#ano dělám

[nejene]

~Mám nové postavičky~

Zatím toho moc nevím. Nemají ani jména (vymýšlení jmen nezvládám). Ale on je čert který je už pár století zaseklý na zemi, ale za tu dobu se dost změnil (vizuálně viz poslední obrázek) a už ho čertovské činnosti moc nebavi. Mnohem radši se věnuje kovářství. A ona je bylinářka z nejbližší vesnice.

Jak jsem říkala, není toho moc. Ale jejich příběh se pomalu rýsuje.

[delas-tohle-jidlo]

krtkův dort

[intergalactic-garbage]

brb dělám čtyřlístkové picrew (ano jsou cursed)

[willowmaidsworld]

Poslouchám Díru a dělám nějaký fanart, ale dovolte mi... malou ódu na chlebíček.

Kulinářská dokonalost. Uvědomil si vůbec někdo, jak moc krásný ten název je? Jako "chlebíček"? Zdrobnělina od chlebu? My máme naše chlebíčky tak rádi, že je to roztomilejší verze chleba! Malý chlebíček. No krása. Tak a teď k chuti. Já budu svoje chlebíčky bránit před všemi nactiutrhači, protože kombinace šunky, salámu, vajíčka, sýru, okurky, libovolné pomazánky a něčeho navíc je prostě dokonalá. Tohle mohlo vzniknout jedině v Česku. (Angličtina jim říká open sandwichies. Já ten název nepřijímám.) Sice je to hrůza než se připraví, ale potom... kdo nemá rád chlebíčky? Jednou jsem hrála na vernisáži a dostala jsem chlebíčky jako výslužku. Prosím, ať se mi to děje častěji!

Ano, byla jsem posednuta duchem Olbrama Olbrachta a moc mi to ani nevadí. Mám chuť na chlebíček.

[clarasummers]

"you don't get

you just don't get it"

ano, jsem ✨️ girly girl ✨️ kterou si ve vlaku RJ spletli s mužem. interpretujte, jak je libo.

a taky jsem byla dneska v knihovně a skončilo to Zločinem a Trestem Dostojevského a Paní Bovaryovou Flauberta.

o zkouškovém dělám korálkové náramky. kýčovité? trochu.

uklidňující? neskutečně.

bojím se letního semestru? ano.

[black-rose-irl]

Co bych měla dělat: Pracovat na bakalářce, úkoly potřebné pro zápočet, cokoliv produktivního...

Co dělám: Hraju 10+ let staré špidla hry (ano, špidla furt existují a dokonce vydávají nové hry. Já ale budu hrát Kouzelné obrazy protože Nelly byla jedná z mých prvních fiktivních lásek a chci ji znovu vidět)

[feminetomboy]

Zdravím všechny česky rozumící horolezce, horolezkyně a horolezčata na této sociální síti a mobilní aplikaci!

Drazí, mám na vás ohromnou prosbu, a ano, jedná se o mou bakalářku. Půjdu rovnou k věci: zkoumám sexuální motivaci a její vztah v partnerství, a neuvěřitelně potřebuju respondenty. Moje vize je taková, že pokud se mi potvrdí hypotéza (a já k tomu ještě udělám diplomovku), tak bych tímto mohla pomoci všem asexuálům a trans lidem ve vztazích, nebo alespoň dát nějak do veřejného mínění, že to není všechno jenom o sexu tak, jak to chápeme nyní.

Tudíž, fakt nerada dělám toto promo, ale kdybyste mi vyplnili dotazník a dokonce mi ho i dál rozeslali, byla bych vám neskutečně vděčná!!!

(jediná podmínka je, že vám musí být 18 let--jinak je to kompletně anonymní)

PS: Na důkaz mého díku, pokud se vám podaří získat mi nějaké další respondenty a ukážete nějaký ten screenshotnutý důkaz v DMs, nakreslím vám silly usměvavé zvířátko za 10 vteřin na tabletu, jako dárek, úplně zdarma ♥♥

[dalsimoravskyblog]

čumblrhledáseriál: 1. kolo (levá)

Propaganda aneb hlas lidu

Sanitka

Ano, přiznávám, je to jen kvůli znělce.

Modrý kód

Neviděla jsem ani jeden díl, ale má sestra je na tenhle seriál hyperfixovaná, takže tohle dělám pro rodinu.

nevím jestli to je nostalgií nebo to je opravdu dobrý seriál, ale teď ho se sestrou sledujeme znovu a minimálně začátky byly úplně super. ikonický. Nevím jestli to tak bylo na více místech ale minimálně v naší škole to byl obrovský hit. všechny holky měly crush na hoffbauera. důležitý stavební blok mého mládí

[kralovna-ne-stesti]

myslet taky na sebe

Myšlenka, která na začátku byla jen zrnkem písku v duně dalších myšlenek, ale den ode dne se jejich význam pro mě prohlubuje.

Jednou jsem se "vztekala", že všechno dělám já. Mám mít všechno v hlavě, všechno na starost, a hlavně bejt zticha (to mi nikdo nenařídil, to já sama) a pokračovat ve starostlivisti, udržování rodinného krbu a nezištné obětavosti. A já toho měla už dost a najednou jsem si říkala, když jsem mu dělala snídani na další den, že kdy naposledy udělal on/někdo snídani pro mě? Kdy naposledy mi někdo uklidil, vypral, ustlal, uvařil, šel za mě nakoupit, přišel ke mě s krémem, abych se namazala,...

Samozřejmost.

Udělala jsem to já, nebo se to prostě nějak stalo vlivem výchovy, společenských standardů, z očekávání rolí,...? Asi všechno. Abychom si rozuměli, já se o nás ráda starám. Ale děsí mě, když si uvědomím, že jenom dávám a obětuju se a zpátky nepřichází nic. Ano, vím, muži si to třeba ani neuvědomí, když žena nenadává, vím že se můžu slušně a konstruktivně ozvat, přesto. Vážně mě strašně moc mrzí, že ho to nenapadne samotného, udělat taky něco hezkého, ohleduplného nebo jen pozorného pro mě. Jen tak, bez toho abych padala na hubu a fňukala mu, že nic nestíhám.

Trochu jsem odbočila, ale tady se zrodila ta myšlenka. Myslet taky na sebe. Já na ráno tu snídani dělám jen jemu, sobě ne. Že to je zbytečný, beztak pracuju z domova, už jsem unavená a nebudu se tím zdržovat,... A pak nesnídám.

Tohle je jen kapka v moři. A není to jen o tom, že se starám o naši rodinu, rozhodně to všechno nechci svádět na to. Je to o tom, že bych ráda měla na pracovním stole květiny, ale nechci za ně utrácet. Je to o tom, že bych chtěla mít krásné vlasy, ale nedopřeju si a nenajdu si čas na péči o ně. Je o tom, že chci jet pryč, na výlet, na dovolenou, ale nechci utrácet a on nemá čas, a tak sedím doma na zadku a plytvám časem. Je to o tom, že jemu prostřu stůl, ohřevu jídlo a naservíruju, ale sama to jím studený u linky.

Je to milion věcí. Menších, větších.

Je to jako v letadle. Kyslíkovou masku taky nejdřív nasazuje rodič sobě, pak dítěti. Protože když nebude rodič, nebude, kdo by se o dítě postaral.

Postupně, nenápadně, pomaličku si to v hlavě zpracovávám. Malé drobné krůčky, které chci dělat, abych to změnila. Abych se naučila dávat se na první místo. Abych se naučila o sebe starat stejně pečlivě a s láskou, jako o něj. Abych zvládla pře-nastavit svoji hlavu a návyky.

Seznami, kdy mám dané, abych každý den cvičila jógu, meditovala, mazala se oleji a masírovala rollerem, snědla jedno ovoce a jednu zeleninu, vypila dva litry vody a ušla deset tisíc kroků, mám za sebou a nefungovaly. Nebylo to o mě, ale o dalších úkolech ke splnění. Aby to fungovalo, musí to být něco, co chci, vím proč to chci a vím jakým způsobem mi bude příjemné k tomu dojít.

[mozaika-pismen-a-slov]

Jo, ano, už není říjen, už není dokonce ani 2022, ale já měla hroznou chuť napsat něco na @kocourmokroocko -ův letošní Tvoříjen. Takže užívejte.

Je to ta Rybí vzducholoď.

Tohle je třetí noc od té chvíle, co mě sebrali. Vím to, protože si špachtlí dělám na kůži značky pokaždé, když se jejich, předpokládám ranní, rutina zopakuje. Musím si kreslit na vlastní kůži, neboť v téhle tmě bych svoje značky neměla šanci najít, a ten sliz, který se tady všude povaluje, na mé kůži vytváří takové luminiscenční nazlátlé cosi, takže se můžu orientovat v čase a velmi, velmi omezeně i v prostoru. Škoda, že nevidíš. Ty proužky jsou celkem hezké.

Já ležím v polosedu opřená o stěnu a snažím se přijít na nějaký únikový plán. Nebo na to, jestli má vůbec smysl pokoušet se utéci. Ano, zase. Pořád si musím připomínat, že tohle není normální loď. Neplujeme po vodě. Nemůžu prostě udělat hop přes palubu a vesele si zmizet ve tmě, kam za mnou nebudou moci. Nehledě na to, že jsme zavřené kdovíkde. Tihle… nánebeníci nějak dokázali dostat svoji živoucí loď do vzduchu, a ještě ji tam udržet, a dokonce ji i slušně ovládat.

Myslím, že bych měla zdrhnout. Kdoví, čeho jsou schopni.

Poslouchej, jak loď mručí. Nesourodě. Organicky. Pořád doufám, že zaslechneme, jak posádka mluví, a že se mi tentokrát podaří pochytit několik slov, abych aspoň zhruba tušila, o čem se baví. Doteď jsem nerozuměla ničemu. Nad hladinou rozeznávám slova mnohem hůř než pod ní.

A stejně je to všechno jedno, protože teď je noc a nikdo nemá důvod ke konverzaci.

Proč se vůbec ještě snažím?

Teď jsem trochu pohnula hlavou. Rybí tkáň je měkká, ale přesto vnímám nějaký odpor. Zajímalo by mě, jestli je loď stále ještě živý, vnímající tvor, nebo už spíš nemyslící mašina bez vůle.

Doufám, že do mě také nechtějí sázet ozubená kolečka.

Jsou chvíle, kdy lituji toho, že jsem se nechala bohy zatratit. Kdysi by mi v takové situaci možná i pomohli. Jsem, koneckonců, následníkem jejich rodu. Aspoň jsem bývala. Mohla bych jim obětovat tu rybu, klidně i s posádkou, a oni by mě odsud vytáhli na svých rejnocích z blesků a soli a žili bychom všichni spolu šťastně až navěky. Možná bych obětovala i tebe.

To byl jen žert.

Jsou chvíle, kdy lituju, že mě bohové vrhli do temnot moře, víš. Jakkoliv tělo, které mi přidělili, miluju, jakkoliv miluju temné zvony vln a svá města. Jsou chvíle, kdy mi matka chybí.

A ty taky nikdy nic neřekneš, co.

Sténání lodi se změnilo. Předtím bručela, ale teď jsou její zvuky zřetelně vyšší a znějí mnohem tišeji, tlumeněji. Jsem si jistá, že klesáme.

Nabíráme rychlost.

Kdo ty vůbec jsi? Jsem tu s tebou už třetí noc, a tys mi o sobě zatím vůbec nic neřekla.

Asi neumíš mluvit. Neumíš nebo nemůžeš, to je jedno. Možná mě celou tu dobu ani neposloucháš.

Víš, co je zvláštní? V té tmě není vůbec vidět, jak vypadáš. Vidím maximálně černou tmu a tmavěji černý flek, který se teď pohnul. Vím jen, že jsi připoutaná na druhém konci téhle místnosti ode mě, protože když mě sem nesli, svítili si tou věcí, jak z toho odkapával ten sliz, ale moc jsem toho nestihla. Třeba je kus vedle mě celou dobu bezpečně značený únikový východ, a já o něm jen nevím.

Teď už ale klesáme hodně rychle. To musíš cítit i ty.

Třeba za chvíli dosedneme zpátky do moře.

Jestli budu mít příležitost, zkusím osvobodit i tebe. Jsi celkem ucházející společník. Umíš naslouchat. Nebo to dobře předstíráš.

Zkusím ještě na chvilku usnout.

[nejene]

Dobře, teď mě všichni poslouchejte:

Večerníček = pán času

Moje důkazy:

Nestárnoucí. Nadčasový

Jeho dopravní prostředek stále mění tvary

V tom množství papírů, které rozhazuje musí být nějaký trik alá větší zevnitř

Jeho jméno už používáme obecně k označení pohádek na dobrou noc

(Moji teorii s Tardis dokládam rychlým, hloupoučkým komiksem)

Doplňující hlavokanóny:

Na akademii vystudoval historii

Původně se vydal do vesmíru studovat a zaznamenávat historii různých kultur, planet a společenství

Což postupem času logicky vedlo k tomu, že zná obrovské množství příběhů

Jednou potkal ztracenou holčičku, kterou samozřejmě dopravil domů

Ale cestou k Tardis byla hrozně rozrušená, takže udělal jedinou věc, která ho v tu chvíli napadla - začal jí vyprávět historický příběh vyzdvihující důležitost odvahy

Než se dostal ke konci, usnula mu v Tardis

Od té chvíle se mu podobné věci stávaly častěji a častěji. Čas od času se taky objevil večer poblíž dětí, které byly sice v bezpečí doma, ale nešťastné

Až to bylo vlastně na denním pořádku

Jako by se Tardis rozhodla že brát ho na místa významných historických událostí je vlastně vedlejší

A tak si po čase uvědomil, že se z něj bez jeho povšimnutí stal spíš vypravěč pohádek než hostorik

Další náčrty více či méně související s tématem:

(prosím proklikejte si je)

*pouští mikrofón*

[delas-tohle-jidlo]

chleba ve vajíčku

[diavzpoura]

Imane Khelif a islamofobní hnutí ve Velké Británii

Probudila jsem se a jako jedno z prvních věcí, co vždy dělám, je že sahám po telefonu, swipuju přes upozornění, kontroluji messenger, otevřu instagram a vidím zprávy protkané aesthethic fotkama z dovolených. Vidím videa rasistů z Británie ale v hlavě pořád myslím na Imane Khelif. V tu chvíli jsem měla pocit, kdy něco snad nemůže být jasnější - ano, vše co se momentálně děje ve světě je propojeno. U těchto dvou fenoménů jsem to ale vnímala silněji než u jiných a to mě přimělo si sednout a začít psát. Spíš než jako literární text, je to výlev mé frustrace, komentář, pozastavení se nad širším kontextem a textová forma unaveného obličeje v dlaních. 

Dnes, víc než kdy dřív vidíme, že nám fakta nestačí. Přesto jsme svědky toho, čeho jsme. Kulturních válek na internetu, zpochybňování, ale i velmi konkrétního a ztělesněného násilí v podobě rabování, které teď otřásá Velkou Británií. 

V dnešní době přicházíme na to, že holá fakta nám nestačí. Imane Khelif je žena. 

Vrah třech malých dětí v Anglii nebyl muslim ani migrant. Zveřejnění faktů v obou případech a uvedení věcí na na pravou míru ani tak neutišilo násilné hlasy volající po “odchodu migrantů z Británie”  nebo těch požadující prověření genderové identity a hladiny hormonů v těle olympioniků*iček. Namísto oslavování sportovního eventu a jeho výkonů se kvůli evropské a bílé “sebe-nejistotě” snažíme delegitimizovat nejen sportovní úspěch Imane, ale i její vzhled a osobu. Místo toho, abychom truchlili nad dětmi, které a oslavě přišly o život, vytváříme a přenášíme vinu na nevinné nejen jedince, ale celé komunity. Vnímám oba případy jako vzájemně propojené skrze zoufalé lapání po imaginárním eurocentrickém ideálu - ať už ženské krásy nebo stylu života - ať už si pod tím představíme cokoli. 

Co je vůbec eurocentrický ideál a existuje v reálném světě? Hateři/pravice/xenofobové by asi řekli, že existoval v minulosti, ale že o něj přicházíme kvůli migraci, kvůli islámu a muslimům, kteří se ženou do Evropy o sto šest a snaží se “to tady ovládnout”. Onen ideál je něco tak vágního a neurčitého, že na praktické úrovni neexistuje ani nikdy neexistoval, zvlášť ve střední a východní Evropě. Protože samotná definice toho, co je evropské, a tudíž správné, se v průběhu desetiletí měnila a mění se stále. Například při tvorbě evropské bílé identity se kladl důraz na rozdíl mezi bílou identitu východní Evropy a té západní, jak popisuje József Böröcz:

 "Eurowhiteness [eurobělost]" - výsledek vnitřní strukturace kategorie "bělosti", jejímž účelem je oddělit ještě vznešenější, ještě nadřazenější "kulturní" - "rasové" rozlišení v rámci univerza "bělosti" a "špinavé bělosti" - zachycení epistemické pozice kvantitativně podhodnocených, pozic v rámci morální kvazi-společnosti "bílých" nároků na globální privilegia, zejména v jejich východoevropských variantách.

Eurocentrický ideál existuje pouze jako myšlenka nebo svatý grál, ke kterému se úzkostně upínáme, chceme být jeho součástí, nebo se jím samotným stát - protože by nám snad měl zaručit opodstatnění vlastní existence, naší nadřazenost a tudíž i tzv. bezpečí. Eurocentrický idealista je zosobněním konceptu bílé nadvlády (white supremacy), která považuje tzv. Křesťanskou nevinnost, čistotu bělošství za svůj základní hodnotový pilíř a kdokoli se tomuto obrazu jakkoli vymyká není hoden stejného respektu, práv a života jako právě eurocentrický idealista. Italská boxerka, Angela Carini, která s Imane prohrála hned po 46 vteřinách se rozbrečela nad tím neuvěřitelným faktem, že v boxu až tak nevyniká “dostala nejbolestivější ránu do nosu v jejím životě”. Carini sama snad ani v ten moment netušila, co její chování odstartovalo: zpochybňování genderové identity Imane Khelif, od šíření pomluv, že je muž až po kyberšikanu, kterou jsme viděli v předvečer druhého Imaneina zápasu proti maďarské boxerce, Anny Luca Hamori, která na instagramu zveřejnila (a opět zase stáhla) AI fotku sebe v ringu s monstrem - naznačující, že Imane je oním zvířetem, nikoli ženou, sportovkyní, lidskou bytostí se schopností pociťovat emoce. Lucou Hamori vygenerovaná fotografie příkladem onoho “idealistického” kontrastu mezi eurocentrickou ženskou čistotou, zranitelností a ---čímkoliv jiným, co se tomuto vymyká a tudíž by “to” mělo být předmětem dehumanizace, aby se zdůraznil rozdíl mezi entitou evropskou, bílou, správnou a entitou ne-evropskou, nebílou, nehodnou respektu a života. 

Imane, jak jsem později zjistila, je ještě mladší než já. Myslím, že i kvůli tomu mě tahle celá eskapáda rozčílila ještě víc. Protože vím, jak moc by mě toto zranilo osobně, představa, že si tímto musí procházet holčina mladší než já je o to víc zraňující. 

Tento samý eurocentrický ideál je obhajován a “fyzicky bráněn” současnými útoky na nebílé  přistěhovalecké a muslimské komunity po téměř celé Velké Británii. Slibovaná nadřazenost a bezpečí z koloniálních dob už přestává být na dosah, což je pro některé příliš velkým soustem. Násilníci rabují obchody, ničí místa komunitního setkávání, ubytování pro žadatele o azyl i mešity. Mezi černě oděnými násilníky jsou i děti nikoli jako přihlížející, ale jako aktivními účastníky nenávistných rasistických útoků. “Bezpečím” myslím jak fyzické, tak i materiální zabezpečení, které přestalo být nenaplněným slibem pro pracující třídu, protože vždy byla přítomna skupina lidí, “kterou bychom opravdu být nechtěli”. “Nechtěné” skupiny byly definovány uměle stavěny proti sobě se záměrem rozděluj a panuj. Pokud bude bílá pracující třída chudá, alespoň si pořád uchovávají bílou či eurobělošskou identitu a tedy i určitý pocit nadřazenosti, s možným slibem do budoucna se časem přiblížit vládnoucí bíle třídě - jakožto nejvyššímu eurocetrickému ideálu. Když vládnoucí třída zajistí, aby muslimskou nebílou menšinou opovrhovala i bílá pracující třída, mnohem hůř se buduje potřebná solidarita v otázkách, které by trápily obě dvě skupiny, například finančně dostupné bydlení; tato solidarita by pak dala možnost vzniku silnějšího a odolnějšího odboje. Tento fenomén poštvávání pracující třídy vůči komunitám jiné barvy pleti popisuje ve svém instagramovém příspěvku Burnt Roti Magazine. 

Vnímám oba příklady jako manifestaci téhož - zvolání, nebo touha po něčem, co tu nikdy nebylo, ale bylo to nám všem v Evropě slibováno jako zářná budoucnost. Touha zachovat evropský ideál, který nikdy nebyl realitou. 

Místo snahy udržovat současné a zastaralé struktury, bychom měli vynakládat energii na boření samotného mýtu eurocentrického ideálu či idealismu a nahradit jej alternativním a více nadějeplným příbehem, který by nám mohl posloužit jako kompas do současného turbulentního dění, které se zdá být stále temnější a násilnější - i za hranicemi pařížské olympiády nebo Británie, včetně stále probíhající genocidy Palestinců.

V době, kdy jsem tento text začala psát, jsem si nedokázala představit, co by mohlo současné islamofobní násilí zastavit, (kromě začátku nové fotbalové sezony pro britské kluby) do té doby, než jsem shlédla video Adama Kelwicka, muslimského kaplana z Liverpoolu, který se protestující rasisty rozhodl přijmout s otevřenou pozvánkou k dialogu: doslova s otevřenou náručí a teplým jidlem. “Tato mešita již v minulosti otevírala své dveře útočníkům, kteří se na ni snažili zaútočit, a to od doby, kdy ji ve viktoriánských dobách založil liverpoolský imám”, popisuje Kelwick, který se snaží najít s krajní pravicí společnou řeč už nějakou dobu. Kelwick, a mnozí jiní ve svých vlastních kruzích už praktikují tzv. Přemostění v jeho nejelementárnější a nejlidštější podobě, která je dostupná a až hmatatelná nám všem. Mnohem hmatatelnější než jakýsi příslib nadřazenosti podmíněný imaginací eurocentrického ideálu.  

[willowmaidsworld]

Dělám menší průzkum... Názory mi povězte v komentech nebo reblogujte!

[manga-girl67]

Já se vážně snažím

Je mi jasné, že každý jsme nějaký. Každý máme nějakou osobnost. Přesto upřímně, já vím že já nejsem někdy příjemná, ale rozhodně se snažím s lidmi vyjít. Mám roky, kdy si vážně už nic nenechám líbit (mám na mysli výhružky a závažné věci). Avšak stále s těmi lidmi jednám slušně... Možná, to je ten problém - kdo ví.

Já neslyším na nějaké vydírání a ani manipulaci. V naší rodině je toho až až. Když si to nějak převedu kolem a kolem, vždy jsem byla "samostatná fungující jednotka". A už HODNĚ dávno jsem pochopila, že musím být, co nejvíce nezávislá, co to jenom jde. Jde o to, že mohu především věřit sama sobě.

Mít kolem sebe lidi, je krásný bonus. Moci se na ně spolehnout, je další krásný dar. Ve výsledku jste stejně sami.

Jsou lidé, kteří mají tohle všechno a jsou lidé, kteří nemohou mít z tohohle nic. Upřímně, já nevím, kde se mám řadit. Já to mám každou chvíli jinak...

Mám rodinu, to je pravda, ale za jakou cenu. Táta je náladový a hodně nepředvídatelný. U něho člověk musí být připraven na všechno možné. Porot se snažím být vždy řádně připravená na jakoukoliv možnost, i tu nejhorší. Je lepší mít všechno samostatně zaplacené.

U mamky... vždy mi byla a je oporou. A však u ní je to někdy emociální kolotoč. Je to osoba, která je vděčná za mnoho věcí a pomůže, když může. Ale taky mám pocit, že ne vždy se cítí dobře doceněná, tak to vyžeru já. A já si mé mamky VÁŽNĚ cením zlatem. Přesto, i tady už dělám často hranice.

Nejsem typ člověka, který by dělal někomu nějaké pomstychtivé zásahy. Kdo dělá zlo, později se mu to vrátí. Ano, karma je zdarma.

Ve výsledku se o své rodiče chci postarat, ale jestli půjdou proti mně... Znovu opakuji, je mi jasné, že i já umím být hodně nepříjemná. Přesto moje hranice si nenechám dále posouvat. Budu muset být radikální. Moc se mi do toho nechce, ale co mám dělat?

Pracuji, nosím do společné domácnosti peníze. Starám se o výdaje + něco navíc. Pomáhám s chodem domácnosti - uklízím - vařím, když je třeba - nakupuji potřebné věci - hledím si svých povinností - nabízím odvoz + veškerou pomoc s čímkoliv přivézt a odvézt - nechci nic za benzín. PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍM TADY DOMA VŽDY VŠECHNO VYJASNIT A KOMUNIKOVAT, AČKOLIV TO NEMUSÍ BÝT PŘÍJEMNÉ.

Kde dělám chybu? Možná by bylo nejlepší prostě mít svoje. Úplně svoje. Já si to uvědomuji a chci tak uskutečnit.

Háček je v tom, že mi za dva a půl měsíce končí hlavní pracovní smlouva a od února si hledám práci. Ani mi neusnadňuje "fakt" toho, že jsem VÁŽNĚ na mnohé sama. Mám nějaké lidi kolem sebe i tu rodinu, problém je v tom, že ne vždy vím, že to bude na 100%.

Nikomu nechci křivdit, u některých osob vím, že se mohu spolehnout na nějakou pomoc, přesto nemám "úplnou jistotu". Já nikoho nechci mít jistého, ale za všechny ty roky soužití v naší rodině, prostě jsem především "se musím spolehnout a dokázat mnohé jenom já sama". A tenhle status se u nás dědí.

Nedělám si srandu, na jednu stranu je to výhodné - jste samostatní a nezávislí, jak jen to jde. Prostě se rychle naučíte. A na druhou stranu pokud nejste všehokutil, je to velký problém.

Já nejsem všehokutil. Hodně věcí mám vydřených. Asi teď zním jako "ublíženec", PŘÍSAHÁM, ŽE NEJSEM. Jenom si uvědomuji reálný fakt svého dědícího statusu - "je třeba být na všechno sama a být silná nezávislá, přeživší". Jsem silná, ale já jsem já. Já opravdu nehledám stejný osud, který má moje mamka. Já si svůj osud vytvářím sama.

No, nějak je a nějak bude - nějak si poradím. Být sama, má i své výhody. Určitě ráda uvítám spolehlivého partnera. Děkuji.

[vykotlanost]

Divadlo je i když člověk sám čeká na zastávce uprostřed pusté krajiny...

Jak pusté?

Pusté...

jen člověk

Zastávka

Zvlněné pole

Na kterém se vlní zelené obilí

Pod modrošedým nebem

A ten muž se tam vrtí, posedává a už neví, jak by se stylizoval, aby to čekání na ten zastávce sám se sebou vydržel, každou chvíli muže někdo přijít nebo přijet zpoza terénní vlny -- a jak on bude vypadat... kdyby začalo pršet, jak, jakého ho zastihne déšť?

Ale možna tam ten muž není. Možna je ta krajina prázdná... tak se tam to divadlo neděje

Ten muž totiž sedí v kanceláři a zapomněl se kontrolovat

Zasnil se o krajině vlnicí se lánem zeleného obilí

Ta krajina žije jen v televizních spotech, reklamách, básních a fotkách v kalendářích na stěnách kanceláří a na stěnách hajzlů a možná i na stěnách garáží, kde se zrovna nabíjí nějaké velké auto, které pak vyjede do té krajiny a budu svou ladnou oranžovou karosérií kopírovat ladnost té zvlněné krajiny.

------

Dělám z dítěte animistu. Přemluvil jsem je k delší procházce: "Musíme jít pozdravit rybník." U rybníka už pak samo: "Ahoj ,rybníku! Ahoj, labuti!"

Včera cesta na hřbitov v rodné, předměstské vsi, asi dvě hodiny před soumrakem... území nikoho podél trati směrem od nádraží do Prahy už se bude brzo vyklízet, je zde plánován velký parkovací dům, takže sem kapacitně nevyhovující cestou  budou moci přijíždět auta lidí chtivých jet do Prahy nebo na letiště zatím neexistující rychlodráhou.

Pak přes šraňky a poslední míle k hřbitovu, staré průmyslové/skladové dvory na jedné straně asfaltky, na druhé straně se zvedá svah k náhorní plošině letiště. Dřív tomu svahu dominovala vůči celku nevelká stavba bíločerveného radaru, pruhovaná bublina, turbánek v poli, dnes se ztrácí mezi skladovými halami, které pokryly pozemky mezi starou zástavbou a novou dálnicí. Pole se volně svažovalo od oné "náhorní plošiny" až k vrstevnici, po které vede hřbitovní asfaltka - nešikovně svažitý svah musí být regulován betonem, aby se dala jeho plocha využít a tak ke hřbitovu vede podivný koridor z jedné strany sevřený starou betonovou zdí starých provozů a zabetonovaným náspem nových provozů... to je jedno, popisuji to krkolomně.. to prostě není předměstí, není sídelní kaše, suburbie... je to vykurvené ještě víc... boom dostupného bydlení se zahrádkou nebyl nic proti proti tomu, co si město/civilizace vynucuje na krajině mého dětství teď.

Ostatně k tomu rybníku jsem chodil celé dětství a dospívání. Jako adolescent na zamyšlené víkendové procházky. Ale obec, která se z necelých pěti tisíc obyvatel dostala na snad čtrnáct nebo patnáct klade další nároky na krajinu... dříve přírodní rezervace je vystavena víkend co víkend davům obyvatel toužících po relaxaci, neustává proud pejskařů, kočárkářů, běžců a cyklistů...

-Oni maj cyklistickou helmu?

-Ano a cyklistický oblečení

-A cyklistický boty?

-Ano, cyklistický batoh a cylistickou lahev a možná maj i cyklistickej mozek.

Ptáci urpostřed rybníka mají klid, jsou lidskému proudu dekorací a my zase jim.

------

Mileniálové: Sebedestrukce - Rezignace - Pragmatismus. Ostatně jako jakákoliv generace

_____