#život studenta

[zurnatetka]

na vlastní oči... on tam fakt je!!!

also nemůžu z anglického "joe from the swamps"

[haneulgangnamacademy-rpg]

Winwin

Jméno postavy: Tohru Nara Pozice: Student Ročník: 1. ročník magisterského studia technické fakulty Národnost: Japonsko

Backstory: Pokud se vám někdy povede Tohrua potkat, neuvidíte nic jiného než vysokého, typického vysokoškolského studenta zabaleného v oversized mikině a obřích teplácích nebo cargo pants, vše vetšinou černé. V jedné ruce samozřejmě noťas, ale ne otřískaný a odrbaný nebo s barevnými led světýlky. Úhledný a jako nový, ani známka toho, že by byl Tohru jakýkoli fanoušek videoher a podobných geek věcí. V druhé ruce místo energeťáku americano. Bledá porcelánová kůže, jakoby nevylezl celý svůj život na slunko, překvapivě ale pod hutnou mikinou víc svalové hmoty, než byste na IT studenta typli. Pravdou je, že Tohru se dobrou polovinu svého volného času hraje pc games a sám studuje vývojářství her na jeho oboru. Kdybyste tohohle samého kluka potkali na střední, bude vypadat pravděpodobně jako virgin geek, co si týden nešáhl na trávník a vážně by to čas od času potřeboval. Přesně to byl i důvod, proč byl taky na střední šikanován, ne nějak závažně, ale taky ne málo. Japonské střední nebyly o nic příjemnější než zdejší korejské, populární spolužáci si jej dobírali, holky po něm ani oko nehodily, po celou dobu jej provázel nechtěný distanc od svých zdejších vrstevníků a mentální šikana s tím šla ruku v ruce. Žádné bitky či mlácení, kopání a fyzická šikana, prostě jen dost hlasité dávání najevo, že tu není vítaný. Nebylo to ani nijak traumatizující, jak spíš otravné a nepříjemné. Tohru nepotřeboval společnost, je typický introvert, co se jen chytne vybraného extroverta a to je vše co potřebuje. Ale už jen to, že tohle vše bylo poměrně otravné a ovlivňovalo sem tam i jeho mood, jej donutilo se pro svůj studijní pobyt v Korei trochu přizpůsobit. Vlastně by ani člověk na první pohled neřekl, že je Japonec, půjčil typicky korejské vlastnostní i módní rysy. Šikana vymizela, přece jen na vysoké jsou lidé trochu vyspělejší a taky konečně vzhledem i chováním poměrně zapadal. I tak jej na škole mimo učebnu nebo na ulicích Gangnamu neuvidíte příliš často. Druhou část svého volného času totiž tráví trénováním baletu. Už od mala jej rodiče vedli k tomu aktivně balet trénovat, možná měli své ambice postavené až na světových úrovních a čekali, že jich syn jich jednou dosáhne. Na Tohrua ale toto vše bylo přirozeně příliš moc pressure, a i když jej balet fakt bavil, nebyl tak dobrý, aby stíhal požadavky jeho rodičů. Tenhle pocit zklamání byl vlastně důvodem, proč před střední začal vyhledávat odreagování někde jinde a to právě ve videohrách. Byl si moc dobře vědom toho, že ho tenhle hobby drží dostatečně daleko od toho, aby se kvůli svým nedostatečným výsledkům z baletu psychicky zhroutil, proto si ani tolik nebral k srdci tu šikanu, která se k němu skrz tohle dostávala. Je tedy zaměstnaný více, než by bylo zdrávo, i přes svou klidnou a vyrovnanou náturu si málokdy uvědomuje, že vlastně v životě nemá chvíli na to jen sednout a chvíli přemýšlet o čemkoli jiném než o škole, vývojářství, hrách a baletu. Zdaleka není v ničem nejlepší, ale zároveň je v těchto oblastech často lepší než jeho známí zabývající se stejnými věcmi.

Facebook: 奈良徹

[poeticlicense12345]

SUNCE MOJE MLADOSTI

Zora beži iznad groblja

Kakve planinčine

Ili srednjevekovnog grada

Nepoznatog porekla

Kasno za pozdrav…

Zora misli

Da treba objaviti sebe drugima

Bez pitanja i srama

U prolazu...

Sam odgovor leži u pojavi

Nametnute dužnosti...

Zora kruži

U nadi da će jednog dana

Pre nego zaista progleda

Pre nego je uhvate u raskoraku

Između sada i juče

Biti iskreno poželjna

Da će neko reći:

Uhvatio sam te u tvojoj nametnutoj savršenosti

Sada mi pokaži bezazlenost beskonačnog

Uobraženo ćuti...

Zora se nada

Da će pobediti smrt,

Sunce moje mladosti,

Zora je toliko savršena

I baš zbog toga

Nikad neće pobediti smrt

Ne plaši se visine

Ali je užasava pad...

Zora se ne cifra

Sa večitim filozofima

Nema pitanja

Odgovori jok

Zna sve o jutrima

A nikako da dokuči istine noći...

Avaj! Sve te svete laži,

Sunce moje mladosti,

Da ih istinom nismo krstili

Šta bismo životom nazvali...

Život je izgovoreno ime

Pre moralnog sunovrata

Pikavac pre nego zaspiš

Hrkanje žene koju ne poznaješ

Samoubistvo mušice u pokušaju

I probušena guma na biciklu

Naravno da zora ništa o tome ne zna...

Život je azbuka od šest slova

Ovenčana lovorikama

Uvek za istim stolom

Trpeza promašenih pravaca

Tango slepca i matore devojke

Sunce moje mladosti,

Život je na silu napabirčena sloboda

Da se bude rob...

Tek o ljubavi nema pojma

Ljubav je zauvek i beskonačno

Do prve crne rupe

Ljubav je zatvor i dosadna kao proliv

predvidiva

Sisa u ustima

Između dva večita studenta

I onog povučenog

Što pada sa troseda

Previše zauzet premeravanjem sobe

Za jedno minutno ajne klajne

Neke galaksije u njenim očima

Sačuvano šezdeset kilograma dostojanstva

Pored dupeta kao Sibir

Na koncertu Taze Dasa

Zvuk nepročitanih knjiga

I naučenih floskula,

Idealizacija

Frustriranim danima inspiracija

Fiksacija

Sloboda i provokacija

Misli mobilizacija...

Sunce moje mladosti,

Ljubav je siroče i hrabrost da se bude prosjak

I baš mi je čudno što zora pojma nema

Kako je biti odan

Pored svih tih recipročnih intimizacija...

Avaj! Da nije bilo čuda-muda noći

Šta bismo o slobodi znali,

Sunce moje mladosti?

Za nekog tik

Za nekog mig

U eri informacija

I tehnološkog napretka sviranje kurcu

Iz dosade od sreće skakanje

Samokontrola i pornografija

Nacija i demokratija

Sloboda da te zaboli glava

Ti i ja

Izbor tantre, mantre, meditacije

Uštogljeno ćutati na engleskom

Svađati se na japanskom

Smejati na španskom

Posle petog recitovati arapsku poeziju,

Sunce moje mladosti,

Cilj je slobodno plakati na kineskom

Svakog dana jurcati zoru

Što da ne,

Sve je to sloboda

Ali da li ima smisla

Grliti nešto što ne postoji

Pesma je druga.

Čini mi se, možda grešim,

Sunce moje mladosti,

Zora je najobičniji birokratski službenik.

text author: Stojadin Pavlović

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 15

Žluva[1]

Další den byl dnem, kdy se měl Shen Zechuan vydat k císařským tělesným strážím, aby přijal svůj post. A stejný den zároveň Xi Gu'anův mladší bratr, Xi Hongxuan, pořádal hostinu. Pozval nadějné učence a talenty z Qudu, aby společně vedli civilizovanou diskuzi v taverně Chaodong.

Xi Hongxuan byl obézní muž. Jakmile se posadil, musel ho někdo z boku ovívat. Sám se chopil svého bambusového vějíře a řekl: „Tento rok je šťastným rokem této pokorné osoby. Ačkoliv se mi nepodařilo pozvat Yanqinga[2], podařilo se mi pozvat Yuanzhua!"

Xue Xiuzhuo se musel věnovat svým oficiálním povinnostem, takže dnešní hostinu nestihl. Zmíněný Yuanzhuo, kterého Xi Hongxuan zmínil, byl milovaný žák staršího sekretariátu Hai Liangyiho, Yao Wenyu. Důvodem, proč se tito tři muži mohli takto důvěrně oslovovat, bylo, že všichni tři pocházeli z osmi velkých rodů Qudu a jejich přátelství se formovalo již od dětství.

V tu chvíli se akorát zvedl korálkový závěs a dovnitř vešel elegantní učenec - jemný a čistý jako nefrit. Oděný byl v havranově modré róbě se širokými rukávy a ohrnutým límečkem a u pasu mu visela taška zhaowen. Jakmile Xi Hongxuana uslyšel, usmál se. Různí přítomní konfuciánští učenci vstali na přivítanou. Na okamžik se ozvaly zvuky vzájemných konvenčních pozdravů.

Yao Wenyu pozdravil jednoho po druhém. Teprve poté, co všechny vyzval, aby se usadili, se sám posadil a řekl: „Scházíme se každý rok, tak jak bych mohl být hoden slov "vzácná návštěva"?“

Jakkoli skromný byl, nikdo z přítomných by se jej neodvážil znevažovat, neboť Yao Wenyu byl zázračné dítě Qudu už od dětství. V osmi letech skládal básně a ve dvanácti chvalozpěvy a prózy. Byl to nefrit, který starý mistr rodu Yao držel ve svých rukách. Aby jeho talent nevyšel vniveč, zvolil Hai Liangyiho jako jeho učitele. Hai Liangyi byl od přírody neústupný a přísný. Do dnešního dne měl jen jediného studenta - takového, kterého si velmi cenil.

Po krátkém rozhovoru začali diskutovat o aktuální situaci.

Xi Hongxuan mávl rukou na znamení svému sluhovi, aby ho přestal ovívat a řekl: „V poslední době se v Qudu skutečně děje něco divného. Zajímalo by mě, jestli si přítomní bratři ještě pamatují prince z Jianxingu, Shen Weie, který se před pěti lety ze strachu z trestu upálil?“

„Ten odporný muž, který se spojil s nepřáteli a utekl, aniž by bojoval!“ Jeden z přítomných se napřímil a řekl: „Měl být sťat podle zákona. Ani popravit celý jeho rod by nebylo od věci. Je politováníhodné, že Jeho Veličenstvo je tak benevolentní a ušetřilo život posledního zbývajícího Shena. Dnes ráno jsem slyšel, že byl propuštěn. Důkazy o Shen Weiově zločinu jsou nezvratné. Jak mohl jako syn kriminálního úředníka, jehož jednotky utrpěly porážku, zaujmout jakýkoliv post? Jak mohou čekat, že to všechny ctnostné talenty jenom tak přijmou?!“

„Přesně tak.“ Řekl Xi Hongxuan. „Jak mohou? Nikdy tu nebyl takový precedens.“

„S největší pravděpodobností je to Její Veličenstvo, kdo ho chce chránit,“ řekl někdo další: „Už dávno jsem slyšel, že tento zbývající člen má nějaké vazby s rodem Hua. Jak ale mohou rodinné vztahy převážit nad zákonem? Není to porušování zákona samotného?“

Xi Hongxuan si s těžkým srdcem povzdechl.: „Obávám se, že se z toho stane precedens, který vytvoří skulinku pro budoucí dědice úředníků vinných ze zločinů, které budou moci využít.“

Jeho slova okamžitě vyburcovala konfuciánské učence. Vzhledem k závažnosti Shen Weiových zločinů nemohli dovolit, aby byl Shen Zechuan propuštěn.

„Co si o tom myslí Yuanzhuo?“

Yao Wenyu vypil čaj a přátelsky řekl: „Dlouho jsem nebyl v hlavním městě, takže neznám podrobnosti. Nejsem v pozici, abych k tomu cokoliv říkal.“

Xi Hongxuan s porozuměním řekl: „To je pravda. Často jsi pryč kvůli studiu, takže si nejsi vědom toho, co se v Qudu děje.“

Někdo z přítomných řekl: „Všichni zde jsme vzdělaní muži, kteří jsou široce sečtělí v klasice a literatuře. Všichni jsme muži se smyslem pro čest i hanbu a všichni jsme dobře obeznámeni se zákonem. Nesmíme jenom tak sedět a nic nedělat.“

Xi Hongxuan řekl: „Co bychom tedy měli udělat?“

Daná osoba odpověděla: „Všichni jsme studenti císařské akademie. Pokud by o sobě nálada veřejnosti dala vědět, Jeho Veličenstvo by svůj verdikt muselo znovu zvážit. Proč se tam nevrátit a společně nepokleknout před síní Mingli, kde bychom požádali Jeho Veličenstvo, aby odvolalo svůj rozkaz a tvrdě potrestalo zbývajícího člena rodu Shen?!“

Mezi všemi na hostině zněly zvuky souhlasu. Xi Hongxuan zatleskal a řekl pochvalně: „Výborně! Vy všichni jste skutečnými pilíři země. Za toto dnešní pokleknutí si vás budou pamatovat celé věky! I když sám nejsem studentem císařské akademie, jsem ochoten se k vám přidat.“

Konfuciánský učenec, který mluvil dříve, řekl: „To nepůjde. Starší bratr bratra Hongxuana je vrchním velitelem osmi velkých výcvikových divizí držící pečeť. Když se do této záležitosti zapleteš, vždycky prohraješ. Pánové, pojďme jen my sami!“

Jak se hostina chýlila ke konci, zavolal si Yao Wenyu majitele, aby mu připravil pár jemných a chutných masových pokrmů. Zatímco čekal, naslouchal šepotu konfuciánských učenců, kteří sešli dolů.

„Jakýpak Yuanzhuo - neopracovaný nefrit? Není to jen zbabělec? Podívej se na něj. Neodvážil se říct ani slovo. Jak ho lze přirovnat k laskavému bratru Hongxuanovi?“

Yao Wenyu si dal do pusy piniový oříšek a tiše se zasmál. Nevystoupil však, aby s nimi zabředl hovor. V době, kdy byl jeho pařený knedlík hotový a on vyšel ven, už se učenci víceméně rozprchli.

Xi Hongxuan řekl: „Yuanzhuo, mám tě odvézt?“

„Ne, děkuju.“ Zvedl Yao Wenyu ruku s jídlem: „Mířím do učitelovy rezidence.“

Oba muži se rozloučili. Xi Hongxuan se díval na odcházejícího Yao Wenyuho a na chvíli se ušklíbl, než řekl: „Pojďme.“

Shen Zechuan na druhé straně akorát dorazil na nádvoří císařských tělesných stráží. Přešel přes práh a vysloužil si pohledy všech kolem. Celý komplex zaneprázdněných a spěchajících stráží ho prostě musel vidět, zvláště pak ti, co zrovna procházeli kolem.

Ten, kdo ho vedl, byl Ge Qingqing. Shen Zechuana odvedl do záznamové místnosti služeb a řekl: „Císařská tělesná stráž se skládá ze čtyř skupin. První skupina je vybírána z civilních domácností, kde je sestra, která uklízí v paláci, hlavou rodiny. Bratr takové ženy pak nastoupí k císařské tělesné stráži a dočasně dostane autorizační token. Je osvobozen od služby a nedostává plat. Příkladem téhle skupiny je Xiaowu. Druhou skupinou jsou ti, kteří obdrželi doporučení od palácového gonggonga a kterým se říká: jmenováni na doporučení eunucha. Příkladem je vrchní velitel. Třetí jsou ti, kteří se narodili do vojenských domácností a svoji pozici zdědili. Toho jsem zářným příkladem já. Čtvrtou skupinou jsou lidé se specializovanými dovednostmi a talentem v různých oborech. Ti jsou vybíráni samotným Jeho Veličenstvem bez ohledu na původ. Tato kategorie mužů je velmi impozantní. Přirozeně budeš mít v budoucnu příležitost se s nimi setkat.“

Jak Ge Qingqing mluvil, zvedl zástěnu a informoval ho: „Tady se musíš zaregistrovat v oficiálních záznamech, aby ti byl přidělen post.“

Jakmile Shen Zechuan vstoupil, hluk v záznamové místnosti utichl. Všechny císařské tělesné stráže v různých oděvech a s různými autorizačními tokeny otočily hlavy. V sále se rozhostilo zvláštní ticho.

„Shen Zechuan?“ Muž sedící za stolem se zkříženýma nohama odstrčil knihu před sebou a podíval se na něj: „To jsi ty, že?“

Shen Zechuan si všiml, že má na sobě oděv s létajícími rybami. Císařští tělesní strážci, jež neměli hodnost zástupce místního velitele nebo vyšší, takový oděv nosit nesměli. Lehce se tedy uklonil a odpověděl: „To jsem já.“

Tomuto muži visely vlasy přes čelo a na tváři měl neoholené strniště. Jeho způsob chování byl poněkud netradiční. Dotkl se brady a usmál se: „Jak se dalo očekávat od syna tanečnice-kurtizány. Shen Weiovo tehdejší extravagantní utrácení, pro jediný úsměv krásky, nevyšlo vniveč. Qingqingu, dej mu jeho token.“

Jakmile to dořekl, vzal token ze stolu, kde byl už nějakou dobu připraven a hodil ho Ge Qingqingovi. Jakmile ho Ge Qingqing chytil, podal jej Shen Zechuanovi.

„Lanzhou, tohle je soudce císařských tělesných stráží. Dnes sem ráčil cestu speciálně proto, aby ti dal tenhle token.“

„Tento pokorný učedník je Qiao Tianya,“ řekl Qiao Tianya a pokynul Shen Zechuanovi, aby se na svůj token podíval.

Shen Zechuan otočil svůj autorizační token a znovu se podíval na Qiao Tianyu.

Qiao Tianya řekl: „Kancelář domestikovaných slonů, je to tak? Tam půjdeš. Qingqing tě tam pak zavede. Ale nejdřív ti musím říct pár pravidel. Tokeny naší císařské stráže jsou stejně cenné, jako tokeny osmi velkých výcvikových divizí. Když nebudeš mít službu, musíš ho řádně opatrovat. Nemůžeš ho propůjčit nikomu cizímu. Ačkoliv má každý ve dvanácti kancelářích přidělené povinnosti, ty nejsou naší hlavní náplní práce. Našim úkolem je sloužit Jeho Veličenstvu. Děláme vše, co nám Jeho Veličenstvo řekne. Kromě úkolů dvanácti kanceláří se také musíme střídat v povinnostech, při kterých sloužíme jako oči a uši. Pokud se stane něco zásadního, tak jako třeba tvoje zatčení před pěti lety, budeme potřebovat císařský edikt Jeho Veličenstva. Teprve až když budeme mít v ruce tento dokument a speciální tokeny pro zatčení, můžeme pokračovat. O přidělení jakýchkoliv misí, které dostaneme, nerozhoduju já ani vrchní velitel. Místo toho všichni losují a losy rozhodnou.“

O tomhle Ji Gang Shen Zechuana informoval již dříve a tak jen pokýval hlavou a neřekl nic.

„Poslední věc.“ Vstal Qiao Tianya a rozhlédl se po všech v hale: „Císařští tělesní strážci jsou všichni jedné mysli. Jakmile si zavěsíš svůj autorizační token, jsi náš bratr. Všechny druhy averze z minulosti se rozptýlí. Nebudou žádné tajné pokusy o obviňování nebo zesměšňování našeho vlastního bratra. Pokud ano a daná osoba bude odhalena, její autorizační tokeny budou odebrány, její jméno vyškrtnuto a sama bude uvržena do císařské věznice, kde bude tvrdě potrestána.“

Všichni kolem hned odvrátili pohled a začali se soustředit na vlastní práci. Spokojený Qiao Tianya se otočil a řekl Shen Zechuanovi: „Můžeš jít.“

Shen Zechuan se uklonil na rozloučenou a následoval Ge Qingqinga ze dveří.

„Myslel jsem, že to bude místo v císařské regálii, jako třeba kancelář vějířů,“ podíval se Ge Qingqing na Shen Zechuana. „Kancelář domestikovaných slonů... zní ale také dobře.“

„Také jsem měl spoustu domněnek.“ Usmál se Shen Zechuan a řekl: „Ale nikdy mě nenapadlo, že budu chovat slony.“

„Kancelář domestikovaných koní je v současné době dobrým místem, kde být. Všechny koně se zlatými sedly jsou tam chováni pro šlechtice. Je snadné tam získat kontakty k povýšení, jakmile si tam vytvoříš známosti. No a co se týče kanceláře pro domestikované slony...“ Ge Qingqing měl na tváři zvláštní výraz. „...tak to vážně není odpočinková práce. Budeš muset dokonce navštěvovat ranní zasedání dvora. A sloužit tý kupě sloních lordů je vážně otrava. Ale vrchní velitel tam skoro nechodí, takže pro něj nebude snadné ti dělat potíže.“

Kancelář domestikovaných slonů se nacházela v blízkosti veřejné cesty Mingli v císařském městě Qudu, která vedla přímo k řece Kailing. Když bylo horko, museli nahnat slony k řece, aby se napili a vykoupali. A nejen to, při každodenním zasedání dvora museli vést šest slonů, aby stáli po obou stranách císařských schodů. Pokud se však konalo velké slavnostní setkání dvora nebo lovecká podívaná, počet slonů se musel zvýšit. Tito sloni se nejen účastnili ranních jednání dvora stejně jako dvorní úředníci, spolu s nimi také od dvora odcházeli. Zatímco však pro ranní dvorní úředníky bylo těžké najít si čas na zotavení, pokud náhodou onemocněli, pro slony nikoliv, neboť se ve službě střídali stejně jako císařská tělesná stráž.

Shen Zechuan nikdy předtím nechoval ani psa a teď mu dali nemožný úkol chovat slony. Jediné, co k tomu mohl říct, bylo, že život je zkrátka nepředvídatelný.

Oba muži byli zrovna na cestě, když zaslechli, jak za nimi někdo běží.

Ge Qingqing se ohlédl a zeptal: „Co se děje?“

Císařský tělesný strážce, který za nimi přišel, se podíval na Shen Zechuana a s vážným výrazem řekl: „Tvůj token je pozastaven. Dnes do služby nastoupit nemůžeš. Rychle se vrať do záznamové místnosti!“

Shen Zechuan se zeptal: „Přišel nový povolávací rozkaz z paláce?“

„Z paláce žádný rozkaz nepřišel, ale tři tisíce studentů císařské akademie drží hladovku a klečí na protest a žádají Jeho Veličenstvo, aby svůj rozkaz odvolalo a s rodem Shen se tvrdě vypořádalo!“

Ge Qingqingova tvář prošla jistou proměnou, když se podíval na Shen Zechuana.

Protože byl Xiao Chiye poslán do domácího vězení, ležel na pohovce a listoval vypravěčským scénářem. Ačkoliv slyšel Chen Yanga oznamovat příchod prince Chu, neobtěžoval se vstát.

„Mam domácí vězení,“ jedl Xiao Chiye ovoce, aniž by zvedl hlavu. „Tak co tu děláš?“

Li Jianheng hodil Xiao Chiyemu jeho token místokrále a řekl: „Ce'ane! Stalo se něco velkýho!“

Xiao Chiyemu zacukalo oční víčko.

Li Jianheng pokračoval: „Tři tisíce studentů pokleklo, aby požádalo Jeho Veličenstvo, aby Shen Zechuana přísně potrestalo! Klečeli až do setmění a ještě zahájili hladovku, aby přinutili Jeho Veličenstvo odvolat své rozkazy. Když se o tom Jeho Veličenstvo během večeře doslechlo, bylo tak rozzuřené, že se znovu zhroutilo!“

Xiao Chiye se podíval na svůj autorizační token a řekl: „Zahoď to.“

„...Osm velkých výcvikových divizí ty studenty nerozežene, proto mi řekli, abych ti donesl zpátky tvůj token. Pokud dnes v noci dokáže císařská armáda studenty rozptýlit, vyrovnáš s nimi skóre!“ Znepokojený Li Jianheng dupl a řekl: „Císařská armáda nic jinýho nedělá. Copak to neni snadný se s těma studentama vypořádat? Vždyť nemaj ani sílu zakroutit krkem slepici. Uděláš dobrou věc!“

Xiao Chiye zvedl knihu a zakryl si s ní tvář. Po chvíli ticha procedil skrze zaťaté zuby: „Jo, až posraně skvělou.“

Studenti císařské akademie byli budoucími kandidáty na císařský dvůr, kteří dokázali ovlivnit způsob, jakým vítr foukal mezi místními konfuciánskými učenci. Xi Gu'an věděl, jak ožehavé by bylo na ně vztáhnout ruku. Pokud by Xiao Chiye dnes v noci skutečně vyrazil proti těmto třem tisícům studentů, pak to bude v budoucnu on, kdo bude popliván a pohřben pod jejich štětci!

„Kde je Shen Zechuan?“ Posadil se náhle Xiao Chiye s rukama na kolenou.

„Slyšel jsem, že šel brzy ráno do záznamové místnosti císařských tělesných stráží.“ Díval se na něj Li Jianheng, jak se obléká: „Kam půjdeme? Půjdeme hledat Shen Zechuana?“

Xiao Chiye sešel dolů po schodech, kde už mu Chen Yang přichystal koně. Nasedl na něj a pobídl ho k odchodu.

[1] Názvy kapitol 13,14 a 15 Malá cikáda, Kudlanka nábožná a Žluva pocházejí z úsloví - Kudlanka slídí po cikádě, aniž by si všimla žluvy za sebou. Tj. Dychtit a usilovat o zisky před sebou samým, aniž by si byl člověk vědom většího nebezpečí, které se za ním skrývá.

[2] Xue Xiuzhuovo zdvořilostní jméno

[sylvanium]

From zero to hero to 18 hours of library-ing within 3 days. Yay.

Z nuly na 18 hodin lusknutím prstu. Nabírá to na obrátkách. Ne že bych nebyla ráda, že mám práci, jen jsem toho nečekala tolik a tak nárazově. Co k tomu dodat?

“Ultrarychlý kola / Ultrarychlý kola...

Dvěstě v městě / Třista z místa /  Přímou čarou do náruče antikrista!”

- Daniel Landa, Třista z místa

[nedavam-smysl]

fakt moc chci cestovat, ale mám sotva na rohlík.

[myvalzpival]

Drahý strýčku mývale, nastupuju tenhle rok na univerzitu (UPOL) a ráda bych poprosila zda máte nějaké tipy do studentského života pro zmatené prváky? <3

1. kamarádi jsou všecko. udělat vysokou úplně sám je strašně těžký, takže si rychle najdi pár přátel, vytvořte studijní skupinu a pomáhejte si!

2. ALE! nepodváděj. nikdy. jasný, tahák u testu jsme asi někdy použili všichni (až na mě teda lol) ale prosím, rozmysli si, než uděláš nějakou blbost, aka odevzdáš úkol, co ti poslal spolužák, co je o rok vejš, atd. páč na vysoké to pro tebe může mít fatální následky

3. minimal effort 24/7. i když uděláš všechny úkoly navíc, vyučujícím to bude u prdele. jasně, snaž se udělat dobrej dojem a dělej, co máš, dodržuj deadliny a snaž se nijak nevyčnívat ze špatnejch důvodů, ale věř mi, že jet 3-6 let na 101% tě tak maximálně zabije a v ničem ti to nepomůže. a není to potřeba. takže minimal effort, ať si nikdo nezvyká, že dřeš jak mezek.

4. hlavně klid. nikdo ti tam nemůže ublížit tak, aby to pro tvůj život něco znamenalo. nenech si srát na hlavu a stůj si za svým, ale samozřejmě v rámci slušnosti.

5. pokud to nefunguje, řešením je přestup. pokud zjistíš už během prvního semestru, že to není ono, není neobvyklé s oborem skončit a rovnou se přihlásit na jiný. od toho máš ten jeden rok studia navíc. vybrat si životní dráhu v 18 je sračka, takžr nezoufej, pokud to nebude fungovat. máš dvě možnosti - buďto hned, jak si to uvědomíš, ukonči studium (tím sice přijdeš na chvíli o status studenta, ale zato pak budeš mít třeba jeden semestr zachráněný k přetáhnutí studia), nebo ten další semestr využij k tomu, že v rámci Cček začneš studovat předměty, které ti pak můžou uznat na novém oboru, který si vybereš. hlavně ale nezapomeň přihlásit se na nový přijímačky ;) a pokud zjistíš, že vysoká není pro tebe, vyser se na ni úplně. život ti to nezničí.

6. na vysokou může každej, ale není pro každýho. pokud nejsi psychicky a fyzicky 100% v pořádku, vysoká je strašně náročná. je to obor od oboru, ale třeba moja katedra přihnala každého jednoho mého kamaráda k psychologovi/psychiatrovi, zničila nám zdraví i sebevědomí. počítej s tím. oddělení, co má pomáhat lidem se zvláštníma potřebama ti na 99.9% nepomůže, studijní taky ne, stížnosti nikam nevedou, pokud nemáš fakt ostrý lokty. takže jakmile uvidíš první náznak toho, že něco není v pořádku, okamžitě vyhledej lékařskou/psychologickou pomoc. pak si za to poděkuješ.

7. odpočívej!!! vím, že škola je důležitá, na nějakou dobu se stane tvým zaměstnáním, ale nenech se jí připravit o důležitý věci. brácha má svatbu, ale ty máš v pondělí písemku? ser na ni a jdi na svatbu, Ačko za to nestojí a odpočinek ti výhledově pomůže víc, než dobrý známky. pamatuj, že na projití pptřebuješ Ečko nebo nějakejch 60-80% a to by měl bejt tvůj cíl.

8. když nevíš, ptej se. není nic horšího, než mlčet a pak se zeptat spolužáků, kteří taky neví. na vysoké jseš jen a jen pro sebe a sbíráš vědomosti, který ti maj pomoct v budoucím životě. tak si je nenexh proplout mezi prsty. když nerozumíš, tvoje ruka má bejt okamžitě nahoře. nauč se pokládat správně otázky - pouhé "já to nechápu" vyučující většinou jen urazí. ptej se konkrétně. "říkal/a jste, že když udělám XX, stane se YY. ale já bych čekala, že se má spíš v tomto případě stát FF. jak je to možné? je tam nějaký faktor, který to ovlivní?"

9. obzvlášť na UPOLu - nikomu nevěř. cokoli, co píše rektor do newsletterů, jsou sračky. nikomu na tobě nezáleží, jseš tam sama za sebe a nikdo tam není od toho, aby ti pomáhal. ani životní tragédie tě neosvobodí od domácího úkolu.

10. fake it till you make it. jdi tam, tvař se sebevědomě a neustále si opakuj, že to zvládneš. profesoři jsou jako tiskárny a vycítí strach. nedej jim šanci si na tebe zasednout a nenech je, aby vycítili, že se jich bojíš. pokud je na tebe někdo z nich hnusnej, nenech se tím vykolejit, šance je, že to není osobní a tenhle člověk prostě jen nenávidí lidi. ukaž jim, že tady nad tebou nemaj žádnou moc a ty jseš tu jen pro sebe, ne proto, aby si na tobě někdo mohl honit ego.

držím palce ❤️

[opily-zajic]

Ráno se vzbudím do ticha. Koukám kolem sebe a na chvíli svůj dětský pokoj nepoznávám. Koukám na všechny pohlednice, které mé náctileté já vyvěsilo s láskou nad postel, knihovnu zaplněnou young adult tituly, které mě už tolik nezajímají, vytahuji plyšovou brokolici, která se mnou během probdělé noci procestovala všechny spánkové polohy a teď mě nepříjemně tlačí do zad. Pociťuji bolest hlavy z přeleženého polštáře a únavu způsobenou zbytečným ponocováním. Dneska jedu domů. Z domu. 

Není mi dobře a nemám hlad. Kdybych byla kdekoliv jinde, tak se jenom nastartuji silnou kávou a na snídani se vykašlu. Tohle ale není kdekoliv jinde. Tohle je dům mých rodičů a tohle je rituál, který nesmím jen tak zmeškat.

Dvě vejce o velikosti L, čtyři kousky výběrové šunky a dva plátky toastového XXL chleba. Hromada oleje. Vždycky to stejné a vždycky na skladě. Čerstvě namletá káva v mém designérském hrnečku a jeden díl seriálu na té největší televizi, co současný průmysl zvládne vyrobit. Povzdech. Koukání do módního katalogu, který vždy leží na stole v obýváku a ze kterého si maminka nikdy nic neobjednala.

Tímto gestem - tím nejvíc neveganským, nevegetariánským, nezdravým a nestravitelným - vzdávám hold penězům svých rodičů. Tento akt sobeckosti a nechutnosti, kdy oberu svou drahocennou rodinu o vzácné a drahé suroviny, je určitou očistou, která mě mentálně připraví na můj život reálný, na život chudého vysokoškolského studenta.

Tohle gesto pro mě znamená hodně. Pro mé rodiče je však téměř nepatrným. Dvě vejce jsem brala z balení po šedesáti a poslední kousky šunky byly pouhým koncem jednoho ze čtyř balení v ledničce. Vlastně je absence těchto surovin nezabolí. Jde o bolest z mé strany, podivnou směsici viny a závisti, kterou pociťuji kdykoliv, kdy zpět po měsíci zavítám do tohoto domu, kde se chleba kupuje po dvou bochnících a lednička naplňuje k prasknutí, a to i přesto, že se vaří jenom o víkendech. V tomto domě jsem sobecký masožrout - ve svém vysokoškolském bytě vegetariánským hladovějícím umělcem. 

Je mi z tohoto prostředí špatně. Stejně jako mi je špatně z té odporně nezdravé snídaně, kterou jsem se s tímto prostředím loučila. Sedím na našem vesnickém nádraží, čekám na vlak, bolestně svírám své břicho a přemýšlím, zda mi to za tu bolest žaludku stojí. Stojí - nasedám do vlaku, nechávám za sebou v metafoře a proběhlém rituálu své dětské já a vjíždím městem vstříc osobnosti, kterou jsem teď a tady. 

[divka]

Dnes je to přesně rok, co jsem hned po škole jela za holkou, kterou jsem vůbec neznala a ona mi u sebe na intru v pokoji propíchla nos. Bylo to hloupé a mohlo to dopadnout dost špatně, ale za celý ten rok se nenašel ani jeden den, kdy bych toho litovala a piercing mám doteď.

Přežila jsem první týden školy, takže s tím spojených i několik ranních úzkostí. Moje škola mě ve své podstatě baví, takže mám narozdíl od mnohých lidí poměrně štěstí, ale co bych to byla za studenta, kdybych si nestěžovala. Jsem vyčerpaná, jak psychicky, tak fyzicky. Nedokážu si představit jak si mám dát zase život dohromady, když se stále zotavuju z jedné těžké psychické situace a do toho mám opět zvládat každý den chodit do školy. Včera jsem byla na zhroucení a dneska mám odhodlání všechno zvládnout a být tou nejlepší verzí sebe samotné, tak uvidíme, jak to dopadne.

[mentalnahigijena]

Žitije svetog Milorada Vukojičića Mace

Zajedno sa svojim duhovnim čedima Vojislavom Kovaljskim i Milisavom Jestrovićem, sveti Milorad Vukojičić Maca formira crnu trojku po uzoru na Svetu Trojicu koja daje i uzima život. Uzevši za svoju ideju-vodilju izreku na koju se pozivao i sveti vladika Nikolaj Velimirović "Ko se ne osveti, taj se ne posveti", crna trojka predvođena svetim Miloradom kreće u krstaški rat za veru bez večere po partizanskim kućama. Tada dobija i nadimak Maca, koji nema nikakve veze sa životinjama, zverima pogotovo, već sa macolom, oruđem Gospodnjim za prevaspitavanje zabludelih ovčica. Umesto krstom, služio se kamom, što nije nimalo slučajno, jer ako malo pažljivije pogledamo kamu jasno je da se radi o stilizovanom krstu. Klao je žrtve za njihovo dobro, zarad večnog života u rajskom naselju, da bi spasao njihove zabludele duše sablažnjene levičarskom prelesti

Sveti otac naš Milorad Vukojičić rodio se 1917-og leta Gospodnjeg (kada su satanski komunistički nekrsti srušili bogopodobnu vlast u majčici Rusiji i umorili svetog strastoterpca cara) u gradu Pljevlji, od blagorodnih i bogoljubivih roditelja. Vaspitao se u nauci i strahu Gospodnjem, i izučio Sveto Pismo, što sve odvodi čoveka vrlo brzo k Bogu. Od mladosti je zavoleo Boga, a omrznuo svet, pogotovo njegovo levo krilo. Hristovu nauku izučio je u Bogosloviji u Sarajevu, predan molitvi, postu i proučavanju svetih spisa. Blaženi Milorad beše među drugovima bogoslovima kao neko božansko svetilo, svetleći mnogima svetlošću bogopoznanja. Ali već nastade vreme da se upaljena sveća stavi na svećnjak: da sveti Milorad, koji je svetleo vrlinama, uziđe na stepen đakonstva & sveštenstva, kako bi mnoge prosvećivao i putem spasenja vodio.

Za đakona i sveštenika rukopoložen je 1940. godine, u predvečerje jačanja i organizovanja crvene pošasti koja se okupila pod providnim izgovorom borbe protiv okupatora, iako i anđeli na vrhu igle znaju da je bogoborstvo bilo njihov primarni program i cilj. Milorad postade sveštenik u smutna vremena, i pokaza se dostojan svešteničkog zvanja. Ispunjen Duhom Svetim, želeći da umnoži Hristovo slovesno stado, otac Milorad propovedao je Jevanđelje i širio veru pravoslavnu po svojoj parohiji, čuvajući parohijane od zlih neznabožaca i njihove pogubne doktrine o jednakosti, slobodi, bratstvu i antifašizmu.

Krstaški rat za veru po partizanskim kućama

Kada je Drugi svetski rat ušetao na tenkovima i bombarderima i u naše zabačene krajeve, otac Milorad je shvatio da borba za duše propovedanjem Jevanđelja, služenjem svete liturgije, pričešćivanjem na evharistiji i svetim tajnama više nije dovoljna. Došlo je vreme da sluge Hristove pređu sa reči na tela. Prosvećen Duhom Svetim, ava Vukojičić je spoznao da se nad veru pravoslavnu nadnosi opasnost komunističke aždaje koja se nameračila da proguta i crkvu, i relikvije, i svete mošti, i sveštenstvo, i brojanice i lojanice, i celokupno pravoslavlje. O srpstvu da i ne govorimo.

Vođen nepogrešivom rukom Proviđenja, otac Milorad se pridružio lokalnom četničkom odredu, jer se slatko pravoslavlje više nije moglo uspešno odbraniti u hramu Božijem, na domaćem terenu, već se moralo krenuti patronažno, po neznabožačkim kućama. Ono što neuki ateisti zovu "srećna okolnost", a što je zapravo, kad se pogleda duhovnim okom, božansko Proviđenje, uredilo je da italijanski okupatori, Bog im svako dobro dao, imaju iste ciljeve kao četnici – istrebljenje komunističke gamadi. Četnici su se odmah pridružili Italijanima na zajedničkom delu (grčki: liturgija) i stavili se pod okupatorsku komandu da bi zajedničarili s Bogom kroz uništenje njegovih mrzitelja.

Zajedno sa svojim duhovnim čedima Vojislavom Kovaljskim i Milisavom Jestrovićem, sveti Vukojičić formira crnu trojku po uzoru na Svetu Trojicu koja daje i uzima život. Uzevši za svoju ideju-vodilju izreku na koju se pozivao i sveti vladika Nikolaj Velimirović "Ko se ne osveti, taj se ne posveti", crna trojka predvođena svetim Miloradom kreće u krstaški rat za veru bez večere po partizanskim kućama. Tada dobija i nadimak Maca, koji nema nikakve veze sa životinjama, zverima pogotovo, već sa macolom, oruđem Gospodnjim za prevaspitavanje zabludelih ovčica.

Sveštenoslužitelj Svete Crne Trojice

Umesto krstom, služio se kamom, što nije nimalo slučajno, jer ako malo pažljivije pogledamo kamu jasno je da se radi o stilizovanom krstu. Klao je žrtve za njihovo dobro, zarad večnog života u rajskom naselju, da bi spasao njihove zabludele duše sablažnjene levičarskom prelesti.

"Ako je Avram bio spreman da zakolje rođenog sina Isaka i prinese ga kao žrtvu Jahveu, zašto mi ne bismo klali otpadnike od svete vere i prinosili ih na trpezu Gospodnju", često je sveti Maca postavljao retoričko pitanje u propovedima sugrađanima čiji je um ogrezao u materijalno i očigledno, pa nisu bili u stanju da u klanju civila vide bogougodno delo.

Otac Maca je prilagodio tradicionalne svete tajne Srpske pravoslavne crkve, saobrazivši ih potrebama poslednjeg doba, kao pravi reformator, ali sve u duhu pravoslavlja i svetosavlja. Broj svetih tajni je ostao isti – sedam – ali su one, primenjene na neizlečive marksistvujušče neznabošce, izgledale ovako: krštenje bezbožničkom krvlju, pričešće svetom kamom ili svetim metkom krvotočivim, pokajanje pod udarcima macolom, miropomazanje sopstvenim telesnim tečnostima, jeleosvećenje suzama, brak sa smrću. Poslednju svetu tajnu – sveštenstvo, sveti Milorad je sačuvao za sebe postavši sveštenoslužitelj Svete Crne Trojice.

Spasavanje zabludelih duša kamom

Pošto su partizani obično obitavali u šumi, gde ruka Gospodnja još nije kročila, sveti Vukojičić je bio prinuđen da se za krst časni bori po kućama, hapseći žene partizana i simpatizere pokreta otpora fašizmu & pravoslavlju. Najveću akciju spasavanja zabludelih duša pop Maca sa saslužiteljima izveo je u martu i aprilu 1944. godine kada je više osoba otpravljeno Bogu na istinu, pa nek Tvorac vidi ko je vera a ko je nevera. U to vreme je u okupiranim Pljevljima stolovala nemačka uprava, ali sveti Milorad je bio spreman da se udruži i sa crnim đavolom da bi porazio crvenog satanu.

Čuvena je blagočestiva akcija izvedena noću, između 6. i 7. aprila 1944, kada su uhapšene i privedene Bogu Ocu Savaotu Zora Karamatijević, Ljubica Stojkanović, Savka Matović, Milica Janketić i Mileva Žugić. Prelazak iz ove doline plača na onaj svet, u tzv. Nebesku Srbiju, izveden je na Dajevića Hanu kroz svetu tajnu streljanja.

Neoboženom umu, pogruženom u tamu ovoga sveta i prolazna zemaljska zadovoljstva, Macina borba za veru može izgledati surovo, ali je svakom iskrenom verniku jasno da se sveti Milorad rukovodio jevanđelskom idejom da je duša pretežnija od tela, i da je bolje da čitavo telo propadne, nego da duša bude bačena u pakao gde su plač i škrgut zuba. Ako se pitate otkud duši zubi, kao što je to činio nepopravljivi jeretik Vaskrsije Mudić u “Ljudskim slabostima” Predraga Čudića, znači da vam je zapadnjački racionalizam nagrizao ostatke mozga zaklanog poluvekovnom komunističkom vladavinom, krajnje je vreme da se bacite na Isusovu molitvu!

Fašistički mučenici i njihovi domaći pomagači

Duhovna borba svetog Mace kamom, macolom, ognjem i puškom nije bila dugog veka. Krajem 1944. godine Gospodnje samozvani Narodno-oslobodilački pokret predvođen crvenim demonima proterao je fašističke mučenike i odmah započeo progon poštenih hrišćana koji su se tokom rata borili za duše neznabožačke, ne birajući sredstva. Sveti Vukojičić se neko vreme sklanjao od očiju novih bogoboračkih vlasti, ali pošto se grad, po rečima Jevanđelja, ne može sakriti kad na gori stoji, to se i blaženi Maca nije mogao sakriti od kneza ovog sveta u obličju komunističkih komesara.

Ne shvatajući presvetu Macinu misiju, zemaljska komisija ga je osudila na smrt i utvrdila da je Vukojičić, sa saučesnicima Vojislavom Kovaljskim i Milisavom Jestrovićem "učestvovao u hapšenju i strijeljanju mirnih građana grada Pljevalja u 1944. godini".

U odluci se navodi da je Vukojičić kriv za smrt Dika Stamenića, zemljoradnika, Ljuba Stamenića, automehaničara, Jule Stamenić, domaćice, Ljubice Stojkanović, studenta, Zore Karamatijević, domaćice, Mileve Žugić, domaćice, Savke Matović, domaćice, Miladina Božovića, penzionera, Božane Mišović, domaćice i Živka Kontića, penzionera. Spisak duša spasenih od propasti u ateizmu je mnogo duži, ali svetitelju nije padalo na pamet da se hvali dobrim delima pred neprijateljima Boga, srpstva i pravoslavne filijale hrišćanstva.

To izusti, pa kamu ispusti

Lažljivi komunistički pseudoistoriografi beleže da je sveti Maca, nakon izricanja presude, počeo da plače i traži milost, što je ordinarna laž. Sveti Vukojičić je sveštenomučenik, a sveštenomučenici (pogotovo sveštenomučenici srpske veroispovesti) ne plaču, nego umiru pevajući "Srb je Hristov, raduje se smrti/nema lepše vere od hrišćanske".

Pošto je duhovnik Milorad kanonizovan kao mučenik, jedina prihvatljiva verzija je da se Maca đavolovim komesarima nasmejao u staljinistički brk i odbrusio im: "Kada krv svoju budem prolio za Boga mog, prineću mu je na žrtvu. Time ću, iako ne potpuno, a ono delimično uzvratiti Bogu mom što je za mene prolio krv svoju. Jer me Hristos, car moj, iskupi svojom skupocenom krvlju". To izusti, pa kamu ispusti.

Srpska pravoslavna crkva proglasila je 2005. godine Milorada Vukojičića Macu za sveštenomučenika postradalog za živu veru. Zli jezici koji zanose ulevo tvrde da je Sabor SPC na čelu sa patrijarhom Đavlom beatifikovao Macu samo zato što su ga streljali partizani. Međutim, istina je negde drugde.

Sabor SPC je sačinjen od episkopa koji su tu dospeli po apostolskom prejemstvu, što ih čini sposobnim da prepoznaju božje ugodnike upodobljene Hristu.

Čak i da nije mučenički usnuo u Gospodu, u Maci bi Sabor svakako prepoznao svetiteljski potencijal i štof. Samo bi oreol koji mu blista nad glavom bio svetiteljski, a ne sveštenomučenički zlatan.

Nakon kanonizacije protestovali se članovi porodica žrtava, i dalje ne shvatajući da ih je sveti Maca pomorio za dobrobit njihovih besmrtnih duša. Neverničkom svetu se ne može ugoditi.

Tropar svetom Maci

Milorade, bogomudri četnikougodniče

Hor zaklanih anđela tvoje ime kliče

Ispod mantije nosio si svetu kamu

I sečivom razdirao komunističku tamu

Ne štedeći sebe, crvene si klao

I njihove duše Bogu si predao

Telo od duše rastavljao si maljem

Neka se tvoja slava širi sve dalje

*Tekst preuzet iz knjige “Velika Srbija za male ljude” koja je objavljena u izdanju Buybooka

[zurnatetka]

čumblrstvo, obracím se vás s dotazem:

Jaká lepící páska nenechává fleky na stěně?

(Kontext: chtěla bych si nějak hezky vyzdobit svůj koutek kolejního pokoje fotkama a dalšíma blbinkama na stěně a nechci to muset na konci roku zamalovávat.)

Budu vděčná za tipy :)

[jejivelicenstvoona]

Jak jsem Lottě zničila život, ale pak ho zas nějak dala do pořádku

Vyrůstaly jsme s Lottou ve stejným městě, na stejný ulici, dokonce ve stejným domě. Měl papírový zdi a byla v něm neustále zima, nám ale bylo fajn. Mně a Lottě. Lottě a mně. Byly jsme pořád spolu. A jsme spolu i teď, na Vánočním večírku jejího přítele Arona. Sedíme všichni v kruhu uprostřed obýváku jeho rodičů, já, Lotta, Aron, Viktor, Jens, Ester a Hasse a plno dalších, který ani neznám. Podáváme si plechovky piva, víno a jídlo a jiný další srandy, díky kterým se cítíme ještě víc nekonečně než před hodinou, než včera, než před týdnem, prostě než kdykoliv jindy.

Kdysi tady byla obrovská louka a les a plno krásnejch věcí. Teď jsme tady ale my a obrovský dům na kraji Stockholmu, co nás objímá ze všech stran a nechce nás pustit. Jsme v něm uvěznění, jsme uvěznění v obrovském a hřejivém objetí luxusu. A nikomu to nevadí, protože tohle je přesně ten dům, o kterém jsme jako děti s Lottou snily, když jsme usínaly ve studených postelích pod stropem plným plísní a prasklin.

„Brigitto, všimla sis, jak se na tebe Viktor pořád dívá?“ Šeptá mi Lotta, když odcházíme do kuchyně pro led a nějaký oříšky, co Hasse strašně moc potřebuje k životu. „Ale houby, jen se ti to zdá,“ odbývám ji a hledám v šuplíku u dřezu nůžky. „Ale ne, vážně. Moc bych ti to přála, aby ti bylo jako mně a Aronovi.“ „Ne, díky,“ odsekávám a vracím se zpátky do obýváku. Sedám si vedle Jense, se kterým to chvíli máme, jakože jo a chvíli že zase ne, ale Lotta o něm nechce ani slyšet. Prej je feťák a bůhvíco, prej bych si s ním neměla nic začínat, protože je jak problémovej dutohlav z britskýho seriálu. Na to jsem ji odpověděla, že vůbec nic neví a ať mě nechá bejt.

„Pravda nebo úkol?“ Usmívá se na mě Francouzska, co je tady na pár měsíců u babičky, když se hrdlo prázdné flašky zastavuje u mě. „Collet, děláš, jak kdybys mě neznala,“ směju se a opírám se hlavou o Jensovo rameno. „Oběhni dům jen ve spodním prádle!“ „Víš co, zapomeň na to, radši tu pravdu,“ děsím se, protože venku jsou závěje sněhu. Ale ona nesouhlasí a nikdo se mě nezastává, zbavuju se teda svetru a džínů a piju pár loků vína. U dveří se zastavuju a sleduju, jak se všichni oblíkají do kabátů a balí se do teplých dek. Všímám si pohledu Viktora, rychle si na prsou křížím ruce, i když na mně vlastně nemá co vidět a vybíhám ven na zahradu. Ani nevím, jak rychle jsem utíkala, ale určitě rychleji než v hodině tělocviku. Najednou se bojím tmy a míst za stromy, všichni na mě ale volají a povzbuzují mě, Lotta všechno natáčí na mobil.

O pár minut později se už v obýváku klepu zimou, jsem zabalená v dece a piju čaj s rumem. Jens mě drží za ruku a pořád říká, jak jsem strašně studená, ale já mám spíš pocit, jako bych hořela.

Točím flaškou a hrdlo se zastavuje u Arona. „Pravdu,“ říká ještě dřív, než se stihnu zeptat. Má jedno oko zavřené, to u něj znamená, že toho vypil už dost. Usmívá se, jak kdyby dostal jedničku z matiky a čeká, co ze mě vypadne. Lotta se ho drží jako klíště a pozoruje ho tím zamilovaným pohledem, co maj holky ve filmech, když potkaj toho pravýho. „Byla to láska na první pohled? Ty a Lotta?“ Nevím, proč se na to ptám. Začíná mě mrzet, jak jsem na Lottu v kuchyni nebyla zrovna milá a chci ji vidět šťastnou, až Aron řekne, že jo. „Ty vole, ani ti nevím,“ směje se a natahuje se ke stolu pro další plechovku piva. „Vlastně jsem docela jel po tobě, ale byla jsi strašně důležitá a drzá, tak jsem to zkusil s Lottou a udělal jsem dobře,“ usmívá se na ni, ale ona se na něj samozřejmě zpátky nesměje. Pochybuju, že si Aron uvědomuje, co řekl. Nebo teda možná jo, ale neuvědomuje si, že to rozhodně není lichotka. Jen tak hloupě kouká, vlastně všichni hloupě koukáme a čekáme, co se bude dít.

„No, super,“ směje se nervózně Hasse a plácá Arona po zádech „tak teď točíš ty.“

Lotta pomalu začíná vnímat a znovu se z nečekanýho překvapení vrací do reality, pouští Aronovu ruku a rychle si stoupá. „Seš spokojená, seš kurva spokojená?“ křičí na mě a já ji jenom sleduju, jak kolem sebe hází rukama a celá se třese. „Tohle jsi chtěla? Dokázat mi, jak ti jsou všichni úplně volní a jak si jen užíváš lásku ostatních? To ses mi celou dobu snažila předvést? Že se všechno točí jen kolem tebe?! Seš trapná,“ dodává nakonec a utíká nahoru do pokoje, na Arona se ani nepodívá. Ester a Collet jdou za ní. „Seš fakt kretén,“ říkám Aronovi a odcházím z obýváku, on se jenom hloupě usmívá.

Sedám si venku na schody, pozoruju tmu a zapaluju si cigaretu. Chce se mi brečet. Tohle jsem přece vůbec nechtěla, nevěděla jsem, že něco takového řekne. Poslední, co jsem si kdy přála, bylo ublížit Lottě. Ale ona je teď určitě zničená a obě brečíme, ona nahoře v pokoji a já tady dole mezi vločkami sněhu.

„Seš v pohodě?“ Sedá si ke mně Viktor, má na hlavě čepici s malou bambulí a v ruce flašku vína. „Jasně, proč bych neměla bejt?“ Usmívám se a utírám si do šály slzy a rozmazanou řasenku. „Na, napij se,“ podává mi tu lahev a já víno hltám, jak kdybych se v něm snad chtěla utopit. Možná chci. Nějakou dobu jen tak sedíme, možná pár minut a možná hodinu. Těla nám mrznou a slova se nám motají, jsme k sobě přimáčknutí pod jednou dekou a kouříme. „Víš, že se mu ani nedivím?“ Říká po několika minutách ticha. „Viktore, prosím…“ „Ale ne, Brigitto, nechej mě to říct. Já ti to musím říct.“ „Ale ne, nic nemusíš. Nechci ti ublížit, jasný? Tak na to zapomeň, mám tě až moc ráda na to, abychom to takhle zkazili,“ říkám a znovu pláču. Dává mi pusu, úplně malinkou, prej jen tak, první a poslední, že by jinak nemohl. Přeju mu dobrou noc, odhazuju filtr cigarety do sněhu a odcházím dovnitř.

„Kde jsou Jens a Hasse a všichni?“ Ptám se Arona, když v obýváku nacházím jen ho. Leží na sedačce, kouří, i přes zákaz jeho táty zapalovat si v domě, a možná trochu brečí. Asi mu došlo, co udělal. „Všichni jsou u Lotty.“ Sedám si k němu, pokládá si hlavu na můj klín a já mu z pusy beru cigaretu a taky si potáhnu. Pak mu ji vracím a mlčíme. Nevím, co bych měla říct. „To jsme ale pěkně posrali,“ dostávám ze sebe po několika minutách, když mi je to ticho stejně nepříjemný jako moje existence. „Sorry,“ sedá si a chytá mě za ruku. Snažím se mu vytrhnout, ale nejde to, uklidňuju se teda a říkám, že o nic nejde. Srdce mi i tak splašeně buší, bylo toho na mě dneska moc. „Já vím, že ty miluješ Jense a já Lottu a tebe zase Viktor a Viktora Ester, a tak pořád dokola a dokola, ale nemůžem na to na chvilku zapomenout?“ Ptám se ho, co tím myslí, zapomenout, na takový věci jako láska se přece zapomínat nedá. Nic mi ale nevysvětluje, rovnou mě líbá a já se dneska musím už po několikáté zbavovat nechtěný pozornosti. „Půjdu najít Jense, měl by ses vzpamatovat,“ odstrkuju ho a odcházím po schodech do druhýho patra. Klepu na dveře hned na kraji chodby, je to totiž ložnice s velkou postelí a přesně tam měli spát Lotta a Aron. Když vcházím dovnitř, vidím malou hromádku neštěstí a kolem ní všechny naše kamarády, jak se ji snaží uklidnit. „Můžu?“ ptám se a čekám, až někdo něco řekne. Všichni jen mlčí a dívají se na mě. Až po několika dlouhejch vteřinách Lotta říká, aby nás nechaly samotný. Když kolem mě Jens prochází, říká, že mě počká v kuchyni. Na malinkou chvilinku se dotkneme prsty rukou a pak odchází a zavírá za sebou dveře.

Sedám si k Lottě na postel, ale dřív, než stačím cokoliv říct, pláču. „Moc mě to mrzí, nic takovýho jsem nechtěla,“ vzlykám a držím ji za ruku „vždyť víš, že mi je Aron úplně volnej. Nezlob se, prosím, mám tě ráda a strašně mě to mrzí. Nečekala jsem, že něco takovýho řekne, nevěděla jsem o tom. Vždyť on tě miluje, ani se na mě nikdy koutkem oka nepodíval. Jen tak plácal,“ přesvědčuju ji a v hlavě mi běží pár minut starej obrázek toho, jak mě políbil. Ty řeči o tom, abychom na všechno zapomněli. „Já vím, já vím. Však já už se na tebe vůbec nezlobím.“ Objímáme se a pláčeme, já a Lotta, Lotta a já. „Chtěla bych bejt sama, nevadí?“ Ptá se a utírá si slzy do bílýho prostěradla. Dávám ji pusu na čelo a přeju jí dobrou noc.

V kuchyni na mě Jens opravdu čeká, rychle ho objímám a šeptám mu, že je Lotta v pohodě, že mi odpustila a že jsem moc šťastná. Mám v sobě opravdu velký štěstí a odhodlání, natahuju se proto k jeho rtům, ale on mi uhýbá a jen kroutí hlavou. „Ty možná šťastná seš, ale já ne. Kde projdeš, tam děláš problémy.“ „Cože?“ ptám se vyděšeně a nechápu, o čem mluví. „Já myslel, že mě máš ráda. Jasný, nejsem ukázkovej příklad správnýho studenta, nemám nejlepší pověst a rodiče na mě nejsou zrovna pyšní, ale nejsem blbej. A hlavně to neznamená, že nemám city,“ mračí se na mě a já vůbec nechápu. Celej den je jen plnej překvapení a mýho nepochopení. „Viktor vás viděl. Tebe a Arona. Řekl mi to.“ „Ale vždyť Viktor mě chtěl taky políbit… já… pane bože, Jensi, nechej si to prosím vysvětlit, nic to nebylo. Hned jsem odešla, Aron je opilej a já to nechtěla,“ brečím, dneska už asi po páté, a chytám ho za ruce. „Lotta měla pravdu, jen si potřebuješ dokazovat, že tě všichni chtěj,“ pouští mě a odchází. Když se za ním otáčím, ve dveřích stojí Viktor a pitomě se usmívá. „Ty kreténe, cos to udělal?!“ křičím na něj, on ale nic neříká a odchází za Jensem. Všichni pořád někam utíkaj a mě to nebaví.

Zase jsem sama, pohozená jak kulička alobalu. Nepochopená, zmačkaná.

„Děje se něco?“ Překvapuje mě Aron, v ruce má další plechovku piva a zírá do poloprázdné ledničky. „Tys mi tady ještě chyběl,“ mračím se na něj a sedám si na kuchyňskou linku. Ani nečekám, až se znovu zeptá, a rovnou mu všechno vykládám. Co jsme venku s Viktorem řešili, jak je na tom Lotta a co mi řekl Jens. Poslouchá, ujídá hroznový víno a kroutí hlavou. „Je to debil. Oba dva jsou debilové,“ říká nakonec a objímá mě. „Všichni už šli spát, půjdeš nahoru nebo tady zůstaneš?“ Ptá se, ale nečeká na odpověď a odchází do prádelny pro dvě peřiny a polštáře.

Leháme si vedle sebe na sedačku a díváme se do stropu. „Mrzí mě to,“ šeptá. Ptám se, co přesně myslí, protože se stalo plno věcí, který by ho mohly mrzet. „Tak nějak všecko. To, co jsem řekl Lottě, to, co se stalo mezi tebou, Viktorem a Aronem. To, že jsem opilej debil. Všechno.“ „Tak to jsme na tom stejně,“ směju se. Jsme jak dva zoufalci, fakt že jo.

Pak mě líbá a já se nebráním, padá ze mě všechna tíha světa a všechny starosti, nechávám se unést a vyháním z hlavy myšlenky na to, jak špatný a pitomý tohle je. Jak tím všechno můžu ještě víc posrat a taky že poseru. Naše oblečení skončilo na zemi a naše morálka si sbalila kufry a odešla někam hodně daleko.

Neprobouzí mě slunce ani vůně kávy, ale křik Lotty, co se brzo ráno rozhodla Arona překvapit a říct mu, že se nezlobí. To všechno je ale pryč, teď se zlobí mnohem víc než kdy jindy, a křičí tak nahlas, že za chvíli jsou všichni uprostřed obýváku a sledují, jak zoufale ze země s Aronem sbíráme naše oblečení a snažíme se najít správný slova, abychom mohli vysvětlit tu pitomost, kterou jsme provedli. Nic z toho ale nestíháme, Lotta utíká zpátky nahoru a všichni ji doprovází. Každý ale prvně něco řekne: „Jste fakt kreténi.“ „Myslel jsem, že máš navíc.“ „To jste se předvedli, fakt tleskám.“ nebo „Doufám, že vás výčitky svědomí sežerou zaživa.“ Jens ale nic neříká, jen se smutně dívá, tak opravdicky smutně, a když se nadechuju, abych teda něco řekla já, otáčí se a odchází.

Pak už to jde rychle. Jeden po druhém odchází s kufry ven z domu, až zůstáváme jen já, Aron a Lotta. „Tobě já nemám co říct,“ dívá se na Arona a zadržuje slzy. „A ty… Jak velký kurva musíš mít komplexy, Brigitto, když takhle všechno kazíš? Když mi takhle ubližuješ? Když mi lžeš do očí, že je ti Aron volnej a pak se s ním hned vyspíš?“ Ani se mi nedívá do očí, ale nedivím se jí. Kdybych byla na jejím místě, tak mě asi rovnou zabiju a nezdržuju se řečnickými otázkami. „Už vás nechci nikdy vidět,“ říká, nechává slzy ať si klidně brouzdaj po jejích tvářích, vždyť už to je všechno vlastně jedno, a odchází.

Dělám instantní kafe, strašně silný, a dávám nám každýmu na talířek pět sušenek a jablko. „Nic lepšího jsem nenašla.“ Jsme oba dva otupělí, nic neříkáme, nic necítíme. Máme důstojnost rozdupanou na kousky, pohrdáme sami sebou víc, než námi pohrdá Lotta, a to je fakt co říct. Takhle to prostě už bývá, když ublížíte někomu, koho milujete.

„Nic to neznamenalo, že ne? Teda, pro nás,“ ptá se Aron a namáčí si sušenku do kávy. Vrtím hlavou, že ne, že to nic neznamenalo, až teda na konec našich vztahů a přátelství. Oba se zoufale smějeme, protože jsme zoufalí a nic jiného nedokážeme. Na zpytování svědomí je pozdě, nic to nespraví.

V poledne mě doprovází na autobus, říká, že se ozve a prej doufá, že se z toho brzo nějak vyhrabeme a najdeme nový lásky. Ani jeden z nás tomu nevěří, ale děláme, že to je už danej fakt, a ne jenom nicotná naděje, co se během pár minut vypaří.

Několik týdnů se držíme stranou, s nikým se nebavíme a Vánoce prožíváme doma. Až když se blíží Lottiny narozeniny, volám Aronovi, jestli by se se mnou nechtěl složit na dárek. „Chtěla vždycky do Itálie, no ne? Co kdybychom jí zaplatili zájezd? Nejde o to, aby nám odpustila. Ale prostě si to zaslouží, musí přijít na jiný myšlenky, hodně jsme jí ublížili.“ Dáváme teda dohromady všechny peníze, co máme, Aron ale přidává mnohem víc, je z bohatší rodiny a jeho rodiče mu dávaj obrovský kapesný. V den Lottiných narozenin teda házím všechny dokumenty a letenky k zájezdu Lottě do schránky a čekám. Nevím na co. Možná napíše nebo zavolá. Ale nic. Až po půl roce v červnu se mi ve schránce objevuje pohled s fotkou Říma.

„Drahej Arone a Brigitto, děkuju. Nebejt vás, tak nejsem nejen v Itálii, ale ani psychicky tam, kde teď jsem. Sice vám odpustit můžu, ale nikdy to nezapomenu, aby bylo jasno. Našla jsem si tady ale mnoho přátel, jeden kluk Marco by možná mohl bejt i trochu víc. Díky za všecko, pusu Lotta,“ čtu nahlas Aronovi a oběma nám slzí oči. Zaháníme je ale cigaretou a vínem a pohled dáváme k Aronovi do pokoje na nástěnku.

Nechodíme spolu, to ne. Ale máme k sobě teď hodně blízko, když se s námi nikdo ze starý party nebaví. Collet se vrátila zpátky do Francie, Ester chodí s Viktorem, Hasse se chystá na vejšku a bůhví, kde skončil Jens. Nám je ale fajn, dokázali jsme sami sobě odpustit a už nevyvádíme takový hrozný pitomosti. Já ale pořád nepřišla na to, jaký komplexy mám, ale snažím se lásku dávat i dostávat tak, jak by se správně mělo a na nic si nehrát.

[kaiseiacademy]

Meno: Margo Choi (Seo Ye-ji) Vek: 31 Pozícia: asistentka

Príbeh:

Zažila vrchol i pád spojený s přílivem a odlivem finančních zásob, které měly rodině zajistit více než slušný život bez nadměrné námahy. Zatímco její matka našla svůj osud v lese Aokigahara, otce nezajímalo, jaké škody za sebou při odchodu zanechal, včetně hladovějícího dítěte neschopného si po čase vybavit jeho obličej. Rázem sirotek s mizivými šancemi na přežití vedena pudem sebezáchovy opustila chátrající domek na kraji města, který byl domovem pouze tehdy, kdy v jeho útrobách poskytovala pocit bezpečí právě přítomnost matky. Pochopila to jako zkušenost, na níž dlouhodobě stavěla svůj názor na vlivné muže, jejichž svět nenáviděla, a přesto se z něj nedokázala vymanit. Dovedli se zajímat jen o svůj majetek. Cokoli co řekli, se za jediný den mohlo otočit v opak a ty, které každý den konejšili blahobytem a hranou nákloností, neměli problém zaprodat, jen aby se vykoupili z vlastních problémů.

Život na ulici ukázal, k čemu se člověk donutí snížit, nechce-li být dalším bezejmenným tělem válejícím se v prachu cesty. Naučila se využívat vlastních předností coby dospívající žena, na jejíž vzhled muži reagovali vesměs pozitivně, tolerovala jejich rozmary a trpělivě vyčkávala na správný čas, kdy je zneužít k vlastnímu společenskému postupu. Mnoho z nich mělo rodiny, ty neměli v plánu rozbíjet a stejně tak to nebylo jejím záměrem. Byli pro ni odrazovými můstky pryč od starého života, a jen co se týden před ukončením jejích náctiletých dní naskytla první příležitost, zmizela stejně rychle a nepozorovaně jako každý, kdo nikomu neschází a nikdo se na něj neptá.

Rostla jiným směrem, než se u běžné mládeže očekávalo, na druhou stranu si vybráním dostatečně nešťastných událostí na nejméně další život dopředu vysloužila souhru zajímavých náhod, z nich�� těžila co nejvíce jako hladovějící sápající se nejen po krajíci chleba, nýbrž celé natáhnuté ruce. Byla odměřená, ale svým způsobem poslušná a znala hranice. Proto když přišla nabídka k dalšímu postupu a přiblížení světa, odkud se neodcházelo se stejnou lehkostí, jako se do něj padalo, nikoho z přítomných v místnosti nenapínala.

Začala jako nalezenec na konci hierarchické pyramidy, s čímž se pojila řada nepříjemností i výhod. Nebyla dostatečně důležitou figurkou, a tedy postačilo čas od času polknout vulgární narážky mířené na mocí opilé potomky významnějších členů podsvětí a soustředit se na vlastní priority. Získala přehled, přátele, nabyla nových vědomostí, ale s přibývajícím věkem se ambice od původního plánu odklonily. Stále neměla dostatek potřebného vlivu, aby se po opuštění školy mohla uchytit na vyšších místech a soutěživý duch hnací vpřed nebyl k nalezení. Zbylou energii ve volném čase vynakládala na hledání biologického otce, jemuž ani po letech nedovedla odpustit, a chlapce, s nímž během přežívání na ulici byla jedna ruka a jen díky němu pochopila, jakou cenu jako lidská bytost má. Přidat k tomu všemu ještě honbu za kariérou se nezdálo perspektivní. Zůstala a využila znalostí o škole k podání žádosti o první skutečnou práci. Ze studenta zaměstnancem. Potřebovala stabilní zázemí k vyřešení osobních záležitostí a Kaisei se osvědčila jako ta správná instituce.

Margo je dcerou japonského překupníka s odcizenými uměleckými předměty a bývalé korejské herečky z filmů pro dospělé, přičemž ani o jedné profesi rodičů nemá tušení a věří vlastní verzi postavené na útržcích z jejich konverzací. Od zavržení otce používá příjmení matky coby připomínky, jak moc jím opovrhuje a zároveň na počest osoby, která doplatila na jeho zvrácený charakter.

[my-hecatomb-for-strength]

TABI’IN NU’MAN B. SABIT EBU HANIFE R.A.

Ono što će vam neprijatelji ehli sunnetskih mezheba prešutjeti je činjenica da je imam Ebu Hanife, radiallahu anhu, bio učenjak iz reda tabi’ina, druge generacije muslimana. Znanje je uzimao direktno sa izvora, od ashaba i tabi’ina, radiallahu anhuma. Od četiri velika imama on je najstariji i jedino je on imao priliku gledati ashabe kako klanjaju a i oni gledati njega kako klanja! Tako da je namaz po hanefijskoj pravnoj školi jedino potvrđen od ashaba. Bez umanjivanja značaja i idžtihada drugih imama, Allah im se smilovao.

Prenosi se da je cijeli Kur’an proučio sedam hiljada puta na mjestu gdje je umro. Zarađivao je za život trgovinom, a sa zaradom je podmirivao potrebe svojih studenata. Mnogo je davao za dobrotvorne svrhe i svakog petka bi podijelio dvadeset zlatnika siromašnima za duše svojih roditelja…

Poznat je i po nadimku Najveći Imam - Imam-i-E’azam, a učestalije je njegovo ime po kuniji "Ebu Hanife". Pravo ime mu je bilo Nu'man ibn Sabit. Rođen je u gradu Kufi (u današnjem Iraku) 80. godine po Hidžri (689. godine po Miladu). Rođen je u trgovačkoj porodici. Porodica Imama je bila perzijskog porijekla, a porijeklo je vezala i za ashaba časnog Poslanika, s.a.v.s., Selman El-Farisija, r.a.

Otac Imama Ebu Hainfe je u Kufi sreo Imama Ali ibn Ebi Taliba, r.a., koji je za njega i njegov porod činio dovu, a neki kažu da je sevep ove dove Ebu Hanifa. Hadis koji prenose Buharija i Muslim kaže da Ebu Hurejre prenosi da je Allahov Poslanik, s.a.v.s., rekao: “kad bi vjera samo na sedmericu pala, čak i onda bi je se osoba iz Perzije prihvatila, ili jedan između perzijanskih potomaka bi zasigurno je pronašao.” Imam Sujuti, šafijski znalac, rahmetullahi alejhi, je prokomentarisao: “Govorilo se, a o tome su se svi slagali, da se ovaj hadis odnosi na Imama Ebu Hanifu.”

Kufa je u vrijeme rođenja Imama bila veliki centar znanosti i učenosti. U njoj se nastanio veliki broj časnih ashaba Poslanika, a.s., Zbog prisustva ovih poštovanih ljudi koji su potakli toliko interesa za Hadis i Rivajet, praktično svaka kuća u Kufi je postala centrom ovih učenjaka i njihovih disciplina.

U svom početku, Imam Ebu Hanife se nije bavio naukom. Međutim, koincidencijom, dok je jednog dana prolazio pokraj kuće Ša’bija (priznatog “Velikog učenjaka” među tabi’inima), Ebu Hanifa je pozvan unutra od strane Šejha koji ga je uzeo sebi za studenta. “Gdje ideš mladiću?” – upitao ga je Ša’bi. Ebu Hanifa mu je kazao ime trgovca kojeg ide da posjeti. “Htjeo sam pitati”, kazao je Ša’bi, “Čije časove pohađaš?” “Ničije” odgovorio je Imam sa žaljenjem. “Vidim znakove inteligentnosti u tebi” počeo je Ša’bi, “Trebao bi sjediti u društvu učenih ljudi.” Nakon ovog susreta mladi Imam je otpočeo svoju potragu za znanjem.

Imam Ebu Hanifa je znanje sticao od preko četiri hiljade ljudi. Među njegovim učiteljima su bili najeminentniji ljudi tog vremena sa senedom koji se vezao za brojne ashabe, r.a. Sam je bio blagoslovljen da se sretne neke od ashaba: Enesa ibn Malika, Abdullaha ibn Avfa i Sehl ibn Sa’ada, r.a., što mu je dalo da bude svrstan među tabi’ine (nasljednike ashaba).

Među šejhovima pred kojima je Imam Ebu Hanife učio bio je Hammad ibn Sulejman. Pridružio se njegovoj halki (krugu) kada mu je bilo 22 godine, a do tada je već bio dobrano poznat u raspravama. Studirao je kod ovog šejha do njegove smrti, da bi nakon toga preuzeo njegovu kružok (halku) kada mu je bilo četrdeset godina.

Šu’be, vodeći muhaddis koji je napamet znao dvije hiljade hadisa je također bio učitelj Ebu Hanife. Šu’be je bio mnogo naklonjen Ebu Hanifi, rekavši jedno: “Kao što znam da je sunce sjajno, znam da su učenost i Ebu Hanifa dva duplikata jedno drugom.”

Imamova potraga za znanjem ga je neizbježno odvela do Svetih Hramova, u vrijeme kada je Mekka bila centar učenosti. U njoj je nekoliko priznatih autoriteta Hadisa, koji su se sreli sa Poslanikovim, a.s., ashabima, osnovalo svoje vlastite škole. Među njima je bila škola ‘Ata’a bin Rebbaha. ‘Ata je bio poznati tabi’in koji se družio sa većinom ashaba i stekao je iz ovog druženja izniman stepen autoriteta. Lično je tvrdio da je sreo dvije stotine ljudi koji su se družili sa Časnim Poslanikom, a.s. Svi ugledni ashabi su potvrdili njegovu učenost. Abdullah ibn Omer, r.a., sin halife Omera je imao običaj kazati: “Zašto ljudi dolaze meni kada imaju ‘Ata’a bin Rebbaha da njemu idu?”

Od drugih muhaddisa Mekke čije je časove Imam pohađao bio je ‘Ikrime. On je bio rob i učenik Abdullaha ibn Abbasa, koji ga je uz veliku brigu i pažnju školovao, učinivši ga tako sposobnim da je on, za svoga života dao Imamu Ebu Hanifi dozvolu (idžazu) da može davati lične prosudbe (fetve) i odredbe. Imam Ebu Hanife je bio prvi koji je analizirao islamsku jurisprudenciju, podijelio je u oblasti, razlučio njena pitanja i odredio mjerila i kriterije za analitičko rezonovanje (kijas).

El-Hafizu-l-Kebir Ebu Bekr Ahmed el-Harizmi je napisao u svojoj knjizi (Musnedu), Sejfu-l-Eimme prenosi da kada bi Imam Ebu Hanife izveo stvar (pitanje) iz Kur’ana i Hadisa, ne bi dao odgovor zapitaniku dok to svi od njegovih studenata ne bi potvrdili.

Hiljadu Ebu Hanifinih učenika je pohađalo njegove časove kada je poučavao u gradskoj džamiji Kufe. Četrdesetorica od njih su bili mudžtehidi. Kada bi pronašao odgovor za neku stvar, savjetovao bi svoje studente koji bi to zajedno dalje izučavali, a kada bi oni postigli suglasnost oko toga da je isto u skladu sa Kur’anom i Hadisom i sa riječima ashaba, on bi se obradovao govoreći: “Hvala Allahu, Allah je najveći!”, a svi prisutni bi ponovili njegove riječi. Onda bi im rekao da to zapišu. Ibn 'Abdu-l-Berr navodi u El-Intiqa djelu, Abdullah ibn Ahmed ed-Dawraqi je kazao: “On je pouzdan prenosilac (sukkah), nikad nisam čuo nikog da ga je iko oslabio ili doveo u pitanje. Tako da mu je Šu’be pisao (za hadise) i naredio mu da prenosi hadis.”

Ibn Hadžer je kazao u stavku o Haridž ibn Es-Saltu, u svom djelu Tehzibu-t-tehzib, da je Ibn Hejseme kazao: “Ako Eš-Šu’bu prenosi od nekoga i imenuje ga, taj čovjek je pouzdan (sikah) i njegovo prenošenje se uzima kao dokaz (juhtedždžu bi hadisihi).”

Mnogi poznati šejhovi su prenosili od Imama Ebu Hanife. Imenovaćemo samo nekoliko: Es-Sevri, Ibnu-l-Mubarek, Hammad ibn Zejd i Adu-r-Rezzak (jedan od Buharijevih šejhova), El-Mizzi u djelu Tehzibu-l-Kemal imenuje oko stotinu imena onih koji su prenosili od Imama Ebu Hanife. Zabilježeno je da je Imam Šafija, r.a., kazao: “Sva učenjaci (ljudi) fikha su djeca Ebu Hanife.” “Ja ništa od znanja ne bih stekao da to nije bilo za mog učitelja. Svi znani ljudi su djeca uleme Iraka, koji su bili učenici kufanske uleme, a oni su bili učenici Ebu Hanife.”

Hanefijski mezheb, nazvan po Imamu se raširio nadaleko i naširoko tokom vlasti Osmanske carevine. Danas, više od polovine muslimana na Zemlji svoj ibadet obavljaju sukladno hanefijskom mezhebu. Hanefijska škola je odlučivala sudske slučajeve u većini islamskih zemalja, tokom velikog dijela islamske historije, uključujući ovdje periode Abbasija i Osmanlija. Nije samo izvanredni um i znanje Imama Ebu Hanife ono čemu se treba diviti i poštovati ga već su to i njegov primjerni karakter i pobožnost.

Zehebi piše: “Izvješća o njegovoj pobožnosti i predanosti su dostigla stepen tevatura” ( neslomljenog lanca predaja). Zbog njegovog permanentnog kijama nadijevali su mu ime “Vješaljka” “Stub”. Ćesto je učio čitav Kur’an u svojim noćnim namazima. Obavljao je sabah sa abdestom od jacije četrdeset godina (jer bi klanjao po cijelu noć).

Prenosi se da je cijeli Kur’an proučio sedam hiljada puta na mjestu gdje je umro. Zarađivao je za život trgovinom, odašiljući robu na druga mjesta, a sa zaradom je podmirivao potrebe svojih studenata. Mnogo je davao za dobrotvorne svrhe i svakog petka bi podijelio dvadeset zlatnika siromašnima za duše svojih roditelja. Godine 146. po Hidžri, Ebu Hanifa je strpan u zatvor od strane Mensura, tadašnjeg vladara, nakon što je Imam odbio da kaže da je Mensur pravedni Halifa, kao i zbog odbijanja pozicije predsjednikovanja Vrhovnog suda. Dok je bio u zatvoru Imam Ebu Hanife je udaran štapom. Mensur se pokajao i poslao Imamu novac, da bi opet bio odbijen od strane Ebu Hanife. Do tada Ebu Hanifa je postao dobro poznat i hiljade ljudi su se skupljale da ga sretnu i potraže njegovo mišljenje gdjegod je išao. Njegovo zatvanje nimalo nije umanjilo njegovu popularnost, a Mensur je shvatio da se prema Imamu mora ponašati pažljivo, tako je dozvolio da podučava dok je još bio u zatočeništvu.

Vladar Mensur je naposljetku odlučio da se kutariše velikog Imama i naložio da ga otruju. Ebu Hanifa je osjećajući djelovanje otrova, pao na namazu, a umro je mjesecu Redžebu. Vijesti o Imamovoj smrti su se proširile nadaleko, a hiljade su se skupile pred zatvorom. Kadija grada ga je okupao, i cijelo vrijeme ponavljao: “Tako mi Boiga, bio si najveći fakih i najpobožniji čovjek našeg vremena…” Kada su kupanje završili toliko se mnogo ljudi skupilo da mu je na dženazi prisustvovalo pedeset hiljada ljudi. Veliki Imam je umro u Bagdadu 150. godine po Hidžri. Imao je sedamdeset godina.

Neka Allah bude s njim zadovoljan. Amin.

[sylvanium]

Zítra ráno mám první a zároveň poslední normální (tedy ne online) zkoušku v tomto semestru. Tematicky je zaměřená na středověkou architekturu Brna, tedy na budovy, které mám za ta léta vryté pod kůží - tak proč jsem vyplašená jako králík a mám pocit, že vůbec nic nevím? 

Tomorrow morning I have my first and last normal exam this semester (meaning not online). The topic is quite easy - the medieval architecture of my hometown, the things and buildings that I know by heart after all those years - so why am I scared as a chicken and can’t get rid of the feeling I don’t know anything at all?