliká motorka. Pan manžel byl dost v ráži. V jak moc velký, to jsem ještě měla zjistit… Normálně to moc nedělám, teda spíš to nedělám vůbec, ale asi teď budu trochu moralizovat, tak se na to připravte… Jeli jsme za ním a on pěkně kličkoval a chvílemi to vypadalo, že narazí do protijedoucích aut. Trinh z toho byla úplně vynervená, paní matka jakbysmet, takže já to pozorovala celá nervní, jestli teda jako ještě ke všem těm zážitkům budu dávat panu manželovi první pomoc. Najednou zastavil u kavárny, slezl z motorky a odpotácel se do zahrady. Slovem odpotácel fakt nepřeháním. Chvíli se tam motal a pak si sednul. My seděli v autě a čekali co bude. Po chvíli jsme z auta vylezli a já čekala, jak Trinh zareaguje. Vešli jsme do zahrady také a sedli si k panu manželovi, který tam seděl zhroucený. No a víte co, oni tak začli pomalu vtipkovat a hrozně se smáli. Mně to teda jako sranda nepřišla. Je to pitomec. Nejen že ohrožuje sebe, ale ohrožuje další lidi na silnici, kteří třeba nejsou tak na šlupky, jako on. On skoro nemohl mluvit, jen něco brblal a pak jsem viděla, jak sahá po skleničce, aby se napil. Znáte to, to byl přesně takovej ten jakobysebejistej pohyb, kdy se chystáte chytit skleničku, ale uvnitř si fakt nejste jisti, jestli máte správnej směr a správnej odhad. A tenhle člověk si to kalil chvílemi i 70-80 po vesnický okrsce. A náš řidič se smál, mamka se smála, Trinh se taky chvílema smála. A já seděla a čuměla. No můj názor jsem Trinh sdělila jen okrajově, myslím, že nepotřebovala ještě ode mě přidávat. No nic, dali jsme kafe a pokračovali v cestě hrůzy. Po dalších 20min jsme konečně dorazili do domu rodičů a pan manžel, aniž by zaparkoval motorku na dvorek, zaplul do ložnice a tam usnul. Mně bylo lože nabídnuto také několikrát. Je celkem běžné, že asi když jste na návštěvě, tak si u nich v ložnici stříhnete šlofíka. Nebylo poprvé, co mi tahle možnost byla nabízena a rozhodně to nebylo proto, že bych byla bílá nebo tak. Já mezitím vysedávala v hale, kde jsem konverzovala s tchánem a řidičem. Anglicky neuměli. Dělali jsme, co jsme mohli. Pak začali hrát na kytaru a zpívat. Já občas odešla do kuchyně mrknout na Trinh a na tchýni, jak připravují večeři. Jedno z jídel byla polévka, vepřová. Já ji ochutnala na první štaci a tam byla celkem dobrá ale v domě u sestry paní tchýně už mi zas tak nejela. Byla s kousky asi vnitřností a se skleněnými nudlemi. Jídlo se postupně dovařilo a dosmažilo, kdo nesmaží prefabrikované minizávitky, jako by nebyl. Takže zde byly závitky taky. Měla jsem pocit, že z toho všeho smaženýho jídla budu mít žlučníkovej záchvat. Ale poslušně jsem sedla na rákosovou podložku a začala s ostatními hodovat. Klasiky jsem si po chvíli potřebovala prohodit nohy. Měla jsem ty dlouhý šaty, který jsou celkem praktický, avšak paní domácí to zmerčila, jak si hlídám, jak si sednu a hned přispěchala s ručníkem, abych mohla v klidu sedět s vyhrnutejma šatama a zůstala stále decentní. Ale obávám se že s ručníkem mezi nohama prostě decentní být nemůžete i kdybyste se snažili sebevíc:-D.

Po jídle jsme ještě chilli seděli a povídali a pak se vydali domů. Já byla odvezená rovnou na pokoj a tam jsem vstřebávala všechny dojmy z celého dne.

[ev-from-the-moon]

rady začínajícího Gruzinofila — část třetí: do Batumi, do moře, domů

do moo, páč krávy všude.

budíme se po třetí studený noci v Kazbegi. nějak jsme se nedohodly, jak vlastně chceme vyrazit, takže se vlečeme: nejdřív pošta (prodali nám 16 známek, zaplatily jsme 16 známek, ale máme jen 15 známek. před poštou v Kazbegi je díra v časoprostoru, bacha na to.) pak snídaně v autobusu (https://www.facebook.com/awtobuskazbegi/). pak jsme na náměstí a začínáme pátrat po spoji.

totiž: potřebujeme se dostat do Batumi. podle googlu je to 470 km a 7 hodin — my jedeme, pokud počítám správně, kolem devíti. a je to taková, no, prdel.

po chvíli totiž začne bejt jasný, že přímej spoj normálním šestimístným tágem nedostaneme pod 400 lari (nějaký 3500 korun). nevadí, najdeme menší tágo — s ženou, která mluví gruzínsky, trochu rusky a vůbec anglicky se domluvíme na ceně 250 za tuhle celou štreku. až se nám to nechce věřit. no akosi. pár km za městem to vypadá, že si zjistila, kde je Batumi. a začíná vyjednávání. já se nerada hádám (respektive nerada se stavím sama za sebe), ale zároveň mě rozčílí překročení univerzálního taxibro-code: o ceně domluvený před nástupem se po nástupu nehandluje. takže to máme 400, ne, 250, ne 350, do Batumi, ne, do Kutaisi, ne, do Tbilisi, ne, vracíme se. řidička (což je na Gruzii nevídaná emancipace) co chvíli telefonuje, pak přijde s novým návrhem, pak jí ho odmítneme, pak zase telefonuje. nedám se, a tak skutečně otočíme auto. v tu chvíli zase zastaví a telefonuje, a to už se dožeru, protože nám hrozí, že nestihneme maršrutku ve 12 z Kazbegi. najednou to jde, jedeme za 200 do Kutaisi, což vypadalo jako nemožná cena. jsme na sebe patřičně hrdý.

(Kutaisi se schovává pod cedulkou se 7 hodinama)

to ještě nevíme, že u odbočky na Tbilisi zastavíme, a jsme přehozeni do jinýho auta — jak se později dozvíme, v Gruzii se zná každej s každým a pokud je problém, vždycky je komu zavolat. problém jsme v tomhle případě my, takže zjevně taxikářka obvolala všechny čerty, aby s námi tuhle šílenost nemusela absolvovat. s druhým taxikářem se šábnou o naše dvě kila a my pokračujeme luxusním tágem přes Khashuri do Kutaisi.

v Khashuri se do auta naskládaj další cestující. dávno jsme sjeli z hor a počasí je zase na příjemnejch skoro 30. prvotní dojem byl trochu stres: najednou jsme ve velkym autě na dálnici. cestovat jako dvě holky občas není úplně lehký. ale jedem, po očku sleduju trasu na google mapách, a většinu času se prostě těším na moře. 

v Kutaisi (je vedro!) odlovíme mekáč, záchod, wifi a maršrutku do Batumi. cesta se mi líbí. jedem s otevřeným okýnkem, což je pro mě jedinej způsob cestování ve vedru, a taky mi to připomíná, jak jsem před časem jezdila ve starým VW po Čechách zrovna, když bylo léto. a přijde ten moment, kdy před náma vykoukne moře, Černý, a zapadá do něj slunce a je to boží.

je o něco míň boží, že dorazíme pozdě a na blbý místo. booking.com mi špatně ukázal adresu, nějak se to sejde a já jsem vzteklá jako už dlouho ne. musíme čekat na tom špatným místě, než nás tu vyzvedne majitel guesthousu, pak jdeme přes celý město (hlavně že jsem bookovala podle polohy vůči moři a centru), a mně se chce bruuuutálně na záchod. Tereza obstarává komunikaci s majitelem, což je dobře, protože narozdíl od těch mírnejch pejsků okolo mám pocit, že někoho pokoušu. ale jsme u moře. i když je to tu hrozně ruský. a tak se ubytujeme, což je nakonec zase strašně random: dostaneme pokojík pod střechou, s padacíma dveřma a oknem na střechu, který má svoje výhody — neuvěříte, co se stane v noci! a co teprve zítra odpoledne!

teď se ale musím defusnout. Tereza se vydá k moři a přátelit se se psy, já se vydám do restaurace a přátelit se s rybičkama. objednám si gruzínský víno za směšný peníze a nechám si poradit, kterou přesně rybu (dnešní ryba není pstruh a la crème). nakonec nesu přebytek brambor na pláž a tam sedíme, dokud nás nevyžene chlad: my dvě a náhodnej pes, kterej nás nejenže doprovodí, ale ještě (pokud si to dobře vybavuju) zůstane na dvoře věrně až do rána. a pokud si to pamatuju blbě, můžete si to představovat.

takže, výhody oken: nad ránem se v naší pokoji vyskytne kotě, což vnímám ve velkým polospánku. je křehký a černý a váží tak dvacetinu toho, co moje křehký černý kotě doma. vím to, protože se mi jednu chvíli stočí na klíně a usne. a to se opravdu stalo, a představovat si to můžete taky.

a pak je ráno doopravdy a my máme tenhle den na to, vidět město. a moře. takže začneme koupelí — moře je příjemný (já), studený (Tereza). počet plavců dává za pravdu spíš jí. 

Batumi se mi líbí. úzký uličky, balkonky, zase jednou si vyčítám, že jsme nevybíraly ubytování až na místě, podle oka. až na centrum kolem lanovky, který je výrazně ruský, plný kasín. vedle místních chudších baráků stojí rozzářený kasína, děvočka je nejčastější oslovení, a můžete si představovat, jaký to tady je na vrcholu sezony, no ale asi raději nechcete. jíme (jídlo! boží!) a pak se rozdělíme, Tereza se potřebuje vrátit na hotel a já nutně potřebuju zkoumat ty malý uličky. kdesi zahlídnu tetovací salon, což bude později důležitý, ale teď hlavně řeším tuhle zprávu:

mno. co dodat. usušila a vyrazila. bez následků.

potkáme se pod lanovkou. jak se můžete dočíst, je to relativně novej projekt. což nevím, kabinky pro až 8 lidí se vezou relativně vysoko nad městem, a já jsem mírně nervózní. ale je to boží. přejedeme jeden kopeček s opuštěným hotelem, což mojí víře ve stáří a výdrž lanovky úplně nedodá, pak se rozhlížíme po městě a pak se vrátíme zpátky na zem. 

jako hlavní quest ted máme najít místo, kde se Tereza může nechat tetovat. snažím se vybavit si, kudy jsem chodila, když jsem předtím hledala poštu (milý lidi! místní mi rukama dohama vysvětlují čekací systém, a hlídají, kdy přijdu na řadu -- kdo je tady poslední? -- no přece vy -- a slečna za pultem mluví skvěle anglicky). 

uspějeme. je to poněkud bizarní. hlavně vysvětlovat lámanou ruštinou rovnostranný trojúhelník (pro detaily a výsledek víte komu psát). a pak už je čas se najíst. což si myslíme my, ale bohužel ne v tom baru, kde si sedneme, a kde jaksi zapomenou na naši objednávku. ale: omluví se, jídlo přijde (řepový phkali, který teď i umím udělat!), dostaneme panáka, a barman je dostatečně potrestanej, protože mu půl hodiny vysvětluju chyby v UX v jeho přeplácaným menu, a proč jsou lidi při pohled na něj (menu, ne barmana, ten byl myslím docela pěknej) zmatený. a má to. 

no a protože zatímco máchám rukama a mluvím o intentions a user stories, ochutnáváme všemožný místní pálenky, vznikne o něco později tahle fotka:

u pláže je totiž minilunapark. takže cukrová vata, ruský kolo. na ruským kole jedeme s jakousi nesmělou dívčinou z Turecka, jejíž angličtina stačí na to vysvětlit nám, že se bojí výšek a jestli nemůže jet s námi. lístkař u vstupu jí veme lístek a pak se tváří, že se to nestalo, ale to nezná mě, posílenou gruzínskou pálenkou a monologem o UX. takže jedem. 

u pláže je ale taky socha: Nino a Ali (příběh v linku, případně na wiki). krouží kolem sebe, přiblíží se, protnou a zase vzdálí. je to krásný (a bylo by to krásnější, kdybych nebyla obklopená davem). 

ale noc nekončí! ještě se snažíme vlízt do přístavu (nope), přelejzáme násep s kolejemi (punk) a pak se rozdělíme v místě, odkud je to do hotelu přímou čarou po jedný ulici. Tereza se věnuje psům a já si to kráčím tmou a nocí, abych na recepci potkala majitele a jeho kamarády, kteří se rozdělej o pivo. zaběhnu nahoru pro becherovku, kterou podaruju majitele, bavíme se o moři (kluci studujou na námořníky) a majitel je tak okouzlen (ehm), že mi ještě pár měsíců poté občas napíše na Whatsappu (občas doprovozeno videem rodné vesnice, ale už toho naštěstí nechal).

ráno nakupujeme dobroty a dary (téma velikosti batohu už je zase aktuální). koření, sladkosti, sýry, pobrala bych toho mnohem víc, kdybych mohla. 

na náměstí ulovíme maršrutku (jak jsem se mezitím dozvěděla, původ je z němčiny: The word "маршрут" is from the German word "Marschroute", which is composed of the words "Marsch" (a walk, march) and "Route" (route). tak jsme zas všichni o něco chytřejší. Evoefekt vybírání hotelů se projeví: vybereme si suverénně nejpomalejší, nejhrkavější vozidlo. než ale vyrazíme, sedím v otevřeným autě a kolemjdoucí muž mi nabídne hrušku, protože jsem roztomilá. zjevně, jiný vysvětlení nemám. vůbec, je tu v Gruzii cejtit taková jistá galatnost, kterou si velmi ráda čas od času užiju. a pak jedem. ehm. a pak se plazíme. daly jsme si strašně moc extra času stihnout let, ale když stojíme v jakýsi vesnici po cestě a řeší se nakládání kol (každej přeci zná každýho a všechno se nějak zařídí), začnu řešit skrze anglicky hovořící slečnu (generační rozdíl je jasnej, kdokoliv kolem 20 anglicky prostě mluví), že my tady turistky chytáme letadlo a tohle jsme si nedomluvili. dopadne to tak, že nás někde na cestě zase jednou přehodí, tentokrát do rychlejšího auta. 

a pak už jsme na letišti. a legrace začíná. 

ráno před odchodem z hotelu jsem dělala v apce checkin. nahlásilo to jakýsi error, na hotlinu jsem se nedovolala, tak jsem si aspoň udělala screenshot toho “You are checked in”. občas mívám takový záblesky geniality. na letišti se totiž ukáže, že checknout se jde jen v browseru, ne v apce (protože letiště v Kutaisi neumí číst čárovej kód z telefonu). takže proces je čeknout se, přijít na přepážku a dostat klasickej boarding pass. když ale my dojdeme na přepážku, oznámí nám, že checklý nejsme a že se můžeme checknout za krásných asi 30 euro na osobu. 

checknout online se nemůžeme (wifi nejede, a když jede, je míň než dvě hodiny do odletu), na přepážce nám nepomůžou (a zjevně nechtěj). nicméně to už jsem v módu nasrat, a jakmile se wifina konečně chytí a apka zobrazí ono You are checked in, nacpu se na přepážku, ukazuju telefon a říkám, dokažte mi, že jsme se necheckli. long story short, dostaneme nejen zadarmo boarding pasy, ale ještě nikdo neřeší nadváhu mýho batohu, a soudě podle pohledu na osazenstvo, wizzairovskou prudu s počtem zavazadel a jejich velikostí má kutaiská letištní četa solidně u zadku. 

no a pak už nezbejvá než počkat na zpožděný letadlo a zdárně se dopravit do Prahy. Tereza navazuje životní přátelství s chlapcem z Iráku a já si fotím Venuši. ahoj! 

[blondynyvcine]

prázdniny 2. část

Po 24 hodinové cestě jsme se konečně dostaly z Harbinu aspoň do Shanghaie s vidinou toho, že do Hangzhou se musíme dostat co nejdřív, protože máme jen pár hodin na přebalení tašek se zimními věcmi na letní a ráno už nám opět ze Shanghaie letí letadlo. My jsme ale klasici a kromě toho, že nám ujel nejbližší vlak, tak jsme s krátkým zatměním před očima zjistily, že vlaky jsou vyprodané na nejbližších několik hodin. Sice jsme měly několik týdnu dopředu naplánovanou celou dovolenou včetně rozpisu návštěv toalety, ovšem tento drobný detail nám trochu unikl. 

Do Hangzhou jsme se tedy dostaly až kolem půlnoci a ve 4 ráno jsme musely zase odcházet. Rozloučila jsem se se spánkem (který jsem následně neviděla po dlouho dobu) a říkala jsme si, že to aspoň stíháme. V klidu jsem tedy se svojí krosnou a dalšími taškami vyšplhala do našeho úžasného 6. poschodí a plná elánu se chystala vybalovat. Elán mě opustil, když jsem zjistila, že mi nejdou otevřít dveře od bytu. Když nešly otevřít ani na 52. pokus, opustila mě i chuť žít.  Mé drahé, milované, inteligencí překypující, aktivitou naplněné spolubydlící, totiž neměly nic lepšího na práci a při svém odjezdu nám nechaly zablokovat pokoj. Musela jsem tedy o prázdninách o půlnoci shánět nějakou pověřenou osobu, která mi odblokuje kartu. Z předchozího psaní víte, jak to funguje s jakoukoli úředničinou a že je pravděpodobnější, že mrtvé moře vstane z mrtvých, než že se vám někoho podaří najít v regulérní úřední hodiny. Natož pak tady v této situaci. Pomalu už jsem plánovala, jak budu shánět prostěradla, slaňovat ze střechy a prokopávat okno v 6. patře, ale světe div se, jedna teta se nakonec objevila a mě se podařilo dostat do pokoje.  V rychlosti jsme přebalily tašky a vyrazily na autobus, který nás měl odvézt na letiště. 

Holky jsem ukecávala, ať jedeme ráno raději o několik hodin dříve, protože při své „mírné“ pověrčivosti a nejistotě (fajn, veškeré dřevo v mém okolí je obouchané na třísky) jsem jim vyjmenovala veškeré možné katastrofické scénáře od rozbitého autobusu až po únos teroristy, které by se po cestě mohly stát a my tak nestihly letadlo. Po několika vášnivých diskuzích my bylo povoleno, že odjedeme dřív pouze asi o 2 hodiny. Neuvěříte, ale ten autobus se po cestě fakt rozbil. V tu chvíli mi bylo i docela jedno, že bychom to nestihly, ale měla jsem pravdu!! Nakonec jsme se ale přes veškeré obtíže na letiště dostaly opravdu včas a mohly tak odletět směrem Thajsko.

Nebylo to ovšem tak jednoduché a nás čekal ještě krásný 17 hodinový přestup na letišti na jihu Číny, kde jsme i musely přespat. Na letišti nebylo vůbec nic, kromě věrných komárů a nějakého hlídače, který měl potřebu s námi uprostřed noci třepat a chtít něco podepsat. Konečně se nám podařilo dostat se do Thajska a člověk se najednou cítil jak v ráji, když se mohl připojit bez jakýchkoli problémů na internet a dokonce na jakoukoli stránku bez jakékoli cenzury. Ale hlavně to tam všude nezapáchalo a lidi se opravdu chovali jako lidi. 

V Bangkoku jsme se zdrželi jen pár hodin a hned večer jsme se vydaly nočním autobusem na sever Thajska do Chiang Mai, kde jsme se konečně ubytovaly v hostelu. Všude kolem jsme potkávali mladé lidi „batůžkáře“ z celého světa, kteří v rámci prázdnin projížděli Jihovýchodní Asii a kteří jsou hrozně přátelští. Ten den jsme se rozhodly jet podívat na Long neck tribe, neboli kmen dlouhých krků. Je to vesnička, kde žijí tyto kmeny, kde ženy nosí neuvěřitelně velké náušnice a protahují si krky pomocí kovových kruhů. Vesnička je celkem malá a jejich celodenní náplň je ručně vyrábět šátky a bižuterii, kterou tam následně prodávají a vydělávají si tím na život. Tím že si uměle prodlužují i nohy jim ani nic jiného nezbývá. Ve vesničce se pohybovalo i docela dost různě postižených lidí, takže pravděpodobně incesty tam taky nebyly věcí neznámou. Evidentně se tam prostě opravdu nudí :D Každopádně místo to bylo opravdu zajímavé a zbytek dne jsme následně strávili prohlídkou města, kde mělo být hrozně moc různých buddhistických chrámů. Toto nadšení nás přešlo v momentě, kdy jsme si uvědomily, že jsou tam pravdu JENOM ty chrámy a všude samý buddha. To je totiž ta hlavní věc co můžete v Thajsku vidět a co jsou také prezentovány jako hlavní místa k vidění-ležící Buddha, spící Buddha, Buddha bez rukou, černý Buddha, bílý Buddha,  atd atd. Tudíž po pár hodinách už máte pocit že se sami blížíte k reinkarnaci a naskočí vám kopřivka kdykoli uvidíte někoho v oranžovém s holou hlavou. 

Večer jsme prolezly noční markety a užívaly si Thajské jídlo a následně měly možnost spát asi hodiny v hostelu, jelikož jsme nad ránem vyjížděli do dalšího města- Chiang Rai, kde jsme chtěli vidět Bílý chrám ( viz fotky).  Tam nastal chvíli problém před vchodem, jelikož v 35 stupňovém vedru většinou nenosíme kombinézy a v šatech nás tam s výkřiky too sexy too sexy (překlad příliš sexy) nechtěly pustit. No jako bylo dost že si toho konečně někdo všimnul a to, že to byla sedmdesátiletá thajská babča nemohlo naše narcistické ega jakkoli rozhodit. Každopádně museli jsme se obalit do všeho, co jsme měly a nakonec jsme prostě v nepozorované chvilce proběhly a ztratily se v davu, takže doufám, že na nás nebyla seslána buddhistická kletba a šance na nirvánu ještě zůstaly. Dále jsme se už jen jely podívat na vodopády a přesunuly se zpět k dalšímu nočnímu autobusu zpět do Bangkoku. Byla to už 6 noc, kterou jsme skoro nespaly. 

Ráno jsme tedy přijely na nádraží do Bangkoku, který byl asi jen o 3 stupně chladnější než peklo. Celá rozlámaná jsem se šla převléct na veřejné záchody, nikdy by mě nenapadlo, že když jsou záchody konečně někde rozdělené nám dámské a pánské, může být něco v nepořádku. Jak naivní! V okamžiku kdy jsem stála u umyvadel a přetahovala si šaty přes hlavu ke mně přistoupila thajská uklízečka, narazila mě ke zdi a začala mě osahávat. Do šatů jsem byla tak zamotaná, že jsem nemohla v první chvíli dělat vůbec nic, teprve po chvíli se mi podařilo se ze situace dostat a odskočit pryč. Milé paní to evidentně přišlo zábavné a následně to zkusila ještě jednou. Toto ovšem byla zase její osudová chyba. Eliška je totiž sice velmi mírumilovný člověk, ale v určitých případech( hlad, ranní vstávání a dotyky od neznámého člověka) se má agresivita probudí a není to nic přijemného. Jelikož to teď bylo vše najednou, bylo mi té paní chvílemi i líto. Po té co jsem na ni zakřičela veškeré nadávky ve všech jazycích co znám a doplnila to mezinárodními gesty, mezi řečí se zmínila o imigračním a policii, smích ji přešel a rychle si přivedla druhou uklízečku a obě se se strachem omlouvaly, co to šlo. Tak vám nevím, jestli jsem na tom už tak bledě, že přitahuju thajské postarší ženy nebo bych to měla brát jako kompliment. Takže kam se hrabou přeoperované prostitutky/prostituti, drogoví dealeři, obchodníci s orgány a podobné známé thajské individua, ale uklízečky, to jsou teprve mrchy!

(pokračování 3 brzy)

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 6 - 22km

Dnes je přede mnou poslední den této etapy a do 18.hodiny se musím hlásit v Kloboukách v ubytování. Takže vstávám trochu dříve a v kempu si mohu udělat trochu klasičtější hygienu. S vylézajícím sluncem a zpěvem ptáků, si dám kávu a cigaretku a nasávám nový den. Cíl je blízko.

Balím věci a po 8 hodině vycházím. Ještě si fotím totemy u Willyho když jdu kolem a vycházím po asfaltce z Pulčína směrem do Francovy Lhoty, obloha vymetená a jde se hezky.

Procházím Lhotou a kochám se. Opravdu moc krásná vesnička. Všechny domy opečovávané a na žádném nechybí nějaká dřevěná část. Ať už stará a zachovalá stodola, nebo nově postavená garáž, či štít domu. Opravdu krásné místo pro život a mohou za to místní lidé. Zajímavostí této vesnice je také fakt, že se tu narodil kardinál Štěpán Trochta, který podněcoval k protinacistickému odboji, za což byl poté vězněn v koncentračních táborech. 

V 9 přicházím na náměstíčko a začíná odbíjet z moderně a zajímavě vymyšlené zvonice, tvořené z panelů na sloupu. Vyslechnu si a mažu dál přes kopeček do Střelné. Na kopci začíná křížová cesta a je to předzvěst dnešní části, protože všude na cestě po zbytek dne se objevují kapličky, budky, obrázky, kříže apod. s náboženskými motivy ve zvýšeném množství než bývá obvyklé. Na konci křížové cesty čeká krásné překvapení a to je kaple se zvonicí a spousty věcí okolo, jako jsou útulny, hotel pod širákem, latrína, voliéra s ptáčkem, kterému natrhám na louce nějakou mňamku a socha tuláka Karla. Bůh ví jestli to je jen figurína, nebo jestli si tu nějaký Karel odbíjí svůj trest.

Zazvoním si na zvonici, koupím si tu pohled a obtiskuji opět vyschlé razítko. Mám na ně štěstí. Není sezóna no, tak ani razítka nemakaj. Je to tu fakt hezké a na přespání zařízené, kdyby jste tu někdo končil, tak to je ideální místo. Je tu krásný výhled na Střelnou a také na můj následující cíl a to je venušin pahorek Končíty Wurst :)) (hora Končitá, na vysvětlenou) největší dnešní stoupání a pak by to už mělo být v pohodičce. Tak vzhůru do toho.

Po cestě obdivuji hezké fotbalové hřiště, které tu mají a mám takový dojem jestli nedávali náhodou jejich zápas v televizi. Na trase mne chvíli doprovází žluťásek, kterého jsem neviděl už dávno a také několik baboček. Stoupání bylo spíše táhlé, s pár strmějšími pasážemi, ale nakonec byla Conchita pokořena, dávám si nějakou energii a šup dolů a po hřebenu na další vrchol Požár. Nechci se kasat, ale docela jsem kopnul do vrtule a štípu ty kilásky dneska jak profík. Jako by mě stíhali všichni Františkové. Františka jsem potkal na cestě včera ráno, jdu přes Francovu lhotu, kolem studánky U Františka do ubytování U Františka a neustále mi volá děda, jehož jméno Vám samozřejmě neprozradím :) Je to jakési znamení…ale úplně teď nevím k čemu. :)

Už jsem dávno za půlkou, takže to stihnu hravě. Tak jsem docela brzy u Královce, kde si dám Birell a jdu k rozhledně kolem spousty mravenišť, která lemují cestu. Občas není kam šlápnout, protože průzkumníků je plná cesta. Tak se snažím vždy proskočit okolo. Královec je dost vysoká rozhledna, ale okolní stromy už ji začínají dotahovat. Výhled byl krásný.

Slezu a jdu do cílové destinace Valašských klobouků, kde se ubytuji v zabookovaném pokojíku a dám si sprchu. Je to opojné :) Chvíli odpočívám a před 5 se sbírám a jdu hledat hospůdku, kde bych se mohl podívat na hokej. Asi ve čtvrté to konečně klapne, tak tu posedím až do konce zápasu. Hradec vyhrál a odvrátil matchball Třince. Na pokoji si ještě pouštím Boston a u něj usínám utahanej jako kotě. Usínám ale se sakra dobrým pocitem, že nestojím úplně za bačkoru a že sem to dal. 💪🏻

Druhý den ráno, se před odjezdem zastavuji v infocentru pro razítka a nakoupit nějaké dárky. Když pani zjistí že jdu Stezku, tak úplně pookřeje. Prý jsem letos ve Valašských kloboukách první. Tak si mě fotí, aby mě mohla poslat na místní sociální sítě. Ja si na oplátku fotím ji, protože je hrozně milá. S přáním všeho dobrého se rozloučíme a já vyrážím na vlak. Cesta domů uteče jak voda. Dělám zápisky, edituju fotky apod. V pražském metru mám trochu šok z lidí, ale i tohle nakonec překonám. 

Beskydy-Javorníky jsou pokořeny, 2.5. vyrazím na další etapu přes Bílé Karpaty. Držte mi palce a já se zase ozvu s pokračováním. 

[sherlock-hezky-cesky]

Ahoj, jaký máte názor na poslední epizodu? Tedy hlavně ohledně Johnlocku. Já už v něj totiž moc nevěřím, ukázalo se například, že to velké utajování bylo kvůli zjevení sestry atd. Co je pro vás teď momentálně nejvíc nadějný fakt - proč ještě věříte (tedy jestli ano)? Děkuju moc za odpověď. A taky díky moc za vaše skvělé stránky a všechnu práci!

Ahoj :) Moc děkujem za chválu, vždycky to potěší.

Názor na poslední epizodu… Hm. Já se smála, Štefka se na mě obrátila s otázkou „Co. Jsme. To. Právě. Viděly?“ Upřímně řečeno se ani nesnažím vymýšlet teorie, protože na to tenhle týden nemám čas a stejně se radši nechám překvapit, jestli se potvrdí moje dlouhodobé teorie.

Ovšem mám pár stručných bodů:

droga, co lidem dělá binec ve vzpomínkách? Ding ding ding!

zase další „miss me“, hmmmm

spousta výstřelů z pistole, a to ne z té samé a ne tou samou osobou

i po své smrti „Mary“ Sherlocka zase skoro zabila a zase to vypadá jako že to od ní bylo děsně šlechetný. Na to ti teda, holka, neskočím ani podruhý.

Strašlivá nevěsta naprosto jasně slouží jako klíč, o pouhou podobnost nejde, opakuje se to

Jinak o Johnlocku nepochybujeme ani jedna, díky za optání. :)

A stejně tak ani jedna nepochybujeme, že Mofftiss o nás opravdu moc dobře vědí, protože Wiggins, jak říká „je čaj nějakej kód? Nechceš radši kafe?“, a Sherlock na to že to teda nechce, je od nich krásné potvrzení nápojové šifry. Protože i kdyby tu šifru tak nemysleli a byla to jenom náhoda, tímhle ji vzali na vědomí a odsouhlasili ji. Takže tak. Čaj je teplej.

„Velké utajování“… no, velké utajování v první epizodě byla Maryina smrt, velké utajování v druhé epizodě byla sestra a velké utajování v třetí epizodě je podlě mě celá epizoda od začátku do konce. :D

Nejvíc nadějný fakt je definitivně celá ta scéna s esemeskou od Irene. Kde John okamžitě zavětří jak ohař, jakmile ten zvuk uslyší, a Mary (která v téhle epizodě představuje Johnův vnitřní hlas, ne Mary jako takovou, a která do něj celou dobu hučí, ať si s Sherlockem promluví) hned přispěchá s dedukcí, že Sherlock musel Irene zachránit a že do ní teda musí být opravdu zamilovaný. Ale pak John dál vydedukuje, že Sherlockovi musela popřát k narozeninám, protože ten zvuk neslyšel roky, takže mu nemůže psát často, jenom sem tam, popřát k Vánocům, k narozeninám, ze slušnosti. Což ho konečně donutí sebrat odvahu a konečně na Irene přivést řeč. Protože tohle je jedno z těch nedorozumění mezi Johnem a Sherlockem a vyjasní se to jedině, pokud spolu budou mluvit. Což tady konečně udělají! Jo, sice oba mluví o ženských, ale to je naprosto jasně jenom záminka. John chce, aby byl Sherlock šťastný, i kdyby to muselo být s Irene, kterou nesnáší. Sherlock dá dost důrazně najevo, že o Irene nemá sebemenší zájem. Což John sice pořád nechce vidět a přijmout, ale řekne mu na to, že je kretén, když si nechává ujít šanci, která může být v mžiku fuč, „it’s gone before you know it, before you know it“. Samozřejmě že mluví z vlastní zkušenosti, ale rozhodně nemluví o Mary, protože s Mary žádnou šanci nepropásl. Mary si vzal a měl s ní dítě. To, že pak umřela, neznamená, že si nechal ujít příležitost. Myslí Sherlocka v Reichenbašském pádu, samozřejmě. Nic neudělal, nechal si ujít svou šanci a pak byl Sherlock mrtvý a bylo. To je ta příležitost, kterou myslí. Plus naprosto jasně řekne, že Sherlock nemůže být bez milostného vztahu, což ani on sám ne. A proč bychom se k tomuhle tématu zas a znova vraceli a hlavně teď se konečně někam dostali?! Johnlock! A pak ten Johnův monolog o podvádění a že chtěl něco víc a že pořád chce něco víc. To taky není o tý ženský z autobusu, ale o Sherlockovi. To s Sherlockem byl John Mary od začátku citově nevěrný, protože ji nikdy nemiloval tak jako jeho. A co na to Johnův vnitřní hlas odpoví? „Get the hell on with it.“ Jdi do toho, krucinál. A John si poprvé, co ho známe, dovolí pustit otěže svým emocím. A Sherlock vstane a jde Johna obejmout a být mu oporou, protože by sice mohl říct, stejně jako chtěl na konci Posledního slibu, že ho miluje, ale zase to neudělá, protože John je u něj na prvním místě a na vyznání lásky není ta pravá chvíle, nebylo by to k Johnovi fér. A jak ho něžně drží v náručí?! A pak si opře hlavu o jeho?! A zopakuje to, co John řekl předtím, „it is what it is“, je to, jak to je. Protože jejich vztah byl vždycky unikátní a protože - jako je to v té básni (Es ist was es ist, Erich Fried) - taková láska prostě je.

Teď mě omluvte, musím si jít pro kapesník.

- Josie

*fňuk* Josie mě zase zničila. Uff, okay. Rozdýchat to a jdeme na to. 

Taky děkuju za pochvalu :)

A souhlasím naprosto se vším, co Josie řekla. Přeci by neodhalili svůj velký triumf v druhé epizodě? Kdepak, to si šetří až na třetí. A když teď už máme z krku smrt Mary a tajnou sestru (kterou si pořád ještě nejsem jistá, protože… Proč by Mycroft vyprávěl Sherlockovi strašidelné historky o východním vichru, když je to jméno jejich sourozence??? A proč sakra chce zastřelit Johna a vůbec se k Johnovi takhle propašovala? Není to kvůli tomu, aby se dostala k Sherlockovi, protože ten si ji očividně nepamatuje, tak co to má být??), zbývá spousta nezodpovězených otázek, ale hlavně to, na čem celý seriál stojí a o čem jeho tvůrci neustále mluví - ústřední vztah mezi hlavními postavami. 

Co se týká nezodpovězených otázek, ty budou vysvětleny, jakmile dostaneme poslední dílek skládačky (třetí epizodu). No a jak je to mezi Sherlockem a Johnem bude konečně rozřešeno. Problém je, že teď už víme, že jsou nejlepší přátelé, kteří by za sebe položili život. Tak kam se jejich vztah sakra posune? Vy víte kam. A přesně jak Josie psala, teď jsou na to oba připravení. 

Protože ta scéna. Ta zatracená scéna, které se nemůžu zbavit ani ve snech a při učení faktorové analýzy ji mám pořád před očima, jak….!!!! Jak něžný Sherlock… PANE BOŽE! PROSTĚ! Chápete, co jsme to právě viděli??? Jak důležitá tahle scéna byla????? Prostě JOHN! John, který je synonymem emoční zácpy, který na sebe klade neuvěřitelné nároky, který nepřijme pomoc, ale je ochoten ji vždy poskytnout. TEN John, který se před nikým doposud v seriálu emočně neodhalil a i když byl sám, tak své pocity brzdil a skrýval!!! TEN John, který si zakryl obličej, když plakal před Sherlockovým hrobem, a po pár vzlycích toho nechal, protože si nedovolí takhle otevřeně projevovat emoce a slabost!! TEN John, který zdrhá a mění téma, jakmile dojde na nějakou otevřenou konverzaci o pocitech (Strašlivá nevěsta byla výjimka, protože to byl John v Sherlockově hlavě). TENHLE JOHN OTEVŘENĚ KONFRONTOVAL SVÉ PODVĚDOMÍ PŘED SHERLOCKEM. CHÁPETE TO? Před všemi ostatními lhal, že Mary vidí (což je mimochodem pro období truchlení naprosto normální, vidět toho, kdo vám zemřel), ale pak se na ni najednou obrátil a vyslovil něco hluboce osobního PŘED SHERLOCKEM. Přiznal se, že chtěl víc, že pořád chce víc (hned po velmi vášnivém proslovu o tom, že člověk se musí chopit příležitosti dokud může, protože zmizí, než se naděješ)!!! PŘED!!! SHERLOCKEM!!! A pak!!! A PAK!!! SE PŘED NÍM ROZPLAKAL!!!!! CHÁPETE TO??? JOHN, který byl celou tu konverzaci jednou nohou ze dveří, ale vždycky se vrátil, dokopal sám sebe, aby se Sherlockovi otevřel, a potom zůstal. A dovolil si PROJEVIT ZRANITELNOST!?!?! Donutil se „být člověkem“ a přiznat, jak moc má v hlavě zmatek z citů, které chová k Sherlockovi, a pocitů vyvolaných Marryinou smrtí?!?!?! A POTOM! Když k němu Sherlock  přišel a *polkne* objal ho, tak NEUHNUL, NEZASTAVIL HO, NESTÁHNUL SE ANI NEODEŠEL!!!! TO JE TAK HROZNĚ DŮLEŽITÝ!!! Protože John, který nikdy nepřijme ničí pomoc, přijal Sherlockovu pomoc!! A co víc, přijal Sherlockovu útěchu?!?!!? (Tak něžně ho objal ???!!!!!!!!!!!!!!!) Protože je to takové, jaké to je (jak řekla Josie, nádherná báseň od Ericha Frieda z básnické sbírky Pád do slova). Prostě je to tak, jak to je. Nejde s tím nic udělat, ale jde to přijmout. A John to přijal. Přijal to, že je zamilovaný do Sherlocka a vždycky byl. A že možná propásli svou šanci, ale možná taky ne? Protože Láska zvítězí?!

Takže teď jsou oba připravení. John si v téhle epizodě prošel neuvěřitelným vývojem. Z uzavřeného muže, který potlačuje své emoce a odmítá si přiznat, co se v něm děje, se vyklubal (jako krásný motýl) nový John Watson, který se před někým otevřel (stal se zranitelným), přijal jeho pomoc a přiznal si své city k Sherlockovi, ale hlavně se s tím rozhodl něco udělat!!!! Což je… WOW. To je fakt velká věc. John právě dosáhl vrcholu svého emočního vývoje v rámci téhle dějové linie (protože nejen Sherlock se tady má co učit a jak emočně rozvíjet). A teď jsou oba skutečně připravení na to si upřímně říct co k sobě cítí. Takže se připravte. Příští epizoda bude NÁŘEZ!

Ještě se chci ale zastavit u něčeho jiného. Po prvním i druhém díle jsem viděla na tumblr hodně zklamaných reakcí a lidi „ztráceli víru“ v Johnlock a TJLC. A teď koukám, že to neminulo ani české fanoušky. 

Nejdřív jsem nemohla pochopit proč, pane bože, vždyť nám postupně vyšlapávají cestičku až k vytouženému polibku/milostnému vyznání, které všechno ztvrdí oficiálně. Vždyť už teď je tam plno textu (nejen podtextu), který mluví jasně (Mary: „Muže, kterého oba milujeme.“). Copak mají lidi ještě pořád heteronormativní klapky, že je rozhodí zmínka o Irene, která má v narativu naopak úplně opačnou funkci? Ale potom jsem si uvědomila, že tohle je jen symptom něčeho mnohem většího. A tím je queerbaiting a zklamání.

Přesně tak. Jsme totiž hladoví po reprezentaci, po (šťastných) příbězích lidí, jako jsme my, a s nadějí se chytáme každé potenciální kapky naděje na dobrou reprezentaci v médiích. Takže když potom zase a znova přichází zklamání, není se co divit, že tolik lidí už prostě přestává doufat. To je naprosto pochopitelné a myslím si, že my všichni to známe. Když se po sté něco nadějného ukáže jako queerbaiting, člověk už nemá sílu po sto jedné ani doufat.

Queerbaiting je tak neuvěřitelné zlo z tolika důvodů… Nebudu se tu teď rozčilovat, protože tohle je na celý nový příspěvek. Ale je to zlo a je to nefér. 

Sem tam sice dostaneme nějaký ten drobek, aby se neřeklo, ale to není dost. To nikdy nebude dost. Protože my chceme víc. My si zasloužíme víc! A Johnlock je v porovnání s tím, co známe, celý bochník gay chleba (asi jsem nezvolila úplně šťastnou metaforu, ale teď už u ní zůstanu). A zvlášť teď, když už ho máme skoro před nosem, je náš hlad o to větší a naše zklamaní o to silnější. 

Jenže oni nám ho vždycky plánovali dát až těsně před koncem. Hrají hodně dlouhou hru a hrají ji tak dobře, aby obelstili hetero a/nebo příležitostné diváky, že tomuhle klamu podléháme někdy i my. A to je pochopitelné.

Kamarádi, přátelé, nezoufejte. Naše vytoužená odměna je skoro na dosah. Všechny důkazy už přeci znáte. V nových dílech jsme dostali jen nové přísliby a vývoj postav správným směrem. Podtext se stává textem. Operace Johnlock má pořád zelenou. Neviděli jsme nic, co by tomu bránilo. Takže se zhluboka nadechněte, dejte si teplý čaj, přečtěte nějakou fanfiction a užijte si těch posledních pár dní, které zbývají do oné památné chvíle. V neděli přijde ten bochník gay chleba a budeme moct začít hodovat. Protože to všechno bude jen začátek. Já to vím, oni to vědí a vy to víte taky.

Jak řekla Rebekah ve svém posledním videu před začátkem čtvrté série: Připravte se, protože brzo už nebudete muset jen věřit. 

- Štefka

[lenkabenka]

. a kdy teda budete mít to druhý?.

Narodí se dítě. Je to krásný okamžik, všichni si oddychnou a jsou rádi, že porod dobře dopadl. O několik dní později se maminka vydává poprvé na dobrodružnou cestu s kočárkem do DMka pro další poporodní vložky. Potkává známou ze základní školy. Moc se spolu nevídají, vlastně si ani není jistá, že ví, jak se tahle známá jmenuje. A po chvíli ta známá, co se možná jmenuje Katka nebo taky Marcela, upře oči na tuhle novopečenou maminku a naprosto vážně se jí zeptá:” A kdy budete mít druhý?” TAK TY VOLE? Katko nebo Marcelo, seš úplně debilní?! 

No, to byl jenom takový dramatický úvod do tématu druhého dítěte. Opravdu mezi námi existují takoví lidé, kteří jsou schopni tuhle otázku položit ženě, který se ještě ani nevstřebaly stehy po nástřihu. Copak není všeobecně známý fakt, že když žena porodí, tak automaticky proklamuje, že UŽ NIKDY NEBUDE RODIT? Pak teda přijde matka příroda, položí si ruce na boky a potutelně se usměje, pak vezme do ruky něco jako měli Men in Black, vymaže ženě paměť a ona pak, za pár let, chce druhé dítě a jde ho s odvahou porodit, páč tu bolest už zapomněla. 

Přiznám se, že jsem se v životě též zeptala, zda někdo plánuje druhé dítě. Věřím, že to nemuselo být v tu chvíli třeba vhodné, možná jsem zvolila špatnou chvíli, nebo také ne, netuším, ale pokud ano, zpětně se za to hluboce omlouvám. Co jsem ale rozhodně neudělala, pokud se mi dostalo záporné odpovědi, bylo zvolání typu: “Ježišmarja, vždyť bude XY sám, jedináček, to je hrozný, že nebude mít sourozence.” 

Malej L. již dávno překročil věk, kdy bych měla (dle norem společnosti) pomýšlet, nebo spíše aktivně pracovat, na druhém potomkovi. Věkové rozmezí mezi malým L. a naším druhým, imaginárním, dítětem se zvětšuje mílovými kroky. V některých ohledech je to již v pytli, už je to příliš velký věkový rozdíl, už si spolu nevyhrají, došlo k velkému zanedbání v oblasti reprodukce druhého sourozence. Jenže pokud matka příroda nepřijde k nám před barák, nepromne si ruce a nerozhodne se, že mi ukáže, když se takhle rouhám, a říkám, že druhé dítě nechci, tak prostě…mít druhé dítě nebudu. 

Nespočítám na prstech obou rukou, kolikrát se mi dostalo shovívavého pohledu a věty: “Však uvidíš, to přijde…”, kdykoliv jsem někoho ujistila, že opravdu druhé dítě neplánujeme. 

Pochopitelně si uvědomuji, že tím pádem malej L. bude už navždy jedináček. Podle hluboce zakořeněného přesvědčení některých lidí bude tím pádem rozmazlený, neschopný se dělit, přemotivovaný a tak dále. Taky se nebude mít v životě o koho opřít (rodiče, prarodiče, ostatní příbuzní a přátelé se nepočítají). Upřímně nevím. Stát se to asi může, přeci jenom je tohle naše jedno dítě celej můj vesmír, takže hele, asi trošku rozmazlenej bude (ale jenom trošinku, budu se snažit, aby to bylo opravdu jen úplně zanedbatelná míra rozmazlenosti). Když se podívám na argumenty lidí, co jsou rozhodně pro to, abych já měla dvě děti, i když se zatím ani jednou nezmínili o tom, že mi je budou obě hlídat a financovat jim studia, takže nevím, proč je to pro ně tak důležité, tak je to asi takhle.

Dítě má celoživotního parťáka. Pravda a taky trochu kec. Znám několik lidí, co mají sourozence, ale rozhodně z nich nejsou v dospělosti kámoši, co spolu tráví víkendy nebo dovolené. Pro mě není to, že mám sourozence, záruka toho, že si v dospělosti nebudu připadat sama. Na druhou stranu znám lidi, co sourozence mají a opravdu se milují a tráví spolu dobrovolně čas. A to je moc hezký a moc jim to přeju. 

Dítě si má s kým doma hrát, rozvíjet se. Máma si tak vypije horký kafe. Win Win! Malej L. Je takovej zvláštní pavouk, dovede si sám vyhrát i několik hodin v kuse. Zároveň miluje děti a rád je součástí týmu, i když zpočátku je spíše pozorovatel a v tichosti si po straně nacvičuje střílení pavučin po ostatních dětech…chodí do školky, má kamarády, se kterými se pravidelně vídá. Navzdory svému věčně špatnému svědomí kvůli čemukoliv, jsem v tomhle v klidu. Malej L. se socializuje celkem obstojně.

Je nasnadě se “pokusit” o holčičku, abychom měli “páreček”. A co když to bude zase kluk? Obávám se, že na tuto oblast se reklamace nevztahují. Navíc, je sourozenecký pár méněcenný, pokud se nejedná o chlapce a dívku? Moji rodiče se pořád sem tam ptají, jestli teda s tou hočlčkou nemají počítat, že by si ji fakt MOC přáli. A vypadají zklamaně, když jim řeknu, že ne. Ostatně, je nasnadě přepokládat, že zrovna mně by se narodil další chlapík a nebo rovnou dvojčata. ALE! Kdyby prostě náhodou se to stalo, tak je mi opravdu jedno, jakého pohlaví to dítě je. Hlavně, že je zdravé. Pokud se někdo pouští do plození dalších potomků proto, že chce od každého pohlaví jeden kus, tak to je fakt smutný, ale asi ne nepochopitelný, nevím, neodvažuji se soudit. Každopádně mě tenhle scénář nechává chladnou. Jsem naprosto smířena s tím, že nebudu plést copánky, nakupovat všechno s Elzou a Annou a tak. 

Velkej L. se tomu nebrání. 

Tohle je takový ošemetný. Ale je fakt, že velkej L. by se nezlobil, kdybychom měli další dítě. Zároveň ale respektuje, že já nechci. A to je pro mě ten nejvíc nejdůležitější argument. To, jak to máme my dva. Koneckonců, my dva se o naše dítě/děti musíme starat, finančně je zajistit, vychovávat, milovat, vést…nikdo jiný to za nás neudělá. 

V neposlední řadě si pojďme jenom tak pro sichr říct, že někdy to je strašně netaktní se ptát lidí na to, zda hodlají počít. Ať už první nebo druhé nebo další dítě. Asi každý z nás se někdy zeptal, jak říkám, i já to udělala a to jsem sama někdy otrávená, když se na to někdo ptá mě. Nevím, proč to tak je. Proč nás zajímá, jestli budeněkdo, jehož život nežijeme, mít dítě. Pokud se nejedná o multimiliardáře a my mu to dítě hodláme unést a pak toho člověka vydírat, tak prostě nevím, proč by nás to mělo zajímat. Jenom mějme na paměti, že někdy se to opravdu nehodí. Navíc, pokud už se tedy zeptáme a dostane se nám záporné odpovědi, nebuďme z toho v šoku a nemějme potřebu to tomu člověku vymlouvat nebo ho snad shazovat. Ano, i to se děje. Někdo skutečně má potřebu druhé lidi stigmatizovat za to, že si vědomě zvolili nemít dítě/děti. 

Co se mě týče, tak se z téhle otázky nehroutím, už mě ani nenervuje a když se mě na to zeptá někdo, koho sotva znám, tak mi to připadá spíš k smíchu. Nikdy nevíme, jakou cestou dotyčná zrovna prochází a co ji vede k tomu dítě mít nebo nemít. Tak se nejprve nadechněme a místo věty typu:”Ty jo tak malej bude jedináček, to je smutný” řekněme: “A tak nedáme Prosseco?…”

Doufám, že jsem tímhle tématem nezasáhla citlivé místo někomu z vás, kdo tohle čtete. Uvědomuji si, že se asi rouhám. Někdo dítě velmi chce, touží po něm vším svým bytím, ale nejde to a já tu mluvím o tom, že už žádné nechci. Jen chci objasnit, že si uvědomuji, že to může znít hrozně. Ale je to prostě moje pravda, moje realita a tu nemohu popřít. Jsou ženy, které zcela a přirozeně nasednou do role mámy a je jim dobře, neumějí si představit, že by mámou nebyly. Já osobně si nedovedu představit, že bych nebyla mámou malýho L. Jsem celou svojí existencí jeho máma, a to jsem si vědomě zvolila a věřím tomu, že i on si mě vybral. A tak mě má. Mámu, která to mateřství občas fakt nezvládá a všechno co dělá, je tak nějak napůl a na hovno. Jsou ženy, které milují být matkami, které mateřství naplňuje a které se obklopují dětmi, tvoří velké rodiny a dávají jim ze sebe to nejlepší. A pak jsou mámy, jako jsem já. Mají jedno dítě a milují ho vším, čím jsou. A další už nechtějí, protože cítí, že na to nemají. Že takhle je to správně a dobře a prostě to stačí. 

Takže, závěrem. Mám jedno a víc nechci. A kdyby náhodou byly dvě, tak dobrý, mělo to tak být a přijmu to s díky a pokorou. A když bude pořád “jenom” jedno, tak je to matematice navzdory to největší a nejvíc dostačující číslo, co znám. 

[autoring]

Když se na tohle auto podíváte zvenku, asi byste si řekli, že jde o nádherný veterán. Jenže to byste se hrozně spletli. A poznali byste to hned, jak by auto nastartovalo anebo byste se podívali pod kapotu.

Klasický Mercedes-Benz W111 je na pohled krásné auto, které ve své době patřilo mezi to nejlepší, co jezdilo po silnicích. Pod kapotu limuzíny jste mohli mít maximálně řadové šestiválce, ale kabriolet nebo kupé mohly mít vidlicové osmiválce. Ale co když chcete opravdu plnotučný osmiválec? Řešení existuje.

Německá společnost Mechatronik Engineering z Pleidelsheimu totiž pod kapotu tohoto nádherného kupé nainstalovala atmosférický vidlicový osmiválec AMG s objemem 5,5 litru. Motor s výkonem 265 kW/360 koní pochází z mnohem novějšího roadsteru Mercedes-Benz SLK 55 AMG generace R171, která sjížděla z výrobních linek mezi lety 2004 až 2010. Společně s tím je tu i automatická převodovka 7G-Tronic, ale i systémy jako ABS a protiprokluzový systém, které v roce 1970, z něhož původní kupé pochází, ještě neexistovaly. Jsou tu i mnohem výkonnější, moderní brzdy.

Aut vzniklo mnohem více, jen ve videu uvidíme jedno, a ve fotogalerii další dvě. Všechny úpravy jsou ale navíc podle Mechatronik Engineering vratné, takže pokud budete chtít auto prodat jako veterán, nebude problém.

Příspěvek Krásný zachovalý veterán? Ale kdepak, je to šelma s motorem AMG V8 5.5 litru pochází z auto-mania.cz

[zlomenesrdickosirotka]

Milý L, část druhá

Když si to tak uvědomuji, jsou to mé první prázdniny bez tebe. Aspoň tedy od té doby co se známe. Jen jedny prázdniny jsme se neviděli za tu dobu, ale to jsme si vynahradili hned v září. Je to zvláštní, byla jsem na to zvyklá že se posledních 5 let vídáme 1-3x za rok. Jo 1-3x, nikdy víc.

A letos? Je to moje "chyba", že se tak nevidíme. Neřekla bych vyloženě chyba, ale oba víme jak to myslím. Vymazala jsem si tě ze života, abych konečně mohla zapomenout. Abych se mohla jednodušeji uzdravit ze všeho, co mě trápí v mé hlavě.

Ale jak nad tím občas přemýšlím, možná to mělo ještě jeden drobný důvod.

Vždycky, ale absolutně vždycky, jsme se nejvíc bavili, když jeden z nás ukončil nějaký vztah, nebo tak něco.

Jen si vzpomeň, vždycky jsi šel za mnou, když ses rozešel s někým. A nejenom to. Kolikrát jsi mi psal zajímavé věci i když jsi s tou slečnou byl. Já na tom nebyla líp. Po prvním klukovi jsem brala za osud to, že ses se svojí přítelkyní rozešel v skoro stejnou chvíli. A po druhém? To už nebylo jen psaní 24/7 a možná kouknout nějaký fajn film. Vůbec si nestěžuji. Ukázal jsi mi, že život má smysl, že sex umí být krásný, že i po několika letech známosti si můžu připadat, jak když je to vše jen začátek a hlavně, že i kluk se ke mně může chovat mile. Obzvlášť i když není můj. Musel jsi tušit, že mi ten vztah dal opravdu zabrat.

Jenže teď to bylo všechno jinak. Od okamžiku, co jsem tě viděla naposledy, co jsem od tebe dostala úplně tu nejposlednější pusu, mi pomalu docházelo, že moje láska ti je asi vážně trochu zbytečná. Že by musely být hodně silné erupce na sluníčku. Tím pádem to všechno postupně ustalo. Už jsi nebyl ten, na kterého jsem myslela každé ráno, během dne a hlavně večer při usínání, kdy jsem byla zvyklá si tě představovat, jak ležíš vedle mě a objímáš mě. Už jsi nebyl ten, na koho jsem myslela při nějakém okamžiku a těšila jsem se, až ti o něm budu vyprávět. Zkrátka jsi už nebyl ta osoba, které jsem schopná dát všechnu lásku co mám.

Jenže pak se objevil K. První kluk po tobě, ke kterému jsem dokázala cítit tolik. Asi ne úplně tolik, ale vím, že to bylo vážně hodně a netrvalo by dlouho, aby tě nahradil. Kdyby mi nezlomil srdíčko. A tady vzniká ten další drobný důvod.

Vždycky jsme se nejvíc bavili, když jeden z nás ukončil nějaký vztah, nebo tak něco.

Vždycky jsme se k sobě vraceli. Jenže tentokrát jsem byla už vážně neskutečně zničená. Moje psychické zdraví, se hrozně zhoršilo a já bych nezvládla se k tobě vrátit.

Asi.

[makeupyourworld]

ZOEVA - LUXE COMPLETE SET

Aloha! Jak víte, dlouho jsem sháněl nějaké nové a kvalitní štětce. A tak jsem začal brouzdat po internetu, tentokrát po internetovém obchodě s názvem DHgate. A co jsem na tomto asijském eshopu našel - 15 dílnou sadu štětců s názvem “Luxe Complete Set” od značky Zoeva Cosmetics. Jaké jsou štětce z této “fakeové” sady? Čtěte dál! :)

Jak jsem již zmínil, sada obsahuje 15 štětců, z toho jich je 5 určených na obličej a zbylých 10 na oči. Sada je uskladněna v hezké taštičce s logem Zoeva a se dvěmi, poměrně velkými kapsami uvnitř. Sada se dovnitř vejde bez problému a ještě zvládnete přihodit nějaké extra štětce navíc. Co se týče balení tudíž nemám žádných výtek!

Teď si rozebereme štětce, hezky jeden po jednom! Chci jen podotknout, že i přesto, že mají štětce uvedeno “na co jsou určeny”, jenom VY rozhodnete, na co je opravdu použijete. Pokud se vám tvářenka nanáší lépe štětcem na rozjasňovač, proč ne?! Je to jen a jen na vás! Ale teď už pojďme na jednotlivé štětce!

101 - LUXE FACE DEFINER:

Štětec určený především na pudr, tvářenku a nebo bronzer/kontury. Já osobně s ním hrozně rád pudruji, protože je krásně jemný, opravdu huňatý a úžasně nabírá produkt. Hned vám prozradím, že tento štětec je můj nejoblíbenější z celé sady. Naprosto dokonalý!

102 - SILK FINISH

Štětec určený na zapracování makeupu, typický “buffer”. Makeup se s ním zapracovává velmi pěkně a zanechává krásný finish; neubírá na pigmentaci a krytí makeupu. Za mě super, jen by mohl být o trošičku hustější, jinak ale fajn.

105 - LUXE HIGHLIGHT

Tentokrát štětec určený na nanášení rozjasňovače. Taky fajn štětec, jen tento konkrétní by zase nemusel být tak hustý. Přeci jen s rozjasňovačem se musí opatrně a vzhledem k hustotě štětin hrozí to, že to přeženete.

126 - LUXE CHEEK FINISH

Štětec určený na nanášení tvářenky, bronzeru a rozjasňovače. Zcela upřímně mi tento štětec moc nevyhovuje. Je velmi hustý, ale jeho tvar je prostě zvláštní. Na tvářenku určitě ne, možná na hodně definované konturování, které byste pak museli stejně dlouho ztrácet. Toto můj favorit opravdu není.

142 - CONCEALER BUFFER

Opět název napovídá, tento štětec je určený na zapracování korektoru. Ať už pod oči nebo kdekoliv jinde na obličeji, štětec je naprosto super. Krásně hustý, produkt hezky zapracuje; nemám jedinou výtku.

221 - LUXE SOFT CREASE

221 aneb klasický “blendící” štětec. Produkt hezky ztrácí a pracuje se s ním moc hezky. Je méně hustý, ale to ničemu nevadí.

224 - LUXE DEFINED CREASE

Preciznější varianta předchozího štětce, 224 je menší blendící štětec, díky kterému se krásně dostanete do všech ohybů oka. Za mě super detailní pomocník.

227 - SOFT DEFINER

Tento poněkud plochý štětec je ideální na ztrácení spodní linky, alespoň tak ho používám já. Je docela dost velký, takže s ním zvládnete ztrácet i na horním víčku; pokud vám nejde o nějakou větší preciznost. Hezky huňatý a jemný, za mě také super.

228 - LUXE CREASE

Další blendící štětec, hustší než zmíněná 221. Pracuje se s ním hezky; asi není co dodat.

230 - LUXE PENCIL

Tento štětec má být “tužkový”, ovšem jeho tvar tomu moc neodpovídá. Spíš se jedná o takový hustší blendící štětec, který je poměrně malý. Tento štětec je tudíž takový....nic moc.

231 - LUXE PETIT CREASE

Nejpreciznější z blendících štětců této sady. 231 se dostane kamkoliv, je krásně hustá a nádherně sbírá pigment. Pracuje se s ní velmi hezky a jednoduše. Za mě jeden z nejlepších očních štětců této sady.

234 - LUXE SMOKY SHADER

Opravdu velký, huňatý štětec. Já ho velmi rád používám na spodní linku, i přes jeho velikost. Je skvělý na ztrácení a opravdu dokáže ztratit cokoliv.

315 - FINE LINER

Jeden z nejpraktičtějších štětců které vlastním. 315 jsem poprvé zakoupil ORIGINÁLNÍ, a to v Makeup Institutu v Praze (VELMI BRZY vám také přinesu srovnání této repliky a autentického štětce). Tato replika je dost dobrá. Díky zakřivení se s ní skvěle a VELMI jednoduše maluje linka nebo jakákoliv preciznější práce. Za mě GENIÁLNÍ štětec.

317 - WING LINER

Štětec primárně určený na linky, já ho však používám na obočí. Zkosený štětec, který má velmi pevné štětiny, tudíž je na obočí opravdu super. Precizní a zkrátka super.

322 - BROW LINE

Tento štětec je určený na obočí, což zcela upřímně, nepochopím snad nikdy. Zkosený sice je, ale je extrémně hustý a zkrátka moc velký na to, aby byl vhodný na nějaké preciznější domalování obočí. Já ho však rád používám při aplikování stínů na spodní linku oka, tam se opravdu štětec osvědčil.

A teď shrnutí! Štětce jsou kromě pár výjimek naprosto super. Nepelichají (už mají za sebou několik praní a všechny přežili), drží si tvar, štětiny jsou velmi jemné (hádám, že z 90% je to syntetika) a pracuje se s nimi velmi hezky. Jediná maličkost je to, že se postupně “ničí” nápisy na jejich rukojetích, s tím se ale nedá nic dělat.

Štětce, jak jsem zmínil, byly zakoupeny na stránce DHgate za 300 Kč a celá sada do ČR dorazila zhruba za měsíc. V porovnání s originální sadou, která stojí 125 eur (zhruba 3233 Kč), je to opravdu markantní rozdíl. Samozřejmě, že štětce nejsou zcela identické originálu - ty bývají podstatně větší. Ale kvalita štětců je jinak naprosto super, jejich celkové provedení také a zkrátka, za tuto cenu je to úžasný nákup!

To by bylo pro dnešní velkou recenzi všechno! Doufám, že se vám líbila a ve středu se na vás zase těším s dalším článkem! Aloha! :)

Pozitiva:

cena

množství štětců

kvalita

velmi příjemné štětiny

praktická taštička

Negativa:

některé štětce jsou pro mě nepoužitelné

některé štětce jsou oproti originálním podstatně menší