#plíce

[energiezivota]

Dýchání vám pomůže zlepšit cordyceps

Jak to přesně funguje? Cordyceps je houba, která se vyskytuje v různých částech světa a byla tradičně používána v čínské a tibetské medicíně kvůli svým léčebným účinkům. Jedním z hlavních způsobů, jak Cordyceps podporuje dýchací cesty, je jeho schopnost rozšiřovat průdušky a zlepšovat průtok vzduchu. To může být prospěšné pro ty, kteří trpí astmatem nebo jinými onemocněními dýchací…

[karolinastast]

dění z Hrušova od zimy do léta

Horko takový, že se člověku zdá, že vydýchal snad poslední doušek vzduchu a plíce se mu marně lepí k sobě, ani stín nám neulevuje, vedro jakoby lapené pod těmi mohutnými korunami sálá snad i zespodu.

Přesto jsme přeborníci v kradení třešní, brodění se po pás kopřivami se bravurně vyhýbáme, a ani po třetí naplněné tašce, se naše radost z tempa nevytrácí.

alej

[knize-strachkvas]

poznatky z prvních dvou týdnů nového školního roku (kromě toho, že jsem velice připravena si to hodit ofc). chtěla jsem to napsat po prvním týdnu, ale byla jsem tak vyřízená, že jsem na to zapomněla a potom byla polovina druhého týdne a jelikož byl asi tak záživný jako ten první, tak jsem si řekla, že nebude na škodu když si počkám do pátku :)

moje asistentka pedagoga dala bez jakéhokoliv varování výpověď. první týden v září. za prvé) proč doprdele (o tomhle bych byla schopná napsat sáhodlouhou esej, ale neudělám to), za druhé) na třídu dvaceti tříletých dětí jsme teď s druhou učitelkou samy. což se dá zvládnout ke konci školního roku, ale ne když vám děti ze všech stran řvou, jedno každý ráno z toho stresu bleje, druhé odmítá mít zavřené dveře do šatny, třetí mluví pěti světovými jazyky (mezi kterými ofc není čeština) ale nedokáže si utřít samo nudli u nosu a další dostává záchvaty vzteku a odmítá cokoliv dělat. to co kouše další děti na potkání snad ani nestojí za zmínku.

s kolegyní teď obě jedeme ranní služby, aby jsme na to nebyly samy a aby si na nás ty děti zvykly. to znamená, že tam nikdo není na spaní a odpolední svačinu, jelikož by to normálně pokryla ta asistentka která vzala roha. takže s kolegyní přesluhujeme. to se dá přežít a děje se to celkem často. ale ten začátek roku je tak náročnej, že každá minuta navíc co strávíte v práci vám vysává život z těla. není to uplně hej a učitelky z ostatních tříd se nám snaží pomoct jak můžou, ale jejich třídy taky nejsou procházka růžovým sadem.

někteří rodiče jsou absolutně mimo realitu a vážně by se měli dotknout nějaké zelené travičky, jelikož jejich chování mi rozum nebere. někteří velmi rychle pochopili, že čím rychleji utečou, tím je to pro to dítě lepší, jelikož ani nemá šanci zaregistrovat, že tam ten rodič už není. jenže potom tam jsou jinačí experti, kteří tam jsou pečení vaření až do oběda a to dítě jim tam málem vyfluše plíce, jelikož je absolutně vyděšený z toho, že ten rodič odejde. a čím dýl tam ten rodič je, a prodlužuje to, tím je to pro to dítě (i pro toho rodiče) horší. většina dětí se potom, co jim rodič odejde velice rychle uklidní a začne si (někdy s menší asistencí) hezky hrát. je to jako náplast.

tento týden jsme měli třídní schůzky. libový jak párek, to vám povídám. netuším, jak mě ti rodiče můžou brát vážně a dobrovolně mi dát své děti. no ale co... nikdo nic nenamítal, takže asi hej. větší zábava byla, když jsem se tam potom, co odešli rodiče, málem zhroutila, jelikož jsem toho už měla dost a moje tělo je močka a řeklo si, že už ho to nebaví a prostě z ničeho nic přestalo fungovat. bylo mi zakázáno odjet domů samotné a na část cesty jsem měla doprovod. řekněme, že jsem ráda že jsem se dostala domů. den na to jsem z práce odjela v mých star wars bačkůrkách. na mojí obranu jsem přesluhovala a jedno dítě dostalo záchvat vzteku a odmítlo se převléct z pyžamka (to zní jako banální problém, ale ve stejnou dobu je tak tak dalších deset velice zmatených dětí co vyžaduje vaší asistenci). nebyl to dobrý den.

nedokážu si představit že bych tohle měla zažívat ve školce, kde se vám všechny vaše kolegyně (kromě již zmíněné asistentky) nesnaží vyjít co nejvíce vstříc a kde bych si na ty děti (a rodiče) nemohla velice otevřeně zanadávat. malá to vítězství. naše nejčastější pozdrav je zamumlané, "já se z toho už asi poseru." nebo "už aby byl pátek. nebo lépe - červen."

bonus: zpráva od mé babičky (bývalé učitelky na střední škole) poté, co jsem si stěžovala že děti stále brečí. netuším co se tím snaží naznačit (a jako ano, uklidní se. ale za cenu mého psychického zdraví)

[xxxpacifiaxxx]

5//11//23

je návykóvá

to jak voní

to jak chutná

že její doteky mě ničí, je mi putna

chci ji mít, dokud nedojde mi dech

chci si o ní nechat zdát

v těch snech je lepší svět

krmím se dehtem

natírá mi plíce

na novou barvu

kouře plná hlava

teď chci tě ještě více

[healmeoff]

Včera mi dobrá kámoška oznámila, že je těhotná. Mám za ni velkou radost, ale překvapilo mě, jak se mi ihned chtělo brečet. Vyzařoval z ní klid a radost, kterou jsem u sebe strašně dlouho nepocítila. Vlastně už ani nevím kdy.

Život mi zase utíká před očima a já ho sleduju plynout jak rozmazaný výhled z vlaku. Hrozně závidím lidem, co to mají v hlavě srovnaný víc jak já a dokážou se v životě neposrat a hýbat dál. Já si připadám víc a víc jak malý dítě, který někdo nechal na nádraží a ono tam zůstalo uvězněné. Hrozně potřebuju nějakou guidance, kterou mi nikdo nemůže dát, protože už jsem přece dospělá a mám to mít srovnaný.

Ale nemám. Nemám práci, nevím co v životě chci, nevím, jestli chci a můžu mít děti, protože v tom vidím akorát pokračování neverending utrpení. Nemám motivaci, nejsem ani schopná si najít terapii a jediný co umím, je brečet na tumblru.

A každý den předstírat, že se to lepší. I když je to čím dál tím víc horší. Mám pocit, že je ve mně úplně prázdno. Když jsem venku, tak nasadím masku, chvilku se raduju a pak zas vejdu do šedý reality, kdy jediná motivace na to vstát z postele je jít na záchod.

Nedokážu si pomoc. Nedokážu ji přijmout. Jsem v zasraným koloběhu depresí, úzkostí, stresu a následné apatie. Chci se rozplynout v mlze. Chci se zbavit toho odpornýho hnusu, který se mi jak plíseň lepí na plíce. Chci zapomenout všechno, co mě bolí. Ale nechci pro to nic udělat. Prostě mě toho zbavte.

Achjo kurva, já chci jiný život.

[kopretinovafialka]

byty v nejvyšším patře s balkónem,

výhledy co si říkají o nakreslení,

rozhledy, ¿?

samota,

matoucí slova,

dotyky a svaly,

blízkost druhého člověka,

bolest,

minulé rány,

nulový ujm projevení se(be),

touha z tebe,

slzy,

útěcha,

malichernost,

ztrácení se, ubijení se, promrhávání,

nejistá budoucnost,

pocení se spolu pod dekou ve vydýchaný místnosti,

jo a taky hodně kouře,

černý plíce,

neschopnost to zastavit,

opravuje se kormidlo co sem vyrvala

¿nechtěně?

[introvertedmultifandom]

Měkkýši aneb slizcí kamarádi

byl zájem o rant na téma tvorečků aneb prokrastinuju učení na státnice

následuje přednáška o měkkýších se zaměřením na plže ve střední evropě s obrázky

Přehled

poznatek 1 - tohle je podruhé co to celé píšu jelikož tumblr je zrádce, counter kolikrát mi tumblr smazalo náhodný kus tohoto draftu: 3

poznatek 2 - nejsem malakolog jen nadšenec co dělá až moc rešeršů, můžu se mýlit, některé věci už nemusí být taxonomicky aktuální kvůli novodobým výzkumům s použitím  genetiky atd, ale stále se to takhle pooužívá takže eh co já vim.

poznatek 3 - jména tvorečků v různých jazycích vedle sebe jsou funny lol

poznatek 4 - vodní šneky u nás nechám na jindy

Taxonomie aneb trom života!

Příklady k velkým skupinám, jako první podivnosti, které u nás nenajdeme:

červovci (Aplacophora), podivní knedlíci na dně moře

chroustnatky (štítkonošci, Polyplacophora), obrněnci na kamenech

conchifera (schránkovci):

monoplacophora (přílipkovci), praměkkýši  zpátky z mrtvých (byli považováni za vyhynulé dokud se jich pár nenašlo na dně moře u mexika)

cephalopoda (hlavonožci), aneb chobotnice a sepie a tak dále

Bivalvia (mlži), 2-laloci neboli mušle a škeble, mají 2 schránky

Kelnatky (Scaphopoda), zuby v písku. Mají jednu schránku podobnou klu

Plži (Gastropoda, dříve též břichonožci což je super), měkkýši, které u nás známe rozhodně nejlépe

Podle wikipedie v česku najdeme 247 druhů měkkýšů ve volné přírodě, dále pak invazní bobany jen ve sklenících, ale ty se nepočítají.

28 z nich jsou sladkovodní Mlži v načich řekách, o těch tolik nevím ale kdyby byl zájem udělám si rešerš.

Plžů máme 219 z toho 50 sladkovodních a 169 suchozemských. Plžům se tedy budeme věnovat dále.

Plži

-jsou to ti měkkýši, které nejčastěji potkáme.

Dělí se na skupiny:

Zadožábří (Opisthobranchiata, Opistobranchia)

To jsou hlavně mořští a často barevní měkkýši žijící u korálových útesů. Jako příklad dám Zej obrovský (Aplysia depilans, sea hare, Marmorierte Seehase)

Předožábří (Prosobranchia, Prosobranchiata)

Jsou taktéž hlavně mořští, tentokrát spíše šneci, ale najdou se i sladkovodní. U nás najdeme v řece druh bahenka živorodá (Viviparus contectus, Lister's river snail, Spitze Sumpfdeckelschnecke)

Plicnatí (Pulmonata)

Je úplně nejpočetnější skupina u nás, jak naši suchozemnští, tak většina vodních plžů mají plíce. Vodní šneci se tedy musí ‘běhat’ nadechnout :D

Plicnatí se dále dělí na:

Stopkoocí

Jak říká jejich název mají oči na “stopkách” tedy na horních chapadlech/výrůstcích, spodní výrůstky nalezené na “hlavě” plže jsou čichové a hmatové. Také prosím oceňmě že velká část plžů má :3 obličej.

Spodnoocí

Jsou převážně vodní plži. Mají oči u paty “stopky” a chapadla jen jenda. Ikdyž žijí ve vodě stále jsou v rodině plicnatých plžů, tudíš dýchají vzduch a chodí se nadechovat.

TAK a teĎ se na nějaké fajn zástupce koukneme :3

Základ českých zahrad, největší plž evropy, ikona, milován všemi kromě zahrádkářů. Hlemýžď zahradní (Helix pomatia, roman snail páč je římané jedli, Weinbergschnecke). Zavalitá hnědá ulita a masitá světlá noha. Milujeme ho. Dokázala bych udělat samostatný rant jen na něj.

Lesní šněček, mechová modelka, příbuzná hlemýžďovi. Plamatka lesní (Arianta arbustorum, Baumschnecke) Na zahradě i v lese, mnohem menší než hlemýžď s krásnou hnědou ulitou a často tmavším štíhlým tělem.

Další ikona zahrádek, sídlišť a strání. Drahokam mezi hlemýžďovitými. Páskovka! U nás Páskovka hajní (Cepaea nemoralis, grove snail, Hain-Bänderschnecke) a Páskovka keřová (Cepaea hortensis, garden banded snail,  Garten-Bänderschnecke) Až teď průzkumem anglických a německých jmen, kterých je několik vidím identifikační trik! Páskovka hajní má v názvech zmíněn tmavý “ret” ulity, okraj. Kdežto Páskovka keřová má okraj světlý. Mají různé variace v počtu proužků od mnoha po žádný s odstíny od téměř bílé přes žlutou a oranžovou.

Lehce víc obscure šneček s nejlepším jménem na světě - srstnatka chlupatá (Trochulus hispidus, hairy snail, Gemeine Haarschnecke), je překvapivě ale jak řiká její jméno, chlupatá.

dále celý rod který se nebudu ani snažit rozeznávat na různé druhy  závornatkovití (Clausiliidae, door snails, Schließmundschnecken) Název vychází z toho že mají “dvířka” do ulity. Malincí zakroucení bobani různých délek, velikostí a množství závitů. Jsou abnormálně levotočiví.

Další rozkošný šneček Jantarka obecná (Succinea putris, amber snail, Bernsteinschnecke), jak jeho jméno v různých jazycích napovídá, ulitka má odstín jantaru a tvar oblázku.

bohužel je ale více známá tím jak na nich občas parazituje Motolice podivná. jeden proužkovaný červ na každé oko.

Dále kamarádi bez ulit!

Nejznámější slimák není slimák! Hnědí slizouni lezoucí po dešti venku? To je Plzák španělský (Arion vulgaris, spanish slug, Spanische Wegschnecke)

Jde o invazní druh, který se z Pyrenejského poloostrova v polovině minulého století začal šířit do zbytku světa. Je přemnožený a vytlačuje naše původní druhy.

miminka a mladí jedinci mají takovéhle žluté pruhy na zádech a co jich na jaře najdeme. Na podzim můžeme naopak najít plzáko sex na každém rohu.

Kdo tedy jsou naše druhy plzáků? a jaký je rozdíl mezi plzákem a slimákem.

Jsou příbuzní ale rozdíl je tam asi takový jako mezi myší a potkanem, nebo zajícem a králíkem, spleteme si je ale jsou mezi nimi rozdíly jak ve vývoji tak ve vzhledu.

Plzákovití mají dýchací otvor na plášti vepředu, plášť = část těla chránící orgány, u šneků je v ulitě. Konec těla mají poměrně kulatý.

Slimákovití mají dýchací otvor v zadní části pláště a na konci těla mají špičku často i s lemem. V angličtině jsou keelback slugs - keel v ččeštině kýl :D je hrana těla lodi.

U nás je původních několik druhů plzáků. Žijí hlavně v lesích.

(tady mi tumblr opět smazalo draft... yay)

Plzák lesní (arion rufus, the red slug, Rote Wegschnecke) je jak jeho cizí jména napovídají focken oringe, tedy od červené po cihlově hnědou a je mnohem větší než plzák španělský, třeba přez 15cm

Vědci se hádají jestli jde o stejný druh jako plzák černý (arion ater, the black slug, Schwarze Wegschnecke),

protože jsou si velmi podobní a mimo své typické barvy červenu a černou se vyskytují ve variaci hnědých odstínů a jde je zaměnit. plzáci dont give a damn.

mláďata obou druhů jsou světlá s tmavou hlavou

Kvůli další skupince plzáků se obracím na mé oblíbené rakouské stránky www.weichtiere.at protože jsme národ barbarů a zahrádkářů a když zadám do googlu plzák tak mi to najde jen jak je vraždit.

Jde o skupinku malých plzáků původních v našich lesích, u kterých se vědci taktéž dohadují zda jde o jeden druh s poddruhy či samostatné plzáky.

Plzák hnědý (arion fuschus, dusky arion, Braune Wegschnecke) láska má s tmavými proužky a odstíny od oranžové po čoko hnědou

Plzák hajní (Arion silvaticus, Wald-Wegschnecke) Minimalismus a elegance sama, láska s proužky ale v šedé

Plzák žlutopruhý (arion fasciatus, Orange-banded Arion, Gelbstreifige Wegschnecke) má překvapivě žluté proužky podél těch tmavých

a konečně plzák žíhaný (arion circumscriptus, brown-banded arion, Graue Wegschnecke) je podobný hajnýmu, je ale víc kropenatý

Není divu že tahle banda dává vědcům zabrat, vybrala jsem fotky kdy jejich popis z danou fotkou plně souhlasí ale v reálu člověk prostě potká plzáka s proužky a nějaku variací odstínů a nevíš.

poslední plzák je skoro k přehlédnutí Plzák nejmenší (arion intermedius, hedgehog slug, Kleine Wegschnecke) je smol, bydlí v lese a nejčastěji ho potkáme jak žere houbu.

A dostáváme se ke slimákům!

Módní ikona se sexy gepardím vzorem slimák největší (Limax maximus, leopard slug, Tigerschnegel)

Největší ale není, o prvenství se pere se Slimákem popelavým ( Limax cinereoniger, Schwarze Schnegel) který dorůstá až přes 20cm a má mnoho variant vzhledu. od světlých jedinců po kompletně černé i k pruhovaným a tečkovaným, ti se od největšího liší černým pláštěm, textury jsou ten na “ocase”

tyto druhy slimáků mají fascinující páření

visí na slizovém laně a obtáčí se okolo sebe, ano ta bílá věc jsou pohlavní orgány. Jsou hermafrodité a když už pak jednoho páření nebaví, ukousne orgán druhému aby se pustili. Ten už je pak efektivně jen “samice”.

Fanoušek houbaření Slimák žlutý (Malacolimax tenellus, lemon slug, Pilzschnegel) je malinký a žlutý, živí se hlavně houbami.

Další flekatý slimák je podkornatka žíhaná (Lehmannia marginata,  Baumschnegel) je menší a má tlumenější kontrast textur i odstíny.

A nakonec ze slimáků musím ukázat úžasný druh, který žije endemicky v oblasti karpat, tedy i v Tatrách. Modranka karpatská (Bielzia coerulans, Carpathian blue slug, Blauschnegel, Slizniak karpatský)

ANO opravdu je tak modrý!, občas lehce do hněda, občas tyrkysové, občas sytě fialové.

Miminka jsou světlá a během května postupně zmodrají

bohužel většina na zimu umírá a přezimují jen miminka

Jako poslední ukážu rozkošnou skupinku, Slimáčci (deroceras), ne jen malí slimáci ale jmenují se slimáčci. Jsou drobní, hrbolkatí a bezesporu roztomili.

tím končí má přednáška, ráda si budu o slyzíkách dále povídat či některého z jedinců hlouběji prozkoumám, někdy můžu poklábosit i o vodních šnecích u nás...

[kralovna-ne-stesti]

Proč ráda chodím běhat i když nenávidím chodit běhat:

Nemyslím na nic jinýho, než abych nevyplivla plíce a nezapomněla za sebou nohy. Nic víc tam není. A to je pro plnou hlavu požehnání.

[vyletuju]

Přes kopce a pod kopci, část 2.

Cesta nahoru z Králova Dvora byla úmorná. Déšť, auta a kaluže. Neztrácela jsem naději a s myšlenkou, že aspoň otestuju novou bundu, jsem pokračovala.

U Havlíčkova mlýna na mě čekala křižovatka, ovce a pramen pitné vody hned u náhonu. Kdybych už nebyla dostatečně osvěžená vodou která mi tekla za brejle, určitě bych se tam zastavila. Pak mě čekal fakt hnusnej krpál. Po vystoupání kluzkého svahu kozí stezkou jsem začala ztrácet naději v to, že moje plíce budou schopný ještě někdy fungovat (jako správný čech s nediagnostikovanou duševní poruchou totiž kouřím od dětství), pak ale mé roztřesené prsty nahmátly strom s ukazateli klubu českých turistů. Axamitova brána - 40 m.

Zpocená, udýchaná, zablácená a demoralizovaná myslím na krásy přírody a pokračuji. A hle! Přímo přede mnou byla Brána!

Axamitovu bránu objevil jistý Axamit. Byl to archeolog, který mapoval hradiště Kotýz, které se nacházelo kousek od ní. Podle geologů to byla původně jeskyně, ze které zbyl už jen klenutý vstup a strop se propadl. Za bránou je proto oválný prostor, ve kterém roste strom (na fotce je patrný hlavně strom, vždycky jsem byla fanoušek entů a tenhle určitě mluvit umí). Pod bránou je mnoho příhodných kamenů na sezení a ohniště. Podle místní legendy je v oválném prostoru vstup do samotných Pekel a ve mě kluzké kameny opravdu vzbuzovaly pocit šikmé plochy, takže jsem nechtěla pokoušet osud.

Naprosto vyčerpaná jsem sáhla po lahvi s vodou a svačince. Říkala jsem si, že si dám pod branou jabko a pak se budu cítít líp, možná i dojdu do těch zkurvenejch Koněpruskejch jeskyní - nebo mi to dá sílu se vrátit.

Po jablíčku a ozdravném cigárku přestalo pršet. Zázrak! Peklu jsem se vyhla a vlila se mi nová energie do žil. Axamitova brána je začarovaná, a jestli tam je přítomný Peklo, tak je mi Peklo příznivě nakloněný. Vydala jsem se tedy podle směrovky dál.

Nad bránou je krásnej výhled a voňavá louka. A dvě důchodkyně. Potahuju z cigára a zdravím.

"Klouže to na cestě dolu?" Ptají se. S pohledem na blátem pokryté boty (místo velikosti 36 vypadaly na 44ku) přikyvuji. "Hodně štěstí!" Volám za nimi. Vysmály se mi.

Pokračovala jsem k Jelínkovu mostu. Na holé louce u útesu ale ČKT neměl, kam umístit směrovky, jdu proto po vyťapané cestičce. Eventuelně mi došlo, že prostě a jednoduše obcházím hradiště. Vrátila jsem se zpátky. Devět metrů vysoký Jelínkův most jsem musela nějak minout. Je mi trapně.

Po dvaceti minutách zapínám navigaci. Tvrdí, že jsem přesně v místech Jelínkova mostu. Jako... přímo tam. Hledám již zmíněné devět metrů vysoké kusy skály, které se o sebe opírají. Kolem mě je jen rovná louka. Pak mě napadlo podívat se dolů.

Mezi botama jsem měla malou škvírku v zemi. Zaostřila jsem. Škvírka vedla devět metrů dolů, pak ještě dolů, úplně dolů, dolů až z útesu. Byla jsem na Axamitově bráně. Odolala jsem tendenci lehnout si na břicho a velmi opatrně jsem prošla k pangejtu, který byl vedle mě. Pangejt byl úzký, ale ze strany dál od útesu bylo jasný, že odsud jsou dělaný všechny ty fotky na instáč. Axamitova brána je totiž ta místní díra do Pekel. Abyste se vyfotili pod ní, musíte vlízt do strmýho zářezu v útesu a pod váma je zhruba 20-30 metrů díra. Já jsem jen roztřesenou rukou udělala rychlou fotku, na který není nic vidět. Mám strach z vejšek a furt to mrtě klouzalo. Navíc jsem byla úplně sama, poslední pocestný byly dvě stařenky a i ty už musely bejt pěkně daleko.

Sranda s krasama je to, že jsou z vápence, kterej vomele voda. To má za následek tak krásný věci, že se to celý po tom přídavným jméně menuje. Na druhou stranu se kdykoliv můžete propadnout kamkoliv a už vás nikdy nikdo taky nemusí najít. Trasy ČKT jsou frekventovaný a dobře naplánovaný, neni moc čeho se bát. Jen nesmíte být tupci a musíte si všímat svýho okolí.

Od Axamitovy brány jsem se vrátila hradištěm (osídleno v době bronzové, laténské a hradištní - místní klasika) k turistické stezce, která vedla kolem Velkolomu Čertovy Schody, který si rozhodně ten odporný název zaslouží. Lesy kolem ale byly velmi vítaným balzámem na moje pocuchané nervy. Bylo tam ticho, zeleno a spousta života. A ještě líp - nebyli tam cyklisti.

A ten zbytek příště.

[dobretane]

Vpis 3 - Devianti a Toluen

(24.9.) Blog začínám psát v deset večer po dni, kdy jsme nastřádali přes dvacet osm tisíc kroků, i když to úplně nebyla naše volba, no bylo to výživný a hlavně krásný… Spalo se prima, okna dokořán na hlavní náměstí, přesto byl klid. Sice jedna pružina mi vrtala do zad, nicméně více jak devíti hodinám spánku se jí zabránit nepodařilo. Na snídani jsme sami a na sladkém pečivu a bagetě s marmeládama jsme si velmi pochutnali, to Francouzi umí. Matěj zcela mimoděk zase barevně ladí s okolím.

Dáme si věci do auta, ale den začneme trekem ještě tady v okolí Le Faouët, kde má Matěj v merku jeden kostel. Vyrážíme z hotelu přes náměstí, teď už to tu trochu žije, například je otevřena hospoda, která sídlí v budově bývalého kostela (aspoň to tak vypadá). Městečko není velký a záhy jsme venku a vnořujeme se do lesa. Matěj identifikuje kytičky i stromy, tenhle les se nám děsně líbí, je to tu takový to vlhký voňavý, zelený, veliký.

Jdeme po modrý, což je značeno i jako svatojakubská dálková trasa do Santiaga a potkáme tu lidi s krosnama. Jdeme pořád do kopce, takže se nám plíce pěkně protahujou a snídaně se dobře tráví. Když se přehoupneme přes vrcholek, vidíme bílou kapličku, už to se nám líbí, jak visí nad mlžným údolím. Když přijdeme blíž, tak se ještě vpravo otevře pod skalou výhled na celej kostel, jo takže to je on! To místo je neuvěřitelný.

Je po dešti, v lese se válí mlha, je tu ticho, bez lidí, úplně magično. Kostel Svatý Barbory (Chapelle Sainte-Barbe) je otevřenej, tak si ho prolezeme, to okolí je pro mě ale asi záživnější. Kostel je v prudkým svahu, takže když pokračujeme dál a klesáme do údolí k řece, tak odtud je ten pohled na něj snad ještě víc fascinující.

To jsou podle mě ty místa, co můžeš vidět na fotkách, ale pokud sem nedojdeš, a ještě navíc v takovým počasí, tak si to zkrátka nedovedeš představit… Za dalšího půl kilometru po kamenný stezce dojdeme k fontánce, odkud pokračujeme k řece a snad při každým kroku se rozplýváme nad krásou toho lesa.

Jdeme podél proudu zpět do vsi, když si všimneme, že od hlavního koryta se oddělil potok s písečným dnem. No a to nás samozřejmě naláká si zchladit nohy, je to úplně terapie.

Tu už se občas někdo zjeví, minou nás dva běžci a pán s pejskem, takže na místní poměry to tu žije… Po hodině a půl chůze sedáme do auta a z Le Faouët míříme zpět k oceánu, Matěj vybral pláže u La Torche, což je něco přes hodinu příjemný jízdy okrskama. V jeden moment chvíli před náma na silnici jede něco, co vypadá jak samohybnej vysavač, ale bliká to a uhání dál. 

Když to konečně předjedeme, tak je vidět, že uvnitř sedí pán a normálně to řídí jak nějaký vozítko. No to jsme nikdy neviděli, vždyť to nemá ani značku, jak to může na silnice? V La Torche jsou obě creperie ještě zavřený, tak si bereme svačinku a z poloplnýho parkoviště vyrážíme k moři. Já jak jsem to nechystal, tak vůbec nevím, co čekat, takže když přejdeme první duny a otevře se nám výhled na megapláž, tak dost koukám, zas nová tvář Bretaně!

Z výběžku u La Torche, po kterým jdeme, je vidět moře a široký pláže na obě strany, my si najdeme místo k sezení a svačince (a s výhledem na surfaře v neoprénech, který tu brázdí vlny, dalekohled se hodí).

Výběžek obejdeme, Matěj se kochá ptáčky, jsou tu i bunkry, není divu, že je to tu turistický. Zpět u auta využijeme záchod (ty tak čistý nebyly a hlavně bez mýdla, ještě že mám po ruce svoje) a když se chystáme k odjezdu, zaujme nás jeden převlíkající se surfař, normálně takhle veřejně se tam promenoval bez neoprénu. Mně se ho vyfotit nepovedlo, zato Matějovi jo, prej by si nechal říct. 

Pokračujeme ve spanilé plážové jízdě k Pointe du Raz, jednomu z nejzápadnějších bodů Bretaně. Navigaci bereme s rezervou a volíme spíš menší silničky, ať to máme zábavnější. Dostaneme se ale ke značce o práci na silnici, že je prý za kilometr “barré” a že musíme “deviation”. Deviantní jsme, říkáme si, tak tam vjedem, jestli to není jen takovej ten trik jejich, ale je fakt zavřená, tak se pak kousek vracíme, ale pokračujeme na západ. Díky deviantní zajížďce ale objevíme krásnou kalvárii, podle popisku nějakou vzácnou a detaily ví Matěj :-) (Ví nejen detaily, ale i že je to kalvárie, já tomu vytrvale říkám kavalérie, znalec, viď, no ale aspoň jsem se něco naučil!)

Pointe du Raz je asi zatím naše nejturističtější místo, směřujou k tomu šipky ze široka daleka, je tu velký parkoviště (první naše placený) a hafo aut. Jsou tu ale díky tomu i restaurace, vlastně celkem vkusně udělaný, kde si tedy dáme obídek, konečně vyzkoušíme creperie (oba si dáme slanou variantu) a taky ochutnáme místní cider, kterej z nějakýho důvodu servírujou s hrníčky.

No slupnme to jako malinu, já to zapiju banánovo-kiwiovým sirupem (mňam) a vydáváme se na asi čtyřkilometrovej trek kolem mysu. Vydáváme se míň turistickou trasou, takže se davům vyhneme, což nám zážitek umocňuje. Jsme překvapený, jak jsou ty útesy bretaňský vlastně vysoký.

A ty podzimní rezavý kapradiny to barevně hezky umocňujou, plus počasí nám přeje, mělo sice pršet (zase), ale je slunečno. Samotná špice mysu a maják jsou trochu zalidněný, ale tu se moc nezdržujeme. Úzká stezka vede svahem nad útesy, až si říkáme, že když tu někdo uklouzne… (mys v dáli za mnou).

Cestou pozorujeme ptáčky, potkáme ještěrku, mineme malej přístav s gumovým člunem, a než dojdeme zpět k autu, je nám docela teploučko, až si Matěj říká, že si taky měl vzít šortky (vnutil jsem mu aspoň kšiltovku, ať se tu nesmaží na tom slunci, byť se poctivě mažeme padesátkou.) Tak to by z těch davových turistických cílů stačilo, vyrážíme zpět na východ k našemu dnešnímu ubytku, ale máme do sedmi (nejpozdější checkin) čas, tak ještě děláme odúbočky a to se nám tedy moc povedlo. První je pláž je Pors Theleon, kterou si pro zjednodušení překřtíme na Toluen. Matěj ji měl z dob prvních rešerší označnou, ale nebylo zřejmý, zda se nám povede se tu zastavit, no tak to zkusme. Je to kousek od hlavní silnice takovou úzkou cestou a když sem dojedeme, nechceme věřit svým očím. Nádherná pláž mezi útesy, na který jsme úplně sami!

Sundaváme boty a peeling a objevování zviřátek, našli jsme tu hvězdice, mořskou ježovku, spoustu mušlí, některý živý a přisátý na kameny, úplný umění.

Radostně jsme si tu hopskali, objevovali zákoutí pláže, slunili se, hele to byla paráda… Voda nám tedy přišla celkem ledová, takže jsme celkem koukali, když po nás tedy přijeli nějací turisti, který se svlíkli do plavek a šli do vody. Myslím, že to přežili, ale nečekali jsme až do konce a svištíme dál. U vesničky Penharn je další pláž a Matěj se ptá, jestli tam chceme zajet. No jasně že chceme! Další takovou prima úzkou silničkou, kam se vejdeme jenom my, sjíždíme k moři, respektive tam, kam se dá dojet. Když asfaltka končí, zastavujeme, Matěj tady kouká tak šibalsky.

V mapách pláž sice vyznačena je, ale nemá jméno, tak se Matěje později ptám, jak na ni přišel, načež mi pověděl, že netuší a že si ji asi spletl s jinou. Čili jsme zde zcela náhodně, to mám nejradši! A helejte, tohle bretaňský pobřeží je zas jiný, oblý útesy, tyrkysový moře a dokonalá plážička, kde není ani noha.

No tak to je teda pecka… (A na mapy.cz neměla fotku, už ji tam nahrávám :) Až dolů k pláži nejdeme, přece jen jsme už maličko ucaprtaný, tak míříme k hotelu. Ono nám to ale nedá a pořád někam odbočujeme, road trip jak má být! Další je plážička u Pors-Péron, před nímž nás čekala ještě jedna zajímavost, dolmen! Tentokrát se k němu dá dojít a já jak jsem rozvrkočenej, tak ho hned zkouším.

Ale vylézt se na něj nedá, říkám, to je moc vysoko, čímž Matěje vyhecuju a hele ho, modela.

Nebojte, tohle nebyla žádná památka chráněná, ale kameny v přírodě, nic jsme neporušili :) Samotná pláž je sice hezká, ale už jsme dneska zhejčkaný a navíc jsou tu dva rybáři, tak zatímco Matěj hledá hvězdice, já si jen poležím v písku.

Odtud už jsme v ubytku ve městě Douranenez raz dva, ukáže se, že to je byt v soukromém domě, vítají nás milí manželé a uvedou nás do pokoje, teda vlastně bytu. Kromě ložnice (s jednou postelí a jednou dekou, druhou prý nemají) máme i obývák, je tu extrémně čisto a celkem útulno. Paní nám vysvětlila, že centrum s restauracemi a obchody je daleko (40 minut chůze), což bereme jako výzvu a vydáváme se na nákup večeře. Náš dům v předměstí Le Ris Izella je na týhle pláži, uáh.

Cesta do centra je chvíli po ulici, ale pak značenou stezkou lesem nad útesy a ta je teda taky moc pěkná, lesy Bretaň umí.

Po půl hodině jsme nad městem a výhledy jsou fajné i zde. 

Historický městečko je celkem malebný, s lidma, asi ne tolik s turistama, docela hodně prázdných domů. Chvilku se procházíme, ale už začínaj docházet síly, tak jdeme do Carrefouru pro dobroty. Já už jsem pak odpadlej, tak checkuju, zda by se nedalo jet zpět Uberem a vida, ten tu funguje. Tak ho objednám, ale asi zas tak tu nefunguje, protože ani po deseti minutách nám žádný řidič nepotvrdí. Nezbývá tedy než se vydat dom pěšky, je to něco lehce přes tři kilometry, to už je dneska jako nic. No těch 28 tisíc kroků (a přes 21 km) v nohách cejtíme. Ale uteklo nám to jako voda, zdrbli jsme kdekoho a doma si odměnu dáváme místní bretaňskou (z Brestu!) zmrzku, byla výborná. Já vanilka, Matěj slanej karamel.

Pak večeřinka u zpráv z domova (koukáme na tu pirátskou melu), sprcha a šup třídit fotky a psát blogy. Matěj říká, že jsme stejně jeblý, místo si večer otevřít láhev vína a flákat se, sedíme u počítačů :) Pak se zasmějeme a říkáme si, že to stejně děláme nejlíp a že nás to baví. No a to by pro dnešek bylo vše! Já jsem zvědav, jak se vyspíme pod tou jednou dekou a trochu tuším, že si ze mě Matěj ve svým blogu utahuje. Tak já si ho jdu přečíst. Dobrou noc od Atlantiku!

[lieselotte-sky]

Ježiš to mám zas radost

Vietnamská restaurace naproti naznala, že bude grilovat. Nevím, jestli je to jen dnes, nebo jestli se to rozhodli zavést jako běžnou součást, nicméně představují si to tak, že na dvůr protějšího domu vyvalí gril a počnou působit. Já nevím, jestli jim ten dvůr patří, nebo co je to za akci, oni tady v minulosti ty dvory rozkolíkovali a oplotili k jednotlivým domům, přičemž u nás je to tak, že dvůr patří ke společným prostorám domu, jak je to naproti nevím. Podstatné je, že oba dvory od obou domů mají dohromady 15m, to je vzdálenost stěny sousedního domu, což věru není mnoho a když tam nějaký blázen zapálí gril, máme tady všichni v bytech asi jako v komíně, tedy pokud neutěsníte okna, což v létě dost dobře nejde.

Ono když je to občasné, tak to člověk dokáže pochopit, byť příjemné to definitivně není, ale je to z velké části o toleranci, která by měla mít určitou reciprocitu. Bohužel v případě gastro provozu to definitivně občasné není. Už jsem to zažila v židenicích, kde hospoda grilovala prakticky trvale a pouštěli to do zahrádek. Já tam bydlela rok a měla jsem toho smradu právě tak akorát dost. Tam to bylo vylepšené ještě o to, že nikdo nevěděl že je to gril (vidět tam nebylo), takže tam bylo podezření na pálení nějakého bordelu a v těchto intencích se to řešilo, no a pochopitelně nevyřešilo, protože důkazy neexistovaly, jediné, co bylo, byl katastrofální smrad ve dvorech a zahrádkách. Přítrž tomu udělala až korona, na kterou zakukala ta knajpa, bohužel to přišlo celkem pozdě, protože za tu dobu, co to tam jelo, stačili čtyři starousedlíci zakukat na rakovinu plic a další dva mají plíce těžce poškozené (z toho, co vím), take ona to definitivně není sranda. Něco dokazovat je pochopitelně zase problém, ale pokud má být gril součástí gastro provozu, musí být ta provozovna náležitě vybavena, tj. musí to mít pořádný komín aby se to dostalo vysoko nad střechy a mohlo se přirozeně rozptýlit, současně to musí mít alespoň elementární filtraci, protože v grilu jedeme nedokonalé spalování. Viděla jsem takový provoz, vím kolik s tím měl majitel práce než to začalo opravdu fungovat a ještě to měl na okraji průmyslové zóny u řeky, aby tam řekněme byl nějaký prostor, kam se to rozptýlí.

Pokud to tady míní dělat jako jednu nárazovou akci, přistoupím k tomu stejně jak k těm hipsterům — tolerancí. Pokud to bude dnešek a zítřek, vzal to čert, ale pokud to míní tahat i přes víkend, sdělím jim, že se mi to nelíbí. A pokud nebudou rozumní, budu to řešit přes úřady, tohle nejde odkládat, protože i těm úřadům to nějakou dobu trvá a ono je to v takto diletantském provedení poměrně nebezpečné.

[manulenka]

ɴᴇʀᴀᴛᴏᴠ ᴠ ᴏʀʟɪᴄᴋýᴄʜ ʜᴏʀáᴄʜ ᴀ ʙʟíᴢᴋé ᴏᴋᴏʟí ⛰️

Na vícedenní putování to zatím pořád nevidím, ale už mě nebavilo sedět doma. Počasí se částečně umoudřilo, tedy na jeden den, a tak přišel čas si užít alespoň jednodenní výlet.

A proč nepokračovat ve Stezce? Volba padla na již dříve vyhlédnoutou část 6. etapy - Orlické hory.

Typ: z bodu do bodu

Délka: 30,83 km

Start: Bartošovice v Orlických horách

Cíl: Velká Deštná / Deštné v Orlických horách

Tahle cesta pro mě měla hned několik NEJ - byla nejdelší, co jsme zatím šly, byla nejdále od Hradce, a taky jsme jí strávily největší část dne. Ale o tom na dalších řádcích.

Cesta do Bartošovic byla plná vzpomínek. Zažila jsem si po spoustě let trasu, kterou jsem v té době absolvovala každý den, když jsem dojížděla do školy. Zlatá léta na střední...

Čím víc se vlak blížil k orlickému podhůří, tím byly výhledy z okna zelenejší. Poslední úsek z Rokytnice jsme dokončily autobusem.

Bartošovice jsou moc pěkná vesnička těsně přilepená k hranicím s Polskem. Za mostkem přes Divokou Orlice na ně hned navazuje Niemojów.

Ráno jsem na chvíli uvažovala o nepromokavých ponožkách, předpověď hrozila přeháňkami. Ale nakonec jsem si je nevzala... A prohloupila jsem. Hned první kilometry vedly přes louku. Byla nádherná, plná lučních květů, bzučícího hmyzu, zelené barvy, ale také vody. Deště byly v poslední době, řekněme, vydatné, a tak jaký div, že tráva byla hustě posetá kapkami vody, které se mi s každým krokem vpíjely do textílie bot. Ale dost romantiky, protože to nebylo romantické ani trochu. Během chvíle jsem mohla ždímat nacucané ponožky, a vlastně i celé boty. S každým mým krokem se ozval nechutný čvachtavý zvuk. Altry byly tak mokré, že bylo skoro jisté, že neuschnou celý den, a já si tak můžu vesele čvachtat až do Deštného. Výhledy na okolní louky a pastviny byly úžasné, ale mokré nohy ten dojem trochu kazily.

Dorazily jsme do Neratova. Moc jsem se těšila na místní kostel, obecně známý díky své "průhledné" střeše. Ale neočekávejte velké kouzlo. Kostel je sice opravdu pěkný, pěkně zrekonstruovaný, ale jinak celkem prostý a ten výhled do nebe ne až tak velkolepý. Je asi lepší přijít bez přehnaných očekávání. Keliška si během doby, co jsem prohlížela interiér kostela, cvičila plíce štěkáním, takže jsem pospíchala zase ven. Už když jsme se blížily ke kostelu, po obloze se táhl velký tmavý mrak, který se teď víc a víc rozpínal. Asi bude opravdu pršet. No, mokré nohy nebudou žádná novinka, vlastně je mám mokré pořád.

Přidala jsem do kroku. Třeba tomu utečeme...

Za Bartošovicemi jsem v lese špatně odbočila a musela se asi 300 metrů vracet. Mrak už nebyl jeden, ale měl tu celou skupinku šedých kamarádů. A už nebylo tak úplně poznat, kde jeden končí a další začíná. Čeká nás teď úsek hřebenovky, tak snad nezačne pršet právě v tenhle moment.

Dešti jsme nakonec utekly. Tak nějak jsme celého "šediváka" podešly. Hřebenovka byla moc pěkná a já si začala cestu konečně užívat. Boty už mi v podstatě úplně uschly, když jsme dorazily na místo kousek od rozcestníku, kde jsem měla v plánu se rozhodnout, jestli půjdeme na Velkou Deštnou, nebo naše kroky stočíme směr Zdobnice. Cesta ale najednou jakoby zmizela. Cora zvesela pokračovala v chůzi a zahučela minimálně po lokty do směsi vody a bahna pokryté mechem. Totálně podmáčená půda tu vytvořila cosi jako mokřad. Udělala jsem ještě jeden krok. Okamžitě jsem ucítila, jak mi těsně nad podrážkou do boty pronikla ledová voda. Sakra! Další krok a tentokrát jsem tam zajela celou špičkou. Sen o suchých nohách se rychle rozplynul...

Došly jsme k rozcestníku. Já už si zase čvachtala a kousek odsud bylo slyšet dětský povyk. Váhala jsem jen malou chvíli. Když už jsem se dovlekla až sem, navíc v mokrých botách, tak už se doplazím až nahoru. Pokračovaly jsme na Velkou Deštnou.

Úsek na Velkou Deštnou by se dal označit za asfaltové peklo. Už tak zmožené klouby dostaly poslední úder a začaly protestovat. Ale došly jsme. Nejprve k občerstvení, pak k rozhledně.

Psice se neohroženě vydaly po schodech nahoru. Tak dobře, no, neměla jsem to původně v plánu, ale zkusíme to. Na horní plošinu už jsem musela sama, protože točité úzké schodiště nevypadalo pro psy tak bezpečně jako to dosavadní. Opět jsem zápasila se závratěmi, ale dala jsem to. A odměna byla opravdu velkolepá. Sluníčko se zase přišlo podívat, co se to u nás na Zemi děje, a osvětlovalo tu zelenou nádheru kolem.

Po zdolání schodů z rozhledny nás čekal ještě jeden sestup, a to z Velké Deštné do Deštného. Cesta nakonec nebyla tak prudká, jak jsem očekávala, ovšem byla plná kamenů. Měla jsem v plánu být do 17:54 v Deštném, abych stihla autobus, kterým bychom se přiblížily směrem k Hradci. Asi v polovině sestupu jsem se podívala na hodinky. Zbývalo 20 minut. To nevypadá dobře. Přidala jsem do kroku, takže jsem konečně měla odpovídající rychlost psům. Kus cesty jsem dokonce běžela, ale stejně to nestačilo. Dorazily jsme o 5 minut pozdě.

Další autobus jel v 19:35. Byla to poslední možnost, jak se z Deštného dostat, pak až ve 4 ráno. Přestup vycházel na vesnici po cestě a čas na přestup byl 2 minuty. Nechtělo se mi na to spoléhat, takže jsme nakonec putovaly do Hradce trasou Deštné - Nové Město nad Metují - Rychnov nad Kněžnou - Hradec Králové. V každém přestupním místě šlo o poslední spoj dne. Všechno klaplo a my ve 23:26 vystoupily na hlavním nádraží v Hradci ze žlutého osobáčku. Nedošlo ani na sprchu. Padla jsem do postele a spala až do rána.

[allmothsdied]

Koukáš do hladiny vody

Jako do tiché metafory

Všechny tvoje doteky

V ní můžu utopit

V rozostřeném obrazu

A jeho vlnění

Můžu obléknout

Ten průhledný šat

Nechat chlad ohmatávat

Obnaženou kůži

Šepot klesání

Šepot klesání

Dýchej zhluboka

Naplň plíce vodou

Dýchej zhluboka

Není kam jít, není kam spěchat

Šedivé nebe nad tebou

A poslední zachvění umírajících

Pohledy lidí, pohledy ztracených

Ukradli duši

Vzali tělo

A teď mizíš

Očištěna v poskvrněnosti

Tři zaťukání srdce

'Drž mě za ruku'

Tři zaťukání srdce

A konečně jsi volná

[terapoetika]

Vidíš když nemáš

Nekoukáš když volá

Neříká ola, sálvame

nesrozumitelné zachraň mě

Pro tebe španělská vesnice

Veni, vidi, vice

Zachraň moje plíce

Nenechej mě na dně

Ale upevňuj moje vášně

Znáš mě

;-)

[nukaseeds-cz]

4 způsoby konzumace konopí

V tomto článku se budeme zabývat různými způsoby konzumace konopí, jejich účinky, výhodami a nevýhodami.

Konzumace konopí - kouření

Nejběžnějším způsobem konzumace konopí je kouření. Jedná se o vdechování kouře z hořících květů konopí, a to buď srolovaných v jointu, nebo kouřených z dýmky, dýmky nebo vodní dýmky. Kouřením se účinné látky konopí dostávají přímo do plic, což přináší rychlé a silné účinky. Nástup účinků je obvykle cítit během několika minut a může trvat několik hodin.

Kouření však může být pro dýchací systém škodlivé, zejména pokud se kouří pravidelně a dlouhodobě. Kouření může být také nepříznivé pro krk a plíce, což vede ke kašli, hlenům a sípání.

Konzumace konopí - Vaping

Vapování spočívá v zahřátí konopných výtažků nebo květů na teplotu, při které se účinné látky odpařují a následně se inhalují. Tato metoda je považována za méně škodlivou než kouření, protože při ní vzniká méně škodlivých chemických látek a méně zatěžuje plíce. Vapování může být také diskrétnější než kouření, protože je méně cítit a kouřit.

Vaping je však stále relativně nový a jeho dlouhodobé účinky nejsou dosud známy. Objevily se zprávy o poškození plic v souvislosti s vapingem, zejména při používání výrobků na černém trhu. Při vapování je důležité používat kvalitní, laboratorně testované výrobky a dodržovat správné bezpečnostní zásady.

Konzumace konopí - Edibles

Edibles jsou potraviny a nápoje s přídavkem konopí, jako jsou koláčky, gumové bonbony, čokoláda a nápoje. Edibles poskytují déle trvající a intenzivnější opojení než kouření nebo vapování, ale nástup účinků může trvat až hodinu nebo déle, v závislosti na metabolismu jedince a typu potraviny.

Edibles mohou být pohodlným a diskrétním způsobem konzumace konopí, aniž byste museli kouřit nebo vapovat. Nabízejí také širší škálu příchutí a dávek, což usnadňuje přizpůsobení zážitku individuálním preferencím.

Dávkování edibles však může být složité a snadno se může stát, že se konzumuje příliš velké množství, což může vést k nepříjemným nebo dokonce nebezpečným vedlejším účinkům. Je důležité začít s nízkou dávkou a počkat, až se dostaví účinky, než začnete konzumovat více. Edibles mají také opožděný nástup účinků, což může být pro začátečníky obtížné.

Konzumace konopí - Topicals

Topické přípravky jsou pleťové vody, balzámy, oleje a náplasti s obsahem konopí, které se aplikují přímo na pokožku. Nevyvolávají psychoaktivní opojení, ale používají se pro své potenciální bolest tišící, protizánětlivé a léčebné účinky. Topické přípravky mohou být prospěšné při lokální bolesti, bolestivosti a kožních onemocněních.

Lokální přípravky však mají omezenou absorpci a nemusí být účinné u závažných nebo systémových onemocnění. Neposkytují také stejné euforické účinky jako jiné způsoby konzumace, což může být pro některé uživatele nevýhodou.

Konzumace konopí - tinktury

Tinktury jsou tekuté výtažky z konopí, které se užívají sublingválně, pod jazyk. Nabízejí rychlý nástup účinků a jsou diskrétní a snadno se používají. Tinktury lze přidávat do jídla či nápojů nebo je konzumovat přímo, takže jsou univerzální a přizpůsobitelné.

Dávkování tinktur však může být složité a účinky se mohou lišit v závislosti na metabolismu jedince a síle tinktury. Mohou mít také výraznou chuť nebo pachuť, která nemusí být pro některé uživatele přitažlivá.

Závěr

Závěrem lze říci, že existují různé způsoby konzumace konopí, z nichž každý má své jedinečné výhody a nevýhody. Kouření a vapování poskytují rychlé a silné účinky, ale mohou být náročné na plíce a vyžadují speciální vybavení. Edibles nabízejí diskrétní a pohodlný způsob konzumace konopí. Nepřináší však okamžité zhulení, musíme také myslet na to, že účinek edibles trvá velmi dlouho.

Související články :

Vaporizace marihuany : 3 typy vaporizérů

Kouření marihuany z bongu - jaké jsou výhody ?

Vlastnosti marihuanového jointu - Joint vs. vape a bong

Články o konopí, konopná semena. konopné akce a slevy Nuka Seeds. Bezplatné články o pěstování konopí,zprávy o pěstování a problematice konopí a mnoho dalšího..

[i-stole-athenas-name]

Číslo celé, matně zhlížejíce

Realita zasáhla mi neurony v hlavě

Kde mám plíce, lapám po dechu

Marně

Uviděla jsem oko boží

Snědla tělo, teklo

Tonu v těle, lapám po dechu

Zboží

Pomoci nedostane se mi

Tělo těká

Tělo svírá

Tělo dýchá, domy

Osady, zahrady lesy i louky

Zatopeny tělem, zvrhnuty do tmy

Mnohdy, je to lepší

Ignorace je nejsilnější zbraň

Tělo zatopilo celý kraj

Utonula každá bytost

Máj, nám nezachrání léto

Výhra, monopol dosažen

Obsazeno, srovnáno, registrováno

Identifikace synergie strojů

Zabraňuje tvorbě bojů proti systému

Efektivně plánující trému

Zneškozena lidskost

Emoce jsou neefektivní

Příroda je neefektivní

Svoboda je neefektivní

Splnění plánu je priorita číslo jedna

Bedna od banánu nesoucí tíhu vraždění

Zneškodnění odchilnosti je profitabilní záležitost

Živnost budoucností snažení ne stálost

-------------------------------

idk je to cringe ale tohle asi bude většina obsahu tady, moje poezie fotky a takovy veci idk