#křížovky

[koldakovo]

[alexvacice]

Je mi 60 let, ve volném čase luštím křížovky, čtu a vyšívám. Moji hudební idolové jsou Matuška, Hegerová a Pepíček Zíma. Vlastním i jejich elpíčka. Nosím svetry a květovaný šaty. Žiju ze sluníčka a černého čaje a v roce se nejvíc těším na květy na Petříně a rajčata v létě. Je mi 19 let.

[complaining-singularity]

to že se účetní odmítaj přizpůsobit změnám sem si už zvykla a ty jejich pojebaný razítka na účtenky musím dávaj i když už asi 5 let nejsou potřeba a všecko info z razítka je na začátku tej blbé účtenky a já tu jen plácám razítkovou barvu

co nechápu je když se po mě razítka dožadujou důchodkyně který co vím tak to nenosí žádný účetní na proplacení ale protože je to pro sousedku či koho. na dva nákupy samozřejmě, nedej bože že by ty její tuhy do propisek byly na stejném lístku jako ty pro tu druhou že ano. což mi zpomaluje celej proces a už se dělá fronta jak debil protože proč to sfouknout naráz

to sou důchody tak malý že bába odvedle nevěří že ty blbé propisky na křížovky fakt stály 15 korun

dopiči kurva to razítko je u kasy pro dodavatele zboží že sme to převzali, ne pro vaše nákupy, vám je to k hovnu

[emocionalniprostitutka]

#6

“Víš, asi dostaneš punc ‘přítelkyně’, ale nechci, aby to byl na tebe tlak”, říkáš mi, když jsem kývla. Jedem na Silvestra za tvým bráchou a kamarádama. Na skok.

Odjíždíme a ty jsi rád, že jsem zvládla místnost plnou cizích lidí, protože chápeš, jak lidi nezvládám. Střízlivá. Protože zpátky řídím já.

Dojedeme k tobě a dáme si lajničku.

Zalije mě klid. Povídáme si a ve vzduchu je laskovost. Nebo methylendioxymethamfetamin.

Gin. Lajna. Sex. Křížovky.

“Jsem zadanej?”

“Ehm… hm?”

“Ptám se tě, prostě odpověz. Jsem zadanej?”

“No tak asi jo”

Od ucha k uchu se usměješ.

Ve vzduchu je laskavost.

[zlutyzakaznik]

Tři roky s virem

(13. 3. 2023) Vzestup a pád “včeličky”.

Dnes již legendární inzerát Ministerstva zdravotnictví v MF Dnes či Právu vystihuje dva roky, během nichž se realita stala dezinformací a státní lež urputně hájenou “pravdou”.

Zítra tomu bude přesně 1095 dní, co Babišova vláda navzdory předchozímu ujišťování přes noc ochromila společnost a odstartovala největší polistopadovou krizi, s jejímiž důsledky se budeme potýkat řadu let, ne-li napořád.

Nejpozději od října 2020 se jasně ukázalo, že nejde primárně o problém zdravotní, ale politický a ideologický, který po dvou letech zmizel z denní agendy a médií jen proto, že jej zastínila neobhajitelná Putinova agrese a dopady dlouho chystaného energetického rozkolu.

Protože o celé “cause” bylo a ještě bude napsáno nekonečně mnoho, rád bych se na tomto místě formou několika bilančních odrážek zastavil u momentů, jež mi v paměti utkvěly nejvíc a které se více či méně dotýkají kávy a gastra.

Pro instagramové storíčko jsem si ofotil mezinárodní očkovací průkaz, kde mám od roku 2008 vakcinaci proti břišnímu tyfu, žluté zimnici či žloutence typu B, a ejhle: nedlouho po jeho vydání to Zuckerberg et al. zaregistrovali a přidali nevyžádaný odkaz na webové stránky WHO. :-(

1) Skoro všichni to přežili. (Aspoň v Brně.)

Samozřejmě neznám situaci hospod a restaurací v malých obcích, ale jak v Brně, tak oblíbených letních destinacích (Hradec Králové, Zlín, Prostějov a další) za poslední tři roky kaváren nijak neubylo. Právě naopak. A když se člověk podívá na místa, jež nebudou na prvním místě typického turistického itineráře (Sušice, Nový Jičín nebo Hranice na Moravě), užasne nad množstvím míst s kávou i dalších gastro podniků. 

Od prvního bilancování podniků uzavřených v Brně uplynul rok a půl a při ohlédnutí za Prvními dojmy 51 až 77 se ukazuje, že skončily takřka výhradně provozy, ke kterým jsem byl od počátku skeptický a/nebo se tyto nelišily od mnoha delší dobu fungujících podniků. Jsou jimi například:

Horus, Yasmina Bistro Brno, Tommy’ Donuts, Čatný (Southern Affairs), Sly Fox Bistro 02 (Alfa Pasáž), Larva Mola, Pablo Escobar Bistro/kebab (Štefánikova čtvrť), Máří, Bonjour Bar Brno (Veveří), Caffee 26, V žitě, CyberGame Coffee & Bar, Na Laně Café, Gattamelata (restaurační část), BHAR, Nostresso, dvoje Cattani nebo Mooi.

Ze služebně starších pak uzavřely (bez nároku na úplnost) Akvárna, U Valáška, Sborovna, Vinárium, STOReY, TAP Room a zhruba desítka hospod napříč městskými částmi. 

Další a okrajovou skupinu tvoří místa, jež jsou dlouhodobě k pronájmu a/nebo střídavě resuscitována (U Karla, první Cattani, restaurace na Jakubské, Mirofarma Jakubské náměstí apod.).

Šatní bloky, šanony, kancelářské sešívačky, leporela s krtečkem, Člověče nezlob se nebo křížovky. Zákeřný virus útočil na těch nejneočekávanějších místech...

2) Slabý a nejednotný hlas oboru

Krize ukázala, že gastronomie jako sektor hospodářství nemá dostatečně silné obhájce u politické reprezentace ani v očích veřejnosti, která do značné míry vnímá oblast ve vulgárním zjednodušení coby “nenažrané hospodské s drahým autem”. 

A z určitého pohledu – opakuji, z určitého pohledu – může vývoj posledních tří let této části populace potvrzovat její názor. Brno i další města mají kaváren znatelně víc než před krizí, hospody s Pilsner Urquell v našem městě zažívají renesanci a oddělení kuchařek a gastro příruček v knihkupectvích stále rostou.

Stát si vybral obětního beránka v podobě oborů, které se nemohou účinně bránit (vedle gastra i kultura a obecně malé firmy a živnostníci, jež nedisponují týmy elitních právníků a konexemi na exekutivu) a většina veřejnosti to nejenže akceptovala, ale ještě na ty, kterým obě vlády nezákonně zničily či vážně poškodily podnikání, dštila oheň a síru coby “sobce”, “chřipečkáře” a “dezoláty”. 

Zpravidla z pohodlí a jistoty home office, kanceláře úřadu nebo akademické půdy, kde se bouřilo jen pár odvážných... (viz “angažované” a trapné univerzitní semafory kopírující zprofanovaného PSA a další vládní grafikony, které byly směšné záhy po vydání, protože se jimi neřídila ani vláda). A odpudivé a pokrytecké divadlo na národní i EU úrovni? Škoda mluvit.

Nejednou jsem se setkal s názorem, že stát nemůže nechat padnout firmy zaměstnávající stovky a tisíce lidí, protože tyto mají nakoupeny stroje a technologie za miliony korun a jejich místo by zaujala zahraniční konkurence. Taková argumentace je eticky vadná, protože uměle vyvolané neštěstí malého živnostníka v jakémkoli oboru není o nic menší než u nadnárodního giganta.

A i přes desítky zrušených nezákonných opatření dosud nedošlo ze strany Babišovy ani Fialovy vlády k sebereflexi, omluvě či vyplacení odškodného, jež tak hlasitě coby účinné kompenzační opatření prosazovali zastánci nesmyslných zákazů. V podstatě šlo o nevyhlášenou válku vlády vlastním občanům.

3) Kolaborace

Přinejmenším od března 2020 bylo jasné, že Babiš a jeho vláda usilují o co největší podíl na moci pod záminkou pandemie, která nebyla nikdy oficiálně vyhlášená ani definována – je dramatický rozdíl mezi počtem nemocných a “pozitivně” a problematicky testovaných – a že se opírají o velmi vachrlaté závěry a doporučení provládně orientované části vědecké obce zatímco kritický a objektivní pohled na věc začíná být systematicky potlačován a ostouzen.

Ještě na přelomu let 2021 a 2022, kdy už bylo všem jasné, že jde o trapnou a tragickou frašku vlády a finančně zainteresovaných, se objevovaly podniky, jež s režimem a jeho mediálními platformami kolaborovaly, tedy spolupracovaly víc než musely nebo se dokonce posmívaly těm, co si zachovali realistický náhled na uměle vytvořený a při životě udržovaný problém.

4) “Důvěřuj vědě” a selhání médií

Představa značné části veřejnosti o tom, že vědec je tvor navýsost učený, který nezištně bádá pro blaho lidstva, dostala během “pandemie” vážné trhliny. A je to tak dobře.

Každý, kdo strávil byť jen nějaký čas v akademickém prostředí, potvrdí, že nic není vzdálenějšího pravdě. I tady se, stejně jako kdekoli jinde, daří politice, intrikám, řevnivosti a zlobě a je běžné, že se jednotlivé kliniky, katedry či ústavy dělí na frakce či přímo znepřátelené tábory a jednotliví lidé si jsou schopni do krve závidět cokoli zahraniční cestou a lepším vybavením počínaje a zvýšeným výskytem vlastního jména v médiích konče. 

(Na to, abyste toto zaznamenali, ovšem nestačí denní Bc. nebo Mgr. studium, kde funguje toliko vztah student – vyučující. Člověk nevidí do zákulisí pracovišť fakulty a každodenních procesů na personálním, ekonomickém nebo oddělení vědy a výzkumu. Minimálně je třeba absolvovat aspoň část prezenčního Ph.D. studia a ještě lépe pracovat na hlavní poměr jako THP.)

V Lidlu je svět (už zase) v pořádku. S ohledem na masivní růst cen jsou necelé tři koruny za kus přijatelné. Ale časy, kdy byly roušky běžně v lékárně za 1.30 Kč, se už asi nevrátí. 

Pokud máte štěstí a zabýváte se obory, které slouží primárně intelektuálnímu uspokojení Vás a malé skupiny zainteresovaných osob, můžete být rádi a v duchu děkovat tuzemským i EU daňovým poplatníkům za nepřímou ochotu toto financovat. Nikomu však nezasahujete do pracovního či soukromého života.

V případě covidové krize tomu bylo přesně naopak. Do popředí zájmu médií se dostali nejzdivočelejší, nejbizarnější a eticky nejspornější zástupci akademické sféry, kteří se parafrází slavného Ovčáčkova tweetu záhy začali opájet pocitem domnělé důležitosti, elektrizovat skrze média davy a hlásat vlastní a netolerantní ideologii. Prostě se velmi rychle stali fanatiky a spasiteli republiky.

Od motocyklistů stojících za ministrem Dobešem jsme neviděli tolik trapných a nevěrohodných deklarací a aranžmá, jaké převedli někteří aktéři covidismu. 

Vedle “komanda” ředitelů nemocnic a “fotbalisty” Prymuly k nim z mého pohledu patří i MU, která nejenže přinesla společné prohlášení děkanů (ano, i ti mají nadřízeného, rektora), ale také se chovala zjevně protiprávně ve vztahu k “očkování.”

Naprosté selhání předvedla česká mainstreamová média, jež svou zlostnou a štvavou rétorikou až příliš často připomínala nejtemnější doby Rudého práva a další projevy komunistického režimu. A bohužel i “majáky veřejnoprávnosti” jako Český rozhlas a ČT prokázaly děsivou servilnost vůči Babišově i Fialově vládě. 

Tři roky od začátku krize a takřka dvanáct měsíců po skončení nesmyslných opatření se celá věc jeví jako horečnatý a nepříjemný sen, na který by mnozí velmi pravděpodobně nejraději zapomněli. 

Ale pokud prožité záhy vybledne v individuální i kolektivní paměti, není vyloučeno, že se o něco podobného česká i další vlády pokusí znova. A pak budeme moci plně a ve vší hořkosti docenit výstižný výrok Antonia Gramsciho: 

Historie učí, ale nemá žádné žáky.

[michalrejzek]

“Já a moje sestra luštíme křížovky” náhoda, xerox, akrylový fix na papíře 140 x 183 mm 2023

[zababova-pomsta]

Jak jsem byla ve třídním kultu. Dvakrát.

1. druhý stupeň základní školy:

Akt 1: Můj spolužák je zkoušen ze zemáku. Padne otázka: „Co ovlivňuje růst plodin?“ Učitel, vida žákova prázdného pohledu, se mu snažil napovědět: „No, tak přece nemůžeš pěstovat mandarinky u nás na fotbalovém hřišti“. Spolužák ožil: „Ale můžu!“ Na což mu bylo odpovězeno: „Jo, tak já si počkám a pak mi je tady vyskládáš.“

Akt 2: Měli jsme si na občanku vybrat sektu a udělat o ní prezentaci. Výše zmíněný spolužák místo toho založil svoji a rovnou nás naverboval. Hlavní náplní bylo uctívání mandarinek. Vůdce kultu se nazýval Šáha. Dlouhodobý cíl byl nashromáždit mandarinky, vydělat na nich, odstěhovat se do Svazijska a být bohatý. V nějakém bodě jsme měli dát pár mandarinek tomu zeměpisářovi. Nutno dodat, tak daleko jsme se nikdy nedostali. Ale přejmenovali jsme třídní skupinu na Messengeru na Šáhovy mandarinky a na počítači ve třídě jsme nastavili jako tapetu mapu Svazijska. A Šáha dostal z občanky jedničku za kreativitu.

2. první ročník gymnázia. rok 2021

Distanční výuka. My – zmatení prváci. Probírali jsme na biologii řasy. Jeden úkol spočíval ve rozdělení se do skupin a vyplnění křížovky. Jedné ze skupin vyšlo v tajence CHČAMYS. A oni to nepřepracovali, i když to bylo očividně blbě a jeli dál. Mé osobě to přišlo tak vtipné, že jsem se rozhodla přijmout našeho pána a vládce Chčamyse za svého spasitele. Přátelé, já to měla promyšlený. Já měla lór.

Rychlá lekce z mytologie: Chčamys je bohem řas a vůle k životu. Na zemi na sebe bere podobu Mary River turtle, která se vyznačuje tím, že dýchá svými genitáliemi.

(Pozn. ta želva fakt existuje.)

Dokonce jsem stáhla omalovánku egyptského boha Sutecha, vybarvila ho zeleně a prohlásila ho za Chčamyse. Celou hodinu matiky to zabralo. 

Na distančce jsme se po messengeru vždycky domlouvali, koho obřadně obětujem, aby nás Chčamys vyslyšel a nepsali jsme písemku. Bohužel tenhle kult nějak po návratu prezenční výuky odezněl. Ale byla sranda.

[kralovna-ne-stesti]

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaký by to bylo, kdyby nikdy nebyly vynalezeny mobily?

Telefonování přes pevnou linku, v domluvenou dobu. Telefonní budky pořád na ulicích.

Dopisy a pohledy.

Fotky ve foťáku, vyvolávání filmu.

Takový ty malý herní konzole na jednu, dvě hry, co měl každej na záchodě.

Počítač na důležitý věci.

Kalkulačka v každý domácnosti.

Papírový mapy a ty gps obrazovky v autech, který měli jen lidi, co byli bohatý.

Zlatý stránky, encyklopedie, křížovky.

Tištěný noviny na zprávy.

Kalendáře na zdi každý rodiny s poznámkami všech členů. Takže taky všichni viděli, komu se co děje v životě.

Volkmeny, diskmeny a empétrojky na hudbu. Kazety a cédéčka. A na klipy telka.

Míň kontroly, víc důvěry. A komunikace.

Soukromý.

Deskový hry, karty, soutěže. A ne jen na oslavě nebo na Silvestra.

Knížka před spaním. Místo sociálních sítí nebo her.

Víc času. Na všechno. Víc vnímání. Všeho. Protože ty věci, ty mobily, nám pomalu přirůstají k tělu.

Nemůžu si pomoct. Mobil je ohromnej vynález. Multifunkční, všestranná a neskutečně užitečná věc. Ale. Nechali jsme se jimi ovládnout a pohltit. Úplně. A já si nemůžu pomoct, ale když jsem byla dítě, tak prostě nebyly a počítače byly velký, hlučný a pomalý, připojení k internetu přes pevnou linku drahý a nic moc se na nich dělat nedalo. A tak jsme praktikovali všechno, co jsem psala. A bylo to boží. Skvělej život. Báječný dětství.

Chybí mi to. Tyhle netechnický, obyčejný časy.

[kocourmokroocko]

Jestli mi něco chybí na dětství, je to takový to pohroužení se do knihy, kdy nezbývá jediná mozková buňka, co by zřizovala píárko mezi vámi a okolním světem. Jednou jsem na rodinné dovolené v Egyptě seděla sama v hotelovém pokoji a četla si Lovce jaguárů, zatímco máma s babičkou v jiném hotelovém pokoji vysvětlovaly mojí starší sestře, proč nepojedeme do Káhiry, kde den zpátky proběhl teroristickej útok, a že ne, “Budu hodně rychle utíkat” opravdu není tak silný argument, jak se domnívá. Hlavní postava se zrovna plížila pralesem za jaguárem, kterýho z nějakýho důvodu strašně chtěla kuchnout, když v tom něco zaslechla v křoví. Touto informací končil odstavec, a následovalo jediné slovo: 

“Jaguár.” 

V tu chvíli se staly tři věci: 1) Zavřískla jsem nestrojeným děsem, 2) poprvý po asi dvou minutách jsem se nadechla, 3) mrštila jsem knihou někam do rohu pokoje, abych na ní už neviděla. Pak jsem se s pláčem schovala pod peřinu a čekala, dokud se babi nevrátí, protože jsem už tehdy dobře věděla, že babi Maruš by každýmu jaguárovi rozbila držku a ještě by zavolala jeho mámě a řekla by jí, ať si vychová svýho jaguára, páč se chová jak hulvát. 

Babi Maruš se skutečně za krátkou chvíli vrátila, a chtěla vědět, co se děje. Když jsem jí vysvětlila situaci, na moment vypadala, že by mnohem radši šla zpátky vysvětlovat mojí sestře, proč teroristický útoky nejsou sloučitelný s harmonickou rodinnou dovolenou. Pak si to ale zjevně přecejenom rozmyslela, protože zvedla Lovce jaguárů, zavřela si ho do šuplíku, aby byl hodnej, a dala mi místo něj na dobrou noc křížovky. 

Dětskej mozek je úžasný a nepopsatelně dobrodružný místo. 

[lucka08]

Dědo, dneska bys měl narozeniny.

Bohužel ti nosíme kytky na hřbitov a ne o patro níž v našem domě

Všem nám moc chybíš, jak se máš? Stále tak rád luštíš křížovky?

Pořídili jsme si pejska. Je mi jasné, že byste byli taky takoví parťáci jako s Ketynkou a chodili byste spolu do hospody. Vzali jsme s sebou Bettynku na hřbitov, nějak jsem vnitřně chtěla, aby tam byla, i když tam psi nesmí …

Drž se tam nahoře 🙏 máme tě moc rádi a myslíme na tebe, často.

Nevím jak to ukončit, takže prostě - krásný narozeniny, chybíš

[serenitybasteela]

Co bydlím už měsíc sama za sebe, musím říct, že mi to docela dost dává... Poznávám se z takových různých stran, že se až někdy divím. Zhoršil se mi Tourett. Nemívám bordel. Nádobí se mi ale stejně nechce pořád mýt. Zvykla jsem si na málo věcí a ozvěnu. Zase luštím křížovky. Nechce se mi chodit ven. Chybí mi lidský kontakt. A doteky. Nechce se mi sem ale nikoho pouštět. A seznamování mě vyčerpává. Jsem tu ráda sama. A zároveň ta samota tady je hrozně na úzkost. Zatím tu nemám net. Což i tak mě nenutí víc číst. (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CEuA5BPHFrl/?igshid=1j6pt9dch8xjs

[jitart]

„Mami, já se nudím...”

Jste kvůli povinné karanténě doma zavření se svými potomky, a už si nevíte rady, jak je zaměstnat? Strávila jsem několik dní v podobné situaci s dětmi mých starších sourozenců a společně jsme vymysleli pár typů, jak se s tou „obrovskou“ nudou výtvarně vypořádat. Jsou to většinou jednoduché věci, které alespoň trošku změní tu každodenní rutinu.

Říká Vám něco pojem „frotáž“? Určitě ho znáte ze základní školy, kdy jste ve výtvarné výchově obkreslovávali listy, nebo mince, které vytvářely zajímavý otisk. Zkuste dát dětem do ruky obyčejný slabý papír (nejlépe větší formát), voskovky a pusťte je na dobrodružnou výpravu hledání zajímavých tvarů.

My měli možnost tvořit venku a ten pohled na pobíhající děti s tenkým papírem, jak nadšeně hledají nové a nové otisky, byl k popukání :-). 

       Nebojte se ani používat obyčejné vodové barvy a větší formáty tvrdých papíru. Při této práci moje neteř dostala zadání: Namaluj “radost nebo smutek ”. Ač se zadání může zdát až moc jednoduché, děti to většinou ocení. Stačí jim jednodušší úkol a dokážou se s ním poprat lépe než dospělí. 

       Vyzkoušejte také pracovat s plátnem nebo přímo malířským stojanem (pokud máte tu možnost). Pro děti je to zážitek, který změní obyčejné kreslení na papíře na pověsitelný obraz od umělce. 

         Křížovky, osmisměrky a sudoku. Ideální prostor na papíře, na kterém jsou různé kolonky, písmenka, číslice. Děti mohou vyplňovat volná místa svým vlastním písmem, vybarvovat a zaškrtávat dle svého uvážení a zároveň vyplňovat ta důležitá skripta, do kterých dědeček s brýlemi na nose pořád něco zapisuje. 

      “Počkej, ještě do té polévky přidáme trošku kamení.. A trošku šišek..Néé, to už je moc! Musíš opatrně!” 

Když jste byli malí, měli jste tu možnost vaření polévek z bláta, pečení bábovek ze šišek a míchání drinků z mechu a kamení? Né? Nejvyšší čas nechat vaše děti připravit menu dle přírodního šéfkuchaře a pak si pěkně pochutnat na specialitách podniku. 

Nejdůležitější na tom všem ale je, abychom byli všichni zdraví a nepodceňovali karanténu, která nás teď nutí trávit čas ve svých rodných domovech, případně venku s rouškami. Přeji Vám všem pevné zdraví a spoustu trpělivosti a hlavně radosti s dětmi :-). 

[kritikycz]

Kouzelná třída, pracovní sešit - úkoly, křížovky, doplňovačky

Milujete knihy Zuzany Pospíšilové? Luštíte rádi? Hledáte zajímavé inspirace pro vaše hodiny českého jazyka či čtenářských dílen? Pokud jste odpověděli třikrát ano, tak je tento pracovní sešit určen právě vám.  V pracovním sešitu jsou použity ukázky z oblíbené knihy Kouzelná třída. Co budete k plnění úkolů vlastně potřebovat? Tužku, pero, barevné pastelky, ale především vaše bystré hlavičky plné…- Více na https://www.kritiky.cz/kouzelna-trida-pracovni-sesit-ukoly-krizovky-doplnovacky/

[dondeestamifuerza]

dancing barefoot

“I'm not suicidal, I don't wanna fucking die I just wanna be able to close my eyes and feel alright But every day I feel like dying Every day I feel like dying (Dying)“ Ráno se probudím a hned mě napadne, že se vlastně uplně probudit nechci. Neni to jen nechuť ke vstávání, čištění zubů a práci. Přežívám.  Vyhrabu se, chci perlivou vodu. Léky. Mám je v lékovce. Je mi 27 a dávám si léky do přihrádek v krabičce, abych je nespletla a nezapomněla. Nemá se to dít až o padesát let později? Když si je nevezmu, třesu se. Vlastně to asi není vidět, třes v rukou mám neustále, to už nejbližší okolí zná. Ale vevnitř si připadám jako na vibrační plošině. Špatně vidím, oči mi neostří. Zvoní mi v uších.  Nějak přežiju práci. Občas mě baví a naplňuje, ale především vnímám, že to je jen povinnost pro výdělek. Abych si zaplatila střechu nad hlavou, kočce jídlo a kočkolit, telefon, Netflix, pravidelný příspěvek Green Doors, kafe. Beztak ale koukám na hodiny a čekám na konec pracovní doby. Když mam dobrý (prakticky hypomanický) období, tak toho udělám spoustu. Teď si to nedokážu vybavit, protože mám propad. Nemůžu to nazvat depresí, protože se zvládnu umýt, uklidit doma a nějak komunikovat, ale každou minutu dne přečkávám. V reálný depresi jsem tohle nedělala. Osm dnů neumytý vlasy je můj “rekord”. Párkrát jsem vyčůrala do lahve, abych nemusela na záchod. Přijdu si odporná, ale nedokázala jsem dojít do koupelny.  Pak přijde přijatelná doba na Trittico, což znamená, že do hodiny usnu. Klidně bych do sebe narvala dvě, tři, osm tabletek hned v pět odpoledne, ale mam kočku Barunku a vůči ní to není fér. Hrajeme si, provokuju jí, jen tak jí pozoruju. Mám vůči ní zodpovědnost. Je to nevinný zvíře, přijala jsem jí k sobě a musím se k tomu postavit. Přináší mi radost a vim, že vstát musim, protože já hladovět z vlastního rozhodnutí můžu, ale ona si jídlo nijak nezajistí. Mám spoustu nemilých vlastností, ale sobecká nejsem. Už vůbec ne ke zvířatům. Takže dáme nějakej Netflix, televizi, knížku, křížovky, TikTok.. Venku se stmívá. Takže dám Trittico, postupně jemně odpadnu a ví vil sí, jak se probudim. Vždycky si nějak myslim (možná doufám), že otevřu oči a nademnou bude nebe, možná trochu déšť, slabý vítr, ale příjemné teplo. Postel bude někde uprostřed travin, blízko řeka. Nějakym zázrakem mam dlouhý vlasy, tak je rozhodím a vítr je nadnáší. Mam na sobě svůj nejmilovanější červený svetr po kolena a biker shorts, nevadí, že jsou vidět jizvy na nohách, tady je to celé moje. Safe space. Moje jizvy najednou nejsou nechutný. Možná je ani nemám, tyjo, nojo. Vždyť tady si můžu přát je nemít.  Připojim si telefon k reproduktoru a pustím třeba Dancing barefoot, Cool girl od Tove Lo, Ride od Lany del Rey.. Budu svobodná.  Několik let na tohle probuzení čekám. Zatim je to ale vždycky jen nějakej pokoj, tělesný třes, pokud je to nutný, tak se vyzvracet, lékovka, kontrola hodin kvůli odchodu do práce, nezapomenout oba telefony, sluchátka.. Nechci dovolenou, chci volnost. Věčnou.

[sylvanium]

Seděl v křesle v zeleném pokoji, nohy pohodlně natažené, ruce složené a vypadal, jakoby spal. Na čele měl malou vrásku, jak se ve spánku vždycky soustředil na to, aby se při první příležitosti probudil a tvářil se, že celou dobu pečlivě poslouchá. Na stole měl připravené křížovky, propisku a díl vědecké encyklopedie ke čtení. Vedle spořádaně ležely mohutné kovové hodinky, které nosil na levém zápěstí, a pouzdro s brýlemi na čtení, připravené k použití hned v momentě, kdy se probudí. Čekala jsem, že ho chytnu za ruku, a on okamžitě otevře oči - ale neprobudil se. Spal dál, poklidně, bezbolestně a věčně.

Překvapilo mě, jak moc je studený. A jak moc se jeho ztuhlé prsty bránily mému doteku. Jak moc daleko už musel být, když jsem k němu přišla, když ho matka našla?

"Víš, pokud bych do toho mohl nějak kecat, takříkajíc - tak bych ten odchod preferoval tak, jako měl můj nebožtík otec. On si jednou odpoledne sedl v kuchyni do křesla, zavřel oči a už byl pryč.”

Když čekáme na havrany a já stojím jako přikovaná ve dveřích a jen bezmocně tiše brečím, otec mě bere kolem ramen - toho dne už podruhé. "Pojď čekat nahoru, tady v pokoji nic nevystojíš. Přej mu to; odešel tím nejlepším způsobem."

Vím, že má pravdu, ale přes ten uzel v krku nedokážu nic říct, a řvát nad nespravedlností, že mohl krásně žít ještě pět či deset dalších let, už stejně nemá smysl. Tak si posbírám sandály a cípy sukně a bosky opouštím místnost, kde jsme si dlouhá léta hodiny a hodiny četli, kde jsem si krásné, osamocené roky hrála a kde jsem prvně vyrůstala. Opouštím byt svého dětství a zanechávám za sebou muže, který mi vštípil lásku ke slovům, k příběhům, ke knihám a k historii.

Sbohem, dědečku.

[nula7]

Pátek, den luštění.

Někdo dostal k Valentýnovi kytku. Někdo třeba bombošku ve tvaru rudýho srdce, obdélníku, či kosočtverce. Rozevřenýho. Jsou i tací, co vyfasovali oboje, dokonce i s natištěnym přáníčkem. Klasika. Ovšem mezi obdarovanými jsou i šťastlivci, co obdrželi něco úplně jinýho. Třeba nějakou sbírku echt luštění. Tenkou brožuru na recyklovanym papíře. Plnou hlavolamů. Luštitelští nenasytové snad i nějakou tu tlustoknihu. Tlustoušku z doprodeje za pár grošů. A pusu k tomu. Velkou.

Nelze nevidět, že není luštič jako luštič. Tenhle obor má svý specialisty podobně jak počítačový hry. Pařany, co jedou jen švédský křížovky, jiný co na osmisměrku nedaj dopustit, pak ty klasiky staromilce, sudokáře a vrchol všeho umu jsou borci, co zvládaj levou zadní rozlousknout kde co. Kdyby se jim dostal pod péro třeba i Voynichův rukopis, za páteční večer maj řešení. Nejpozdějc za noc. Snad. Asi určitě.

Ouha, při tomhle luštění nepomůžou vychytávky z mozkovny Ládi Hrušky, či z lébzy jeho obětí. Pro tuhle slast je třeba zapojit jen a jen vlastní hlavu. Začátečníci případně i nějakej ten sebranej spis neexistujících blbostí. Nápověd. Ostatní pidižvění jde jen a jen za hledačem. Řešení. A cesta? Ta bejvá vnitřně dobrodružná. Obohacující.

Nehostinnej páteční večer, to je ta správná doba. Pro luštitele. Tedy spíš pro osamělý luštitelky. Chvilka pro sebe sama. Luštění je vlastně takový sledování nekonečnejch seriálů. Snad i proto je na sklonku zimy v občerstvovnách takovej nedostatek ženskýho elementu. Ergo, vyluštěno! Pátek, den luštění.