#Taki doporučuji bylo to skvělé | Explore Tumblr Posts and Blogs

czechzerowaste · 7 years

Text

Tak nevytvářej odpad, když se Míša s Páťou budou brát!

Tak jsem se vdala. To je velká věc. Popravdě nejsem vůbec svatbový typ a z velkých oslav jsem spíš nesvá. Když jsem o své budoucí svatbě přemýšlela v minulosti, byla jsem přesvědčená o tom, že nepůjde o žádnou velkou akci, ale že se odehraje někde v lese, tajně, za přítomnosti svědků a oddávajícího, s pohodovým piknikem po a bez nějakých stresujících příprav před. Nakonec proběhlo obojí, jak tajná svatba ve čtyřech, tak velká párty se všemi našimi blízkými. A to vše jen s jedním manželem :) Jak je to možné?

Přáli jsme si totiž, aby nás oddal někdo, kdo nás zná a koho máme rádi. To by nám, ale náš stát asi moc neuznal, takže jsme si udělali jednu takovou soukromou svatbu s panem starostou, matrikářkou a svědky před naším novým domečkem v zahradě. Na sobě jsem měla šaty ze sekáče, které mi dala mamka na poslední Vánoce, podepsali jsme se na starém šicím stroji, který teď používáme jako stůl a jedinou ozdobu kolem nás tvořil černý bez a luční kvítky v zavařovacích sklenicích. Krom svědků o této mini svatbě nikdo nevěděl a oficiálně to prozradil až náš oddávající Kuba o den později, při naší upršeně-magické a velmi dobrodružné svatbě na kopci v Hostýnských vrších, touto větou: „Včera jste se vzali před státem, dnes před svými blízkými a sebou samými.“

Příprava této velké svatby už vyžadovala mnohem víc plánování a argumentování typu: „Ne, papírové ubrousky fakt nepotřebujeme“ a „Opravdu není řešení, když se ty brambůrky vysypou doma a přinesou bez obalu! Prostě se bez nich obejdeme.“ a asi tak tisíc dalších menších, či větších obhajovacích bitev, které jsme za ten rok od zásnub museli ustát. I tak se nám nepodařilo vše naplánovat úplně bez odpadu, ale myslím, že jsme v rámci udržení si nějaké psychické pohody a především zachování přízně rodiny udělali maximum. Nakonec snad došlo k pochopení na obou stranách a jsem ráda, že to naši blízcí ustáli a snad i porozuměli, o co nám to vlastně šlo.

Při plánování svatby jsme uvažovali v těchto třech, pro nás neslučitelně propojených, kategoriích:

zero waste

veganství

lokálno

etická výroba

Ne u všeho se nám podařilo dostát všem těmto principům, tak nějak se ale všechny v různých kombinacích propojovali celým naším dnem.

Místo

Po několika variantách jsme se rozhodli udělat oslavu i obřad co nejblíže našim domovům, aby příbuzní a kamarádi nemuseli cestovat zdaleka. Zároveň jsme taky dbali na to, aby místo obřadu a následné oslavy bylo kousek od sebe – zase, aby se zamezilo dlouhým a nepraktickým přesunům. Obřad se nakonec konal na kopci, na kterém mě Páťa požádal o ruku a oslava byla v chalupě hned pod kopcem.

Catering

Jelikož jsme si objednali místo bez obsluhy, tak jsme museli nějak vyřešit jídlo a pití. Rozhodli jsme se udělat celou svatbu veganskou – to nás sice stálo spoustu vášnivých debat s příbuznými, ale dle následných reakcí jsme zbořili některé předsudky a konečně ukázali, že fakt nejíme jenom zrní. Při výběru toho, kdo nám jídlo připraví, jsme měli jasno hned od prvního momentu. Zvolili jsme Tři ocásky, nejenom proto, že skvěle vaří, ale především díky všem jejich dalším aktivitám (protože #fairtrade #bio #local #seasonal #vegan #hateFree #solidaritaJeNašíZbraní). K pití jsme měli víno a slivovici od pána z jižní Moravy, český pivo, kofolu a mařinkovou limonádu. A taky kafe s Nemlékem. Žádná plánovaná výslužka se nekonala, zůstavší hosté si po ránu pobrali poslední chlebíčky a cukroví do krabiček, něco se snědlo při nedělní afterparty a něco jsme dojídali ještě pár dní poté, při našich mini líbankách.

Květiny a jiná výzdoba

Na tuhle část jsem opravdu pyšná, jelikož nešla udělat líp. Vše od mé svatební kytice, přes věneček do vlasů a celou květinovou výzdobu pocházelo z podhostýnských luk a natrhala je sestra a sestřenice mého manžela den před svatbou. Neměly to s námi a všemi našimi požadavky holky lehké, ale zvládly to skvěle! Další výzdoba byla spíše minimalistická, kladli jsme důraz hlavně na to, aby se nekupovalo nic nového, využilo se to, co už doma máme my (zavařovačky), nebo někdo jiný (ubrusy z hasičárny) a bylo to z přírodního materiálu (nařezané kmeny).

Šaty a jiné fintění

Samozřejmě bych si ideálně koupila šaty v sekáči, oblékla ty po mamce, nebo si nechala nějaké stávající přešít. Nakonec jsem se, ale v rámci nastavování priorit, rozhodla si nechat šaty ušít v Česku od čupr paní návrhářky za důstojných pracovních podmínek. S tím, že je po svatbě s těžkým srdcem pošlu dál (nemám tu nějakou zájemkyni?). Boty jsem si nechala udělat na míru u českého výrobce barefootových sandálů. Musím říct, že už se těm tarahumanským běžcům nedivím, boty totiž skvěle obstály v dešti, bahně i kluzkém povrchu (a od svatby jsem je skoro nesundala). Ženich si koupil férově ušité kalhoty, které bude nosit běžně i nadále, nechal si ušít českou košili na míru a koupil veganské barefoot boty, které se stanou jarně-podzimním favoritem. Prstýnky mají podobný příběh jako svatební oděv – nové, ale ručně dělané českou šperkařkou. Sice jsme chvilku uvažovali, že si necháme udělat dřevěné, stejně, jako je můj zásnubní. Ale jelikož je jejich údržba poněkud náročná, rozhodli jsme se nakonec pro jednoduché, nepravidelné kroužky ze zlata s otisky našich prstů. Ač se normálně vůbec nelíčím, tak jsem v případě svatby udělala výjimku a nechala se velmi jemně nalíčit a učesat od paní z vedlejšího města, která mi byla doporučena kamarádkou. Myslím, že make-up mi déšť smyl ještě než jsem ušla ten kilometr v dešti na místo obřadu, ale účes (stejně jako šaty a boty) přežil i několika hodinové divoké trsání a držel až do brzkého rána.

Pozvánka a dary

Věc, se kterou jsem naprosto spokojená, jsou pozvánky ve formě kapesníčků, s námi vyrobeným minimalistickým logem, ušité a potisklé českou rodinnou firmou. Využití je jasné – na svatbě na slzy dojetí (a popřípadě místo papírových ubrousků), po svatbě jako zero waste varianta smrkání. Samotné kapesníčky byli obvázané jutovým provázkem, s visačkou (ze zrecyklovaného letošního PFka), na které byla webová adresa, na níž se hosté mohli dozvědět víc než jen to, že Svatba bude! (což byl jediný text na kapesníčcích). V internetové pozvánce jsme hosty důkladně instruovali o tom, že si nepřejeme žádná blahopřání či jiné hmotné dary, a pokud nám chtějí přece jen něco dát, tak ať jsou to finance. A jak to dopadlo? Zhruba čtvrtina hostů nám donesla peníze v obyčejné obálce, další čtvrtina připojila i blahopřání, další přinesli pouze hotovost, nebo ji dokonce poslali na účet. A zbytek nás překvapil skvělou zero waste variantou daru – třeba proutěným košíkem plným domácích dobrot, jako je bylinkový čaj, marmeláda nebo sušené šípky. Od jedněch kamarádů jsme zase dostali úžasnou Klean Kanteen termosku. Někteří byli tak vynalézaví, že peníze zabalili do listu, nebo uvázali ke kytičce. My jsme se rozhodli našim rodičům poděkovat za výchovu portréty nás dvou, namalovanými českou ilustrátorkou Kateřinou Kynclovou. Dávalo nám to větší smysl než něco, co uloží do šuplíku a zároveň jsme chtěli, aby jim náš dar dělal radost dlouhá léta.

Zábava

Krom prvního manželského tance a házení kytice (a poněkud inovativním ženichově házení boty), jsme odmítli všechny jiné svatební tradice, včetně těch, které by v sobě zahrnovali jakékoliv rozbíjení věcí nebo rozmazávání hořčice. Neměli jsme ani živou hudbu, celou dobu nám hráli kamarádi skvělé taneční pecky. Mimo to nám taky naši bývalí spolužáci (v uskupení Kastráti feat Merket) složili úžasný song a udělali show světového formátu. Moc milou vložkou byl výstup našich maminek, ta moje složila těsně před svatbou dvě básně, z nichž jedna trefně shrnula všechny předsudky, které hosté před svatbou měli (veganství ft. pěší výstup v dešti ft. zero waste) a myslím, že perfektně prolomila ledy mezi promáčenými hosty. Druhá maminka zase vytvořila 3D obraz zahrnující vše od Páťového prvního psaného dopisu Ježíškovi, přes jeho dětskou botičku, až po první ustřižené vlásky – předávala ho s komentářem, že mi ho teď tedy dává úplně celého. No prostě, na slzičky. Jinak jsme byli proti jakémukoliv organizování zábavy. Vše tak nějak přirozeně plynulo, jak se lidem chtělo, někdo tančil, někdo šel do sauny, někdo hrál ping pong, nebo si prohlížel naše společné fotky a někdo si prostě jen tak povídal.

Ačkoliv jsem tak velkou svatbu vědomě nikdy nechtěla a předcházející měsíce provázené neustálým obhajováním si toho, jak „to“ chceme, mě stálo neuvěřitelné množství energie, tak můžu teď s čistým srdcem říct, že to stálo zato. A nejenom to, i když je to neuvěřitelné klišé, tak otevřeně přiznávám, že to byl opravdu jeden z nejkrásnějších a nejplněji prožitých dnů mého života (a především party-of-my-life). A ten déšť, který přestal hned po obřadu, jen značil štěstí, které celý den provázelo.

Za fotky děkujeme Urban photographe – je to kouzelnice.

*Článek je mým osobním zápiskem, faktičtější rady ke svatbě a jiným velkým akcím se objeví v připravované knize.

**Žádný z uvedených tipů není reklama, vše doporučuji na základě osobní zkušenosti spokojeného zákazníka, jež chce ocenit kvalitní českou výrobu.

#misinblog

3 notes · View notes

hipstaparek · 6 years

Text

Budapešť, here We go!

Pokud nepočítám klasickou rodinnou dovolenou v Itálii někdy, když mi bylo asi 15 let a pár drobných návštěv v Německu, tak Maďarsko byla první cizí zem, kterou jsem navštívil. Bylo někdy kolem roku 2005, kdy jsem byl týden na jihu Maďarska na cirkusové škole a pak týden účinkovali na festivalu Sziget, který se odehrává na jednom z ostrovů řeky Dunaj přímo v centru Budapešti. Ten rok jsem moc čas na turismus neměl, jelikož tam zábavy bylo více než dost, každopádně ta vzniklo nějaký zvláštní pouto.

Od té doby jsem se tam ukázal ještě párkrát, ale vlastně nikdy jsem neměl čas na to si tohle město projít, což se mi povedlo, až když jsme se celkem spontánně hecli s kamarádkou a prostě jeli.

Vychytali jsme akci se studentem, takže cesta byla o 50% levnější (a 7h v buse se dá taky zvládnout). Z prahy jsme vyrazily brzo ráno a v Budapešti jsme byly už kolem 12 odpoledne, takže jsme měli skoro celý den na základní průzkum. Měli jsme byt přes AirBnB v centru a pěší dostupnost naprosto kamkoli.

Na Budapešť jsme měli 3 dny a 2 noci, upřímně by si zasloužila klidně i více. Za ty tři dny jsme stihly asi nejzákladnější turistická místa, a kdybychom si k tomu chtěli užít ještě lázně tak to chce ještě tak minimálně den na víc. Asi nemá smysl tu rozepisovat úplně vše protože tohle město je plné nádherných vnitrobloků a streetartů které najdete už je při obyčejném procházení, ale pokud se tam chystáte taky tak aspoň pár míst, které za to stojí:

Trhy

Podařilo se nám najít supr byt v Radaj utca, je to taková ulice plná restaurací převážně pro turisty, hlavní je spíš to že je to přímo v centru, což nám usnadnilo spoustu chození a nedaleko od něj je velké tržiště kde seženete hromady čerstvého ovoce, masa, populárních Maďarských klobás z prasat Mangalica, nebo zásoby maďarské papriky na guláš či nějaké ty turistické cetky. Kvalita a chuť ovoce je tam naprosto jinde než u nás v porovnání s cenou, která je zase velmi nízko. Díky téhle skvělé kombinaci jsme měli každé ráno o snídani postaráno. Hromada ovoce (meloun, třešně, broskve, jahody…) nějaké to pečivo nám vytvořilo skvělou snídani a zásobu na svačiny na celý den za cca 150kč.

Židovská čtvrť

Celá tato oblast stojí za pár procházek. Hlavní dominantou je samozřejmě velká synagoga, která patří mezi největší v Evropě, na jejímž území najdete i muzeum a památník holokaustu. Po celé téhle oblasti najdete různé menší či větší památníky upomínající na historii Židovské populace stejně tak i košer krámky a taky skvělý hummus na každém rohu.

Levý břeh

Výlet na tuhle stranu doporučuji nacpat do jednoho dne, jelikož oproti zbytku města je tahle část plná výstupů a sešlapů různých kopců. My jsme začali u Gelertovo lázní, tam jsme jen nakoukli a šli prozkoumat skalní hostel, který byl nedaleko a z něj jsme probloudily celkem aktivním stoupáním a různýma malými cestičkami až k citadele. Odtud jsme to vzali opět pěšky dolů k řece a pak zase nahoru k hradu Buda, prozkoumali okolí (v prostorách hradu je Maďarská národní galerie a tam se nám moc nechtělo) a od něj zase dolů abychom mohli jít zase na horu k Rybářské baště. Výlet je to trochu náročnější, ale za ty vyhlídky to rozhodně stojí. Návrat z této strany břehu pak můžete vzít přes slavný řetězový most a zamířit si to zpět do centra.

Szimpla Kert

Szimpla je vyhlášený klub v ulici Kazinczy. Kdybych ho měl přirovnat k něčemu tak je to taková kombinace Vzorkovny a Crossu akorát místo industriálu je to takový velký antik. Klub je obří, několik různých barů, na kterých najdete asi vše od běžného sortimentu, přes pivní či vinné bary nebo i shisha bar. Přes den prázdnější, ale večer mraky lidi.

Karavan

Street food plácek ve stejné ulici jako je klub Szimpla. Pro všechny food nadšence místo které se musí navštívit. A nebojte si dát langoš burger, fakt to stojí za to!

Náměstí hrdinů, park a hrad Vajdahunyad

Skvělé na Budapešti je to, že se tam dá prakticky všechno projít pěšky. Celé město na pravém břehu je jedna placka. Pokud byste ovšem měli už dost procházení, doporučuji navštívit městský park, u kterého najdete náměstí Hrdinů nebo zvláštní hrad Vajdahunyad, který byl původně postaven ze dřeva jako kulisa při mileniárních oslavách, až později byl přestavěn do trvalé podoby. Do parku se dostanete pěšky z centra asi za 40 min normální chůzí nebo můžete jet původním starým metrem, což je jedna z Budapešťských atrakcí co taky stojí na prozkoumání.

Jídlo

Maďarská kuchyně je skvělá, svým způsobem podobná trochu naší, se špetkou pikantnosti navíc. Já zrovna nejsem typ člověka, který by ujížděl na guláši, takže tahle atrakce mě minula. Ale pokud vy jste, tak restauraci s tradičním maďarským gulášem najdete fakt na každém rohu. Stejně tak jako náš tradiční staročeský trdelník, který vlastně není staročeský, dokonce ani český, ale právě maďarský, respektive rumunsko-maďarský. A oproti tomu pražskému je i levnější a chutnější. Samozřejmostí jsou langoše na každém rohu a o oblasti pátého obvodu najdete i spoustu Hummus barů. Kromě již zmíněné street food zóny Karavan stojí za návštěvu restaurace Mazel tov, my jsme tam bohužel zavítali právě po návštěvě hummus baru, takže jsme si dali dezert a šli to vše vychodit dalším turismem.

Pokud stále váháte nad návštěvou tak neváhejte, kupte si třeba lázeňský víkend v Budapešti, kterého jsou plné různé slevové portály, a jeďte. Pokud si chcete aktivně odpočinout tak tohle místo je na to naprosto ideální.

Celá galerie: http://bit.ly/HPbudapest

#budapest #hipstaparek #budapešť #travel #cestovani

1 note · View note

humbook · 6 years

Text

5 názorů na Warcross

Warcross upoutá už obálkou. CooBoo převzalo originál a palec nahoru za to, je skvělá. Pak po něm možná sáhnete i proto, že se letos díky filmu dost proslavil Ready Player One a tohle je další kniha „na hráčské téma”. Oproti RPO je ale mnohem míň nerdovská (hra samotná dělá spíše kulisu) a taky se nedočkáte žádných popkulturních narážek. Zato se dočkáte silné hrdinky s duhovými vlasy, tetováním a stříbrným skejtem. Co na Warcross říkají blogeři?

1. Endlessbibliophile

Tak tohle byla do-ko-na-lost. ♥ Do příběhu hackerky s duhovými vlasy jsem se zamilovala hned na první stránce, přečetla jsem ho za jednu noc a nadšení mě neopustilo. Je to strhující, originální a překvapivé... A já nutně potřebuju druhý díl, protože tahle série má neuvěřitelný potenciál. Trochu jsem se bála se do ní pustit, protože hrám a virtuální realitě moc nerozumím, ale tahle jízda rozhodně stála za to! Warcross má prostě všechno: neotřelou hlavní hrdinku, fantastický nový svět, šokující zápletku, komplexní vedlejší postavy a originální romantickou linku. Tohle. Chcete. Číst. 😍

2. Nofreeusernames

Emika mě jako hlavní postava neskutečně bavila. Malá holka s duhovými vlasy, potetovanou rukou a stříbrným skejtem, která umí číst kód jako nikdo jiný. Perfektní jsou i její spoluhráči v čele s invalidním Asherem (do Warcrossu si ale vozík nebere) a proti jejich temperamentním povahám stojí stoický a odměřený Hideo Tanaka, jednadvacetiletý vynálezce s temnou minulostí. Nabídka postav je neskutečně pestrá – různé národnosti, typy lidí i povah, chudí, bohatí, postižení, gayové… Láska tu je, ale něco se začne klubat až za půlkou a není to nijak bolestivé. Myslím, že budou spokojené oba tábory – ti, co už mají té romantiky po krk, i ti, kteří si ji v knížkách užívají. Konec je otevřený, chci další díl! Warcross si na Goodreads drží hodnocení 4.25 a zaslouženě. Emika není žádná neporazitelná hrdinka, konec nabízí i nějaké to morální dilema. Zápletku rozluštíte chvíli před velkým finále, ale nevadí to, spíš oceníte, že je docela chytře vymyšlená. Takže ano, opravdu vřele doporučuju.

3. Mollyvknize

Pulzující metropole. Neonová záře. Tokio, které žije Warcrossem. Láká vás virtuální realita a baví vás hraní her? Pak je Warcross pro vás jasná volba. Emika, dívka s duhovými vlasy na elektrickém skateboardu, není žádná princezna, která čeká na svého zachránce. Protlouká se jako sirotek a musí platit účty, než se jí povede husarský kousek – nabourat se do zahájení Warcrossu a přimět Hidea Tanaku, jeho zakladatele, že by rád tuhle rebelku poznal blíž a obrátí tak Emice život naruby. Pokud toužíte po změně v YA žánru (víl a elfů už tady máme dost, že?), pak utíkejte pro tuhle knihu. Je plná akce, napětí, týmového ducha a i kapky romantiky. Žádné rozvleklé popisy, zato šokující až skoro špionážní zápletka! Osvěžující ve své kategorii a možná právě proto, mě tolik bavilo žít Warcrossem.

4. Mlovesreading

Předtím, než jsem začala Warcross číst, tak jsem byla hodně skeptická. Herní svět? To není nic pro mě. Ale spletla jsem se. Jakmile jsem začala číst, nedokázala jsem se odtrhnout. Musela jsem prostě číst dál. Právě virtuální realita byla na tom celém to nejlepší. Tolik možností, tolik fantazie. Warcross byla má první taková knížka a naprosto mě ohromila. Zápletka byla zajímavá, místy jsem si říkala, že vím, jak to přesně skončí a pak to celé bylo úplně jinak. Třešničkou na dortu byly postavy. Každá jiná a jedinečná. Lu je vypravěčka s velkým V. Kudy jsem šla, tudy jsem četla Warcross a jediné, co mě mohlo zastavit, byl déšť. A to zakončení? Prosila bych druhý díl.

5. Radši knihu

Tak tohle… tohle bylo naprosto SKVĚLÉ. Opravdu. Jedna z nejlepších knih nejen za tento rok, ale za celý můj život a pomyslně se řadí mezi Hunger games, Harryho Pottera, Sirotčinec a další mé nejoblíbenější knihy. Warcross je připodobňován k Ready Player One, což platí prvních několik stran, ale pak se příběh takovým způsobem rozjede, že nechá Ready Player One hodně daleko za sebou. Je to příběh, který nám nehráčům bude bližší, protože je to příběh plný krásných citů a velkého odhodlání. Emika jako hlavní hrdinka splňuje všechny aspekty úžasné a zábavné postavy, díky které se do příběhu vžijete a budete se radovat, bát (i hackovat) s ní. Je to frajerka, která nejen že měla štěstí, ale také ví co dělá. Na druhou stranu Hideo, tvůrce Warcrossu a druhá hlavní postava, je tak tajemný jak jen může být, a mě hrozně bavilo ho společně s Emikou rozkrývat, až vám na konci zůstane pusa údivem otevřená a vy nebudete chápat, jak se to mohlo stát. Je to jedinečné, originální a skvěle napsané. Doporučuji všem a obratem dávám na přečtení mému taťkovi.

#blog #warcross #marielu

0 notes

lembastour · 6 years

Text

Krok sum krok s pařížskými volavkami

Paříž jsem kdysi začala objevovat díky kamarádce Martě, se kterou jsem prožila nejedno dobrodružství během studia na gymnáziu. Vždy jsem obdivně zírala na její ústa, která ze sebe chrlila franzouská slova, věty i souvětí. Po maturitě odjela studovat na Sorbonu a tím se mi otevřel svět pařížských zákoutí a bolavého břicha z tamních sýrů. Nicméně, to bylo kdysi, pojďme mluvit o dnešku.

Když jste v Paříži po nekolikáté jako já, nemáte touhu znovu poznávat další pamětihodnosti, na kterých si tak Pařížané zakládají. Nebo se snad potit v centru turistického dění a v zaprášených zahradách Louveru. Jediné, co jsem chtěla bylo jít alespoň na jednu výstavu, jíst, pít, číst si a chodit na procházky na místa, kam pokud možno nikdo nechodí. Marta byla mým ideálním průvodcem-insiderem tohoto města a ukázala mi místa, která zapadaly přesně do mých požadavků. Musím upozornit na to, co je asi každému jasné, ale já se nad tím musím stále nadšeně pozastavovat ... Konečně se stal ten zázrak a celá Evropa má jeden datový tarif. Tím pádem, nemůžete nic nenajít. Nemůžete se s kamarádem minout (nebo vždy najdete svoje zatoulané rodiče). Jasně, CIA o mně ví asi všechno. Ale když se mnou díky tomu nevybouchne barová židle v okamžiku, kdy budu polykat camembert, nemyslím si, že mi to úplně vadí.

ZA MLÝNEM VŠECH ŠLAPEK JE BAR á BULLES

V malé uličce, která odbočuje z hlavního bulváru a hnedle za slavným mlýnem Mouline Rouge, se nachází ráj hipsterů ve čtvrti Pigalle. Roztomilé místo, kde se dobře nasnídáte a večer se parádně opijete. Zahrada je plná javorů a malých stolečků bez holubů (velké plus). Můžete sedět buďto venku nebo uvnitř podniku. Nečekejte kulinářský zážitek. Jde spíše o snack bar (na výši), kde si dáte skvělé kafe i víno, mně místo připomínalo pražskou Kaabu.

Pokud je vaše cesta do této metropole i trošku pracovní a hledáte útočistě na vaší chvilku s novým apple kompem, je tohle místo pro vás. “Něco” vegan tu jistě taky objednáte. A pak už jen ... Selfie time!! První den menstruace toto místo naprosto prověřilo.

PARIS PARIS PARIS

Po letech jsme se s Martou zase zastavily za starým dobrým známým. Kousek od nejmenšího bytu na světě, kde Marta žije, leží i druhý hodně malý příbytek, kde navěky odpočívá režisér François Truffaut. Stalo se tak naší tradicí, že mu necháváme u jeho hrobu vzkaz. Sesumírujeme naše životní pokroky i prohry a ty mu někam schováme, aby si je přečetl, což je podle nás přesně to, po čem MOC touží. Jedná se vždy o obřadní a dojemnou chvíli a věřím, že nám tento rituál zůstane na vždy. Nikdy předchozí dopis nenajdeme. Vzhledem k tomu, jak je jeho náhrobní deska vyleštěná, postará se o jeho odstranění asi někdo z jeho příbuzných... Montmartské hřbitovy stojí za to vidět, leží tam mnoho těch, jejižch příběhy nebo statě jste asi četli. Můžete jim věnovat vzpomínku nebo vděk posezením na lavičce u jejich hrobů. Také je tu dost koček a poměrně chládek. Mezi hroby se dobře posvačí i odpočívá, stejně jako na našich pražských Olšanech (už druhý průsečík s Prahou).

Všude v evropských městech nás letos matka příroda trestá strašnými vedry a my tak musíme přežít na náplavkách nebo plovárnách. I Paříž před vedry neutekla a z původních “silnic” kolem řeky, se stala pěší zóna. Moc chválím práci zahradníků, kteří osazují různé barely, květináče a tak dále... stromy, bylinami a svěží travou. Je tu mnoho krásných zašíváren, kde se dá piknikovat a lembasit. Vzniká tak prostor nejenom pro hobity, ale také pro vrabce, motýli a hmyz. SLÁVA! Večer je náplavka kouzelná, ač se další průsečík s Prahou nabízí, není tomu tak. Za mě náplavka v Paříží zcela válcuje tu naší. Má velkou výhodu v šířce i délce, samozřejmě, a také si nemohu odhlédnout od toho, že Seina je prostě mírně tyrkysová - ne hnědá. Za to Vltava rozhodně nemůže, já vím, ale tak ... co naděláš. Připravte se na to, že pařížskou náplavkou se prohání především vítr, v létě příjemné osvěžení, v zimě nebo na jaře si vemte svetr navíc. Nemusíte se bát, KONEČNĚ se dočkáte veřejných toalet i zde. Tudíž se z návštěvy centra stává opravdový relax, ne utrpení. Nachodíte také dost kilometrů, vhodné místo na intimní rozhovory o všem. Jen pozor na náruživé páry, které mezi květináči provádějí kde co. Stačí je jen natočit na instagram, jako jsme to udělaly my s Martou a máte klid.

V nedalekých obchodech a večerkách je normální, že prodávají vše potřebné na piknik. Proto nemusíte dopředu nijak zásadně plánovat. V obchodech se prodává šroubovací víno, kelímky i tácky. Různé pochutiny. I květiny na rande. Je jasné, že takto v centru penízky zacinkají, nutno s tím počítat.

I poprosila jsem Martu o výlet za Paříž. Nemohu pochopit, že obyvatelé této metropole nejezdí každý víkend k moři nebo do okolí, které je tak krásné. Marta, zcela zděšena mým elánem a odhodláním vyrazit kamkoliv mimo město, mne zavedla na místo, které alespoň evokuje výlet a tím se naše záměry spojily. Viadukt umění se nachází ve 12. obvodu Paříže a sloužil kdysi jako železnice pro vlaky mířící do města z údolí řeky Marny.

Kdo byl v New Yorku vybaví si samozřejmě známou High Line. Koncept je stejný, ale nálada je tu jiná. Viaduktu předchází cesta přírodou a parkem, kde bují vegetace a je tu opravdu klid.

Pak už se vydáte na prohlídku “ z výšky”, na samotný viadukt, kde je mnoho příležitostí na posezení a já hodně ocenila zapasování do “krajiny” tamních domů. Můžete si prohlédnout ozdobení čel budov a konečně si prohlédnout opravdové klenoty pařížské architektury i její velkou rozmanitost.

Protože jsem stále mlela o tom, že NECHÁPU, proč Marta nejezdí na venkov a tam neprovádí tůry po tamních zákoutích, vytáhla mě ta chudinka na cestu za jejím triumfem. Když opustíte klasickou pařížskou čtvrť Clichy a vydáte se vysloveně za obzor moderních budov, ocitnete se ve světe imigrantů především z muslimských zemí a Afriky. Krom dokonale vypadajícího jídla na ulicích a sekáčů s africkou módou, kde jsem pokoupila, se tu nachází zcela nová výstavba moderních domů. Nejdříve jsem rozvíjela teorii, zvyklá z domovské Prahy, že jsou to předražené byty pro předražené lidi... Ale Marta mi vysvětlila, že v nové zástavbě je třeba i dům seniorů, nebo sociální byty pro chudé. Cílem města bylo tuto čtvrť předělat tak, aby místní cítili svou vlastní zodpovědnost za to, jak jednoduše vypadá a proměnit její smutek v krajinou podívanou.

Nadšení mě naplňovalo s každým krokem a Marta se roztahoval pyšný úsměv na její dokonalé tvářičce bez jediné vrásky. Já se tetelila štěstím nad komunitními zahrádkami, jezírky plných volavek a jiných zvířat, perfektně propojenou starou zástavba s tou novou.

Samozřejmě že tato nová čtvrť není jen pro chudé, ale naopak i pro velmi bohaté. Avšak to je možná ta správná cesta, která propojí lidi, kteří se jinak nepotkají. V parku, kde si všichni vychutnají pohled na krásnou volavku, by naše evropská krize mohla dojít na pět minut míru a klidu. Této lokalitě dominuje bývalé nádraží, které je proměnené ve skvělou restauraci, kde si pochutnají všichni ti, kteřím záleží na tom, co jedí. Za příznivé ceny si tu vyberete menu, které pak sníte v komunitní zahradě, která lemuje železniční koleje.

Jídlo byl průměr, ale spíš jsem si špatně vybrala. Pokud mám mluvit o kulinářském zážitku, pak to nebyla francouzská kuchyně, ale italská. Naprosto jsem se rozplynula blahem nad těmito zeleninovými lasagnemi v restauraci Fuxia. Doporučuji jako dobrou alternativu obědů nebo večeří v centru. Ceny jsou v pohodě a pochutnáte si, jejich pobočky se nachází vždy na dobrých místech, kde je co vidět nebo zažít fajn atmosféru. Tak to máme rádi, ne?

Nakonec jsme si splnila i poslední bod mého wishlistu a to výstavu. Zašly jsme na návrháře Margielu, který spolupracoval se známou značkou Hermés - asi jste o ni už slyšeli. Bylo to moc fajn. Čuměla jsem celou dobu na věci, který si nikdy nekoupím, neb na ně nemám, ale i tak musím ocenit samotnou instalaci.

Výlet jsme ukončily v britském knihkupectví, kde jsem sháněla pro kamarádku merch ze svatby Megan a Harryho a nakoupila nějaké ty feministické knihy. Pršelo a byla zima. Vedle na nás čekala kavárna Angelina, kde jsme si pochutnaly na drahých ale luxusních zákuscích a pak byl konec.

A tak se stalo, že jsem si do Paříže zase našla cestu. I když uznávám, že moje touha objevovat jiná francouzská města je silnější a silnější. Doufám, že Marta si sbalí svůj kufřík na cesty a setkáme se v její druhé domovině, avšak na místě pro ni nepopsaném. Stejně jako třeba Anglie je Francie plná míst, kterými doslova procházela historie, ráda bych se těmi body také prošla. Zatím děkuji moc Paříži a Martě za jejich čas a těším se na další objevy, aby bylo co u hrobu napsat na papír.

#pariz #paris #lembaseni

0 notes