#vojenský hřbitov

[theodoreangelos]

Military Cemetary and Royal Schaumburg-Lippe-Nachod family cemetery state monument Vojenský hřbitov 1866 v Náchodě se nachází 900 metrů západně od náchodského zámku v ulici Alej Kateřiny Zaháňské. Má rozlohu 577m² a je chráněn jako nemovitá Kulturní památka České republiky. The Military Cemetery of 1866 in Náchod is located 900 metres west of the Náchod Castle in Kateřina Zaháňská Avenue. It has an area of 577m² and is protected as an immovable cultural state monument.

[monikadackova-blog]

Karlín - urbanismus

Čtvrť Karlín vznikla v roce 1817 a byla pojmenována na počest manželky Františka I. Karoliny Augusty. Už tehdy na tomto území stála vojenská Invalidovna (1737) v barokním stylu, ke které náležel i vojenský hřbitov. Dnes se připravuje rekonstrukce a hledá se i její potenciální využití, pravděpodobně kulturní, komunitní a nebo administrativní. První vlaštovka vzlétla v roce 2019, kdy se Invalidovna proměnila v přehlídkové molo pražského Fashion Weeku. Významnou stavbou je také Negrelliho viadukt (1849), historicky první pražský železniční most přes Vltavu, který spojuje Masarykovo nádraží s nádražím Praha-Bubny (1102m). V současné době je ve stavu rekonstrukce a připravuje se připravuje se navázání železnice až na letiště Václava Havla. Na některých místech v podloubí zrenovovaného mostu budou k pronájmu nebytové prostory.  

V roce 1848 zde byla postavena Karlínská kasárna, jako vojenská ubytovna pro 2000 mužů. Nyní je kasárna majetkem Národního divadla, které zde plánuje vybudovat servistní centrum pro své scény. Areál byl poprvé otevřen veřejnosti při příležitosti oslav 200 let Karlína v červnu 2017. V současnosti funguje jako místo pro setkávání lidí napříč generacemi. Kulturní prostor se pyšní industriální kavárnou, kinem, galerií, barem/klubem a to všechno bez vizuálního smogu.  

Dominantou Karlínského náměstí je Novorománský Kostel svatého Cyrila a Metoděje (1863), na jehož fasádu se tradičně promítá videomaping v rámci Signal light festivalu. 

V minulém režimu se industriální Karlín i jeho velice zanedbaná obytná zástavba staly lokalitou s velkým počtem sociálně vyloučených osob, která nepatřila k nejatraktivnějším místům v Praze. Nebývale rozsáhlá povodeň v roce 2002, která Karlín na několik dní proměnila na jezero, poškodila určitou část karlínských domů natolik, že musely být asanovány. Město i soukromá sféra zastoupena developery této situace využila a na uvolněných parcelách s investičně atraktivní polohou v širším centru Prahy, začaly vznikat nové projekty. Ty tvář Karlína značně změnily, na některých místech takřka k nepoznání. Z místa, které bylo typické svou ošuntělostí, továrními budovami a šedými fasádami domů z 19. a počátku 20. století se stala výkladní skříň pražské moderní architektury. Nyní je Karlín místem nových pracovních příležitostí, kulturního života, gastronomie i místem rezidenčním. Tato čtvrť na území Prahy 8 se stala jedním z nejrychleji se rozvíjejících, kdysi neudržovaná místa se prosvětlila a více otevřela lidem, se zvyšující se atraktivitou však vzrostly i ceny nájmů a donutily nemálo starousedlíků – rodin z nižší třídy, starších lidí či studentů – k odstěhování. Mnoha konzervativnějším občanům vadí i nové stavby v oblasti Rohanského nábřeží – moderní administrativní a rezidenční komplex River City Praha, protože svým měřítkem přesahují původní zástavbu čtvrti a i přes snahu propojit komplex s centrem Karlína lávkou vytváří tvrdou hranici oddělující Karlín od nábřeží. Na realizacích jednotlivých projektů se podílely i zahraniční architektonické kanceláře, díky čemuž vznikla skupina budov vymykající se provinční architektonické tvorbě po pádu Železné opony. Pro mne asi nejzajímavější je Danube House, jež je přívětivě nízkoenergetickou budovou z dílny studia KPF Architects ve spolupráci s českým architektonickým studiem A.D.N.S. Architecs. Prosklené atrium je přístupné veřejnosti díky obchodům, kavárnám a restauracím, zbytek budovy obsadily kanceláře velkých nadnárodních firem.

V Karlíně nalezneme ale i budovy, jež svou funkcí spojují historii a moderní vzhled, např.Forum Karlín, která stojí na Pernerově ulici. Tato bývalá industriální tovární hala, jež sloužila k výrobě kotlů – zrekonstruovaná do dnešní podoby na počátku 20.století – slouží jako kulturně zájmové či gastronomické místo. Další budovou s podobným renovačním příběhem je například Corso Karlín. I ta se dočkala zkrášlení a z bývalého karlínského průmyslového areálu ČKD se stala kancelářskou budovou. Corso Karlín spolu s budovou Machine House jsou provedeny způsobem fasádismu, při kterém zůstává vnější původní zdivo a za ním se skrývá (nebo spíše neskrývá) moderní stavební konstrukce.  

Ráda bych ale zmínila i projekt Butterfly AFI Karlin, jež dostál svého jména a vzhledem připomíná motýlí křídla. Tuto kancelářskou budovu s celoprosklenou fasádou doplňuje přírodní vegetace a tak vnáší ulici Pernerova naprosto nový a svěží vzhled.  

Zástavba Rohanského ostrova bude pokračovat a směřovat ke vzniku luxusní rezidenční zóny. Levné a tradiční hospody zde téměř přestaly existovat a jsou nahrazeny stylovými kavárnami a designovými bary a bistry. I přesto, že se čtvrť a její obyvatelstvo obměnilo, Karlín si stále zanechává svéráznou atmosféru.

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.6 - Pátý den

Po velmi náročném dni jsme si naplánovali tak trochu odpočinkový program. I když... Opět jsme začali pochodem, tentokrát jen tři kilometry po městě, ale Joniho nohy ještě bolely, takže se tu a tam daly zaslechnout mírné protesty. Vyrazili jsme se podívat do Katakomb Svatého Gennara (http://www.catacombedinapoli.it), které jsou asi největší část známých neapolských raně křesťanských (a dříve ještě antických) katakomb. Samotná procházka stála za to, šli jsme částí města zjevně obývanou spíše nižší třídou (i když prakticky žádnými imigranty), viděli jsme nesčetné trhy, rázovité obchůdky, kavárničky a taky zajímavé příklady poněkud živelného urbanismu, vč. schodů překonávajících zcela nepravděpodobná převýšení a uzoučkých uliček, podle nichž nejspíš byla navrhována ve Fiatu původní Panda, protože větší auto se tam nemá šanci vejít. Pozoruhodné bylo i sledovat okolojezdící skůtry nejrůznějšího stáří a stavu, převážně ovšem vypadající, že už neujedou ani kilometr. Často bez funkčních světel, s popraskanými sedly, totálně sjetými a podhuštěnými pneumatikami. A přece jedou. O zvláštním jihoitalském zvyku (v Římě, tím méně více na sever to neuvidíte) jezdit bez helmy a občas i s úplně malými dětmi, ani nemluvě. 

Katakomby rozhodně stojí za to v Neapoli navštívit. Jedná se vlastně o podzemní formu hřbitova, často doplněnou i dalšími sakrálními prostory. Pravda, křesťanského výkladu si Joni tolik neužil a já jako simultánní tlumočník neobstál tak docela na jedničku, ale kdyby nic, tak pohled na skvěle dochované mozaiky ze šestého století to vyvážil. Myslím, že ještě nikdy Jonimu tak nevrtaly hlavou staletí a tisíciletí, jako na našem italském výletě. Mne zaujal i závěrečný výklad o kostele nacházejícím se u východu ze katakomb, který, ač původně románský, byl ještě na počátku 20. století bohatě zdobený v barokním slohu. Když přišel k moci Mussolini, rozhodl se, že jediná pravá italská estetika je holá románská a nechal tedy všechnu výzdobu zlikvidovat. Po válce došlo vedení nemocnice k závěru, že když je kostel v jejím areálu, jde o její majetek a tedy prostor, který se mnohem lépe dá využít jako sklad zdravotnického materiálu. Až kolem přelomu tisíciletí začalo místní občanské sdružení zabývající se snahou o pozvednutí dosti neutěšené lokality kolem katakomb, bádat v archivech a zjistili, že kostel nikdy nebyl odsvěcený a patří stále katolické církvi. Od té doby v něm pořádají řadu kulturních, náboženských a společenských akcí, kde vybírají peníze nejen na opravu kostela, ale celkově na svou činnost v jeho okolí. 

Zpátky byla cesta k Joniho pramalé radosti ještě o něco delší, šli jsme totiž rovnou na parkoviště. Když jsem hned u výtahu uviděl kabriolet s vysklenými bočními dveřmi, byla ve mně trochu malá dušička (já vím, parkoviště je placené, ale ne hlídané!), měli jsme ale štěstí a tak nám nic nebránilo pokračovat na sever. 

Další zastávka: Monte Cassino. Nemířili jsme tam ani tak kvůli návštěvě kláštera založeného samotným Benediktem z Nursie jako první sídlo benediktinského řádu již kolem roku 529, nakonec dnešní klášter je prakticky novostavba, stačila tedy krátká procházka po veřejně přístupných prostorech a nákup suvenýrů pro babičku. Chtěli jsme se poklonit památce obětí Bitvy o Monte Cassino, která si vyžádala životy desetitisíců vojáků, pro polské vojsko se jednalo o nejkrvavější bitvu celé Druhé světové války. Německé jednotky zakopané v blízkosti kláštera bránily postupu Spojenců z jižní Itálie na Řím. 

Asi tu není prostor podrobně popisovat celou bitvu i neobyčejné hrdinství spojeneckých vojáků, na to existuje řada dobře zpracovaných monografií. Nicméně když člověk stojí na úbočí hory a dívá se dolů na planinu, je představa dobývání tohoto strašlivě strmého kopce s pár dobře bránitelnými cestami, úplně neuvěřitelná. Alespoň jsme tedy navštívili polský vojenský hřbitov, kde jsme s jistým překvapením objevili i sekci polských vojáků židovského vyznání. 

Naše další cesta vedla už přímo do Říma. Ne ovšem cestou zcela nejrychlejší, nýbrž cíleně jsme objížděli dálnice. Jak jsem psal už dříve, snažím se dálnicím vyhýbat, z dálnice totiž každá země vypadá skoro stejně. Teprve když se proplétáte městečky a vesnicemi můžete alespoň z dálky vidět skutečný život. Do Říma jsme dorazili už za tmy a hned první místo na spaní, které doporučil Park4Night se ukázalo jako nepoužitelné. Bylo to parkoviště těsně u pláže nedaleko Ostie, které jistě mohlo v listopadu (kdy tam byl autor tohoto záznamu) fungovat dobře, ale v srpnu se ve 22.00 zamykalo. Další vybrané místo se nacházelo ve vilové čtvrti, kde se na velmi klidné ulici, pod borovicí dalo bez problémů zastavit a přespat. Na tomhle místě byl vidět až neuvěřitelný rozdíl pár set kilometrů od měst na jih od Neapole. Tam, kde by se na jihu válely tuny odpadků bez sebemenšího zájmu kolemjdoucích, byla římská ulice dokonale čistá. 

[cysnews]

Vydali jsme se na jarní výlet z města Komárov u Hořovic ke zřícenině hradu Valdek v brdských lesíc.

Cesta z Komárova

Přijíždíme do městečka Komárov u Hořovic, kde sídlí firma na výrobu autodílů Buzuluk, a.s.  První železárnu a slévárnu železné litiny v českých zemích založil roku 1791 zde hrabě Rudolf z Vrbna , kterou po něm vedl jeho syn, a později Fridrich Wilhelm von Hanau. Roku 1902 vdova Alžběta, kněžna Hanavská, továrnu prodala C. T. Petzoldovi, který ji roku 1919 proměnil na Akciové železárny.

  Po naučné stezce do obce Hvozdec-Mrtník

Naučná stezka Okolím Komárova nás vede podél Červeného rybníka a rybníka Dráteník do obce Hvozdec-Mrtník. (jméno obce Mrtník je odvozováno ze staročeského slova mrt, což znamenalo staré chrastí.) Hned při příchodu do obce nás zaujala Kostel Narození Panny Marie, kolem kterého se rozkládá hřbitov. Původně se zde nacházela hornická kaple pro místní horníky, kteří zde pracovali na nedaleké Jedové hoře. Roku 1352 byl Karlem IV. povýšen na plebanium. V období baroka byl stavebně rozšířen a upraven do součsné podoby. Zajímavosti z historie kostela a osudu vesnice za třicetileté války a období morových ran se dočítáme na informační tabuli naučné stezky.

Mrtník Kostel Narození Panny Marie

Mrtnická skála

Od kostela scházíme po schodech mezi domy a pokračujeme v cestě po zelené turistické značce kolem Mrtnické skály, která se vypíná vedle místní silnice naproti Červenému potoku. Když přicházíme blíž, vidíme ve skále oka a skoby, z čehož soudíme, že je vyhledávána horolezci.  Zaujala nás také cedulka na skále ukazující hladinu vody při povodni v roce 1872.

Mrtnická skála

  Vodní nádrž Záskalská

Stoupáme mírně vzhůru po zelené turistické značce až zahlédneme třpytící se hladinu vodní nádrže Záskalská. Byla vybudována v letech 1956 až 1960 na Červeném potoce na kraji vojenského újezdu Brdy. Slouží také k rekreaci. Po chvíli odpočinku na břehu vodní nádrže pokračujeme po žluté turistické značce do obce Neřežín.

Vodní nádrž Záskalská

Z Neřežína ke zřícenině hradu Valdek

Procházíme obcí, kde nás u jednoho stavení zaujme nabídka roušek, připravených k použití zabalených v mikrotenových sáčcích. Opouštíme obec a stoupáme vzhůru pro přímé asfaltové dříve vojenské silnici až na parkoviště u zříceniny hradu Valdek. Vedle parkoviště zahlédneme budovy Vojenského újezdu, přecházíme parkoviště a míříme směrem ke zřícenině hradu Valdek.

  Zřícenina hradu Valdek

První zmínka o hradu je z roku 1263, kdy je jméno poprvé uváděno v predikátu Oldřicha Zajíce z Valdeka. Ten byl královským číšníkem a purkrabím na hradu Lokti. Nejvýznačnějším členem rodu byl Vilém Zajíc z Valdeka, nejvyšší maršálek a královský podkomoří. Později přešel hrad do držení rodu Běškovců z Běškova, za nichž byl obléhán Děpoltem z Rýzmberka. Od poloviny čtrnáctého století změnil více majitelů z řad nižší šlechty. Roku 1623 se uvádí jako pustý. Od první poloviny 19. století se jednalo o oblíbený cíl obrozenců a prvních turistů. Hrad v této době navštívili například Božena Němcová nebo Karel Hynek Mácha. Až do třicátých let 20. století byl hrad v majetku rodu hrabat z Hanau.

Roku 1926 v Brdech vzniklo dělostřelecké cvičiště, Valdek však byl v této době mimo uzavřený vojenský areál. V této době pak získává zříceninu do svého majetku Klub československých turistů. Ten roku 1933 nedaleko od hradu slavnostně otevřel Hotel Valdek, který svému účelu sloužil až do druhé světové války. Budova hotelu stojí ve vojenském rekreačním areálu dodnes. V padesátých letech se stal hrad součástí Vojenského prostoru Brdy. V této době začal velmi rychle chátrat a nic na tom nezměnilo ani opakované zapsání hradu jako kulturní památky v letech 1965 a 1975.

V roce 2007 byl v rámci postupného zpřístupňování Vojenského prostoru Brdy v rámci přípravy stavby amerického radaru zpřístupněno několik okrajových částí vojenského újezdu. Zóna A rozkládající se v severovýchodním okraji újezdu mezi Neřežínem a Felbabkou byla na západě vymezena silničkou vedoucí z Neřežína v blízkosti hradu Valdek a bývalého Hotelu Valdek,což umožnilo vidět hrad zblízka, samotný hrad byl však dále na nepřístupném území újezdu.

Zdroj: Wikipedie

Zřícenina hradu Valdek

Délka trasy cca 5 km, pohodlná cesta s intenzivnějším stoupáním až v závěru cesty

  Od zříceniny hradu Valdek přes Hvozdec zpět do Komárova

Vracíme se stejnou cestou do Neřežína a odtud do Mrtníku stejnou cestou. Z Mrtníku však stoupáme po cyklostezce vedoucí po místní silnici do Hvozdce. Naskýtají se nám nádherné výhledy na okolní pastviny a lesy. Po krátkém zastavení u křížku přicházíme na okraj obce Hvozdec. Zde se po modré turistické značce po lesní cestě dostáváme nad Komárov. Zde jsme si všimli mezi stromy několika dřevěných sošek pohádkových figurek  a zvířátek nejen z Večerníčků. Když jsme si prohlédli dřevěné pohádkové postavičky, začali jsme klesat kolem staré vodárny do Komárova. Do města jsme vešli  poblíž  restaurace U Šneka, která byla v současné době uzavřena, ale byla vyhlášená nabídkou šnečích specialit.

Délka trasy cca 5 km, mírné stoupání z Mrtníku do Hvozdce

Cesta z Mrtníku do Hvozdce

  Vodní nádrž Záskalská

Vojenský újezd

Restaurace U Šneka Komárov

Neřetín

Kříž v Mrtníku

Mrtník – info tabule

Mrtnická skála

Dráteník

Figurky z pohádek v lese

Figurky z pohádek v lese

Červený potok

Cesta z Mrtníku do Hvozdce

  https://www.cysnews.cz/gastronomie/sneci-speciality-komarova/

Z městečka Komárov ke zřícenině hradu Valdek Vydali jsme se na jarní výlet z města Komárov u Hořovic ke zřícenině hradu Valdek v brdských lesíc.

[znojmocitycz-blog]

Znojmo zažádá o dotaci na zrestaurování pietního místa na vojenském hřbitově

Investiční záměr zrestaurování dalších objektů vojenského hřbitova ve Louce ve Znojmě a podání žádosti o dotaci schválili zastupitelé na svém prosincovém zasedání. Odhad nákladů projektu činí více než 230 000 korun, pokrýt má opravu čtyř objektů tohoto známého pietního místa.

Z této částky je dle záměru v plánu zrestaurování vstupní brány, u které je narušená statika, a na deskách jsou vybledlé nápisy. Dále je v plánu obnovení náhrobku s květináčem ve tvaru hvězdy, očištění sochy neznámého vojína a oprava její betonové podesty. Nakonec bude zhotovena replika původního dřevěného kříže s kamennou deskou, který stojí na místě hromadného hrobu.

Dotace Ministerstva obrany pokryje maximálně 80 % těchto nákladů, a tak zastupitelé rovněž schválili spolufinancování města a zařazení částky 48 000 korun do rozpočtu na rok 2019. Realizace projektu je totiž naplánovaná na tentýž rok. Samotný termín podání žádosti o dotaci je do 31. ledna 2018.

Loucký hřbitov by se pracovního ruchu měl dočkat ale již na jaře příštího roku, a to v souvislosti s jiným projektem. Počítá se tu totiž ještě s realizací projektu, díky kterému se obnoví pamětní kříže válečných hrobů. O dotaci z Ministerstva obrany na opravu 180 dochovaných betonových křížů zažádalo město na začátku letošního roku. Odhadované náklady projektu jsou 900 000 Kč, přičemž 80 % nákladů pokryje dotace. Spoluúčast města  je tedy 180 000 korun. V současné době se čeká na rozhodnutí Ministerstva obrany.

Takzvaný vojenský hřbitov, který se nachází v dolní části louckého hřbitova, je zapsán ve státním seznamu kulturních památek a současně veden v evidenci Ministerstva obrany ČR. Nachází se zde válečné hroby pruských vojáků, zemřelých v roce 1866 na choleru, hrob s ostatky 53 francouzských vojáků, kteří v roce 1809 bojovali v bitvě u Znojma, a je tu pochováno více než 300 obětí 1. světové války různých národností (v jejich řadách byli Rakušané, Němci, Rusové, Židé i Italové). Na hřbitově je také upomínka věnovaná památce obětí 2. světové války.

[theodoreangelos]

Military Cemetary and Royal Schaumburg-Lippe-Nachod family cemetery state monument Vojenský hřbitov 1866 v Náchodě se nachází 900 metrů západně od náchodského zámku v ulici Alej Kateřiny Zaháňské. Má rozlohu 577m² a je chráněn jako nemovitá Kulturní památka České republiky. The Military Cemetery of 1866 in Náchod is located 900 metres west of the Náchod Castle in Kateřina Zaháňská Avenue. It has an area of 577m² and is protected as an immovable cultural state monument.