#mimozemšťani | Explore Tumblr Posts and Blogs

deadandsarcastic · 3 years

Text

Zápis Třináctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Vzhledem k tomu, že teď už si cestu do pokoje jakž-takž pamatovali, se vydali po chodbě pryč, pořád s nesmírně rozohněným výrazem ve tváři. Přece snad nebylo možné, aby to všichni jen tak vzdali? Copak těm pitomcům nedocházelo, že ve vlastních rukou jim leží život jak jejich, tak i životy všech ostatních? A že jediný pohyb prstem by se mohl stát osudným, a třeba je přeci jen spasit od pomalu blížící se smrti? Pocity, které se uvnitř blonďatých mlely, byly strašné… Nejlépe by se dalo je připodobnit k momentu, kdy by se na vás řítila ohromná tsunami, a vy jste utíkali pryč po pláži, vnímali periferně ten vodní kolos a věděli, že už nemá cenu naříkat, nebo se snažit schovat… A i tak by se vám po tvářích valily obří slzy a v boku by vás píchalo od zběsilého běhu, protože i když by bylo nad slunce jasné, že tady už pomůže jedině zázrak, lidský pud sebezáchovy by vás nutil se zoufale snažit přežít. Draconia zrovna zatáčeli za roh, pohled zamlžený slzami, pořádně ani nevnímali okolí… Když najednou je někdo chytil za zápěstí a donutil zastavit. „Srdečníčko, prosím, stůjte."

Podle toho, co už předtím slyšel, tak nějak tušil, že vedení víceméně počítalo s tím, že on bude tím, kdo jim vytáhne trn z paty. Trn velikosti obouručného meče. „A opravdu hodláte jím sám?" nadhodil nejistě Emanuel, který už se konečně rozkýval vidinou, že je přece jen někdo zachrání a on bude moci nakupovat předražené gucci hovadiny do sytosti. „Ale samozřejmě, že chce!" odvětila uraženě namísto bělovlasého Malvína, jež se pravděpodobně asi stala během posledních minut lišákovou tiskovou mluvčí. „Jen se na něj podívejte! Takový silák, vypracované tělo, třída S, ten vražedný pohled, rozhodná tvář, disciplína… Ostatní by mu byli jen na obtíž!" Luxios nebyl zas tak hloupoučký; bylo mu jasné, že se mu ledová královna snaží vlichotit, aby mu zvedla sebevědomí a zajistila, že ona a ani nikdo další nebude muset vystrčit nos z bezpečné zóny. „Nepřál bych si, abych musel vidět někoho umírat na bojišti," pronesl nakonec odměřeně. „A rozhodně ne nikoho mladého, kdo má ještě celý život před sebou. Cítil bych se zodpovědný, kdybyste někoho vyslali se mnou." Když tohle říkal, Malvína se začala červenat a všelijak divně uculovat, jelikož si myslela, že jí právě bylo řečeno, že vypadá velice mladistvě… Kdyby jen tušila, že bělovlasý měl v mysli před sebou obrázek usmívajících se blonďáků.

Draconii samozřejmě za zápěstí držel Syward, který byl celý udýchaný z toho, jak za nimi běžel - vlastně vyklouzl z místnosti jen pár vteřin po nich, a celou dobu se za nimi hnal… A bylo docela vtipné, že blonďatí byli tak zaboření do depresivních myšlenek, že za celou cestu nepostřehli rachot brnění a zrzkovo funění. „No, co chceš? Stojím a poslouchám," zadívali se na rytíře a jejich světle zelené oči se setkaly s jeho brčálovými - blonďatí byli už z toho všeho tak unavení, že se ani nesnažili vytrhnout jejich ruku, kterou zrzek pořád třímal a mírně tisknul v té své. „Mluvila jste o tom, že zde zemřete," začal Syward s hlubokým nádechem. „Však, to já neodpustím - i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, i kdybych měl sám zemřít na bitevním poli, pařátou nějaké té přebřidké potvory, nemohu chodit po tomhle světě s vědomím, že jsem selhal a neochránil svoji vzvolenou," pokračoval ve svém hlubokém proslovu, a jeho stisk začínal být Draconii už téměř nepříjemný, neboť rytíř jej stále zesiloval. „Tak, prosím Vás, pohřběte veškeré své obavy, že se odsud nedostanete živa - neb, já udělám vše pro to, abyste co nejdříve zase cítila na kůži jemný dotek slunka a získala zpět svou ztracenou volnost, tak hrubě od Vás vyrvanou těmi zvyjebenými zlobochy, kterým v dlaních leží celá tato základna." Syward se odmlčel, a chodbou se na chvíli rozhostilo tíživé ticho, poněvadž Draconia tak nějak nevěděli, co na tohle říct… Nakonec ze sebe ale dostali: „No… To je sice hezký a romantický a tak, ale… Ten, co mu pořád nadáváš do satanášů, už mi taky slíbil, že se o mě postará… Takže… Si asi můžeš šetřit síly. Protože pokud nás nezachrání on, tak už asi nikdo - ty jsi totiž jenom nějakej magor, co si koupil v bazaru brnění, ale on je tisíce let stará entita. Takže… Jo… Fakt, neplácej si na mě buňky, a pokud nás chceš zachránit, tak se starej o všechny, ne jen o mě. Ale, tak jako tak, díky." A s těmi slovy konečně vykroutili rudovlasému svou ruku a zmizeli mu rychlým krokem za roh.

„Ale stejně, nemyslíte si, že by bylo lepší mu dát nějaký doprovod?" pokusil se nadhodit ještě jednou gucci gay, ale ani tentokrát se nesetkal s kladnými ohlasy… „Drž hubu, buzno!" ozval se jako první potápěč, jenž už se pravděpodobně blížil k nebezpečné hranici zvané "otrava alkoholem". „Jestli se tak moc chce nechat zabít - prosím! O jednoho sebevraha méně!" Luxios se ani nesnažil na toto prohlášení nějak reagovat, jelikož se již nesčetněkrát setkal s lidskou opilostí; tudíž se teď akorát díval na jednu z hlav základny s lítostí a částečně i se soucitem… A raději ani nezmiňoval, že ještě předešlého dne drahý potápěč hlásal, jak by měli jít všechny potvory pozabíjet. „Ano, ano," přikyvovala Lana svému kolegovi, přičemž se neubránila pobavenému úšklebku. „Jen ať vidíme, kdo je ta silnější strana." „Tak s ním alespoň vyšleme Pankráce!" zaúpěl rezignovaně Maltenario, načež v místnosti zavládlo hrobové ticho a všechny pohledy se stočily na zmiňovaného, jenž pořád ještě dřepěl v koutečku, na cylindru mísa na puding a onen sladký pokrm všude pod košilí.

Vzhledem k tomu, že rytíř už se za blonďáky dál nehnal, Draconie po nějaké době konečně doklusali k jejich momentálnímu obydlí… Ale když vzali za kliku, došlo jim, že klíče má u sebe jejich bělovlasý kolega. „Do prde-... Sakra!" Nakopli dveře a pak sebou kecli na zem do tureckého sedu; museli zkrátka čekat - jediné další možné řešení by bylo ty dveře vyrazit, což by, přes rameno se zbraní způsobující tlakové vlny, nebylo nic těžkého… Jenže Draconii bylo jasné, že by je asi Luxios přetrhl, kdyby zničili další kus pokoje.

Tohle se lišákovi skutečně nelíbilo. Ani ne tak proto, že Pankrác vypadal, že je perfektním adeptem pro svěrací kazajku (Bělovlasý už zažil dostatek setkání s velice speciálními individui; ostatně jeho dlouholetý student meditace taky nebyl zrovna nějaké dokonalé sluníčko.), ale spíše z toho důvodu, že jej začal nahlodávat pocit, že se zbytek velení snaží blonďáka s pronikavě zelenýma očima zbavit způsobem, jenž nikomu nepřijde podezřelý. „Nechtěl bych znít nějak skepticky," začal nakonec pomalu Luxios, „ale nezdá se vám tato mise příliš nad jeho síly. Gomen nasai," dodal ještě s velice formální úklonou směrem k zmiňovanému, jelikož se jej nechtěl nikterak dotknout. „Ale on je úžasný, skutečně!" obhajoval svého kolegu Emanuel. „Sice na to nevypadá, ale třídu S+ si právem zasloužil. Asi si to nedokážete představit, ale on je skutečně nebezpečný." „Hihihihi, to tedy ano," nechal se konečně slyšet milý lovec, shazuje přitom pudingovou mísu z hlavy, načež sundal i cylindr, aby si mohl dlouhými vyhublými prsty pročechrat blond vlasy se zelenými konečky. „Sice na to nevypadám, ale..." Najednou ztišil hlas, jako by říkal nejvíc tajnou informaci. „,... patřil jsem mezi skupinku vědců, jež vyvíjela atomovou bombu, hehehehe." Tohle bělovlasého odrovnalo. Několik vteřin mlčky přeskakoval pohledem z Emanuela na Pankráce a zase zpět, přičemž uvažoval, kdo je ve skutečnosti tím šílenějším, ale nakonec si jen rezignovaně povzdechl. „Dobrá tedy… Ale dovolte mi nejdříve zajít pro Draconii… Začínám si vyčítat, že jsem je tak příliš dlouze nechal napospas vlastnímu osudu. A myslím, že bych si s nimi měl promluvit, než je ponechám zde s vámi." Nečekal ani na odpověď a prostě rovnou vyrazil na chodbu, aby našel ty, jimž přislíbil ochranu.

Za tu dobu, co dorazili k zamčeným dveřím pokoje, už uplynula nějaká ta minuta… Za kterou se oni nehnuli z místa ani o píď, ve hrůze, aby se náhodou nezatoulali někam pryč, kde by je už nikdo nenašel - anebo ještě hůř, našel, ale byl by to nějaký ten mimozemšťan, který by se vesele schovával kdesi v temném koutě, čekaje na chvíli, kdy by mohl blonďáky rozsápat jako vlkodav. Draconie tedy trpělivě seděli, vyčkávali, se zarudlýma očima upnutýma na chodbu tím směrem, odkud, jak doufali, se měl každou chvíli vynořit Luxios s klíči.

Celou cestu letěl jako vítr, přičemž při jeho rychlosti, jíž by překonal i drahého Bolta, toto přirovnání bylo téměř na místě, ale ani v tomto tempu nebyl s to utéct před svými výčitkami… Navíc jej okamžitě bodlo u srdce, když tam viděl blonďáky zhroucené u dveří, připomínajíce hromádku neštěstí. „Jsem zde," zašeptal, když před ně poklekl tak, aby jim viděl přímo do očí. Moc dobře dokázal vycítit jejich strach a nejistotu.

„To je dost…“ šeptli s hlubokým výdechem, ale po tváři se jim vzápětí rozlil mírný, spokojený úsměv. „A copak jsi tam dělal tak dlouho? Neříkej mi, že jste nakonec snad řešili i něco důležitého, co by nám momentálně nějak pomohlo?" Dál zůstávali sedět na zemi, protože se jim líbilo, že vidí lišákovi tak zblízka do očí - najednou už je klíče od pokoje nezajímaly a bývali by na té podlaze takhle klidně zůstali ještě pár hodin.Dál s něžným výrazem ve tváři pozoroval mladší, přičemž uvažoval, jak jim co nejšetrněji sdělit, že se hodlá pustit do nebezpečí… A jak ještě šetrněji dodat, že si v žádném případě nepřeje, aby jej následovali. „Něco málo jsme přece jen vyřešili… Ale dalo mi to pořádnou práci, ostatně proto jsem se tolik zpozdil, za což máte mé nejhlubší omluvy." Lehce cukl rukou, jelikož ji v první moment chtěl vztáhnout k tváři Draconie, aby je letmo mohl pohladit po líčku, ale nakonec si uvědomil, že něco takového by nebylo žádoucí. „A také mne velice mrzí, co musím nyní vyslovit, ale rozhodl jsem se, že vyrazím na misi k onomu panelu… Prý se mnou pošlou Pankráce."„Co- Cože...?" Celí sebou škubli, a s hrůzou v očích zírali na staršího. „Ty… Sám… S tím… Tamtím?" Byli tak zaskočení, že nebyli ani schopni přijít s nějakým slušným názvem pro milého Pankráce, a zkrátka k němu referovali jako "tomu tamtomu". „Nechci tě podceňovat, to určitě ne, ale..." kousli se do spodního rtu a uhnuli očima, než po delší odmlce pokračovali: „Půjdu taky, protože nevěřím tomu, že kdybys tam šel jen s tím magorem, tak bys z toho vyvázl bez zranění… A já nechci, aby se ti něco stalo," vrátili se pohledem ke zlatavým očím před sebou, a mezi prsty jedné ruky stiskli látku na kimonu bělovlasého, protože tu ruku vztáhli před krátkou chvílí směrem k Luxiosově hrudi, jako, kdyby si jej chtěli buďto přitáhnout blíž, nebo podržet, aby se nikam nevydal.

„Tak se to pak cítíme stejně," konstatoval neutrálně bělovlasý, jenž byl tak nějak připraven na to, že jej Draconia budou od víceméně sólo mise odrazovat. „Ani já si nepřeji, aby se vám cokoliv stalo… A proto nemohu dopustit, abyste se se mnou vypravili k řídícímu panelu… Jedná se o nebezpečný úkol a já nechci vidět, jak mi krvácíte v náruči." Schválně ani nepoužil sloveso "umírat", jelikož na něco takového nehodlal ani pomyslet. Zkrátka musel nešťastnému scénáři zamezit… Avšak na druhou stranu si uvědomoval, že kdyby kvůli tomu musel mladší lovce svázat a zamknout v pokoji, že to by také nedokázal, protože v jeho očích byli zkrátka křehoučkou bytostí, které se nesmí ubližovat. Ostatně, proto taky doufal, že cesta domluvy bude fungovat.

„To je od tebe sice hezké, ale já tu nechci sedět a čekat na to, až se vrátíš, jestli se teda vůbec vrátíš! Co když… Co když už tě pak nikdy neuvidím?" Sevřeli jemnou látku kimona ještě pevněji, se zarputilým výrazem vepsaným ve tváři. „Kdybys mě tu nechal s tou hromadou neznámých lidí a Sywardem navrch, muselo by mne přepadnout už naprosté šílenství - a navíc, na téhle misi jsme spolu, no ne?" zeptali se triumfálně, ale ani nečekali na odpověď, a pokračovali ve přesvědčování: „Tak mě prosím, prosím nenuť zůstávat tady… Tvrdil jsi, že se postaráš o to, aby se mi nic nestalo! A jak si chceš něco takového hlídat, když budeš pryč? Já chci být s tebou… Prosím… Mám si kleknout na kolena a škemrat?" Naklonili se blíž ke staršímu, takže u sebe jejich obličeje byly ještě blíž, než předtím, a žádostivě se mu vpíjeli do očí.

Jak vidno, metoda domluvy nezabrala… Ale on a tím vlastně tak nějak už v duchu počítal. Zničeně si povzdechl, zkoumaje jejich něžný obličejík. „Nechci vás opouštět; něco takového by mi přišlo neskutečně surové, ale copak je rozumné nechat vás vejít do nebezpečné zóny? Ano, byli jsme posláni na misi společně, ale náš úkol spočíval v tom, abychom zkontrolovali základnu. O tomto úkolu nepadlo ani slovo." Pokusil se přidat ke svému proslovu neoblomný výraz, ale v duchu si uvědomoval, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.

„Ale… Ale…“ Oči se jim zase začaly plnit zoufalými slzami, ale tentokrát je fér zmínit, že je ze sebe částečně nutili, hlavně, aby tam nemuseli zůstávat bez Luxiose a napospas Sywardovi. „Já tě tam samotného nepustím… To prostě… Co kdyby ses zkrátka nikdy nevrátil?" zopakovali opět svou největší obavu. „Všichni ti lidé tady jsou jeden horší, než druhý… A mně na tobě záleží! A mám pocit, že ty jsi tu jediný, komu zase na oplátku alespoň trochu záleží na mně," přiznali a zabořili hlavu do hrudi staršího; už žádné slzy nutit nemuseli, protože teď brečeli na sto procent doopravdy. „A pokud ne, prosím, nekaž mi tu sladkou iluzi… To je to poslední, co by mi teď zlepšilo náladu," zamumlali, popotáhli, a natiskli se víc na lišáka, doufajíce, že je od sebe neodstrčí, nebo je nějakým krutým způsobem neodpálkuje.

Nechal se od mladších objímat, přičemž jim lehce vyšel naproti vlastní hrudí, na niž se mu mohli vyplakat. Snad si to ani neuvědomil, ale bleskově jim vymotal gumičku z vlasů, aby je mohl začít něžně a láskyplně cuchat; namotával na prsty dlouhé prameny, které následně nechával proklouznout, přičemž se kroutily okolo hlavy lovců. „Dobrá, dobrá," vydechl po několika dlouhých minutách, jež setrvali v tichosti ve stejné pozici na zemi před dveřmi. „Můžete jít se mnou, ale musíte mi slíbit jednu věc… Pokud vám nařídím, abyste utekli a zachránili si život, tak to uděláte, ano?" Trošku si je od sebe odtáhl, aby si je mohl změřit zkoumavým, trošičku přísným otcovským pohledem.

Protočili uslzenýma očima a něco otráveně zabručeli… Nakonec ale přikývli, a se slovy: „Ano, TATI," se ušklíbli a začali pomalu zvedat z podlahy, poněvadž je začínala brnět noha, na které si celou dobu seděli. „Ale co si budem, teď ti odsouhlasím naprosto cokoliv, jen abys mě s sebou vzal," dodali polohlasem a prsty si projeli vlasy, které se jim vlnily všude kolem hlavy; v ten moment jim ale také došlo, že takovýhle "účes" jim vlastně udělal starší, a nemohli si pomoci, ale po tváři se jim z toho uvědomění rozlil přiblblý úsměv… Tudíž, kdokoliv by se na ně teď podíval, myslel by si, že jsou buďto hodně sjetí, nebo mentálně zaostalí.

Luxios to ovšem nezaregistroval, jelikož se věnoval hledání klíčů. Nakonec se mu je podařilo magicky vyštrachat někde ze záhybů kimona, načež s nimi lehce zazvonil. „Chcete si jít odpočinout do pokoje, nebo se se mnou vrátíte za... Nimi?" položil otázku, zvedaje tázavě obočí. „Myslím si totiž, že by nemuselo být zrovna od věci oznámit jim, že se přidáváte taktéž… A taky by nám už konečně mohli prozradit, proti čemu to vlastně stojíme…“

„Co? Um..." probrali se z fantazírování o tom, co jiného by mohl starší dělat s jejich vlasy, ale za trochu jiné situace, a na pár vteřin se na něj jen dívali, přemýšlejíce, co se po nich chce… Pak si ale tak nějak dali věci dohromady, když spatřili klíče a vybavili útržky vět, které k nim až teď tak nějak dozněly. „No… Já nevím… Nechceš si jít na chvíli odpočinout?~" zavrněli a posunuli se trochu blíž k bělovlasému. „Protože si myslím, že nějaká půl hodina navíc už nás nezabije, a navíc, pochybuju, že se ti experti z té místnosti vůbec za celý den pohnou, takže… Za nimi můžeme zajít o trochu později."

„Dobrá tedy," přikývl, načež přistoupil ke dveřím, odemkl je a samozřejmě, že je následně i podržel, aby mohli blonďáci vejít. Jakmile se tak stalo, proklouzl v mžiku za nimi a zase zamkl. Trochu si připadal jako takový vrátný nebo dveřník. „Ale neměli byste také něco sníst?" napadlo jej záhy. „Abyste pak někde nezkolabovali… Jak dlouho vůbec lidé vydrží bez jídla?"

Nic neříkali a radši s rozběhem skočili do postele, která sice nešťastně zavrzala, ale naštěstí nenásledovala příkladu své společnice, která ležela rozlámaná v koutě. „Ááále, docela dlouho," odvětili jednoduše. „Když jsem ve stresu, tak prostě nemám hlad, víš?" dodali se zaskuhráním a převalili se na břicho. „Ale možná si dám něco potom… Možná," znovu se převalili, tentokrát na bok, načež se trochu nadzvedli, aby viděli na staršího. „A ty hodláš stát u těch dveří jako věšák?"

Po zaslechnutí slov blonďáků se pobaveně uchechtl, jelikož takové přirovnání skutečně nečekal, ale pak udělal několik neslyšných kroků směrem do místnosti, aby měl o něco lepší výhled na Draconii. „A opravdu budete v pořádku, když nic nesníte?" Když tohle říkal, klouzal pohledem po celém jejich těle, jako by se snad chtěl ujistit, že takovým přístupem neuškodí sobě samým.

Vyhoupli se do sedu a kývli. „Jo. A teď pojď sem, protože si chci povídat, a když budeš stát uprostřed místnosti a zírat na mě, tak mě tím budeš akorát deprimovat," prohlásili, a pak se malinko poposunuli ke kraji postele, dělajíce tak "místo" pro lišáka, jako kdyby na matraci nebylo dost místa pro dvacet lidí; a zatímco čekali na to, až k nim starší doleze, začali si hrát se svými vlasy, které, když byly takhle rozpuštěné, je nesmírně rozptylovaly.

Netušil, zda to blonďáci mysleli spíše jako rozkaz či návrh, ale nehodlal se zaobírat takovou prkotinou… Ostatně proto taky v rychlosti překonal vzdálenost ze svého momentálního místečka až k posteli, kde se velice ladně posadil kousek od Draconie. „A copak byste tak chtěli slyšet?"

„Nooo, já nevím," protáhli, zadívali se Luxiose a začali si kousat spodní ret. „Mluv, o čemkoliv chceš, od tebe je všechno tak nějak… Zajímavé~" Nenápadně se přisunuli o něco blíž k b��lovlasému a pohodili vlasy, tak, aby jim přestaly padat přes obličej, a oni tím pádem na staršího hezky viděli… A on tak mohl na oplátku vidět na ně - což znamenalo, že pokud nebyl úplně slepý, nebo blbý, tak neměl šanci přehlédnout jejich červenající se tváře a oči, ve kterých byla podobná jiskra, jako včera v noci.

Snažil se na blonďáky příliš moc nedívat, jelikož si nebyl jistý, zda by se jim líbil jeho upřený pohled. Marně se snažil najít nějaké vhodné téma, jež by Draconii nijak nepoděsilo nebo neunudilo k smrti. Nakonec musel zabrousit hodně hluboko do své mysli, než konečně spustil: „Již jsem zmiňoval svou vášeň, jíž se pro mne stalo cestovaní… Ale abych pravdu řekl, nejraději se vydávám na místa, kde se nenachází mnoho lidí. Ne snad proto, že bych vaši rasu neměl rád, ale jde spíše o to, že se snadno stanu středem pozornosti… Ale to už vám asi došlo, že? Takže raději vybírám méně známé destinace, nebo je navštěvuji mimo hlavní turistickou sezónu… Anebo se občas vypravím do Japonska. Abych pravdu řekl, tam se na mne lidé dívají jinak, jelikož tam jsou přece jen různé kostýmy a převleky častější… Anebo mi to tak jenom přijde, jelikož je to tak trochu stejné, jako bych se vrátil domů… A vy jste někdy uvažovali o tom podívat se zpátky?"

„Nooo, už mě to napadlo…“ pohodili, stále upírajíce planoucí oči na lišáka. „Ale, na druhou stranu… Říkám si, proč se vracet, když všechno, co potřebuju, mám v Americe?~" zavrněli a vrhnuli na staršího další "Take me, Daddy" pohled, načež byli chvíli zticha, a pak se jejich nálada otočila o sto osmdesát stupňů, neboť se zase odtáhli a po zádech sebou hodili na matraci, se slovy: „Ale odsud už stejně nikdo nikam neodcestujeme! Beztak všichni umřeme, jakmile strčíme prsty do toho sektoru, kde ty potvory pobíhají, takže adieu živote, adieu cestování, pokud bude moje tělo v celku, tak to zakopejte, pokud ne, tak spálit!"

Zničeně si povzdechl, přičemž se lehce posunul po kraji postele, aby byl blíže k obličeji blonďáků a mohl tak zkontrolovat, jestli se jim zase po tvářích řinou slzy. „Už jsem vám přece říkal, že se mnou chodit nemusíte," zamumlal polohlasně, zároveň odhrnuje svou jedinou rukou prameny světlých vlasů na stranu. „A taktéž jsem přísahal, že vás budu chránit vlastním tělem… Vím, že pro vás musí smrt znamenat něco strašlivého, ale věřte mi… Já jí nedovolím na vás byť jen vztáhnout své pařáty."

„Ale to je hrozně těžké!" zasténali nešťastně. „Protože já nechci umřít, ale zároveň nechci, abys umřel ty! Nebo aby se ti cokoliv stalo! Takhle, já vím, jakou máš třídu, a jak jsi silný a šikovný, a že nějaká normální potvora by ti nic neudělala, ale…“ odmlčeli se, a také natáhli ruku, aby mohli Luxiose chytit za tu jeho, která byla pořád v jejich dosahu; zlehka si s ním propletli prsty a zadívali se do saténového povlečení pod nimi. „Víš, nikdy se mi s žádným dalším lovcem nestalo to, co s tebou - ani po tom, co jsme spolu někde byli třeba dva měsíce a stali se z nás skvělí přátelé. Prostě… Tebe znám pár dní, a mám pocit, že… Že s tebou musím pořád být, a že je mi vlastně mnohem líp, když tě můžu držet za ruku, a..." znovu ztichli, a začali se zevnitř kousat do tváře, nejistí, jak pokračovat, a co tímhle chtěli vůbec v první řadě říct.

Zamyšleně mladší pozoroval a netušil, co by na to měl odvětit. Tak nějak dokázal pochopit, jak se asi musí cítit, přičemž si zároveň uvědomoval, do jaké situace se to právě dostali. Už-už se odhodlával ke své odpovědi, ale nakonec znovu rty semkl do tenké linky, načež se vyhoupl víc do prostředku postele, aby tak byl Draconii blíže.

„No tak… Odpovíš mi něco? Protože já už nevím, jestli z toho všeho šílím, nebo…“ zhluboka vydechli, a i tahle věta nakonec končila otevřeně, protože blonďatí sami nevěděli, co by mělo být to "nebo" - proto se jen smutně zadívali na Luxiose a čekali, zda jim na tohle konečně něco řekne.

Neodpověděl. Ne že by nevěděl, co by měl říct; ale spíše se potýkal s tím, jak by to měl říct. Přece jen už docela dlouho nemluvil o svých pocitech a myšlenkách. Nakonec s tichým povzdechem vyvlekl své prsty ze sevření Draconie… Ale vlastně jenom proto, aby se v další sekundě mohl natáhnout na postel vedle nich a přivinout si je do těsného objetí… Bez toho, aby řekl jediné slovo.

Už poněkolikáté za ten den zase štkali Luxiosovi v náručí, smáčeli mu slzami kimono a tiskli se k němu, jako kdyby je dohromady spojovalo kyanoakrylátové lepidlo. Přišli si tak bezradní a nejistí… Jejich mentální rozpoložení by se dalo přirovnat tomu, když byste stáli uprostřed zamrzlého rybníka, led pod vámi byl tenký a praskal, a vy jste věděli, že pokud zůstanete na místě, tak se utopíte, a pokud uděláte pár kroků… Tak se buďto dostanete zpátky na pevnou zem, nebo se stejně proboříte hluboko pod chladnou hladinu… A otázkou pro Draconii bylo, jestli se začít topit, zaseklí na místě, nebo zkusit udělat krok.

Tiskl mladší těsně k sobě, jako by se snad chtěl ujistit, že jim poskytne ve svém objetí nejlepší ochranu, jakou si zaslouží, přičemž jim svou jedinou rukou přejížděl něžně po zádech. Nejdříve zůstal naprosto zticha, ale po chvíli se pustil do polohlasného zpěvu… Pro který si vybral japonskou píseň “Tegami (Haikei Jūgo no Kimi e)“. Věděl, že Draconia mu asi nerozumí, ale on si ji vybral proto, že se vlastně jednalo o rady a povzbuzení pro patnáctiletého teenagera, jak si nejvíce vážit života a nevzdát jej… A prostě mu tak nějak píseň přišla pro tento okamžik příhodná. Navíc, její poslední větou bylo 'Shiawase na koto wo negaimasu', což se dalo volně přeložit jako: „A já ti přeji, abys byl šťastný."

Tiše tam leželi, skoro nedýchali, poslouchali… A sice absolutně nevěděli, co ta slova znamenají, takže by jim tam starší úplně klidně mohl přezpívat i znělku z Naruta, ale každopádně byli zase celí na měkko - jako, kdyby toho za ten den nebylo už dost. No, a vzhledem k tomu, že na slova písně moc soustředit nemuseli a spíše ji vnímali jako celek a takovou zvukovou kulisu k situaci, měli alespoň čas na to, aby si popřemýšleli; a nakonec došli k závěru, že když nad nimi v téhle budově visí pořád hrozba smrti jako Damoklův meč, a za pár hodin už taky můžou být klidně roztrhaní nějakým mimozemšťanem… Tak zkrátka nemá cenu moc přemýšlet nad tím, jaké budou dlouhodobé následky v jejich soukromém životě, pokud si zkrátka půjdou pro jednou za svým. Tudíž se trošku zavrtěli v objetí staršího, aby je přestal tak tisknout a oni se mohli hýbat… Ale hýbat se potřebovali jen proto, že chtěli ruce spojit Luxiosovi za krkem a stáhnout si jeho obličej víc k sobě, vplétajíce mu prsty do bílých vlasů. „Ty jsi na mě tak hodný… Děkuju," zašeptali, s tím, že čekali, jak bude na takovouhle pozici reagovat lišák… Protože mu tam nechtěli začít dělat hned úplně něco, co by se mu hnusilo, aby nakonec neskončili hození až na zem.

Lehce se zarazil, až na Draconii zůstal na moment překvapeně zírat, avšak v jeho hlubokých zlatý očích nebylo ani stopy po znechucení či odporu… Spíše jen rozčarování, protože tohle nečekal. „Přál bych si, abyste se cítili lépe," vydechl šeptem. „Trápí mne, když jste takhle nešťastní a zkroušení… Úsměv se k vám hodí mnohonásobně více. Avšak rozumím, že v této situaci by si jen málo kdo udržel veselou tvář a bezstarostnou mysl…“

Zvedli koutky do malého úsměvu, zatímco se vpíjeli očima do těch zlatých před sebou; takhle mohli cítit na obličeji každý Luxiosův výdech, zaznamenávali, jak se mu zvedá hrudník, a když byli úplně potichu, zdálo se jim, že snad i slyší tlukot lišákova srdce… Ale oni chtěli být ke staršímu ještě blíž; proto také v následující vteřině překonali i těch pár centimetrů, co je ještě pořád dělilo, a natiskli své rtíky na rty bělovlasého.

24 notes · View notes

vidlak-z-vesnice · 4 years

Text

Tak aby toho nebylo v roce 2020 dost, vypadá to, že se snášej na Liberecku mimozemšťani

18 notes · View notes

clairethetired-blog · 5 years

Text

všichni máme tak světabolný kecy, já taky

když se odpařuje mlha z řeky a s ní sní mý naděje

říkám si

třeba tu ještě je

něco, to něco za čím se každej honí

ale přitom máme jenom světabolný kecy a nesnášíme se

to je řešení světovejch problémů, nenávidět

sebe společnost vládu rodiče

nebo třeba mimozemšťany

hlavně to na někoho shoď

když nemůžeš už shodit sebe

a třeba ti to pomůže -

mě taky ne -

ale co na tom záleží, když

stejně všichni umřeme?

#sračky #poezie #ve #městě #žije #česky #blbiny

1 note · View note

hermankovy-kvet · 4 years

Text

Někdy je dost zajímavé, když se stane, že je všechno úplně zpřeházené a zdá se, že jiné než včera. A přitom je všechno při starém. Nebo není? To ukáže až čas, co? Nebo je to jenom měsíc? Nebo mě unesli mimozemšťani a vymazali mi paměť? Kdoví. Aspoň kočky mají pořád měkké tlapky.

0 notes

wolviecat · 7 years

Text

Advent 3.1.

Hamilton je za námi. Poslední povídka bude pro změnu z trochu méně divného fandomu.

Na Plzeň, Cape, na Plzeň

Summary: Bucky měl docela klidný den - dokud se Steve nerozhodl, že se už dlouho nepopral s někým z HYDRY, a že se Bucky určitě rád přidá...

Steve měl jednu charakterovou vadu. No, upřímně řečeno, měl těch charakterových vad hned několik - dokázal být neskutečně umíněný, král všech trolů, hádal se s lidmi na internetu i na veřejnosti, a když jste ho něčím naštvali, pamatoval si to ještě další dekádu. O to tady ale nešlo.

Stevova charakterová vada, která teď Buckymu kazila život, byla to, že si nedokázal na moment v klidu sednout.

Ne, že by si Bucky neužil občasnou rvačku s mimozemšťany, armádou robotů, nebo agenty HYDRY. Člověk ze sebe dostal přebytečnou energii a bylo to levnější než prášky na spaní. Klíčové slovo ovšem bylo občasnou. Pak se chtěl osprchovat, najíst, vyspat a dělat jednu z těch milionů věcí, které nabízel život v 21. století člověku bez vymytého mozku. Jenže Steve na takové přízemní věci neměl čas. Sotva ze sebe serval uniformu a už seděl u teplácích u laptopu, jednou rukou do sebe cpal něco příbuzného k jídlu a druhou sepisoval plány na následující misi. Nejpozději za tři dny už Buckyho tahal z kina nebo z lekcí jógy a cpal ho do Quinjetu, aby na dalších čtyřiadvacet hodin zmizeli do nějakého bohem zapomenutého koutu světa.

Sam nad tím vždycky vzdychal a tvrdil, že tím Steve jen utíká před svými problémy. Bucky tomu moc nerozuměl - jeho rámec referencí končil u bombového šoku a slova jako deprese a postraumatický syndrom si pořád musel pořád ještě dohledávat ve slovníku. Ale jedno mu bylo jasné - byl už nebezpečně blízko tomu, aby Steva přivázal na řetěz ve věži a pouštěl ho ven jenom v doprovodu. Potřeboval si dát alespoň na pár týdnů pauzu. To musel pochopit i lehce nepříčetný supervoják, ne?

Steve ho nepřestával překvapovat. Bucky se zrovna začínal rozsazovat u Tonyho absurdně velké televize a absurdně velkého výběru kanálů, když Steve přistál na gauči vedle něj, v plné polní a s laptopem na klíně. Ve tváři přesně ten samý úsměv, když chtěl předstírat, že mu v poslední rvačce nikdo nenaštípl žebro. Bucky ani neodhlédl od obrazovky.

“Ne.”

Steve vyšrouboval úsměv do kategorie Když neprodám dost válečných dluhopisů, nedají mi dnes večer najíst. “No tak, Bucky, aspoň se na to podívej.”

Bylo dost těžké se nepodívat, když mu Stevův laptop vyplňoval většinu zorného pole. S povzdechem si ho položil do klína a volnou rukou zašátral po ovladači. Great British Bakeoff bude muset pár minut počkat.

Začetl se. Mise opravdu nevypadala nijak složitě. Jedna malá základna HYDRY někde uprostřed Evropy. Osazenstvo maximálně padesát lidí, žádné zprávy o vynálezech zkázy nebo chapadlatých monstrech - Bucky se otřásl, když si vzpomněl na jejich poslední výpravu. Když na to trochu šlápnou, budou zpátky před večeří...

“Tak za pět minut u Quinjetu, věci už jsem ti zabalil!”

Bucky zaskučel a praštil hlavou o klávesnici. Měl to tušit. Měl vědět, že Steve má nadpřirozenou schopnost vycítit pochybnosti a okamžitě se jich chytit. Teoreticky vzato by Bucky pořád mohl odmítnout - Steve by ho nikdy nenutil do ničeho, co nechtěl - jenže to by neznamenalo konec mise. To by znamenalo, že Steve poletí sám.

A Bucky stokrát radši obětuje líné odpoledne před televizí, než čekat, s kolika zlomeninami se Steve zase večer připlíží.

To ovšem neznamenalo, že to nehodlal obrblat.

#captain america #winter soldier #my fanfic #nemusí být všechno jen kolosální angst

3 notes · View notes

smradinaceste-blog · 7 years

Text

31 - Yeees, konečně první školní den.

7:00

Naše relativně útulná knihovna nabízí spoustu prostoru k seberealizaci. Člověk zde může cvičit, tančit, spát na různých místech, číst knihy, prohlížet obrázky pověšené na zdech, pracovat u psacího stolu nebo se z okna kochat okolními horami. Naše první školní ráno ovšem zahajuje návštěva, o které tu jistě nebude nouze. Dorazil pavouk. Místní sklepák se sedmicentimetrovým tělem, který, když se ráno protahuje, dá určitě víc než deset centimetrů. Leze po dveřích, když si jde Eva čistit zuby na školní hřiště. Je okamžitě v šoku. Pavouk ale bohužel odpočívá tak nešťastně, že ho nelze trefit žádnou dostupnou zbraní dost dobře. „Určitě mi uteče, i když se trefím“, upozorňuji se, když na něj mířím teniskou.

Eva: Ikísku, zabi ho nebo se stěhuju pryč, tady už nikdy neusnu!

Iki: Pojď ho vyfotit, když se nehýbe.

Eva: Ježiš, ten je obří, do háje, to je macek.

Zamířím a prásk, trefuji se špatně, utíká po dveřích dolů na zem a svými osmi hnátami se bleskurychle blíží ke mně, aby vrátil úder, zmetek. Jenomže běžecká bota s terénní úpravou na podrážce je proti. Pavouk je mrtev a hozen mravencům ke spravedlivému soudu.

9:00

Děti přichází do areálu školy. Dívají se na nás jako na mimozemšťany a stojí. Jsou špinavé a neustále hážou kemry poctivě tažené až z paty. Tady to není neslušné. Na prašných cestách se jim zanáší dutiny jedna radost, tudíž je potřeba to často protahovat. Přichází i ředitel školy. Svou A1 angličtinou zdraví své nové dobrovolníky a mě hladí ve vousech jako kozla. Předvádí se před dětmi, že si jako může šáhnout. Chvíli mě drbe, směje se a dívá se po dětech. Ta zírají s otevřenými ústy, protože tohle ještě neviděli. Příjemné to není, tak se brzo odtrhávám a česky se jej ptám, jestli je úchyl.

9:45

Děti se organizovaně šikují na hřišti před učebnami. Jeden ze studentů v zakasané košili, kalhotech a žabkách přichází do ředitelny pro buben. Následuje společná rozcvička za jeho doprovodu, na závěr všichni pějí nepálskou hymnu. Mezitím se ředitel s ostatními učiteli shlukují nad mapou světa a řeší, kde je Česká republika. Na zeměpis zde očividně aprobaci nemají.

S Evou jsme se dohodli, že si vezme pátou a sedmou třídu. V sedmé třídě jsou největší parchanti a to není nic pro moje nervy. Eva zvolí přátelskou strategii, bude na všechny hodná, vybuduje si přirozenou autoritu a dlouhodobý vztah. Já jim radši dám pár facek nebo 100 kliků a bude klid.

10:05

Fasuji fixu na tabuli, propisku a učebnici pro šestou a čtvrtou třídu. Čtvrtá třída, kam právě mířím, je v učebnici na straně 54. To zní dobře, už berou minulý čas a mezi slovíčky v této lekci je například slovo „obratlovec“ nebo „návrh“. „Ty vogys, jak se řekne obratlovec?“ Ještě budu za blbce ve čtvrté třídě na nepálské základní škole uprostřed džungle s pavouky. No nic, přiberu ještě houbu na mazání a jde se na to.

10:10

Dveře do třídy jsou pootevřené, zevnitř jde cítit očekávání a mírné napětí. Nikdo vevnitř ani nedutá.

Třída sborově: Good morning, sir.

Já: Good morning! You can sit down.

Třída sborově: Welcome here, sir.

Já: Thank you! How are you this morning?

Třída sborově: I am fine, thank you.

Já: Everybody is fine today?

Třída sborově: Yeeeees.

Já: Nobody is feeling bad?

Třída sborově: Yeeees.

A takhle to jde celou první hodinu. Systém vzdělávání v angličtině (o dalších předmětech si ale neděláme jiné iluze) je zde založen na opakování toho, co říká učitel. Žáci jsou sice již na straně 54 a měli by umět plynně hovořit o obratlovcích, realita je však jiná. Všichni umí perfektně oznámit, že se jmenují například Rasil Mahut nebo Parmila Budhka a že se mají fajn, ale to je tak vše. Já jsem, ty jsi, on, ona, ono je, to je učivo zcela mimo mísu. My jsme, vy jste, oni jsou, to už je úplný Mars.

Jsou to stroje na opakování. Jejich domácí úkoly spočívají většinou v prostém opisu textu. Textu, o kterém nemají vůbec žádnou páru.

První hodinu jsem zahájil kartičkami se jmény, krátkým představením a poté testováním toho, jak děti reagují na základní otázky. Hodinu finišuji důrazem na správnou výslovnost některých slov, u nichž jsem zaznamenal výslovnost opravdu tristní. Bohužel to mají v krvi už čtvrtý rok, takže přeučení bude fakt těžký.

11:00

Setkáváme se s Evou, která svou první hodinu absolvovala v páté třídě s úplně stejným výsledkem. Rozdíl mezi třídami? Žádný, maximálně minimální. „Co s tím budeme dělat?“ ptá se Eva zírajíce do učebnice.

15:40

Po odučení šesté a sedmé třídy se děti rozbíhají domů, kde je už čekají rodiče a nepodojené buvolí samice, nesesbíraná vejce od slepic, nebo neočesané pomeranče na stromech kolem domu.

My bilancujeme náš první den a snažíme se vymyslet strategii, jak ze strojů na opakování bez porozumění udělat stroje na přemýšlení s porozuměním, k tomu si dáváme domácí banány a sušenky, které nám přinesl pečlivý Zdeněk.

18:00

V Nepálu je tma již kolem sedmé a v devět chodí spát i dospělí, aby už v šest ráno vyběhli na pole a trošku porobili. I my jsme si zvykli na tento životní styl, v sedm si čistíme zuby a jdeme si pomalu lehnout. Včera byl prý soused vedle školy nucen tyčí umlátit kobru, která se sama pozvala na večeři. Tak, o srandu v příštích dnech tu jistě nouze nebude.

#ikisek #nepal #school #children

1 note · View note

dvepralinky · 8 years

Text

Sure, no problem.

Prostě, tady je všechno “no problem” nebo “don’t worry”. Píšete srdceryvný e-mail, že byste si chtěli zapsat ještě jeden kurz Business English, ale bohužel už není možné si ho “napárovat” na předmět na domácké univerzitě, ale strašně moc tam chcete chodit, tak se zeptáte, zda je to možné.....a odpověď? Sure, no problem. To je tak, když si napíšete úroveň bus. engl. B1, abyste udělali zkoušku, protože 3 kredity jsou hold 3 kredity. Napíšete rozřazovací test a hodí vás to na úroveň B2, řeknete si fajn, tak jste se podcenili....ok, dáme B2. Absolvujete první hodinu angličtiny B2, načež vám vzápětí přijde e-mail od učitele, že na základě dalšího testu :D, slohu a pozorování z první hodiny vám bude nejužitečnější navštěvovat ještě o stupeň těžší level. P. S. Business English jsem nikdy nestudovala. :D Jelikož mi jednou kartářka řekla (jo, fakt jsem tam byla....vyzkoušet se má přece všechno, ne), že se mám učit cizí jazyky, tak to asi risknu, i když - upřímně - 2x týdně od 17:45 do 21:15 angličtina bude dost na morálku. Jinak se máme fajn.

Jsme obě trochu vyjevený z toho, jak jsou tady na nás všichni milí a nápomocní. Máte problém = napíšete email = max. 30 minut a máte smysluplnou odpověď. Jo a Steva (příjmení nevím, všichni se nám představují křestním jménem, ví proč, jejich příjmení totiž nejde přečíst) bolí záda a i přes to, se mnou šel z jeho kanceláře do jiný kanceláře, aby mi pomohl aktivovat mojí studentskou kartu, protože se stala chyba v systému a já tam nebyla. No a to pro mě znamenalo, že si např. neotevřu dveře na koleje.

A to jim způsobujem jen problémy!!! :D :D Třeba, když se do kurzů zapíšete 24 hodin před tím, než je to povolený, protože to jde a oni nepředpokládají, že Káťa na to přijde ještě před informační schůzkou. Tak jsme se musely zase odhlásit. :D Taky nám tady všechno řeknou a ještě nám to 2x pošlou mailem.

Nebo, Káťa zase v akci. Projíždí web místní organizace, která zajišťuje sportovní a kulturní vyžití studentů univerzity. A najednou....Kláry, koukej.....můžem se přihlásit na ty výlety do Paříže a Amsterdamu (jeden za 25 EUR...no, neberte to). Honem, honem...je omezená kapacita, tak jsme se přihlásily. Po víkendu to jdeme na recepci zaplatit. Paní na nás kouká jak na mimozemšťany. Jsme první přihlášené. Budou všem rozesílat informační maily, prý tak na přelomu února a března. Do Paříže se jede 18. března. Ten online přihlašovací formulář je stoplej. Ale prý si nás to bude pamatovat. Don’t worry. :D :D

Od této doby se snažíme nevyhledávat informace předem, je to zbytečný. Takže, až se vrátíme zpět na TULku, pravděpodobně se nezvládnem ani přihlásit včas do rozvrhu, protože, kdo by vstával o půlnoci???

Jediné, co nám zatím nejde, je trefit správné otevírací hodiny pro veřejnost v bazénu. Není to úplně legrace, ta paní na recepci umí jen nizozemsky. A otevírací hodiny v bazénu jsou komplikovanější než sestrojit atomovku. Tak to jdeme zase zkusit.

P. P. S. Káťu asi dřív či později přejede některý cyklista. Ještě, že v Kortrijku nejezdí ty tichý tramvaje.

Tak se mějte a Don’t worry. :)

1 note · View note

deadandsarcastic · 4 years

Text

Zápis Dvanáctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Chodba nasvícená pouze červenými zářivkami a s kovovými pláty přetaženými přes okna skutečně nevypadala dvakrát přívětivě. Ostatně proto taky bělovlasý našpicoval svá ouška už při zamykání dveří od jejich pokoje. „Vypadá to, že zatím je všude klid,“ prohodil, schovávaje klíče někam do záhybů kimona. „Rád bych se zastavil ve velitelské místnosti, tedy pokud s tím nemáte nějaký problém. Docela rád bych si totiž pohovořil s Emanuelem a netuším, kde jinde bych jej měl hledat. A... nechci jej nějak urazit, ale mám takový pocit, že on se rozhodně nevydal zneškodnit ty mimozemšťany, tak jen doufám, že tady někde nepobíhá po základně."

„Jasně… Ty jsi tu ten starší a moudřejší, tak prosím… Veď mne~," mávli rukou do chodby a na rtech jim při těchto slovech pohrával dvojsmyslný úšklebek, ale ještě předtím, než stihla opět vzniknout přidušená atmosféra z jednostranného flirtu, rychle dodali: „Především proto, že už zase nevím, kudy se tam do té velitelské místnosti šlo."

„To je v pořádku," odvětil klidně, dodávaje letmé pozvednutí koutků. „Ona je tahle základna vcelku takové komplikované bludiště, takže se vážně nemusíte cítit provinile, že se zde nevyznáte. Kdybychom se nenacházeli v situaci, v níž se momentálně nacházíme, řekl bych vám, že za pár dní můžete po chodbách chodit bezstarostně o samotě, ale…“ Odmlčel se, jelikož mu přišlo hloupé dodávat něco dalšího. Vyrazil odměřeným krokem směrem k velitelské místnosti, ale dával si pozor, aby mu blonďáci stačili a aby jim byl stále těsně u boku; uši našpicované, aby zachytil jakýkoliv zvuk, a ocas těsně při zemi.

„Upřímně doufám, že za těch pár dní už budu buď po smrti, nebo pryč odsud," zamumlali tiše a doufali, že to bělovlasý neslyšel; nechtělo se jim totiž tak úplně poslouchat další výklad o tom, že když budou sýčkovat, jak tu zemřou, tak jim to v boji moc nepřidá… A popravdě, nechtěli to slyšet proto, že ve skrytu duše moc dobře věděli, že má vlastně Luxios s tímhle pravdu - jenže oni byli zkrátka od přírody spíše pesimističtí, takže dodávání si naděje a myšlení na šťastné konce jim zrovna nešlo.

Samozřejmě, že tu jejich poznámku moc dobře slyšel, vzhledem k onomu excelentnímu zvířecímu sluchu, jímž oplýval, ale přišlo mu hloupé na tuto otázku znovu začínat debatu. Už si nesčetněkrát ověřil, že lidská rasa umí být neskutečně tvrdohlavá a umanutá, tudíž by jen ztrácel čas. Ale zase na druhou stranu nechtěl zůstávat potichu, protože měl za to, že pokud budou dále kráčet, setrvávajíce v těžkém tichu, mohli by se Draconia začít cítit stísněně či jinak nepříjemně. „Myslíte, že na něco přišli?" prohodil polohlasně nakonec.

„Pokud tím ‚něčím' máš na mysli cokoliv alespoň maličko užitečného pro naši situaci, tak ne, nemyslím si, že na něco přišli," protočili blonďatí očima a založili si ruce na prsou. „Vlastně mám docela velké pochybnosti o tom, že nad něčím vůbec přemýšleli… Vždyť to vypadalo, že už jsou s tímhle osudem tak smíření, že se buďto pokusí nějak bojovat, aby se neřeklo, nebo zkrátka radši umřou; alespoň mně to tak přišlo," pokračovali ve svém analyzování toho, jak moc jsou v háji, nicméně jejich rozbor situace přerušil hlasitý výkřik, plný radosti, který okamžitě naplnil celou chodbu: „Ach, má pěkničko, přec jen jste v pořádku, živá a zdravá! Srdce mé chvělo se strachem celou noc, že se vám něco nepěkného stalo! Jak šťastný, ach, jak šťastný jsem, že vás zase vidím, má vzvolená!"

Opravdu Luxios nepotřeboval slyšet více, aby mu došlo, s kým budou mít za malý okamžik tu čest… Už jen zbývalo odhadnout, odkud se na ně Syward vyřítí. Naštěstí on tušil, že pokud po někom rytíř "půjde", tak to budou chudáci Draconie, tudíž on by měl mít relativně pokoj. Pak si ale uvědomil, že vlastně blonďákům slíbil ochranu, a začal polemizovat nad tím, jestli se tato situace taktéž započítává mezi útoky nebo ne.

„Ale to ne, jen to ne… Košíku, zachraň mě," Draconie se s naprosto zděšeným výrazem otočili na staršího, ale bylo jim jasné, že svému osudu, ve formě poslouchání komplimentů na svou osobu v ne zrovna srozumitelném jazyce, už neuniknou; a taky, že ne. V ten moment, kdy se Syward konečně dostal k oběma lovcům, poklekl před blonďáky na jedno koleno, přitiskl si ruku na srdce, a jal se Draconiu častovat dalšími pochvalami a průpovídkami o tom, jak jsou dnes sliční, a jak jeho srdce plesá, že je může zase vidět a potěšit tak své unavené zraky… A lišákovi při tom nevěnoval jediný pohled - těžko říci, zda jej záměrně ignoroval, nebo byl zkrátka tak uchvácen "svou vzvolenou".

Nechal Sywardovi tak maximálně pět minut, aby se teda jakože vypovídal, načež mu prostě položil ruku na rameno a lehce s ním trhl, aby jej tak donutil otočit se pryč od Draconie. „Chápu, že máte teď oči a uši… a hádám, že i zbytek těla, pro onu něžnou osůbku před vámi, ale musím rozbít vaši iluzi - na tohle teď skutečně není čas," zavrčel Luxios, zatímco milého rytíře propaloval uhrančivým pohledem. ,,Ale když už jsme se takhle setkali, dovolím si této situace využít a zeptám se vám, jestli nemáte tušení, kde bychom teď mohli najít Emanuela. Potřebuji si s ním promluvit." Tak nějak mu bylo jasné, že z rytíře toho moc nevytáhne… Alespoň ne pokud jsou poblíž Draconia.

„Vach! Ty, obludníku, si raději hleď svého!" vyjel zrzek na lišáka, během vteřiny byl na nohou, a ruku měl přiloženou na meči, visícímu u jeho boku, připraven jej kdykoli tasit. „Potvoro peská, dozajista musíš trýznit tuhle nebohou ladu a držet ji v zajetí! Hádaj, setnu tě, než začneš páchat další zlo-" Syward vytáhl z pochvy meč, ale přesně v ten moment jej za paži chytili blonďatí. „Můžeš toho nechat a chovat se jako normální člověk, ty exote?!"

Lišák byl neskutečně vděčen blonďákům, že se rozhodli takhle pohotově a rázně zasáhnout; jelikož mu bylo jasné, že rytířovu výzvu k souboji by prostě nemohl odmítnout kvůli své cti a pověsti, ale zároveň mu přišlo pošetilé vyvolávat rozbroje a potyčky zrovna v době, kdy je potřeba jednotnost a spolupráce. Nic si však nedovolil říct, tudíž jen zabloudil pohledem k mladším, aby jim, alespoň mlčky, mohl vyjádřit své díky, a čekal na rytířovu reakci.

Syward se, pořád rozohněný, otočil na blonďáky vedle sebe, a bylo nad slunce jasné, že kdyby se na jejich místě nacházel kdokoliv jiný, už dávno by je býval odstrčil; takhle si Draconii ale jen pár vteřin prohlížel a studoval výraz v jejich obličeji… Ze kterého mu docvaklo, že by vážně měl nechat těch hloupostí, a vyslechnout, co ti dva potřebují; stále na něm bylo ale vidět, že má jisté pochybnosti, a váhavě klouzal očima z Luxiose na svůj meč, z meče na Draconiu, z Draconie na Luxiose. „Jste si jistá, že budete v pořádku?" otázal se nakonec blonďatých, kteří jen tak-tak zarazili vycházející zavrčení nad rodem, použitým v rytířově otázce, a raději se jen usmáli a kývli. „Budu, děkuju pěkně," ujistili rudovlasého, který tedy až teď konečně schoval meč, zatímco Draconie pokračovali ve větě: „O moje bezpečí se vážně starat nemusíš. Ale pokud bys byl tak laskav… Můj rytíři, a zodpověděl tu otázku, kterou jsi byl předtím tázán, prokázal bys nám tu vážně velikou službu." Došlo jim, že když budou na Sywarda hnusní, tak tím ničeho nedosáhnou, takže se zkrátka rozhodli to zkusit po jeho, usmívali se jako měsíček na hnoji, čekali, jestli tohle zabere a vydolují z toho magora nějaké informace.

Bělovlasý se klidně opřel o zeď, což se mohlo jevit jako známka polevení v ostražitosti, avšak on byl připraven jako nikdy zareagovat v jediné vteřině, kdyby to bylo potřeba. Uši měl stále našpicované, přičemž zlatýma očima klouzal po celé chodbě, uvažuje, odkud by mohlo přijít nebezpečí nejdříve. Tušil, že i když to byl on, kdo položil otázku, tak že stejně bude rytíř svou odpověď směrovat spíše na blonďáky, tudíž se ani nenamáhal udržovat se Sywardem nějaký oční kontakt. Poslouchat, jej poslouchal, to muselo stačit.

Rytíř si odfrkl, dal si jednu ruku v bok, tou druhou upravil dlouhý cop visící přes jeho rameno, zle se na Luxiose zamračil, aby mu dal najevo, že tímhle spolu ani náhodou neskončili, a teprve pak se otočil zpět na Draconiu, kterým začal vysvětlovat: „Toho samcoložníka jsem dnes ještě nikde nepostřehl, avšak, tuším, že by se mohl nacházet v té místnosti, kde jsme se včera poprvé setkali," pokynul rukou směrem, kterým původně Draconia s Luxiosem kráčeli. „Dovolte mi, abych Vás tam doprovodil."

„Takže vlastně nic nového pod sluncem," zamumlal téměř neslyšně Luxios. Tak nějak totiž doufal, že by jim rytíř mohl třeba prozradit něco konkrétnějšího, od čeho by bylo možné se odrazit. Ale zase na druhou stranu, aby Sywardovi úplně nekřivdil, alespoň zvýšil pravděpodobnost jeho domněnky. „Hádám tedy, že můžeme vyrazit?" nadhodil, prohlížeje si blonďáky a jejich nápadníka, ale vlastně ani nečekal na odpověď a okamžitě zaujal místo po pravici Draconie.

Rytíř střelil nehezkým pohledem po Luxiosovi, protože se mu vůbec nelíbilo, že si něco, co je napůl vybělená liška, nárokuje místo po pravici jeho, Sywardovy, "budoucí paní"; ale nakonec to přešel tím, že už bělovlasému nevěnoval žádnou další pozornost a raději nabídl blonďákům rámě - ti, celí rozpačití z toho, aby jej neurazili a něco nezkazili, se do zrzka zavěsili a zoufale se podívali na svého staršího kolegu. Ono, jistěže od sebe Sywarda mohli odstrčit a odpálkovat jej s tím, ať si jde po svých… Avšak, na druhou stranu, on se tu s nimi, jako jediný z místních lovců, tak nějak slušně bavil a snažil se pomoci; takže by nebylo moudré s ním trhat spojenectví ještě předtím, než by nějaké pořádné vůbec začalo.

Bělovlasý jen neznatelně pokýval hlavou, aby tím vyjádřil svou veškerou podporu svým mladším kolegům, jelikož podle něj se zachovali skutečně statečně a obětavě. Přece jen, ne každý by byl ochoten podstoupit tohle. Stále odměřeným krokem vyrazil směrem ke kanceláři, protože nechtěl své lidské kolegy uhnat, aby za ním vláli jako praporek ve větru; přece jen měl pro jejich o tolik omezenější možnosti rychlosti pochopení. Jen v duchu doufal, že Syward nebude mít nějaké připomínky či poznámky.

Kus chodby ušli v naprostém tichu, ovšem, to by s sebou nesměli mít Draconiu… Ti se totiž po asi dvou minutách ozvali: „…Sýrarde, sice se mi s tím nechtělo začínat, protože mi to přišlo neslušné, ale když už se tady tak vedeme do sebe zavěšení…“ zadívali se zkoumavě na rytíře, který, s očima přetékajícími očekáváním, mírně pokynul hlavou, aby blonďatým naznačil, že se jej můžou ptát na cokoli, co budou chtít. „No… Ty svoje vlasy… To… To si barvíš? Taková jasná barva, to přece nemůžeš mít od přírody! Vždyť je to skoro jako oheň, co je to za odstín? A jakou barvu na to dáváš? A barvíš se doma, nebo si to necháváš někde dělat?" Už zase měl jejich hlásek ten samý podtón, jako když se poprvé začali vyptávat Luxiose na to, jestli je furry - takže milý Syward mohl očekávat nepřeberné množství skutečně prazvláštních otázek.

Neubránil se letmému zacukání koutků. Tak nějak jej potěšilo, že on sám nebyl jediným, kdo skončil zasypán hromadou všetečných, někdy až vlezlých, otázek. Navíc jej docela zajímalo, jak si s touto situací Syward poradí; jelikož mu osobně tedy jako nějaký mluvka či řečník nepřipadal. Ale zdání může klamat, že?

„Uh… Co… Cože?" Zrzkův výraz svědčil o tom, že z otázky své vyvolené pochopil jen to, že je řeč o jeho vlasech, ale tím to začalo a zase končilo… Nakonec mu ale seplo, že na tuhle otázku už se jej vlastně před pár lety, kdy do organizace nastoupil, také někdo ptal, takže se mu docela ulevilo, neboť teď už věděl, co odpovědět. „Mé vlasy? Takové byly vždycky. Nejste první, lado, kdož se mne táže na tuhle otázku, však vězte - takhle mne Bůh stvořil," pohodil hlavou, takže mu cop přepadl přes rameno, a pak mluvil dál: „A já bych si nedovolil hanobit jeho dílo tak, že bych těmi moderními vymoženostmi na sobě cokoliv měnil, jen pro to, abych se sám sobě líbil víc."

Lišák k tomuhle tématu neměl zrovna co dodat, jelikož se jej nikterak nedotýkalo. Takže raději sledoval cestu, pozoruje zároveň i okolí, kdyby na ně někdo nebo snad něco z ničeho nic zaútočilo. Nebyl si jist, zda Draconie bombardují Sywarda otázkami proto, aby jej zapudili, či zda je to jen jejich typická zvědavost, ale nechtěl nijak narušovat probíhající rozhovor.

„Oh, je hezké vidět tu někoho, kdo taky ctí našeho Pána!" zaradovali se blonďatí a vypadalo to, že se snad o rytíře i trochu víc opřeli. „Ale musím se přiznat… Já si s tím jeho dílem, alias se sebou, dělám, co chci, protože můj bratr mne naučil zastávat ten názor, že Bůh mne bude milovat tak jako tak, pokud se nějakým šíleným způsobem neprohřeším proti němu - což se mi naštěstí ještě nepovedlo, a ani to neplánuju." Syward přikývl, a vypadal zamyšleně. „To jest… Zajímavé tvrzení," prohlásil a pokýval hlavou. „Ten Váš bratr musí být moudrý muž, není-liž?" „To on rozhodně je - dokonce vstoupil do řádu, představ si to!"

Pozoroval jejich debatu a raději ani snad neuvažoval nad tím, že jej trošičku zamrzelo, jak se blonďáci nalepili na rytíře… Asi to bylo z toho důvodu, že Luxios někde v hloubi duše doufal, že na Sywarda mají stejný názor, ale teď mladší vypadali, že si náramně užívají jeho společnost. Tudíž lišák se rozhodl více stáhnout a spíše jen na dvojičku dohlížet z povzdálí, protože stejně by neměl jak přispět do probíhající diskuse. Ne že by se o náboženství vůbec nezajímal; ale on se vám pohled na celou věc trošku pokřiví, když vás v některých kulturách považují za něco jako božského ochránce a vyšší entitu.

„To jest od něj vskutku úctyhodné," prohlásil zrzek, ale pak mu přes tvář přeletěl malý úšklebek a naklonil se blíž k Draconii. „Však… Jsem rád, že vy jste do řádu nevstoupila - neb kdybyste se stala jeptiškou, byla byste sezdána s Bohem, a já bych si svou návist k Vám musel nechat pro sebe," řekl tiše, jako kdyby se bál, že jej někdo uslyší; blonďatí zrudli jako ředkvička a kousli se do spodního rtu, uhýbajíce očima na stranu, nejistí si, co na tohle odvětit.

Bělovlasý si téměř neslyšně odfrkl, přičemž nezapomněl lehce protočit oči. Naštěstí se ale již blížili k oné prostorné kanceláři, takže odhadoval, že tomuhle „hrdličkování“ už nebude muset přihlížet o mnoho déle. Ony bílé honosné dveře s runami a enormní klikou byly tentokrát pootevřené, tudíž všichni nově příchozí mohli zaslechnout, jak tam zbytek po sobě ječí, přičemž se nikdo z nich nedrží zpátky. „Malvíno, já ti, kurva, už po tisícté říkám, že nikdo není takový vymaštěný exot, aby se nechal obětovat! A ještě takovým způsobem!" Podle tónu a hloubky hlasu ihned Luxiosovi došlo, že to se právě ke slovu dostal potápěč, jemuž velice záhy odsekla sněhová královna: „Ale tamto zvířátko, či co to bylo, se samo nabídlo! Musíme využít příležitosti; chápejte, dřív, než si to rozmyslí!" „Já vám, ale prostě tvrdím, že-" Hlasy se mísily jeden přes druhý, přičemž se do toho ještě ozýval Pankrácův psychopatický smích společně s výskotem: „Stejně všichni umřeme!"

„Stačí mi to jen slyšet přes dveře a už se mi tam nechce," povzdechli si Draconie, načež se vyvlékli z rytíře, aby mohli docupkat zpátky k bělovlasému. „Teď jen doufat, že tam ten exot bude, viď? Abychom sem bývali nešli úplně zbytečně…“ S mírným pozvednutím koutků přejeli zlehka prsty přes látku lišákova kimona a studovali jeho obličej; došlo jim, že staršího vlastně celou cestu sem kompletně ignorovali a všímali si jen rudovlasého… A ačkoliv tušili, že Luxios byl tak maximálně rád, že měl od nich chvíli klid, nemohli si pomoci, a cítili se tak trochu špatně.

„Pokud zde nebude, tak pořád se na něj můžeme doptat zbytku… Třeba budou o něco sdílnější a informovanější," konstatoval suše lišák, přičemž pomalu otevřel dveře, aby mohli nahlédnout, jaká anarchie vládne uvnitř. Milý potápěč ležel na podlaze na zádech a skrze šnorchl si do úst naléval to nejlepší šampaňské, jaké zde bylo k dostání. Částečně vypadal, jako by rezignoval a smířil se se svým koncem, ale na druhu stranu během chlastání zvládal ječet po Malvíně, jež seděla u stolu, na kterém se povalovalo nepředstavitelně obrovské množství lejster, plánů a poškrtaných papírů různých velikostí. Pankrác seděl v rožku, na svém cylindru naraženou mísu od pudingu, jenž mu stékal po krku za límec košile, točil s hodinkami nad hlavou a u toho se řehonil, jako by mu někdo řekl úžasný vtip. Mezitím vším stál uprostřed Emanuel a něco zběsile vyťukával do klávesnice iphonu a vypadal více než soustředěně; snad ani nevnímal tu pohromu okolo sebe.

Draconia si jen smutně povzdechli, protože jim bylo jasné, že lišák bude zase příjemný asi jako prohlídka u gynekologa, a že to, čemu budou čelit tam uvnitř, bude ještě horší - ani se neodvážili tam nahlédnout, když Luxios otevřel. Zato Syward byl velice aktivní; jakmile uzřel, co za bordel panuje v místnosti, zavrčel, prosmýkl se mezerou ve dveřích a už si to rázoval místností k Emanuelovi, kterému, jakmile se k němu dostal, vypleskl mobil z ruky. „Vej, takhle ty tu připravuješ do sečby?! Za pléšku nestojíš, stejně tak ani vy ostatní!" rozčiloval se a hrozilo, že milému homosexuálnímu kolegovi mobil rozdupne; a jistě, mohl se stejně tak rozčilovat třeba s ožralým potápěčem na podlaze, nebo třeba Pankrácem, ale zkrátka a jednoduše, dalo by se říci, že Syward byl na Emanuela zasedlý, neb jej sral, z momentálně přítomných v místnosti, asi nejvíc.

„Já se tady snažím uklidnit tím, že si prohlížím své staré gucci selfie, aby mi úplně nedrblo z tady těch exotů, ale zase to schytám jenom já!" začal vztekle prskat fabulózní gay, jako by snad byl nějaká naježená kočka. „A rozhodně nenechám nějakou chodící fosílii, aby mě tady obviňovala a zvyšovala na mě hlas!" „Nemusel by ten hlas zvyšovat nikdo, já se tady snažím soustředit," zavrčela nepříjemně Malvína, tváříc se neskutečně důležitě, zabraná do práce, ale bělovlasý už si stačil povšimnout, že ona žena hledí do plánku vzhůru nohama, ale nijak ji to nestresovalo.

Syward vypadal, že Emanuela vážně něčím praští, ale nakonec si vzpomněl na to, že ženu uhodit nesmí, a že milý teplouš před ním k té ženě nemá vlastně až tolik daleko, takže jej propálil nebezpečným pohledem, který jasně říkal: „Beztak se jednou budeš smažit v plamenech pekelných, ty vilný sodomisto." Poté se otočil na podpatku a šel si raději sednout ke stolu. Draconia mezitím také vešli do místnosti, ale jen se opřeli o zeď vedle dveří a přejížděli očima z jednoho lovce na druhého, přemýšlejíce, kdo z nich je tam největší tragéd; nakonec však jejich pohled zastavil na lišákovi, na kterého se zadívali a vyčkávali, jaké budou jeho další kroky.

Bělovlasý si téměř okamžitě pomyslel, že drazí vedoucí oné základny vypadali ještě zuboženěji a bezradněji než předchozího dne, ale nedovolil si toto téma jakkoliv nakousnout, protože jestli teď skutečně něco nepotřebovali, tak to bylo podrývání jejich, už tak chatrné, morálky. Ostatně proto se taky rozhodl začít z opačného konce: „Kdepak je ona dáma, jež tu s vámi včera seděla? Nějak schází do počtu." „Lana?" prohodila polohlasně Malvína, zatímco se snažila něco vyčíst z lejster. „No… To vážně netuším. Nikdo ji od včerejška nevi-" Přesně v ten moment se dveře znovu otevřely a do místnosti vstoupila zmiňovaná; světlounké vlnité vlasy spletené do francouzského copu, jenž byl ozdoben řadou rozlišných kvítků, bosa a jen v bílý šatečkách na ramínka, které jí končily v sotva v polovině stehen. „Hihihihi… Dobrovolná obětina přišla, hihihihi," nechal se slyšet Pankrác. ,,Ještě mít oltář a ostrou čepel, hehehe…“

Emanuel mohl být příchozí dívčině skutečně vděčný, neboť teď už rytíř pohledem neprobodával jeho, nýbrž Lanu, která stála mezi dveřmi - naštěstí ale zrzek nic neřekl, jelikož bylo silně pod jeho úroveň, na ní, ženu, hned začít něco vřískat, takže si pouze odfrkl, a pak zabořil pohled do země, vyčkávaje, co se bude dít. Draconia zatím přešlapovali vedle dveří, prsty nervózně klepali do zbraně, visící jim přes rameno, a pohledem těkali mezi Luxiosem a Sywardem, jako kdyby právě prodělávali životní dilema ohledně toho, koho by teď měli nenápadně skenovat pohledem, když nemají co dělat.

„Velice mne mrzí, že jsem nedorazila včas," pronesla líbezným hláskem, přičemž zamířila ke stolu, za nímž seděla Malvína, ale místo toho, aby si pro sebe zabrala jednu z volných židlí, tak se zkrátka rovnou vyhoupla na dřevěnou desku, kde si ladně přehodila nožku přes nožku. Luxios na ni nenápadně upíral své zlaté oči, snaže se zbavit dojmu, že společně s ní přivanul do kanceláře těžký, nepříjemný odér, jenž dráždil lišákův citlivý nos. „Už jsme mysleli, že ti hráblo definitivně" zabručel potápěč z podlahy, ale spíše to znělo jako kloktání, jelikož měl v ten moment ještě trochu šampaňského v ústech. „A nestalo se tak snad?" dodal pohotovou odpověď Pankrác ze svého rožku.

Sywardovo původní přesvědčení, že nechá Lanu na pokoji, se zlomilo zhruba v tu chvíli, kdy si dívka sedla na stůl. „Heš! Padej z toho stolu, ty kepko! Nehodlám mít před očima něco, co by měl spatřit jen tvůj budoucí choť, po tom, co jsem téměř celou noc probděl! Jedna věc jest to, že ti zpod té sukně div že nekouká pezd, ale takhle nestoudně si sedat…“ Větu nedokončil, dramaticky odklonil od dívky hlavu a rukou si zablokoval výhled jejím směrem, aby ji náhodou omylem nezahlédl, dokud se neusadí jako správná, počestná dáma. Blonďatí lovci u stěny mezitím dumali nad tím, jak je možné, že zrzek hysterčí kvůli krátké sukni Lany, ale včera neměl sebemenší připomínky k nim samotným, když měli také krátkou sukni.

„Myslím, že rozebírání dovoleného a nedovoleného oblečení bychom si mohli nechat na později, až se odsud dostaneme," promluvil nakonec Luxios, možná o něco rázněji, než původně plánoval; jenže on už zkrátka nechtěl jen tak nečinně posedávat, když věděl, že se po základně pohybují nebezpečná stvoření. „Odtud se už ale nedostaneme, hošku!" zaskřípěl zuby potápěč z podlahy, přičemž hodil prázdnou lahví od alkoholu někam do neznáma. - Flaška si užila vyhlídkový let přes polovinu místnosti, jež byl zakončen velice přátelským a velice blízkým setkáním se stěnou. „Netvrďte mi, že jste celý svůj volný čas promarnili sebelítostí, zatímco jste mohli přijít na nějaké řešení," utrhl se na něj lišák, odhaluje o něco více své dva tesáčky. „No, shodou okolností," pípl Emanuel, který si ve volné chvilce obhlížel svůj telefon a kontroloval, zdali jeho zlatíčko neutrpělo pádem nějaké závažné škody.

Lana si ze Sywardovy scény nic nedělala, co víc, aniž by změnila svou "nestoudnou" pozici, vyplázla na něj nenápadně jazyk, což jí milý rytíř oplatil svou dobovou verzí prostředníčku, tudíž cíbkem. „Takže mi chcete říct, že tu teda budeme sedět a čekat, až se ty potvory dostanou až sem? Sakra, to už i prohlášení, že zkusíme dlabat plastovou lžící díru do zdi, by ve mně vyvolalo větší respekt vůči vám, než tohle!" ozvali se konečně Draconia, zase rozčilení z neschopnosti svých nadřízených. „Protože devatenáct je pro mě fakt perfektní věk na smrt, hurá, vracíme se do středověku, kdy v tom věku vyzhebla tak půlka populace!" dodali, snad ještě nasraněji, než předtím. „A protože už se na tohle nemůžu dívat, jinak by to asi skončilo vraždou, tak půjdu zase za dveře. Nazdar." A s těmi slovy se zvedli, vykopli dveře, a zmizeli na chodbu.

„No…“ ozvala se nakonec Malvína po tom, co se celá místnost a všichni přítomní koupali v tíživém, nepříjemném tichu. „Čistě teoreticky… Jeden plán by tu byl." Těmito slovy si vysloužila pozornost lišáka, jenž na ni upřel hluboké zlaté oči. „Kdybychom NĚKOHO vyslali přepnout ovládací panel, mohli bychom jej navádět bezpečně odsud vysílačkou… Pokud počítáme s tím, že nepůjdeme tou nejagresivnější cestou, ale daná osoba se bude skrývat a postupovat s určitou dávkou opatrnosti… Dala by se tahle mise zvládnout do… ehm… dne? Dvou? Plus mínus, samozřejmě. - Náhoda umí být svině." Luxios přikývl, přičemž podvědomě zabloudil pohledem ke dveřím, za nimiž před momentem zmizeli Draconia. „Půjdu."

5 notes · View notes