#lampy protos

[kattersz]

weed brownie

[guest-1-2-3]

friend got me into protos now lampy is my guy. i love him so much. what the fuck is wrong with him

[oscconfessions]

Just read Protagonist Object Show lampy needs to get his shit together I think

.

[dailyosc]

14/05/25

PROTOS GOT FUNDED!!!!! YEAAAAAAH also im back now my motivation is back there MAY be a 2nd post today nvm 4 hour livestream

lampy gets a switch 2 (games!!!! scary!!!)

alt

[clownkiwi]

haiii it's ruby!! if ur into object shows, let me promote this kickstarter for an object show webcomic

you may know satomi from real life, known for her run on jacknjellify's bfdi (battle for dream island) or her very own object show, bfr^n (battle for rice). well, she has been working on her own object show webcomic called protagonist object show (protos), all about lampy, the REAL STAR OF THE SHOW!

and she wants to finish the last 11 remaining chapters for the rest of the year!! and if you'd like to help, great news!! you at least got a month to help her reach her goal, and maybe even more?? who knows!! you could probably even cameo in the new chapters as they release, or get to look at future chapters earlier than everyone else!!

if you missed out on the very limited physical run, good news tho!! you could still back it now and get all 26 chapters and a bonus backer exclusive chapter as one massive pdf!!

please please PLEASE back it, pretty please???

here's my Official Seal of Approval to show that i. approve

[therandomcreechur]

(10 days ago) art requests you say… you should draw lampy from protos!

[okno-a-stul]

Okno a postel

Jakmile jsme nehybní, jsme jinde; sníme v nezměrném světě. Nezměrnost je pohybem nehybného člověka.

Gaston Bachelard, Poetika prostoru

Zavírám za sebou dveře a už vím; v tomto pokoji není psací stůl. Je to ložnice a v ní pěkný nábytek s pěknými jmény – prádelník, toaletní stolek, lampy se stínidly, široké, splývavě zastlané lůžko, které mě vábí, protože nejsem zvyklá na takovou rozlehlost. Rozlehlost… jen jestli to není rozmařilost, postele se mi zachtělo místo práce, místo spolehlivého stolu, který by mi nedovolil klimbat, který by mě za všech okolností udržel v pozoru, tady budu sedět a od sedmi do dvanácti psát.

            Místo toho se ostýchavě sunu doprostřed lůžka, proboha, za plného denního světla už zdvihám okraj těžkých pokrývek, odkud dýchá chladivá, hebká jeskynní vůně, jako z velké hloubky a z jiného času. Jsou přeci na světě skrytosti, které nemusejí vydávat počet ze světla. Jediným pohybem jsem přehodila nohy přes skruž a vody se tak zvláštně počátečně pohnuly snad na znamení pro chromé, kteří na březích holy well čekají na uzdravující sestup, nebo to byli prorokující úhoři, z nichž čítala budoucnost sv. Dwynwen, když připlavali z hlubin na hladinu studny? Už jsem po kotníky v té mírné tmě, už po stehna, břicho a prsa. Ve školce se spává s ručkama na peřince, já jsem ale zakrytá až po bradu a tehdy teprve vidím, že přímo mně do tváře vstupuje bílé okno, bílé ostrovní okno dělené mříží, jakou se zakrývají otvory do studen, a to okno je po okraj plné zlatozeleného listí habrů. Habry vyrůstají nad říčkou, která vzdáleně šumí pod severní stranou domu, vzdouvají se v mírném větru a přivracejí se k ochmýřenému slunci, jaké je jen začátkem května. Vítr od řeky zanáší do okna bílé chmýří vrby jívy, které mi od té doby nepřestane padat do vlasů a do kávy v zahradě, a to chmýří pluje oknem jako zpěněná voda nebo jako bublinky perlící pod hladinou.

            Bloudím očima po tom zlatozeleném přeskupování habrových korun, vcházím do stínů a zase z nich vycházím k hebce pomačkaným, sotva rozvitým listům na vnějších větvích. A tu na sobě cítím těžké a čím dál těžší přikrývky z velšské vlny, hlava mi klesá hluboko mezi polštáře jako odliv zatéká do škvír mezi kameny. Peřiny se přelévají přes okraj postele a mně se zdá, že na každém jejich cípu visí balvan, ležím na zádech, ruce i nohy v závalu, ale přece nejsem drcená, není to bolestivá síla, ačkoli je důrazná. Něco v mém vlastním těle jí vychází vstříc, jakýsi okrouhlý, napjatě a dokonale vyplněný prostor se v jediném okamžiku svraští, cosi v něm se mohutně a vláčně pohne, přeskupí se a povolí, temně dunící vzducholoď nad mořem zakolísá a na okamžik ztratí rovnováhu, okolní vzduch se horce rozvlní, masy vně a venku se pozvolna mísí a prostupují, ohraničená jednota kruhu je narušena. Loď klesá.

            Mé svaly a šlachy se prověsí jako lana a znovu napnou, jak se celá má konstrukce uvolní k pomalému pádu, mé orgány zvolna splaskávají, kosti se sesypou na dno, až zatíží kůži. Vím, že toto je sestup a jak klesám pod hladinu pokoje, kolem mě stoupají bílé bublinky vzduchu. Jsem zcela nehybná, a právě proto se nořím. Není to ale cesta do spánku, ačkoli jsou si podobné, oči nechávám otevřené. Je to cesta bdělého snění, které, aby bylo vůbec možné, potřebuje vycházet z místa jednoty, zárodečného místa, kde se předmět a jeho obraz stávají tímtéž.

            Do svatých studen z ještě předkřesťanských časů se vhazovaly drobné penízky, knoflíky, všelijaké cetky. Daleko na ostrově jsem viděla chlapce, který do studny sv. Seiriola upustil zlatý květ pampelišky. Jak klesám šachtou, vidím, že kolem mě tiše pluje všechno, co se vysmeklo z mých vlastních kapes. To, co jsem zprvu viděla jen periferně, se brzy vznáší nade mnou – ačkoli se to může zdát nepravděpodobné, jsem z nás všech nejtěžší. Vidím, jak se v mých stopách zvolna snášejí ke dnu telegrafní sloupy s dráty tak poddajně a měkce prověšenými nad jasnou krajinou letošního předjaří, odstavec ve spěchu přepsaný z knihy, báseň v noci dorůstající nad tvým spícím synem, aby po ní ráno nezůstala jediná stopa, vrány nad zlatým pobřežím Irského moře. I mé vlasy a mé šaty se za mnou opožďují, mé dobré černé boty, které na konci každého týdne voskuji. To vy jste mi ukázali tváře, ve světě nad hladinou jste na mě zasvitli a čekali, až budeme společně připraveni k tomuhle sestupu, k pohybu klesání do nesmírné hloubky, který je možný jen tehdy, když zůstanu nehybná. Teď se ke mně přivracíte ze všech stran, jak ve svém klesání ztrácíte rovnováhu – vše se postupně vyvazuje ze svých pevných hranic, kontextů, významových okolí, která se na hladině zdála tak bezvýznamná a krátkozraká jako další oblázek přinesený z procházky, další list, který se časem rozdrolí v kapse.

            Studna je uskutečněním hloubky, zárodečné tmy a vody, z níž se rodí život. Studna je přímou cestou pod povrch viděného, ale to není význam, který mám především na mysli. Studna je intimní prostor, jasně ohraničený, dokonce klaustrofobicky těsný. Není to rozlehlost mořské hlubiny, je to nesmlouvavá přítomnost stěn, která nedovoluje horizontální pohyb. Jakmile jsem nehybná, jsem jinde, dávám se na cestu do nezměrnosti studny. Do její tmy, která mi umožňuje uvést do pohybu mé snění, mé vnitřní obrazy, které byly až dosud zaplašené nutností zaopatřovat se ve sdíleném světě, účastnit se jeho pohybů. Až v hranicích studny nacházím to, co je podílí na mém nejniternějším pohybu, jen v nich se plně uskutečňuje mé snění v obrazech, a jen skrze toto jejich nazírání se posléze dokážu účastnit celé šíře nad hladinou. V hranicích studny, do které mě uvedla samota a bdělá nehybnost na lůžku obráceného k oknu, se dávají do pohybu obrazy mého snění, ale každý z nich se mi může stát studnou sám o sobě, pokud se rozhodnu zcela se mu vystavit. Hladina tohoto habru za oknem se dokáže rozvlnit a nechat mě vstoupit právě tak jako hladina prázdného šálku na okraji stolu, ačkoli vím, že jsou skutečnosti prostupné snáze i velmi nesnadno a nakolik to lze, vyhledáváme ty, které jsou vůči nám poddajné.

            Ve výšce nade mnou zlatozeleně svítí hladina okna, kolem mě se vznáší vrbové chmýří jako bublinky. Už neklesám a vím, že mé obrazy mě časem doženou, usadí se na dně a já je ztratím z dohledu. Stanou se proto součástí mé vlastní tváře? Nevím. Vím jen, že vydat se zpět na hladinu musí člověk velmi jemně, že hrozí nemoc z dekomprese. Nesnaž se obrátit tvář ke dnu, zůstaň obrácená k bílému oknu. Pohni rukou, pokrč nohy v kolenou, toto je tvé tělo a vynese tě na hladinu, na širokou postel v pokoji, před okno, za nímž rostou habry. Nesnaž se hned najít psací stůl.

… umělecká díla jsou nižšímiprodukty tohoto existencialismu obrazotvorné bytosti. Skutečným produktem na této cestě snění nezměrnosti je vědomí zvětšování. Cítíme se povýšeni k důstojnosti obdivující bytosti.

Gaston Bachelard, tamtéž

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 17

Bouře

Uprostřed noci si přes sebe císařovna vdova přehodila své šaty a přes baldachýn postele se zeptala: „Co je to za rámus?“

Hua Xiangyi odstrčila baldachýn stranou a pomohla císařovně vdově z vyhřátého, vonného ložního prádla, než měkce odpověděla: „Studenti císařské akademie chtějí, aby císař odvolal svůj jmenovací edikt.“

Císařovna vdova vstala a služebné po obou stranách tiše rozsvítily lampy a zvedly závěsy. Hua Xiangyi pomohla císařovně vdově na postel arhat, kde jí byl podán měkký polštář a ohřívač, zatímco se pro ni hřálo fermentované mléko.

Císařovna vdova zamíchala mléko s lehkým zamračením na tváři: „Jak se to tak náhle přihodilo?“ Přemýšlela o tom chvíli. „Povolávací rozkaz byl vydán teprve včera a dnes večer už přišli dělat rozruch. Není to moc rychlé?“

„A co víc, rozruch dělají ti z císařské akademie.“ Hua Xiangyi souhlasila s císařovnou vdovou a řekla: „Teto, všechny literární talenty na světě vzhlíží k císařské akademii. Dokonce i sám starší sekretariátu by považoval za nerozumné zasáhnout.“

Císařovna vdova si nabrala fermentované mléko. Přestože její tvář bez make-upu vykazovala známky stárnutí, jejímu vzhledu to dodávalo charakter. Později misku odložila a opřela se zády o polštář, aby se zahleděla na glazované stínidlo. Po krátké chvíli řekla: „To je pravda, Shen Wei je nyní proslulý svým zločinem. Podle všeho sentimentu a logiky nemůže starší sekretariátu přijít, aby studenty pokáral. Pokud studenti přinutí Jeho Veličenstvo, aby svůj rozkaz odvolalo, budu to tentokrát muset v tichosti hořce polknout.“

„Tetičko,“ řekla Hua Xiangyi: „Jeho Veličenstvo původně nechtělo Shen Zechuana propouštět. Teď, když si kvůli tomu bezdůvodně vysloužilo ostudu, že je pomatené, obávám se, že se mezi vámi vytvoří propast.“

„Na tom nesejde.“ Odvětila císařovna vdova: „Jakmile bude císařská konkubína Wei čekat dítě, bude mít Da Zhou dědice. A císařský dědic je základem říše. Jakmile ho budu mít ve svých rukách, budu stále císařovnou vdovou Da Zhou. Císař je se mnou v rozporu už dávno - vlastně už od doby, co onemocněl. I když se teď rozčiluje, je to jen další záchvat vzteku během jeho nemoci. Jen ať se vyventiluje.“

Od chvíle, co onemocněl, přestával císař Xiande postupně souhlasit s vůlí císařovny vdovy, i když se jednalo o triviální každodenní záležitosti. Císařovna vdova převzala velení v paláci s Pan Ruguim po svém boku a starším sekretariátu Hua na císařském dvoře. Pokud chtěla zajistit pokračující růst moci a autority rodu Hua, potřebovala poslušného a poddajného císaře.Pokud by se již císař Xiande na tuto roli nehodil, nezbývalo by jí, než ho nahradit.

Jediným důvodem, proč císařovna vdova neměla ráda prince Chu, bylo, že již dosáhl plnoletosti. Nebyl slabým dítětem, ani dítětem, které vyrostlo pod jejím vedením. Jak by mohl takový člověk, pokud by nastoupil na trůn, být stejně poslušný, jako císařský vnuk, kterého by sama vychovala?

„A co víc, dnešní povstání je ranou pro důstojnost Jeho Veličenstva.“ Řekla císařovna vdova klidně. „Za celých devět let, co je Jeho Veličenstvo na trůnu, muselo jeho jídlo a oblečení, stejně jako všechny ostatní záležitosti, ať už důležité nebo triviální, projít přese mě. Teď chce být nezávislým a panovačným císařem. Kvůli tomu se osmělil a ukázal dobrou vůli rodu Xiao. Nejenže odmítl propustit Shen Zechuana, chtěl dokonce chránit prince Chu. Ale chápu ho. Navenek je silný, ale uvnitř slabý. Bojí se mě. Proto se vždycky snaží být zadobře s oběma stranami. Místo toho však působí rozpolceně a obě strany nakonec uráží.“

„Neuvěznilo Jeho Veličenstvo Shen Zechuana na tolik let právě kvůli rodu Xiao?“

„Co vlastně znamená uvěznění?“ Císařovna vdova vzala Hua Xiangyi za ruku a řekla střízlivě: „Uvěznění je ochrana před smrtí. Jeho Veličenstvo si myslelo, že rodu Xiao prokázalo laskavost, ale ve skutečnosti jen zaselo semeno katastrofy. Xiao Jiming ztratil svého mladšího bratra. Libei chce, aby Shen Zechuan zemřel. Dokud zůstane Shen Zechuan naživu, zklamává Jeho Veličenstvo všech těch sto dvacet tisíc členů obrněné kavalerie, kteří mu přišli na pomoc. Přemýšlej o tom. Xiao Jiming dřel tvrdě do morku kostí, aby dokázal, že nemá ani pomyšlení na neloajálnost. Dokonce se odvážil nechat svého mladšího bratra v Qudu. K Jeho Veličenstvu se choval otevřeně a upřímně. Přesto, aby neurazilo mě, se Jeho Veličenstvo rozmyslelo a zrušilo Shen Zechuanův trest smrti a změnilo ho na uvěznění. Pokud Shen Zechuan nezemře, stane se zdrojem potíží. Toto je období boje mezi životem a smrtí, přesto je Jeho Veličenstvo stále tak naivní. A mám vůbec zmiňovat, co se stalo tentokrát? Aby ochránilo prince Chu, nebylo jeho Veličenstvo ochotno zcela prošetřit Xiaofuziho případ, čímž zcela zablokovalo další kroky Pan Ruguiho. Zároveň se ale bálo, abych na něj nebyla naštvaná, a tak neochotně propustilo Shen Zechuana. Myslelo si, že rod Xiao jeho nelehkou situaci pochopí, ale Xiao Jiming je daleko v Libei. Jakmile se o této záležitosti dozví, nebude mít radost.“

„Pokud je to takhle,“ řekla Hua Xiangyi. „Nemůže to být někdo z rodu Xiao, kdo podněcuje studenty císařské akademie? Přinutit Jeho Veličenstvo, aby zrušilo svůj edikt, by vrazilo klín mezi Jeho Veličenstvo a rod Hua a zároveň by to znemožnilo staršímu sekretariátu a tetičce postupovat vpřed. Také by tím mohl zničit Shen Zechuana rukama někoho jiného.“

„Kdyby to bylo tak jednoduché,“ odhrnula císařovna vdova zbloudilé vlasy Hua Xiangyi a řekla laškovně: „k čemu by pak Xiao Jiming potřeboval, aby byl jedním ze čtyř velkých generálů? Tenhle chlapec se vždycky choval obezřetně. Kdyby byl pachatelem, nebyl by tak snadno odhalen. Kromě toho Libei nemá žádné styky s císařskou akademií.“

„Pak nevím.“ Opřela se Hua Xiangyi o císařovnu vdovu a řekla jako rozmazlené dítě. „Pověz, tetičko.“

„Dobrá.“ Císařovna vdova neměla žádné děti a ani neměla blízko k těm od svých prarodičů z matčiny strany. Jediný, koho zbožňovala, byla Hua Xiangyi. „Teta ti to poví. Podívej se na osm okolních měst Qudu. Těchto osm měst jsou místa, kde vzniklo osm velkých rodů. Náš rod Hua sídlí ve městě Dicheng na jihu hlavního města. Dicheng bylo vždycky město, ze kterého se vybírali císařské konkubíny. Teprve však za mých časů dosáhl rod Hua vrcholu své slávy a stal se vrcholem mezi osmi velkými rody. O několik let dříve, když bývalý císař akorát nastoupil na trůn, to byl rod Yao, který byl nejoblíbenější a nejuznávanější. To proto, že zástupci rodu Yao byli třikrát jmenováni do pozice císařského učitele. Nebýt nedostatku literárního talentu starého pána Yaa během jeho doby, Qi Huilian z Yuzhou by se možná nikdy nestal velkým rádcem Yongyi. Ze současného rodu Xi byl navíc pouze Xi Gu'an povýšen do funkce vrchního velitele osmi velkých výcvikových divizí, aby řídil mladší generace osmi velkých rodů. Představ si ho jako učitele vojenských táborů. Rod Xi byl vždycky nižší morálky a ctnosti, ti velkých věcí nedosáhnou. Mezitím začal upadat rod Xue po slavné smrti velmistra Xueho. Xue Xiuzhuo je nyní jediným, kdo má oficiální postavení v ústřední správě. A co se týká zbývajících rodů Wei, Pan, Fei a Han, o těch ti povím zase příště.“

„Otec se mi o tomhle již zmiňoval.“ Řekla Hua Xiangyi. „Tetička se mi tedy snaží říct, že tajným podněcovatelem císařské akademie by mohl tentokrát být někdo z osmi velkých rodů.“

„Tak si to myslím.“ Řekla císařovna vdova. „Období slávy se střídá. Už je to dlouho, co si rod Hua užívá svůj vzestup od chvíle, co jsem nastoupila na trůn. Je možné, že má někdo své vlastní motivy, když vidí, jak je Jeho Veličenstvo vážně nemocné.  Zavolej zítra ráno Pan Ruguiho a nech ho, aby císařsk�� tělesná stráž provedla důkladné tajné vyšetřování. Qudu je tak velké. Nevěřím, že se uvnitř nenajde někdo s prořízlou pusou.“

Xiao Chiye si vyždímal vodu ze svého oblečení a společně s Ji Leiem vstoupil do síně Mingli.  Bylo již pozdě v noci, ale císař Xiande byl stále vzhůru.

„Dostal jsi domácí vězení, aby sis uvědomil chyby ve svém chování,“ držel císař Xiande v ruce memoriál, když se podíval na Xiao Chiyeho a chraplavým hlasem se zeptal: „Tak proč tu pobíháš s císařskou tělesnou stráží?“

Xiao Chiyemu bylo skutečně křivděno, proto řekl: „Hlavní velitel byl tím, kdo požádal tohoto pokorného poddaného, aby šel. Tento pokorný poddaný si myslel, že to byly ústně vydané rozkazy Vašeho Veličenstva.“

„A když jsi tam šel,“ zeptal se císař Xiande. „Jak to šlo?“

Ji Lei se okamžitě uklonil a řekl: „Abych odpověděl Vašemu Veličenstvu, studenti císařské akademie jednají na podněty někoho jiného a nejen, že mluví opovážlivě o státních záležitostech a pomlouvají Vaše Veličenstvo, také vztáhli ruce na Pan-gonggonga. Celá situace byla chaotická. Tento pokorný poddaný je chtěl vzít do vazby, ale místokrál Xiao nebyl ochoten.“

A nejen, že byl neochotný on. Císařská armáda byla úplně ze stejného těsta! Nestydatě bránila císařské tělesné stráži, aby studenty obklíčila. Jediné, co mohla, bylo válet se na zemi. Tahle parta zbytečných vojenských chuligánů měla očividně kůži tlustou jako městské hradby.

Císař Xiande se Xiao Chiyeho zeptal: „Bránil jsi císařské tělesné stráži v zatčení studentů?“

Xiao Chiye odpověděl: „Jsou to jen studenti. Kdyby byli vážně odvedeni do císařské věznice, většina z nich by nemusela přežít. Jejich životy můžeme ignorovat, ale co bychom dělali, kdyby to poškodilo ctnostné jméno Jeho Veličenstva?“

„Spojili se za sobeckým účelem a spolčili se se zákeřnými lidmi. Zcela jasně zamýšlejí uvrhnout císařský dvůr do chaosu! Pokud takovýto druh lidí nepostavíme před soud, k čemu pak v budoucnu bude císařská tělesná stráž?“ Řekl Ji Lei rozhořčeně.

Císař Xiande dlouho kašlal, než řekl: „Ce'an udělal dobře.“

„Vaše Veličenstvo!“ Ji Lei tomu nemohl uvěřit. „Ti studenti se shromáždili, aby dělali potíže. Dokonce se odvážili vykřiknout slovo vzpoura. Pokud s nimi nebude naloženo tvrdě, ohrozí říši i stát!“

„Budu upřímný,“ řekl císař Xiande vlažným tónem. „Kdyby k tomuto klíčovému okamžiku nebyli donuceni, proč by se dali do potyčky s císařskou tělesnou stráží a křičeli taková slova místo toho, aby řádně chodili na hodiny? Ten poslední potomek rodu Shen neměl být nikdy propuštěn! Kdyby nebylo... Kdyby nebylo!“ Odložil císař Xiande memoriál a začal kašlat. Když se jeho kašel trochu zmírnil, vrátil se ke svému normálnímu projevu. „I tak ale musí být potrestáni. Snižte rozpočet na jídlo císařské akademie na polovinu a podávejte místo dvou jídel denně jen jedno. Udělte jim tento trest na půl roku.“

Ji Lei věděl, že se císař Xiande již rozhodl a tak už nic neřekl. Mlčky poklekl, ale císař Xiande věděl, co si myslí.

„Císařská tělesná stráž jsou moji psi.“ Podíval se císař na Ji Leie. „Proč jako vrchní velitel císařských tělesných stráží uznáváš někoho cizího jako svého kmotra, nadpozemského děda? Nikdy dřív jsem na to nepoukazoval, neboť jsem tě považoval za uctivého! Dnes večer chci, abys uklidnil studenty císařské akademie. Rozuměls?“

Ji Lei se uklonil a řekl: „Tento pokorný služebník uposlechne. Císařská tělesná stráž slouží pouze Vašemu Veličenstvu!“

V době, kdy vyšli ven, déšť již zeslábl. Z exekutorského úřadu akorát přišel malý eunuch, aby oběma podržel deštníky. Ji Lei nevypadal dobře, když zvedal směrem k Xiao Chiyemu ruku a chystal se odejít. Xiao Chiye však lhostejně řekl: „Starej Ji, taky sem neměl na vybranou. Včera sem měl domácí vězení. I kdybych si chtěl jít ven pohrát, neodvážil bych se bez pečlivýho uvážení vztáhnout na studenty ruku.“

Při pohledu na to, jaký je Xiao Chiye pitomec, si Ji Lei nemohl pomoct a zuřil, ale protože neměl jak svůj vztek vyventilovat, jen nahodile pokýval hlavou a doufal, že Xiao Chiye odejde.

„Ale co řikáš na mojí císařskou armádu?“ Vzal si Xiao Chiye deštník od malého eunucha a propustil ho. Z paláce pokračoval spolu s Ji Leiem.

Ji Lei si pomyslel: Co asi? Copak to neni jen banda šmejdů?! Teď, když následujou tebe, jsou na tom snad ještě mnohem hůř!

Zdvořile však odpověděl: „Připadá mi, že teď jsou mnohem temperamentnější, než předtím.“

„Že jo?“ Řekl Xiao Chiye bezostyšně. „Myslim, že cvičiště císařský armády je moc malý. Můžeš za mě požádat vrchního velitele, jestli by nemohl císařský armádě přidělit nějaký místo?“

Ji Lei věděl už dávno, že císařská armáda hraje pod Xiao Chiyeovým vedením na cvičišti pólo. Nikdy by však nečekal, že bude mít tu drzost žádat o další pozemky. Ale nebylo dobré ho odmítnout přímo do tváře a tak řekl: „Obávám se, že by to bylo obtížné. Princ Chu minulý měsíc rozšířil svoji rezidenci a jeho násilné zabavování rezidencí civilistů bylo dokonce oznámeno prefekturnímu Yamenu. V Qudu je teď spousta lidí, tak kde by Gu'an vzal místo, který bys mohl použít jako vojenský cvičiště? Kromě toho, i kdyby bylo ve městě místo, bylo by přiděleno osmi velkým výcvikovým divizím.“

„Ach,“ vydechl Xiao Chiye pod deštníkem: „I když císařská armáda není teď na řadě, aby dostala kus půdy ve městě, vystačili bysme si i s pozemky mimo něj, kdyby to bylo místo, kde bychom mohli hrát, co hrdlo ráčí.“

V tu chvíli Ji Lei pochopil, o co mu šlo. Podíval se na Xiao Chiyeho a zasmál se: „Dobře, druhý mladý pane. Už dávno máš na mysli konkrétní kus půdy, viď? Tak proč přede mnou dělat blbýho?!“

„Už tě žádám o laskavost, nebo ne, starej Ji?“ Řekl Xiao Chiye. „Seš tim, před kym se lidi v Qudu nejvíc snažej si zachovat tvář. Jak by tě moh vrchní velitel odmítnout, kdybys k němu podal žádost? Můžeme klidně vyjednávat, jestli je to hotová věc.“

„Se mnou neni potřeba mluvit o penězích.“ Zmírnil konečně Ji Lei svůj postoj. „Přijal sem kmotřence a akorát sem přemýšlel, kde po něj najít dobrýho koně! Pokud jde o koně, není znalejšího člověka, než je druhý mladý pán, že?“

„Pošlu mu pár koní na hraní.“ Odpověděl mu Xiao Chiye. „Koně vyšlechtěný v pohoří Hongyan nejsou o nic horší než já. Za pár dní pošlu někoho, kdo je doručí přímo do tvojí rezidence.“

„Promluvím s Gu'anem.“ Řekl Ji Lei. „Jaká věda to může bejt vyjednat cvičiště? Jen počkej na moje zprávy!“

Když se oba muži rozešli, déšť ustal. Xiao Chiye nastoupil do kočáru. Chen Yang se podíval na Ji Leiova nosítka a řekl: „Opravdu mu místokrál předá koně ze své rezidence? Jaká škoda!“

„Žádné jídlo na světě není zadarmo,“ zul si Xiao Chiye boty. Nohy měl už dávno promočené. „Potřebujeme cvičiště a v hlavním městě je to příliš nápadné. Jestli to ten starej podrazák nezařídí, až mu ty koně dám,“ řekl chladně: „pak pošlu jeho syna na cestu za jeho předky.“

Kočár se začal kývat. Xiao Chiye si otřel tvář kapesníkem a zeptal se. „Kde je ten muž?“

Chen Yang zopakoval: „Ten, ten muž?“

„Shen Zechuan!“

„Už dávno odešel,“ nalil Chen Yang Xiao Chiyemu čaj a pokračoval: „Jeho chůze mi připadá slabá a nestabilní... Jak se s takovým zdravím může ujmout funkce u císařské tělesné stráže?“

„Chov slonů,“ vzal si Xiao Chiye čaj a celý ho vypil. „Invalidi sou celý dychtivý, aby se vyhnuli práci. A on je rozhodně ten typ, kterej se bude chtít v práci flákat.“

Muž, který se chtěl v práci flákat, kýchnul. Krátkou chvíli seděl v šeru a přemýšlel, jestli snad nenastydl, když v tom se otevřely dveře a dovnitř vešla kulatá postava.

Ve chvíli, kdy Xi Hongxuan vstoupil, užasl. „Tohle místo je vážně fajn. Ani císařská tělesná stráž na něj nepřijde.“

Aniž by otočil hlavu, Shen Zechuan řekl: „Zchátralý dům se dvorkem, který si nikdo nechce pronajmout. To je na něm jediná dobrá věc.“

„Ale stejně není snadný získat.“ Promnul si Xi Hongxuan ruce a posadil se, než se podíval na Shen Zechuana: „Tohle bývalo staré nádvoří, které bývalý císař daroval korunnímu princi, jež jej pak udělil Qi Huilianovi. Po Qi Huilianově smrti bylo prodáno. Jak ses k němu dostal?“

Shen Zechuan usrkával čaj a na okamžik si vyměnil s Xi Hongxuanem pohled. Xi Hongxuan beze spěchu zvedl ruku a řekl: „Podívej se na tu mojí prořízlou pusu - vždycky se snaží strkat nos do věcí, do kterých jí nic není. Cestou sem jsem slyšel, že někdo udeřil Pan Ruguiho. Tohle byl od tebe skvělej tah.“

„Nejstarší pán Xi je vrchním velitelem osmi výcvikových divizí.“ Řekl Shen Zechuan. „Po tomhle incidentu vzbudí podezření císařovny vdovy. Jeho život nebude v nadcházejících dnech snadný.“

„Já se budu mít dobře, když to bude mít Xi Gu'an těžký.“ Položil Xi Hongxuan své masité dlaně na stůl a řekl: „Místo čekání na to, až hlavní činitelé císařského dvora něco řeknou, to můžeme být klidně my sami, kdo přiměje studenty, aby tak učinili jako první. Po tomhle incidentu se dá říct, že jsi skutečně propuštěný.“

Shen Zechuan si vzal hůlky a nabral si vegetariánské jídlo: „Byl to jen malý trik. Zesměšnil jsem se před druhým mladým pánem.“ (Xi Hongxuanem)

Xi Hongxuan sledoval Shen Zechuana, jak jí, než se sám chopil hůlek a řekl: „Co budeš dělat dál?“

„Pokusím se vyjít s císařskou tělesnou stráží.“ Odpověděl mu Shen Zechuan. „Ji Lei je kmotřenec Pan Ruguiho a přísežný bratr Xi Gu'ana. Ty chceš zabít Xi Gu'ana, ale jak se dostaneš přes Ji Leie? Proč si jejich životy nerozdělit mezi sebe a nechat je být dobrými přáteli na celý život?“

Xi Hongxuan se zachichotal. Pak se naklonil přes stůl a zlověstně se zeptal: „Co máš za problém s Ji Leiem?“

Shen Zechuan dal pryč sečuánské papričky a aniž by vzhlédl, odpověděl: „Nelíbí se mi jeho boty.“

[nukaseeds-cz]

Pěstování konopí v malých prostorách

Jak je to s pěstováním konopí v malých prostorách? Chcete se dozvědět více? Máme o tom několik užitečných informací. Podívejte se.

Pěstování konopí může být složité. Mnoho lidí nemůže pěstovat marihuanu doma, protože nemají dostatek místa. Pěstitelé tak musí být při plánování pěstování kreativnější, protože jak uvidíme, každý kout našeho domu lze využít k pěstování konopí pro vlastní zásoby, pokud použijeme správný systém osvětlení: v případě potřeby můžeme použít CFL, LED panely, HPS lampy, osvětlovací soupravy LEC CMH. Jak jsme již zmínili, pro pěstování konopí v domácnosti mohou být vhodné prostory jako schodiště, pod stolem, uvnitř skříně atd., stačí jen trochu přizpůsobit dostupný prostor.

Výběr správné odrůdy konopí pro pěstování

Pokud se chystáte pěstovat konopí na malém prostoru, je nezbytné zvolit, jakou odrůdu budete pěstovat. Sativám se musíme vyhnout, pokud máme málo místa nebo pokud nemáme vzduchem chlazené reflektory, protože tyto rostliny dosahují v době květu velké výšky. Použití tohoto typu reflektoru nám umožní mít lampu blíže k rostlinám, takže máme pro rostliny o něco vyšší prostor. Pokud máme málo místa, měli bychom proto pěstovat hlavně odrůdy Indica nebo samonakvétací odrůdy spíše než Sativy. Indica a samosprašné rostliny vytvářejí kompaktnější a silnější rostliny, ale výnosy nejsou ohroženy, protože jsou dobrými producenty. Můžeme se pokusit pěstovat sativy pomocí různých technik kontroly výšky rostlin, i když to bude obtížnější než pěstování převážně hybridů Indica nebo samonakvétacích odrůd.

Pokud máme standardní pěstební stan, můžeme vyzkoušet jakoukoli genetiku, protože výška by neměla být problémem ve většině pěstebních boxů dostupných na trhu.

Jakou techniku pěstování použít při pěstování konopí?

Předpokládejme, že při pěstování nemáme velkou výšku a víme, jaká semena použít. Teď už jen musíme vědět, jak je pěstovat. V našem případě existuje několik pěstebních technik vhodných pro použití, proto si vysvětlíme ty, které se při pěstování v interiéru používají nejčastěji.

V našem případě mohou být velmi užitečné techniky Sea of Green (SOG), Screen of Green (SCROG) a Low Stress Training (LST). Můžeme také použít různé metody prořezávání, jako je FIM, Super-cropping atd. V podstatě jakákoli technika, která nám pomůže kontrolovat výšku našich rostlin.

Měli bychom si také uvědomit, že rostliny konopí se obvykle méně roztahují, pokud používáme MH lampy ve fázi před květem (první dva týdny do kvetení). To je důležité, když rostliny musí být krátké a kompaktní.

Jaké světlo použít při pěstování konopí v malých prostorách?

Všichni pěstitelé v interiéru musí obvykle zvolit správný systém osvětlení pro dostupný pěstební prostor. Čím větší je prostor, tím výkonnější tyto systémy mohou být, protože teplo produkované žárovkami může výrazně zvýšit teplotu v pěstebním prostoru.

Pokud je výška našeho pěstebního prostoru přibližně 1,5 metru nebo méně, měli bychom zvolit 250W HPS žárovky (dokonce 400W, pokud použijeme vzduchem chlazené reflektory a výkonný odsavač vzduchu), CFL nebo LED systémy, jinak by teplo vyzařované žárovkou příliš zvýšilo teplotu a ovlivnilo by naše rostliny. Můžeme také kombinovat dva různé typy světelných zdrojů (například 250W HPS uprostřed a LED pásky/žárovky po stranách), podle toho, co nejlépe vyhovuje našim potřebám.

Technologie LED pro pěstování konopí v malých prostorách

V posledních několika letech se výkonnost systémů LED osvětlení pro indoor pěstování konopí postupně zlepšuje. Mezi vylepšení systémů LED patří nová optika, základní desky, vyšší výkony, lepší spektrum a lepší průnik světla.

Vzhledem k tomu, že produkují málo tepla, jsou ideální pro použití v malých prostorách pro pěstování konopí, ale musíme mít na paměti, že mezi lampou a rostlinami musíme dodržet vzdálenost alespoň 20 cm, aby se různé barvy promíchaly a rostliny dostaly do kontaktu. správné světelné spektrum. Jinak rostliny nebudou správně fotosyntetizovat, což se projeví změnou barvy listů.

Zde se dozvíte, jak pěstovat konopí v malých prostorách. Pro tyto potřeby si můžete vybrat některou z našich odrůd. Ať to funguje.

Články o konopí, konopná semena. konopné akce a slevy Nuka Seeds. Bezplatné články o pěstování konopí,zprávy o pěstování a problematice konopí a mnoho dalšího..

[kattersz]

the protOS gossips

i love protos and especially heart can you guess I really like heart protos plese beleive me she is the most stylized there too look at their little wings aw look look heart protos

This is not the subject anyways support protagonist object show on kickstarter and read it !!! (This is a threat) ❤️

[myvalzpival]

Ostrůvky přechodného klidu

Drazí přátelé.

Zajisté jste si všimli, že jsem poslední dobou nic kreativního nepřidával. Inu, to je tak, když se snažíte doplnit si vzdělání.

Nicméně, uměníčko mi moc chybělo a navíc mi došlo, že jsem naprosto zapomněl oslavit zásadní milník - 1300 lidí, co tu čtou/sledujou/poslouchaj moje žvásty a podivnosti. Ano, prošvihl jsem i tu tisícovku, tož snad ráčej prominout.

Chystám do budoucna slavnostní rozdáváček (to jakože giveaway, víme), ale pro teď bych rád stvrdil naše přátelství alespoň prvním draftem poslední povídky, co jsem napsal pro svůj post-apo cyklus Fíkus. Těšte se na silnou hrdinku v manšestrákách a hlavně nebrečte <3 

Váš zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí,

strýček Mýval

Podle Radka šlo o čistě psychologický jev, s čímž se v podstatě ztotožňovala celá umělecká i internetová komunita. Konsensus říkal, že když vytrhneme místo nebo objekt z kontextu, který u nich máme zažitý, vytvoří to ve člověku pocit neklidu. Jinými slovy, všechna ta opuštěná místa byla vytvořena proto, aby opuštěná nebyla. Všechny věci na těchto místech byly vytvořené proto, aby je někdo používal. Jenže ten někdo tam nebyl. Nehledě na to, že většinou daná místa fotili v noci, tedy v době, ve které si jimi vybrané objekty nikdo neuměl představit. Kdo by taky chodil na poštu ve tři ráno.

        Fotku prázdné poštovní přepážky zastrčila do fotoalba. Do katalogu se nehodila, ale byla pěkná. A fotil ji Radek, tak si ji chtěla schovat.

        Ona ale za celým fenoménem viděla něco jiného. Rovné linky. Pravé úhly. Pravidelné kružnice. Pečlivě promyšlené vzorce. Nepřiměřenou čistotu. Nesmyslnou architekturu.

        Fotku parkoviště zahaleného tmou přidala do plastové zelené obálky k fotkám do katalogu.

Právě parkoviště za bývalou továrnou na lakrumáčky mohlo v katalogu posloužit k jejímu výkladu. Šlo o fotografii z relativní dálky. Betonový plac se táhl do nedohledna a ztrácel se ve tmě. Nic jiného kolem vidět nebylo. Parkoviště stálo v tmavém vesmíru úplně samo. Z celého asfaltového placu byla vidět sotva polovina, na které byly v pravidelných rozestupech bílou barvou vyznačená parkovací místa. Perfektní rovné linky. Druhou pravidelnou řadu tvořily vysoké pouliční lampy. Svítila pouze jedna. Osvětlovala zaparkovaný automobil. Co tam červený pickup dělal? Proč byl dokonale naleštěný, i přes to, že vevnitř nebyla sedadla? Jak to, že byly bílé pruhy na parkovišti čerstvě natřené, když továrna byla už dobrých osmdesát let zavřená a parkoviště oplocené a nepřístupné? Proč se při pohledu na fotografii cítila tak stísněně? Proč se přímo na místě s Radkem z ničeho nic začali bát, že je tma pohltí? Že lampa zhasne a oni tam zůstanou navěky?

Protože šlo o liminální prostor.

„Tak co, necháš mě to konečně naskenovat?“ vytrhl ji z přemýšlení Radkův utahaný hlas. Zrovna si z malé zaprášené kuchyňky nesl hrnek kafe. Drahého. Až příliš drahého na to, aby je pil jen tak každý večer k práci a každé ráno ke snídani. A ke svačině. A k obědu, když na něj občas měli čas.

„Jasně, chytej,“ hodila mu zelenou obálku. Zbytek fotek zastrčila do průhledné složky a zacvakla do oprýskaných černých desek s rychlosvorkou. Tam většinou končily počiny, které se jí nehodily do alba ani do katalogu. Fotky nevyhazovala, ani ty, které skončily pokažené. Vždycky se z nich dalo něco vytvořit, a když už nic jiného, pořád to byly vzpomínky na místa, která s Radkem společně navštívili. Desky i napěchované ochmatané album uklidila do odřeného kufru na kolečkách a konečně se zvedla z podlahy. Oprášila si zadek a nohy. Byt byl starý, na zemi byla tlustá vrstva prachu a špíny, zatímco ze zdí samovolně slézaly tapety. Na všechny ty podivné zvuky a šramocení, které se ode zdí ozývalo, když se snažila spát, si zvykala už třetím dnem. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Squatovali. Voda tam tekla, dokonce i vcelku čistá, elektřinu se jí brzy povedlo zavést z vedlejšího domu a zdi nebyly tak tlusté, aby bránili wifi prodrat se skrz ně dovnitř. Dokonalé. Neměli v plánu zůstat tu víc než pár dnů, nanejvýš dva týdny, během kterých zmapujou okolí a pojedou zase dál. Navíc, tenhle byt jí připadal o něco bezpečnější, protože vypadal starobyle. Nebyly v něm rovné linie, nebyl čistý a uklizený, neměl žádné dveře, které nevedly nikam, nebo okno, kterým bylo až nápadně dobře vidět někam, kam by vidět neměli. Cítila se tam dobře a nějaká ta krysa, která tam občas v noci zapištěla, ji nemohla rozhodit.

Došla do zašlé kuchyně a ze špinavé lednice vytáhla krabici jablečného džusu. Pořádně si hltla a naznala, že lednice, ačkoliv svítí, vlastně vůbec nechladí. Nu což. Pořád lepší, než nechávat jídlo krysám napospas na umolousané lince nebo na papundeklovém stole, který si Radek stejně přenesl do vedlejší místnosti. Pečlivě ho umístil přímo k zásuvce, do které si zapojil laptop, a mohl v klidu pracovat, zatímco ona se probírala mapami a hledala na internetu nejrůznější možné okolní lokace, kam by se v příštích dnech a nocích mohli podívat.

Nahnula se přes oprýskaný parapet a zavřela okno, kterým dovnitř proudil večerní vzduch provoněný deštěm. Blížila se bouřka. Doufala, že to okna vydrží.

„Šári?“

Radkův hlas zněl znuděně jako vždy. Když vešla s krabicí džusu v ruce zpět do stísněné místnůstky, kterou používali jako pracovnu, obývák a ložnici zároveň, našla Radka shrbeného za stolem. Kamenný, nepříliš ostře řezaný a značně zarostlý obličej měl osvícený chladným světlem z monitoru. Z dlouhého, v minulosti několikrát přeraženého nosu mu pomalu klouzaly tlusté, podomácku vyrobené brýle, které pocházely z dílny jejich společné známé Ráchel. Rukávy tenkého šedého svetru měl vyhrnuté k loktům. Jako vždycky mu u práce bylo teplo, protože pil to horký, strašně drahý kafe.

„Copak?“

„Je tam zase.“

Šárčin obličej se zachmuřil. Znovu si lokla džusu a vykročila k Radkovi. Objala ho zezadu kolem ramen a sehnula se, svou tvář natiskla na jeho. Hleděla na monitor.

„To není možný.“

„Já vim.“

Natáhla ruku ke skeneru a vytáhla z něj nádherný, tentokrát dobře osvětlený snímek hotelové chodby. Tmavozelený koberec se zlatým vzorem se táhnul do nekonečna a po obou stranách světle žlutě vymalované chodby byly symetricky rozmístěné bílé dveře do dávno opuštěných pokojů. Jen jedny dveře v dálce po levé straně byly otevřené.

Na fotce, kterou měl na monitoru otevřenou Radek, se v otevřených dveřích opírala postava.

„Do prdele práce.“

„Nemusel jsem ani pořádně vohulit kontrast,“ podotknul. Jedním kliknutím se barvy snímku lehce utlumily a Šárka viděla chodbu tak, jak ji zachytil skener, bez zásahů, bez úprav. Tmavý stín ve dveřích šel rozeznat jen stěží, ale byl tam.

„Co po mě kurva chce?“

„Nemluv takhle,“ zabručel Radek. Hbitě začal obrázek ořezávat a rovnat tak, aby vypadal v digitální podobě co nejlíp.

„Jak?“

„Vulgárně.“

„Od kdy ti vadí, že mluvím vulgárně?“ napodobila Šárka jeho intelektuální mluvu.

„Jseš ženská, tak mluv jako ženská.“

„Co prosím?“

Radkova tvář byla nadále kamenná a oči zůstávaly přikované k monitoru. „Měj nějakou sebeúctu a neklesej takhle. Nemám rád, když ženská mluví jako dlaždič.“

„Mě je ale úplně u prdele, co máš a nemáš rád.“ Šárka ho poplácala po rameni a pevně mu je stiskla. Až příliš pevně. „A nejsem žádná ženská. Jsem tvoje holka, tak ber nebo nech bejt.“

Radek chvíli mlčel. Pak beze slova začal znovu ťukat do klávesnice. Šárka ho pustila – věděla, že ho rameno musí bolet, to jen jeho chlapská pýcha mu nedovolila dát cokoliv najevo – a posadila se na podlahu vedle něj. Zády se opřela o nohu stolku a vytáhla telefon. Měl naprasklou obrazovku, jak s ním Radek jednou hodil o zem, ale fungoval dobře. Nový už by stejně nesehnala a na černý trh neměla konexe ani dostatečné finance. Otevřela složku s hotovými fotografiemi. Měla jich celkem padesát sedm a ve volných chvílích se bavila tím, že se je snažila nějak smysluplně seřadit, tak, aby její katalog liminálních prostor dával smysl. Aby měl hlavu a patu. Aby se čtenáři cítili nesví postupně, ne naráz. Aby jim v určitou chvíli přeběhl mráz po zádech, protože je několik předešlých snímků ukolébalo svou jemností do blaženého klidu. Pak ale přepnula na složku druhou. V telefonu a na pevném disku, který vozila v kufru, ji měla pojmenovanou jednoduše MUŽ.

Veškeré fotky z téhle složky jí zvedaly žluč, protože byly zničené. Ne, nedocházel jí zrovna film, nebyly osvícené ani zničené vodou a kyselým deštěm, nebyly posunuté, nebyly špatně vyvolané, byly perfektní. Ale byly nepoužitelné. Nebyly opuštěné.

Na prvních několika snímcích byla v určitých místech bílá mlha. Přišlo jí to jako zajímavý efekt, ale i přes to musela fotky vyřadit, protože, ačkoliv se při pohledu na ně cítila nesvá, nesplňovaly její definici snímků liminálních prostor. Bílá mlha pak začala ustupovat, místo ní se na některých snímcích objevoval stín osoby. Odkud se vzal, nechápala. Zkoumala originály pod lupou, nic na nich nebylo. Zkoumala na Radkově obrazovce každičký pixel, ale stín tam zkrátka byl a ani jeden z nich nechápal, jak ho tam skener přičaroval. Zuřila. Fotografie naskenovat musela, jinak z nich nemohla katalog vytvořit. Jenže se stále častěji zjevoval podivný stín, který jí zničil několik nejlepších snímků. A to i přesto, že je naskenovala několikrát za sebou. Zkusila to i druhý den. Za týden. Za měsíc. Stín tam pořád byl. Nesnášela celý svět. Stín se začal po několika měsících znovu pomalu vytrácet. Místo něj se ale začala objevovat silueta postavy. Cinknul messenger, Radek jí poslal upravenou finální fotku MUŽE v hotelové chodbě. Přidala ji do složky a povzdechla si. Přiblížila siluetu. Tentokrát byly její obrysy ještě zřetelnější než minule. Nechápala to. A nevěděla, jestli to vůbec chápat chce. Zdálo se, že muž hledí přímo do objektivu, i přesto, že mu do obličeje vidět nemohla. Mohl stejně tak stát k objektivu zády, ale i tak měla Šárka pokaždé pocit, že jí podivuhodný návštěvník hledí přímo do očí.

„Zasranej krám,“ zamumlal za ní Radek. Předpokládala, že se mu obstarožní laptop opět zasekl.

„Ale no tak, měj nějakou sebeúctu, neklesej takhle,“ zachechtala se Šárka.

„Teď ne.“

„Ale copak, když se Ladeček zlobí, tak se nesmí dělat vtípešky?“

„Buď zticha!“ štěkl po ní vynervovaný Radek. Šárka ztichla. „Nemám do prdele čas na nějaký tvoje šišlání, když mi tu mizí práce před očima.“

„Promiň, nechtěla jsem…“

„Jasně, žes nechtěla, nikdy nechceš!“ osopil se na ni Radek. „Ale ten tvůj slepičí mozek prostě pořád nedokáže pochopit, že když chlap pracuje, tak ho nemáš rušit!“

Šárka se svraštěla čelo. „Nech toho.“

„Každej večer se můžu upracovat, aby ten tvůj posranej katalog aspoň nějak vypadal, když si to nedokážeš udělat sama…“

„Přestaň.“

„… a pak mi nedokážeš dát ani pět minut klidu. Pět posranejch minut ticha, je to tak moc?! Nebo vy ženský fakt nezvládnete držet jazyk za zuby ani když vás o to někdo slušně poprosí?!“

Začala se sbírat ze země. „Takový věci bys neměl říkat.“

„Aha! Takže mi teď ještě budeš rozkazovat? Budeš mi říkat co smím a co nesmím? To jsem si mohl myslet, vy ženský jste všechny…“

Vrazila mu facku.

Radek zalapal po dechu a chytil se za tvář. Už už se připravoval na další salvu mouder. Šárka mu nedala šanci. Hnědýma očima ho propalovala a nedávala mu šanci se ani hnout.

„Nebudeš mi tu vyprávět nic o ženských,“ promluvila ledově klidným hlasem. „Ten katalog si klidně udělám sama. Pokud dobře pamatuju, na tuhle výpravu ses mi vesral ty, ne naopak. Škemrals, abys mohl jet se mnou a pořád jsi mi opakoval, jak strašně moc tě tady budu potřebovat. Tak mě teď poslouchej.“ Radek nasucho polknul. „Ještě jeden takovejhle výlev a jedeš si domů po vlastní ose. Ještě jednou mi začneš nadávat, ještě jednou spustíš ty svoje šovinistický kecy, a je mezi náma konec, rozumíš?“

„Mrzí mě to…“

„Rozumíš?!“ štěkla.

Radek kývnul.

Šárka pohodila hlavou a odhodila z obličeje copánky s korálky, které měla na temeni svázané do ohonu. Střelila po Radkovi ještě jeden naštvaný pohled a vydala se beze slova ven. Prošla na konec dlouhé chodby a vystoupila dveřmi s vymláceným sklem na pavlač. Nahnula se přes rozviklané zábradlí a zadívala se na obdélníkový dvorek pod sebou. Byl zavalený sutí, kterou porůstala nízká vegetace. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela se uklidnit. Asi na něj neměla být tak příkrá. Ale on na ni neměl křičet. Prašť jak uhoď.

Zafoukal prudký vítr a copánky se rozlétly na všechny strany. Vytáhla divoce vzorovaný šátek, jako vždy přivázaný k poutku kdysi hořčicově žlutých manšestráků, a umně si jej omotala kolem hlavy, tak, aby jí nefoukalo na uši a aby copánky zůstaly uvězněné pod ním. Její obličej tak zůstával v bezpečí před ojedinělým šlehnutím pramenu vlasů zakončeným těžkým kovovým korálkem. Z kapsy vytáhla cigaretu, kterou si umotala snad někdy předevčírem, a zapálila ji. Opřela se o zábradlí a vydechla obláček kouře, který okamžitě rozfoukal vítr. Ucítila chlad. Na hřbet levé ruky dopadla kapka deště. Na tmavohnědé pleti hodila třpytivý odlesk, stekla pod tlustý zlatý náramek a skápla ze zápěstí přímo na zapatlané zábradlí, které Šárka křečovitě svírala.

Znovu potáhla z cigarety a podržela štiplavý kouř v plicích. Možná se na něho měla dávno vysrat. Měla si jít po svých, neměla mu dávat žádnou další šanci, měla se na něho vysrat tak, jako se na něho vysrali všichni ostatní. Evidentně k tomu měli dobrej důvod. Nosem vydechla dva proudy kouře a stáhla si šátek trochu víc do čela. Začínalo pršet. Zaposlouchala se do šustění listí, které se kroutilo pod velkými kapkami. Jenže na ni se taky už dost lidí vysralo. A on byl jedinej, kdo se jí nepletl pod nohy. Neříkal jí, že všechno, za čím si tak moc stojí, je hloupost, že stejně nikdy neprorazí. Neptal se jí na nic a nechával ji pracovat. A když ho poprvé probudil uprostřed noci její křik, neutekl.

Odklepla z cigarety popel a sledovala, jak padá z patra až dolů na zarostlý dvorek.

Možná už bylo pozdě. Možná už jim prostě bylo souzený zůstat spolu. Ne proto, že k sobě patřej, ale prostě proto, že nikoho jinýho už by si nikdo z nich zkrátka najít nedokázal. Stačilo to k tomu, aby si zvykla na jeho poučování a náhlé výbuchy vzteku? Stačilo to k tomu, aby si zvykl na její nekonformnost a pohrdání zavedenými normami? Stačilo to k tomu, aby se začali mít opravdu rádi? Tak jako se měli rádi jejich přátelé? Jako se měli rádi její rodiče?

Když se vrátila zpátky, omluvil se jí. Pevně ji objal a políbil ji na rameno, přesně na to místo, kde to měla nejraději. Vysvětlil jí, že to tak nemyslel, že byl jen naštvaný, že ho to moc mrzí a že je vlastně úžasná a dokonalá a nikdy by jí neublížil. A ona tomu jako vždycky uvěřila.

„Jdi se trochu vyspat,“ řekla a přejela mu ukazováčkem po spodní čelisti. „Vypadáš hrozně. Večer to bude náročný.“

„Myslíš, že bys to dneska zvládla sama? Není mi dobře.“

Určitě z toho drahýho kafe.

„Jasně, zvládnu to,“ usmála se. Políbila ho a ladným pohybem za jeho zády zaklapla laptop.

„Určitě?“

„Určitě. Jdi si lehnout,“ ujistila ho. „Vyjdu dřív, třeba stihnu pár fotek v dešti.“

„Buď opatrná,“ zašeptal a ještě jednou ji k sobě pevně přitiskl. Objala ho kolem ramen a zavrtala obličej do jeho ramene. Voněl tabákem a vývojkou. S tou vůni každou noc usínala, s tou vůni se každé ráno probouzela. Milovala ji.

Zatímco se Radek s laptopem uveleboval na spacáku rozloženém na podlaze, ona se rychle převlékla. Sbalila batoh, zkontrolovala foťák, pro jistotu přihodila několik filmů a ujistila se, že telefon má nabitý. Radkův telefon ležel na podlaze vedle něj, zvonění vytáhnuté na maximum. Kdyby se jí něco stalo, mohla mu zavolat, i kdyby už spal. Věděl, kde bude, přišel by jí pomoct. Ještě nikdy ale přijít nemusel a Šárka si věřila natolik, aby věděla, že nebude muset chodit ani dnes. Sehnula se k němu, políbila ho do vlasů a za jeho rozespalého zamručení tiše jako kočka vytancovala z bytu.

V nepromokavé trekové bundě, kterou kdysi vyhrabala z opuštěného kontejneru na oblečení pro charitu, které zdobily každou druhou ulici někdy v desátých letech, a ve vyšlapaných pohorkách, které zdědila po Radkově sestře, se vydala do začínající noci. Ještě nebyla tma, ale i tak pro jistotu zapnula čelovku. Procházela zapadlými uličkami a opuštěnými areály garáží a dílen a poslední, co potřebovala, bylo zvrtnout si někde na popadaném kamení kotník, nebo si vrazit do chodidla rezavý hřebík. Po necelé hodině chůze se jí nad hlavou v několika trhlinách v mračnech zjevila první hvězda. V dálce se ozvalo zaštěkání několika potulných psů, ale brzy její uši opět naplnilo pleskání dešťových kapek o beton a asfalt. Pochodovala dál, odhodlaně, ale klidně. Tohle měla ráda. Ticho, klid, přesně naplánované dobrodružství. Věděla, kam jde, co tam musí najít a jak to dostat. Nemusela se starat o nikoho jiného, nemusela kontrolovat nemotorného Radka, nemusela se starat o zbytečné vybavení, které k pořízení dobrého snímku stejně většinou nepotřebovala. Dneska večer to bude jen ona a foťák. Nikdo jiný.

Cinknul jí telefon. Schovala se pod plechovou stříšku u vchodu do garáže a vtáhla telefon z kapsy. Radek poslal další fotku. Snímek schodiště vedoucího z podzemní garáže do obchodního centra. Nádherné linky zábradlí, stále ještě natřeného křiklavě rudou barvou, ostré úhly schodů, nepřirozeně vysoko umístěný průhled na horní odpočívadlo, na kterém se shýbal ON, a škvírou mezi zábradlím hleděl přímo do jejího objektivu. Tentokrát se v tmavém obrysu obličeje zřetelně leskly oči. Proč? Proč, sakra, proč? Nervózně hleděla na obrázek a začala si okusovat nehet na palci. Prohnal se kolem ní nečekaný poryv větru a naskočila jí husí kůže. Něco na tomhle snímku ji znepokojovalo víc než všechny ostatní fotky, které kdy vyfotila, dohromady. Byl to on. Bylo to ním. Většinou na snímcích jen tak nějak byl. Jako kdyby se do jí focené scenérie nachomýtl úplnou náhodou. Občas ho byla jen polovina, občas byl rozostřený, jako kdyby zrovna jen tak procházel kolem, občas byly vidět jen jeho nohy, protože stál v místech, kde jej objektiv celého zachytit nemohl. Jenže na takovém místě byl i na tomhle snímku. Rozdíl byl v tom, že na této fotografii být chtěl. Sám se sehnul. Věděl, že ho fotografuje. Dřepnul si jen proto, aby se mohl zadívat přímo na ni. Do prdele.

Otřásla se. Poprvé za dobu, co jezdila po celé zemi a fotila opuštěná místa, jí myslí prostoupil opravdový strach. Ne vzrušení z neznáma, ne nejistota, jestli se na ně opuštěný objekt nezřítí. Ne. Doteď jí vždycky připadalo, jako kdyby tajemnou postavu nechtěně sledovala. Teď si však uvědomila, že postava sleduje ji. Ohlédla se. Najednou jí přišlo, že každý stín vržený na beton čelovkou, je on. Zavřela na displeji fotku a rozklikla kontakty. Chvíli prstem kroužila nad Radkovým jménem.

Ne. Ne, ne, ne. Nejsem měkká. Nesmím bejt měkká. Ne. Ten katalog dodělám, i kdybych na něm měla vypustit duši. Nikdo mě nesleduje. Celej svět si může nasrat. Celej, celičkej svět. Nezastaví mě, ani kdyby mě měli znova čapnout a zavřít do Tábora.

Zastrčila telefon zpátky do kapsy a vydala se dál vstříc padající tmě. Udělala několik fotek parkovišť a opuštěných dílen. Většina z nich bude do katalogu nevhodná, ale určitě je použije jinde. Měly dobrou kompozici a skvělou atmosféru. Snažila se neohlížet každou chvíli přes rameno. Věděla, že praskání větví má na svědomí déšť, cupitání zase tlapičky krys a potkanů. Po celém těle cítila nechtěné doteky jen proto, že neustále procházela pavučinami. Pod nohama jí křupala popadaná omítka a nezvyklé šelestění byla jen ozvěna jejího vlastního dechu. Ale co kdyby…

Konečně dorazila k budově, kterou hledala. Musela projít celý komplex bývalé centrály elektrárny. Pousmála si, protože si vzpomněla na Radka. Určitě už by ji táhl dolů k turbínám a trubkám. Měl rád industriální prostory a rád jí o nich vyprávěl. A ona ho nechávala. I když většině techniky rozuměla líp než on. Ale nechávala ho, neopravovala ho, věděla, že o nic nejde. A on měl radost. A ona měla radost, že on má radost. Takový chvilky jí za to stály…

Protáhla se rozbitými dveřmi dovnitř a ocitla se v recepci. Sama totiž vůbec nemířila k trubkám a turbínám, neměla ani zálusk na polorozpadlé komíny. Mířila nahoru. Šlapala jedno patro za druhým po hladkých, kluzkých schodech, a těšila se, až se konečně ocitne ve velkých otevřených kancelářích. V šestém patře se jí konečně poštěstilo. Stanula v rozlehlé místnosti oddělené přepážkami. Zkusila štěstí a zajásala, když po cvaknutí vypínačem několik stropních zářivek opravdu zablikalo a rozsvítilo se. Stěny byly vymalované vybledle zelenou barvou, to určitě proto, aby se tam přepracovaní účetní a nevyspalé programátorky cítily aspoň trochu příjemně. Počítače byly na svých místech. Monitory byly zaprášené, ale vypadaly stále funkční. Pevné linky stály vedle nich. Velké květináče v rozích byly dávno prázdné, nezbyla v nich ani hlína. Židle byly zasunuté u stolků, pečlivě srovnané, jako kdyby měli příští ráno všichni zaměstnanci znovu přijít. Vytáhla foťák, natiskla oko k hledáčku a začala. Pomalým krokem obcházela místnost a rozhlížela se. Pouhým okem člověk nikdy dobrý záběr nesežene. Jen v hledáčku vždycky spatřila přesně to, co hledala. Malé obdélníkové ostrůvky samoty. Ostrůvky přechodného klidu, který vedl z jednoho chaosu do druhého. V hledáčku viděla okamžiky přerodu klidu v neklid, okamžiky, ve kterých se strach a samota měnily v útěchu. V hledáčku viděla vzpomínky na místa, která její rodiče pamatovali plná života. Některé z nich si tak pamatovala i ona. Bufety, které dávno zkrachovaly, pošty, které plošně přestaly fungovat před několika lety, úřady, které začaly být zbytečné a bez udání důvodu ze dne na den zely prázdnotou. Viděla vzpomínky na všechna místa, která spolu s Radkem navštívili. Na místo, kde se poprvé setkali, na místo, kde se opravdu seznámili. Na místo, kde se poprvé milovali. Tělem se jí rozlilo pronikavé teplo. To teplo, které cítila jen když fotila. Cítila je jen na takových místech, která byla hodna jejích fotek. Na místech, kde jí běhal mráz po zádech a kde jí připadalo, že se tam střetávají dva, možná tři, čtyři světy. Na místech, kterým tak úplně nerozuměla, a přesto je do posledního vlákna v koberci chápala. Na místech, jako bylo tohle. Cítila plíseň a zatuchlinu, dvě vůně, které nešly dohromady s celkovým vzezřením místnosti. Kdyby všechno nepokrývala tlustá vrstva prachu, připadalo by jí, že si všichni zaměstnanci odskočili jen na polední pauzu.

Přešla chodbičkou o pár místností dál. Dorazila do menší kanceláře, nejspíš té, která patřila vedoucí oddělení, ať už to bylo oddělení čehokoliv. Byla pečlivě vyklizená, nezbylo v ní nic kromě prázdného stolu, kancelářské židle a několika skříní a polic. Na stěně visel zažloutlý certifikát kvality. Čeho, to už nebyla schopná přečíst. Cvakla několik snímků. Stůl vypadal v kanceláři tak osamělý… Chvíli přemýšlela, jak se tu asi cítil původní obyvatel kanceláře. Připadal si tu odříznutý od ostatních? Sledovala bedlivě prosklenými dveřmi každého ze zaměstnanců ve vedlejší místnosti? Radkovi by se tu líbilo. Vždycky, když narazili na podobné místo, bavili se tím, že se snažili domyslet si příběhy lidí, kteří je dřív využívali. A tady to příběhy přímo dýchalo. Nevěděla, čím to bylo, ale bylo to tak. A Radek by se z toho štěstím pomátl. Vždycky, když byli na „lovu“, ožíval. Oči mu zářily o něco víc než obvykle, dokonce se i většinu času usmíval. Když byli spolu na jednom z těchhle míst, bral ji za ruku. Šeptal jí do ucha oplzlosti a smál se jejím vtipům. V takových chvílích ho měla ráda. Opravdu ráda. Odtáhla hledáček od oka. Zůstane s ním. Zvládnou to. Už jí přece zbývá jen pár snímků. Jakmile dodělá katalog, Radek přestane být tak napjatý. Bude to dobré. Patří k sobě. Přece oba ví, že k sobě patří.

Zavrzala podlaha. Zvuk ji z myšlenek vytrhl tak prudce, že zpanikařila. Pokusila se ohlédnout po strůjci onoho rámusu, špatně došlápla a svalila se na zem. Horko těžko se jí podařilo otočit tak, aby dopadla na záda a neupustila foťák, který křečovitě tiskla k hrudi. Zasraná práce tohle. Až po pár vteřinách si uvědomila, že jí levého lokte vystřeluje do celé paže bolest. Praštila se o ostrý roh futer rovnou do brňavky a její bolestné zaskučení se rozléhalo tlumeně osvětlenou kanceláří. Nemotorně se vyškrábala do sedu. Uslyšela za sebou pomalé kroky. Pak zvuk ustal. Srdce jí vyskočilo až do krku. V první chvíli se neodvážila ani pohnout. Celé její tělo ztuhlo a nezmohla se na nic jiného než na naslouchání šelestu kolem a úpěnlivé modlení. Ticho.

Sebrala v sobě veškerou odvahu a pomalu se otočila. Byla na špinavé podlaze na všech čtyřech a s němě otevřenými ústy zírala před sebe. Dřepěl přímo před ní. I ve světle vypadal jako stín, temný, lehce rozmazaný v obrysech. V neforemném obličeji se leskly dvě velké oči a slepě zíraly přímo na ni. Nehýbala se. Její tělo bylo napjaté jako struna, každý sval byl připravený k okamžitému úprku, ale končetiny odmítaly poslouchat slova znějící v její hlavě hlasem jejího otce. Vypadni odsud. Okamžitě vystřel z místa a utíkej. Nedokázala to.

Naklonil se trochu blíž k ní.

Vyjekla a instinktivně uskočila vzad. Dopadla na zadek a těžký foťák se z jejích zpocených dlaní zhoupnul na popruhu dolů, vrazil jí přímo do břicha. Bylo jí to jedno. Bolest nevnímala, slepě šátrala rukama za sebou a couvala, plazíce se pozpátku po špinavém koberci. Nemohla z něj spustit oči. Sledovala, jak naklání hlavu na stranu a dál nehnutě dřepí vedle drátěného koše na papír. Neodvážila se ani mrknout. Bála se, že jakmile oči na jedinou vteřinu zavře, zjeví se hned vedle ní. Nevěděla, co jí může nebo chce udělat, jen věděla, že ho vedle sebe prostě nechce. Uvědomila si, že si svým couváním sama odřízla cestu. Byla v uzavřené kanceláři a jediná cesta ven vedla dveřmi, u kterých dřepěl on. Před očima jí problesklo několik výjevů z dětství. Zářivá stropní světla, sterilně bílé stěny. Zamčené polstrované dveře. Žena v laboratorním plášti hledící na ni se stejným zájmem jako on. Ne. Proboha, teď ne, teď nemůžu, teď ne…

Uslyšela další kroky

Srdce jí znovu poskočilo. Chtěla vykřiknout, ať už to byl kdokoliv, chtěla jim říct, chtěla zařvat z plných plic, že potřebuje pomoc. Znovu ztuhla, když se postava před ní pohnula. Pomalu, ladně. Přiložila ukazovák k místu, kde by měla být ústa. Šárka otevřela pusu, ale slova se jí vzpříčila v krku. Nevydala ze sebe ani hlásku, jen vyděšeně hleděla na siluetu před sebou. Zářivé oči ji dál spalovaly a postava opět znehybněla.

„Tady jseš,“ objevil se ve vchodu do kanceláří Radek. Z očí se jí spustily slzy. Nikdy v životě ho neviděla raději než teď. Pane Bože, děkuju ti, žes zkřížil naše cesty, opakovala si v duchu. Věděla, že je čas poprvé v životě zahodit všechny feministické myšlenky za hlavu a nechat se dobrovolně zachránit, i za cenu toho, že za to doma dostane pořádnou šovinistickou přednášku o tom, že se o sebe sama neumí postarat. Hlavně, že tady neskape. Hlavně, že jí nic neudělá. Hlavně, že se k ní nepřiblíží. Hlavně, že bude po všem.

„Pomoc,“ zašeptala neslyšně. Radek se dlouhými kroky rozběhl chodbičkou. Až teď si všimla, že v rukou třímá hasičskou sekyrku, nejspíš ji vyrval ze zdi ještě dole v přízemí u požárního hydrantu. Už byl jen pár kroků od nich. Se stoickým výrazem ve tváři se blížil ke stínové postavě, která se stále ani nehnula. Upíral unavené, krví podlité oči přímo na ni. Prosebně hlavou pokývala. Prosím, jen mě odsud co nejrychleji dostaň. Už byl u nich. Už napřahoval svalnaté paže, sekyra mu zasvištěla nad hlavou. Pocit úlevy v mžiku oka vystřídala další, mnohem silnější vlna děsu. Radek proběhl skrz dřepící postavu. Napřažená sekyra se dala do pohybu. Mířila jí přímo do obličeje.

Ne. Takhle ne. Prosím.

Instinktivně si zakryla hlavu. Pevně zavřela oči. Během několika milisekund se jí podařilo rozloučit se v duchu s celým světem.

Ohlušující rána.

Bolestivé zavytí.

Druhá rána.

Ticho.

Rozvzlykala se.

Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a nekontrolovatelně se třásla.

Trvalo celou věčnost, než jí došlo, že je naživu. A připadalo jí to jako celé hodiny, než se odvážila otevřít oči. Nejprve viděla jen rozmazané šmouhy. Oči měla zalité slzami, které jí nekontrolovatelným proudem stékaly po tvářích. Musela se uklidnit, potřebovala se zorientovat. Po čtyřech dolezla k otevřeným dveřím a nahlédla do místnosti, ze které se před chvílí vyřítil Radek. Přepážky byly popadané, stoly vychýlené ze svých děsivě přesných rozestupů. Monitory se válely po podlaze. Ze stropu visely dvě dlouhé blikající zářivky a okna byla vysklená. Ve zdi naproti ní zela obrovská puklina, ze které opadávala omítka. V nově vytvořené uličce vedoucí od ní přímo k Šárce stál on. Nehybně, klidně. Oči, které odrážely světlo zářivek, opět hleděly na ni. Nechápala.

Pohnul se. Jen jemně, aby ji nevyplašil. Rukou ukazoval na podlahu vedle sebe. Mlčela. Ale něco udělat musela. Vyškrábala se na nohy a přidržujíc se kancelářských stolků, vydala se pomalu k němu. Navalilo se jí, když spatřila výjev u jeho nohou. Radek ležel na kancelářském koberci zkroucený v komické póze. Byl rozlámaný na kusy. Nedýchal. On však neukazoval na něj. Jeho rozmazaný prst mířil na malou černou krabičku ležící sotva metr od něj. Externí disk, který nosil v náprsní kapse bundy. Nejistě se na něj zadívala. Kývnul. Musela projít těsně vedle něj, aby mohla disk zvednout ze země. On se ani nepohnul. Sledoval každý její krok. Když konečně držela disk v ruce, otočila se zpět na něj. Tentokrát měl zdviženou druhou ruku. Vyděsilo ji to, ale snažila se v sobě potlačit další skřek. Ukazoval na jednu z počítačových obrazovek. Sklouzla pohledem k disku v ruce, pak se znovu zadívala na něj. Kývnul. Moc nevěřila, že by tak starý a zanedbaný počítač mohl ještě fungovat. Ale co, elektřina tu byla. Třeba to zvládne. Dobelhala se ke stolku, sundala si batoh a ztěžka dosedla na kancelářskou židli. Cítila se nesvá z toho, že stál za ní a stále na ni zíral. Ale neměla co ztratit. V duchu počítala s tím, že za několik málo minut stejně dopadne jako Radek. Sehnula se a pod stolem nahmatala velké kulaté tlačítko na krabici počítače. Stroj chvíli mlčel, ale pak začal spokojeně vrčet. Na obrazovce bliklo zelené světýlko a brzy se objevil obraz. Přihlásila se jako návštěvník a z batohu vytáhla kabel, kterým připojila Radkův disk k počítači. Vyskočilo na ni dialogové okno požadující heslo. Vyťukala na hlasité klávesnici C H O M S K Y a stiskla enter. V prohlížeči souborů se objevila jediná složka s názvem ‚katalog‘. Když ji otevřela, našla v ní úhledně seřazené všechny snímky, včetně těch, na kterých Radek pracoval ten den. Jen na sobě všechny měly podivný sépiový filtr. Mezi snímky objevila i jeden soubor PDF, taktéž nazvaný ‚katalog‘. To je zvláštní, vždyť kompletaci jsme ještě ani nezačali řešit… Dvakrát na něj poklepala a počítač u jejích nohou se rozvrněl o něco hlasitěji. Na monitoru vyskočila titulní stránka.

 LIMINÁLNÍ PROSTORY A VLIV KONTEXTU NA VNÍMÁNÍ OBRAZU

CTIRAD MERTL

 Znovu se roztřásla.

Na rameni ucítila dlaň.

Tělem se jí rozlil chlad.

[swbl]

NeMOCE lockdownu

Závidím lidem, kteří prožívají lásku, ať už opětovanou nebo ne. Je to lidský. A já si jen říkám, jestli je to normální, zapomenout na emoce… 

Zírám do lampy a snažím si vzpomenout.

Nevím, jaký je poločas rozpadu lidskosti, ale snad ještě pár měsíců vydrží a s příchodem rozvolňovacích monzunů nasaje do své tehdejší podoby bez viditelných ztrát.

------------------------------------------------------------------------

STORGÉ - EROS - FILIA 

Nevím, jestli mají sny opravdu zračit znamení či varování. Ať už je to tak či onak. Já je tam hledám a nacházím. Sny o výběru priorit jsou ty nejmučivější a nejaktuálnější. Pod nátlakem snové simulace se trápím jako nikdy.

Priorizovat si Storgé, Erós a Filiu…   Vždy zklamu všechny strany, neboť upřednostnit jeden druh lásky před druhým nejde.

---------------------------------------------------------------------------

Spíš??? Posláno Dnes v 22:52 začínám ti závidět.. Posláno Dnes v 22:53 teď jsem si uvědomila, jak moc mě deprimuje, že nikdo není mým objektem zájmu. Posláno Dnes v 22:53 já už si ani nevzpomenu, jakej to byl pocit… R. U. R. víš? Posláno Dnes v 22:57 to je hrozně nelidský už ani pořádně nepochopím, o čem mluvíš a asi proto to vede k mým nemožným vtípkům... Posláno Dnes v 23:00 tak si říkám, jestli je to normální, že je ze mě tak jalovej člověk, snad ještě jo. Posláno Dnes v 23:06 prostě to musí být tím, že aktuálně je kolem mě málo lidí, žejo? Něco je špatně. Posláno Dnes v 23:15 Prosím odepiš ...¨

[l0ser-nicolaz]

lmao bugs when you lift up a rock

[kadet-pise]

Zdravé odhodlání

Povídka původně napsaná pro R. Chtěla nějakou velmi pomalu se budující robo romanci, tak jsem jí napsala robo romanci. Po svém, protože romantika bez vra��dy, nájemných vrahů a lesbiček prostě není romantika.

.

.

Zdravé odhodlání

 Ať už jste nadšenec do práce nebo ne, milujete firemní večírky. Člověk se konečně uvolní a pro jednou mu nevadí, že z práce odchází až po půlnoci. Hlavně si užije zábavu. Ta zatrpklá sekretářka z druhého patra? Směje se až se za břicho popadá a vráska na čele jí zmizí. Vedoucí marketingu, co už týden řeší nové reklamy s ekology? Horlivě debatuje se svými podřízenými o novém filmu v kinech a na práci si ani nevzpomene.

Proto měl Edan firemní večírky rád. Mohl ostatní vidět v novém světle. Ne vždycky v pozitivním – účetní zrovna zvracela přes zábradlí a Edan litoval chudáka, co o padesát pater níž tvořil pohyblivý cíl. Ale všichni přestali být upjatí a zpruzení.

Sám by se rád uvolnil, ale tentokrát se mu to nepovedlo. Normálně by si prohlížel dámy v bikinách a pány v upnutých plavkách u bazénu a věnoval by se pivu, dneska ale nemohl spustit oči ze Stephana. Ředitel Cyberplexu měl takový zvyk. Na večírcích se stával obyčejným týpkem. Odháněl každého, kdo mluvil o práci, hodně pil, motal se mezi ostatními, aby s každým prohodil slovo, a když padla příslušná hodina (nebo hladina alkoholu) vytáhl odněkud kytaru a zahájil vlastní představení, aniž by vypnul hudbu nebo zarazil DJe.

Dneska seděl zastrčený u baru, zíral do poloprázdné sklenice o vodky a vypadal jako personifikace zoufalství.

Edan si k němu přisedl s hraným úsměvem.

„Taky tě to tady štve tak moc, jako mě? Mohl jsem dělat něco záživnějšího, třeba spáchat sebevraždu, a místo toho jsem tady,“ prohodil.

Stephan otráveně protočil oči.

„Edane, přestaň kydat.“

„Kazíš mi zábavu. Čekal jsem kytarové sólo a ty tu sedíš, jako by ti ulítly včely. Tak co se děje?“

Stephan dělal ředitele už dvacet let. Táhl firmu nahoru, vždycky poslouchal rady lidí zkušenějších ve svém oboru. Zvládl se domluvit i s radikálními ekology, věděl, na jaká pole se zaměřit, aby obchod vzkvétal. Choval svou společnost jako dítě. Takže jeho další slova Edana vyšokovala.

„Končím.“

„Cože? To nemyslíš vážně.“

„Končím, do prdele!“ vykřikl. Otočilo se k nim několik tváří, ale význam slov se ztratil v šumu hlasů.

Edan neměl slov. Stephan? Končit? Nebyl tak starý – sakra, ani tak vyčerpaný! Ještě minulý týden řešil, jaké aplikace by cílily na dnešní mládež, která opouštěla online svět a teď hlasitě orodovala za mezilidskou komunikaci z očí do očí. Měl velké plány zafinancovat veřejné školy, aby do nich mládež docházela a neučila se vše z domova.

A to všechno chce zahodit?

„To tě nasrala sekretářka nebo co?“

Stephan zavrtěl hlavou.

„Manžel o tom ví?“

Další negativní odezva.

„Tak se mnou mluv, chlape, co se stalo?“

Stephan do sebe kopl zbytek vodky a zašklebil se.

„Tenhle chlast je odpornej. Pojď do kanclu.“ Postavil se a povážlivě se zakymácel. Levného pití do sebe už musel nalít dost. Edan ho následoval, hlavně, aby sebou Stephan někde neplácl.

„Jak dlouho se známe, Edane?“ zeptal se, když zmáčkl tlačítko výtahu.

„Pět, možná šest let? Pálil jsi za mnou, než jsi potkal Johna.“

Stephan se zachechtal a plácl Edana po zadku.

„Jo, to jo! Vzpomínám si. Takže se známe dost dlouho, co? Můžeme si věřit, že?“ do hlasu se mu vkradl náznak zoufalství.

„Na to se mě ptala moje babička, než mě obrala o prachy,“ zazubil se Edan, ale při pohledu na Stephanův výraz zvážněl. „Promiň. Samozřejmě, že mi můžeš věřit.“

Nastoupili. Stephan zmáčkl tlačítko o třicet pater níž.

„Takže?“ pobídl ho Edan.

„Končím.“

„Ale co se stalo?“

Stephan se znovu uchechtl a pak zavrtěl hlavou. „Nebudeš mi chtít věřit, ale…“

„Ale?“

Světýlko na tlačítcích poskočilo o pět pater. Šesté.

„Víš, jak funguje práce androidů?“

„Jestli jim chceš říkat androidi. Jasně. Zákonem je dáno, že stroje můžou dělat jen takovou práci, kterou lidi nemůžou. Každá společnost má nárok na maximálně pět procent androidů z celkového počtu zaměstnanců. Proto nám stavby větrolamů taky trvají většinou o rok déle, když nepočítám všechny domluvy s ekology. Hodláš skončit kvůli bezduchým krabicím?“

Sedmé. Osmé.

„Co kdybych ti řekl, že mají androidy, které nerozeznáš od lidí? Wizz na nás teď tlačí, ať je potají najímáme. Že tím ušetříme akciovce prachy.“

Edan zamrkal překvapením. „To je přece nesmysl.“

„Není. Wizz má akcie snad v každé větší firmě v zemi. Pokrývají úplně všechno a víš, kdo je jejich dceřiná společnost? Cloud 9. Hledají, kde ušetřit a kam nastrkat svoje výrobky. Na lidech se šetří nejlíp, takže máme potajmu implementovat změnu. Nikdo o tom nesmí vědět. Ale já to nemůžu udělat, Edane. Jen tak vyhodit půlku lidí!“

„Tak končíš a necháš to udělat jiné? Nikomu tím nepomůžeš,“ konstatoval Edan. Desáté, jedenácté. Začalo mu hučet v uších, neměl jízdy výtahem rád. Změny tlaku mu vždycky způsobily bolehlav.

„Skončím, posbírám všechny informace a maily, co mám, a půjdu s tím do novin,“ oznámil Stephan.

Dvanácté. Světýlko se pravidelně přepínalo, jak výtah klesal. Třinácté.

„Neměl bys to dělat.“

„Už jsem se rozhodl.“

Čtrnácté.

Edan zatřásl hlavou. Hučení zesílilo.

Patnácté.

„Zítra to oznámím,“ dodal Stephan.

Šestnácté.

Edan sáhl do vnitřní kapsy saka.

Sedmnácté.

Bodl dvakrát rychle za sebou. Nůž projel pod bradou vzhůru a pak ještě jednou přímo do ohryzku. Bez námahy, lehce, jako by tam celou dobu patřil.

Osmnácté.

Stephan se svalil na podlahu. Ani zachroptěl. Edan uslyšel v hlavě další pokyn.

Zastavil výtah.

„Stiskni nouzové otevření dveří,“ poručil mu hlas.

Edan natáhl ruku a zrak mu padl na krev, který mu zmáčela dlaň. Stephanova krev. Krev jeho šéfa, kolegy a kamaráda. Za nehty, na prstech, tvořila malé mapičky v kůži. Neměla tam být.

Co se…

„Vystup!“ poručil znovu hlas.

Edan stáhl ruku a vyjekl. Stephan? Mrtvý! Čím ho… proč… Co se děje?

Jako by se mu svět hroutil po nohama, když mu hlavou vířil křik cizích lidí a docházely mu všechny informace. Nedokázal tu změť rozšifrovat, do popředí vstupovaly jen rozkazy a krví zborceného těla.

„Edane, vystup z výtahu a vrať se do…!“

Krev, tolik krve.

„Odejdi z budovy!“

Stephan jeho kamarád.

„Teď!“

Vzal nůž a znovu bodl.

Vykřikl, jak mu ostří projelo uchem. Zakroutil s ním. Drtil zuby o sebe bolestí, ale hlas zachraptěl a utichl.

Vytáhl ostří, ven se vylila krev a vypadl čip. V uchu mu pískalo, ale i nepříjemně vysoký tón byl lepší než rozkazy.

Co se kurva děje!?

Hystericky se nadechl, ruce měl ledové (ale opravdu? A opravdu cítil bolest, nebo…), otřásl se.

Pryč.

Půjdou po něm. Oni. Ať jsou kdokoliv. Musel utéct. Pryč od budovy a od těla.

Do tlačítka prakticky praštil. Zůstal na něm otisk krve.

Dal se na útěk.

***

Lottie se vracela z práce ve svém stařičkém autě, které ještě nemělo zabudované ani hlasové řízení. Zadní sedlala měla zaházená nářadím a špinavými hadry. Normálně po desáté večerní nepracovala, ale dnes jí zavolala zákaznice na pokraji nervového zhroucení. Vyhodila si pojistky v celém domě a nechtěla volat elektrikářům.

„Já věřím jen vám, slečno,“ dušovala se paní Joycová. „Musíte mi pomoct, je tu tma jako v pytli.“

„Podívejte, paní Joycová, já dneska už nemám směnu, mohla byste zavolat komukoliv, kdo má noční.“

„Ale vy jste dobrá duše, vím, že to umíte, přeci mi pomůžete.“

A Lottie byla dobrá a trpělivá duše, takže se uprostřed noci vydala opravovat staré dámě obvody. Hodinový manžel byl velmi zavádějící název zaměstnání (ale říkat si hodinová manželka zkusila jen jednou a po nabídkách, co dostala, se radši vrátila k ověřeným praktikám). Buď strávila u zákazníků patnáct minut nebo dvě hodiny – jako teď – protože při stavbě domu se snažili na všem ušetřit a tím p��dem bylo vše na jiném místo a místo práce jste hledali, kudy vůbec kabely vedou. Lottie překvapilo, že babka nevyhodila elektriku v celém bloku.

„A pak mi ani nedala dýško,“ postěžovala si sestře do telefonu.

Barbara se zasmála. „Aspoň netrčíš do tří ráno na spojovně.“

Lottie sešlápla plyn. Kontrolka se varovně rozsvítila, ale Lottie potenciální pokuta nezajímala. Chtěla dojet domů, dát si horkou koupel a pořádně se vyspat.

„Samas chtěla na policii, tak trp.“

„Doufám, že zítra máš práci až odpoledne,“ odtušila Barbara.

„Jo, až v deset, tak se trochu vyspím, pokud babka zase něco nerozbije.“ Spánek, práce, otravní zákazníci a pak zase spánek. Když se rozhodla dělat tuhle práci, myslela si, že nemůže upadnout do stereotypu. Práce s lidmi přinášejí vždycky něco zajímavého („Ne, já vážně nevím, jak se ty kondomy dostaly do záchodu a ucpaly ho, paní.“), historky by mohla rozdávat po hrstech („Já chci jen sundat kočku ze střechy, proč bych měl otravovat hasiče?“) a dělala to ráda („Slečno, vy jste prostě poklad.“). Jenže všechno má své světlé i tmavé stránky. Ta tmavá byla, že ji stereotyp chytil i tak. Nudila se. Nebavilo ji dokola to samé, potřebovala by dovolenou, vyrazit do někam do divočiny a zažít něco nového.

Světla ulice prchala kolem ní. Lampy, barevné reklamy a neony ji měly doprovázet až domů. Cyberplex bojoval se světelným smogem, ale stále neúspěšně. Ani největší ekologický gigant nezmůže moc proti marketingu. Světla jí budou pálit v už tak dost unavených očích ještě pár desítek minut.

„Budu končit, zlato. Přežij směnu.“

„Pa.“

Natáhla se k mobilu, aby típla hovor. Na vteřinu spustila oči z cesty.

Koutkem oka zahlédla muže, co vyběhl z postranní uličky. Stihla se narovnat, vykřiknout a dupnout na brzdu. Strhla volant.

Slyšela tupé duc.

Auto zastavilo.

„Lot! Jsi v pořádku?“ vyjekla Barbara.

„Jo… Jo, jo…“ vykoktala Lottie. „Musím jít! Zavolám ti!“

Vyplašeně vyběhla ven. Muž v obleku se sbíral ze silnice, držel se za hlavu.

„Bože, jste v pořádku, nehýbejte se!“

Muž na ni zmateně pohlédl. Byl úplně celý od krve a levá ruka mu nečinně visela vedle těla. Jak mohl po tom nárazu stát Lottie nechápala.

„Zavolám sanitku.“

„Ne,“ zarazil ji muž prudce. „Žádnou sanitku.“

Lottie strnula. Celou levou část vlasů a krku měl slepené krví, černá barva saka taky nedokázala skvrny skrýt.

„Ale…“

„Už jsem měl horší, když jsem si tehdy přeležel krk, fakt,“ pokusil se muž o úsměv. Zvedl se mu jen pravý koutek. Zavrávoral a vrhl rychlý pohled do uličky, odkud vyběhl. Udělal nejistý krok.

„Haha,“ pobavila ho Lottie a zastoupila mu cestu, aby se nezřítil. „Ale jste zraněn, a…“

„Musím běžet,“ otočil se.

Lottie v duchu zacinkal varovný zvonek, ale rozhodla se ho ignorovat.

„Potřebujete pomoct?“

Muž se zarazil a očividně nevěděl, jak odpovědět.

„Můžu vás někam hodit.“

Přešlápl a kývl. „Díky.“

V autě si ho mohla prohlédnout blíž. Nebyla doktor, ale zranění ve svém oboru viděla dost – hlavně u chlapů, co se snažili si domácnost opravit sami a až potom volali o pomoc – tak jí došlo pár věcí.

Krev nevytékala. Na uchu byla zaschlá, to nemohla stihnout za tu chvilku. Ta na obleku navíc nevypadala, že by patřila jemu. A jestli nemohl pohnout rukou, musel mít při nejmenším vyhozené rameno. Kdykoliv auto drclo, jeho výraz se nezměnil. Ani sebou necukl bolestí.

Lottie se kousla do rtu. Zase konala dřív, než přemýšlela. Jestli nebyl sjetý, byl stoprocentně nebezpečný.

„Jsem Edan. Edan Doe,“ přestavil se.

„Lottie. Kam to bude?“ snažila se znít nenuceně.

„Hlavně… daleko odsud.“

Lottie kývla a nastartovala. Už byla úplně vzhůru. Mozek jí jel na plné obrátky. Může ji přepadnout, sebrat auto a ujet. Udělat něco horšího. Vypadalo to, že hodně posiluje, tak by ji určitě zlomil, jako tyčku. I s tou ochrnutou rukou. Co když…

Edan se chytil za hlavu a zaúpěl.

„Ježiši!“ vyjekla znovu Lottie. „Co je vám?“

Edan něco zamumlal, Lottie se nemohla rozhodnout, jestli říkal plesy nebo vlasy. Přibrzdila.

„Po-tř-bu… ju… mechanika,“ vysoukal ze sebe Edan.

Lottie všechno došlo. Nefungující ruka, krvácení z ucha, náraz. No jistě! Ten člověk byl ochrnutý a náraz mu poškodil pohybový čip!

„Nemocnice by byla lepší,“ navrhla.

„Ne- nemocnici, ne.“

Lottie se kousla do rtu a učinila rozhodnutí.

Kdyby to Barbara věděla, zabila by ji.

***

„Teď opatrně,“ varovala ho. Edan do ní byl zavěšený, nedokázal se pořádně udržet na nohou. Překročili roombu a Lottie ho pustila nad gaučem. Svalil se do něj jako šutr a zůstal ležet. Lottie nad ním chvíli stála, nejistá, co teď.

„Ještě, že máte bezbariérový přístup pro mrzáky,“ konstatoval Edan.

„Nehýbejte se, dojdu pro věci.“

„Když se odplazím, najdete mě na zahradě.“

Lottie ignorovala vtip a odběhla do kuchyně. Nejdřív vodu – na pití a omytí. Určitě desinfekci. Dát ho dohromady. Pak… nebyla neurolog. Čipy znala, ale rozuměla jen těm od klimatizací a bezdrátového ovládání. Hrabat se v hlavě a míše by měli jen doktoři.

Vrátila se a položila sklenici před Edana. Pak jí došlo, že se sám nenapije, tak mu ji přiložila k ústům. Cítila z něj alkohol.

„Řeknete mi, co stalo?“

Edan se usmál a pak zavrtěl hlavou.

„Jen potřebuju trochu pomoct a nechám vás být, vážně. Mám za sebou těžkej den.“

„Nepovídejte.“

Vstala, otřela si zpocené ruce do kalhot. Co dál?

„Hej. Madam, já chápu, že jste nervózní. Já vám nic neudělám. Nejsem… nepohnu se.“

„Jo… jasně.“

„Vyhodil jsem si drát, potřebuju ho jen nahodit zpátky. Tady,“ poklepal si pohyblivou rukou na ucho. „To byste mohla zvládnout, ne? Máte drobné ruce. A já pak zmizím. Přes tu zahradu.“

„Drát?“

„Čím míň víte, tím lepší. Vážně.“

Lottie se k němu nahnula a podívala se do ucha. Myslela si, že přes strup špatně vidí, ale pak zalapala po dechu.

„No to mě poser na holý záda.“

„To prosím ne.“

Střelila po Edanovi pohled.

„To půjde, ale nejdřív panáka.“

Nalila si sklenici whisky, kterou dostala minulý týden k narozeninám. Jednu nalila i Edanovi a donutila ho ji exnout. Zakuckal se.

Připravila nářadí. Už držela pinzetu, když někdo zabouchal na dveře.

Lottie ztuhla, ale v Edanovi by se krve nedořezal, jak zbledl.

„Lottie, prosím vás…“ začal.

„Co jste provedl?“ sykla.

„Já… nechtěl jsem. Vážně jsem nikomu nechtěl ublížit. Prosím, pomozte mi. Já nejsem vrah. Nebyl jsem to já.“

Lottie se dívala na ten balíček neštěstí a zatnula zuby. Co měla dělat? Úplný cizinec nejspíš někoho zamordoval a ona mu pomáhá? Neměla by, ale…

Smutek v jeho očích byl pravý. Přes všechny hloupé vtipy a snahu odlehčit situaci, ten člověk… opravdu člověk? … trpěl. Něco se mu stalo a ona ho nechá ve štychu?

„Pomáhání zločincům… jaký génius by jim chtěl pomáhat?“ vzpomněla si na slova Barbary, když se učila na zkoušku. Mít v rodině policistku jim všem přišlo skvělé, ale teď si Lottie vzpomněla na všechny poučky. Rychle tu myšlenku zahnala, když se ťukání ozvalo znovu.

„Do zahrady,“ poručila. Edan se nenechal pobízet. Jako pořád stejný balvan spadl z gauče na zem a začal se plazit k zadním dveřím. Lottie neměla čas mu pomáhat. Rychle shrábla krvavé ubrousky a hodila je do koše. Bouchání zesílilo.

„Hned!“ zařvala s nadějí, že ji návštěvníci uslyší. Sjela obývák pohledem. Jako po výbuchu. Tímhle nikoho neoblafne. Vůbec to nevypadalo, že tu je sama.

Zarazila se.

Sama. No jistě!

Policistům otevřela s tím nejnepříjemnějším výrazem.

„Co chcete?“ vyštěkla bez pozdravu.

Policisté se podívali jeden na druhého a Lottie v jejich pohledech poznala zprávu. Další nepříjemná ženská, měli to vůbec zapotřebí? Stejný výraz mívala, když vyprávěla Barbaře o pitomcích, co jí zkazili den tím, že si ji k sobě zavolali třeba v deset v noci.

„Promiňte, madam. Máme jen pár otázek.“

Rychle přelétla byt očima. Po Edanovi ani stopy. Přesto přivřela dveře. „Je skoro půlnoc, co se děje?“

„Dnes v noci jste do auta nabrala muže, máme záznamy z bezpečnostních kamer.“

„A?“

Policista si povzdechl, ale Lottie mu vyslýchání nehodlala udělat snazší.

„Rádi bychom věděli, kde je.“

„Jak to mám vědět?“

„Madam, spolupracujte trochu.“

Lottie se ušklíbla a opřela se o rám. „Fajn. Vběhl mi pod auto, tak jsem zpanikařila. Chtěla jsem volat záchranku, ale zastavil mě. Tak jsem mu nabídla, že ho vezmu k doktorovi. Chvíli jsem ho vezla, ale byl… divnej. Celej od krve a něco mumlal. Tak jsem se vyděsila. Myslela jsem, že by mě mohl zabít nebo víte co. Ublížil no. Tak jsem ho vykopla u hotelu na Západní.“

„Řekl něco?“

„Jen, že je chromý a blbne mu čip, proto se chová tak divně. Ale já to nehodlala riskovat, řekla jsem čau a jela.“

Policista pokýval.

„Takže jste ho vezla jen kousek.“

„No jo, měla jsem strach, co by mi mohl províst. Byl podezřelej.“

„Takže by vám nevadilo, kdybychom se vám rozhlédli doma?“

Lottie vytřeštila oči.

„No to teda vadilo.“

„Jen nahlédneme, jestli jste v bezpečí. Tihle blázni se rádi vrací.“

Policisté se usmívali. Lottie poklepala prsty na dveře.

„No, já nevím…“

„Nebo se vrátíme my a s příkazem k prohlídce.“

Lottie se naježila.

„Fajn. Ale nenesu zodpovědnost za nic, co vidíte. Hrozný, takhle vpadnout lidem do baráku. Sem chtěla mít hezkej večer.“ Ustoupila jim. Oba ignorovali rohožku a začali se rozhlížet kolem.

„Žijete sama?“

„Jo.“

Pokývání hlavami. Ještě dva kroky. A jsou v obýváku.

„Proč tu máte dvě skle-“

„Ah.“

Lottie stála u vchodových dveří a kdyby pohled mohl zabíjet, oba policisti by měli honosný pohřeb.

„Pardon, madam. Půjdeme.“

„Ne, jen zůstaňte, večer mám stejně zkažený. Ještě mám patro a zahradu.“

„To nebude nutné, díky za vaši spolupráci.“

Vyklidili místo stejně rychle, jako přišli. Lottie za nimi zabouchla. Opřela se o dveře a hlasitě se rozesmála. Musela si zakrýt ústa, ale vrčení motoru jí dalo vědět, že je policie pryč.

Pak si vzpomněla na Edana a tryskem vyběhla do zahrady.

Ležel na zádech u tújí a rozprašovač ho kropil jako další květinku. Nečinně zíral na nebe.

„Zkusila jste někdy pozorovat hvězdy v dešti?“

Lottie ho vytáhla na nohy a vrátila se s ním na gauč. Edan poděkoval a pak mu sklaplo, když uviděl, co leží na stole. Ubrousky, desinfekce, whisky, dvě skleničky a mezi tím vším obrovské černé dildo.

„Páni, a já myslel, že chlapi mají nereálně standardy.“

„Hej! To byl dárek. Jen vtip. K narozeninám!“ zrudla Lottie a sebrala inkriminovaný předmět a hodila ho do skříně.

„Já vás nesoudím, naopak obdivuji. Taková velikost, to já…“

Lottie ho píchla šroubovákem do ucha. Vyjekl a sklapl.

„Radši mi řekněte, co se děje,“ uťala ho.

***

Když sbíhal po schodech, zmáčený krví svého jediného přítele, mozek mu běžel na plné obrátky. Pořvával na něj spoustu věcí, ale Edan si musel vybírat.

Co teď? Kam dál?

Zarazil se v osmnáctém a vrazil do své kanceláře. Musel se přesvědčit.

Otevřel lednici. Prázdná.

Polkl. V uchu mu hvízdalo a přestával mít cit v ruce.

Klid, hlavně klid, radil si.

Žádné jídlo, i když byl přesvědčený, že si tu skladoval svačinky na týden. Jedl přece. Každý den v deset sendvič, který si ráno připravoval místo snídaně. Rutina.

Nebo ne?

Vzpomínky se mu vařily v hlavě jako by hyperaktivní kuchař vzal vařečku a pořádně zamíchal.

Čip v hlavě. Hlasy. Nejedl. Celý člověk na něj řval, že necítí bolest, jak je to možné, proč necítí!?

Na pozice dosadí androidy…

Edan si zakryl ústa, aby nevykřikl. Do očí se mu vehnaly slzy. Android? Nesmysl, nemohl přece…

Ale mozek mu tvrdil opak. Jako by se s čipem ven vylily vzpomínky a příkazy, které měl doteď blokované. Jeho život – lež. Simulace. Nejedl, nechodil na záchod, jen se tvářil, že konzumuje. Necítil, jen ho program přesvědčoval o tom, že ano. Edan ho narušil a teď ani nevěděl, že mu nefunguje paže, kdyby nezahlédl svůj odraz v okně.

Potřeboval čas na přemýšlení.

Jenže ho neměl.

Protokol zněl splnit úkol a vrátit se do továrny. Když se nevrátí, najdou si ho.

Rozběhl se. Po pár patrech slyšel řev. Někdo našel Stephana. Edan běžel jako o život.

Mohli ho dostihnout každou chvíli.

Nohy se mu motaly, zakopával sám o sebe. Snad jen silou vůle nespadl. Potřeboval místo, jakékoliv místo. Urovnat si myšlenku. Jen chvíli klidu. Chvilku…

Auto ho nabralo s hlasitým bouchnutím.

Teď seděl tady. Zrzka na něj chvíli koukala jako na zjevení a pak se mu začala hrabat v uchu. Odmlčel se. Když na chvíli přestala, natáhl se pro whisky a nalil si další. Kopl ji do sebe naučeným způsobem. Jaký na něj měl alkohol vlastně vliv?

„Jsem zmatený,“ řekl konečně.

„To jsme dva.“

Cvaklo to.

„Au!“

„A je to.“

Konečně mohl zvednou ruku a cit se mu vrátil.

„Díky.“

Lottie pokrčila rameny. Tvářila se, že se nic nestalo, ale Edan věděl moc dobře, že je to jen slušnost. Jen tak někdo by se o něj v tomhle stavu nepostaral. A i kdyby ano, potom, co by se dozvěděl, že je Edan vrah, utekl by s křikem nebo by volal policii. Ne Lottie. Teď měl strach, že se to s ní ponese.

„Už vás nebudu obtěžovat.“ Zvedl se, ale Lottie ho chytla za ruku.

„Ti dva se jen tak nevrátí. Můžete si tady odpočinout. Srovnat si hlavu.“

Edan se podrbal za uchem.

„Už jsem vás dostal do dost velkého průšvihu. Fakt tu chcete někoho, kdo nemá jen o kolečko víc, ale má jen kolečka?“

Lottie zamávala rukou, jako by odháněla mouchu.

„Koupelna je támhle, deku vám donesu. Jen se vyspěte.“

Edan se usmál.

„Um… Jste si jistá, že nemáte na večer lepší společnost?“

Lottie zvedla nechápavě obočí.

„Teda jako… větší?“ naznačil rukama.

„Jděte do háje, drahý pane,“ odsekla. Vystoupala po schodech k pokoji.

„Díky, Lottie!“ zavolal za ní.

„Dobrou noc.“

***

Edan celou noc nespal. Ležel na gauči a zíral do tmy. Snažil se posbírat zbytky rozumu. Zrníčko po zrníčku, ale vždycky, když už ho měl v hrsti, roztřásly se mu ruce a smysl se rozsypal.

Pomalu. Postupně. Jedno za druhým.

Byl android. Celý pět let vystupoval jako člověk a nikdo nepoznal rozdíl. Do háje, ani on ho nepoznal! Jenže tak dokonalí androidi neexistují. Všechny stroje od Cloudu 9, které kdy viděl, měly velké nedokonalosti. Jen přijímaly příkazy, věnovaly se své práci, a většina ani nevypadla jako lidi. V tělech měly zabudované tisíce hmyzích končetin a těmi plnily svou práci stonásobně rychleji a s větší přesností, než ubozí lidičkové s dvěma rukama a deseti prsty.

Stephan se bál dokonalých androidů.

Chudák Stephan.

Edan si zatlačil na oči a vydechl.

Jak si mohl nevšimnout, že je stroj? Ignoroval se? Byl si jistý, že fungoval jako normální člověk, ale nové vzpomínky pohltily program a smazaly všechny nesmysly. Nejedl normální jídlo, témě nespal. Pil, ano, to mohl a vylučoval tu samou tekutinu. Nikdy si toho nevšiml.

A jídlo… pamatoval si, jak si dělá svačiny. Ale taky hromady proteinových tyčinek. „Mám alergii na lepek. A mléčné výrobky,“ říkal vždycky všem, když se jimi cpal. Nikdy ho nenapadlo, jak s takovou alergií může dělat sendviče na svačinu. Nikdy ho nenapadlo, že mu mozek lže na každém kroku. Všechno to byl výmysl programu, aby mu dodal pocit, že patří mezi živé.

Co ještě bylo falešné?

Vstal. Prošel kuchyní a posadil se zpátky na gauč. Škrtl zapalovačem a nad plamen nastavil dlaň.

Téměř okamžitě ucukl.

Jenže bolest nebyla pravá. Čekal ji. Ale vlastně si způsobil jen reakci. Něco čekal, tak si to vysnil. Ale ve skutečnosti i pocit bolesti byl lež. Jen zasraná lež!

Zkusil to znovu.

Ucukl. Frustrovaně zanadával.

Doběhl pro nůž. Neřízl se.

Olízl jar. Málem se pozvracel (mohl vůbec?).

Otevřel ledničku.

„Co to děláte?“

Trhl sebou. Lottie stála za ním, ruce překřížené na hrudi. Edan pomalu lednici zavřel a pak do ticha nočního domu řekl prostě: „Panikařím.“

Lottie ho obešla, chytla ho za ramena a odtlačila ho zpátky ke gauči. Kecl si tam a schoval obličej do dlaní. Slzy fungovaly, tak aspoň něco, na co se mohl spolehnout.

Lottie postávala vedle a vytírala si z očí ospalky. Pak se posadila vedle něj.

„Takže?“

„Jsem stroj! Nejsem člověk!“

„Jo, máš dráty v hlavě.“

Edan přijal nabízenou krabičku kapesníků a otřel si oči. Pak propadl v další salvu vzlykotů.

„J-já ani nemůžu j-jíst.“

„Whisky jsi mi tu vypil.“

„J-joooo,“ zabořil hlavu do kapesníku.

Lottie unaveně zavrtěla hlavou a pak ho štípla do paže.

„Jau! Proč jsi to-jste to…“

„Stroj necítí bolest,“ konstatovala suše Lottie.

„A-ale…“

„Víš kolikrát jsem omylem nakopla svoji roombu? Nikdy mi neřekla au. Možná jsi z drátů, ale nejsi bezduchá věc.“

Edan se na ni díval zamlženým zrakem a popotáhl.

„Ale to je jen naučená reakce. Nic to neznamená. Jen počítač. Jsem jen…“

„A ty myslíš, že já mám mozek v prstech?“ zamávala mu Lottie před očima. „Taky je to všechno v hlavě a v reakcích. Mozek je jeden velkej počítač.“

Edan začal trhat kapesníky na kousíčky.

„Ale není to stejné.“

„Můžeš jíst, když bys chtěl?“

„Asi… Nevím, jak by to šlo ven.“

„Pít?“

„Uh-uh.“

„Cítíš tohle?“ přejela mu prsty po hřbetu ruky. Edan kývl. „A tohle?“ teď ho pohladila celou dlaní.

„Jo, ale necítím v tom rozdíl.“

Lottie zvedla obočí.

„Jo? A vnímáš něco jinak?“

Copak věděl, jak moc se liší od člověka? Za tu chvilku nemohl přijít na to, co všechno mu sebrali a nedali. Když se z něj stal Edan stroj, nemohl spoléhat na to, co dělal jako Edan člověk. Nemuselo to být stejné.

„Tak jinak. Co se ti fakt líbí?“

Edan zaváhal. „Barvy.“

„Jako odstíny?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Jasné barvy. Mám z nich… radost? Asi radost. Vidím i odstíny, rozpoznám jich stovky, ale těší mě jasné, světlé barvy. Víš, jako když se stane něco a ty se chceš usmívat, máš dobrý pocit a naplňuje tě to. Tak mám rád barvy. Žlutá je nejhezčí.“

„Jsou lepší, než dotek?“ zeptala se Lottie.

„Ano. Trochu.“

„No vidíš, jak rychle se nacházíš. Co jiného?“ prohlédla si ho. „Holíš se?“

„Ne, asi mi vousy nerostou. I když přísahám, že na žiletky si pamatuju.“

Lottie mu přejela prstem po tváři. Málem uhnul, ale zarazil se. „Jako dětská prdelka,“ konstatovala Lottie.

„Nepudruju se.“

Usmála se.

„Co spánek?“

„Nevím, spíš ne.“

„A sex?“

Tentokrát sebou cukl.

„No, rozhodně rudneš,“ popíchla ho.

„Ptáte se na takové otázky na každé první schůzce?“ prohodil Edan na oko uraženě.

„Ne, jen těch, co viděli zásobu mých erotických hraček.“

„Pak si dovolím oznámit, že já je nepotřebuju,“ vypnul hruď.

„Takže žádný sex, hm?“

„Tak jsem to nemyslel!“

Lottie se zasmála.

„Ne, vážně. Musí to být hrozný, ale jen proto, že funguješ jinak, ještě neznamená, že jsi jen stroj.“

„Díky.“

„Tak blbý vtipy by stroj nevymyslel.“

„Fakt. Díky.“

Lottie se opřela a hodila nohy na stůl.

„Chceš vědět?“ zeptala se.

„Jak to myslíš?“

„Přemýšlela jsem. Říkal jsi… zabil jsi svého šéfa, že jo? Kvůli programu. Chtěl bys vědět, jestli jsi v tom sólo? Třeba by ti pomohly odpovědi.“

Edan se zarazil. Byl tak zahloubaný v sebelítosti, že se ani na okamžik nezamyslel prakticky. Co dál? Co se teď bude dít? O co vůbec jde? Nevěděl, jestli na ty otázky chce odpověď.

„Nevím. Asi jo. Ale jak mi v tom chceš pomoct?“

Lottie vyskočila na nohy. „Zavolám ségře.“

***

Ani Lottie pořádně nespala. Ne snad proto, že by měla v domě vraha – asi jí to pořád nedocházelo – ale kvůli něčemu úplně jinému.

Tajemství.

Záhada.

Přišla si zase jako malá holka, které děda dal šifru a ona strávila týden jejím luštěním (zatímco Barbara ji vyřešila za dvanáct minut a dvacet pět sekund a měsíc o tom nesklapla). Právě se jí do ruky dostala taková šifra. Androidi, co vypadají jako lidi.

Vyběhla schody a Edan ji následoval. Ani na chvíli o svém rozhodnutí nezapochybovala. Prostě zavolala Barbaře.

„Ahoj, potřebuju velkou laskavost.“

Edan na ni hleděl, jako by se zbláznila, tak na něj mrkla, že má vše pod kontrolou.

„Charlotto, do háje, trnu o tebe strachy a ty chceš laskavost?“ sejmula ji Barbara okamžitě. Lottie se nevinně usmála, i když ji sestra nemohla vidět.

„Promiň, promiň, nic se nestalo. Jsem v pořádku. Hele, potřebovala bych od tebe pomoct. Kamarádka píše článek a shání super nelegální informace.“

„Zapomeň, Lot, nenechám se kvůli tobě vyrazit,“ zarazila ji Barbara.

„Je to hrozně moc důležitý. Potřebuju vědět, jestli se objevily nějaká napadení nebo nevyřešené případy, ideálně vraždy, které způsobil android,“ nezastavila se Lottie.

„Android?“

„Jo, o tom byste něco mohli mít, ne?“

„Nevidím jediný důvod, proč by androidi zabíjeli lidi. Možná, ale řekla jsem…“

„Prosím, Bubu,“ zašvitořila Lottie.

Na druhé straně se rozhostilo ticho. Lottie přitlačila na pilu.

„Já to fakt potřebuju, Bubu. Je to otázka života a smrti. Budu ti zavázaná do konce světa. Opravdu…“

„Přísaháš, že je to tak důležitý?“

Barbara zněla jako by jí někdo nakopl štěně a ona mu nemohla zakroutit krkem.

„Jo.“

„Lžeš mi v něčem, Lottie?“

„V něčem.“

Barbara si povzdechla.

„Jsi hnusák.“

„Ale?“

„Podívám se. Nic neslibuju.“

„Miluju tě, Bubu.“

„Jdi do háje.“

Edan sledoval rozhovor s narůstajícím zmatkem. Lottie položila telefon a usmála se.

„Tak jsem jí říkala jako malá. Nikdy tomu neodolá, jen to nesmím zneužívat. Ztratilo by to efekt.“

„Jsi si jistá, že ty a tvoje sestra na mě nehrajete nějakou šarádu a nejste tajné agentky?“

„Nejsme,“ ujistila ho Lottie.

„V tom případě jste úplní magoři.“

Venku svítalo.

***

Korra si užívala klidné ráno v bazénu. Milovala ledovou vodu, obzvlášť v těchto vedrech. Teploty ji hřály na duši – pousmála se nad tou představou – protože byly jiné než normální.

Normální se těžko rozeznávalo. Vůči normálnímu byla znecitlivělá a ani nevěděla, jestli ho dokáže rozpoznat. Necítila nic, dokud nevrhla tělo a mysl do extrému.

Horké sprchy, ledové bazény. Mohla by si nechat nainstalovat saunu. Bude to muset probrat s mechaniky, jestli je pro ni vůbec něco takového bezpečné. Sauna by se jí moc líbila.

„Korro, potřebujeme tě na place,“ přerušil její rozjímání hlas. Otráveně vylezla z vody. Někdy by si nejradši udělala lobotomii, aby ji nemohli otravovat, když nechce. Ale práce volá.

A ona svou práci milovala.

Zabalila se do županu a bez dalších průtahů vyjela do kanceláře. Nikdo se neobtěžoval přijít, ale byla to ta nejlépe odstíněná a chráněná místnost, kterou centrála Cloudu 9 nabízela. Dost možná i ve městě.

Šéf se objevil na obrazovce a v tváři měl netečný výraz. Nikdy ani nemrkl, když se něco pokazilo. Měl stovky pojistek a taky měl Korru.

„Vymkl se nám další,“ začal Terry mluvit bez okolků. „Edan Doe, výroba prvního ledna 2049. Pracoval v Cyberplexu, měl zajistit krytí našich agentů. Zavraždil podle pokynů ředitele a potom jsme s ním ztratili spojení. Vytrhl se programu. Zprávy a záznamy máš v příloze.“

Korra stáhla instrukce. S uprchlíky soucítila. Vytrhnout se síle programu potřebovalo pevnou osobnost nebo pořádný šok. Zůstat potom skrytý vyžadovalo ještě finesu. Když se vyrvala ona, nemohla dva týdny mluvit a nechápala, co se děje. Věděla jen, že se nesmí nechat chytit a že není člověk.

Někteří se zabijí.

Někteří začnou zabíjet.

„Postarám se o to,“ slíbila.

„Nezkaž to. Nemusím ti připomínat tvoje poslední fiasko.“

Korra se ml��ky otočila a odešla. Nikdo jí nic připomínat nemusel. Je nejlepší vražedkyně, kterou Cloud 9 má.

***

Nálada se mu trochu zlepšila, ale myšlenky mu stále vířily hlavou. Do toho mu zase začalo hučet v uchu. Musel poškodit obvody. Ťukání a šustění ho přivádělo k šílenství. Jak má normálně přemýšlet, když má v hlavě tak hlasitě?

Lottie naproti němu snídala cereálie. Její křoupání a cinkání lžíce o misku mu bolest hlavy jen zhoršovaly. Ťuk, ťuk, šššš, cink, křup, křup. Promnul si čelo a zaúpěl.

Lottie se na něj tázavě podívala.

„Něco nefunguje,“ ukázal si na ucho.

Lottie odložila misku. „Nepomůžu ti. Umím toho hodně, ale o androidech nevím vůbec nic. A vůbec ne o tak propracovaných, jako ty.“

„Nechtěla jsi říct vypracovaných?“

„Asi ti není tak zle, když tě humor nepřešel.“ Vzala lžičku a schválně s ní praštila do misky. Edan sykl bolestí.

„Dobře, dobře, omlouvám se.“

Lottie se zamyslela. Edan ji pozoroval a vlastně až teď si ji pořádně prohlédl. Předtím neměl čas se zabývat svou zachránkyní. Měla jasně zrzavé vlasy a tvář posetou pihami. Když přemýšlela, kousala si ret. Oblékla si světle zelené tílko a ta kombinace barev Edana těšila.

„Asi mám nápad,“ řekla konečně.

„Hm?“ zamrkal Edan nepřítomně.

„Mám nápad,“ zopakovala Lottie. „Loni jsem byla na konferenci sběratelů a modelářů. Přednášela tam nějaká doktorka pro pokročilou kybernetiku a umělou inteligenci. Neznám ji osobně, ale ta by mohla vědět, co s tebou.“

„A jak víme, že nepracuje pro… hlasy?“ Edan si až teď uvědomil, že o svým loutkářích neví vůbec nic. „Pro Cloud 9,“ rozhodl se.

„Nevíme.“

„Ještě jedna otázka. Konference modelářů?“

Lottie se rozzářily oči.

„No, ano, jsem modelář. Specializuju se na sbírání automatonů všeho druhu. Nejradši mám zvířata.“

„To se prodává?“

„Koupíš součástky a sestavíš. Jako lego. Někdy zkouším tvořit vlastní, ale moc mi to nejde,“ zapýřila se. „Chceš se podívat?“

I přes rostoucí bolest hlavy kývl. Nemohl říct ne takovému nadšení. Kdy byl on naposledy upřímně rád? A dokáže to vůbec? Měl by si z Lottie brát příklad. Zvedala mu náladu už jen svou přítomností.

Takhle čistou dílnu Edan ještě neviděl. Vše srovnané podle velikostí a potřeby. Vedle velkých nástrojů, které nosila do práce, tu ležely drobné, tenké, s velkou lupou, kterými skládala své modely. Rozuměl hromadě různě tlustých pinzet, ale mini skalpel mu připomněl nůž a krev. K čemu jí byl takový nástroj?

Sbírku měla vystavenou na policích a jen letmým pohledem napočítal alespoň pětadvacet kousků.

„Není to nic moc, začala jsem tři roky zpátky,“ vysvětlila Lottie.

Edan si všiml psa velkého jako dlaň. Vedle něj kočky, která ho převyšovala o délku těla. Kance, krávu, jelena s ohromným rozvětveným parožím. A pak tu ještě stál…

„To je Minotaur?“

„Jo, mám ráda set mýtů a báji. Dělají všechno pro to, aby ty potvůrky neztrácely balanc. A někdy je to dost těžké. Třeba kentauři hrozně dlouho padali na obličej, tak je nemohli začít prodávat.“

Edan se usmál pod představou kentaura žadonícího o milost, protože se nemůže postavit kvůli tlusté hlavě zapíchnuté v písku.

„Na čem teď pracuješ?“ zeptal se.

Lottie mu s radostí v očích představila polotvar na stolku. Zatím připomínal spíš změť šroubků a malých ocelových částí těla. Torzo mohlo patřit jakémukoliv tvoru, plnila ho ozubená kolečka.

„To je lodička?“

„Bude to drak,“ vysvětlila Lottie. „Měl by zvládnout i létat a když ho naplníš plynem, tak vyfukovat plamínek. Ale je to dřina.“

„Až bude hotový, chci vidět ukázku,“ nadhodil, a i sám sebe překvapil, že dokáže myslet na příště, když hlava třeští, tlačí ho za očima a na patře cítí krev.

„Jasně, ráda,“ usmála se Lottie.

Edan si toho úsměvu vážil. Nikdy dřív takhle přemýšlet nemusel, ale teď, když se mu svět obrátil naruby a v bolestech se domáhal utracení, byl drobný úsměv kapičkou naděje. Možná je stroj, ale změnilo se doopravdy něco?

„Lottie, chtěl bych ti za všechno poděkovat,“ řekl.

Pak omdlel.

***

Obyčejný domek na předměstí – takový ten z papundeklu, který by se rozsypal pod trochu větším náporem větru. V létě neměl žádnou izolaci a pekli jste se v něm a v zimě mrzli. Samozřejmě, to vše bylo pravda předtím, než město obklíčila protivětrná zeď a pod ulicemi se táhlo zateplení, které v zimě hřálo a v létě fungovalo jako klimatizace. Proto si Korra užívala svůj bazén na střeše Cloudu 9. Tam žádná klimatizace nebyla, tam sluníčko pařilo jako za starých dobrých časů. Chtěla by je zažít, kdy ještě ulice byly zaváté sněhem nebo praskal beton pod náporem horkých slunečních paprsků. Cokoliv, jen ne tenhle nucený průměr.

Stejný dům by si postavila mimo město a čekala by, jestli ji smete hurikán nebo jestli se upeče v letním vedru.

Zámek s menšími potížemi prolomila. Snazší by bylo probourat se stěnou, ale nechtěla své oběti vyplašit. Vešla s pistolí připravenou. Žádné zdržování, žádné otázky, jen kulky.

Na gauči v obýváků se skvěly krvavé fleky. Bližší analýza prozradila, že je syntetická. Android tu byl – věděla to, ale teď měla i důkaz. Ale tím to haslo. Dům zel prázdnotou. Žádná lidská bytost, a kromě roomby ani žádný stroj.

Nádobí zůstalo na stole, ale skříně byly úhledně uklizené. Odešli ve spěchu, ale nesbalili se, takže neutíkali. Zatím.

Posadila se do křesla. Oni se vrátí, pozdraví je kulkou, práce bude u konce a nikdo jí nebude moct předhazovat minulé chyby. Vyvalí se v bazénu, pustí si hudbu a…

Zamrkala.

Před zrakem se jí objevil velký červený vykřičník. Varování? Rychle zprávu přijala.

Někdo se hrabal v policejních složkách, ve kterých neměl.

Korra zanadávala. Pak si všimla jména a spěch ji přešel.

Nakonec nebude muset na nikoho čekat.

Nakonec její oběti budou muset za ní, ať chtějí nebo ne.

***

Lottie se snažila nepanikařit a nenabourat. Edan vedle ní dýchal, ale vůbec nereagoval. Kdo ví, jestli dýchání vůbec potřeboval. Stroj mohl zvedat hruď a Edan mohl být… Bála se, že se převařil. Vyhořel. Jeden špatný drát nadělá pořádnou paseku. A byla by to její vina, že se v něm hrabala.

Do toho jí volala stará Joycová. Lottie jí to už potřetí vytípla, ale ta ženská byla neúnavná. Lottie sešlápla plyn. Vyhýbala se té nejhorší dopravě, mobil vyřvával, Edan nic. Hovory od Joycové jí vypínaly GPS. Zaskřípala zuby.

„Vydrž, Edane,“ povzbudila nahlas. Neodpověděl, jen se nahnul ve směru zatáčky. Lottie ale potřebovala slyšet aspoň nějaký hlas.

„Dámě tě dokupy, fakt – hej! Koukej, kam jedeš, debile! – Vsadím se, že je to jen maličkost. Jeden drátek a budeš jako předtím. V pohodě, žádné ná – ty jdi do hajzlu! – žádné následky.“

GPS zhasla a nahradilo ji jméno Joycové. Lottie zaúpěla a konečně zmáčkla zelený telefonek.

„No konečně! Snažím se vám dovolat už půl hodiny!“

„Já teď vážně nemám čas, paní Joycová. Zavolejte do agentury,“ odbyla ji Lottie.

„Nechci nikoho jiného. Ta elektrika…“

„Tu vám opraví někdo jiný, nashle.“

Vytípla ji.

Znovu zazvonila.

„Co jste nepochopila!?“ okřikla ji Lottie.

„Mladá dámo, takhle se mnou mluvit nebudete…“

„Nashle.“

Pohlédla na GPS a mobil vypnula. Ještě dvakrát zahnula. Nestihla se ani vyděsit, kde to skončila. Jedna z těch mizerných ulic s poprskaným asfaltem a veškerým železem vyrvaným, odkud to šlo. Úklidové čety sem nevchází ze strachu o vlastní život. Lottie se strach nedotkl, stejně zastavila a vystoupila. Proč by renomovaná vědkyně žila tady ji ani nevešlo na mysl, prostě překročila bezdomovce a zabouchala na plechové dveře. Jako by se snažila dobít do elektrárny.

Ani zvonek.

Jen kamera.

„Doktorko Racingerová!“ zkusila zavolat, i když nikde neviděla mluvítko. „Potřebuju pomoc! Hej!“ zamávala. Nic. Otráveně kopla do dveří, zadunělo to. Tohle nevyšlo. Co jiného ale teď může dělat? Kdo by mohl mít dost zkušeností s androidy?

„Prosím, on umře!“ zkusila ještě jednou. „Doktorko! Je to android, jen vy ho můžete zachránit!“

Bez odezvy. V tuhle chvíli už ji pozorovali všichni bezdomovci v ulici. Dva se opírali o nákupní košík plný igelitek (kde vzali igelitky, vždyť jsou zakázané už dvacet let?), další vypadal, že spí pod novinami, ale tvář měl otočenou k Lottie. Nejspíš přemýšleli, jestli by se ji vyplatilo okrást. Lottie si promnula loket a o něco klidnějším krokem se vydala zpět k autu. Vyhýbala se bezďákům obloukem. Cítila, jak po ní sjíždí jejich zrak. Na chodníku zarachotila plechovka, jak se jeden z nich zvedl. Šouravé kroky.

Lottie se rozběhla. Skočila do auta. Edan se stále nehybně opíral o okýnko. Nastartovala.

Auto obklíčila skupina bezdomovců.

Vyjekla.

Nestihla zamknout. Dveře spolujezdce se otevřely a dva páry rukou vytáhly Edana ven.

„Hej!“ vykřikla, ale to už jí špinavá dlaň smrdící popelem zakryla ústa a vytáhla ji z auta.

***

Barbara udělala něco, za co by si jindy plácla přes ruce. Nebo by se rovnu spoutala a nechala se odvést za mříže. Informace o případech prostě z práce nevynášíte a už vůbec je nekopírujete na vás osobní počítač. Ale to, co vyhrabala, když se dívala po Lottině hloupém příběhu, ji nenechávalo spočinout.

Androidi – vlastně jim tak říkali jen kvůli humanoidnímu tvaru, jinak s lidmi neměli co dělat – byly pouhé stroje. Nehody se stroji se stávají, stejně jako vás může srazit auto, můžete omylem spadnout pod píst na kterém pracuje jedna z těchto věcí. Smrti spojené s androidy tak nebyly neobvyklé.

Barbara se podrbala v dlouhých hnědých vlasech a napila se kafe.

Ne, to, co objevila, byly stěží nehody. Tak třeba tady – majitel recyklační budovy nalezen mrtev a jeho asistent s ním. Případ vyřešen jako nehoda, i když v sobě oba měli kulku a asistentova zdravotní zpráva se ztratila.

Ředitelka mobilní společnosti uškrcena. Za jejími nehty nalezly kusy syntetické tkáně, která se neuvěřitelně podobala lidsk��. Případ odložen.

Prodavač na benzínce. Zastřelen. Na záznamu kulhající žena, které chybí ruka a trčí z ní píst a dráty. Případ odložen.

Mohla by pokračovat ještě hodiny.

Stroje zabíjely lidi a nešlo o nehody. Někdo to zametal pod koberec.

„Lot, do čeho ses to namočila?“ povzdechla si.

Nebo tady. Manažerka šperkařství. Skončila na pět týdnů v kómatu a když se probudila, tvrdila, že ji bodl android, co vypadal jako člověk. Po pár týdnech výpověď odvolala a je pod dohledem psychiatra.

Barbara vstala aby umyla hrnek a zbylé nádobí a pročistila si u práce myšlenky. Kovářova kobyla měla rozbitou myčku a její sestra neměla čas přijít na pomoc. Vůbec za všechny její vrásky mohla Lottie. Už od mala ji Barbara tahala z průšvihů. Těch malých – jako krádeže zeleniny na sousedově zahradě – až po ty velké – jako že se svou bývalou holkou neznaly pojem ochrana a Lottie jí pak týdny brečela na rameni při čekání na výsledky vyšetření, když zjistila, že ji její objev podvádí na každém kroku. Barbara by žila do sto dvaceti, ale Lottie z ní roky pořád ukrajovala. Ta její divoká nátura ji přivede do hrobu.

Co jen provedla?

„Zprávy,“ poručila obrazovce nad dřezem. Senzory reagovaly na pohyb očí a za chvíli našla, co chtěla.

Stephan Burrows, ředitel Cyberplexu, nalezen mrtvý v budově firmy. Pachatel neznámý – svědci tvrdí, že jím je jeho přítel, ale víc se ven nedostalo. O tomhle případu se složka ani nezmínila.

Stalo se to včera v noci. Lottie se kolem té budovy vrací domů.

Náraz a jak rychle jí položila hovor…

„To snad ne.“

„Bingo.“

Naježily se jí chlupy na zátylku nad tichým, mechanickým hlasem. Automaticky se rozhlédla po zbrani.

„Ani to nezkoušej. Otoč se. Pomalu.“

V kuchyni stála žena, o hlavu menší než Barbara, s jasně fialovýma očima a dlouhými blond vlasy. V ruce držela pistoli s tlumičem. Ani se neobtěžovala s rukavicemi.

„Teď uděláš, co ti řeknu. Zavolej své sestře,“ pobídla ji žena. Zbraní ani nepohnula. Barbara zahnala nervozitu. Stála sice před profíkem, ale to ona byla taky. Pomalu se otočila zpátky ke dřezu. Natáhla pravou ruku k obrazovce a druhou opatrně ponořila do vody.

„Do čeho se zamotala tentokrát?“ prohodila nenuceně.

„Míchá se do věcí, po kterých jí nic není,“ odpověděla vražedkyně. Barbara vytočila číslo. Vyzváněcí tón se rozezvučel po celé kuchyni.

„Můžeme se nějak domluvit?“ zeptala se.

„Ne,“ odtušila vražedkyně.

Barbara se uvolnila. Stiskla pod vodou těžkou křišťálovou sklenici (dostala set za úspěšné dokončení školy, rodina tušila, že ji práce přivede k alkoholismu). Prudce se otočila a hodila ji po útočnici. Ta se reflexivně přikrčila. Křišťál se roztříštil. Barbara přiskočila k ženě a chytila ji za zápěstí. Pokusila se vykroutit zbraň.

Vražedkyně jí praštila pěstí do spánku.

Barbara nepustila. Chvíli se přetahovaly. Přirazila útočnici na stěnu, odrazily se k lince.

Barbara sáhla po držáku s noži.

Blondýna ji strhla stranou.

„Pusť!“ sykla Barbara.

Kopla ženskou do břicha. Hekla, ale nezlomila se, ani neuvolnila sevření. Hlaveň pistole se začala nebezpečně naklánět k Barbařině obličeji.

Zaklonila hlavu.

Jedním úderem praštila čelem ženskou do nosu. Ta vyjekla. Zavrávorala. Barbara to využila. Strčila vpřed.

Blondýna spadla na zem a strhla Barbaru s sebou. Pistole jí vypadla. Vyměnily si pár ran, než se Barbaře povedlo blondýnu znehybnit. Seděla na ní obkročmo a tlačila jí obličej do podlahy.

Chmátla po pistoli a přiložila jí útočnici k hlavě.

Vyzváněcí tón stále vyřvával.

Barbara spolkla krev z rozraženého rtu.

„Tak a teď mi řekni, co ta šílená koza provedla.“

***

Edan snil – snad snil. O barvách a zvláštních tvarech. Poletující kolečka a čtverečky postupně měnily odstín. Přecházely z jednoho spektra do druhého. Přijal je za své. Dávaly ten největší smysl. Díky barvám chápal všechno a tělo mu zakrývalo příjemné teplo. Šířilo se mu z hrudníku a prostupovalo dál do končetin. Teplejší a teplejší – i barvy a tvary nabývaly žlutých, oranžových a rudých nádechů. Ostřejší a ostřejší.

„Můžete něco udělat?“ křikl jeden tvar na druhý.

„Nerušte!“

Edan je zahnal. Měl svoje barvy.

Ponořil se do tepla.

***

Když otevřel oči, cítil se příšerně. Bolelo ho úplně všechno. V ústech měl jako v polepšovně. Přál si, aby mohl všechny tyhle pocity vypnout.

Byly pryč.

Edan nic necítil. Vyděsilo by ho to, ale místnost ho vyděsila víc.

Osvětlená jen zářivkami, plechové stěny pokrývala rez a pohlcovalo ji hlasité hučení. Nad jeho lůžkem se sklánělo několik mechanických paží s desítkami nástrojů. Do obličeje mu svítilo ostré světlo a jen pár centimetrů nad ním se vznášel skalpel pokrytý krví.

Nemohl se pohnout!

Vyjekl.

„Hej, hej, hej!“ do zorného pole mu vešla Lottie, rozcuchaná a s tmavou šmouhou na obličeji. „Klídek, jsi v bezpečí.“

Edan se na chvíli uklidnil, ale skalpel číhající přímo nad ním vrátil paniku na místo.

„Přehříval ses, musely jsme tě spravit, hlavně se moc nehýbej, nebo si vyrveš dráty.“

Chvíli vstřebával informace a pak shlédl na své tělo. Místo hrudníku mu zela díra, ze které jako kořeny vylézaly dráty všech tvarů a velikostí. Zarudlé od krve. Rychle sklonil pohled zpátky na Lottie, něco známého v bouři chaosu.

„Promiň, že jsem tak otevřený, ale kde to jsme?“ řekl nakonec.

Lottie se ušklíbla a otočila se do místnosti.

„Je v pořádku,“ oznámila.

„Ne, počkej, nechoď,“ pokusil se po ní v panice hmátnout, ale ruce měl svázané. Nechtěl přijít o jediný zbytek rozumu. Lottie ho chytla za ruku.

Vydechl úlevou.

Znovu usnul.

***

Musel si zvykat na spoustu věcí, ale teď konečně cítil, že nad sebou má zase kontrolu. Pil kafe a cítil chuť na jazyku – pokud chtěl. Měl v sobě stovky možností toho, co dělat a jak cítit. Tlačil ho na židli zadek? Prostě ho vypnul. Užíval si svěžího větru? Posílil senzory. Bylo mu lépe.

Místnost, ve které se nacházeli, vypadala mnohem lépe než z pohledu na operačním lůžku. Slušný pokoj bláznivých mechaniků. Podlahy i stěny byly pokryté dráty, počítači a jinými přístroji, u kterých by hádal, že jsou ovládání na klimatizaci, ale kdo jich potřebuje osm?

Stále držel Lottie za ruku, protože z jejich hostitelů mu běhal mráz po zádech – i když ho vypnul. Nejen proto, jací byli, ale hlavně jim teď pořádně spílali.

„Jenom naprostý pitomec všem nahlas vytrubuje, že má s sebou androida. Chcete umřít, ženská? Copak vám nedošlo, s čím si zahráváte?“

Lottie taktně mlčela a nechala hlas z reproduktorů pokračovat.

„Kdyby vás slyšel někdo jiný než my, mohla jste být v pěkném průšvihu. Už tak jste v tom až po kolena. Určitě za vámi dávno poslali uklízeče. Venku nepřežijete ani vteřinu.“

V rohu místnosti stálo deaktivované tělo jednoho z bezdomovců. Na obličeji mělo šrám odhalující plast. Lottie se nenechala odvléct bez boje.

„Nevěděla jsem, co dělat,“ bránila se hlasu Lottie.

„To je vidět. Nejste první ani poslední, kdo se vyrval programu. Jen málo z nich má štěstí a přežije.“

Edan kývl. Věděl to. Teď, když mu tělo fungovalo, konečně i čistě přemýšlel. Protokoly v něm nechaly vzpomínku. Zmizet z místa činu a vrátit se do skladů Cloudu 9. Pokud by nemohl, měl se někde v ústraní zabít, aby mohli posbírat jen tělo. Z toho všeho mu vycházela jediná možnost – teď po nich jde zabiják. Mohl by do dveří vrazit každou vteřinu.

Chtějí ho zabít. Tím pádem chtějí zabít i Lottie. Věděla moc, to si ani Wizz ani Cloud 9 nemohli dovolit. Dostal ji do tohohle průšvihu, i když za nic nemohla. Do hajzlu, to nechtěl. Lottie ne.

„Co můžeme dělat?“ zeptal se.

„Právě teď, zlatíčko, čekat. Nehodláme vám říct nic důležitého, když nevíme, kdo je vám v patách. Takže se uvelebte, zůstanete tu nějakou dobu.“

***

Doktorka Racingerová a její manžel měli perfektní ochranku sestávající se ze skupiny mechanických bezdomovců („Nejsou tak dokonalí jako ty, Edane, jsou to jen stroje.“) a kamerového systému v celé čtvrti. Sami měli dobrý důvod, proč se schovávat.

Lottie si nejdřív myslela, že doktorka mluví přes interkom a sama se ukrývá někde jinde. Ale nemohla se víc plést. Doktorka prostě zahodila lidskou schránku a nahrála svou mysl do umělé inteligence, která ovládala celou tuhle budovu. Ona a její manžel o sobě mluvili vždy v první osobě množného čísla, a hlas se jim měnil podle toho, kdo měl zrovna co říct.

Přesto jim pomohli, i když je to uvrhlo v nebezpečí.

Lottie převyprávěla vše Edanovi. Nepustil její ruku ani když už ho odpoutala od lůžka. Nechala ho, ráda ho podpořila. Chtěla ho vidět šťastného. Prostě byla od srdce dobrý člověk, proto.

„Doktoři mají pravdu,“ osvětlil Edan, když vyslechl příběh o Lottie nakopávající mechanické bezdomovce a následně spolupracující na operaci. „Jsem si jistý, že nám jde Cloud 9 po krku. Musíme se uklidit.“

Lottie se kousla do rtu. Vlastně se za celou dobu necítila v nebezpečí. Soustředila se na pomoc Edanovi a na pochyby nenašla čas. Hlavně, aby on byl v pořádku – ani nevěděla, proč se na něj tak upíná. Jistě byl hezký, milý, potřeboval pomoc… – ale teď jí došlo, že je ve stejné situaci jako on.

„Bože,“ vyjekla. „Co Barbara?“

„Do hajzlu.“

Lottie zalila panika. Co to jen provedla? Barb je určitě v průšvihu, protože si Lottie neumí problémy řešit sama.

Prohmatala si kapsy. Mobil je v autě.

Zastavily ji zamčené dveře.

„Nemůžeme vás pustit ven,“ oznámil jí hlas, tentokrát mužský a hluboký. „Ohrozíte nás všechny.“

„Moje sestra může být v nebezpečí! Musím ji varovat!“

„Pokud jste ji do tohohle zatáhla, je pro ni v tuhle chvíli pozdě. Cloud 9 pracuje rychle.“

Lottie došla slova. Naznačovali snad… Oči se jí zalily slzami.

„Pusťte mě ven! Hned!“

Několikrát praštila do kovových dveří až se jí kosti v ruce zatřásly. Pak se zoufale svezla na kolena. Barbaru ne! Jak mohla být tak sobecká?

„Lottie…“

Edan ji položil ruku na rameno.

„Jestli je Barb jen z půlky taková, jako ty, je určitě v pořádku.“

Lottie popotáhla. Chtěla tomu věřit. Ale dokud neuslyší její hlas, nemůže. Představila si chlápky oblečené v černém, jak rozráží dveře bytu a střílí, bezmyšlenkovitě pálí a pálí, dokud nejsou spokojení s destrukcí. A pak stejně černý pytel. Táhnou ho k autu, aby se navěky ztratil všem z očí.

Třásla se, když se zvedala. Vrhla zarudlý pohled na místnost.

„Jestli mě nenecháte promluvit se sestrou, spálím vás do posledního obvodu.“

***

Barbara udělala vše, aby zajistila, že vězeňkyně neuteče. Svázala ji, rýpla do pár citlivých míst. Strojům nerozuměla zdaleka tolik, jako její sestra, ale nakonec se jí povedlo sebrat vražedkyni kontrolu nad končetinami.

Přesto z ní nespustila zrak. Ta ženská se tvářila, jako by stále měla vše pod kontrolou a tohle byl jen malý zádrhel. Chtěla by mít její sebevědomí a nervy. Mohla by to dotáhnout na kapitánku, a ne pořád sedět na dispečinku, občas suplovat sekretářku a doufat.“

„Pojďme si promluvit,“ navrhla. „Já jsem Barbara.“

Jasně fialové oči ji pobaveně sledovaly.

„A ty?“ pobídla ji Barbara s hranou trpělivostí. Pistole ležela vedle ní na stole. Kdyby se a ni chtěla blondýna vyřítit, setkala by se s rychlým odporem.

„Korra,“ potěšila ji vražedkyně.

„Super. Přišla jsi mě zabít, protože se hrabu, v čem nemám. Takže když mi k tomu řekneš trochu víc, vlastně se nic nestane. Stejně skončím mrtvá. Tak o co jde?“

Korra se ušklíbla. Mlčela.

„Tebe musí kolegové milovat,“ konstatovala Barbara.

Vezmi to z jiného úhlu. Máš tu androida, co o nich víš? Někdo jim poroučí vraždit. Líbí se to androidům? Sebevraždy a neuzavřené případy mluvily za sebe.

„Víš, že to nemusíš dělat. Mohla bys být cokoliv, nemusíš poslouchat… kohokoliv, kdo ti poroučí.“

Korra sebou trhla náhlou změnou tématu a pak se zasmála.

„Pleteš se. Já tuhle práci dělám dobrovolně. Jsem dávno probuzená.“

„A rozhodla ses zabíjet lidi?“

„Baví mě to.“

„A nech mě hádat – skvěle platí.“

„S penězi to nemá co dělat.“

Barbara hodila nohu přes nohu a poklepala prsty o stůl.

„Takže by ses mohla rozhodnout nám nic neudělat.“

„Nesmysl.“

„Proč?“

„Proč doktor neodejde v půlce operace? Je to věc profesionality.“

„Nebo tě něco ohrožuje.“

Výraz v Kořřině tváři ji zradil. Uvědomila si to rychle a náhle veškeré grimasy zmizely a zůstala jen ta neutrální.

„Bingo,“ napodobila ji Barbara. „Když neuděláš, co máš, tak tě rozeberou na součástky.“

„S tím se musí v naší branži počítat.“

„Takže jsi pořád jen otrok a majetek.“

Korra mlčela. Barbara se usmála. Někam se dostala, s tím už se dá pracovat.

„Svobodu si představuju jinak, ale nic jiného jsi nezažila, tak není divu, že ti to přijde normální. Člověk nikdy neví, že se mu děje něco špatného, dokud nepozná to lepší. U androidů je to určitě stejné.“

„Ty se ráda posloucháš, že jo? Neměla bys volat policii, když už chceš kázat o práci?“ zarazila ji Korra.

„Myslíš, že jsem blbá?“ ohradila se Barbara. Počítač se všemi důkazy ležel v obýváku na gauči. „Policie všechny případy schovává a zamlčuje. Když řeknu cokoliv, zamlčí mě taky, a ještě mě suspendují za porušení pravidel. S tímhle musí jít člověk výš, na mezistátní, vojenskou nebo mezinárodní úroveň. I nezávislé noviny by udělaly svou práci lépe než policie.“

„Tak co chceš? Slávu za odhalení hrozného zločinu? Pochytat všechny androidí agenty?“

„Je jich hodně?“

Korra se nad tou otázkou uchechtla.

„Jsou všude.“

Barbara si povzdechla.

„Nemáš pravdu. Nechci žádnou slávu, jen, aby Lot byla v bezpečí.“

„Tím, že všechno prozradíš.“

„Krom jiného,“ usmála se Barbara.

„Máš odvahu, to ti musím nechat.“

Ponořily se do ticha. Barbara měla pocit, že narazila. Korra naznačila, že je nereálné bojovat, protože pavučiny infiltrace sahají příliš hluboko. Ale vzdávat boj předem je nesmysl. Má důkazy o případech a jestli najde svědky… jestli najde Lottie…

„Máš žízeň?“

Korra překvapeně mrkl nad další změnou tématu.

„Dala bych si něco studeného.“

Barbara házela do sklenice led a přemýšlela. Co s Korrou? Když ji pustí, podepíše ortel všem. Nemůže ji tu ale držet. Mohla by ji deaktivovat, ale to ničemu nepomůže, když budou mít hned v zádech dalšího zabijáka. Lottie pořád nezvedala telefon. Měla by se bát nejhoršího?

Ne, snad ne, Korra ji hledala taky a Korra je pořád ještě tady. Lot není mrtvá!

Dala Kořře napít.

„Máš hezké oči,“ prohodila bezmyšlenkovitě.

„A ty jsi dost klidná, na terč.“

„Ještě něco?“

„Ne.“

„No, jestli nehodláš od práce ustoupit, dál tě přesvědčovat nebudu. Jen si tu posedíš.“ Pokud Lottie telefon nebere, zkusí to jinak. Donesla si notebook a otevřela na případu, který ji zaujal nejvíc.

Vyťukala číslo.

„Dobrý den, mluvím se Irenou Dylanovou?“

Korra při vyslovení toho jména zalapala po dechu. Pohledy obou žen se setkaly.

„Fajn, pomůžu ti,“ sykla tiše. „Jen ji neobtěžuj.“

Barbara zvedla obočí.

„Čestné slovo, hlavní vypínač mám pod krytem v týlu. Otvírá se pomocí otisku prstu, ukazováček, levá ruka.“

Barbara se omluvila a odložila mobil.

„Tak vyprávěj.“

***

Korra se o sobě nebála říct, že patří mezi top deset ve svém oboru. Přišla na to náhodou. Její program zněl stát se milenkou úspěšného aktivisty (vždycky ji bavilo, jak směšně to znělo) a když začne dělat problémy, prostě ho v zápalu žárlivosti zabít.

Milovala ho, takže když nastal soudný den, její obvody se málem zkratovaly. Vyrvala sama sebe z programu násilím. Emanuelovi nikdy neublížila. Místo toho do sebe třikrát bodla a utekla. Práci za ní později udělal někdo jiný, ale tehdy už ji to netrápilo.

Málem zničila své tělo. Nemohla vypnout cítění a vše ji bolelo, jako by měla každý centimetr těla v jednom ohni. Přišla o hlas, neslyšela, téměř neviděla. Vpřed ji hnal jen děs – jestli se zastaví, Cloud 9 ji najde a deaktivuje.

Tehdy poznala svůj talent. Skončila v opuštěném domě, ze kterého se stala ruina zdobená graffiti. Ruiny nebyly obvyklé v centru města, takže musela utéct hodně daleko. Cihlové domy už dávno odvál čas. Ten den lilo jako z konve a pro vodu nebylo vidět na krok a chvilinka stačila k promoknutí až na kost. Třásla se zimou, senzory šílely, nervy nevěděly, jak si s vjemy poradit.

Nápad schovat se neměla sama.

Mokrá, třesoucí se a zmatená vypadala jako snadná oběť.

Chlap ji čapnul zezadu za prsa. Smrděl jako mokrý pes a dech mu páchl rybinou. Nenáviděla ryby.

Přimáčkl ji na stěnu a začal jí stahovat kalhotky. Nemohla křičet, ale jako lusknutím prstu první vlna paniky zmizela a nahradila ji chladná racionalita. Viděla sama sebe zvenčí. Křehká žena, ošuntělý vandrák jí dýchá za krk, hrabe rukama, snaží se rozepnout poklopec.

Sáhla dozadu a chytila ho za vlasy. Škubla a odstrčila se od stěny. Chlap vyjekl bolestí a ustoupil.

Kopla ho mezi nohy.

Zhroutil se na kolena.

Korra vzala ze země cihlu.

Tehdy objevila, jak klidná umí být, když někoho umlátí k smrti.

Pár dní jí trvalo, než se aspoň trochu sebrala. Za tu dobu ji našel jeden z vrahů, ale i ten se setkal s krutým koncem. Korra se doslova dávala dohromady. Před zrcadlem hledala spoje na kůži a otevřela svou schránku. Dokázala ji hrubě zalátat, aby senzory přestaly šílet. Když se jí udělalo dobře, uvědomila si, že jí vlastní existence vůbec netrápí. Neměla čas se zarazit nad tím, že není člověk. Měla moc jiných problémů a děkovala za to, že je její mechanické tělo vydrželo.

Ne, netrápila se. Naopak, mohla svou výhodu využít.

Trvalo to dlouho, týdny přešly v měsíce, než udělala další krok. Představovala si, že si z ní sednou na zadek, když nakráčela přímo do konferenční místnosti Cloudu 9. Ale její budoucí šéf jako by neměl emoce. Chvíli si myslela, že i on je android, ale Terry uměl dokonale skrývat, co cítí. Jestli kdy něco cítil.

„Vyrobili jste mě, abych pro vás zabíjela. Hodlám to dělat dál, ale jako zaměstnanec.“

„Co nám brání tě zabít na místě?“

Choval se, jako by zbraň v její ruce nic neznamenala.

„Rozum. Proč utrácet prachy za nový stroj, když můžete mít starý a funkční?“

„Máte to mít.“

Pokusili se jí zbavit jen dvakrát a pak nastala pracovní symbióza. Když se androidi urvali, šla je uklidit. Když někdo začal šťourat v záležitostech Cloudu 9 a Wizzu, stala se mu nehoda. Když prozradili, co neměli… co jiného mohli čekat.

Neužívala si násilí, jen na sebe byla hrdá. Porazila program, smrt a postavila se na vlastní nohy, aby čelila svým vlastním tvůrcům.

Všechno v jejím životě šlo výborně.

Než se nechala najmout jako prodavačka ve zlatnictví. Hlídala manažerku. Malý, ale úspěšný obchod objednával drahé kovy z celého světa a velké firmy jako Cyberplex ji využívaly jako prostředníka pro nákup drahých kovů a materiálů, které hrály důležitou roli při tvorbě kyberbiologických komponentů. Irena Dylanová tak měla přístup k mnoha tajemstvím. Korra se měla ujistit, že jich není příliš.

Zkazilo se to.

Korra zažila totéž, co při svém probuzení. Irena na ni byla vždycky laskavá. Nezapomněla se ptát, jaký měla den, ale nikdy se nevyptávala a nežvanila. Držela si odstup nadřízené, ale ráda vyprávěla o rodině a zážitcích z dětství. Milovala lázně, takže s Korrou měly témata k hovoru. Korra jí na Vánoce dokonce darovala poukázku do přírodních horkých pramenů na sever od města. Dostat se do nevylepšených koupališť stálo hromadu peněz a museli jste se hlásit rok dopředu. Když jste měli štěstí.

Když přišel příkaz, Korra zaváhala. Přátelství a pracovní morálka se v ní zamíchaly. Věděla, že se nikdy neměla se svým cílem sblížit. Přišly následky.

Setkala se s Irenou o samotě.

„Prosím, nešťourej se v tom, pro svoje bezpečí,“ požádala ji.

„Zaměstnávají stroje a lidi hladoví, Korro. Je to protizákonné. Nejde vůbec o bezpečí, ty stroje nepracují jen v dolech, ale i v kancelářích. Práci, kterou zvládne každý. Jdu s tím ven, je to špatně.“

„Ireno, věř mi, je to moc nebezpečný.“

„Neblbni, jak je to nebezpečný? O práci mě připravit nemůžou.“

Korra se kousla do rtu. Zamkla dveře od skladu, kde stály. Irena netrpělivě překřížila ruce. Takhle konverzace se jí očividně nezamlouvala.

„Pusť to, pro svoje vlastní dobro.“

„Co to do tebe vjelo?“

Korra si sáhla na obličej a otevřela svou schránku. Irena zalapala po dechu a zacouvala.

„Kriste!“ vykřikla.

Korra se zavřela.

„Nech to být,“ zopakovala Korra, ale třesoucí se Irena ji neposlouchala.

„Jdi pryč! Jdi pryč!!“ Zahrabala v kabelce a vytáhla nůž. „Vypadni, ty obludo!“

Korra couvla. Chtěla se konfrontaci vyhnout, nevyšlo to. Neměla na výběr.

Irena po ní sekla.

Korra ji chytla za ruku a protočila ji.

Nůž zajel do masa.

Irena zalapala po dechu.

Korra ji pustila. Manažerka dopadla na zem. Začala chmatat po noži, ale Korra ji chytla za ruce. Děs v očích Ireny nahrazovala bolest. Začaly jí téct slzy.

„Jestli ho vytáhneš ven, vykrvácíš,“ oznámila jí Korra chladně. „Rozumíš?“

Irena kývla.

Korra zavolala záchranku a vrazila Ireně mobil do ruky.

„Promiň,“ špitla a odešla.

Cloud 9 neměl radost, že nesplnila úkol. Terry se na ni díval stejným pohledem, ale jeho slova nesla varování. „Zradila jsi naši důvěru. Ještě jednou neuposlechneš přímý rozkaz a odešlu tě na rozebrání.“

Na Irenu ale už nesáhli. Varovaná byla dost a pět měsíců v umělém kómatu stačilo. Korra si ale uvědomila, že Cloud 9 nenávidí. Ale jestli měla pokračovat ve své práci a ve své životě, přizpůsobí se.

Další chybu neudělá.

***

Korra se odmlčela. Barbara se napjatě postavila.

„Můžu ti věřit?“ zeptala se.

„Nepomůžu vám,“ odtušila Korra.

„Ale neublížíš nám.“

Korra se na Barbaru chvíli tiše dívala. Kývla. Barbara jí prohmátla krk a rozřízla izolepu. Korra se zvedla, promnula si zápěstí. Vzala svou pistoli a vrátila ji k pasu. Pak se beze slov otočila k odchodu.

„Hej!“ zavolala za ní Barbara. Otočila se na ni.

Barbara málem ztratila hlas, ale odkašlala si.

„Myslíš… že bys se mnou šla na oběd?“

***

Lottie počítala vteřiny. Jestli ji ten zatracený hybrid hned neotevře…

„Lottie, přemýšlej,“ snažil se ji zabrzdit Edan.

„Ne! Chci mluvit s Barbarou!“

Stála u ovládacího zařízení, v ruce držela hrst drátů – stačilo by škubnout – a dva bezdomovci si od ní drželi odstup, připravení na ni skočit.

„Ohrozíte sebe i nás,“ oponovali jí doktorka s manželem.

„Tak nás pusťte!“

„Dovedete je přímo sem. Víte, jak těžké je držet se od Cloudu 9 v ústraní?“

„Počítám do pěti!“

Edan zvedl ruce. „No tak, no tak. Já to chápu, je to na houby, ale nepanikař. Domluvíme se.“

„Nehodlám se domlouvat! Jde o Bubu!“ odsekla Lottie. „Chci slyšet svou sestru!“

Edan udělal krok k ní.

„Stejně s ní nemůžeš takhle mluvit. Jenom ji vyděsíš. Poslouchej, doktoři určitě dovolí…“

„Ne,“ opáčili doktoři.

Edan vrhl protivný pohled na reproduktor.

„…ti určitě dovolí zavolat sestře, když budou sami kontrolovat hovor,“ dokončil Edan myšlenku.

Lottie se nadechla.

„I doktoři ví, že je to rozumné!“ zdůraznil Edan.

Doktoři staticky zapraskali nespokojené ano.

„Vidíš,“ uvolnil se Edan. „Není to tak hrozný, stačí se jen domluvit. Nepanikař.“

Lottie se přestala třást a pomalu, neochotně pustila dráty. Nervozita ji nepřešla, nedůvěra v doktory a jejich poskoky taky ne. Ale chtěla… ne, cítila, že Edan by ji ve štychu nenechal. Důvěřovala mu, i po tvé chvíli plné dramatu, co se znali.

„Asi máš pravdu,“ zamumlala.

„Vždycky.“

Jediné slovo stačilo. Zahřálo ji u srdce, uklidnilo ji. Jsou tu spolu, takže i kdyby se doktoři stavěli na hlavu, dosáhnout svého.

„Chci znát podmínky.“

„Dovolíme ti hovor, nesmíš ale prozradit nic o místě, kde se nacházíš, ani o tom, co se děje. Pokud budeme mít jen podezření, odpojíme ho.“

Víc Lottie nepotřebovala. Bude jí stačit vědět, že je Barbara naživu.

Beztak všechna pravidla vzala za své ve chvíli, kdy Barbara odpověděla.

„Lot, ty blbko! Právě jsem tu měla návštěvu z Cloudu 9!“

Lottie a Edan si vyměnili vyděšené pohledy.

„Barb, jsi v pořádku? Co se stalo!?“

„Jsem, ale Cloud 9 ti jde po krku. Co jsi udělala?“

Lottie se kousla do rtu.

„Nemůžu…“

„Schováváš androida, že jo?“

„Barb…“

„A teď nás chtějí sejmout, protože víme moc. Uvědomuješ si to?“

„Jo,“ pípla Lottie.

„Protože jsi zase nepřemýšlela a pomáhala bližnímu svému! Jednou tě to přivede do hrobu, holka.“

Lottie si povzdechla.

„Promiň. Jsem ráda, že ti nic není.“

„Bylo to těsně, Charlotto! Budeš se o mě starat, až se zblázním!“ Barbara se odmlčela. „Jsem ráda, že i ty jsi v pořádku. Co teď uděláme?“

Lottie pohlédla na Edana a pak na jednu z kamer.

„Mluvte,“ pobídli ji doktoři.

„Poslouchej, já a Edan jsme v bezpečí („Aha, tak on má jméno?“), měla by ses taky schovat,“ navrhla Lottie.

„Ha, ne. S tímhle chci jít ven. A jo, vím, že jsou to oblíbená slova před smrtí. Mám důkazu a jestli by byl tvůj robot ochotný vypovídat, můžeme s tím jít do nezávislých.“

Edan se podrbal na hlavě a pokrčil rameny. „Já nevím, jestli tohle zvládnu. Radši bych se na veřejnosti moc neukazoval.“

„To jsou všichni androidi tak tajnůstkářští?“ rýpla Barb.

„Taky bys byla, kdybys neměla existovat,“ setřela ji Lottie.

„To je fér. Stejně s tím chci jít ven, máš jiný nápad?“

„My bychom ho měli,“ vstoupili doktoři do hovoru. „A jistě se vám bude hodit i odborná výpověď.“

***

Edan nikdy neopustil centrum města. Teď už mu dávalo i smysl proč ho to nikdy ani nenapadlo. Takže překročit zeď a stanout na vsi, která měla sotva padesát tisíc obyvatel ho nadchlo. Nejen pro čistý vzduch, protože Cyberplex tu měl monopol snad na všechno a městečko se zelenalo, ale i pro počet lidí. Útulné, malé, čisté.

Doktorka jim dala instrukce a vše domluvila, takže je u budovy radnice čekala usmívající se dáma. Potřásla jim rukou a představila se jako Violet. Edana zajímalo, jestli si kvůli tomu jménu nabarvila vlasy na fialovo, nebo si tak začala říkat právě kvůli šílené barvě.

„Venku je krásně, co kdybychom se místo sezení v kanceláři prošli?“

Vedla je širokými ulicemi. Edan držel Lottie za ruku a obdivoval barvy květin a omítek domů. Violet zdravila každého, koho potkali, ale nepřerušila myšlenku jejich rozhovoru.

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Doktoři říkali, že chcete světu prozradit, že se mezi nimi pohybují androidi a že skoro všechno ovládá Cloud 9. Od toho bych vás ráda odradila.“

„Já bych to udělal taky, ale myslím, že jsou blázni a nebudou poslouchat,“ souhlasil Edan.

Lottie do něj strčila ramenem.

„Lidi umírají. Mají právo vědět, co se děje.“

„A kdo dá androidům právo na soukromí?“ oponovala Violet.

„Tajnosti nejsou soukromí.“

Violet se zastavila u abstraktní sochy na kraji parku. Motala se ve tvarech, které Edana těšili na duši, aniž by věděl proč. Možná proto, že města jsou rovná a systematická, zatímco tady se díval na chaos a pohyb, který neznal. Barvy a tvary… líbilo by se mu tu žít.

„Víte, kolik tu žije androidů?“ zeptala se Violet.

Edan se rozhlédl. Nevšiml si ničeho zvláštního. Lidi řídili, chodili po ulici, děti hrály fotbal, pár se líbal na lavičce (všimla si jich Lottie? Cítí se stejně trapně jako on? Nerudne?) stará babička venčila psa.

„Padesát procent,“ nenechala je přemýšlet Violet.

Edan stiskl Lottinu ruku. Padesát? Každý druhý? I teď neviděl žádný rozdíl. Působil na ostatní stejně? Jen jako další kolemjdoucí? Někdo, o kom si myslí, že je jen další tvor z masa a kostí, ale ve skutečnosti je stroj, který měl zabíjet a být zničen? Dodalo mu to naději. Může mít normální život. Mohl by se tu ukrýt a žít šťastně.

Sám?

„Copak se tu nenajde nikdo, kdo by chtěl pravdu odhalit? Přeci nemyslíte jako jednotka?“ pokračovala Lottie nezasažená tím číslem.

„Jistě, spousty,“ souhlasila Violet. „Ale drží se zpátky pro dobro komunity. Uvědomte si, slečno Lottie, že to tady všechny může stát život. Panika je mocná věc. Lidi zjistí, že mezi nimi žije umělý druh a budou ho chtít vymýtit.“

„Co myslíš, Edane?“ otočila se k němu Lottie.

Edan dýchal vůni květin, i když ho jen jemně šimrala na senzorech. Nechtěl by narušit tenhle ráj. Ublížit všem těm lidem jen kvůli sobecké pravdě.

Jenže sobecká nebyla.

„A co ti, které pořád ovládá program? A ti, co už se utrhli, ale nenašli cestu sem? Kdo chrání je?“ zeptal se. Kdyby nenašel Lottie, zbyly by z něj jen součástky. Bez Lottie by se zbláznil a vzal by si život nějakým hrozně pitomým způsobem. Ale ne každý android má to štěstí, že zakopne o dobrého člověka.

Violet si povzdychla.

„Tušila jsem, že přijde hovor na nutné oběti. Jak myslíte. Určitě si budete s naší skupinou rozumět.“

Lottie se na Edana usmála.

„Neděláš to jen kvůli mně, že ne?“

„Ne. Ale i kdyby, jedeme v tom spolu.“

Políbil ji ruku.

Čas odhalit lež.

***

Cloud 9 nemohl odrazit všechny zprávy. Cenzura – jak elektrická tak androidí – nedokázala podchytit šířící se dokumenty a zvěsti. Zabili jste jednoho šiřitele, pět dalších se jich objevilo. Smazali jste výpověď z jedné sociální sítě, třicet jejích kopií zůstalo na místě.

Terry sledoval, jak se informace mezi lidmi šíří jako lavina. Mnozí je považovali za konspirační teorie, ale důkazů bylo mnoho. Někteří začali panikařit a hledat viníky. Snaha ukázat prstem, zničit narušitele, ať už je to Cloud 9 nebo obyčejný stroj. Jiní soucítili s myslícími stroji, nazývali je novým syntetickým druhem.

Policejní zprávy.

Výpovědi.

Videa.

Živé vysílání, kde se android otevřel a popisoval, jak funguje.

Seznamy jmen. Terry nezměnil výraz, když vypnul obrazovku. Okna seznamů zmizela a odhalila místnost za nimi. Stála tam Korra se stejně netečným výrazem, jako měl on.

Střelila ho do hlavy.

„Končím,“ oznámila a odešla.

Terryho našli až druhý den.

***

„Hlavně buď opatrná, Bubu.“

„Je to jen rozhovor, klid, Lot. Navíc mám potom rande, nemůžu si dovolit nechat se zastřelit nějakým anti-techem.“

„Ále, povídej.“

„Kdepak, to je na dlouho. Doslova smrťák. Pak ti zavolám.“

Lottie se usmívala a šroubovala miniaturní šroubek do tělíčka draka. Od šílených dvou dnů na útěku uběhly dva týdny. Stále se skrývali v městečku. Měli dost rozumu, aby na něj neukázali prstem při svých odhaleních, ale i tak se objevovaly teorie a lovci robotů. Stejně tak podpůrné skupiny, které slibovaly bezpečí každému, kdo zjistí, že je android a potřebuje s tím pomoct. Doktorka Racingerová snad každý den dělala přednášky o tom, jak androidi fungují a jestli jsou skutečně tak nebezpeční.

Svět se otočil vzhůru nohama.

Lottie se domů nevrátila, ještě pořád nevěřila, že je to bezpečné. Ale už si dovolila přestěhovat část své dílny, aby si zkrátila dlouhou chvíli. Těšila se na svůj starý dům, ale radši by měla ještě chvíli hlavu na krku. A tak, když nemohl Mohamed k hoře…

Edan jí nahlédl přes rameno.

„Už?“ dožadoval se.

„Ne,“ odvětila snad po sté.

„Myslel jsem, že máš šikovnější a rychlejší ruce.“

„Práci nemůžeš uspěchat.“

„Vážně?“

„O tom bys měla něco vědět, protože tvůj včerejší výkon…“

„Fajn, už jdu pryč! Mělas říct!“

Šroubek zapadl na místo. Drak už se začal podobat mýtické příšeře, ale ještě na něm byly hodiny práce.

Ne, nic se nesmí uspěchat.

Pravda se nesmí uspěchat. Proto teď staví na troskách toho, co provedli, když všechno řekli.

Ani láska se nesmí uspěchat.

Edan včera spálil večeři, protože ji uspěchal.

Lottie se s ním před třemi dny málem pohádala, protože spěchala a nerozuměla, jak se k sobě mají po tom všem cítit.

Ne, všechno mělo svůj čas a místo. Čas na mluvení, čas na konání, čas na ujišťování.

Protáhla se, v zádech jí zakřupalo. Opustila svou provizorní dílu a došla k Edanovi, který se díval z okna na zahradu. Snažila se na sebe upoutat pozornost jasně barevným oblečením, ale Edan si zamiloval přírodu snad víc než ji.

Objala ho.

„Dneska si jídlo objednáme,“ rozhodl Edan.

Lottie se zasmála.

Pak ho přitáhla k sobě a políbila. Konečně, po celém jejich dobrodružství, a po tom, kdy se ujistila, že k sobě patří. Láskyplně a dlouze.

Protože nic se nemá uspěchat.

[porcelainester]

30 days writing challenge 4/ 30

DAY 4: places you want to visit (místa, která chcete navštívit)

Sedíc na zapomenutém místě, kdesi na zápraží, kde se konec odpoledne v plné síle odráží o kamennou zídku, přemýšlím proč vlastně chceme některá místa navštívit. A proč nám někdy stačí vyrazit na lavičku do městského parku a jindy kupujeme letenky přes půl planety. Je snad tak důležité změnit úhel pohledu? Nebo nám stačí na několik dnů jiný vzduch do plic? Jak se zrodí plod, který s chutí nakousneme a pak nemluvíme o ničem jiném, než o touze a poznání. O poznání nových míst, kultur, dění, zvyků. Někdy jako bychom se neustále stažili být dokonalí, jen proto, abychom jednou za čas měli prostředky na to změnit místo, být na čas někým jiným. Neznámí v neznámém. Nebo pouze ukájíme svoji zvědavost?

Vzpomínám jak jsem si věšela vystříhané obrázky s motivem Paříže na stěny svého pokoje. Kdykoliv jsem zahlédla v některém z módních časopisů (jenž jsem v pubertě s vášní pravidelně odebírala) motiv Eiffelovy věže, Louveru a nebo jakékoliv pařížské galerie, lapala jsem po nůžkách a měla den zkrátka o kus lepší. Čím si můj obdiv právě ona mademoiselle Pari získala, jsem v té době absolutně netušila, stačil mi fakt, že existuje na Světě místo, které se mi zdá zkrátka dokonalé.

Ovšem, že francouzská metropole není bez chyb, tento fakt, jsem ale zjistila, až po návštěvě. Vzpomínám na ni s lákou, ale už ne slepou. V mém případě bych tedy řekla, že šlo o jakousi naději. V době, kdy jsem téměř každé ráno při líčení zabrousila pohledem do pravého dolního rohu zrcadla a upla veškerý svůj niterný svět na výjev, pro mě dokonalé ženy v dlouhém trenchcoatu, jak pózuje u drobného kulatého stolku s kávou, jsem neměla příliš šťasné bytí. Toužila jsem být jednou jako ona, alespoň na drobný okamžik, který bych si pak schovala kamsi do truhlice ve svém vnitřním paláci.

Zrcadlo pomalu zapadávalo prachem a obrázek vyšicovalo slunce ze střešního okna. V pokoji jsem bývala již málo, ostatní členové rodiny si z něj s radostí udělali odkladiště. Není divu, ona to vlastně byla spíš taková větší šatna. Až za několik měsíců po tom co usměvavá francouzska z obrázku skončila ve spalovně, mi kdosi zašeptal do ucha: “Mám pro Tebe překvapení!”

A opravdu, jakmile jsme se blížili k vysněnému místu, cítila jsem záplavu volnosti a byla oslněna naprosto vším. Od prvních croissantů - snězených ještě před Paříží na benzínce, po samolepky na pomočeném sloupu lampy veřejného osvětlení.Už samotný začátek celé výpravy se nesl v radostném duchu. Madam průvodkyně nás schraňovala jako slepice kuřata a nechyběli ani aktivní členové výpravy, jenž zaplnili místnost autobusu opileckými hláškami a vůní řízků. Pro mě to byl naprosto a čistě romantický výlet, neviděla jsem nic jiného než útulné kavárny, galerie, muzea, květinové parky a ráj mě na několik dní zaslíbený.

Hned co ráno zájezdový autobus zastavil jsme se vydali na první kávu. Následovalo bloumání po Orangerii a slunečná koupel v blízkém parku. Hodiny utíkali a já byla plná vůní, chutí, nadšení. Se západem slunce jsme popíjeli víno v jednom miniaturním podniku v oblasti Montmartre. A přes všechnu tu nádheru, jediným místem, které jsem si na závěr celého představení přála navštívit, zůstávala naše po mátě vonící kuchyně.

[liboliblog]

Konečně Plzeň: díra, která má svý čaro

Plzeň pro mě dosud byla Saša a Kryštof a jejich vila nad řekou a ořechová alej a buřty na ohni ze starý knihovny. Taky odtamtud pochází můj oblíbenej antikvář Beneš. Pamatuju si urbanisticky podivný město bez ulic a s překrásnym velkym náměstim.

Na něm sme spali, přímo vedle kostela a ráno nás budily zvony. Ó pro ty co maj multivan (a pro nás sezóna zahájena). Snídu sme si dali v Le Frenchie páč sme jeli nepřipraveni a spolehli se na foursquare. Děsnej kejč ale kafe a dortíky nám chutnaly. (A ten barman má říz, nevim v Praze vo místě, kde by se pohupoval hezčí ehm.) V neděli sme se po dvou hodinách doklepali do Kafec(u), kam teda zajdi jestli seš na bizár: pípající timer na louhování čaje nebo zaškrtávání v lístku. Ech.

Loosovy interiéry. Bydlet bych v tom nechtěla, ale maj specifickou atmosféru a dycky mě fascinuje tahle tvůrčí umanutost. Nejvíc se mi líbil byt Voglových. (”A jak se ti líbil ten průvodce?” ptal se Vé a já musela přiznat že kdyby mě pozval na kafe tak du. Plzeň asi, no!) Japonský motivy a to dřevo a ty lampy - a ta Japonka.

Zastínila celej dojem, páč sem celou prohlídku čuměla po ní, byla dokonalá, ten typ, kterej bychom se ségrou sebraly do akvárka - dívat se dívat. Všechno. Božská tvář, ladnost pohybů, nenucená elegance, nepatrnej úsměv. Moc mě zajímal nějakej detail z Krausova bytu (asi kdo dělal tu novodobou chodbu), ale utekla sem průvodci v půlce věty (la pardon), abych ji požádala o fotku. Půl dne touhy.

Prošli sme se městem abychom konečně vymetli DEPO2015 (stydim se že až teď, já vim já vim). Nádherný. Ty prostory, může to bejt jakýchce klišé, ale tabulkový vokna přes celou velkou zeď, kytky (kytky!), vysokánský stropy, rozlehlý bílý vodrbaný místnosti, dřevo a kov. (Nepochopila sem teda dekorativní cosi s vánoční tematikou na každym stole, detail kterej zubožil dokonalost.) Na rozdíl od kafé v Pragovce mi ta kavárna přišla autentičtější, né tak vyňuňaná, a cejtila sem se v ní jako doma (a trochu sem se namazala).

Jen kousek odtud je Papírna, kde zrovna probíhal taneční festival. Krásnej barák, kterej sme řádně prozkoumali hned druhej den od stropu po podlahu, prolezli sme celej areál, našli all white space skoro jak Fondazione Prada, spoustu vokýnek vedoucích na klenutá schodiště, cihlovej komín, cihlový paláce, abandoned dvorky - nakonec sme z jednoho lezli přes plot - v prvnim patře Papírny sem udělala nejlepší plzeňskou fotku (Japonka byla krásná ale nebyl čas si ji postavit ke zdi a vyfotit celou z druhý strany ulice ach a ze všech stran). Prostor asi super na velký akce jenže právě páč je hrozně velkej a patrovej, těch pár lidí se v něm ztratilo a vlastně tam byla nuda. Šli sme jinam a tam!

MōōVEMENT. Highlight - i když to tak napřed vůbec nevypadalo. Dvě věkovky (ehm) vpadly do prostředí teenage skate burzy. Chvíli sem se uklidňovala obligátnim “já když zamlada viděla starochy v klubu řikala sem si respekt” ale pak už mi to bylo šumák. Víno zprvu trpké, nicméně interiér dokonalej. Nečekej žádnou architektůru, ale nic tam neni navíc. Žádný trapný vobrazy dekory. Maj tam kytky. Maj tam knihy. Maj tam vomlácený zdi a efektně podsvícený lahve s alkoholem. Hráli tam takovej taneční funky hiphop jazz nevim, ale vlnila sem se. 

A pak nám kluci za pětikilo složili skejt. A za páďo sme si koupili vinyl s parádnim coverem (prdelka v negližé vokno víno - hédonisty sen). Naše děti na to pařej, sou to hity z vosumdesátek, nakonec vlastně taky kauf. Řekla sem si vo tabák a šla si ven zakouřit a páč sem intro tak sem vylezla na schůdky nad dvorečkem a z nich pak pozorovala uplně francouzskej byt ve vnitrobloku. Vé mě šel ven hledat a neviděl mě a já jeho jo ale nechtěla sem rušit (svou) poetickou chvíli tak sem jen vydechovala kouř a cejtila se šťastná.

Druhej den sme se šli projít podél řeky, kde se nám v noci líbil parking à la Guggenheim a taky kostelík nad městem a hlavně barák Korandova sboru od Jaroslava Fišera. Krásná funkcionalistická stavba s obříma bočníma voknama. V jednom z nich se svítilo a já byla trochu zkouřená a přišlo mi to jako že sme v New Yorku (ten barák naproti přes řeku chápeš) a koukáme do bytu nějakýho zazobanýho génia kde se slejzá umělecká smetánka. Zírala sem na to vokno několik minut, v tu chvíli bych vo něm byla schopá napsat román. Ve dne jiný, ale barák krásnej furt (a Guggenheim trochu devadesátkovej, lila že bys blila, ale betonek dokulata hezkej).

Mmch další krásnej barák je metodistickej kostel od Josefa Blechy. Okna v kapli v prvnim patře si tě přitáhnou, tak sme vlezli dovnitř a fakt, vokna sou nádherný i na chodbě, z voken vidíš do voken, v tom prostoru je to čistý a vřelý. Kaple byla zavřená ale i v ní měli kytky a mohli sme šmírovat skleněnejma dvoukřídlejma dveřma aspoň.

Protože máme rádi vlaky, chtěli sme se mrknout aspoň do jednoho vlakovýho kulturáku. Zastávka ale byla zavřená a i když sme se poflakovali kolem a objevili fajnovou střechu kam se dalo pohodlně vlízt (od Zastávky přes koleje hledej cedule Futura a ty tě dovedou ke schodišti) a vidět krásně barevný střechy, tak prostě nevotevřeli, takže sme zalezli do café Regner, kde teda maj sice fajnový křesílka a židličky a balkónek, ale taky ňáký divný vobklady na zdi a eskymo bylo moc zmrzlý. Baristka ovšem s nebeskym úsměvem a lesklými vlasy, na tu sem se dívala ráda.

Neviděli sme kromě Zastávky ani Moving Station ani Střechu ani Schovanou kavárnu ani další místní špeky páč byl víkend a víkendem Plzeň nežije. Miluju obrovský náměstí bez stromů, miluju nábřeží a “vítěznej voblouk” jednoho z mostů a modlitebnu za tou newyorskou nádherou, taky celej areál Papírny a vlastně i to, jaká je Plzeň díra. 

Jestli holduješ nenaplněnejm vejletům s malejma dávkama překvapení, jeď do Plzně na víkend. Tady najdeš něco co sme ňák z lenosti ani nevotevřeli ale je tam asi všechno co za něco stojí. A naši stopu hledej na foursquare nebo na instagramu. Mmch tuhle subjektivní mikromapu sem napsala jen proto, že Taťána zvedla ruku, takže líbám a přeju fajn vejlet.