Olomoucký týden v kině plném vědy
Konečně! Konečně jsem měla možnost na AFU vidět více než jeden, dva filmy. To se mi stalo naposledy, když jsem byla na AFU poprvé, někdy ve třeťáku na bakaláři. AFO je festival vědecko-popularizačních filmů, který už 54 let pořádá moje „rodná“ Univerzita Palackého v Olomouci. Je to prostě týden, který vám rozšíří obzory v tématech, o kterých se fakt hodí něco vědět (i když jste to před shlédnutím filmu vůbec netušili). Dokumenty miluju nějak tak obecně a na AFU miluji celkově tu studentskou a provokující atmosféru.
AFO, které tak často pojednává o životě na Zemi, se navíc snaží být k naší planetě ohleduplné. Například na baru se dávají vratné kelímky, které nemají žádný potisk, takže je možné je používat nejen na festival, ale i na jiné akce. Sice stále dostanete plastovou kartičku akreditace, ale na univerzální univerzitní klíčence, kterou je možné na konci festivalu vrátit k dalšímu použití. Já už třetí rok měla press akreditaci (jen minulé roky jsem ji nezvládla opravdu využít). Letos jsme narozdíl od předchozích let nedostávali žádný balíček s katalogem filmů, programem a propagačními materiály. Pár jich bylo v poličce v prostoru pro hosty, kde si je člověk mohl vzít, chtěl-li, nebo jen prohlédnout a vrátit. Jsou to bezodpadové drobnosti, ale tak snadné, že by byla škoda je nedělat.
Minulý rok mělo AFO sekci Oceány a tématem odpadu se to v nich (bohužel) hemžilo. Letos se více zaměřilo na dějiny a jejich interpretaci skrze mýty i propagandu. Ty jsem si nechala na pozdní večery a byl to zážitek – od vtipné i mrazivé Hitlerovy hitparády přes zvláštní svět internetových meme Kekistánu po mrazivý film Propaganda, který byl fiktivním monologem vědce z KLDR a účelově vysbíral a dost sugestivně sestříhal negativa, chyby a děsy světa mimo KLDR. Filmů s environmentální tematikou bylo v programu ale i tak dost, jen si jej člověk musel pečlivěji pročíst. Nakonec jsem šla na filmy Genesis 2.0, Po Okavangu, Albatros, Magické hlubiny, Neobyčejná planeta: Nádech, Termostat Země a Krajina s vôňou medu.
Pokud se chcete na něco podívat také, tak Neobyčejná planeta je z desetidílné série One Strange Rock od National Geographic a je dostupná na Netflixu. Magické hlubiny je šestidílný seriál České televize, který je zdarma na iVysílání. Albatros je možné shlédnout na Vimeu. Postřehy z některých filmů najdete ve výběru stories na našem Instagramu. Tři filmy, na kterých jsem byla, byly informačně tak nabité, že jsem si postřehy z nich sepsala…
Genesis 2.0
Dát si tento film hned na začátek byl tedy geniální nápad. Připomněl mi, kolik na světě existuje vědeckých oborů, o kterých vůbec nevím a kterým ani trochu nerozumím, což je ale dost nemilé, protože se může snadno stát, že jednou budou ovlivňovat můj život. Takže vítejte do světa syntetické biologie, klonování (jo o tom už jsem něco slyšela) a sekvencování DNA. Dokument sleduje dva spoluautory. Zatímco ten mladší se vydává za polární kruh s hledači mamutích klů, starší objíždí konference o genetickém inženýrství, kliniky na klonování štěňat a genetické laboratoře. Děsivější by asi měl být boj o přežití a peníze v divočině na ostrově v arktickém oceánu. Kdo by řekl, že se dneska dají najít mamutí kly a že se jimi čile obchoduje na trhu se slonovinou? A taky, že se našel zmrzlý docela zachovalý mamut, kterému dokonce tekla krev. Trochu sci-fi…
Mne ale mnohem více děsila bezelstná víra vědců v to, jak je „hraní si na Boha“ skvělý projekt. Jako neříkám, že výzkum genetiky je hrůza… Nicméně ne ve všech aplikacích mne naplňuje důvěrou. Jestli jste nikdy předtím neslyšely o syntetické biologii (jako i já), tak je to obor, který spojuje genetiku, chemii a inženýrství a snaží se konstruovat nové formy života – živé stroje. Mohla by pomoc například při cíleném dávkování léků v těle, ale třeba taky posloužit tzv. bioterorismu.
Pod pojmem sekvencování DNA se skrývají různé biochemické procesy, které pomáhají stanovit pořadí nukleových bází (stavebních jednotek DNA). Věnuje se mu i čínská firma BGI, pod níž vzniká Čínská genová banka, která chce uchovávat data o genetické informaci všech druhů na Zemi a v jejíž radě jsou zástupci čínské komunistické strany i armády. Díky sekvencování DNA se z genetické informace stávají big data skladovaná v počítačích a možná připravená k obchodnímu využití. Když se jeden z vědců ptal zástupkyně BGI, jestli by informace nemohly být zneužity například pojišťovnami (ty by například mohly znevýhodňovat osoby s genetickými dispozicemi k nějaké nemoci), odpověděla, že jejich práce má být naopak přínosná. Třeba v případě dětí s Downovým syndromem k tomu, „aby se vůbec nenarodily“…
Naklonování mamuta (kdyby se náhodou našla v té zmrzlé mamutí mršině nějaká živá buňka) mi oproti tomuto moc starostí nedělá. Klonování je z hlediska ochrany ohrožených druhů slibnou ale nejistou možností. Zatím to vypadá, že se spíše používá pro ochranu majetnějších majitelů domácích mazlíčků – psů před nevyhnutelností smrti. Částka, za kterou si můžete nechat naklonovat svého pejska (a druhý klon k němu dostanete zdarma) mne zarazila stejně jako tvrzení jednoho z vědců v dokumentu, že stvoření není dokonalé a že my ho svými zásahy do genetiky můžeme dotáhnout k dokonalosti. Jako nevím no, když se podívám, co všechno dotahujeme k dokonalosti třeba v oblasti „výživových doplňků“ pro albatrosy…
Albatros
I o těch pojednával film Albatros. Výživovými doplňky v tomto případě myslím plastový odpad v oceánu, kde tito ptáci získávají potravu pro sebe i pro svá mláďata. Nejde jen o to, že albatrosové nedokáží rozlišovat, co je plast a co ne… Je nejspíš ani nenapadne, že by rozlišovat měli, protože po staletí věřili oceánu a tomu, co jim poskytuje.
Oproti hře na život v Genesis 2.0, Albatros ukazuje stvoření 1.0 v úplnosti od zrození ke smrti. Někdo by mohl říct, že dokument hraje kombinací dechberoucích intimních záběrů a hudby na city. Ale je ukazování umírajícího zvířete a následné pitvy, která odhalí, že měl žaludek plný úlomků plastů, hra na city nebo krutá realita?
Smrt k životu patří. Jenže mnozí albatrosové umírají výrazně dříve, než by museli, z důvodů, které nemají šanci ovlivnit. Paradoxně je zabíjí to, co je má udržet při životě – potrava. Už od malička jsou mezi ní i různé kousky plastů. Ty samozřejmě zvířata nestráví a postupně se nahromadí v jejich trávicím traktu. Některé kousky mohou poškodit vnitřní orgány a mláďata v důsledku toho umírají. Když mají to štěstí a přežijí do chvíle, kdy je rodiče přestanou krmit a před nimi je úkol poprvé vzlétnou nad oceán a na několik let opustit rodný ostrov, musí vyvrhnout všechen obsah žaludku, aby je netížil při prvním letu. Ne všem se to povede, velké kousky plastu to výrazně ztěžují a zvířata tak umírají vyhladověním. Když autor dokumentu mrtvé albatrosy pitval, měli jedno společné – žaludek plný plastů.
Jestli jste viděli takovou tu známou fotku polorozpadlého albatrosa s hromádkou plastů v oblasti žaludku, tak to je jedna z fotek, které Chris pořídil na ostrově Midway, kde se dokument natáčel. Albatrosové tu nemají přirozeného predátora a jsou proto mile důvěřiví, což Chrisovi dovolilo pořídit plno zajímavých záběrů, skrze které se můžete dívat albatrosovi přímo do očí, sledovat jejich jemné partnerské a rodičovské dotyky i poslední dech.
Film na AFO uváděla koordinátorka mezinárodní soutěže slovy „připravte si kapesníky“… A Stanislav Bureš, zoolog z univerzity, doplnil, že mláďata s žaludkem plným plastů pitval i on… v Jeseníkách.
Termostat Země
Plasty nejsou jediná věc, která planetu pálí… Takový skleníkový plyn oxid uhličitý ji pálí celkem doslova. Modely klimatického panelu IPCC docela jasně ukazují, že pokud se nám nepodaří zastavit zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře, bude nás to za pár let pálit třeba i o 4°C víc, o které by mohly narůst průměrné roční teploty na Zemi. Zatímco se státy zavazují, že sníží produkci CO2, vědci (a taky průmysl) zkoumají možnost, jak CO2 z atmosféry chytat a vytvářet tzv. negativní emise nebo jak udělat to, aby se více slunečních paprsků odráželo zpět do vesmíru, ještě než se dostanou na zemský povrch. Spoiler… všechny metody mají nějaký háček. Nejčastěji ten, že nevíme a nedokážeme experimentálně zjistit, co náš zásah udělá s celým systémem. Výzkumníci taky opakovaně upozorňovali, že jakkoli zajímavá jejich metoda je, tak na ni nelze spoléhat a měla by být vnímána jen jako doplněk ke snižování emisí.
Z možných metod se jako první nabízí zalesňování. Stromy pohlcují CO2 v atmosféře, které může být při spalování speciálně zachycované. Jenže aby tato metoda měla nějaký reálný dopad, muselo by se stromů vysadit strašně moc. Zaprvé by to bylo komplikované kvůli vlastnictví půdy a za druhé by to dost proměnilo ekosystémy.
U stromů se vědci trochu inspirovali a vyvinuli materiál, který dokáže CO2 ze vzduchu pohlcovat. Aby měl efekt muselo by se vyrobit několik tisíc zařízení, které s tímto materiálem pracují. Hodně práce, ale těchto spešl strojů by bylo potřeba méně, než se ročně vyrobí aut…
Co se zachyceným CO2? Jedna majitelka firmy by jej chtěla prodávat Coca-Cole na bublinky do pití, McDonaldu na suchý led, který používají ke chlazení, a na další komerční využití. Na Islandu zase pracuje tým vědců na vpouštění oxidu uhličitého do podloží, při kterém vznikne nový materiál, který CO2 v hornině uzamkne. Zajímavé, ale ne samospásné.
Kromě stromů a speciálního materiálu zvládá chytat CO2 i plankton v oceánech. A ten se živí železem. Další nápad je tedy obohacovat oceány o železo, čímž se zvýší množství planktonu, který pak pohltí více CO2. Když plankton odumře, klesne na mořské dno a CO2 s ním. Chytají se toho i mnohé komerční firmy, ale vědci upozorňují, že nevíme, co se stane s železitým oceánem, a taky, že pokusy ukazují, že tato metoda není ani zdaleka tak účinná, jak se očekávalo.
S dodáváním látek do životního prostředí pracuje i zesvětlování mraků. Světlejší mraky totiž odrazí více slunečních paprsků než tmavé mraky. A zesvětlit mraky můžeme, pokud do nich vstříkneme aerosoly. Chemtrails by se vlastně mohly stát realitou. Šetrnější varianta do mraků vstřikuje mořskou vodu. Jenže mraků nemáme na planetě nevyčerpatelné množství. A přestože díky počítačovým modelům dokážeme simulovat, jak by se aerosoly vypuštěné třeba na Filipínách šířily po světě, nedokážeme nasimulovat ani experimentálně ověřit, jak by to ovlivnilo klimatický systém jako celek. Zádrhel taky je, že pokud se nějaký stát rozhodne experimentovat se zesvětlováním mraků v reálu, ovlivní to zcela určitě nejen jej…
Některé klimatické modely IPCC se snaží vzít v potaz i možnosti negativních emisí, které tyto metody přináší. Jenže, jak v závěru dokumentu upozorňuje, jedna z vědkyň, je paradoxní, že modely nekalkulují s „alternativními“ a sociálně citlivějšími možnostmi zachytávání CO2 z atmosféry jako je například podpora malozemědělství a obnova některých ekosystémů jako třeba mokřadů.
Kromě envirofilmů a večerní porce propagandy jsem si jako bonus dala dva díly seriálu Američtí bohové, Omarův sen (vizuální sondu do života v současné venkovské Palestině) a Vitamánii (dokument o vitamínech, který se opravdu hodí vidět a jde to za 4 dollary na webu dokumentu, alternativně se podívejte alespoň na youtube kanál Veritasium, jehož autor dokumentem provází, a najděte si video Can You Overdose on Vitamins?). Z žádného filmu jsem neměla chuť odejít a to jsem neviděla ani jeden z vítězných filmů – Vor, Lidská podstata a Potěšení z úspěchu. Kdybychom v neděli nenatáčeli s Českou televizí minireportáž o blogu, tak bych na ně určitě v rámci promítání vítězných filmů šla. Ale i tak jsem se svou letošní bilancí spokojená.
AFO je festival, který rád provokuje – tématy, podáním, svým vizuálem… V tom letošním jste se mohli cítit jako v propagandě Hitlerova Německa 30. let… červené prapory, červená světla… působilo to až děsivě… A o to více to člověka nutilo přemýšlet, prověřovat a kriticky hodnotit všechno, co se na festivalu dozvídal. A tak by to mělo podle mne být i mimo AFO. V posledních měsících se více a více v reklamách (na které náhodně narážím) setkávám s různými tvrzením, jak je to či ono šetrné k přírodě, bez odpadů, ekologické atp. Někdy nekritické přijímání informací o životě bez odpadu může vést k pravému opaku. Nemusí to být jen kvůli tomu, že někdo o něčem lže nebo něco tají, ale taky proto, že jsme si doporučení nepromysleli do důsledků v konkrétním kontextu našeho života. A to platí i o doporučeních a inspiraci, se kterou se setkáte u nás na blogu. Tak mysleme kriticky :-).
0 notes