#pláč

[kralovna-ne-stesti]

Zatím moje strategie byla nebrečet. Vyhýbat se pláči. Protože když brečím, bolí to víc a je mi hůř a určitě to znamená, že se z toho nedostávám, naopak se v tom víc plácám.

Jenže teď mi poslední dny nějak připadá, že když se mi chce, tak bych brečet rozhodně měla. Že tím, že zadržuje pláč, všechny ty hnusy zadržuju taky v sobě. A že brečet vlastně znamená dostávat to ze sebe pryč. Nějakým způsobem si tu bolet prožít a nechat ji vyplavit v slzách.

Možná, že to je udravování.

Ne být silná. Ale naopak, dovolit si tomu podléhat, abych to mohla zpracovat a pustit. A uzdravit se.

[kocourmokroocko]

Když byl můj táta malej, s pláčem po nějakém dětském příkoří vyhrožoval svým rodičům, že až bude velkej, tak se od nich odstěhuje

Po dnešní zkušenosti s naší domovnicí ho cejtim jako nikdy v životě

[lightsinthemist]

Sebrali nám Medúzu 😭😭😭

*ústečáci dnes v odpoledních hodinách*

[takovanormalnielie]

4.5.2024

Na svatbě dvou poměrně konzervativních rodin se sešly hned tři queer páry. Byla jsem ráda, protože jsem tam úplně netrčela z řady. Dlouho jsem se toho dne bála. Byla jsem totiž poprvý out před širší druhou stranou rodiny. Prakticky to bylo veřejný tajemství a naposledy jsem před nima ještě boymódila. Dnes jsem šla sebevědomá, sama sebou a hot af. Poprvý jsem na sobě měla takhle elegantní outfit. Nádherný široký kalhoty s vysokým pasem z jemný látky, decentní tričko s proužky, tenkej cardigan bez zapínání se spadlými rameny a nový kožený boty. Nepila jsem, protože jsem chtěla, aby se pobavila N. s rodinou a já to odřídím. Byla to výhoda, protože mi švagr s přítelem půjčili projet z brusu novou ID.3. Málem jsem se u toho poslintala blahem. Bohužel jsem ale zažila kompletní dámskej balíček. Chlapi se opíjeli a chovali se ke mě jinak. Brali mě kolem pasu apod. V pohodě, je to trochu invazivní, ale beru to přátelsky. Vlastně mě to přišlo docela gender potvrzující. Horší byl vynucenej tanec. Jeden strejc se na mě dost nalepil a byl až moc přítulnej. Nakonec mi chtěl dát pusu. Tak to jsem se bránila a vysvětlovala mu, že jsem na holky a není mi to příjemný. To jeho mozek nedokázal zpracovat a chtěl si prosadit svou. Nakonec zasáhla N. a vyrvala mě mu z náručí. Děti začly bejt unavený a nazávisle na sobě se začly tvořit první hádky a rvačky. Přišel řev, pláč, nadávky, roztržený košile a pokus o DUI. Nejvyšší čas se rozloučit, odjet domů a nechat drama ve zpětným zrcátku.

[kvetyzlouky]

konec svatojánským smutkům a nocím, nástup Jana III.

prvního Jana jsem přestala vídat tak často, až to ze mě opadlo, převážně i tím, že jsem si nechala mozek okupovat tím druhým, plus mi pomohla konverzace s blízkou, společnou kamarádkou, s kterou jsem ho nikdy do hloubky neřešila, a tak nějak uvědomění, že v něčem není dobrý člověk a jsme nekompatibilní, že i nejbližší mají s ním problém, mi to celé tak nějak uzavřelo.

druhý Jan mě nakonec vyignoroval, měli jsme se vidět na mé narozeniny, nic se z toho neodehrálo, jen přišel pláč na oslavě, pár dnů na to mu píšu pod vlivem drogy, omlouvám se, volá a říká, že se za pár hodin ozve. ozval se, až za pár dnů, nakonec se na tři týdny umlčel. pro své vlastní dobro jsem si ho smazala všude. nakonec mi to stejnak nedalo a zjistila jsem, že na iPhonu jde obnovit smazané číslo a tak ještě jednou píši. odepsal a pak zase nic. opět mám pocity, že jsem se ztrapnila. co mám udělat s jeho košilí a knížkou? toužila jsem mu je dát před vchod. udělat gesto. mít reakci. no a nakonec jsem to znovu nezvládla a píšu ještě jednou. kde mám sakra sebeúctu. “Dkskdklslsks, achjo. Moc nerozumím svému opilejšímu já, které ti chce psát a bavit se s tebou, protože to moje střízlivé nechce, protože ví, že z toho budu jen frustrovaná a cítit se trapně, protože nedostanu odpověď, protože si budu připadat příliš a špatně a že bych se měla stydět, ale vlastně jestli taková jsem tak ať, neudělala jsem nic zlého. Přeju ti to nejlepší.” už to budou tři týdny. osypala jsem se a nepotřebuji už žádnou odpověď.

taky jsem šla na randíčko s Benem, viděli jsme se po osmi měsících. přijde mi neskutečně přitažlivý. baví mě konverzace s ním. líbí se mi, že si zapisuje do poznámek knížky, které jsem v poslední době četla. jdeme k němu s příslibem brka a brambor. ani jedno se neodehrálo. ten sex byl fajn, ale nějakým způsobem odosobněný. možná to bylo způsobené i tím, že cestou k němu mi říká, že to nic neznamená a od vztahů utíká. tak se snažím krotit svůj mozek, nemít příliš velkou radost, že se to vlastně děje.

pár týdnů klid. konečně ticho. netoužím a netrápím se po nikom.

a pak přišla tato středa. vypomáhám za barem. potkávám se poprvé s kamarádky bratrem. (hádejte, jak se jmenuje) vím, že z něj celá skupina padá na kolena. tak jsem to taky pocítila. zdá se mi, že si velmi intenzivně koukáme do očí a já jsem z toho paf. dáváme pár piv, zavíráme bar a jedeme za zbytkem do hospody. přichází trošku alkoholová mlhovina. nějak se stalo, že mi dává pusu na čelo a na tvář. ještě víc jsem paf. odjeli jsme k němu domů. možná až do devíti jsme byli vzhůru. tak hezky na mě sahá a drží mě a dává pusy. udělal mi jednu z nejlepších snídaní a pustil Gilmorky. překvapuje mě, jak moc příjemně mi s ním je. vyprovodí mě před vchod. další pusy. třeba se zase potkáme za barem.

kocovinový den, nakonec se scházím s Týnou, abych ji všechno povyprávěla. sedíme nad pivem, je tam taky první Jan, který se k nám nakonec připojuje. jsem z toho nervózní. nevím, jak vlastně silná je má sebevůle a rozhodnutí, že už ho nechci. nakonec spolu debatujeme do čtyř. dlouhý rozhovor o nás, který jsem si neeticky nahrála na diktafon, ale jsem za to ráda. v tom množství piv bych si to nepamatovala a hrozně toho litovala. říká mi, že je demisexuální a aromantický. debatujeme tu časovou osu. jak jsme to každý vnímali, co to pro koho znamenalo. jsme k sobě tak upřímní jako asi nikdy ne, což je nakonec hrozně fajn pocit. konečně mám nějaké zakončení. vysvětlení, můžu to zarámcovat a vymazat kousek té zmatenosti, co jsem pociťovala. zbavit se toho pocitu, že jsem nedostatečná. zároveň je to zvláštní. možná si párkrát až obsesivně přehraji tu nahrávku.

no a dneska jsem si vyměnila pár zpráv s Janem III., opravdu pomálu, nevěděla jsem nakonec co odepsat, pár hodin na to se ptám, jestli jeho ségra o nás ví, protože jí uvidím. neříkal jsem jí to, ale neřešil bych to. trošku se bojím, co jí odpovím, kdyby se zeptala, ale ona se nakonec nezeptala. a tak si po dvou pivech nastupuji do plné tramvaje, rozhlížím se kolem, trošku doufám, že se třeba potkáme, a najednou si všimnu, že sedí přede mnou. přistoupím blíž, zvedne hlavu a krásně se usměje, já se topím v jeho očích a on sundavá sluchátka. vypadá unaveně a opile, jede ze Sudu, dotýká se mého stehna, pokládá na mě svou hlavu, hladím ho ve vlasech. velká náhoda. až příliš brzy musím vystoupit. objímá mě a dává mi pusu na tvář.

[nicolasclaudelle]

Vylejvam emoce

Jak do forem zlato

Třeba mi zformují

Jak přijít na to,

Co špatně dělám?

Proč se co děje?

Proč se svět hroutí?

A přes pláč se směje?

Proč zdi jak z proutí

mi svíraj hruď

Když tě najít jdu

Řeknou ,,jen tady buď"

[vinozmraku]

umím spoustu

sprostých slov

a zrovna teď

mi problikávaj hlavou

míchaj se

a občas některé

vyjde i z úst

dokonce do něčeho

měkkého

co to vydrží

praštím

moje frustrace

je tak velká

rychle mi putuje tělem

až se promáčkne

očima ven

a promění se

v zoufalství

nahlas a dramaticky

se rozbrečím

můj obličej se stáhne

do bolestné grimasy

všechno se to dere ven

občas ze mě vypadne

nějaká věta

oslovující tebe

už ne sprostá

spíš žádající

v zápalu ti něco napíšu

ale pak už to nemá cenu

-

s postupem času

se můj pláč mírní

a já se uklidňuji

hledám nějakou

smysluplnou činnost

psaní nebo šperky

aby ta nahromaděná energie

nepřišla vniveč

-

tohle pro mě taky

znamená vztah

výbuch frustrace a zoufalství

[deravy-souboj]

Zdravíčko Děravci!

Mám už nějaké návrhy v mém návrhoboxu, tak je tady všechny vyjmenuji. Ještě je rozhodně místo protože jsem přemýšlelo že bych provedlo rozdělení na 32 postav (zatím mám 24) abych nemuselo dávat jen jakž takž hlavní postavy a užili si svoje i ty více vedlejší. Ale uvidíme, uvidíme, ono jich zase tolik v Díře není a v tomto stavu by to snad šlo i rozdělit :)

Takže tady jsou!

Agent z kazety 21

Alojs Marval

Apollón Lafka

Aťka

Boženka

Capcílie

Cecílie Cintergráfová

Dakota Stoklasa (z kazety Pláč cvrčka)

Hana Beránková

Jenovéfa Belokory

Kosťa z Kostřaby

Mařenka

Mečislav Babka (alias Hraničář)

Olbram Olbracht Junior

Olbram Olbracht Senior

Palamédes Lafka

Pěnka

Saskie Cintergráfová

Sova

Tetička Žofie Marvalová (ale po výbuchu. Můj nápad to nebyl.)

Uriel Kopýtko

Vajglhoch René

Všemil Můřenický (pořadatel Fakmít Festu)

Wolf Munro (z kazety Pláč cvrčka)

Vše bylo navrhnuto vámi, a stále navrhovat můžete!! Těším se :)

[polychromovana]

Panickej attack ve snu. Wow. Mohl by se mi S. už přestat vracet?!! Pláč, že se mi vysmívá. Odchází s L. s nechává mě plačící

To jsou scény mých snů

To jsou výjevy unavených očí

[kralovna-ne-stesti]

Pořád si "sním" o tom, že půjdu na masáž.

Nikdy jsem nebyla. U fyzioterapeuta jo, ale na relaxační masáži ne. Na tiktoku, když to na mě náhodou vyjede, vždycky fascinovaně sleduju každou takovou proceduru a snažím se představovat si, že to zažívám.

Směšný, že jo?

V dnešní době to je věc, co je absolutně běžně dostupná, prakticky v každým městě a mnohdy i každý den a i bez objednání.

Jenže mě to přijde jako něco, co je... extra. Zbytečně vyhozený peníze, zbytečný čas, nepotřebný "luxus", masáž... To už, když mám "vyhodit" tisícovku, půjdu radši k tomu fyzioterapeutovi, aby mě poskládal dohromady. Záda mi může promnout někdo doma, namazat se taky zvládnu, vanu taky mám... A navíc, sahal by na mě cizí člověk. Měla bych jít k ženě nebo muži? Budou sahat na mou kůži, hladit ji, a to je... radši ne. A nemůžu být sobecká a utrácet jenom za sebe, měli bychom jít teda dva, jenže ten druhej nechce, nikdy, tak rozhodnuto...

No.

Z celý naší velký rodiny mám teď druhý nejvyšší příjem. Sama. Úplně, úplně sama svojí vlastní prací. A život se mi přeměnil na domeček z karet. Do kterýho se fouklo. Spadnul. A slibovala jsem si, už před tím velkolepým kolapsem, že musím myslet na sebe. Že nechci už nic zbytečně odkládat.

Tak jsem dneska naprosto spontánně na lehátku pod stromem v pravý poledne začala googlit, kde mají jaké masáže. Možná že pojedu klidně až do Prahy, aspoň mě tam nikdo nebude znát... No, světe div se, našla jsem. Dvě ulice od bytu. Přesně to, co bych si přála nejvíc. Za cenu, s kterou jsem počítala.

Tak jsem tam zavolala (původně jsem chtěla až v pondělí, ale pak jsem si všimla, že pracují denně) a hned se objednala. V sobotu mě čeká moje první masáž!

Když jsem položila telefon, začala jsem radostí skákat a tleskat a smát se. A rychleji, než člověk stačí mrknout, se z toho smíchu a radosti stal pláč a odporný pocit bolesti.

Nevím proč. Asi to je odraz mojí psychiky vzhledem k posledním měsícům a hlavně týdnům. Možná to je taky pms. A možná to je všechno dohromady a ještě něco navíc.

Ale čeká mě moje první masáž, kterou si zasloužím. Zasloužím si hezké chování, zasloužím si rozmazlování a nemusím se vůbec nikomu zpovídat nebo prosit (ne že by to po mě někdo chtěl, to jen já mám pocit, že tak musím) a můžu si to úplně v klidu dovolit.

Protože, a to je ten doprdele jedinej důvod, na kterým by mělo kdy záležet, já si to zasloužím.

[kocourmokroocko]

Překlad: D., za živýho Boha tě žadonim, buď zabaven, já vim, že to máš hotový jako první a máš hrozně moc rozoumku a ádéhádě a trpíš, já- *učitelský pláč*

[harimenui-forever]

Proč je ta dobrovolná přednáška o politice ve třetím patře

Brekot

Pláč

Neštěstí

[sladkenajazyku]

NEPOKOŘENÁ

Stovkám vteřin přidává další sestry neutrální tok času Pomalu se vyloup novej svět, rozplynul se dým Není nikdo, kdo mohl by se dívat na jeho mrtvou krásu Mezi ohni snad dalo by se najít jen to, co někdy bylo

Podívej, nad obzor vychází slunce Ne, to jen někde hoří Tuhle zem už nikdo nikdy nepokoří

Hustě padaj na zemi slzy nebe - a nebo jenom prší Už je všude věčnej klid a mír, tak na co ten pláč? Jemnej popel prohání silnej vítr a do závějí vrší Těžký mraky zatáhly žlutej závěs mezi nebem a zemí

[takovanormalnielie]

20.3.2024

V pět ráno proběhla apokalypsa. Děti se probudily a zjistily, že N odešla do práce. Pláč, kašel a smrkání. Lehla jsem si mezi ně a dlouho se mi nedařilo znovu usnout. V devět jsem se probrala z tvrdýho spánku a děti nikde. Seděly dole v obýváku, baštily müsli a hrály psko. Dopoledne jsem je vzala za našima a pomohla jsem tam postavit vyvýšený záhony. Doma jsem pak vyprala dvě pračky a pokusila se uvařit tofu na hoisin omáčce, ale evidentně je víc druhů tofu a to moje se samozřejmě úplně rozpadlo. Sníst se to dá, ale vypadá to fakt hrozně. Děti mě taky moc nešetřily. Na chvíli jsem je vyhnala ven a když jsem zapla druhou pračku, kterou navíc musím hlídat, aby neutekla z koupelny, tak za mnou dečka přišly celý od bláta. Malá Z. si hrála na Peppu a když jí přišel bráška vyčinit, tak po něm začla házet bláto lžící. Ráno vstávám v půl sedmý a pokusím se to zas nějak přežít.

[violetwonder]

3 dny ... tak dlouho trvalo než teď přisel mental breakdown...

Neni tak velkej jako ten pred tydnem nebo ten pred tydnem a půl, ale je špatnej.

A já to píšu sem. Kde mě nezná živá duše. Protože nemám komu to napsat. A stejně to nikoho nezajima.

Tahle bolest co dneska cejtim je jen moje. Je sobecká, jen o mě. Žádný dveře otevřeny do vesmíru. Je to moje Já. Osaměly, beznadějný, opustěný, nešťastný, bolavý , rozbitý, vadný.

Jsem to já, teď, co brečí. Co se snaží nezbláznit se z toho ublíženýho stavu. Co uz nemůže, co chce skočit z okna, nebejt, nežít tuhle směšně nudnou parodii na život, s přáteli co nemaj páru co se ve mě děje, s touhama ktery se nikdy nenaplněj....

A přesto rano vstanu, namaluju si tvář, nasadím masku a nikdo nepozná nic ... kolik slz vykupuje moje fungování ...

...

Čekám kdy tahle stavy spustěj ten tvůrčí procest, ale zatím nic. Možná že uz jsem.přišla i o to. O to tvořit a o to věřit ...

Už není nic

Jen pláč

Tak

Breč