#po kom to asi má

[onaras-oficialni]

Co je Onaras?

Onaras je fantasy svět zrozený z mého mozku. Za hlavní inspiraci bych označila D&D (především pak Exandrii a Matta Mercera), Středozem, Západozemí a šílený amalgám všech světů, o kterých jsem kdy něco četla.

Co se tady děje?

Postupně sem budu házet texty, fotky a myšlenky (možná i úryvky scén a příběhů, pokud budu ve výjimečně žertovné náladě) ke svému fiktivnímu světu a postavám (a cokoliv, co bych jinak hodila na hlavní blog, ale uklikla jsem se a co bude během příštích 24 hodin smazáno). Primárně česky, ale asi se objeví i něco reblogovaného anglického.

Je to tady primárně pro mě samotnou, ale říká se, že každé zboží má svého kupce, takže kdo ví, třeba to někoho zaujme.

Aktuálně pracujeme se čtyřmi světadíly, čtyřmi družinami dobrodruhů (tři působí souběžně, čtvrtá cca o 20 let později) a spoustou vedlejších postav a momentů. Nic z toho, co se tady odehrává, není stálé ani kompletní.

Jak k tomu došlo?

První fiktivní postavu jsem si vymyslela ještě dřív, než jsem šla do první třídy (byla to víla žijící v květu jetelu). Od té doby vznikly desítky až stovky dalších, část byla zapomenuta a část se mnou zůstala dodnes. V souvislosti s těmi postavami vznikly i desítky zasazení ale většinou nic moc konkrétního (obvykle "dnešní svět, ale trochu jinak", "historie, ale trochu jinak", "náhodný fantasy svět", "trochu jiný náhodný fantasy svět" atd.)

Asi před třemi lety jsem se začala nějak víc zajímat o internetovou D&D komunitu (pár let předtím jsem trochu hrála, ale ne moc pravidelně a nakonec se nám kampaň rozpadla úplně) a z toho se zrodila myšlenka "Jak by fungovaly moje postavy v D&D?" Takže jsem si pár těch hlavních otypovala, rozhodila do několika družin a vypustila je na pískoviště svého mozku, ať si hrají.

A ono to fungovalo.

Co začalo jako neškodné AU, kde spolu mohly moje postavy interagovat ve zcela nových kombinacích, se tak nějak stalo základní variantou. Dneska když mě napadne nová postava nebo zápletka, než s ní udělám cokoliv jiného, zkusím, jestli nějak pasuje sem.

Na postavy se organicky nabalily lokality a z nich byl za pomoci spousty izolepy vytvořen Onaras.

(seznam a základní představení postav pod perexem)

O kom se tady mluví?

Jak bylo uvedeno výše, pracujeme zde se čtyřmi skupinami dobrodruhů. Ne všem se dostalo stejné pozornosti, protože můj mozek není nafukovací, ale ke každému mám aspoň něco.

Šesterstvo

Plní drobné zakázky po celém Korunthalu, zabrousí i do Alauronu a Ushalu. První skupina, na které jsem tenhle koncept testovala.

Amanda Swift - člověk, bojovnice. Vyrůstala na obchodní lodi svého otce, se kterým nemá příliš dobrý vztah. Před Šesterstvem působila v družině Krvavé komando, která se rozpadla ve velmi krvavém incidentu. Nyní se snaží dokázat světu i sama sobě, že nepřežila nadarmo. Věrná, impulzivní a tvrdohlavá

Elentaya Nymwerion - elfka, druidka. Vyrostla v malé elfské komunitě uprostřed Ilbrynských hvozdů a její láska k přírodě přerostla pod vedením místních stařešinů v magické schopnosti. Zvídavá, laskavá a trochu naivní. Za dobrodružstvím ji žene touha po poznání a láska k jejím společníkům.

Johanna MacDouglas - člověk, bardka s příchutí warloka. Černá ovce své šlechtické rodiny. Navzdory jejich přáním vyrazila na cestu po světě ozbrojená jen svou loutnou. V opuštěném chrámu náhodou navázala kontakt s podivnou entitou a od té doby ji provází ohnivé schopnosti, které ne zcela ovládá. Kreativní, otevřená a hovorná. Touží pochopit, co tyto nové schopnosti znamenají, a užít si život, dokud ho žije.

Karlimdor (Kai) Nialdarion - půlelf, mág (wizard). Magické vzdělání získal díky svému strýci, který je rovněž mág. Poté, co zemřela jeho žena Agáta, seznámil se s Elentayou a rozhodl se ji doprovodit na její cestě za poznáním. Rozvážný, vzdělaný a zdrženlivý.

Mei Lyn Zhao - člověk, mnich (monk). Byla vychovávána, aby jednou zastoupila svého mistra coby strážce zákona. Poté, co byl její mistr nespravedlivě popraven a ona vyhnána ze země, dostala se přes poušť až do Korunthalu a připojila se k Šesterstvu. Doufá, že se jednou bude moci vrátit domů a zajistit spravedlnost za smrt svého mistra. Tichá, uvědomělá a uzavřená.

Myrya Merrighton - člověk, hraničářka. Vychována v komunitě Strážců stezek uprostřed Beltanských hor na severu, kam se dostala následkem zákonu překvapení. Na jih, kde poznala zbytek Šesterstva, se vydala s cílem vydělat peníze na podporu své komunity. Hloubavá, laskavá a poněkud samotářská.

Eskadra smrti

Plní zakázky po Korunthalu, především v Lythirilu. Asi nejmíň promyšlená ze všech skupin.

Baltazar von den Gosse - člověk, mág. Během studia v sobě odhalil nadání pro nekromancii a temná umění. Když na to přišli jeho vyučující, byl vyhozen. Stejně jako Amanda byl členem Krvavého komanda, oni dva byli jediní přeživší a nerozloučili se právě v dobrém. Nyní hledá způsob, jak se vypořádat se svými minulými činy. Vzdělaný, uzavřený a nedůvěřivý.

Beleron - člověk, hraničář. Sirotek, vychovaný spolu s Myryou u Strážců stezek. Když zachránil Baltazara a Claudii před bandity, usoudil, že potřebují někoho, kdo by na ně dohlédl. Vřelý, věrný a spolehlivý.

Claudia Silberstein - člověk, vrah (rogue). Dcera bohaté kupecké rodiny, byla výhodně provdána za mnohem staršího Imlera Silbersteina. Poté, co její manžel za záhadných okolností zemřel, přitáhla Claudia pozornost tajemného Stínového bratrstva. Ke kariéře dobrodruha ji motivují právě zájmy této tajné společnosti. Vychytralá, tajnůstkářská a podezíravá.

Durgrim - trpaslík, klerik. Když byl jeho partner Hulrik zabit v bitvě, Durgrim ztratil víru v sebe, zbytek bratrstva Kjarvigu i svého boha. Kortunu opustil, protože mu vše připomínalo jeho mrtvou lásku. Ovšem Kjartan, bůh ohně a kovu, své zasvěcence neopouští. Uzavřený, ochranitelský a čestný.

Oliver (Oli) Feathersworth - člověk, bojovník. Ze šlechtické rodiny. Ve čtrnácti utekl z domova v hrabství Dest a od té doby si pod novou identitou vydělával jako písař a kreslíř. Díky této profesi se dostal k mistru Hofferovi, který ho jako součást platby za práci na jeho fechtbuchu naučil šermovat. Eskadru viděl jako dobrý způsob, jak přijít k penězům. Tichý, bystrý a zdrženlivý.

Ořích - člověk, barbar.

Dcery Alauronu

Helena

Rina dvojího rodu

Salima

Sylvia Silmore

Alassyrské krysy

Aurelius Tamaris III.

Carnimiria

Krugga "Bestie"

Perla Bukvínová

Roy Blackmore

[terezafabi]

6.2.2023 Den 10.

Večer jsme koupili zpáteční letenky - vracíme se 4. března. Taky blížící se sobotní datum našeho konce pobytu tady v La Garita nás donutilo řešit další ubytování. Našli jsme apartmán v Maspalomas a bude tam bazén. Těším se moc. Obojí to k nám zajímavě vlilo novou energii (kterou jsem teda cítila ráno. Teď cítím jenom únavu a to, že mám písek ve vlasech.) Po snídani řešíme co s dnešním dnem, musíme nakoupit a taky už chceme zase něco zažít. Honza nachází jeskyně jen pár kilometrů odsud. Odbíhá pro auto, které jsme včera nechali ve vedlejší vesnici a nás s dětmi čekají přípravy na výlet. Výlet je většinou namotivuje a tak se bez řečí oblíknou, sbalí si baťůžky a pak už jen otravují, “mami a kdy už budeme moct jíííít”, “já už nevim, co mám dělaaat”. Odjezd ještě prodlužuje Honza, který přiběhne, sprchuje se, snídá a pak se už jen za pět minut oblíkne, jasně, počkejte na mě venku. Takže čekáme, až to dopadá tak, že Jindra samozřejmě blbne u moře a celé nohy mu spláchne vlna. Takže převlíknout a přezout, už mi dochází trpělivost. Ale zase mi adrenalin vliv krev do žil, kterou potřebuju, páč jsem se uvolila, že budu řídit. Na manuál jsem přesedlala celkem v pohodě, alespoň po cestě tam. V autě opět diskuze o výběru písniček, naše snaha o spravedlnost vypadá takto - ano, hedy můžeš si vamos a la playa pustit jako první, a jindro ty si pak pustíš hongobáka dvakrát za sebou. Jo? Jo. Uf.

Přijíždíme k jeskyním, ještě vlastně jméno, ať to teda aspoň vypadá jako cestovatelský deník. Cuatro puertas. Čtyři výklenky ve skále v kopci, to mě až tak famózní nepřijde,ale když oběhneme kopec z druhé strany, tak jsem tedy ohromená. Ve skalách je spousta jeskyněk, výklenků a průchodů, ze kterých jsou výhledy do otevřeného kraje. Já jsem nejvíc nadšená z gekona, co zahlídnu v průrvě, je velký, žádná malá ještěrka. Nadšení ale musím skrývat, protože děti ho neviděly a to by bylo. V létě tu musí být fakt děsný vedro, teď je 19 stupňů a na sluníčku nejde sedět. Děláme si piknik v jednom výklenku, Jindra vedle vyplivává rozžvýkané jablko, aby nalákal gekony a pozorujeme výhledy. Obě naše děti rády horolezí, no už je nám jasné, že do města je brát, nemá smysl. Cestou k autu si Jindra odře koleno (ale už nám to jen lakonicky hlásí, to je prostě taková krása mít velké dítě!), a Heda chce “vzíť”. Naprosto záměrně a účelově šišlá, prý aby byla jako miminko. Trvá to od doby vlastně co začala mluvit, takže víceméně umí dvě řečit, normální a šišlací. Je naprosto neskutečně šikovná v tom, jak využít veškeré zdroje, které má ve svých dvou a půl letech k dispozici, aby dosáhla toho čeho chce (Po uspání se Honza ptá, po kom Heda je. A já naprosto upřímně mlčím.). Naše cesta pokračuje do Mercadony - místího supermarketu, kam jsem onehdá omylem zašla, když jsem hledala, kde Honza parkuje, a ohromila mě jeho prostornost - několikametrové chodby mezi regály, vše velmi vyrovnané, no líbilo se mi tam a prostě jsem tam chtěla nakupovat! Tak nakupujeme a je to krása, až Honzu s dětmi posílám napřed, ať zaplatí a já jdu ještě najít pár věcí. Za několik minut slyším povědomý řev a co se nestalo. Moje děti, které byly obě v košíku (to už jsme diskutovali na cestě výtahem, jestli můžou být oba v košíku, prohrála jsem na rodinné hlasy), ten košík prostě u pokladny převrhly. Takže se válejí v tom vysypaném jídle, v převrženém košíku, slyším věčně nonšalantního Honzu  jak se omlouvá prodavačkám, “sorry guys”, vteřinu se rozhoduji, jestli se k nim mám rozběhnout a pak se na patě otočím, nechávám je v tom a jdu vybrat víno. Cestou domů už jen zádrhel v připojovacím pruhu, kam se mi nepodařilo připojit, a pak už asi nic moc zapsáníhodného, jen klasické odpoledne mámy s dětma. Honza jde pracovat, já vybaluju nákup, připravuju svačinu, balím děti ven, pláž, hřiště, no jsme celkem vyřízený po dni všichni tři. V posteli před usnutím ještě poctivě zodpovídám otázky Co je to nutriční hodnota mami, a co je to inflace (tímto děkuji kapele Bombarďák, která se stará o to, abych na mateřské rozhodně nezakrněla), pak se dostáváme k tomu, proč na souši už není moře, když tu dřív bylo, proč se kontinenty hýbou, jak se pozná malé a velké zemětřesení a jaké to je umřít. Jdu si otevřít pivo.

[nespolehlivyvypravec]

Komplexnost, s jakou to probíhalo. Potřebovala bych, aby na to někdo dal prst a ohraničil to, dokázal to jednoznačně určit, říct: "Podívej, co ti udělal". Stalo se to. Doopravdy. A nebylo to, že sis o to koledovala. Že sis za to mohla sama.

Dlouhý roky pocit, že je něco hluboko špatně. Ale nikdo to nevidí. Na narozkách spolužačky, vyvstává to na povrch, ta jinakost vztahu. Jak to vypadá, když je to zdravý.

Všechno si to vymýšlím? Je to opravdový? Vtip je v tom, že jsi celou dobu udržovaná v manipulaci, celou dobu mind-fucked. Protože táta tě šikanuje a máma je moc posraná na to, aby čelila realitě toho, že tě táta šikanuje. Tak se přikloní na jeho stranu a dělá, že to ty jsi ten problém, ten důvod těch konfliktů. Možná nemá sílu čelit realitě, tak se ptá, jestli ti to stojí za to, jestli jseš spokojená, teď, když jsi zas všechno zničila. Ale tátovo křehký ego zůstalo vcelku.

Je to mindfuck. Snažím se vystoupit ze svý hlavy a podívat se na to nezaujatě. Ještě, že jsem si začala psát deníky. Bude to deset let od toho nejhoršího. Deset let.

Snažím se to pobrat. Pochopit. Někdy mě napadlo, že to táta dělá kvůli vlastní nejistotě. Ale spíš jsem si myslela, že já jsem ta špatná. Že jsem opravdu něčím tu hádku odstartovala. Protože pak už to dokážeš vycítit, že přišel ien pro boj, pro kararzi pro vlastní ego. Just to pick a fight, jak opravdivej tyran u školní lavice. Někdy jsem si říkala, že kdybych nebyla jeho dcera, ale spolužačka, byl by jeden z těch kluků, co mě šikanujou. Just to pick a fight, najendou cítíš, že nepřišel proto, aby si s tebou povídal. Ale začne do tebe rejpat, chce tě vyprovokovat. Ty máš přitom od včera rozřezaný stehna a pálí tě oči po probrečený noci. A on chce vidět žákovskou a tebe hned zamrazí, proto��e tam máš to 2- z písemky z matiky. A toho se taky hned chytí a je úplně jedno, že máš z češtiny samý jedničky. Míří přesně. Manipulace. Zveličení. Ještě nejsem zvyklá, že už nesmím odmlouvat, namítat, debatovat nebo jakkoli vyjadřovat svůj názor. Ohradím se, řeknu něco bolestně zakotvenýho v realitě, protože to, co se mi děje, je mega křivda. To si přece nemusím nechat líbit, nebo jo...? A na to on právě čeká. A přidá další. Něco dalšího, co mě raní, co říká, jak moc jsem ho zklamala. Dělám, co můžu, ale pořád to není dost. Nebo nedělám, možná už se jen snažím zůstat naživu. Žít si mimo to. Po svým, učit se na písemky, radši nic moc nechtít, nikam nechodit, žít si ve svým malým světě a vyhýbat se mu, pokud možno. Vyhýbat se konfliktu, kterej hrozí. Nikdy nevíš, jestli je ten den bezpečný s ním mluvit. Jestli bude jen hledat chyby. Tak se začneš bát. Stranit se. Izolovat. Bojíš se bejt s ním u jednoho stolu, v jedné místnosti. Bojíš se před ním jíst. Bojíš se, co dalšího na tobě bude špatně. A nikdo se tě nezastal, tak na tobě asi fakt něco je špatně. Destrukce vztahu s tvým tátou právě začala. Deset let.

Pick a fight. Cítíš, že je něco špatně, hluboko uvnitř. Ale nedokážeš to pojmenovat. A s postupem času přichází ségra a máma a vidí to taky. Proč to neviděly, když se to dělo jen tobě?

Odsekneš. Ohradíš se s táta si do ringu zve mámu jako rozhodčího. Nebo spíš posilu. Slyšelas co řekla? Slyšelas to?! A mamka ti řekne, že si jen chce promluvit, že se máš chovat slušně. Ty ale cítíš, že si vůbec nepřišel promluvit, ale jen hledá scapegoat. Hromosvod, po kterým ten hněv sjede. Někoho, na kom si zchladí žáhu.

Opravdu zvrácený je, že tě donutí si fakt myslet, že jsi tak hrozná. Asi jo. Asi to bude pravda, jinak by se mě máma zastala. Občas něco opatrně řekne, hele, taky bys s ní mohl jednat trochu slušně, trochu jako s člověkem. A ty v tu chvíli cejtíš takový vděk, takový panebože, někdo to vidí. Někdo vidí, že je to špatný...ale spíš si do tebe ještě kopne, když už je po boji. Je to takový znásilňování, vtlačení tě do čtverečku, kde uvěříš, že jsi fakt tak bezcenná a zbytečná tupá píča. Tak neschopná, že je v pořádku, že na tebe řve. Tak k ničemu, že si to všechno, tohle všechno zasloužíš. Tvůj smysl pro sebehodnotu, sebevědomí, to, že jsi ukotvená v realitě a víš, co je a není reálný. Mizí. Bereš na sebe žiletku, když jsi tak děsnej člověk. Purge. Očišťuješ se od toho hněvu, co ti koluje krví s adrenalinem. Hněv, co není tvůj. Adrenalin, co tělo vypustilo pro případ, že se budeš muset bránit nebo utéct. A ty přitom stojíš naproti svýmu tátovi. Necháváš ten hnus vytéct. A jsi zmatená, napůl neskutečnej vztek, kterej nesmíš dát najevo. Protože přijde další útok, dáš mu záminku ukazovat, jak neskutečně hrozná jsi. Jednou jsi práskla dveřma po takový "hádce", vlítnul do pokoje a začal tebou cloumat, co si to dovoluješ. Pak dveře odmontoval. On přitom mohl svůj vztek dávat jakkoli najevo. Protože je táta? Chlap?

Napůl vztek a napůl přesvědčení, že si to zasloužíš. Čekáš, až všichni usnou, vytáhneš žiletku a modlíš se, abys v záchvatu emocí nezajela moc hluboko. Nebo možná ne, možná je ti to jedno. Píšeš si do deníku, jak moc se nesnášíš a po nocích tajně hledáš pro ana blogy a fotky na smrt vyhublých holek. Je to tvoje jediná katarze. Jedinej únik. Jedinej způsob, jak dát průchod svým emocím. Začneš hladovět. Je to tak jednoduchý, kurva! Jak bys mohla sedět u jednoho stolu s ním? Nedělní oběd je peklo, pomalu polykáš polívku a překonáváš zvracení. Žaludek se ti obrací vzhůru nohama, jen co před domem uslyší jeho auto, že přijel domů z práce. (A společnost tě stejně furt vidí jako spratka, nevděčný děcko, co si přece zaslouží pár výchovných.)

Máma se za tebe nepostaví.

Jsi na to sama.

Je ti 14, máš strach a nevíš, co se děje.

Trvá to ještě 6 let, než jdeš na vysokou. Za těch 6 let jsi tak zpracovaná, zmanipulovaná a poškozená... přidávají se rodinný traumata, úmrtí, emoce a pocity, se kterýma už neumíš pracovat a nemáš komu se s tím vším svěřit. Hledáš útočiště, úkryt. Rozdrásáváš si starý rány a přiděláváš nový.

Chtěla jsem, aby mě měl rád.

Pak ti jednoho dne volá máma, že to stejný udělal jí. Svou nejistotu obrátil vůči lidem, co se snažili mu pomoct. Zničil radši je, než aby sestoupil do svýho nitra a pohrabal se v tom bordelu, co tam má...

People in therapy are often in therapy to deal with people in their lives that won't go to therapy.

[wrongworldrik-blog]

Jak začít? (soukromé)

Dnes je 10/7/2019 přesněji je 13:11. A já přemýšlím jak bych tohle měl začít. Nikdy jsem nebyl dobrý v ukazování svých pocitů nebo toho co se mi honí v hlavě. Možná za to může fakt že jsem ve 4 letech přišel o možnost řešit s rodiči co mě trápí. Protože se všechna pozornost věnovala mému mladšímu bratrovy. Ale musím to začít řešit aspoň to řekl psycholog. Poradil mi že mam začít psát. Kdy  se začne utvářet náš charakter? Kdy se náš mozek rozhodne že bude mít fobie? Je pravda že mozek je tak složitý mechanismus? Dokážeme změnit svůj vlastní charakter?  Jaký je smyl člověka na tomhle světě? Existuje bůh? A pokud ano proč si k sobě bere lidi, co si to nezaslouží. A ti co by si to zasloužili stále žijí. Proč dává nemoce neviním dětem? Takové otázky mám často, a nikdo mi na ně neumí odpovědět. Je to divné. Ve svém životě jsem potkal různé lidi. Dost jsem jich nešel jít.  Jsem asociální introvert. Který se raději uzavře do knížek, filmů seriálů. Ale nebyl jsem takový vždy nebo ano? Na základní škole jsem se uzavřel sám do sebe. Když tuhle část svého života řeknu někomu na kom mi záleží. Jen zavrtí hlavou a řeknou že je to hloupost. "Není možné aby jsi byl středem šikanování.." Omyl byl jsem. Kdo by taky nešikanoval kluka. Který měl stěží 160 cm mezi kluky co měli  170 cm už v 12 letech? " Jsi tlusté prase měl by jsi zhubnout."  Hlava v záchodě? Tohle byla každodenní rutina... Rozbité brýle které jsem musel nosit? Už si ani nepamatuji kolikrát jsem musel, být u očního aby mi předepsal nové brýle.  Ztracené knihy? Jednoduše jsem už je do školy ani už nenosil, Bál jsem se že když budu mít na zádech batoh zase mě napadnou.  Ač jsem byl ve sportech dobrý. Nikdy jsem neměl postavu tak aby mě okolí nešikanovalo. "Jsi moc tlustý." Když jsem  byl hubený... Tak jsem poslouchal .. "Jsi jako reklama na hlad." .. "Hey ty šeredo, měl by jsi chcípnout.. "  Do dnes si pamatuji  ten den kdy jsem díky mlácení.. Zkolaboval uprostřed tělocviku.. A probudil se až v nemocnici. V rukou jehly z kapačkama...  Diagnoza byla jednoznačná. Anorexie, zlámaná žebra. Chodil za mnou jen jeden jediný můj kamarád.. A moje kamarádka. Asi v tu dobu jsem se raději uzavřel a nechtěl jsem už žádné jiné lidi v mém okolí. Psalo se 30/6/2016. Skoro po půl roce mě pustili z léčení kde jsem nabral váhu.. Začal jsem tam i z cvičením které mi pomáhalo na svalovou hmotu. Dokonce jsem se i zamiloval..  Přišel jsem o nejlepšího kamaráda.. A konečně jsem vyrostl.. Všechno se změnilo. Už jsem se nehodlal nechat šikanovat. A nechat si ubližovat. Měl jsem důvod a to jí.. Tu která u mě seděla každý den v nemocnici  a poté i v léčebně aby mi pomohla dodat sílu. Boj v sobě jsem vyhrál, ještě stačilo vyhrát boj venku. po slepu tápe hodně z nás nebyl jsem v tom sám.  Na dne to znám byl jsem tam dlouho. Jenže jsem našel něco co mi pomohlo.. Ale vůbec mě nenapadlo že to jak se budu měnit .. Bude pomálu zabíjet jí..  Když odbilo mých patnáct let a já si vybíral kam půjdu na střední školu. Neváhal jsem chtěl jsem jít na školu kde byla ona.. Nešlo to musel jsem jít tam kde jsem měl lepší dojíždění do ústavu za bratrem. Rodiče se přestěhovali zpět na Alijašk.. Nechali tu mě starší sestru své vnoučata a svého nejmladšího syna. Nemám jim to za zlé.. Bylo to těžké jejich nejvíce normální ditě už mělo svojí rodinu.. A prostřední dítě taky nebylo v pořádku.. Ale nejmladší .. Kdo by se nezhroutil Autista a k tomu všemu ještě downův syndrom. Musel jsem i když jsem to nezvládal! Nástupem na střední školu, jsem myslel že se vše zlepší, Vůbec ne přišel jsem o něj úplně... Řekl že mě miluje, ale to nepřipadalo v úvahu jsem přeci 100% Heterosexuál..  Opustil jsem ho v době kdy to nejméně potřeboval. Takový odpad jsem byl.   Další ránou bylo to když po dvou Letém vztahu... Mi v náručí umřela moje přítelkyně.. Hrůza znovu jsem spadl do svého uzavřeného světa.. Začal jsem hodně posilovat.. Otec a matka se vrátili po roce zpět.. A byli jiný.. miluji své rodiče protože jsou to silní lidé.. Začal jsem se učit tetovat otec se tak živí tak to bylo lehké.  Začal jsem trávit čas, víc se svojí sestrou a její dcerkou..   Naučil jsem se hrát na klavír, housle a to jen protože můj bratr má rád hudbu a každou středu mu chodím hrávat do jeho pokoje. Začal jsem žít  v  Rodinném sídle které jsme přestavěli tak aby tam mohli bydlet studenti z jiných škol. 10/7/2019 Tak je tu moje já... To já které zná většina lidí na škole. Je mi 19 let.. Někdo koho jsem si oblíbil mi otevřel na mé narozeniny oči..  Na mou žádost mě políbil jeden, moc milý kluk. Myslím že v něm je kus světla které jsem viděl v mé životní lásce. Uvědomil jsem si že nebudu úplně heterosexuální... Ale mou hloupostí už se poslu nebavíme. Zase se ukázalo že neumím být,  přátelská osoba. Začal jsem se konečně scházet s lidmi  a zase chodit pořádně ven. Poprvé jsem snad použil svoje poznatky z astrologie i v praxi, Nečekal bych že  tohle bude taky někoho zajímat. Ještě jsem zapomněl na chlapce, Který mi připomíná částečně mě a Yujiho... Ano Yuji můj nejlepší kamarád z dětství. Bojuje se svojí váhou a svojí hlavou která si myslí že je tlustý.. Chtěl bych aby se s toho dostal. Aby se začal líbit sám sobě, bude se hned cítit lépe. Karta se obrátila. 9/7/2019 jsem šel po městě ze sluchátky v uších a sledoval jsem chod ostatních. Hlavou se mi honili zase všechny myšlenky.  Když jsem  koutkem oka zahlédl že tři kluci.. Kteří měli postavu přibližně jako já.. Kopali do  někoho na zemi.. Hned jsem tam šel abych pomohl. Po tom co jsem viděl se mi zastavilo srdce... byl to někdo koho mi připomínal.. Mého zachránce z dětství... Yuji byl to on?  No nemohl jsem to tak nechat po pomoci jsem .. si poslechl jeho jméno jen mě utvrdil v tom že je to ten koho jsem si myslel.. Ještě větší šok nastal když šel směrem jako já... On on žije v sídle mých rodičů se mnou, a já to jen nevěděl... On si mě ale nepamatuje. Upřímně? Kdyby mi někdo zlomil srdce jako já jemu taky bych raději zapomněl. Uvidím jak se vše bude rozvíjet. R.W.W

[jejivelicenstvoona]

Krev mé krve

Je to tak pokaždý. Dojdou jí cigarety, prohlásí, že už teda kouřit nebude a druhej den ji potkám se zapálenou rakovinou mezi lesklými rty.

Jmenuje se Lenka.

V době, kdy na světě nic nebylo, se Bůh jednoho dne nudil, a tak stvořil lidstvo. Prvních pár tisíc let vypadalo v pohodě. Sice mu ukřižovali syna a tak, ale jinak nic zásadního. No a pak se mu to vymklo kontrole a poslal k nám na Zemi zkázu, aby vše zničila, aby Bůh mohl začít pěkně s čistým plátnem – Lenku.

„Tohle o mně nepiš! Přece to vůbec není pravda,“ vzteká se, zatímco skládá cigarety ze tří krabiček do šesti úhledných hromádek.

„Ale vždyť to máš jenom do soboty.“

„Bůh sedmý den přece odpočíval. Tak moje plíce budou odpočívat taky!“

„Chytrý,“ kývu hlavou a poslouchám, jak nahlas počítá.

„Devět, devět, devět, devět, devět a devět a deset, deset, deset, a deset a deset a deset a… přesný! Víš, co jsem pokaždý dělala špatně? Skončila jsem hned. Ale teď to omezím. A budu každý týden ubírat a ubírat, až mi bude stačit jedna krabička týdně, pak jedna cigareta denně a pak už budu čistá jak Panna Marie. Je to tak lehký,“ směje se a zapaluje si cigaretu z první hromádky.

„Každý den jen deset cigaret, chápeš? To je ohromná oběť. Někdo přestane jíst maso, někdo přestane šukat, ale já přestanu kouřit.“

„Šukat je hnusný slovo. Je to pro štětky a pro chudý,“ říkám a beru jí z ruky cigaretu a taky si potáhnu. Až do plic a do duše a zase pěkně zpátky ven.

„Říkali, že večer bude pršet. A koukej, vždyť ono neprší!“

„Je osm ráno,“ mračím se na ni a radši odcházím do koupelny.

Člověk vždy čeká za svou oběť nějakou odměnu. Nevím, v co doufá Lenka. Že jí zázračně narostou prsa, že vyhraje milion, že chcípne?

„Jo, přeju si chcípnout,“ dívá se mi do papírů přes rameno. „Ty seš kurva génius, Alberte! Chci chcípnout, a proto přestávám kouřit. Je to na mě moc zdravý. Radši začnu žrát salát a chlastat vodu a šukat jen v pátek.“

„Seš sprostá jak dlaždič,“ volám na ni z koupelny. „To tě máma nenaučila, jak se máš chovat?“

„Moje máma byla děvka. Myslíš, že měla čas mi vysvětlovat, jak mluvit a jíst, jak vystupovat z auta abys neviděl moje kalhotky a že orgasmus se u ženy dostaví jen párkrát za život? To teda kurva ne. Jedinou užitečnou radu, kterou mi dala, je, že velký ego znamená malej čurák.“

„Myslíš, že mám velký ego?“

„Ježiši já nevím, nech to bejt, jo?“

Lidi se mě často ptaj, jak s ní můžu žít v jednom bytě a nezbláznit se. Někdy z ní, někdy do ní. Nevím. Fakt nevím. Možná to je tím, že vím, že první do misky naleje mlíko a až pak tam nasype cereálie. Ale taky vím, že to je nakonec úplně jedno, protože věčně nemáme ani mlíko, ani cereálie. A někdy vlastně ani misku.

„Koukej! Byla jsem včera v knihovně a půjčila jsem si tuhle knížku. Je o sebepoznání a tak. Naučí tě, jak pořádně žít, co dělat a nedělat a jak se spojit s vesmírem. Můžeš si ji půjčit, jestli chceš.“

„Ne, díky. Mně rodiče řekli, co je správný a co ne.“

Jí špagety s kečupem a eidamem. A to je všecko. Nic víc na ně nedává a vždycky je má ještě rozvařený. A nemá ráda zmrzlinu. „Je moc studená!“ Stěžovala si mi jednou a od tý doby vím, že Lenka není tak v pohodě, jak vypadá.

Přišla do Prahy asi ze stejnýho důvodu, jako my všichni – svoboda, chaos, žádný maloměsto a žádný rodinný známí, co tě na Silvestra znásilní. Prostě Praha, však to znáš. Úplně jiná než zbytek světa. Tak strašně cizí, až je jenom tvoje a nikoho jinýho.

„Víš co? Je mi úplně jedno, že mi nevěříš! Tys mě zkazil a ty bys mě měl z toho taky dostat, ale když si tak neschopnej, zvládnu to i sama!“ Zvedla se ze starýho gauče, co mi od tety sehnala máma a přivezl mi ho brácha ve starý dodávce až z Jihlavy, obula si kozačky po její kamarádce a na hlavu si dala ten ošklivej kulich, co ho tak nesnáším, a odešla z bytu někam do ulic její vysněný Prahy, která nakonec všecky trochu nebo víc zklame.

Takový věci se dějou tak často, že se s ní jen polohlasem rozloučím a dál si dělám svý. Ale tentokrát to bylo jiný. Možná proto, že se nevztekala kvůli tomu, jak je zkažená. Ale kvůli tomu, že se z tý zkaženosti vyhrabe a je jí jedno, jestli jí v tom pomůžu nebo ne. A já věděl, že to zvládne a že se odrazí ode dna a mě na něm nechá a já tady zůstanu sám a už se nebudu mít komu smát a s kým se smát.

Jednou mi vykládala, jak se svý sestřenici jako malá smála, že má obrovskej nos a ta sestřenice šla na plastiku hned, jak si našetřila peníze ze svý v životě úplně první práce a pak s ní o tom už nikdy nemluvila, ale celá rodina tak nějak ví, že to bylo kvůli Lenky. Já si to nemyslím, protože jestli měla fakt tak velkej nos, jak Lenka tvrdí, tak se jí asi muselo smát víc lidí, ale Lence jsem to neřekl.

Chodov je fajn, všude jsou vysoký paneláky a tak, ale Lenka se mezi nimi těžko hledá. Nakonec jsem ji ale o hodinu později našel, seděla na houpačce nějakýho hřiště a kouřila jednu za druhou.

„Jsem napřed asi o dva týdny,“ zasmála se a podala mi cigaretu a zapálila si novou. Sedl jsem si houpačku vedle a jen tak jsme se houpali a mlčeli, až odhodila na zem prázdnou krabičku a řekla, že půjdeme domů. Ale nešli jsme. Chtěl jsem ji vzít na víno, ale protože ještě pořád bylo ráno a zas tak moc zkažený nejsme, skončili jsme v nějaký malinký cukrárně, co voněla jak oříšková roláda.

„Promiň, že jsem tak vyváděla.“

Už je druhej den a na Prahu dopadl takovej ten smutek, kdy i turisti musí sami sebe přemlouvat, aby se šli kouknout na Karlův most a černochům v námořnických kostýmech je ještě víc na umření než obvykle.

„Víš, já nechci zničit svět. A už vůbec nechci zničit sebe. Chci se zase spravit, i když to znamená, že se někdy budu chovat jak kráva, jo? Vím, že všechno to počítání cigaret a knížky a jóga je trapný, ale možná to pomůže, tak to musím zkusit.“

„Já vím.“

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

„Víš, jak to myslím, ne?“

„Jo, miluješ mě jako bratra.“

„Jo.“

„Já tě taky miluju jako bratra,“ směju se a beru jí z pusy cigaretu. Je deset večer a ona má teprve třetí. Nemůžu jí to říct, ale jsem na ni pyšnej. Ale říct ji to nemůžu, protože tohle já neříkám.

Na snídani jsme měli mlíko a müsli v misce, prostě jsme měli snídani na M a na oběd jsme měli špagety, ale ty dobrý, ne ty, co dělá Lenka.

„Jsme úplně stejný, Alberte. Jeden jako druhej. Co když máme stejnou krev?“

„Jasný že máme. Jasný. Ale už spi, prosím tě.“

Chodov je fajn a Praha taky a snad ti černoši chápou, že ne všichni v Praze jsou takoví kokoti a že si nemyslíme, že jsou dobří tak akorát na rozdávání letáčků turistům.

Bůh na svět poslal Lenku, malou velkou zkázu, aby ho celej zničila, ale zapomněl, že ženský jsou v týhle době samostatný a nechtěl bejt jen loutky. Zapomněl, že největší zkázu Lenka přinášela sama sobě, a to se jí nelíbilo, tak to změnila. A za to jsem rád, protože jinak bych neměl o kom psát a život by byl nudnej.

[materi-al3]

To all the girls I’ve loved before

Aneb druhá část předešlého příspěvku. Mělo to být už včera, ale asi třikrát mi to celý spadlo a pokaždý se to smazalo.

* stále značí největší aktuální lásky

Alex Russo - Kouzelníci z Waverly Place

Hvězda mé dětské Disney Channel éry.

Bella Hadid *

Cara Delevigne

Clarke Griffin - The 100

Ve zhruba prvních dvou sériích si mě získala, pak už mě to pomalu opustilo.

Clary Fray - City of Bones (film)

Ach Lily Collins.. jedině ona jako Clary. A taky impuls k barvení na zrzavo.

Donna Sheridan - Mamma Mia 2 *

Lily James jako mladá Donna mě naprosto uchvátila, mohla jsem na ní oči nechat, jak je kouzelná. Bylo těžký vybrat jen jeden gif.

Elizabeth Swan - Piráti z Karibiku

Nedávno jsem po dlouhé době viděla Piráty z Karibiku a musím přiznat, že mě to furt úplně nepustilo. Viním za to Kieru.

Gigi Hadid *

Ma bejbe, sestra výše zmíněné Belly.

Lara Jean - To all the boys I’ve loved before *

What a cutie. Style icon. Prosím, vraťte jí zpátky její gumičku.

Lexa kom Trikru - The 100

Můžu prozradit, že jsem jednu dobu Lexu zbožňovala natolik, že jsem samu sebe označovala za lexosexuála. O čem už se nejsem ochotná bavit je její smrt.

Lili Reinhart *

Aka Betty z Riverdale. Na fotkách od Coleho mě vždycky dostane, třeba tady. Prosím, já chci taky takovou fotku.

Manon Demissy - Skam France *

Francouzská Noora, ach jo, má láska největší - dala by se započítat i Marilyn Lima, která ji hraje.

Mia Amelia Winter - DRUCK

Tentokrát německá Noora, se kterou jsem měla po jisté scéně v posledním díle první série krátkodobou obsesi.

Noora Sætre - Skam *

Můžu dodat jediné - William měl naprostou pravdu.

Fy faen, du er så vakker.

(Když už jsme u těch remaků Noory, tak i italská Eleonora je krásná. Sei bellissima, cazzo. Kradou mi srdce.)

Rose Hathaway - Vampire Academy

Rose je badass a Zoey Deutch je skvělá, a to i v roli:

Samantha Kingston - Before I Fall

(Mimochodem, ten film je hustej a má boží soundtrack, doporučuju.)

Sylvia Weis - Vyměřený čas

Kam se na ni hrabe oholenohlavec Justin Timberlake.

Wanda - Hostitel (kniha i film)

Sice byla vlastně “jen” duše, tak to může být trochu matoucí, ale no co. Možná to bude i tím, že ve filmu byla v těle Melanie, kterou hrála Saiorse Ronan.

Wanda Maximoff - Avengers

Sestra v předchozím příspěvku zmíněného Pietra, totální badass.

- - -

[nasecokolada]

Kvarteto

Kvarteto nejnádhernějších polozapomenutých spoluchvil:

| 1

Byla jsi vyzobaná, vytikaná, unavená. Otravovala Tě práce, párování výher se stíracími soby, plánovala jsi firemní večírek, navíc, na každém kroku, kam jsi dohlédla, viděla jsi pobočku Monety. I za zavřenýma očima. Nechápala jsi proč, ale prostě tomu tak tehdy bylo. Divnodobí téhle doby. Zabouchla jsi dveře a pověsila sis tenisky na zeď. Adidasková tapisérie. Zamířila jsi směr koupelna a sundala sis náramek, pak jsi prošla byt, pečlivě zkontrolovala, zda je vše, jak má být. Vypadá, že ano. Bezva. Rozsvítila jsi lampu a pustila sis Jůťůp. Nervózně jsi změřila pohledem čas. „Už zas má Luc zpoždění.“ Cestou na cigaretu jsi zapálila vonnou tyčinku. Na balkóně stál vzduch, a s ním i lopatky amsterodamského větrníku. I omalovánkový kolotoč se zastavil. Potáhla sis z cigarety a tabatěrku položila na stolek, ten se rozvibroval. „Píp,“ zněla má strohá, jednocitoslovcová zpráva. Stopla sis výtah, aby Tě svezl dolů. Usmála ses před sebe, směrem ke mně. Pak jsi mě objala a políbila. Ale hned ses zamračila. „Špatnej tajmink.“ Byla jsi vyzobaná, vytikaná, unavená. Ničila Tě ta nekonečná koupelnová komitragická bezva-sága, a taky ta chybějící maska na zdi, jejíž visící sestry jsi odpoledne na milimetr přesně vyměřovala. Sedíme na sedačce. Hypnotizuju o stěnu opřenou vodováhu. Na stole mrká neotevřené nové číslo Kreativu. A zákusky z naší cukrárny. Byt voní tak nějak po Tobě, knoflíčkově. Fialkově. Venku je ošklivo, uvnitř ale krásně. Předeš jak kotě. Ležíš mi na klíně. Vyprávíš, jak jsi šíleně Bůůůů, a pak na malou chviličku utichneš. Přivíráš očička. Z ničeho nic začneš po chvíli chrlit knoflíčkopříběhy, vyprávíš cosi prazvláštního o šunce, kterou si prý vždycky koupíš, abys ji po otevření, dříve než načneš druhý plátek, raději celou zase zmrazila, protože ji prý určitě do data spotřeby nesníš, a to je prý vyústění toho příběhu, jak se Ti přemnožily zmražené pootevřené šunky v mrazáku. Když tu překotně změníš téma na monolog o tom, proč je důležité mít své hrnce různých druhů a velikostí. Miluju tenhle náš spolumoment, který tak nějak zrcadlí náš záříjen sedmnáct.

| 2

Kouřím na balkóně. Koukám se na zasněžené krušnohorské vrcholky. Píšu Ti další ememesku o nekonečném počtu znaků. A nad Sudetama vyšlo odněkud z mlhy první jarní Slunce. Střih. Odepisuješ mi. A já Ti zase píšu. A tak pořád dokola. Spojeni blízkem, propojeni dálkou. Pozdní odpoledne se láme v podvečer. Jarní rovnodennost. „Jsem letos prvně na Náplavce a chybíš mi,“ píšeš mi. Na balkóně pak při poslechu 'Erkläre mir die Liebe' probrečím celou noc. Vysvětluju si to láskou. Střih. V kavárně píšu úvodní řádky Naší čokolády. Té papírové. Když bloček dopíšu, přikládám do obálky rybaříky a čokočtverce. Vše odesílám směr Knoflíčkov. Balíček se na Tebe na druhý den usmívá ze schránky. Střih. Za aprílové noci si voláme. Slzí Ti telefon. Pláčeš. Slibujeme si, že brzy navi. „Dobrou noc, můj nejknoflíčkovatější Knoflíčku.“ Už nepláčeš. Alespoň ne nahlas. Směje se Ti třesoucí se hlas. „Měj hezkou noc, Luc.“ Střih. Jaro osmnáct finišuje do cílové stanice Květen. A já se vrátil po teplickém bezčase na čas zase do Prahy. Podruhé na loď. Ale hlavně za Tebou. Jenže ouha, zatímco dříve jsme se krmili esemeskami denně, tentokráte si píšeme poskrovnu. Kór na to, že je máj. Plusmínus jednou týdně Ty zavibruješ, já zapípám. A tak čekám, čekám, čekáš, čekám. Nekonečně se míjíme, až se konečně setkáváme. Na naše jakdybyrandíčko přicházím nějak nervóznější, snad proto, že mám pouze sedmiminutové zpoždění. Zpražíš mě hned u vchodu odměřeným pohledem. V mých očích máš výraz vraždícího burizónu. Cítím, jak oba sdílíme pocit, že se po období tandemového lobotomování tak nějak vyhloubily příkopy, vykopaly se mezi námi jámy. Mlčky spolu kouříme na balkóně. Sedíme na sedačce. Nemáme si co říct, máme si jen co mlčet. Zvláštní. Rozbíjím ticho pytlíkem Fialek, bonbónů, o kterých jsi přede mnou vždycky jen mluvila, že je už nikde nemají, až se mi po měsících nakonec podařilo je sehnat. Jestli něčemu dodnes nerozumím, tak tomu, jaká energie tehdy mezi námi byla. Protože když jsme se loučili, když jsem Tě líbal, objímal a tisknul k sobě ve dveřích, tak jsme zářili. Tvá hvězda mi svítila do očí celou cestu zpět, z nuselské temnotmy, až na Náplavku. I tam se odrážela od vltavské hladiny. Nikdy jsem nepochopil, jak jsme to dokázali, jak jsme tu spolusdílenou prohlubující se propast mezi námi, zasypali. Nikdy jsem nepochopil jakým zázračným kouzlem začalo všechno opět dávat hlubší smysl.

| 3

Náš Vesmír se otáčel okolo balkónu. Kolik cigaret jsme tam jen spolu vykouřili? Žádná už nikdy nechutnala tak, jako ty mezi těmi oprýskanými jezerskými zdmi. Ta nejpamátnější retka jsme si zapálili tehdy, na sklonku našeho druhého léta. Pamatuješ? Magie noci, symfonie sounáležitosti, když Hvězdář na nebesích, nad našimi hlavami, rozsvítil ty nejzářivější puntíky - naše hvězdy. Tehdy jsem Ti byl poprvé zpovědníkem, rádcem, mentorem, čarodějem i nejlepším přítelem v jednom. Ta důvěra, kterou jsi mne zahrnula ve mně zůstává do dnešních dní. Svítí ve mně díky ní kus Tebe. A za to Ti děkuju. Ve tmě vedronoci jsi mi vyprávěla o svém dětství, o tom jak jsi odmala ta odstrčená, přehlížená, méněcenná. Že jsi sic byla vždycky spíš synem, než dcerou, ale ta obojaká role Ti toho dala víc než hodně. Vyprávěla jsi, naprosto otevřeně, bez obalu, zcela upřímně, s duší na dlani, co a jak Tě ovlivnilo do života. Do Tvého vnitřního, i toho navenek. Hlavně ale do toho tak nějak zpackaného, vztahového. Vyprávěla jsi, jak se k Tobě chovali předchozí partneři, kteří Ti měli býti oporou a podporou, měli Ti umožnit vzkvétat a růst, namísto toho se snažili Tě zašlapat do země, ublížit Ti, aby se oni sami cítili líp. Když už jsi nebyla obětí energetických upírů, zmocnili se Tě manipulátoři, egomaniakálním agresorům jsi pak posloužila jako sexuální otrokyně. Všichni vždycky chtěli, abys byla kýmkoliv jiným, než sama sebou. Vyprávěla jsi, že by sis ten život zařídila jinak, kdyby to šlo změnit. Vyprávěla jsi, že jsi ráda, že tu jsem, že tam jsem, že jsem s Tebou. Tehdy a tam. Teď a tady. Vyprávěla jsi, že se takhle běžně nesvěřuješ, že se sice snažíš jednat se všemi upřímně, ale že už jsi dostatečně rozbitá natolik, abys nejednala s lidmi takhle otevřeně. Vyprávěla jsi všechno o bolesti, kterou uvnitř sebe nosíš, nebylo to však hořekování, ani pláč, bylo to něco docela jiného - volání po bezpečí. Hltal jsem Tě, přesto jsem ani jediné z Tebou vyřčených slov nespolknul. Vyprávěla jsi, jak toužíš být pro svého vyvoleného, jeho vyvolenou. A já někde všude uvnitř sebe ucítil, jakjáživ že už v životě nezatoužím po ničem jiném tak, jako po tom, stát se právě tím Tvým vyvoleným. Miluju kluka v Tobě. I tu holku. Tu vílu. Miluju Tě celou, takovou jaká jsi. Takovou knoflíčkovou. Měl jsem chuť vykřičet naši lásku do světa. Byla to výjimečná noc. Naše noc. Ta noc, kdy ses vysvlékla z kůže. I z duše. Nad popelníkem. Na balkóně. A to jsi tvrdila, že na balkóně se nemá příliš mluvit, že všechno slyší sousedi, a že když už se mluví, tak se má mluvit potichu. A o ničem. No vidíš... a Ty ses mi svěřovala o všem. Tak usilovně nahlas, jak Ti to jen šepot dovolil.

| 4

Záříjen osmnáct. Náš spoluvečer na sedačce. Sotva jsme dopili předchozí, už už naléváš další kolo panáků. Jeden hned exuješ a doléváš si z omrzlé láhve další půldecák Jägermeistera. Pobaveně. Hravě. Lehce přiopile, a přitom naprosto elegantně. Máš pootevřenou pusu a směješ se na mě svými zoubky. Svůdně. Tak svůdně! Všechno se děje na volnoběh, jako kdybychom neodvratně směřovali k tomu, k tomu všemu, k tomu všemu našemu všemu. A další kolo. Připíjíme si na nás. Samasebe se ptáš, zda Tě ten další panák víc hřeje, anebo spíš chladí? Bavíme se o sexu. Očima. Pusou. Vymrkávám morseovkou, že bych Tě chtěl šukat. Svlékám Tě očima. Sluší Ti to. Jako nikdy. A každým Tvým dalším lokem. Víc a víc. Patrně si to uvědomuješ, takže piješ. A užíváš si, jak si to užívám. A já si užívám, jak si to užíváš. Oběma je nám nádherně. Asi že sedíme čím dál blíž sobě. A Ty neopatrně doléváš další kolo. Díváš se skrze mě. Ten Tvůj přítomně nepřítomný pohled jsem si doslova zamiloval. Tak sexy. Naprosto nepopsatelně neodolatelně. S dalším panákem polykám jakoukoliv vyslovitelnou myšlenku. Povídáme si. Vážně? My si povídáme? Víš o kom? O čem? Já Ti ani nevím. Nevnímám nic krom Tebe. Můj práh vnímání se omezil jen na mou osobní Bohyni. Každý Tvůj pohyb doprovází mrazivý náraz na mé chloupky na ruce. A po páteři dálnice. Nevnímám nic krom svých představ, co ještě dneska v noci nastane. Představuju si všechno možné i nemožné, co se mezi námi stane. Nevnímám. Vnímám jen, jak točíš tím kolotočem. Do sebe, od sebe, k sobě. "A neměl bych nám ještě zajet tágem na Synkáč pro láhev vodky?" ptám se své hlavy. Bezeslov si odpovídám, že jistojistě. Světlo, pak tma. Miluju Tě. Střih. O dvanáct hodin později si na kraji postele odlehčeně povídáme. Vyprávíš, lehce z cesty, kam bys jednou chtěla jet na dovolenou. A že se toužíš vydat na cesty. Kamkoliv, kde Ti bude hezky. Ze všeho nejvíc si prý na stírací mapě přeješ setřít ostrov Malta. Po očku mi naznačuješ - pozor, signál rozpoznán! -, že se na tenhle snový roadtrip nechceš vydat sama. Ukládám si tenhle mžik okamžiku do paměti s popiskem, že se na tenhleten výlet jednou vydáme pospolu. Usmíváš se. Za odměnu dostáváš polibek na ďolíček. A pomalu Tě uspávám. Ukolébavkou na pokojnou noc - vlastně den - je můj pětiminutový monolog o tom, proč bychom měli být spolu. Chrlím vše o všem. Tahle pětiminutovka je jen o nás. Nasloucháš. Posloucháš. Hřeješ. Vibruješ. Cítím jak dýcháš. Vnímám Tě. Jsi intenzivnější než všechny vůně, kterými mi voníš. Vzájemná vzájemnost. V ložnici, nad postelí, nad Tvojí hlavou, vznáší se po doznění mé poslední hlásky všechny vyřčené i nevyřčené důvody, proč bychom měli být spolu. Než odejdu, než usneš, stihneš ještě zašeptat, že bys to tak taky chtěla. TEĎ. Přesně TEĎ bych zase chtěl já zastavit čas, přehrát ho o půlden, o půlnoc zpět, a přehrávat ve smyčce až do konce věků. Ámen.

Kvarteto míst a měst, která jsme nenavštívili, ale navštívit měli:

BERLÍN

.. mluvili jsme o tom nejednou, jak by bylo hezké, kdybychom se tam spolu podívali, kdybych Tě provádel street-artem posetými uličkami města, po queer kavárnách, gendersquattech, sekáčích a dalších a dalších berlínských atrakcích. A že se Ti nelíbí němčina? To neva. Německy se v tomhle kosmopolitním Babylonu stejně nedomluvíš. Škoda, že jsme si ten výlet nikdy nestřihli. Bývali bychom jej z paměti jen těžko vystřihli. Takhle mi na zdi zbyl Tvůj berlínský plakátek. A Tobě zase, na dně nostalgické krabičky, nevyužitý voucher.

MALMÖ

.. pamatuješ, jak jsi kdysi byla Ságou z Nuslí? Dívali jsme se nejdříve spolu, pak každý zvlášť na Most, po roce se most díval na Tebe z plátna obrazu. Tohle ospalé švédské městečko námi tak nějak prostupuje. Když jsem se v létě osmnáct rozhodnul, že Ti koupím štěstí tím, že Ti koupím všechno, co potkám ve světě, tak jsem měl snad týden rezervované i dvě letenky tam. A zpět. Na Tvém-mém-našem balkóně jsem se Ti o tom mezi slovy zmínil několika větami. Nejprve ses děsila, že prý nebudeš mít v mnou plánovaném termínu čas, nakonec jsi však pravila mnohoznačně: „A fakt jsi je ještě nekoupil? Kdyby jo, tak se to nějak...“ Odezíral jsem Tvůj spodní ret a uzřel na něm viset zet & a & ř & í & ď & í. Ale možná jsem se spletl. Nakonec stejně zůstalo jen u vzdušných plánů.

OHNIŠTĚ

.. co napsat k něčemu, o čem se v Tvé hlavě dodnes vede diskuse, jestli opravdu je?! Jasně, že je. A jednou bych Tě chtěl k našemu ohništi dovést. Teď přichází náš čas.

MALTA

Střih. O dvanáct hodin později si na kraji postele odlehčeně povídáme. Vyprávíš, lehce z cesty, kam bys jednou chtěla jet na dovolenou. A že se toužíš vydat na cesty. Kamkoliv, kde Ti bude hezky. Ze všeho nejvíc si prý na stírací mapě přeješ setřít ostrov Malta. Vyprávíš, že prý toužíš utéct před nesrozumitelnými zítřky někam, kam sis vysnila, a že je to dneska zrovna sem, tedy tam, na tenhle středomořský ostrovní zapadákov... že Ti na Maltě bude náramně úžasně, že jedině tam si dovedeš představit usínání s pocitem naplnění, že ten den za to stál, že jedině tam budeš svobodným Knoflíčkem, osvobozeným od chmurných smutků a trápeníček všehomíra, že jedině na Maltě bude každé usínání nezapomenutelnější než nezapomenutelné, a každé probuzení o to superbezvaskvělejší. Po očku mi naznačuješ - pozor, signál rozpoznán! -, že se na tenhle snový roadtrip nechceš vydat sama. Ukládám si tenhle mžik okamžiku do paměti s popiskem, který už sis uložila do paměti před nemnoha minutami..

[victoriamerlot]

zoznam dobrých vecí na (mojom) tehotenstve

9 mesačný oddych od menštruácie, žiadne hľadanie zabudnutých tampónov po kabelkách (aj keď som akurát cez leto začala úspešne používať menštruačný kalíšok a je to super vec!), žiadne bolesti (tým pádom žiadne lieky) a akné tri krát horšie než zvyčajne

upravila sa mi pleť, konečne po rokoch skúšania všetkého možného aj nemožného a ja sa každé ráno modlím, aby mi takáto ostala aj po pôrode

zhustli mi vlasy a aj keď potom začali opäť vypadávať, ich kvalita je lepšia

ospravedlňovanie čohokoľvek, pretože som tehotná

ak poviem hlúposť alebo niečo neviem, môžem sa vyhovoriť na tehotenskú demenciu

naša mraznička je skoro stále zásobená nanukmi 

odkedy vidno, že som tehotná, ľudia sa na mňa viac usmievajú a ja sa viac usmievam na nich

reakcie rodiny a kamarátov, ktorí túto novinu nečakali a radosť, ako z toho majú radosť (iba naše starké to tušili, lebo starké vedia všetko)

príval motivácie

chuť púšťať sa do vecí, ktoré som odkladala

vyberanie a nakupovanie detského oblečenia, nábytku, doplnkov, hračiek, knižiek… a nekonečné prezeranie si tých krásnych vecí 

nevyčerpateľná téma na rozhovory

úplne nový pohľad na život

vždy, keď ma niečo veľmi rozosmialo, som v záchvate smiechu začala plakať (nevedela som to ovládať ani zastaviť), čo bolo ešte viac smiešne a tak som sa smiala a plakala naraz

predstavovanie si, ako asi bude Leo vyzerať, po kom bude mať nos a akej farby oči, aké vlastnosti po nás zdedí a aké bude mať tie vlastné, čo ho budeme učiť, akí budeme rodičia, akí budú naši rodiča starí rodičia

vyrábanie hračiek a dekorácií (niekedy to u nás vyzerá ako v dielni Santa Clausa) a ten dobrý pocit, keď sa nám naozaj niečo podarí vyrobiť podľa predstáv

úprimný záujem okolia o to, ako sa cítime, čo nás teší a trápi

nekonečný pocit podpory a lásky od celej rodiny

to, ako môžem plakať, smiať sa, grgať, kričať, rozbíjať taniere a hádzať sa o zem naraz, nedusiť v sebe pocity a posťažovať sa (aj na to, že jahody niesu fialové, slnko nesvieti v noci, vtáčiky nerozprávajú a to môže byť dôvod na plač, dôvod na plač môže byť naozaj čokoľvek) a Deny ma s kľudom indiána pohladká, objíme a uteší, že to je v poriadku, že všetko bude dobré, že jahody nafarbíme, noc s dňom vymeníme a vtáčiky rozprávať naučíme

ako sa zo mňa stala žienka domáca a vôbec mi to nevadí

ako niesom sama, aj keď som sama

ako by ma ľudia púšťali si sadnúť v električke, keby som žila v meste, v ktorom sú električky

nečakané darčeky

počuť od doktora, že je všetko v poriadku

tešenie sa na sono 

začala som mať rada prehliadky u gynekológa

mám pocit, že mám konečne prehľad o mojom zdravotnom stave

aj ničnerobenie a vylihovanie s vyloženými nohami sa zmenilo na dôležitú činnosť

tehotenská masáž

tehotenské legíny a pančuchy, ktoré sú také pohodlné, že ich budem určite nosiť aj po tehotenstve  (hlavne tie pančuchy, ktoré sú elastické a obtiahnuté, takže držia aj bez veľkého brucha, akurát sú vysoké až po prsia, čo mne vyhovuje úplne najviac, pretože som nikdy nemala rada, keď sa mi zarezávali do brucha - bolel ma z toho žalúdok a zvykla som si ich dokonca rozstrihávať, až tak mi to vadilo)

aj keď som mala pocit, že môj život má zmysel, teraz je ten zmysel tisícnásobne väčší

vedieť, že budeme môcť prežívať všetky tie detské radosti, ktoré si budeme užívať rovnako, ako keď sme boli deti

pozorovanie a cítenie pohybov v bruchu a na bruchu - zo začiatku to bolo naozaj veľmi zvláštne, potom som si na to pomaly zvykla a keď toho bolo veľa (hlavne cez noc), bolo to aj náročné ale myslím, že je to jedna z vecí, ktorá mi bude na tehotenstve chýbať.. je to ako tajný spôsob komunikácie, o ktorom nevie nikto iný a viem, že je to len medzi mnou a Leom

zistenie, že bez vína je náš život rovnako dobrý a veselý, možno ešte lepší a istým spôsobom aj úľava, že vieme fungovať aj bez toho

jedenie a priberanie bez výčitiek 

nové pocity - nové zážitky - nové skúsenosti

som oveľa viac trpezlivá

[rotnaglovasevraci]

O čem nám Carrie neřekla

Seriály, znáte to...Začalo to Nemocnicí na kraji města s Blažejem, Sanitkou s Barťákem, Životem na zámku s vousatým Töpferem, aby to pokračovalo Humoreskama s Töpferem nahladko, Ordinací, Zdivočelou zemí, přes eRPéčka, VéKáVéčka k Pojišťovně štěstí a bizarní tvorbě České televize Náměstíčko a Náves, ze které si jako pravidelný divák pamatuju jen jakousi milostnou scénu Langmajera s nějakou vdanou ženou, po které musel Langmajer chvatně utíkat oknem nebo co a taky, že tam hrál doktor Cvach, umřel, protože byl starý a mně pak bylo smutno. Dospíváním v prostředí takové nálože kvalitní zábavy se vám logicky forma příběhů na pokračování vryje pod kůži. Když pak vyletíte z rodného hnízda a tedy i z obývacího pokoje vašich rodičů, je třeba hledat seriálové příběhy definující váš píseček, vaše já. Peaky Blinders s hudbou Nicka Cavea, protože mafiáni a Nick Cave, Stranger things protože trochu strach a OSMDESÁTKY a taky lítost, protože chlapeček bez zubů nemá s kým tancovat, Black Mirror protože zábava a taky trochu obava, že tak bude vypadat svět, kam přivedu svoje děti (a nebo kam přivedou děti děti mých dětí) no a This is us, protože tohle nedojalo jen lidi, co mají prázdnou plechovou hruď (ano, je to vtip Chandlera Binga). Milion dalších věcí jsem nesledovala, neb už nebyla kapacita a milion dalších včetně nových sérií výše zmíněného začnu sledovat v nadcházejících letech a pokud se zhmotní představy z Black Mirror, možná se na ně budu dívat po boku androida, co pojmu za chotě.

Tak tohle byly seriály, co frčí. A teď ty druhé. Ty, co tu budou navždy, ty, co znáte tak dobře, že v klidu můžete odejít v průběhu na záchod nebo pro pivo a stejně chytnete pointu. Ty, u kterých se s kamarády hádáte, která jste postava...ty, které sledujete u vaření. Pro mě to jsou Přátelé a Sex ve městě (kluci a kamarádky intelektuálky můžou přestat číst). Je to tak. Doktorát za to asi nedostanu, ale přesto mám i u těchto seriálů své problémy, svoje výzkumné otázky, dalo by se říct. U Přátel je to například fakt, že moje nejoblíbenější postava, moje číslo jedna s největšími hity – Chandler – nemůže fakt dlouho najít holku a já se ptám proč? Tohle opravdu nechápu, protože ať už ti Chandler Bing nabídne cokoliv – chození, žvýkačku nebo zvířecí zdechlinu, vezmeš to. Dokonce i univerzitní profesor paleontologie s pomádou na hlavě má větší úspěch než kluk, jehož máma píše erotické romány a táta je žena. Opravdu nevím, kde je problém. Za mě sto procent.

Druhá otázka, co mě pálí se týká hrdinek Sexu ve městě. Rozumějte, já ten seriál zbožňuju. O tom žádná. Celý život si díky němu představuju, že v produktivním věku se nechodí do práce, jen se na začátku dne nastoupí do taxíku v luxusních botech za 500 dolarů s kávou v jedné a kabelkou v druhé ruce a večer se z toho samého taxíku vystoupí po boku atraktivního pětatřicátníka a jde se rovnou do nějakého klubu, u kterého stojí fronta, ale vás pustí přednostně, protože máte kamarádku, co dělá v public relations. Než jsem zjistila, že v průběhu dne nechodíte jen s kamarádkami na oběd do módních restaurací v New Yorku a na manikúru stihla jsem dokoukat všechny série a filmy a pak už jsem neměla sílu protestovat, že život, co nám Sex ve městě prezentuje je unreal jako reklama na sýry Babybel z roku 1996 (pro všechny, co na to pořád čekají - ty sýry se k vám samy nikdy nedokoulí, někdo vám to říct musel a teď už můžete přestat čekat...) Já vím, že je to hlavně o holčičím kamarádství, že tu rodinu mají suplovat ty přítelkyně a blabla...tohle nikomu neupírám. Jenže ono to má řešit ženský svět a má to řešit ženský problémy a proto mi tam jedna zásadní pasáž chybí...žádná z těch hrdinek tam totiž nemá svou matku (ni otce svého)! Rozumějte, neznám holku, která by neřešila vztah s rodiči. Máma je naše první hrdinka, máma nás první navede směrem k našemu ženství (beze srandy) tím, že nám koupí první růžové silonky a lambádku. Máma formuje náš vztah k mužskému pokolení tím, jak mluví o tátovi (bacha, platí to i naopak). Máma jako první prohrábne naše sebevědomí kovovým krumpáčem, když hodnotí náš vzhled a oblečení, než vyrazíme do terénu. Táta je taky kapitola sama pro sebe. První mužský vzor. Osoba, co vás naučí se pohybovat  na kole, lyžích i v autě. Po večeři občas i vůdce smečky... Proč o nich ty ženský aspoň nepromluví? V jednom z mých oblíbených dílů Carrie stalkuje Božského matku až do kostela, jen aby zjistila co je zač. Oukej. Ale to, že pan a paní Carrieovi nedorazí ani na její svatbu a pak není, kdo by utěšil dceru, když jí uteče kluk od oltáře, protože si na hlavu dala peří z nějakýho obrovskýho ptáka, to už je i na mě moc. Když už zobrazení ženských na férovku, tak i s jejich mámou a tátou. Ukažte, po kom ty mindráky zdědily a ukažte,  kdo proboha vychovával Samanthu? Protože takovou expertku na public relations z vás vychová jen naprostá špička v oboru.

[terezafabi]

5.2.2023 Den 9. 

V noci spím u dětí, přebíhání tam a zpátky mezi ložnicí a “pokojíčkem” přesně ve chvíli, kdy člověk zabere a v tu ránu se ozve kníkání, je to nejhorší mučení co znám. V 6:15 opět Heda vzhůru, “kde je tátaaaa”. Ve snaze nevzbudit Jindru jí donesu k Honzovi, ale za pár minut už se štrachají s baterkou k nám, Heda potřebuje růžové věcičky a zejména svůj mobil. A ježka. A další růžové věcičky. Achjo. Jindra samozřejmě vzhůru, začíná nový den. Kouzlím snídani ze zbytků, protože v neděli jsou supermarkety zavřené, a děti jdou s Honzou ven. Já uklízím, připravuju svačinky, dávám věci na blog a cestou za nimi poslouchám vzkaz Zuzky a odpovídám. Od té doby, co máme děti, je čas tou nejcennější komoditou, a já jsem se naučila být tak efektivní, jak to jen jde. Když přijedu na výcvik, kde jsem čtyři dny sama, 4x24 hodin (!), jsem z toho jak v jiříkově vidění a vůbec nevím, co si s tím časem počít. Děti jsou vychytralé a vymýšlejí, že si každý vezme jednoho rodiče, protože Jindra chce sbírat mušle na kamenech, a Heda na pláž. Na chvíli se rozdělujeme a pak zase scházíme na pláži. Je krásně, yr.no hlásí 19 stupňů, což vypadá pocitově jako u nás 24, ta teplota se tu chová úplně jinak. O víkendech jsou na pláži plavčíci, což znamená, že vyvěsí zelené vlajky, a může se do vln. Vlny teda mají sílu, moc to s nimi neumím, nějaký proplavu a nějaká mě smete. Plavu pár minut a mám pocit, že jsem přeprala obra, normálně se mi klepou nohy. Jindra s Honzou vyhloubí jámu, do které se Jindra celý schová, je to trochu morbidní. Když je Heda unavená, Honza jí uvozí v autě a čekáme až v jednu otevře restaurace na oběd. Heduška vydrží po vyndání z auta spát ještě 45 minut na Honzovi v plné restauraci, my si zatím pochutnáváme na kalamárech, nějaké rybě a patatas bravas (? asi), opět malých bramborách s typickou červenou omáčkou. Číšník, co nás obsluhuje se pro svou profesi skutečně narodil, jeho konverzace je tancem a my se necháváme vést. (hahaha) Zbytek odpoledne jsme znovu na pláži a pak jdeme procházkou domů. A co se stalo. Děti běží před námi, Heduška nahatá jen v botičkách. Je fakt, že mě to už předtím zaujalo - všechny děti na pláži jakéhokoliv věku, mají plavky, alespoň spodní díl. Přijde mi to celkem bizarní, ještě v kontrastu toho, že nemít horní díl bikin u žen, je tu celkem normální. Několik lidí po cestě si našich utíkajících ratolestí všímají, ukazují si nebo se usmívají, ale tak jako jsou roztomilí to jo, tak třeba je to tím. Zastavuje nás postarší dáma a anglicky s francouzským akcentem nás varuje, že si Hedu máme oblíknout, že “lot of psychopats are here you know” a “there was a man right behind me with it you know outside”. No přemýšlím. Teda napřed jen poděkuju za varování a do oblíkání se neženu, protože z principu nebudu dělat něco, co mi někdo - i když s dobrým úmyslem - nařizuje. (Heda:”Já nechci dělat to co mi žikáte!” po kom to má…) A přemýšlím - skutečně je rozdíl, jestli má tříleté dítě plavky, nebo ne? Skutečně zvyšuji riziko tím, že je nemá? Zůstává mi z toho pachuť po těle a na prvním zastavení se ptám Hedy, jestli jí není zima. Je, takže oblékáme, pouštím z hlavy. Ale stejně, je to nemocná společnost, kde se tohle musí řešit, kde je to vůbec téma. Fuj. A ještě vlastně vzpomínka, pár dní zpátky u hřiště jsem tohle téma řešila s Honzou, seděl tam chlápek, koukal do hřiště místo do moře, a byl divnej. Zpětně jsem si vyhodnotila, že to hlavně bylo tím, že měl brýle jako Dahmer:)) ale co já vim, mateřskýmu instinktu v tomhle věřím dost. No nic, dneska končíme takhle.

[ondrejkocab]

Výzvu k řetězovce masozřejmě neodmítnu! :-D

Byl jsem oštítkován od @hidden-but

Jméno: Ondra (preferováno před dramatickou variantou Ondřej)

Přezdívka: Aktuálně žádná oficiální. :-D

Na základce Kočka, Kocour, Kočkolizátor (podle vzoru kalkulátor) - jakožto třídní šašek jsem se totiž proslavil krátkou scénkou vlastní tvorby, znázorňující reklamu na krmivo pro kočky (hrál jsem kočku), miloval jsem v hudebce písničku Malé kotě a při vyučování jsem po kočičím vzoru pospával v zadní lavici.

V pozdější době internetových přezdívek jsem si volil nicky jako Tempus, Hádes, Básník, Morbidus, Void a jiné tvrďácké názvy, hodící se spíše pro název rockové či metalové kapely. :-)

Znamení: Zlatá rybka (nebo mořský ďas, dle nálady)

Výška: Provedl jsem odpovídající měření a má výška se pohybuje průměrně okolo 174,2 ± 0,3 cm. (Malý vzrůstem, velký duchem!) :-D

Oblíbené roční období: Jednoznačně říjen. Podzim je báječné období: je ještě teplo, občas prší, příroda umírá, padá listí, mlha, lidé chodí na hřbitovy... líbí se mi ta dekadentní atmosféra. (Chybí mi jen bouřky.)

Říjen volím proto, že je uprostřed podzimu a tudíž je nejpodzimovatější. :-)

Oblíbená květina: Mám rád volně rostoucí květiny, naškubaných kytek je škoda. Jako malý jsem měl rád pampelišky, petrklíče a blatouchy (všechno žluté!). Dnes, když studuji masožravé rostliny, mi imponují hlavně kvetoucí mucholapky a tučnice. A kvetoucí kaktusy jsou taky magic. :-)

(Ilustrační foto kvetoucích rostlin: vlevo mucholapka z práce, vpravo nahoře moje tučnice, vpravo dole kaktus mé spolubydlící.)

Oblíbená vůně: Vůně knih, lesa a čistého vzduchu po bouřce. :-)

Oblíbená barva: Černá, červená a sytě zelená.

Oblíbené zvíře: Chobotnice (ideálně Kraken), ale tu si na dvorek nevypustíte. Obecně sympatizuji s pro mnohé nevábnými potvůrkami jako potkani, švábi a hlemýždi. Největší vztah mám asi ke kočkám - tedy kočky. :-D

Oblíbené fiktivní postavy: Mám-li být zcela upřímný, tak ty které si sám vytvořím ve svých příbězích. Odtud zatím boduje Adrian Wexler z poslední dopsané povídky Zločiny a verše...

...ale oukej, konec reklamího okénka. Mám rád komplexní postavy jako Severus Snape, Hannibal Lecter nebo Thanos. Jelikož jsem nedávno (pár měsíců) zavítal do The Untamed universa, klidně bych mohl říct Wei Wuxian...

...ale asi úplně nejraději mám existencionalistického Marvina, robota v trvalé klinické depresi. (Nevíte-li o kom to tu plácám, znalosti si můžete doplnit ve Stopařově průvodci galaxií.)

Kafe, čaj, čokoláda: hezky po jednom...

Kafe - Tvrdím, že ho nepiji. Nejčastěji, když přede mnou stojí na stole. Vždy mletá káva, rozpustnou nope! (mléko a cukr neřeším)

Čaj - Tvrdím, že ho piji. Jen mi obvykle chladne půl dne na stole, než si na něj vzpomenu. Preferuji čajové lístky a jiné bylinky, sáčkové věci piji jen v krajní nouzi.

Čokoláda - Magická věc. Tvrdím, že ji zbožňuji, vždycky když ji rozbaluji. Také tvrdím, že ji nechci, vždycky když není poblíž. Zejména si užívám čokolády podivných příchutí a vysokého obsahu kakaové hmoty. 

Přibližná doba spánku: Průměrně 8 hodin. (V létě stačí 7, v zimě 9. Během korontény obvykle 8,546 hodin)

Kočičí/psí člověk: Kočičí, jak plyne z jednoho z bodů výše. :-) Kočky jsou elegantní, důstojné a ne tolik závislé na svých věrných akolytech. Mohl bych o nich básnit dlouho, prostě je mi jejich charakter bližší než psí.

Proti pejskům nic nemám, většinou jsou taky roztomilí, ale popravdě se jich od mala trochu bojím i když si jen přátelsky přijdou pro pamlsek. :-D

Počet dek, se kterými spíš: V zimě 3, v létě 2 deky. Při  obzvláště velkých vedrech postačuje jen jedna deka.

Vysněný výlet: Jakožto člověk co v životě moc necestoval jich mám spoustu. Chtěl bych naživo vidět Antarktidu, ale trochu se obávám, že to bude zklamání. Dále Skandinávie, Kanada, Bajkal... Ale úplně nejvíc mě láká Thajsko a jeho mindblowing Angkor Vat.

Jakožto nezkušený turista letos plánuji Šumavu (+ možná ještě něco, uvidí se).

Blog zaveden: Začátkem března 2020.

Sledující: Píše se tam 4, ale jsou tam jenom 2 a jeden z nich je bot. :-D

Náhodný fakt: Můj nejoblíbenější film je Věc (The Thing) z roku 1982 v režii Johna Carpentera. (Ano, prequel z roku 2011 jsem viděl. Nebavilo mě to. Příliš mnoho Vikingů.)

Odtagovat 20 lidí: A kde je mám vzít? :-D

Tak zkusím alespoň pár dalších lidí, které sleduji nebo jsem jimi sledován: @slecnaztemnot @myvalzpival @vacicezprvnilavice @zelvuska @petermorwood @hejkalka​ ...a to je prozatím vše. :-)

Samozřejmě je to čistě každého věc, naprosto dobrovolná, jen rád udržuji mechanismus v chodu. Rozhodujete-li se v době moru co dál dělat, řetězovka může být ta správná volba. :-D

(A pokud se to líbí někomu dalšímu, klíďo se přidejte taky.)

[kopretin-a]

A možná bych vám mohla popsat toho, o kom tu pořád (bá)sním.

Je tak vysoký. Přijde mi to až roztomilé, jak jsem oproti němu malá. Na vrcholku hlavy je něco, co pokaždé upoutá mou pozornost. Kaštanově hnědé vlasy nepořádně prohráblé rukou. Víc rozčepýřené než učesané. Aniž by si to uvědomoval, prsty do nich vjíždí a cuchá je. Vlasy mu v pramenech padnou do čela. To je to, co mě tak oslepuje. Když se přinutím podívat se jinam. zabloudím do jeho očí. Jsou tak teplé a hřejivé. Každou vteřinou se nořím víc a víc do sladkosti té čokolády, jež mu barví čočky. Je pravda, že sklo tyčící se před jeho kukadly ubírá na intenzitě a hřejivosti pohledu, ale mu ty brýle tak sluší. I když vím, jak ošklivě se dokáží jeho oči z pod obrouček dívat, nemohu si pomoci a topím se víc a víc v tom teple. Konečně jsem schopna odlepit zrak a sklouznu ke rtům, Nikdy jsem si nemyslela, že se na ně budu dívat TAKOVÝM pohledem. Hladovým . Kdybych řekla, že se mi jeho rty nelíbí, lhala bych. I jim věnuji dostatek času, abych věděla, jak krásné jsou. Plné, laskavé. Doslova volají po polibku. Který jim bohužel nemohu dopřát. S těžkým srdcem a zmatkem v hlavě posuzuji jeho postavu. 

Není žádný svalovec, ale kdo se o to stará. Možná má nějaké kilo navíc, ale koho to zajímá, když jeho objetí jsou tak měkká a vřelá. Kdykoliv ke mně natáhne paže, mám chuť se do nich zabalit a už nikdy to hřejivé objetí neukončit.

To, jak je vysoký a statný, ještě podtrhují dlouhé nohy. Končí snad kdoví kde a džínsy mu odhalují kotníčky. Působí to na mě magicky. 

Ještě jedna věc ve mně něco takového způsobuje. Prsty. Prsty dlouhé jako doba, kdy nemůžete usnout. Jsou tak štíhlé a elegantní, že se to k němu vůbec, ale vůbec nehodí. Asi vypadám jako cvok, když tu už půl hodiny sedím a takto popisuji svého nejlepšího kamaráda. Snad už bych na něj měla přestat zírat. Chtě nechtě, sklopím oči zpět k zápisníku. Ale on přišel ke mně. Nevědom následků svého počínání mi ovine paži kolem ramen. Trochu s sebou cuknu, ale nebráním se. Vevnitř mě se raduju celá já. A on pak promluví. Mluví chraplavě a lenivě, jakoby se mu ani nechtělo. Táhle, ale krásně vysloví mé jméno. Já, sice na chvíli opařená, ho odstrčím a taky ho oslovím. Začneme se pošťuchovat. Jsme kamarádi. Tak to přece chceme.

Že?

[namibijskepohadky]

Den třetí - Ještě pořád Harnas

Dnešní noc jsme poprvé ozkoušeli spaní ve střešním stanu. Byla nám velká zima, dneska se musíme přioblíct. Hned po východu slunce ale bylo zase krásně. Obloha bez mráčku a hezky teplo. Vzbudili jsme se asi takhle:

Udělali jsme si dobrou snídani a vyrazili jsme na ranní krmení divé zvěře. Čekal nás tam pan průvodce, který vypadal jako z dokumentu National Geografic a taky toho tolik věděl. Začalo to u krmení mangust. To jsou takové docela roztomilé veverkokrysy, ale když jich je hodně na jednom místě, divně to šustí a vypadá to trochu děsivě. Krmili jsme je vejci a masem a byla to trochu zívačka, ale na rozehřátí dobrý.

Potom jsme nastoupili do vozu typu MASH a začali objíždět celou farmu zvířat. Omylem jsme nastoupili do auta pro dobrovolníky, ale nakonec se ukázalo, že to nevadí, protože auto pro návštěvníky bylo stejně plné. První jsme nakrmili opičáky a taky kudu losovitého, což je největší antilopa. Jmenoval se Moose a byl obrovský a hladový. Prý je také docela dost vzácný. Některá zvířata, jako třeba kudu se po areálu pohybují volně. Některá jiná (hlavně ty kočky) jsou za plotem.

Dále jsme nakrmili karakaly. To jsou takoví pouštní rysové, kteří vyskočí až 3 metry vysoko. To nám náš pan průvodce taky ukázal. Vyhodil maso do vzduchu a karakal vyskočil, jako by měl na tlapkách pružinky. Video dodáme později, zdejší internet ho nějak nedokáže nahrát. Zatím jen fotografie:

 Konečně následovalo krmení lvů. Ti jsou v několika výbězích. Jednak proto, že farma je určená pro pomoc zvířatům v nouzi a ne proto, aby zvířata množila a také proto, že někteří jedinci se spolu nesnesou. Musíme uznat, že do Namibie jsme jeli s tím, že chceme vidět co nejvíc zvířat jen tak ve volné přírodě. Potom, co jsme ale viděli krmení lvů jsme si to, myslím, tak trochu rozmysleli. Jak říkal náš průvodce: “Pokud stanete lvovi tváří v tvář, udělejte jeden úkrok doprava, krok dozadu a úkrok doleva, jenom tak si nešlápnete do vlastního hovna.” Jsou to fakt hodně hodně velký kočky a když zařvou, tak ti ztuhne krev v žilách i když víš, že jsou za plotem. 

Pak jsme nakrmili leoparda, který leze po stromech jako nic.Ukázalo se to tak, že pan průvodce hodil na strom kůži a leopard tam v cuku letu byl. Pokud potkáte leoparda, máte to prý rychle za sebou. Jde totiž po krku a zezadu.

Krmili jsme také gepardy. Harnas má docela velkou základnu dobrovolníků, kteří si tu zaplatí pobyl a pak se starají o zvířata a pomáhají se vším potřebným. Ti museli vylézt z auta a volat “Číta kom kom!” dokud nepřilezlo všech 19 gepardů. Nepřilezlo píšeme úmyslně proto, že šlo o gepardí stařečky, kteří by v přírodě už byli v bříšku supovi nebo hyeně, ale tady dostali šanci prosloužit si život. Tihle gepardi by rozhodně nezvládli běžet rychlostí 110 km/hod jako mladí štramáci ale když se prali o maso, vypadalo to, že by člověka slupli jako malinu. 

Další zajímavá zvířata, které jsme měli možnost krmit byli psi hyenovití. Jsou to takoví ošuntělí vlčáci s kulatýma ušima, kterých je na světě už jen 6000 kusů. Je to proto, že ve smečce smějí mít mláďata jen alfa samci a alfa samice a dospělosti se dožijí v průměru 2-3 mladí z přibližně 8 porozených. Jsou to výborní lovci, kteří útočí ve formaci a střídají si pozice podle sil a proto mají úspěšnost 80 procent. Při našem krmení měli úspěšnost 100 procent.

Taky jsme po cestě krmili paviány, ale o už jsou naši staří známí od silnice, tak jsme se o nich nezmiňovali. Celá krmící cesta trvala 3 hodiny a byl to zážitek jako blázen. Nejen, že jsme mohli všechna zvířata zblízka vidět, ale také jsme se dozvěděli ohromné množství informací.

Po krmení jsme si prohlídli zvířata, která žijí volně v prostoru kolem recepce a restauace. Je jich tu spoustu, ale Olda se zamiloval do místního fešného prasete.

Ale i ostatní zvířata stojí za to.

Oběd jsme si uvařili v našem kempišti. Byl to hrách o kterém jsme si mysleli, že je čočka. Skvěle nám v tom pomáhal kamarád koník a poník. Byla to opravdu scénka jako z nějaké grotesky. 

Odpoledne jsme vyjeli na vyjížďku a vycházku s gepardy. Byli jsme s nimi přímo v kleci na korbě a potom jsme je venčili a mazlili se s nimi. Byl to tak nepopsatelný zážitek, že ho ani nemůžu popsat. Snad jej trochu přiblíží pár fotografií.

Po tak náročném dni jsme měli slíbenou grilovačku s ostatními návštěvníky, ale nekonala se, tak jsme si dali večeři v místní restauraci. Spolu s námi povečeřeli také Číňani, kteří si dokonce přinesli vlastní rýžovar a Indové, keří měli také spoustu speciálních žádostí. Tak jsme si říkali, že jsme vlastně úplně snadně uspokojitelní zákazníci. Dobrou!

[petrmikes]

Tweeted

Syn mi včera vyprávěl příběh: vyprávěl jak má dvě práce a buduje novou hitech firmu. Po kom ten kluk asi bude ...

— ProfiTata (@ProfiTata) November 6, 2019

[profitata]

Tweeted

Syn mi včera vyprávěl příběh: vyprávěl jak má dvě práce a buduje novou hitech firmu. Po kom ten kluk asi bude ...

— ProfiTata (@ProfiTata) November 6, 2019

[angelicbab-stash]

Scarlett: relationship meme

01. Are they physically affectionate?  

Zatiaľ nie ale neskôr až sa trochu osmelí a bude s nejakým dievčaťom tak áno, bude. Bude mať chuť konečne všetko bez hanby precítiť — dotyky, bozky...

____________________________________________________________________________

02. Do they have a type? 

Čo sa týka výzoru, páčia sa jej skôr feminínnejšie dievčatá s jemnejšími črtami tváre a popravde sa jej viac páčia menšie prsia ako veľmi veľké, síce rozhodne nepohrdne ani tými. Nejak sa nezapodieva farbou vlasov alebo očí, no je pravda, že si viac všíma blondínky a / alebo alebo dievčatá s hnedými / orieškovými alebo zelenými očami.

Povahovo ju zas berú kreatívne založené, zasnívané a bigger than life typy. Nevinné dievčatá schopné vystrčiť rožky, s prímesou jemnej koketnosti a flirtu, priateľské, s láskavými a vernými srdciami.

____________________________________________________________________________

03. What are their deal breakers? 

Ak sa za ňu bude niekto hanbiť, vyprchá všetka vášeň a nepríde k náprave a v prípade, že ju niekto bude urážať, zhadzovať alebo podceňovať, či nevera a abusive behavior.

____________________________________________________________________________

04. Are they sub, dom or switch? 

Switch čo viac inklinuje k dominancii. I v dominantnej roli by však bola dosť jemná, nevedela by tej žene ublížiť.

____________________________________________________________________________

05. How long do their relationships tend to last? 

S Benom bola približne rok a to je prezatiaľ jej jediný vzťah, takže sa to nedá povedať. Popravde nie je ten typ, ktorý by mal nejakú potrebu experimentovať a preto je možné, že jej vzťahy budú vedieť vydržať dlhšiu dobu.

____________________________________________________________________________

06. Would they ever get married? 

Áno, predstava svadby sa jej veľmi páči. Dokáže si samú seba predstaviť ako krásnu nevestu a aj predstava manželského života jej príde oveľa lákavejšia ako by na ňu jeden povedal.

____________________________________________________________________________

07. Do they give their partners cute nicknames? 

Benovi... nie. No svojej priateľke by rozhodne dávala a aj ona by jedno rada dostala...

____________________________________________________________________________ 

08. Are they more sensual or sexual? 

Zmyselná.

____________________________________________________________________________   

09. What is their favorite outside of the bedroom activity to do with their partner? 

Páčilo by sa jej chodiť na rôzne kultúrne akcie, napríklad do kina, do divadla alebo do galérie, múzea... Prípadne si dať milkshake, ísť do reštaurácie alebo na kávu, oberať jahody a čerešne, líčiť sa, spoločne nakupovať, skúšať si šaty a čítať spolu knihy. Pozorovanie východu i západu slnka, nočného neba a páči sa jej chodiť i na pláže, avšak Scarlett si dlhšiu dobu ešte pre jej hydrofóbiu tak skoro nezapláva... a tiež pre fakt, že ani plávať nevie.

____________________________________________________________________________   

10. What is their favorite bedroom activity to do with their partner? 

K tomuto... ešte nedošlo. No určite by sa jej páčilo dať si dlhý spoločný kúpeľ, počúvať hudbu, dať si trošku šampanského a trebárs jahody v čokoláde, skúsiť striptíz, dlhá predohra, nejaké to objímanie a bozkávanie... A z toho čo bola zvedavá a prezatiaľ to len videla, tak strašne chce vyskúšať orálny sex a scissoring.

____________________________________________________________________________

11. Are they prone to jealousy? 

Úprimne... áno. Scarlett je ako levica v mnohých veciach — aj v tom, že má veľkú hrdosť, je hrdá a verná, chce chrániť svojich, má silnú povahu a nemá rada, ak jej niekto chce zobrať to či niekoho, na kom jej záleží... Nezačne žiarliť nejako rýchlo — ale ak je prekročená jej hranica, tak ten jej plameň žiarlivosti zažne. V láske konkurenciu rada nemá a o svoj objekt záujmu, či už dokonca samotnú priateľku je schopná bojovať do krvi.

____________________________________________________________________________

12. Does their demeanor change when in a relationship?  

Áno, chce sa danou osobou pýšiť, je veselšia, oveľa milšia a cíti, že v nej kvitne kreativita. Má chuť na rôzne prejavy náklonnosti, dokonca aj na verejnosti. Dané dievča zahrňuje pozornosťou, komplimentmi a darčekmi. Chce o nej čo najviac vedieť a tráviť s ňou čo najviac času, a taktiež sa jej sama otvorí, čo obvykle nerobí. Často na ňu myslí a dokonca skladá básne a podobne.

____________________________________________________________________________

13. Do they display affection in public? What about in private?

Áno na oboje — respektíve s Benom ani jedno nie, ale ak si nájde dievča, tak to bude pravda. Keď bude vo vzťahu, bude veľmi láskyplná.

____________________________________________________________________________   

14. Are they open to threesomes or a polyamorous relationship? 

Úprimne nevie, bude rada za to, ak si nájde jedno dievča. Trojka — možno, ale nebude sa cítiť ukrátená, ak si ju nevyskúša. Polyromanca... ktovie, ale nemá pocit, že by to bola jej šialka čaju. Asi skôr nie ako áno.

____________________________________________________________________________   

15. Do they have a certain type of person they will not enter into a relationship with? 

S niekým, kto prehnane racionalizuje emócie alebo sa k nej správa násilnícky, niekto, kto je chladný, odmeraný, alebo bez taktu a spôsobov, proste ktosi kompletne neurvalý a zahanbuje ju pred ostatnými ľuďmi. Tiež sa jej nepáčia také tie prehormónované decká bez trochy skutočnej vášne a ambície v sebe.

____________________________________________________________________________     

16. How long until they feel secure and comfortable in a relationship? 

Záleží od osoby. Tak všeobecne ale trošku dlhšie, lebo má problém dôverovať. Podľa toho, ako sa k nej dané dievča správa, sa uvidí ako rýchlo sa jej plnohodnotne otvorí.

____________________________________________________________________________     

17. Would they ever confess their feelings first? 

No... Možnosť tu skutočne je, ale v tomto je celkom hanblivá, obzvlášť teraz, kým je stále dosť neskúsená. Pravdepodobne by to dokázala, len by jej to trochu trvalo.

____________________________________________________________________________ 

18. Would they ever cheat on their partner?

Nie, skutočne o tom pochybujem.

____________________________________________________________________________ 

19. Do they want children? 

Momentálne... nie. Neskôr si však deti obľúbi a postupne zjemnie, dokonca prekoná vlastné mommy issues a uvedomí si, že by mamou jedného dňa bola celkom rada. Uvidí sa, ešte je moc mladá, ale možnosť tu naozaj je.

____________________________________________________________________________ 

20. Are they a cuddler? 

Bude, fakt strašný. In love with love.

____________________________________________________________________________   

21. Do they believe in soul mates?

Verí, príde jej to fascinujúce.

____________________________________________________________________________     

22. Are they protective of their partner? 

Čo sa týka Bena... nie. Ale svoju partnerku by veľmi bránila a vytiahla by svoje zbrane — od manipulácie cez zastrašovanie po bitku.

____________________________________________________________________________       

23. How far are they willing to go for the person they love?

Ďaleko... uchýlila by sa napríklad aj k vyššie zmienenému.

____________________________________________________________________________         

24. Do they fall in love easily? 

Čo sa týka crushu, zapozerania sa — to áno, rýchlo sa jej niekto zapáči, ale len tak povrchne. Trvá mu dlhšie, než sa prehĺbi, ale až sa tak stane, prestane si ostatných všímať — alebo aspoň sa nezapozerá.

____________________________________________________________________________       

25. Do they share information about their relationships freely with friends and family? 

Momentálne... nie. S rodinou absolútne. Až jej starí rodičia prijmú Scarlettinu orientáciu, občas sa im s niečím zdôverí alebo pochváli, ale do detailov nebude nejak zachádzať. Zato kamarátom prezradí viac, nie však viac ako by bolo jej priateľke príjemné.

____________________________________________________________________________   

26. Are they concerned with the social status of their partner? 

Nie.

____________________________________________________________________________     

27. Do they tend to sleep better when in bed with their partner?

Ešte to neskúšala, ale bude to tak. Aspoň prestane mať tak časté sny o svojej mame a aj tie bizarné, ktorým vôbec nerozumie, no súvisia s jej otcom a potlačeným strachom i traumou, ktorá sa s ním spája.