#je to můj komplex dobře

[ailathemoodentity]

Něco něco, chci nosit krojový oblečení bez toho aby mě někdo genderoval, něco nějako, miluju jak barevný a ornamentální naše kroje jsou, jada dada dý, pohlaví je uloženo v nadýchaných sukních a zdobně vyšívaných vestách

[vipnoviny]

Agent CIA odhalil, že Deep State nařidil dronový útok na Kreml

Agent CIA odhalil, že útok bezpilotního letadla na Kreml zorganizovaly Spojené státy ve snaze zbavit se prezidenta Vladimira Putina. Podle bývalého agenta CIA Larryho Johnsona musel středeční útok vést Bidenův režim a americký vojensko-průmyslový komplex, protože „o takových útocích se nerozhoduje v Kyjevě, ale ve Washingtonu“. "Washington by měl jasně pochopit, že to víme," řekl Johnson novinářům. Infowars.com píše: Přestože útok, o kterém Ukrajina popřela, že by se na něm podílela, netrefil svůj taktický cíl, byl podle Johnsona přesto vysoce „symbolický“. KREMLIN DRONE ATTACK - Russia says two Ukrainian drones attacked Kremlin overnight - Drones downed with no victims or material damage to the Kremlin - Moscow says it was a terrorist attack and attempt on Putin's life - Russia says it reserves right to respond when and how it… pic.twitter.com/loZA6c3Fvd — The Spectator Index (@spectatorindex) May 3, 2023 „Nezpůsobilo to významné škody. Psychologický dopad, i když existují lidé, kteří s tímto tvrzením nesouhlasí, můj názor je, že to Rusko povzbudí, nikoliv vyvolá strach, nespokojenost nebo rozdělení. Jsou jiní lidé, kteří věří, že tím vytvoří obraz slabého Rusko a zažehnou vnitřní problémy. Jen podotýkám, že reakce bývalého prezidenta Medveděva, stejně jako členů Dumy jsou – rozzuření, pobouření a volající po eskalační odvetě proti Ukrajině. Takže si myslím, že to v mnoha ohledech selhalo,“ řekl bývalý úředník ministerstva zahraničí. Dodal také, že útok zaváněl zoufalstvím a byl pokusem vyprovokovat Rusko k velké eskalaci, „aby se Spojené státy hlouběji zapojily do tohoto konfliktu“. „Zároveň si myslím, že Washington správně poznamenává, že se snaží tuto vzít zpět, protože si uvědomují, že se to vymklo kontrole. A Spojené státy nejsou vojensky v pozici, aby se postavily Rusku a přežily tuto konfrontaci,“ řekl Johnson. Johnson tak potvrdil slova ruského mluvčího prezidenta Dmitrije Peskova, který řekl: „Jsme si dobře vědomi, že rozhodnutí o podobných teroristických útocích nepochází z Kyjeva, ale z Washingtonu. Kyjev jen dělá, co je mu řečeno.“ Demokratický prezidentský kandidát Robert F. Kennedy Jr. odsoudil pokus o útok dronem jako nebezpečnou eskalaci. „Představte si, jak bychom reagovali, kdyby síly podporované Ruskem zahájily útok dronů na Kapitol. Musíme zastavit tyto šílené pokusy o eskalaci války,“ řekl Kennedy. „Po úspěšném zmírnění kubánské raketové krize prezident John Kennedy varoval před opětovným nucením Ruska, aby si vybralo mezi národním ponížením a jadernou válkou. Měli bychom dbát jeho rad,“ dodal. Ukrajina mezitím pokračovala v bombardování bezpilotními letouny tím, že se v pátek ráno zaměřila na ropnou rafinerii v Krasnodarském kraji na jihu Ruska. Vypukl požár, ale úřady ho rychle uhasily a nikdo nebyl zraněn. Překlad a redakční úprava: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: thepeoplevoice.tv Read the full article

[wolviecat]

Advent!

Tak je to zase tady. Přišel advent a s ním i můj každoroční povídkový adventní kalendář. Tento rok jsem se však rozhodla pro dvě změny.

1) Místo 24 krátkých povídek to budou (doufejme) tři delší.

2) Konečně je přestanu sušit na disku a vyvěsím je i sem, na tumblr.

Na prvních 7 dnů je tu:

Projekt Voltron

alias kult!AU o které se nikdo neprosil

warningy pro celou povídku: násilí, mučení, non-con, sebevražedné kulty

warningy pro část 1: zatím žádné

summary: Keith Kogane uprchnul z kultu, ve kterém vyrůstal, aby mohl varovat svět před nebezpečím, které jeho členům hrozí. Agent FBI Takashi Shirogane se teď musí ke stejnému kultu přidat, najít důkazy proti jeho vůdci a zastavit ho dřív, než budu pro všechny pozdě...

Díl první

Když mu konečně rozvázali oči, zůstal Shiro sedět v otevřených dveřích auta a zmateně pomrkával. v podvečerním světle. Komplex se zdál skoro neskutečný – jako kampus nějaké prestižní univerzity, který se zničeho nic zhmotnil uprostřed nevadské pouště. Jen vysoké zdi a strážní věže trochu posunovaly celkový dojem dál od Ivy League a blíž k věznici s nejvyšší ostrahou.

„Promiň za tu pásku přes oči. Chápej, musíme si dávat pozor.“

Shiro zvedl hlavu. Snědý, hubený kluk se na něj usmál a podal mu láhev vody. Napil se. Tréning mu našeptával, že by si měl dávat větší pozor, ale jazyk se mu už zoufale lepil na patro. Kromě toho, nebylo moc pravděpodobné, že by nějak dostaly drogy do zavřené lahve.

K samotnému komplexu už vyrazili pěšky. Jeho průvodce dál vykládal o životě ve Společnosti, o moudrosti jejich vůdce a o lásce komunity a o tom, jaké štěstí je tu žít. Shiro se snažil přikyvovat a tvářit se zaujatě, ale myšlenkami pořád zabíhal ke Keithovi. Jaké to muselo být, když odsud utíkal, sám, bez výcviku, bez vybavení, po deseti letech manipulací a vymývání mozku.

„Jsou někde venku, vím to.“

Shirovi přeběhl mráz po zádech. Věděl, co se Keithovi stalo, přečetl si spis a mluvil s jeho doktorkou, ale stejně ho to nedokázalo připravit na realitu.

„Zarkon mě chce zpátky.“

Keithovi bylo devatenáct, ale ne vždy na ten věk vypadal. Shiro se díval na černé kruhy, které měl pod očima, na třesoucí se ruce a na to, jak sebou škubal při každém hlasitějším zvuku, a viděl veterána nějaké neznámé války. Války, která trvalo skoro celý jeho život, a která mu nechala spoustu jizev. Ne jen na těle – obvazy na rukou a pouta na zápěstí napovídala, že vliv Společnosti sahal hluboko. Měl by se dávat dohromady, měl by uzdravovat a dohánět, co zameškal.

Jenže byl jediný člověk, který mohl Shira dostat do Společnosti.

Natáhl ruku: „Agent Shirogane.“

Keith zamrkal, jako by se teprv teď probral do reality: „Keith.“

„Můžeme začít?“

Zpráva FBI mluvila o panu Richardsonovi dost jasně. Voják, několik misí v zahraničí, potom zranění a odchod se všemi poctami, pak chvíle v lokální politice, rodina, kariéra, peníze. Všechno se změnilo asi dvacet let zpátky. Richardson opustil všechno, co znal, a zmizel. O pár let později se znovu objevil, už jako Zarkon, s příběhem o tom, jak zachrání svět. Brzy potom se do pouště začaly scházet první následovníci, a malá kolona se rychle rozrostla na to, co Shira přivítalo dnes.

Teď před ním Shiro seděl na trávě a všechny ty neškodné věty najednou zněly mnohem děsivěji. Richardson pořád vypadal docela obyčejně – prošedivělý muž v bílé košili, s hranatou tváří a širokými rameny, která připomínala jeho službu v armádě. Jen v jeho úsměvu bylo možná něco špičatého. Jenže Shiro si dobře pamatoval starší případy. Jones, Applewhite, Moon – nikdo z nich nevypadal jako otrokář nebo maniak s nožem v ruce.

Nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Jeho průvodce se usadil kousek od něj. Když vedle sebe šli od auta, hádal by mu Shiro kolem osmnácti, devatenácti let. Ale teď, s koleny přitaženými k bradě, s palcem u pusy, jak si zamyšleně kousal nehet, vypadal sotva na šestnáct. Snad ani nemrkal, jak visel Zarkonovi na rtech.

„Proč jsi přišel, Takashi?“

Shiro sebou trhl. Měl by něco říct, měl by odpovědět, ale slova mu zamrzla v krku. Zarkon se na něj díval, pořád s tím stejným zubatým úsměvem a Shiro měl nesmyslný pocit, že mu dokáže číst myšlenky.

„Takashi?“

Konečně se ozval tréning. Věděl, co od něj Zarkon čeká – historky o problémech v rodině, nespokojenosti v práci, o pocitu, že mu uniká nějaký hlubší smysl života. Fráze sesbírané ze svědectví obětí, pachatelů, rodin.

(Frází, které byly až nepříjemně blízko k realitě.)

Zarkon přikyvoval. Věřil mu. Snad. Nakonec kývl na Shirova průvodce.

„Lanci? Ukážeš Takashimu, jak to tu funguje?“

[bettythesmellycat]

11.1.2019 Baseball, basketball, vollayball, soccer

Ráno snídaně podle Trinh, takže řídká gulášovka s bagetou. To mi celkem chutnalo, ale jako oběd by mi to sedlo trochu líp. Nebyl ovšem čas na hrdinství. Měla jsem hlad.

To zelený se oškube a nahází do polévky a pak se to s tou vodou sní

Trinh ráno měla výuku na střední a tak jsem ji požádala, aby mě nechala v kavárně a já mohla dopisovat blog a být chvilku na vzduchu. V kavárně jsem si připadala hrozně světově a in, jen mi na tom počítači chybí ta samolepka jablíčka. Ale asi když Trinh poprosím, něco by mi tu sehnala:D. Tentokrát se ke mně přišla podívat jen paní prodavačka losů, ta zkoukla blog a zase šla.

Trinh mi slíbila, že napíše bývalému studentovi, aby mě dopoledne někam vyvedl. Takže mě spolu s Trinh vyzvedli na hotelu a jeli jsme na kafe do kavárny kousek od jezera. Ještě předtím, než mě ale nabrali, jsme měli drobný technický problém. Já byla zamčená za mříží a kolem nebyl nikdo, kdo by mě pustil. Prostě mě v tom hotelu normálně zamkli:-D. Za chvíli ale naštěstí někdo přijel a vypustil mě.

V kavárně neměli džus a tak jsem si musela dát kokosovou vodu (kterou úplně moc nezbožňuju, ale tak, je to zdravý, tak se jednou hecnu). Kupodivu s ledem to bylo celkem dobrý. Otázkou zůstává, jestli mi to neosladili, jako ostatně všechno pití, co tu dělají. Většina lidí v kavárně něco chroupala, T mi vysvětlila, že to jsou melounová semínka. No jako fakt. T přiskočila k vedlejším dámám a obrala je o pár semínek, aby mi ukázala, jak ze slupky vydolovat semínko a jaká to je dobrota. Mezitím nám přinesli pití a i ta slavná semínka. Malý sáček, z něhož tak půlku vysypali na talířek na stůl. Trinh se s námi rozloučila, že zas musí do školy, domluvily jsme sraz na oběd a odjela. Song (tak nějak jeho jméno zní, když jsem se večer Trinh ptala) mi navrhnul, že bychom mohli jet na vodopád. To jsem mileráda uvítala, protože té vesnice o 20 000 obyvatelích začínám mít dost. Zařídil tedy, že nám pití přelili do kelímků a já si mezitím skočila vedle chlívku s prasátkama na záchod.

Když jsem dorazila ke stolu, Song už čekal s kelímky a ukázal na moje kalhoty, jestli jako mají kapsu (jeho úroveň angličtiny trochu pokulhávala, ale v Aktivitách dobrý). Tak říkám že jo a on ať jí nastavim, tak jsem nastavila. Vzal talířek se semínky a šup tam s nima:-D. Takže jsem měla plnou kapsu semínek a chrastila jak rumbakoule. Na skútru jsme odsvištěli asi 10 min za město, kde se objevily konečně nádherný kopce a zelená příroda. Strašně jsem si to užívala. Cestou jsme míjeli výrobny cihel, kde se zřejmě pálily a potom sušily, teda asi nejdřív sušily a pak až pálily. Expert na výrobu cihel úplně nejsem. Když jsme tyhle výrobny míjeli, zeptal se mě Song (budem mu prostě tak říkat a hotovo), jestli u mě v zemi taky používáme cihly a nebo kameny. No mohla jsem mu říct, že domy nestavíme a žijeme zatím v jeskyních, ale obávám se, že by můj vtip nepochopil. Tak jsem mu odkývala, že dokonce i s cihlama umíme stavět domy. Příjezd k vodopádu byl zpoplatněný a vlastně to byl celý takový areál, což mě malinko zklamalo, ale co, nemusí pršet stačí když kape😊. V areálu u vodopádu byl vybudovaný celý komplex s chatičkama, restauračkou a zoologickou se slony. Tam jsem jít odmítla. Cesta k samotnému vodopádu už byla ale moc pěkná a já jen litovala, že jsem si poprvé nevzala tenisky ale pantofle, ve kterých se přeci jen ty mokrý kameny přeskakovali hůře. Ale tak, aspoň měly pantofle zátěžovou zkoušku. Pak už se před námi otevřel výhled na vodopád, který byl poměrně veliký a moc krásný.

Song říkal, že jsou lidi, kteří občas skáčí z vrchu vodopádu a pak je vezme proud a už je nikdo nenajde. Bezva, trochu optimismu hned na začátek nikdy neškodí. Každopádně mě tahle informace tolik nepřekvapila, jelikož vím, že většina Vietnamců, ačkoli třeba bydlí u řeky nebo jezera, plavat neumí. Vyběhli jsme nahoru po vybetonované cestičce a míjeli altánky, které během víkendů a svátků slouží pro místní jako piknikovací místo. Tohle mají vymyšlené bezvadně. Nahoře jsme potkali 3 bílý kluky s vietnamskými průvodci, z nichž jeden držel pušku. Song říkal, že prý jdou střílet ptáky. Courli jsme polem, kdy jsme marně hledali cestu blíž k vodopádu a pak se vrátili. Konečně jsem byla v přírodě, měla krásný výhledy a klid. Cestou zpátky jsme nějak zabrousili na válku a Song mi tvrdil, že místo, kde jsem původně bydlela (ta hlavní křižovatka) bylo hot place of war. Já tak nějak tušila, že válka probíhala v okolí vietnamské vysočiny, jen jsem si nebyla úplně jistá, jestli to bylo i v tomto districtu. Budu se na to muset ještě zeptat Trinh. Taky jsme se dostali na to, že Vietnamci nemají rádi číňany, ale zato Rusové a Kubánci jsou pro ně jako bratři, protože jim moc moc pomohli ve válce proti ošklivým Francouzům.

Chvilku jsme si potom ještě sedli dole u vodopádu, povídali a chroupali melounový semínka. Trvalo mi celkem dlouho (čti: 30 rozdrcených semínek a plnou hubu slupek), než jsem našla ten správný grif, jak semínko citlivě nakřupnout, aby se celé nerozdrtilo a jak odstranit slupku. Semínka jsou menší, a to o dost, než dýňová a je to celkem piplačka na to nic, co vás potom uvnitř čeká.

Song mě odvezl do hotelu, kde jsem jen vystřídala skútr a přehopla k Trinh. Na oběd jsme jeli ještě společně a měli jsme lámanou rýži a vepřové. Na to, že vepřové v Čechách témě nejím, tady ho mám snad denně. Mají ho poměrně dobře okořeněné a většinou v tom není tolik kostí. U bistra bylo zaparkováno několik skútrů a docela dost pařilo slunce. Paní číšnice najednou vyběhla a začala na zaparkované skútry nasazovat takovou tu ochranu proti slunci a horku, jako v létě dáváme na přední sklo u auta. To jsem teda čuměla. Praktický. Nečekaně.  

Pro info přikládám ceník jídel (návod na přepočet na české: dělíme 1000) Po obědě jsem měla chvilku volna a pak hodinu od půl druhé s malými dětmi. Trinh vyslovila přání, abych s nimi hrála a procvičovala typy sportů, jak s dětmi minule. Tyhle ovšem byly ještě o rok mladší, kolem 8mi let, a byla to docela challange. Zaprvé jich bylo jak psů, řekla bych tak 25, zadruhé to byly ještě špunti, takže vřískaly a úplně moc neudržely pozornost a zatřetí moc nestíhaly chápat, co po nich s Trinh chceme. Po hodině a půl skákání a předvádění sportů a zpívání jedné a té samé písničky, jsem myslela, že zhebnu. Zpocená až na prdeli jsem se přesunula na hotel, kam mi T koupila celý ananas a mango ke svačince. Trpí totiž urputnou představou, že budu mít hlad. Minule jsem na svačinu dostala asi 9 banánů. Jako banány mám ráda, ale vypadám snad jak opice?!

Ten ananas nevypadá, ale byl obrovský...

Hodina od pěti se nesla opět v duchu procvičování sportů. Trinh se tenhle způsob evidentně zalíbil. Zato já vypotila další 2l vody a při prvních tónech písničky „aj lajk bejsbol, aj lajk bejsbol“ jsem si chtěla prostřelit hlavu. Nevyměkla jsem ale a skákala s nima jak magor až asi do sedmi. Vypadaly taky dost unaveně a skoro Trinh vypily barel s vodou, který tam pro ně má pochystaný, a ze kterého jsem je ještě nikdy pít neviděla:-D. Na večer jsme měli domluvené karaoke se studenty z předchozího večera. Kolem půl osmé jsme tedy měli sraz u Trinh. Ta s námi šla taky. My jsme se ale s Trinh vydaly na večeři, ke které jsem si poručila smažené nudle. Pokus číslo 2. Evidentně to tu moc nefrčí. Ale nakonec jsem něco jako nudle se zeleninou dostala a v tom jsem měla kousky kuřecího a hovězího. Bylo to v jednom velmi autentickém bistru na rohu hlavní křižovatky. Hodně mě uklidnilo, když mi T říká, ať tady určitě nepiju ten čaj z konvice na stole. Díky díky, hned se cejtim líp.

Na Michelina to úplně nebylo

Mezitím už samozřejmě odbyla půl osmá, ale tak, jedinej, koho to zneklidňovalo jsem byla evidentně já. Trinh po chvíli říká, že už asi studenti čekají u ní před domem, ale že ještě nevolají, tak že počká. Po chvíli se opravdu ozvali a ona jim vysvětlila, kde jsme a že se sejdeme rovnou až před karaoke. Karaoke je tady velmi oblíbené a tohle mělo velmi okázalou příjezdovou cestu a před vchodem stál pán s vysílačkou, něco do ní řekl a vedl nás dovnitř. Mně vlastně nedošlo, že karaoke není jako naše karaoke v LaLoca. Tady mají spešl uzavřený boxy, kde podáváte výkony. Ty boxy jsou totálně vytuněný. Všude blikají světýlka, po stranách jsou sedačky a uprostřed stoly. Studenti byli celý nešťastní, že tu není místo na tancování a hned se mě ptali, jestli mi to nevadí. Tak jsem jim s vážnou tváří odpověděla, že já zásadně tancuju na stole a že ty tady jsou, takže pohoda. Oni stali a čuměli. Tanhle výraz znám. Chytili slovo „table“ a možná „dancing“ a víc ne. Tak jsem se svýmu vtipu zasmála sama, řekla že to je džouk a řadši už mlčela. Bylo nás asi 10. 8 studentů a my s Trinh. Oni si sedli na jednu stranu a na druhé straně jsem byla já s Trinh. To jsem si přišla fakt vyčleněná. Prostě úča. První zapěl jeden klučina a hned na druhej song jsem dostala do ruky mikrák já. Vybrali mi Demons a bylo to příšerný. Ne vážně, mám nějakou sebereflexi a tohle, tohle bylo šílený. Mikrák řval jako kráva a k tomu měl šílenej efekt, jak z pouti:D. Chvilku po příchodu nám donesli na stůl tácy s ovocem a celou bednu piva. Moje srdce zaplesalo. A nebylo to nad tím ovocem. Jenže. Když se ani ovoce, které bylo přikryté fresh fólií, ani piva, nikdo po 3 písničkách nedotkl, začlo mi to být podezřelé. Já měla žízeň jak kůň po velký pardubický. Jenže zas jsem nechtěla tu krabici rozbalovat a jako jediná si brát pivo. Tušila jsem, že to budou chtít zaplatit a zas nemám tušení, kolik takový pivo v karaoke baru stojí. Takže jsem seděla, smutně koukala na piva a poslouchala kvílení studentů. A pak to přišlo. Šlo se tancovat. Jeden zpíval a ostatní hopsali před telkou a řvali písničku s ním. Jako mít v sobě tu krabici piv, přišlo by mi to jako adekvátní a cool zábava. Ale takhle? Přišla jsem si stará. A trapná. Hrozně trapná. Jak tam skáču ve svejch hodobóžo teplákch s vytahanejma kolenama a kolem mě jsou o hlavu menší vietnamský studentky. No tohle taneční extempore se opakovalo ještě jednou a když jsem skoro sebrala odvahu, že bych si teda jednu písničku vybrala já, studenti koukli na Trinh a říkaj jí, že už je devět a že jdem. No takže asi tak. Já byla víceméně ráda, byla jsem pekelně unavená a těšila se na pokoj, že se napojim:D.

Dole vlevo vidíte tu mou vysněnou krabici s pivama a vpravo kýbl s ledem, který bych si do toho teplého piva, kdyby ho někdo otevřel, mohla hodit

[cestakolemsveta2017]

Den 3. - Abu Dhabí

Tohle - bylo - NEPOPSATELNÝ!

Ráno začalo klasicky - snídanička, koupačky v bazénu, kam jsme si nechali přinést talíř s melounama a mezitím nám pokojská uklidila. Haha. Včera jsem zapomněla zmínit, že máme i svého šoféra, co nám parkuje auto. Jen přijedeme před hotel a hned si bere klíče. Takže Honza v 11 volal na recepci, ať nám žán připraví vůz. :-D

Nechtěli jsme přelétavat letadlem, jelikož nás letů čeká dost a tak jsme vyrazili autem sami. Cestou jsme se stavili v krámě, kde jsme koupili nějaké jídlo na cestu, přesně to byly sušenky s pandou plněný nuttelou, mangový pitíčka (nejlepší na světě!), spoustu vody a toastový chléb (marmošky jsem nakradla u snídaně).

Vyrážíme a teploměr hlásí 48C ve stínu. Absolutně nemožné počasí pro život. Jeden “místní” Ind dnes říkal, že tu žije 15 let a takové vedro ještě nezažil. Ani jeden z nás nepatříme mezi stěžovatele, ale pokud si to chcete aspoň trochu představit, běžte do finské sauny a pusťte si do obličeje fén. Jsme ošlehaný vařícím vzduchem během chvíle a moje veškeré snažení vypadat aspoň chvíli jako dáma bylo vniveč. Neustále se rozhlížím a čekám, kdy se lidem začnou samy zapalovat cigarety u pusy.

Ok, jsme na cestě a po deseti minutách se nám rozsvítí rezerva. Říkáme si, nane problemo, nějaká čerpací stanice bude při cestě.. K jedné to stočíme a přichází problém č.1. - Nedá se platit platební kartou. No jo, jenže když chce jít Honza vybrat, tak zjistí, že nemá tašku s veškerým obnosem, ani doklady. :-D (ted se směju, ale do smíchu mi nebylo, hlavně, že mě honí!). Lidé za námi začínají troubit, což ho začíná znervózňovat, mě teda nijak protože tady se troubí 24/7 a přijde mi, že snad jen tak. 

Nevadí, vracíme se, hodina v tahu, dálnice a silnice ucpaný. Honza si stěžuje na vedro, přitom vyšel z klimatizovaného hotelu do klimatizovaného auta, tudíž pořádné vedro ani nepocítil :-D 

Po cestě je spoustu nádherných budov. Mezi mrakodrapy si přijdeme jako v New Yorku. Skvostné budovy v nesmyslných tvarech, tyčících se až do nebe, jeden vedle druhého. Tohle vezme dech každému. Po cestě potkáváme mešity, rádoby kryté parkovistě, kde každé auto má nad sebou slunečník jako lidé u moře, stopaře, kterým opět není vidět, ani do očí, takže se Vám ho chce uplně vzít aj.

JSME V ABU DHABÍ! Cesta byla dlouhá, ale stála za to. Přijíždíme k šejkovské a zárověň nejznámější mešitě na světě. (viz foto)

Vůbec nevím, jak slovně se vyjádřit, aby to bylo opravdu vystihující. Ale tohle nemá chybu. Přijíždíme, parkujeme, žasneme. Pohled doprava, doleva, nahoru, dolu, každičký pohled Vám bere dech. A to nejen proto, že se opravdu, ale opravdu SMAŽÍTE na slunci. 

Procházíte turniketem a kontrolou jako na letišti a přicházíte k dalšímu odboru, kde kontrolují, jak vypadáte a předávají oblečení dle Vámi určené konfekční velikosti. Tenhle celý proces je logicky rozdělený na muže a ženy. Ženy navíc musejí mít zahalenou i hlavu (nespravedlnost).

Nad vším tím žasnutím, kochání se krásy, na mě přišlo mdlo. Přestala jsem vidět, brněly mě rty a Honza zjistil, že tady přestává veškerá legrace. Absolutně v žádném případě jsem si nemohla již zmíněný oděv sundat a v mešitě se nebylo kde schovat. Rozpálené dlažnice, padesát stupňů a hábit, ke kterému už mi snad chyběly jen sněhule, udělaly své. 

Ale vše dobře dopadlo, Honza z nemožného udělal strop. Sehnal ledovou vodu a kout, kde jsem se mohla opláchnout a do hodinky mi bylo lépe. DĚKUJU!

No nic, jdeme dál. Krása střídá nádheru, ale přeci jen v tom počasí si to tolik nevychutnáte a tak fotíme jako o závod, natáčíme a v druhé půlce mešity si už dokonce musíme sundat i boty. Citoslovce WAU jsme řekli nespočetněkrát. Kochání bylo stále silnější, než počasí.

Po dvou hodinách máme vše prohlédnuté a balíme se na další bod ¨must see¨ a to nejluxusnější hotel na světě - Emirates Palace. (viz foto) Absolutně nevím, co z dnešních prohlídek bylo krásnějšího. 

Přijíždíme k hotelu, hotel má vlastní pláž, tenisové kurty, golfové hřiště, vodopády, 11 luxusních restaurací a pro jednoho klienta, je vždy určeno pět lidí z personálu a taky ochranku, která tam Honzu nechtěla pustit, jelikož měl krátké kalhoty.

Musel se tedy znovu obléknout do hábitu a šlo se. Bylo evidentní, že tenhle nápad jsme neměli jen my, ale musím říct, že opravdu stál za to. Tak ohromný a nádherný komplex jsme v životě neviděli. Nebylo absolutně vůbec co vytknout. Nádherně upravené zahrady, výhled z každé strany na něco jiného, stačilo si jen sednout a zírat.

Už se začalo stmívat (v 7 se stmívá a v osm je tu už úplná tma) a my se odebrali k poslednímu bodu a to na vyhlídku na celé město Abu Dhabí. Západ slunce, moře, mrakodrapy.. přišlo nám, že v tu chvíli nic není. Seděli jsme na okraji útesu, lízali nanuk a čerpali energii. Nesmírná pohoda!

Chtěli jsme být dříve doma, než v jednu ráno (což se nám stejně nepodařilo) a vyrazili směr hotel. Na Honzu ale přišla bolest v krku a velká únava a necítil se odřídit cestu zpět a tak za volant usedám já.

Lehl si dozadu a do minuty chrápal na celé auto. Ok, pouštím si písničky nahlas, broukám si, svištím s větrem o závod a jedu poprvé na ŠESTNÁCTI PROUDOVÉ dálnici. Kochám se okolím, cestou potkáváme písečné duny, když v tom se za mě zařadí policie. 

A ANO! stalo se přesně to, co předpokládáte! Zastavili mě.

V skoro naprosté tmě se rozsvítily majáky a ukazovali, ať odstavím auto ke krajnici. 

Ok, zajíždím, ale hrozně mi buší srdce a přepadá mě panika. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než vzbudit Honzu s výrazem smrti, že nás právě zastavila policie a at si semnou jde vyměnit místo. 

Rozespalej, nechápavej, s otlačenou kabelkou na tváři přeskočil jak laňka na místo řidiče a ja ke spolujezdci. Mezi sedačkama jsme měli jahodovej shake, kterej se rozletěl po celém autě a my se snažili dělat jakoženic. 

Bordel po celém autě, nervozita se dala krájet a policajt se blíží. Chtěl, aby Honza stáhl okénko,  (uffff, spal totiž bos :-D ) takže seděl bos i za volantem. A začal vcelku mile.

První otázka byla kdo řidil: Honza se ke mě otočil a ptá se, zda má lhát nebo říct pravdu. Rozhodli jsme se pro pravdu a dobře jsme udělali. Všechno samozřejmě viděli. 

Vyžádali si tedy i můj řidičský průkaz a strašně se rozčelovali proč jsme udělali to, co jsme udělali, že tomu nerozumí.

Pětkrát jsme jim vysvětlili, že to byla panika protože je auto psané na Honzu a my se báli pokuty, až nám nakonec předal pasy i papíry s tím, že mám jediné štěstí, že jsme to u sebe vše měli, jinak byl nás pokuta čekala v nehorázné sumě.

Slušně jsme poděkovali a zbytek Honza už odřídil sám, takže vše dobře dopadlo.

V deset večer přijíždíme do Dubaje a rozhodneme se jít ještě na trhy, které končí u půlnoci. 

Trhy jsou přesně jako z fiimu. Tisíce stejně vypadajících lidí, kteří se přeřvávají, tahají k sobě do obchodu a najdete zde snad vše od zlata, až po koření. Je stále 45 stupnu a tak se tu i roznáší ledové vody, což oceňuju nejvíc. 

Strašně nás baví ty uzké uličky, barevné ručně tkané gobelíny, koberce, látky a mezitím vůně koření a prodejce s fejkovým Diorem. Každý si tu najde to své.

Odcházíme spokojeně s pár taškama a že jsme nemohli najít auto protože jsme ho dali zaparkovat místnímu fešákovi, Vám snad ani psát nebudu.

Jsou tři ráno a v osm je opět budíček.

Děj se vůle boží. :-D