#deník

[leomistic]

Březen plný lásky- v bříšku i v pokojíčku

[allmothsdied]

Kinda diary

.

Moje tvář se stala něčím cizím. Nepoznávám osobu, kterou jsem se stala. Příliš odlišnou, příliš vzdálenou od všeho, čím jsem kdy byla. A přesto, pokaždé když někde zachytím svůj odraz, slyším tu věčnou otázku KDO JSEM? Nepřestává mě pronásledovat, jako táhnoucí se stín černé ruky natahující se po mě od počátku přes všechny ty roky až sem. A tak nějak nemůžu přestat za sebou zanechávat lidi zklamané vším čím jsem, nebo ty, kteří by byli, kdyby věděli, kdyby zůstali dost dlouho, aby viděli. Dlouhý seznam jmen s dávno ztracenými pohledy, co bodají nejvíc.

A tak se uzavírát do týhle vyhoštěnosti, polykám slova, dusím je tak dlouho, až z nich nezbývá nic, než ozvěna bolesti vyrytá hluboko v kostech. Je lepší, když neví... Je až moc lží, a mezi nimi vměstnané brzy tady nebudu, opakované tak, aby to co nejvíc zevšednilo. Protože tak je to lepší, protože alespoň to jim dlužím...

A moje tvář pro mě nadále zůstává cizincem, pokaždé když ji vidím. Neskutečná, vzdálená a cizí. Stejně jako jméno, co mi někdy patřilo, ale stalo se shlukem náhodných písmem prázdných jako moje nitro. Občas mě jím nazývají, ale jako by oslovovali někoho, kdo nejsem.

Nemám jméno. Nemám duši. Aji v tomhle těle jenom přebývám. Nejsem nikdo. Nejsem.

[kathea]

It's marker time BABYYYYY

Got these bad boys for Christmas! ✧ ( •̀ ω •́ ) ✧

(To be clear, I chose them so I knew what I was gonna get.)

So expect some (beginner) marker art from me now. ( •̀ ω •́ )

[mozaika-pismen-a-slov]

Knížky, co jsem teď přečetla a neměla jsem nějak na to sem o nich něco psát

Máj (K. H. Mácha)

- přečteno poměrně rychle, ale moc mi to nesedlo - znala jsem zhruba ten příběh, ale rozhodně jsem nečekala, že se celej odehraje na začátku a zbytek bude lyrika - ta část, jak tam přírodniny vyjmenovávají, jak mu přispějou na pohřeb, mě poněkud zaskočila - jsem byla jako "to je jako horečkovej sen :D :D", a až pak mi došlo, že to MĚL bejt horečkovej sen - ten konec byl velmi cool (ich-forma omg)

Kytice (K. J. Erben)

- miluju. - Erbenovy storytelling schopnosti>>> - ich-forma na random mytickou vědmu? ano, prosím!! - změny pohledů byly skvělý - konzistentní, ale obměňovaný styl, takže to bylo celistvé, ale neohrávané - KOMUNIKACE. DOHÁJE, KOMUNIKUJTE, LIDI. a zjišťujte si už kurňa pravidla nadpřirozena, než je začnete porušovat. koukám se na tebe, matko z vodníka. - mega mě pobavilo záhořovo lože. ten kluk na konci musel bejt hrozně zmatenej. prostě přišel do lesa s dědou, jde mu najít pramen, místo toho objeví jablka v hesperidčinym stylu, pak na něj promluví pařez, tak se skutálí ze svahu a jde to ukázat dědovi, ale ten pařez je najednou jako "jé, ahoj, pojďme spolu umřít", děd je jako "ok" a... umřou. - plus začátek týhle balady byl hrozně cool. - tak lehce plynoucí verše..! - re: svatební košile -- kdybyste. kdybyste jen neučili svoje ženy mlčet a ukázali jim, jak říkat "ne", když se jim něco nelíbí. možná že by se nic takovýho nestalo. - takže až na to, že ta verze, kterou jsem si stáhla z knihovny do čtečky, vynechávala každý písmeno V na začátku řádku, jsem si to moc užila. čte se rychle, rozhodně zajímavější než máj, aspoň pro mě. hrozně moc to stálo za to.

Noční cirkus (Erin Morgenstern)

- skvělá atmosféra - hned první, co mě zaujalo, byla fakin' du-forma. na začátku. oni začali du-formou. omg. - trošku jsem se do toho ke konci tlačila. upřímně jsem čekala vyšší stakes, možná víc temnoty... možná jsem zkažená grim dark věcma, co jsem kdysi hltala. ale jinak to bylo moc fajn. - moc mi neseděl ten psací styl. jo, mělo to svý kouzlo, ale ubíralo to na živosti. asi je to osobní věc, ale já strašně nemám ráda, když se ta přehršel uvozovacích slov, kterou čeština disponuje, nahrazuje "řekl". ok, je to styl a v angličtině mi to nevadí, ale pak tam byl dialog, který vyústil tím, jak postava A mrštila po postavě B nějakou věc, ale tím, jak to bylo samý "řekne" a "řekne", tak jsem vůbec necítila to napětí. navzdory přítomnému času mě to vůbec nedostalo do toho momentu. - možná jsem prostě zvyklá na větší popis emocí? - ale ti reuvers na konci, to bylo zatraceně sweet - a miluju oboje dvojčata. ten fakt, že tam byla dvoje, přičemž jedna byla stejná a druhá "opačná", i když se ne-nenáviděla >>> - čekala jsem hodně, ale ne wlw reprezentaci :D - celou dobu jsem četla cukiko s k, dokud mě nenapadlo najít si mbti těch postav a nezjistila jsem, že se to původně píše tsukiko... TwT - ta romantika mě mnohem víc bavila ze začátku, upřímně. ale asi nejsem úplně romantickej člověk. (haha.) - ty jednotlivý linky byly tak cool - celý to bylo cool. - řeknu to ještě jednou, TA ATMOSFÉRA - já chci bejt marco ;-; chci bejt cool kouzelnej iluzionistickej pán z devatenáctýho století, co má buřinku a pochybnou morálku a spoustu záhadnejch sešítků a knih a- - byli v praze! byli v praze! :D - jsem chvílema byla jako "to už oscar wilde nežil" "teď byl odsouzenej" "teď zrovna umřel", protože referát- - ale bylo to fakt extrémně kouzelný - hrozně hezká bichle, toto - doporučuju

[kralovna-ne-stesti]

Třicet je věk, kdy prostě chtě-nechtě sumíruješ, co jsi dokázal, kam ses dostal a co máš. Jestli nic tak třicítku vnímám jako dospělost, kdy už to nejde okecat. Ve třiceti seš prostě dospělej, tečka.

Často si říkám co jsem kurva těch 10 let dělala? Od 20 do 30. Před nedávnem jsem si přečetla svoje deníky a vím... nebo spíš nejde říct, že nevím nebo že nic. Děl se prostě život. Obrovské změny. Protloukání a natloukání si. Hledání, ztrácení, hledání... Pokusy, omyly... Strach.

Dřív jsem si říkala, že bych chtěla vrátit čas k mým dvacetinám a žít to znovu, líp. Něco dokázat, někde být... Ale po přečtení deníků už nechci. Kdyby to mělo být stejný, nechci. Hodně bolesti a trápení a pláče a hádek a výčitek a přežívání ze dne na den. Asi bych to neudělala, neodžila líp. Myslím, že by mě pořád drželo zpátky, od rozletu, to samí, co tehdy. Prostě... to nešlo. Muselo se zařídit tohle, nebyla podpora tady, ze všech sil se muselo bojovat támhle.

Není si co vyčítat ani na co stěžovat. Všechno mě to dovedlo sem. A jsem za to ráda a jsem za to vděčná, i když často nadávám. Tak to prostě je. Děkuju. Nevím komu, ale děkuju.

[asphodelandbelladonna]

Těch nekonečných pár dní Štědrým dnem a Silvestrem mi přináší nostalgii. Mám na prstech třpytky, přinesla jsem si paměťovku s písničkama, co jsem poslouchala v roce 2015. Dokonce jsem našla pár fotek z tý doby. Zírám na svoje krátký vlasy a vyhublý torzo z tý doby. Byla jsem tehdy hrozně nešťastná, vím, že jsem byla. Ale ne kvůli rodící se ppp. Do uší mi řve Manson agresivní verše, přináší vlny vzteku mýho křehkýho já, který bylo nasraný na celej svět. Myslela jsem, že budu touhle dobou už jiná. Ale jsem pořád uvnitř to křehký zvířátko, nasraný na celej svět.  

Vracím se v čase a přináší mi to pocit klidu. Kontroly. Jak zvrácený je, že se cítím v bezpečí v útrobách Tumblru, se starými indie fláky, gay pornem a černobílými gify ne zrovna zdravých lidí...? Je to zvrácený? Vracím se k něčemu, co je mi známý, nemám jinej coping mechanism. Možná je to proto, že byl tehdy můj život na hovno, ale pořád relativně jednoduchej.  

There is a taste for blood  And it's something deep inside 

Propad králičí norou byl jednoduchej. Příliš citlivý děcko, asi příliš ambiciózní, který touží po uznání lidí, kteří v životě uznání od svých rodičů nedostali. Ta chytrá, která úplně nezapadá, protože má mozek nějak jinak nadrátovanej. Možná je v tom něco, co teprve odhalím, možná nějaká porucha, která ještě nebyla přidaná do mý tlustý složky diagnóz. Toxický prostředí několikageneračního baráku, neharmonický soužití babičky a mámy, časná potřeba mámu chránit před nebezpečným světem. Příliš brzký chápání toho, jak věci jsou. Každá neděle prorostlá na sebe řvoucími prarodiči, takovej nějakej pocit odcizení od toho všeho...šikana, problém s přijetím sebe sama, včetně svý sexuality, the usual bunch of shit. Koktejl příči, recept na katastrofu v podobě depresí od čtrnácti. Vymáchání se v tom Temnu, marinování a smažení se za živa jako zdechlina ležící na zemi. Toužení, aby se někdo zeptal, co mi doprdele je. Asi kvůli všemu, co se dělo předtím, jsem měla takovej blok se s tím svěřit. Nedůvěra, panika. A pak se stejně nic nezměnilo, jen jsem se proměnila v problém na dvou nohách, kterej mamka vozila do vedlejšího města na terapie. Mamka se starala, bylo by nefér se tvářit, že ne. Je na hovno nemít slova, kterýma by se to dalo vysvětlit.  

Zavrtávání se do knih, ztotožňování se se spisovateli, co se nakonec zabili nebo aspoň skončili na nějakej ten čásek ve cvokárně. Už odmala jsem tušila, že skončím jako oni, jen nebudu slavná, budu úplně nahraditelná, nedůležitá součástka. A pak jsem objevila zázračnej svět blogů, twitteru a nakonec tumblru s děckama, co jsou taky tak nějak rozbitý.  

Je to deset let a nic se pro mě nezměnilo. Navenek jo, navenek jsem dospělá. Navenek mám vysokou, chodím do práce, tak nějak funguju, vykonávám opakující se úkony, důležitý pro tu performanci dospělosti. Ale pak přijde těch pár dní, kdy se zavinu do kokonu smutku jako do peřinky. S nostalgií myslím na pořezaný paže a hladovění, topení se při zvuku hudby Mansona, kdy ještě sám jen hrál a měl masku pevně na obličeji. Myslím na hlad v žaludku i duši, na patologickou touhu se tam vrátit, vrátit se do patnácti, protože tehdy bylo společensky přijatelný tyhle pocity cítit, byl to příznak doby.  

Jsem dospělá, mid-twenties. Kdybych se s tímhle svěřila, asi bych musela projít uličkou hanby z vět, že to bych už měla mít vyřešený, že už mi snad není patnáct, že už bych měla mít rozum. Kulisy tvoří všechny ty mladý rodinky s děckama a hypotékou na krku. Z pohodlí svý střední třídy se můžu zahrabat do temnoty a snažit se tak vyrovnat se světem, co je prostě zkurvenej. Válka pár set kilometrů daleko, kliamtická krize pár let od nás. Nejistota, co bude za měsíc. Tlak na reprodukci, kterej je s každým dalším rokem větší, očekávání, že se usadím v hetero vztahu a nebudu chtít nikdy nic jinýho, než to hnízdečko s chlapem a fakanem. Mateřství s tou tunou očekávání a selhání, s rizikem předání deprese, úzkostí, ppp a suicidálních tendencí něčemu, co porodím a po zbytek života se budu bát, jestli se tomu něco nestane. S vidinou, že bude během vývoje procházet tímtéž peklem jak já a nebudu mu moct pomoct. Fašisti a nácci se sápou po moci, kam se podívám. Na hrozbu jaderný války jsme si tak nějak zvykli, je to denní realita. Osobní je politický. Očekává se ode mě, že si nasadím klapky na oči a poslušně budu od devíti do pěti hákovat, dokud mě konečně někdo nenapustí a já si odbudu svou povinnost jako “žena”. A pak znovu, dokud to nebude společensky dost. Mateřství, zatímco si muž bude dál udržovat svý koníčky, protože ho přece nebudu omezovat. Za předpokladu, že se všechno neposere, že nepřijde ekonockický inferno nebo válka. Válka, doprdele. A pak stejně klimatickej rozvrat, pravděpodobně i společenskej. Radikalizace.  

Jo. Snažím se dělat osvětu ve svý bublině. Sdílet svou “veganskou zelenou propagandu”. A pak jsou chvíle jako tahle, kdy prostě chci zalézt do toho koutku svý duše, co tam je přinejmenším deset let, potopit se do smutku. Přemýšlet o smrti, sebedestrukci. Nebo naopak totálním hedonismu, protože stejně umřeme. Mám pak chuť vyhodit antidepresiva, mít sex s cizinci a sehnat si drogy. Bude konec světa, radujme se, veselme se. Takhle jsem si svou budoucnost nepředstavovala, ale kdo jo. Kdo sakra jo.  

Je to vlastně tak nějak tragikomický. myslela jsem, že svět bude takovej, že nebudu mít důvody se potápět do smutku, ale přijde mi, že je to každým dnem horší.  

[chaoticgoodcaptain]

zítra píšu poslední tsp a doufám, že to drillování matiky k něčemu bude, ale já přísahám, jestli se s percentilem dostanu nad 90 potom, co jsem si nepodala přihlášku na psychárnu, tak mě asi klepne

[ondrejkocab]

Krátký dračákový meme-komiks na téma „družina vs. zavřená magická brána“.

[leomistic]

Dnes jsem své romantické duši koupila rudé růže.

V noci se mi zdálo o muži, ve kterém mám zalíbení. V tom snu odcházel z mého bytu a stále se vracel, ale pořádně se nerozloučil. Nakonec jsem se dočkala. Když mě chytil do náruče a políbil, svět kolem nás se roztočil. A začala !hrát hudba.

Tak jsem dnes vytvořila playlist, jaká hudba by to mohla být.

[allmothsdied]

Trigger warming

.

.

.

Sprcha a ventilátor

Tlumí zvuky dávení

Jseš si jistá, že neslyší?

Stejně tak noc

Polyká tvoje vzlyky

Který i ty sama

Otupěle přehlížíš

Memento mori, má drahá

Když obraz se

Takhle rozostří

A vzdálený zrcadlo

S lehkým zakalením

Hrany obtáhne stíny

Až se vyostří

A pak přichází

Ta zapovězená melodie

Smutku Oféliiny písně

Memento mori, má drahá

S pohledem co ustrnul

V čase, tak podivně poklidný

Jenže pak přichází

Všechny ty další jména

Co tě pronásledují

Jako černý stín

Poslední jídlo a jed

Ellen Westové

Dlouho první

Vřískající vábivou ozvěnou

Šepot v kostech

Šepot, co konejšil

Zároveň však požíral

Přestože Sisi nutila čísla

Klesat dlouho před ní

Cesta, kterou nedokážeš

Opustit

Těžko láska, těžko vášeň

Těžko cokoli, jen dutý nic

Memento mori

Visící ve vzduchu

Ve fialovomodrým kouři

A pak hlas Sylvie

S tou, co jí brzy následovala

Držíc se za ruku

S malou dcerkou

Všechny dávno pryč

Ale všechny

Ve tvé mysli stále čekají

Proč se vrátili?

Je to dlouho, od posledně

Celý životy pryč, životy,

Co ti už nikdo nevrátí

A přesto,

Zase jsi tady, zpět,

Ve všem, co tě zabíjí

Tišeji než kdy dřív

Slova došly

A není moc co říct

Memento mori

Jak dlouho tma polyká

Tvoje prázdný vzlyky?

Moc už tě tady nečeká

Moc už tě tu nedrží

Jak dlouho

Jak dlouho než...?

Čas odkapává

V krvavých cárech

A do očí

Padá jen prach

Memento mori, má drahá

Možná už poslední

[week-of-wonders]

Vaterland - Lovecký deník (2004)

[mozaika-pismen-a-slov]

Hamlet pokaždý něco řekne, a nastane taková ta rozpačitá pauza, jak se to ostatní snaží si přebrat. A zkuste si mě přesvědčit o opaku, ale já se tohohle headcanonu nevzdám.

[kralovna-ne-stesti]

Do konce měsíce zbývají 3 dny a já potřebuju vydělat přesně 806 korun, abych hitla cíl, kterýho jsem ještě nikdy, sama, jenom svou činností, podnikáním, nedosáhla. A moc jsem si to celý roky zpátky přála a teď... to tu je, a já mám pocit, že to není nic výjimečnýho, že to je dokonce málo. Přesto, když se zastavím, a řeknu si, kurva, Královno, podívej se, co si dokázala, sama!! Tak si tiše, tajně říkám, wau tyvole ...

[asphodelandbelladonna]

17. listopadu jsem se stavila domů...? vždycky se nějak zastavím, když mám použít slovo doma, je tak vyprázdněný a nějak divně studí. podobný, jako když jsem asi před měsícem seděla v noci na studený lavičce a tekly mi slzy a sopel z nosu, protože mě zas dostihlo, jak zapomenutelná jsem a mráz kolem ani z poloviny nestudil tak jako chlad uvnitř mých vlastních útrob. husí kůže a reálnej pocit, jako by mi po zádech jezdila ruka Smrti. záchvěv suicidality, touha se prostě vypnout, aby to přestalo bolet. 

Hodně teď používám slovo “komunita”. Říkám, že si potřebuju najít svou komunitu. Tight-knitted group of my own. Potřeba patřit někam, konečně. Před 4 rokama to bylo poprvý, co jsem měla pocit, že jsem našla svoje lidi. V klubu, kterej kvůli dementům, co nevidí přes svoje vlastní předsudky, už zanikl. Diy scéna potetovaných lidí s ve vythriftěných hadrech a s piercingy na obličeji. Bytosti, co se hýbou do rytmu hc kapel na veganských beneficích. Mám z lidí strach, měla jsem strach i z těchhle lidí, moje minulý vanilkový já s jedinou modifikací - obarvenými vlasy. Byly to nápisy na záchodech, který mě přesvědčily, že sem patřím. Nálepky na kachlících za práva zvířat a letáčky s veganskými akcemi. Lgbtq vlaječka, cedule, na který tenkrát bylo něco ve smyslu: no homophobia, no racism, no sexism. Nikdy, nikdy jsem nezažila, že by mě tam někdo obtěžoval, naopak mi tam bylo líp než kdekoli jinde. Je to paradox, nitro jako horká čokoláda za drsnou slupkou. Pach umělýho kouře, plísně a trávy. Po nějaké době jsem si začala zapamatovávat tváře lidí, vystalkovala jsem na scokách jména. Protože chci někam patřit. Potřebuju najít svý lidi.  

Alienated. Další slovo. V češtině odcizený, ale to není ono. Necítím se jako cizinec, ale jako mimozemšťan. Nikdy jsem nezapadala to těch úzkejch školních kolektivů, mohla jsem nějakou dobu předstírat, ale po nějaký době jsem zas začala vyčnínvat, trčet. Deformovaná mysl nezapadá do soukolí.  

Nedávno jsem přemýšlela nad oblečením a hudbou, věcma, který frčely v době mýho dospívání na vesnici vprostřed zapomenutýho kraje. Mikiny, kšiltovky, hadry derivovaný z hip hopu, co přivlastnily tyhle taky předem zapomenutý děcka. Holky s příliš drsnými způsoby, aby se trochu vyrovnaly těm starším klukům, těm příliš křupanským idolům, příliš maskulinním, hrubým a budoucím vařičům pika. Or whatever. Myslela jsem na soundtrack z Projektu X , Black eyed peas, Scary movie a Shakiru nebo Davida Guettu, všechny ty popkulturní sračky, který mi řipomnají depresivní základku, který tvořily kulisu šikaně a bitkám na autobusový zastávce a prvním cigaretám. Dokud jsem si nenašla něco svýho, dokud jsem neuviděla, jak moc z toho trčím. Taky značkový hadry a snaha stylizovat se do úplných vyvrhelů. Později to bylo ještě trapnější geekovství ve stylu the big bang theory a LMFAO. 

 A pak jsem tady byla já. S vlasy, který jsem si sama barvila černým Palette tajně asi o půlnoci v zamčený koupelně. S černou tužkou na oči, která se naprosto nehodí k mýmu podivnýmu tvaru očí, s černým lakem na nehty a s jakýmikoli hadry černý barvy. A později černý náramky na rukách, který “nenápadně” kryly jizvy, protoře co bych to jinak byla za emo, že (haha. Not realy.).  

chtěla jsem bejt Gerard, chtěla jsem hrozně něam patřit. Jenže tenhle rychlík už ujel, MCR měli svou největší slávu jaksi za sebou, měla jsem asi sedm let zpoždění, podobně, jako jsem měla x let zpoždění v případě punku, grunge, rock’n’rollu a metalu, nebyla jsem u toho, když se psaly hudební dějiny. Byla jsem teenager zrovna v nějakým hluchým období, kdy nic reálně charismatickýho k mání nebylo. Nebo mi to aspoň tak přijde. Popík, Guetta, lady gaga mi v tý době taky mic ještě neříkala. Kdyby billie eilish přišla v tý době, působila by jako zjevení a já bych z ní skoro určitě byla naprosto hotová.  

Ale našla jsem si to svoje, nakonec. Předtím to byli HIM a jejich prokletej básník Vile Valo. Romantizace smrti, láska jako synonymum sebevraždy. A naopak. Proč mě máma nedokopala na psychiatrii dřív mi je fakt záhadou. Někdy v tý době jsem objevila tumblr. Heuréka! 

Tehdy mi přišlo, jako by to byla platforma přesně pro mě. Absence českých blogerů, takže jsem se nemusela ani bát, že by mě někdo nějak poznal (?). Už dřív jsem byla depresivní, takže mi všechny ty černobílý gify pořezaných rukou s cigaretama a podobný srandy přišly jako pohlazení po duši. Po tom, co jsem se dostala přes pocit, že se dívám na něco, na co bych se dívat neměla. Je to asi divný, ale v době a sociální bublině, kde jsem se tehdy nacházela, bylo duševní (ne(zdraví a všechno s tím související tabu. Principy “kluci nebrečí” se tak nějak aplikovaly i na holky, všichni museli zapadat do normy, protože se kolektiv řídil mottem “žer nebo buď sežrán”. Kolektivní traumatizace, duševní mrzačení. Kvůli ničemu.  

Tak jsem objevila tumblr a přišlo mi, že sem chodí všechny ty usoužený duše ze všech koutů světa, protože smutek je univerzální jazyk. Bylo to srozumitelný, srozumitelnější než můj přítomnej všednodenní svět na základce (a pak střední) a linulo se to skrz prostor i čas. Citáty dávno mrtvých spisovatelů a spisovatelek, rockových ikon, umělců a umělkyň. Naše kolektvní utrpení, který jsem denně tajně do ranních hodin prolézala jako speolog. Koncentrovaná hořkosladká bolest prosakující skrz tmavě modrý background.  

Holky v martenskách nebo converskách, flanelový košile, černý silonky, tmavá rtěnka a choker na krku. Neo grunge byl v tý době moje aspirace, moje evangelium., něco “mýho”. Něco tak povrchního a obyčejnýho, jako je olbečení a...stejně jsem se bála odlišovat, vyčnívat, byť jen trochu. Tohle bylo už na střední, ale myslím, že se mi základka zaryla hluboko pod kůži a přichytila se tam háčky. Kromě grunge, arctic monkeys a lany del rey mě tumblr přivedl do mnohem temnějších vod...ne, nepřivedl. Já jsem už totiž byla na té dráze a střetnutí bylo nevyhnutelný...

[pepikhipik]

Kdo ovládá česká rádia?

Proč nejposlouchanější domácí rádia ignorují českou mladou hudbu? Zveme vás na živé natáčení Studia N na pražskou Kampu. Na festivalu United Islands budou dnes od 11:30 diskutovat s Filipem Titlbachem Annet X, Emma Smetana, Jordan Haj a NobodyListen.

[arborius]

Hele a víš, že alkohol není řešení? — To říkají lidi, co ho nevypili dost.

Jan Žlebek: Popel, nebo prach; in Legendy: Prokleté knihovny (Straky na vrbě, Praha 2013)