#retroparty | Explore Tumblr posts and blogs

paskvilnet · 2 years ago

Text

Stereo Total, 24.5.2003, Praha, Palác Akropolis

F - Francoise Cactus B - Brezel Goring

Na dobu, kdy se naší zemí přehnala - dnes ještě doznívající - módní retrovlna osmdesátek a hitů našeho dětství, si určitě mnozí pamatují. Na konci května jsme tak mohli v pražském Paláci Akropolis zavzpomínat, a to na retroparty, kde nám k tanci a poslechu zahrály dokonce samohrajky pana DJ, který nás neušetřil takových hitů jako Včelka Mája, Holky z naší školky či U stánků. U stánku senior bazaru jsme zase mohli zakoupit stylový obleček a podpořit důchodce. Vyvedená byla určitě módní přehlídka Žen veselého tria, během které bystřejší pamětníkovo oko postřehlo výlety i do jiných než zrovna osmdesátých let. Největší retrohvězdou byli ale v Akropoli průkopníci trash soundu a excesssoundu, berlínské duo Stereo Total.

Síla vašeho hudebního výrazu spočívá ve spojení ženského a mužského, francouzského a německého, ve spojení německé industriální elektroniky a francouzského chansonu. Vnímáte to taky tak?

B: Víceméně ano. Velký vliv na mě rozhodně mělo to, že jsem poznal Francoise, francouzskou hudbu, že spolu hrajeme. Ona předtím hrála v takové holčičí francouzské rock’n’rollové kapele, což byl taky tak trochu šanson. Pro mě to bylo něco úplně nového, protože jsem s rockem nikdy neměl nic společného, zajímal jsem se o syntezátory a bubínky (automatické bubeníky). Takže když jsme se v roce 93,94,95 potkali, začal jsem objevovat úplně nový svět. Takže pro mě to rozhodně platí. S děvčaty jsem se stýkal i předtím, ale nikdy jsem s nimi neskládal hudbu.

F: Jó, dělat hudbu s holkama je lepší, řekla bych, ne? Když třeba jdu na koncert a na pódiu jsou jen kluci, je to docela nuda. Německý způsob skládání hudby i mně otevřel nový svět.

B: Jo. Francouzi skládají hudbu takhle ... a Němci zase takhle.

F: To jo. Ale mně se stejně tenhle německý styl líbí.

Ve vaší hudbě je spousta poloh. A taky ve tvém hlase. Jednou je to naivní holčičí hlas, taková Lolita, jindy zase chraplavý ženský hlas jako z francouzského baru. To máš všechny tyhle stavy v sobě, nebo jsi tak dobrá herečka?

F: Ne, ne. Když dělám písničku, představuju si určitého člověka. Řeknu si teď je to holka, je trošku vrtošivá... B: Ta je komplikovaná.. F: Ne, je fakt hrozná, pořád mluví nějak takhle ... a já tak i zpívám. Anebo si představím jinou, která říká, je mi fakt smutno, opustil mě kluk, snažím se ho v noci najít ve městě, to zpívám zase spíš takhle. Nemyslím si ale, že by můj hlas zněl tolik odlišně. Já si myslím, že zpívám všechno stejně, takže jsem ráda, že to říkáš. Chci, aby hlas byl odlišný, ale ... B: Neustále mám pocit, že její hlas je náš nejdůležitější nástroj. Ostatní nástroje, které používáme, jsou malé a levné a není na nich nic zvláštního. Ale když poslouchám naše nahrávky, často mě upoutá právě hlas, který se proměňuje. Pak si uvědomím, že je to Francoisin hlas, takže... je to v pohodě.

Berlínské duo Stereo Total tvořící francouzská zpěvačka a bubenice Francoise Cactus a německý klávesák a kytarista Brezel Goring vzniklo v roce 1995 a od té doby vydalo pět alb. Z kombinace francouzského chansonu, obohaceného naivním a amatérsky znějícím hlasem Francoise, a německé elektroniky, která odkazuje na Kraftwerk a Neue Deutsche Welle, je nakonec mírně dekadentní pop (disco). Ze své obdélníkové kytárky ale Brezel umí vykouzlit i těžkopádné zábavové rockové rytmy. V kombinaci s jeho tanečními pohyby, v šíři od punkových výskoků a hrození až po pohyby připomínající chůzi postaviček animovaného filmu, jde opravdu o originální hudebně-taneční směsici. Pojďme ale k nejnovějšímu albu Stereo Total Musique Automatique, které vyšlo v roce 2001.

Vypadá to, jako by vaše poslední album Musique Automatique nebylo nijak organizováno. Způsob skládání písní připomíná surrealistickou metodu psaní básní: Ecriture automatique. Používali jste nějaké předem vymyšlené postupy, nebo tam opravdu nešlo o žádnou organizovanost?

F: Když jsme desku začali nahrávat, experimentovali jsme všemi možnými způsoby. Neměli jsme žádnou konkrétní představu. Neřekli jsme si: teď nahrajeme takovýhle zvuk, ne ne, spíše jsme něco začali dělat, dali tomu volný průběh a čekali, co z toho vyleze.

B: Všechny ty písničky, které se teď lidem líbí a které se hrajou v rádiu a v televizi, vznikly asi za půl hodiny. Skutečně jsme dopředu nevěděli, co z toho bude. Prostě jsme nahrávali a nahrávali. Později jsme to samozřejmě zvukově vylepšili, ale základ vycházel z krátké doby, kdy jsme spolu nahrávali a doopravdy nevěděli, co přesně děláme (co se přesně děje). Třeba skladbu Musique Automatique jsme nahráli fakt hodně rychle, Wir Tanzen im-4 Eck byla hotová asi za dvacet minut. Později jsme si ještě museli trochu pohrát s ekvalizérem, ale jinak to bylo hotové.

F: Jo. Je jen škoda, že něco takového se nestává často. Většinou, když skládáte nějakou píseň, zabere vám to tak týden a na konci si říkáte: je to dobrý? No spíš ne. Myslím, že něco takového, takové rychlé splynutí, se může stát, jen když to děláte hodně a často.

B: Jak jako hodně a často? Myslíš jako častěji a déle?...Mimochodem máte rádi surrealistickou poezii?

F.: Ano. Poezii jako takovou úplně nemusím, ale mám ráda dada, připadá mi hodně legrační. Je to taková malá výjimka.

Vaše texty se ale hodně rýmují, takže si myslím, že to přece jenom je poezie...

F.: Jo, to jó. Ale poezie pro písně se liší od skutečné poezie.

B: Když je to tvoje vlastní poezie, pak je to v pohodě.

F: Jo, když je moje, tak je dobrá. Ne ne, ale je přístupnější. Na poezii se mi někdy nelíbí, že je těžká. To nemám ráda. Když píšete texty, musíte psát jednoduše, aby vám lidé rozuměli okamžitě, když slyší píseň, a nemuseli hloubat nad tím, co mu asi tak chci říct těmito pozoruhodnými intelektuálními obraty.

Jaká je vaše hudba na albu Musique automatique, pokud to porovnáte s vašimi předchozími alby? Je automatická, barbiturátová, telepatická, erotická? Je třeba erotičtější než na vašem prvním albu?

F: Skládáme převážně lovesongy. Starej dobrej Chuck Berry říkal, že chcete-li být v hudbě úspěšní, musíte psát písně o lásce anebo o autech. Já jsem o autech složila jenom jednu věc, která beztak není moc povedená. Takže děláme hlavně písně o lásce. A jestli jsou erotičtější, nevím. Možná, že ano. Máme tam píseň Láska ve třech, což je trochu erotické...

B: Jsou tam všechny možné podoby lásky. Třeba L Amour a Trois je o třech lidech a pak je tam ještě další skladba Wir Tanzen Im-4 Eck, která je o tom, jak spolu dva lidé tancují a plně se soustředí jeden na druhého. Jeden tancuje tak, jak chce druhý, a dělá přesně to, co ten druhý. Takže to je úplně odlišný druh vztahu mezi dvěma lidmi, když jeden po druhém chce, aby dělal přesně totéž. V písních tak zkoumáme spoustu odlišných situací.

Je láska ve třech opravdu komunistická?

B: Ne, myslím si, že je to spíše taková slovní hříčka. F: Ne, ale hippies věřili, že by lidé neměli žít jen v párech, takže začali žít v komunách a v Berlíně byla taková komunita, kde.... B: ... říkali, že když se vyspíš dvakrát s tou samou slečnou, staneš se součástí establishmentu. Je to taková chytrá sexuální myšlenka. Takže když v souvislosti s láskou zpíváme něco o komunismu, okamžitě se nám jako západoevropanům vybaví 60. léta a volná láska. Takže v tom není žádná politika. F: O všechno se dělíme.

Máte raději anarchii, nebo komunismus?

F: Anarchii! Myšlenka komunismu se mi líbí, ale v praxi ji pokazila spousta chyb. Ale i kapitalismus je na nic.

I: My s tím u nás máme docela hodně zkušeností...

Vyjadřujete svoje politické názory ve svých textech?

F: Ne zcela, neříkáme: volte tohohle chlapíka ani nedáváme žádný návod, nic takového. Ale když jde o nějakou dobrou věc, hrajeme třeba zadarmo, ale hudba samotná... B: ...není politická. Ale vydáváme u nezávislých labelů, a když na pódiu hraje na bubny divoká holka, je to celé dohromady svým způsobem politické. Přitahuje to určitý druh pozornosti. Pro mě osobně je v tom anarchistický a liberální náboj. Takže hudba politická není, ale my političtí jsme.

Musique automatique zní víc elektronicky než vaše předchozí alba. Jaké nástroje a elektroniku jste používali, když jste natáčeli ve studiu?

F: Vlastně jsme nenahrávali ve studiu, ale v ložnici.. B: Je to taková ložnicová produkce. F: Ale nakonec jsme šli do studia a smíchali to tam. A cože jsme to vlastně používali za nástroje? Celou dobu jsme používali skutečné bicí, i když párkrát jsme to prohnali mašinkama. Ale řekni ty, co jsi používal, tys toho přece používal spoustu. B: No vlastně jsem chtěl, aby to znělo méně elektronicky, protože v posledních deseti letech je elektronická hudba úplně všude a já jsem si říkal, že už nechci poslouchat ty automatické bubeníky. Je ale pravda, že při skládání používám hlavně syntezátory a počítače, takže to tam všechno je. Ale nejvíce používám malé nástroje a malé samply a snažím se, aby všechno bylo minimalistické a jednoduché. F: Aby se s tím dalo snadno zacházet. B: Když nahrávám nástroje a hudbu, chci, aby to bylo co nejjednodušší, abych neměl tolik možností. Myslím si, že kreativitě prospívá omezení. Když máte nástroj, který dokáže hrát v jednom okamžiku jenom jednu notu tak, že můžete zahrát jenom šestnáct not v řadě a musíte z toho něco vytvořit, je to mnohem zajímavější, než když můžete najednou zahrát padesát not. To je potom zmatek, který nezvládám.

Jak váš turecko-finský kamarád a producent Cem Orala, známý spíše pod uměleckým jménem Jammin Unit, změnil váš postoj k elektronické hudbě a garážové estetice?

B: Když jsme nahrávali naši poslední desku, nahrávali a míchali jsme si ji sami. V jednu chvíli jsem si ale řekl, že nechci trávit tolik času zařizováním technických záležitostí, a začal jsem hledat producenta. Když jsme nahrávku dodělali, dali jsme mu pásky a on je smíchal. On nás do té doby neznal. On je z kapely Air Liquide, která v roce 92 začínala s technem, pochází z kolínské minimalistické techno scény, přestěhoval se do Berlína, zařídil si tam studio, tak jsme ho požádali, hlavně kvůli jeho jménu. Říkali jsme si, že by bylo dobré mít na desce takové jméno. A on nám tam namíchal všechny ty efekty. Já osobně bych nikdy nepoužíval tolik basů. Já vždycky chci, aby ta nahrávka byla spíš „nevýraznější“ a zněla jak z špatný pásky. Ale on to udělal takové velké a nabušené. Já osobně bych to sice udělal jinak, ale takhle se mi to taky líbí. A udělal dobře, protože tu desku hodně hrají rádia. Byla to určitě zkušenost a všechno bylo takové zdeformované.

Používáte ve svých textech hodně jazyků...

F: Ale špatně!

Ovládáte je všechny (rozumíte všem), nebo umíte tak dobře napodobit výslovnost rodilých mluvčích?

F: To se liší jazyk od jazyka. Já jsem např. Francouzka, takže francouzsky mluvím fakt dobře. Žiju v Německu, takže německy nemůžu nikdy mluvit tak dobře. Moje angličtina je docela v pohodě, mluvím taky trochu italsky, španělsky, a co se týče zbytku, vždycky někoho požádám o pomoc. Třeba když jsme dělali tu písničku v japonštině, poprosila jsem svého japonského kamaráda, jestli by mi ji nepřeložil a napsal výslovnost...Ale ráda zpívám v jiných jazycích, protože je to zajímavá zkušenost, už jenom co se týče výslovnosti různých zvuků. A taky mi přijde dobré, když je větší šance, že lidé v publiku budou rozumět aspoň jedné písni. B: Taky když jsme začínali, anglicky zpívaná hudba byla všude a já nevěřím na takový centralismus. Zajímá mě hudba, která pochází z Finska, Indie, Japonska, Brazílie, prostě odevšad. Americká a anglická hudba jsou jenom část hudby, která mě zajímá. Takže když jsme začínali, rozhodli jsme se, že budeme zpívat všemi možnými jazyky, jenom ne anglicky, i když potom jsme trochu změnili názor.

Jakou řeč byste se chtěli naučit teď?

F: Česky!!! Ne vážně, čeština zní dobře, ale nic z ní neumím. Možná, že až přijedeme příští rok v létě, zahrajeme jednu písničku v češtině. Ale určitě bych se nechtěla učit islandsky. Protože jsem v islandštině nahrávala jednu písničku a je to dost složitý jazyk. Je to řeč Vikingů.

Máte publikum i v Japonsku. Zpíváte nějaké písničky v japonštině?

F: Ano, jednu. Schon Von Hinten. B: Kdysi nás napadlo, že bychom mohli jet do Japonska. Přemýšleli jsme, jak to udělat, protože cesta je dost drahá. Tak jsme si řekli, že začneme zpívat japonsky a třeba nás někdo pozve a zorganizuje nám turné. A skutečně to tak funguje. Zpíváme japonsky, vydali nám v Japonsku desky a měli jsme tam turné.

Z Japonska máte i videoklip........

F: Jo, máme... B: Ty bláznivé obrázky s malými lidmi...Pro ně je úlet vidět, jak se blížíme jako dvě godzily. Byli taky překvapeni, protože čekali někoho, kdo hraje na playback, někoho, kdo přinese CD a začne otevírat pusu. Místo toho jsme měli obrovské varhany a já jsem měl spousty samplerů, takže viděli, že hudbu vytváříme ručně. Byli překvapení, že vidí něco jiného, takže koncerty byly docela divoké a zábavné. Jejich reakce byly dost bizarní. F: Taky si nás pořád fotili. B: Takže někdy kolem vás byla spousta maličkých lidiček a vy jste se museli pořád sklánět.

Retroparty se Stereo Total uspořádaly v rámci oslav 40. výročí uzavření Elyzejské smlouvy Goethe-Institut, Francouzský kulturní institut a Německé a Francouzské velvyslanectví v Praze. Mezi těmi, kdo přišli, nebylo slyšet moc češtiny, a tak vás okamžitě napadne, jestli retro 80. let je právě tou zábavou, na které si tady v současnosti chceme ulítávat. Třeba to jde jednodušeji právě v „uvolněném“ Berlíně. Každopádně se Stereo Total to byla v Praze zábava hodně příjemně „uvolněná“.

Mluvili jsme o vašich lovesonzích. Co ale nenávidíte?

F: Co nenávidíme? Kde bych měla začít? Špatný počasí, šedý dny bez slunce, lidi, kteří mají v Berlíně často špatnou náladu, lidi, co na mě řvou, když jedu na kole. B: Dokud na tebe jenom pokřikujou, když jedeš na kole, tak je to podle mě v pohodě. Tam, kde v Berlíně žijem, žije mnoho cizinců, tak si tam nepřipadáte jako v Německu. Já mám rád Berlín, ale když vyrazíte na předměstí, všude tam je plno těch nacistických sraček, jedni lidi obtěžují druhé. A to fakt nemám rád. Dá se to snadno ignorovat tam, kde bydlím, ale vždycky když jdu ven, tak se mi to hodně nelíbí.

#Paskvil #2003 #0313 #report #Stereo Total #Iva Jonášová

0 notes