redhatbook

[redhatbook]

Loving Vincent ♥

Bylo to krásné, kochejte se...

[redhatbook]

Nezoufalé Zoufalky

Českou filmovou a televizní produkci konzumuji ještě méně než tu českou knižní. Takže jsem až do úterního podvečera neměla naprosto tucha, že Pawlowská vydala dokonce Bridget Jonesovou po česku. Natož, že jsou na pultech knihkupců dokonce už 2 knihy. Z toho vyplývá, že celý snímek budu hodnotit jako nezaujatý divák konzumující filmové plátno, který neví, do jaké míry se přepis díla do scénáristické podoby paní H. povedl. (A když už jsme u ní, je třeba zmínit jejích pět vtipných vteřin na plátně alá ruská nakupující spodního prádla.)

Vtipný byl ostatně celý snímek. Nečekejte ale nějaký chytrý intelektuální humor, který lze brát vážně. Toto byl přesně ten prototyp českého, prostě “ta správná blbost”, kterou pochopí pouze našinec - např. hudba alá Vinnetou na slovenských prériích. Na druhou stranu to není to typ toho rozmáhajícího se prvoplánového humoru, který působí trapně až vynuceně. Jo, je to klišodní, obsahuje to věci z komedií tisíckrát ohrané - (vleze do lodičky, tak samozřejmě vypadne), nicméně v celém filmu není prakticky scéna, které by divák od srdce nezasmál. Renč je chrlí v takovém tempu, že Vám, ze smíchu doslova vyschne v krku.

Olina alias Klára Issová nás hodinu a půl provází svým životem od porodnice po krizi středního věku. Její životní cíl, najít pravou lásku, je plný trapasů a pádů. Ať doslovných, když se snaží držet cyklo krok se svým mladým objevem, nebo vztahových, když spadne z barové židličky, jakmile spatří svůj idol. Pár životních poučení plynoucích z Olžina příběhu: 1) lepší než seznamka je OC vláček 2) pokud se dostanete do pekla, tak tam určitě bude ďábelský obličej bledého Pavla Kříže 3) studium psychologie Vás nezachrání před realitou, to ostatně ani podvazkový pás

Co se týče technické stránky věci - pár poznámek: herci - Určo stojí za vyzvednutí Zdenka Procházková jako babča katastrofa s moušími brýlemi zachraňovala zbytek ztřeštěné rodinky, která nebyla až moc výrazná. A také Aneta Krejčíková jakožto bf Oliny.   efekty - Mimi na začátku a mimi na konci - co dodat? roztomilost sama. Kloni Matouše Rumla - to je surrealisticky přiopilá až scary scéna s ďábelským smíchem. Mexičani - Celý snímek propojuje a završuje nezničitelně akční mexická hudební skupina, která se vždycky objeví znenadání, a dodá scénám až absurdní nádech. světýlka - Vidět barevný tanec světel na šílené vesnické diskotéce plus zdi porodnice u Apolináře rozzářené v disko rytmu se člověku jen tak nenaskytne. A sedět u toho ještě vedle toho, který to má na svědomí, asi ještě méně. #Iamsoproudgirlfriend. 

Suma sumárum: Pro mě osobně, toto byla premiéra premiéry. Bylo zajímavé vidět, všechny ty tváře známé z obrazovek in natura. Bylo to ujetý, ale ujetý tím správným směrem. Odpočinkový snímek srovnatelný se Špunty na vodě. :) 

70% Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, ČR, 2018 ©Klára Šílová, 2018

[redhatbook]

Dojč kebab

V rámci improvingu našeho německého vzdělávání jsme dnes navštívili Goethe Institut, kde v hloubi zaprášených filmů našli na cívce/ nebo to byla možná videokazeta ještě? trošinku obstarožní snímek z Léta páně 2004 s názvem Kebab Connection.  Na ČSFD se můžete dočíst, že je to akční romantická komedie. Co je na tom tedy pravdy?

1) akčnost - pistole? kdeže! Kung Fu + ježdění na bordu to je to pravé akční německé ořechové. A nesmíme taky zapomenout na mafii s držkovkou - zajímalo by mě, ve kterém kebabu v Praze jí nabízejí, že by lokální specialita Hamburku?

2) romantika a chemie mezi hl. postavami -  Denis Moschitto alias oplodnitel velice nerudné a nevýrazné Nory Tschirner to byl opravdu tragikomický chudák -  považte: zachrání cizí kočárek, chodí na kurzy dýchání pro těhotné, otec ho vyhodí z domu, jelikož zbouchnout Němku to se v turecké rodině nedělá - a co z toho náš poor boy má? laciný happy end wedding ve strýčkově kebabárně, který vyzní do prázdna.

3) komedie - Největší vtipnost celého filmu spočívá v německém dabingu. Ale to platí pouze pro ty jedince, kteří rozumí každému desátému slovu a jajují na všechno jako já. Pro ostatní tento snímek moc srandy nenabízí. Jen takové klišoidně šovinisticko feministické sexuální vtípky a dvojsmysly alá zš. Na druhou stranu je zde až přehršel situační komiky. Je vidět snaha být vtipný za každou cenu v každé scéně, až to působí přehnaně přehrávaně, chvílemi až trapně - přihlížím k četnosti salv smíchu ostatních v sále.

Verdikt tedy? Pokud máte rádi kebab a řeckou kuchyni, nemáte na co oddechového právě koukat, nebo máte svou německou chvilku, tak je tento snímek přesně pro Vás. Tady máte trailer: https://www.youtube.com/watch?v=kIN8_WZKTOE Jinak doporučuji Fack ju Göhte. Tschüs  60% Kebab Connection, Německo, 2004 ©Klára Šílová 2018

[redhatbook]

Žízeň

Po přečtení Policie jsem ve své recenzi uvedla, že pevně doufám v dořešení poslední otevřené linky, a mé přání bylo po dvou letech vyslyšeno. Harry je teď sice střízlivý pedagog, který si užívá manželskou idylu a rutinu učitelského života, nicméně hned s prvním tuhým tělem se vrací starý dobrý Hole, se kterým nám stránky ubíhají vražedným tempem, tak jako obvykle. Akční, sarkastický s Jimem Beamem v ruce, během pátrání zjišťuje, že musí čelit někomu z nočních mur své minulosti, který ničí i jeho okolí. Vrah je ve svém počínání velmi originální, popisy jeho činů, a hnutí jeho mysli podrobné tak, že se budete napříště bát si dát rande přes seznamku. Mám takové malé podezření, že celá takhle kniha je tak trošku takový Nesbův hate na Tinder a Twilight. Nicméně proklatě dobře postavený hate, který vás překvapí, i když vraha „znáte“ z předchozího dílu. Velkým plusem této knihy jsou mistrně vykreslené myšlenkové pochody postav, ať už se jedná o Harryho noční můry, jeho strach o Ráchel, či počínání bezpáteřního kariérního Bellmana. Velkým překvapením bylo pro mě i rozuzlení, kde se opět ukázalo, že jedna z těchto mistrně vykreslených postav si se čtenářem celou dobu hraje. Nicméně tento typ zápletky s postavou, která je ve středu dění a ve skutečnosti jiná než se zdá být, tu už byla - viz. Sněhulák a Pentagram. Sice to dobře funguje, čtenáře to vždy překvapení, ale začíná to už býti trošku i ohrané schéma. Další věcí, která se mi nelíbila, i když jsme ve fikci, a nutno podoktnout že to nebylo toliko jako v Levhartovi, byly tak trošku za vlasy přitažené akční scény, ze kterých je velice nepravděpodobné, že by postava vyvázla živá. Nicméně nová Holeovka je takovým průměrem, který zapadá do schématu této nadprůměrné série, dobře se čte a oplývá originálním vrahem, ale ve finále tento díl moc nenadchne ani neurazí čtenáře, který má od autora načteno více, a čeká i něco nového.  

NESBØ, Jo, Žízeň, Kniha Zlín, Zlín, 2017 ©Klára Šilová, 2017

[redhatbook]

Audience pro anglofily

Sice už je to nějaký ten pátek zimní zpět, ale v jeden sobotní večer se tento zapřísáhlý roayalista v červeném klobouku vypravil na Ovocný trh, do tietru, kde premiéroval sám Wolfgang Amadeus, ale také svého času i naše Alice Nellis. Ta nás zve na audienci u britské královny podle cenami ověnčeného Petera Morgena. Sehnat vstupenky na toto věčně vyprodané představení v Matičce měst i ve městě nad Temží s Helen Miren v roli hlavní, je téměř tak těžké jako nedostat mořskou nemoc na La manchi. Nicméně díky své drahé mamce, která vystála frontu na kulturu nepodobné té na banány, jsem mohla s úsměvem ukazovat vítězné v z první řady. :-) Byl to opravdu velice mimořádný divadelní zážitek, o který bych se tu teď s vámi na pár následujících řádcích také ráda podělila.

Iva Janžurová byla jako Její veličenstvo, Alžběta Alexandra Mary Windsorová naprosto přesvědčivá. Během téměř tří a půl hodinového představení mistrně mění své postoje k jednotlivým premiérům, ale ani s přibývají šedí na paruce jí neubývá lesk královské majestátnost.

Hlavním tématem celé hry jsou páteční tradiční seance ministerského předsedy u její výsosti. Během celé performance se seznámíme s premiéry od Winstona po Camerona, a to i včetně železné lady Margaret Thatcherové v podání skvělé Taťány Medvecké. Všichni politici se na pódiu Buckinghamského paláce točí jak figurky na orloji. A v konfrontaci politických problémů té doby se seznamujeme a odhalujeme postoje hlavy Commonwealthu. Je to hra mistrných dialogů, uhrančivých monologů a vybroušeného suchého britského humoru, zabalená do jednoduchých a elegantních kostýmků + sak v tradičních britských kulisách. Aktéři sice nevypadají jako dvojníci voskových figurín, ale podobnost v nich je. Žádnou akčnost nečekejte, veškerá se odehrává v mimice postav, které ztvárnily zvučná jména (Václav Postránecký, Igor Bureš, David Malásek a další). Chvílemi jsou ale převálcovány silou královského majestátu, který z pódia během celé hry téměř neodejde. Sice se to může zdát jako trošku one-woman show, ale Ivě Janžurové tato velice složitá role mapující drahný čas života Alžběty velice vyhovuje, ostatně přirozená nadvláda na pódiu jen dokazuje tento její herecký um. Když už jsme u těch fejmus jmen, tak bych také ke konci článku zmínila ráda představitelku malé Alžběty, která ve svých 14 letech skvěle završila celé představení. Dlouhý aplaus vestoje je zcela na místě. Celé hře a všem výkonům tímto vysekávám poklonu a návštěvu Stavovského divadla doporučuji vřele i všem neanglofilsky naladěným duším.

100% Audience u královny, Peter Morgen, činohra ND v Praze, 2015 ©Klára Šilová, 2017

[redhatbook]

Fantasticky kouzelný biograf sváteční

Mírné spoilery! Jako zapřísáhlý Potterhead mám jeden rest - nikdy jsem nebyla na žádném filmu ze světa kouzel paní Rowlingové v biografu. 5 let po posledních Relikviích smrti česká premiéra Fantastických zvířat a kde je najít v den volna k napravování tohoto velkého prohřešku naprosto vybízela. Nu, tak jsem na svém buso-koštěti vyrazila vstříc Černému mostu. A se svými pocity z plného kinosálu se hned za čestva stručně podělím, protože Vážení, to opravdu stálo za to! :-)

Nuže: 

Po Proklatém dítěti jsem celkem bála, že to bude jen další čistě komerční tah, ale od okamžiku, když se po známých tónech na plátně zjevil Eddie Redmayne alias Mlok Scamander, jsem jen seděla s otevřenou pusou, a užívala si tu neskutečně čarovnou akční jízdu New Yorkem let dvacátých. Chytání extrémně roztomilých potvůrek je velice svižné, a protknuté velice milým situačním humorem.

Největší kouzlo tohoto snímku tkví ve vizuálech. I když v pár okamžicích to na mě působilo až přehnaně nerealsiticky a odtažitě, je to opravdu dechberoucí mistrovské dílo počítačové animace. Nejvíc se mi líbila část v Mlokově kufru s pekařem Nečarem (já jsem tedy stay pro výraz Mudla) Jacobem Kowalskym, který ve filmu prodělá největší vývoj, ale nakonec skončí s vymazanou pamětí. I když s velice usměvavou Queenie jim to opravdu sluší. Její sestra je sice naprostý opak, trošku kluk, ale k Mlokovi se také skvěle hodí. Nicméně čekala jsem trošku více té love chemie. Uvidíme, co díly příští, ale oba páry opravdu shipuji. :-)

A co se týče postavy hlavní: je to zatraceně sympatický kouzelník - kombinací plachosti, nepřeháněné, ale za to hluboké lásky ke svým magickým tvorům. A je to taky tak trošku rebel vyhozený z Bradavic, navíc se skvělým šatníkem a upřímným úsměvem :-)

Kromě  úžasných interiérů Magického Kongresu Spojených států, byrokracie amerických kouzelníků v čele s zrovna né moc sympatickou prezidentkou v turbanu a bystrozory, kteří těmi kabáty připomínají tajné  50. let,celá politická linka s Shawem vyzní tak trošku hluše, a působí až trošku moc hrubě přidaně.

Temná linka od trestu smrti, přes spolek Nových salemistů až k závěrečné bitvě v metru z tohoto snímku nedělá film pro další generaci dětských fanoušků. Nýbrž počin pro ty, kteří na Harrym vyrůstali, a nyní dospěli do věku, kdy je kouzelnický svět sice ještě baví, ale zároveň už mají trošku dospělácký pohled, a chtějí hrdiny, kteří odpovídají jejich věku, a kteří též nejsou svazováni školními pravidly. Přemisťování a souboje proto mají konečně opravdu ty správné grády. I když hlavní padouch Graves je po Voldemortovi takový charizmaticky nijáký. Nicméně hlavní dark side linka je opravdu strašidelná. Velkou zásluhu kromě počítačových efektů na tom má i mistrně zahraný matkou ponižovaný a ušlápnutý Credence, který sice trošku vypadá, jako kdyby utekl z Adams family, ale když dostane řetízek se známým trojúhelníkovým symbolem, tak se začnou dít teprve věci, a v New Yorku nakonec nezůstane doslova kámen na kameni.

Moc odkazů na svět potterovský ve filmu sice nebylo, nicméně těch pár úplně stačilo na vykouzlení nostalgického úsměvu na mé tváři. Má to přec býti úplně jiný svět koneckonců, že? Jsem za toto odpoutání ráda, a po více než slibném začátku, se velice těším na jeho další objevování ve slíbených pokračováních. :-)  

Na ČSFD jsem dala 4* a doporučuji si zajít na to do kina. Na velkém plátně je to více než působivá podívaná na šedý podzimní den. :-)

PS: A to, že hlavní padouch byl Johnny Deep mi došlo až ze závěrečných titulků. Byl tam tak krátce, že jsem ho nějak nepoznala. :D 

Fantastic Beasts and Where to Find Them, GB/ USA, 2016 ©Klára Šílová 2016   

[redhatbook]

Poezie ze zeleného notesu

Jubilejní 10. příspěvek na blogu bude z básnického soudku :-)  http://www.otevreni.com/tag/klara-zdislava-silova/

[redhatbook]

Nørské pøznámky

Severní větry, které se teď prohání českou kotlinou, mě dohnaly ke třem věcem: 

překonat svůj odpor k nákupním centr��m a vyrazit na výpravu za chlupatou čepicí s ušima (nutno podotknout, že jsem v ní jako kočka vážně nevypadala, tak chudák zůstala sama v obchoďáku)

pít rumový čaj po litrech, a k tomu hamat německou vánoční štolu z Billy

a v neposlední řadě u toho začít psát tento článek na přání :-) 

Nuže: jak už plyne z nadpisu (vážně se mi ty proškrnutý óčka líbí), tak dnes bude troška té krimi ze Severu. A protože jsem velkým milovníkem detektivního čtení, tak tu nebude řeč o nikom jiném, než o Jo Nesbøvi. (výslovnost u mě ale dodnes trošinku pokulhává) Jo, mohla jsem vybrat Olsena nebo Keplera, kteří nejsou tak profláknutí, a od kterých jsem též četla pěknou kupičku věcí. Nicméně, když už mi za oběť padlo celé Nesbovo dílo (teda až Doktora Prokora =  vzhledem k věku mi hlava bohužel nebere prdící prášek, prosím tedy o odpuštění absence plků k tomuto v tomto předlouhém článku), a dlouho nebyl pořádný knižní příspěvek, tak si tu dovolím pár řádků i na toto “mainstream” téma. Nechávám mainstream v uvozovkách proto, neb mi přijde, že poslední dobou tato módní vlna pomalu ale jistě odeznívá, a to i přes to, že na letošním Světě knihy bylo hlavním tématem #ReadNordic. Co naplat, hashtag #Ať žijí Odstíny všeho! zní asi líp... A když už jsme u toho knižního veletrhu, tak se musím podělit s těmito bohužel :/  neprodejnými zápisníčky, které jsem tam před rokem zmerčila. (omlouvám se za kvalitu snímku)

Ale dost už bylo úvodu, neb tu teď je má srdeční záležitost: Harry Hole Když už jsme u těch hastagů, tak: #sympaťák #smolař #sarkasmus #jimbean - netřeba více představovat tuto slavnou postavu. Čím ale všechny (i mě) tak uchvátila? Řekla bych, že svou obyčejností a přímočarostí v dnešním literárním světě plném nereálně přeplácaných a překombinovaných postav. Ale musím podotknout, že v posledních dílech (viz. Levhart a Přízrak) se trošku mění v pana nezničitelného a cynického humoru též ubývá. Každý díl z této série je takovým organismem sám pro sebe. Hlavně je to vidět na prvních románech (viz. Netopýr a Švábi), které se odehrávají v exotickém zahraničí, pak už najdeme krom zvířecích názvů více společných prvků, které těchto 10 knih spojují v jednu z nekvalitnějších sérií, které jsem kdy měla tu čest pročítat. celkově: 100%  má top čtyřka: Pentagram, Sněhulák, Červenka a Spasitel A jakožto knihkupec (už asi trpím nemocí z povolání) si ještě neodpustím též poznamenat pár slov k práci Knihy Zlín: neobvykle kvalitní knižní zpracování: pevná vazba s přebaly (jen se strašně mačkají), a celá grafická stránka laděná do odstínu krvavě červené a mrazivé modré s bílou a černou, to je vážně velká ozdoba knihovny. V (severské) jednoduchosti je krása. Nejhezčí obálky jsou:

https%3A%2F%2Fwww.alza.cz%2Fmedia%2Fpolicie-d2293340.htm&psig=AFQjCNEYgfwXnHlq4Vhmg5dZ-yqyU1y1Vw&ust=1476629309474200

http%3A%2F%2Fissuu.com%2Fknihazlin%2Fdocs%2Fspasitel&psig=AFQjCNHmchl8JpeQAXMYz_cnUJscx33y-g&ust=1476629208703246

http%3A%2F%2Fwww.databazeknih.cz%2Fknihy%2Fharry-hole-nemesis-69463%3Fc%3Dall&psig=AFQjCNGhkwgEhHVeQrWLf3Yz2TbEco6-ng&ust=1476629593338724

A než tu začnu probírat jednotlivé díly, tak ještě jeden typ pro milovníky zombíků:

Nejlepšího čtenářského zážitku docílíte určitě tím, že budete jak já číst na přeskáčku. Vážně to není tak spoileroidní, jak to zní. A to ozvláštnění filozofováním o časové posloupnosti a vstávání z mrtvých, dává přece čtení jiný rozměr, ne? :D 

A teď už ty slíbené pøznámky: Netopýr/ Flaggermusmannen 

dobré, nicméně mám dojem, že nezkušeného čtenáře, který chce svědomitě začít tím prvním dílem, by takovíto začátek po všech superlativech co slyšel, nebyl tím správným ořechovým

první díl by se nikdy neměl číst první, hlavně když neznáte autora -  zde je kriminalistická složka příběhu trošku zastíněna působivými popisy australské přírody a mystikou

má první Nesbovka jako audio kniha - doporučuji v této formě na dlouhý letní podvečer v houpacím křesle

75% 

Švábi/ Kakerlakkene

thajské reálie - 100 % zbytek: překombinované, akční, politické cosi s hnusným hmyzem na obalu - 60 %

další díl, kterým není radno začínat - 70%

pro mě nejslabší Holeovka

Červenka (nese smrt)/ Rødstrupe 

tento díl patří k mým nejoblíbenějším, žádná hluchá vata, dvě extrémně čtivé linie - zákopová válečná u Leningradu a současná v Oslu, když se pak spojí, tak to Vám po tom velkém akčním finále ani nepřijde, že už máte za sebou skoro 600 stran

100%

Nemesis/ Sorgenfri

kniha, která má jeden z nejdrásavějších začátků, jaké jsem kdy četla

další jízda, která nejde přerušit, stačí jedna bývalá mrtvá láska a podezříváte pak  najednou všechny

90 %

Pentagram/ Marekors

Holův první zákon, mrtvola blondýny v nafukovací posteli, Tom Waaler a troška těch symbolů - tady platí pravidlo zpětného hodnocení: první kniha = nejoblíbenější díl

do tohoto světa jsem se ponořila přesně 24. 4. 2013 (díky, výpise z knihovny), a dodnes si pamatuji, jak sedím ve vínovém křesle, modrá sklenička s fantou u ruky, a začítám se do té stropové scény, a v mysli se mi z nějákého důvodu vynořuje představa vařených vajec

100 %

Spasitel/ Frelseren

pokud chcete vědět ten nejlepší recept na uklidnění při předvánočním shonu, tak je to 528 stran této knihy s černou siluetou 

za zmínku stojí skvěle vykreslená psychologie vraha, a to hlavně v kombinaci s vůní střelného prachu, krve a polévky ze stánku Armády spásy ve sněhem přikrytém Oslu

tyto ingredience mají  dle mých zkušeností, překvapivě terapeutické účinky na vánočním šílenstvím ubyté lidi

100 %

Sněhulák/ Snømannen

“Toho dne napadl sníh. V jedenáct dopoledne se bez varování začaly snášet z bezbarvého nebe obří sněhové vločky a jako armáda z vesmíru si podmanily pole, zahrady a trávníky v Romerike.” (str. 1)

detektivka s velkým D

je zbytečné se tu o ní více rozepisovat: ten strhující konec, to se musí prostě přečíst a zažít u toho to drásání nervů

vážně, fakt by Vás, ani ve snu by nenapadlo, kdo je tím vrahem 

už to má i svůj maturitní rozbor :O  - tak schválně, kdo z vás jí má ve svém seznamu? já bych si jí tam hned rozhodně dala kdybych mohla :D 

jsem velice zvědavá/ obávám se filmové adaptace - tu atmosféru bude dost těžké bez patosu a přeměny v akční thriller přenést na plátno

#bojímsesněhuláků

100 %

Levhart/ Panserhjerte

je to spíše akční thriller, Harry Bond, co přežije vše od střílení po lavinu, napínavé a čtivé, nicméně marně jsem v tomto díle hledala to Severské

nedoporučuji paperback - těch 722 stran recyklovaného papíru, je v této vazbě vážně nepraktické a extrémně náchylné k oslím rohům

80 %

Přízrak/ Gjenferd

popis drogové scény + Gusto - výborné

jen Harry se vzhlédnul v marvelovských superhrdinech -  ještě více přitažené za vlasy než v Levhartovi 

75 %

Policie/ Politi

Harry mě i na podesáté dokázal dostat, i když naskočí až v půlce knihy

velice svižné, akční a důstojné zakončení bez příliš přeslazeného happyendu (i když si nemůžu pomoc, ten kostel mi tam vážně trošku neseděl)

dlouho jsem pak ještě rozdýchávala vraždu své oblíbené postavy, a jednu otevřenou linku - doufám tedy, že bude dořešena v Žízni, která má vyjít příští rok - #juchám

dočteno 6. 6. 2015, tímto děkuji Facebooku, že archivuje mé bezprostřední reakce, abych se tu s Vámi o ně mohla teď podělit

95 %

Krev na sněhu/ Blod på snø

krátká, stručná a přímočará novela, která neurazí, a bohužel ani příliš nenadchne

 Olav je sympatická postava s vývojem, a černý humor tomu dodává na čtetitelnosti

75 %

Půlnoční slunce/ Mere blod

další z krátkých novel, tentokrát netypicky jemná, plná moralizování

kvituji Ulfův vývoj

posloucháno jako audio kniha

70 %

Syn/ Sønnen  

dokonale lidská kniha o pomstě, která Vás po dlouhé době přinutí fandit naprosto skvěle vykreslené hlavní postavě

“Zemřeš, ale duše hříšníka, jemuž byly hříchy odpuštěny, bude přijata do ráje. Amen.“ (str.15)

85 %

Lovci hlav/ Hodejegerne

důkaz toho, že i někdo jiný než Agatha Christie může v rozsahu 256 stran napsat kvalitní detektivování

je to oddechové, přitom plné akce a vtipu - tyto ingredience jsou zde namíchány tak dobře, že to prostě před koncem neodložíte 

doporučuji též shlédnout i stejnojmenný film, který má s knihou společného více než jen její název - viz. třeba scéna s kadibudkou....  

90 %

Zdraví Vás váš: Man alltid banke i høstvind på plattformen - Člověk věčně se klepající v podzimním větru na peronu (pokud tedy Google translator mluví pravdu)

PS: nutně asi potřebuji zimní verzi červeného klobouku, víte někdo o místě, kde by byl k sehnání? :D 

©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

Když kulisou je Londýn...

Je sobota, pěkně po anglicku mrholí, a já prokrastinuji a píši další příspěvek do rubriky Tématické typy ke čtení, koukání a poslouchání.  Tentokrát se ozvala moje anglofilská duše, a tak tedy s hrnkem English breakfastu  vybírám jednu srdeční záležitost, a to metropoli Britských ostrovů. 

Básník Samuel Johnson (1709-1784) o tomto městě na Temži kdysi prohlásil: ,,Kdo je unaven Londýnem, je unaven životem, protože Londýn má vše, co život dokáže nabídnout.´´ A já s ním hluboce souhlasím, i když jsem zatím měla tu možnost v Londýně pobýt pouze 48 hodin.

Toto sice není cestovatelský blog (slibuji, že někdy příště udělám pořádnou reportáž), ale na úvod přece jen uvedu pár typů k navštívení:

Když už tam taky jednou doputujete, určo doporučuji sice mainstreamový London eye, ale z ptačí perspektivy si i líný turista dokáže udělat dokonalý obrázek, jak tato anglická džungle vypadá, a co je proti tomu Praha za maloměsto.

Pro perfekcionalisty bude jistě nejdokonalejším momentem zájezdu Big Ben a jeho polední zvonění, a slunce opírající se o Nultý poledník v Greenwichi.

A pokud rádi suvenýry, tak na Piccadilly je ráj v podobě 3 patrového obchodu Cool Britannia, odkud jsem si mimochodem přivezla Tardis hrnek, z kterého právě teď popíjím ten čaj.

Naprosto jsem ale zapomněla na pravidlo číslo jedna:

https%3A%2F%2Fwww.pinterest.com%2Fpin%2F105412447507851073%2F&psig=AFQjCNHOzJDjKgQbXD_WKZWp1QQG43SuxQ&ust=1476025312650807

A protože ty mé plky mají název Redhatbook, tak musím napravit delší absenci knižního příspěvku.

Nuže knihy, kde hraje London hlavní roli jsou:

Myslím, že nemohu začít ničím jiným, než Gaimanovým Podlondýnem z Nikdykde. ****

Dalším podobným světem v tomto městě je Noční strana z pera Simona R. Greena. ****

A když budeme pokračovat v urban fantasy krasojízdě, nesmím určo opomenout sérii Mrakodrapový trůn od Toma Pollocka. *****

Na odlehčení doporučuji celkem vtipnou sérii detektivních příběhů s magií Bena Aaronovitch o detektivu Peterovi Grantovi - Řeky Londýna a Měsíc nad Soho. ***

Pořádné londýnské detektivky jsou krom klasiky od sira Doyla, také ty Pekky Hiltunena (Černé ticho a Finské pouto) **** a trošku horší, Muž, který koupil Londýn od Edgara Wallace.**

Ze sci-fi žánru doporučím akční Čísla Rachel Wardové **** a dokonale vykreslenou atmosféru Potopy od Stephena Baxtera. *****

Jako poslední bych tu také ráda uvedla génia s perem China Miévilla - , Pátrání po Jakovi a jiné příběhy +  Un Lun dun. ******

http%3A%2F%2Fmujfialovysvet.blogspot.com%2F2015%2F11%2Fwishlist-all-i-want-for-christmas.html&psig=AFQjCNFNt5B7QgMja4whEeVhM16Puehwyw&ust=1476024906126907

www.laser-books.cz%2Fprodukt%2Fchina-mieville-patrani-po-jakeovi%2F&psig=AFQjCNHOCnfR_Z_wupr4n4Lh3yNyqJa_cQ&ust=1476024586095045

Přesuňme se k pohyblivým obrázkům:

Co se týče seriálů:

Doctor Who + Sherlock ***** - netřeba sáhodlouhé představovat tyto počiny BBC, které jsou lepší než jakýkoliv turistický průvodce.

pár DW atmosférických epizod:

Rose

The Bells of Saint John

The Day of The Doctor

In the forest of the Night

https%3A%2F%2Fwww.pinterest.com%2Faddicakes123%2Fdoctor-who%2F&psig=AFQjCNFU1Wmi1o9UiGbvkoW4zJgnuPottQ&ust=1476025216759246 

Filmy:

zde musím uvést hlavně svou roztomilou chlupatou srdcovku Paddingtona se songem London Is The Place For Me a pomerančovou marmeládou. *****

A závěrečná hudební dvoutečka: 

https://www.youtube.com/watch?v=EqQqJGWQH9E

https://www.youtube.com/watch?v=_6HNjq5cWwE

Než zase jednou zmizím po anglicku, zanechám tu na rozloučenou jednu věc k zamyšlení: Proč není i Praha tak dobrou/ vyhledávanou kulisou?

Bye Bye!

©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

Koncert s velkým K: aneb jak mi jeden pasažér s kytarou splnil sen

Mrholí, ocelová obloha, les deštníků a kdosi v červeném klobouku s milým doprovodem spěchá po věčně kluzkém Václaváku vstříc neonům Lucerny ...

asi toliko na úvod a k ingrediencím jednoho neobyčejného večera, který jsem dostala darem ke svým jmeninám, a o kterém bych tu teď ráda zanechala pár řádků.

Mluvit (psát) o hudbě je stejně těžké jako tančit o architektuře,a to kor v tomto případě, když recenzent patří zrovna k jedincům s hudebním hluchem. Ale slibuji, že se vynasnažím zachytit písmem a obrazem tu nepopsatelnou atmosféru, která mezi zdmi tohoto téměr 100-letého sálu zavládla, když se na pódiu zjevil “Ten pasažér s kytarou”.

Fronta táhnoucí se celou Štepánskou mi není zrovna příslibem dobrého výhledu, uklidňuji se tedy alespoň tím, že ochoz to jistí. Nicméně k mému údivu je sál skoro poloprázdný, a dokonce mám i místo dole na parketu s bezkonkurenčním výhledem (teda až na dva dvoumetrové bezohledné hochy lepící se na pódium a vyskytující se pak na každém snímku). Vyčkáváme a podlahu vytíráme.Sál se pomalu plní, a  nastupuje jedna jediná tmavší stránka večera. A tou je okolní teplota (vážně, pokud někdo někdy uspořádá sbírku na klimatizaci pro Lucernu, tak s radostí přispěji i celým platem, neb zkazit si večer omdlením jako pár chuděrek slečen zde, je vážně snad ta nejnepříjemnější věc, co se člověku na společenské akci může přihodit :/  - (na tomto místě chci podotknout, že pořadatelský tým jim zajistil vodu, a i trošku toho potřebného průvanu, za což má mé velké uznání jakožto hatera ignorace). Ale teď už k samotné hudbě: Gregory Alan Isakov se oficiálně stal mým the best předskokanem ever. A nejlepší na to je to, že bude mít v Praze i samostatný koncert ! :-) Tento sympatický a skromný Mikův kámoš z Coloreda v hnědém klobouku + jeho srceryvné uchu lahodící balady dokázaly přítomný dav uklidnit, naladit a připravit na hudebně- emoční příval, který pak přišel v půl desáté....

Passenger se svým nenapodobitelně příjemným hlasem písničkáře večer zahájil houpavým songem z nového alba - Somebody's Love, pomalu pokračoval o něco starší, citlivou Life's for the Living a novou If you go k rychlejším kouskům, jako je 27 až k mé oblíbené Anywhere, kde hlavní slovo dostala jeho 4 členná kapela, která byla právem velkým tahákem celého koncertu - “We are Passenger”.

Po Everything přišla povídací část večera o vzniku Travelling Alone spojeným s policejním vyhnáním, Austalankou a jedním ovdovělým cestovatelem, který jenom stál a bez telefonu si užíval pouliční vystoupení. Velice mě to zasáhlo, a do konce koncertu jsem měla černé vystoupení, že si taky pořizuji mobilní vzpomínky. Mikovy citlivé sólové balady poté zněly do ztichlého sálu, kde většina lidí byla vážně na měkko (mě nevyjímaje). Takže narušení této intimní atmosféry pár (snad opilými výkřiky),bylo jednotně celým diváctvem umlčeno. Asi není náhoda, že koncert pokračoval vtipným a svérázným “I hate: ignorant folks, who pay money to see gigs And talk through every fucking song”, kde se všichni přidali ke sborovému La, la,la,la a nálada v sále se odlehčila. Po průzračných čistých tónech Young as the Morning Old as the Sea a snové Two beautiful birds (má mimochodem přenádherný klip z Florencie), přišla snad jakoby mimochodem okolo půl jedenácté “Ta písnička”... Let her (ne it) go  jak poznamenal po bouřlivém potlesku dojatý Michael :D. (pozor! přichází část, kde bude pomenší citový výlev) Sen slyšet Let her go naživo mě provázel od jednoho chmurného zimního dne, když jsem nudou projížděla Youtube a čirou náhodou klikla o klip výš. 

“Hoping one day you'll make your dream last” - O čtyři roky a pár stovek poslechů různých verzí později, se mi tento sen splnil. A já nějak nedokážu najít moc slov, kterými bych mohla popsat pocity, které se mi během toho společného zpěvu honily hlavou...

Asi jen k tomu poznamenám jen to, že pocit splněného snu by si měl každý zažít, neb takový příval pozitivní energie to je vážně něco neskutečného,a člověku to doslova vlije do žil novou životní energii. :-)♥ Ale asi nejlépe to vyjádřím slovy další Passengerovy písně:

“Don't you cry for the lost Smile for the living Get what you need and give what you'r given Life's for the living so live it” Při závěrečné Scare Away the Dark následoval bouřlivý potlesk a sborový zpěv refrénu, který byl odměněn dvěma přídavky v podobě Home a Holes.  Při odchodu na nás čekalo ještě jedno milé překvapení v podobě stánku, ze kterého jsem si odnesla placky, a plakát s obálkou nového alba. Jen ten podpis mu chybí k dokonalosti... Byl to opravdu silný večer, a já jen pevně doufám, že někdy budu mít ještě možnost si takovýto koncert s velkým K někdy zopakovat. 100%

A propo: až nebudete mít příště s kým jít na koncert, udělejte to jako já, a svěřte svou osamělost Marku Zuckerbergovi . Na druhé straně drátu na Vás jistě čeká sympatická osoba, která se nachází ve stejné situaci, tak jako čekala na mě :-) Passenger European Tour, Lucerna, Praha, 2. 10. 2016 ©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

PS: Plstěné klobouky a snímky hodné zkouknutí

Poslouchám tu takhle při pátečním večeru Addicted To You a najednou mě napadne:

Jaký je sakra rozdíl mezi mafiánem a gangsterem?

Vyrážím se ptát bratra, paří shodou okolností právě Mafii (což je mimochodem z jedna mála her, kterou jsem schopna hrát, i přes to, že mě vždycky mrzí, když to krásné auto nabourám :D , neb to má úžasný soundtrack♥), uspokojivé vysvětlení na tuto zapeklitou jazykovou otázku mi ale nepodal. A když ani strýček Google nebyl ochoten prozradit, jak se stát půvabnou klientkou v nesnázích pro detektiva, tak jsem se rozhodla tu místo toho sepsat alespoň pomenší seznam, a nějáké ty poznámky k pár filmům, které jsem měla zatím příležitost z tohoto tématického okruhu/ žánru vidět (velice zvláštní je u nich i to, že pár z nich uteklo i mému hodnocení na čsfd, tak tu teď hvězdičkuji zpětně jak divá), a kde se hojně vyskytují srdcové atmosférické záležitosti jako jsou:

pohlední muži v plstěných klouboucích, vlněných oblecích, kšandách a  lakýrkách - (prostě ve zkracce - požadavky na potencionálního boye pro mou osobu)

velké zbraně zahalené do kouřové oparu

potoky prohibičního alkoholu a krve

zatraceně stylové honičky ve veteránech mezi mrakodrapy

Amerika let dávno minulých

Začneme trochu z pytle starších snímků: Maltézský sokol (1941) protože je tam Bogart, je to černobílý, film noir a americká drsná škola, tak asi se nemusím sáhodlouhe vypisovat, jak se mi kombinace těchto vybraných ingrediencí líbila: ****

Bonnie and Clyde (1967) V té velké porci romantiky sympatických hrdinů se trocha toho zabíjení jistě ztratí, aneb: ať žijí barety a sežente mi někdo lístky na ten muzikál!. ****

A teď trošku Roberta De Nira: co by to bylo za  výpis takovýchto filmů bez Kmotra? vzor a klasika všech klasik, jedna z nejlepších adaptací knih, díl od dílu ale mírná sestupná tendence. Viděno v rámci loňského filmového maratonu filmů k maturitní četbě. ****+****+*** zmíním ještě Mafiány (1990) a Tenkrát v Americe (1984). *****

Z modernějších snímků: Gangy New Yorku (2002) s Leonardem, a vážně skvělý Johnny Deep v Veřejných nepřátelích (2009). *****

Jako tečku poskytnu i pár typů seriálových : Peaky Blinders a  Boardwalk Empire ****

Nevypisovala a nekomentovala jsem tu sice všechny své již viděné, myslím, že pomenší výběr vašim znaveným očím už stačí. Ale na úplná závěr ještě uvedu alespoň svá hvězdičková hodnocení pár dalších z  tohoto ranku:

Millerova křižovatka (1990) ****

Východní přísliby (2007) ****

Americký gangster (2007) ***

Most špionů (2015) ***

Loučím se netrpělivě očekávající Pod rouškou noci. PS:  a protože mě to psaní recenzetních plků baví, tak tu v brzké době čekejte pár řádků o:

Passengerovi v Praze

Loni v Marienbadu, výstavě a dalších typech z Francouzské nové vlny ©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

Filmové klasiky a jiné podobné záležitosti

Nemá cenu psát recenze na takto všeobecně známé a časem prověřené snímky, to je jako kdybych tady chtěla rozebírat Kytici (i když tu by pár hipsterů jistě ocenilo), ale pár řádků s postřehy si přeci jen neodpustím:

Když jsem viděla upoutávku na návrat Casablancy probudilo se ve mně černé svědomí divákovo. 

Dělám si tedy teď menší výpravu do zlaté éry Hollywoodské, nakoukávám mistra Hitchcocka (nikdy to do toho Googlu nejsem schopna napsat správně), a další povinné klasiky, a říkám si, kde jsem to sakra celou tu dobu na čsfd byla, protože tohle je vážení vážně něco. Tohle jsou filmy s Atmosférou. Člověk si vychutnává každou scénu tak až na ten popcorn zapomene. Jsem fakt nadšena a hvězdičkami tentokrát opravdu nešetřím. ****

Takže teď už ale k mým postřehům: Začneme již výše zmiňovanou Casablancou (1942), nevím, zda se ještě dá o téhle klasice všech klasik napsat něco nového a originálního, ale v jednoduchosti tkví prostá krása. Dialogy, kde fakt není ani věta zbytečná, soundtrack, jenž ve vás probudí nostalgickou vlnu a pevná kamera, to jsou ďábelské ingredience dobrého filmu, ani nemluvě o československé stopě. A ta romantika! Na člověka co s ní má spojenou leda tak Rosamunde Pilcher, to fakt působí jak zjevení v žánru, kterému se normálně vyhýbá obloukem. Tak se sebe sama ptám, kam se vytratila kvalitní kinematografie? Je teď tak těžký natočit film s podobnou atmosférou? Já vím, doby, kdy ještě ženy nosily klobouky a muži baloňáky zahalené v cigaretovém dýmu jsou nenávratně pryč, ale fakt, dejte mi prosím stroj času, já tam chci (nebo alespoň jen Bogarta #jsempřeciskromná). Poslední, o čem bych se chtěla u tohoto snímku zmínit je jeho dabovaná barevná verze. Jo, ztrácí to něco ze svého kouzla, ale ten dabing patří k těm mála kvalitním, které jsem za dlouhou dobu slyšela. ****

So pokračujeme v krasojízdě: Nikdy jsem nekoukala na horory. Nespatřovala jsem zábavu omdlít leknutím z magora s pilou, co vylízá z hrobu plnýho krve. Svůj pohled jsem ale začala měnit až po klasikách jakými jsou Kruh a  Osvícení. Ale u Psycha (1960) jsem se bála takovým zvláštním jiným způsobem, nekomerčním. Strach nebyl doslova uměle vyvolán mainstreamovými prostředky 21. století, ale mistrným mixem psychologie postav, kamery a scénáře, kde fakt žádná scéna nebyla zbytečná, a člověk se tak vlastně bál i siluety domu. A hlavně to černobílo tomu dodávalo zvláštní tajemnou atmošku. A propo vyhýbám se teď bíle vykachlíčkovaným koupelnám. ****

A dál... Ptáci (1963) jsou zase mistrnou ukázkou toho, jak jde nervy drásající podívanou vytvořit jen s pomocí mrtvolného ticha na zelené pláni a suštění peří. Tak vytřeštěné oči hlavních hrdinu jsem dlouho nikde neviděla. A celou dobu jsem si říkala, zda se náhodou neuběhají smrti dřív než je šílení ptáci dostanou. Jo ještě určo stojí za to zmínit zvláštní kolorovanoý styl celého snímku. ****

A ještě tu máme: Prázdniny v Římě (1953)  Audrey Hepburn a Vespa ♥. Myslím, že dál nemá cenu pokračovat. Jen asi to, že pomalu měním své stereotypní názory na romantické komedie. ****

A blížíme se ke konci, tak už budu vážně stručná:  Na sever severozápadní linkou (1959) to bylo snad akčnější než všechny Bondovky, kam se ten Craig hrabe. Vážně tohle akční tempo jsem trochu nestíhala =  film pro milovníky běhu :D . A nemůžu si pomoc, zatraceně dobře mi v uších zní ten český název. #mámtohoplnoupusu ****

Jak vidíte naučila jsem se konečně dávat do příspěvků gify, to abyste občas odlehčili vašim čtením unaveným očím :D . Loučím se, přeji Hluboký spánek, neb křeslo s Union Jackem, zelený čaj v Tardis cupu, hodinový soundtrack Once Upon a Time in the West  a další knižní Phil již na mě jistě čekají...

PS: asi si vytapetuji zbytek volných zdí plakátama s Noirovými filmy, ta grafika bez Photoshopu má fakt kouzlo. 

©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

Tragikomická božská Meryl

Prázdniny se chýlí ke konci, za oknem jedna průtrž střídá druhou = po dlouhé době ideální čas na biograf. Když zmerčím, že má oblíbená Meryl Streep oblažila přítomností film plný vintage věcí, navíc počin BBC, tak neváhám oblažit i přes tu Sodomu Gomoru Světozor zas tou svou. Pro ty co nechtějí číst sáhodlouhý román: jestli po Florenc toužíte, trailer je asi výběrem nejlepších scén, a když si při výrobě popcornu pustíte Florence and the machine uděláte líp…

Nuže: Nutně mokrá osoba v červeném klobouku po dobrodružné cestě novými tramvajovými linkami na místo určení si musí ze všeho nejdříve dopřát cukrovou zpruhu ve formě hájkovské zmrzliny než vůbec do toho sálu vleze (mimochodem, je vážně super, že jako uvaděče zaměstnávají lidi s mentálním postižením :-) ). Jen co usednu jako obvykle do červeného křesla v páté řadě veprostřed začnou se na plátně sekat reklamy (fakt se na mě asi těšil :D #fandím si #sebestředná). Ale pak už se přesouváme do válečného New Yorku, kde Stephen Frears (má srdcovka Královna) zrežíroval tragikomické životopisné drama o Florence Foster Jenkinsové. Ženě, která proslavila hudební hluch na prknech Carnegie Hall.

Herecký výkvět, jistě tvoří 90% komerčního úspěchu tohoto snímku, neb i já jsem byla zlákána Meryl. A ona opět světenedivse nezklamala. Zpívat (spíše pištět) celý film tak, aby si o člověk uchoval kamennou tvář dokonalé vážnosti, je opravdu výkon hodný oskarové herečky. Počáteční nával situačního humoru (hlavně duo Helberg, Grant a konkurz), se pomalu ustálí do vleklého skoro dvojhodinového toku, o nácviku, deskách a koncertech, občas okořeněného milým humorem, ..tak film pro ženy v přechodu. S uklidňující se bránicí zjišťuji, že fakt strašně nudím, a ani Teorií velkého třesku zkušený Simon Helberg s tím už moc nenadělá, když se přidá do týmu milosrdné lži pro naši milovanou Florenc. Jedinou oživující zápornou černou ovcí tak zůstává milenka St. Claira v podání Rebeccy Ferguson.

Furt čekám na pořádný zvrat, zázrak, až z ní bude publikum paf. Což se nakonec vážně stane, ale s velkým ale, jehož pointa (velké poselství) je k velké škodě ztracena v šíleně uspěchaném a přeslazeném finále, které diváka  uspokojí jak placebo, a moc mu nedovolí přemýšlet o celé tragické absurdnosti, za kterou vlastně mohou zelené dolary.

Rozpolceně rozpačitý divák právě poslouchající úžasného pianistu na Masaryčce dává na ČSFD 3 hvězdy.

Je zaj��mavostí, že minulý rok francouzko-belgicko- česk�� produkce vyprodukovala snímek Marguerite, který bych doporučila všem co nemají rádi americké komedie ajko je toto.

Florence Foster Jenkins, USA, 2016 ©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

Kulturní výlevy aneb: tahle to dopadá, když člověk dva měsíce nepíše

Ze začátku bych se chtěla omluvit všem svým věrným duším za dlouhou neaktivnost. Ne, neposlouchala jsem moc dlouho Enjoy the Silence, které by mi bránilo v konzumaci kulturních statků vhodných k recenzování, nýbrž jsem byla velice vytížena po stránce školní a dovolenkové. #válímseumoře (Můj top secret typ protřelého cestovatele Willyho Foga: renesanční duch ve Florencii se zjevuje jenom v noci, a pokud se nebojíte Američanů, jeďte na English cemp, možná i pochytíte sexy přízvuk :-)). #visitinsta

BTW typ 2: piště plnícím perem do zeleného početníku pro ZDŠ a kupte si pečetní vosk, a když Vám to psaní neblafne, tak možná na toho i někoho zbalíte… :-D

Ale toto není Cestománie ani typy z Bravíčka, takže teď už hurá k meritu věci. Za tu dobu, co jsem nepoctila svůj blog návštěvou jsem toho ale celkem dost přečetla i viděla. Takže se k tomu v následujících odstavcích pokusím něco říci. Příjemné čtení, startujeme rovnou u knih:

A začneme hezky britsky:

Encyklopedie Agathy Christie, která vyšla v Knižním klubu v roce 2007 je dílo sice starší, ale pro všechny milovníky Královny detektivek nezbytná kniha, která si zde letmou zmínku určitě zaslouží. Když člověk přečetl celé její dílo (teď mluvím z vlastních zkušeností), tak mu zákonitě začnou některé příběhy splývat, a za boha si není někdy schopen vybavit, kdo jsou aktéři u Slonů co mají paměť, nebo nedej bože, kdo je ta paní Oliverová. V této nemilé situaci tak asi zákonitě sáhne po strýčku Googlu, ale co takhle mnohem starosvědčtější řešení? Všechny příběhy s podrobným dějem, ale bez prozrazení, životopisy autorky a postav i seznam adaptací velice přehledně v pevné vazbě nalezne milý britofil zde. 95%

Panství Downton je zase nezbytnost pro fanouška tohoto historického seriálu z naklaldatelství Slovart. Až na to, že pojedná jen o prvních dvou sériích. Ale co nepobrala do šířky, to nám vynahrazuje do hloubky. Na lesklých křídových listech detailní fotografie kostýmů, které vzbuzují nutkání svlíkat herečky. Mozaika dobových reálií, zajímavostí z natáčení a rozhovorů s herci. A když si k tomu člověk uvaří čaj s mlékem ocitne se opravdu v roce 1912. 91%

Smrt v křišťálové kouli od Alana Bradleyho je třetím pokračováním o Flavii de Luce, jedenáctileté vyšetřovatelce, co miluje chemii a žije na anglickém venkově v 60. letech. Přiznávám, že jsem jiná věková kategorie, ale i zde se krve najde dost a Flavie má plnou pusu úžasných sarkasmů. Chvílemi je to ale dost přitažené za vlasy, 11-letý malý génius řeší třetí vraždu v malé britské vízce a přitom ze sebe chrlí chemické vzorce, které jsou přes půl řádku? To trochu zavání vraždami v Midsomeru a Mensou. Příjemné oddechové čtení, ale díly mají bohužel sestupnou tendenci. 75%

Série s Katie Maguirovou z nakladatelství Host se odehrává v irském Corku. Hlavní vyšetřovatelka je velice sympatická, ale to, jak se případy proplétají s jejím osobním životem je trochu za vlasy přitažené. Oběti Grahama Mastertona musí být také velice odolné, neboť přežívání přes tolik stránek mučení by normální lidé asi nezvládli. V Bílých kostech se vrah snaží vyvolat síly pekelné, v Rozbitých andělech zase vidět Boha. Šlo by se porozhlédnout i po jiném důvodu k vraždě? 74%

Doctor Who: 11 doktorů, 11 příběhů je dílem k 50. letému výročí začátku vysílání tohoto televizního fenoménu, a též jedním presentem k mému 18. výročí narození. Co povídka, to mistrně vykreslen charakter každého doktora a vzdálený vesmírný svět z pera slavných britských autorů, jakými je beze sporu například náš milovaný Neil Gaiman. Tardis na obálce je navíc příjemná záminka, jak začít konverzaci s nějákým anglicky mluvícím týpkem (vlastní zkušenosti ze mě opět mluví). 97%

Lady Fuckingham - Fifty Shades jsem sice nečetla, ale jeho autorka musela číst dílo pana Wilda a udělat z toho cenzurovanou verzi na 3 díly. Ideální četba pod žhavé italské slunce. 93%

Teď chvilka poezie:

Čtyři kvartety od T. S. Eliota mě kdysi upoutaly svým úryvkem v jedné knize od Rodericka Gordona ze série Podzemí. Sháněla jsem je dlouho, nicméně náhoda trochu zapracovala a já tu teď o nich mohu napsat pár řádků. Poezie je to meditativní, filozofická o začátku bez konce. Není to sice pro každého, ale slova tady dostávají úplně jiný rozměr, a čtenáři, který je ochoten přemýšlet se otevřou naprosto nové dimenze o životě. A to vše v mistrném překladu Martina Hilského. 96%

Trocha americké romantiky neuškodí (?) aneb něco z CooBoo:

Všichni jsme hleděli vzhůru od Tommyho Walllacha není tak kniha katastrofická, ani romantická, jakožto kniha plná znepokojivých (chvílemi sice až do moc velkých extrémů hnaných) filozofických otázek o bytí a najití svého místě ve společnosti, když je člověk mladý a má před sebou poslední dva měsice na této zemi. Nejlepší knihy nevyprávějí o tom, o čem jste nikdy dřív nepřemýšleli. Vyprávějí o tom, o čem přemýšlíte neustále, akorát vás nikdy nenapadlo, že o tom přemýšlí i někdo jiný. 85%

Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru - Benjamin Alire Sáenz vytvořil jemnou knihu o dospívání dvou chlapců, kteří též hledají sami sebe někdy v 70. letech minulého století kdesi v Mexiku. Další příjemné přemýšlecí počtení do horkých letních dnů s krásnou obálkou. 79%

Lock & Mori: Tak trochu jiný Sherlock Holmes – četla jsem mnoho příběhů inspirovaných světem pana Doyla, ale toto je asi jen pro příznivce seriálu Elementary. 35%

Knihy od Murakamiho jsou takovou meditací na dlouhé letní večery: povídka Podivná knihovna,a romány Norské dřevo i Sputnik, má láska jsou skvělé klíče, jak proniknout do tajů japonské kultury jinak než skrze mangu. 94%

A teď už jen k počinům stříbrného plátna:

Než jsem tě poznala se přísně drží stejnojmenné knihy od Jojo Moyesové. Hlavní hrdinka je vtipná, má skvěle střelený styl a nehrozí, že by jste z ní dostali otravu cukrem (spíše si připravte kapesníčky). Soundtrack od mých milovaných Imagine Dragons jen umocňuje divácký zážitek. 84%

Lída Baarová – na české filmy moc nekoukám, ale když občas udělám výjimku, vždy to „stojí za to“. (největší výbuch smíchu mezi epidemií rudých rtů a nehtů si u mě vysloužil Vůdce) 20%

Hledá se Dory – Nemo byl mojí první návštěvou kina. Pokračování je to důstojné a vtipné, téměř navazující na to, kde jsme se sním před těmi x lety rozloučili. Jen mě zaráží moc Ebena a suchozemská chobotnice (celou dobu jsem s ní Dory shipovala). Vážnou pointu filmu ale dětský divák asi moc nepobere a lachtani, pták a auto honička patřící spíše do Madagaskaru. 72%

Doba ledová 5: Mamutí drcnutí – už jen krátce: film o veverce a ořechu (už to není vtipný jak tragikomický). 40%

A nyní mě omluvte neboť mi právě ujíždí Bradavický express a já si ještě musím něco uvařit podle kuchařky Ledu a ohně...

PS: zákeřná otázka na konec: jak správně pěstovat avokádo? (Kořeny u mé pecky se mě asi bojí :-/ :-D)

©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

Alenka v říši divů: Za zrcadlem

Po dlouhé době jsem svou přítomností poctila biograf. A jaké to bylo, to se Vám pokusí osvětlit tato má premiérová filmová recenze aneb pár plků a trochu spoileroidních poznámek o filmu. :D

Poloprázdný sál až na pár duší, které ještě vypadají, že tam zabloudily nějakým šíleným omylem, moc zábavy neslibuje (hold socani, co holdují 2D filmům s titulky v úterý večer jsou ohrožený druh). Snad už povinná sekvence reklam, ale ubezpečí, že jste si sál nespletli. Dozvídám se, kolik nových hraček je pro děti školou povinné dnes k mání – osobně toužím po duhové mořské Barbie. Občerstvení z Kfka schroupáno a po filmu zatím žádné památky až na trailery, které obohatí můj můj film wish list (ten Lego Batman vypadá fakt dobře :D).

Ale to už se pomalu přesuneme k jádru pudla, teda Alenky (nechci být morbidní, když je to film rodinný :D). Na úvod bych chtěla říci, že jsem pokračování knižní předlohy zatím nečetla (shame on me, že?), takže budu hodnotit pouze filmové zpracování.

Naše Alenka v podání mé oblíbené Mii Wasikowské prošla upgardem a je kapitánkou lodi. Feministická a emancipační látka se nese celým filmem a patří k těm povedenějším vtipným scénám v celém filmu. Paní Kingsleighová alias Lindsay Duncan patří k typu free matek, po kterých všichni toužíme.

Po tom, co v úvodní scéně smotá plachty a předvede nám své umění ovládání lodi, kterému k dokonalosti chybí jen He's a Pirate objevuje se u největšího záporáka Hamishe Ascota, jehož rádoby pro ženský humor „uděláme z Alenky účetní a sebereme jí loď, člověka spíše znechutí více než jeho otrávený výraz (stejně, v tomto snímku je až podezřele přezrzkováno). Naše jemná hrdinka se vydává ve svém pobuřujícím ohozu (Colleen Atwoodová chci to kimono taky!) do skleníku, kde se mihne modrý motýl/housenka/ Absolom a Alenka se za ním bezhlavě vrhá skrz zrcadlo zpět do říše divů…

Ach ta vizuální stránka, to největší plus celého tohoto filmového počinu. ♥ Mistr režisér zrežíroval graficky velice zdařile působivé dílo, které si milovnici barev a snového světa nesmí nechat ujít. Kdybych měla hodnotit pouze tuto stránku, dala bych 90% procent – chvílemi oči přecházejí, jak je to až přeplácené – grafici asi hráli přebíjenou...

Steampunkové motivy u časohradu velice oceňuji, ale nesmí se to zvrhnout v Tranformers jako u sekundů a minutů. Scéna, kde Alenka skáče z ručičky na ručičku je jako vystřihnutá z Poslední křížové výpravy indiana Jonese. Jejich tik-ťok boss je prostě skvělý se svým ruským přízvukem a vzhledem mužika. Ostatně celou říši zasáhla nějáká horečka po východních Slovanech, protože sídlo Srdcové královny vypadá rovnou jako chrám Vasila Blaženého (náhoda? nemyslím si!).

U Rudé královny alias Heleny Bonham Carter ještě chvíli zůstaneme. Většinu vtipů v celém filmů obstará sama, za což má tato chudinka pronásledována osudem a vdolkem své sestry, plusové body. Kromě toho se též vzhlédla v Arcimboldovi, protože ze svých služebních udělala chodící saláty, které dle libosti okusuje. Poučení pro Vás: nesněz své služebné nos, pokud chceš, aby k tobě byla loajální a nepustila Kloboučníka z klece.

Scéna s korunovací ve virtuálních interiérech naproti působí velice zvláštně: král s královnou jsou až moc normální naproti svým potomkům, takže se nedivme chudákovi kloboučníkovi, že z toho dostane výtlem a způsobí tak královský rodinný rozkol, který vyvrcholí zatraceně dobrým post-apo zkamením celého světa, který se změní v terakotu s krápníky (jo, tady někdo rád zpomalené scény).

Hlavním kamenem úrazu je zápletka. Člověk, který se těší na akční jízdu časem nebude zklamán, chronsféra je nová konkurence Tardis, brázdící oceán minulosti - Wells by jistě tleskal, ale téma cestování časem by šlo jistě rozvinout mnohem originálnějším tématem, než je jen hledání Kloboučníkovi rodiny (u koho je, je od začátku jasné). Ale abych nebyla zlá, rodinka je to velice milá, i když otec rád ztrácí synův první klobouk. A neví, co s tím způsobí...

Johnny Depp je ale na druhou stranu pro mě velkým zklamáním. I když se celé Alenčino dobrodružství koná kvůli němu, dostává jeho herecký talent velice málo prostoru na rozvinutí svých kvalit dílu prvního, a to ho tam dokonce vidíme v různém věku. Role deep emotional šílence ve splínu po rodině mu vůbec nejde, ani polomrtvý make-up a Jokerový výraz to nějak nevylepší. A chemie mezi ním a Alenkou? nula od nuly pojde, ale alespoň to obětí vylepší náladu všem shipperům.  

A tak nejvíce srdceryvnou scénou není Kloboučníko opětovné setkání s rodinou, ale to, když se divák, který přetrpí třináckovou hitovku Just Like Fire (zní mi to pořád v hlavě) dozví, že celý tento film byl věnován našemu milovanému Alanu Rickmanovi.

A co se týče bodového hodnocení, na ČSFD jsem dala tři hvězdy, procentuálně dávám max. 65%. Já vím, je to film pro jinou generaci dětí školou povinných, ale já se bavila a času, kterým jsem sledování věnovala rozhodně nelituji, kde se člověk může vrátit do dětských let, když né v kině? We are all mad here… :D  I když podle traileru jsem rozhodně očekávala víc.

A ti, co netouží po fleshbacku do svého childhoodu si alespoň mohou ujasnit jaké to je brát psychotropní látky jako je čaj o páté.

Alice in Wonderland: Through the Looking Glass, USA, 2016

©Klára Šílová 2016

[redhatbook]

Metro 2035

Téměř po sedmi letech se chtivý a natěšený čtenář, který se už chtěl dát na studium azbuky, (do jaké míry neprohloupil, že s tím nespěchal, se Vám pokusí ozřejmit tato pokusná první recenze) netrpělivě otvírá skoro 500 stránek závěrečného dílu ságy z moskevského metra. Škoda jen, že e-book verze nemá tak úžasnou orientační pomůcku ve formě plánku stanic, který se nachází na předsádkách verze papírové.

Zatímco první dva díly byly naprosté protiklady, tento je takový miss kompromis. Jakoby autor nevěděl, k jakému literárnímu žánru se přiklonit. A čtenář těšící se na akční pouť podzemkou může být jistě trochu zklamán, ale autorův styl zraje jako víno společně s přibývajícími roky na obálkách.

Změna je život, a o tu vlastně celou dobu jde, i když je zákeřně skrytá pod politickým pamfletem Rudé trasy a odrazem krize ruské společnosti s jejími americkými nepřáteli.  Tuto změnu způsobí hledání pravdy. Pravdy, jakožto smyslu pobytu v mikrokosmu tunelů. „Přece nejsme jediní, kdo přežili!“ právě s touto myšlenkou evokující paralelu Cesty od McCartyho znovu potkáváme Arťoma.

Od té doby, co vyhubil mutanty a stal se hrdinou celého metra je o trochu starší a ženatý, ale to jsou tak všechny změny. Stále je stejně nezkažený a neztrácí svou chlapeckou naději v lidi. Na nám důvěrně známé stanici VDNCh žije svou každodenní ubíjející rutiny hlídkování v tunelech, občas zpestřenou tím, že se na zamořeném povrchu snaží spojit s údajnými dalšími přeživšími atomové apokalypsy.

Narušitel této rutiny a katalyzátor další výpravy je jiný starý známý – Homér. Je to cesta za pravdou. Metro slouží pouze jako kulisa. Ale umný popis života v něm stále neztrácí své kouzlo a funkčnost v příběhu. Veškeré tajemno a hororové nadpřirozeno s příšerami je ale (bohužel) utopeno v hrnku s houbovým čajem, u něhož si naši hrdinové vyměňují své životní pravdy.

A toto filozofování o bytí se nese celou knihou a zatraceně dobře se čte! Posuny v ději se dějí nenápadně uprostřed skvěle vystavěných rozsáhlých dialogů, které nepostrádají gradaci. Autor/ překladatel odvedl skvělou práci se zkracováním a tečkováním.

Čtenář si ani nevšimne, že už dospěl do poslední stránky s epilogem. A hloubavé myšlenky, kterými byl naočkován mu zabrání pomyslet na to, jak je to konec zubatě otevřený, plný otazníků a nedořešených otázek.

Na závěr bych chtěla říci, že tato kniha není pro konzumního čtenáře postapokalyptického žánru, kteří si žádají akčnost a gradaci do překvapivého konce (který zde samozřejmě nechyběl, ale spíše vyplynul z kontextu celého díla). Cílovou skupinou bych spíše označila ty jedince, kteří si čtení užívají pro pomalost toku děje, a pro pointu, kterou si mohou vyložit podle sebe.

A co se týče procentuálního (chcete – l i hvězdičkového či srdíčkového) hodnocení, to určitě ještě zvyšuje Dmitriho obočí na Světě knihy https://www.facebook.com/knizniklub/videos/vb.62212340195/10154075652845196/?type=2&theater :D . Dávám 80%.

GLUCHOVSKIJ, Dmitrij Aleksejevič, Metro 2035, Knižní klub, Praha, 2016

©Klára Šílová 2016