hrmanifesto-blog

[hrmanifesto-blog]

Moje radosti

V mým životě, pracovním životě, je jen málo okamžiků, který mi přináší takovou radost, jako následující situace. Situace, která mi opakovaně připomíná, proč dělám tuhle práci a situace, která je vždycky odměnou za celý úsilí věnovaný náboru.

Řekněme totiž, že ne vždycky je všechno růžový. Občas totiž věci nejdou podle plánu. Ale jelikož jsem člověk, kterej se nikdy nevzdává, tak odchýlení od plánu neznamená konec cesty, ale jen nalezení novýho směru. V náboru se totiž (kupodivu) může čas od času stát, že to nevyjde a vyberete špatnýho člověka. Nebo že váš vysněný kandidát odmítne nabídku. Nebo si zkrátka z nějakýho důvodu firma s kandidátem nesedne a odhalí to teprve zkušebka. Jednoduše řečeno, když nábor nejde podle vašich představ a po večerech si rvete vlasy, protože ještě nemáte kompletní tým. Přemýšlíte, kde se stala chyba a ležíte v chytrých knihách a diskuzích s kolegy z HR, abyste našli správný řešení. Víte, že na vás zbytek týmu spoléhá a nechcete, aby se hroutili pod náporem stresu, množství práce, frustrace, demotivace nebo jiných nepříjemných pocitů.

A když jsem nedávno uzavírala jednu z pozic, která mě v noci budila ze spaní (už jsem ani nedoufala, že se někdy probudím později než ve 3 ráno), největší úsměv mi do tváře vehnala reakce kandidátky, když jsem jí oznamovala tu dobrou zprávu, že je novým členem týmu. Nečekala jsem tak spontánní emoce plný radosti, jásotu a slz (doufám) štěstí. V takových chvílích si říkám, že to má smysl. A Dává to smysl i v okamžiku, kdy za váma přijde dlouhodobý zaměstnanec a řekne, že děkuje za vaši práci. Dává to smysl, když vidíte, jak váš tým roste, učí se, samostatně pracuje, nad prací přemýšlí a jejich práce přináší výsledky. A zcela určitě HR dává smysl, když za vámi lidi chodí, že se od vás chtějí učit.

Pro mě není HR jen práce s lidmi, ale práce s potenciálem. Pro vás?

- DA

[hrmanifesto-blog]

Pohovor je rozhovor.

Vzpomeňte si na nejhorší pohovor, jaký jste kdy měli. Každý si tím prošel. Seděli jsme v recepci na příhodně pohodlné sedačce, prohlíželi si s bázlivým pohledem prostory, kde snad jednou budeme pracovat. Lidi okolo nám přišli více či méně cool a hlavou se draly myšlenky, jestli si pamatujeme všechno o základní škole prvního akcionáře firmy XY, o jménech členů boardu, a jaké mají podíly ve firmě. Rychle jsme si opakovali veřejné statistiky a finanční údaje, přepočítávali roky existence firmy, roky spuštění webu a sumarizovali portfolio produktů a služeb. „Ježiš! Byl to rok 2000 nebo 2001?“ „A těch značek mají kolik? 80? 92?“ „Jednatel… jednatel, jednatel… jak on se jen jmenoval?“ Nervózně si hladíte zápěstí, mnete si bradu, kroutíte vlasy. Zamyšlený pohled střídá zděšení. Recepční už o vás ví, že vám tečou čůrky potu po zádech, ale s medovým hláskem se ptá, jestli si dáte preso. „Raději ne. Ještě bych si ho cmrndnul do klína.“ Myslíte si. Po recepci prochází další a další neznámý tváře. Koukají podezřívavě. Jiní povzbudivě. Odchytáváte tichá mrknutí a přátelská kývnutí. „Všechno bude v pohodě, neboj.“ Jako by říkali. Pozorujete klapání podpatků a vnímáte vlnící se sukně a obláčky parfémů. Do hlavy se vetřou další myšlenky a rozptylují vás od přemýšlení o sofistikovaných otázkách, který máte personalistovi položit. 

„Nemám tu kravatu moc křiklavou?“ „To tady fakt budu muset chodit v obleku?“ „Jakou asi mají kantýnu…“ No nelžete, že na jídlo nemyslíte. Je 13:15 obvyklý nejnevhodnější čas na pohovory a vám kručí v břiše.  Recepční rozrazí dveře a s drobným úklonem vám ukazuje směr, který vám možná změní život.  Nádech. V tichosti se plácáte po ramenou: „Jo, všechno sis načetl. Všechno víš. Máš na to.“ Pravou ruku nenápadně strkáte do kapsy kalhot a snažíte se otřít pot, který se tam co pět vteřin znovu objevuje.  Recepční vás usadí do velký zasedačky.  Patnáct židlí a vy.  Projektor, kabely, rolety, ocenění na stěnách a ubohá kytka v rohu, která se snaží navodit příjemnou atmosféru v jinak sterilní místnosti. Papírový kapesníčky strategicky po ruce.  Vchází banda personalistek.  „Boha jeho, ono jich bude víc?“ – Obvykle jo. 

Začnete první zdvořilostní frází. „Jsme rády, že jsme se tu takto mohli sejít. Tohle je moje kolegyně Ivana, stará se o……..“ Slova už pomalu vypouštíte. Oči těkají po obou a udržujete oční kontakt. Ne moc. Ne málo. Vnímáte, jak vzduch těžkne. Vnímáte, jak vám tluče srdce a ruce se třesou. Nenápadně je ukládáte do klína, aby řeč vašeho těla nic neprozradila. Jenže sami víte, že už stisk ruky nebyl tak jistý jako vždycky, už jen proto, že jste jednu z personalistek bodli ukazováčkem do dlaně. „…….takže jsme si to shrnuli. Co víte o naší firmě?“ Hlavou vám prolítne: „Jo, v pohodě, tuhle otázku jsem čekal. To víš.“ – A. Temno. Jirásek by zajásal. Snažíte se škrábat z mozkových závitů všechna data a produkty, ale soukáte ze sebe jen nic neříkající věty bez ladu a skladu. Celý svůj projev prokládáte berličkama a vatou typu „prostě, jakoby, hmmm“ a v duchu se sami tlučete krabičkou od papírových kapesníků, protože váš sofistikovaný projev trénovaný před zrcadlem se najednou vytratil s prvním zvednutím obočí personalistky, který jste v duchu na čelo přilepili poznámku „Bad cop“. Good cop vás uklidňuje, ať jste v klidu. Žádný spěch a chápavě kýve hlavou. Bad cop netrpělivě poposedává na židli, tužkou vyťukává signály a kouká z okna. Každou vaši otázku provází pohledem na hodinky a nenápadným odkašláváním.

Najednou přichází palba otázek, když už vlastně nevíte, co je správně, a co špatně. Silný a slabý stránky. Cíle. Vize. Motivace. Kde chci být za deset let. Kde vy chcete být za deset let, máte chuť odpovědět. Teď po vás chce spočítat rovnici o dvou neznámých, jmenovat americký prezidenty, rovnat míčky do školního autobusu a počítat ladiče pian v Bangladéši. Završí to malováním stromu, psychotestem a otázkou, jaký byste byli zvíře nebo proč byste chtěli být plastovou lahví. Good cop vám naopak pomáhá, trpělivě kýve, chápe. Na závěr se s vámi Good cop srdečně rozloučí a Bad cop s našpulenými rty vypoklonkuje ze dveří.

Snažíte se mezi dveřmi namítnout ještě něco o získaných certifikátech, ale už je pozdě. Dveře se zavřely. Dlouhá prázdná chodba najednou nevypadá až tak optimisticky. Za těmi dveřmi se řeší váš verdikt. Cítíte, jak vám mezi rameny stekl další studený potůček potu. Povolujete kravatu a s posledním zbytkem hrdosti procházíte chodbou, která se před tím nezdála tak dlouhá. 

Tak. Tohle je samozřejmě extrémní příklad. Možná se stal, možná se nestal, to nechám na vaší fantazii. A pravděpodobně by se takový pohovor stal už jen absolventům.  Z mýho pohledu ale takhle rozhodně ne. Pohovor je rozhovor. Rozhovor dvou (nebo více) dospělých lidí. Pohovor nemá nahánět strach. Pohovor ve vás má vzbudit pocit, že ve firmě chcete pracovat. Ne, že chcete utéct a už se tu nikdy neukázat. Pokud jsem na pohovoru v tandemu s kolegy, tak vždycky kandidátovi ukazuju, že jsme tým, a tak taky budeme fungovat. Z našeho rozhovoru dokážete nasát firemní kulturu, atmosféru i to, jak budeme komunikovat. A ačkoliv na kandidátech z počátku vycítím, že jsou nervózní, vždy je uklidňuju, že to není nutný. Povídáme si o volným čase, o práci, o úspěchu i touhách. Ale taky o snech do budoucna, o hodnotách a vztahu k firmě. Nakonec si ani nevšimnete, že jsou to stejný otázky jako uvádím výš. Z naší zasedačky (pardon, kavárny, jak jí teď říkáme) často uslyšíte během pohovorů smích. Někdy si uděláme pohovor v trávě, někdy v altánku, jindy na rozhledně. Občas kandidáty pozvu na kafe. Ukazuju lidem, že lidský pohled a laskavý přístup dokáže odhalit mnohem víc, než zlověstný zvedání obočí a pohrdavý odfrkávání. Myslím, že většina kandidátů odchází s úsměvem. I když to nakonec musí posoudit oni, ne já. Ale pořád se vracím k myšlence, že každý zaměstnanec (byť ten potencionální) je člověk. Je lidská bytost. A nevidím důvod, proč bychom se nad někým, kdo hledá práci, měli tvářit otráveně.

Naopak. Není právě teď ten čas, kdy k lidem přistupovat vstřícněji?

- DA

[hrmanifesto-blog]

[hrmanifesto-blog]

Přemýšlím o… Mileniálech.

Mileniál. Často skloňovaný slovo. Jen co ho slyšim, představuju si mladíka s elegantně střiženým plnovousem, vidím jeho nedokonale vyžehlenou kostkovanou košili, naoko ošoupaný polobotky a cool vintage tašku po dědovi, ve který nosí svůj jablkovej počítač. Vlasy trochu rozcuchaný, spěchá na další schůzku, v tašce nedojedená krabička s vege svačinou a moderní brýle na špičce nosu. Tak to ale explicitně není. Mileniál jsem třeba já. Toho času sedící na lavičce, s obvykle zašpuntovanýma ušima sluchátky, oddělená bariérou hudby od okolí, pohybuju nohou v rytmu a píšu. Na první pohled vás můj vzhled mate – jeden den jsem téměř uhlazená dámička (s teniskama na nohou), druhý den si vykračuju v pokreslených kalhotech, příště zase celá v černém se se zlověstným výrazem schovávám pod kšiltovkou pohroužená do svých myšlenek. Mileniál jste pravděpodobně i vy, moji čtenáři.  Může to být lékař, právník, obchoďák, učitel i barista. Určitá věková skupina je tak trochu zdegenerovaná touhle „civilizační chorobou“.

Kde se ale vzala? Dobrá otázka, kterou si kladu poměrně pravidelně. A kladu si ji při každodenní práci s lidmi. A taky si kladu otázku, jak na ně vyzrát. Jak na nás vyzrát.

Kde se teda mileniál vzal? Plíživě.  Nenápadně.  Pomalu rostl, technologický vývoj v zádech, hrdý rodiče po boku, nespočet úspěchů ho provázelo životem a s ním pomyslný poplácávání po ramenou.  “Zvládneš všechno co jen budeš chtít.” – to ho utvrzovalo v tom, že mu život leží u nohou. A už jen záleželo, jak se ke všemu postaví.  Někteří se s jistou mírou pokory postavili k životu aktivně a rozvíjeli svůj potenciál. Ti druzí zase jen proplouvali a brečeli, že jsou obětí systému. Systému, který prakticky zavinili jejich rodiče. Rodiče, kteří v porevoluční víře chtěli svým potomkům dopřát to nejlepší.  Nevědomky nedopřáli (což není ani trochu výtka vůči rodičům!) a připravili jim cestu plnou otazníků a krušných chvil. 

Mezi mileniály je obrovský množství lidí trpících úzkostí, depresí, stresem, ale taky jde o věkovou skupinu s největším výskytem sebevražd. Hodně z nich trpí některou z nemocí OCD spektra. Proč? Protože se nedokážou vyrovnat s tím, že neví. Neví jak žít, kam jejich život spěje, jak se k životu postavit, a jak si určit prioritu. Neví, jak komunikovat, a jak okolí říct, že jsou vlastně hrozně upracovaný a nešťastný. Schovávají se za pozlátko sociálních sítí, ze kterých jejich život vypadá velmi idilicky. Cestují na Bali, oby objevili rovnováhu a mezi pojídáním avotoastu a cvičením jógy se snaží najít sami sebe. Snaží se na svůj život aplikovat pravidla hygge. Neví, jak se vypořádat se zoufalým přístupem okolí, který s nimi už skoro neumí mluvit. Neumí lidi řídit, neumí je poslouchat. Každý si žije ve svý bublince, na kterou se nabalují bublinky baby boomers, ypsiloňáků a zetek. Často se snaží být ve všem nejlepší, protože soutěží s “dokonalými” kamarády, kteří soutěží zase s jinými dokonalými kamarády. Točí se v kruhu zdánlivé dokonalosti a tváří se, že je všechno perfektní. Nikdy nic není perfektní. Nikdo není perfektní. Ale šťastný je ten, kdo ve svým mileniálským životě najde trochu rovnováhy. Objeví krásu work-life ballance. Zjistí, že nikdy nebude ve všem nejlepší. Přijde na to, že život není závod.

Jelikož jsem mileniál, tyhle pocity mě neminuly. Perfekcionismus, jméno mé. My za to bohužel úplně nemůžeme, že jsme takového ražení. Uvědomte si, že naše osobnosti se rýsují spíš působením vnějších vlivů - působením rodiny, školy, přátel a životních událostí. V životech nám často chyběli leadeři. Já měla to štěstí, že se v mojí rodině vyskytlo hned několik silných osobností, který můj mileniálský potenciál trochu krotili – vyrůstala jsem pod vlivem schopných Tradicionalistů a Baby boomerů. Nabádali mě, že si nemám automaticky myslet, že vím a umím všechno. Ukázali mi, jak s lidským přístupem přistupovat k okolí. Dali mi vzácný základy managementu. Zakázali mi afektovaná gesta a ukázali, jak se jedná s klidem. A ačkoliv mám obrovskou cestu před sebou, každý den rostu. Co je tedy tím receptem, jak pracovat s mileniály? Myslím, že jde o sebeuvědomění, ale zejména o leadership. Potřebujeme k někomu vzhlížet, respektovat autoritu a osvojovat si její kladné vůdčí schopnosti. 

Jenže. Kolik opravdových leaderů v okolí máte? ⭐️ - DA

[hrmanifesto-blog]

Souboj s mozkem.

Sedim v kavárně a píšu inzerát. Coffice, tak tomu v kanclu říkáme. Jednoduchá pozice, žádná věda. Takový jsou nejhorší. Lidi v kavárně proudí okolo, vnímám je jen jako barevný šmouhy, který si jdou za svým osudem. Za svým jídlem, pivem, kávou, dortem. Blikající kurzor na obrazovce mi provokativně demonstruje, jak zlověstně vypadá prázdná stránka bez textu. Hodiny tikaj, minuty utíkaj, ve sluchátkách mi zní můj pracovní playlist. Mám okno. Kreativní zásek. Mám grafiku, ale nemám text. Mám nápad, ale nemám claim. Jsem ejdžárista nebo marketér? Před očima se mi honí miliarda myšlenek – přidej se, nedej se, nevzdej se. Omg, samý klišé. Asociace, demonstrace, frustrace. Mozek provokuje a vedeme spolu tichou debatu, při který se nešťastně držim za čelo a hypnotizuju ten blikající kurzor: „Tak dělej, vymysli něco.“ „Netlač na mě. Nejde mi to.“ „Prskni tam něco, hlavně něco! Pár slov, nějaký klišé, trochu omáčky a nějakou vatu.“ „Ne, to já nedělám.“ „Lepší něco než nic.“ „Ne, musí to být perfektní.“ „Nikdy to nebude perfektní.“ „Neštvi.“

Mozek na chvíli vyhrává bitvu. Pohled mi od kurzoru sklouzává na okolní dění „Co byste tak chtěli?“ Přemýšlím. „Jakej claim zvolit, abych vás nalákala?“ Pohled mi klouže po lidech, po jejich emocích, oblečení a botách. Hlavně botách. Představuju si, o čem sami přemýšlí, co chtějí. Co chtějí slyšet, vidět a zažít. Pořád prázdno. Mozek sice jede na plný obrátky, ale pomoct mi nechce.

Fajn. Začnu obráceně. Vytvořim si grafiku, pak text. Jsem ejdžárista nebo grafik? Barvy, loga, odsazení. Lorem ipsum. Tim ti na chvíli zacpu pusu. Na sekundu se mi podaří obelstít mozek a do kolonek nalejvám fiktivní text složený z podivných písmenek. Lorem ipsum dolor sit amet. Consectetuer adipisicing elit. Zní to jak tajný jazyk sekty.

Vracím se ke svý prázdný stránce. Claim claim claim. Chybí mi copywriter. Jsem ejdžárista nebo spisovatel? Barevný šmouhy pořád proudí, kurzor bliká. Pohled mi z kurzoru utíká k hrnku kávy. V hlavě se rodí nová myšlenka. Zamračený pohled ustupuje, prsty kloužou po klávesnici, prázdná stránka se začíná plnit slovy. Je to dobrý? Čtu po sobě výtvor. Jde to. Nejsem spokojená. Nikdy nejsem spokojená. Je lepší být perfektní a strávit nad prací víc času nebo být dobrý a strávit nad prací jen nutně dlouhou dobu?

⭐️ - DA

[hrmanifesto-blog]

Co jsem se naučila díky lidem.

Ačkoliv nemám ráda matiku, mám ráda čísla. A tabulky. Tabulky mám na všechno. Mám road mapy, myšlenkový mapy, přehledy, statistky, evidence, projektový listy… Je to krásnej způsob, jak si uspořádat myšlenky. A nedávno jsem, mezi odfukováním při počítání mezd, vysvětlovala kolegům, že na číslech je hezký to, že se chovají pořád stejně. Aplikujete na ně stejný postup, stejný vzorec, neexistuje odchylka. Pokud si je dobře poskládáte dělají přesně to, co po nich chcete.

Naopak s lidmi je to všechno jinak. Každý je jiný, nikdy nemůžete stoprocentně předvídat jejich další krok. A když čekáte na krok doleva, najednou udělají nečekaný krok doprava. Nicméně práce s lidmi je zajímavá v tom, že z nich můžete nasávat emoce a pomocí nich se učit. A pokud chcete, učit se takovým způsobem, abyste na sebe brali přirozenou roli leadera, která je postavená na dlouhodobým budováním důvěry a vztahu k druhým.

Díky číslům jsem se naučila hodně, ale díky lidem jsem se naučila víc. Například…

Nespěchat. Pokud máte s někým schůzku, naučte se nekoukat každých pět minut na hodinky. Vysíláte tak nevědomky k lidem negativní signály. Ukazujete tím, že váš čas je důležitější a druhému s každým pohledem na hodinky zdůrazňujete, že jeho přidělený čas se krátí.

Pokud vás před další schůzkou tíží čas, naučte se nenápadný pohled na hodinky a s elegantním rozloučením schůzku ukončete. Sama nesnáším chvíle, kdy můj společník během rozhovoru pořád pokukuje po hodinkách (v horším případě po telefonu), aby se včas zvednul a váš vyměřený čas tím nahrubo ukončil.

Soustředit se. Poměrně často se mi při jednání nebo schůzce s přáteli stávalo, že moje myšlenky utíkaly jinam. Mozek si udělal pauzu a začal si zapisovat to-do list „musím udělat ještě tohle a tamto, nesmím zapomenout napsat důležitý mail, vyřešit problém A, dořešit problém B“ do toho mě napadla “osvícená myšlenka” a už jsem se duchem pohybovala jinde. Bylo vidět, že svou společnost vlastně až tak nevnímám. Přirozeně, spousta z nás má v hlavě milión nápadů, starostí, projektů a nadcházejících událostí a neumíme se soustředit. Nicméně při práci s lidmi je víc než důležité ukázat jim, že jste tam s nimi. Nejenom fyzicky. Musí být evidentní, že vaše pozornost je v tomhle okamžiku jenom jejich a vnímáte jejich problém. Navazování důvěry je v leadershipu zásadní.

Být offline. Určitě si ve svém okolí všímáte jevu, kdy spolu lidé sedí na schůzce, ať už pracovní nebo přátelské, a jejich největší starostí je koukání do telefonu. Všem se v obličejích zrcadlí bílé světlo obrazovek, pohled je soustředěný na tu malou krabičku a vnímají jen svůj online svět. Z posezení s přáteli se najednou stává online rozhovor a jakékoliv sociálno se ze vztahů vytrácí. Přirozeně - díky zprávám ztrácíme zábrany a řekneme víc, než bychom měli/ chtěli. Přes zprávu nedokážeme rozklíčovat tón hlasu a emoce, a pokud v komunikaci chybí emotikony, nedokážeme situaci vstřebat. Najednou je obtížné zjistit, jestli se druhá strana zlobí, má neutrální náladu, nebo zkrátka jen nemá čas na vkládání emotikon podtrhujících důležitost situace.  

Trochu obšírně tím chci říct, že být offline je v pořádku. Na schůzkách schovávám telefon do tašky a vypínám zvuk. Při společných obědech s rodinou zakazuju vytahování telefonů a tabletů. Myslím, že svět viděl už dost fotek kávy, jídla a instantních chvil, a že bychom se měli naučit zase komunikovat tváří v tvář, nikoliv přes obrázky a zprávy.

Věčným kontrolováním telefonu opět svojí společnosti ukazujete, že ji nevnímáte. Že jeho/ její přítomnost není důležitá, a že ten na druhé straně vaší online konverzace si zrovna zaslouží víc pozornosti. Jasně, díky vyplavování dopaminu při cinkání telefonu se z toho snadno stává závislost, cítíme se dobře, důležitě, nicméně za cenu ztráty důvěry, respektu a sociálních návyků.

Nerozčilovat se. A pokud možno nikdy. Nerada řeším věci v afektu, vždy nechám vše odležet a udělám rozhodnutí s odstupem. Nikdy vztekle nedatluju do klávesnice a nasupeně čekám na reakci druhé strany. Nekřičím, a pokud ano, tak už musí být hodně zle. Každý problém se dá řešit, chce to jen najít správný úhel pohledu.

Pokud se rozčilujete a zastáváte direktivní styl řízení, myslíte, že se stáváte leaderem a vzbuzujete ve svých zaměstnancích pocit důvěry? Já jsem za svou kariéru potkala mnoho typů lidí, ale ani jeden z direktivních manažerů nezanechal svým chováním takový impact jako ten, který se mnou jednal jako rovný s rovným.

Filtrovat (nikoliv fLirtovat) Zejména informace. V HR je celkem běžné, že vám někdo kontinuálně lže. Ať už aby si získal nebo ponechl vaši přízeň, aby si zachránil zadek, nebo abyste mu dali práci. Nikdy nedělám závěry na základě jednoho tvrzení, vždy se ptám a zkoumám. Neznamená to tedy, že pokud informaci přijímám a přikyvuju, že všemu automaticky věřím. Filtruju.

Druhá strana pak při obhajování svého názoru nebo myšlenky narazí na můj nic neříkající úsměv, případně na spoustu otázek, kterými si ověřuju fakta. Což je prakticky nemoc z povolání.

[hrmanifesto-blog]

[hrmanifesto-blog]

Štěstí v práci neznamená mít salátový bar.

Nedávno jsem byla pozvána na velkou oslavu. Spousta známých i neznámých lidí, kosmopolitní společnost plná psychologů, právníků, doktorů, profesorů, sportovců, učitelů a dalších. Postávala jsem mezi ostatními (ne)známými se sklenkou v ruce a zapojila se do small talku. O počasí, o víně, které jsme pili, o cestování, ale i o práci. Jak jinak. Shodou okolností jsem se dala do řeči s dámou, psycholožkou, která se dala na dráhu HR a náš rozhovor se stočil úsměvným směrem:

Ona: „V HR nevidim smysl. Chci dělat něco smysluplnějšího, pomáhat lidem. Práce v HR je tak frustrující a nudná.“ Její manžel: „A pak jsou ještě ti happiness manažeři.“ Ona: „To už vůbec nechápu…“ Já: „Určitě bych nevnímala HR tak negativně.“ Ona: „A co děláš ty?“ Já: „HR. Vlastně bych se klidně začlenila k happiness manažerům.“ Ona: … Její manžel se naklonil a zašeptal: „A co je to vůbec happiness manažer?“

Nerada stavím HR na piedestal a dělám, jako by nic lepšího neexistovalo. Vnímám práci střízlivě a objektivně, nicméně věřim, že i přesto, že přímo nezachraňujeme lidské životy (i když dát někomu práci určitě zachránit život může), nepomáháme čistit oceány (ačkoliv charita je nám blízká), nezachraňujeme děti v Indii či Africe (přestože mnohdy pomáháme v dětských domovech), neznamená to, že naše jednání nemůže mít společenský dopad. Naopak. Má.

Hodně lidí se domnívá, že být happiness manažerem rovná se zřizovat chill zóny, organizovat společné obědy a koupit popcornovač do kanclu. Jasně, tohle všechno může být součástí, ale na celý (un)happy problém je potřeba podívat se trochu víc z dálky…

Už v roce 2012, kdy jsem seděla nešťastná ve své práci, která doprovázela cestu mým vysokoškolským studiem, mi padl do oka článek Alexandra Kjerulfa. A i přestože jsem tehdy byla přesvědčená, že mou životní cestou je PR, a věděla jsem hodně málo o světě lidských zdrojů, rozhodla jsem se svůj směr otočit a jít proti zaměstnavatelům, kteří se chovají k zaměstnancům jako k otrokům. Už tenkrát se mi nelíbilo jednání podnícené negativní motivací, nelíbila se mi platební morálka, nelíbilo se mi vyhrožování a nelíbilo se mi, jak se se zaměstnanci zachází. Dala jsem výpověď a dala se na cestu HR. A to s vizí, že chci věci změnit.

Proč? Protože především zaměstnanci tvoří každou firmu. Protože zaměstnanci tvoří hospodářský výsledek firmy. Protože díky zaměstnancům firma roste a posouvá se dopředu (v horším případě dozadu). Protože lidi nejsou onuce. Protože každý zaměstnanec, byť je to brigádník, nebo zaměstnanec na nižší či vyšší pozici, je pořád lidská bytost. Protože majitelé firem a manažeři nejsou nadlidi. Protože pořád existuje úcta. Protože šťastný zaměstnanec je zkrátka cestou k vyšším ziskům.

Jak? Mám za to, že pokud máte firmu zkaženou, uvnitř prohnilou, zaměstnance nešťastné, pro vedení nejste partner, ale spíš přítěž, pak nepomůže sebevětší množství benefitů, ovocných dnů, veselých mailů a obrázků nebo motivačních citátů rozmístěných po pracovišti. Množství investovaných financí do Brand Employee Marketingu (BEM) je v takovém případě vyhazování peněz z okna, protože budoucí zaměstnanci vám firemní kulturu dříve či později prokouknou a ti lepší buď odejdou, ti bázlivější zůstanou, ale budou vás hejtovat na každém rohu. A to není dobrá vizitka. A snad ani vize BEM, co myslíte?

Pokud totiž zabrousíme směrem k marketingu, pořád je nejúčinnější reklamou Mouth to Mouth marketing, nebo taky Word of Mouth Marketing. Asi souhlasíte, že si raději koupíte šampón, který vám doporučila kamarádka. Raději půjdete do obchodu, o kterém se zmínil influencer, jehož dlouho sledujete. Přečtete si knihu, který vám doporučil starý známý. Stejně tak budete spíš věřit svým přátelům, když řeknou: „Jo! Tahle firma je super! Slyšel jsem, že se tam o lidi starají fakt pěkně.“ A to je cíl – mít firmu zdravou zevnitř. To by měl dělat happiness manažer. A zavádění hezkých věcí, které pošimrají vaši firemní image na IG, FB a LN, případně v jiných mediálních výstupech, by mělo být až krokem číslo dvě. Když to řeknu lidově „navrch huj, vespod fuj“ zkrátka nikdy nefunguje.

Nicméně nikdy nic není a nebude plné úsměvů. Žádná firma není dokonalá, všichni zaměstnanci jsou jen lidi, kteří mají své přirozené instinkty a obavy. Ani happiness manažer není vždy happy a sám občas potřebuje psychologa. Ale pokud se vám do práce nevstává dobře a každé další ráno je problém, a to i přesto, že máte v práci kino, terasu s bazénem a zrovna zmrzlinový týden, a i tak se vám svírá žaludek z prvního telefonátu od šéfa nebo kolegů, z pohledu do mailu máte chuť třískat hlavou o stůl a svoje úkoly vypracováváte s nechutí, pak je něco špatně.  

Štěstí v práci totiž neznamená mít salátový bar.

⭐️ - DaniAni

[hrmanifesto-blog]

Neříkejte to mýmu týmu...

Neříkejte mýmu týmu, že někdy jen tak sedim v koutě naší kanceláře (a to ne proto, že by baby rádo v koutě sedělo, ale proto, že tam mám stůl ze zcela pochopitelných důvodů), a téměř zamilovaným pohledem pozoruju cvrkot. 

Tu se všichni pekelně soustředí na práci, smějou se, tvoří projekty, přemýšlí, brainstormují, řeší otázku života, vesmíru a tak vůbec (někdy jim musím říct, že odpověď na tuhle otázku už existuje a nemá cenu se jí dál zabývat), tam zase spřádají plány na večer, nebo jak všechno, co spolu tvoříme, uděláme ještě lepší. Žijou tím, ale nejsou sekta. Milujou to, ale mají svý vztahy. Učí se, ale nepropadají panice, že neuspějou. Protože když neuspějou, zkusí to znovu. Jinak.

A já tam takhle sedím, kloužu pohledem po lidech, které jsem do firmy přivedla, rychle v hlavě vyhodnocuju jejich práci a doslova praskám pýchou. Za ně. Že jsou tak boží.

Je to pocit, který recruiter z personální agentury nebo headhunter asi nezažije. Myslím. Sledujete, jak vaši “svěřenci” rostou, zapadají do týmu, tvoří vazby a hodnoty, včleňují se zcela přirozeně mezi ostatní a chrlí jeden nápad za druhým, který pak přetváří v kampaně, fotky, články a chatboty.

A je to super pocit. Tak tohle mýmu týmu neříkejte, já jim to povím sama...

⭐️ - DaniAni

[hrmanifesto-blog]

Tvoje představa o HR?

Seděl se založenýma rukama pod bradou, s upřeným pohledem a ironickým úsměvem pozoroval, s čím vyrukuju. Úplně jsem mu četla z tváře “tak to si teda poslechnu”. - Takhle vzpomínám na jednoho z bývalých kolegů, když jsem popisovala, co vlastně znamená pracovat v HR. Chápu, že pro hodně lidí je HR poměrně abstraktní pojem a ze všech stran poslouchám otázku “Chmm…Co tam to HR vlastně celou dobu dělá?”

Dokážu si i představit, že hodně z vás vidí personalistu buď jako obstarožní dámu, která se topí v papírech a ze svýho hořlavýho úkrytu vychází jen v případě oběda, kdy své polední pauze věnuje přesně 30 minut a ani o chlup víc, ani o chlup míň. Plouží se dlouhou chodbou v pletený vestě a cestou rozdává rozumy, že alkohol na pracovišti při oslavě narozenin není v souladu s BOZP, že váš otevřený Facebook rozhodně nespadá do pracovní náplně, že rozházené složky na stole zcela určitě nejsou GDPR compliance, případně opuštěn�� otevřený počítač stoprocentně neodpovídá požadavkům ISO 27001. 

Druhá skupina si představuje bujně vybavenou blondýnku, jejíž jedinou pracovní náplní je tlachat s kolegy, okupovt kuchyňku a lakovat si nehty. Největším higlightem jejího pracovního týdne je, když ji požádáte o nové heslo k výplatní pásce nebo o radu, jak si správně vyplnit docházku. Nicméně každý takový požadavek doprovází teatrálním vzdycháním, že tedy pro tentokrát, ale příště máte přijít v oficiálních úředních hodinách, protože toho má moc. Vyžívá se ve své mocné pozici, ale snadno ji přesvědčíte, že zákoník práce znáte lépe než ona. Pokaždé na vás překvapeně mrká, když jí tvrdíte, že váš brigádník má odpracováno už téměř 300 hodin, a co s tím hodlá dělat. Dost možná ji snadno zaskočíte otázkou, jaký máte nárok na dovolenou, protože výpočet jedné dvanáctiny z dvaceti je úkol hodný na celé odpoledne.

Ano, i tyhle stereotypy v HR existují. Asi je má každý obor. Na druhou stranu, vytlučte si z hlavy, že na HR stačí umět googlit (což asi lze, ale pak je váš personalista na baterky. Doslova.). Pokud má být HR oddělení kvalitní, pak by personalista měl být ojedinělou kombinací dovedností. Personalista je tedy tak trochu: 

1. Detektiv Když nám při práci kouknete přes rameno, máme v prohlížeči otevřených dvatisíceosmsetpadesátšest záložek najednou. Pořád. To proto, že neustále hledáme. Pátráme po lidech v pomyslných kupkách sena, které jsou tvořeny Linkedin profily, sociálními sítěmi, profily na kariérních stránkách, maily, doporučeními. Hledáme způsoby, jak práci zrychlit a ulehčit. Naši nejlepší kámoši jsou pluginy a tajný zkratky ke kandidátům, o kterých se taktně nemluví. Většinou. Jsme vlastně jako houbaři a máme svá tajná místa, kam chodíme na nejlepší úlovky. A nikdy se s nikým o svůj superzdroj nedělíme.

2. Projekťák Pořád hlídáme termíny. A to nejenom svoje, ale i ostatních.  Hodně lidí si neuvědomuje, že hledání kandidáta je projekt, do kterýho je zapojeno víc lidí, a pokud jsou víc než dva, tak koordinace všech kalendářů může být zajímavým organizačním oříškem.

Kalendář je teda jedna velká upomínka, počítač a stůl je polepený zlověstným množstvím lepících papírků a naším kontaktem na rychlý volbě je obchoďák z papírenský firmy, který si za provize z našich nákupů už pořídil barák.

3. Obchodník Personalista musí být profesionální obchodník a vyjednavač. Pokud narazí na ideálního kandidáta, je jeho úkolem zbavit se konkurence. Čili případných protinabídek. Nasazuje tedy všechny své zbraně, šarm a entuziasmus, aby kandidáta získal. V takové chvíli přichází boj, kdy se z personalisty stává buldog se zarputilým pohledem a jasnou vizí “Získat. Svýho. Vysněnýho. Zaměstnance.” 

4. Marketér a copywriter Už nějaký čas není taková doba, kdy personalista opíše pár frází z internetu, sesmolí na koleni inzerát a vypustí jej do světa jakožto skvostné literární dílo, jehož vrcholem jsou tři kolonky “Požadujeme, očekáváme, nabízíme” a se založenýma rukama čeká na desítky relevantních reakcí. Personalista tedy musí být zdatný copywriter, aby svůj inzerát přetvořil do čtivého příběhu o pár řádcích. 

Požadavky kandidátů na samotný text jsou totiž naprosto neúprosný. Jejich kritickým hledacím sítem neprojde nic, co není dost atraktivní. Nabídka nesmí být moc dlouhá (protože pak se váš kandidát přehrabuje v prázdných frázích typu “Požadujeme týmového hráče, kreativního, zodpovědného, zorganizovaného”), nabídka nesmí být ani moc krátká (protože pak jej necháváte pochybovat o tom, co bude vlastně dělat), no a pokud není dost zajímavě zpracovaná, tak zapadne mezi tisíce dalších a bude se zoufale hlásit o pozornost potencionálního zaměstnance.

5. Právník Smlouva, smlouva, smlouva, hmotná zodpovědnost, mlčka, smlouva, smlouva. Dodatky, mzdový výměry, revize, směrnice, milión směrnic, revize směrnic, revize milónu směrnic, smlouvy k GDPR, evropský směrnice, vyhlášky, aktuality. 

Aktuality českýho a evropskýho práva vás zasypávají co půl roku, paragrafy vás fackují v každým dokumentu a po nocích se vám zdá o tom, jestli máte ve vnitřních předpisech správnou terminologii a na straně 45 nepoužíváte místo termínu “předpis” výraz “směrnice”. Protože to by byla přece katastrofa hodná atomovýho výbuchu.

6. Moderátor a bavič s backgroundem eventového manažera Tak. Plánujete ve firmě teambuilding. Ti větší machři to nenechají na eventový agentuře a starají se o program sami. Jenže teambuilding není jen o tom, že booknete hotel pro (sto)třicet lidí a tradá.  Veselte se.  Je to o naplánování jídelníčku pro nemasožravce/ vegany/ frutery/ paleo dietáře/ celiaky/ bikini fitness holky, je to o rozdělení pokojů, aby byli všichno spoko a při tom bylo vše dynamicky rozvrstveno a nikdo neměl pocit, že si se svým přiděleným spolubydlou nepopřeje ani “dobrou”. Dál naplánování aktivit, nastavení rozvrhu na minuty, o zajištění zábavnýho programu. Nikdy se ti nikdo nesmí nudit, boha jeho! Pak zajištění dopravy (a nedej bože, když se jede firemními auty, to znamená katastrofu typu proškolení řidičů, vyplnění cesťáků, předání aut, administrativa okolo, urgování, urgování a urgování atd atd), zajištění fotografa, kameramana, firemních triček, odměn, pohárů, medailí, světelný show, přeletů stíhaček, vynoření ponorky (no zkrátka na co máte budget) a zase zajištění, aby se tohle všechno dostalo na místo včas.

Jenže! Když už máte všechno na místě, včetně nezraněných a střízlivých zaměstnanců, tak nastává část, kdy od vás všichni očekávají zábavnou interakci. Vy jste teď ten, kdo všechno organizuje, hází vtípky a při večerní re-seznamovací party jste ten, kdo nejen moderuje, ale hlavně (!!!), hlavně ji celou zavírá. Takže se pochlapte, začněte trénovat pod dohledem zdatného alkoholika a najděte si váš vlastní recept na ranní vyprošťovák.

7. Psycholog Personalista má v rukou lidský osudy. Ať už jste recruiter/ generalista/ manažer/ …, vždycky máte v rukou život člověka. Může být schovaný za pár řádky životopisu (který kandidát dost možná nenapsal úplně šťastně, ale v sobě má víc entuziasmu, než jiný zájemce s atraktivnějším profilem). Může se schovávat v osobní složce zaměstnance nebo přímo v jeho práci. Úkolem personalisty je tyhle osudy pozorovat, poslouchat, umět poradit v těžkých situacích a nasměrovat člověka správným směrem.

8. Kouč To, co jsme zjistili z výsledků (jistě) úspěšnýho teambuildingu a na základě všech interních výzkumů o angažovanosti, swot analýz, nástupních a výstupních rozhovorů a z desítek dalších statistik, z toho teď musíme udělat závěr s cílem všechno zlepšit (protože vždycky je CO zlepšit).

Musíme zaměstnance naučit, jak si rozdělit líp práci, juniorům vpravit do hlavy, jak se odpovídá na maily (a že to fakt nestačí jednou týdně), jak se vlastně vybírá dovolená (a že si nemůžeš prostě jen tak na tři týdny zmizet, aniž bys to někomu řekl), nebo že home office neznamená, že jednou za 3 hodiny pohneš kurzorem myši.

9. Expert na BOZP, GDPR, ISO, HACCP, CRM, ATS, SHRM, PNP, ELDP, ZúD, AC, DC… Nemluvě pak o tom, že by teď měli být všichni personalisti edukovaní v IT hantýrce, aby si fundovaně poklábosli s nejvzácnějším typem kandidáta – vývojářem – a neurazili ho svou neznalostí rozdílu mezi Javou a Java scriptem.

Takže! Nejsme nadlidi.  Ale naše práce je hodně různorodá, a pokud nemáte HR tým velký jako fotbalový tým, pak většinu oblastí musíte zastat sami. Odpusťte nám tedy, že ne vždycky udržíme myšlenku, úsměv nebo si s vámi zrovna nepokecáme o rozdílech programovacích jazyků. Nicméně většinu času makáme na tom, abyste ten úsměv měli vy, abyste chápali pojem work-life balance a rozšířili svoje portfolio (třeba) programovacích jazyků ještě o nějaký další.

⭐️ - DaniAni

[hrmanifesto-blog]

[hrmanifesto-blog]

Tady jsem. Jsme.

Tři hodiny vlakem. Oficiálně.  K tomu připočti 40 minut čekání na trati, 5 hrnků kávy, sklenku Prosecca a jednoho neodbytnýho kandidáta na telefonu. 

Sleduju ubíhající krajinu, přemýšlím nad tou hromadou situací, který se mi za mou (nevýznamně dlouhou) kariéru v HR udály, a pomalu utíkající minuty na hodinkách mě (konečně) donutily k naprosto neoriginálnímu počinu mileniála - vyzvracet svoje zkušenosti z HR do online světa. 

Vždycky jsem si myslela, že po těch letech v HR jsem už viděla a slyšela všechno - pozvání na rande, netradiční pohovory, nestandardní otázky, výhrůžky i škrcení (a ne, to nemyslím jako SM praktiku). Ale počkej počkej, k tomu všemu se dostanu... No a právě ten jeden kandidát, od kterýho mi už zase na telefonu svítí nepřečtená zpráva, je důvodem, proč jsem tu. Proč jsme tu. 

Takže děkujte (případně nadávejte) jemu.  Nebo jí? (genderová vyváženost, že jo).

⭐️Dani Ani