trpytka - Tumblr blog

trpytka · 9 years ago

Text

Jak jsem si udělala boží výlet a jen tak mimo jiné slyšela Matta Bellamyho zpívat Citizen Erased live

Takže.... Pro přiblížení situace... V roce 1984 v malém přímořském městečku Teignmouth se tři podivní dlouhovlasí cápci sešli na místním trávníku a rozhodli se založit kapelu, kterou později pojmenovali Muse. O 14 let později šla Anežka do kina na film Stmívání, zalíbil se jí soundtrack a bylo zaděláno na problém. O 4 roky později šla Anežka na koncert své nejoblíbenější kapely a problém se rozjel ve velkém. O další 4 roky později měla Anežka za sebou čerstvě svůj sedmý koncert Muse, seděla doma, přemýšlela nad tím jaké má na houby léto a o 15 minut později kupovala lístek na koncert konající se dva dny na to v Krakowě. Protože jí zrovna přišly peníze na účet, protože má prázdniny, protože yolo a hlavně protože jde o poslední koncert tour. A kde jinde může člověk slyšet svoji nejoblíbenější písničku na planetě Citizen Erased, než na posledním koncertě tour? Protože ano, zamilovala jsem se do kapely založené třemi trošičku škodolibými troly, kteří nedopřejí svým fanouškům to, co chtějí. A fanoušci chtějí slyšet Citizen Erased živě. Badly. Někteří konkrétní fanoušci se o to pokusili 17krát, někteří 7krát a mají dost a rozhodli se prostě si pro to zajet.

Celé kouzlo tohohle výletu, a vlastně důvod proč píši tuto zpověď, spočívá v tom, že jsem jela úplně sama. A já ještě nikdy nebyla úplně sama na Muse koncertě (nebo na jakémkoliv jiném koncertě, yayy přátelé!) a ještě nikdy jsem se sama nevydala do zahraničí, aniž bych měla v plánu s někým se tam setkat. Proto mám tuhle potřebu zaznamenat svoje dvoudenní dobrodružství a trochu se podělit o emoce alespoň zpětně a zároveň vše zvěčnit, protože se mnou nebyl nikdo, kdo mi jednou připomene detaily :).

Takže vybavená lístkem, rezervací v hostelu a internetem v mobilu do zahraničí jsem nasedla do vlaku. Nutno podotknout, že jsem vyjížděla ráno v den koncertu, což je mimo jiné další poprvé, neboť předchozích 6 koncertů jsem už dávno tou dobou čekala před místem konání a snažila se vysedět se až do první řady. První komplikace nastaly ve vlaku z Ostravy, kde mě stevardka neměla zapsanou v systému, ale nic závažného, pokračujem v cestě...

O 3 přestupy a 4 hodiny později vystupuji v Krakowě a snažím se dostat k hostelu. Oh boy, problém číslo dva nastává, když v trafice na hlavním autobusovém nádraží neberou karty a já si musím vybrat zlote, aniž bych omylem vybrala 10 000 Kč, což se bohužel málem stalo. Platím milion poplatků za výběr v zahraničí, ale nevadí, jedeme dál. Z prvních 4 zastávek nejelo nic směrem kam potřebuji, ale na páté se poštěstilo. Vystupuji na zastávce Wavel a absolutně netuším kde jsem. Okolo je spousta stromů a starých opevněných budov a já se 10 minut motám v kruhu. Následně to vzdávám, prokluzuji do nejbližšího hotelu a kradu mapu, načež zjišťuji, že je v azbuce, ale nevadí, názvům ulic rozumím. Po menším problému s orientací v mapě se konečně vydávám správným směrem.

V hostelu všechno jak po másle, nejmilejší personál (hostel Maria přes airbnb, doporučuji!!) další komplikace se objevuje až při východu ven, kdy zjišťuji, že jsem svědkem extrémně silné průtrže mračen.

ilustrační VIDEO

Oh boy, pláštěnku nemám, nevadí, nejsem z cukru,

O tři minuty později to vzdávám a s promočeným vším, včetně mapy kradené tentokrát z hostelu, zalézám do informací a ptám se, kde je nejbližší drogerie a zastávka, ze které mám v plánu dostat se do festivalového areálu, protože za třičtvrtěhodiny otevírá a mým původním plánem bylo dostat se tam na čas a magickým způsobem proklouznout do první řady. Ó jak jsem se mýlila. Hledání hloupé drogerie a zastávky mě zaneprázdnilo celou drahou třičtvrtěhodinu a s první řadou jsem se mohla oficiálně rozloučit. V celém Krakowě není k nalezení jediná pláštěnka a tak jsem se promočená na kost dotřepala okolo šesté až ke stagi a zvolila možnost stát trochu dál od bariéry, ale více uprostřed, kvůli visuals přece. 8. řada byla moje, ale nevadí, vidím na bicí i na oba mikrofony, bude to super.

19.00 předkapela Organek, asi sympoši, ale předkapely jsou vždycky pruda, too bad.

21.30 hraje z reproduktorů Let it Happen od Tame Impaly takže yess, za chvilku uvidím naozajstneho Matta Bellamyho.

A fakt, za chvíli přišel. Co ovšem přišlo taky, byl velký chaos a euforie okolních fanoušků. Což je samozřejmě pochopitelné, ale pro mě to znamenalo boj o holý život. Vždycky jsem věděla, že Muse fanoušci si umí koncert užít a skáčou dvě hodiny jako o život. Ale pokaždé jsem to spíš jen tak tušila z toho, co se odehrávalo za mými zády, zatímco já měla pohodlí bariéry. Ještě že tak.

Trvalo mi to přesně celou první písničku, než jsem se rozhodla, že ne, takhle svůj poslední koncert Muse na bůhvíjakdlouho nestrávím, já chci vidět a slyšet a ne být udupaná do země (přestože roztomilého kluka přede mnou jsem si během tohohle běsnění mohla osahat důkladně). Každopádně jsem se snažila prodrat ven z davu, což byl značný problém, neb někteří poláci mě doslova odmítali pustit za sebe (???????). Nakonec se ale povedlo a já se dostala až daaaleko ke zvukařskému stanu, který byl na mííírnémm kopečku, yayy for me.

A pozor, teď jde do tuhého. Skončila třetí písnička a já věděla, že jestli bude dneska něco extra, tak to bude v první půlce koncertu. A taky že jo.

To se má tak. Když jdete víckrát na koncert kapely, která hraje POKAŽDÉ to samé (*coughs awkwardly*), tak už poznáte co se chystá podle toho, jak se kapela chová na podiu a co si brnkají na nástroje. A to, co se odehrávalo teď, jsem rozhodně neznala. Takže jsem celá nervózní čekala co přijde a měla jsem pravdu, přišel Assassin, což rozhodně není ohraná písnička. A v ten moment jsem tak nějak stoprocentně začala počítat s tím, že zhruba za 4 minuty uslyším pro mě nejdokonalejší skladbu na světě. A nebyla jsem sama.

Věc se má tak, že když Muse hrají Citizena, hrají ho vždycky jako pátou skladbu v pořadí. A tohle vědělo i prvních 40 řad krakowských fanoušků, protože po skončení čtvrtého Assassina začali skandovat „Citizen, Citizen, …!!!!“. Další věc byla, že Assassina i Citizena, si údajně nějací fanoušci vyprosili už před koncertem a když jsem se nacházela ještě vepředu, vyfásla jsem dokonce nápis Citizen Erased, takže jo, tenhle dav byl na Citizena rozhodně připraven.

Na stagi byla naprostá tma a ticho jako po pěšině a dav pořád křičel. Skoro to vypadalo, jako by se rozhodovali, jestli ho zahrají nebo ne. Tak jsem čekala, všichni čekali a po nekonečně dlouhé době zazářily reflektory a Matthew Bellamy začal hrát riff, na který jsem se připravovala posledních 8 let svého života. A všichni jsme umřeli.

VIDEO jak moc se mi třásly ruce během Citizen Erased, ne, fakt neskáču

V tu chvíli si všichni okolo stojící museli definitivně myslet, že jsem přišla o rozum a možná jsem i přišla. Následujících 20 minut bylo velmi emocionálních a velmi uplakaných. Spravila mě až Supermassive Black Hole, protože u Supermassive Black Hole se prostě nedá plakat, pardon. Zbytek koncertu jsem si užila na 1000% procent, 40 leté poláky s dětmi na ramenou, kteří stáli okolo mě, jsem utvrdila v tom, že ne, tahle holka rozhodně není v pořádku, protože jsem si skákala a tancovala jako bych byla vepředu a navíc jsem znala text k úplně každé písničce???? vždyť nejlepší je přece stejně akorát Starlight... Úspěšně jsem si natočila pár videí a užila si výhled na koncert Muse jako celek, protože let's be honest, ti za to stojí, a nakonec jsem byla vděčná, že jsem si mohla svých emocionálně vypjatých sedm minut poslechnout zdálky a neřešit, kdo přesně mě to čím bodá do zad.

Po odchodu Muse bylo mým jediných přáním pivo a sucho. Free autobusem s nápisem Koncert Muse :) jsem se dopravila do centra, v nejbližší otevřené večerce si koupila plechovku piva a v hladovém okýnku trojúhelníček pizzy a šla najít místo k sezení a wifi. Protože ano, problémů jsem ten den měla málo a po přejezdu hranic jsem zjistila, že mi ze záhadného důvodu nefunguje internetové připojení v telefonu, za které jsem vyvalila zbytečných dvě stě korun, a problém je očividně i s wifi v hostelu, se kterou se můj telefon prostě kamarádit nebude. Nakonec jsem se po obdržení několika odsuzovačných pohledů kolemjdoucích usadila na patníku, chytila wifi bůhvíodkud a otevřela si pivo.

O pět minut později si opisoval údaje z mojí občanky policajt a oznamoval mi, že tady nejsem v česku, tady si nemůžu pít pivo celý den a kde se mi zachce. Příště by za tohle byla pokuta, slečno, no drinking okay? Super. Tak jsem dojedla aspoň pizzu a šla do hostelu spát.

Ráno jsem vstávala včas, neboť plán byl spojit se se zkušenýma polskýma fanynkama a zkusit potkat Muse ve městě. Jenže zkušené polské fanynky byly unavené a zdeptané, protože se na ně večer před tím kapela vydlábla a nesešla se s nima tak, jak slibovala a navíc měly info, že Muse už odjeli z Polska.

Já si nakonec pár hodin prohlížela město, doufala, že kdyby Muse přecejen zůstali, tak na ně někde narazím a o půl třetí jsem se příjemně utahaná vydala autobusem zpět domů do Olomouce.

Pár hodin na to píši tenhle soupis a uvědomuji si, jak strašně kratičký výlet to byl a jak obrovskou radost mi udělal. Na chvíli jsem zase byla posedlá hysterická fanynka a byla jsem přesně tam, kde jsem potřebovala být a zítra vstanu a půjdu si vyprat a uklidit a budu zpátky normální (ish) člověk a budu čekat, kdy budu moct na chvíli skočit zpět do svého druhého života. A z toho plyne děti ponaučení, milujte co vás dělá šťastnými, jděte za svým srdcem no matter what a hlavně důvěřujte yolo momentům! Amen.

A veškeré fotky a videa z výletu najdete před tímto článkem.

#muse #krakow #yolo #story #czechgirl

1 note · View note