durmanka

[durmanka]

Stará brněnská telefonní budka. Škoda, že už Vám z ní nemohu zavolat Leoši. Vaše hudba je... nevyslovitelně Božská. Ale všechny odpovědi na všechny otázky jsou ve Vaší hudbě. Vaše hudba je jako drát, který vede z telefonní budky přímo k Bohu.

[durmanka]

Stará brněnská telefonní budka. Škoda, že Vám z ní už nemohu zavolat Leoši. Vaše hudba je... nevyslovitelně krásná. Ale všechny odpovědi na všechny otázky jsou ve Vaší hudbě. Ona je jako drát telefonní budky vedoucí přímo k Bohu.

[durmanka]

[durmanka]

[durmanka]

[durmanka]

A šedivému světu vdechla barvu... Láska

[durmanka]

Kdo koho zabil první? Pták cyklistu nebo cyklista ptáka? Těžko soudit. Nejspíše to bylo město, jehož vysoké mrakodrapy jsou drápy, jehož ulice jsou odpadní stoky unášející život. Některých věcí je prostě lepší se nedotýkat. Ale to bychom nebyli my lidé. Musíme si na všechno sáhnout, za jakoukoli cenu. Přitom nemáme sebemenší tušení, kolik očí nás ustavičně sleduje. Je jich strašně moc, jsou všude a nic jim neunikne. Vidí nás. Asi jsme opravdu zakleti a odsouzeni vkráčet do chřtánu obrovské příšery, jež nás pozře. A to bude konec? Ne. Chodíme v kruhu. Vše se bude do kola opakovat znovu a zas. Kdo koho zabil první?

[durmanka]

Kamkoli půjdu, bude to na trati,

každý vlak najde se, žádný se neztratí,

kamkoli půjdu, bude to na trase,

hvězdy jsou kamínky na Boží terase.

Cokoli zvím, rozeznám po hlase,

dotyk je stínem klenby, jež prohla se,

cokoli zašeptám, zůstane vnuknuto

tomu, kdo naslouchá duší sklem netknutou.

Na každé cestě je pár temných podchodů,

jehly a krev, prudký pád ze schodů,

na každé cestě jsou východy ze dna,

kde tma se vlévá v zář, až je z ní jedna

jediná trať, tam všechno se spojí,

každý šrám objetím rázem se zhojí,

ta jediná trať, v níž koleje splynou,

každý vlak míří k ní, nehledá jinou,

kamkoli půjdeme, bude to na trati,

jsme hvězdné kamínky, které se neztratí.

[durmanka]

Opuštěný skleník je jako zraněná duše. Byl plný krásných květů, dokud do něj někdo nevstoupil a vše v něm nepošlapal.

[durmanka]

Život se proměňuje jako krajina za oknem jedoucího vlaku. Život trčí jako rozpadlá chatrč. Život číhá v travinách jako oči tygrů. Život stojí jako nehybná voda. Život jsou obrazy, které hledáš v odrazech na vodních hladinách. Občas se ti vytrácí, až se úplně ztratí. Pláčeš, proklínáš, chceš tam skočit a znovu jej najít, chceš tam skočit a utopit se. Skočit a skončit jej. Ale to přece nechceš. Nebo ano? Ne, snad ne. Alespoň se pokus říci si, že ne. Ještě ne. Zítra ráno vyjde slunce. Budeš pozorovat jeho kroky na vodní hladině. Nalezneš ostrov, kterého se chytíš v té změti bolesti, tmy a nicoty kolem. Nalezneš a spatříš všechny tváře života. Poznáš je. Jednou je poznáš. Vyčkáš-li a protrpíš-li se ohněm záře i bahnem noci. Vyčkávej. Prosím. Pak se opět nalezneme a podáme ruku dosud skrytému smyslu. Budu tě tam čekat. Tam - všude na světě. Prosím, doraž tam. Postrádám tě.

[durmanka]

[durmanka]

[durmanka]

[durmanka]

Dotkla

Pohlížejíc do mne očima slepýše vyřkla jsi svůj soud. Chopila ses kamene a hodila ním po mně. Minula jsi, ale tvůj vrh mi učinil takovou bolest, jako by ses byla trefila.

Mnoho kamenů bylo a bude vrženo, avšak doposud žádný z nich nezpůsobil sebemenší jizvičku na tepně všudypřítomné lásky. DíkyBohu.

Drahý tvore, až někdy budeš pln zlé záště, bolesti či vzteku natahovat ruku po kameni, vzpomeň si na chvíli, kdy letěl on k tobě, kdy jsi byl zasažen, kdy jsi zemřel. A pak jej polož zpátky a rozhlédni se svýma slepýšíma očima. Odpusť. Mně, jí, sobě. Odevzdej se a přestaň vynášet rozsudky.

Odpouštím ti a objímám tě svým všudypřítomným vidoucím srdcem.

[durmanka]

Reimplētiō

Když jsi byla ještě malinká holčička, byla jsi strašně roztomilá. Tvé tmavé kudrnaté vlásky, tvůj panovačný hlas, tvé příkazy, které mně ani na vteřinu nedovolovaly přehlédnout tě a utéci z her, do nichž jsi mne chtěla zapojit. Jednou sis hrála s lahví. Byla plná korálků a ty jsi je málem vdechla.

Když jsem byla malinká holčička, začala jsem si hrát s lahvemi, žádné korálky v nich ale nebyly. Dnes beru prázdné lahve a sypu do nich korálky. Vracím se do těch dnů, kdy jsem byla šťastná.

Kdyby šlo vše, co nám kdy způsobilo bolest, zaplnit růžovými korálky. Alespoň pro pocit podobný tomu, který prožívá temný pokoj, do nějž právě proniklo slunce. A stačilo jen otevřít okno.

Jistě že se můžu udusit, jako málem ty tenkrát. Ale raději vdechnout korálky, nežli znovu znovu znovu polykat tu zlou, rozkazující hmotu a dusit se vlastně úplně stejně, akorát mnohem déle a bolestivěji.

Raději jeden hlt korálků, nežli jeden hlt k zatracení tohoto dlouhého měsíce utrpení.

Třeba tím, že změním obsah lahve (dříve plné jedu, poté zející prázdnotou), změním i to, po čem každý den tak toužím.

PS. Věnováno všem peroucím se. Ať se vaše lahve (ať už v nich bylo cokoli) náplní růžovými korálky.

[durmanka]

Požehnané Velikonoce !

[durmanka]

“Chcelo sa zohriať,“ vraveli ľudia. "Ale nikto nevedel, koľkú krásu videlo, v akom jase odišlo” -Dievčatko so zápalkami