#nepil

[dodo-z]

Potůček, potůček zurčí, ptáčci si zpívají.

O dvou duších ztracených si povídají.

Jedna ta vyletí vzhůru ke hvězdám, druhá ta v tesknu budí se dál.

Den za dnem, den za dnem delším se stal.

Nepil si nejedl, ty si to, ty si to vzdal...

Leť duše předrahá, ke hvězdám a ještě výš. Jednou se shledáme to dobře víš.

Jednou se shledáme to dobře...dobře víš

[piju-skotskou]

Včerejšek byl úplně první den, kdy jsem zde nepil skotskou.

Michal

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: červen 2023

(3. 7. 2023) Dveře do léta.

Nejlepší kávou šestého měsíce i prvního půlroku se stala naturální Etiopie Arbegona od Father’s a mohu to říci bezpečně, protože posledních pět týdnů jsem třikrát denně nepil nic jiného. Pražena 22. března, velice stabilní na mlýnku a krásné jako espresso i cappuccino/cafe latte. Nejlepší interpretace v podobě doppia a silných 15/20 na MDXS a Appii I od Nuova Simonelli (17.8 g, 26 s) a takřka stejně dobrý byl nejpovedenější vzorek na mém vybavení.

"Mlékem v topu” posledních měsíců je pro mne albertovská Česká chuť Bio, což je privátně převlečená zelená Bio Olma se 4 % tuku. Je o 10 Kč levnější než “značkový” originál (běžně 32, v akci 28.90) a barevně se to v chlaďáku velmi plete, ale doporučuji si dát pozor a vyzkoušet ji. V kombinaci s uvedenou surovinou to byla krásná, dlouhá a velmi stabilní sňůra mléčných kafíček.

Uplynul rok od vydání kavárenské mapy a protože jsem dostal několik dotazů, zda bude nějaký update, odpovídám, že na novou linku to zatím nevypadá. A protože bych chtěl, aby na diagramu byly patrné větší než kosmetické změny, aktualizace nastane nejdřív za rok. Výstavba metra také většinou probíhá v cyklech, kdy se nejprve vytvoří základ sítě a další linky přibývají pomaleji a s odstupem.

Přesně dle predikcí dopadl Dr. Indy Curry Master (dříve známý jako Flavours na Jakubáku), takto spojení indické kuchyně a točené Plzně, který se před zhruba rokem přestěhoval z Nového Lískovce do Tržnice Brno a je k pronájmu za 50 tis. Kč měsíčně. 

Nástupce Teplárny a dalších podniků, tedy svérázná, neutěšená a suterénní kavárna s esoterickými prvky o výměře 81 metrů je k mání za 20 tis. Kč a i když inzerát realitky prezentuje podnik jako vynikající, foto vyjevující mikrovlnku, přístroj na párek v rohlíku nebo hadičku vedoucí do krabice trvanlivé Madety hovoří jinou a nesmlouvavou řečí.

Už před pár týdny zavřelo MashBro s oranžovou Elektrou a Quamarem na Hlavním nádraží a po nedlouhém čase (znovu)prodloužené otvíračky to definitivně zabalila pobočka řetězce Burrito Loco (na skle je leták realitky). Ani v jednom případě jsme se na dveřích nedočkali rozloučení nebo poděkování za přízeň.

Těsně před dokončením je pobočka bubble tea řetězce v areálu Hlavního nádraží – na baru už mají Saeco a Puly Caff a Puly Milk Plus – a další tapiokový podnik zamýšlejí spustit během srpna v prostorách bývalého řeznictví na Minoritské. Pátý srpnový den se má v prostorách neúspěšně resuscitovaného Dobrého jídla z Moravy (OC Letmo) otevřít provoz s vietnamskými specialitami.

V baru každé pondělí za půlku, v sobotu Yo Yo Band na Lesné zdarma. :-)

V posledních měsících se na mě obrátilo několik čtenářů, kteří zvažují otevření vlastní kavárny a třebaže mě těší, že se jim stránky líbí, neopomenul jsem je varovat před riziky nového provozu v nepředstavitelně přehuštěném městě a opakovaně doporučil, aby si nejprve, byť jen na pár měsíců, vyzkoušeli, co tato práce obnáší. 

V posledním případě jsem pak zdůraznil, že to, že v Brně postrádám ochutnávkový espresso bar na stojáka s pár druhy rozlévaného vína, je jen můj názor. Opravdu bych se totiž nechtěl dočkat toho, že nějaká kavárna bude uvádět, že koncept jim doporučil Žlutý Zákazník. :-)

Vím, že to vytahuji prakticky neustále, ale stále si myslím, že každý, kdo o vlastním provozu byť jen vzdáleně uvažuje, měl by si nejprve nejen přečíst, ale především vstřebat a do svého konání promítnout tento text. 

Kavárny i “kavárny” jsou totiž v Brně už opravdu všude. Vedle autosalonů, soukromých klinik nebo kadeřnictví a barber shopů jsem totiž v červnu zaznamenal novou přítomnost kávy také v knihkupectvích. A nemám tím pochopitelně na mysli dedikované provozy s 58mm pákou a profi mlýnkem v Academii, Knihcentru (Olympie) nebo medializovaném Dobrovském na Joštove, ale kávový koutek Luxoru (NC Královo Pole, kde je linečka s dřezem, plastomatem Philco a šálky Club House) nebo mezipatro Barviče a Novotného na České (foto níže). Přidají se i Levné knihy a Apokryf?

Kvalitní šálky ke kapslové kávě? Hezký obal není všechno, což platí i pro knihy.

Ač jsme měli s kamarádem a kolegou v červnu nabitý pracovní program, našli jsme volný den na víceméně pravidelný výlet do polského pohraničí. Tentokrát jsme ovšem místo promrskaného polského Těšína zvolili Ratiboř, jedno ze dvou historických center Horního Slezska, abychom si prohlédli předpokládané hezké město, ochutnali pirohy a přivezli pár lahví oblíbeného Baltic Porteru.

Město velikosti Opavy (cca 55 000 obyvatel) je bohužel méně atraktivní než bývalé hlavní sídlo rakouského/českého Slezska a architektonicky snad i zaostává za Cieszynem a jeho centrálním náměstím a přilehlými ulicemi. K naší lítosti, a to nám potvrdili i v turistických informacích, zde nemají ani jednu specializovanou koblihárnu a pirohárna je toliko jedna. 

Nakoukli jsme a třebaže si tu knedlíčky nade vší pochybnost dělají sami (čtyři slečny a dámy za sklem intenzivně válely těsto a prsty je formovaly do žádoucího tvaru), výsledek postrádal chuť i finesu, jakou jsme zaznamenali v Rybniku a já pak ve Štětíně, Varšavě nebo Vratislavi. Těch 30 až 40 let praxe je prostě znát. 13/20 a útěchou bylo to, že degustační set pro dva (24 kousků s šesti různými náplněmi) vyšel v přepočtu na pouhých 80 Kč na osobu.

Co se týče kavárenské scény, je to tu také docela úhor a předem vytipovaná nejlepší kavárna třetivlnného stylu (cihlové zdi, vintage propriety a kolo na zdi) mě/nás bohužel zklamala velmi základní úrovní připraveného doppia (kilo použité suroviny tu prodávají za 90 PLN, tj. necelých 500 Kč a tak si lze domyslet, kolik asi stojí zelené zrno v nákupu), které jsme dostali do espresso šálků. Kvalitě a obecně nižším cenám v Polsku odpovídala i cena, jež činila v přepočtu 48 Kč). A to byla ta lepší a odvážnější volba ze dvou mlýnků!

Mísa s pirohy v Ratiboři. 24 kousků jsme zvládli s přehledem, ale do večera jsme nejedli a sdílený baltic porter i káva byly pro vytrávení nutností.

Proč to nikdo nemůže vozit do Brna a ČR? Dva slavní zástupci polského pivního stylu a za směšné peníze (tentokrát 4.59 až 5.49 PLN). Možná to dospěje tak daleko, že si jednou za dva či tři měsíce udělám výlet na Ostravsko a ve výčepu mě jak je rok dlouhý neuvidí...

Pražírna MIGA v Ratiboři bohužel nic moc. Vlastně hodně nic moc, protože jejich doppio bylo tak na úrovni základu od Penerini. (11/20).

A pivo? Jelikož se nám nechtělo do Auchanu na předměstí (pěšky tak 5 kilometrů podél výpadovky, přičemž místní MHD jezdí sporadicky a pracovnice infocentra nedokázala najít spoj), spokojili jsme se s hypermarketem E.Leclerc, který ale, jak se záhy ukázalo, není žádný Auchan, Carrefour nebo Intermarché.

Prodejní plocha neměla daleko k sešlé hale Alberta na Veveří před rekonstrukcí a nabídka craftových piv neexistující. Ale hlavní dva zástupce stylu Baltic Porter tu měli a tak jsme sem nešli úplně marně. Ve dvou specializovaných večerkách v centru bylo k vidění i pár věcí od Pinty, ale to už je hodně známá záležitost v duchu českého Clocka nebo Matušky. 

Hlavním a z mého pohledu jediným důvodem, proč nyní zvažuji opakovanou návštěvu města, je výstava mědirytů a dřevořezů Albrechta Dürera, největšího malíře a grafika záalpské renesance. Když jsem nedaleko centrálně umístěné pobočky infocentra uviděl áčko s jeho Melancholií, užasl jsem, jak je toto vůbec možné uspořádat ve městě podobné velikosti. (Výstava trvá do 16. srpna.)

Je tu léto a tím pádem i pravidelné kavárenské a designové toulky po Čechách, Moravě a Slezsku, které si i letos chci rozdělit na dva turnusy (od 4. 7. a druhá půlka srpna), protože na dvoutýdenní blok prostě nemám sílu a svou roli samozřejmě hraje i výrazné zdražení letní jízdenky, která už není prakticky zadarmo, ale jen velmi výhodná. Studenti a senioři ji ovšem mají i nadále za hubičku. 

SLOVAK TÝŽDEŇ zůstal na 29 eurech (letos poprvé lze koupit přes e-shop ZSSK a člověk nemusí do příhraniční pokladny) a polský Multiprzejazd mírně prodloužil platnost a člověk tak může křižovat zemí našeho severního souseda vlaky TLK a IC celé tři dny (úterý až čtvrtek) od 119 PLN.

A sladká a pozitivní tečka na závěr. Když jsem cestou pro nákup do Alberta na Halasově náměstí zaslechl na parkovišti asi nejabsurdnější výmysl o Putinem rozpoutané válce – dvojice mužů ukládajících petky Staropramenu do auta se shodla, že v tancích a obrněných transportérech útočících na Ukrajinu z Ruska jsou vlastně Ukrajinci, kteří mluví rusky – napadlo mě podívat se do regálu na aktuální nabídku mraženého krému v oplatce.

Žádnou ukrajinskou jsem nenašel, ale zato jsem padl na verzi uvedenou na titulní fotce, jež obsahuje, a teď se podržte, celých 44 % smetany. Ano, ve složení bych něco málo vynechal, ale podstatná je chuť a s přihlédnutím k ceně (19.90 Kč) je to za mne jednoznačné doporučení na léto. Klidně se přiznám, že během posledních deseti dnů jsem si ji dal šestkrát. :-))

Nic dobré netrvá navždy a očekávám, že výrobek buďto zdraží, začnou šidit složení anebo jej stáhnou z prodeje. Chcete-li zakusit to, co mám na mysli, když u brněnských řemeslných zmrzlin lamentuji nad vodnatostí a mělkostí (onen chybějící vodopád smetanové chuti), kupte si balení pro sebe i děti. Už při první cihličce mě mile překvapilo, jak to není přeslazené. 14/20 a aspoň malá náplast za skutečnost, že Marks and Spencer zrušil v Brně a prý i Praze oddělení mražených výrobků. 

[adib-photography]

A vessel in Boston Port #vessel #t #twentyonepilots #tylerjoseph #trench #blurryface #ship #joshdun #p #skeletonclique #maritime #clique #jennajoseph #sea #joshuadun #regionalatbest #shipspotting #shipping #twenty #selftitled #nepil #debbyryan #ts #lifeatsea #instaship #bandito #banditotour #seafarer #instashipping #seaman (at Boston, Massachusetts) https://www.instagram.com/p/Cm-UWvlrMGq/?igshid=NGJjMDIxMWI=

[cysnews]

František Nepil: SPEJBL & HURVÍNEK – ZLATÁ ZEBRA 2

František Nepil: SPEJBL & HURVÍNEK – ZLATÁ ZEBRA 2

Abeceda budoucího motoristy (more…)

[bobodupla]

O Šalátovej Uhorke a jej dopade na pitie kávy

Existujú veci, ktoré sa nemenia. Susedovci furt fajčia, pes nad nami stále šteká, príroda sa naďalej veselo humpľuje a šalátová uhorka je moje osobné gastro peklo. A práve tá posledná vec je zaujímavá. Ja nie som zásadový človek, ktorý je neschopný zmeniť názor, aby potom v zrkadle nečumel na voľajakého pokrytca, alebo slabocha, ktorý sa radšej prispôsobí akoby mal vyskúšať kúzlo adaptácie.

Ale pri jedle a nápojoch som dlhé roky konzerva. Ak mi niečo niekedy nechutilo, nebudem sa k tomu vracať a niektoré potraviny, ako napríklad šalátovka, takmer vymažem z mysle. Šalátovka mi je odporná chuťou, textúrou a vzhľadom. Tá low saturated zelená farba, ktorá len maskuje fakt, že si idete odhryznúť zo zle ochutenej, odstátej vody mi dokáže pokaziť deň. Kedysi bola šalátovka všade - obloženie na tanieri (obloha je to modré nad vami), v bagetách, hamburgeroch, chleboch na túru a limonádach. Teraz ju už tak často nevídam, ale to je možno aj dôsledok toho, že ju aktívne nevyhľadávam a vyhýbam sa jej.

Veľmi podobný vzťah mám k rukole, koriandru, borovičke a marcipánu. A káve.

Teda, mal som.

Už nemám.

Stal sa zo mňa filtrovaný kávopič.

Kávu som nenávidel celý život. Nikdy mi nechutila. Nikdy mi nechutili ani všetky ostatné produkty, ktoré obsahovali kávovú príchuť. Kofila - fúj. Kávenky - bleh. Kávové zrná - grcám.

Ale asi pred dvoma rokmi, niekedy na začiatku prvej covidovej epidémie som manželke kúpil nový Dolce Gusto kávovar na kapsle. A vyskúšal som to. Hneď na začiatok chcem povedať, ��e teraz by som tie kapsle už nepil, je to dobrý patok, ale vtedy som tu mal nejakú Honduras verziu a nebolo to zlé. Tak som chvíľu pil kapsľokávu a popri tom si opatrne začal čítať po internete rôzne články o káve a jej príprave. Dovtedy som v podstate poznal z prvej ruky len kapsle, nesku a espresso, ktoré si doma robia rodičia na ich drahom stroji. Z praxe na strednej som si ešte matne spomínal na turka, viedenskú kávu a rôzne iné šialenosti, ale tie socialistické osnovy z hotelky na začiatku nového milénia som z hlavy väčšinou úspešne vymazal.

Po dlhom študovaní a váhaní som si kúpil malé koťogo. A elektrický mlynček na kávu. Koťogo neľutujem, občas ho používam, mlynček som kúpil z nerozvážnosti, ale zase povedzme si pravdu - nie som až taký fajnšmeker, aby som si tým pokazil chuť. Na filter melie tak akurát. Koťogo je talianska bialetka, ale nie tá klasická hliníková verzia, z ktorej mi vstávajú chlpy v zadku. Zadovážil som si verziu na indukciu. Akurát naša indukčná doska je staršieho rázu a tak malý obvod ten magnet proste nezaregistruje. Rada pre ostatných - kúpte si radšej obyčajnú a k tomu tú platničku na indukciu, vyjde to lacnejšie - efekt ten istý.

Po niekoľkých mesiacoch koťogování, som si ako pravý milovník kávy - začiatočník, ktorý sa snaží hltať každú informáciu o svojom novom koníčku, dokúpil aj malý french press. Tentoraz japonský Hario, teda od výrobcu, ktorý má s príslušenstvom ku káve skúsenosti. Určite odporúčam priplatiť za french press, pretože tie kraksne z Tescomy a Ikei by neodfiltrovali ani nepomletú kávu. Stále to však nebolo dosť.

A potom prišiel AeroPress®.

Najprv sa mi všetky videá zdali komplikované. Kdejaké prevracanie, obrátené metódy, vytváranie podtlaku, meranie a sŕkanie. Dobre, sŕkať pri tom asi nemusíme, ale keď už sa hráme na snoba pri linke, tak na 100%. Lenže AeroPress® vyzerá na prvý pohľad komplikovane a odstrašujúco, lenže hneď potom, ako to s ním urobíte prvýkrát zistíte, že je to ľahké a celkom blbuvzdorné. Nakoniec, vymyslel si to američan, aby si uľahčil prípravu kávy.

Odvtedy už svoj kvalitný french press nepoužívam takmer vôbec a koťogo len fakt občas a pre návštevy. AeroPress sa dá použiť asi na sto spôsobov, ja používam teda len jeden, ale to nič nemení na jeho univerzálnosti. Hlavne sa s ním dá jednoducho cestovať, ani nemusíte vyhadzovať peniaze za tú Go prenosnú verziu, obyčajná je tiež skladná a ľahká. A ešte hlavnejšie je, že celý proces uvarenia kávy aj s umytím AeroPressu® trvá asi tak 5 - 6 minút. To si nestihnem ani prejsť prvú stranu na reddite.

Ale späť ku káve. Nie je dôležité v čom ju robíte, ale čo v tom robíte. Teda káva, tá je najdôležitejšia. A za tie necelé dva roky som teda dospel do štádia, keď si vyberám čo chcem a našiel som krásny e-shop, kde majú to čo potrebujem. Snažím sa nepiť tú istú a ochutnávať nové kávy, z nových pražiarní alebo nové kávy z už overených pražiarní. Vyberám si svetlo až stredne pražené a dávam prednosť “natural” metóde.

Všetko je o tom fermentovanom ovocí, ktoré tam vždy chcem cítiť. Väčšinou ho tam ale necítim. Čo už. Každopádne tieto kávy mi robia väčšiu radosť, aj keď v nich nikdy nenájdem tú chuť, ktorá je popísaná na obale.

Čakám, kedy a či vôbec príde ten moment, že nebudem môcť fungovať bez kávy, ale zatiaľ márne. Možno je to kvôli tomu, že nemám žiadnu rannú rutinu, žiadny rituál. Niekedy mám kávu ráno o siedmej, inokedy až o druhej poobede, alebo aj dva dni vôbec.

Asi to je takto dobre, nestal som sa otrokom jedného nápoja (hello pivo, kukám na teba) a podarilo sa mi nestať sa otrokom aj neustáleho objavovania nových metód a gadgetov na prípravu.

Kávu mám teraz rád. Ale mám ju rád sám, mám ju rád tak ako si ju spravím, s jej nedokonalosťami spôsobenými mojou prípravou. Mám ju rád, keď mám na ňu chuť. Mám ju rád pre ten proces, ktorý keď už začnem, tak ho musím dokončiť a nechcem ho prerušovať. Mám ju rád, lebo som si našiel chuťový profil, ktorý mi vyhovuje a predsa ponúka nekonečné množstvo zážitkov.

Kávu mám rád. Keby ste mi pred dvoma rokmi povedali, že napíšem tieto tri slová, tak by som sa zasmial. Veď je hnusná.

Kto vie, možno o rok začnem jesť aj rukolu.

Ale šalátovku nikdy!

[peculiar-shardscape]

Batch 13! And I totally did not snatch Actotropa’s redraw from October haha nooo!

So anyways, for the first 3, those are fusions of Fanpoints I stole from my friends. Artesire is of Florinaelle/roblox-freak’s fanpoints, Sheltier is of River/sorry-im-just-weird’s and Blightskull is of Seph/Zexara! :]

[amediesrobloxblog]

Spotted a cute point 👀

[twentyonepilotsmerch]

Buy Official Webstore for Twenty One Pilots Merch Exclusive Hoodies,T-Shirts, Sweatshirt, and Merchandise Available More Products Free Shipping

[rannislunce]

Tento rok (2020) jsem...

(Tentokrát opožděně, ale přece!)

- začala v poklidu se svýma nejlepšíma kamarádkama a vínem - dokončila Erasmus! - udělala všechny zkoušky v angličtině a to úspěšně! - nasávala slunčka v lednu - domluvila si rande se slečnou a pak ho raději zrušila - v Lednu šla do moře  - zažila několik neuvěitelně krásných večerů s mým nejlepším kamarádem - měla nejúžasnější den na Maltě - týden bydlela v hostelu a potkala tolik lidí, co mi změnili pohled na svět - Opila kluka, co nikdy nepil - rozloučila se s Maltou a svými zahraničními kamarády - byla na plese a vytacovala duši - hrdě nesla následky odmítnutí - vybírala byt - zahájila další semestr - učila sestru na ukulele - zažila první pandemii ve svém životě a první karanténu (i druhou) - koupila si a začala se učit na housle - měla až příliš moc migrén - začala cvičit (na chvíli) - udržela intenzivní kamarádství na dálku  - rozhodla se poskládat puzzle a brzo to vzdala - začala pořádně šít a ušila si několik sukní a šatů - hodně vyšívala - viděla moc seriálů - upekla narozeninový dort - zvládla několik online rad - zvládla online semestr - dělala sestře “paní učitelku” - přečetla celého Percyho Jacksona - koupila spoustu lístků na koncerty a nebyla ani na jednom - měla problém udržet si motivaci studovat a vlastně cokoli dělat - objevila zvláštní spojení s nečekaným člověkem - hodně se mazlila se svým psem - dokončila nutné návštěvy u zubaře - šla na neurologii řešit své migrény a poprvé byla na MR a EEG - chodila na procházky s kamarádem - seděla u ohně s filozofama a pozorovala ptáky - udělala si výlet do lesa za kamarády a bavila se o své imaginární svatbě - pletla někomu copánek z bavlnek - založila si tiktok - jela na střeše auta - rozhodla se že už nepojedu na tábor  - opila se v Olomouci a měla fajn večer - poprvé měla nepříjemné táboření - odmítla dva muže - odjela na druhou stranu republiky coexistovat s jiným skvělým stvořením - přečetla knihu co mi změnila život (The ethical slut) - změnila téma bakalářky - vzala své kamarády do ZOO - zasekla se na trati a opila se v hospodě na nádraží - přelezla pár skal - měla hodně náročný ale perfektní kurz - zažila nádherný živelný rituál - měla neskutečnou touhu políbit dívku - vstoupila do nevztahu  - pronajala byt! - začala bydlet se svýma nejlepšíma kamarádkama - zahájila semestr - odvážila se poznat své spolužáky - absolvovala další online semestr - zažila další týden nevztahové coexistence - vypila hodně vína  - udělala si nové tetování - založila si tinder abych více randila s děvčaty - udělala psychologický experiment - začala se hodně zajímat o feminismus,sexalitu a vztahy - vytvořila až moc playlistů - více se angažovala ve skautském vzdělávání - naučila se háčkovat - měla fajn dny v práci - měla boží mini party a zhulila se - sešla se s někým z tinderu - měla velmi neúspěšné randíčko s moc fajn klukem - založila si ig abych motivovala sebe k psaní bakalářky - začala psát bakalářku - viděla první letošní sníh! - začala si lakovat nehty - pekla cukroví - udělala 2 zkoušky - měla nečekaně pěkné setkání s lidmi z gymplu  - měla velmi fajn Vánoce a dostala co jsem si přála - začala psát piseň - měla fajn klidného silvestra s hraním deskovek  Vlastně docela úspěšné na to, jak to vypadalo v březnu. A rok 2021 bude ještě lepší!!!!

[pocitypodpostelou]

Prví chalani sa mi začali páčiť asi v prvej triede na základnej škole. Vlastne nie, bolo to ešte v škôlke, tam som mala aj prvého "frajera". Dokonca si pamätám, ako sme si dali prvú pusu. Avšak, s narastajúcim vekom prišiel, skoro každý rok niekto nový, kto sa mi páčil.Napriek môjmu sebavedomiu na bode mrazu. Áno, hovorím o šesť - sedem ročnom ja, a nemyslím tým výzorové sebavedomie, ale všeobecne. Neverila som si v ničom, a ak áno tak v málo veciach. Pre chalanov zo školy som bola vždy príliš škaredá, pehatá, s priveľa znamienkami na tvári, zrasteným obočím, vychudnutá, nie úplne dobrá v škole... chápeš, kam tým mierim. A vlastne týmto to celé začalo. Nevážila som si samú seba veľmi dlho, a od toho sa vlastne celý tento nazvyme-to-príbeh odvíja.

Myslím, že prvé (slovné) obťažovanie prišlo asi začiatkom šiestej triedy. Hej, hovorí sa, že približne v tom veku začína puberta, ale ja som teda v mala na míle ďaleko od vyvinutej skoro-tínedžerky. Vyzerala som stále ako dieťa. Dokonca mám pocit, že približne v tej dobe vznikol môj Facebook (čo bol pre mňa úplne blažený pocit, lebo môj starší brat mi ho zakazoval). Začali prichádzať narážky od spolužiakov, keďže dievčatá neboli jediné, ktorým sa začala puberta. Narážky typu, či už mám krámy, či som už mala sex, či som ešte panna alebo dokonca, keď som šla domov a predo mnou šla partia spolužiakov a chalanov z druhej triedy, tak sa ma pýtali či už som mala sex v kríku so spolužiakom od vedľa, ktorý sa mi vtedy páčil. Príde mi to šialené, mali sme vtedy asi jedenásť- dvanásť rokov, možno menej.

Consent - súhlas

Súhlas nastáva, keď jedna osoba dobrovoľne súhlasí s návrhom alebo s túžbami inej osoby. Je to pojem bežnej reči so špecifickými definíciami, ktoré sa používajú v oblastiach ako právo, medicína, výskum a sexuálne vzťahy.

V siedmom ročníku som sa začala maľovať, začali vznikať prvé fotky na Facebook, keďže som sa cítila krajšia a moje sebavedomie trochu vzrástlo (podotýkam, že úcta k sebe nie). Vzhľadom na to, že som pridala fotky, ktoré videl každý, kto ma mal v priateľoch, mi začal písať jeden chalan, kamarát mojej kamarátky, s ktorou som chodievala ráno do školy. Sebavedomie sa mi posunulo o laťku vyššie. Rozumeli sme si, bola som z neho namäkko, písali sme si stále častejšie, boli tam aj veľmi veľmi jemné narážky, nie na sex, skôr na bozkávanie ale the same shit všakže. Tak sme sa jeden večer stretli. Našim som povedala že idem s kamoškami von, a vybrala som sa asi o šiestej večer k nemu domov. Teda, myslela som si, že idem k nemu, v skutočnosti sme však šli (poprosím fanfáry) do pivnice. Imaginárne si za tento krok tlieskam, osobne si nemyslím, že by sa mi niečo stalo, ale bolo to totálne hlúpe a nezodpovedné. Nielen odo mňa, ale najmä od neho. V tej dobe som mala asi dvanásť rokov, on mal šestnásť a bol už na strednej škole. Nepamätám si príliš veľa, viem že v tej pivnici bola dosť veľká zima (keďže to bolo cez zimu) a dokonca si ani nie som istá či si bolo kam sadnúť. Pravdepodobne tam boli len nejaké staršie epedá. Rozprávali sme sa málo, skôr to bolo len také trápne ticho. Potom zhasol, sadol si ku mne a spýtal sa ma či ma môže pobozkať. Začali sme sa bozkávať, a začal mi obchytkávať v tej dobe neexistujúce prsia, nikam inam to (našťastie!) nezašlo. Myslím, že po tomto incidente sme sa spolu prestali baviť, alebo to jednoducho "vyhaslo." Šialené však je, že šestnásťročný chalan, ktorý by mal mať už ako tak rozum, toto spraví.

Sexuálne obťažovanie

Sexuálne obťažovanie je sexuálny kontakt alebo správanie, ku ktorému dôjde bez výslovného súhlasu obete.

Som na prelome ôsmeho a deviateho ročníka. Je leto a my s triedou plánujeme opekačku v lese. Ideálne načasovanie, lebo moja mama je práve preč z domu na dovolenke z roboty (pre pochopenie kontextu, moja mamina bola vždy dosť prísna, na podobné akcie som nebola púšťaná, buď vôbec, alebo som mala byť maximálne o deviatej večer doma . Na opekačku prichádzame asi o šiestej. Sú tam už asi všetci spolužiaci z triedy, a aj ich mladší kamaráti. Marí sa mi, že zohnali aj nejaký alkohol, ale nikto okrem nich z toho nepil. Je už skôr tma, všetci sa bavia, a my so spolužiakom (ktorý sa mi vtedy páčil) sa ideme prejsť ku kukurici. Jeho pravidelné narážky si nevšímam, zvykla som si, bojím sa mu na ne niečo povedať. Zašli sme za kukuricu tak, aby nás spolužiaci nevideli a začali sme sa bozkávať. A on, mierne podgurážený alkoholom sa mi snaží dostať do nohavičiek. Tu na chvíľu zastavím. Nechcem nikoho očierňovať a rovno poviem, že si nepamätám to, ako to naozaj prebiehalo. Úprimne, pamätám si len ten akt. Na sto percent viem však povedať to, že som na to nepristúpila a nekývla. Skôr to prebiehalo tak, že som mu len odtiahla ruky, ale on aj tak neprestal. Trvalo to asi minútu, možno viac, neviem. Čo však viem je to, že to bolelo, nebolo to absolútne príjemné, a keď konečne prestal (lebo som sa vytrhla) povedal: "tvoja škoda, práve si sa pripravila o parádny orgazmus." Ďakujem pekne. Po tomto incidente som šla naspäť s brutálnou hanbou a strachom, že sa to niekto dozvie (po tých rokoch predpokladám, že to spolužiaci vedeli, ale ich prehúlené a prepité mozgy na to už aj zabudli). Prečo som o tom nikomu dospelému vtedy nepovedala? Bála som sa. Šialene. A hanbila som sa. Vedela som, že som mala málo rokov na to, aby som niečo také robila. Vedeli to moje spolužiačky, ale nikto iný. Mame som to nepovedala, pretože o takom čase som hlavne nemala čo robiť vonku a ešte si aj pamätám, že mi v ten večer mama naozaj veľmi vynadala cez telefón, pretože som jej nezdvíhala (na telefón som vtedy úplne zabudla) , a musela volať mojej spolužiačke, ktorá tam so mnou vtedy bola. Najhoršie na tom celom bolo, že to bol vtedy môj spolužiak a boli sme nútení byť spolu v triede. Celý ten čas po tom (už vlastne len ten jeden alebo dva ročníky) som sa hanbila, bolo jasné, že to minimálne dvom spolužiakom povedal, čo sa stalo.

Zaujímalo by ma, či si uvedomuje čo sa stalo. Ja som na to na pár rokov zabudla úplne, spomienka sa mi vrátila asi pred rokom. Mama to dodnes nevie, jediný človek, ktorému som to po toľkých rokoch povedala, je môj priateľ. Neviním sa za to, nemám z toho traumu, či následky. Vyviazla som z toho dobre. Pravdepodobne je to kvôli tomu, že som si dlho neuvedomovala to, čo sa stalo, čo je zjavne pozitívne (ak sa to tak dá nazvať). Keď raz budem mať deti, toto bude jedna z hlavných vecí, ktoré im budem vtĺkať do hlavy. Pokiaľ sa ti niečo nepáči, ozvi sa. Pokiaľ ti niekto niečo spravil zlé, ozvi sa a nenechávaj to len tak. Budem ich učiť riešiť veci hneď, nie po rokoch. A vy ostatní, prosím, prosím, robte to tiež. Hovorte so svojimi mladšími súrodencami/bratrancami/hocikým, o tom, že na takéto veci treba súhlas, a nie je v poriadku, pokiaľ ťa niekto obťažuje, či už slovne, alebo fyzicky.

[2wnikiangel]

Day 3 : Quiet / Ticho

Fandom: Les Misérables/Bídníci Lengt: Oneshot, 2.500+ Rating: T (Teen and Up Audience) Warning: None Parning(s): Enjolras/Grantaie (Enjoltaire) Character(s):  Enjolras, Grantaire, Combeferre, Cat Tag(s): Alternate Universe - Modern Setting, Fluff, Domestic Fluff, Angst, Post break-up For “The Miserable(s) Month” by @themiserablesmonth​​​

Enjolras se napil a spokojeně zabručel. Miloval kávu. Byl to jeho největší hřích. I když byla káva známa svou schopností někoho povzbudit, Enjolras jí nepil kvůli tomu. Prostě jen miloval její chuť. („Nemůžu to pít,“ přiznal Grantaire, když odmítl už po několikáté Jehanovu nabídku napít se z jeho černé kávy. Všichni se ho ptali, proč kávu tak nesnášel a vždycky měl pro to jinou výmluvu. Tentokrát ale nechtěl lhát a když se ho Jehan zeptal, po pravdě odpověděl: „Připomíná mi to totiž Enjolrasovu chuť. Mám pocit, jako kdybych ho líbal. A fakt nemám potřebu se tu vzrušovat jako puberťák.“ Poprvé za celou dobu jejich přátelství, všichni viděli, jak se Enjolras začervenal.) „Sakra,“ zašeptal a kávu položil do dřezu. Najedou ho přešla na vše chuť. x  Enjolras drank and grunted contentedly. He loved coffee. It was his greatest sin. Although coffee was known for its ability to encourage someone, Enjolras didn’t drink it because of it. He just loved the taste.  (“I can't drink it,” Grantaire admitted, rejecting Jehan's offer of drinking his black coffee several times. Everyone asked him why he hated coffee so much and he always had different excuses. But this time he didn't want to lie and when Jehan asked, he answered truthfully, “It reminds me of Enjolras' taste. I feel like I'm kissing him. And I really don't need to get boner like some fucking teeneger.” It was the first time everyone saw Enjolras blushing.)    “Damn,” he whispered, putting the coffee in the sink. He didn’t want it anymore.

Read online on AO3 in [czech original] or [english translation].

A/N CZ: Dnes má můj přítel narozeniny, a tak jsem si říkala, že by bylo hezké, kdybych mu tuto povídku věnovala. Je velmi tichý člověk, a tak jsem si říkala, že se mi jeho povaha bude moci hodit jako podklad pro Enjolrase a jeho pohled na vztah s Grantairem. Jenže - ti dva mě neposlechli a místo romantiky tu mám lehce smutnou povídku o tom, jaké to je se s někým rozejít. Krása. Takže tuto povídku příteli nevěnuji (pomiňte fakt, že by si to nikdy ani nepřečetl, nikdy ode mě nic nečetl, ale bylo by to takové symbolické, ne? :D )... Doufám jen, že se mi “vesmír” nesnaší něco naznačit...

A/N ENG: My boyfriend have birthday today, so I thought it would be nice if I gave him this oneshot as a small gift. He is a very quiet man, so I thought that his nature would be useful to me as a basis for Enjolras behavior and his view of his relationship with Grantaire. But - the two didn't listen to me and instead of romance I have a slightly sad story about what it's like to break up with someone. Wonderful. So, of course, I didn’t even tell him about this oneshot (omit the fact that he would never even read it, but it would be so symbolic, right? :D) ... I just hope that the “universe” doesn't try to suggest anything to me...

[FIRST][< Previous] x [Next > 4.10.][LAST>31.10]

[danny-park88]

Mých prvních pět dnů v pekle.

1. den - nějakou dobu jsem čekal až dostanu svůj pokoj zatím co rodiče vyřizovali věci ohledně mýho pobytu tady. jediný co jsem slyšel byl křik ostatních zavisláků, kteří si nejspíš procházeli záchvatem. nebylo mi dobře.

2. den - už to začalo. záchvaty jako kdybych měl umřít a to neskutečný pocení, husí kůže a moje nohy který se nepřestávaly klepat. řekl bych, že to kýchaní z předešlýho dne se i zhoršilo. strašně mě bolí nos a oči, který mi pořád slzí. jsem tu jen druhej den a nenávidím to tu. mám před sebou ještě dlouhou cestu.

3. den - za ty tři dny jsem ještě nespal. nejedl a ani jsem nepil, když jsem to zkusil, tak jsem to hned vyzvracel. nedokážu už ani sedět, strašně mě bolí nohy a vlastně celý tělo. tohle je ještě horší než v nemocnici, kde jsem dostával aspoň malou dávku léků, když jsem byl v bezvědomí, jenomže teď nemám absolutně nic, jsem bez drog už pár dní.

4. den - můj nos se asi zbláznil, jediný co cítím je smrad, všechno okolo mě smrdí. znovu jsem se zkusil napít, ale dopadlo to stejně. teď jsem ale vyzvracel jen žlutou šťávu, protože v žaludku nic jinýho už ani nemám, ale pořád chodím na záchod co taky strašně bolí, ale všechno to jde samo. jsem celej propocenej a když mě pustí do sprchy, tak je to něco hroznýho.

5. den - ani jsem si to neuvědomil a po těch několika dnech jsem asi na deset minut usnul. pořád je to jen zima, teplo, zima, zvracení, bolesti a takhle se to opakuje a je mi z toho už fakt dost na piču.

[thealchemytrolls]

>.> 🍼 Neppie and Labile? ~ask-a-few-trolls

I took way too long, but this one came out real cute! “Nepile Samkoh” the coolest girl around.

@ask-a-few-trolls

[ka-bal]

Dovolená s puberťákem aneb transformace matky

Ptát se v lednu šestnáctiletého syna, jestli v létě pojede na rodinnou dovolenou do Španělska, má jistá úskalí. Je to za dlouho, je zima, vidina prázdnin vypadá lákavě, tak proč vlastně ne? Chceme jet alespoň na 14 dní, kombinovat hory a moře, nesedět na místě, ale cestovat. Když by se rozhodl nejet, museli bychom ho stejně přesvědčit, ať si v té době najde jinou alternativu, kam jet, protože nechat ho doma 2 týdny o samotě je trochu rizikové...

Jsme pětičlenná rodina, druhému synovi je 14 a dceři 9 let, kamkoliv chceme jet či cestovat, řešíme zpravidla jejich další návrhy, protinávrhy, málokdy chtějí totéž, v tolika lidech jde vždy o kompromis. Aby cestování po severním Španělsku bavilo i naše děti, bude tedy lepší jet se dvěma dalšími spřátelenými rodinami, naředit typické rodinné situace i konstelace esencí kamarádů, nejstarší Jonáš ale mezi nimi parťáka ve svém věku nemá... Vyrážíme, červenec v rozpuku, letíme do Santander. Už na letišti diskutujeme, kdo bude v první destinaci s kým bydlet, dětem se příčí představa zůstat jen se svými rodinami. Po zajímavé loterii je nakonec rozhodnuto, že nejmladší dcera s námi bydlet prozatím nebude. Je nadšená. Zůstáváme tedy v nezvyklé sestavě já, muž a dva kluci. Bydlíme v centru města, ostatní na předměstí. Máme k sobě dál. Dny probíhají zhruba takto: Často ráno Jonáš prohlásí, že s námi nechce trávit den, zůstává na apartmánu a jakmile se k večeru vracíme zpátky, odchází do města. Dáváme mu limit, dokdy se má vrátit, dodržuje ho jakž takž, ale vrací se nějak podezřele veselý...Potřebuje jen peníze a naši důvěru. Jindy má dobrou vůli s námi být, nějaký program ho i láká, vyrážíme tedy společně. Pak se to však většinou nějak zamotá, třeba když se cestou nevhodně zeptáme...(např. “Ty sis nevzal čepiči a plavky?...Aha, zůstaly v Praze”). Ve vzteku nebo rezignaci odchází, mizí, najednou není k nalezení, dovolat se mu nedá...Zůstáváme často sami s prostředním synem a čekáme, až se potkáme s ostatními členy výpravy a dcerou, která bydlí s nimi. Naše plány jsou omezené, protože Jonáš, který odešel, bude asi brzy potřebovat klíče, až zjistí, že je nemá... Po mořském pobřeží ke mně přibíhá nadšená devitíletá dcera, líčí, co všechno sladkého za dva dny snědla a že je to u známých super, protože se koupou s dětmi samy ráno v moři...Moře je tu vlastně oceán, krásný a divoký, cítím strach a potřebu ji ohlídat. Další den prosím známé, ať ji nenechávají na pobřeží samotnou se staršími dětmi, je přece jen nejmladší, mám v plánu dojet za nimi. Nakonec ji však přivážejí do města, cestou do muzea, dcera je na mě zbytek dne hodně naštvaná, kazím jí prý den i život... Prostřední syn je zatím bez problémů s námi, stačí mu pravidelný přísun burgrů, zmzliny a koupání v moři. Jen bychom mohli méně chodit po městě... První destinaci opuštíme po pár dnech, s úlevou si prohlížím děti nastoupené na nádraží, dorazil i Jonáš, který se do poslední chvíle někde zatoulal, prý pro žvýkačky:-)... Jedeme na španělský venkov, ve vlaku jsme všichni pohromadě, jen ten nejstarší sedí na druhém konci vlaku a tiše trpí, s jakou partičkou se to proboha vydal... Na venkově je přenádherně. Zelené kopce plné oveček a krav se příkře svažují až k mořskému pobřeží. Vůně hnoje se mísí s vůní trav a slané vody. Jsme celá rodina pohromadě, dcera se nakonec rozhodla, že zas bude bydlet s námi, známí bydlí opodál. Prosluněné dny kazí jen Jonášova nálada. Kde to proboha jsme a co tu celý týden budeme dělat? Chodíme k divokému mořskému pobřeží, chodíme po loukách, lezeme po horách. Jonáš má většinou vlastní program - zůstává celý den na apartmánu s mobilem v ruce nebo se potlouká sám po okolí, potřebuje jen peníze a naši důvěru. Nevím, jak dalece respektuje naši prosbu, aby se koupal jen na veřejné pláži, nepil alkohol...čas návratu dodržuje sporadicky, někdy večer bývá veselejší než byl ráno... Ale, není už v našich silách vynucovat si jeho přítomnost na výletech, kde se pak většinou stejně tváří naštvaně a vyvolává konflikty. Nechce s námi prostě být. Škoda, že letenka zpátky domů z tohoto místa je nereálná, možná by to bylo nejlepší řešení pro něj i pro nás... Ale čím víc se křešeme a není uniku, dochází k něčemu zvláštnímu. Ve mně se odehrává zhruba tento vnitřní proces: vztek na něj, strach o něj, touha žít na dovolené pohodu a ne vnitřní rodičovské peklo, touha utéct, rezignace, vnímání hloubky vztahu, vnímání vlastního nepřijetí syna, vyrovnání se s “peklem”, přijetí pekla...A kupodivu přichází zajímavý obrat. Najednou jde s námi na výlet, na celý den, je přizpůsobivý, usmívá se, hovoří s ostatními...WOW...Chci zažít více takových dní, jako matka jsem doslova závislá na pocitu rodinné harmonie a štěstí... Ale v tom je právě ten háček, to na čem mi tak záleží, na čem lpím, drtí nemilosrdná puberta jak piškoty v misce. Smířena s tím, že lepší to prostě nebude, dorážíme v našem putování na třetí a poslední destinaci, tentokrát do většího města - Gijón. Určitou výhodou je, že máme pronajatý malý byt a Jonáš má vlastní pokoj. Už nemám vůbec žádné očekávání, jak se poslední dny odvinou, jsem připravena opět přijmout, že je stráví po svém, třeba celé na pokoji...A zase nastává zajímavý obrat. Město se mu líbí, je ochoten chodit s námi i trávit společně den, nemá už takovou potřebu se vymezovat, vlastně zůstává sám jen jeden jediný den. Ukázkový syn, poměrně harmonický zbytek dovolené, matka znovu pociťuje štěstí :-)...

A ejhle návrat do Prahy. Rovnou z letiště, ještě s cestovním zavazadlem běží za kamarády, do večera se nevrací, do noci se nevrací, po půlnoci přichází rozjařený... Ach jo. Každá etapa rodičovství má zkrátka své výzvy a na cestách se toho vyjeví víc než doma, výhodou ale je, že puberťáka na rozdíl od batolete můžete příště nechat doma :-)!!!

Kamila Balcarová