#ženský samozřejmě

[ailathemoodentity]

Něco něco, chci nosit krojový oblečení bez toho aby mě někdo genderoval, něco nějako, miluju jak barevný a ornamentální naše kroje jsou, jada dada dý, pohlaví je uloženo v nadýchaných sukních a zdobně vyšívaných vestách

[archivace]

Karel Klostermann

V ráji Šumavském

(výtah z románu)

Uprostřed rozsáhlých kašperských pozemků poblíž řeky Vydry hospodařilo několik místních statkářů – jejichž statky panstvu z Kašperka mohly připomínat solný balvan uprostřed vody. Nejmajetnější statkářem byl jistý Podhamerský, ovšem o několik desítek let zpět, měl podobné postavení jistý stakář Vastal.

Vastalův dvůr

Vastalův dvůr byl tenkrát na druhém břehu Vydry. Vastal byl pánem nad více než tisíci jitry.

Pak se přestěhoval na tenhle břeh – a vystavěl tento dvorec. Za těch čtyřicet jiter tam – jich získal osmdesát tady.

Vastalovu vnučku si vzal Podhamerský – a z Nového Vastalova dvora se stal Podhamerský dvůr.

Podhamerský a jeho dcery

Pdhamerského manželka – byla žena asi čtyřicetiletá – hezky při těle, se kterou měl několik dcer – samozřejmě zdatných pomocnic na statku.

Za nejsličnější byla považována Rezla. Rezla od Rýžovnického potoka (kde tehdy byla dřevařská hospoda) došla podél Otavy k pile Bubeníčkově – zavané Čeňkova -kde do sebe vtékají řeky Vydra a Křemelná aby vytvořily Otavu.

Pak začala stupat nahoru k Jelenovu – a pak k rodnému statku – statku Podhamerského sedláka – dnes známý jako Buchingrův dvůr. Tam byla doma… jak dlouho ještě???,

Byla to ovšem nejstarší Nany pro kterou se zanedlouho chystala veselka.

Nany - Podhamerského nestarší dcera nebyla jeho manželce jpodobná ani v nejmenším. Trochu připomínala Rezlu – jenže méně hezká. Hodně hřmotnější – pravý ženský kolos. Přesto, že jí bylo sotva dvacet jeden roků – kdo viděl silná Nanyna ramena, nepochyboval o tom, co se o ní povídalo – že prý umí zacházet saněmi lépe – než kterýkoliv mužský. Když v zimě se váželo dříví po smyku – nescházela Nany nikdy – a konala pravé divy. Její mohutné vnady její pracovitost a zručnost jí získaly všeobecnou vážnost. Vábila nápadníky, přesto, že se povídalo, že je zlá. Domácí práce ležela téměř všechna na bedrách této fenomenální dívky. Zvláště práce hrubšího rázu – na polích, ve stájích – ve stodole – všude byla první – jako by to bez ní ani nemohlo jít. Žala žito – co vzmach – to hotový snop. Dříví štípala, stelivo chvojové upravovala – mlátila za tři jiné s jakousi úpornou houževnatostí – celý dům držela v čistotě. Předla, tkala na domácím stavu. Matka se sama se divila její dovednosti – takovou dceru může mít jen Podhamerský.

Veselka

Rejštejn byl vzhůru – před hospodou stály celé davy, které se nemohly protlačit dovnitř. V tom zevlujícím množství by se našly všemožné typy, jaké právě tehdy Rejštejn prokazoval.

Bylo zvykem, že si hosté pivo platili sami, leč u Podhamerského nikdo neplatil a pil co chtěl Také jídlo bylo zadarmo – tučná vepřová pečeně kyselé hovězí a skopové koblih celé hory, zkrátka – bylo to znamenité – nikdo nepamatoval tak bohaté veselky. Každý pil a jedl co chtěl – a co mu právě chutnalo. Křiku bylo dost – a výskotu – a pochybného zpěvu ještě víc.

Hlavní zdrojem Podhamerského hospodařené bylo zemědělství – pole a dobytek – a pak také těžba dřeva – zejména když skončily polní práce – na podzim se stromy kácely a z jara plavily do níže položených končin, kde vázaly se vory.

Polomy 1860 a 1870

V říjnu 1860 řádila krutá vichřice – les přesto obstál.

Přesně po deseti letech - v říjnu 1870 šumavské lesy opět zasáhla nebývale silná vichřice, a zanechala spoušť. Na jedné straně byla krajina zpustošena obrovskými polomy, jež byly navíc zasaženy kůrovcem, a proto musely být urychleně zlikvidovány. Na druhé však právě tato skutečnost přinesla místním lidem práci a krátkodobě i poměrně vysoké výdělky.

Jako většina tehdejších obyvatel Šumavy se Podhamerský nechal zlákat vidinou vysokého výdělku, celé dny zpracovával a vyvážel dřevo z ohrožených lesů a přitom zanedbával své vlastní hospodářství.

Léto

Kam nabylo možno vylézt – zapálily dřevaři spoustu vývratů – aby zničily místa - kde se líhl hmyz. Po celé dny hořely zásaky – až hluboko do půdy suchým jehličím pokraté. Plameny sálaly rudým leskem do výše – kotouče hustého dýmu stoupali do strání, nebo stoupali lesem do strání nahoru a dolů. Zápach pryskyřice a smoly roznášel se po celém kraji, jako vůně vosku, za velké panichydy.

Podzimek

Pozdní podzimek nastolil vládu, a přioděl les nevšední krásou. Listí buků žloutlo a červenalo se ve všech odstínech a odělo nevšední krásou. Listí tu ohnivě plálo – a tam nachově se rdělo, tvoříc různobarevné ostrovy – v moři temné zeleně smrků. Na šedých stráních skal – prokvétal všude mezi bílými kmeny bříz nachem se zalévající osladič a plavuň, hnědý vřes a černající nať jahodin. Plody jeřabin se zabarvily – vábíce hejna kvíčal. V roklinách a úžlabinách potoků a věčně burácející řeky Vydry – valily se mlhy bílé jako mléko.

Podhamerský se doma zdržoval jen krátce. Dřevařil a svážel dříví všemi svými povozy, veškerou mužskou chasou, ba i čeledí – včetně syna Vincka. „Nepohoda může udeřit do čtrnáccti dnů, do té doby zkusíme navozit třikrát tolik, než bylo ujednáno, svážet budem už od zítřka, neděle neneděle – a čtyřma potahama“ nechal se slyšet Podhamerský. „Jestli se má dostavit zimní nepohoda, do čtrnácti dnů zasněží a z jara se má osplavit 5 000 sáhů. Jak je dostaneme v zimě k vodě pod sněhem – to pěkně děkuju. Jestli je vám to pomalu – postavte železnici – nebo si hledejte jiného“.

Po zimě

Utíkal čas, jako vody dravých bystřin.

Tichý a mlčenlivý kraj, byl najednou plný života. Daleko ozýval se rachot kácených dřev, všechny cesty oživly, křik a práskání bičů, všude podél řek se kupily klády, u drboné potoky se plnily vodou, vedoucí z přilehlých nádržek. Ječící a pěnící se kalné proudy, odnášely dřeva do níže položených končin, kde vázaly se vory. Staré cesty se opravovaly – nové se zřizovaly. Zástupy různého lidu se hrnuly do lesů s krompáči, trakaři, lopatami. V nádržkách se bělaly dlouhé vory – jednotlivé pily Čeňkovy pily syčely jako ve dne. Práce bylo až do noci – tu a tam se zatřpytilo bludné světlo, tu a tam zaštěkal pes, ozývala hlasitá řeč…

Datum:

Autor: výtah z románu se zaměřením na těžbu a plavení dřeva v okolí Čeňkovy pily

[serenitybasteela]

Psychedelik - Život je kolotoč Prostě píšu. Tak snad se to taky líbí...

„Detektive konstáble Cabble! Neviděl někdo z vás detektiva konstábla Cabblea?” zvolal patolog James Carleson, aniž by pohledem uhnul z těla. „Volal jste mě?” uslyšel nad sebou příjemný, lehce koketní ženský hlas. „To jste se asi spletla, drahoušku, tady není bordel, ten je o budovu dál. Tohle je místo činu.” „Nechci vám kazit iluze, drahoušku, ale vím jistě, že nespletla.” S dosti rozlobeným výrazem, na který si dnes obzvláště dával záležet, zvedl oči od těla. Sotva se pořádně nadechl, aby mohl říct od plic, co si o ní myslí, zarazil se. Byla krásná. „Detektiv konstábl Cabble. Ale můžete mi říkat Dana,” představila se s neskrývaným pobavením. Chvíli mnohem delší, než by se slušelo, se na ženu díval. Měla jasně modré oči, které mu připomínaly oblohu. Kaštanové lokny lemovaly malé uši, konečky splývaly s dobře padnoucím sakem černé barvy. V rukou držela malý poznámkový blok, připravena si zapisovat. „Aha,” na víc se nezmohl. „Tak co tu máme, doktore?” sklonila se nad tělo, čímž mu dala možnost vrátit se zpět k tomu, proč ji vlastně volal. „Tělo muže mezi 18 a 20 lety. Masivní krvácení z rány na temeni hlavy. Smrt nastala okamžitě.” Dana si tělo prohlížela. Vypadalo, jako by chtělo někam běžet, ale zamrzlo v čase. Ač se za to hluboce styděla, po smrti jí všichni přišli jen jako těla. Prostá schránka bez jediného znaku člověčství. „Našly se u těla doklady totožnosti?” „U těla přímo ne, peněženka ležela asi metr od něj,” doktor podával detektivce černou koženou peněženku. „Adam Stone, podle průkazu mu bylo včera čerstvých 19 let. Docela smutná oslava dne narození, nemyslíte, doktore?” „Hm. Tady už jsem skončil,” zavolal doktor směrem ke dvěma chlapíkům, kteří postávali s cigaretami u auta koronera. „Myslíte, že to byla sebevražda?” zeptala se se zvědavostí v hlase. Doktor Carleson se znova podíval na ženu před sebou. Ve skrytu duše nesouhlasil, aby ženy zastávaly vysoké posty v kriminálním odvětví. Podle něj neměly schopnosti a sílu. Totéž si myslel i o lékařkách. Nikdy to ale neřekl nahlas. A teď, když před ním stálo tohle něžné stvoření, cítil zvláštní pocit. Neuměl ho popsat, ale byl tam. „Vše tomu nasvědčuje.” „I ta zvláštní poloha těla?” „V čem vám přijde zvláštní?” Doktor pomalu kráčel ke dveřím svého malého černého Porche. „Je obličejem k nám,” následovala ho neodbytně detektivka. „To se tak někdy stává. Tělo se mohlo otočit.” „Nebo se na to nechtěl dívat,” vstoupil jim do rozhovoru ten vyšší chlap, když přenášeli nosítka s tělem do dodávky. Oba se za ním podívali. Když tělo zmizelo ve voze, Dana pokračovala se svými otázkami. „Nemyslíte si, pane doktore, že je to málo pravděpodobné?” „Víc vám samozřejmě povím až po pitvě. Jestli na těle budou nějaké stopy po cizím zavinění, najdeme je.” „Věřím vám. Ale přece jen,” Dana se při přemýšlení dívala na muže ve světlém kabátu opodál, jak přecházel od jednoho policisty k druhému. „Přece jen co?” „Nic, nic. Jeďte. A dejte mi, prosím, co nejdříve vědět.” Ihned po tom, co doktor spěšně odjel, prohlédla na vysokou budovu před sebou. Počítala okna odspodu až na střechu. Jedna, dva, tři, pět, devět, dvanáct. Zatočila se jí hlava. „Jste v pořádku?” uslyšela za sebou mužský hlas. „Ano. Já jsem jen,” více nestačila říct. „Bart Brickson, těší mě,” nabídnutá ruka ji polekala. „Promiňte, to jsem nechtěl,” muž o krok couvl, až se jeho kabát barvy velblouda lehce rozevlál. „Přejete si?” „Moje jméno vám nic neříká? Zjevně tu budete nová. Jsem z večerních zpráv. Zprávy v šest přinese vám Bricksonova pěst. Pořád nic? Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším vám,” muž nejdřív předváděl úder pěstí do vzduchu, poté se snažil hlubším hlasem přednést svou úvodní větu. „Vždyť se vám to ani nerýmuje,” odpověděla Dana. Bart, značně zklamaný tím, že ho ta žena vidí poprvé, si promnul prsty rukou o sebe. Tohle dělal pokaždé, když ho něco vyvedlo z míry. Když si povšiml, že ho stále pozoruje, raději schoval ruce do kapes. „Můžete mi říct, co tady děláte?” „Teď čekám na svého kameramana, zase má zpoždění. To je už pošesté tenhle týden.” „Tak to nemáte moc úspěšnou bilanci.” „Jednou ho stejně zabiju. Aha, to jsem asi před vámi říkat neměl,” odtušil. „Pro tentokrát to pominu, ale až někde najdu muže v kostkované košili s kamerou místo obličeje, posvítím si na vás,” mrkla detektivka na moderátora, přitáhla si límec saka ke krku a odešla. „Promiň, byla zácpa,” křičel baculatý muž s kamerou na rameni, zatímco podával moderátorovi mikrofon. „Jasně, zase zácpa. Buď si vymysli konečně jinou výmluvu, nebo začni jezdit o hodinu dřív. A utři si tu šlehačku, máš ji až na košili.” „Promiň. Takže za tři, dva, jedna!” gestikuloval kameraman. „Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším zas,” pozměnil na poslední chvíli moderátor svou slavnou hlášku. Kameraman, ve snaze svému šéfovi vlézt zase o něco víc do zadku, zdvihl palec nahoru. „Právě stojím u dvanácti patrové budovy nechvalně známé jako vstupní most do podsvětí. Lidé, bez ohledu na věk, sem několikrát do roka přichází ukončit svůj život. Nejinak tomu bylo i dnes. Podle mého informátora z řad policie došlo zhruba před hodinou k další sebevraždě skokem ze střechy. Jedná se o dvacetiletého Adama Stonea. Stone byl naposled viděn, jak odchází z vysokoškolské koleje neznámo kam.” Kameraman hlavou pokynul směrem k blížícímu se uniformovanému muži s pěstěným knírkem. Bart okamžitě pochopil, co mu jeho podřízený naznačil. „Bart Brickson, stanice R2T, vy jste detektiv konstábl Cabble? Můžete našim divákům říct více informací?” „Hledáte detektiva konstábla Cabblea? Ta před chvílí odjela zpět na stanici,” ukázal policista směrem na druhou stranu. „Odjela? Jak odjela?” „Detektiv konstábl Cabble je žena,” rozesmál se vousáč. „Ještě mi řekněte, že má kaštanové vlasy a černé sako.” „Takže už jste ji potkal.” Bart nahodil svůj zubatý úsměv, předal slovo do studia a vzteky zaklel. Maya Gleresová zrovna ukládala svou semestrální práci na externí disk, když uslyšela o smrti někoho z její školy. „Dej to nahlas, dělej,” přikázala Minervě, zrzavé dívce, která jí dneska dělala služku. Ta, ve snaze rychle se dostlat k ovladači, strčila omylem do psacího stolu své paní. Maya zavřela oči. „Jsi nemožná, Minervo. Zmiz mi z očí! A dej to konečně nahlas,” zakřičela. Malá zrzka se rozplakala. Když byla konečně pryč, zaposlouchala se studentka do zpráv. Adam, Adam, nic jí to jméno neříkalo. Buď tady byl krátce nebo se jednalo o nulu. V tu chvíli ztratila jakýkoliv zájem. Brunetka ve fialovém svetru zaklapla notebook, vložila ho do tašky a vyndala knihu povinné četby. Chvíli si četla, pak knihu zavřela. Dneska jí to už nemyslí. Chtěla vstát a odejít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře do učebny. „Ano?” „Máš tu volno?” do dveří strčil hlavu Kannten Mainne, nejhezčí kluk z celé školy. „Jasně, zrovna jsem si četla povinnou,” zamrkala svůdně dlouhými řasami Maya. Kannten, vysoké a svalnaté pravé křídlo fotbalového týmu školy, byl nejenom krásný a talentovaný, ale především chytrý. „Fakt? Tak to se k tobě přidám, Minervo, jestli ti to nevadí,” usmál se. „Maya,” zarazila se na chvíli studentka, ale stačil jeden úsměv a prominula by mu snad vše. „Znal jsi Adama Stonea?” ani nevěděla, proč se ho na to zeptala. „Adama? Proč se ptáš?” prohlížel si ji. „Jen tak. Já nevím. Před chvílí hlásili ve zprávách, že se zabil.” „Zabil?” „Skočil ze střechy dvanactipatráku,” dodala jen tak mimochodem. „Adam, Adam, to mi nic neříká,” odpověděl. Maya ho pozorovala. Nepřišlo jí, že by nevěděl, o koho šlo. „To už je tolik? Musím jít. Hele, líbí se mi, jak zpíváš, Minervo,” usmál se Kannten. „Maya, tak se jmenuji. A nezpívám.” „Ne? Aha, no, já myslel právě, že...” „Jsem roztleskávačka, Kanntene.” „Jasně, však jo, eh.” „Mayo.” „Jo, však jo. Tak ahoj na hodině, Mayo,” zamrkal na ni a odešel spěšně ven. Studentka zavřela knihu a povzdechla si. Venku Kannten okamžitě vytočil číslo pod přezdívkou Stoney. „Ahoj, tady Adam. Momentálně nejsem k sehnání, takže se nejspíš někde učím. Je-li to akutní, zanechte po zvukovém signálu svůj vzkaz.” „Adame, do prdele, kde jsi? Teď mi nějaká holka ze školy říkala, že někdo tvého jména skočil z dvanactipatráku. Okamžitě mi zavolej zpátky, až vzkaz uslyšíš.” Kannten schoval telefon do kapsy a rozeběhl se ke kolejím. Těsně před tím, že chytil za kliku dveří svého pokoje, mu zazvonil mobil. Cizí číslo, chvíli přemýšlel, zda má hovor přijmout. „Halo,” nakonec opatrně zašeptal, nechtěl vzbudil svého spolubydlícího. „Kanntene, můžeš mluvit?” „Adame? Jsi to ty? Do hajzlu, co se stalo?” Spolubydlící se zavrtěl. Kannten si rychle lehnul a přikryl se peřinou. „Já nevím, Kannty. Byl jsem slavit, víc si nepamatuju,” hlas kamaráda zněl roztřeseně. „Adame, ty vole, vždyť o tobě všude říkaj, že jseš mrtvej.” Adam zvlykl. „Sakra, uvažuj. Měl tvoji peněženku, tak jste se asi někde museli potkat.” „Mám okno, Kannty. Možná jsem ho potkal, já fakt nevím.” „Jsi doma?” „Ne, v baru U Johnnyho.” „Máš kam jít? Máš peníze?” „Něco jo. Kannty, pojedu tam. Třeba si na něco vzpomenu.” „Adame, neblbni, nikam nejezdi. Běž domů,” snažil se přesvědčit kamaráda. „Nemůžu. Určitě tam jsou fízlové.” „Tak jim aspoň vysvětlíš, že to byl omyl.” „Ne, pojedu tam. Ozvu se, až něco budu vědět. Zatím nikomu nic neříkej. Prosím.” Adam bez rozloučení položil telefon do vidlice na stěně baru U Johnnyho a podíval se do zrcadla vedle aparátu. Černé kruhy pod očima dělaly jeho už tak zničený obličej ještě více bledý. Vrazil si kapuci do čela a se skloněnou hlavou odešel do ulice. Před vchodem stál zrovna taxi. „Jezdíte ještě?” snažil se působit nad věcí. „A kam to bude?” usmál se taxikář. „K dvanactipatráku.” „Nechceš se tam zabít, že ne? To už bys byl druhý. Počkej, to jsi ty, že jo? No jsi to ty!” „My jsme se už viděli? Včera? Pamatujete si mě?” „No jasně, že jo. Byl jsi tedy pořádně pod obraz, ale určitě jsi to ty. Kde máš toho svýho poskoka?” „On se mnou někdo byl?” „Takový střízlík, pořád za vámi běhal.” „Nás bylo víc? Nepamatujete si jména?” „Ty, ten střízlík a ještě blonďák. Jména si ale nepamatuju. Každopádně blonďák vystoupil hned na druhé zastávce, vy dva jste jeli dál.” „Kam dál? K dvanactipatráku?” Adam se snažil vzpomínat. „Ne, na druhou stranu. Do nóbl bytovek.” „Takže jsem jel domů,” řekl Adam spíš pro sebe, „ale teď mě odvezte do dvanactipatráku. Prosím.” Řidič pokrčil rameny, ve finále mu to mohlo být jedno, co ten bláznivý kluk bude chtít udělat. Když o patnáct minut později dorazili na místo, kluk v kapuci se zachvěl. „Tak hodně štěstí, kluku,” rozloučil se řidič a odjel. Adam, krytý černou tmou, se sunul podél zdi ke dveřím. Byly přelepeny policejní páskou s oznámením o zákazu vstupu. Zprudka do dveří strčil. Uši rvoucí skřípavý zvuk se táhl nocí mezi vybydlenými baráky. Z přední kapsy svých džín vytáhl malou baterku, kterou si svítil na cestu po schodech. Dvanáct pater. Naštěstí měl fyzičku ve výborné formě, přece jen se mu bojový sport jednou vyplatil i mimo ring. Bez většího zadýchání dorazil na střechu. Vítr skučel mezi zohýbanými pláty lopatek vzduchových šachet. Adam se rozhlížel, kužel světla kroužil u okraji střechy. Nechápal, co tam dělá. Vždyť to tady určitě prohledávala policie, jestli tady něco bylo, dávno to mají mezi důkazy. Už se chystal zavolat Kanntenovi, když si vzpomněl. Zčista jasna to viděl všechno před sebou. Jak ho ten kluk, který jako kdyby mu z oka vypadl, tahal do taxíku. Jak ho doprovodil až ke dveřím baráku, kde se přetahovali o klíče. Jak se mu Adam vyškubl a utekl až sem. A jak toho kluka shodil ze střechy, když se Adama snažil zachránit před skokem do tmy...

[annafreimann]

Tlustá!

Kdybych shodila gram pokaždé, když mi nějaká nešťastná jednoduchá duše, jejíž jedinou definicí ženy, která pro ně může mít nějakou hodnotu, jsou holky z plakátů, napíše, že jsem tlustá, mohla bych udělat docela slušnou kariéru u společností jako je třeba Victotria’s Secret nebo jiné přiblblé korporace, která se svýma modelkama zachází jako s odpadem a hrozí jim vyhazově i za to, že se napijou trošku víc vody. (Pro ty, co žijí mimo realitu doporučuji udělat si průzkum toho, jak funguje modelingový průmysl.) Naštěstí mě podobné výstřelky nikdy nebraly a výroky toho typu by mě urazily naposledy možná na střední škole. Zrcadel mám doma hned několik, takže jsem si toho ráčila všimnout i bez toho neustálého konstatování tak triviálních faktů, ale je hezké vidět, že těm lidem slouží alespoň pozorovací schopnosti, když nic jiného nefunguje.

Tlustá. Nebo třeba tlustej, ať zbytečně nediskriminujeme. Na tom slově je nejzajímavější, jak je ve spojitosti s lidmi výhradně negativně zabarvené. Přemýšlejte nad tím. Když se řekne tlustá kočka, většina lidí si představí roztomilou chlupatou kuličku, kterou by umazlili k smrti. Obecně u většiny zvířat takové slovo budí jen dojem umocněné roztomilosti. U lidí je negativní asociace s tímto slovem naopak tak silná, že se ho mnohdy úplně bojí vyslovit.

Onehdy jsme se švagrovou konzultovali její plány s vlastní kolekcí triček. “Chtěla bych rozmanitou škálu modelů a modelek,” povídala mi. “Různý lidi, vysoký, mrňaný, potetovaný i třeba nějaký...” v ten moment se zarazila a provinile sklopila oči, jako by se snad chystala přiznat, že vlastní babičce dala zlatý řetízek do jinýho hrníčku. “Tlustší,” dostala ze sebe nakonec.

“Proč to říkáš, jako by šlo o lepru? Vždyť je to normální přídavný jméno,” popíchla jsem jí se smíchem.

Přitom je to taková blbost, úplně uměle vyvolaná. Zvykli jsme si na život v době, kdy je největším módním trendem vizáž hraničící s podvýživou, a i když se to zase pomalu začíná překlápět, spoustě lidí to vůbec nepřipadá divné. Je to kvóta, kterou je nezbytné dodržet, a kdo se vymyká, musí z kola ven a nejspíš umře sám nebo tak něco. Teda aspoň takhle nějak to vypadá z pohledu většiny mladých holek. A spousta takových příběhů nemá šťastný konec.

Než se můj věk přehoupl přes dvacítku, taky jsem při honbě za společensky přijatelným tělem vyzkoušela leccos. Pevná vůle mi nechyběla nikdy, o to víc frustrující bylo, když se ani po měsících dodržování těch všech dementních pravidel nedělo vůbec nic. A v sedmnácti jsem konečně našla metodu, která fungovala. Jednou denně rychle slupnout mističku salátu, zapít to půlitrem vody a na další jídlo honem rychle zapomenout. No a když je náhodou společensky nepřijatelné se nenajíst, pojistí to prsty v krku. Pětadvacet kilo bylo dole jako nic. Akorát mě to málem zabilo. Několikrát.

Krátce na to mi došlo, že mám relativně omezený počet možností, protože ať jsem se snažila sebevíc, ani zdravý životní styl evidentně nebyl cestou k udržení váhy. Buď se budu do konce života trápit hlady o jednom jídle denně a příležitostně si rvát prsty do krku, abych od pologramotnejch pitomečků v baru mohla poslouchat, jak mi to sluší, nebo se na celej tenhle povrchní nesmysl vykašlu a budu žít tak, aby se mi žilo hezky.

Strašná sranda na tom je to množství lidí, kteří se cítí povinni k tomu něco říct. “Uprav jídelníček a začni se hýbat!” radí ti internetoví moudří, aniž by měli tušení, že promlouvají k člověku, který doslova denně cvičí, nepije nic slazeného a dvě třetiny jeho jídelníčku tvoří zelenina. Samozřejmě pak nesmíme zapomínat na zástup pokrytců, kteří aniž by měli představu o tom, jakou má dotyčný/á životosprávu hysterčí, jak je to nezdravé, ale padesátikilové holčině, která tři dny v týdnu propije, vykouří krabičku denně a soustavně se cpe nutellou, o zdraví nezmíní ani fň.

Estetika je prostě všechno, se s tim smiřte a radši chcípněte hlady, protože tlustý lidi jsou podřadný, tlustý ženský předevšim. Nebo tak nějak. Proč o tom ale píšu, aby si zas nějakej primitiv nemyslel, že mám potřebu zrovna jemu promlouvat do duše. Sleduje mě tady velká spousta lidí. Mladý holky a třeba i mladý kluci, co denně bojujou s tím, jak jejich tělo vypadá, a nemají tušení, že s ním není nic špatně, ale i dospělý ženský a chlapi, kterejm tohle nikdo včas neřekl.

Bejt moc hubený, tlustý, mít jizvy, pivní pupík, strije, pihy, pigmentový skvrny, malej zadek, velkej zadek, velký prsa, malý prsa, nemít svaly, mít svaly i všechno ostatní je naprosto v pořádku, protože na tom absolutně nezáleží, a pokud má někdo potřebu to hodnotit, asi nebude moc chytrej. A někdo, kdo není moc chytrej, vám nestojí za to, abyste se trápili, nebo si nedej bože třeba rvali prsty do krku. Žijte hlavně tak, abyste se cítili dobře, a uvidíte, že jste nikdy nebyli krásnější, protože ono k tomu většinou úplně stačí nebejt idiot. Howgh.

[nemrava]

Dívka v rudém

Sešli jsme se na hotelové recepci. Ačkoliv jsem ji měl ten večer vidět vůbec poprvé v životě, když jsem vešel do vestibulu, ihned jsem ji poznal. Vlasy po ramena, černé jako uhel, elegantně překrýval červený baret. Výrazné řasy jakoby tajuplně skrývaly jinak kaštanové panenky. Rudá rtěnka z jejích úst se stihla obtisknout na sklenku ginu položeném na baru, u kterého seděla oděná v bordových šatech. Na nohou měla síťové punčochy a černě se lesknoucí vysoké kozačky. Stehno přehozené přes druhé, evokujíc lehkou děvu, mě zvláštním způsobem přitahovalo. Slečna v rudém.

Vypadala jako laciná holka, leč stejně se za ní otáčeli chlapi i ženský. Bez rozdílu. A to bylo přesně to, co se jí líbilo.  Provokovat a fascinovat. Žít okamžikem, jak mi říkala.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem, jak se patří.

S pomrknutím se na mě otočila: „Ach, ahoj. Konečně se poznáváme. Že?“. Čas jako by se zpomalil, vesmír jako by se zredukoval jen na naše dvě osoby. Byl jsem jen já a ona, uvězněni v nekonečnu.

„To ano. Mohu přisednout?,“ pokynul jsem na barovou stoličku vedle ní.

„Prosímtebe, že se ptáš. Samozřejmě.“

Posadil jsem se vedle ní. Objednal jsem si červené víno. Ne, že bych se chtěl opít. Stačilo jen trochu otupit smysly. Přeci jenom, pořádně jsem nevěděl co od onoho večera očekávat.

Pohladila mě po noze a s nebývalým klidem v hlase, vzhledem k naší dohodě, ke mne pronesla: „Hned z kraje si musíme ujasnit pár věci. Za prvé, všechno, co se dneska stane, si sám chtěl. Nechci žádné výčitky, osočování nebo tak něco. Za druhé, pokud se ti něco z toho, co se bude dít, nebude líbit, musíš mi to dát jasně najevo, rozumíš? Někdy člověk říká, že už nechce, ale přitom chce, abych naopak přidala.“ Když mluvila, tajuplně se na mě usmívala.  

„Chápu,“ odpověděl jsem nesměle.

„A nakonec za třetí, a to zdaleka nejdůležitější. Naše setkání je první a zároveň i poslední. My dva se už nikdy v životě neuvidíme. Proto to ber spíš jako vstupenku za oponu, jako ochutnávku. Dál už musíš pokračovat sám. Nesmíš se upnout na mě. Nikdy více už v kontaktu nebudeme. Nechci žádné city, žádné stalkování, zkrátka nic. Navždycky pro tebe budu už jenom vzpomínkou.“

„Souhlasím.“

Posadila se na manželskou postel a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Z kabelky vytáhla pytlíček s bílým krystalem. Trošku usypala na telefon a platební kartou urýsovala úhledné přímky. Srolovanou bankovkou jsem si nabídl. Celou lajnu jsem si vpravil do mozku a nosní přepážku nechával vstřebat tu nahořklou pachuť. Než jsem se stačil zalknout, proces jsem zopakoval do druhé nosní dírky. Mlčky mne pozorovala, stále se usmívajíc.

Zatímco ona likvidovala své geometrické veledílo, moje krevní řečiště absorbovalo většinu alkaloidu. Cítil jsem své srdce, jak pomalu zrychluje tep, svůj dech, jak se prohlubuje, svou mysl, jak se vymaňuje z vězení těla.

V tom vstala a začala se pomalu svlékat. Prvně jedno ramínko, pak druhé. Šaty letmým dotykem spadly na zem a odhalily mi tak její zjizvenou nahotu. Předklonila se a plížila se ke mně. Věnovala mi polibek a pokračovala stále níže. Odevzdal jsem se. Povyhrnula mi košili a jazykem přejížděla po podbřišku. Obratně mi sundala kalhoty, posléze i košili. Sála mě a já se jí dokonale poddal.

Držela ho vztyčeného v ruce a jazykem mi přejížděla tam, kde do té doby ještě žádná jiná. Olízla si prst a vpravila ho do mě. Prvotní křeč se rychle přetavila v nepředstavitelné blaho. Zmítán opojením poznáváním dosud mi odpíraného jsem nezaregistroval, jak prst smáčí v oné chemické substanci a vrací jej zpět do mých útrob. Jak jej mé tělo vstřebávalo, rozkoš se násobila geometrickou řadou a mysl se zmítala na pokraji šílenství. Vnímaje mé hlasité sténání se na mě posadila, aby do ticha noci přidala i vlastní vzlyk. Prsty plnými krystalického štěstí si promnula své ženství. Obě naše těla se ocitly ve slastné agónii.

Naklonil jsem se, abych převzal iniciativu, ale zatlačila mě zpátky k posteli. Ruce mi za hlavou přivázala k čelu postele bavlněným šátkem. „Pamatuj, co jsem říkala,“ zašeptala mi přitom do ucha. Na hruď mi, stále na mně sedíc, vysypala poslední zbytky, aby je okamžitě vyšňupala. Zaklonila se směrem ke kabelce, z níž vytáhla blýskající kousek platiny. Jemně se pohupovala sem a tam a žiletkou si pomalu přejela po prsu. Hlasitě povzdechla, aby vzápětí udělala to samé i na druhém ňadru. Z čar začaly pramenit potůčky černé krve, jež zkrápěly moje břicho. Sténala a přidávala na intenzitě. Přirážela silněji a silněji, když v tom žiletku přiložila na můj hrudník a jedním tahem mě nechala vyvěrat ven. Mísili jsme se do sebe, splývali v jedno. Pak ještě jednou. Důrazněji. Zatnul jsem zuby. Cítil jsem, jak se otevírám. Sobě, jí, světu. Jak všechno, byť jen na chvíli nabývá jasných kontur, jasných významů, jasných smyslů. Jak se všechno zdá býti jasné a jednoduché.

Bolest, rozkoš, euforie, nicotnost, vratkost a špína jedný noci se v ten okamžik staly synonymními. Staly se tím, co rozbořilo doktrínu každodenního požitku.

„Jsem požitkář,“ říkala, „žiji přítomností. Neřeším budoucnost, protože ji neznám. Neřeším minulost, protože ji nezměním. Žiju tím teď a tady, protože to jediné má cenu. A nenechám se v tom omezovat.“

Význam téhle věty a jizvy, to mi tehdy předala slečna v rudém.

[zrzinazmrzlina]

Více mužů než-li žen

Odmalinka mám ve svým životě takovou věc - rozumím si víc s chlapama než se ženskejma. I ve školce mě bavilo mnohem víc ovládání autíček po autodráze než oblíkání panenek. A s mojí orientací to nemá absolutně nic společnýho. Jsem hetero, kterýmu se občas líbí i stejný pohlavý, ale sliny si stejně radši vyměnuje s protějším pohlavím. Jo! Ano! Jsem jako všechny ostatní.

A co jsem tak pochopila, tak to vlastně patří k naší rodině. Každá ženská, která do ní nějak spadá se víc baví a nebo bavila s chlapama. No a co se týká chlapů? Logicky, ty se zas rádi bavili se ženskýma. Někdo by o naší rodině mohl i říct, že je jsme vlastně naprosto blbí a že tohle je hnus. No a upřímně? Už jste někdy viděli člověka, kterej by se bavil jenom s tím svým pohlavím? Ne? Samozřejmě. Porodnice jsou toho důkazem.

Když jsme u těch porodnic, tak já do poslední chvíle měla bejt vlastně kluk. Vzhledem k mýmu životu bych teď pravděpodobně měl dlouhý vlasy, proháněl ženský a možná měl i nějaký to charisma. Jo a určitě bych si kupoval takový ty voňavky ze kterých jdou právě ty ženský do kolen. Asi bych se stal umělcem, kouřil jednu cigaretu za druhým, vypil pár flašek whiskey a něco bych složil. Složil jako myslím třeba text a tak bych vlastně mohl bejt i bohatej. Neztrácel bych čas a ani naději. Jediný co bych určitě ztrácel by byly sluchátka a zapalovače. No a asi bych zůstal sám. Teda takhle, sex bych měl, ale jinak bych chtěl bejt sám.

// no a i když jsem vlastně zrzavá ženská, která trávila, tráví a nejspíš i stráví svůj život mezi chlapama, tak jsem furt ženská. i přesto, že si s těma růžovejma sukněma zkrátka nerozumím.

[deadandsarcastic]

Zápis Desátý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Když dorazili na policejní stanici, docela je překvapilo, že tentokrát Abraham s Thomasem neprokrastinovali, ale skutečně seděli u jednoho stolu a o něčem debatovali. „Fajn, takže jsme si vyzvedli obě mrtvoly a schovali je do chlaďáků," mumlal zádumčivě tlouštík. „Ale neměli bychom to jít ještě nějak prošetřit?" „A co tam chceš, Abrahame, jako řešit?" podivil se černovlásek. „Prostě jen další sebevražda." „Jenže dvě za sebou na stejném místě... To se mi nechce nechat líbit," mručel starší z policistů. „Ale taky se nechci unáhlit... Víš ty co, Thomasi? Dáme si volno a pokud i další mrtvola bude z penzionu, tak tam fakt zajdeme. jo?" „To zní rozumně," pokýval hlavou hubeňour a odněkud vytáhl další donut.

„Nechci být otravný, pánové, ale ty donuty radši schovejte," upozornil Maverick na jejich příchod a dopochodoval se svým nákladem blíž k policistům. „Ale je to dobrý, mrtvá je jenom jedna z nich," jednoduše roztáhl ruce a pustil holčičku z náručí na zem, kam také s křupnutím dopadla a zůstala ležet v ještě podivnějším úhlu, než předtím na kolotoči. „A myslím, že ta, co ji mám hozenou přes rameno, ještě žije, ale hej, moc bych na to nesázel, protože sebou tak švihla o zem, že si mohla udělat otřes mozku, nebo něco takovýho."

„A sakra," vypadlo nejdříve z Abrahama, který si záhy uvědomil svůj příslib, takže se hned zeptal: „Nepřinesli jste je z toho penzionu, že ne?" A jakmile zaregistroval Kyryho nesouhlasné pohození hlavou, až příliš hlasitě a příliš radostně si oddechl. „Potkali jsme je na hřišti v lese za městečkem," pospíšil si s informacemi mladší lovec. „Když jsme tam dorazili, byly ještě obě živé, ale ta holčička už stála na střeše... A než jsme se nadáli, tak skočila dolů."

„Aha, aha..." Abraham přikyvoval. „A všimli jste si třeba něčeho zvláštního, nebo tak něco? Nebo ta holka prostě jenom skočila?" Zadumaně pozoroval nejdříve mrtvolu dívenky, a pak se tázavě podíval na oba lovce. „Joo, mě se neptejte, já jsem tam přišel, až když už byla takhle polámaná," Maverick pokrčil rameny, a protože už jej docela přestávalo bavit mít na rameni maminu v bezvědomí, prostě ji ze sebe nechal sklouznout na podlahu. Žena ale po dopadu na zem vydala bolestivé zaskučení a začala se probírat; hned vedle mrtvoly svojí dcery. Upír se jen spokojeně ušklíbl nad tím, jak perfektně ty dvě vedle sebe umístil a vesele čekal na to, až začne nějaké pořádné drama.

Žena se opravdu pomalu probrala, ale sotva rozlepila oči, naskytla se jí před očima scenérie, kterou zaplňovala pokroucená mrtvolka její dcerunky... Matka ze sebe vydala prazvláštní žalostný zvuk a na okamžik to vypadalo, že se znovu sesune na podlahu. Místo toho se však začala celá třást, do očí se jí nahrnuly slzy. Ani jeden z policistů nebyl schopen se byť jen pohnout, totálně konsternováni, úplně zapomínajíce, že by měli být "psychickou oporou" pro civilistu, který viděl mrtvolu. Žena se mezitím doplazila k tělíčku holčičky, přivinula si jej k sobě a začala se třást ještě více. „Pšššt, Jůlinko... To, to bude dobré... Všechno bude zase v pořádku," šeptala mrtvolce, zatímco ji houpala v náruči. Rosenwille tam jen tak postával, ruce zkřížené na prsou, a sledoval jednání ženy, o níž si začínal myslet, že se asi pomátla.

„Vida, takže jí mrdlo. No, tak ta se, hádám, taky brzo půjde zabít, si jí tu rovnou můžete nechat, ne?" podíval se upír na policisty, kteří ale nějak neodpovídali a jen dál zděšeně a zaraženě zírali na počínání ženy na zemi. „Oni se se mnou nebavííí," zakňoural uraženě Maverick po pár sekundách, co mu došlo, že je ignorován, a zamračeně se zadíval na Kyryho. „Já bych je tu nechal a šel domů, ne? Utěšování traumatizovaný ženský už přece není naše práce."

Kyry přikývl, zatímco žena se už přesunula do fáze, kdy začala své Jůlince zpívat ukolébavku. „Chtěl jsem se jí ještě na něco zeptat, ale jak se tak dívám... Tak by to nemělo žádný význam... Držte se, chlapi," dodal ještě, když zamířil ke dveřím. Chtěl ještě dodat, že teď by to pro ně mělo být snadné, když už si na něm to uklidňování nacvičili, ale přišlo mu to příliš zlé, tak raději mlčel.

Jakmile vyšli ven z policejní stanice, upír se otočil na mladšího, opět se svojí oblíbenou otázkou: „Tak a co máš v plánu teď?~" Nenechal Kyrymu ani čas odpovědět a hned začal sám dělat návrhy: „Jít na hotel? Toulat se po městě? Nechat se ode mě zatáhnout do keře? Jít hledat další mrtvoly? Nechám to na tobě," pokrčil rameny a zapálil si další cigaretu.

Jak tak poslouchal upírovy návrhy, lehce mu zacukaly koutky. „Nevím, nevím, všechno to zní lákavě... Ale možná bych se tady zkusil ještě porozhlédnout... Třeba se nám podaří narazit ještě na někoho, kdo ví něco o našich drahých "satanistech"... Protože je mi jasné, že jestli se teď vrátíme na hotel, tak zase po nás budou ječet. Takže bych to ještě o chvíli odložil, potom si šel na chvíli odpočinout a večer vyrazil na hřbitov." Po téhle úvaze natáhl ruku směrem k Maverickovi, čekaje, až jej za ni znova chňapne.

Málem zapištěl jako nadšená školačka, když k němu Kyry sám a dobrovolně natáhl ruku, ale svoje nadšení dal upír najevo nakonec jen tím, že mu zablikalo oko a on okamžitě mladšího za ruku pevně chytil. „Fajn... Tak se ještě trochu projdeme," usmál se. „Asi bych ohledně toho jindy protestoval, ale když tě můžu držet za ruku... ~"

Rosenwille se ušklíbl, když zaregistroval, že Maverickovi zablikal kámen v oku, ale nijak to nekomentoval. Místo toho raději prohlásil: „Vzhledem k tomu, že předtím jsi veleúspěšně našel obchod, asi ti zase přenechám velení."

„Fajn, tak... Půjdeme tudyma," rozhodl a zahnul za roh policejní stanice, kde se nacházela další, velmi podivně vyhlížející, ulička. „Hmm... Dostanu zase pochvalu, jestli-že najdu něco zajímavého?~" zeptal se, když vedl Kyryho za ruku uličkou. „Protože to jednomu vážně dodá motivaci," prohlásil a vyfoukl kouř z cigarety, kterou pořád kouřil.

„Jasně... Když ti to dělá takovou radost, tak klidně dostaneš i dvě," přislíbil mladší, zatímco se rozhlížel okolo. Opravdu doufal, že na někoho narazí, když vtom jej zaujala budova, která se na první pohled od ostatních moc nelišila, ale její předzahrádka byla naprosto unikátní; nacházela se zde nezměrná spousta soch a chrličů, jenže všechny vypadaly jako děsivé kreatury nebo nějací pofiderní démoni... A všichni byli natočení tak, že to vypadlo, že se vrhnou po každém procházejícím člověku. K tomu nad domovními dveřmi byla přidělaná obrovská kartónová cedule hlásající, že se zde nachází starožitnictví.

„Aha! Díky mně jsme našli tuten barák, to je zajímavý docela dost, no nemám pravdu?~" zavrněl a otočil se na mladšího, přičemž se na něj také trochu víc natiskl (- no co dodat, dneska měl zkrátka Maverick ultimátně teplou náladu.) „A tohle je snad ještě zajímavější, než ten obchod, co jsem našel předtím... Takže by se ta pochvala mohla stupňovat, co myslíš?~" sklonil se k mladšímu a zíral na něj, samozřejmě že, jak už taky jinak, s rozsvíceným okem.

„Když myslíš," ušklíbl se pobaveně, přičemž se přitulil k upírovi ještě trošku blíž, stoupl si na špičky a zase si jej trošku stáhl na svou úroveň, aby mu tentokrát vtiskl letmý polibek na čelo. „Jsi moc šikovný upírek," dodal ještě laškovně. Hned nato se ale odtáhl a zamířil okolo soch a chrličů směrem ke dveřím onoho domu.

Bylo těžké říct, co svítilo víc, kámen v Maverickově oku, nebo jeho rudé tváře?~ Vážně, na někoho, kdo Kyryho aktivně nabaloval skoro od té chvíle, co se ráno probudil, se upír červenal až směšně moc a děsivě snadno. „Pokud budeš ty pochvaly takovým způsobem stupňovat pokaždé, když něco cool najdu, asi budu trávit noci prolézáním okolí, abych tě hned ráno mohl někam vzít," dušoval se, když doháněl mladšího u dveří.

„No... Ještě uvidíme," odvětil Rosenwille, zrovna studuje zvonek, u něhož bylo napsané: „Pokud jdete navštívit Herberta Rettinse - zvoňte jednou. Pokud chcete do starožitnictví - zvoňte dvakrát. Pokud jste podomní prodejci, či skautky se sušenkami - táhněte do prdele. P.S. MÁM ZBROJNÍ PAS." „Podívej, tady máš dokonce řečeno, že se tu máš chovat jakž takž v mezích slušnosti," prohlásil s úšklebkem Kyry, přičemž ukazoval na poslední větu oznámení.

„Mě jen tak nesestřelí, takže můžu bejt drzej, jak se mi zachce," prohlásil sebevědomě Maverick a už začal mačkat zvonek - jednou, dvakrát, no, byla to taková zábava, že málem zazvonil potřetí, ale nakonec to neudělal, jelikož tak nějak tušil, že tady by se vážně měl možná trošku klidnit, protože by mu asi Kyry moc nepoděkoval, kdyby zase skončili tak, že se s nimi nebude chtít někdo vůbec bavit, kvůli upírově nevhodnému chování.

„Děkuju," špitl, když si uvědomil, že blonďák už málem zazvonil víckrát, ale nakonec se ovládl. Chvíli tam jen tak postávali, když vtom zaslechli otáčení klíče v zámku. Hned nato se dveře otevřely a v nich stál asi tak sedmdesátiletý stařík s nagelovanými šedivými vlasy, v drahém županu od playboye a značkových botách. V jedné ruce držel dýmku, zatímco v druhé svíral svazek asi tak dvaceti klíčů, možná víc. Přeletěl oba návštěvníky pohledem, přičemž upírovi věnoval asi tak tři sekundy a na lovce zíral snad dobrou minutu. „Aleeee, to je mi ale milá návštěva!" prohlásil nakonec. „Přišli jste se podívat na mé klenoty~? Jen pojď dál, chlapečku, moc rád ti ukážu svou sbírku." A s těmi slovy objal mladíka s tyrkysovými vlasy okolo ramen a vedl jej do domu.

Jediné, co dokázal v tu chvíli udělat, bylo vztekle zavrčet (a kdyby mu oko nesvítilo už z předchozí události s polibkem na čelo, samozřejmě by se taky hezky rozsvítil) nad chováním toho chlapa a raději ho a Kyryho následoval dovnitř do domu. „Já chápu, že vás asi víc zajímá ošahávání mého kamaráda, ale já bych ty cetky chtěl vidět taky," prohlásil kousavě, když konečně oba dva dohnal, majetnicky chytil mladšího za ruku a stáhl si ho tak blíž k sobě a dál od toho dědka.

„Váš přítel," prohlásil odměřeně Herbert směrem ke Kyrymu po chvíli, co si popotáhl ze své dýmky, „je lehce nevychovaný a příšerně nerudný... Myslím, že je zcela na místě, abych vám doporučil sehnat si galantnějšího společníka~" „Vy jej možná vnímáte takhle, ale já v něm vidím mnohem více a neskonale si jej vážím," odpověděl téměř okamžitě Rosenwille, přičemž položil zvláštní důraz na slovo "vážím". „Navíc," pokračoval záhy, „jsem si k vám nepřišel povídat o mém příteli, ale kvůli vaší sbírce." „Dobrá tedy," povzdechl si stařík a bylo na něm vidět, že je z toho lehce zklamán. „Prosím, pojďte tudy." Provedl je značnou částí domu, jenž byl velice honosně a přepychově vybaven, než konečně stanuli uprostřed obrovského pokoje, který byl pln nejrůznějších starožitností; od nábytku, přes nádobí, vázy, sošky, knihy, kufry, hrací skříňky, obrazy, koberce, klobouky, vycházkové hole, paruky až po zrcadla a jeden nočník z růžového porcelánu.

„Hm... Pěkný," utrousil ironicky a opřel se zády o zeď. Celou dobu se totiž neskutečně nudil, měl chuť skopnout toho chlapa ze schodů a začínal silně litovat, že se k tomu starožitnictví vůbec dostali. Nejradši by řekl Kyrymu, že na to kašlou a jdou pryč, ale tušil, že mladší je asi rád, že našli někoho ZaJíMaVéHo, kdo by potencionálně mohl vědět nějaké informace důležité pro jejich vyšetřování - tak tam zkrátka stál, čekal, až si Kyry zjistí, co potřebuje, a byl připravený být pěkně protivný, kdyby ten dědek dával ruce, kam nemá.

Rosenwille se procházel po místnosti, občas se u něčeho zastavil, prohlédl si to a pokračoval dál, zatímco Rettins za ním chodil jako poslušný pejsek, přičemž vzdálenost mezi sebou a lovcem postupně zmenšoval. Nakonec se mladík s tyrkysovými vlasy zastavil u jedné sošky démona z černého mramoru, která měla sloužit jako okrasný předmět, ale spíše se tvářila, že vám v nestřežený okamžik znásilní matku, manželku, dceru i vašeho psa. „Jedinečná, že?" zeptal se Herbert, jakmile stanul Kyrymu za zády a položil mu obě ruce na ramena. „Je to vyobrazení démona pocházejícího z Německa... Říká se jim "drudes" či nějak. Přinášejí lidem strašlivé noční můry." „Zjevně vás tohle téma hodně zajímá... Soudě podle vašich soch před domem," pousmál se Rosenwille, jenž se vážně snažil tvářit mile, i když mu staříkova přítomnost nebyla vůbec příjemná. Jenže konečně se bylo alespoň něčeho chytit. „To ano," přitakal hned Rettins, „ale mými největšími oblíbenci jsou succubus a incubus... Nádherné mladé ženy a překrásní mladíci, kteří svádějí k sexuálním hrátkám..." Při těch slovech rukama jsem Kyrymu na boky.

To už Maverick nevydržel, vzal z poličky vedle sebe nějaký, (podle něj mimochodem „pěkně kurva hnusný"), zdobený hrnek a mrštil jej přes téměř celou místnost, jen aby tím toho chlapa donutil dělat něco jiného, než sahat na Kyryho. „Dej z něj ty hnáty laskavě pryč, stejně už je mu přes dvacet, takže by takovou pedofilní fosilii, jako seš ty, neměl vůbec zajímat!" vřískl rozčileně a býval by snad hodil nějakou těžkou sochu přímo na toho dědka, ale kámen v oku už ho jen jakž-takž nechal mrštit tím hrnkem, a i tak svítil jako maják na moři.

„Přestaňte mi tady laskavě rozbíjet starožitnosti," zavrčel velice nepříjemně stařík, přičemž konečně pustil Kyryho. „Já vás tady se vší svou dobrotou pozvu dál, ukážu vám svou sbírku, dokonce se podělím se svými znalostmi... A vy se mi takhle odvděčíte?! No to teda ne!" Rettins se natáhl a ze zdi sundal loveckou pušku, během mrknutí oka ji odjistil a hlavní zamířil na Mavericka se slovy: „Takže teď hezky vypadnete z mého domu a necháte mě, abych si v klidu mohl popovídat tady s-" Otočil se směrem, kde ještě před chvílí stál lovec, jenže ten už se dávno prosmýkl okolo něj a teď stál vedle upíra. „Mizíme," špitl Rosenwille, popadl blonďáka pevně za ruku a rozběhl se k východu.

„Héhé," ještě stihl ukázat na staříka prostředníček, ale pak radši rychle upaloval za Kyrym. Když ale uběhli kousek po chodbě, Maverickovi došlo, že on má oproti mladšímu opravdu o dost delší nohy, a takhle za chvíli nebudou moci běžet vedle sebe... Takže zkrátka zastavil, vzal Kyryho do náručí a tím nejrychlejším sprintem, jaký dokázal v tu chvíli vyvinout, s ním utíkal ven z baráku (přičemž se párkrát ztratil do nějaké postranní chodby, rozbil pár váz, co našel stát okolo, a především hodně, hodně nadával), ale nakonec se vypletli úspěšně ven na ulici.

Jakmile jej upír popadl do náruče, Kyry automaticky mu omotal ruce okolo krku, aby nespadl, a přitiskl se k jeho hrudi, jak nejvíc mohl. Jakmile byli zpátky na ulici, trošku se odtáhl a s úsměvem prohlásil: „Princi Mavericku... Děkuji za záchranu. Čeho si žádá vaše chrabré srdce jako odměny?"

„Uhh..." na chvíli zaváhal, ale nakonec na Kyryho zamrkal. „Nevím, něčím mě překvap~" A byla pravda, že už mladšího mohl pustit zase na zem a mohli zase jít vedle sebe jako normální lidi, ale Maverick si jej místo toho dál držel v náručí jako nevěstu a pomalu kráčel dál uličkou.

„Tak tedy dobrá," usmál se potutelně Rosenwille a v následující moment políbil blonďáka na špičku nosu. „Hádám, že takovou odměnu jsi ještě nikdy nedostal," prohlásil sebejistě a zahihňal se.

„Hmm... Za takovou záchranu života to mohlo být i trochu níž," zamumlal rádoby zklamaně, ale bylo na něm moc dobře poznat, jak jen tohle jej dokázalo zase pěkně rozhodit a především potěšit.

„Ty jsi nám ale nějak zpřítulněl," ušklíbl se mladší a využil toho, že je konečně dost vysoko, a pocuchal Maverickovi vlasy tak, jak on to udělal už několikrát jemu. Začalo jej bavit takhle upíra škádlit... A hlavně si uvědomoval, že mu jeho parťák přirůstal k srdci. „A teď už bychom se mohli vrátit do hotelu, co myslíš?"

„Jo... To bysme mohli," kývl a brzy už stáli zase před policejní stanicí, odkud předtím zahnuli do oné uličky. „Eeeh, schválně mi neříkej, kudy mám jít, chci zkusit k tomu hotelu trefit sám," Maverick přitiskl prst jedné ruky Kyrymu na rty, aby mu jasně naznačil, že nemá nijak radit, a vydal se směrem, kudy předpokládal, že dojdou zpátky k penzionu.

Jenom se tiše culil a bavil se pozorováním blonďáka snažícího se najít cestu k jejich ubytování... Sice se párkrát lehce ztratili a chudák Maverick zbytečně nachodil tak asi kilometr navíc, ale nakonec přece jen stanuli před penzionem. „Byla to docela zábava," zhodnotil jejich cestu mladík s tyrkysovými vlasy. „Ale teď nás čeká ještě větší, pokud ty dvě objevily toho "naaranžovaného" Codyho."

„To teda," ušklíbl se a potichoučku otevřel dveře na chodbu. Ta byla prázdná - Cody už tam nebyl, jen se teď ve vzduchu se smradem plísně míchal i mrtvolný zápach. Maverick vkročil dovnitř, Kyryho pořád v náručí, a plížil se směrem k recepci; tam byly kupodivu otevřené dveře dokořán a místnost byla kompletně prázdná. „Hmm... To nutně neznamená, že se stalo něco divnýho. Prázdná recepce tu byla, i když jsme přišli," usoudil upír, pokrčil rameny a vydal se směrem ke schodům, po kterých začal stoupat nahoru. Došli tiše a klidně až do podkroví, kde ovšem konečně narazili na recepční. Stála naproti oné komoře, kde Maverick předtím našel staré horské kolo, a zírala do prázdna. „Hej... Je vám dobře...?" upír zůstal stát na místě a lehce překvapeně na ženu zíral. Ta neodpověděla, jen se začala z ničeho nic klepat a poté třískla hlavou o dveře před sebou. A znovu. Znovu, znovu, znovu. Z čela jí začínala téct krev a Maverick si všiml, že má oči otočené úplně v sloup, že jí bylo prakticky vidět jen bělmo. „Ughhh, neříkej mi, že se tu teď umlátí k smrti..." zašeptal nešťastně Kyrymu. Jeho obava se nakonec ale nevyplnila - Sophie totiž přestala mlátit hlavou o dveře a raději je otevřela, takže se jí naskytl přístup do komory. Z té vytáhla kolo a pomalu jej dovedla ke schodišti, celé její tělo při tom bylo pořád v nějakém zvláštním třasu, jako kdyby měla záchvat, nebo tak. Zastavila těsně před schodištěm, nasedla na kolo, naposledy sebou škubla, a pak už jen šlápla do pedálů - pár schodů sjela v pořádku, ale poté se ozvalo pár strašlivých ran, když žena z kola spadla a letěla po schodech dolů, kde nakonec skončila v přízemí, zavalená kolem, s rozbitou hlavou a dost možná zlomeným vazem.

[bettythesmellycat]

16.1. 2019 Ženský fotbal a bílé kafe (a nemyslim Meltu)

Tohle dám na úvod jako představení toho, jak se tady věci převážejí. Těch příkladů je straně moc. Kolikrát vůbec není vidět, že na motorce sedí člověk, nebo že se jedná o motorku a nikoli o hýbající se kupu sena. Většinou ale jedu také na skútru a nemám šanci to vyfotit. Tady si asi pán odskočil na kafičko a tak jsem mohla převoz trubek blejsknout.

Jinak den začal klasicky, Bahn Mi ale tedy bez kafíčka, protože jsme šly rovnou učit. Ten den jsem měla dopoledne jednu hodinu a pak jsem se měla nachystat od 13hod na vyučování na střední škole, kde jsem měla vyvětrat své Au Dai. Nechtělo se mi ale 3 hodiny sedět v pokoji, tak jsem se nakonec na školní pozemek vydala už dopoledne a dopisovala v zahradě blog. Mám to úplně kousíček od hotelu a ta zahrada je klidné místo a bylo tam moc příjemně. Seděla jsem na schodech a vyhřívala se na slunku. Až ke mně přišel asi školník a začal po mně něco štěkat. Ten jejich jazyk moc sympaticky nezní. Nakonec se z toho asi vyklubalo, že se ptal odkud jsem. Naštěstí přišel nějaký student a přeložil mu to a taky mu přeložil že čekám na Miss Trinh. Školník odešel a já mohla v klidu psát. Bohužel se asi za 30 minuto objevil znovu. A zase něco štěkal a ukazoval k vratům. Tak sem si říkala, že mu to možná nějak dochroupalo v hlavě, že tu nemůže nechat bělošku jentak dřepět. O to větší překvapení bylo, když jsme cestou k východu z areálu zastavili u jedné z tříd, z té on vyndal dvě židle, jenu na prdel druhou na moje nohy, a ukázal ať si na to sednu. Sice se mi nechtělo úplně být ve stínu, ale vysvětli mu to, žejo. Nakonec jsem tam byla ještě 20 minut s tím, že on ke mně několikrát přišel, tak jsem mu ukazovala blog a dokonce jsem od něj dostala i sklenici vody. Které jsem se ale nedotkla, přeci jen mám nějaký pud sebezáchovy.

Na školním dvorku

Pak jsem skočila na pokoj, umyla si hlavu a čekala na Trinh s obědem. Ta mě vzala na smažený kuře s rýží (už se to trochu začíná všechno opakovat, ona se mě vždycky zeptá a moc výběrů mi nedává:D). Při obědě mi řekla, že jí to moc mrzí, ale že do školy nemůžu (až se vrátím do čech, řekněte si o podrobnější info jo…).

Jako mě mrzelo, že neuvidím to prostředí třídy, kde se učí třeba těch 40-50 dětí a celou tu atmosféru školy, ale hlavně mě mrzelo, že neprovětrám svůj nový outfit. No jo no, ženská… Když jsem se vracela do hotelu, paní zrovna uklízela chodbu. Asi bychom mohli říct, že vytírala. Evidentně se drží hesla, který mi vždycky říkal děda. Co je mokrý, to je čistý. Paní hotelová mi ještě něco vysvětlovala vietnamsky a ukazovala na vedlejší pokoj. Ale vzhledem k tomu, že ovládám ve vietnamštině jen názvy jídel, dobrý den, děkuji, dobrou chuť a na zdraví, tak jsem jí nerozuměla. Odkejvala jsem jí to a šla na pokoj:D.

Na podlaze jsou 2-3cm vody

Odpoledne jsem byla od tří pozvaná na fotbalovou soutěž holek. Po obídku jsem si četla a pak dala chrupíka. No a pak jsem vyrazila na tu fotbalovou akci. Byla to celoškolní soutěž, jak jsem tak pochopila. A hrály jednotlivé třídy proti sobě. Já fotbal nemám ráda, ale ženský amatérský fotbal je úplně jiná liga. Měla jsem tam být cca do sedmi a už asi po 10 minutách jsem myslela, že umřu. Když prostě neznáte ty holky, co tam na tom hřišti běhaj, tak to ztrácí svou atraktivitu. Jako jo, chvílema to bylo zábavný, protože některý zákroky stály fakt zato. Musím ale vyzdvihnout jeden zákrok, který jsem viděla, holčina hlavičkovala nahozený balón od brankáře někde kolem středu hřiště (říká se to takhle nějak ne?). Musela to bejt rána jako prase.

Mezitím jsem ale zjistila, že asi 10km od mého města je nějakej bílej a domluvili jsme se, že dáme kafe. Těšila jsem se, že si trochu líp pokecám. No, byl to francouz:-D. Ale jako jo, domluva byla v pohodě. Cestuje tuším 3 měsíce a už strávil měsíc v Thajsku a teď Vietnam a pak snad Indie. Bavili jsme se, že byl na nějakých vodopádech v okolí a že se tam i koupal. Tak jsem zbystřila a nakonec jsme se domluvili, že druhý den pojedem na vodopády společně. Odvezl mě zpátky na turnaj kouzelnic a já sledovala další matche. Takhle, já vzbuzuju dost pozornosti, ale co se stane, když mě u hřiště vykopne bílej kluk, to jsem netušila. Řekla bych, že do 10 minut po mém příjezdu vědělo 80% lidí, že tu se mnou někdo byl a zbytek obyvatel města věděl, že jsem s ním byla na kafi. Bohutín hadr. Já to Trinh prozřetelně samozřejmě napsala, protože mě hlídá, jak slepice kuřátko. Ta přišla na zápas taky a studentky hned, že Betty tu vyzvedl nějakej kluk, a že byl moc kráááásnej:D. Jako myslim, že jim připadá každej bílej kluk krásnej:D. Trinh mě pak vzala na večeři a cestou mi ukazovala na kavárnu (kde jsem odpo byla s Francouzem na kafi), že jsem tady byla s tim klukem žejo. Že jí to říkala dcera, protože nás viděla.

Příště si beru papírovej sáček na hlavu a tomu druhýmu ho dám taky…

Byla to velká událost, fandilo se jak o život

K večeři jsem si přála takové koláčky, co jsem si vloni vydupala v Dalatu. Z kokosové mouky tuším a v nich byly rozšlehaná křepelčí vajíčka. Evidentně jsem to Trinh nedostatečně popsala, protože jsem dostala takové suché minipalačinky z asi kokosové mouky. Dost bez chuti. Celé se to máčelo zase v rybí omáčce a pojídala se k tomu nakládaná mrkev s papájou. Až když jsme odcházely, viděla jsem, že paní u vchodu připravuje i placičky s těmi vajíčky. Ale Trinh říkala, že to ani nezná.

No nic, sedla jsem na skútra a čekala co bude. Holky na fotbale říkaly, že možná půjdou oslavovat a snad dokonce že možná do Buon Ma Thout (velké město cca 15km odsud). Tak jsme si říkala, že by konečně nějakej mejdan. Ale byla jsem ve spárech Trinh, která mě dovezla k ní do centra a najednou se tam objevili studenti:D. Kdo by to byl čekal žejo. Bylo to asi 5 lidí, které druhý den čekala zkouška ve speakingu a chtěli projet témata a nějak se procvičit. To byla moc fajn hodina. Zaštrachala jsem v paměti a popřemýšlela jsem, jak jsem se připravovala já na FCE na speaking (no nijak žejo). Každopádně jsem jim dala zásadní rady a tipy a triky. Rozdělila jejich řeč na několik částí a udělala strukturu, aby to měli jednodušší na přípravu. A pak jsme všechna témata (asi 10) prolítli a řekli si hlavní věci, co by se měli zmínit. Tentokrát jsme opravdu měla pocit, že jsem jim mohla být užitečná. Bylo to hezký. 

[zlutyzakaznik]

První dojmy 56: Café JAGA a Chloé Cafe (Brno)

(14. 2. 2022) Facelift Atlasu a óda na růžovou.

Momentka z rekonstrukce. Atlas se během tří dnů mění na JAGU.

Tak z Atlasu se nám nakonec stala JAGA. Už jste to slyšeli, viděli anebo tam dokonce byli? Člověk nemusí být skalní příznivce norských Jaga Jazzist, aby ho napadlo, zda název nepředstavuje odkaz na uskupení, které na své druhé desce slovy Allmusic připomíná Charlese Minguse pokud by tento nahrál Tijuana Moods v 21. století. Ale není tomu tak.

Holky z podniku klarifikují na Instagramu takto: “Víme, že je to netradiční název pro kavárnu, ale tak nějak jsme se shodli, že se k nám hodí nejvíc. Vždy jsme měli ryze ženský vedoucí tým a po osmi letech Atlasu víme, že nám to takto funguje báječně. JAGA je pro nás symbolem silné ženy, které si umí poradit, má charakter i vlastní názor a v neposlední řadě si ráda hraje s kořením, bylinkami a lektvary (kafe je jasný lektvar :-))”

Do přejmenovaného a upraveného podniku jsem se zastavil tři dny po rekonstrukci, jež proběhla 10. až 12. ledna, a opravdu jde spíše o drobný mezigenerační facelift než zásadní proměnu. Interiér jako celek zůstal strohý, pro některé možná až neútulný, což je ale dáno typem prostoru před kinosálem a konferenčními salonky. 

Prodloužen byl bar, objevily se plechy na stěně, notně zteřelé čalounění sedaček zmizelo a celkově se mi zdá rozložení stolů vzdušnější než dřív. Jako hlavní změnu ovšem spatřuji osvětlení, které má nyní podobu zářivek volně splývajících z částečné odklopených míst ve stropě a nelze se ubránit vzpomínce na scénu, kde se hrozivé organismy valí nad stropními mřížemi a pak propadávají dolů na hlavní hrdinku a její tým.

To se zde naštěstí nestalo, ale stejně jsem do JAGY vstupoval se značnou obezřetností, protože jsem nijak netoužil po setkání s tamní otrávenou baristkou, natožpak šéfovou podniku, o níž jsem ztratil iluze díky jejímu příspěvku v diskusi u ublíženého výlevu Vojty Růžičky na Facebooku. Má zdejší oblíbená a seniorní baristka je podle všeho stále na mateřské a tak mi kávu z potvrzeně odleželé etiopské “Cukrové hůlky” připravila dosud nespatřená slečna, která byla viditelně nervózní, ale to já samozřejmě také a po očku jsem sledoval, zda na mě neskočí někdo z kuchyně vlevo za barem. :-)

Bylo by zbytečné opakovat, že od kavárny, která patří ke třem či čtyřem nejlepším v Brně, jsem měl i v její mírně inovované podobě vysoká očekávání a ta se naplnila. Doppio (silných 14/20) bylo uvedeno v posledním měsíčním souhrnu a candycaní Etiopie se zde podle všeho zabydlela, protože při takřka všech posledních návštěvách jsem narazil právě na ni a osobně bych uvítal větší pestrost zrna na mlýnku. 

Hudba, která zde někdy bývala docela nahlas, hrála na velice příjemnou hlasitost a ani ceny dramaticky neulétly a lehce mě tak zamrzela pouze rukou opravená cena u jedné z káv papírového menu. Další a namátkou zvolený kus byl ovšem v pořádku. Ale stejně: Tři dny po znovuotevření!

Do otevření zbývalo pár dní a snímek cukrárny a kavárny na Poštovské ukazuje zaměstnance specializované firmy, kteří se chystají připevnit 3D logo na fasádu. Pochopitelně růžové. :-)

Chloé Cafe jsem zaznamenal asi před rokem v Praze cestou na Hlavní nádraží, ale nezaujal mě ani podnik ani jeho zákazníci a když se podíváte na fotky na Instagramu, okamžitě pochopíte proč. Nemám nic proti růžové a jejím četným odstínům, ale podniky, které staví koncept na opulentní květinové stěně s cílem oslovit co nejvíc selfiechtivých slečen, nikdy nepatřily k těm, od nichž bych očekával kvalitní kávu. Mohu se ale mýlit a třeba si na ní nejen v brněnské pobočce dávají záležet. 

V pobočce na Poštovské, ze které se stává další gastro distrikt, v němž tvoří nemalou část velkorysá otevření s ruským vlivem (nejdřív Axiom, pak Harry a hned vedle Chloé, které má dvě provozovny v Petrohradu), jsem tak druhý den provozu po poledni narazil na velice vlídného a přátelského baristu, jenž mě informoval – v jednoduchém papírovém menu toto pochopitelně uvedeno nebylo – že mají svou kávu z italské pražírny, jež sestává ze dvou arabic (dominantní tuším Salvador), kterou doplňuje dvacet procent robusty.

Má radost z toho, že zde schází bílý Mythos jako v Praze, ovšem neměla dlouhého trvání, protože milý mladý muž s tetováním mi upřesnil, že Eureka na baru je jen dočasný záskok za “PC case” a že si myslí, že tato je nejlepším mlýnkem vůbec. A když dodal, že má rád Roses vedle Grandu a Vojta Růžička je jeho velký kamarád a že teď výjimečně místo svého blendu zkusí balík od Rebelů, poděkoval jsem za ochotu a pomalu se dával na ústup. 

Káva tu není navzdory očekávání ve standardních nápojích cenově napálená  (espresso 55, doppio 65, jen to flat white za 85 Kč, ale u takového podniku je to očekávatelné a snesitelnější než v espresso baru širšího centra nebo na předměstí) a samozřejmě jsou i příchuti, ale pátráním po tom, co je to “Gucci posyp” jsem se nezatěžoval. 

Zákusky v pěkné chladící vitríně vedle baru byly okolo tolerovatelných 90 Kč, ranní bowls příliš neulétly za hranici půldruhého sta a snad jen to rozlévané víno od Stávka (známějšího ze dvou stejného jména) instagramově pilné slečny s opticky stabilizovanou a ultra wide selfie čočkou příliš nepotěší, jelikož decko startuje na 89 Kč. Ocenil jsem i barevné sladění mléka, jehož růžové obaly byly k zahlédnutí pod dezerty a to tím spíš, že jsem se s tímto potkal na trysce ve své “první praktické” kavárně.

Květinová stěna v hlavní místnosti napravo mi přišla velmi decentní a neokázalá (rozpor s amplifikovanou vizualitou instagramového profilu), ale tato se prý v plánech podniku i na přání vyslovená na IG ještě rozroste a dost možná v opulenci dostihne Prahu nebo i Petrohrad.

Chloé Cafe představuje podnik, který se zcela zjevně pohybuje v mantinelech toho, čemu se občas poněkud hanlivě přezdívá “ruský styl”. Pěstěné a vystajlované zákaznice, zlato a solárium coby věrní přátelé a především obrovská ukřičenost s logy nejznámějších návrhářských značek. Vrcholem daného přístupu jsou pochopitelně názvy nejznámějších oděvních domů na latte artu a v tomto ohledu by mě zajímalo jen to, zda je zde přes šablonu “vypískují” standardně a bez varování anebo si o ně člověk musí říct.

Je bohužel jedním ze smutných faktů života, že skutečně krásný oděvní design coby součást moderního nebo užitého umění – pro inspiraci v přehlídkách i kolekcích např. 1, 2, 3, 4, 5, 6 – se nejen v těchto podnicích objevuje zřídka. Nejsme ale pochopitelně v Miláně, Paříži nebo Londýně a očekávat, že by si do brněnského Chloé někdo vzal kabát, šaty nebo oblek za dva až deset tisíc eur místo základní “vuittonky” by bylo poněkud naivní. A poté, co člověk spatří růžovou v její nejvybranější podobě, jen obtížně přijímá cokoli méně propracovaného a invenčního (1, 2). :-)

Chloé pochopitelně není úvodním pokusem o ryze instagramovou cukrárnu s květinovou výzdobou v Brně nebo Praze – vzpomeňme aspoň nedlouho fungující Nany naproti Cukru (dnes Satin Bar & Cafe) – ale jde o první počin miniřetězce, který má od brněnské pobočky dost možná nemalá očekávání a zdroje na zaplacení jistě vysokého nájmu. 

Je ale v Brně a širokém okolí dostatek zákaznic (a asi daleko méně zákazníků), které se nespokojí s jedinou slavnostní a precizně realizovanou foto návštěvou a dokáží zajistit fungování takto specifického podniku v dlouhodobém horizontu? 

[dsjanes]

Vizuální slast a narativní film (Mulvey), Způsoby vidění (John Berger)

Každá lidská činnost nebo chování si dokáže najít zájem filozofů a psychologů. Posledních více jak 100 let rezonuje silně téma genderových vztahů, jehož významné základy lze nález u Sigmunda Freuda. S jeho pohledem na rozdílnost a vzájemný vztah mezi mužem a ženou se ovšem úplně neshodne filmová scénáristka a teoretička Laura Mulvey. Ráda uvádí jako příklad filmy Alfreda Hitchcocka, kde pociťuje silně mužský pohled, který dle jejích slov vnímá ženu jako objekt a podléhá tomu i narativ a kamera. Právě téma mužského pohledu je tím klíčovým, o čemž její kritické dílo pojednává. Základy této teorie ovšem přicházejí od Johna Bergera, který právě „male gaze“ silně zmiňuje v druhém díle svého pořadu “Způsoby vidění“. Já osobně toto téma vnímám jako čistě teoretický pohled na biologicky nastavené chování, jelikož stejně by šel analyzovat i „ženský pohled“, což v kulturně antropologické teorii není téma, které by tolik rezonovalo. Tyto pohledy bývají často ovlivněny zájmovými skupinami nebo lidmi, kteří řeší vlastní problém formou vlastního vyložení „problematiky“. Když jsem ve druhém ročníku bakalářského studia na Prague College prezentoval koncept na můj autorský film, byl jsem osočen několika spolužačkami, že ten film je vytvořen z mužského pohledu, a tak není relevantní. Bylo zejména kvůli vykreslení jedené ženské postavy, která měla naopak silnou osobnost i přes její složité postavení. Tento komentář i zpětně po mnoha letech považuji za absurdní a nespravedlivý. Biologicky je každý člověk nějak nastaven, jak muž, tak žena mají svá specifika, která je činí rozdílnými a souvisí to i s mentálním vnímaní světa. Mrzí mne, že se v dnešním světě pohlíží na mužství jako na něco špatného, že vznikají stejně hloupé předsudky jako v dobách kolonialismu. Nechci ovšem tvrdit, že to tak Mulvey vnímá, ale z jejích teoretických „poznatků“ pak do jisté míry vzniká podhoubí pro rozdělování společnosti v tom nejširším měřítku. Když se řekne „A“, je důležité říci i „B“. Mé předpoklady na toto téma ovšem vycházejí z předpokladu gentlemanského chování a vzájemného respektu. Je samozřejmě spousta případů, zejména ve filmovém průmyslu, kdy se žena stává objektem více než bytostí, ale s mužskými postavami je to stejné, příkladů by mohlo být mnoho.  Co se ovšem týče Bergerových “Způsobů vidění“, tak ty pojednávají zejména o změně vnímání a pohledu na umění v širokém spektru. Za zajímavé považuji zejména jeho pohled na to jak moderní doba ovlivnila způsob „konzumace“ vnímání a jaký nový typ vztahu mezi uměleckým dílem a divákem vzniká. Jeho méně, známá kniha „O Pohledu“, kterou jsem četl, už ovšem takový přesah a kvalitu nemá. Z dnešního pohledu se nadají jeho myšlenky z této knohy aplikovat, na rozdíl od “Způsobů vidění“, které mají relevantní teorie i kontextu dnešní doby a jejich aplikovatelnost je mnohem univerzálnější.

[lionessinrome-blog]

Jakž takž souhrn prvního týdne

Pokud jste se dostali do stádia, že máte zabaleno, tak vám samozřejmě ohromně gratuluji a zároveň děkuji svoji mamce za její naprosto úžasnej smysl pro balení věcí. Nejenom že umí hrnout do kufru věci tak, aby i po příjezdu bylo oblečení stále vyžehlené, ona i naprosto přesně vyhodnotí obnos krát rozměr aby kufr měl suma sumárum 20 kilo. Nicméně vám musím sdělit informaci, že jsem do Říma jela se dvěma kufry a oba měly 20 kilo. (Tak mami, jsem konečně první blogískovej člověk, co se o tuhle informaci podělil, takže jiní nebudou muset bádat nad tím, jestli je 2x 20 kg moc, málo nebo trapný.)

Co dál? Naprostá klasika - sedne se do letadla, doletí se na Ciampino, vezme se taxík a jede se směr nové bydliště. Bože žehnej paní, ke které jsem se dostala. Moje univerzita, říkejme ji Roma Ble, totiž nevede koleje. (A taky nevede spoustu dalších věcí, například běžné školní záležitosti jako je rozvrh nebo funkční personál.) Paní, se kterou v Římě pobývám, je totiž něco jako Římská bohyně Minerva. Má tři kočky, což už samo o sobě je bezva. Navíc pomůže naprosto se vším, protože světě div se, když vás vypustí do kolosu jako je Řím, je i problém najít obchod, kde prodávají nabíječky, sešity, nebo třeba fotky na kartu do autobusů, metra a tramvají. Ale o mojí paní a kartách jindy.

Teď se vrhneme na věc, které se tady říká Roma Ble. Již na uvítacím dnu nezapomněli 18789x zopakovat, jaká je to univerzita prestižní, skvělá, nádherná, děsně cool, nejmladší v Římě ALE PŘESNĚ PROTO JE PRO MLADÉ LIDI a další strašně důležité věci, které běžný student na Erasmu potřebuje vědět. Úžasné. Pak se oznámilo, že jsme v  Itálii a hlavní uřední jazyk v Itálii je... VÁŽENÍ... ITALŠTINA (a já měla za to, že ugandština, hehe) a proto se bude mluvit už jen italsky. (To, že tady mají problém s angličtinou prostě kulantě skryl, rošťák jeden.) Takže z uvítacího dne jsem si odnesla absolutní prd. Nicméně to nejlepší ještě přišlo - můj uvítací den pro studenty fakulty politických věd (v mém případě mezinárodních vztahů a diplomacie) politických gendrů a poníků a já nevím, co se ještě stihlo nabalit na pseudo předměty, jako je politologie. Tam jsem přišla do styku s prvním docela nepříjemným překvapením. (A jako správná italská zmrzlina, tohle překvapení na sebe navalilo milion dalších a z obyčejné české malé zmrzliny se stalo piccolo gelato.) Tři předměty na mém potvrzeném Learning Agreementu (z června, poznámka autora) se vyučují ve druhém semestru a jeden předmět prostě zmizel ze světa. Jako by nikdy nebyl. Ani jedno slovo od června. Bezva. Nu což, poslali mi krásnou tabulku se všemi možnými předměty, které jsou vyučované v anglickém jazyce, abych si mohla vybrat nové. Vybrala. A opět byl problém. Všechny předměty se vyučovaly na externích institucích, které mají svoje pravidla a na všechny je už moc pozdě. A čekali jste nějaké upozornění dopředu? Naivky! Takže ještě jednou a naposledy? Kdepak. Tentokrát už jsem si nevybírala, protože okruh předmětů z mojí fakulty se rapidně zmenšil na čtyři a ty se navíc kryly. Proč? Protože jeden předmět se vyučuje třikrát týdně dvě hodiny. A docházka je povinná. Přesně proto. A zkuste napasovat čtyři předměty aby se ani jeden nekryl s jiným. N E M O Ž N É. Navíc, předměty to  byly magisterské a pro mě absolutně k ničemu. (Čekala jsem například od teorie gendru, že to bude něco jako teorie mezinárodních vztahů a realismus, liberalismus, feminismus  - kdepak, jestli máte zájem poslouchat dvě hodiny kostrbatou italoangličtinou o tom, jak Platón viděl ženský a mužský element, tak prosím. Mně se to do krámu uplně nehodí a ani mě to nezajímá.) Takže co dál, když jeden předmět byl politická filozofie, další řešil právní aspekty rezolucí OSN (tam jsem se ještě opravdu nedostala) a zbývající dva se kryly? Mno, asi se obrátit na koordinátora. C H Y B A. Pamatujte, že cokoliv si v Římě nevydupete sami, jako by nebylo. Napsala jsem jasně svojí Římské koordinátorce, jaké mám problémy,  proč mi předměty nesedí, že jsem jen hloupý student bakaláře, potřebuji anglické předměty a že se mi kryjí. Ptala jsem se jasně, jestli nabízejí hodiny jazyků, nebo předměty z jiných fakult. Stačil mi jeden hloupý rozvrh. (Do téhle doby žádný nemám a značně pochybuji o jeho existenci.) Emailová korespondence vypadala asi takto:

Já: Dobrý den, mám ty a ty problémy a prostě není možné, abych na Vámi navrhované předměty chodila. Nevadí mi chodit na jinou fakultu. Vím, že na této nejsou hodiny pro bakaláře a ty já potřebuji. Zároveň potřebuji hodiny v angličtině. Děkuji.

- dva dny uběhly

Koordinátorka: Dobrý den, stavte se u mě dnes ráno.

Stavila jsem se a koordinátorka mi slíbila, že sežene rozvrhy jiných fakult.

- dva dny se nic nedělo a tak už jsem ve své tížívé situaci bez rozvrhu a celkově bez ničeho musela pohrozit národní agenturou

Koordinátorka: Dobrý den, dnes jsme celé ráno probírali se všemi kolegy Váš problém. Tady je rozvrh, který jsme navrhli: Zkráceně tři stejné předměty, jeden italský a jeden z jiné fakulty. Dejte mi vědět, jestli Vám to vyhovuje.

Já: Dobrý den, nevyhovuje. Psala jsem, že potřebuji předměty v angličtině a jiné, než magisterské.

Koordinátorka: Dobrý den, ale já si myslím že Konstituční právo Evropské Unie byste zvládla. Mají ho i jiní studenti z Erasmu.

Já: Dobrý den, já si myslím, že ne. Byla jsem tam a nestuduji magistra.

Koordinátorka: Dobrý den, ale já si myslím že ano. Hodně lidí tam chodí.

Já: Dobrý den, já myslím, že ne.

Koordinátorka: Dobrý den, kdyby můj pes chodil na tuto fakultu, tak by chodil na Konstituční právo Evropské Unie. Opravdu. Dnes mi to říkal.

A takhle to šlo do nekonečna, až jsem se sebrala a došla si na fakultu humanitních studií, jazyků a literatury sama. Tam jsem dostala kontakt na jiného koordinátora, který zjevně mojí koordinátorku zpražil, protože mi začalo chodit kvanta emailů jak se mi snaží vymyslet rozvrh nový. Zajímavé, protože když jsem se za ní předtím zastavovala, hned ve dveřích na mě vyštěkla, že má dnes úřední hodiny až odpoledne (ačkoliv na internetu a na dveřích stálo od 10 do 13, poznámka autora) a později, když šlo do tuhého, tak zjistila, že mi vlastně anglicky nerozumí. Krizovka.

Nicméně jsem její pomoc tak nějak oželela (protože žádná nebyla) a přešla na druhou fakultu, kde sice nějaké předměty mám, ale do této chvíle nejsem schopná říct, jestli přivezu domů 30 kreditů. Ale o tom zase někdy jindy.

[severankavpraze-blog]

O paradigmatu mužů a žen.

Už jste přemýšleli, jak moc složité jsou vztahy v dnešní době? Jaký nároky jsou kladený na obě pohlaví?

Je tady několik pohledů:

Muž:

- Ten, který uloví mamuta

- Ten, který nebrečí, protože je muž

Žena:

- Dělá takový to domácí teplíčko

- Plotna&děti

Jenže i muž si občas potřebuje pobrečet a není to pro něj vůbec lehké, protože nechce ztratit tvář toho silného.

A pak jsou tady ty jakože feministky, který prosazují rovnost pohlaví, takže pohled:

Muž:

- Se taky může starat o děti

- Bude brát stejný plat jako žena

Žena:

- Není její povinnost být doma s dětmi

- Může dělat, co si jen zamane

Jenže i ta žena občas potřebuje být chráněnou princeznou.

Já jsem docela háklivá na to, když v mý přítomnosti někdo řekne nebo položí otázku, proč vlastně žena chce studovat, něco dokázat v práci nebo cestovat, když její úděl je údajně jít na mateřskou a tam se jakože realizovat. Jenže stejně tak mě dokáže nasrat, když přijde nějaká pojebaná feministka a začne hlásat zase o rovnosti pohlaví. Ano, samozřejmě. Donedávna ženy v Saudské Arábii nesměly řídit auto a není to ani tak dlouho, co v Anglii ženy dostaly volební právo. Ano, tahle rovnost by měla být všude napříč. Jenže když ty krávy prosazují, aby povolání znělo chiruržka, onkoložka a ženy by měli čůrat ve stoje, tak co to je za wtf? Mimochodem, když se mě někdo zeptá, čím se živím, odpovím, že jsem data analytik. Ne data analytička. A před pár lety jsem odpovídala, že jsem web developer, ne web developerka.

Když tyhle feministický čůzy se ohání tím, že je pro ženy těžké se prosadit v technických odvětvích práce, vždycky se ptám proč. Proč je zapotřebí nějakých kvót? Měla bys radost z toho, že seš na určité pozici jen proto, že to nařizuje zákon? Asi ne, že.

Tak asi nejsou tak dobré...? Každý se může prosadit v tom, co je mu milé. Ale ano, abych byla upřímná, hodněkrát jsem narazila ve svém IT světě. Tak jsem se prostě rozhodla být dvakrát tak dobrá, aby nebyly pochybnosti, že jsem se s někým musela vyspat, abych měla místo. A když slyším projev feministky nebo nějaký jejich “studie”, vždycky si kladu otázku, proč teda sakra nejdou fárat do dolů, když jsme si tak rovni?

Mít vztah je v dnešní době extrémně těžké. Pořád mám pocit, že chlap chce vedle sebe křehkou květinku, o kterou se bude starat. Zároveň ale chce, aby byla dostatečně soběstačná na to, aby se o sebe dokázala postarat a nebyla na něm závislá.

Holka, i když je soběstačná, vždycky podvědomě hledá toho samce, co se mu může opřít o jeho rameno a stulit se mu do jeho medvědí náruče a zároveň nechce otročit u plotny.

Sakra, to si nedokážeme najít kompromis? Vážně se nedá ustát situace, kdy holka leží na gauči a sleduje film, zatímco její chlap žehlí oblečení? Vážně je tak blbý, když holka tři hodiny táhne vývar, jen aby potěšila svýho chlapa?

Nemám ráda archetypální role chlapa a ženský. Ale sakra, řekněme si to teď upřímně. Pokud chodíte s dementem, který má názory padesát let zpátky, tak se od tý plotny, ženy, nehnete. A to chcete? A vy, muži, fakt chcete holku, která je na vás závislá? Asi ne, že.

Momentálně neřeším, jestli můj chlap bere o dvacet tisíc víc nebo míň, než já. A je mi to vlastně jedno. Důležitý je to, že vím, že když zakňourám, on pomaže do krámu pro čokoládu, protože ji chci. Stejně tak já mu velice láskyplně uvařím butter chicken, protože vím, že on ho má rád. Dokážu zaplatit večeři za oba a on umyje nádobí, protože se mi zrovna nechce. Umím doplnit náboje do zbraně a vystřelit přesně na několik metrů a on mi vypráví o neurovědách tak pokročilých, že musím zapnout celý mozek, abych pochopila, co mi vlastně říká.

Možná ta rovnoprávnost je důležitá. Možná ne. Ale pořád si myslím, že ve vztahu se mají dva lidi doplňovat a dělat kompromisy. Jedno, jestli muž nebo žena. Nejsou na to potřeba žádné kvóty, nařízení a ani zákony.

Nemám ráda archetypální role. Ale zas upřímně - chlap bude vždycky ten silnější a žena ta slabší. Já se chci postavit na špičky, abych mohla chlapovi dát pusu a stejně tak chci, aby on musel sklonit hlavu, aby mi tu pusu mohl dát. Je úplně jedno, jaké kdo má nároky, ale ve výsledku to dopadne vždycky takhle. A je jedno, kolik vydělávám, já chci, abych z chlapa, co je vedle mě, měla pocit, že on je ten, co toho mamuta dokáže ulovit. Já ho pak ráda uvařím.

[slovaavety]

2020 thanks

2020. Rok, kdy mi začali říkat paní doktorko. Kdy jsem začala vydělávat nejvíc ve svým životě. Kdy jsem začala zase číst beletrii. Kdy jsem začala pilotovat letadlo i s motorem. Kdy jsem se zase přestěhovala. Kdy jsem necestovala za oceán, ale po Praze a za Prahu. Kdy jsem několik měsíců každý den cvičila jógu. Kdy jsem poprvé byla na skialpách. Kdy mě letectví začalo i živit.

Člověk toho tolik stihne, když nemusí psát disertaci! Doktorát jsem dodělala na začátku roku (a do dneška nemám v ruce diplom), odškolila jsem 20 kurzů, 3 webináře, výukový program pro Newton College, postarala se o jednoho e-shopového klienta, a kromě mého malého úvazku na VŠE jsem (a to považuju za svůj majstrštyk) 16. března nastoupila jako zaměstnanec na Letiště Praha. Nejlepší rok, kdy se nechat zaměstnat! Málokdo ví, že o rok předtím jsem se účastnila výběrka na řídící letového provozu a vypadla u poslední úlohy testů FEAST (při simulaci řízení provozu mi do ucha říkali čísla, a já místo sčítání vždy po sobě jdoucích dvou od znovu, sečetla všechny najednou – takže špatně jsem si přečetla zadání, stejná chyba jako u úloh z matematiky na gymplu, nechť mě omluví, že tady jsem měla za sebou už 6 hodin testováni v tmavé místnosti bez oken s vypáleným zrakem od monitoru); ale osud tomu tak chtěl, a na tom letišti jsem skončila stejně. Chodím tam jednou týdně ve středu, kdy přilétají Katarci s Emirates společně, a já se tak můžu při obědě kochat pohledem na dreamlinera a tripple sedmu. A až se normálně otevřou hranice, tak do jednoho z nich naskočím a odletím zase pryč. Do přírody, za sluncem, za horama, za oceánem… Protože přiznejme si, sedět doma a makat stereotypně v korporátu, to skutečně není můj přirozený habitat.

Nicméně, dodržuju, co si naplánuju, tak jsem hned po oklepání se ze všech traumat disertace na jaře rozhodla jít pro další tři písmenka (žadný doc. – i když, už jsem se vzpamatovala natolik, že si to umim představit) a konečně začala s PPL. Mým druhým, respektive třetím, domovským letištěm se stalo letiště Příbram. Z jedné strany Brdy, z druhé Vltava, je na co po kolínské rovině koukat, dokonalost sama.

Taky jsem se přestěhovala z Italské. Z toho, co mělo být původně jen rok, se nakonec staly víc jak roky tři, a já se s těžkým srdcem loučila s bytem Huga Haase. Nicméně, dneska se každý den probouzím s pohledem na Žižkovský vysílač pokaždý v jiných barvách, a to je taky nejvíc. A hlavně, jsem zase zpátky na trojce, že jo.

I když jsem většinu dní trávila ve svém  bytě čuměním a mluvením do monitoru, je pořád za co děkovat spoustě lidem. Takže moje velké DĚKUJU patří:

Kubovi Šrámkovi, se kterým jsem poznala kus naší republiky, jak po zemi, tak po nebi. Že jsme to všechno relativně v tom 2020 nakonec zvládli. I když jsem si představovala, že na tý Ruzyni budeme spolu, tak jsem to s ním stejně všechno mohla sdílet. Za naše akrojógové pokusy a plachtařské výkony ala Pánek a Pánková, hadr! :D. Jeho Magdě OK-MGD, protože má duši a je to moje nejmilejší letadlo. Honzovi Brychtovi a Ondrovi Novotnému, se kterými jsme prožili nejvíc dní a nocí v roce. Za všechny naše společné večeře a snídaně v hospodě na ubytovně, skupinové lety, a skvělý stanování ve Dvoře a Jihlavě (bez chybějících tyček). Za Jihlavu samozřejmě týmu SČSL a od nás ještě Michalovi Slabému, který doplnil naši kolínskou skupinu i humor. Tomášovi Hlaváčkovi, který mi celý léto dělal závaží na zadním sedadle Blaníka a dokázal ve mně prolomit ten blok, abych se zase nebála do nebe sama. Jeho Adince za to, že je nejhodnějším batoletem na hlídání. Martinovi Benešovi jak jsme extrémně polítali na Safari :D. Michalovi Richterovi za Vivat Tour, to loňské fiasko znamená jasnou výhru v letošním roce! Davidovi Tejnorovi za to, že jsem ho poprvé v životě viděla se upřímně smát, když slyšel, co Adam Hepal prováděl na Safari. Martinovi Marklovi za jeho legendární přistání do pole, protože „s námi vždycky doletíte“! Martinovi Hrabákovi za kvalitní tři hodiny PPL teorie. Všem ostatním Aeroklubákům za plachtařskou, motorovou i grilovací sezónu, protože jsou moje, i když trochu disfunkční, rodina.

Klukům z OkAir, že se mě tak pěkně ujali ve výcviku, hlavně Petrovi, který mě pustil na sólo a já se nezabila, pánovi se sanitkou za všechny odvozy na letiště i z letiště, pizzu na parkovišti a kafe s výherním losem. Víťovi za prvních celkem zábavných 12 hodin v Cessně (i když z nich 11 a půl prokoukal do telefonu :p) a průlet ruzyňskou 12/30 se všemi odstavenými éry okolo. Že mě nechal ho trochu víc poznat a na konci roku se mi tak stal vlastně jedním z nejbližších lidí a mým jediným virtuálním spojením se světem venku, který mi tolik chybí. Příbramákům za jedno pěkné pivní letní aeroklubové odpoledne, Lubošovi Šudákovi za kremroli na uvítanou, Vláďovi Hoškovi a Alešovi Luderovi za veselé (ne)letecké historky. A doufám, že mě někdo letos konečně už vezme s Delta Viktor Golf nad mraky! Panu „Wacovi“ za prohlídku hangáru na Točné i s výkladem. Markétě Santusové a Richardovi za všechny naše návštěvy v RAF Station Podhořany, neuvěřitelnou pohostinnost a noc se čtyřma dětma v pokojíčku. Za naše hluboké rozhovory nad lahvemi vína 😊, Richardova moudra, projížďku Willysem, a že je Markéta tak super letištní holka.

Martinovi Fridrichovi, že mi stále dělá nejlepší kamarádku 😊 a snese naprosto všechno. Že především díky jeho obrovské podpoře jsem tu disertačku dokončila. Že mi přinese oběd, když ví, že přestávám z nervů jíst a vylejzat z bytu, že mu můžu říct naprosto cokoliv.  Tomášovi Brucknerovi, Filipovi Vencovskému a Anetce za všechny naše seance se Zámky, že jsem ještě stihla pár odpolední v jejich kanclu a Filipovi za to, že mi dělal podporu celou moji obhajobu. Zdendovi Smutnýmu a Pavlovi Jaškovi za konzultace k přípravě obhajoby. Pavlovi speciálně za to, že mi vždycky prošlapával cestičku a já věděla, jak pak mají ty věci správně vypadat. Otovi Novotnému, mému školiteli, že to se mnou s tou disertací trpělivě dotáhl až do konce. Všem ostatním z fakulty FIS za podporu, Pepovi Steinbergerovi za oponenturu a milé shledání po několika letech. CLV skupině, že ten grant táhli jak koně, i když jsem z toho pak už vypadla (protože online meetingy mi nejdou, když u toho nejsou Mirkovo zákusky a islandská voda:). Jirkovi Šindelářovi za opravování mojí angličtiny v autoreferátu (pořád ti dlužím minimálně luxusní večeři) a Petře Němečkové, která dělala to samé z Edinburghu, a která mě stihla navštívit aspoň na začátku roku se svými kamarády (i když jsem si ji na antibiotikách moc neužila).

Markovi Milošovi, se kterým jsme poprvé od 2015 nebyli ve světě a nemohli tak vyzkoušet další do sbírky z bizarních vehiklů, ale naštěstí jsme zvládli na konci roku 2019 Indočínu do foroty, a letos nás čeká Madeira. Děkuju mu za pomoc se stěhováním, prohlídku Karlínskejch Kasáren a předvánoční posezení v jeho novém domově. Darekovi, který mě také stěhoval a za všechna naše vršovická kafíčka. Mírovi DJ PecaOne za rebelské pití vietnamskýho piva na veřejnosti. Pepovi Císařovi za ten předloňskej hot dog a letošní vtipnej výlet na Křivoklát, luxusní oběd v restauraci u Jelena (která byla naprosto topová, jen bychom tam přidali ještě nějaké to paroží, ale doporučujeme!). Ty mraky byly bomba! Honzovi Pivovarníkovi, od kterýho jedinýho jsem asi schopná brát komplimenty, že mě vždycky zvedá sebevědomí a myslí to naprosto vážně. Že když se objeví v Praze, píše mi už z letiště, kam večer půjdem (taky jsem si kvůli němu našla byt hned vedle jeho hotelu, že jo :D). Že jsem ho mohla při večeři :D představit generálnímu řediteli Letiště Praha a i západ slunce na parukářce jsme stihli. A byli jsme plavat! Lence Vrané za prvomájový sluneční výlet na Svatojánské proudy. Mému sousedovi Vojtovi Očenáškovi za všechny letní večery strávené na pavlači vysíráním mého druhého souseda, že až neuvěřitelně přesně uměl popsat některé psychické stavy, které jsem taky prožila a nikdy je nikdo nepochopil. Že se s ním cítím naprosto přirozeně sama sebou a aspoň na chvíli jsem měla pocit, že někoho skutečně zajímám a je v danou chvíli skutečně přítomný na stejným místě se mnou i v hlavě. Danielovi Jermanovi za výstavu Petra Síse v Doxu, za důvěru, kterou ve mně vkládal se svou diplomkou a já ho za ni vždycky tak příšerně zjebala 😊.

Pavlikovi Bulowskému za shledání po letech a příjemný večer v jednom Airbnb bytě na starém městě za časů lockdownu. Za to že mě spojil s Jitkou Raškovou z She Loves Data a já měla pro ně možnost udělat webinář, který mě tolik nabil pozitivní zpětnou vazbou, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Že jsem netušila, že i ženský můžou být tak podporující v sebevědomí. Moc jim děkuju. Giullianovi, že přitáhl to nejhnusnější víno, jaký jsem kdy pila :D, Padákovi a Keboole za jedinou párty v roce, který jsem se účastnila! Anonymním analytikům za setkání v Pivovarském klubu a Markovi Kobulskému za otce roku s novorozenou dcerou v jedné ruce a becherovkou v druhé. Pavlovi Chocholoušovi za večer s deskovkama a především covid narozeninovou párty ve dvou. Jirkovi Beranovi, že si mě našel pro spolupráci v ExcelTown, kde učím ráda, za snídani s radami o zdraví.

Klukům z Airport Labu, který vypadal jako skvělý místo, kde pracovat, kdyby nás nezrušili hned druhý den po mém nástupu, především Alešovi Tyglovi, který mě tam nahajroval a pak mi byl jediným kolegou (a člověkem, kterýho jsem osobněpotkávala😊a pak zdrhl, parchant😊). Petrovi Malinovi a jeho tchýni za perfektní večírek s piškvorkama u nich v bytě. Petrovi Meissnerovi, který je neskutečná bedna na informace a kterýho bych byla schopná poslouchat hodiny, za půlnočního panáka kdesi ve sklepním baru na Smíchově. Zbynďovi Hacklovi, který se nás po zrušení labu ujmul, že byl skvělým a vtipným šéfem, za jeho schopnost podat věci těmi správnými argumenty a všechny naše večerní telefonáty, kde jsem si mohla vylévat frustraci z letištní kultury. Adamovi Gregušovi, jednomu z nejchytřejších lidí na letišti, že jsme spolu mohli společně kritizovat stav. A hlavně Petrovi Böhmovi, mému novému Alešovi, že je tak báječný kolega s tím specifickým IT humorem, se kterým si pořád můžu dělat legraci z dění na letišti, které je spíš k pláči, a že bez něj bych se na to už dávno vykašlala. Některé jeho hlášky si musím zapisovat, jak jsou trefný a vtipný. Marcelovi Špétovi za jeho zábavné historky z mysliveckého života. Láďovi Lálovi, našemu CIO, že mu můžu důvěřovat a bez okolků a manažerských her říct ty věci, tak jak je skutečně vnímám. Ostatním kolegům na letišti, se kterými jsme zvládli nějaký to pivo v létě a hlavně provozákům, u kterých pořád ještě cítím, že to má smysl.

Jardovi Vojnovi, jeho rodině a Michalovi Pařízkovi s Markétou za můj jediný letošní výlet ven a první (a doufám že i poslední :D) výlet na skialpech. Evičce, Klárce, Zuzance, Míše a remote-Terýskovi za víkend v Jiřetíně, především za večer s pleťovou maskou, takhle už mě břicho od smíchu dlouho nebolelo. Andrejce Pelechové za moc hezké setkání i s jejím Vídeňským přítelem, který mě udělalo obrovskou radost, že se má dobře a daří se jí v Rakousku. Bourkovi, kterýho vždycky zajímá, jak bojuju. Ilonce Kašpárkové, se kterou jsem se bohužel nemohla vidět, ale pořád jsme v kontaktu, která je tak neuvěřitelně silná ženská a máma a pořád starostlivá o druhé, že jsem šťastná, že jsem se s ní na tom letišti v Bangkoku dala do řeči. Petrovi Školovi, se kterým jsme měli štěstí se konečně po delší době zase vidět, i když s šátky přes pusu. Davidovi Gešvindrovi, jak jinak než za stejk. Vaškovi Šrámkovi a jeho ženě za večeři ve Vršovicích a odpoledne na Vysočině. Palimu, za milej telefonát po mé přednášce, a Franzikovi za náš tradiční každoroční oběd (i byly letos dva!). Davidovi Hynkovi za oběd v Lahoodkách, který mi připomněl časy, kdy jsem ještě místo závodních jídelen žila startupovej hipsta život. Honzovi Handlovi za návštěvu v Italské a výměnu auta za letadla. Lucii Ryšlavé Beranové za shledání asi po 25 letech při mých rehabilitacích, kdy jsem si s ní fakt moc hezky popovídala. Justýně Mackové, za otevřené rozhovory, který mě nabíjejí nadějí, i když teď u ní nejsem schopná cvičit.  Jeanine, mé kamarádce Z Georgie, která se mnou vylezla na věž Sv. Víta a prozkoumala Nový svět (a já si mohla zase hrát na turistku ve vlastním městě). Že se sem nakonec přestěhovala a já ji mám hned za rohem.

Zvířeti jménem podzim, díky jejichž deskám jsem přežila podzim.

Život bych samozřejmě takhle nemohla žít bez podpory mých rodičů, protože kdybych někde vzadu v hlavě nevěděla, že kdyby se to všechno posralo, tak mám za kým jít, tak bych asi riskovala mnohem míň. A za to jim děkuju.

Buďte silní, nepropadejte panice, noste ručník u sebe. A vidíme se.

[annafreimann]

K čemu jsou holky na světě

Život na vesnici vám občas dává pocit, že se kolem vás zastavil čas. Bohužel to nejsou jen romantická rána, kdy si na terase vychutnáte domácí vajíčka a ovoce a zeleninu, co vám roste pár metrů od domu, a odpoledne si vyjdete do lesíka, co je taky, co by kamenem dohodil. Přináší to s sebou i lidi, jejichž mindset se bohužel v čase zastavil zrovna tak. Jsou věci, co se dají napravit, jako například přístup k třídění odpadu, kdy domorodcům systém nastavíte tak, že kdo třídí, má ročně o pětikilo levnější popelnice, a to se vyplatí. Jsou věci, na který si zvyknete, jako třeba, že byste v hospodě neměli propagovat multikulti toleranci, jinak vás brzo někde vezme půlitrem do týla, protože co vy o tom jako zcestovalá náplava můžete vědět. No a pak jsou věci, co vás dřív nebo později začnou bít do xichtu tak, že do tý hospody radši přestanete chodit, protože už na to prostě nemáte nervy. Vesnický muž, anglicky redneck, po česku vidlák, je opravdu podivuhodný exemplář. Krom svých osmi piv denně a obzorů, které končí za cedulí s přeškrtlým názvem obce, má totiž taky patent na rozum. Tak jak žije on, musí žít každý, a kdo tak nežije, ten je v lepším případě debil, a v horším případě buzerant, což je samozřejmě upálení hodné. Ukázkovým příkladem takového muže je pan Há, má asi metr šedesát pět, je v důchodovém věku a už čtyřicet let pracuje ve stejném kamenolomu. Já se s ním znám zhruba od třinácti, kdy mi narostla prsa a od té doby od něj poslouchám, co všechno by s nima dělal, což by možná ve státech bylo na žalobu, ale dokud jen tlachá, tak se z toho neposeru. Onehdy mi ovšem vyrazil dech. Šli jsme vám takhle na pivo s Italem a matkou a tu sedí pan Há - ostatně jako každý den od třetí odpolední do deváté večerní, kdy do sebe klopí jedno pívo za druhým, příležitostně to proloží ředěnou vodkou, zatímco reptá na televizní zprávy a huhlá cosi o starých dobrých časech, kdy bylo legální mlátit cikány, nebo tak něco. A tehdy mezi řečí pronesl památnou větu, která mi maličko začala vařit krev v žilách: "Poslouchej dobře mladej. Ženský jsou dobrý ke dvěma věcem; do kuchyně a do postele." Následoval monolog při kterém popisoval, jak by nestrpěl, kdyby musel doma uklízet a vařit, protože to je ženská práce a žádná si z něj nebude dělat poslušnýho vola. S mámou jsme na sebe významně koukaly, zatímco se nám v hlavě míhaly obrazy "mužských" prací, které od nepaměti zastáváme, aniž bychom z toho dělaly zbytečnej tyjátr, od sekání zahrady po stěhování stokilových kusů nábytku. A já byla nasraná. Jednak proto, že proti mně seděl chlap, kterej skříň prostě neodstěhuje a vrtačku v ruce sotva udrží, protože je zkrátka a dobře nemocnej, takže nejmenší, co pro mě může udělat bude, že aspoň po cestě vynese koš nebo si sám nahází hadry do pračky, aniž by je omylem všechny zničil. Druhak proto, že mi tohle dělení na fiktivní role připadá úplně zcestné, obzvláště pak v roce 2018. Já jsem si prošla něčím, co je dneska v západních zemích trend a čemu se říká "genderově neutrální výchova." Naši to teda nedělali s žádným záměrem; táta nejspíš jen proto, že chtěl syna, a tak mi v pěti letech do ruky strčil bouchačku, abych se naučila střílet ostrejma, holčička neholčička, no a máma prostě proto, že jí nepřišlo smrtelně důležitý vychovat paničku k plotně, tudíž jsem si mohla hrát s čím a s kým jsem chtěla. Prostě normálka. A světe div se, nepřineslo mi to nic moc na škodu. Kdyby přišla apokalypsa, můžu zombíky i ufouny kosit devítkou jedna radost. U tý plotny je mi taky celkem dobře - žádnýho chlapa jsem ještě neotrávila. Do toho si troufnu tvrdit, že jsem docela vzdělaná a obecně znalá ve všemožných problematikách. Krizovky zvládám stejně dobře (a občas lépe) jako muži v mém okolí, takže mě moc nebaví hrát si na dámu v nesnázích jen proto, abych někomu pošimrala ego, a to i za cenu toho, že mi budou random týpci vykládat, jak je to neatraktivní, když se žena bez páru chlapských rukou nechová jako nepoužitelný uzlíček nervů, a nijak mě neoslňuje ani myšlenka, že by mě měl nějakej vesnickej balík, co si nevidí ani na špičku nosu, protože je věčně nalitej, hodnotit jen podle kozou, prdele, a množství času, který strávím u plotny. Nehlásím se k žádnýmu feministickýmu kultu, který žije z nenávisti vůči mužům a sexuální deprivace, nebudu žalovat Jiřího Žáčka za dětskou říkanku, nebudu nikde běhat nahoře bez na protest bůh ví proti čemu, ale píšu o tom, protože takovejch volů pitomejch potkávám čím dál víc, naneštěstí jim je ne vždy šedesát, a absolutně mě temhle jejich machoismus nebaví. Chtěla bych vás tímto tedy všechny poprosit - přestaňme přikládat takovou důležitost tomu, co nám narostlo mezi nohama, dělejme si každý, co nám jde a co nás baví, a hlavně mějme jeden k druhému úctu. Jsme kurva lidi, tak se tak chovejte. A příště až mě někdo pošle do kuchyně, přinesu si odtamtu paličku na maso, abych mu ukázala, proč to neni dobrej nápad...

[divokaliska]

Seychely PRASLIN

Na Praslinu bydlíme v bungalovu hned vedle přístavu. Místo je to kouzelné - bazén s výhledem na oceán, spoustu zákoutí s lehátky, zahrada připomíná botanickou zahradu (avokádo si můžete utrhnout přímo ze stromu), všude běhají ještěrky a snídáte s ptáčky poskakujícími kolem stolu. 

Většina personálu je indického původu, a jak je u Indu známo, nikdo zde neví přesný čas a nikdo vám neřekne, že neví a raději si něco vymyslí, aby jakože vypadal, že ví. Tak se několikrát vydávám do restaurace, která prý otevře až za hodinu…možná prý až za další hodinu…možná prý…. 

Na Praslinu se v oceánu koupeme jen na jedné jediné pláži, kam se dostaneme celkem jednoduše autobusem: několik řidičů nás ze svého autobusu vyhnalo, že tam prý nejedou, až jsme konečně kápli na ten správný bus ve správném směru. Nerada bych dávala hříšné peníze za taxi. A auto si půjčit nemůžeme, protože příliš opatrný Luděk pořád něco omílá o pojištění a nehodách. Na Anse Lazio je nádherně. Já skáču do příliš divokých vln, Luděk si dává své nejdražší zeleninové kari v životě. Že před osmi lety na tom samém místě seděl Brit, kterého pak při koupání v těchto průzračných vodách sežral velký žralok bílý, se dočítáme až o několik dnů později v článku na internetu. 

Valle de mer je národní park s endemickou palmou, která má ty nejtěžší a nejzajímavější kokosy na světě. Vypadají jako ženský klín z jedné strany a pozadí ze strany druhé. Každý se s nimi chce vyfotit, nejsem výjimkou samozřejmě. Procházka parkem je příjemná. Před horkem nás chrání palmy a my si připadáme jako v pralese. Poslouchame zpěv papouška černého, který žije jen zde a to asi v 500-700 kusech. 

Po dvou nocích nasedáme na katamaran a plujeme ke třetímu ostrovu, na který se těším ze všeho nejvíce.

[malekouskysvobody]

Tohle bude skoro blog

Většinou si sem odplivávám jen v podobě kilometrových knižních recenzí, teď se mi ale na stole (čti v hlavě, na stole je žehlička, děravý džíny a osm knih a nic jinýho se tam nevejde) sešlo pár věcí, ke kterým se mám chuť vyjádřit. Všem čtyřem čtenářům a čtenářkám předem děkuji, že si udělali čas. Možná by to mohla být rubrika, třeba s názvem Hysterická pi*a opět zasahuje. No, a nakonec to má kilometry dva. Nuže, díl první:

Knižní svět versus ultrapravice

Ve Švédsku v Göteborgu se koná tradiční knižní veletrh, ale vypadalo to, že budou letos vlastně dva - spousta literátů a literátek totiž odmítla být pod jednou střechou s ostře pravicovým, hoaxy šířícím a nenávist plodícím časopisem Nya Tider, který byl na veletrh letos pozvaný jako každý rok - teď ale dokonce s novou smlouvou, podepsanou na další léta. Proto tamní spisovatelé a spisovatelky uvažovali o vytvoření alternativního festivalu, napsalo Radio Wave.

Jako vždycky, když jde o ultrapravici, je to celý solidní bizár, protože časopis založil český emigrant, který pak stál i u zrodu ultrapravicový strany. Nic, čemu bychom se v zemi s nácky s židovskýma kořenama a se sklony k homoerotice, s největším xenofobem se šikmýma očima a potrhlou Konvicí, která je sexuálně přitahovaná ženami etnik, který považuje za podřadný, mohli divit, že. Prostě slušný bílý heterosexuální muž (zdravím Jakla s Hamplem, jděte k šípku), co se přestěhuje v rámci EU a pak si jede klasickou osu Rusko je super - multikulti je strašný - přistěhovalce nechceme.

Nuž, nakonec to vypadá, a to jsem se dočetla přímo u Nya Tider, že “svoboda slova byla omezená a zvítězila levicová kulturní politika” a oni na veletrhu v Göteborgu nakonec fakt nebudou. No, aspoň že se vedení akce chytilo za nos. Demokratická debata se totiž vede jen s těmi, kteří chtějí demokracie aspoň špetku, víme, jinak to je házení perel sviním, v tomto případě skoro doslova.

No a já z toho všeho měla nejdřív srandu, jakože, haha, ve Švédsku se někdo organizuje proti ultrapravičákům, to by byla ostuda, kdyby Naše vojsko přivezlo na Svět knihy hrnečky s Hitlerem a Stalinem a nikdo z organizátorů s tím nic neudělal. A to se přesně stalo.

Naše vojsko je... zvláštní. Nakoupilo práva na takový ty rozkošný velkoformátový pohádky jako je Malý princ a Čaroděj ze země Oz, což mimochodem vloni na Světě knihy vyústilo v to, že jsem byla nucená s velkým frfláním pár těhle knih zpod vystavených triček s Putinem koupit do městský knihovny pro moji mámu. Taky vydalo prvotinu nestora českých neonacistů Filipa Vávry, opravdu netuším, jak moc je špatná, jde o nějakou militaristickou onanii, moc bych nedala za to, že půjde o skrejvačku o obraně tradičních hodnot, ale to jen hádám. No a taky, a tím se do povědomí veřejnosti dostalo hlavně, prodává hrnky a trika s diktátorama. Tedy nejen. Vedle Hitlera, Heydricha a Stalina je Karel IV. nebo Karel Gott. Obhajují to poptávkou. To asi není potřeba komentovat. Kikoti.

Já jsem si fakt myslela, že mají dost soudnosti a na tak - přinejmenším teoreticky - kulturní a kultivovanou akci jako je největší knižní veletrh v zemi tyhle serepetičky nepřivezou, nebo že jim to nemůže projít. Přivezli. Prošlo to. Tedy částečně - když jsem se následně po mailu ptala organizačního týmu veletrhu, co to jako mělo být, omluvili se, že prý taky doufali, že to tam páni “nakladatelé” nepřivezou a že si toho všimli až v průběhu. A že prý neví, jestli s tím můžou jako pořadatelé něco dělat. Jasně, že můžou. Stačí v pravidlech pro vystavovatele zmínit něco o nepřípustnosti prodeje něčeho, co propaguje hnutí směřující k omezování práv a svobod a tak dále. V diskusi s kamarádem od fochu padl argument, že se při stanovování takových pravidel těžko rozlišuje mezi knihou s Ádou na obálce a hrnkem. Jako ano, ale pořád si myslím, že mezi historickou publikací a kafíčkem z führera vede jasná hranice, která dělí lidi se zájmem o historii od nácků.

Takže příště už prosím ne, nebo to bude s organizovaným odporem na místě. Minimálně já a můj pes uděláme blokádu. Tak.

(Jo, mrzí mě, že jsem tam už letos nestála se zdviženou pěstí a nekřičela “alerta antifascista” dokud to neschovali, ale byla jsem tam pracovně. I tak se stydím.)

Sorry, ale není to sexy.

Další část hartusení ve mně vyvolalo něco mnohem jemnějšího a něco, na čem se spousta lidí s alespoň elementárním rozhledem a citem pro humanismus neshodne ani zdaleka tak snadno jako na tom, že Áda patří na smetiště dějin a ne na triko. Nejde totiž o nácky, ale o sexismus, a jak řekl Louis CK, sexism is here to stay.

Boj proti sexismu v mých očích nespočívá v popírání toho, že některý ženy se vypravujou do baru jak chudý král do boje a některý chlapi počůrají v koupelně celou podlahu (opět zdravím Hampla s Jaklem, čuňata), ale ve snaze přesvědčit svět, že by bylo super, kdybychom se všichni brali jako rovnocenný individuality, který ani zdaleka nedefinuje jen to, co mají mezi nohama nebo jestli se oblíkají jako křehká princezna nebo drsňák, tedy ani pohlaví, ani gender. Pokoru, kur*a!

A právě proto je to tak těžký. Strašná spousta lidí si myslí, že když můžu chodit sama po ulici, mít vysokoškolský titul, práci a volební právo, je prostě hotovo. Houbeles. Pořád se odněkud vynořujou důkazy toho, že ženy nejsou braný tak úplně jako rovnocenný lidský bytosti. Jsou většinou celkem jemňoučký, ale žít to každý den je ve výsledku docela voser.

Někdy jsou to výroky vašeho šéfa  - samozřejmě bývalého - před odchodem na schůzku, kde máte vystupovat jako odborná konzultantka, ve stylu “ty nemusíš, už jde Eva, jedny kozy stačí”, někdy je to mlaskání a kecy blbečků, sedících v parku, který při konfrontaci tvrdí, že na vás nepomlaskávali a nic neříkali - to je ta ideální reakce, při těch ostatních je dobrý umět běhat nebo křičet - a někdy jsou to blbý kecy vzdělaných liberálů na Twitteru.

Žena tweetne fotku sebe v lacláčích s komentářem “takový kalhoty jsem si vždycky přála, jiný už asi nosit nebudu”, mimochodem fotku naprosto civilní, bez póziček, normálka. Reakce muže: “Sorry, ale není to sexy.” SORRY, ALE NENÍ TO SEXY, tyvole. Aneb Promiň, moje reakce tě asi rozesmutní, ale neshledal jsem, že by to plnilo jediný účel, který si umím u ženskýho oděvu představit a taky jediný účel fotky ženy na netu. Mimochodem, nemáš zač.

Že prý lidi přece dávají věci na internet proto, aby je ostatní hodnotili. Jasně. Ale ono je hodnocení a hodnocení, žejo. Aby bylo jasno, přišlo by mi úplně normální reagovat na takovou fotku čímkoli od “hahaha hrozný kalhoty, lacláče jsou tak leda pro krtečka” po “kalhoty mě nezajímají, ale hezký nohy” - což je sice debilní, ale aspoň z toho nekřičí mansplaining kombinovaný s nevyžádaným názorem a podsouváním toho, co jste fotkou vlastně chtěli říct. Žejo? ŽEJO?

Dalších 73 odstavců bych mohla napsat o dvojitým standardu, který platí na holčičí a klučičí fotky na netu (tady pozor, tady se nespravedlnost děje hlavně mužům) a o tom, že ukazovat prsa a zároveň chtít rovnost a úctu je, světe, div se, možný. Ale to sem teď nepatří. Tento rant chce jen připomenout, že ženy se neoblíkaj pro mužský pohledy - možná se pro ten tvůj občas oblíká nějaká konkrétní žena, ale to je něco jinýho - ani muži pro ženský, což by si měl uvědomit třeba takový buzzfeed a přestat s články typu “21 nejvíc sexy boulí na teplákách v Hollywoodu”. Kdybychom všichni přijali tuhle základní logiku a namísto upevňování rádobyvtipných stereotypů týhle praštění rape culture se k sobě chovali s nějakým elementárním respektem, neměly by argumenty typu “co čeká, když se takhle oblíká?” ani jak vzniknout.