#kýč

[stredoceskykockolit]

Krýč

Cringe+kýč

[zurnatetka]

Jsem unavená, okousaná ale i díky Ami neskutečně šťastná.

(to je kýč bože)

[kocourmokroocko]

Můj největší protivník, kterýho bych vyzval na férovku na parkovišti za Kauflandem každej den v tejdnu, opakovaně, až do důchodu, zbraně z rozbitých lahví povoleny:

Když příšera v hororu porušuje všechny posvátný pravidla hororových příšer. Se starší ségrou (která je právník) jsme se shodli, že takovéto porušení pravidel nastává, když Věc 1. umí běhat rychle 2. umí zhasínat světla/je imunní vůči světlu 3. dělá COKOLIV v prostoru pod postelí (kýč, krynž, podvod, odmítám, automaticky cancelled) 4. zavraždí psa/kočku/papouška/králíka/koně/jinýho mazlíčka 5. nerespektuje fakt, že je oběť na veřejnosti, tudíž dalece mimo příšeřino pole působnosti. Příšery maj podle mýho a sestry zákoníku povolený teritorium o max. rozměru 50 metrů čtverečních, vyjma toho, když je prokletý artefakt, ke kterému jsou ukotveny, přenesen na jiné místo (o maximálním rozměru 50 metrů čtverečních).

Tim se snažim říct, že jsem si udělal podváděcí den ze svý hororvý abstinence a teď toho lituju a v mý ložnici je celá jedna zeď JENOM VESTAVĚNÝ SKŘÍNĚ, do kterých se pohodlně vejde 12 dospělých osob, nezávisle na jejich naplněnosti naším majetkem. (Vim přesně, že je to 12 dospělých osob, protože jsem příliš rozhodný a zároveň příliš nemoudrý člověk a všichni mí kamarádi jsou "Ano, a" lidi.)

TL,DR: Nemám rád příšery, co porušujou Ženevský úmluvy a lituju úplně všeho.

[jakubegrafie]

Portrét, autoportrét, akt či hororový kýč?

Portrét, autoportrét, akt nebo hororový kýč? Vyfotil jsem sám sebe. Zase. A tentokrát ne na film, ale na Fujifilm.

Tak jsem se vyfotil. Opět. Fotografie je pro mne životní cesta. Stejně náročná, různorodá, neustále život obracející a poučná, jako cesta meče pro Mijamota Musašiho. I na této cestě je nutné poznat různé “bojové styly a zbraně”. I kdyby to mělo znamenat vzít do ruky digitální fotoaparát. Jinak ze svého života diamant nevybrousím a hlavně nerozeznám klenoty kolem sebe. Je to cesta, skrze kterou…

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ PADESÁTÁ OSMÁ - KRÁSA, OŠKLIVOST A KÝČ

Je v dnešní době člověk schopen rozeznat co je krásné, co ošklivé a co je kýč? Mají tyto pojmy ještě nějaký význam v dnešní konzumní a pluralitní době, kdy všechno je možné a nerozlišuje se mezi dobrým a zlým, duchaplným a bezduchým krásným a ošklivým? Umožňuje současné povrchní a necitlivé vnímání okolního světa uvažovat ve výše uvedených kategoriích?

Proto, aby člověk byl schopen si uvědomit a rozlišit mezi těmito pojmy, potřebuje souhrn jistých zásad a pravidel, které byly dány každou předchozí vyspělou kulturou v jednotlivých historických obdobích. Tato pravidla vyplývala z dobové filozofie a náboženství. Nejednalo se o subjektivní pocity a dojmy tak, jak je tomu dnes. Pravidla byla společná a všeobecně sdílená. V rámci těchto pravidel, nebo dokonce kánonu, pracovali všichni umělci dle svých schopností. Každý svým subjektivním způsobem se snažil vyjádřit dobová, profánní nebo sakrální témata, s vědomím obecných představ o kráse a ošklivosti. S postupnou proměnou filozofických a náboženských postojů se měnil i styl a vnímání obecných estetických kategorií. Často některý umělec svým velkým talentem předešel svou dobu a předznamenal vývoj, který proběhl o mnoho desítek let později. Většinou však byl člověk schopen rozlišit mezi dobrým a špatným umění, vzhledem k jednotně sdíleným hodnotám.

V dnešní době neexistují jednotně sdílené hodnoty s výjimkou peněz, majetku a slávy. Vzhledem k absenci plnohodnotné filozofie a celkové ztráty skutečné náboženské víry není možno stanovit obecně sdílená pravidla, nejen pro umělecká díla, ale i pro to, co je v běžném životě krásné nebo ošklivé, dobré či zlé. Žijeme v době bez hierarchie hodnot, kdy na vrcholu by měly být ty duševní a duchovní a teprve následně ty materiální. Podstatou umění je duševní a duchovní projev jedince, který zaznamenává svou dobu podle obecně sdílených hodnot. Tyto hodnoty dnes výrazně chybí a není možná další vývoj. Dá se říci, že nežijeme pouze v době ztráty filozofie, náboženství, ale i umění. Subjektivní pocity i těch nejtalentovanějších umělců nemohou vyplnit duševní a duchovní prázdnotu počátku 21. století.

Člověk je bytost tvořivá a má potřebu se umělecky projevit. Protože nejsou společně vnímaná pravidla krásy, ošklivosti a kýče, snaží se současný umělec zaujmout hrubostí, syrovostí, nevkusem, ale především šokem. Tímto způsobem má potřebu vyburcovat běžného člověka z již dlouhotrvající letargie, kterému současné umění nic neříká a ani se o něj už nezajímá. Tento způsob šokové terapie, kdy se používá těch nejhrubších a často nejhloupějších prostředků, působí zcela opačně a utvrzuje současného člověka, že umění v pravém smyslu slova již neexistuje. Z umění se stává konzumní produkt, který na sebe upozorňuje podobně jako kterýkoliv jiný běžný výrobek na trhu.

S výjimkou starého umění, do začátku 20. století, člověk už nemá možnost tříbit si svůj vkus a naučit se rozlišovat mezi krásou, ošklivostí a kýčem. Takových lidí, kteří si to uvědomují je velice málo a většina se ve svém životě obejde bez umění, nebo se nechá podvést tím co se v současné době za umění považuje. Umění by mělo lidi kultivovat, ale současné výtvory tak, aby zaujaly dělají pravý opak. Přizpůsobují se těm nejnižším hodnotám a pudům „obecného množství“.

Protipólem této hrubosti je umělé vytváření estetických hodnot současnými kritiky umění, kteří se snaží hledat a ovlivňovat umění pro okruh několika vyvolených, většinou majetných snobů. Tito guruové současného umění fungují podobně jako módní salóny, které vždy každý rok přichází s kolekcí sezónní módy. Na rozdíl od oblečení určují, které umělecké dílo nově objeveného umělce je módní.

Patrně musí současná společnost projít hlubokou morální a hodnotovou krizí, tak říkajíc spadnout až na dno, aby mohla jako bájný Fénix se zrodit z popele v nové podobě, která naváže na předchozí hodnotná kulturní období. Novým pohledem na staré věci. Nově, ale jinak, kdy opět bude obecně jasné, co je krásné, co ošklivé a co je pouhým kýčem.

[annnajez]

Morální kýč, brožury teplé z tisku odstávající, kurátorka

[terezaprochazka]

místo, který je tvýmu srdci nejblíž. tak docela obyčejný. klasická česká vesnice bez příkras. jdeš cestou od chalupy a na náměstí svítí žlutá kaplička. v dětství tajemná, lehce děsivá. dnes působí trochu jako kýč, když naproti ní stojí zaparkovaný kombajn z NDR.

cestou k rybníku se zastavíš u zříceniny hradu. v pubertě jsi hrdinsky vylezla až do jednoho z oken a pak se bála dolů tak, že děda musel přiběhnout se žebříkem. začali sem kvůli ní jezdit lidé, co by se sem nikdy dřív nepodívali. jsou to jen dvě stěny z pískovce. zbytek si rozebrali během stovek let místní a postavili si z nich domy, ploty...

pokračuješ až na konec cesty, pak už je to z kopce dolů. odtud jste si s babičkou dávali závody, kdo nejdál dokutálí spadanými jablky. alej podél cesty je jich plná. vždycky bereš jedno a pošleš ho co nejdál po zemi. děláš to i po 20 letech. pořád stejně.

dole už čeká rybník. na dně je jíl, ze kterýho jsi stavěla figurky. naschvál jsi ho mazala bráchovi po zádech. kiosek je na zimu zavřený. v létě je to centrum dění. pořád ta stejná majitelka, co čepuje podmíráky. stejná vůně smažených polotovarů. potkáváš tu většinou místní. už je od pohledu všechny znáš... dojdeš na stavidlo, chytneš se zábradlí a vyhoupneš se nahoru. jako malá jsi obdivovala všechny, kdo odsud skákali do vody. přitom je tam tak metr vody.

v ranním tichu pomalu směřuješ k modré zátoce. trampské osadě, kde se dřív pořádaly potlachy. máš to spojený hlavně s tím, že jsi po písčitých stráních šplhala nahoru dál do lesa. po písku jsi se klouzala s bráchou dolů.

lesní cestou dojdeš až k velkému pískovcovému útvaru, do kterýho místní děti vyryly obrazce, obličeje zvířat, srdíčka, nápisy. někde tu je i tvoje jméno. v paměti ti zůstává kočičí obličej, který vykukuje z lesa. dřív to tu bylo větší, ne? lezla jsi po kamenech, jakoby to byla skála. ale ne. byla to jen iluze dětství.

od pískovce se dostaneš až na konec lesa, kde je dětský tábor. malé hnědé chatky v zimě pustnou. v létě sem najede několik turnusů dětí. bude zase živo. přes vesnici se vracíš zpátky na chalupu. k teplu, které sálá z krbu. uvaříš si kafe na kamnech. otevřeš knížku. pustíš radio. užíváš si klidu.

[vosheb]

Déjà vu a jeho transcendentní patos

Prolog

Sedím v jedné kavárně kdesi v České Lípě a přemýšlím nad tím, že je má mysl neustále zaměstnávána podobnými jevy a znaky. Často se mi stává, že když se nacházím na novém místě, tak zpozoruji něco, co můj mozek vyhodnotí jako „už někdy viděné“. Pokud přijmu fakt, že každá věc je svým způsobem obrazem, dostávám se do dilematu, jak si toto opětovné setkání interpretovat.

Znovu a důkladněji se rozhlédnu kolem sebe. Tapety imitují zdivo, interiér je mírně potemnělý, ze stropu visí industriální lampy, nápojový lístek je ilustrován fotografiemi z kávových plantáží a na černých tabulích je křídou napsána doplňující nabídka toho nejzajímavějšího v nejrůznějších fontech. Každý musel být v podobně vypadající kavárně.

Poznamenávám si: „Můj terén estetického zážitku se zredukoval na bizarně se opakující symboly.“ Zavírám notebook a nejraději bych zavřel i oči, aby se můj zájem trochu oprostil od mých každodenních společníků. Jakmile se tak stane, mou pozornost hned zaměstná komerční rádio, ze kterého posléze křičí reklama „Playboy, udělá ze všedního dne svátek“.

Teze k estetice každodennosti

Svátek byl něco jako vytržení z běžného života. Píšu „byl“, protože mám pocit, že každodenní dění se zredukovalo na neustálé vyhledávání nějaké formy zábavy. Se svátky mám spjaté prožívání, které je výjimečné a se kterým se mi vybaví pocit extatické jedinečnosti, ve smyslu něčeho transcendentního. S každou takovou situací se pojí určitá vizualita. Jinými slovy jde o estetickou funkci, která nás oslovuje. Při oslavách se užívalo slavnostního nádobí, během různých tradic se nosily masky a dodržovaly se nejrůznější zvyklosti. Dokonce samotná návštěva galerie vytvářela mimořádný pocit vzrušení.

Dnešní doba se rozchází s klasickými hodnotami a naopak se nechává unášet technologickou vznešeností. „Disponujeme mnoha druhy médii, která jsou svými formami předurčena k fragmentární komunikaci,“ říká Neil Postman. Tato transformace má na svědomí tříštění naší pozornosti, která si nutně vyžaduje nutné zjednodušení obsahu. Samotná forma vytváří nový kánon, který se podřizuje masové kultuře. Ta pomalu přijala tuto novou estetiku, která se ustálila díky průběžné obrazové ikonisaci a nastávajícím trendům.

Sociologicky bych to pojmenoval jako fluidní činnost kolektivního nevědomí. Tato problematika se projektuje do vnímání zmíněné každodennosti, ve které dochází k patologické kumulaci opakujících se metafor, které ze sdělení vytvářejí vyprázdněný obsah. Vychází tedy najevo, že se stále, a více než kdy jindy, nacházíme v zajetí estetické reprodukovatelnosti.

Pt. 1

Probouzím se do dalšího dne. Ze zvyku projíždím Facebook, mail, instagram v domnění, že objevím něco obohacujícího. A zároveň přeci musím vědět, co je nového. Odstraním spamy, odkřížkuji reklamy a v instastories si prohlédnu fotografie slunečných dnů, portrétů před zrcadlem, snídaně z celého světa nebo vtipy, které už jsem zaregistroval předchozího dne. Život je tak zábavný, když mohu sledovat lidskou zkušenost tvořící tuto materiální realitu. Ocitám se v jakési magické simulaci globálního folklóru.

Z tohoto myšlenkového veletoče mě vyruší zpráva od kamaráda, jestli se nesejdeme na oběd. Když vynechám snídani, tak se mi jeho návrh zdá jako docela vhodný. Dlouho jsme se neviděli, tak si určitě budeme mít co říct. Přicházím s menším zpožděním, jak je mou zvyklostí. Po pár zdvořilých otázkách sklouzáváme k tématu fotografie, již jsme oba studovali. Za zmínku stojí naše debatování o kauze s Martinem Strankou, která svým způsobem reaguje na mou problematiku v tomto textu. Tento nadaný fotograf se proslavil tím, že vystavoval fotografie, u kterých se v poslední době zjistilo, že jsou pouhými kopiemi jiných světových fotografů. Usoudili jsme, že řešit etickou stránku je nemožné, protože princip reprodukce je v této době lidmi běžně používán.

Říkám po chvíli kamarádovi: „Poslyš, a nejsou to jen ustálené vzorce chování, které si kultura osvojila? Že jako tím opakováním se udržuje latentní tradice.“

„No jo,“ podotkne kámoš, „ale jestli je tohle vkus společnosti, tak jak se tomu dá čelit?“

„Nijak, je to zábava. Pokud ti to tak napřipadá, tak si běž koupit časopis Playboy,“ odpovím. Pak už pomalu diskuse směřuje do běžných kolejí o životě, k takovému tomu běžnému tlachání.

Úryvek z jednoho večera

„Ale právě tak je pravda,“ píše Italo Calvino, „že každá vlna je s jinou vlnou totožná, a to i když není bezprostředně soumezná či následná; zkrátka jsou tu tvary a sekvence, jež se opakují, byť jsou nepravidelně rozloženy v prostoru a čase. Poněvadž Palomar v této chvíli hodlá prostě vidět vlnu, to jest postihnout všechny její simultánní složky a žádnou nevynechat, jeho pohled bude utkvívat na pohybu vody dorážející na břeh až do okamžiku, kdy zaznamená aspekty, jež předtím nepostřehl; a jakmile zjistí, že obrazy se opakují, bude vědět, že viděl vše, co chtěl vidět, a bude moci přestat.“

Teze k reprodukovatelnosti

Samotná reprodukovatelnost je výrazem masové kultury, která svojí devastující expanzí otupuje naši percepci. Mohl bych podotknout, že tím částečně lidoví náš vkus. Naše pozornost se permanentně ztrácí v záplavě podnětů, čímž následně postrádáme jednotu v koncentraci. Každou následující reprodukcí se vytrácí část z původního, a to i přestože by měla mít konzervující charakter. Populární umění přišlo s principem variace stejného motivu a do teď je stále aktuální a vyhledávané. A to je poplatné v poznámce, že dnešním tvůrcem může být kdokoliv.

Člověk chce zkrátka uchovat vlastní identitu, což mě vede k úsudku, že bych mohl reprodukovatelnost interpretovat i jako fenomén pojednávající o společenských statusech. Podobně o tom hovoří Miroslav Paulíček, který primárně mluví o umění, nicméně jeho myšlenku mohu aplikovat na všechny estetické složky: „Podle teorie informační kapacity se věnujeme takovému umění, kterému rozumíme a z něhož máme požitek (...), podle teorie usilování o status zase primárně vyhledáváme takové kulturní akce, jaké odpovídají našemu sociálnímu postavení, což může být dříve či později doprovázeno estetickým prožitkem.“ Čili reprodukce je specifický druh sdělení, ve kterém se mimo jiné vyjevuje samoúčelná funkce a vkus jedince.

Kdybychom v záplavě informací typologicky zkoumali jednotlivé atributy společenského konání, přišli bychom na to, že existují nepsané normy, které nás svým způsobem ubezpečují. Proto i plagiát se může stát uměleckým dílem, které si zasluhuje uznání a možnost býti prožito.

Pt. 2

O pár dní později se z nějakého důvodu procházím městem a krátím si chvíli představou, že všechno kolem mě je svým způsobem objektem rozkoše s možností nekončícího znovu-prožitku. Některým objektům rozumím více, jiným méně. Pár z nich mě skutečně přitahuje a najdou se i takové, které můj zájem nezískají. Jde o jednoduchou selekci, která je podřízena subjektivnímu prožitku. A vnímám, že si začínám osvojovat slova filosofa Viléma Flussera, kdy se věci stávají modelem pro chování adresáta, který se samotným sdělením ocitá v osobním rituálu, aby uchlácholil stanovená poselství oscilující na jejich povrchu.

Pokud vezmu v potaz biologickou stránku slova reprodukce, tak jde o zajištění potomstva. Rozmnožit se do mrtě. Najednou ve všem spatřím metaforu, že jde o zajištění ekonomického zisku. Ty věci, které se kolem mě kumulují, jsou propracovaným plánem cílícím na mou osobnost. Nutí mě to se bavit myšlenkou, kolik lidí na této planetě nosí stejné oblečení, kolik interiérů zdobí stejné obrazy, kolik totožných fotografií vznikne za jeden den, případně kolikrát se dostáváme do obdobných debat. Nehledě na to, že touto myšlenkovou nesvobodou dále produkujeme tyto naučené modely k realizaci vlastního projevu.

Epilog

Déjà vu a jeho transcendentní patos.

(vydáno v českobudějovickém magazínu Milk&Honey č. 44)

[kudlas]

#painting #fantasy #illustration #stilllife #kýč #keech #gothic #again #afteryears

[giselaw]

Letos je opravdu nádherný, skutečný podzim. Všude to překrásné listí, co voní. Rána jsou zahalená mlhou. Zahřívá mě talíř dýňové polévky a po obloze se prohánějí papíroví draci. Pocitu nostalgie se nelze vyhnout. 

[damned-thoughts]

“The old cathedrals often have sublime artworks hidden away in the darkest corners for only God to see. The same goes for murder.”

- Jack, The House That Jack Built (Lars von Trier)

ζόφος

Každému umělci je jasné, že beze zla, toho nejtemnějšího, by žádné umění nebylo, ostatně, dle mého názoru, umění, které z tohoto hnusu nevychází, bývá zpravidla kýčem.

Tyto dva předpoklady spolu úzce souvisí, ono Zlo by bez duše nebylo a ani duše by se bez něj nemohla zvát duší.

Netvrdím ovšem, že to, co vychází ze zla, kýčem být nemůže, snad proto, že druhým předpokladem, bez něhož se nemůže pseudo umění oprostit od svého “pseudo”, je jakási “pravost”, ryzí upřímnost pocitů zahrabaných v hlubinách naší duše, dosažitelná pouze Imaginací.

Pomineme-li můj přehnaně metafyzický přístup k bytí (tedy že bytí samotné, případně duše, existuje jako jedna entita, která zároveň naplňuje svůj smysl tím, že prožívá veškeré možné existence, živoucí bytosti, a tímto prožitkem a sebenaplněním mizí, ∞ = 0), dalo by se říci, že život přebývá a může přebývat pouze v Infernu, které ve své masochistické podstatě dovede pouze utrpením vytvořit slast (na mysl mi hned vytane film Hellraiser). Jenže k tvorbě umění nestačí utrpení, protože jeho základním stavebním kamenem je Imaginace, brána mezi hlubinou duše a Infernem.

Ačkoli kýč umí dobře napodobit umění, jde o pouhou iluzi, je totiž zcela prázdný a nepřináší ani utrpení, ani slast. V duši je oproti tomu obsaženo jak utrpení, tak slast, protože přebývá v Infernu, zdroji utrpení a má přístup k Imaginaci (zdroji slasti). V umění, které je zrcadlem toho všeho, je taktéž obsaženo obojí.

[kocourmokroocko]

existuje braní života strašně vážně, strachování se konce, existenciální temno ze smrtelnosti živočišné a podobně

a pak existuje moje babička, která se pokaždý, když jí pochválim nějakej předmět nebo dekór, pohotově zeptá, jestli to chci a ať si to prosim odvezu rovnou, načež mi popáté toho dne připomene, že brzy zemře a s vervou prosekučního právníka začne vypočítávat, jak strašnej voser bude to všechno rozebírat a tahat najednou po jejím pohřbu, jak se s tim namoří zbytek rodiny, když to teď hned neodnesu, že má moje máma špatnou kyčel, proč jsem jedinej člověk, co ocení tak strašnej kýč a jak se tim šuntem přece nemůže dovolit někoho neironicky pověřit v podobě zapsaného odkazu v poslední vůli.

aspiruju na to, bejt ona.

(mmch je to ta samá babička, co jednou sjela dva kilometry lesem na kole od baráku až na mrňavý nádražíčko v naší rodný hroudě, přes zvonící šraňky, v dřevácích a beraní vestičce, pohoršená, protože jsme si se @skyabovetheport zapomněli na návštěvě u ní na stole rohlíky s máslem a salámem, co nám udělala na cestu domu.)

[srnasama]

Chorvatské útěky

Moře je tu průhledně čisté, až mi to vyrazilo dech. Fouká vítr jak blázen a do toho svítí slunce, jsi spálená a zároveň nastydlá, ale usměvavá, protože to můžeš všechno zapít místním červeným vínem a zakusovat k tomu plody moře, které dnes odpoledne vylovil zdejšíí rybář a tys ho v tom odpoledním slunku s trpaslíkem pozorovala. Sbíráte mušličky na pláži, házíte vyhlazený oblázky do vln a mhouříte oči do sluníčka. Pak se jdeš vykoupat, i když je jen 15 stupňů, žádná otužovačka to není, moře je krásně vyhřáté a šplouchá v nepravidelně pravidelném rytmu. Tahle čistá vodní masa neuvěřitelně nabíjí. Malinkaté městečko je svět sám pro sebe. Ráno tu prodávají čerstvé pečivo v pojízdné maringotce, mají tu dvě restaurace a jednu kavárnu s hnusným kafem. Přijatelné se dá naštěstí koupit v jedné z restaurací. Pijeme ho v odpoledním slunci na lavičce před ní, pozorujeme moře a cvrkot kolem. Nevypadá to, že by tu krom nás, byli ještě nějací další turisté. V létě sem nejspíš jezdí tuna turistů, kavárník s hnusným kafem dokonce umí česky a je moc milej. Škoda, že k němu už nepůjdeme. Teď tu ale není ani noha, jen místní a proto jsou taky všechny další restaurace a krámky se suvenýry zavřený. Jdu se proběhnout do kopců nad městečkem. Vybíhám několik serpentýn a s každou další zatáčkou je krásnější výhled. V kopcích jsou parádní vilky boháčů, co sem jezdí za pěkného počasí na víkend. Běžím a běžím, až jsem tam jen já, slunce, vítr a hory a taky parádní výhled na moře a záliv z druhé strany hřebenu. A pak svištím zase rychle zpátky dolů, protože jsem si uvědomila, že když jsem běžela kolem místní sámošky a pohvizdovali na mě domorodci, říkala jsem si, že hlavně nesmím běžet někam, kde bych byla sama. Ty jejich černý oči koukali nějak mlsně, nejspíš tu normálně holky nepobíhají samy v legínách po horách. Večer si jdeme do restaurace pro čerstvou pečenou rybu a vracíme se delší cestou podél mola. Teď je to teda opravdu kýč, slunce zapadá za stěžně lodí a malinký ostrůvek na moři. Nikdy jsem ještě v Chorvatsku nebyla, ale listopad v Čechách budu za listopad v Chorvatsku vyměňovat klidně každoročně. Nevadí mi ani tak zima. Nemám touhu mít místo naší zimy tropický ráj u rovníku. Mám ráda čtyři roční období. Ale vadí mi to věčné šedo a absence slunce.

[divozenky]

Sněžilo. Stáli jsme uprostřed Krumlova, na mostě, s výhledem na zámeckou věž. Byl to kýč jako prase. Nikde ani noha. Byla to taková romantika, že jsme si my dva, co se věčně tváří jako cynici, a přitom jsou v hloubi duše romantici, museli vážně smát. Později ten večer jsme poslouchali písničky, koukali si do očí, objímali se a pomalu tancovali. Teď už se ani jeden z nás smát nechtěl. Bylo to perfektní. Je to perfektní.

On je perfektní.

Sním?

Sním. S ním.

[violetwonder]

Desires, thirsts, wishes

Má touha, možná až hladovost či žízeň, je bejt zkrocená, tak akorát být dominovaná a ujišťovaná chtíčem, milováním a stavěním na pomyslnej piedestál zbožňované jedinečnosti. Živočišnou touhu v pohledu, feromony vlnící se ve vzduchu a žádný přikrášlování. Tak přiměřeně tvrdej sex, občas takový to něžný milování, ale rozhodně fyzický ujišťování o citech, který by se daly označit jako “hluboké”.

Pak je tu jistý přání o naprostý nirváně. A možná i maličká naivní toužička po sladkým nevinně zaobaleným přeslazeným románu, kterej je plnej cudného pozorování hvězd, držení se za ruce a usrkávání mléčného koktejlu brčkem ze stejné sklenky. (Celkem kýč, ale poručte tý ohavný třináctkový holce, která se krčí někde v koutě a když se stane PMS vyleze s cedulí jak “brno” a hlásá cosi o romantických sračkách. Hned v zápětí vylézá ta nadržená obluda z podkroví a cpe jí zpět do toho kouta ze kterýho se zjevila)

No a nakonec tu je realita. Pocity méněcennosti, cynické šklebení se nad slogany, jak je každé tělo krásné a každá bytost si zaslouží lásku úplně stejně - jo to povídejte někomu o koho si neopřel nikdo ani tu zasranou jednokolku a cejtí se jako největší odpad světa. “Welcome, dear friend depression!”

Posledních pár měsíců už jsem i v takový fázi, že snaha přivodit si orgasmus a dopřát si tak alespoň nějaké uvolnění se zdá jako levná náhražka něčeho, co bych měla v těhle letech prožívat bouřlivě, nespoutaně a celkem čas. Místo toho kupuju knížky, zavírám se mezi stránky a nakonec v práci projíždím podcasty a zrovna dneska jsem skončila u opravdu zajímavýho poslouchání (sexy hlas je dost podstatnej!)

*

Občas si říkám, že se posouvám špatným směrem. Že tu svou fantazii neuplatňuju správně. Už jsem z ní i přestala čerpat a pak to končí tak, že jdu spát s bolestí hlavy, jsem otrávená a unavená.

Často bych za nepatrnej projev “láska” i zabila (pavouka vlastní botou, mouchu novinama, kytku na mým parapetě nedostatkem vody).

[vosheb]

Problematika kýče v reprodukovatelnosti fotografického média ikonických motivů

 Nemohu se ubránit vzpomínce na jeden slogan nejmenované telefonní značky, že fotit už dnes umí každý. Ano, fotit opravdu umí každý a právě proto se v této eseji budu chtít zaměřit na fenomén toho, že každý může být fotografem, potažmo co to znamená pro umělecké prostředí a obecně pro širokou veřejnost - a to z pohledu kýče.

 Ocitáme se ve věku zábavy, ve kterém je čím dál tím složitější rozlišit estetické hodnoty kolem nás. Díky technickému pokroku a bezbřehé tvořivosti kýmkoliv v tomto univerzu se stírá hranice mezi nejrůznějšími uměleckými kategoriemi. Zároveň to přispívá k individualizaci, čímž se posiluje seberealizace jedince. Problém je však v tom, že zábava má převážně komerční rys a touží se stát masovou záležitostí. A právě tato nadprodukce vizuálního materiálu stanovuje novou normu, se kterou se tradiční umění těžce vyrovnává. Pod tíhou tolika teoretických textů o umění se objevují tendence jej zlehčovat, čímž nabývá poddajnému frivolnictví. To by mohlo vést ke ztrátě vážnosti, což je vlastnost, kterou uctívají ti na druhé straně barikády. Tam se jedná převážně o vyjádření osobnosti s přiznanou intencí. Dalším důsledkem je popularita, které se vysoké umění ze své podstaty těžko zmocňuje. Avšak, tématem vysokého umění bych se chtěl v této práci zabývat jen okrajově, přičemž v kontextu se může vynořit v asociační podobě. Spíše jde o fenomén postupné cesty ke kýči, během které se naše smysly pod vlivem každodennosti otupují.  

 Ocitáme se ve věku zábavy, kde nejsou důležité morální zásady a touha po opravdovosti si nezadává s autonomním projevem. Spíše obráceně, v závislosti na recipienta, inklinuje k vyumělkovanosti (imitaci). Sociální sítě (např. Instagram, Pinterest, Snapchat atd.) vypráví jeden a ten stejný příběh dokola. Fotografie postrádají stylistickou originalitu a bloudí v osvědčené výrazovosti, která přispívá obrazové reprodukovatelnosti. Dílo chce být osvojeno a to i za cenu cizopasnictví. Implikuje jistá obecná přesvědčení o uměleckém projevu. A tady se dostáváme k problematice umělectví. Je dotěrné a dostupné pro všechny. Způsob, kterým jsou díla prezentována, je cílit na libost či nelibost našich smyslů. Je to kýč. Rád bych tu zmínil slova Filipa Zrna, který hned v úvodu své úvahy Kýč jako projev konce myšlení píše: “Tento rámec pak odhaluje úlohu kýče jako objektu, skrze který přitakáváme způsobu manipulativního odkrývání, jisté formě průměrnosti a konzumentství”. (1) Přesně pro tyto účely byly sociální sítě (fotografické platformy) vytvořeny, nebo se v průběhu adaptace proměněny. Průměrnost zde představuje kolektivní vědomí, na jehož základě se lidé oslovují.

 Ale zpátky k zmíněnému sloganu, že fotograf už dnes může být každý. Jedná se o technický pokrok, který umožnil miliónům uživatelům vytvořit precizní fotografie. Ty pak mohou sdílet na svých účtech a následně získávat obdiv od svých recipientů. Kdo už by dnes šel do galerie? - pokládám řečnickou otázku. Vždyť galerie jsou stále v našem smartphonu. Taková galerie je de facto součást vlastnictví, které je jedno z našich lidských potřeb. Což dokládá i Erich Fromm: „Mé vlastnictví zakládá mne a moji identitu, já jsem já proto, že já mám moc vlastnit a ovládat“. (2) Nevidím problém v tom, že fotografovat může každý. Spíše ho vnímám ve velké míře jednoznačnosti. Fotografie si nežádá být objektem myšlení. Fotografie tu je pro radost a snaží se nás odpoutat od vážnosti života. Užívá patetického jazyka, přičemž aspiruje vyjevovat to, co se stalo nebo co nám je známé. Především bojuje o líbivost a neustálým opakováním se nám definují určité vzorce, podle kterých se konstruují fotografie další. Dochází tu k redukci jinakosti na stejnost. Instagram je plný fotografií toho, co kdo dělal, co kdo jedl, kde kdo byl, přičemž se hledá ideální perspektiva, aby to zapadalo do líbivého ikonického stereotypu. Tím se mění naše vnímání a přístup k fotografickému médiu. Naše percepce se oplošťuje, přičemž samotní uživatelé sázkou na jistotu se tím seberealizují. Člověk se přeci nejvíce identifikuje s tím, čemu rozumí. To vede k tomu, že známé modely se utvrzují ve své platnosti a netouží míti ambice zrelativizovat vlastní existenci. Vždyť v neposlední řadě jde přeci jen o prožitek, emoce, vášeň.

 To, čím se současný člověk stává platným v očích jiných dokládá právě tento projev nacházení identity skrze vizuální působení. “Důvod takového přizpůsobení se společnosti je, že člověk nechtěl být odsouzen v očích druhých, to by ho opět dostalo k pocitu osamocení a mohl by i ztratit nově převzatou identitu. Člověk se tedy osvobodil od něčeho – k novým poutům”. (3) V souvislosti s kýčem jde o to, že společnost díky obrazovým a komunikačním platformám vytváří větší propojenost mezi lidmi nejrůznějších kultur. Kulturnost, náboženství, sociální postavení, věk, národnost - to vše se navzájem mísí do jednoho. Tím vznikl požadavek na univerzální jazyk. A právě kýč překypuje empatickou ctižádostivostí. Jde o specifický druh komunikace, která se těší z manipulace. Poutá nás svojí emocionální estetickou iluzí krásna. Vzruch, který vzniká jeho působením dodává lidem pocit jistoty. “Podstatou kýče je ujistit konzumenta v jeho předpokladech, nikoli mu je zpochybnit”. (4) Samotný předpoklad je prostoduchým očekáváním, který si neseme v kolektivním podvědomí. Předpokládaná specifická estetika kýče se v tomto ohledu jeví jako jedna z potřeb této univerzální kultury. Toho si jsou reklamní agentury a influenceři velice vědomi. Jejich vliv a styl se noří do hladových očí amatérů, kteří je zbožně kopírují a napodobují.  

 Ocitáme se ve věku zábavy, kde není většího prostoru pro interpretace. Tím, jak přijímáme a tvoříme takové množství obrazů, vyplňujeme vlastní prázdnotu nejjednodušším způsobem. Své o tom psala i Susan Sontagová, která užívala termín redundance pro to, aby popsala oslabování a mylný přístup k uměleckým dílům. Ta jsou dostupná zcela každému, zajišťují materiální hojnost, stávají se kulisami našich životů a to i přes to, aniž bychom jim věnovali delší pozornost. “Co dnes rozhodně nepotřebujeme, je převádět nadále umění na myšlení a nebo (ještě hůře) na kulturu”. (5) Pokud bych toto tvrzení převrátil, tak by to znamenalo, že unikáme naší kulturní tradici.

 Ve spojitosti s Instagramem je důležité si uvědomit motivaci uživatelů a jejich způsob trávení času. Sám Instagram mám a trávím na něm v průměru 45 minut denně. Za tu dobu můj mozek přijmul nespočetné množství obrazů. Připouštím, žádný obraz mi nezměnil život a ani mě nikterak neobohatil. Každé fotografii jsem nevěnoval více jak 3 vteřiny. Během své aktivity jsem pociťoval mnoho emocí. Dokonce samotný Instagram mi nabízel na příspěvky reagovat paletou nejrůznějších emotikonů. Tu jsem užíval převážně v návaznosti na situace, když jsem chtěl někomu dát vědět o mém naladění se na druhou osobu. Byl jsem rád, že mi je osoba blízká, při čemž se mi vybavovali nejrůznější vzpomínky. No, není snad touha vlastností kýče? Neunikám tím do falešného života? A co fotografie, které tam přidávám? Vždyť se jedná o estetický nezdar, kterému nedávám zásadní váhu. Tu aplikaci jsem zapnul, jenom pro to, abych se pobavil a cítil částečný pocit blízkosti. Nedalo mi to a zkusil jsem najít nějakou jednotící linii toho, jaká triviální reprezentace sdělení se tam dá najít. Rozklikl jsem místo, ze kterého bylo pořízeno více fotek od různých uživatelů a výsledek byl fenomenální. Přede mnou se rozprostřela plejáda fotografií na jedno téma. Nevím, k čemu ty fotografie jsou dobré, ale tuším, že by se na nich kolegové sociologové pořádně vyřádili. V této situaci mi tu vznikla jedna obrazová kategorie. V této kategorii se objevuje jeden a ten stejný motiv. To, co se mění, je postava v popředí. Úhel pohledu je téměř totožný. Je vlastně úplně jedno, kdo na fotografii je. Klidně tam nemusí být nikdo. Jedná se o nápodobu a pouhý záznam, který dál k ničemu neznačí. Není ani podstatný kontext. Důležité je celkové působení, což je patrné v rozdílnosti užitých filtrů. I když scéna působí odlišně, tak vykazuje známky barevné přehnanosti. Standardní rysy (6) nás usvědčují setrvat ve stejné kategorii, přičemž se zde umocňují standardní zobrazovací konvence, které nám dopomáhají jednoduché identifikovatelnosti. (7) Jak dále Kulka popisuje: konzument věří, že se mu kýč líbí pro jeho estetické vlastnosti. Avšak, kýč nemá estetickou funkci a je jen souborem jevů, které si na estetiku pouze hrají. Jde o zdánlivé působení sentimentu.

 V tento moment je pozoruhodné doplnit tezi, že kýč de facto nespadá do kategorie umění. A to tím, že nemá estetické vlastnosti a jeho prvky jsou libovolně zaměnitelné. Čili nemůžeme hodnotit jeho kvality a z pohledu teoretika umění ho odsuzovat. Kýč je svým způsobem fenomén, který je zcela autonomní. Svojí vizualitou je nicméně podobný uměleckým dílům. Avšak, spíše se jedná o komerční zboží nebo vyplňující kulisu. Další zcela zajímavá myšlenka, se kterou Kulka přichází je ta: “Přestože kýč má všechny formální vlastnosti uměleckého obrazu, z hlediska své funkce se podobá spíše piktogramu”. (8)

 Jak už je z textu patrné, tak docházíme do situace, kdy část populace podléhá tomuto fenoménu, přičemž se mísí s uměleckými díly. Tím je těžké rozlišit jedno od druhého. Ve veřejném prostoru, v kavárnách a i na zmíněném Instagramu můžeme vedle sebe vidět jedno i druhé. A tratí tím převážně umělecká díla, která se podobné vizualitě přibližují a nachází se v minoritě. Kýč je pomalu vytlačuje a může za to převážně komerční zábavní průmysl. Jemnost vkusu je to jediné, čím bychom mohli být vůči tomu odolní. Ten se dá trénovat skrze umělecká díla a napojením se na tuto tradici dokážeme vytušit hranice těchto dvou odlišných kategorií. Je to vlastně taková hra na hrdinství individualismu, ve které utíkáme do dětské nesmrtelnosti.

 Vošvrda Sebastian

............................................................................................

1) VONDRŮ, Hana. Umění KÝČE (The Art of KITSCH). Pelhřimov: Muzeum Vysočiny Pelhřimov, příspěvková organizace, 2016. 35 pp. s. 138. ISBN 978-80-87228-13-5.

2) FROMM, Erich. Mít nebo být?. Praha: Naše vojsko, 1992. s. 63-64. ISBN 80-206-0181-3.

3¨KLIMEŠOVÁ , Lenka. Pojetí člověka u Herberta Marcuseho a Ericha Fromma. Plzeň, 2013. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Filozofická fakulta, Studijní obor Humanistika. s. 28. Vedoucí práce PhDr. Daniel Špelda, Ph.D.

4) KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Praha: Torst, 1994, s. 40. ISBN 80-85639-17-3.

5) SONTAGOVÁ. Susan. „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 5. Přeložil Karel Palek. Esej byla poprvé otištěna roku 1964

6) Užito v kontextu terminologie Kendalla Waltona a jeho text Kategorie umění

7) KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Praha: Torst, 1994,.s. 93. ISBN 80-85639-17-3.

8) Tamtéž, s. 99