#veřejný prostor

[pepikhipik]

Jak na veřejný prostor?

Vídeň ukazuje nejen to, jak lze radikálně přeměnit ulice v přívětivější a efektivnější veřejný prostor, ale i jak skvěle zvládnout participaci.

[paskvilnet]

mejl.box

Logo / no logo

Velké národní a nadnárodní společnosti mění tvář ulic po celém světě, daří se jim velmi slušně ocejchovat už snad všechny světadíly… tvorba univerzálních měst s univerzálním vzhledem..punc lokality, jedinečnost místa jsou nahrazovány společným (korporativním) lookem, který nám má v době nejistoty pomoci v orientaci…lépe řečeno nasměrovat tak, abychom nebyli zmateni, že existují nějaké alternativy. Jistota, že se neztratíme, ať už jsme kdekoliv…Dříve či později už nebudeme vědět, proč zdědila města svá jména a názvy ulic…

Reagovat můžeme různě. …Na stránkách www.loslogos.org najdeme virtuální město archivující loga, která spoluvytvářejí identitu míst a pojišťují jeho nezaměnitelnost. Takové konzervy pro případ, že by nám lokální loga zmizela úplně. Když se budete procházet tímto virtuálním městem, budete se-paradoxně- cítit jako ve skutečném veřejném prostoru, který vám neukradly korporace, aby vám vnutily jeden univerzální vzhled a funkci stovek míst v našich městech. Sami taky můžete přispět k tomu, aby se to, co tvoří identitu vašeho města, neztratilo v propadlišti dějin.

Nápad Virtuálního města Los Logos nespočívá v radikálním odmítnutí loga vůbec. Správnou odpověď na vývoj, jehož jsme svědky, nachází ve zdůraznění a uchování místních značek…..Další reakcí je antikorporativistická bible -kniha kanadské novinářky Naomi Klein s názvem No logo. Dočteme se v ní, že astronomický nárůst bohatství a kulturního vlivu nadnárodních společností v posledních patnácti letech má počátek v jednoduché, zdánlivě neškodné myšlence, vyvinuté teoretiky managementu v polovině 80. let. Myšlence, že úspěšná korporace musí produkovat především značky (brands) jako protiklad výrobků.

Začínáme postrádat veřejný prostor, který nám sebraly společnosti zaplňující systematicky zeměkouli svými znamínky. A začínáme postrádat i vlastní identitu, za kterou jsme ochotně přijali podstrčenou identitu manipulovatelných zákazníků. A tak vzniká svět chodících označkovaných figurín, oblečení se proměňuje v nosič značkových nápisů…. Občas se z teenagerů omámených značkovými hadříky, logy na mobilech, hypnotizovaných iluzivním světem hypermarketů a konzumujících hamburgry jedině značkové vyklubou antiglobalizační aktivisté, a potom třeba vyrostou v bojovníky za naprostou liberalizaci trhu….Takže se není čeho obávat, rozvoj (vývoj) je zajištěn…

Firmy začaly prostřednictvím značek vytvářet životní styly. Neprodávají se boty na běhání, ale iluze, pocit či dokonce přesvědčení , že ve značkových botách budete běhat nějak více sví, nějak nezaměnitelně a individuálně…

www.cocacola.com -úvodní flash-pomalé stoupání kapek, klik na coca cola klik: Worlwide-jezdit myší po světě klik: Images-dole tři klasická loga coca cola

www.microsoft.com -první strana trochu dolů-klasický loga

Reagovat můžeme všichni a různými způsoby: vzdát se vlastních mozků ve prospěch konzumu a vesele nakupovat. Nebo přiklonit se k protiznačkovému aktivismu a občas jít hodit dlažební kostku do výlohy obchodu nadnárodní společnosti. A nebo se systematicky snažit špinit čistý rejstřík „velkých“ značek vyřknutím pravdy o tom, jak fungují firmy předvádějící se (prezentující se, zahalující se) těmito značkami, koho zaměstnávají a za jakých podmínek. Internet naštěstí prozradí i to, co se jiní snaží tajit. (doplnit konkrétně?) Co tedy říkáte na tahle loga? Taky vyvedená………Jenomže se může stát, že se u nich občas objeví nějaký vroubek…….. Degradovaná produkce výrobků se ve věku superznaček odehrává daleko od západního světa - často je vůbec těžké zjistit kde. Zatímco dříve si továrny hrdě vystavovaly obří loga na svých fasádách, dnes se nadnárodní společnosti snaží svá výrobní místa utajit. Většinou totiž jejich výrobky vznikají v otřesných podmínkách v průmyslových zónách v Indonésii, Číně, Mexiku, Vietnamu, Filipínách.

……A tak začíná promlouvat „neznačkovost“…Ať už jde o reakci na kopírování hudby a praktiky hudebních vydavatelství, nebo o oblečení na vodní sporty. Otázkou je jen to, zda se neznačkovost nestává čím dál tím lepším prodejním artiklem…..

[atelierzkn-smichov]

[psynovec]

ČERPACÍ STANICE A FASTFOOD

studie 2023

Krsice, Jihočeský kraj

---

Návrh řeší budovu čerpací stanice a fastfoodu a její nejbližší okolí umístěnou v rámci dálniční odpočívky. 

Před budovou je navržen předprostor se stromy a částečně krytá venkovní terasa s možností posezení s pohledovým prvkem zelené stěny a vodní plochy. Z terasy je přímý přístup do vnitřní haly a do sociálního zařízení. Veřejný prostor uvnitř budovy je velkoryse zastřešen dřevěnou lamelovou konstrukcí. 

Krytí elektronabíječek je navrženo jako ocelová lomenice. Zastřešení je možno realizovat zelenou střechou, vlnitým plechem a osadit FVE panely.

[michalgavlas]

ÚVAHA ČTYŘ STÁ ŠEDESÁTÁ ŠESTÁ - ARCHITEKTURA PRO LIDI

Je architektura určená pro lidi a měla by jim sloužit? Ze současného pohledu by tomu tak mělo být. Lidmi se myslí nejširší okruh lidí bez ohledu na jejich vzdělání nebo bohatství. Nebylo tomu však vždy. V počátcích byla architektura pouze využívána pro chrámy a svatyně, ve kterých se uctívali bůžkové, bohové, a nakonec Bůh jediný. Běžné stavby s výjimkou sídel panovníků byly ponechány umu samotných lidí, nebo v lepším případě stavitele. Také urbanismus se nejdříve soustředil na chrámové okrsky nebo areály panovníků a teprve v 19. století se rozvinula věda o stavbě měst, která částečně navazovala na římské zkušenosti, renesanční poznatky a příklady ze staveb středověkých měst.

Architektura se zapojila do služeb běžného člověka až na začátku 20. století. Začaly vznikat standarty optimálního vybavení bytů a bytů minimálních. Tato doba byla výrazně sociálně orientovaná a vyžadovala dobré a zdravé bydlení pro všechny. Jednalo se o unifikaci a vznikaly nové typologie staveb. Ne všichni architekti dovedli tyto normy tvůrčím způsobem použít a začala vznikat strohá a odlidštěná sídliště. Této strohosti ještě napomáhaly ekonomické požadavky doby.

V současné době vzniká architektura pouze pro lidi, kteří na to mají. Je však otázkou, zda to, za co tak draze platí se dá ještě považovat za architekturu. Umění, které by splňovalo jejich požadavky a nejednalo se pouze o projev zduřelého ega architekta, který na nich provádí další ze svých zvrhlých experimentů. Je pravda, že se architektonicky ztvárňují různé developerské obytné nebo administrativní soubory, ale zde je architekt poslušným sluhou investora, který diktuje, s přihlédnutím ke své ziskuchtivosti, podmínky a vzhled objektů.

Podobně jako ostatní současné umění tak i architektura žije ve svém vlastním světě, aniž by chtěla něco zásadního řešit nebo být srozumitelná běžnému člověku. Neexistují společně sdílené hodnoty, proto neexistuje srozumitelné umění. Ti, kteří říkají, že tomu rozumí jsou buď duševně choří, nebo to jsou obyčejní snobové, kterých je v každé době dost.

Co by měla splňovat současná architektura tak, aby sloužila a nebyla pouze výrazem peněz a moci? Měla by především zabezpečovat základní lidské potřeby. To znamená ochranu před negativními vlivy počasí, hlukem a vnějším nebezpečím. Mimo tyto pravěké potřeby by architektura měla zabezpečovat racionální řešení dispozic objektů, které se přirozeně promítají do členění objektu a řešení průčelí. Nemělo by se zbytečně plýtvat jak plochou, tak i prostorem pro „umělecké“ ztvárnění objektů. Toto je možné pouze v případě kostelů a významných společenských budov.

Měly by se používat obecně známé formy jak v případě urbanistického dotváření města, tak i při navrhování nových objektů. V případě urbanismu vytvářet ulice, bloky, náměstí, parky, nábřeží a tak podobně. Nezastavovat území pouze objekty, které by současně mezi sebou nevytvářely veřejný prostor. Povinné odstupové vzdálenosti pro osvětlení a oslunění ještě nevytváří městský prostor.

V případě architektury objektu by se mělo jasně vymezit jeho osazení do terénu zvýrazněným soklem, který naznačuje spojení se zemí. Parter by měl být vyšší a výrazněji členěn. První patro, piano nobile by mělo být odlišeno od dalších nadzemních podlaží. Samotná střecha, která reprezentuje spojení s nebem, by měla být klasická, šikmá, nebo s ustoupeným patrem a smysluplnou obytnou terasou. Ze vzhledu objektů by mělo být patrné k jakému účelu slouží s použitím obecně známých stavebních typů. Pravým opakem tohoto přístupu je současné „sochařské“ řešení hmoty objektů, bez jakékoliv vazby na architektonickou kontinuitu.

Jde především o srozumitelnost, a ne architektonické experimenty, které charakterizují architekturu pro lidi. Člověk musí mít pocit, že dané prostory nebo hmoty již někde viděl a navazují na jeho soukromé i kolektivní nevědomí forem, které vznikaly po staletí. Abstraktní formy, které nečerpají z této pokladnice nevědomí nemohou u člověka vyvolávat potřebný pocit sounáležitosti. Jsou to subjektivní formy vytvořené, osamoceným architektem, se kterými se člověk nemůže identifikovat, natož vnímat objekt na více významových úrovních, a to té exoterické a esoterické.

Architekturou pro lidi se nemyslí sklouzávání k lidovosti a přizpůsobování se průměrným nebo nízkým požadavkům jak na kvalitu materiálního, tak duchovního života. Není to ani přizpůsobování se nevkusu lidového pojetí konzumního způsobu života. Architektura pro lidi by měla být především srozumitelná a vstřícná. Neměla by k člověku hovořit nesrozumitelným, uměle vytvořeným, abstraktním jazykem, ale jazykem vžitých urbanistických a architektonických forem. Měla by mu být blízká a povědomá, ne cizí a vzdálená. Člověk by měl mít pocit, že je nedílnou součástí jeho života a vyvěrá z jeho nejniternějších potřeb.

[crazymerry]

Krmelec, (c) merry 2019 objekt, 250 x 90 x 90 cm (OSB deska, fotografie, seno) Masarykovo náměstí Uničov (u Neptunovy kašny), 19.—21. 7. 2019

přední a zadní strana Krmelce

„V polaritě sena a lidského pozadí se pro mě odráží otázky udržitelnosti jak ve vztahu k vlastnímu tělu, tak k přírodě. Všechny environmentální snahy, znovuučení se žít v přírodě, uvědomovat si přírodu kolem sebe a její základní vztahy, jako je potravní řetězec.“Rozhovor o Krmelci v pořadu Art Café na stanici Vltava (19. července 2019)

9. Fotofestival Uničov, foto (c) Petr Willert

[lalamyslikova]

STRŪKTŪRY KULTŪRY

V rámci programu spřátelených měst jsme se na deset dní vydali na umělecký projekt do partnerského Kaunasu v Litvě. Zadáním projektu byla kulturní výměna Brna a Kaunasu, studie litevských subkultur a jejich mapování. Svoji studii jsme se rozhodli soustředit na veřejný prostor a zabývali se konkrétně jeho hranicí, tvarem a materiálem a také kdo a jak v prostoru tráví čas. Cílem však nebylo pouze naleznout odpovědi, ale zejména objevit tato místa a zachytit jejich jedinečnou atmosféru. Našim výstupem je video se zvukovým záznamem a brožura, kde postupně vybraná místa představujeme. Na procesu tvorby jsme se podíleli se třemi spolužáky společně a mou prací v posprodukci byl hlavně zvuk, který jsem samo vysamplovala uze zvukové banky v Abletonu.

Videoklip se stává autentickým průvodcem, který jsme doplnili brožurou s mapkou trasy asi tak dvouhodinové procházky. Texty o každém z míst, jsme ilustrovali fotografiemi skulptur, ty jsme vytvořili z věcí, které jsme na místech našli. Říkáme jim duchy míst.

V rámci příprav se uskutečnila i akce v brně, kde jsme se věnovali věřejnému prostoru v Brně.

2019

[prazskytankista]

Pomocné stráže a kšeft z boje proti dezinformacím. Ať Rakušan raději nečte. Štěpánek ke svobodě slova

Mediální expert a první místopředseda Trikolory Petr Štěpánek přivítal informaci o tom, že miliardář Elon Musk koupil sociální síť Twitter. „Je tu obrovská naděje, že Musk, jenž názory pomatených pokrokářů, kteří dnes do značné míry ovládají veřejný prostor, nesdílí, učiní Twitter svobodnějším,“ domnívá se Štěpánek, který české Ministerstvo vnitra označil za novodobé orwellovské ministerstvo pravdy a nenechal niť suchou ani na České televizi. source https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Pomocne-straze-a-kseft-z-boje-proti-dezinformacim-At-Rakusan-radeji-necte-Stepanek-ke-svobode-slova-700462

[lifefindsawayproject]

Umění do města patří. Můžeme o něm uvažovat jako o pomocníkovi, který nám umožňuje vnímat prostor a svět, ve kterém žijeme, vidět věci, jež se každodenní rutinou stávají neviditelné. Veřejný prostor pak jen umocňuje tuto schopnost umění, dává mu silnější politickou moc. Konkrétní dílo ale nemůže vznikat bez vztahu k místu, bez promyšlení toho, co v daném prostoru znamená, do jakého kontextu vstupuje. Prostranství pro hada, jak lze sochu dvojice Fastrová/Pošová pracovně nazvat, je rámován třemi výraznými prvky, institucemi, charakteristickými tím, že přitahují přítomnost lidí. V těsné blízkosti stojí kulturní instituce Museum skla Portheimka a církevní stavba katolického kostela svatého Václava, o krok dále se nachází politický prostor radnice městské části Prahy 5. Park je všechny propojuje a slouží jejich uživatelům jako přirozené shromaždiště. Lehce zapuštěný pod úroveň okolních silničních komunikací a v návaznosti na barokní palác vytváří na relativně malém prostoru intimní atmosféru. Nejedná se o klasický tranzitní park, nýbrž o místo, kam si děti chodí hrát a dospělí přečíst noviny. Aktuální projekt právě s tímto rozměrem pracuje. Divák se má zastavit, nemá sochu obdivovat z dálky, nýbrž má s objektem spolupracovat. Může se jednat o aktivnější osahávání, či dotváření povrchu objektu, nebo pasivnější obcházení a hledání skrytých tvarů tak jak jsme v barokních zahradách zvyklý. Pokud jsme v úvodu zmínili, že má umění politický rozměr, pak právě rovný přístup každého kolemjdoucího kdy, nikdo není vyloučen a každý má stejnou možnost interakce s dílem je příkladnou ukázkou takové tematizace politického. Had trávící tradiční figurální sochu nemá konkrétní politický obsah, její síla spočívá v otevřenosti a širokém spektru možných interpretací daných symbolikou hada a také odkazem k dobře známé knize Antoina de Saint-Exupéryho. Jeho Malý princ začíná právě ilustrací hada trávícího ve svém břiše slona, respektive klobouku: „Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach. Odpověděli mi: "Proč by klobouk naháněl strach?" Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení.“

[pepikhipik]

Czech Science Café New York: Bezdomovectví a architektura

ČT 15. 06. 2023 19:00 Česká národní budova

České centrum New York chystá další přednášku z řady Czech Science Café, tentokrát s Ing. arch. Karolínou Kripnerovou na téma, jaká je role architektů v řešení bezdomovectví a jaké existují Evropské odpovědi na tento urgentní společenský problém.

Registrace��zde.

Bezdomovectví je vysoce aktuální celosvětový společenský problém. Na světě̌ žije kolem sta milionů lidí bez domova a 1,6 miliardy lidí žije v podmínkách nevhodných k bydlení. Toto číslo se neustále zvyšuje. Pandemie, migrační a klimatická krize mají a budou mít na zvyšující se počet lidí bez domova negatvní vliv. Vedle ekonomických a sociálních opatření je důležité i prostředí, ve kterém se lidé na okraji společnosti pohybují. Významnou součástí mezioborového týmu jsou proto i architekti.

Jaká je situace v Česku a v evropských městech? A jakou roli mají ve zlepšení situace architekti? Jakými inovativními přístupy lze lidi se zkušeností s bezdomovectvím začlenit zpět do společnosti? Součástí přednášky bude projekce tří krátkých filmů o vybraných projektech z cyklu Architektura soužití (autorský kolektiv Architekti bez hranic a artyčok.TV): Osada Bedřiška, Ostrava (CZ), VinziRast-mittendrin, Vídeň (AT), Bellevue di Monaco, Mnichov (DE).

Ing. arch. Karolína Kripnerová, Ph.D. je architektka věnující se sociálním přesahům architektury. Přednáší, píše články a moderuje diskuse o tématech jako je veřejný prostor, bezdomovectví či dostupné bydlení. Je spoluzakladatelkou neziskové organizace Architekti bez hranic. Vyučuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze a působí v ateliéru Kazimour Kripnerová architekti. Díky Fulbrightovu stipendiu pokračuje ve výzkumu v New Yorku ve spolupráci s neziskovou organizací Community Solutions.

Více na webových stránkách Architekti bez hranic a Kazimour Kripnerová architekti

Název události: Czech Science Café New York: Bezdomovectví a architektura

Datum: ČT 15. 06. 2023

Čas: 19:00

Místo konání: Česká národní budova

[martina-o]

O Zürichu v létě

Cesta ve mně generuje myšlenky. Sedím vepředu. Dostala jsem limonádu. Dívám se ven. Přemýšlím. Usmívám se a chvíli mračím. Chvíli mě ovládají myšlenky, chvíli výhledy, chvíli emotivní hudba Ludovica Einaudi. 

Jak popisuje Murakami způsob odpočívání vyšetřovatele Ušikawy, nechávám myšlenky volně plynout, přeskakovat, zanořovat se, jak zrovna přicházejí. A jako by se běžné myšlenkové cesty obohatily o skrytá zákoutí a i vytvořila nová propojení.

Často se dívám na střechy. Mám ráda střechy. Místa skrytá běžným pohledům. Místa, odkud je hodně vidět. Sním v hlavě paralelní životy. Jako by bylo moc možností pro jeden život. Vstřebávám do sebe atmosféry kolem, příběhy cizích lidí. A v porovnání s nimi se snažím uvědomit si svůj vlastní. Ben říká, že si během focení práce svých kamarádů uvědomuje, jak to děláme my. Tak bych pojmenovala tento stav. 

Když si v hlavě shrnuji Zürich, myslím nejdřív na řeku jako unikátní veřejný prostor.

Dorazila jsem po šesté večer. Bára přijela na nádraží na svém holandském kole. Zürich jí sluší. Jdeme k řece. Převlečeme se do plavek, dáme si pivo. Od obhajob jsme se neviděly, asi 5 měsíců. Sedíme na ručníku na trávě, máme si co vyprávět. Dopijeme a jdeme plavat. Ani nemusíme plavat. Unáší nás Limmat.

Řeka v Zürichu není jen pro modrou klikaticí na mapě, která rozlišuje části města. Je krásně čistá a městu tak dodává dojem zdravého a fungujícího organismu. Přes řeku Limmat vedou lávky a také schůdky k vodě. 

Téma Zürichu – unášet se proudem. V Limmatu neexistuje koupání na místě, je to koupání v proudu. Lidé se unášejí proudem na velkých nafukovacích kruzích skrz město a ještě dál.

Město je plné fontánek a pítek s chladivou pitnou vodou.

Skočila jsem šipku z mola do zurišského jezera a zalehlo mi ucho.

Jen 50 min vlakem z Zürichu. Vystoupíme, Bára a já. Jdeme na hike. Když se člověk prochází horami, převyšuje ho něco mnohem většího než je on sám. Jsou tu krávy a plno borůvek, jahod a malin. Vysoká tráva, květinky, komáři a taky hnusní pavouci. Do kopce dýcháme. Po rovince mluvíme. V chatě odpočíváme. Výhledy na hory nás nepřestávají upoutávat a naplňovat radostí. 

Jedno pivo nestačí, říkal Tomáš Hradečný, když jsem nemohla spát. Tak jsme si v sobotu večer dali s Davidem a Bárou víc. A pak jsme plavali a pak spali. 

[barborapanikova]

Kniha Veřejný prostor IPR Praha

⟶ Foto IPR Praha

[zweihundrt]

30.8.2021_Šumava II_Špičák, Černé a Čertovo jezero

Zaujala nás míra, s jakou jsou některá šumavská místa zasažena náporem turistů. Stejně jako na Kvildě i v Železné Rudě a na Špičáku nás čekal zanedbaný veřejný prostor obalený směsí nové luxusní výstavby a skomírajících provozoven divokého podnikání 90. let, mezi kterými sem tam vykukuje starý dům, na který se v tom shonu tak nějak zapomnělo. To vše doplňuje vizuální guláš reklamy na všechno a všude.

Nicméně jezera jsou krásná a smažený květák v železnorudské nádražce byl příjemným zakončením celého dne.

[cysnews]

Had ve Smetanových sadech v Olomouci - další socha oživuje veřejný prostor

Had ve Smetanových sadech v Olomouci – další socha oživuje veřejný prostor

Šest a půl metru na délku, dva a půl na výšku a 250 kilogramů. To jsou parametry nové sochy Jana Dostála, kterou můžete ode dneška spatřit ve Smetanových sadech. Continue reading

[michalgavlas]

ÚVAHA  TŘI STA OSMDESÁTÁ TŘETÍ - ŽIVOTNÍ PROSTOR

Každá živá bytost pro svůj život potřebuje prostor, ve kterém se v čase pohybuje. Jiný prostor si vytváří pro svůj život zvířata a zase jiný lidé. Zvířata si vymezují svoje území v rámci přírodního prostředí, které výrazně nemění a vytváří si zde místa, ve kterých se ukrývají nebo eventuálně přezimují. Jinak je tomu u člověka. Ten pro svůj život potřebuje větší pohodlí, a proto zabírá veliká území pro stavbu svých obcí a měst. Při této činnosti výrazně mění charakter přírody až na hranici jejího zničení.

Prvotní prostor, ve kterém se člověk ocitá, je těsná, ale bezpečná děloha matky, ve které je spokojeně schoulen a vyvíjí se. Dá se říct, že děloha matky je pratyp bezpečného soukromého životního prostoru, se kterým bude člověk vždy podvědomě srovnávat své domovy a bude v nich vyhledávat podobné kvality intimity, tepla a bezpečí. V momentu, kdy je člověk odstřižen od mateřského bezpečí přestřižením pupeční šňůry, se člověk postupně dostává do dalších prostorů tohoto světa, od dětské postýlky, přes vlastní pokoj, dům, ve kterém bydlí, blízké okolí svého domu, školku a školu v konkrétní čtvrti, až po dílčí části města, okolní krajinu, jiné země, města a krajiny.

Celý život se člověk pohybuje v množství rozdílných životních prostorů, které na něho působí dobře nebo špatně. Vždy je však posuzuje z hlediska toho, co bylo pro něho příjemné a zná z mládí, a podle toho je dělí na přátelské, nepřátelské nebo indiferentní. Prostory, které jsou přátelské, vždy obsahují jak měřítkem, seskupením hmot, střídání umělého a přírodního, něco, co je mu blízké a může se s tím identifikovat. Tento pocit blízkosti může vyústit až do dojmu, že už v tomto prostoru byl, známého jako v déjá – vu. V případě nepřátelského prostoru je to pravý opak, není zde nic, co by mu bylo blízké, vše je cizí, vzdálené a nepříjemné.

Je pochopitelné, že jiné požadavky člověk klade na životní prostor soukromý, který sdílí pouze se svými nejbližšími a prostor veřejný který sdílí s cizími lidmi. Soukromý životní prostor si vytváří podle svých představ a prvotních zážitků, často i prenatálních. Nejedná se pouze o jeho byt, dům nebo zahradu, ale pokud možno i o nejbližší okolí, které by měl sdílet s lidmi, které alespoň částečně zná, a mají podobný názor na poloveřejný prostor, který je obklopuje. Jedná se o vytvoření příjemného sousedství, které je tím přechodným prostorem mezi soukromým a veřejným.

V případě veřejného prostoru si člověk již neklade takové nároky na jeho podobu, protože jí z veliké část stejně nemůže ovlivnit. Jejich utváření je v rukou takzvaných odborníků na životní prostor, jako jsou urbanisté a architekti. Čím více se tito specialisté na vytváření hmotného rámce pro život vzdalují běžným lidským potřebám a pocitům, realizují své ambiciózní, často chorobné plány postavené na uměle vymyšlených teoriích nebo pouze na zbytnělém egu tvůrců, tím se stává veřejný prostor nepřátelštější běžnému člověku.

V dobách minulých, přesto, že zde vždy byly osobní zájmy a ambice, se lidé spíše byli schopni dohodnout na podobě svého města. Od mládí byli vedeni jak rodinou, školu a církví k tomu, že žijí ve společenství, kde se lidé mají dohodnout a nemají dělat ostatním to, co by nechtěli, aby ostatní dělali jim. Nebylo to nic více, nebo méně, než pokud možno dodržovat křesťanské desatero.

V současné době se veřejný životní prostor stal doménou pouze politiků, s nimi spřízněných developerů a urbanistů, architektů a úředníků, kteří plní jejich příkazy. Většina z nich ani netuší, co je křesťanská morálka, která umožnila vznik mnoha krásných historických měst v naší zemi, která dnes společně s vidinou rychlého a velkého zisku ničí.

Smutnou skutečností je, že nevzniká ani hodnotný soukromý prostor, jehož tvorba vychází z pokřivených předpokladů upřednostňovaného individualismu na úkor fungujícího a spokojeného celku.

Obecně platí, že tam, kde společnost byla postavena na snaze o dobré mezilidské vztahy, vznikaly skutečné veřejné a soukromé prostory, které se navzájem doplňovaly a vytvářely celek kompaktní urbanistické struktury tak, jak ji známe u mnoha italských, ale i českých měst. Většina soukromých zájmů, mimo jejich uspokojení, řešila i zájmy celku tak, aby nově vznikající soukromý prostor se neprosazoval na úkor veřejného prostoru. Byla zde patrná uměřenost a hierarchie prostorů. Převládala tvorba prostorů a ne volně stojících a dominujících objektů, s výjimkou některých církevních a panovnických staveb.

Společnost, která klade důraz na individuální uplatnění, není schopna vytvářet prostory, a to jak soukromé, tak i veřejné. Takové urbanistické celky se nedají nazývat městy, ale shlukem volně stojících objektů navzájem na sebe nenavazujících, umístěných na monotónním pravoúhlém rastru ulic. Odstupy mezi objekty se nedají nazývat prostory, ale čistou prázdnotou. Je zde patrné vyzdvižení individuální sebeprezentace na úkor celku.

Neschopnost vytvářet kvalitní soukromý a veřejný prostor z velké části nevadí v Americe, Číně nebo Indii, protože tam neexistuje skoro žádná urbanistická tradice, ale je katastrofální pro dotváření českých a moravských měst. Tento trend, kdy jak soukromníci, tak i větší investoři staví převážně nevhodné a předimenzované objekty bez navázání na okolní původní strukturu, je za posledních 25 let výrazně vidět a ničí jak naše urbanistické, tak i architektonické dědictví.

Schopnost vytvářet hodnotné soukromé a veřejné prostory je důkazem zdravé dobře fungující společnosti, tvoření osamocených objektů je příznakem společnosti nemocné.

[hadivadlo]

44. sezona HaDivadla 2018/19

Práce

Zdá se, že jsme společností posedlou výkonností a osobním statusem, ale zároveň i společností bez jasného směřování a sdílených hodnot. Masová rezignace na veřejný prostor a důraz na osobní úspěch korunovali práci, za kterou dostáváme peníze, do pozice nejpodstatnějšího kritéria určujícího naši hodnotu a orientujícího náš pohled na svět a na druhé. Svět se zekonomizoval a vylil do tabulek.

Z práce, která tuto ekonomiku pohání, se čím dál tím víc vytrácí rovina poslání a zůstává jen pragmatický pohled na výšku příjmů a sociální status. Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze. Sociální nůžky mezi radikálně nadhodnocenou a radikálně podhodnocenou prací se rozevírají pořád víc a víc. Čím dál tím víc se vnucuje myšlenka, že lidská důstojnost je už dána jedině schopností dostát všem pracovním nárokům – ať jsou jakkoliv absurdní. Narůstající výskyt deprese přestává být osobním problémem a stává se problémem politickým. Jakoby hodnota práce zešílela a my s ní.

Proto se 44. sezonou ptáme: Umí současná společnost skutečně ohodnotit cenu naší práce? Pomáhá práce většiny lidí skutečně společnosti a přírodě, nebo je jenom vstupenkou do zóny neomezeného konzumu? Nepoužíváme svoji výkonnost k tomu, abychom překryli svůj vnitřní chaos? Chápeme důsledky našich prací? Je umění práce? Jak cenná a pro koho? A co studium – připravuje nás k tomu, abychom čelili úkolům budoucí potřebné práce, nebo je spíš iniciací do světa práce beze smyslu? Neuniká nám pak kvůli umělé práci práce skutečná? Třeba práce na veřejném prostoru? Práce na mezilidských vztazích? Práce na sobě samém? A kdo ji ohodnotí? Neblíží se ale nakonec čas nové éry – éry práce strojů? Co bude naší prací v takovém světě? A vůbec – bude mít komu budoucí práce sloužit?