duseplavec - Tumblr blog

[duseplavec]

Dnešní ráno je přesně to ráno, kdy se člověk probudí ze změti snů, a celé dopoledne stráví tím, že se ty jednotlivé záblesky snaží rozmotat a rozpomenout se na každičký detail. A celý den ve mně potom doznívá ten pocit, ty emoce, ten údiv, to tajemno, které se ve snech odehrává. Lze mluvit s člověkem ve snu o věcech přítomných a ukázat mu svůj svět, ačkoliv v něm už není? Lze vědomě hovořit k lidem a ovládat sen a vlastně mít pocit, že se to skutečně děje, ačkoliv tělo spí? Je to telepatie? Vědí o tom i ti druzí? Nebo je to jen představivost? Je to něco víc, co nemáme šanci po probuzení chápat? Těžko říct. Očividně podvědomí dokáže uchovávat věci hodně dlouho, možná navždy? A vždy se trefí přesně do datumu, do výročí, do určitých osob a míst. Obvykle je to radost, občas i splín. Ale ty dny, kdy je člověk myšlenkami jinde a kdy s ním jen cloumá celý den ten zvláštní pocit, ty mám fakt ráda. Je to pro mě důkaz, že vše, co jsem prožila, jsem doopravdy prožila celou hloubkou svého srdce a nebylo to nikdy víc než čistá pravda. Za to cítím obrovský vděk.

[duseplavec]

Nikdy nedokážu vysvětlit, co ve mně prosinec vzbuzuje, kolik pocitů emocí a myšlenek mám. Je to každej rok fakt síla. Ale miluju to. Miluju tu intenzitu všeho a miluju to vzpomínání, bilancování a melancholii... Miluju jak je za okny mráz, jak mě hřeje teplá peřina, jak mě uhoupává skvělá hudba a vůně vína a skořice. Miluju ten protiklad, jak prosinec bolí a zároveň slibuje kouzlo a radost Vánoc a potom náhle utne další rok a je po všem...

[duseplavec]

Kdyby bylo nebe poštovní schránka pána Boha, o adventu a vánočním čase by přetékalo přáními a tužbami všech pozemšťanů, co v tuto dobu chtějí věřit na zázraky. Možná proto v prosinci tak nádherně září v noci hvězdy, každá za něčí přání. I za moje přání se jich pár rozsvítilo.

A pak přišel někdo, kdo záhadně ta přání znal, kdo mi je vyplnil a všechny ty hvězdy mi přinesl - ve svých očích, ve svém srdci. Rozsvítila můj svět a já místo zírání na nebe teď v neděli vařím, peču, chystám stůl a s rozechvělým srdcem čekám na to, až se ozve od dveří našeho domu: ZLATO, JSEM DOMA! ❤

[duseplavec]

Intuice

Jestli jsem se v životě něčemu doopravdy naučila, je to poslouchat a důvěřovat svojí intuici. Dlouho mi to nešlo, nedokázala jsem rozlišit, co je intuice, co je strach a co je jen výplod fantazie. Ale s přibývajícím věkem a zkušenostmi se vše vyjasnilo, potvrdilo.Nejvíc silně moje intuice reaguje na lidi, kteří nežijí s v souladu s tím, jak se prezentují a co říkají. Co jsem už dávno pochopila je, že nejvíc o člověku neprozrazují jeho slova, ale činy. A na nic jiného už neslyším a nejede přes to vlak. Dřív mě lidi uměli okouzlit slovy, tisíci slov, která sladce zněla a nádherně se jim věřilo, jenže potom přišlo to zklamání. Ale jakto? Vždyť ten člověk říkal že...... No jo, říkal, ale nekonal tak. Překvapuje mě, kolik lidí věří pořád jen slovům a neřeší činy, které prozrazují mnohem víc. Mě už slovem neohromí nikdo. Obecně jsem vůči všem lidem, které ještě tolik neznám, hodně obezřetná. Vždy, když se mi někdo chystá někoho představit, zbystřím. Obvykle tu osobu vychválí, řekne mi o ní to nejlepší, čeho si na ní váží atd. Děláme to všichni. Jenže pak si člověk všimne těch drobných nelogických informací a protiřečí, které časem odhalí skutečnou tvář člověka. Nevím proč já, ale přijde mi, že mám v úloze od svých blízkých občas odhánět tyhle nepravdivé lidi, kteří sice navenek působí báječně, ale ve své holé podstatě jsou spíš škůdci a prospěcháři, než přátelé. Psí povahu asi fakt nezapřu. Jsem hlídač, strážce. Podle mého názoru se člověk nejlíp odhalí a projeví na tom, jak se chová k svým nejbližším. K těm, co mu jsou rodinou, partnerem, přáteli. A pak mě už nikdo nepřesvědčí, že je to skvělá matka, protože mu píše, jak ho miluje, a přitom není schopna přijet ve stejném městě na návštěvu, pomoci mu, navštívit ho v nemocnici, a radši tráví čas v hospodě.  Nikdo mě už potom nepřesvědčí, že má fakt nejlepší kamarádku, která mu přitom jen kecá do života, oxiduje jeho vztahy a vede ho proti lidem, z kterých má sama strach, že ji prokouknou. Neskočím už na bláboly o lidech, kteří naoko dělají vše pro to, aby byli báječní, oblíbení a přitom to jsou jen slova, a činy nikde. Proto mnohdy stačí hodina dvě ve společnosti takových lidí, k tomu pár historek a radar už bije na poplach. Mou intuici hodně živí i fakt, že kdykoliv jsem se odhodlala o tom s někým promluvit, dal mi za pravdu. Pravdu, kterou si třeba nechce připustit. Ale nakonec je vždy lepší jít životem jen s těmi pár lidmi, kteří jsou opravdoví, srdeční a kteří nemají důvod zraňovat něčí důvěru, vytvářet pochybnosti nebo přidělávat zbytečné problémy. Přeju si pro všechny lidi, aby kolem sebe měli jen ty dobré přátele, skvělou rodinu, báječné partnery. Aby se nikdy nesmířili s něčím ,,míň´´, protože si zaslouží to nejlepší. A život je příliš krátký na to trávit ho ve společnosti nesprávných, nepravdivých a nespolehlivých lidí. Pakliže mě někdo nepřesvědčí v tom, že jeho slova a činy jsou v souladu, nemám pro něj v životě místo. Za svou intuici jsem fakt vděčná, chrání mě, varuje mě, pomáhá mi, mnohdy mě donutí se usmát. Člověk má i takové vnitřní tušení, že se něco stane, že něco je jinak, že se něco dalo do pohybu. Dřív jsem toužila ihned vědět, CO SE DĚJE. Jenže intuice je i o trpělivosti, člověk musí počkat, nechat věci se udát, nechat lidi být, a potom přicházejí ty zpětné signály a vše se vybarví.

Často se mi stane, že mě jen tak něco napadne udělat, zkontrolovat, někam jít, a vlastně v tu chvíli vůbec nevím proč.  Už jsem se naučila tohle poslechnout. Když potom například otevřu šuplík, kam běžně nechodím, najdu tam něco, co jsem třeba dlouho postrádala. Nebo když zkontroluji email a objevím ve spamu zprávu, kterou jsem přehlédla a na kterou jsem čekala. Když zavolám člověku, kterého jsem delší dobu neslyšela, mnohdy svede řeč k tématu, které aktuálně řeším a on o tom ani netuší. Je to ohromující a úsměvné zároveň. Vše souvisí se vším, vše je jak má být a vše nakonec dopadne tak, jak je pro nás nejlepší a jak jsme si to u Vesmíru (možná nevědomky) objednali :))

[duseplavec]

🙏🙏🙏❤❤❤

[duseplavec]

Listopad je můj nejdepresivnější měsíc. Přináší sychravé počasí, brzy se stmívá, venku je mokro a oslizlo, po ránu mrzne a vše přikrývá mlha. Přesně tyhle dny bych nejraději prospala zavřená doma, v teple a v objetí peřin, s knihami, se seriály a s mým oblíbeným karamelovým čajem. Hned po Samhainu přijdou 2.11. Dušičky a já víc než kdy jindy vnímám tu všeobecnou depresi a smutek. Možná je to proto, že i já dnes budu zapalovat svíčky jako vzpomínky na ty, co už tu se mnou nejsou.

Jako dítě jsem dušičky moc nevnímala, byla to nuda, jít na hřbitov s rodinou a pálit svíčky lidem, které jsem neznala. Ale když potom člověk ztratí své blízké osoby, uvědomí si, co vše to znamená. Najednou ucítí na Dušičky tu atmosféru, ten stesk všech okolo, a dokáže ho procítit, protože sám má v srdci smutek. Mým největším strachem bylo vždy opuštění. Nikdy jsem nechtěla zůstat sama, žít sama, sledovat jak mě někdo opouští a já to nedokážu změnit. Ale ty chvíle v životě přijdou a čeká nás to všechny. Nejen, že nás opustí mnoho lidí, kteří jsou mladí a živí, ale také nás časem opustí ti, kteří jsou staří nebo nemocní. Neunesou už tíhu tohoto světa na svých vetchých ramenou a jednoho dne odejdou navždy. 

A najednou...nejsou. Je to zvláštní a trvá to, než si člověk naplno uvědomí, že ty lidi už nikdy nespatří, neobejme, neuvidí jejich úsměv. Jediné co zbyde, jsou vzpomínky a teplo lásky, kterou jsme v jejich přítomnosti pociťovali. A přesně to pro mě symbolizují svíčky, které za ně zapalujeme. Světlo naděje, že se jednou shledáme znovu, a teplo lásky, která v našich srdcích plane dál. Ztráty a opuštění k životu patří. Činí nás to silnějšími a učí nás to vděčnosti za přítomný okamžik. Nic netrvá věčně a tento den je toho krásným důkazem...

[duseplavec]

Hloubka

Blíží se období, které je mému srdci nejmilejší. Mlha a studená vláha už ráno ťukají na okna a linou se všude kolem, a kdykoliv vyjdu ven, udeří mě do nosu vůně nostalgie a zvláštních nepopsatelných pocitů, které by stejně nikdo asi nepochopil. Nikdo moc tuhle moji vášeň pro podzim nechápe. Co ale čekat od zrozence podzimního znamení? Já v tyhle pochmurné umlžené dny, které občas prosvítí i teplo babího léta, přišla na svět! A každý rok na konci srpna cítím uvnitř sebe ty změny, to probuzení, tu hloubku všeho kolem a tu mnohem větší chuť do života a všech činností, které přes léto pozastavuji. Většina lidí se na podzim stáhne do sebe, nemá na nic náladu a jen čekají, až přejde zima a bude jaro. Já na podzim ožívám a nejraději mám, když vyjdu brzo ráno nebo pozdě večer ven, všude kolem je bílý opar a příroda okolo utichne. V těch momentech jako by se svět zastavil a já se mohla ponořit hluboko do svých myšlenek, do svého nitra a tam v klidu spočinout a jen existovat.

Často slyším, že jsem depresák, že proč ve všem hledám hloubku, proč si vše beru tak do hloubi duše, že mám smysl pro drama, že věci prožívám až příliš, že to nikdo nechápe. Ale mě to vůbec nevadí. Já jsem krom toho od přírody velmi veselá kopa, neskutečný cynik a ironik a taky milovník černého humoru.  A pak je tu ta druhá věc. Hloubka. 

Nesnesu mělké věci, mělké city, mělké emoce nebo takové ty bezvýznamnosti, které mě neobohatí, nenaplní a nezaujmou. Vše, co v životě cítím a dělám, musí mít smysl a hloubku. Mnoho lidí denně ztratí spoustu času prázdným small talkem a přitom se nic nedozví, o nic je to neobohatí a nic jim to nedá, často i slyším, že to lidé dělají jen ze slušnosti. Taky to občas ze slušnosti udělám, ale bytostně mi to nesedí. Já miluju hluboké rozhovory - ideálně do noci - o všem, co cítím, co prožívám a co prožívá a cítí druhý, vzájemné obohacení se jinými úhly pohledu a sáhodlouhé diskuze na x témat. To má pro mě hodnotu a smysl. Tam se nacházím, tam vyniknu. To samé hudba, filmy a knihy. Mnoho lidí poslouchá hudbu jen proto, že se jim - jak říkají - líbí. Na filmy se dívají z nudy, aby tím zaplnili čas a ticho, nebo protože se chtějí pobavit. Taky to čas od času tak mám. Ale mnohem větší význam a přínos pro mě má hudba, která se mnou zacloumá, která ve mě něco vzbuzuje, inspiruje mě ke psaní, která třeba i textem vypráví o něčem, co je mi blízké a co dovedu procítit. A filmy? Musela jsem k tomu dospět, ale mému srdci jsou nejbližší dramata. Příběhy lidí, které díky dramatu člověk prožije společně s nimi a celkově ho to tak příjemně i nepříjemně zasáhne do emocí. S knihami je to podobně. Nebaví mě bestsellery, které většinou nesou podobný scénář. Naplní mě naopak inspirativní a dobře psaná poezie, knihy s poselstvím a odkazem na vyšší principy nebo příběhy lidí, kde na konci knihy stírám slzu a po zbytek dne tím příběhem dál žiju a rezonuje to ve mě. A říjnové a listopadové večery jsou přímo stvořeny k dramatickým filmům, depresivní hudbě a inspirativním knihám. 

Letošní podzim si hodlám užít na maximum, všude kolem domu na zahradu umístíme dýně, bude se hrabat listí, na Samhain se půjde v podvečer do lesa, bude se vzpomínat na naše zesnulé, všude budou hořet svíčky a o víkendech nebude horko, takže člověk bude moct na celý den vyrazit na výlet na místa stará, ale i nová. 

A potom přijde zima, sníh přikryje vše okolo a za každým lidským krokem budou vidět stopy, které jsou jindy vidět pouze na duši...

[duseplavec]

Okamžiky

Nedávno byly perseidy a já v té teplé noci plavala zády na hladině bazénu na zahradě. Zírala jsem přímo do tváře nebi posetému tisíci hvězd a pozorovala jsem tu výjimečnou scenérii. Hlavou mi běhaly desítky myšlenek a postupně se vytrácely ve tmě, voda je odnášela. Chlad mnou prostupoval pomalu, vzduch byl teplý, v uších mi hučela voda a já si připadala jako ve stavu bez tíže. Ráda ležím na vodní hladině a pozoruji oblohu. Ve dne nabízí úchvatný pohled na mračna, která vytváří neskutečné obrazce a probouzejí tak mou představivost, v noci zase člověku ukazuje světla dávné minulosti a dopřává mu prostor pro ty nejhlubší myšlenky, které se pak rozplynou s prvním ranním paprskem vycházejícího slunce. 

Přemýšlela jsem, co si tu noc přát, kdyby padala hvězda. Visela jsem očima na obloze a čekala, kdy to přijde. A nic. Byla mi už větší zima tak jsem se rozhodla plavat. Odvrátila jsem tvář od nebe a soustředila jsem se jen na plavání. Voda kolem díky tmě byla temná a všude bylo hrobové ticho, v okolních domech už dávno všichni spali. Po chvíli plavání jsem si stoupla a skočila do vody po hlavě. Miluju ten pocit, když skočím a potopím se. Svět utichne, vše co je venku zmizí, a v uších člověk slyší jen zvuk vlastního krevního oběhu, díky čemuž ví, že je pořád naživu a taky si uvědomuje, že každý nádech je nepostradatelný. Pod vodou se nenadechnete. Máte jen omezené množství kyslíku na to, abyste prozkoumali svět pod hladinou, abyste uplavali pár metrů a abyste se včas vynořili zpátky. A v tu chvíli se to stalo. Vynořila jsem se na hladinu, zhluboka jsem se nadechla a v tom mžiku vynoření jsem to uviděla. Padala hvězda. Byla to vteřina, jen se odlepila od oblohy, jako list z podzimního stromu a zmizela v hlubinách zapomnění. 

Až když jsem se z toho úžasu probrala mi došlo, že jsem si nic nepřála, bylo to příliš rychlé. Znovu jsem se potopila a tam v temné vodě jsem si uvědomila, že jsem si vlastně něco přála - přála jsem si vidět padající hvězdu. A to se splnilo. Takhle Vesmír funguje, slyší naše nejhlubší přání a mnohdy je splní jen na kratičkou chvilku, abychom žili plně jen v tom okamžiku a nekazili ho dalšími slovy, myšlenkami či touhami. Jak pod vodou nebo i při padání hvězd, tak i v životě má člověk obvykle jen chvíli na to, aby si užil ty nejlepší okamžiky. 

Nic netrvá věčně. Proto jsou všechny nevšední zážitky tak výjimečné - protože jsou tak krátké a nikdy nevíme, kdy a jestli vůbec přijdou. A když pominou, zbyde jen příjemné chvění v srdci. A vzpomínky na toto chvění potom člověka dokážou zahřát i v tom nejchladnějším období - vzpomínky na okamžiky, kdy viděl zázraky, kdy cítil lásku, vděčnost a kdy žil doopravdy jen přítomným okamžikem. Protože v srdci, které je otevřené, hoří nekonečný plamen věčnosti.

[duseplavec]

Světlo je klenotem, který se cení

Protože ve spoustě lidech už není

Zhasly jim oči a žijí jen ve stínu

A všem okolo dávaj to za vinu

 Když jim však někdo posvítí do duší

Chvíli se v této záři cítí skvěle

Jak sami pro sebe svítit však netuší

A všechno hezké nakopou do prdele

 Své jasné nitro v temnotě střeží

Zachránit je lze jenom stěží

Nechtějí vyléčit se, to ani za nic

Raději spočinou v zajetí vlastních hranic

 Snad se jejich bol jednou vstřebá

A nebude už tolik zklamání třeba

Snad najdou zase odvahu zářit

A nebudou svůj ani jiný život mařit...

[duseplavec]

Ten Den

Přichází nečekaně a často ve chvíli, kdy si člověk asi ani neuvědomuje, že už je to vlastně tady. Že to, o čem lidé mluví, o čem čteme nebo slýcháme od terapeutů nebo nejbližších přátel, a to, čemu vůbec ale vůbec v jednu dobu nevěříme, se opravdu stane. A jak se to stalo mě?

Jednoho dne, v tomhle krásném červnovém počasí jsem opět hovořila s mojí blízkou osobou. Říkám jí průvodce po galaxii, protože je to můj malý nedokonale dokonalý Vesmírňan, který mě provází mou cestou, učí mě, naslouchá mi, zvedá mě, podporuje mě a vždy mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři a pootevřít o něco víc moje srdce a nechat to světlo, které v něm zažehává, aby zaplavilo svět kolem nás a na každého jeho paprsek alespoň na vteřinu posvítil. 

Povídaly jsme si o tom, co jsme za poslední půl rok zvládly a tak jsme různě vzpomínaly na naše největší životní prohry a bolesti. A já začala znovu vyprávět můj poslední velký srdcebol. Ten nejhlubší, co pamatuji. Jen jsem seděla a popisovala, jak jsem se doma svíjela v té neutuchající beznaději a slzách, jak jsem se modlila, jak jsem se v ten daný moment na chvíli přestávala milovat a spíš jsem se obviňovala a hledala chybu u sebe, jak jsem přemýšlela, co udělat a jak tu svou tehdejší vyvolenou získat zpátky. Jak jsem se denně budila bez života a neviděla jsem světlo, jen samotu a temnotu.

A jak jsem tak vyprávěla, tak moje Vesmírná mi s úsměvem naslouchala a potom… jsem se rozesmála. Upřímně, hlasitě, od srdce. Smála jsem se na celé kolo tomu, jak hloupá jsem byla a jak jsem skutečně věřila tomu nesmyslu, že už nikdy nebudu nikoho milovat, jak už nikdy nic nepřijde, jak vlastně veškerá moje naděje pohasla. Smála jsem se tomu, jak jsem se nechala stáhnout dolů někým, kdo dole už dávno byl. Jak jsem uvěřila slibům, lžím a klamům. Smála jsem se, jak jsem byla slepá a jak jsem přestala v tu dobu existovat pro okolí a žila jsem jen tou láskou a neochvějnou vírou, že to potrvá. Bylo to krásné, to nikdy nepopřu a ani nechci, a vždy si to budu pamatovat tak, jak to v tu chvíli působilo – opravdově, čistě, osudově a hluboce, protože vím, že z mého srdce to tak čišelo a bylo. A protože se mi splnil v té době obrovský sen.

Ale smála jsem se hlavně proto, že jsem cítila, jak jsem v pořádku. Jak jsem teď nesmírně (vesmírně?) šťastná a zase zpátky U SEBE. Jak je to všechno už minulost a jak je to dávno. A smála jsem se radostí, protože mi došlo, kolik jsem toho zvládla ustát, jak se mi do života začaly znovu vracet zázraky, dobré skutky a dobří lidé a jak mi mou vytrvalost a víru Vesmír oplácí.

A v ten moment mi ta má blízká osoba říká: ,,Vidíš, a to je TEN DEN, který jsi nevěřila, že přijde. A já Ti říkala, že přijde a že v ten den se tomu zasměješ a budeš se cítit jako vítěz a budeš na sebe hrdá, že jsi to vše ustála a zvládla. Je to jako překonat obrovskou horu a užívat si tu radost, když stojíš na vrcholu, i když Ti to cestou přišlo nemožné a i když jsi měla pocit, že to nikdy nedokážeš´´.

Až mě to v ten moment tak moc zasáhlo a dojalo. Hlavně proto, že vím, že bez těch nejbližších, co kolem sebe mám, by ta cesta na vrchol byla mnohem delší. Že mě všichni tak skvěle celou dobu utěšovali, podporovali a vraceli mi zpátky do srdce lásku a do očí jiskru. A proto každý den jim za to v duchu děkuji a jsem jim vděčná v každém svém slově nebo činu, které jim věnuji. Protože jestli mě tohle všechno něco naučilo, tak hlavně to že nezáleží na lidech, kteří odcházejí, ale na těch, kteří zůstávají a nenechají vás na nic samotné. To jsou ti, kteří si zaslouží můj čas, pozornost, lásku a veškeré moje dobro, co v sobě nosím.

Vše je tak, jak má být. A já jsem pořád tady. Živá, zdravá, šťastná, milovaná. Obklopená rodinou a přáteli, pevně na svých vlastních nohou, spokojená v nové práci a se zahojeným a ještě silnějším srdcem, které je otevřené novým a tentokrát lepším zítřkům.  

[duseplavec]

(S)vědomí

Často mi běhá hlavou myšlenka, jak se některým lidem žije s vědomím, že někomu ublížili, nebo že mu křivdili, lhali či se k němu jiným způsobem zachovali špatně. Trápí to ty lidi před usnutím? Vidí někdy v mysli tu tvář člověka, kterého tolik zranili? Cítí na duši ten stín, který sami sobě přivodili? Bojí se karmy, která je nemine? Necítí sami k sobě odpor za to, jak nespravedlivě a sobecky jednali? Nebo je jim to jedno, protože jim vůbec nedochází, co udělali?

Každý člověk má nějaké svědomí. A každého čas od času dostihne. Je to jako utíkat před vlastním stínem. Dokud svítí slunce, možná mu dokáže uhýbat, ale nikdy se ho nezbaví. Úplně mě mrazí z té představy, kolik negativní energie si takoví lidé k sobě přivolají. A každý, kdo skutečně má povědomí o duchovním světě a věří ve vesmírné zákony, ví, že ho to dostihne, možná ne za rok nebo pět, ale jednou ano a karma prostě nikdy nezapomíná. Ti lidé si to podle mě asi neuvědomují, protože jsou ještě na tohle příliš nevyzrálí, a věk nehraje roli. Tady hovoříme o duševní vyzrálosti, ta čas nezná. Nebo si myslí, že to jiným skutkem odčiní. Kdepak. Takhle to nefunguje. Co pošleme do vesmíru, to se nám vrátí. Pošleme dobro, přijde dobro. Pošleme zlo, přijde zlo.

Vzpomínám si, jak mi kdysi před lety zavolala s pokorou osoba, co mi lhala, podváděla mě, uhodila mě a často mě srážela a podceňovala. Jak jsem si poslechla, že od té doby, co jsem odešla, se jí vše vrací plnou měrou a prožívá to, co já. Neměla jsem z toho radost, protože jsem věděla, že prochází utrpením, ale věděla jsem, že přesně tuhle lekci potřebuje, protože jedině tak může zesílit a vyrůst. Že tohle je ta spravedlnost, kterou nemusím vykonávat já nikdy žádnou pomstou, ale že stačí nechat pracovat karmu.

Dnes jsem si promítla všechny lidi, kteří mě v životě poranili, zradili nebo opustili. A zjistila jsem, že nikdo z nich v posledních letech není šťastný. Že skutečně k těm lidem jejich činy a skutky přiletěly jako bumerang a v něčem jim velmi uškodily, aby se konečně mohli probrat a vyzrát, uvědomit si, co udělali špatně a dalším lidem už tohle nezpůsobovat a hlavně – sobě nezpůsobovat tuhle negativitu, tenhle stín na duši, který je pronásleduje. A pak jsem si s hrůzou vzpomněla na poslední osobu, co mě ze dne na den opustila bez jediné kapky úcty a bez citu. Na osobu, která mě nikdy skutečně nemilovala, jen ve mně viděla sílu a soběstačnost a zřejmě imponující dospělost a vyzrálost, a tak po mě chmátla, protože jsem se tímhle vymykala oproti těm slabochům, kteří okolo ní chodili a kladli jí podmínky nebo ji hodlali jen využít. Na osobu, která mě celou dobu udržovala v jakési důvěře, kdy jsem se celá duševně svlékla v domnění, že je to bezpečné. Ale místo toho se mi dostávalo pouze výmluv, polopravd a pocukrovaných řečí. Ale činy? Kdeže! Ty nepřišly.

Vzpomněla jsem si, jak vše bylo otočeno proti mně a já byla nakonec ta špatná. Nejdřív bylo imponující a vzrušující, jak jsem skvělá, potom to ale začlo být na obtíž. Nenechala jsem se sebou smýkat a nedovolila jsem, aby se můj celý život překopal a já se všeho vzdala jen tak. Chtěla jsem pro sebe něco na oplátku, totiž partnerku, která si mě bude vážit a bude vše, co mi slibuje a co mi říká, myslet vážně a svými činy to jen stvrdí. Na kterou se budu moct spolehnout a nebudu se muset v duchu bát, odkud přijde rána.

Nedávno jsem někomu vyprávěla, že nechápu, jak mohou být lidé takoví. Že prostě nikdy zřejmě nepochopím to, jak někdo může žít v přetvářce, ve lži, jak může s druhým denně usínat a přesto vědět, že se to vše chýlí ke konci. Jak někdo může žít s tím, že řekl tolik slov a příslibů a pak si totálně – s prominutím – nasral na vlastních úst a svými činy vše naprosto vyvrátil. Jedna lež totiž zpochybní i tisíc pravd. A důvěra potom neobnovitelně zmizí. Ten člověk se mě zeptal – Proč nedáváš lidem zlo a utrpení? Proč lidem nelžeš a proč jim neubližuješ? Zarazila jsem se, na jaký nesmysl se mě to ptá. Pak jsem ale vyhrkla – No asi protože to v sobě nemám, ne?! Odpovědí mi bylo: ,,Přesně tak. Nemáš to v sobě. A co nemáš, to nemůžeš dát. Už chápeš, proč Ti někteří lidé dávají bolest, zklamání a lži? Protože nic jiného neznají a nemají. Nemohou Ti dát bezpodmínečnou lásku, klid, bezpečí a jistotu, když to sami v sobě nenosí. Nežijí v sebelásce a nedostávalo se jim lásky a péče a klidu ani od jejich okolí. Proto jediné, co mohou kolem sebe rozsévat, je to, co Tě ve finále tolik poraní. Ano, občas mají záchvěv, kdy jsou láskyplní a hodní, ale nikdy to není trvalé. Protože to nemají niterní a zakódované v sobě, nýbrž jen okoukané a vypůjčené od toho, co vidí kolem a co se jim líbí a tak se o to pokoušejí. Ale to, co není naše vlastní, nikdy nemůžeme mít dlouhodobě´´. Seděla jsem a jen jsem kývala hlavou. Tohle je ta pravda.

V tu chvíli jsem vše pochopila a musela jsem se usmát a zároveň pomodlit. Usmát, protože vím, že to, co já dávám kolem sebe, je to co mám v sobě a byla jsem opravdu vděčná své rodině a všem, kteří se mnou jdou životem, že díky nim to dokážu předávat dál. A pomodlit, aby všichni ti, kteří to v sobě nemají, uvěřili, že stačí jen otevřít své srdce lásce a uvěřit, že i oni stojí za to, aby je někdo bezpodmínečně miloval a odevzdat se tomu uzdravení, které od milujících duší přichází. Aby místo plivání a srážení těch, kteří je chtějí vyzdvihnout a vyléčit, jim podali do dlaní své křehké srdce a sledovali, jak silou lásky sílí a vzkvétá.

Bohužel někteří před tím stále prchají a místo toho se vrhají do náručí právě těm, kteří si kladli podmínky a kteří neměli v úmyslu milovat jejich holou existenci a podstatu. A to je odrazem toho, jak tito lidé o sobě smýšlejí a co si myslí, že si zaslouží. Dokud tyto osoby nenajdou svou sebehodnotu a neuvědomí si sami sebe, budou vždy žít s pocitem, že si bezpodmínečnost a hlubokou lásku nezaslouží a budou tak jen obětmi těch, kteří k nim přicházejí, aby je využili či jinak poškodili. Vše je jen o volbě. A když si někdo zvolí plytké mělké vztahy, o kterých dřív tvrdil, jak ho svazují a nechce je, a k tomu pocítí tu duševní prázdnotu a odmítne párovost, jednotu, souznění a pohrdá faktem, že když o sebe dva lidé vzájemně pečují a podporují se, tak jejich síla roste a navzájem se posilují a vylepšují, tak je to jen jeho mínus a jeho odraz.

Bůh opatruj tyto nevědomé bytosti, které čeká ještě mnoho karmických zatěžkávacích zkoušek, jejichž cílem bude vždy posílení a cesta k uvědomění si sebe sama. Nechť i oni dojdou k tomu poznání a svět se tak stane lepším místem pro nás všechny...

[duseplavec]

Klid

Za posledních pár dní jsem si uvědomila, jak moc se mi povedlo nalézt to, co jsem si myslela, že už jen tak nenajdu – klid. Nemyslím tím klid, že jsem sama doma a nic nedělám, nic nemusím. Ale klid uvnitř sebe. Jako když se rozbouřená hladina náhle naprosto ustálí a zavládne pokoj a mír. Tak přesně to cítím ve svém nitru. Najednou si uvědomuji, že z mého života zmizeli všichni lidé, kteří mi dřív dávali pocit nejistoty, neklidu, strachu a napětí. Najednou jsou tu jenom ti staří dobří přátelé, a někteří noví, a členové mé rodiny, kteří nemají zapotřebí mě ničím zrazovat, nijak mi způsobovat pocity nejistoty a kteří co řeknou, to platí.  Kolem mě se náhle objevilo plno lidí, kteří mi dodávají sílu, kteří mě podporují a kteří ve mně věří. Všichni mě podpírali, když jsem se sotva dokázala postavit znovu na vlastní nohy, všichni mi připomínali, kdo jsem a co vše zvládnu a nepřestávali mít víru ve mě a pomáhat mi. A najednou se to povedlo. Stojím pevně znovu na svých nohou, svůj život držím pevně ve svých rukou a jsem konečně zase svobodná, šťastná a klidná. Za poslední čtvrtrok jsem ušla velký kus cesty, především té duchovní. Znovu jsem hledala sama sebe a znovu jsem tady, sama se sebou, v lásce a míru. Když denně čtu nebo poslouchám příběhy druhých, uvědomuji si, jaké to mám štěstí, že nemusím čelit takovým starostem jako je nevěrný manžel, rozbité rodinné vztahy, falešní přátelé, nejisté bydlení, nemoci atd. Já se v podstatě každé ráno vzbudím s úsměvem a jsem spokojená a s tím stejným pocitem odcházím i spát. S pocitem, že mě nic velkého netíží a s pocitem, že jsem tu pro své nejbližší v plné síle. Překonala jsem velké utrpení, které si má duše vybrala dávno předtím, než jsem se narodila. A vybrala si to proto, že věděla, že mě to posílí, že to zvládnu a že mě to mnohému naučí. A je to tak. Moje blízká kamarádka říká ráda větu: ,,jeskyně, do které se bojíš vstoupit, skrývá největší poklad´´. A tak jsem se naučila své strachy a bubáky překonávat, přijmout všechny emoce a pocity, a uvěřit v sebe, že vše zvládnu a že není třeba se skrz něco stresovat nebo obávat. Že prostě věci se dějí z nějakého důvodu a že to člověku pomáhá vyrůst. Bez toho by na tomhle světě byla nuda. A za to, že jsem neztratila svou víru a že jsem zatnula zuby a nevzdala se, se mi dostává velkých odměn. V práci, z které jsem první dny chtěla odejít, se stalo místo, kam chodím ráda, místo, kde mě všichni chválí a kde se mi dostává patřičného ocenění. Z šéfové, která se zprvu zdála, že si na mě pěkně smlsne, se stala veselá paní, která vidí dobré výsledky mé práce a s kterou si máme o čem povídat. S rodinou jsme si náhle cennější ještě víc, než kdy dřív, protože na sebe nemáme skrz mou práci tolik času, a o to pevněji nás to spojuje v komunikaci. S přáteli zažívám spousty krásných momentů a můj život zase nabírá obrátky. Zase jsem svým pánem, zase mám stálou práci a nemusím žít ve strachu, jak zaplatit nájem nebo že bych si nedej Bože musela na něco půjčit peníze od rodičů. Zase mám o víkendech program a zážitky a výlety, a i když mi občas chybí chvíle jen pro sebe, tak si užívám to, že se pořád kolem něco děje. V mém životě není nic negativního. Ani mé myšlenky. Znovu myslím pozitivně, znovu se cítím dobře a uzdraveně, znovu jsem to kompletně JÁ. Věnuji se tomu, co mě naplňuje a baví a jsem sama sobě nejlepší společností. Dokonce jsem po letech znovu začala číst knihy, na které se mi doma prášilo. Dřív jsem za rok přečetla tak dvě knihy, teď přečtu dvě za týden. Cítím, jak vnitřně vzkvétám a jak si čím dál víc uvědomuji, že nejdůležitější je mít skvělý vztah sama k sobě a pečovat o svou duši.  A vnímám, že opravdu život a štěstí nestojí na nikom, jen na mě. Že není důvod věřit, že velká láska mě už nepotká. Protože zamilovat se člověk může znovu a znovu. Nikdy nevíme, kdy to přijde. Ale důležité je si uvědomit, že láska, kterou cítíme ve vztazích, je láska, kterou máme v sobě. Že to, že jsme milovali jednou, dvakrát, někdy i třikrát za život, je důkazem, že to není o té druhé osobě, ale o nás. Protože kdyby láska závisela jen na jedné osobě, tak bychom už nikdy nemohli milovat znovu, protože s tou osobu by odešla i ta láska. Ale pakliže jsme schopni milovat znovu a intenzivněji, je to důkazem toho, že vše, co ve vztahu cítíme a vytváříme, je NAŠE láska. Ne toho druhého, ale NAŠE. Proto ji nosím pořád v sobě a s sebou, protože skrze mě proudí a protože je to něco, co mi nikdo nemůže vzít. A tak ji dál mohu dávat svému okolí a být tu pro všechny, které mám ráda a s kterými plujeme na stejné vlně. K tomuhle poznání a k tomuhle klidu vedla dlouhá cesta, plná nástrah a překážek, ale díky Bohu a všem, kdo mě na té cestě neopouštěli, za to! Co mě nezabije, to mě posílí. A co jsem tak pracně získala, už nikdy znovu nehodlám ztratit. Proto mým cílem a přáním je, abych si udržela tuto pozitivní vlnu a abych žila dál v lásce a nenechala se už nikým rozhodit natolik, abych znovu musela stavět svůj chrám míru. Tentokrát jsem jeho zdi a stěny postavila pevněji než dříve, takže věřím, že odolám mnohem silnějším bouřím a otřesům a těším se na další a další výzvy, které tyto stěny otestují a ještě víc upevní.    

[duseplavec]

[duseplavec]

Síla

Vše má svůj skrytý řád a vše má svůj důvod. Tohle mi ještě před časem připadalo jako chabá útěcha při všech těch potížích a strastech, které mi život nachystal, a že jich bylo! Ale pak najednou člověk pocítí, jak se uvnitř něj něco transformuje. Jako bych znovu nalezla samu sebe, tentokrát zase v mnohem větším měřítku. Zase jsem o něco větší, silnější. Jakoby se uvnitř mě něco rozpínalo, jako Ves(mír), co nemá konec. Najednou padly bariéry. A co je zbořilo? Smíření, přijetí, odpuštění, pokora a chuť bojovat a přijmout výzvy. Začalo mi docházet plno věcí a moje vnitřní já se zahojilo. Došlo mi, že nemá smysl se něčemu vzpírat, něco si nepřipouštět, něco si znechucovat a myslet negativně. A že jediný, kdo může něco změnit, jsem já. Že ono se nic jen tak ,,samo´´ nestane. A čím to změním? Tím, že se ROZHODNU. Rozhodla jsem se přijmout vše, co se mi děje, a najít na tom pozitiva. A náhle jich bylo tolik, že to bylo jako najít poklad! Jako bych se zase vrátila sama k sobě – a já se opravdu vrátila. Jen jsem chvíli bloudila a cesta byla trnitá, pod nohy mi padalo spousta klacků a já chvílemi ležela na zemi a jen jsem skučela, že už to nemá smysl, že už nechci vstávat, že nemůžu. Ale když jsem otočila svoje myšlení, najednou se otočilo vše. Jako když člověk stojí ve stínu svých strachů a starostí a nedokáže udělat krok ke světlu, protože mu to přijde nekonečně vzdálené. Ale pak ten krok udělá a zjistí, že stačilo tak málo, opravdu jeden krůček a náhle stíny mizí a všude je tolik záře. Ten krůček se jmenuje – odvaha. A s odvahou přišla spousta poznání. To největší je asi to, že žiju v Lásce a že já jsem Láska. Mnoha lidem to přijde nesmyslné. A to proto, že tu SVOU musí hledat. Ne v někom, ale v sobě. I já ji našla. Je úsměvné a paradoxní, že mi k ní pomohla osoba, o které jsem si myslela, že jen s ní budu schopna milovat a že bez její lásky budu prázdná. Jenže se stal opak. Najednou jsem zjistila, že nepotřebuji, aby někdo miloval mě. Ale že nejvíc důležité je, abych milovala já. Sebe a ty druhé. A že vlastně i když mě opustil člověk, který ve mně tuhle lásku vyvolal, tak ta Láska mě neopustila a naopak ve mně vzrostla. A za to jsem nesmírně vděčná. Došlo mi, že každý den se mohu vzbudit a milovat. Že to vůbec nezávisí na přítomnosti té dané osoby. Že když miluji bezpodmínečně, tak mě to naplňuje radostí a štěstím uvnitř a nepotřebuji k tomu nic a nikoho. A od toho se odvíjí veškerá radost a síla, která mě provází. Radost, že jsem zdravá, mám milující rodinu, skvělé přátele, že mám práci a dokážu se sama o sebe postarat a spolehnout se na sebe v každé situaci. A síla, že jsem dokázala odpustit. Odpustit, že jsem byla po 3 letech ze dne na den propuštěna ze své nejmilovanější práce a odpustit, že jsem byla nakonec opuštěna a podražena člověkem, kterému jsem i potřetí slepě věřila. V jednu chvíli jsem proklínala život, že mi vzal to, co jsem tolik milovala. Milovanou práci a pak i milovanou ženu. Ale ve výsledku mi tím byla prokázána neskutečná laskavost. Pomohlo mi to dát si dohromady život, uvědomit si samu sebe, postavit se zpátky na vlastní nohy a nežít v zášti k těmto lidem nebo v jakési bublině deprese. Pomohlo mi to zjistit, jakou sílu v sobě mám a kolik štěstí a Lásky dokážu v sobě najít i přes ty útrapy. Stačí jen vydržet, přijmout vše a nechat Ruku osudu, aby vedla naše kroky. Jen je důležité jít vpřed, zbytek už přijde tak, jak bude ubíhat cesta. A já tou cestou hodlám jít, i kdyby byla sebetrnitější. Protože během ní se naučím spoustě cenným zkušenostem a potkám spoustu lidí, kteří mě vždy o něco obohatí. Možná nemám cíl, ale mám cestu. Protože nechci cíl. Nechci dojít někam a tam zůstat. To by znamenalo, že potom už není kam kráčet. A život je podle mě moc krátký na to, aby si člověk dával limity. A naopak je dostatečně dlouhý na to, abychom je bořili a překonávali... :)   

[duseplavec]

Večerní jako máj

ve lůně pustých skal

na tváři lehký smích,

hluboký v srdci žal...

[duseplavec]

undefined

Vždycky jsem uvnitř věděla, že Tě mohu kdykoliv ztratit. Že vše v životě může pominout. Pravdou ale je, že jsem nikdy nebyla připravená na to definitivní sbohem a na to, že už Tě opravdu nikdy neuvidím...

Je to jako muset se znovu rozpůlit. Jako jít nedobrovolně na popravu svého vlastního srdce aniž bych něco spáchala. Jako kdybys na mě mířila nabitou zbraní a já do poslední chvíle věřila, že mě nestřelíš. A v tu nejméně střeženou chvíli...BUM...

[duseplavec]