#morbidní

[astrahannah]

Dneska jsem se byla podívat na ao3 jestli už tam někdo nehodil nějakou Krakonošovo Tajemství fanfikci, ale místo toho jsem v sekci filmových fandomů našla svoji oblíbenou českou vánoční pohádku, kterou jsem si oblíbila jako děcko a mám ji ráda dodnes navzdory tomu, že ji obvykle vidím považovanou za tak nějak mid - Kouzla Králů.

A ty fanfikce tam byly tři. A já si říkala "O čem chcete psát v Kouzlech Králů?" tak jsem na to klikla.

Teď vím, že jsou na ao3 tři fanfikce na ship Tadeáš/král Vladan. ... Asi... Dobře. Ship and let ship.

Ale pak hned vedle toho fandomu byl Kozí Příběh s jednou fanfikcí. Já na to s morbidní zvědavostí klikla. A tam explicitní Máca/Koza fanfikce. Co je moc, to je příliš.

... Krakonošovo Tajemství jsem prvně nenašla. Až při psaní tohohle mě napadlo jít se podívat do Uncategorized Fandoms sekce. Tam to bylo jako fandom, ale mě to neukazuje žádné fanfikce. Takže nevím.

[lieselotte-sky]

Jak mne přejel hrob

…aneb sen noci novoroční.

Kdo by neznal hřbitov v Noutonicích. Vyprávějí se o něm neuvěřitelné legendy, prý se tam v noci přemísťují hroby, jsou k slyšení hrůzné zvuky, máte-li štěstí, můžete spatřit též duchy a občas i duchny a spací pytle po badatelích spěšně opustivších ono neutěšené místo, najdete tam zkrátka vše, co bujnost lidské fantasie nabízí. Nebylo by přec krásné, kdyby se ono pekelné místo hemžilo prokletými duchy, jezdícími hroby a třesoucími se kostmi dávno zetlelých nebožtíků? Žel, úkazy tyto musíme odkázati toliko do říše bájí a pověstí, nicméně i tak ono místo jistě stojí za vidění, tamní náhrobky jsou platnými zástupci zvláštní hřbitovní architektury, vždyť kde jinde nalezneme kupříkladu náhrobek ve tvaru včelího úlu? To místo je jistě zajímavé už z architektonického hlediska, zvláště stíhá-li vás, stejně jako mne, morbidní záliba v užitém umění hřbitovním. K Novému roku jsem si předsevzala ono pověstmi opředené místo navštívit. V libém mrazení z očekáváných budoucích zážitků z onoho ponurého místa posledního lidského spočinutí, rozechvívajícího běsy nejtemnějších zákoutí lidské duše, uléhala jsem ku spánku, jehož klid byl narušen snem, který Vám níže předkládám.

Byl ponurý zimní plískavičný den, kdy se pozůstatky špinavého sněhu doplňují s olověnou modří temných mračen táhnoucích se až k obzoru v okolí prozářeném oranžovým svitem sodíkových výbojek pouličních lamp. Vzduch voněl sírou a dalšími produkty lokálních topenišť a pod kůži se zadíral vlhký mráz. Uviděla jsem jediný otevřený obchod a zakoupila v něm balík deseti hřbitovních svící, nevím proč, považovala jsem to za zdvořilé, jdu přeci na hřbitov. Poté jsem již kráčela přímo ku hřbitovu vyhýbajíc se zmrazkům na špatně udržované silnici. Pojednou jsem před sebou spatřila světla dodávky, ale uhnout jsem již nestačila. Ten hajzl mě trefil, odletěla jsem do příkopu. Dodávka krátce zasmykovala a radostně pokračovala ve své balíkově rozvážkové jízdě. Spěchají, nemají čas řešit kdejakého sražence, vždyť již brzy budou Vánoce. Těžce jsem se zvedla z příkopu a pokračovala ve své cestě až jsem dorazila k bráně hřbitova. Vstoupila jsem v ono ponuré liduprázdné místo, kde míním trávit dnešní noc. Opřela jsem se o jeden z náhrobků a jala se rozjímat o životě, z čehož mne vytrhlo světlo, které se náhle rozzářilo na konci hřbitova. Vyrazila jsem, avšak na místě samém nebylo ničeho zvláštního, toliko na jednom z hrobů stál malý novinový stánek, na něm hvězda z žárovek a nápis HNS — Hřbitovní Novinová Služba. Inu, když už tady jsem, koupím si noviny, alespoň budu mít na dnešní noc nějakou památku. Osminku prosím, ozval se hluboký a hrubý hlas stánkařův. A vskutku, v záhlaví novin stálo Cena: ⅛ svíce. Vyjmula jsem tedy dříve zakoupenou hřbitovní svíci z tašky a podala mu ji. Ale slečno, teprve otvíráme a vy na mne jdete s takovými velkými, vždyť vám nemám co vrátit, jste tu dnes první. Na chvíli jsem se zamyslela, svíčky jsou sice zvláštním platidlem, avšak není to nic drahého, odvětila jsem I to je dobré, to si nechte od cesty. Usmál se. Jako v zámecké hrobce, no ať to trvá věčně, oni musí být zámožná, to se pozná. smál se ten bodrý chlapík. Zamávala jsem mu na rozloučenou a vydala se do jiné části hřbitova.

Náhrobek ve tvaru včelího úlu, taková pošetilost, vždyť co to muselo dát práce. A k čemu? Vzkřísí to snad mrtvého? A ikdyby. Život přináši tolika strastí, tak si snad všichni zaslouží ono slastné spočinutí, nebytí, kde jen prázdno věčné zeje, kde času neubývá. Kolik toho na světě člověk musí, vždyť smrt není hrozná, ve smrti je veliká svoboda, vždyť po smrti už nemusíte nic. Tak k čemu mrtvého z hrobu mutýrovat, vždyť by to byl zločin.

Zločin. To mi připomnělo noviny, noviny bývají plné zločinu, ono se to lidem líbí, tedy pokud se to děje někomu jinému. Otevřu onu tiskovinu a hned na první na první stránce. Zmatená mrtvola nedokázala najít cestu ke svému hrobu. No vida, to musela být vydařená taškařice, občas člověk vidí nějakého stařečka, co má na rameni napsanou adresu, no a když potom zemře, nevyhne se to ani mrtvolám. Tak doufám, že jí někdo pomohl, vždyť to musí být horor stres. V místní márnici se konala valná hromada… Nojo, to máte hned když se zanedbává údržba. Něco praskne, nebožtíci se sesypou na hromadu a počnou působit. Nojo, tyhle mrtvoly, jsou úplně bez rozumu, asi si toho za života neužily dost, ale proti gustu žádný dyšputát. Ale tohle je zajímavé Změny v trasách vánočních hrobů, nojo, příjdou nějaké svátky a zase to nejezdí podle jízdního řádu. A to je pořád něco…

Najednou jsem měla pocit, že za mnou někdo stojí. Otočím se a vskutku, za mnou stojí takový vyzáblý kostlivec, no, jak už tak kostlivci bývají, úplná reklama na Mauthausen, vždyť jim vidíte žebra, to je opravdu hrůza, ale oni za to nemohou, anorexie je svině. Jářku Račte si řát? Z televize vím, že kostlivec nemůže říct p, protože nemá pysky…proto také žádný kostlivec není sprostý, tak by mi připadalo nezdvořilé ho dráždit. Rominou, ale četl jsem jim řes rameno, ty noviny jsou dnes strašně drahé. zastyděl se. Ale vždyť to má tolika listů, nějak se podělíme odvětila jsem. Vědí začal kostlivec svou lamentaci dnes je drahota všude. To dříve, to jsem si za půl svíce hnil, no někdy i dva měsíce, ale dnes? Obyčejné noviny máte za čtvrt svíce, to je hrůza, já nevím kam to záhrobí spěje… Jen osminu svíce. přetrhla jsem nit jeho nářků. Ach ano, čtvrt svíce když to mají s nědělní přílohou. Ale stejně je to hrůza. No onehdy jsem chtěl u žida koupit kafe, tak jsem musel nejprve ke směnárníkovi. Představí si tu hrůzu, oni za jeden kamínek účtují tři svíce. A co si za ten kamínek koupí? Akorát tak to kafe…

Napadlo mne, že nechápu proč řeší kafe, vždyť co vypije, to proteče, ale nepovažovala jsem to za zdvořilé. Horší bylo, že mi začala docházet moje vlastní situace. Jistě, ta dodávka mne zabila a jelikož jsem s sebou měla deset hřbitovních svíček, mám je i po smrti, tedy už jen devět, jednu jsem dala za noviny, takže mám přesně na tři kafe. Na druhou stranu, nevím jakou cenu má v záhrobí kafe. Z pochmurných myšlenek o světě bez kafe mne vytrhnul divný klepavý zvuk, který se rychle blížil. Po chvíli se ozvalo i zvláštní hřmocení, též zvonky jakési a naproti stojící náhrobek ve tvaru úlu se rozzářil jiskřivým červeným světlem. Hleděla jsem na to dlouze, příliš dlouze, takže jsem podruhé toho dne nestačila uskočit. Po cestě proti mně jel s převelikým hřmotem hrob. A přejel mě. Ještě jsem v dálce zaslechla kostlivcovo rozčílené volání Dordele, to fyl esres, ten tady zas nestaví!…a pak že kostlivci nejsou sprostí, hm, oni v té televizi občas pravdu nemají.

Ležela jsem v příkopě a strašně mě bolela záda, nojo, dodávky jsou svině. Opatrně jsem se podívala do kabelky, bylo v ní devět hřbitovních svíček a noviny. Nechápala jsem, snažila jsem se vstát, ale nešlo to. Hrůzou řvu! Probouzím se, tentokrát už doopravdy. Nojo, asi jsem spadla z postele a v rukou držím noviny z viktoriánského pikniku, ve kterých jsem si před spaním četla. Pokojem voní tuhnoucí vosk smísený s kouřem zhašeného knotu. Přemýšlím, kde se tu ten zápach vzal, vždyť jsem tu přec žádnou svíci nepálila. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí. Půjdu si koupit nějaké hřbitovní svíčky, hodně svíček, jeden nikdy neví, zvláště dnes, když je všude taková drahota.

[kadet-pise]

A teď teda Dytektyvka. Ta je ve fázi, že ji právě teď píšu, je to první draft a tedy je to strašná sračka. Obdivuju všechny, jejichž první draft je čitelný a dává smysl.

Ukázka je pitva první oběti a představíme si v ní dva detektivy, kteří případ řeší - Norberta a Camilla.

Ukázka:

Chladící boxy připomínaly morbidní adventní kalendář. Za některými dvířky číhala slastná prázdnota. Za jinými staré kostěné ostatky, které stále patřily k probíhajícím vyšetřováním. Ve zbylých ležela těla. Některá dlouho, jiná do pár dní zmizela.

Zářivka osvětlovala bledě zelené dlaždice a stůl, na kterém ležela oběť. Její tvář teď působila klidně, když měla ústa zavřená a víčka zatlačená. Jizva ve tvaru Y jí hyzdila hrudník a připomínala, že žena jen nespí.

„Chcete uzavřít sázky?“ zeptala se Jeanne obou detektivů. S prací na pitevně se vyrovnávala humorem, ale ironické poznámky vždy pronášela s kamennou tváří, jako by jim sama nerozuměla nebo ani jí nepřišly vtipné.

„Ne, díky, Jeanne,“ odpověděl Camille. „Gambling není moje silná stránka.“

Jeanne pokrčila rameny a spustila: „Oběť je žena kolem pětatřiceti. Databáze už projíždí otisky prstů a zubů. Jestli z toho něco vypadne, budeme to mít odpoledne.“

„Myslím, že s fotkou budeme rychlejší v galerii,“ řekl Norbert.

„To je sázka?“

„Ne, drahá, není, pokračuj.“

„Opravdu zemřela na zástavu srdce způsobenou vykrvácením. Ne z ran na rukou, i když byly hluboké a krvácely, měla žíly a tepny příliš utažené lany. Spoustu krve jsem našla v žaludku, spolykala ji po odříznutí jazyka.“

„Kdy zemřela?“

„V neděli večer, její tělo bylo v galerii vystavené aspoň dvanáct hodin, než jsme ho našli. Ale vrah tam s ní musel být ještě hodiny předtím, protože tohle všechno jí dělal zaživa.“

„Co prsty?“ zeptal se Camille.

„Odstřihl je. Podle tvaru rány soudím nějaké běžné zahradnické nůžky. Potom je vklínil do úst. Aby si udělal prostor, vyřízl oběti jazyk a vykloubil jí čelist.“

„Magor,“ zavrčel Camille.

[overlyegoistic]

Writetober 03: Éterický

"Jsi éterická jako…" "Jako olej!" "Ty sou esenciální ne?" "To máš fuk, protože na takovej zahajovák stejně žádnou neulovíš." "A to mi říkáš po hodině a půl útrpný umělecký agónie?" "Co na to říct? Přemohla mě morbidní zvědavost." "Asi vezmu tu propisku a budu morbidně zvědavej na anatomii tvýho oka."

[lichotnyubeznik]

Ozvěny v mezihvězdném prostoru

Probouzíš se s trhnutím v sedačce. Zašmátráš v batohu po lécích a loknutím je zapiješ. Je slyšet tlumený hlukot motorů, protřeš si prokřehlé ruce. V kabině letadla je přítmí - jste pořád nad oceánem.

Číst se nedá. Zkoušíš zase několik stránek, pdfko na čtečce, úmorná meziválečná beletrie. Je v angličtině. Mělo to být rychlé čtení, chtěl jsi jí slupnout v letadle. Budeš ji číst ještě další tři týdny.

Číst se nedá, všichni kolem tebe hledí do displejů v sedačkách, sledují filmy. Průzorem před sebou vidíš starší ženskou. Dívá se na romcom s Julií Robertsovou a Hugh Grantem. Zvuk neslyšíš a film jsi neviděl, ale z hýbajících se obrázků jsi vyrozumněl, že ona je slavná herečka a on chudý knihkupec s potrhlými kamarády. Dějištěm je New York. Slavná herečka z nějakého důvodu s knihkupcem začíná chodit. Mají idylku. Nepříjemní paparazziové. Při natáčení historického filmu z viktoriánského období si herečka zapomíná vypnout náslech. Knihkupec ve sluchátku zaslechne, co si o něm opravdu myslí. Peripetie. Knihkupec se slavné herečce vyhýbá. Krize je na závěr překonána, šlo o nedorozumění, ústřední dvojice tak skončí spolu: on si čte knihu na lavičce, ona mu leží v náručí a má břicho. Titulky.

Starší ženská, má prošedlé vlasy, vypne displej. Vytáhne notýsek a začne si propiskou dělat poznámky.

"Eliáš, Zj."; "Lot"

"Sára potratila Efrajma"

"Josef potratil Rebeku"

"Ráchel potratila Marii"

"Izajáš potratil Ezechiel"

Nalistuje další stránku, kterou nadepíše "Poslední večeře v domě hostů."

Pak rozepíše seznam: "Kale salad, tomato salsa, guacamole, fritatas, enchilladas, veggie tortillas," v ten moment se zamyslí, poklepe několikrát propiskou na stránku a dopíše "beef, chicken, bean tortillas".

Pustí si další film. Je o čtyřech hispánských sestrách, jejich otec je proslulý kuchař, ale přijde o chuť. Sestry mají milostné peripetie. Film se odehrává v amerických středostavovských interiérech a otcem rodiny je bílý herec.

Pilot oznamuje, že začínáte klesat na letiště. Z oken nevidíš, a tak na svém displeji aspoň rychle načítáš satelitní mapu. Opravdu, jste už nad Amerikou. Žena se rozhodla vyždímat z palubní televize, co to dá, a pouští si "Comfort Cooking with Javier", což je, jak s pobavením zjisťuješ, pohledný prošedlý muž, který přišel v lokti o ruku. Jednu z vařeček tak vždy svírá hákem a ty nedokážeš odtrhnout pohled. Obdivuješ mistrnou režii: scény jsou akorát tak vyvážené, aby to vypadalo, že s hákem lze skoro všechno přidržet, nakrájet a zamíchat, ale zároveň do scény vstupují nápomocní hosté, když by bylo potřeba sbalit tortilu, uhníst karbanátek, zkrátka chmatat tou morbidní končetinou na jídlo.

Letadlo začíná prudce klesat, natahuješ krk a ty konečně něco vidíš, vidíš dálnice s nesmyslným počtem pruhů, vidíš sklady s hromadami palet, vedení natažené v ulicích. Vidíš Ameriku. Jseš zase tady. Letadlo s sebou práskne na zem.

***

Pamatuješ, jak jsi přiletěl poprvý. Nebylo to poprvý v Severní Americe, bylo to poprvý v USA. V anonymním koridoru vysela jejich vlajka, stars and stripes se vším svým patosem. Koupil sis v automatu pepsi a podivoval ses nad tím, že půllitrová lahev tu má šest set mililitrů. Těšíš se, až si dáš zase tuhle pepsi.

Vyjdeš z kloubu, přes prosklenou stěnu vidíš svoje letadlo, působí hrozivě, vidíš bílé runwaye letiště, na horizontu vidíš přízračnou linii města věží, fantasmagorické panorama Manhattanu.

Let byl zpožděný, na přestup je málo času. Nad vstupem do anonymní letištní haly visí pomačkaná vlajka. Nedokážeš říct, jestli je to dobré znamení. Míříš k celnici, žmouláš pas s vízem a vstupní formulář, jseš nervózní. "Keutr ajn", vyhrkne černá sekuriťačka. Zmateně se koukáš. Ona ti pohled opětuje, po vteřině se zeptá "where's your flight from?", ale nepočká na odpověď a zavolá do fronty za tebou: "does anyone speaks English here? Counter nine!" Zamíříš k přepážce číslo devět.

Letiště: prostor ne-prostor, absolutní topos globalizace, topos postmoderny, topos neoliberalismu. Všechna stejná, všechna nijaká, proteovský prostor v permanentní přestavbě, "temporary closed", "out of order". Bloudíš sem a tam, na navazující let dobíháš s vyplazeným jazykem, v letadle si sedáš vedle asertivního padesátníka, který pořád nespokojeně pochrchlává a nesouhlasně pokašlává, na krajinu pod váma odmítavě vrtí hlavou. Máš skloněnou hlavu a strašnou žízeň, nestihl sis koupit pepsi.

***

Provinční letiště T. F. Greena. Den byl dlouhý a ty seš už unavený, i když tady je slunce stále vysoko na nebi, tady jseš už na jiné planetě, s jinými oběžnicemi a jinýmí astronomickými jevy. Poznáváš to tu. Je to země Narragansettů, země mrazu, samoty a smutku. Chodíš po letišti sem a tam, potřebuješ chcát, nikde nemůžeš najít automat s 600ml půllitrovou pepsi. Nepotkáváš ani žádné duchy. Zatím.

Voláš si uber. Veze tě hispánec, je to jak jízda ve 3 ráno, ty už máš dost, hudba hraje nahlas, ale on chápe, že ti má dát pokoj. Nemáš ještě americký telefon, jsi bez wifi, nemůžeš ani nikomu napsat. Běží klimatizace a tobě je strašná zima, zatímco koukáš na rozpálený a vybledlý asfalt 6proudé výpadovky. Sunete se mezi kamiony s dlohými kapotami a pick-upy, pneumatiky mají v úrovni tvých očí. Čteš dopravní cedule, rychlost je v mílích, Providence a Pawtucket rovně po I 95, Massachussets po I 195, Lincoln po silnici 146.

V tomhle máš být tedy další rok. Budeš tu sám, všechny si zase opustil a odměnou ti je samota. Bar v Praze, svítí oranžové žárovky, pozoruješ led ve sklenici a lehkým zatřesením ruky ho roztočíš, dívku jsi zaujal, "kámo, fakt máš tohle stipendium?", je dost hezká. Polní tráva! Celý léto ses chvástal a teď nevíš, jestli je ještě den nebo noc, nevíš, co bude zítra, nevíš ani, kde schladit žízeň, víš ale, že domov neuvidíš, že ho neuvidíš dost dlouho, staré rodiče uvidíš o rok blíž hrobu, děti kamarádů o rok dospělejší, přitom ještě včera jen stačilo natáhnout ruku, všechno, co znáš, bylo na konečcích tvých prstů, na jazyku, mohls zavadit rukou, mohls říkat a slyšet, mohl ses těšit, ne tak tady, tak zase za rok.

Rok je dlouhá doba - od Vánoc do Vánoc, od léta do léta, rok se chodí do školy, ale na začátku roku, s prvním dnem školy, jsou letní prázdniny nekonečně daleko, jsou v budoucnosti, až po Vánocích a narozeninách, Země mezitím musí obletět po oběžnici celé Slunce, musí v černotě, chladu a samotě vesmíru urazit miliardu kilometrů, to není jen tak, mít prázdniny, 6 na dvacátou prvou tun rychlostí 30 tisíc kilometrů za vteřinu, to celé 365 dní, kdepak, než odtud vypadneš, to bude astronomický výkon! A tak ti začíná být těžce na srdci, cítíš ten kámen v žaludku, vidíš kolem sebe a pod sebou tu černou prázdnotu, podlamují se ti nohy i v sedě, a máš vztek, máš vztek na svoje bombastický ambice, bylo fajn se chvástat, ale teď už to může skončit, co je špatnýho na tom bejt ve svym rodnym městě, moct chodit na rodné výlety a vídat se s rodnými kamarády?

Přerývavě dýcháš, zatímco tě auto unáší 6proudou dálnicí do středu města, a když si vzpomeneš, žes nesehnal ani tu blbou pepsi, tiše, tak, aby tě řidič vozu neslyšel, zavzlykáš.

[allmothsdied]

Trigger warming

.

.

.

Tančím po pokoji

Rychleji než-li dýchám

Mysl se stala

V posledních dnech

Příliš hlučnou

A všechny moje pokusy

Překřičet

Všechny sračky, co říká

Skončili v zoufalství

U maturitní četby

A popsáním

28-mi stránek ve wordu

Rozborem

Jedný morbidní

Povídky

A dvěma A4-kami

Stereometrie

Během

Pouhých čtyř dnů

Pořádně

Jsem nespala už celý

Týdny

Nevím, před jak dlouhou

Dobou

Jsem naposled jedla

Možná před týdnem?

Dvěma?

Teď tady tančím po pokoji

Rychleji než-li dýchám

Jestli se moje srdce

Zastaví

Alespoň moje mysl

Bude

Konečně zticha

[terezafabi]

5.2.2023 Den 9. 

V noci spím u dětí, přebíhání tam a zpátky mezi ložnicí a “pokojíčkem” přesně ve chvíli, kdy člověk zabere a v tu ránu se ozve kníkání, je to nejhorší mučení co znám. V 6:15 opět Heda vzhůru, “kde je tátaaaa”. Ve snaze nevzbudit Jindru jí donesu k Honzovi, ale za pár minut už se štrachají s baterkou k nám, Heda potřebuje růžové věcičky a zejména svůj mobil. A ježka. A další růžové věcičky. Achjo. Jindra samozřejmě vzhůru, začíná nový den. Kouzlím snídani ze zbytků, protože v neděli jsou supermarkety zavřené, a děti jdou s Honzou ven. Já uklízím, připravuju svačinky, dávám věci na blog a cestou za nimi poslouchám vzkaz Zuzky a odpovídám. Od té doby, co máme děti, je čas tou nejcennější komoditou, a já jsem se naučila být tak efektivní, jak to jen jde. Když přijedu na výcvik, kde jsem čtyři dny sama, 4x24 hodin (!), jsem z toho jak v jiříkově vidění a vůbec nevím, co si s tím časem počít. Děti jsou vychytralé a vymýšlejí, že si každý vezme jednoho rodiče, protože Jindra chce sbírat mušle na kamenech, a Heda na pláž. Na chvíli se rozdělujeme a pak zase scházíme na pláži. Je krásně, yr.no hlásí 19 stupňů, což vypadá pocitově jako u nás 24, ta teplota se tu chová úplně jinak. O víkendech jsou na pláži plavčíci, což znamená, že vyvěsí zelené vlajky, a může se do vln. Vlny teda mají sílu, moc to s nimi neumím, nějaký proplavu a nějaká mě smete. Plavu pár minut a mám pocit, že jsem přeprala obra, normálně se mi klepou nohy. Jindra s Honzou vyhloubí jámu, do které se Jindra celý schová, je to trochu morbidní. Když je Heda unavená, Honza jí uvozí v autě a čekáme až v jednu otevře restaurace na oběd. Heduška vydrží po vyndání z auta spát ještě 45 minut na Honzovi v plné restauraci, my si zatím pochutnáváme na kalamárech, nějaké rybě a patatas bravas (? asi), opět malých bramborách s typickou červenou omáčkou. Číšník, co nás obsluhuje se pro svou profesi skutečně narodil, jeho konverzace je tancem a my se necháváme vést. (hahaha) Zbytek odpoledne jsme znovu na pláži a pak jdeme procházkou domů. A co se stalo. Děti běží před námi, Heduška nahatá jen v botičkách. Je fakt, že mě to už předtím zaujalo - všechny děti na pláži jakéhokoliv věku, mají plavky, alespoň spodní díl. Přijde mi to celkem bizarní, ještě v kontrastu toho, že nemít horní díl bikin u žen, je tu celkem normální. Několik lidí po cestě si našich utíkajících ratolestí všímají, ukazují si nebo se usmívají, ale tak jako jsou roztomilí to jo, tak třeba je to tím. Zastavuje nás postarší dáma a anglicky s francouzským akcentem nás varuje, že si Hedu máme oblíknout, že “lot of psychopats are here you know” a “there was a man right behind me with it you know outside”. No přemýšlím. Teda napřed jen poděkuju za varování a do oblíkání se neženu, protože z principu nebudu dělat něco, co mi někdo - i když s dobrým úmyslem - nařizuje. (Heda:”Já nechci dělat to co mi žikáte!” po kom to má…) A přemýšlím - skutečně je rozdíl, jestli má tříleté dítě plavky, nebo ne? Skutečně zvyšuji riziko tím, že je nemá? Zůstává mi z toho pachuť po těle a na prvním zastavení se ptám Hedy, jestli jí není zima. Je, takže oblékáme, pouštím z hlavy. Ale stejně, je to nemocná společnost, kde se tohle musí řešit, kde je to vůbec téma. Fuj. A ještě vlastně vzpomínka, pár dní zpátky u hřiště jsem tohle téma řešila s Honzou, seděl tam chlápek, koukal do hřiště místo do moře, a byl divnej. Zpětně jsem si vyhodnotila, že to hlavně bylo tím, že měl brýle jako Dahmer:)) ale co já vim, mateřskýmu instinktu v tomhle věřím dost. No nic, dneska končíme takhle.

[vykotlanost]

Tří týdny neoholená hlava, dítě se mezitím naučilo chodit. Rodiče vyklízí svoje celoživotní sedimenty, šaty, pamětní papíry všeho druhu a suvenýry. Připadá mi to morbidní, páchne to smrtí, skličuje mě to, tváříme se, že jde o úklid, pročištění, provzdušnění pro další dekády života. Koneckonců, proč by to tak nemělo být.

Dva muži se mohou sejít jen na pivu nebo v cyklistických trikotech, bez piva je to jasný - pod stolem si honěj čuráky křížem.

 Vidiny:

planetu po nás zdědí ohnivé housenky, jejichž hlavní vlastností bude vzájemný respekt

[deadandsarcastic]

Zápis Třicátý První - LK; Z Deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Brzy musel prudce zabrzdit, protože málem přeběhl hřbitov - naštěstí ale zastavil včas, takže ze sebe sundal Kyryho, postavil jej na zem, jako kdyby nic nevážil, a jednou rukou prudce otevřel starou, rozvrzanou bránu… A všiml si, že se hřbitovem vážně není něco v pořádku - byl takový… Zvláštně strnulý. Doteď pofukoval lehký, letní větřík a vzduchem létali všichni možní noční brouci a jiná havěť, ale tady bylo mrtvo… A to doslova. Upír otevřel pusu, aby prohlásil: „Hmm, něco mi tu neštymuje," - větu ale nestihl dokončit, protože se mu znenadání kolem kotníku obmotala rudá, kouřová chapadla, podrazila mu nohy a v následující sekundě už táhl démon Mavericka po zádech přes celý hřbitov, jako kdyby táhl sáně, a ne dospělého chlapa.

„Mavericku!" vyjekl zděšeně Kyry, přičemž sebou prudce trhl. Možná by i na chvíli zůstal v šoku stát před branou, ale strach o upíra jej vyburcoval k tomu, že se okamžitě vrhl na pozemek hřbitova, kličkuje mezi hroby, přeskakuje náhrobky, s cílem zachránit blonďáka z nebezpečí. Enormní dračí stín jej následoval, i když pořád ne moc viditelný, jelikož měsíční světlo nemělo takovou sílu... A Rosenwille momentálně nechtěl používat Vílí plamen, protože mu bylo dobře jasné, že s ním musí šetřit.

„Pusť mě, ty nadržená svině!" ječel upír, ale chapadla nevypadala, že by je to nějak zajímalo, a jen naschvál zatočila tak, že se upír praštil do hlavy o náhrobek… Což jej, naštěstí pro něj, naneštěstí pro démona, neomráčilo, takže stihl menstruační chobotnici ještě nazvat „zasraným kundihvízdem,", než konečně zastavili před polorozpadlou márnicí, kterou obklopoval rudý kouř, a zevnitř vycházelo slabé světlo svíček. Chapadla konečně pustila blonďákovy kotníky a místo toho jej zvedla na nohy a hrubě popostrčila, ať vejde dovnitř… Což by Maverick býval udělal tak jako tak, protože byl zvědavý, co se tam kurva děje - a navíc byl vděčný, že konečně může zase stát na svých dvou nohách, protože záda měl úplně sedřená, někde při té divoké jízdě ztratil plášť a triko měl zezadu roztrhané na cucky… Plus měl pocit, že si definitivně zlomil aspoň jedno žebro, ale to byl momentálně asi ten nejmenší problém.

Letěl jako vítr, navigován upírovým řevem a nadávkami. Cítil, jak se mu začíná špatně dýchat, jak se mu pletou nohy, ale stejně se dál nutil do běhu, protože skutečně se o blonďáka bál. „Mevericku! Mavericku!" ječel na celé kolo, doufaje, že se mu na jeho volání třeba dostane nějaké odpovědi, jež jej utvrdí, že upír na tom není tak špatně. V jeden moment ale zakopl o kořen plazící se mezi staře vypadajícími neudržovanými hroby a natáhl se jak široký, tak dlouhý, do trávy, přičemž si sedřel dlaně, lokty a kolena. Tiše zanadával, zatímco se sbíral zpátky na nohy, ale už zase rychle vyrazil, aby nenechával svého spolupracovníka na pospas rudým chapadlům.

Moc dobře Kyryho slyšel a chtěl na něj zaječet, že ho ta "zasraná červená dylina" zavlekla do márnice, ale sotva pusu otevřel, měl v ní v tu ránu nacpané chapadlo, jako kdyby se rázem octli v nějakém laciném hentai. „A teď... Bu-deš po... Slouch-at," ozval se hluboký hlas a dveře márnice se zabouchly tak, že tu muselo být slyšet snad ještě ve městě… Tudíž se Maverick modlil, aby Rosenwillovi došlo, odkud se ozvala ta rána, protože on sebou mohl kroutit, jak chtěl, ale s každým novým pohybem se mu kolem těla obepnulo jen další chapadlo, takže to po chvilce vzdal, protože nechtěl skončit s chapadlem i v prdeli.

Běžel dál pustým hřbitovem a nakonec byl vážně rád, že nad celým pozemkem vládlo ono hrobové ticho, jelikož tak alespoň mohl zaznamenat prásknutí dveří… Hned vzápětí mu tedy došlo, KDE že se vlastně démon společně s upírem nacházejí. Proto taky už za několik málo minut stál před dveřmi márnice, z níž malými postranními okýnky vyzařovalo mdlé světlo svíček. Okamžitě vedle dveří hodil na zem dva Vílí plameny, na každou stranu jeden, aby mohl perfektně zformovat svou skomírající stínovou příšeru, jež v další vteřině prudce vyrazila dveře. „Okamžitě pusť Mavericka!" byla jeho první slova, jakmile stanul na prahu.

„N-e!" vyjekla Henrietta démonickým hlasem, když slyšela Kyryho, a chapadla se kolem upíra ještě víc stáhla, takže se zase začal škrtit a zmítat sebou jako epileptik - zároveň také další pár chapadel vyrazil k Rosenwillovi a obmotal jej (a umlčil) podobným způsobem, jako druhého lovce. „N... Nepu-stí...M... NiKoHo, do... Dokud ne... Budu m-ít zpát... Ky Briana!" Bruneta stála, nebo lépe řečeno se vznášela, uprostřed místnosti, osvícená světlem svíček a obklopená démonickým, rudým kouřem, s křídly majestátně roztaženými za sebou. „Je to totiž tvoje vina!" zaječela, překvapivě bez nějakého zadrhování, na upíra, který vypadal, že je krok od udušení (ale jakože pořádný krok, poněvadž byl prakticky nesmrtelný).

Snažil se na to nemyslet, snažil se někde hluboko uvnitř potlačit ono sérum. Tolik se pokoušel zahnat všechny tyhle otřesné myšlenky, jenže si uvědomoval, že prohrává. On sám totiž tvrdl, zatímco jeho drak u dveří se třepotal, komíhal a vypadal, že se brzy změní zpátky nepohyblivý lidský stín na podlaze, jelikož jeho majitel ztrácel koncentraci a kontrolu nad ním. Přerývavě dýchal, uvědomuje si, že jeho jazyk v ústech bravurně (A taky proti jeho vůli.) olizuje chapadlo, dávaje mu částečný blowjob. Rosenwille se jenom modlil, že si toho Maverick nevšimne… Stejně tak doufal, že se chapadla okolo něj obmotají tak, aby zakryla jeho vzrušení, které šlo přes jeho upnuté kalhoty vážně hezky vidět.

Henrietta najednou zmlkla a zadívala se na Rosenwilla, načež se široce ušklíbla a chapadla začala menšího z lovců ještě víc ovíjet, cpát se mu do krku a třít o intimní partie… Což mělo jedinou výhodu, a to tu, že konečně přestala škrtit a dusit Mavericka a vlastně jej už jen držela, aby neutekl; ten teď nevěřícně pozoroval mladšího, který si to více, než očividně užíval. „Děláš si ze mě sakra prdel, ty nadrženej dobytku!" ztratil blonďák na Kyryho nervy, ale démon jej nenechal se rozčilovat a chapadlem mu otočil hlavu zpátky proti sobě. „Ale... Co t-eď s te... Bou? Nejdřív n... N... Nám vy... robíš naší ž-ivotní lá... sku... A p-pak n... Nás o ni při... Pravíš!" syčela dívka a upír ji nechápavě pozoroval. „Co to kurva meleš?! Já nevím, kdo tady koho připravuje o životní lásky, když tu tvoje chapadla div že nešukají mýho př..." zarazil se, protože mu došlo, že do té fáze vztahu se ještě pořád nedostali. „Mýho kolegu."

Styděl se za sebe. Skutečně měl chuť se propadnout až někam do zemského jádra, jelikož on to vážně takhle nechtěl. Ne, opravdu nepotřeboval, aby jej ojel démon v těle tlusté holky… Ale zjevně sérum, jež se mu rozlévalo dál a dál po těle, to potřebovalo. Zničeně natočil hlavu směrem k Maverickovi, aby mu věnoval alespoň smutný pohled, když už nic dalšího, vzhledem k tomu, že jeho ústa byla zaneprázdněna jinou činností. Nejraději by se upírovi za všechno omluvil, protože mu docházelo, jak jej to asi musí mrzet. No a co Kyryho stín? - Ten s narůstající rozkoší a s úměrně zvyšující se nenávistí a odporem k sobě samému postupně mizel, vraceje se do své klasické formy...

Zachytil Kyryho pohled a došlo mu, že by na něj neměl být nasraný, protože on za to nemůže… Takže pozměnil názor a byl odteď oficiálně nasraný na Henriettu, že jej drží, takže se nemůže přidat a spoutaného Rosenwilla tam ošukat. „H...m... Měli by...chom... Tě zako... Pat... Zaživa?" uvažoval zatím démon, pozoruje Mavericka. „Aha, fajn a můžeš mi říct, proč bys to kurva dělala? Vždyť ten tvůj sebevražednej vocas ani není mrtvej, ale leží na JIPce, ty krávo pitomá!" rozčiloval se blonďák a bylo vidět, že se démon zarazil.

Pocítil, že se chapadla okolo něj maličko uvolňují, jelikož on sám nebyl jediným, kdo s něčím bojoval. Vypadalo to totiž, že démon ztrácí kontrolu nad vypůjčeným tělem. „Po... Pomoc!" vydralo se z dívčiných úst, teď již však jejím vlastním hlasem, plným strachu a obav. Přesně tohle byl onen záchvěv, který Rosenwille potřeboval. Kopanec zpátky do reality, jenž mu připomněl, co tady vlastně dělá. Zničeně zaúpěl, zatímco se snažil potlačit všechny myšlenky na chapadlaté pornisko, přičemž se mu tvář zkroutila do podivné grimasy… Přesně v ten moment se dračí stín počal formovat zpátky, do své silnější a mocnější formy… A za pár okamžiků se již roztahoval přes větší část márnice, přesně naproti vznášející se Henriettě.

„Ha! Super, zlato, já věděl, že se tu nenecháš přehnout nějakou chobotnicí!" výskl radostně upír, a také pocítil, že jej chapadla pustila a stáhla se stranou… Takže se okamžitě vrhl ke Kyrymu, kterého by tam nejradši objal… A pak mu zase rozproudil v žilách to sérum - na to ale nebyl zrovna čas, protože dívka ani nepotřebovala ani Rosenwillův stín k tomu, aby byla kompletně v hajzlu; klesla na zem, kde padla na kolena, začala si škubat vlasy z hlavy a hystericky ječet, s hlasem přeskakujícím mezi jejím vlastním, a vocaloidím hlasem démona, zatímco jí obklopoval rudý oblak. „Přestaň, přestaň, to strašně bolí!" křičela a mlátila křídly o zem, jako poplašený holub. „Bria... Na... Bri... Ana..." přepla pak zase z ničeho nic, a po téhle duchaplné větě třískla hlavou o dláždění na podlaze - z hlavy se jí spustila krev, ale zároveň se zase na chvíli vrátila k sobě. „T-Tam v rohu!" zaječela, než jí zase přepnulo a ona začala démonickým hlasem řvát jako šílená a svíjet se v bolestech; upírovi ale docvaklo, že v tom rohu asi něco bude, takže začal okamžitě obhlížet všechny kouty... A pak ji spatřil - démonologii, jak si tam chilluje mezi svíčkami.

Pozoroval Henriettu a bylo mu jasné, že by měl nějak zakročit, jelikož takhle si buď ona sama ublíží, nebo jí v tom lehce pomůže onen démon. Stín se prudce vrhl kupředu, načež se v dalším okamžiku obmotal okolo dívčiného těla tak, aby jí zamezil v jakémkoliv pohybu… Karty se obrátily stejně rychle jako ve hře „Uno!“… Možná že i rychleji. „Já vím, že mě slyšíš," prohodil mladík s tyrkysovými vlasy, stále se ještě vzpamatovávaje ze zvýšené hladiny séra v těle. „Nechej ji na pokoji… Vážně netuším, co všechno jsi s Brianem zamýšlel, ale jsem si jistý, že na to můžeš zapomenout…“ Přistupoval po malých krůčcích blíž, zatímco drak v tlamě sevřel Henriettiny vlasy tak, aby dál nemohla mlátit hlavou o zem.

Upír skočil po démonologii, jako kdyby tam nebyla pitomá plesnivá knížka, ale Kyry s nastaveným zadkem. Ihned začal v knize listovat, snaže se najít tu stránku o Rubricatusovi… Protože tam přece muselo být něco, co by jim teď pomohlo! K čemu by ta bichle jinak kurva byla, ne? „Pu-sť mě... P... Usť! PUSŤ! PUSŤ! M-usím... Briana... N-ajít... Briana... Sp-olu... Nav-ždycky! " démon se svíjel na zemi a vzlykal, pokouše se dostat ze spárů stínu… Ale neúspěšně.

„Ne, nepustím tě," zavrtěl nesouhlasně hlavou Kyry, jakmile stanul necelých třicet čísel od dívky, jež sebou cukala a trhala jako v nějakém epileptickém záchvatu. „Tohle by nefungovalo, víš? Je jenom otázkou času, kdy se i její mysl pod tvým nátlakem zlomí… A ty znovu přijdeš o schránku. Co budeš dělat potom? Myslíš, že o tobě Brian ví? Dal se dohromady s tebou nebo s Henriettou? Zkus nad tím přemýšlet…“ Kouskem oka zaregistroval, o co se Maverick snaží, a proto se rozhodl pomoci mu v tom, že s démonem dále povede řeč, aby jej odlákal od výjevu v rohu místnosti. „A navíc… Uvědomuješ si, že Brian taky jednou umře? Tady žádné navždycky neplatí. A dle mého odhadu mezi tvé schopnosti oživování mrtvých nepatří…“

„Pro-č toh... Le... Děláš..." Dívce tekly po tvářích slzy, které v ní vyvolávala Kyryho trošku krutá, ale pravdivá slova. „Nemůž... Eš... Tohle dě-lat," vzlykla, a poté sklopila hlavu - rudá mlha kolem ní se začala zase zahušťovat a nakonec se z ní zformovalo chapadlo, které se rozmáchlo tak, aby se alespoň pokusilo Rosenwilla srazit stranou… Vypadalo to tak, že na upíra, který si tam v růžku listoval knížkou, všichni zapomněli - což platilo asi jen zhruba do té chvíle, než se Maverick vymrštil do stoje a začal povykovat: „Kyry, Kyry, Kyryyy! Ta louže, kde jsem tě chtěl ošukat, ale zkazil mi to ten počmáranej šutr! Musíme tam!"

Jen tak-tak se mu podařilo vyhnout se chapadlu, které naštěstí skončilo znehybněné ve spárech stínového monstra. Nedával na sobě nic znát, ale pomalu začínal cítit mírnou únavu, jelikož jeho tělo překonalo příliv séra a ještě ke všemu ovládal nejnáročnější formu svého stínu. Chtěl ještě něco dodat v rámci promlouvání k démonovi, jenže to už na sebe veškerou pozornost strhl Maverick, jenž vykřikoval něco o léčivých pramenech.

„Musíme ji, nebo ho, nebo co ta potvora vůbec je, tam hodit! Protože ten kámen s runama… By měl tu chobotnici nějak vymrdat ven… Nebo co… Já nevím, ten škrabopis nejde přečíst!" vysvětloval udýchaně upír a mával knížkou kolem sebe.

Kyry beze slov přikývl, zatímco zkoumavě pozoroval Henriettu svíjející se v sevření dračího stínu. „Hádám, že dobrovolně nepůjdeš, že?" zamumlal tak, jako by částečně dával démonovi na výběr, ale zároveň tím zdůrazňoval svou nedůvěru.

Démon sice nesouhlasil, ale zároveň "návrh" ani nezamítl; jen se usedavě rozvzlykal. „Zn... Ame-nal pro... M-ě... Všech-no..." Po tvářích dívce tekly slzy a klepala se. „Po... Prvé co j... Sem h-o vid...ěl... T-ak..." Zase jen svěsil hlavu a zoufale zíral do podlahy. Maverick zatím nervózně přešlapoval na místě, takže to vypadalo, jako kdyby trénoval na stepové představení. „Notaaak, Kyry, přestaň se s tou obludou vykecávat a jdeme tam!" „J-á ne... Jsem oblu... Da!" vřískl nešťastně démon.

Rosenwille ale jen mávl rukou ve vzduchu, aby upírovi naznačil, že má ještě chvíli počkat, jelikož tohle jej skutečně zajímalo. Navíc, teď mohl démona podrobit výslechu, když mu nemohl nikam utéct ani klást nějaký větší odpor. „A kde jsi jej poprvé viděl? Mám to chápat tak… že tě skutečně vyvolala ona partička emařů?"

Démon pokýval hlavou, a pak se zadíval stranou, protože mu tenhle výslech nebyl vůbec příjemný. „A on... B-yl... Tak ji-ný... Ta-k s... ám... Pot-ře... Boval m...ě... A j-á je... Ho..." „Ježíši Kriste, přestaň už s tím klišé, koho to zajímá?!" vyšiloval zatím upír v koutě.

Rosenwille pokýval souhlasně hlavou, zatímco dále pozoroval démona. Ne, že by mu jej bylo vyloženě líto, to zase ne… Ale tak nějak jej částečně chápal. „Jenže… On není někdo, s kým bys skutečně mohl být, víš? Některé sny se skutečností nestanou, ať se snažíme sebevíc… A my tě opravdu nemůžeme nechat takhle ničit její život… A ani nehodláme podporovat tvůj neexistující vztah s Brianem… Takže teď máš na výběr jenom z toho, zda to půjde relativně po dobrém… nebo po zlém."

Rubricatus ještě jednou hlasitě popotáhl, natáhl tak zpátky do Henriettiného nosu sopel, a pak byl chvilku zticha. „Ste... Jně to teď... N... Nemá ce-nu, k... dyž..." začal po asi minutě zase koktat, ale větu nedokončil, protože pro něj bylo těžké vyslovit, že Brian už není, i když Brian pořád byl - ale démona ani nenapadlo si připustit, že by mu předtím blonďák říkal pravdu. „Nech-ci po... Zl-ém... Proto... Že j-á ne... Jsem z-lý..."

„Fajn," pokývl hlavou mladší, přičemž se jeho stín začal odmotávat, aby dal démonovi trošku životního prostoru. Upřímně, už by docela rád své monstrum odvolal pryč, jelikož cítil, jak jeho tělo slábne (Ostatně jeho síly měly být spíše používány nárazově na rychlé akce.), ale zase Rubricatovi tak úplně nevěřil, tudíž se drak jeho stáhl, zůstávaje stát vedle svého majitele.

Démon fňukl, a když mu konečně bylo umožněno se volně pohybovat, rozklepaně vstal, celý ušmudlaný, uslzený a sedřený o hrubou dlažbu na zemi. Aby dokázal, že opravdu rezignuje a vzdává se, dokonce i poraženě stáhl křídla a rudě svítící oči mu začaly pomalu vyhasínat - vypadal teď vážně nešťastně a zuboženě. „Tak už jdeme? Super," prohodil Maverick a vydal se k těm dvěma. „A už vypni ten stín, jinak to s tebou zase sekne," prohlásil ještě směrem k Rosenwillovi, načež čapl Rubricatuse za paži, tak, aby už nikam neutekl, a sám jej vlekl ven.

„Dobře," zamumlal, vážně vděčný Maverickovi, že si rozhodl vzít démona na starost, a v další sekundě se jeho stín začal rozplývat a vracet se do lidské a především do neživé podoby. Když se tak stalo, Rosenwille vážně pocítil neskutečnou únavu a zároveň si připadal, jako by ze sebe shodil několika kilové železné rytířské brnění. Udělal asi tři kroky a musel se zapřít o stěnu, jelikož málem se sesunul k zemi. „To bude dobré, není to zas tak daleko, pár kilometrů tě nezabije," mumlal si pro sebe, jakmile se odlepil od stěny a plouživým krokem vyrazil za těma dvěma.

„Lásko, mám tě vzít na záda?" zahulákal upír, když už byl s fňukajícím démonem skoro u brány hřbitova a Kyry nebyl nikde v dohledu. „Protože musíš být unavený a vsadím se, že taky pořád nadržený, a ono asi není úplně nejlepší, aby ses tu takhle toulal po svých," pokračoval zvýšeným hlasem a naznačil Rubricatovi, ať stojí, což také démon odevzdaně udělal.

Bohužel Rosenwille byl ještě v ten okamžik teprve dva metry od márnice, neschopen byť jen na blonďáka zavolat, že to nějak zvládne… Což by stejně byla jen prachsprostá lež. „Mavericku…“ špitl unaveně, chytaje se za hlavu, jež jej zase bolela jak střep.

Když Rosenwilla neslyšel odpovídat, protočil očima, podíval se na démona, pronesl: „Tak se jdu podívat, jestli tu nemáme šmoulu rovnou zakopat," a pustil jej. „Jestli se hneš byť jen o milimetr, tak tě z tý holky osobně vysaju vysavačem a spláchnu do hajzlu," zavrčel ještě varovně na Rubricata a rozeběhl se přes hřbitov zpátky k márnici, kde byl naštěstí velice brzy. „Ty vypadáš," prohlásil při pohledu na chudáka Rosenwilla a zlehka jej pohladil po tváři. „Neboj, už jenom namočíme tu potvoru do rybníčku, a pak si půjdeš lehnout," dodal konejšivě, lípl Kyrymu krátký polibek na rty, vzal jej jemně do náruče, a rychlostí motorky s redbullem místo paliva zase vyrazil přes hřbitov, zpátky k démonovi, který se nehnul ani o centimetr a stál u brány, jako malé děcko v koutě na hanbě.

„Děkuju," špitl tiše, přičemž s velkou námahou obmotal své tenké ručky okolo upírova krku, hlavu si unaveně pokládaje na jeho hruď. „Nikdy tak dlouho tuhle formu stínu nepoužívám," pustil se do vysvětlování s přivřenýma očima. „Většinou jen pro rychlé výpady a útoky… Promiň…“ Rozhodně si nepřipadal jako lovec třídy A. Spíše jako malý klouček, který už je moc unavený z rodinného výletu, takže jej musí starostlivý rodič vzít do náruče. Ale ne že by si plánoval stěžovat. Uvědomoval si, že démon tam na ně čeká u brány, za což by vážně rád, protože by asi nezvládl jej znova někde nahánět a znovu stanout tváří v tvář jeho chapadlům.

„Já vím," špitl a trošku se na Kyryho pousmál. „Potvoro, musím tě vést zase za ruku, nebo půjdeš sám?" zeptal se ne zrovna přívětivě démona, když stáli zase těsně u něj. „M-ůžu... Sá-m..?" skoro se zeptal Rubricatus, načež upír jen kývl. „Takže půjdeš hezky vedle mě a pamatuj si, co jsme si řekli o vysavači a splachování do hajzlu," pohrozil ještě jednou "chobotnici", která se jen zajíkla a celá přikrčila, jako kdyby Maverick ten vysavač teď držel v ruce. „Pře-staň... Mě po... Řád po-dezí-rat!" dodal ještě démonek uraženě, ale blonďák jen otočil oči v sloup. „Ty zase přestaň kňourat a pojď už."

Díky tomu, že jej Maverick nesl v náručí a démon byl docela solidně vyděšený a nekladl už žádný odpor, jim cesta nezabrala zas tolik moc času, i když pěšinka vedoucí lesem se nedala považovat za zrovna nejpřívětivější, jelikož si několikrát skopli palce o kámen, nebo si málem rozbili hubu, když zakopli o kořen, jenž se "velice nevinně" plazil přes vyšlapanou stezku. Nakonec se jim přece jen ve zdraví podařilo dostat se k léčivým pramenům, a kdyby Kyry nebyl naprosto vyčerpaný, dost možná by i poznamenal, že v měsíčním světle se jedná skutečně o romantické místo vhodné pro večeři pro dva v piknikovém stylu… Anebo taky pro šukačku v ledové vodě.

Jakmile stáli před oním jezírkem, kde předtím byl ten kámen, Maverick zlehka postavil mladšího na zem, založil si ruce na prsou a nebezpečně se podíval na démona. „Řekl bych ti, ať si sundáš oblečení a hupsneš tam, jenže nahou Henriettu vážně vidět nechci… Takže tam prostě vlez v oblečení, stejně by to chtělo vyprat." Démon už měl ale zase na krajíčku, nevypadal, že by Mavericka zrovna dvakrát poslouchal, přešlapoval na místě a koukal do země - nakonec se prostě nešťastně podíval na Rosenwilla, protože měl pocit, že ten pro něj má pořád alespoň nějaké pochopení, a pípl: „J-á se bo-jím."

Pokusil se o nějaký povzbudivý úsměv, což pro něj byl skutečně složitý úkol, jelikož už byl vážně unavený a chtěl to mít co nejrychleji za sebou. „Podívej se," vydechl, přičemž si promnul oči. „Chápu, že máš strach, ale… Nebude to víceméně to samé, jako když jsi musel opustit tělo poté, co schránka zemřela? Nemyslím si, že to bude nějak extra rozdílné, protože ty runy na dně nejsou vyloženě vymítačské, ale spíše ochranné… Takže by ti to moc ublížit nemělo…“

Rubricatus si povzdechl a váhavě kývl, načež udělal malý krůček směrem ke břehu. „D-ouf... Ám, že j-sem jí mo-c ne... Ub-lížil," zašeptal ještě, přejížděje omluvně rukou přes dívčino tělo, které měl již za chvíli opustit. „Ře-kně...te jí, že se om-lo...uvám," byla poslední slova, která z démonových úst vyšla, předtím, než se hluboce nadechl, vydechl, a rychlým krokem vešel do jezírka... To začalo v ten moment rudě zářit a následně jej kompletně zahalila mlha, takže nebylo vidět vůbec nic, co se teď ve vodě dělo.

Kyry si povzdechl a alespoň na okamžik se posadil do trávy, jelikož i pouhé postávání jej solidně unavovalo, přičemž nespouštěl oči z jezírka. Docela uvažoval nad tím, že měli démona nějak odchytit, ale pak si uvědomil, že na to s sebou stejně nemají vybavení a že vlastně Rubricatus nebyl žádná zrůda, která by plánovala vyhlazení lidské rasy, tudíž snad ani nebylo zapotřebí jej někam zavírat. Ještě dalších několik málo minut tam jen tak zírali do rudé mlhy, než se postupně rozplynula a vypařila pryč… A na hladině se zůstala vznášet jen Henrietta v bezvědomí.

„Hurá," prohlásil Maverick tím nejméně "hurá" tónem, chvíli čuměl na plovoucí dívku, ale pak mu došlo, že jí tam nemůžou jen tak nechat a tvářit se, že je to jenom hodně divný leknín, a že by ji měli vylovit… A protože Kyry se nedovedl ani sám udržet na nohou, bylo jasné, kdo se půjde namočit. Upír už si ani na nic nestěžoval, ani nic neříkal, prostě jen mlčky vlezl do vody, doplaval k brunetce, dostrkal jí ke břehu, kde ji konečně mohl vytáhnout na sucho a podívat se, jak na tom vůbec je… No, a zrovna odvaz to fakt nebyl. Henriettě tekla krev z nosu a z pusy, byla úplně ledová a vypadalo to, že se milé exslužce otevřely snad všechny rány na těle, které si předtím při posedlosti udělala, protože se tráva pod ní a její kůže začaly velmi rychle barvit do ruda… Ale aspoň vypadala, že dýchá. „Hele… Nechci nic říkat… Ale možná bysme měli zavolat záchranku… Zase."

[kocourmokroocko]

V předškolních letech jsem velmi sebevědomě nechápala význam přísloví "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá". Myslela jsem si, že poukazuje na zajímavý přírodovědný úkaz, kdy pakliže je někdo tak moc hodný a svému bližnímu, na žádost řečeného bližního, vykope jámu, protože taková jáma, to se neztratí, že jo, to je prakticky investice do budoucna, tak že je opravdu VELIKÁ šance, téměř stoprocentní, že do ní pak okamžitě spadne. Třeba takovej hrobař to měl podle mýho čtyřletýho mozku v životě strašně, ale strašně těžký.

(Kolem výkopů a stavenišť jsem s maminkou procházela s očima vytřeštěnýma a touhou po empirickém vědeckém důkazu věčně bující. Když nikdo nespadl do jámy, byla jsem zklamaná. Vy říkáte morbidní zloskřet, já říkám nadšený skeptik.)

[nespolehlivyvypravec]

pronásleduje mě melodie klavíru, snažím se ji podle paměti rekonstruovat, neztratit ji v chodbách vlastního mozku, v labyrintu neuronů. konečky prstů ji držím, aby mi nezmizela. podobá se vůli k životu. snaze nesklouznout zase do Pekla. ze všech sil se do těchhle řádků snažím aspoň otisknout to, co cítím. aspoň zlomek. nepomáhá frenetický mlácení do klávesnice ani přílišná agrese, touha vyprovokovat hospodskou rvačku.

pokoj je vyplněný vůní odkvetlých růží. mám je u postele, jako by to byla moje hrobka. jejich vůně rozkladu mě uklidňuje, byť je to morbidní. potrpím si na morbidnosti, za roky žití v sousedství smrti v tom nacházím uklidňující jistotu něčeho, co znám.

odpykávám si trest v podobě kocoviny a sociální úzkosti za minulý večer. seděla jsem na koženkový sedačce u piva a cítila lásku k těm lidem z fakulty, který sotva znám. jen jsem seděla a nechala to na sebe působit, smích a radost z pouhýho lidskýho setkání, z kontaktu, z interakce. z přemíry cigaret a medovýho doutníčku mě škrábe v krku, bolavá místa v duši prolívám černým kafem a když se tam chci vrátit, jen zavřu oči a cítím teplo, odlesky a prasátka z discokoule u stropu a po delší době takovou melancholickou tesknotu, nostalgii. v krku mám knedlík, cítím se křehce. jako bych mohla začít brečet, ikdyž vím, že je to nemožný. nějak jsem si odvykla tyhle pocity cítit. vděčnost. radost. všechno to, díky čemu je život snesitelnější. ikdyž mě pořád v koutku duše tíží rodinný drama a všechny sračky kolem toho, tak na chvíli zapomínám...kolem druhé ráno je nás už jenom pár, neznámý sedí u klavíru a dává dohromady melodii, kterou se snažím neztratit. a když zahraje špatnou notu, svěsí ramena, ale zkusí to znovu. fascinovaně to vnímám všemi smysly. vidím v těch lidech záblesky dětí, který neví, co bude dál. jsme mladí na to, abychom byli tak staří.

listy letos nějak moc rychle změnily barvu. zvedá se vítr, začne pršet. zapálila jsem několik svíček. snad mě ochrání před tmou.

[ondrejkocab]

Konečně jsem se dokopal k hraní (a dohrání) několika starších českých gamebooků. Možná, že je taky znáte...

Zlodhův hrad (1995, Dech draka) je prvním a jediným vydaným dílem z cyklu Zelekova dobrodružství. Jak název napovídá, motáte se zde coby hlavní hrdina Zelek po starém hradu kdesi v horách. Zelekův cíl vpravdě není nikterak originální - chce najít poklad a zažít dobrodružství. Pravidla jsou poněkud nevyrovnaná, děj místy pokulhává a souboje jsou dost random... ale na druhou stranu, máte tu absolutní svobodu kam jít a co dělat. A pokud někde zavřete, dostane se vám odpovídající morbidní veršovánky. Ačkoli původně mělo jít o pětidílnou sérii, další díly nikdy nebyly vydány... a zřejmě ani nebudou. Takže máte-li tenhle kus doma, važte si jej!

Ve službách krále Reginalda (1993, Altar) s podtitulem Do hradu goblinů je od počátku koncipována jako jednodílná záležitost. Zápletka se zprvu zdá opět banální - jedete doručit důležitý dopis, ale přepadnou vás a dopis ukradnou. Přežijete, ale abyste zachránili svou čest a úkol splnili, rozhodnete se dopis znovu získat. I zde prolézáte starý opuštěný hrad... a brzy se to začne trochu komplikovat a hráč se podívá i do jiných lokací. Pravidla jsou poměrně vybalancovaná, příběh fajnové fantasy. Dýchá z toho staré Dračí doupě; místy bohužel i v negativním smyslu, kdy přejít z jednoho konce chodby na druhý trvá xy zastavení, během kterých se absolutně nic neděje (až před vámi někdo bude mluvit o “legendární zapasťované chodbě”, mluví o téhle knize). Jako celek ovšem bomba, kterou by žádný český milovník gamebooků neměl minout.

[lieselotte-sky]

Rozmohl se nám tady takový nešvar

To, že se člověk nemá registrovat na LinkedIn, protože potom se z množství spamu zblázní, to je známá věc a patrně to nikdo příčetný neudělá. Tedy s pracovní adresou, že, na tohle máme adresy pro spam…když už je nevyhnutné se na něco takového registrovat. Problém je, že mi v poslední době to stejné udělali na allaboutcircuits či/a microwaves101, kde bych tohle úplně nečekala. Jistě, dávám tam souhlas s tím, že budu dostávat jejich bulletiny a s tím, že mě občas osloví s nabídkou nějaká firma, ale s tímhletím problém v zásadě nemám, od toho ty stránky ostatně jsou. Potíž je v tom, že aby tohle fungovalo, musí se předávat kontakty rozumným lidem, přesněji řečeno, kontakty by se neměly předávat vůbec, mělo by se spíše zajistit přeposlání, protože jinak to jaxi není pod kontrolou. Bohužel se tohle úplně nepovedlo, neb kupříkladu takový Virtek je otravný asi jako bonprix, Ulla Popken a Magnet3ptáken dohromady, navíc to chodí z různých adres včetně privátních.

Čímž se dostávám k dalšímu nešvaru — přetahování agresivního marketingu ze spotřebky do profesionální sféry. Tohle zase předvádí myšovač a působí to poněkud úsměvně. Začalo to někdy v zimě. Vyhrajte v nějaké šílené hře a získáte zdarma kleště (nebo co). Boha krista! Většině lidí ty kleště prostě zaplatí zaměstnavatel, my ostatní si to prostě dáme do nákladů a jednoduše se o to hrkne zákazník, při jehož zakázce to bylo zrovna potřeba. Podstatné je, že nikdo z nás to neplatí, takže to, že je to zdarma, se slevou, či tak, nás absolutně netankuje. Ovšem pokud do toho půjdu, tak namísto toho, abych měla čas pro sebe, budu honit nějaký nesmysl po obrazovce. A ten čas, ten už se mě dotýká osobně.

Druhý útok už ovšem poněkud zavání — morbidní aplikace. Jasně, představte si to. Sedím doma v pohovce a koukám na televizi…ne, to se nestane, ale „spotřební“ společnost to tak dělá…já budu tak maximálně poslouchat nějakou music. A teď se mi notifikací připomene myšovač, tak si tam z rozmaru koupím pár tranzistorů a nějaké rychlé operační zesilovače… Ježišmarjá! co je tohle za pitomost? To, co tam nakupuju, je dan�� tím, co navrhuji a to člověk jaxi dělá v práci a u komplu!! Takže morbidní aplikace je mi na co? Na dvě věci! A pokud ta parta bláznů začne následně oklešťovat web a já tu sračku budu muset někam instalovat, bude mě to buď zdržovat, nebo to holt poběží v emulátoru na komplu. V obou případech to ale znamená, že „musím něco řešit“ a tu věc mohu snadno vyřešit i změnou dodavatele, který mě nebude vysírat morbidními aplikacemi.

Takovýto marketing je zadarmo drahý. Ti lidé by si měli uvědomit, že na konci není nějaká ubohá důchodkyně, které když příjde 10× za den e-mail že si má koupit nějaké hadry, tak si je koupí u vize toho, že pak snad konečně bude klid (nebude). Tito mají na druhé straně lidi, kteří jsou schopni efektivně a rychle řešit problémy do té míry komplexní, že by se rozsahem nevešly do hlav ani deseti markeťáků, takže v momentě, kdy to začne být řekněme dostatečně otravné na to, aby to člověk začal řešit, tak to i vyřeší. A ta nejsnadnější řešení vedou směrem, který definitivně nevede k zvýšení prodejů na straně zadavatele. Já nemám nějaké přehnané představy o inteligenci markeťáka, ale to, že prodávat součástky vývojářům asi bude něco jiného než prodávat hadry z oddělení mladé módy, by snad pochopit mohl.

[white-wolf-soul]

Budu upřímná: Poslední dobou můj život stojí totálně za píču. Rozešla jsem se s člověkem, který mi byl poslední dobou bližší, než kdokoliv jiný, odstěhovala jsem se od rodiny a mám najednou ohromnou hromadu starostí okolo bydlení, dělám práci, co mě vysává a nebaví, ale nevím, co jiného bych mohla dělat a vynořily se mi tři nejsilnější trauma, co jsem měla za celý život. A když vám pak každý říká, že se máte zaměřit na to pozitivní, je to to poslední, co chcete slyšet. Já chci někoho roztrhat! Potřebuju mluvit o těch šíleně bolestných nechutných pocitech, který nikdo nechce slyšet, potřebuju malovat morbidní obrázky, abych ten hnus ze sebe dostala ven, i když to nikdo nechce vidět. Není mi ani trochu do smíchu a vůbec mě nějaká vděčnost nezajímá. Fuck off, positive ezo bullshit, fuck off, this is the harsh reality of life 🤘

[wrongworldrik-blog]

21.7.2019 21:35

Strávil jsem několik hodin u tvého hrobu. Ač to pro mnohé může být projev bláznovství... Jsem tam rád mám pocit že jsi po mém boku a posloucháš co ti vykládám.  Dnes byl opravdu krásný den svítilo sluníčko a tak jsme ti mohli přinést v poklidu květiny. Vykládal jsem ti vše co se stalo a jak probíhal život v době kdy jsem tu nebyl. Somin je na návštěvy tohoto místa zvyklá dokonce ti přinesla obrázek který je v rámečku  a spočívá v květech které ti přinesla tvá rodina a blízcí přátelé. Somin si vyzvedla sestra i s Taem.. Čekal je výlet u prarodičů.. Já jsem zůstal a pokračoval ve své návštěvě. Možná to je pro okolí morbidní ale trávím tu čas rád. Je tu klid a nikdo mě neruší hloupostmi.. Myšlenkami  u lidí co už opustili tento svět.. Jsem se zabýval dlouho. Vlastně mě z tohoto místa donutilo odejít až to.. Když začalo pomalu ale jistě zacházet sluníčko, a z nebe začali pršet malé kapky vody..  Z posledním úsměvem na tváři a vzpomínkou na tebe.. Jsem uložil fotografii kterou jsem ti přinesl. A vedle něj položil dopis.. Rámeček z fotografii nás tří jsem lehce pohladil prstem.. A odešel.. Nasadil si sluchátka do uší a poslouchal Klavírní hudbu. Možná je na čase abych tě už nechal jít. Ale nejsem připravený.. Odpusť mi to. Ale bez tebe bych se cítil opravdu sám.  E.W.W

[zivotpotobe]

Ten, kdo stojí v koutě

Na chodbě koukám na holky, co mají půjčené bundy od svých kluků, a přemýšlím, jestli si nepřipadají jako majetek. Zajímalo by mě, jestli je někdo opravdu šťastný. Doufám, že jo. Pevně věřím, že jo.

„Charlie, každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží.“

„Každej se nemůže vymlouvat, že to má těžký, Charlie, a i kdyby měl, stejně ho to neomlouvá.“

„Chtěla bych mít jistotu, že první člověk, s kterým se budeš líbat, tě bude mít rád. Dobře?“

Nevím, jestli ses tak někdy cítil. Že se ti chce usnout na tisíc let. Nebo prostě nebýt. Nebo si prostě neuvědomovat, že jsi. Nebo tak něco. Myslím, že chtít něco takového je dost morbidní, ale když to na mě přijde, tak si takové věci přeju. Proto se snažím nepřemýšlet.

Je to, jako když jsi blázen do nějaké dívky a vidíš pár, jak se drží za ruce, a přeješ jim to štěstí. A jindy zas vidíš ten samý pár a přivádí tě to k vzteku.

Nemůžeš prostě sedět a jenom se dívat, jak ostatní žijou, a myslet si, že to je láska.

A můžeme třeba sedět a divit se a jeden kvůli druhému se cítit mizerně a vyčítat spoustě lidí to, co udělali nebo neudělali nebo co nevěděli. Nevím, ale řekl bych, že se vždycky najde někdo, komu můžeš něco vyčítat.