#poznatky

[sokkahasnosurname]

Na setkání s rodinou

Bratr: Jaké zvíře začíná na ř?

Já (with no hesitation): Řehoř Samsa.

*Bratr se na mě nechápavě podívá*

*Teta se jako jediná zasměje*

*Zbytek rodiny předstírá, že neslyší, protože nerozumí*

I'm wasted here

[adyathemoongoddess]

Poznatky o Českém stravování, jakožto pracovnice za pultem u lahůdek.

Lidi opravdu kupují Aspik; Aspikový nářez, Řeznický Aspik, Aspikový Hřbet, Vajíčka v Aspiku, you name it, they buy it.

Staří chlapi jsou až moc stydliví vyslovit slovo "Striptýzky"

Máte-li vedle sebe Pochoutkový salát a Pařížský salát, lidi si s větší pravděpodobností vyberou Pařížák, pokud tedy ovšem není Pochoutkový v akci.

Pikantní sýrová, kuřecí debrecínka, kuřecí nářez a kuřecí prsní šunka je pokrmem hladových středoškoláků.

Jestli nevíte kolik deka si máte říct u pomazánek a salátů, nebojte, neví to 75% zákazníků.

Lidi opravdu jí rybí zavináče (proč??)

Pařížák (někdy nahrazován Pochoutkovým salátem), Pikantní sýrová, Česneková se sýrem a Tuňáková se zpravidla tahají dom po hektolitrech.

A jestli chcete vědět rozdíl mezi Pařížákem a Pochoutkovým salátem, radši se ani neptejte.

[hynku-vileme-jarmilo]

Panelákové poznatky vidláka poprvé bydlícího na sídlišti:

V tomhle jednom domě asi může bydlet tolik lidí, jako v mé rodné díře. Absurdní.

Meluzína na záchodě? Když fouká???

Bydlím vysoko. Pokaždý na balkóně přemýšlím o defenestraci.

Jak tenký jsou ty stěny? Slyší sousedi můj film? Ruší sousedy můj vysavač? Proklejou mě, když si sem přivezu šicí stroj?

Soudruzi měli jen pár designů a používali je všude; můj byt má stejný půdorys jako byt mého prvního hocha. Oba páry mých prarodičů bydlí v panelácích se stejnými byty na různých koncích republiky

Věším na balkóně prádlo. Slyším čísi hádku. Překvapivě hodně mě zajímá, jak to dopadne

Téměř pod okny je základka. Přemýšlím, jaký musí být bydlet od školy takhle blízko a nemuset kurva každej den dojíždět

Sídliště je zvláštním způsobem kombinací naprosto moderních vymožeností s věcmi a budovami, které se asi od stavby nezměnily

[kocourmokroocko]

moje máma má lepší sociopřírodovědní poznatky k našemu psovi, než zasranej Vladimír Fišer

[seasoned-cabbage]

Jak najít internet

Dnes jsem hledala a našla mnoho věcí o hledání možností co má člověk s internetem a sdílím s vámi mé mnohé poznatky.

Kontrolujte si tarif I pokud již jste připojení tarify internetu se mění neustále a většinou k levnějšímu a lepšímu. Podívejte se na vyúčtování a na momentální nabídky vašeho poskytovatele na internetu. Pokud jste odvážní tak můžete zavítat i na jejich oficiální ceník. Zkontrolujte i balíkové nabídky, nej��astěji televize s internetem, mohou tak také vyjít levněji a furt se mění. Jelikož se nabídky mění celkem často tak neberte nabídky s delším závazkem! (~Cokoliv nad rok) Tarif se změní a budete zamčeni ve starší vyšší ceně.

Typy připojení k internetu Takže chcete změnit připojení k internetu, ale co je vůbec za typy připojení? nyní od nejhorších

Bezdrát Co se mi tak povedlo najít tak jsou tak dva systémy na bezdrát. Buďto lokální, přes něco podobného jako mobilní data nebo přes satelit. U obou existuje velká sféra poskytovatelů. U dat si zkontrolujte mapy pokrytí potenciálního operátora. Tyto připojení jsou většinou 30-200 Mbit/s a jejich hlavní slabost je nestabilita kvůli počasí

DSL - Internet přes pevnou To nejstarší pevné připojení. původně dial-up, nyní těmito kabely je veden plně digitální signál, rychlosti skoro stejné jako u bezdrátu, bývá 30-250 Mbit/s, ale dostupnost závisí na maximální rychlosti dostupné ve vaší domácnosti

DOCSIS - Internet přes televizi Velice podobné jako DSL ale s jiným a lepším kabelem. Stále se dá počítat s nespolehlivostí postarší infrastruktury jako u DSL, ale narozdíl tímto kabelem protáhnete až gigabit (1000Mbit/s) (techicky v budoucnosti i více ale gigabit je nejvyšší nabízená propustnost)

Vlákno Infrastruktura specificky k vedení digitálních dat. Historicky nejspolehlivější a často i nejlepší hodnota za peníze, pokud ale samozřejmě je vůbec dostupná

Takže, jak se k těmto věcem dostanu? Pro samostatné domácnosti, připojení si budete řešit sami, tady vám s cenami nepomohu protože vše je dělané na míru, na tom kde je lokalita a kdo vás je schopen připojit, to ale budete moci najít stejně jak: Byty - To kdo u vás reálně internet má najdete nejjednodušeji pomocí mapy od ministerstva obchodu. Domácnosti mohou najít jak jsou připojeni příbuzní ohledně možného připojení.

Jak číst mapu Pro jakoukoliv budovu najdete tečku a po rozkliknutí najdete provozovatele na této adrese. Rozebereme si jednu náhodnou adresu:

pod písmenem M mapa slučuje jak DOCSIS tak DSL, ale jsme je schopni rozpoznat, tím že CETIN je největší, ne-li jediný poskytovatel DSL linek. Rychlost jejich DSL linek si jednotně můžete ověřit zde. Linky pod Vodafonem jsou ty které natáhlo UPC a jsou to právě linky DOCSIS pod písmenem F najdeme Vlákno, které zde poskytuje společnost PODA, která působí po celé republice, na moravě můžete zde pod vláknem uvidět SMART Comp. a.s. tady se jedná o Netbox/Nej.cz. Bezdrátové připojení zde důležité nejsou, tyto záznamy jsou informativní o tom co je možné dostat ale nevypovídají o tom co možné dostat není v bezdrátu.

9. Jaktože má dostupnost pevného internetu firma co tam není uvedena? Skoro vždy se jedná o společnost která prodává pomocí napojení kabelů od CETINu. V těchto případech několik společností prodává doslova ten stejný internet. O2 vám dá za ten doslova stejný kabel 550,- za 100 Mbit/s zatímco Nej/Netbox vám dá to samé za 300,- 10. Rychlosti a jednotky Trochu širší vysvětlivka jak se orientovat ve světě bitů a bajtů. Poskytovatelé internetu skoro vždy udávají rychlosti v Megabitech za sekundu. (Mbps, Mbit/s, občas Mb/s) Mega jako v našem SI systému znamená milión, t.j. Milión bitů za sekundu. Naproti tomu ůložiště na vašem systému a většina aplikací používá jednotku Megabajtů za sekundu. (skoro vždy MB/s, důležité je velké B). Rozdíl je v tom že 1 Bajt je 8 Bitů. Takže připojení 250Mbps uvidíte v aplikaci jako 31.25 MB/s. 11. Bonus - Proč windows je na nic Jako měření zabraného úložiště windows používá nestandartní jednotku kdy 1kB = 1024 B, Všichni ostatní souhlasí že jelikož se používá SI systém tak 1k = 1000. Takže pokud si pořídíte 1TB harddisk, zobrazíte ve windowsu a uvidíte kapacitu 931 GB, nikto vás neokradl, windows je jen blbec.

[homo-herec]

@dalsimoravskyblog fakt že ses na to podívala mi konečně dává prostor k rozvinutí

Pomerančové teorie

TAKŽE začneme se základní matematikou

Na obrázku vidíme 8 pomerančů. Dva byly právě přidány Vladimírem. Předtím tam tudíž bylo 6 pomerančů. Z toho uvažuji, že Vladimír navštívil Stanislava v nemocnici již před tím, jelikož zde nevidím žádnou tašku a nepředpokládám, že by si nacpal do kapes osm pomerančů. Naopak myslím, že by je tam nosil po dvou, protože pan Vladimír Kempný se snaží v této fázi jejich vztahu stále být panem jste-pro-mě-jen-zbraň-co-potřebuje-údržbu (Ano, tento muž žije v těžkých deluzích).

A nemohl mu ty pomeranče přinést někdo jiný?

Toto je možné, ale nepravděpodobné. Pomeranče v té době byly V.I.P. zboží, čekali se fronty. Dali se také skrze konekce sehnat „pod pultem” (Bohužel toto nemohu přímě ocitovat, jelikož zdrojem jsou matné vzpomínky z hodin dějepisu a nepřímé články týkající se až pozdějších let a jiného kontextu.) Soudím tedy, že to byl náš materiální muž Vladimír.

Tato teorie též poukazuje na překot ze jste-pro-mě-jen-zbraň-co-potřebuje-údržbu do pojď-se-mnou-za-kopečky. Vzkutku zajímavé.

*tato teorie byla rozvíjena společně s @obrozujici-premyslovec ovšem ve finále se naše výsledky lišší. I přesto mi jejich poznatky velmi pomohli a zásadně přispěly k současné podobě teorie. Děkuji vám.

[videli-jste-tento-film]

tumblr viděl 10 filmů! aneb 1. statistika

Tři oříšky pro Popelku (1973) : vidělo 95,9 %, nezná 0 %

Tři veteráni (1983) : vidělo 87,1 %, nezná 3,2 %

Marečku, podejte mi pero! (1976) : vidělo 86,7 %, nezná 1 %

Pelíšky (1999) : vidělo 80,2 %, nezná 3,2 %

Cesta do pravěku (1955) : vidělo 63,7 %, nezná 1,1 %

Třetí princ (1982) : vidělo 63,2 %, nezná 17,2 %

Kameňák (2003) : vidělo 60,4 %, nezná 3,1 %

Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) : vidělo 49,5 %, nezná 5,3 %

Spalovač mrtvol (1968) : vidělo 49,5 %, nezná 6,1 %

Léto s kovbojem (1983) : vidělo 46,1 %, nezná 14,6 %

Náhodné poznatky:

tři filmy mají v názvu tři, všechny tři jsou pohádky

dva filmy mají v názvu přímou řeč a jméno

většina filmů byla natočená mezi roky 1973 a 1983

jeden film je černobílý

všechny filmy režírovali muži, hned tři režíroval Oldřich Lipský

Další statistiky a náhodné poznatky, až mi řeknete, že jste viděli dalších deset filmů!

[hidden-but]

Kouzlo domů z první republiky je, že tam občas najdete knihy s moderními poznatky ...

... z doby, kdy se tam nastěhovali první majitelé:

Jako, na to, že je to sto let stará knížka, tak zas až tak moc mimo nejsou - a je fascinující sledovat, co považoval autor knihy za důležité informace pro dobového čtenáře.

[notsofriendlyfriendlyreminder]

JUST SEND OUT MY FIRST COLLEGE APPLICATION

pressing the send button was never so stressfull also to all my czech people ano jsem další pretentios motherfucker co si dal přihlášku na UK protože i jako malá jsem byla crazy a byl to můj CÍL. Jako buzika mě představa staré konzervativnější školy děsí ale nu což carpe fucking diem ne? :DD POKUD máte nějaké poznatky řekněte mi moc diky mír lásku a cimrmana všem.

[knize-strachkvas]

poznatky z prvních dvou týdnů nového školního roku (kromě toho, že jsem velice připravena si to hodit ofc). chtěla jsem to napsat po prvním týdnu, ale byla jsem tak vyřízená, že jsem na to zapomněla a potom byla polovina druhého týdne a jelikož byl asi tak záživný jako ten první, tak jsem si řekla, že nebude na škodu když si počkám do pátku :)

moje asistentka pedagoga dala bez jakéhokoliv varování výpověď. první týden v září. za prvé) proč doprdele (o tomhle bych byla schopná napsat sáhodlouhou esej, ale neudělám to), za druhé) na třídu dvaceti tříletých dětí jsme teď s druhou učitelkou samy. což se dá zvládnout ke konci školního roku, ale ne když vám děti ze všech stran řvou, jedno každý ráno z toho stresu bleje, druhé odmítá mít zavřené dveře do šatny, třetí mluví pěti světovými jazyky (mezi kterými ofc není čeština) ale nedokáže si utřít samo nudli u nosu a další dostává záchvaty vzteku a odmítá cokoliv dělat. to co kouše další děti na potkání snad ani nestojí za zmínku.

s kolegyní teď obě jedeme ranní služby, aby jsme na to nebyly samy a aby si na nás ty děti zvykly. to znamená, že tam nikdo není na spaní a odpolední svačinu, jelikož by to normálně pokryla ta asistentka která vzala roha. takže s kolegyní přesluhujeme. to se dá přežít a děje se to celkem často. ale ten začátek roku je tak náročnej, že každá minuta navíc co strávíte v práci vám vysává život z těla. není to uplně hej a učitelky z ostatních tříd se nám snaží pomoct jak můžou, ale jejich třídy taky nejsou procházka růžovým sadem.

někteří rodiče jsou absolutně mimo realitu a vážně by se měli dotknout nějaké zelené travičky, jelikož jejich chování mi rozum nebere. někteří velmi rychle pochopili, že čím rychleji utečou, tím je to pro to dítě lepší, jelikož ani nemá šanci zaregistrovat, že tam ten rodič už není. jenže potom tam jsou jinačí experti, kteří tam jsou pečení vaření až do oběda a to dítě jim tam málem vyfluše plíce, jelikož je absolutně vyděšený z toho, že ten rodič odejde. a čím dýl tam ten rodič je, a prodlužuje to, tím je to pro to dítě (i pro toho rodiče) horší. většina dětí se potom, co jim rodič odejde velice rychle uklidní a začne si (někdy s menší asistencí) hezky hrát. je to jako náplast.

tento týden jsme měli třídní schůzky. libový jak párek, to vám povídám. netuším, jak mě ti rodiče můžou brát vážně a dobrovolně mi dát své děti. no ale co... nikdo nic nenamítal, takže asi hej. větší zábava byla, když jsem se tam potom, co odešli rodiče, málem zhroutila, jelikož jsem toho už měla dost a moje tělo je močka a řeklo si, že už ho to nebaví a prostě z ničeho nic přestalo fungovat. bylo mi zakázáno odjet domů samotné a na část cesty jsem měla doprovod. řekněme, že jsem ráda že jsem se dostala domů. den na to jsem z práce odjela v mých star wars bačkůrkách. na mojí obranu jsem přesluhovala a jedno dítě dostalo záchvat vzteku a odmítlo se převléct z pyžamka (to zní jako banální problém, ale ve stejnou dobu je tak tak dalších deset velice zmatených dětí co vyžaduje vaší asistenci). nebyl to dobrý den.

nedokážu si představit že bych tohle měla zažívat ve školce, kde se vám všechny vaše kolegyně (kromě již zmíněné asistentky) nesnaží vyjít co nejvíce vstříc a kde bych si na ty děti (a rodiče) nemohla velice otevřeně zanadávat. malá to vítězství. naše nejčastější pozdrav je zamumlané, "já se z toho už asi poseru." nebo "už aby byl pátek. nebo lépe - červen."

bonus: zpráva od mé babičky (bývalé učitelky na střední škole) poté, co jsem si stěžovala že děti stále brečí. netuším co se tím snaží naznačit (a jako ano, uklidní se. ale za cenu mého psychického zdraví)

[dalsimoravskyblog]

rychlorecenze

poznatky o nových seriálech na našich obrazovkách

Jedna rodina (Nova): překvapivě kompetentně natočené a zahrané, nic se tam neděje tho a je tam jedna dětská herečka, kterou chci zardousit vlastníma rukama 5,5/10

Dobré ráno, Brno! (ČT): venku jsou zatím dva díly, první je pochybný až aktivně špatný a druhý je na komedii tak strašně depresivní, že jsem se nemohla odtrhnout (pozor, obsahuje urážení Četnických humoresek) ???/10

Místo zločinu České Budějovice (ČT): první díl byl příšerný, vlastní matka mě ale přesvědčila, abych se podívala na další dva, a stojím opravená, jak říkají zápaďáci, je to jakože dobrý??? v druhém díle je Chantal Poulain, takže automaticky palec nahoru 7/10

[nejene]

Poznatky z mého prvního pokusu s linorytem:

Proces rytí mě moc baví

Proces tisknutí mě vůbec, ale vůbec nebaví

A taky mi - jak jde vidět - vůbec nejde. Z těch asi dvaceti pokusů se mi líbí tak jeden

Možná jsem si na první pokus mohl vybrat jednodušší motiv. Ale když tenhle se mi líbil

[mozaika-pismen-a-slov]

Poznatky z Obrazu Doriana Graye (Oscar Wilde) do strany 86:

Basil zaslouží o tolik víc.

Děsí mě, jak relatable umí Henry být. Do háje, vždyť on má i sluhu, kterej mu musel připomenout, že je čas večeře. A přešel barák, kam mířil.

Henry je zatraceně dobře napsaný entp. Jakoby jeho Ne-Ti, to je Babylonská věž názorů vytyčená na základech jeho dalších názorů, navršených na základech toho pokryteckýho světa místní smetánky, kde se pohybuje. (Taky by mohl být estp, ale přikláním se k iNtuici.)

Autor má hodně rád kytky.

Jakože hodně. Doslova pojmenoval svoji postavu podle bazalky, nemluvě o tom, že snad v KAŽDÝ scéně je popis obsahující nějakou rostlinu, byť jen metaforicky.

Zapisování akcí v průběhu dialogu je skvělá schopnost a musím se to naučit.

Jestli se takhle vyjadřují/vyjadřovali lidé normálně, pak jsem beznadějná.

Přátelé, s nimiž konverzace spočívá ve vyměňování si filosofických pohledů na svět >>>>>

Ty alegorie!!❤️❤️❤️

Postavení různých myšlenek do kontrastu sporem mezi postavami.

Z předmluvy a některých částí díla je cítit autorův osobní život. Anebo vidím věci, který tam ve skutečnosti nejsou, co já vím.

Používají "bohové" místo "Bůh". Zjistit proč.

Basil vidí moc dobrého. Taktéž velmi relatable.

Character quirks pro každou postavu? Ano prosím.

Miluju Jamese. Jakoby, ta sourozenecká dynamika je naprosto skvělá.

Ta přímá řeč je boží. Popisy hodně květnaté, ale osobně mi to nevadí.

Nechte Basila bejt!!! >:(

Henry, ty jsi psychopat.

"Henry, ty tvoje názory mě děsí." "Tak si jich nevšímej."

Proč je Dorian vůči Basilovi tak ignorantskej? >>:(

Nastiňování?

Nemůžu říct, že souhlasím se vším v té knize, ale miluju to, jak mě to nutí přemýšlet a probírat se mezi řádky. Jakože čtení mezi řádky. Chápem se.

"Vlastně není moc co vyprávět," zvolal Dorian a spustil monolog táhnoucí se přes celou stránku.

Mezi Henrym, Dorianem a Basilem DEFINITIVNĚ něco lítá. Pardon, ale mám pravdu.

Henry Wotton je sarkastická malá mrcha, opilá medovinou vlastní inteligence. To, že můžeš, neznamená, že můžeš.

[opily-zajic]

Píšu cringe yaoi - a vlastně jsem s tím mentálně naprosto oukej.

Hele, takže ze všeho nejdřív - Yaoi je naprosto nereálnou reprezentací homosexuálních vztahů, používá bolestné stereotypy, naprosto smazává existenci bisexuálních lidí, sexualizuje nezletilé, fetišizuje téma, které za svůj život zažilo možná až příliš mnoho fetišizace, radikalizace a odcizení od reality... a mně jako tehdy desetileté holce absolutně zruinoval mozek a zfetišizoval jakýkoliv pohled na queer tématiku, což ve mně vzbudilo ne zrovna milé a respektabilní myšlenky vůči gay lidem, a také hodně zpozdil můj osobní coming out a celkové vyrovnání se se svou vlastní sexuální identitou. Prostě a jednoduše je to žánr, se kterým je třeba zacházet opatrně, s nadhledem, edukací a hlavně kontaktem s reálným světem a skutečnou problematikou. Yaoi je v mnoha případech prostě porno a porno není reálný svět. A porno nepatří do rukou dospívajícím lidem jako jsem byla já, kteří si na základě naprosto nereálných tropes a stereotypů založí pohled na příliš reálný svět. Ty vole, prostě je to porno. Všichni víme, že porno frituje mozky. 

Ale přesto yaoi stále zbožňuju - v mých náctiletých letech to bylo (teď, když se na to dívám zpětně) jakýmsi útěkem z heterosexuálního života bez toho, abych sama přijala svou neheterosexuální identitu, ale dnes to je spíše jako útěk z reality do naprosto nereálné dimenze plné jednoduchých zápletek, stereotypních postav, jednoduchého prostředí a hlavně stejného romantického konce. Je to vlastně ekvivalent k momentu, kdy si ženy středního věku sednou na pláži pod slunečník a ze své plážové tašky vytáhnou tu nejhnusnější, nejheterosexuálnější a nejhloupější fikci pod sluncem (plusové body za nahého chlapa na obálce se stodolou). 

Yaoi a shonen-ai prostě čtu po večerech nebo odpoledních, kdy nemám co dělat a prostě potřebuju vypnout. Protože v mnoha těchto debilních příbězích neexistuje homofobie, neexistuje v nich většina reálného světa, a všechny “existenční krize” hrdinů se vyřeší ani ne během jedné kapitoly. Jedno pětikapitolové, jednovolumové yaoi prostě schrábnu během jednoho večera a pak jdu spát s klidem, že jsem dneska fakt nic neudělala a nic se nenaučila (pozitivně). 

Možná proto jsem vždycky chtěla napsat něco, co svým příběhem a kompozicí připomíná mangu. I přesto, že český kontext tomu původně japonskému dodává poněkud podivný nádech, skrze který je možná složité a nepříjemné se přenést. Při psaní tohoto příběhu mám stejný pocit, jako když jsem ve svých dvanácti letech poprvé držela v rukou český překlad mangy - všechna slova byla tak známá a autoři překladu se vynasnažili k tomu, aby příběh co nejvíce “počeštili” a udělali tak z něho příběh přístupný, ale... český jazyk vytištěný na hmotném vydání mangy mi připadal tolikrát vzdálenější, než příšerný nelegální anglický překlad na svítící obrazovce prohlížeče.  

Možná to je tím, že byl můj střet a “kontakt” s Japonskem a jeho kulturou veden primárně v angličtině. Tato interakce s něčím cizím, a to prostřednictvím jazyka, který mi byl tehdy cizí taky, jsem vnímala příběhy skrze dvě “bariéry”, které mi zařídily kompletní odcizení a vzdálení se od celého tohoto tématu. 

Svým způsobem jsem se cítila, že do tohoto provozu nepatřím. Stejně jsem i přes to všechno vždycky chtěla nakreslit mangu. Klidně i nějaké doujinshi. Napsat nějaký příběh. Udělat fanfikci, fanart, prostě cokoliv; udělat cokoliv japonského, a to prostřednictvím mého nejaponského jazyka, mého nejaponského mozku a mých nejaponských zkušeností. Tohle debilní yaoi, co píšu, je vlastně totální fanfikce na všechno, co jsem tehdy na Japonsku a na manze před lety (a stále ještě teď) milovala. Prostě jsem do toho provozu chtěla patřit a chtěla jsem to tak moc, že si teď dělám tu radost a po letech píšu naprosto cringe yaoi příběh v japonském prostředí, který je vlastně kompozičně téměř totožný typické premise mang tohoto typu. 

A je to boží! Konečně mám prostor a příležitost vyprsknout všechny ty zbytečné znalosti a poznatky, které jsem během více než dekády zkušenostmi s mangami získala, do nějakého wordovského dokumentu. Všechny ty japonské pojmy se ze mě nekontrolovatelně sypou a moje nekontrolovatelná potřeba to všechno počeštit taky. Japonské dialekty měním na vesnickou řeč, přístup vesničanů k Tokijčanovi jako přístup Moravanů k Pražákům a dělám z toho takový podivný česko-japonský horečnatý sen, který by ve výsledku normální Japonec neměl šanci pochopit a zpracovat. (Podobný feel jako Anna Cima, stejné nadšení a střet Česka s Japonskem, jen teda mnohem hůř napsané a ještě hůř promyšlené a vlastně to vůbec nemá nic společného a pomoc-)

Asi je v pohodě psát něco zvráceného, když jsem s charakterem této zvrácenosti seznámena, neidentifikuju se s ním a nenutím ani mé čtenáře se s tím identifikovat. Prostě píšu o panexuálním třicátníkovi zhrzeném japonskou pracovní kulturou a genderfluidním kitsune démonovi trpícím internalizovanou homofobií, kte��í spolu náhodou bydlí v jednom vesnickém baráku a snaží se pochopit svůj vztah, pár nadpřirozených jevů a historii domu (to bylo cizích slov, že? Fakt potřebujeme počeštit nejenom to Japonsko, ale taky celý queer slovník a překopat levandulovou lingvistiku...). 

Každopádně - píšu příběh, který není ničím hluboký, ničím zajímavý, a je vlastně perfektním adeptem pro béčkovou populární kulturu pro výše zmíněné plážové ženy pod slunečníky. Ale je to fajn. Sociální kritiku a antropologické poznámky si můžu nechat na jindy. 

(ZDROJ MEMÍSKU. A taky se potřebuju pochlubit, že jsem tento pidiobrázek viděla naživo. hihi)

Takže: Bude tady někdy tohle krindž yaoi zveřejněno? Vlastně ani nevím. Vzhledem k mé nátuře a neschopnosti dokončit jakýkoli příběh asi ani ne. 

Ale: Pomohl mi tento naprosto zbytečný rant? Jo. Pomohl. 

Takže: Se uvidíme u dalšího zbytečného postu! 

[kocourmokroocko]

Poznatky po prvním dni splněného snu o sdílení života se psem:

Random malý děti a štěňátka jsou přirození spojenci a jejich vzájemná symbióza je mocná a benefitující obě strany ekvivalentně.

Padat ze sedu pozpátku do naprostého bezvědomí zní děsivě jen do tý doby, dokud padající není třicet pět centimetrů vysokej a opolstrovanej ovčí houní. V takovém případě je to naopak jediný validní způsob, jakým se ukládat ke spánku.

Štěňátka chrápou. ❤️❤️❤️

Moje OCD vychovaně drží hubu, co se ptačích a štěněcích hříchů týče. I moje OCD totiž chápe, že ačkoliv není technicky vzato způsob, jakým fyzicky ubodat své OCD k smrti v duelu za hospodou, NAŠEL BYCH způsob, jakým fyzicky ubodat své OCD k smrti v duelu za hospodou, kdyby stálo mezi mnou a zvěří. Je na tenkým ledě a ví o tom.

Moje tričko i kraťasy vypadají o dost líp s potiskem sedmi párů štěněcích paciček (ahoj, Arnieho ségry ❤️).

Taxikáři jsou strašně hodný lidi.

Lidi jsou taky hodný lidi.

Nepokojné štěně se dá ukolébat ke spánku pomocí insistentního zpívání "O pyšném tulipánu". Jsem ráda, že se na tomhle s mým dvouletým já shodnou.

Můj milý již není nejchlupatější alfa samec v celý domácnosti. Ztrátu titulu nese se ctí.

Krákošek již není nejmenší nejmatlavější miminko v celý domácnosti. Ztrátu titulu nese jako posel války a na svého čtyřnohého mladšího bratra zahlíží s viditelným odporem.

I přes rivalitu se naši ptáčci vyrovnávají s existencí štěněte velmi dobře — dělají, že neexistuje. Myslím, že doufají, že to funguje podobně jako v Rise of the Guardians a když na něj přestanou věřit, rozplyne se do vzduchu.

Usnout s bačkorou v tlamičce je štěněcí obdoba usnutí s lahví ginu a zapálenou cigaretou

Tymišek dnes řekl štěněti za správný úkon "Šikulkooo!!!" dřív, než jsem to stihl já 💙

Níže brambor po úspěšném souboji s jelenem, 2022

[oxalistrichocalyx]

Šeď

Prežívam zahalená v závoji sivej hmly. Som zmorená, vyčerpaná, moje končatiny sú ťažké akoby boli vyrobené z olova a nie z mäsa a krvi. Nie som na úplnom dne beznádeje, to nie. Viem, že stále by to mohlo byť horšie, stále by som mohla ísť ešte hlbšie. Ešte stále mám mnoho vecí, za ktoré by som sa mala cítiť vďačná, z ktorých by som mala mať radosť. Môj život nie je ako nočná mora, hororový film, skôr ako zdĺhavý čiernobiely dokument o studenej vojne. Je skľučujúci, únavný a nudný, len čakáš, kedy sa to už konečne skončí a začne sa nejaký iný program, no ten skurvený dokument nie a nie skončiť, za každým nasleduje stále ďalší a ďalší diel, ktorý však neprináša žiadne nové poznatky, furt je to o tom istom.

Každý deň iba prežívam, len znudene čakám na jeho koniec, akoby mal ten ďalší priniesť niečo iné. Samozrejme, že samé od seba sa nič nezmení, ráno sa neobjaví iné ja, než to, ktoré sa večer predtým ukladalo spať. Na zmenu je potrebné sústavné, každodenné úsilie, krok po kroku boriť staré, rozpadávajúce sa múry, vynášať prachom zapadnutý bordel na skládku a na jeho mieste vybudovať niečo nové, krásne, čo bude slúžiť mne aj iným. Pretože bývať v tejto polorozpadnutej búde ma ubíja. A aj keď sa mi raz za čas podarí vyniesť von pár malých vriec smetí, akoby to oproti tomu množstvu nahromadeného bordelu vôbec nič neznamenalo. Rozdiel nie je ani trochu badateľný. A ja som tak vyčerpaná. Pri pohľade na to, v akom katastrofálnom stave sa nachádza moje obydlie, ma premkne hrôza, neviem, kde mám začať, som na to úplne sama a cítim sa, že je to nad moje sily.

Viem, že nie je, nie som o nič menej schopná ako všetci tí ľudia, ktorí sa vyhrabali z omnoho horších sračiek, než ja. No mnohí z nich to nedokázali sami - ich nástrojom na uzdravenie bola práve podpora komunity, doktorov, terapeutov či dvanásťkrokového programu. S pomocou sa toto bremeno nesie omnoho ľahšie. Je jednoduchšie vydať sa správnym smerom, keď mi dá niekto do ruky mapu. Takto len tápam, slepá, odkázaná sama na seba a svoj značne pokrivený úsudok, ktorý ma v prvom rade do týchto sračiek dostal. Nie je sa teda čomu čudovať, že sa z nich nedokážem vyhrabať na dlhšie ako pár dní či týždňov.

Niekedy si želám, aby som dokázala spadnúť na úplné dno. Aby sa zo mňa stala úplná troska, ležiaca v rozvalinách svojho života s inzulínkou v ruke. Pretože vtedy by som bola konečne schopná požiadať o pomoc, ísť na liečenie, robiť program a pridať sa k uzdravujúcim sa závislým, ktorí sa zriekli všetkých myseľ-pantajúcich látok. Pretože tí majú v ruke mapu, majú nástroje, komunitu a podporu síl vyšších než sú oni sami. Nevravím, že majú návod na život. Trápenie je nevyhnutnou súčasťou osudu každej ľudskej bytosti, nikto pred ním neujde. No s podporou všetkých vyššie zmienených prvkov sa nesie omnoho ľahšie.

Ja sa teraz nachádzam na pomedzí dvoch svetov - príliš utrápená, unavená, príliš závislá na "normálneho" človeka, no stále dostatočne funkčná v spoločnosti na to, aby som sa udržala ako-tak nad vodou. Navonok pôsobím viac-menej usporiadane - mám prácu, bývanie, úspory, charizmu, veľa sa smejem. Som pracovitá, mám sny a v hlave nemám nasraté. No vo vnútri sa topím vo svojej vlastnej temnote, v hlave mám neúnavne krúžiaci roj včiel, ktorý mi nedá vydýchnuť, skrúca môj žalúdok v strachu z budúcnosti a v neustálych výčitkách svedomia. Mám pocit, že robím celý život nesprávne, že zlyhávam, drahocenný čas mi preteká pomedzi prsty, zatiaľ čo ja sa motám stále v tom istom začarovanom kruhu a postupne sa prepadávam stále nižšie a nižšie po nadol klesajúcej špirále.

Už som tak unavená zo smútku. Som ho plná, pretekám ako preliaty pohár a smútok sa zo mňa vylieva do okolia, kde napáda všetko, čo je mi drahé, a celá krajina je ním zaplavená - lúky, kde mali rásť pestrofarebné kvety, sa zmenili na zapáchajúce močariská. A tak sa môj smútok ešte prehlbuje, pretože toto nie je miesto, ktoré by podporovalo uzdravovanie mojej duše, práve naopak - iba viac zhoršuje jej chorobu.

Môj smútok je ako klietka, v ktorej som uväznená. Oddeľuje ma od vonkajšieho sveta, spôsobuje moju izoláciu od ostatných ľudí, ktorí sa na mňa cez kovové mreže môžu iba pozerať, no nemôžu sa ma dotknúť. Chcela by som sa z nej oslobodiť, vystúpiť do sveta tam vonku a pridať sa medzi ostatných. Táto osamelosť ma zabíja, je studená ako podzemná väzenská cela, ako hladomorňa, kde je človek odsúdený na pomalý a mučivý zánik.