#boks meč | Explore Tumblr Posts and Blogs

deadandsarcastic · 4 years

Text

Zápis Dvanáctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Chodba nasvícená pouze červenými zářivkami a s kovovými pláty přetaženými přes okna skutečně nevypadala dvakrát přívětivě. Ostatně proto taky bělovlasý našpicoval svá ouška už při zamykání dveří od jejich pokoje. „Vypadá to, že zatím je všude klid,“ prohodil, schovávaje klíče někam do záhybů kimona. „Rád bych se zastavil ve velitelské místnosti, tedy pokud s tím nemáte nějaký problém. Docela rád bych si totiž pohovořil s Emanuelem a netuším, kde jinde bych jej měl hledat. A... nechci jej nějak urazit, ale mám takový pocit, že on se rozhodně nevydal zneškodnit ty mimozemšťany, tak jen doufám, že tady někde nepobíhá po základně."

„Jasně… Ty jsi tu ten starší a moudřejší, tak prosím… Veď mne~," mávli rukou do chodby a na rtech jim při těchto slovech pohrával dvojsmyslný úšklebek, ale ještě předtím, než stihla opět vzniknout přidušená atmosféra z jednostranného flirtu, rychle dodali: „Především proto, že už zase nevím, kudy se tam do té velitelské místnosti šlo."

„To je v pořádku," odvětil klidně, dodávaje letmé pozvednutí koutků. „Ona je tahle základna vcelku takové komplikované bludiště, takže se vážně nemusíte cítit provinile, že se zde nevyznáte. Kdybychom se nenacházeli v situaci, v níž se momentálně nacházíme, řekl bych vám, že za pár dní můžete po chodbách chodit bezstarostně o samotě, ale…“ Odmlčel se, jelikož mu přišlo hloupé dodávat něco dalšího. Vyrazil odměřeným krokem směrem k velitelské místnosti, ale dával si pozor, aby mu blonďáci stačili a aby jim byl stále těsně u boku; uši našpicované, aby zachytil jakýkoliv zvuk, a ocas těsně při zemi.

„Upřímně doufám, že za těch pár dní už budu buď po smrti, nebo pryč odsud," zamumlali tiše a doufali, že to bělovlasý neslyšel; nechtělo se jim totiž tak úplně poslouchat další výklad o tom, že když budou sýčkovat, jak tu zemřou, tak jim to v boji moc nepřidá… A popravdě, nechtěli to slyšet proto, že ve skrytu duše moc dobře věděli, že má vlastně Luxios s tímhle pravdu - jenže oni byli zkrátka od přírody spíše pesimističtí, takže dodávání si naděje a myšlení na šťastné konce jim zrovna nešlo.

Samozřejmě, že tu jejich poznámku moc dobře slyšel, vzhledem k onomu excelentnímu zvířecímu sluchu, jímž oplýval, ale přišlo mu hloupé na tuto otázku znovu začínat debatu. Už si nesčetněkrát ověřil, že lidská rasa umí být neskutečně tvrdohlavá a umanutá, tudíž by jen ztrácel čas. Ale zase na druhou stranu nechtěl zůstávat potichu, protože měl za to, že pokud budou dále kráčet, setrvávajíce v těžkém tichu, mohli by se Draconia začít cítit stísněně či jinak nepříjemně. „Myslíte, že na něco přišli?" prohodil polohlasně nakonec.

„Pokud tím ‚něčím' máš na mysli cokoliv alespoň maličko užitečného pro naši situaci, tak ne, nemyslím si, že na něco přišli," protočili blonďatí očima a založili si ruce na prsou. „Vlastně mám docela velké pochybnosti o tom, že nad něčím vůbec přemýšleli… Vždyť to vypadalo, že už jsou s tímhle osudem tak smíření, že se buďto pokusí nějak bojovat, aby se neřeklo, nebo zkrátka radši umřou; alespoň mně to tak přišlo," pokračovali ve svém analyzování toho, jak moc jsou v háji, nicméně jejich rozbor situace přerušil hlasitý výkřik, plný radosti, který okamžitě naplnil celou chodbu: „Ach, má pěkničko, přec jen jste v pořádku, živá a zdravá! Srdce mé chvělo se strachem celou noc, že se vám něco nepěkného stalo! Jak šťastný, ach, jak šťastný jsem, že vás zase vidím, má vzvolená!"

Opravdu Luxios nepotřeboval slyšet více, aby mu došlo, s kým budou mít za malý okamžik tu čest… Už jen zbývalo odhadnout, odkud se na ně Syward vyřítí. Naštěstí on tušil, že pokud po někom rytíř "půjde", tak to budou chudáci Draconie, tudíž on by měl mít relativně pokoj. Pak si ale uvědomil, že vlastně blonďákům slíbil ochranu, a začal polemizovat nad tím, jestli se tato situace taktéž započítává mezi útoky nebo ne.

„Ale to ne, jen to ne… Košíku, zachraň mě," Draconie se s naprosto zděšeným výrazem otočili na staršího, ale bylo jim jasné, že svému osudu, ve formě poslouchání komplimentů na svou osobu v ne zrovna srozumitelném jazyce, už neuniknou; a taky, že ne. V ten moment, kdy se Syward konečně dostal k oběma lovcům, poklekl před blonďáky na jedno koleno, přitiskl si ruku na srdce, a jal se Draconiu častovat dalšími pochvalami a průpovídkami o tom, jak jsou dnes sliční, a jak jeho srdce plesá, že je může zase vidět a potěšit tak své unavené zraky… A lišákovi při tom nevěnoval jediný pohled - těžko říci, zda jej záměrně ignoroval, nebo byl zkrátka tak uchvácen "svou vzvolenou".

Nechal Sywardovi tak maximálně pět minut, aby se teda jakože vypovídal, načež mu prostě položil ruku na rameno a lehce s ním trhl, aby jej tak donutil otočit se pryč od Draconie. „Chápu, že máte teď oči a uši… a hádám, že i zbytek těla, pro onu něžnou osůbku před vámi, ale musím rozbít vaši iluzi - na tohle teď skutečně není čas," zavrčel Luxios, zatímco milého rytíře propaloval uhrančivým pohledem. ,,Ale když už jsme se takhle setkali, dovolím si této situace využít a zeptám se vám, jestli nemáte tušení, kde bychom teď mohli najít Emanuela. Potřebuji si s ním promluvit." Tak nějak mu bylo jasné, že z rytíře toho moc nevytáhne… Alespoň ne pokud jsou poblíž Draconia.

„Vach! Ty, obludníku, si raději hleď svého!" vyjel zrzek na lišáka, během vteřiny byl na nohou, a ruku měl přiloženou na meči, visícímu u jeho boku, připraven jej kdykoli tasit. „Potvoro peská, dozajista musíš trýznit tuhle nebohou ladu a držet ji v zajetí! Hádaj, setnu tě, než začneš páchat další zlo-" Syward vytáhl z pochvy meč, ale přesně v ten moment jej za paži chytili blonďatí. „Můžeš toho nechat a chovat se jako normální člověk, ty exote?!"

Lišák byl neskutečně vděčen blonďákům, že se rozhodli takhle pohotově a rázně zasáhnout; jelikož mu bylo jasné, že rytířovu výzvu k souboji by prostě nemohl odmítnout kvůli své cti a pověsti, ale zároveň mu přišlo pošetilé vyvolávat rozbroje a potyčky zrovna v době, kdy je potřeba jednotnost a spolupráce. Nic si však nedovolil říct, tudíž jen zabloudil pohledem k mladším, aby jim, alespoň mlčky, mohl vyjádřit své díky, a čekal na rytířovu reakci.

Syward se, pořád rozohněný, otočil na blonďáky vedle sebe, a bylo nad slunce jasné, že kdyby se na jejich místě nacházel kdokoliv jiný, už dávno by je býval odstrčil; takhle si Draconii ale jen pár vteřin prohlížel a studoval výraz v jejich obličeji… Ze kterého mu docvaklo, že by vážně měl nechat těch hloupostí, a vyslechnout, co ti dva potřebují; stále na něm bylo ale vidět, že má jisté pochybnosti, a váhavě klouzal očima z Luxiose na svůj meč, z meče na Draconiu, z Draconie na Luxiose. „Jste si jistá, že budete v pořádku?" otázal se nakonec blonďatých, kteří jen tak-tak zarazili vycházející zavrčení nad rodem, použitým v rytířově otázce, a raději se jen usmáli a kývli. „Budu, děkuju pěkně," ujistili rudovlasého, který tedy až teď konečně schoval meč, zatímco Draconie pokračovali ve větě: „O moje bezpečí se vážně starat nemusíš. Ale pokud bys byl tak laskav… Můj rytíři, a zodpověděl tu otázku, kterou jsi byl předtím tázán, prokázal bys nám tu vážně velikou službu." Došlo jim, že když budou na Sywarda hnusní, tak tím ničeho nedosáhnou, takže se zkrátka rozhodli to zkusit po jeho, usmívali se jako měsíček na hnoji, čekali, jestli tohle zabere a vydolují z toho magora nějaké informace.

Bělovlasý se klidně opřel o zeď, což se mohlo jevit jako známka polevení v ostražitosti, avšak on byl připraven jako nikdy zareagovat v jediné vteřině, kdyby to bylo potřeba. Uši měl stále našpicované, přičemž zlatýma očima klouzal po celé chodbě, uvažuje, odkud by mohlo přijít nebezpečí nejdříve. Tušil, že i když to byl on, kdo položil otázku, tak že stejně bude rytíř svou odpověď směrovat spíše na blonďáky, tudíž se ani nenamáhal udržovat se Sywardem nějaký oční kontakt. Poslouchat, jej poslouchal, to muselo stačit.

Rytíř si odfrkl, dal si jednu ruku v bok, tou druhou upravil dlouhý cop visící přes jeho rameno, zle se na Luxiose zamračil, aby mu dal najevo, že tímhle spolu ani náhodou neskončili, a teprve pak se otočil zpět na Draconiu, kterým začal vysvětlovat: „Toho samcoložníka jsem dnes ještě nikde nepostřehl, avšak, tuším, že by se mohl nacházet v té místnosti, kde jsme se včera poprvé setkali," pokynul rukou směrem, kterým původně Draconia s Luxiosem kráčeli. „Dovolte mi, abych Vás tam doprovodil."

„Takže vlastně nic nového pod sluncem," zamumlal téměř neslyšně Luxios. Tak nějak totiž doufal, že by jim rytíř mohl třeba prozradit něco konkrétnějšího, od čeho by bylo možné se odrazit. Ale zase na druhou stranu, aby Sywardovi úplně nekřivdil, alespoň zvýšil pravděpodobnost jeho domněnky. „Hádám tedy, že můžeme vyrazit?" nadhodil, prohlížeje si blonďáky a jejich nápadníka, ale vlastně ani nečekal na odpověď a okamžitě zaujal místo po pravici Draconie.

Rytíř střelil nehezkým pohledem po Luxiosovi, protože se mu vůbec nelíbilo, že si něco, co je napůl vybělená liška, nárokuje místo po pravici jeho, Sywardovy, "budoucí paní"; ale nakonec to přešel tím, že už bělovlasému nevěnoval žádnou další pozornost a raději nabídl blonďákům rámě - ti, celí rozpačití z toho, aby jej neurazili a něco nezkazili, se do zrzka zavěsili a zoufale se podívali na svého staršího kolegu. Ono, jistěže od sebe Sywarda mohli odstrčit a odpálkovat jej s tím, ať si jde po svých… Avšak, na druhou stranu, on se tu s nimi, jako jediný z místních lovců, tak nějak slušně bavil a snažil se pomoci; takže by nebylo moudré s ním trhat spojenectví ještě předtím, než by nějaké pořádné vůbec začalo.

Bělovlasý jen neznatelně pokýval hlavou, aby tím vyjádřil svou veškerou podporu svým mladším kolegům, jelikož podle něj se zachovali skutečně statečně a obětavě. Přece jen, ne každý by byl ochoten podstoupit tohle. Stále odměřeným krokem vyrazil směrem ke kanceláři, protože nechtěl své lidské kolegy uhnat, aby za ním vláli jako praporek ve větru; přece jen měl pro jejich o tolik omezenější možnosti rychlosti pochopení. Jen v duchu doufal, že Syward nebude mít nějaké připomínky či poznámky.

Kus chodby ušli v naprostém tichu, ovšem, to by s sebou nesměli mít Draconiu… Ti se totiž po asi dvou minutách ozvali: „…Sýrarde, sice se mi s tím nechtělo začínat, protože mi to přišlo neslušné, ale když už se tady tak vedeme do sebe zavěšení…“ zadívali se zkoumavě na rytíře, který, s očima přetékajícími očekáváním, mírně pokynul hlavou, aby blonďatým naznačil, že se jej můžou ptát na cokoli, co budou chtít. „No… Ty svoje vlasy… To… To si barvíš? Taková jasná barva, to přece nemůžeš mít od přírody! Vždyť je to skoro jako oheň, co je to za odstín? A jakou barvu na to dáváš? A barvíš se doma, nebo si to necháváš někde dělat?" Už zase měl jejich hlásek ten samý podtón, jako když se poprvé začali vyptávat Luxiose na to, jestli je furry - takže milý Syward mohl očekávat nepřeberné množství skutečně prazvláštních otázek.

Neubránil se letmému zacukání koutků. Tak nějak jej potěšilo, že on sám nebyl jediným, kdo skončil zasypán hromadou všetečných, někdy až vlezlých, otázek. Navíc jej docela zajímalo, jak si s touto situací Syward poradí; jelikož mu osobně tedy jako nějaký mluvka či řečník nepřipadal. Ale zdání může klamat, že?

„Uh… Co… Cože?" Zrzkův výraz svědčil o tom, že z otázky své vyvolené pochopil jen to, že je řeč o jeho vlasech, ale tím to začalo a zase končilo… Nakonec mu ale seplo, že na tuhle ot��zku už se jej vlastně před pár lety, kdy do organizace nastoupil, také někdo ptal, takže se mu docela ulevilo, neboť teď už věděl, co odpovědět. „Mé vlasy? Takové byly vždycky. Nejste první, lado, kdož se mne táže na tuhle otázku, však vězte - takhle mne Bůh stvořil," pohodil hlavou, takže mu cop přepadl přes rameno, a pak mluvil dál: „A já bych si nedovolil hanobit jeho dílo tak, že bych těmi moderními vymoženostmi na sobě cokoliv měnil, jen pro to, abych se sám sobě líbil víc."

Lišák k tomuhle tématu neměl zrovna co dodat, jelikož se jej nikterak nedotýkalo. Takže raději sledoval cestu, pozoruje zároveň i okolí, kdyby na ně někdo nebo snad něco z ničeho nic zaútočilo. Nebyl si jist, zda Draconie bombardují Sywarda otázkami proto, aby jej zapudili, či zda je to jen jejich typická zvědavost, ale nechtěl nijak narušovat probíhající rozhovor.

„Oh, je hezké vidět tu někoho, kdo taky ctí našeho Pána!" zaradovali se blonďatí a vypadalo to, že se snad o rytíře i trochu víc opřeli. „Ale musím se přiznat… Já si s tím jeho dílem, alias se sebou, dělám, co chci, protože můj bratr mne naučil zastávat ten názor, že Bůh mne bude milovat tak jako tak, pokud se nějakým šíleným způsobem neprohřeším proti němu - což se mi naštěstí ještě nepovedlo, a ani to neplánuju." Syward přikývl, a vypadal zamyšleně. „To jest… Zajímavé tvrzení," prohlásil a pokýval hlavou. „Ten Váš bratr musí být moudrý muž, není-liž?" „To on rozhodně je - dokonce vstoupil do řádu, představ si to!"

Pozoroval jejich debatu a raději ani snad neuvažoval nad tím, že jej trošičku zamrzelo, jak se blonďáci nalepili na rytíře… Asi to bylo z toho důvodu, že Luxios někde v hloubi duše doufal, že na Sywarda mají stejný názor, ale teď mladší vypadali, že si náramně užívají jeho společnost. Tudíž lišák se rozhodl více stáhnout a spíše jen na dvojičku dohlížet z povzdálí, protože stejně by neměl jak přispět do probíhající diskuse. Ne že by se o náboženství vůbec nezajímal; ale on se vám pohled na celou věc trošku pokřiví, když vás v některých kulturách považují za něco jako božského ochránce a vyšší entitu.

„To jest od něj vskutku úctyhodné," prohlásil zrzek, ale pak mu přes tvář přeletěl malý úšklebek a naklonil se blíž k Draconii. „Však… Jsem rád, že vy jste do řádu nevstoupila - neb kdybyste se stala jeptiškou, byla byste sezdána s Bohem, a já bych si svou návist k Vám musel nechat pro sebe," řekl tiše, jako kdyby se bál, že jej někdo uslyší; blonďatí zrudli jako ředkvička a kousli se do spodního rtu, uhýbajíce očima na stranu, nejistí si, co na tohle odvětit.

Bělovlasý si téměř neslyšně odfrkl, přičemž nezapomněl lehce protočit oči. Naštěstí se ale již blížili k oné prostorné kanceláři, takže odhadoval, že tomuhle „hrdličkování“ už nebude muset přihlížet o mnoho déle. Ony bílé honosné dveře s runami a enormní klikou byly tentokrát pootevřené, tudíž všichni nově příchozí mohli zaslechnout, jak tam zbytek po sobě ječí, přičemž se nikdo z nich nedrží zpátky. „Malvíno, já ti, kurva, už po tisícté říkám, že nikdo není takový vymaštěný exot, aby se nechal obětovat! A ještě takovým způsobem!" Podle tónu a hloubky hlasu ihned Luxiosovi došlo, že to se právě ke slovu dostal potápěč, jemuž velice záhy odsekla sněhová královna: „Ale tamto zvířátko, či co to bylo, se samo nabídlo! Musíme využít příležitosti; chápejte, dřív, než si to rozmyslí!" „Já vám, ale prostě tvrdím, že-" Hlasy se mísily jeden přes druhý, přičemž se do toho ještě ozýval Pankrácův psychopatický smích společně s výskotem: „Stejně všichni umřeme!"

„Stačí mi to jen slyšet přes dveře a už se mi tam nechce," povzdechli si Draconie, načež se vyvlékli z rytíře, aby mohli docupkat zpátky k bělovlasému. „Teď jen doufat, že tam ten exot bude, viď? Abychom sem bývali nešli úplně zbytečně…“ S mírným pozvednutím koutků přejeli zlehka prsty přes látku lišákova kimona a studovali jeho obličej; došlo jim, že staršího vlastně celou cestu sem kompletně ignorovali a všímali si jen rudovlasého… A ačkoliv tušili, že Luxios byl tak maximálně rád, že měl od nich chvíli klid, nemohli si pomoci, a cítili se tak trochu špatně.

„Pokud zde nebude, tak pořád se na něj můžeme doptat zbytku… Třeba budou o něco sdílnější a informovanější," konstatoval suše lišák, přičemž pomalu otevřel dveře, aby mohli nahlédnout, jaká anarchie vládne uvnitř. Milý potápěč ležel na podlaze na zádech a skrze šnorchl si do úst naléval to nejlepší šampaňské, jaké zde bylo k dostání. Částečně vypadal, jako by rezignoval a smířil se se svým koncem, ale na druhu stranu během chlastání zvládal ječet po Malvíně, jež seděla u stolu, na kterém se povalovalo nepředstavitelně obrovské množství lejster, plánů a poškrtaných papírů různých velikostí. Pankrác seděl v rožku, na svém cylindru naraženou mísu od pudingu, jenž mu stékal po krku za límec košile, točil s hodinkami nad hlavou a u toho se řehonil, jako by mu někdo řekl úžasný vtip. Mezitím vším stál uprostřed Emanuel a něco zběsile vyťukával do klávesnice iphonu a vypadal více než soustředěně; snad ani nevnímal tu pohromu okolo sebe.

Draconia si jen smutně povzdechli, protože jim bylo jasné, že lišák bude zase příjemný asi jako prohlídka u gynekologa, a že to, čemu budou čelit tam uvnitř, bude ještě horší - ani se neodvážili tam nahlédnout, když Luxios otevřel. Zato Syward byl velice aktivní; jakmile uzřel, co za bordel panuje v místnosti, zavrčel, prosmýkl se mezerou ve dveřích a už si to rázoval místností k Emanuelovi, kterému, jakmile se k němu dostal, vypleskl mobil z ruky. „Vej, takhle ty tu připravuješ do sečby?! Za pléšku nestojíš, stejně tak ani vy ostatní!" rozčiloval se a hrozilo, že milému homosexuálnímu kolegovi mobil rozdupne; a jistě, mohl se stejně tak rozčilovat třeba s ožralým potápěčem na podlaze, nebo třeba Pankrácem, ale zkrátka a jednoduše, dalo by se říci, že Syward byl na Emanuela zasedlý, neb jej sral, z momentálně přítomných v místnosti, asi nejvíc.

„Já se tady snažím uklidnit tím, že si prohlížím své staré gucci selfie, aby mi úplně nedrblo z tady těch exotů, ale zase to schytám jenom já!" začal vztekle prskat fabulózní gay, jako by snad byl nějaká naježená kočka. „A rozhodně nenechám nějakou chodící fosílii, aby mě tady obviňovala a zvyšovala na mě hlas!" „Nemusel by ten hlas zvyšovat nikdo, já se tady snažím soustředit," zavrčela nepříjemně Malvína, tváříc se neskutečně důležitě, zabraná do práce, ale bělovlasý už si stačil povšimnout, že ona žena hledí do plánku vzhůru nohama, ale nijak ji to nestresovalo.

Syward vypadal, že Emanuela vážně něčím praští, ale nakonec si vzpomněl na to, že ženu uhodit nesmí, a že milý teplouš před ním k té ženě nemá vlastně až tolik daleko, takže jej propálil nebezpečným pohledem, který jasně říkal: „Beztak se jednou budeš smažit v plamenech pekelných, ty vilný sodomisto." Poté se otočil na podpatku a šel si raději sednout ke stolu. Draconia mezitím také vešli do místnosti, ale jen se opřeli o zeď vedle dveří a přejížděli očima z jednoho lovce na druhého, přemýšlejíce, kdo z nich je tam největší tragéd; nakonec však jejich pohled zastavil na lišákovi, na kterého se zadívali a vyčkávali, jaké budou jeho další kroky.

Bělovlasý si téměř okamžitě pomyslel, že drazí vedoucí oné základny vypadali ještě zuboženěji a bezradněji než předchozího dne, ale nedovolil si toto téma jakkoliv nakousnout, protože jestli teď skutečně něco nepotřebovali, tak to bylo podrývání jejich, už tak chatrné, morálky. Ostatně proto se taky rozhodl začít z opačného konce: „Kdepak je ona dáma, jež tu s vámi včera seděla? Nějak schází do počtu." „Lana?" prohodila polohlasně Malvína, zatímco se snažila něco vyčíst z lejster. „No… To vážně netuším. Nikdo ji od včerejška nevi-" Přesně v ten moment se dveře znovu otevřely a do místnosti vstoupila zmiňovaná; světlounké vlnité vlasy spletené do francouzského copu, jenž byl ozdoben řadou rozlišných kvítků, bosa a jen v bílý šatečkách na ramínka, které jí končily v sotva v polovině stehen. „Hihihihi… Dobrovolná obětina přišla, hihihihi," nechal se slyšet Pankrác. ,,Ještě mít oltář a ostrou čepel, hehehe…“

Emanuel mohl být příchozí dívčině skutečně vděčný, neboť teď už rytíř pohledem neprobodával jeho, nýbrž Lanu, která stála mezi dveřmi - naštěstí ale zrzek nic neřekl, jelikož bylo silně pod jeho úroveň, na ní, ženu, hned začít něco vřískat, takže si pouze odfrkl, a pak zabořil pohled do země, vyčkávaje, co se bude dít. Draconia zatím přešlapovali vedle dveří, prsty nervózně klepali do zbraně, visící jim přes rameno, a pohledem těkali mezi Luxiosem a Sywardem, jako kdyby právě prodělávali životní dilema ohledně toho, koho by teď měli nenápadně skenovat pohledem, když nemají co dělat.

„Velice mne mrzí, že jsem nedorazila včas," pronesla líbezným hláskem, přičemž zamířila ke stolu, za nímž seděla Malvína, ale místo toho, aby si pro sebe zabrala jednu z volných židlí, tak se zkrátka rovnou vyhoupla na dřevěnou desku, kde si ladně přehodila nožku přes nožku. Luxios na ni nenápadně upíral své zlaté oči, snaže se zbavit dojmu, že společně s ní přivanul do kanceláře těžký, nepříjemný odér, jenž dráždil lišákův citlivý nos. „Už jsme mysleli, že ti hráblo definitivně" zabručel potápěč z podlahy, ale spíše to znělo jako kloktání, jelikož měl v ten moment ještě trochu šampaňského v ústech. „A nestalo se tak snad?" dodal pohotovou odpověď Pankrác ze svého rožku.

Sywardovo původní přesvědčení, že nechá Lanu na pokoji, se zlomilo zhruba v tu chvíli, kdy si dívka sedla na stůl. „Heš! Padej z toho stolu, ty kepko! Nehodlám mít před očima něco, co by měl spatřit jen tvůj budoucí choť, po tom, co jsem téměř celou noc probděl! Jedna věc jest to, že ti zpod té sukně div že nekouká pezd, ale takhle nestoudně si sedat…“ Větu nedokončil, dramaticky odklonil od dívky hlavu a rukou si zablokoval výhled jejím směrem, aby ji náhodou omylem nezahlédl, dokud se neusadí jako správná, počestná dáma. Blonďatí lovci u stěny mezitím dumali nad tím, jak je možné, že zrzek hysterčí kvůli krátké sukni Lany, ale včera neměl sebemenší připomínky k nim samotným, když měli také krátkou sukni.

„Myslím, že rozebírání dovoleného a nedovoleného oblečení bychom si mohli nechat na později, až se odsud dostaneme," promluvil nakonec Luxios, možná o něco rázněji, než původně plánoval; jenže on už zkrátka nechtěl jen tak nečinně posedávat, když věděl, že se po základně pohybují nebezpečná stvoření. „Odtud se už ale nedostaneme, hošku!" zaskřípěl zuby potápěč z podlahy, přičemž hodil prázdnou lahví od alkoholu někam do neznáma. - Flaška si užila vyhlídkový let přes polovinu místnosti, jež byl zakončen velice přátelským a velice blízkým setkáním se stěnou. „Netvrďte mi, že jste celý svůj volný čas promarnili sebelítostí, zatímco jste mohli přijít na nějaké řešení," utrhl se na něj lišák, odhaluje o něco více své dva tesáčky. „No, shodou okolností," pípl Emanuel, který si ve volné chvilce obhlížel svůj telefon a kontroloval, zdali jeho zlatíčko neutrpělo pádem nějaké závažné škody.

Lana si ze Sywardovy scény nic nedělala, co víc, aniž by změnila svou "nestoudnou" pozici, vyplázla na něj nenápadně jazyk, což jí milý rytíř oplatil svou dobovou verzí prostředníčku, tudíž cíbkem. „Takže mi chcete říct, že tu teda budeme sedět a čekat, až se ty potvory dostanou až sem? Sakra, to už i prohlášení, že zkusíme dlabat plastovou lžící díru do zdi, by ve mně vyvolalo větší respekt vůči vám, než tohle!" ozvali se konečně Draconia, zase rozčilení z neschopnosti svých nadřízených. „Protože devatenáct je pro mě fakt perfektní věk na smrt, hurá, vracíme se do středověku, kdy v tom věku vyzhebla tak půlka populace!" dodali, snad ještě nasraněji, než předtím. „A protože už se na tohle nemůžu dívat, jinak by to asi skončilo vraždou, tak půjdu zase za dveře. Nazdar." A s těmi slovy se zvedli, vykopli dveře, a zmizeli na chodbu.

„No…“ ozvala se nakonec Malvína po tom, co se celá místnost a všichni přítomní koupali v tíživém, nepříjemném tichu. „Čistě teoreticky… Jeden plán by tu byl." Těmito slovy si vysloužila pozornost lišáka, jenž na ni upřel hluboké zlaté oči. „Kdybychom NĚKOHO vyslali přepnout ovládací panel, mohli bychom jej navádět bezpečně odsud vysílačkou… Pokud počítáme s tím, že nepůjdeme tou nejagresivnější cestou, ale daná osoba se bude skrývat a postupovat s určitou dávkou opatrnosti… Dala by se tahle mise zvládnout do… ehm… dne? Dvou? Plus mínus, samozřejmě. - Náhoda umí být svině." Luxios přikývl, přičemž podvědomě zabloudil pohledem ke dveřím, za nimiž před momentem zmizeli Draconia. „Půjdu."

5 notes · View notes

javojtazak · 4 years

Text

Příběhy zpod Kulatého stolu

Část 1. Past na Lancelota

„Dinadane! Slez!“ zavolal Lancelot do korun stromů.

„Už jsou pryč?“ ujistil jsem se.

„Pryč,“ přisvědčil Lancelot.

„Ale tamhle ještě jednoho vidím.“

„Jeho duše už mezi námi není.“

„Myslíš, že duše sídlí v hlavě?“

„Cože?“

„No nemá hlavu a ty jsi povídal, že jeho duše mezi námi není. Aha, tamhle se válí, počkej chvilku, vždycky jsem chtěl naplivat na duši.“

„Koukám, že teď jsi onačejší hrdina, Dinadane, když už všichni buší na dveře Páně.“

„Mám jiné přednosti než statečnost.“

„Například?“

„Například své diplomatické schopnosti a strategické myšlení. Moudře jsem usoudil, že tito pánové,“ přejel jsem rukou šest mrtvých těl, „nebudou přístupni racionale disputatio a že jim své argumencio o vlastnické povaze peněz v našich váčcích nejlépe vysvětlíš s pomocí svého gladio a strategicky jsem se rozhodl nestáti v cestě tvému nekompromisnímu uictoria.“

„Cože? Krucinál, Dinadane, ty patříš do kláštera a ne do zbroje. Kdes přišel k takovým nesmyslům?“

„Studoval jsem judikáty.“

„Cože jsi?“

„Soudní spisy.“

„K čemu? Kdyby ses radši učil šermovat. Jak ses proboha stal rytířem?“

„Ožral jsem se.“

„Cože?“

„Jsi mladý, Lancelote, tos ještě nebyl na světě.“

„Tak mě pouč.“

Povzdechl jsem si.

Poprvé jsem se utkal v boji ve dvanácti letech. Byla to ode mě hrozná hloupost. S králem Artušem – tehdy na trůně seděl sotva několik týdnů – jsme se předešlého večera opili ve stájích, a protože jsem dokázal stáhnout celý tuplák medoviny naráz, pasoval mě pro mé „hrdinství“ na rytíře.

Druhý den na Camelot přicválal napůl mrtvý panoš. Hledal někoho, kdo by pomstil jeho pána zabitého potulným rytířem, který se usídlil u jezera Diana. Býval jsem mladý hejsek pyšný na svůj nezasloužený titul; začal jsem se vychloubat, že onoho rytíře srazím do kolen. Ani nevěda jak, najednou jsem seděl na koni a jel si pro smrt.

Měl jsem štěstí, že onen rytíř – jmenoval se král Pellinor a zrovna odpočíval během svého dlouhého honu na břichaté zvíře – byl vzor čestného idiota: potom, co mi kopím proděravěl bok, mě nejenom ošetřil, ale dokonce i zaplatil ranhojiče. Prý se styděl, že srazil k zemi tak mladého kluka; pod zbrojí můj věk nepoznal.

„Od té doby jsem už nikdy nebojoval čestně,“ zakončil jsem svůj příběh.

„Šprýmař jako vždycky,“ rozesmál se Lancelot.

Jenže já nežertoval. Možná jsem neuměl bojovat jako rytíř. Zato jsem uměl vítězit. Tu jsem nepříteli chrstl do očí sůl, tu po něm hodil nůž, tu na něho poslal nájemné vrahy. Naučil jsem se latinsky, pustil se do studia římského práva, začal Artušovi kecat do politiky a spřátelil jsem se i s Merlinem, který mě naučil triky špinavější, než bych si kdy dokázal představit.

„Uvidíme, jak se tvoje historka zalíbí lidem na hradě,“ Lancelot kývl k rozlehlému jezeru, na jehož odvrácené straně se zvedala monumentální pevnost. Když jsme ale dojeli blíž, viděli jsme, že její okna jsou potažená černým suknem a i hrad sám má už dny své slávy za sebou.

„To smrdí dobrodružstvím,“ zašeptal jsem. „Lancelote, pojď, ještě máme čas se obrátit.“

„Nežertuj, Dinadane, takovou příležitost si přece nenecháme utéct. Máme možnost prokázat, co v nás vězí.“

„Nezapomeň, že tvým úkolem je bezpečně mě dopravit až ke králi Gwyneddu,“ připomněl jsem.

„Bez obav. Uděláme si krátkou zastávku na noc, zachráníme princeznu před drakem a budeme zpátky na naší vznešené pouti, než stačíš říct ‚chystají se nás zabít,‘“ ujistil mě Lancelot a zabušil na bránu.

Když jsme se klíčníkovi představili jako rytíři Kulatého stolu, bleskem nás odvedl k místnímu pánu, králi Pellesovi. Sotva nás ten starý dobrý muž uviděl, celý se rozzářil. Měsíce neholený, s dlouhými vlasy, jejichž zemitá barva rychle ustupovala šedinám, seděl na posteli ve svých komnatách a máčel si nohy v lavoru s teplou vodou, zatímco mu lepá služtička podávala pohár se svařeným vínem. Udělal jediný ústupek dvorskému étosu: vzal si korunu.

„Vítejte, hrdinové,“ přivítal nás král s rozpřaženýma rukama. Lancelot sklonil hlavu, já jenom mírně kývl. „Omluvte mé neurvalé chování, ale jsem promrzlý až na kost. Ráno jsem vyrazil na ryby. V jezeře pod hradem se mi cáká sumec, na něhož líčím už celou věčnost. A dneska se zakous… Jenže pak mi ta mrcha – ještě teď se mi tomu nechce věřit – celou loď překotila a mě vymáchala v ledovatici.“

„Sumci jsou svině, pane,“ ušklíbl jsem se, jenže Lancelot si potrpěl na formalitky:

„Pane, jsme dva potulní rytíři, kteří by rádi na jedinou noc přijali pohostinství tvé střechy, než budou pokračovat ve své výpravě. Pokud ti mohou na oplátku ulehčit od jakéhokoliv protivenství, rádi se úkolu zhostí.“

„Přesně to jsem chtěl slyšet,“ zaradoval se král. „Abyste rozuměli, mám strašlivý problém.“

Lancelot se k němu naklonil blíže.

„Ulevte svému srdci, pane, a nechte nás nést vaše břímě.“

Pellese ponejprv zarazil étos Lancelotova vystupování, ale pak si odkašlal a spustil: „Mám dceru nebývalé krásy. Vlastně je tak krásná, že si vysloužila zášť čarodějnice Morgany. Černokněžna moji květinku stihla strašlivou kletbou – uvěznila ji ve vroucí lázni obklopené říší mrtvých. Už desítky hrdinů se k ní snažily přiblížit, však běda, žádný neuspěl.“

„Já ji zachráním!“ zvolal Lancelot. „Ukažte mi místo, hned za ní vyrazím.“

„Nejdřív si musíš odpočinout po náročné cestě!“ připomenul jsem.

„Netřeba. Nesmíme nechat dámu v nesnázích čekat!“

„To… to nebude nezbytné,“ znejistěl král. „Stejně se k ní můžete vydat až… až po setmění. O půlnoci. Jindy není možné kouzlo zlomit.“

„V tom případě se budu modlit, než nadejde čas,“ pokračoval Lancelot.

„Nebo bychom se mohli najíst,“ navrhl jsem.

„Zajisté,“ souhlasil král. „Blíží se večer a hostina je už připravena.“

„Bůh mě povede na mé cestě,“ vedl si Lancelot svou, takže do hodovní síně jsme ho museli bezmála dotáhnout.

Stoly byly roztaženy v dlouhém rytířském sále. V krbu praskal milostivý oheň, na stěnách byly rozvěšeny ukořistěné šavle a štíty z dalekého východu, kolem se proháněli psi a dotírali na hodující dvořany. Mladá služka mi dolila víno a přitom se hluboce předklonila, ale já si jí nevšímal. Dveře do sálu se zrovna otevřely…

„Panna Brisena,“ představil král Pelles nově příchozí, „naše ctěná přítelkyně.“

Dlouhý rusý cop jí hladil nádherné pozadí ukryté pod těsnými saténovými šaty. Její hadí pohled mi hrozil zastavit srdce. Znovu jsem se napil, polkl, zvedl se a uklonil. Už jsem se nadechoval ke slovu, jenže Lancelot mě předešel:

„Jaké nevýslovné potěšení přivítat vás mezi námi, madam,“ spustil a dvorně jí odsunul židli.

S mírnou úklonou se posadila. „Jsem ráda, že mezi s sebou máme tak mocné rytíře,“ řekla. „Slyšela jsem o vašich činech, sire Lancelote. Je pravda, že jste byl jednou chycen na stromě jenom v košili, zatímco dole na vás čekal rytíř s mečem?“

Lancelot si zahanbeně odkašlal. „Nevím, jestli si takový muž zaslouží, aby byl nazýván rytířem,“ odpověděl. „Ale ano, stalo se.“

„Jak jste se vůbec dostal do tak nezáviděníhodného postavení? Snad jste nebyl vyrušen uprostřed radovánek se ženou toho nešťastníka?“

„Zajisté ne!“ ohradil se Lancelot, ale já věděl, že kecá; už mi ten příběh několikrát vyprávěl ve stavu nemalého podroušení. „Byl jsem jí napálen. Přesvědčila mě, že se ve větvích zachytil její šátek, a požádala mě, abych jí ho sundal. Tak jsem se odzbrojil a vylezl nahoru. Běda, byla to past – její muž čekal v záloze a sotva jsem se ocitl beze zbraně, vyřítil se na mě.“

„Neuvěřitelné,“ vydechl král. „Jak jste se zachránil?“

„Urval jsem větev, toho hříšníka odzbrojil a nakonec i zabil.“

„Jenom větví?“ podivila se Brisena.

„Ne. Zmocnil jsem se meče.“

„A ta dívka?“ ušklíbl jsem se.

„Naříkala, že jsem zabil jejího pána manžela.“

„To nebylo příliš rytířské,“ dorážela Brisena, až Lancelot pokorně sklonil hlavu:

„Ne, paní, máte pravdu. Možná to byl zbabělý rytíř, ale měl jsem ho ušetřit. Leč jak byste zjistila, kdybyste byla muž, v žáru bitvy je těžké zastavit meč v posledním okamžiku. A já byl mladší, ne tak dobrý jako teď. Dnes bych ho určitě dokázal omráčit, ale nezabít.“

„Brzy budeš mít šanci dokázat, jaký jsi rytíř,“ zastal jsem se ho. „Princezna čeká jenom na švarného zachránce.“

„Pravda!“ vrátil se Lancelotovi elán. „Společně dokážeme, čeho jsou schopni rytíři Kulatého stolu!“

„Společně?“ zajíkl jsem se.

„Zajisté,“ ušklíbla se Brisena. „Přece byste nenechal svého přítele jít vstříc tak strašlivému nebezpečí samotného.“

Už jsem stačil získat ztracenou duchapřítomnost. „To zajisté ne, ctěná dámo. Ruku v ruce –“

„Bok po boku,“ opravil mě Lancelot.

„Ano, bok po boku, štít vedle štítu, budeme kráčet kupředu,“ deklamoval jsem. „Lancelote, pověz jim, jak slavné bude naše vítězství.“

Můj společník se vztyčil, aby se pustil do sáhodlouhé tirády, a já si zatím kápl do vína špetku „medicíny“. Sloužící si jí možná všimli, ale nevadí, hlavní, aby ji nepostřehli spolustolovníci. Sotva Lancelot skončil, pozvedl jsem pohár k přípitku a nechal jed udělat zbytek. Dávivý reflex se brzy dostavil; celý zelený jsem skončil pod stolem v poloze více než nedůstojné.

„Přebral jsi s vínem, drahý Dinadane?“ zeptal se mě Lancelot, zatímco mi pomáhal na nohy.

„Ne,“ kroutil jsem hlavou. „Nevím… to jídlo… vůbec mi neudělalo dobře…“

„Měl by sis odpočinout.“

„To nejde, příteli, čeká nás bitva.“

„O tom nemůže být řeč. Nenechám tě, aby ses vydal všanc nebezpečí v takovém stavu. Nemohoucí bys mi nebyl k užitku a navíc by ses mohl zranit. Jdi si odpočinout, král ti jistě poskytne vhodné komnaty.“

Podpírán sluhy, vystoupal jsem do promrzlého pokoje. Nestihli tu roztopit – přece jen předpokládali, že noc strávím v poli. Sotva jsem osaměl, vzal jsem si protijed, zachumlal se do kožešin a čekal. Bolest ustupovala velice pomalu…

Za okny již dávno vyšly hvězdy, když se dveře pokoje pootevřely.

„Pojď dál,“ vyzval jsem Brisenu, „už jsem tuhle kobku stihl vytopit. Fujtajksl, vždyť je to tu horší než v našich žalářích.“

„S nimiž ses zajisté seznámil víc než důvěrně.“

„Jenom párkrát a vždycky to bylo nedorozumění. Tvrdila mi, že je svobodná.“

„Podle mých informací jsi v nich byl už pětkrát a žena s tím neměla co dočinění ani jednou. Zato se v zápisu objevilo něco o krádeži, znesvěcení kostela a hospodské rvačce.“

„Ano, na kostel si vzpomínám, však říkám, že mi tvrdila, že je svobodná. U zpovědi se přece lhát nemá. A vůbec, jak to všechno víš?“

„Mám své způsoby.“

„Jistě, to čarodějnice vždycky mají.“

„Ženy – mají své způsoby,“ zdůraznila a pohladila mě po stehnu, až mi zahořel oheň ve slabinách. Přitáhl jsem si ji, ale klepla mě přes ruce.

„Nech si toho. Máme přece povinnosti,“ ukázala mi záda.

Přivinul jsem si ji na hruď a poodhrnul vlasy, které si pro svou noční návštěvu nechala necudně rozpuštěné. „Jo tak povinnosti,“ zašeptal jsem jí do ucha. Stiskl jsem ji kolem boků, odměnou mi byl roztoužený vzdech.

„Teď ne, drahý,“ zaprosila.

Nevěřil jsem jí.

„Ne?�� zašeptal jsem a přejel jí po břichu výš. „Ne?“ zopakoval jsem a zahákl palec za lem šatů. „No tak ne,“ dodal jsem a pustil ji.

Viděl jsem, jak ji to rozzuřilo. Pche, ženské zbraně. Jako by muži žádné neměli.

Sjela pohledem k mým nohavicím a ušklíbla se: „Vidím, že tvůj meč je připravený bodat.“

„Vím o pochvě, do níž by šel zastrčit.“

„Prase,“ zchladila mě a zamířila ke krbu. Vhodila do něj směs bylin, která se s hlasitým praskáním proměnila v oblak kouře, a pustila se do zuřivého deklamování. Nevyrušoval jsem ji; věděl jsem, jak moc se musí soustředit.

Rychle jsem se upravil, rozhodil kožešiny po zemi, abychom si měli na co sednout, a zhluboka se nadechl. Dým mě donutil ke kašli, vzápětí se dostavilo i točení hlavy a rozmazané vize. Poposedl jsem si ze strachu, abych nespadnul do ohně.

Před oči mi vyskočil kříž. Pak kamenná mohyla, náhrobek, nakupená hlína, divoce bující plevel, houkání sovy, noční dech, vítr mi čechrá vlasy, vlčí zavytí, až mám chuť vyskočit hrůzou z těla. Lancelot pomalu kráčí kupředu, za ním vystrašený panoš s loučí. Mocný rytíř je zakutý v plátech, zatímco chudák blonďatý mladík si nemohl vzít víc než ubohou prošívanici a přilbu. Místo meče má sekeru a každou chvíli klopýtá, jak se mu klepou kolena.

Najednou zaskřípe kámen. Rozhlížím se kolem dokola, až najdu mrtvolnou ruku vyčuhující z otevřeného hrobu.

„Ve jménu Krista, pána našeho, poroučím ti, vrať se zpátky k ďáblu!“ zvolá Lancelot a bodne do díry. Ozve se zavřeštění a ruka znovu zmrtví.

Nad hřbitov se vznese krákání krkavců.

„Vidím, že jsi to rozjela se vší parádou,“ pochválil jsem Brisenu, „komedie je to nádherná. Ale bude se muset taky trochu snažit? O co větší cena, o to sladší bývá odměna.“

„Nepoučuj,“ ohradila se. „Tyhle věci jsem dělala už v době, kdy jsi Merlinovi lízal boty, aby ses naučil vyvolávat démony.“

Pche, prý boty… Zarděl jsem se při vzpomínce na Merlinovu zálibu v Platónských praktikách a rychle změnil téma: „Často nemravným princezničkám dohazuješ milence?“

„Divil by ses. První, na co se mě každá žena ptá, je, jestli jí ukuchtím nápoj lásky.“

„Nápoj lásky, to mě nenapadlo. Proč to děláme tak složitě?“

„Protože žádné nápoje lásky nejsou. Alespoň o nich nevím,“ přiznala. „Většinou stačí trochu povzbuzováků – někdy pro ženu, jindy pro muže. Ale to je záležitost jednorázová, nejistá a hlavně mám strach, že na našeho pánbíčkáře by neúčinkovala.“

Náhrobek za panošem se postavil. Z nějakého důvodu měl tvar kamenného obra. Panoš ho zaslechl, otočil se a otevřel pusu k výkřiku, ale dech se mu zadrhl v hrdle. Obr uchopil kříž, rozmáchl se jím jako kladivem a roztříštil mladíkovu hlavu na kaši.

„Ale nééé,“ zaúpěl jsem. „Vážně jsi musela? To bylo docela zbytečné.“

„Kdybys šel s Lancelotem ty, tohle by se nestalo.“

„Jistě, teď bych měl hlavu na maděru já, pěkně děkuji. Myslel jsem, že mě máš ráda?“

Políbila mě. „Mám tě ráda. Nevěřil bys, jak moc.“

Věřil jsem jí a trochu mě to děsilo. Věděl jsem, jak se umí mstít ženy, ale čarodějky? Morgana byla příklad za všechny, kvůli jejímu sporu s Artušem už zahynuly desítky dobrých mužů, mám se připravit na podobnou elegii? Ne, děkuji pěkně.

Hřbitov trhal Lancelotův patetický řev. „Zemři, ďáble!“ křičel, zatímco si tupil meč o obrovy nohy. Kolos se rozpřáhl k úderu. Když kříž dopadl na štít, rozjasnila temnotu záplava jisker. Lancelot se zabořil do hlíny až po lýtka. A obr se rozpřáhl podruhé…

„Jestli ho zabije do země až po hlavu, tak se Lancelot k princezničce nedohrabe,“ připomněl jsem.

„Ty jsi chtěl, aby to měl těžší.“

„Těžší, ne nemožné!“

„No dobře.“

Lancelot se zrovna pustil do modlení. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijmi duši mou do své náruče a – “

„Ať si myslí, že je to dílo Boží,“ zašeptala Brisena a udělal gesto rukou.

Obr se rozpadl na kameny. Já i Lancelot jsme si oddechli najednou.

„Tak, to by na jeden večer snad mohlo stačit,“ navrhl jsem. „Měsíc je už skoro v zenitu a Lancelot smrdí jako vandrák, měl by si jít zaplavat.“

„Když jsi tak chytrý, proč jsi mu cestu nepřipravil sám?“

„Někdo ho sem dovést musel. Tak koukej zrušit všechna další zákeřná překvapení.“

„No dobře,“ zklamaně sklopila oči, jako dítě, které rodiče odtáhnou od oblíbené hry, a odvolala svá kouzla.

Ještě jsme museli počkat, než Lancelot vzdá hold Bohu a pomodlí se nad tělem nešťastného panoše. Pak konečně dorazil k jezírku uprostřed hřbitova. Voda v něm vřela a šířila do okolí záplavu páry, čehož si všiml i nedovtipný Lancelot. Zatímco se odstrojoval, museli jsme si vyslechnout další modlitbu na obranu před zlem.

Brisena si odplivla. „Tohle je horší než kostel.“

„Ty jsi někdy byla v kostele?“

„Potřebovala jsem hostie.“

„Nějaké ti seženu.“

„Ach, ty jsi tak sladký,“ přitulila se ke mně.

„Ještě počkej, chystá se skočit.“

„Proč nemáš takové svaly jako on?“

„Ještě před chvílí ses lísala!“

„To jsem si ho pořádně neprohlédla. Přemýšlím, jestli si rychle s Elainou nevyměnit místo.“

„Změnil jsem názor, pojď sem, ať se ten kretén uškvaří.“

Ale Brisena znovu začala čarovat. Lancelot skočil do jezera, žár se ho ani netkl. Pár temp ho dovedlo až k dívce na dně. Elaine nebyla žádný skvost: plochá hruď a nepoměrně veliké boky z ní tvořily podivně tvarovanou figuru. Celou báchorku s Morganinou záští to stavělo na ostrou hranu, ale sázel jsem na Lancelotovu přirozenou tupost. Princezna byla nahá – i to byla součást plánu, kdo by dokázal odolat obnažené ženě? Lancelot ji vynesl na vzduch a na břehu jezera se rozchrchlal jako stařec.

„Tak – a polibek,“ napověděl jsem.

Lancelot na dívku tupě zíral. Pak ji něžně poplácal po tváři, a když to nepomohlo, spustil usedavý nářek. „Ach, jaká tragédie, že dívka tolik spanilá musí zahynout už v tak mladém věku. Proč, Bože, proč jsi to dopustil?“

„To je idiot,“ zavrčel jsem.

„Tak mu napovězme,“ povzdechla si Brisena.

„Zakletí zlomí polibek z pravé lásky!“ zazněl nad hřbitovem hlas shůry.

Lancelot se chvíli rozhlížel kolem a nakonec se k dívce sklonil a cudně ji líbnul.

Elaine okamžitě otevřela oči.

„Ach, můj zachránce!“ vrhla se mu kolem krku, ale Lancelot ji odstrčil:

„Ne, spanilá dámo, to ne já, ale Bůh tě zachránil.“ Pak si uvědomil, že jsou oba nazí. Rychle se začal soukat do kalhot.

Elaine vypadala zmateně. „Co to děláš? Ne, tak to nemá být… Já jsem tady, otoč se, koukni na mě.“

„To nesmím, vzácná paní, vždyť jste obnažena.“

„No právě! Měli bychom zpečetit náš osud nocí vzájemné lásky!“

Zakroutil jsem hlavou. „Ti dva jsou k sobě stvořeni, mluví úplně stejně.“

Ale Lancelot se nenechal nalomit tak snadno.

„Ne, vzácná panno. Nepošpiním dnešní svatou noc nízkým činem. Bůh mě zachránil z nebezpečí největšího, když mi pomohl překonat strašlivého obra, který zahlušil jednoho odvážného muže. Teda, pomohl… Obra jsem přemohl silou své paže,“ lhal, „ale jsem si jistý, že Bůh stál při mně. Jako díky za jeho pomoc jsem se mu rozhodl zasvětit své panictví.“

„Ty jsi panic?!“ vyjekla Elaine.

„On je panic?“ vyjekla Brisena.

„Hovno,“ zavrčel jsem. „Je to tlučhuba. S tím obrem jsi to fakt přepískla, kvůli němu je teď všechno v pánu.“

„Jdi do háje!“ zakřičela na mě Brisena a rozeběhla se pryč.

Smutně jsem si povzdechl. Tak ti díky, Lancelote, protože jsi takovej kretén, dneska si neužije ani jeden z nás.

#král artuš #povídka

2 notes · View notes

superbmakerzombie · 6 years

Text

CIJELI BOKSAČKI SVIJET PRIČA O KONTROVERZNOM KRAJU MEČA GODINE! Nevjerojatno što je 'preživio': 'Ja sam s dva nokauta apsolutni pobjednik meča!'

CIJELI BOKSAČKI SVIJET PRIČA O KONTROVERZNOM KRAJU MEČA GODINE! Nevjerojatno što je ‘preživio’: ‘Ja sam s dva nokauta apsolutni pobjednik meča!’

Spektakularni meč za WBC pojas svjetskog teškaškog prvaka između aktualnog prvaka Deontayea Wildera i izazivača Tysona Furyja završio je neodlučeno odlukom sudaca, ali nakon napetih 12 rundi, dominacije, pa dva rušenja i povratka Tysona Furyja, boksački svijet je zadovoljan, ali i podijeljen zbog kontroverznog završetka borbe.

Fury (27-0-1, 19 KO) je plesao i eskivirao, ubadao prednjim…

View On WordPress

#boks meč #Deontay Wilder #Tyson Fury #Tyson Fury i Deontay Wilder

0 notes

klubborilackihsportova012 · 5 years

Photo

Na prvenstvu Beograda odrzanog 21.04.2019 u Lazarevcu,članovi kbs "012" su predstavljali svoj klub i grad na najbolji moguci nacin. Fantasticnim borbama,pokazali su odlicnu kikboks tehniku i veliko srce,i zasluzeno proglaseni za najbolji klub na turniru, nagradjeni peharom za taj učinak isamim tim su grad Pozarevac stavili u prvi plan na mapi kikboksa u Srbiji. Klub borilačkih sportova "012" je predstavljalo 12 mladih ljudi sto je vise nego veliki broj za jedan kik boks kub. Da počnemo od najmladjih takmičara: Miroslav Pudarevic u pionirskoj konkurenciji bronzana medalja! Aleksa Petković kategorija do 57kg u kadetskoj konkurenciji posle dve borbe dosao do srebne medalje! Marijana Jankovic kategorija do 60kg prvi put u ringu,takodje kadetska konkurencija dve borbe obe zavrsene prekidom u prvoj rundi i time osvojila zlatnu medalju. U juniorskoj konkurenciji nastupili su Aleksa Ivkovic 63.5kg koji je prvi meč zavrsio nokautom protivnika na samo pocetku borbe,drugi mec dobio cistom sudijskom odlukom i cekamo finalnu borbu za dve nedelje protiv odlicnog borca sa Uba. Strahinja Antic, Mihajlo Mitic i Pavle Radojčić takodje prvi put u ringu,pruzili su odlicne borbe protivnicima i zadali im velike muke,na zalost sudijskim odlukama izgubili su na poene,iako su nijanse bile u pitanju,to je sport i idemo dalje. U juniorskoj ženskoj konkurenciji do 60kg natupale su Ivana Zdravković i Sofija Ivkov,obe su se plasirale u finale pobedivsi svoje protivnice sudijskim odlukama. Ivana je pokazala neverovatnu tehniku i borbenost i meč je proglasen za jednim od najlepsih meceva na turniru. I na kraju najjaca seniorska konkurencija,iskusni borci,jaki udarači. Kategorija do 63.5kg kao i uvek sampion kbs 012 Nemanja Zivanovic zlatna medalja. Aleksandar Živković kategorija do 67 kg posle dve neverovatne borbe,odlicnom boks tehnikom po uzoru na Canela Alavreza, osvajač zlatne medalje! I na kraju najteza kategorija Antić Nikola 91kg dve borbe obe zavrsene tehnickim nokautom zbog jakih udaraca na protivnike. Ovo je samo jedan u nizu uspeha Pozarevackog kluba borilackih sportova "012" od početka ove godine. (at Serbia) https://www.instagram.com/p/BwkjoMXhhIR/?igshid=10j5qsg5chea7

0 notes

zanimljivaekonomija · 5 years

Photo

MEĐUNARODNI SAJAM ŠLJIVA U OSEČINI OD 29. AVGUSTA DO 1. SEPTEMBRA

Beograd, 27.8.2019. – Privredno-tursitička i zabavna manifestacija koja promoviše proizvodnju šljive, stare zanate, narodnu radinost, turističke i kulturne vrednosti Podgorine održaće se u Osečini od 29. avgusta do 1. septembra. Kako je rečeno na konferenciji za novinare održanoj u prostorijama Turističke organizacije Srbije, „Međunarodni sajam šljiva“ okuplja svake godine veliki broj izlagača i posetilaca iz Srbije i zemalja u okruženju, pa će nema sumnje tako biti i predstojećeg vikenda. Prema rečima Dragana Aleksića, predsednika opštine Osečina, oni su najveći proizvođači suve šljive u Srbiji, a polovina suve šljive koja se izvozi iz naše zemlje je upravo iz ove opštine. I podaci koje je izneo zamenik predsednika opštine Nenad Stevanović takođe ukazuju da je Osečina sasvim opravdano domaćin jedne ovakve manifestacije. Preko milion stabala šljive je u Osečini, tri do pet hiljada tona se osuši i uglavnom sve izveze, a oko 70 stabala šljive je prosek po stanovniku naše opštine, naveo je Stevanović. Direktor Turističke organizacije Osečine Svetozar Gačić najavio je dešavanja tokom ovogodišnjeg Sajma šljiva. Rekao je da će zagrevanje početi već 28. avgusta uz mažoretkinje iz Herceg Novog koje će defilovati ulicama Osečine, a 29.-og će biti otvaranje Platoa heroja Velikog rata, otvaranje izložbe ženskih gornjih odevnih haljetaka i prezentacija portala o šljivi i šljivarstvu, te predsajamsko veče u Sportskom ecntru Osečina uz tradicionalno potpaljivanje sušare, zdravicu, pucanje iz prangije, nastup kulturno umetničkog društva, a zatim i nastup DJ-a i noćno kupanje. U petak se u 13 časova zvanično otvara manifestacija, a već od 10 časova otvaraju se i izložba poljoprivredne mehanizacije, izložba sadnog materijala i „Trg starih zanata i prodajna izložba Zlatne ruke“. Ovi programi odvijaće se i 31. avgusta i 1. septembra. Tokom prve sajamske večeri, 30. avgusta, predviđeni su i programi za decu, revijalni boks meč i koncert „Atomskog skloništa“. U subotu, 31. avgusta, osim već navedenih programa domaćini su najavili i takmičenje zdravičara, predavanja iz oblasti voćarstva i lova, svečani defile (od 17h, predvodiće ga bubnjar Dragoljub Đuričić), nastup učesnika defilea i koncert Tropiko benda. Manifestacija se završava u nedelju, 1. septembra, u 15 h dodelom nagrada najboljim učesnicima.

#manifestacije #sajmovi #fair #šljive #osecina #tradicija #proizvodnja #turizam #zabava #privreda #kultura #koncerti #izvoz #suve sljive #prangija #zdravica #vocarstvo #nagrade #zlatneruke

0 notes

jollycherryblossomwombat · 5 years

Text

Stvorena za kamere! (FOTO, VIDEO)

* 05.06.2019. | 05:56 0 0 Fudbaler navodno nije zadovoljan putem u kojem se kreće veza njegovog sina i manekenke. * 04.06.2019. | 18:42 video 0 0 Objavljen je trejler za novu seriju u kojem će glavne uloge tumačiti manekenka i slavni glumac. * 04.06.2019. | 10:33 video photo 3 0 Pogledajte Dženifer Lopez u senzacionalnom izdanju na dodeli modnih nagrada! * 04.06.2019. | 09:43 video photo 7 0 Srpska blogerka, sin hrvatskog tajkuna i bosanski sportista u glavnim ulogama! * 03.06.2019. | 11:31 video photo 3 0 Pogledajte zanosne lepotice "Talenta"! * 02.06.2019. | 19:03 photo 1 0 "Ozloglašene" rijaliti devojke na crvenom tepihu * 02.06.2019. | 17:24 > 17:30 video photo 4 0 Ne nadajte se, i tad je bila riba kao i sad... * 02.06.2019. | 13:51 > 14:05 photo 31 0 Kinsi Volanski, devojka koja je u kupaćem kostimu istrčala na teren tokom finala Lige šampiona, preko noći dobila... * 01.06.2019. | 18:19 video photo 4 0 Holivudska zvezda koja je ostavila dubok trag u svetu šoubiznisa i filmske umetnosti, rođena je na današnji dan. * 01.06.2019. | 16:23 9 0 Spremite se da vam se sve "preokrene". * 01.06.2019. | 11:23 video photo 4 0 Emina Jahović odgovorila na tračeve o neuspešnim estetskim zahvatima. * 01.06.2019. | 05:54 photo 9 0 Za ovu lepoticu su mnogi sumnjali da će postati veoma popularna manekenka. Međutim... * 31.05.2019. | 18:52 video photo 47 0 Pevačica objavila šaljivu poruku na Instagramu. * 31.05.2019. | 09:52 4 0 Fudbaler izazvao voditelja koji ga je nazvao "gorilom" na boks meč pred kamerama! * 31.05.2019. | 08:23 video photo 7 0 Dva razloga za slavlje u porodici legendarnog fudbalera. * 31.05.2019. | 05:56 9 0 Ukoliko je verovati pratiocima lepe misice, ONA pobeđuje u novoj sezoni rijalitija * 30.05.2019. | 09:47 0 0 Najmanje 23 osobe su poginule, a 30 je povređeno u sudaru turističkog autobusa i kamiona, koji se dogodio u... * 30.05.2019. | 05:56 9 0 Upoznajte YouTube zvezdu i saznajte kako se proslavila! * 29.05.2019. | 19:30 photo 1 0 Polufinale i pola haljine! * 29.05.2019. | 13:30 video 4 0 Nagrađivana autorka najčitanijih romana u Srbiji ovoga puta vodi nas u Sarajevo početkom 20. veka. Let's block ads! (Why?)

0 notes

prijedor24 · 5 years

Text

"Boky Junior" ruši sve pred sobom

Bosanskohercegovački bokser, Ključanin Mensur Dedić, alijas „Boki junior“, postigao je veliki sportski uspjeh prije nekoliko dana pobjedivši u Istanbulu poznatog turskog boksera Muhameda Ali Durmaza.

Ovaj boks meč u superteškoj kategoriji privukao je veliku pažnju sportske javnosti u Turskoj, a Dedić je uspio uvjerljivo pobijediti na poene u 8 rundi, nakon što je u nekoliko navrata sudija…

View On WordPress

0 notes

mypathovek-blog · 7 years

Text

(VIDEO) Boks meč u Zagrebu. Nakon sudara dva auta letjele i šake

ZAGREB: Na Zagrebačkoj aveniji su se oko 13.20 sati sudarila dva auta, nakon čega su se vozači potukli. Policija je obavila razgovore s vozačima, no još treba odrediti hoće li obojica dobiti prijave

Čuo sam trubu i udarac, pogledao sam kroz prozor i vidio dva auta i vozače kako izlaze van. Vozač plavog auta udario je u ljubičasti auto i nakon što je izašao van krenuo je mahati rukama i unositi se…

View On WordPress

0 notes

theplesiosaurus · 7 years

Text

Da debatu batalimo

I bi debata. Pompezno najavljivana, možda formom bliža intervjuu ili nekakvoj prepirci, ali se stvarno dogodila. Mislili smo da Vučić neće smeti nikada da izađe iz svog Pink i Happy TV okvira u kome su voditelji koji sriču unapred probrana imbecilna pitanja a auditorijum blene, aplaudira na znak a povremeno i padne u nesvest, valjda opijen prisustvom Vožda.

Međutim, i to se dogodilo. Doduše, ne u živom prenosu, što je momentalno ubacilo crv sumnje u deo publike i ne na televiziji gde bi bilo najprirodnije očekivati ovakvu emisiju (N1). Ali, ne može se reći da nismo imali neka određena očekivanja. Naravno, imali smo i određene sumnje u vezi cele stvari; na primer, da li je bilo i drugih uslova osim činjenice da emisija nije išla uživo? Da li će neke teme biti namerno izbegnute? Da li je Brankica S. adekvatan novinar za sve to?

Na kraju, red bi bio da izvučemo i neke zaključke posebno što društvene mreže (Tviteru, na tebe mislim) već par dana bruje o ovoj debati.

1) Brankica S. je bila pogrešan izbor za novinara koji je trebao da razgovara sa ovom bitangom. Ona je poznat istraživački novinar ali postoji razlika između ispitivanja maloumnika poput vođa navijača ili prevaranata poput lokalnih moćnika pa i direktora raznih preduzeća, i kriminalca poput A. Vučića. Ona je u par navrata “izgubila argumente” što nije, jednostavno, smelo da se desi. Argumenti su morali da pljušte, “car” je morao biti sateran uz duvar. Olji Bećković se ovo verovatno ne bi dogodilo. Sad, da li je ona jednostavno bila loša jer ne može i ne zna bolje ili nije htela, ostaje da se vidi.

2) Nepripremljenost. Na internetu se već godinama, često i posprdno, dele Vučićevi govori, obećanja, nepresušne i često bizarne laži. Fraza “dve, najdalje dve i po godine” je ušla u žargon Srba, afere se nižu svakodnevno, kao na pokretnoj traci. Nijedan video, nijedan dokument, ništa nije pokazano, mnoga ključna (a očekivana) pitanja nisu ni dotaknuta (Haradinaj, helikopter). Pa na kraju krajeva i AV kada hoće da potkrepi svoje baljezgarije, uvek maše nekakvim slikama i dokumentacijom - ako je ideja bila da se on malo raskrinka pred njegovim glasačima, veoma je logično bilo da se koristi isto ili slično oružje. Brankica S. je za ovih 5 godina morala da vidi o kakvom se hohštapleru ovde radi kao i kako nastupa na svojim KZN, odnosno sa kakvim argumentima ućutkuje novinare i na koji način izbegava direktan odgovor. Shodno tome, morala je da razvije bolju strategiju.

3) Nedostatak strategije. Brankica S. je morala da istera stvar do kraja. Na pitanje nije smela da dozvoli kontrapitanje. Ako vidi da stvar ne ide i da odgovora nema, morala je da jasno to zaključi, da gledaoci dobiju preciznu informaciju da direktnog odgovora nema, pre prelaska na drugo pitanje. Morala je u datom momentu da odbije povezanost bilo koje druge teme (ona pita, npr. o bati Andreju, ovaj odgovara o pištolju S.Jankovića) i da u korenu seče te šibicarske i vašarske fore. Da li je ona mislila da je to sve dovoljno očigledno, ne znam, svakako joj strategija nije bila primerena izazovu koji je bio pred njom.

4) Prihvatanje njegovih uslova. Jedan od uslova je definitivno bio taj da emisija ne ide uživo. Takođe, vrlo je moguće da je bilo i drugih koji su usmerili razgovor ovako kako su ga usmerili. Na primer, moguće je da su neke teme bile nedostupne. Moguće je da su postavljene neke granice koje nisu smele da budu pređene. Međutim, zašto onda pristajati na takvu debatu? To je kao pristanak na boks meč sa jednom rukom vezanom iza leđa. Više efekta bi imala objava da je Vučiću ponuđena debata pod tipičnim uslovima koje je on odbio jer ne sme da se pojavi u studiju uživo. Vredi napomenuti i da je, barem po zvaničnoj verziji, ova novinarka pod neprestanom policijskom zaštitom zbog pretnji određenih kriminogenih grupa za koje se osnovano sumnja da su u sprezi sa sadašnjom vladajućom garniturom. Ako je sve to tačno, zar to nije bio ogroman motiv da novinarka istera neke stvari do kraja, makar zbog lične satisfakcije?

5) Post-debatni tantrumi. U redu, ljudi su odreagovali, debata im nije ispunila očekivanja. Ukoliko su namere bile iskrene, čovek treba da istrpi kritiku (a možda i da je prihvati i promeni nešto u svom načinu delovanja?), učtivo kaže da bolje nije moglo, život teče dalje itd. Jer, ukoliko su namere časen, šta drugo i može da se kaže? Čemu rasprave na tviteru, blokiranja, pretnje tužbama, svako dalje upetljavanje u problematiku propale debate? Da li je to domet našeg novinarstva? Epilog svega je nova podela unutar zajednice koja je, ako ni u čemu drugom, bila složna u tome da je protiv vlasti prerušenih radikala. Da li je povređeni ego toliko važan?

Na kraju, nameću se dva zaključka, pa ko kako bude verovao. Jedan je da je Brankica S. olako shvatila svoj zadatak, pristala na loše uslove i došla nepripremljena na intervju za vreme koga je doživela da je jedan dripac iz Bloka 45 voza šibicarskim forama. Drugi, mnogo zlokobniji, zaključak je da je i Brankica S. pala pod pritiskom (ucena, nagrada (ili možda i kombinacija ucene i nagrade)) i da je cela debata bila jedna nameštena farsa koja će, ako već nije, veoma povoljno uticati na rejting predsednika ove nesrećne zemlje. Jer, eto, mediji su slobodni, on izlazi na megdan i najvećim opozicionim zmijama (i još ih izvrti na petoparcu), ponavlja uporno svoju priču kako institucije rade svoj posao.

Lično, podeljen sam između ova dva. Deo mene ne želi da veruju u ovo drugo ali svakim novim danom uviđam da je novac jedina svetinja za Srbe i da su za isti spremni da prodaju sve i svakog i da se odreknu svakog moralnog načela i ono malo ideala. Saznaćemo uskoro, valjda.

0 notes