takovatatamta

[takovatatamta]

Krátký postradatelný záznam 2

Je horko, jasně, že je horko, seš ve Valencii, ty vole. Triko dolů, nikomu nevadí, že mám jen plavky, nikdo jsem tady i já a je to příjemný. Poslední den. Před Plaza de Toros je živo, elegance s napětím předvádějí zdatná salta. Nevěděla jsem, že je dnes corrida. Každé patro budovy září jak prstenec Saturnu, zatím nevpustili býky ani návštěvníky. Užívám si pohledu na zaměstnance probíhající patry, sem a tam, mezi sloupy, kde budou v následujících hodinách rozlévat předražené víno. 

V hostelu se sejdeme s dalšími neznámými u zbytků večeře, tortilla de patatas na 3 způsoby a chléb, nalévám si gazpacho a už se kupí dotazy odkud jsem, jestli cestuju sama a kam pojedu dál. Stejné pokládám i já, vstupní backpacker's pohovor. Prošla jsem, ale dnes mi o to nešlo, dnes jsem chtěla tak nějak přistát sama v sobě. Přistávací dráha ještě nesvítí, tma, nechce se jí zpět do reality.

Re a li ta. 

,,Nauč se španělsky a přijeď, budeš pracovat tady v hostelu. Žij v zahraničí.”

Řekl Alessio a ubalil si cigaretu.

Tohle mi nedělej, takhle před přistáním, sakrapes, jsem až příliš impulzivní, plná napětí jak elektrickej úhoř. Ten údajně dokáže omráčit i koně. Já to zatím dokázala jen se svou rodinu (Šmarjapano, co ta naše holka zase...). Tohle mi nedělej 24 hodin do odletu zpátky do Česka. Po týdnech, kterých by bylo na někoho příliš a na někoho příliš málo, pro mě však tak akorát na to, abych rozebrala stroječek ve svý hlavě i srdci a podívala se na to, kde vrže a co už můžu vyhodit.

Tik tak tik tak. 

Zůstala bych, ve finále o nic nejde. 

Vytvořit si bubáky z práce, povinností vůči všemu kolem, vytvořit si očekávání sama od sebe a napsat si na papír, někdy během seberealizačního záchvatu kombinovaného s frustrací z nedostatečné produktivity, kde se teda jako vidím za pět let. No potěš. A každým písmenem na ten papír kladu další očekávání od sebe samotné. A stejně to dopíšu dokonce a nějakých pár minut věřím, že se to teda jako splní.                          

Na cestě bylo dobře, moc dobře. Najednou nemáš ani jednu masku, najednou máš jen soupravu nástrojů, které ti stojí za to vláčet, a ty ostatní odhazuješ jak se ti zamane. Jak moc jsi na jejich odhození připravená. A součástky, co zůstanou, jsou většinou ty krásný věci. Vidíš se krásná, vidíš se všude-zapadající a vždy si rady vědíc. No jasně, no big deal, to jsem přece já, ne?

Děkujeme, že jste využili služeb Czech airlines a přejeme Vám příjemný pobyt.

Tududumdum, konec hry, už zase nevíš a ta souprava nástrojů, ty tvoje krásný nemožný vlastnosti, tvoje přirozenost, víš, to ti tady moc nežerem a vlastně se tak trochu ztratily někde v nákladním prostoru. To si tady stejně nežereš ani ty sama. A pic pic pic, jedu jedu jedu, zpátky v něčem, v čem jsem vlastně nejsem šťastná, sakra, kde je moje hamaka a skicák, kde je mých pět švestek, proč mám tak strašně moc věcí, potřeb, pocitů v jedné vteřině, proč si chci zase něco dokázat, kde je východ z tohohle divnýho hostelu?!

Kde jsi pociťovala klid a bezpečí, kde a kdy jsi cítila, že tím, jak věci pouštíš, neplánuješ, pozoruješ a pouze respektuješ sebe sama, že tímhle malým trikem si zajistíš další krásnej den? Malý zlatý světlo, nutí tě plakat a smát se zároveň. Pomáhá ti vidět krásu i v kupě hoven, protože ve všem, co přichází a odchází vidíš najednou smysl. A moc tě to baví. 

Re a li ta. 

Malý nádvoří a další z mnoha drobných kašen, za každým rohem nějakou najdeš. Soška neznámého umělce, pomerančovníky, bílé a vyhřáté zdi domů, slyším kytaru z vedlejší ulice a televizi z přilehlých oken. Granada. Nádech, výdech. Hmm...proč jsme vynalezli spěch? Nebudu ho aplikovat, lehnu si na zem kdykoli chci, začnu si zpívat, začnu si kreslit nebo dabuju kolemjdoucí kočky a slibuju jim, že zítra donesu konzervu masa. 

Bejt sama a cítit kompletní.

Cíl?  

[takovatatamta]

Krátký postradatelný záznam 1

Pozn.: První zřejmě z více krátkých deníkových záznamů, jejichž úkolem je opravdu jen zaznamenávat a plynout si tam, kam je to táhne, aniž by z nich mělo něco vyplývat. Tak tam zas nic nehledé.

V těch osvícených chvílích, v těch vteřinách, během nichž dokážeš prozářit několik okolních metrů čtverečních a osob na nich stojících a slyšíš hlasité CVAK z toho, jak to do sebe všechno zapadne, jak jsou kolesa vesmírů veškerých namazána  a vědí, co dělat...během nich dobře vím, co je bezpodmínečná láska. Nebo vlastně láska jako taková, proč to škatulkovat, v těch chvílích není na škatulky prostor, došlo logické odůvodnění jejich existence a vlastně i logice odzvonilo, pa pa. 

Jdeš po Josefské, je celkem teplo, na rameni máš tu velkou šedou síťovku a v ní boty na běhání. Posloucháš mantry a koukáš se s očekáváním kolem, jako by ta slova, ten léčivý proud modliteb dokázal ulice kolem mrknutím změnit, jakoby to všechno mělo každou chvíli taky začít svítit, možná se to začne hroutit, ale i to bude dobře, všechno je to teď dobře... Jdeš ve slowmotionu, promyšleně, ale autenticky kolem sebe hážeš úsměvy a pohledy, blýskající se jak hladina jezera, ukazují hodně a ptají se - to přesně chceš v lidech teď, během té krátké trasy z nádraží do práce vzbuzovat - zastavení a otázku dle libosti šepotem vycházející z jejich duše. 

Kurde, nechtěla bys teho nějak moc?

Ne, chci to všechno, nechci nic.

A nějak to jde, vidíš, pán se chytil, rozzářila jsi mu obličej aspoň na těch pár kroků, co se od tebe bude vzdalovat. A chytnem i další, pojďte všichni, místa dost.

Mantra. Jak to děláš, dokážeš mě ukolébat do kolébavého pohybu i v městských ulicích, v tramvaji, v obchodě se zdravou výživou... Pouštím si Tě a mám chuť to všechno kolem pomazlit a všechno to jde, to všechno dělá víra, já to věděla, že na tom něco bude, plní mě to hlavy až k patě a nic víc nepotřebuju, já ani vy, no tak, lidi, pojďte...

CVAK. Kolečka vypadnou z rytmu, už to zase tak nějak bolí, už tomu všemu zase moc nerozumím a oči se zakalily rozvýřeým blátem ze dna. Otázky jsou tu stále, ale už se vztahují na úplně jiné věci, povrchové, existenční – které jsem, mimochodem, začala řadit do šanonu s nápisem Pozor, hrozí ztráta času. Nevím, jestli jsou úplně zbytečné, jako ty existenční, občas trocha nihilismu a hledáním jádra pudla tam, kde už žádná jádra nezůstala a pokud ano, ptáci je snědli, voli je vypili a kde jsou ty lesy, na prach shořely a kde je ta voda... Tu už jsem asi všechnu vyplakala a tak se usmívám a to tak bolí, že se si musím už i u jógy nechávat pootevřenou pusu, abych neměla permanentně zatnutou čelist. Je to vtipný, vypadám udiveně i v pozici psa hlavou dolů, ale aspoň si ta má zbytečně tvrdá lebka odpočine od vyvíjeného tlaku a tisku. Tedy stisku.

Takže neusmívat se jen tak, to jsem si konečně zakázala. Ale ne, že bych se mračila. Jedu na neutral.

Mantra mi dává smysl jen v krátkou chvíli a v určitou denní dobu, pak se z ní velice brzy stane jen rytmus, slova a souhra nástrojů.

Nástroj. Zvláštní slovo.

A pak se zase zvolna rozkolébáš v rytmu, možná za chvíli, možná za týden, na smysl se nedá a nemá tlačit nebo se změní na mysl a to není jak přeměňovat uhlí v diamant, to je naprosto zpětný proces. Bude to kdekoli, třeba když ses dívala na tu rybu v čajovně Probuzený slon, to bylo super. Ta ryba a tak vůbec.

Víš, kdy je mi nejlépe?

Jo, tak to já taky nevim. To se nedá jen tak zachytit. Ale aspoň vím, kdy je mi zle a čím to přichází.

Jai Ganesh, Jai Ganesh, Jai Ganesh Deva                                                      Mata Jaki Parvati, Pita Mahadeva

Práce, hodně si stěžujeme na práci a i když si přímo nestěžujeme, něco v nás mrčí, vrní jako káča i bez Divokýho Billa, ani ten by ji nechytil, protože je Čech a my to tak nějak děláme, s tím stěžováním, ne? Nebo taky ne, mně tyhle stereotypní kategorizace nikdy nešly, vlastně to jen píšu, abych se spojila s širším okolím čtenářů a to alespoň na nějaké z linek, protože bez linek by se v tom mým čtverečkovaným papíře mohl člověk rychle zamotat jak v pavučině.

Hare Raama Raama Raama, Seetaa Raama Raama Raama...však ono se to zase vrátí.

Foto: Radek Trlica, Gloucester 2018

[takovatatamta]

Dnes jinak

V uplynulých dnech jsme v práci řešili mezinárodní projekt zaměřující se na well-being, spokojenost, dobré bytí, prostě na to, aby si člověk hleděl toho, že si hledí sebe a okolí. Pod slovem well-being se mi vždy vybaví distinguovaný úsměv skrývající tajemství spokojenosti. A často pouze skrývající. Ututlávající.

Vtipné a smutné na tom je, že během posledního týdne, kdy jsme projekt začali plánovat, vidím, jak se lidem kolem mne třesou základy. Základy, které, jak jsem si vždy myslela, spojuje zejména spokojenost z bytí samotného, a opravte mne, zda se mýlím, ale já se stejně opravit nenechám. Mám kolem sebe náhle tolik ukázek toho, jak vznešená definice slova well-being nemá vypadat. Neříkám, že se mi dramaticky hroutí kolegové a blízké osoby v životě. Netvrdím ani, že se hroutím já. I když na každém šprochu pravdy trochu a čas, který získal, chudák, přízvisko neúprosný, nám konstantně šlape na paty a vůbec už včera bylo pozdě a zapište to do google kalendáře a vyplňte už, šmarjapano, ten dotazník k šablonám a vůbec, máme spoustu možností na sebevzdělání a získání více peněz, tak jedem jedem, ať je nám lépe!

A malý ptáček zvedl hlavu, zatřepal křidélky a jemně hvízdnul: Ale mě už je dobře teď...to je špatně?

Orel tuhle odpověď nečekal, cvaknul mocným zobákem a plně se nadechl se do hrudníku, aby jeho obsah viditelně zvětšil, což vytvořilo nad ptáčkem zlověstný stín.

Ano, je to špatně! Takhle to nikam nedotáhneš. Musíš se vzdělávat, posouvat a neustále se vytlačovat z pohodlí svého hnízda. Jedině nepohodlím se mnoho naučíš, to mi věř, chlapče!

Orel nebyl nejmladší ani nejstarší a rozhodně by sám o sobě neřekl ani to, že je ve středním věku, protože to by mu se mu ptactvo mohlo pošklebovat tím, že trpí krizí středního věku. Orel byl, jak sám rád tvrdil, v období růstu a největší produktivity. A nehodlal to zastavit. Na vše říkal ano, nebál se létat z koruny na korunu, byť riskoval, že strom bude seschlý. Tak větev praskne, no a co, vždy to přinese novou situaci a náhled na nová řešení. Hlavně neusnout na vavřínech, ne ne ne!

Malý ptáček trochu zmateně zamrkal a zahleděl se na stín, který jej objal a skrýval jej před vlídnými paprsky slunce.  

Ale co když, začal opatrně, se potom nedokážu zastavit? Co když budu chtít stále víc a víc?

Orel se zasmál: Ty hlupáku, jistě, že se pak nedokážeš zastavit, protože nechceš! Víš, jak je to nádherný pocit? Nemít komfortní zónu, mít neuhasitelnou žízeň po novém a dokázat všem a hlavně sobě, že TO dokážeš, ať je to cokoli? Být flexibilní v každé situaci, ulovit myš i se zavřenýma očima, narazit do skály a rychle se zase otřepat a letět dál... Ano, i pády k tomu patří, to nepopírám, ale jde o to, že se zvedneš! Ptáčku, čeho se stále tak bojíš, život ti otevírá náruč, tak už to přijmi!

Ptáček se rozhlédl. Za hranicí surového orlího hnízda se tyčily pískovcové útvary skal, jejichž bílé vrcholky v povzdálí už jen opatrně vykukovaly zpoza temných borovic.

Borovice měl ptáček ve velké oblibě. Ne kvůli výšce, ne kvůli majestátnosti ba ani kvůli jejich vůni.

Měl je rád pro jejich kůru.

Měla mnoho barev a mnoho vrstev, dala se lehce sloupnout a čím více jste odlupovali, tím jemnější a tenčí kůru jste mohli nalézt. Sám to nedokázal a neměl k tomu ani důvod, takhle zasahovat do stromů, ale často zahlédl veverky, jak zběsilostí svého konání a přeskakováním ze stromu na strom odlamují kusy kůry a odhalují tak slabost borovic.

Nebo borovice samy svou slabost odhalují tím, jak se dohodly s Vesmírem o způsobu růstu jejich kůry? Často měl takové úvahy a ztrácel se v ních i sám v sobě. Hleděl přitom před sebe a neviděl nic, ptal se na otázky a nevyžadoval odpověď, protože tušil, že přijde sama. I kdyby přišla ihned, nevěřil by jí. A kdyby byla řečena hlasem někoho druhého, nevnímal by ji jako odpověď na svoji otázku.

Orel si všimnul ptáčkova nepřítomného výrazu a to ho rozčílilo, neměl rád, když takhle zmizel sám v sobě. Měl přitom takový samolibý úsměv a přimhouřené oči a Orlovi pak připadalo, že se mu tiše vysmívá. Mocnými drápy proto zaťal do spletence větví a bahna pod ssebou, rozepjal křídla a hnízdem úmyslně zatřášl. Udělalo mu dobře, když ptáček zpozorněl, vykulil oči a snažil se chytit balanc.

Slyšíš co ti říkám? Čeho se pořád tak bojíš? Uč se pozorně, zahálkou nikdy na nic nepřijdeš, příjmej výzvy života! Příležitosti jsou všude, slyšíš, všude, tak je přijmi všechny!

A jelikož už mu bylo trochu trapně ze svého řečnění a sám si začal připadat zahálející, využil toho, že má křídla již rozepjatá a vylétl z hnízda. Nevěděl sám kam letí, ale určitě někam, kde to ještě nezná, kde je to jiné, divné, něco nového nabízející. Tento cíl-necíl měl Orel nejradši. Musel však kvůli tomu často měnit své hnízdo, prostor kolem ho velice brzy začal nudit, míval pocit, že již vyčerpal všech možností, které mu nabídl. Tak ukaž, světe, co tu pro mě máš dál!

Ptáček měl stále ještě zrychlený srdeční tep. Nelétal už skoro dva týdny, od doby, kdy jej Orel našel a přivedl k sobě do hnízda. Chvíli hleděl za Orlem a cítil se být rozčilený, protože tyto věty slyšel mnohokrát. Měl pocit, že je nedostačující. Rozpjal levé křídlo a prohlédl si ranku. Již zarostla drobným peřím. Rozhodl se párkrát projít po obvodu hnízda a mával přitom křídly, jako když se dítě učí plavat na souši. Bylo to komické na pohled, ale pro ptáčka po chvilce uspokojivé. Při asi pátém kolečku mu v hlavě opět zazněl Orlův hlas a přinutil ho zastavit v polovině pohybu:

Čeho se stále tak bojíš, život ti otevírá náruč, tak už to přijmi!

Nakrčil čelo. Nezdálo se mu, že nepřijímá dary života a už vůbec se mu nezdálo, že se bojí. 

Vždyť právě teď přijímá lekci, vlastně neustále k němu samy přicházejí a to, že je nevyhledává, nikdy nebral jako něco negativního. 

Až tento extrémně aktivní a produktivní dravec, kterého mu osud zavál do cesty, mu dal do hlavy pocit nedostatečnosti.

Tím, jak se často zadumával, měl však naopak pocit, že dokáže vidět mnoho lekcí zpětně, ty, které prožíval a procházek, aniž by si to uvědomoval v danou chvíli.

Vylezl na okraj hnízda, vítr mu čechral jemné peří a slunce se na obzoru už už loučilo. Hnízdo bylo vskutku surové, plné děr a vlekých klacků, ale uplynulé dny mu posloužilo jako bezpečný domov. Opět zamyšleně přimhouřil oči a to, co se mu v tu chvíli dělo v hlavě, jaké otázky si v ní kladl a na jaké zpětné lekce přicházel či zda v ní vůbec něco mohl mít, mi není dáno, abych s vámi sdílela. Vy by jste tomu, a omlouvám se, pokud se někoho dotknu, ale není to nic osobního, vy by jste tomu stejně tady a teď nerozuměli.

To byla ptáčkova chvíle na uvědomění, ne ta vaše.

Orel se vrátil za svítání do prázdného hnízda. Chvíli hledal mezi klacky, byl unaven nočním hledáním nových lekcí a také lovem, který nebyl dvakrát úspěšný, jelikož ho neukončený rozhovor s ptáčkem rozhodil a on se nemohl soustředit. V duchu mu za to nadával, ale rozhodl se nevrátit dříve, než s prvními paprsky slunce, aby si ptáček prožil samotu a byl rád, že se mu vrátil jeho učitel.

Ale žák tu nebyl.

Orlova hruď se rychle zvedala a klesala a nebylo to rychlým letem. Mrkal a nerozuměl. Bezcílně hrabal do hroudy hlíny pod sebou, až se téměř prohrabal na dno hnízda. Byl jako malé ztracené dítě. Samotného ho toto uvědomění prudce rozčílilo a opět rozepjal křídla, rozhodl se nadobro odletět z již tak dost ubohého hnízda a najít si nové, lepší místo, nové a lepší lekce, nové a lepší kořisti, nové a lepší...malé ptáčky?

Ztuhnul s polo-zdviženými křídly a doširoka otevřel zamračené oči. Zmrznul na pár nekonečných vteřin, během nichž mu křídla začala pomalu klesat. Díval se na neurčité místo a s neurčitým zabarvením v pohledu. Vlastně to bylo naprosto uvolněné, neutrální, paralyzující. Měl stejný pohled, jaký jej rozčiloval u malého ptáčka. A v tu chvíli to k němu samo přišlo. Přišlo ...to...samo.

Ráno jsem snědla přezrálé mango, zavřela notebook, abych už nepracovala, a rozhodla se udělat něco jinak. A už jen v tom rozhodnutí jsem se zachovala stejně. Očekávala jsem sama od sebe, že svůj (konečně) volný den naplno využiji spontánním a radostným jednáním, tam si dám kávu, tam někoho potkám, vyrobím to a to a půjdu si zaběhat a všechno to bude jinak.

Už jen tímto jsem se ale tak vysílila, že jsem vycházela z domu celá zmatená, kam to vlastně jdu a co to vlastně chci a co vůbec ve skutečnosti potřebuju. Protože v posteli mi bylo dobře a nic jsem k tomu nepotřebovala. Ale proválej volnej den, žejo.

Naproti kavárny Era je knihkupectví. Malé, staré, dokonalé. Paní majitelka ztracena mezi haldami krabic z Uloženky a nezařazenými knihami. Usmívá se a hodně mrká. Tak si vyzvednu balík a koupím tátovi knihu, což...

Strávila jsem tam snad hodinu a půl, dotýkala se knih, psala jsi jména spisovatelů, které mezi řečí zmiňovala a povídala si s ní o jednoduchosti v životě. Nechce moc a dobře si uvědomuje, že už tak toho dokázala hodně. Dělá malé věci pro okolní komunitu a ty větší sama pro sebe, ale ty větší vidí jen ona. Každý má jinou definici toho, co je velké, co je extrémní, co už je moc a co málo. V našem rozhovoru se střídaly chvíle ticha, během nichž jsme se zamýšlely nad otázkami, co nám přišly na jazyk, chvíle smíchu, tlachání o nakladatelích a dětské literatuře... Ale v podstatě není podstatné, o čem jsme se bavily. 

Dala mi skoro dvě hodiny prožité jinak. 

A přišlo to samo.

[takovatatamta]

Část druhá.

Nacházím v samotě absolutní něhu a pocit přijetí.

Nacházím v samotě drobky na matraci a připálené fazole, protože vždy zapomínám, když vařím.

Nacházím v samotě touhu pečovat a tak ji aplikuji na sebe, protože v samotě nacházím i touhu být opečovávána.

Upozornění: Následující řádky jsou pouze subjektivním pohledem na věc a mohou způsobit silné antipatie s autorkou textu. V takovém případě se s nimi poperte sami, vznikly z určitého důvodu, které vám mohou něco říct o vás samotných. 

Duchovní prozření se dělí na několik částí. V part one se naučíte tomu, že je vše v naprostém pořádku, můžete to nechat plynou, nacítit se na to a samospád už vás někam doveze na voru vyrobeném z odevzdanosti a balsového dřeva. Na tváři úsměv, který si lidé často pletou s projevem samolibosti, ale to je jejich problém. Máte schopnost zářit a zdánlivě rozzářit i všechny kolem. Tato část je nádherná, povzbudivá a nezbytná. Part one však obnáší i potýkání se s následujícími faktory: Faktor lidský zpodobněn jednou či více osobami, které se kolem vás začnou o něco více pohybovat a vy se po setkání s nimi cítíte zprvu mírně a posléze o něco více vyčerpaní. Přišli si pro trochu many, žízniví kolibříci sosající taky trochu toho bezedného světla, na které se vám podařilo napojit, a je to fascinuje.

Ať si dají, říkáš si, když jim to opravdu něco dává...hm...vlastně je to příjemný, co to je, co mi to šimrá ego...Nápad! Budu rádce!

Nyní se podívejme na možnost, kdy se tím rádcem stanete, odjedete třeba do Indie a to pro potvrzení, že to skutečně to, co vás volá, nebo zůstanete v Brně, ono to vyjde dost nastejno, pokud za horizontem hledáte místo čistého požitku z nových kultur a neplánovaných lekcí spíše absolutní prozření (tož ale projít si tím musíme...teda...chceme).

Možné nevýhody jsou ztráta objektivity, opakované se zúčastňování ceremonií za účelem vyčištění věcí minulých i přítomných, od neschopnosti se čestně rozejít s už ne tolik milovanou osobou po vyčištění bláta na teniskách. Dále tu máme vznik neschopnosti uzemnit se bez určitých druhů substancí, foukačku s rapé máte vždy v kapse, mapacho je v lednici naloženo vedle kyselých okurek a z osobní zkušenosti mohu doporučit – pokud si doma vyrábíte DMT, držte jej při fázi krystalizace dál od potravin v mrazáku. Fakt.                                                  Další možností po setkání s žíznivými kolibříky je vyčerpání, vy ty rady klidně dáte, bezelstně a od srdce ale oni co? Oni zase neposlechli a letí radši po větru, než aby se postavili sami za sebe a čelili poryvům, které je mohou naučit stát sami za sebou.

A tak přichází pocity sečtělosti s větou Já to věděla a klidný úsměv. Ale...

Doporučuji se v první fázi neseknout příliš nadlouho, balzové dřevo se na vor nehodí, abyssum abyssum invocat a vylézt z téhle hlubinné výše může stát více sil, než momentálně dokážete vydat. Každý v téhle fázi však setrvá tak dlouho, jak potřebuje. 

Fáze druhá onoho Spiritual awakening není zdaleka tak líbivá, jako fáze první během jejího začátku. Přestanete věřit, částečně i důvěřovat těm, s nimiž jste si předtím to mapacho dávali s největší radostí, ale náhle jako by jste byli oba na jiné části ostrova. Při komunikaci vaše slova odnáší vítr a i k vám se z druhé strany dostávají jen úryvky vět či citátů, z nichž pochopíte, že ona osoba chrlí rady, které ve skutečnosti směřuje sama k sobě. Jen to ještě nevidí.

Honíme se za něčím, čemu věříme, že je pro nás dobré a zůstaneme k tomu připoutáni. Simone Weil

Jak to, že mi to teď nefunguje? Jak to,že nejsem tak napojená? To mrzí, to bolí...

Ale jsi.

Co dělám špatně, předtím jsem ty věci takhle neřešila.

No, možná si za ně taky odmítala nést odpovědnost a chvíli jsi byla dost pokrytecká, co si budem.

Já fakt nevím, co dělat, veškeré duchovno se mi nějak vytratilo a vykouřit si pokoj šalvějí mi poslední dobou přináší spíš nutkání otevřít okno...

Pouštíš do svého světa i ostatní úhly pohledu, čerstvý vzduch, všechny možnosti, ne jen ty, které ti v danou chvíly dělaly dobře...

Já nevím...

Ale víš.

Počkat, ticho... Co to tu mluví, co je to za hlas?

No to je dost, že sis mě všimla...

Část druhá.

Uděláme si teď malou zkoušku. Postavte se před zrcadlo a pokud na tom nejste momentálně opravdu dobře (čerstvě zamilovaní, euforičtí z okolního dění, narození dítěte apod.), pokud poslední dobou vidíte spíše stupně šedi nebo se vám při neautentickém úsměvu stáhne hrudník, pokud si nechcete stěžovat, protože to přece ničemu nepomůže, ale přitom tak trochu vlastně chcete, byť je to na úplnou blbost... Podívejte se sobě do očí a řekněte si:                             No, tohle je fakt na hovno... V týhle situaci jsem fakt bejt nechtěla (v tomto momentu poprosím naučeně neodpovídat větou Vše je tak, jak má být...), Tohle všechno mě momentálně dost sere a je mi to nepohodlný...Tož co mě TOHLE má naučit, to fakt nevim... apod., uvádím jen příklady, který mi fungují a opět se odkazuji na subjektivitu celého článku. 

Pak to zkonkretizujte, od kamarádské zrady po investici vašeho cenného času třeba do pečení chleba z fakt drahý bio mouky, kterej ve finále ztvrdnul, protože jste single a holt ho nesníte. Klidně si s tím sedněte, přiznejte si to, co jste předtím skrývali.

Páni, kde se tu vzala ta samota, ta tu byla i předtím? Všechno tu bylo už předtím.

A přiznejte si, že už holt nemáte tu flow, co jste mívali.

Dobrá zpráva je, že teď máte flow úplně jinou, stavěnou na pevnějších základech a hlavně – balanc. Prokládat meditace a pití zeleného ječmene naprosto blbým seriálem a popcornem je pouze banální příklad, najdete si určitě něco lepšího. V malých krocích.

Teď mi na jazyk přišlo slovo něha.

To se tak občas stane, že si před sebe naprosto upřímně vyskládáte to, co vás momentálně tíží, trápí, sere a zdržuje, chvíli si s tím posedíte, promluvíme a pak se váš hrudník zalije horkostí jako při doušku čaje. Láska. Takhle ji vnímám já.

A najednou je v tý upřímnosti, v tom přiznání si, že tě tvoje momentální situace vážně neba, v tom podívání se zpříma do očí sobě bez kapky externích vlivů či výše zmíněných substancí, v tom všem a mnoha dalších nejednoduchých fází sebe-upřímnosti je absolutní zen.

Jedna mnou velmi milovaná osoba mi včera řekla: 

Tvůj aktuální proces může být fakt těžkej, já vím, ale je nezbytnej a ve finále je to jen takhle malý zrníčko písku v porovnání s tím, co ještě zažiješ.

Starejte se hezky o svý pískoviště.

Prosím.

[takovatatamta]

Sama v tom všem

Smysl už mi dává jenom, když si někde lehnu na trávu, hlínu nebo kmen stromu, a dívám se nehnutě vzhůru. Jak se křižují černý obrysy větví stromů, jak jsou oblaka krásný, aniž by o tom věděly, jak to všechno kolem šlape jak hodinky a dává to smysl jen tak, samo pro sebe. Nemá to touhu po obdivu, ohodnocení, poplácání po zádech. 

A mezi tím vším jsem já a trochu blbě se usmívám, ale je mi to jedno, jak moc blbě při tom vypadám. Protože teď a tady jsem se ho aspoň na chvíli dotkla, toho smyslu.

Sama jsem ho ztratila a snažím se dopátrat, kdy se to stalo. Apatie plynoucí ze stereotypu mých dnů se objevila vcelku nedávno...nebo počkat...možná už to trvá měsíce? Já nevím. Já už nevím.

Stereotyp je něco, bez čeho neumím momentálně fungovat a zároveň z něj šílím a občas mlátím pěstmi o zeď, abych ho alespoň touto nečekanou aktivitou nějak narušila.

Na, tady máš týýý...stereotype! 

No, ale pak si připadám ještě o něco víc jako magor.

Ráno vstanu, vedu vnitřní boj, jestli se donutím do jógy a bude mě to dneska třeba i bavit, nebo budu ještě chvilku ležet a předstírat, že ještě ne, ještě jsem nevstala a tím pádem nemusím dělat ten...no...život. Dneska nehraju, dneska to odpískáme a já se radši ztratím v knížkách nebo filmovým maratonu Pána Prstenů, což?

...tady slečna si asi nevšimla, že tohle jí nikdy moc nepomohlo. A už vůbec ne s tím, zařadit se mezi tamty venku, ty, kteří nad každým přiblblým krokem nemusí meditovat deset minut, než ho udělaj.

Půjdu tam? No jo, ale co když mě to tam chytne, ten záchvat marnosti, a já přestanu slyšet a budu zase jen vnímat, jak se lidem otvíraj pusy v nenucený konverzaci, do který se já teda musim dost nutit, páč jsem zapomněla, jak se věci dělaj přirozeně, že se ti jako chce, a tak je prostě děláš.                             Co když mě zase všechno rozbolí, to se mi stává tak často, tělo nechce tuhle pitomou hru hrát už dávno a sem tam mi naloží i horečku navíc nebo pištění v uších, ze kterýho by člověk zešílel.                                                                Teda...ne, že bych to už dávno neudělala. Je asi určitá stupnice šílenství, na níž úspěšně kmitám ve střídavých frekvencích už nějakej ten pátek. Zatím jsem však nepřesáhla úroveň snesitelnosti pro mé okolí.

Dlouho jsem nebyla na terapii a tak v ni opět ztrácím důvěru. To se mi stává. Sejde z očí, sejde z mysli. A na mysl pak přijdou jiný věci, když je tam ta proluka, ten volnej, nestřeženej prostor.

Hele, nechtěla by ses radši zabít? Neměla bys to udělat? Třeba si tím konečně pomůžeš. Stejně nevěříš, že tohle je skutečně realita. Smrtí jen přerušíš tu simulaci života a probudíš se. Proč si myslíš, že už tak dlouho trpíš? Protože přesluhuješ holka, nepochopilas to, měla ses zabít už nějakou tu dobu zpátky.

Moment, ale co ty lidi kolem, to jako neexistujou? To mi netvrď, to mám tu simulaci tak dokonalou, že dokáže vytvořit i emoční a energický propojení, že se mi zdá, že jsem pro ostatní fakt důležitá a dávám jim smysl? A ve „skutečnosti“ to je jen...trik? Dobře vyrendrovaná umělá realita se vším všudy, i s vesmírnou energií?

Jojo, tos nevěděla?

Občas si čtu o ostatních, co maj hraniční poruchu osobnosti. 

Knihy, články, nebo se spojím s profesionály, zabývajícími se trochu jiným přístupem k léčbě psychických onemocnění. Je to fajn, pomáhá to, ale ne na dlouho.

Je to jako když běžíš v opravdu dusným dni fakt hlubokým, vlhkým lesem. Těžce se dýchá a po 8mi kiláscích už se na to chceš vysrat a jít domů. Stejně radši běháš v chladu, to aspoň čistí hlavu. v takovýchto podmínkách se leda tak strháš. A tak běžíš tim nesnesitelným vedrem, mžitky před očima, funíš jak stádo krav a pak se zastavíš. Někde v chladu, pod skálou, kde je to fajn a to místo má chlácholivý účinky. A tenhle oddech a to místo že přesvědčí, abys běžela dál, protože sama víš, že až to doběhneš, budeš fakt ráda, že ses na to nevysrala a dala to. No tak jó, řekneš  tomu místu pod skalou, tak já to ještě nevzdám. A první minuty po tom čerstvým vyběhnutí jsou fajn.

Ale pak už je to zas to funící stádo krav a vzduch je pořád stejně těžkej a po svěžesti není ani stopa.

Tak to mám s terapií a vylíváním si srdíčka. Pomůže to, odpustit ten hnus, co se hromadí ve výlevce, a pak se hrdinně vracíš domů a opakuješ si: Jo, já vím, že tohle dám a bude to jednou dobrý! Je to jen transformace, složitý zkouškový období, kdo to v životě nemá! A vůbec, jsou i horší věci!

Jaký horší? Chtít se zabít není dost? Vidět svět už jen přes strach, že za hodinu se můžeš zhroutit, že  absolutně netušíš, jestli dneska zvládneš dojet do práce a už vůbec nevíš, jestli tam nezačneš hystericky brečet a mlátit pěstičkama do zdí (Pusťte mě ven, tahle simulace už mě nebaví, kurvadrát!)? Já ti nevim, kámo, jestli to může být ještě horší, tak už mi ten smysl všeho absolutně uniká.

Někdy (ok, dvakrát za den) se sebe ptám, jestli to mají nebo měli ostatní hraničáři taky tak těžký, třeba ze začátku, kdy jim byla diagnóza vyjevena a oni si podle ní postupně museli zařídit život.

Zvolnění v práci, invalidní důchod, odjet do lesa a žít si svoji realitu neprotínající se s realitama ostatních... Do prdele práce, takovejhle dáreček si sudičky stojící rozespale nad mou kolíbkou mohly klidně odpustit, jestli tomu mám fakt přizpůsobit celej život.

Ale jinak to nejde, nemůžu dělat, že se nic neděje, že jsem jen hraničář. Toho si nevšímejte, já se občas zhroutím a pak se zas poskládám, nenechte se rušit. Na druhou stranu nechci kudy chodím vytrubovat:                                                      Pozór, prochází dívka s extrémně křehkou a narušenou psychikou, omezte prudké pohyby a diskuze o ambiciózních a talentovaných lidech, co žijí svůj sen! Podobné konverzace by mohly způsobit těžký otřes s následovnými pocity viny a tzv. pocity typu Jsemjehovnovtrávě.

Někdy si představuju, jaký to bude, až mi bude líp 

a já budu schopná mít práci na plnej úvazek, cestovat, tvořit a bavit se s lidma, aniž bych utíkala do vlastní mysli v níž se následovně ptala neexistující vyšší moci Hele a tohle je skutečný? Ona třeba teď řekla, že mě má ráda a on zase, že si mě váží – fakt to tak myslej? A mám jim jako taky teď říct nějakej kompliment?

Ano, tohle a mnoho podobných otázek tam opravdu mám. Někdy si už dopředu mumlám, jak asi budu reagovat při určité konverzaci, byť jen zdvořilostní, a co by se asi tak hodilo. Hýbu rty a mumlám si mnoho takových imaginárních rozhovorů, když jdu ulicí. Je to nácvik na něco, co stejně ve finále dopadne jinak. Často k setkání ani nedojde, protože prostě zkolabuju. To se mě taky ještě furt stává. Prostě vstanu a vím, že dnes mám jít tam a tam, vidět se s tím a tím a tak bych se teda měla asi jako těšit. Tak to zkusím, těšit se, ale zároveň se děsím, že opustím v následující hodině bezpečný prostor mého pokoje a zavedený řád-neřád, totiž vycházka, jídlo, četba či film, trochu popracovat nebo tvořit a spát. A najednou bych měla polovinu těch bodů vynechat, jet do města a vidět se s lidmi, povídat si, smát se... Už jen ta představa mě často tak vyděsí a vyčerpá, že se mi spustí horečka, bolest kloubů nebo přemáhající únava. A tak sesmolím omluvnou SMS, za kterou se fakt stydím, a jdu spát. Ve dvě odpoledne. Třeba.

Tohle a mnoho dalších situací mě oddálilo od holky, kterou jsem bývala. 

A mě to moc mrzí, ale mrzením nic nezměním. Ostatně předstíraným hrdinstvím taky ne, takže se přiznávám, že to chci několikrát do týdne vzdát a nechat se hospitalizovat. A přiznávám se, že když si tohle uvědomím, pláču. V Bohunicich je to fajn, což vo to. Ale já bych si tak moc přála bejt normální a s normálníma lidma, že je těžký si představit omezenej výběh, omezenou škálu aktivit i osobností, což by se mi minimálně na pár týdnů stalo normou. A zase by mě to hodilo do jinýho světa, opolstrovanýho, abych si nic neudělala.

Ale když si nic neudělám, teda, když to nebudu bolestně prožívat až do dna...neobejdu tím léčebnej proces? Neměl se mnou někdo v plánu, abych trpěla, než se to...zlepší?

A do té doby budu do neviditelných stěn této dokonalé simulace vyťukávat zašifrované zprávy a volání o pomoc. Třeba někdo přijde, vezme za páku a jedním prudkým tahem to všechno vypne.

Třeba ten někdo budu já.

[takovatatamta]

Houby a lahváče

Rána většinou rozhodnou o celém dni. Rána mi většinou předestřou, zda budu v následujících hodinách schopna komunikovat s lidmi, normálně jíst, chodit, pracovat a vidět v těchto věcech vůbec nějaký smysl. Někdy mi napoví už samotné tělo, bolest, která se rozprostírá tak nějak všude a už mi půl roku vcelku leze na  mozek, dokáže opravu změnit uvažování i sebesilnějšího člověka. Už se nedivím otráveným tvářím starců s chronickými bolestmi zad, už plně chápu, jaké to musí být, stárnout a nevědět, zda budete schopni druhého dne i po sebelehčí procházce vstát.

Fyzická neschopnost mi hodně vzala, ale musím uznat, že má něco do sebe.

Vše se zpomaluje.

A byť myšlenky stále hýří rychlostí světla a často mě už během prvních dvou hodin, co vstanu, uvrhnout zpět do postele, jelikož jsem vyčerpaná z na plné obrátky jedoucího mozku, zdá se mi, že ve své momentální statičnosti dokážu lépe zachytávat vzorce, v nichž se opakují. Podněty, které tu a onu myšlenku přivolají. Mnohé z nich byly v podstatě stresovou reakcí. Mnohé z nich jsou staré a zaprášené křivdy otevírající se na heslo. A většinu z nich má na starosti ego, co si budem...

Ale rozklíčovat, co je co, kdy to přichází, kdy mě to blokuje a oddaluje od dělání čehokoli, to trvá.

A tak jsem se musela zbláznit, abych zmoudřela.

Zažit padesát pádů místo jednoho, aby mi došlo, že tudy cesta nevede. Stavy marnosti tak silné, že si chce člověk rozrazit hlavu o zeď. Zdánlivě bezdůvodné návaly pláče trvající hodiny...dny, až oči bolí a pleť rudne od tolika soli. Apatické stavy, kdy ani nevíte, jestli si chcete ty ponožky navléct nebo ne, jestli je vám zima nebo ne a tak se musíte ptát lidí kolem, jaké je vlastně počasí, jak bych se vlastně měla cítit? Protože sami to necítíte.

Naprostá nekontrolovatelnost emocí a těla, které bolí tak silně, že i vcelku psychicky zvládnutelný den přemění na martyrium. Tak nic, jdu do postele, zaspím to a zítra to zkusím zase.

Náhle můj život působí jako průřez časem a místy. Přijde mi, že nejsem, že se pouze ocitám.

Ocitám se zpět v Česku, ocitám se v brněnském podchodu, ocitám se pod Mikulovským zámkem na dece a pláču, ocitám se s tátou v restauraci, ocitám se na pískovcových skalách, na festivalu mimů, ocitám se v kavárnách, které jsem vždy milovala, na místech, která skýtala útěchu nebo alespoň příjemnou nostalgii…Ale nějak to nefunguje.                                                                    Haló, jste si jisti, že máme dostatečně silné připojení? Já vás tady nějak nechytám…?

Štípni mě, jestli spím, ale i ten štípanec budu považovat za součást snu trvajícího už měsíce.

Město mě po návratu do Česka semlelo, je právě na takové urychlené výskyty jako dělané. Chvíli tam chvíli tady, s jedním pak zase s druhým. A je to definováno jako normální. Jenže já potřebuju chvíli sedět, než se rozmyslím, jestli chci vůbec stát. Ale nutím se do toho rytmu opět vrátit, nutím se běžet, i když se sotva vleču.

A pak spadnu. Zase.

Takže se ocitám na psychiatrii a hned poté u přátel na statku v malé vesnici, kde není ani samoobsluha. Sedím s notebookem na klíně před stavením, v dáli nekonečné lesy a zapadající slunce, sousedi mě znají jen jako tu novou divnou, co ráno cvičí jógu pod lípami. Jsou milí, zdraví mě, když jdou kolem a navazují rozhovory o ničem, které mě vlastně těší. 

A v mém reálném nebo možná už bývalém životě, prostě v tom, do něhož jsem si myslela, že opět vkročím v plné své kráse mezitím odmítám nabídky na práci, odmítám pozvání na akce, odmítám setkání a tréningové kurzy… Místo všeho toho tu poslouchám dialog dvou chlápků sedící s večerním lahváčem před domem, baví se o počasí a tak nějak o všem. To je teď můj kavárenský život, to jsou moje kulturní akce a koncerty, to je moje městské hýření.

Vařím polévky, čtu a občas kreslím nebo tvořím z hlíny, když mám sílu. Když je dobrý den.

A když ne, tak to prostě akceptuju.

Velmi těžce a s dětinským odmítáním jsem akceptovala to, že nejsem schopna nastoupit do práce, protože nevím, kdy přijde další fyzický kolaps. Jestli teď nebo za půl dne. Akceptovala jsem, že dokud se nedám dohromady, budu žít se svých úspor bez jakékoli blízké vyhlídky na výdělek. Odříznuta v oné vesničce bez samoobsluhy. Přijala jsem i to, že jsem ještě nedávno běhala dvanáct kilometrů přes lesní kopce, cvičila jógu dvakrát denně, pracovala jak šroubek a měla pod kontrolou nutriční hodnoty všeho, co sním...a teď jsem ráda i za těch deset minut ranní jógy, někdy ani to ne. Někdy prostě vstanu jen, když musím na záchod.

Dělá to ze mě neschopnou osobu? Dělá to ze mě méně spolehlivou, pracovitou, důvěryhodnou, společensky způsobilou a mentálně zdravou bytost? Dělá to ze mě někoho, na něhož by jste se dívali skrze prsty?

Nemyslím si. Je to jen doposud nejtěžší fáze mého života, ale není to definice mě samotné. 

Mě definuje jen to, jak se k tomu postavím.

A tak se stavím čelem a přijímám to a, byť to zní šíleně, děkuju za to, protože takováto situace se nestane jen tak každému. Panečku, jaké privilegium. Ano, uvědomuji si tenkost toho ledu a urgentnost mé situace. Musím ji řešit, jinak se z té díry nevyhrabu. 

Takže hrabu jako liška, malá nora ve velkém lese, přesto tam však je. 

Přes líbivá a pozitivní slova na závěr jsem si dobře vědoma toho, že zítřejší ráno nemusím ani v jednom z nich vidět sebemenší smysl a váhu. Bolest mi nemusí dovolit vůbec vstát a dojít si k lékaři a budu si nadávat za větu, že děkuju za to, co se mi děje. Ale teď to tak není.

Sousedi stále ještě popíjí lahváče, slunce už zapadlo, někdo poblíž chová papoušky a tak mi tu dokreslují celé to zátiší svým chórem a děti se projíždí na kole kolem rybníka.

A já si místo slibné pracovní kariéry půjdu vytvořit smaženici z těch hub, co jsme dnes našli v lese pod skalami.

Analogová fotka od Radka Trlici: https://www.facebook.com/xradektrlicax/

Londýnské metro, červen 2018

[takovatatamta]

Kolik pater má dno?

Ležím a dívám se do stropu. Pozoruji jemné nuance odstínů šedobílé, mapuji všechny rohy a stíny, které skýtaíj, což mě z nejasného důvodu uklidňuje. Klouby nepřestávají bolet a jakmile se rozhodnu něco dělat, musím po chvíli přestat a zase si lehnout. Jsem nesoustředěná, jsem konstantně unavená, jsem taková...nijaká. Takže jsem musela se vším přestat. Kresba, ukulele, sport, čtení, hulahoop, ranní meditace, studium, zpěv…Dokonce i vtipy mě přešly.

 Vše, o čem jsem si myslela, že jsem JÁ. Že mě to tvoří. Chybička se vloudila a náhle mě vyčerpává i pouhá četba.

A tak dělám rozbor odstínů šedé na stropě svého pokoje. Protože tělo se zlobí a mysl je vyčerpaná.

Když jsi mi řekl, že máš jinou, když jsi mi řekl, že je z místa 15 minut vzdáleného od našeho domu, z místa, kde, jak víš, jsem zažádala o práci...když jsi mi řekl, že to nemůžeš popsat, protože jsou to čisté emoce a když jsem zjistila, kdo to je… jakoby se s mým dechem zastavil čas. Jako by kyslík přestal proudit a zrcadla odrážet.

Pamatuju si, že zase odcházíš z místnosti bez náznaku empatie či lítosti. Bez ohlédnutí. Postavil jsi to přede mě jako hotovou věc, s odměřeným a jemný úsměvem na tváři. Odcházíš úplně stejně, jak jsi to udělal, když si to mezi námi ukončil. Bez jakéhokoli náznaku, že mezi námi něco bylo. A že to bylo skutečný, což bolí nejvíc. Haló? Pamatuješ si mě? Jsem ta, které jsi půl roku psal dopisy a nosil květiny, ta, se kterou si sdílel všechny ty hluboké myšlenka a chvíle diskuzí o možnostech práce s vesmírnou energií, jsem ta, jíž jsi opakoval všechny ty fráze, o nichž teď těžce pochybuji, že byly myšleny tak, jak byly proná��eny. Ne? Dobře tedy, nebuďme zpátečničtí.

Pamatuju si, že jsem nevěděla, zda jít zpět mezi lidi a pokračovat v práci jakoby nic, protože potlačovat své momentální potřeby mi jde opravdu dobře, mám praci. Ale rozhodla jsem se jít do lesa.

Dva kroky za mnou šla Mari-Liis. Mlčela, jen pozorovala, jak se začínám třást, jak rychle dýchám a neohrabaně otevírám bránu. Pozorovala, jak se sunu k zemi a zarývám prsty do hlíny. Jak hážu kameny a klacky, protože nevím, jak jinak dát najevo tu náhlou bolest a příval neznámých emocí. Byla tam a držela mě, protože tušila, že se to stane. Byla tam a řekla jen: Já vím. Čekali jsme, kdy ti to řekne.

Půda pod nohama se propadala z náhlé ztráty jistoty a pocitu zmaru, protože jsem myslela, že už to zvládám. Že se dávám dohromady, úspěšně žádám o práci, něco plánuju, pokračuju v krasojízdě. Ne ne ne.

Od té doby se má tělesná konstrukce začala rychle a bolestně bořit, s čímž přišel i velký strach z toho, co se mi to sakra děje. A přišla i otázka Co ještě může selhat? Proč já? Tělo, tohle mi nemůžeš udělat, nenechávej mě tady tak...být. Ale ty to děláš a přinášíš mi tím další uvědomění a další lekce, o nichž jsem se domnívala, že v této situaci nejdou zvládnout. 

Tak se mrkni, jak ses ke mně chovala. Permanentní stres a únava, přetváření sama sebe na někoho, o němž sis myslela, že je lepším člověkem. Nepotřebuju spát 8 hodin! Šup, vstávat a cvičit, číst to, co mě nebaví jen z důvodu, že bych asi měla, apaticky jíst pokrmy, které se staly nudnou rutinou, přecházet horečku stále dokola, zahrnovat se výčitkami, že mrhám svým časem, neustálé porovnávání se s ostatními, nutit se do duševní očisty, nutit se do bezpodmínečné lásky dnes a denně i přesto, že jsem někdy jednoduše nasraná a unavená z lidí. Nutit se do toho všeho proto, abych byla lepším JÁ.              

Pýcha předchází pád a tenhle zatraceně bolel o to víc, že jsem ho měla před očima tak dlouho a přesto včas nezatáhla za opratě.

Že jsem si ho způsobila sama. Ty jsi mi, můj milý, jen podvrtl chabé kotníky a umožnil mi tak si ten pád opravdu uvědomit.

Kromě toho si však dobře pamatuju, jak jste tam pro mě všichni byli a cítili mou bolest. Jak jste ani na vteřinu neodvrátili tvář od něčeho, co není příjemné vidět a objímali mě kdykoli jste kolěm mě prošli. 

Pamatuju si, jak jsem se druhý den dívala z okna a začala se usmívat při uvědomění, že jsem v podstatě hodně šťastná, protože mám vás všechny kolem ve chvílích, kdy zjišťuji, kolik pater má mé dno.

Po této zkušenosti však spatřuju, jak vitální praxí je se NEFIXOVAT. Na nikoho, na nic. Jen na sebe, na tady, na teď. A taky vidím, že život je opravdu příliš krátký na to, abych jej mrhala na výčitky a věci, které uvnitř duše nechci dělat.    I přes očistná uvědomění si však tělo řeklo nasrat a tak se vracím k odstínům šedi na stropě mého pokoje.

Mrkněme se na možnosti.

Buď se zblázním z myšlenek typu: Nemám práci, za pár měsíců nebudu mít ani domov, jelikož mi končí EVS, nebudu mít ty, co momentálně sledují každý můj krok, aby mě případně podepřeli, nemám fungující tělo, ale očividně BUDU mít před očima radost a zamilovanost svého bývalého přítele. No a blíží se léto, takže k tomu všemu přichází horor jménem plavky. A jasně že ona je o 8 let mladší a hubeňoučká ( i kdyby nebyla, budu ji tak pravděpodobně vidět, protože mindfuck).

A NEBO si tohle toxické prostředí zakážu a dovolím ozvěně, ať se má v mé hlavě od čeho odrážet.

Od té doby se budím s fyzickou bolestí a pocitem, že jsem stejně vděčná za každý nový ráno a za všechnu tu bolest, protože to znamená, že cítím. A když cítím bolest, cítím i radost. A to je pro mě teď nejpodstatnější, takže na myšlenky si jednoduše nevyhrazuji prostor. Co mě však nejvíce udivuje a uklidňuje zároveň je fakt, že cítím lásku. A hodně lásky, ať už přichází odkudkoli, cítím ji.

A taky už kvete šeřík a viděla jsem bílou kočku, co se nechala pohladit. A našla jsem louku, co vypadá jak vystřižená z Jižní Moravy, byť na anglickém venkově. Mám taky čas a energii se opět dívat na filmy. Mám spoustu blbých a krásných nápadů, co dělat se svou budoucností. Vidím všechna ta místa, na která se chci podívat, až zase poskládám svou osobní stavebnici Merkur a dám ji do pohybu.

Čas. Hlavně mám ČAS, byť je relativní, stejně jako spousta dalších věcí.

Takže děkuju. Děkuju za ten pád, děkuju za vymazání počmáraného papíru, děkuju za vylití přeplněné sklenice.

Děkuju i za následné rozbití oné sklenice.

Však já ji zase slepím.

[takovatatamta]

Autobus

Zamysleli jste se někdy nad tím, co je ve skutečnosti konceptem přátelství?

Může se vyvinout směrem k poměrně formálnímu vztahu bez něžností, nadměrně či naopak naučeně empatických reakcí, může být vlastně naprosto bez pochopení. Vztah, plný konstruktiví kritiky a náročných procesů seberozvoje.

Nastavila jsi mi zrcadlo, nenechala mě bez odpovědí s chápavým a pohodlným úsměvem. Píchala jsi mě prstem mezi žebra dokud jsem se nenaučila sebeobhajoby nebo uznání vlastních chyb.

Jo, stůj si za sebou a svými názory, přesvědčení apod., ale uvědom si, odkud plynou a proč se staly tvojí modlou.

Co je tvoje a co je z cizí hlavy?

Proč posiluješ? Proč už nejsi vegan? Proč ti vadí chování oné osoby, když sama víš, že jsi nebyla jiná? Proč si myslíš, že není chyba na tvé straně, hm? Proč ostatním pomáháš, když tě o to nikdo neprosí?

Co máš za kvality?

Sedím vedle tebe v autobuse a snáším tu sprchu přímých poznámek navenek neutrálně, uvnitř však dochází k anihilaci dávno zavedených struktur. Bortí se domeček z karet, jenž ještě před pár dny tvořil fiktivní obraz mé „osobnosti“.Teď vidím, že to jsou pouze zvyky, rutiny, neúplné nápady, skicy, cizí myšlenky. Jedna karta po druhé.

Vášen k vaření, péče o druhé a mateřské sklony se mění v potřebu cítit se důležitá, užitečná, hlavě nebýt postradatelná, bu bu bu!

Ale oni se bez tebe přece obejdou.

Nekončící sebekontrola v jídle, silové tréningy a potřeba nadměrné fyzické aktivity se měn na dokazování sebekontroly okolí, poukazují na naprosto směšný boj s obezitou, kterou jsem nikdy neměla. Povrchní lpění na materiálu – na těle, čehož vedlejším efektem jsou zdravotní problémy coby jediné výsledky tohoto „zdravého životního stylu“. No bravo.

Spiritualita, meditace, sbírka krystalů, čištění prostoru vykuřovadly se ukazují jako póza, naprostý nedostatek duchovních základů, které si v žádném shanti shanti obchodě nekoupím. Čisti ten prostor jak chceš, ale bez objektivní kritiky a vědomého léčení starých i nových jizev máš jen navoněnou mrtvolu.

Nevyužívám lidi k tomu, abych se cítila lépe? Vnímám váhu svých gest a slov?Jsou to moje gesta? Jsou to moje slova?Kdo jsi? Co čekáš, že ti nabídne život, když sama nevíš, co mu nabízíš ty?

Forma.

Během jednoho rána se ze mě stala prázdná a beztvará forma. Na den, na dva. Nevidím je, nejsou tady a nebo tu není světlo, které by mi na ně posvítilo. Hodnoty. Ty, co jsou opravdu moje.

Šustím jako papír, jsem poloprůhledná, nemám co nabídnout, omlouvám se, vyprodáno.

Alespoň pro dnešek. A tak apaticky sleduju cestu za oknem autobusu, usmívám se svým papírovým úsměvem ve chvílích, kdy se to asi hodí. Vítr mě nese tam, kam je třeba, mě je to jedno, já nevím kam jdu. Nevím odkud.

Tak mi teda řekni, kdo jsem? Proč mě sakra chceš vůbec mít ve své společnosti?

Tvoje dřevěná miska ladí s tvým jablkem, co máš na snídani. To jsi ty.

Víš, ono být papírem se nakonec nezdá být špatným výchozím bodem. Slabé tahy tužkou, nedokončené i ty kompletní kresby a návrhy, záznamy minulosti které doopravdy JSOU jenom mými. Touhy.

Skutečné potřeby. Skutečná bolest.

A tak po pár dnes stavu prázdné formy a poloprůsvitného papíru začnu obtahovat linky, na něž jsem zapomněla. A vzdychám úlevou při zjištění, že polovinu těch náčrtů už nepotřebuju, ale to neznamená, že jsem je neměla kreslit. O tom to je. Zkoušej, ale neztrať se v té změti.

Překážky se staly změtí lehce vygumovatelných linek.

A byť píšu lehce, jsem si přesto vědoma, že já i ty i oni často nedokážeme tu gumu zvednout a nechat linky zmizet.

A o tom to je taky. Akceptuju. Moje slabost, tvoje slabost.

Forma se plní. Haló? Už mě vidíš? Vidíš moje barvy? Ty zoufale hledané hodnoty? A je pro mě vůbec důležité, abys je viděla?

Přátelství není o komfortu, o přesvědčování druhého o jeho vlastních hodnotách. Je to často nepříjemně bodavá diskuze.

Je to NE když čekáš ANO. Je to právo na to nemít náladu. Je to objetí bez fyzického kontaktu. Je to dopovězení mojí věty tvými ústy. Je to sdílení jedné žiletky na holení.

Jsou to nesmyslné otázky typu: Hele? Myslíš, že tamten pán měl stejně zoufalej výraz ve tváři, když mu bylo třeba osm let?

Je to nechat být, nechat tu květinu růst a jen ji pozorovat. A pokud chceš a pokud chci, tak tě zaleju, ale jinak moc dobře vím, že to dokážeš udělat ty sama.

[takovatatamta]

Jsem opravdová

Malá elegantní konvice s čajem, keramický kalíšek. Potřebuju jít na chvíli ven, z kuchyně, od plotny, byť je to má stage. Půjdu tou cestou vlevo, podél vody a velké sochy Buddhy, je skrytá za živým plotem. Je namrzlá, jdu pomalu, to byl ale blbej nápad. Vrátím se a půjdu jinudy? Nene.To, že jsi přizpůsobila svůj rytmus jinému elementu neznamená, že o něco přicházíš. Přenastav vnímání času a najednou máš všechen. Prostě půjdeš pomalu.

Efektivita. 

Snad dvacetkrát za den změním plány, mám dvě stě nápadů a jen 24 hodin, z nichž mě o šest až sedm připravuje spánek. A když se chci konečně vrhnout alespoň do jedné z těch věcí, stane se taková věc. Život.                        V podobě přátel, v podobě emocí a potřeb spojených se stavem zamilovanosti, v podobě tělesných potřeb, lenosti, whatever. A tak se učím být neefektivní a dívat se s tebou na film. A jde to. A chvíli hledám smysl tohoto úkonu, zaplašuji myšlenky na to, co všechno bych momentálně mohla studovat, tvořit, psát, posilovat. A pak na chvíli zastavím ty tiše vrnící kotouče myšlenek a ucítím, že cítíš. Že máš dlaň na mém břiše, byť to nemám ráda a pohupuješ chodidlem, protože je ti prostě dobře. Protože tohle stačí, aby bylo dobře. 

A tak nacházím smysl v tom, že to nemusí mít smysl a přesto bych těžko hledala hlubší.

Zapomněli jsme být. Je to namáhavé, jednodušší je přece mít. Vlastnit materiál, co nejpestřejší vzpomínky, svaly, mít vlastní signaturu a odkaz ve věcech kolem – pokud možno praktických. Odkaz je jeden z faktorů, vzdalujících mě od bytí. Bojím se totiž, že prostě...nebude. Dostatečně velký, užitečný, povznášející. Žádný.

No jasně, to napsala/ nakreslila/ vynalezla ta...no...taková ta tamta, víš která, ne?

Ha. A jsme u toho. Budou si pamatovat víc odkaz než tvůrce. Tvůrce. Pomíjivá hodnota, tvůrce je tvůrcem na začátku, ne na konci. Brahma nemůže být Brahma, pokud chce zastávat funkci Šivu. 

Ono to bytí ale není jen tak, byť si jen tak sedím v pokusu o lotosový květ se svým keramickým kalíškem u bublajícího potoka. Proč píšu bublajícího nevím, nikdy se mi tento příměr nezdál adekvátní ke kráse zvuku, jež voda vydává.

Takže sedím, nic nedělám a tvořím. Silové pole kolem mě, myšlenky a afirmace smyčkují paralelní vesmíry, potenciální budoucnost, a tím pádem i potenciální minulost. Myslím na jídlo, na jeho přípravu, konzumaci, trávení, pocit výčitek, který po jídle mívám. A už jsem plná a břicho se nafouklo během dvou minut, kdy jsem jedla neexistující rýži se špenátem. Úžasný a nebezpečný zároveň, ve světě potenciální reality se dá pohodlně zabřednout. 

Myslím na práci, na pocit agrese při zvedání činek, na to, jak mě nebaví si holit nohy a stejně to dnes udělám a pak se spolu vyspíme. A to všechno už se mi v hlavě skládá do reálné podoby a emoce s činností spojené se stávají mou momentální emocí. A většina těch věcí se stane přesně tak, jak jsem si je uplácala v hlavě. Byť přede mnou chladne pu-erh a bublající potok stále nedobublal.

A já stále ještě sedím.

,,I can hear you thinking, what´s in there again?“  Říkáš to tak často, že jsem začala vychytávat moment, kdy se na to zeptáš. A smát se sekundu předtím, než to proneseš.

Co tam mám, co tam mám. Všechno, veškerost a přesto TAK málo. Protože nic z toho neexistuje, nepřetvořila jsem to v bytí.

Efektivita. Lidé si nepamatují tvou efektivitu. Yianiss si pamatuje ten zázvorový čaj, co jsi ho naučila. Liis si pamatuje ásánu na aktivaci solar plexus. Eda nikdy nezapomene na to, jak umíš imitovat lidi. Nezapomenou na to, jak umíš tančit na jakoukoli melodii. Na to, že ze sebe dokážeš udělat debila. Na to, že jsi je ovlivnila přinutila se zamyslet nad tolika věcmi, aniž by jsi to tušila. A to má dopad. Představ si rovnici, na jejímž začátku jsou tvá slova nebo činnost, kterou jsi udělala pro druhého. Další bod se nachází ve vzdálenost, jenž je určena mnoha faktory, které tu nebudu vypisovat. Ale ten další bod tam je. A v něm je veškerá krása, protože v tom bodě si onen člověk uvědomí dopad tvých slov na něj. Nebo se zbaví strachu tančit na jakoukoli melodii, protože tě kdysi viděl v kuchyni tančit tango s vysavačem. Nebo si po letech vytvoří rutinu přípravy zázvorového čaje. Vždy v pět odpoledne. A tam jsi TY. První i druhý bod na rovnici. Zodpovědnost za slova a činy, mluvila jsem o tom někdy? Protože ten první bod nemusí být vždy tak roztomilý, jako je horký nápoj. 

Každopádně ve všech těchto věcech je zakonzervované právě ono bytí, o tolik efektivnější, než materiál.

To, co zanecháme, je neudržitelné bez svědků. Každý z nich vlastní kousek zrcadla, v každém zrcadle je jiný odraz tebe samotné. Kai a Gerda je pak můžou lepit dohromady Chemoprenem jak chtějí, ale jelikož každý z nich vytvořila jiná bytost, jiná energie a jiný úhel pohledu, můj obraz nikdy nebude kompaktní, celistvý, autentický.

A tak přestávám toužit po efektivitě, která by mě utvrzovala o mé důležitosti ve společnosti, o mé praktičnosti a toužím radši po oněch svědcích, kteří mě naplňují mnohem víc, než si uvědomují. Přestávám toužit o potvrzení toho, že tu opravdu mám své místo. Tady, vidíš? Moje cedulka se jménem, moje, majetek, ha. Hovno.

Jsem opravdová. 

Nebudu Ti lhát, jsem dost neefektivní a nesoustředěná. Dvě stě nápadů vygraduje v jednu či dvě činnosti, což jsou, velmi často, příprava čaje a hledání receptů na kváskový chléb, který ráno upeču.

A stejně je mi při tom dobře. Protože jsem autentická.

Nedávno jsem šla do lesa, protože mi nebylo dobře mezi lidmi. Nedokázala jsem být...přirozená. Funny, huh? Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že mě posuzují, že bych se měla zase chovat nějak jinak a mnoho dalších fabulací, která si mozek vytváří, aby se nenudil. Potřebovala jsem v ten den přítomnost jiné entity, éterická těla stromů a rostlin. Takže se vyškrábu na kopec, protože tudy jsem nikdy nešla, není tu cesta. A vidím mnoho padlých kmenů, které stále žijí. Na jeden si lehnu a zavřu oči. A zkouším se smát. Nahlas. Nejde to, takže trochu přidám na hlasitosti. Pořád to nejde. Fu tohle je sakra velká výzva. A jakmile v hlavě pronesu tuto větu, začnu se smát na celé kolo. A sakra nahlas, padám z kmene, chytám se za břicho, nejde to zastavit.

Opravdu? Opravdu je „smát se“ mou momentální nejtěžší výzvou, když minulý rok jsem v této době pravděpodobně leda tak seděla na lavičce v Lužánkách, studovala dvě vysoké školy zároveň, spolupracovala na třech projektech, kreslila jednu skicu za druhou, nespala, začala zase pít, hulit a střídat chlapy, protože mi kurva chybělo vědomí toho, že cítím.

A tak se směju a tečou mi slzy. Protože jsem. Yo soy. So hum.

A v tom momentě, kdy padám z kmene a směju se jen proto, že se směju, v tu chvíli jsem tou nejefektivnější Lucií, kterou jsem kdy byla.

Analogová fotka od Radka Trlici: http://www.radektrlica.portfoliobox.net/ 

[takovatatamta]

Nebudu zatahovat břicho

Matu sama sebe.

Bojím se toho, že se zase ztratím. Bojím se toho, že se budu porovnávat a potlačovat a přizpůsobovat.

Bojím se, že budu zatahovat břicho a česat se, kdykoli budu chtít vylézt z pokoje. Bojím se, že si začnu upravovat oblečení, jakmile uvidím, že se přibližuješ. Bojím se, že se budu shovívavě usmívat, i když budeš dělat stupidní vtipy. Že se jim budu smát takovým tím smíchem, který jde jen z hrdla, ne z břicha. A pak ztuhne na tváři. Bojím se, že přestanu zpívat. Zase, tak jako na jaře před tím, než jsem zkolabovala.

Bojím se, že budu mít pocit, že tě mám políbit a pak to udělám a bude to divný a nešikovný a já se stejně mile a zamilovaně usměju i přes to, že vůbec nejsem zamilovaná. Nechci.

Bojím se, že si tu zamilovanost namluvím a kdykoli se mě někdo z našich přátel zeptá, jak nám to spolu klape, tak s dalším typem úměvu odpovím ,,Nice, it´s very nice…yeah.“ nebo podobnou nic univerzální a neříkající větu.

A pak se chytneme za ruku a já budu v zádech cítit jejich úsměvy a pohledy, protože to věděli mnohem dřív, než já.

A proto to nedělejme. Nebuďme romantičtí, prosím.

Nechci, nemám na to náladu, sílu, fantazii. To, že jsem žena, neznamená, že mám potřebu tyto věci dělat. Že mám potřebu být opečovávaná někým, kdo má sám potřebu mě opečovávat.

Buďme stále stejní, originální, občas nasraní, mlčíme, ignorujeme se, to je fajn, to přátelé taky dělají. Buďme přátelé, to je hodnota, která se neměří množstvím něžných gest a dotyků.

Zmátl jsi mě. Mateš mě stále. A já nevím, jestli chceš, abych spíš reagovala na blbý vtipy mezi lidmi nebo na to, jak jsi romantický v soukromí. Že jsi huba nevymáchaná když sedíme v kuchyni, ale jakmile zalezu do pokoje, protože tě mám pro dnešek dost, dojde mi od tebe zpráva začínající oslovení My light nebo Darling.

Co to je, anglická zdvořilost nebo nějaký způsob pokrytectví?

A pak přijdeš do mého pokoje a čichneš si k mým vlasům.

Vždycky se říkalo, že je těžké se vyznat v ženách, ne?

A tak chci být zase sama. Protože v sobě se po pětadvaceti letech konečně aspoň trochu vyznám.

A tak budu sama. Takže jdu do lesa, do pokoje, do lodžie a medituju a objímám se a směju se jako dítě a pláču jako žena.

Nechci vedle tebe sedět v hospodě a držet tě pod stolem za ruku.

Chci tam sedět sama, pít cider a pozorovat lidi kolem. A pozorovat sebe, jak reaguju na lidi kolem.

A bavit se s Liis o pohledu na svět. O pravdě a přetvářce. A bavit se s Emilem o německých holkách, co kdy klátil. A s Yanissem o tom, jak vidí řeckou režií. A s Edou o situaci na vesnicích na Ukrajině, o enviromentu.

Nebudu sedět vedle tebe a mlčet a regovat na tvě podněty, pokud nebudu chtít.

A tak už se nebojím.

Protože vím, co nechci. Takže se zase podívám do sebe dřív, než udělám jakýkoli další krok.

Neznamená to, že si tě nevážím.

Měl jsi tu být. Měla jsem tu být. Mělo to tak být.

Kdyby jen šlo jednodušeji přeškočit nebo vymazat všechny zavedené postupy, prvotní trapný chvilky, kdyby šlo vymazat ten disbalanc tvého chování se mnou a mezi nimi. Vymazat moje vlastní předsudky o tom, jak to má asi správně být.

Ale to půjde. To jde.

A ráno zase vstanu před šestou, půjdu běhat a pak přiběhnu na zahradu a ty budeš krmit bažanty, co sem létají každý den. A to je ta chvíle, kdy se nebojím.

Kdy není potřeba vytahovat věci minulé a rozvíjet teorie o věcech příštích.

                                                                                                 TakováTaTamta

[takovatatamta]

Křik bažantů

Vezmu baterku a můžeme jít, je to asi patnáct minut cesty tmou a mírným deštěm. Dům zůstal prázdný, při patnácti členné komunitě vcelku nezvyklý jev. Jdeme tiše podél silnice než se napojíme na stezku v pastvinách pro ovce, kde naše ticho naruší křik bažantů ze tmy tam dole pod kopcem. Sleduji kužel světla. Poslouchám jejich křik a poslouchám Teodora, který ticho prolomí otázkou, zda jsem se někdy zabývala astrofyzikou. Vzal mě s sebou z  určitého důvodu. Zeptal se jenom mě a ne ostatních. A tak mu věřím.

Po chvíli jsme na místě. Je to něco jako soukromá vesnice pro lidi se zvláštními potřebami, oáza klidu. Komunitní centrum, modelářská dílna, útulné domy. Vše je přívětivé, obalené vrstvami zeleně z ještě neseschlých stromů a malé lampy podél cest dodávají zlatavý akcent. 

Ticho.

Po chvíli přijdeme do velkého domu manželského páru - zakladatelů. Houževnatí, pravdomluvní, srdce na dlani. Superlativy se nepotvrzují slovně ale činy, stačí se podívat kolem a vidíte, že žijí pro lidi kolem, žijí s nimi. 

Dřevo, vřelost, krystaly, fragmenty mnoha kultur, sošky, obrazy, knihy. Teo mi podává velkou mušli naplněnou malými barevnými papírky, vytáhnu si jeden s nápisem compassion.

Ticho.

Jsem představena muži, který vede hodiny astrofyziky. Dnes se nakonec nekoná, ale Teo má přesto mnoho otázek a úvah, bez jejichž rozluštění se není schopen hnout z místa. Závisí na nich to, jak se bude v následujících dnech starat o rostliny.

Pak už jen sedím se zeleným čajem v klíně a snažím se stíhat diskuzi těch tří. Nebudu tu rozepisovat čeho všeho se týkala, ale asi si dokážete udělat hrubou představu rozhovoru ve výše popsaném domě. Chytám jednotlivé pojmy a zcela nerozumím všemu, což je z menší části způsobeno malou slovní zásobou, z větší části to je však tím, že jsem se do těchto vod nikdy zcela neponořila. Kousek toho kousek tamtoho. 

A jak tak chytám jednotlivé fragmenty jak motýly do sítě tak na mě dopadá zvláštní tíha.

Zjišťuji, že jsem se celý život učila věci, které pro mě vlastně nejsou podstatné.

K čemu mi je brněnský neoklasicismu když neznám základní zákonitosti vesmíru? Když neznám energii jednotlivých planet, jejich osobitou rozdílnost, když nevím, co a v jaký den se děje nad mnou? Když zcela neumím ovládat osobní proud energie a vibrací? Jak se pak můžu vyvíjet a mít pod kontrolou to, jak působím na lidi kolem – ať už cizí či ty nejbližší... Je to velká zodpovědnost být člověk. A ještě větší zodpovědnost je vědět.

Nestačím žasnout nad tím, jak do sebe vše zapadá. S myšlenkou učit se jsem přijela. Učit se právě těmto a mnoha dalším věcem. Učit se o skutečných hodnotách. Ale že si mě to našlo SAMO a ke všemu TAK brzy? Týden.

Jak se to jen mohlo...moment.

Podívám se na Tea a říkám si, jak je možné, že i přes jazykovou bariéru (jsem mizerná v angličtině, no a co) pochopil, co jsem zač a o co mi jde. Pochopil velmi rychle, stejně jako on. Pozoroval, poslouchal a pak mě prostě vzal ven. A pak zase. A zase. A donutil mě mluvit. Nakopnul mě, nasměroval, ukázal mi Jih a Sever. Byl protivný a drzý aby mě vyburcoval k akci a sebe-projevu. 

Ukázal mi, že je všechno tak, jak má být.

,,Chtěl jsem, abychom tam šli jen spolu. Protože vím, že Tebe to sem taky přivolalo. Měla jsi tu být.“

Jenže jak jsi to věděl Ty, když jsi přijel? Jak jsi věděl, že Tě to tu všechno potká, že začneš uvažovat v jiných rovinách, potkávat tyhle lidi...učitele...průvodce. Mám mnoho otázek a Teo před každou odpovědí váhá. Ne, že by mi nechtěl odpovědět. Moc dobře zná moc slova jako takového. 

Blížíme se k domovu doprovázeni bažantím soundtrackem z pastvin. Teo odbočí na parkovišti k zídce, z níž po ránu hledíme na dech-beroucí výhled, na vesnice, řeku, kopce, pastviny, a sedne si. A tak sedíme. Ve tmě. V dešti. Věř, pozoruj, chtěj vědět víc. Měla jsi tu být, zapadla jsi rychleji a jinak než ostatní, věděl jsem to, viděl jsem to.

A jak tam mluvíme tak cítím, jak mi z páteře vyráží kořeny a zapouští se hluboko do tohoto místa a zároveň se rozvětvují jako cévní systém vzhůru k nebi.

Jak se stalo, že lidé zapomněli na to, co je opravdu důležité znát? Zapomněli jsme na to, co se nesmí zapomínat. 

Zapomněli jsme na propojení se vším kolem nás, se sebou samými. A také na vděk a pokoru. Kráčíme a rozséváme samolibost, vytváříme nepotřebné potřeby, egocentricky uplácáváme představu zdravého sebevědomí aniž bychom vůbec věděli proč jej vlastně chceme mít.

A od toho večera vždycky, když mám pocit, že nedostačuji, že bych něco měla, protože se to očekává nebo naopak neměla, že bych se měla snažit zapadnout a být oblíbená, tak tu sklenici s rozvířenou zakalenou vodou položím na stůl a počkám, až se nános prachu začne pomalu usazovat na dno. 

A v té čiré vodě je vidět jemná reflexe onoho JÁ. To zdravé já. Začni u sebe. Mentální hygiena, kamarádko. Nejjednodušší cesta je občas ta nejtěžší, ale to už víš. 

Co bys radši: nevědět a plytce se dotýkat všeho kolem?

Nebo vědět, mnohokrát se pod tíhou vědění zlomit a sbírat znova a znova své kosti, otázky a odpovědi a občas se posrat strachy z toho, jak samozřejmě a hladce do sebe vše zapadá?

[takovatatamta]

Kdo tahá za nitky?

Aneb Poměrně zvláštní státnice

Ráno bylo po celém létě prvním ránem bez rozbřesku, šedé, neurčité.

Upekla jsem asi třicet malých rohlíků a koláč. Všechno jsem to v ateliéru nachystala a šla jsem do města. Něco málo po osmé, státnice začínají v jedenáct, projdu se, vydýchám.

Jaký dárek se dává oponentce? A jaký mám dát vedoucímu ateliéru za to, že mě tak „svědomitě“ vedl až k dnešnímu dni?

Odpověď zní: Dětská knížka o smrti a komix. To jsi celá ty, Lucie.

Ateliér je tmavý, jako vždycky. Divný klid v břiše, v hlavě, v těle. Žádný šum z nervozity. Ticho. Čtyři ženy v komisi a můj vedoucí nepřijel (,,Kvůli jedné studentce to nemá moc cenu, chápete...“). Vedoucí mé diplomové práce je mimo Brno. Chápu. Smeteme to rychle ze stolu a můžeme si dát těch třicet malých rohlíků. Nebo koláč.

Otázky 9 a 21, ani jednu z nich jsem si opravdu nechtěla vytáhnout, ale něco člověk vždycky řekne, že? Tak mluvím od té jednadvacítce, trochu koktám, trochu mám hlavu jinde. Už chci jít pryč z těch tmavých stěn, ale čím více chci zmizet, tím déle tu setrvávám a zabředávám do bezpředmětných rozhovorů. Byť jsou stěny čerstvě natřeny na bílo a místnosti jsou viditelně chudší o mnoho objektů a záhadností, k nimž se nikdo neměl, pořád je tu na mě přeplněno. Jsou tu uloženy ambice, k nimž se velká část absolventů nemá, ale mohou si je kdykoli vyzvednout. Nejlépe v čase konzultací, středa od 12:30. Přijďte si.

Státnice pomalu přejdou do příjemného tlachání. Dívám se na hodinky, má se stavit Kristýna, které věnuju svoje staré pastely. O něco později dorazí Nikola, pro kterou jsem nachystala nějaká stará Lpčka. Zbavuju se věcí, v batohu mám ještě jedny boty na prodej. Zbavuju se starého titulu, dostávám nový, naleštěný. Jen nemám místo, kam bych si ho připla.

Rozpršelo se. Jdu s Nikolou k divadlu, obdarovat Radka zbytkem rohlíků a hummusu. Daruje mi svou fotografii z cest. Ještě hodím Jarouškovi dolů do kanceláře dva kusy koláče a můžeme běžet. Skok sem, skok tam.

Vše je rychlé, předávání, odevzdávání, přijímání věcí, pocitů, hodnot. Jedna z prvních vět, kterou jsem po příchodu do kolektivu divadla slyšela, byla:

,,Udělala sis magistra a teď můžeš odjet s titulem na farmu do Anglie.“

Měla jsem pocit, že po měsících práce na diplomce si zasloužím spíše uznání, ale takováto něžná ironie přece ještě nikoho nezabila. Naopak, měla bych poděkovat za návrat do reality z akademického obláčku z nějž prší pouze kvazi-hodnoty. Jenže já nemám zase tak vysokou zeď a věty přicházející z okolí si v hlavě třikrát obrátím, než je zařadím do příslušných šanonů (Kterými jsou: I. Nebrat osobně, II. Vzít si ponaučení, III. Absolutně nechápu, proč jsi to řekl).

Takže se prostě jen zařadím mezi neúspěšné absolventy tím, že si hned nenajdu práci v oboru? Že nebudu pokračovat stáží? Měla bych se víc snažit, měla bych méně spát a víc makat, ptát se neustále na další a další kšefty, trávit hodiny v blackboxu, protože jenom ty přinesou velké zkušenosti a dobré známosti, pravda? Očekává se, že se budu honit za každou příležitostí a vydám ze sebe vše. Začátky nikdy nejsou lehké, spousta mých přátel nespí a maká a posouvá se mílovými kroky. Nebo taky ne, prostě jen nespí a makaj a délka kroků je spíše centimetrová. Nicméně si staví svou stavebnici Merkur pěkně od základu. A já je moc obdivuju, závidím onu trpělivost a neustálou vnitřní motivaci.

Má stavebnice připomíná Lego Duplo pro děti od tří do šesti let. Umím makat jen tehdy, když jsem o cíli práce vnitřně přesvědčená. Jako dítě. Je to špatně? Dnes asi ano. Dívám se na unavené tváře kolegů po zkoušce, je večer dne mých státnic. Oni o svém cíli přesvědčeni jsou. Věří ve smysl své práce, přidávají a odebírají články stavebnice podle sebe a vytváří tak nádherné objekty.

Já stavím kostku na kostku protože si myslím, že se to tam má dělat, dokud se má lego věž nezbortí. Pak se podívám na její základy a vidím, že je na nich velký nápis MĚLA BYS. Aha.

Můžu do nekonečna zkoušet možnosti života, přeskakovat z povolání do povolání a naprosto tím ztratit možnost se píď po pídi vyvinout do podoby „opravdu dobré výtvarnice“. Při vidině přijatelného příjmu zatvrdnu někde v Edinburghské kavárně a dalších deset let se z ní nevyhrabu.Nebo můžu dělat to samé a z každého druhu práce, kterou budu během života dělat, si pomalu složím své vlastní Lego Duplo.

Kdo tahá za nitky?

Možnosti by mě neměly odzbrojovat, naopak. Všechny výše sepsané myšlenky jsou, doufám, důkazem o tvárnosti mého mozku.

Členitá stavba mozkové kůry výrazně zvětšuje její funkční plochu, která u člověka činí průměrně 2000 cm2.

Není to málo, není to moc, na takovém pozemku se přece dá stavět, ne?

A tak sama sobě gratuluju k magisterskému titulu, dopíjím čaj za zvuku šumící lípy u okna a než půjdu do práce, uvařím dýňovou polívku. 

Tamtamtadá.

                                                                                                                   L.

[takovatatamta]

Fragmenty myšlenek část první: Psychosomatika

17. 3. 2017; 19:45 Na víkend u rodičů

Chtěla jsem mu říct něco víc, než jen: Je mi fakt dost zle, nepřijedu.                                                                                                           

Chtěla jsem mu říct, že ho potřebuju vidět, ale zároveň se bojím, aby o mě neztratil zájem, když mě uvidí v takovým stavu. Je mi zima, ležím v posteli a asi to tak nějakou dobu zůstane. Bojím se interakce a samoty snad ještě víc. Ona je občas dobrá, ale zjišťuju, že je velice tenká hranice mezi zdravým osamostatněním a samotou. Druhá možnost přináší škálu vedlejších účinků. Proč jsem kurva nečetla příbalovej leták. První věc, co by v něm byla, by byl STRACH.

Nelogický, intenzivní, těžko odstranitelný.

Když takhle občas uteču k rodičům na vesnici, je mi tu první den-dva dobře. Ale pak mám strach se vrátit mezi lidi, zlenivím, nejradši bych se uzavřela. A jediná možnost jak z toho ven je skočit. Občas se vracím se staženým ocasem a zkouším to na vícekrát. Občas potkám lidi, kterých se nebojím a naopak mě nabíjí a jde to.

No ale poslední dobou...

Strach se mi usadil za krkem, v kyčlích, žaludku, kloubech prstů, kolenou a teď i v hrdle. A proto mě sere, že jsem mu nedokázala říct všechno. Mám pocit, že nevyřčená slova zůstanou v krku, nejdou spolknout ani vyzvracet. A tak mě tam bolí.

Okopávala jsem dnes záhony, protože když jsem to dělala včera v Brně, pomohlo mi to. Dnes mi to taky pomohlo, ale spíš rozjet všechny příznaky           té „nemoci“ nebo co mi je. Což je taky dobře.                                                       Když jsem tak rozmělňovala tvrdé hrudky hlíny mezi prsty, došlo mi, že u mámy vždy ráda peču a že jsem dřív jezdila domů každý pátek a moc ráda. A každý pátek jsem něco upekla.

A jednou jsem upekla makové šneky, zabalila jich pár s sebou a vzala je večer na koncert naší kapely. Stála jsem tam ve tmě s přítelem za zády, hladil mě, dívali jsme se na kapely a pak kolem nás prošel zvláštní hubenej kluk v úplých kalhotách. Měl triko bez rukávů a skoro oholenou hlavu.

O něco později jsme seděli podél stěny s přáteli, smáli se a já se podívala na druhou stranu sálu. Opíral se o zeď a díval se na mě. A znova. A znova. Pak i v backstagi. A najednou mi vadilo, že mě můj přítel hladí, že se ke mně má, že je tady se mnou. Myslím, že jsem se mu trochu vyhýbala a na záchodech si před zrcadlem rekapitulovala, co se to sakra stalo. Ale věděla jsem to moc dobře.

Byl říjen a měli jsme výročí.

Po rozchodu to chvíli trvalo, ale už jsem znala přesný postup. Jen mi opět chyběl příbalový leták, ve kterém by bylo psáno, jak dlouho zotavení trvá.

Pamatuju si, jak jsem po předešlém rozchodu nahlas brečela a pořád dokola vykřikovala:

Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě??

Vždy, když jsem u rodičů, přijde mi, že stěny mého pokoje, hlína našeho dvora, kuchyňská linka...že to všechno mluví a připomíná mi vše zde prožité. Asi proto se mi tu poslední dobou dělá tak zle, nedokážu to odseknout, vzít tejpu a zalepit tu zasranou krabici plnou těchto...co to je?

Příhody? Zkušenosti? Spíš bych to nazvala...jako nějaký stroječek, který je multifunkční, trochu jako otvírák nebo švýcarský nůž.

Každý vztah má takové údělátko, funguje, má spoustu součástek, které se vytasí vždy, když je třeba a někdy, i když to potřeba není. Bohužel. Ale pak se zadrhne. Všechny jeho části jsou venku a nejdou zastrčit nebo odpadají a reznou. Některé se už neotevřou.

Mám krabici plnou švýcarských vztahových nožů.

Hezký.

Ale co s nima?

[takovatatamta]

Plochý telefon, plochý život

Když jsem se na jaře rozcházela s přítelem, brali jsme to sportovně a ve finále to byla spíš diskuze na téma „opravdový vztah“ než rozchod.                                   Je to fajn kluk (tohle označení určitě každý ex-přítel přímo miluje), ale ne pro vztah, na což jsem ovšem přišla pozdě. Vztah mě vyčerpal, byť byl krátký, a já dlouho pátrala po příčině. 

Odpověď byla jednoduchá – nic mi nevracel. Sice také nic nežádal, ale jsem ten typ člověka, co milovanou osobu zahrnuje pozorností jak to jen jde. Dělám to bezelstně, ale nikdy jsem nepřišla do situace, kdy mi daná osoba nevracela vydanou energii nazpět.

Lekce, která mě donutila uvažovat o své vlastní hodnotě, o své ceně a potřebách.

Při rozchodu jsem mu tento fakt vylíčila a on uznal, že o tom ví. Ale není schopen si to uvědomovat, neměl nikdy vztah, ve kterém by to bylo potřeba.

Vždy to bylo takový to hezký: výlety, sex, smích, akce... Nikdy nebylo zapotřebí se zamýšlet o tom, že ona potřebuje podpořit, vyslechnout, podepřít, nabít. Udivilo mě to, protože jeho poslední vztah trval zhruba pět let. Tu slečnu náhodou znám, je to krásná bytost, vnímající a zdaleka ne povrchní.

Po pár dnech uvažování mi došlo, že je mi ho vlastně hodně líto. Byť mě rozchod vyčerpal a zranil tak to stále není nic oproti vědomí, že jste vlastně nikdy nepoznali, co vztah obnáší. Co to je milovat.                                                 Nechci se touto větou dostat do patetických vod metafyzických obratů, k tomu tento článek neslouží.                                                                                             Vždy jsem přistupovala k zamilovanosti jako k příjemné chemické reakci a můj názor se doposud nezměnil. Zamilovanost beru jako shodu hormonů a pudů, které byly ve správný čas na správném místě a sedly si s hormony toho druhého. Zamilovanost často nemá logické vysvětlení a proto hledám odpověď v chemii.                                                                                                                   Nejsem jistě sama, která se v životě setkala s páry, u kterých jsem si v duchu kladla otázku, jak ti dva se mohli dát dohromady. A pokud „ti dva“ překonali prvotní chemickou závrať a setkání s realitou je nesmetlo, přišla na řadu milovanost… předložka za přestala být zapotřebí.

Vyber si svou perspektivu

Za poslední rok jsem se setkala s diametrálně odlišným přístupem ke vztahům jako takovým. Na jedné straně jsem se setkala s lidmi zdrženlivými v prvním sexuálním styku, zkoumajícím zákruty duše a jejich křivd z minulosti u svého protějšku. S lidmi, kteří vědomě přijímají milovaného takového, jaký je.

Přijímat chyby druhého můžeme i nevědomky, s trplitelským pocitem, unaveným úsměvem a mottem nikdo není dokonalý. Vědome přijímat a vidět chyby nás posouvá. Neznamená to, že jsme je pochopili a souhlasíme s nimi, ale že jsme je přijali.

Druhý tábor lidí, které jsem měla tu čest poznat a bydlet s nimi, měl takový podivně oficiální přístup, se kterým jsem se dříve nesetkala. Byli to oficiální lidé, kteří nemají ambice ani potřeba jakkoli měnit svět. Extrémismus a alternativa jsou pro ně cizím slovem, kráčí vyšlapanou brázdou za zdánlivě jistou a bezpečnou budoucností. Nejsou ignoranty, pouze jim vyhovuje nastavení systému, ve kterém žijí. Sice si ztěžují, ale spíše ze zvyku. Protože se to od lidského druhu očekává.                                                                                       Bavili se oficiální cestou, tzn. chodili do oficiálních podniků, na oficiální filmy a koncerty, do oficiálních obchodů. Jedli oficiální jídlo v oficiálních hodinách. Konverzace byly vesměs oficiální, včetně humoru.                                                 Chvíli mi život s nimi vyhovoval. Ve finále i výše zmíněný bývalý přítel byl jedním z nich. Brzy se mi ale zastesklo po...hloubce. Skutečně někoho přijímat a vnímat zahrnuje chvíle ticha, kdy není třeba co říkat a dělat. Kdy jste obklopeni přáteli, ale každý si děláte na svém, byť jste třeba společně na chalupě. Být na chalupě totiž neznamená, že budete mít naraženou bečku a navštěvovat hrady a zámky v okolí. Koexistence s lidmi, co vás skutečně vidí, nepotřebuje potvrzovat slovy. Ta hloubka je citelná, vzácná a velmi cenná.

Plochý vztah se slovy náklonnosti posílanými přes plochý telefon vám po nalezení této perspektivy chybět nebudou. 

                                                                                                                                                                                        TakovaTaTamta

[takovatatamta]

Autosexismus

Pokud tento článek začnu větou Viděla jsem nedávno v televizi jednu reklamu... budete zřejmě očekávat, že se pouštíte do čtení povzdechů dívenky, jenž se ostentativně staví proti proudu. Občas se otočí nazpět aby zkontrolovala, jestli na obrazovce stále běží nekonečný výplach mozků a adorací nového zjemňujícího deodorantu. Kdo však jsem, abych soudila ty, co zapnou v pátek večer obrazovku? Sama to dělám, když zatoužím po sladké apatii a otupělosti, vzniklé sledováním nekonečného maratonu už tolikrát shlédnutého seriálu. So what. Jsem workoholik, co málokdy vypne.

Ale TA reklama!

Pláž, pět nebo šest dívek ve spodním díle plavek, poslední z nich si rozvazuje a sundává vršek. Zepředu je hodnotí a sleduje moderátor, nabízí jednotlivé dívky coby destinace, do kterých si můžete zajet na dovolenou. Na pláž.

Instatní relax a ještě vám zbyde něco na doma, až budete vysypávat písek z kapes.

Má první reakce byla údiv. Pak následovalo pohoršení, smutek a nakonec smršť úvah o roli sexismu v naší společnosti. Je to už tak běžná věc, že se nad tím většinou nezamyslíme. Pomalu přestáváme rozlišovat flirt a kompliment od sexistické narážky. Ne, to opravdu není to samé. V rámci těchto úvah mé myšlenky zabloudily k nedávné události. Šla jsem procházkou k rybníku a na břehu jsem zdálky viděla tři mužské postavy. Muži kolem 28 let, které jsem neznala, ale přesto je usměvavým Ahoj pozdravila. Když jsem procházela, zmlkli. Věděla jsem, že tetování na tak malé vesnici, kde žiji, často vzbuzují pozornost. Dlouhé zrzavé vlasy a kraťasy, které nosím jen, když je OPRAVDU horko, ze mě udělaly pochodující objekt. 

Nepříjemné zpřítomnění hmoty, pochodující maso.

Dřív jsem tento pocit vítala, ale to mi bylo 16 let a podepsal se na mě syndrom ošklivého kačátka. Teď už to jen tolerantně přecházím s myšlenkou na to, že ve stáří budu na tyto chvíle ticha s úsměvem vzpomínat.

Za týden jsem šla podobnou cestu. Tři postavy byly na druhé straně rybníka, pořádně jsem neviděla, kdo to je, dokud mi jeden z nich nenabídl pivo. Nedala jsem si ho, ale zastavila jsem se na kus řeči.

Jeden z nich stál opodál, potutelně se usmíval a mlčel. Druhý byl takový ten pomalejší jedinec, co je rád, že je rád a bral zřejmě seznámení se s bosou potetovanou holkou jako největší adrenalin týdne. Třetí seděl poblíž mě, ptal se co dělám, o čem písu diplomku, vcelku šikovně konverzoval.

Po chvíli jsem se uvolnila a mluvila o tom, co bych v životě chtěla. Chtěla bych se naučit péct pořádnej chleba, spárovat, naučit se stavět podlau nebo aspoň pokládat parkety. Hmatatelný věci.

On: Tak to spárování ještě chápu, ale podlahu, to není jen tak.

Já: No jo, já vím, ale naučit bych se to od někoho mohla.

On: Bolí z toho kolena, pořád klečíš...nó, když nad tím tak přemýšlím, kdybys tu podlahu dělala v těch kraťáskách, cos měla minule...

(Smích všech tří)

Ták, ten sexismus příště necháme doma, jo? odpověděla jsem s úsměvem.

Stále smích, zřejmě ani nepostřehli podstatu mé věty. Rozloučila jsem se a šla domů se zjištěním, že se najednou cítím nepohodlně. Jako nahá. Jakoby se ode mě očekávalo, že si to pivo dám a s jedním z nich se vyspím. Pravděpodobně s číslem tři. Ale nechci být zlá, oni za můj nekomfort nemůžou.

A nechci to svádět ani na společnost, která z reklamy na rodinnou dovolenou udělala propagaci eskortních služeb. Sama si za to můžu. Proč?

Autosexismus.

Autosexismus je pojem, s nímž poslední dobou často laškuju v rámci hledání jeho opravdového významu. Stručně řečeno: Ženy dospěly do takového stádia, kdy jim nesexistické chování protějsku může připadat jako nezájem, může je to dokonce urazit. Zvlášť, pokud na party vyrazily v plné polní, staví se do nejestetičtějších poloh a hážou svými krásnými vlasy tak, že si je máčí v pivu (...jsme zřejmě na průměrné brněnské party). Jistě, že jsem si tím taky prošla. A často u sebe nacházím poslední zbytky těchto křečovitých volání po pozornosti. Zbavit se jich trvá déle, než jsem čekala. Je těžké náhle, po těch letech, nebýt sexistická sama k sobě.

Proč si holím před rande nohy? Protože čekám, že dopadne...dobře?

Před pár let jsem zrušila facebook a smazala účet na instagramu. V druhém případě byl havním důvodem právě sexismus ze strany žen k sobě samotným. Neviděla jsem muže, co by si fotil pozadí a dostával za tento počin slova nefalšovaného obdivu.

Když teď napíšu větu Sakra holky, co je to s náma a naší sebeúctou... budu tím moralizovat?

Nebo jsme prostě jen líní / líné se nad tím hlouběji zamyslet a zkusit si srovnat měnící se postavení ženy v průběhu let a přístup mužů k vyjádření náklonosti? Změnilo se toho tolik a mnohá tabu byla zbořena, že jsme si ani nevšimly, jak nenuceně se nám do mysli vpašovala všeobecně uznávaná škatulka určující míru atraktivity u opačného pohlaví. Nebo u stejného, to je jedno.

Sociální média se chtě-nechtě stala pro mnoho lidí věcí plošnou, kde se z drtivé většiny hodnotí krása / úspěch / spokojenost podle zveřejněných fotografií. Máme tři volby: uvěřit, ověřit nebo to prostě brát s rezervou. Jak mám ale brát s rezervou samotný fakt, že ženy považují za naprosto normální vystavit tělo na odiv anonymních odběratelů?

Tělo, jako takové, vnímám jako věc krásnou, ale soukromou. Tím, že nosím kraťasy a odmítám podprsenku nedávám podnět k jeho „zvěcňování“ ani k sexistickým či jiným komentářům. Je to moje tělo, moje věc. Jeho obdiv je mi k ničemu, pokud to necítím sama v sobě. Jeho kritika ze strany veřejnosti se mě možná dotkne, ale může mi být ukradená.

Souvisí uvolnění veřejné morálky s plytkostí vztahů?

Jakmile je moje tělo objektivizováno a jsem víceméně veřejně považovaná za kus, uměle ve mně vznikne druh sebevědomí, zjednodušující seznámení s opačným pohlavím, ale...není to ono. Radši půjdu na schůzku s nejistotou, dlouhým rukávem i sukní a pomalu se nechám přesvědčit o tom, že pro něj nebo pro nic skutečně kus jsem. Ale ne sériově vyrobený.

Nejsem vyrobena z umělého obdivu a barevných filtrů. Jsem recyklovatelná, opotřebovatelná a mám své datum expirace.

A pokud přiznáním nedokonalostí mého těla přijdu o pozvání na pivo, plakat nebudu.

Pivo stejně nepiju.

                                                                                                   TakovaTaTamta

[takovatatamta]

Stabilní nejistoty

Nedávno jsem narazila na článek s nadpisem Život ve Švédsku a po letmém přelétnutí odkazu jsem si řekla: Fajn, jeden z příběhů český holky která nevěděla, co se životem a rozhodla se odcestovat.   Oné blogerce připadala její situace bezútěšná. Sama, zpátky u rodičů, bez vidiny naplňující budoucnosti. Všechny bývalé spolužačky už měly manžela, auto, hypotéku, embrio, anglický trávník a bůh ví co ještě.

A protože mě tyto příběhy nepřestávají bavit a inspirovat, začetla jsem se s myšlenkou na to, že mě vcelku neznámá osoba vykope z mé komfortní zóny a dodá mi motivaci k cestě kamkoli.

Ejhle.

Tato slečna se rozhodla svou cestu najít jinak. Lépe řečeno přes někoho. Zaregistrovala se na seznamce millionairematch.com, koncentrující pouze muže a ženy z vyšších platových vrstev (roční příjem minimálně 2,5 milionů korun). Autorka si našla svého vysněného partnera, přestěhovala se za ním do Švédska a žijí šťastně až... Kdo ví. Věkový rozdíl 20 let mi nepřijde nijak ohromující. Ani fakt, že byť seznamka funguje na mě vcelku odporném principu, nalézá se zde mnoho jedinců hledajících vážný vztah. Opominu i samotný blog, na kterém slečna zveřejňuje fotografie z přepychového bytu, restaurací či drahé auto se slovy typu Tohle jsem velý život hledala...

Budiž přáno.

Co mě však skutečně na celé věci udivuje je to, že na článek myslím už třetí den. A to stále intenzivněji. Protože se mě to týká. Otevírá to ve mně už tolikrát uzavřené komnaty, oprašuje staré úvahy, nutí mě to hodnotit moji momentální životní situaci a hledat na ní chyby. Ano, kdo nemá co dělat hledá chyby a vytváří problémy tam, kde nejsou. A já nemám co dělat. Tedy kromě diplomky, učení se na státnice a užívání si léta...eh...nechce se mi použít slovo prokrastinace. Takže to neudělám.

Zkrátka...

Verdikt zní: Je mi 25 let, nemám partnera, nemám práci a zatím ani titul. Nemám přestou představu o tom, čím bych se chtěla živat, kde a jak bych chtěla žít. Kam bych to chtěla dotáhnout. Jakmile jsem pro tato fakta začala nacházet příhodná slova, dala jim tím pádem podobu, tvar a život, uvědomila jsem si nastupující úzkost.

Chystám se v blízké době odcestovat, opustit pohodlí domova a okruh přátel, aniž bych měla přesný cíl. S tímto faktem jsem se už srovnala, přijala ho.

Ale článek Život ve Švédsku opět vzbudil pochybnosti.

Šla jsem proto hlouběji. Do části mozku, v níž se mimoděk ukládají útržky vzpomínek a informací, které si tato neuvěřitelně chytrá databáze byla schopna zapamatovat. Začala jsem se jí ptát na jednotlivé otázky.

Proč se mě příběh tak dotkl? Protože chceš jistotu.

Proč chci jistotu? Protože ji nemáš v sobě samotné.

Proč ji sakra nemám v sobě samotné? ...protože se to teprve učíš.

Poslední věta mi odpověděla na poslední otázku, zda bych byla podobného činu schopna. Představila jsem si, jak by společný život s panem X probíhal.               Pan X by mě v ideálním případě miloval, zajistil by mi domov, případně by mi pomohl s vlastním podnikáním, finančně by mě podpořil v mých začátcích. A já bych pod každým svým úsměvem a slovy děkuju polkla hořkost vědění, že takhle to být nemá. Takhle se to nedělá.

Brahma, Bůh, Krišna nebo jiný Vám příjemný stvořitel a udržovatel mi dal mé vlastní nohy, na které se mám postavit. Velká touha po jistotě, po pohodlí a po domově mi však často bere dech a přitom by mě měla motivovat, stát se příjemným cílem. Zeptala jsem se podruhé. Je to vůbec moje touha? Ano, každý chceme mít alespoň kousek hmatatelné jistoty ve svém životě.

Ale v době nadstandartu, kdy se pomalu pojišťujeme pojištění, kdy se nemůže stát, že přečerpáme limit na kartě, kdy si odkudkoli zavoláme pomoc nebo zjistíme otevírací dobu restaurace...v této době se slovo jistota stalo manipulativním reklamním nástrojem.

Zkusme zbavit jistotu této jizvy a definujme ji vždy podle sebe. Ne společnosti, rodičů, podle zavedených modelů, které si, aniž bychom to chtěli nebo tušili, našli své místo v našich už tak příliš těžkých hlavách. Moji generaci vychovávala generace žijící v době bortících se ideálů, jistot vystavěných na falešných základech z příslibů lepší budoucnosti. A tuto generaci zase vychovávala generace, která z části příslibům chtěla věřit a věřila a z části si zachovala zdravý rozum a musela za to platit. Není divu, že je 21. století s tak pestrou nabídkou jistot okouzlilo.

Chtějí to i pro nás. Čekají, až k tomu dospějeme. V nejlepším případě tiše a trpělivě.

Jak těm, co pochází z doby pochybným ideálů vmést do obličeje, že si potřebujeme nejdříve sáhnout na dno? Chceme se ujistit o tom, že sakra fakt žijeme, že chceme zkusit co se dá a teprve potom si vybrat, na kterém z břehů se vylodíme.

Jen potřebuju rok pauzu, mami, pak si můžu najít stabilní práci a začnu hledat bydlení.

Jde tu větu bez obtíží vyslovit? Bravo.

Nejde?

...vítejte v klubu stabilních nejistot.

                                                                                                                                                                                       TakovaTaTamta