#nekonečno

[kralovna-ne-stesti]

Dívám se na dokument o nekonečnu a u toho myju nádobí, třídím obří hromadu ponožek, dělám snídaňový pečený vajíčka, přijímám objednávku a usínám. A pořád jsem ho ještě nedokoukala.

[cistota]

Nekonečno

Ostrost hranice mezi bezlimitním významem nekonečna a limitovaným významem konečnosti je silou odsuzujícího konečného člověka k limitovanému životu v nicotě.

Mysl nemohla akceptovat svou nicotu, tak si sestrojila způsoby, jak participovat na věčnosti. Ať to byla božstva, logika, dobro, děti či společnost. Mysl si cestu najde.

Pojďme o nich prohodit pár větiček.

[punk-in-metal-detector]

Čekajíc na svého milence (své přátele) až se vrátí z války (dopíší maturitní didaktický test z angličtiny) abychom si mohli společně připít na zdar a úspěch (nadávat na Cermat)

[zurnatetka]

pracovní nasazení level nekonečno.

[kitikara]

Potřebovala bych se ventilovat. Proč mi nikdo neřekl, jak moc ty knižní verze Červeného trpaslíka depresivní? Zakoupila jsem si audioknihu Nekonečno vítá ohleduplné řidiče a kde je můj zábavný seriál? Ono to bylo dokonce pak i strašidelné, protože ten závěr byl děsivej. Ano, bylo fajn, že jsem měla vysvětlení, co jsem z seriálu moc nechápala, jak to sakra jde, viz jak je možný, že je jeden Kocour. Neříkám, že jsem se místy nezasmála, ale můj původní plán byl něco milýho před spaním. To nepočítám, že Rimmer byl dost snesitelný a nakopat do zadku bych akorát chtěla Krytona. Jako pak jsem uvažovala, jestli si ten seriál vůbec dobře pamatuju.

Důvod proč jsem sáhla původně po té audioknize, krom faktu, že to bylo jako příloha časopisu za půlku a takové hezké digitální formě, byla taková nostalgická touha - někdy asi v konci devadesátek, možná nultá léta bylo nějaké komerční rádio, které v nějakou šílenou noční hodinu pouštělo audio ze seriálu (rozhodně tam bylo víc efektů a lidí) a sem tam jsem u toho usínala. Nepočítám, že mám kupu jiných audioknih nebo tak něčeho, co jsem ještě neposlouchala, ale znáte to, výhodná nabídka.

Reakce vítány.

[institutexpermentalnitvorby]

Měla jsem s kamarádkou debatu ohledně vlivu umělé inteligence na ceny u digitálních umělců.

Narazily jsme ale na něco jiného. Tak, jako AI "likviduje" digitální umělce, tak oni "likvidují" ty, co dělají nekopírovatelné umění.

Chvilku jsem zkoušela prodávat vyšívané přívěšky na plastu. Rychle jsem narazila. Nejsem schopna se dostat do zisku. Nemůžu jet za cenu, za kterou se prodávají přívěšky na conech. Obecně na cenu věcí jednou vytvořím a pak už jen používám v nekonečno kopiích. V každém kusu mám materiál i svůj čas. Stejně jako vytvořit dostatečné počty kusů.

[pavelhaala]

24. Srpna 2022 23:22

Ležím ve stanu, poslouchám zvuk řeky. Na obloze nekonečno hvězd. Nadmořská výška 1280m, někde uprostřed rumunských hor. Je zima.

Lezu nahej do řeky, voda je ledová. Skoro necítím nohy. Temno před očima - málem omdlím. Všude klid a jen ten zvuk řeky. Samota, žádnej signál. Na obloze ISS. Dlouhá cesta, 600km daleko..

Proud vody naráží do kamenů. Pichlavé jehličí, rosa na kapradí. Mokrý a studený nohy - teplo ve spacáku. Radost i smutek zároveň.

Vůně vlhčených kapesníků mi tě připomněla.

[vinozmraku]

ve škole

já

už nejsem

ve škole

ale

moje máma

je v ní celej život

od základky

střední

vejška

a pak znova do školy

na střední

učit

-

po práci

přišla domů

zvedá

třetí telefon

jedna kolegyně

jedna rozčílená matka

dospělého dítěte

které nezvládá řešit

své školní povinnosti samo

druhá matka

se stejným problémem

alespoň není protivná

-

protože vdova

má přece

nekonečno času

[nedavam-smysl]

Ptám se sama sebe: Co dělat když je můj vztah to nejhezčí, co mě v blízký době potkalo, ale zároveň mám pocit, že žiju v iluzi?

Odpověď je nadmíru jasná. Vysrat se na to. No ale co když to prostě nejde? Vždycky jsem byla člověk, kterej se na věci snaží dívat ze všemožnejch úhlů a zkoušet všechno dál a dál. Nevzdávat se. Vždycky mám pocit, že existuje nekonečno možností, jak můžou věci dopadnout a já musim vyzkoušet všechny, dokud se nedopracuju k mýmu ideálnímu výsledku. Mám pocit, že už bych měla mít všechny alternativní scénáře vypotřebovaný, ale furt nemám. (I když se teda výběr už dost zužuje) Furt je tu ta jedna možnost, kterou si ve všem volim celej život. Je pro mě nejtěžší, ale taky jí znám nejlíp. A to je: zatnout zuby a vydržet to.

Vim, že to často totiž přináší ovoce. Jenže už se nezamýšlím nad tim, jestli je to ovoce čerstvý nebo zkažený.

Nerada lidi pouštim pryč. Nechci na nikoho zanevřít protože jsme přece všichni jen lidi, co dělaj chyby. A tak se ptám svýho bytu ve kterym jsem jen já: Jak je doprdele možný, že můj nejkrásnější sen může bejt zároveň i moje noční můra?

[tejaje]

Probudila jsem se na konci září. Dlouho jsem tu nebyla aktivní, nebyl čas, chuť a život si mě vodil svými klikatými cestami. Myšlenky uzrály, stalo se toho neskutečně moc a já stárla.

Poprvé jsem se dostala na místo v životě, kam patřím. Je správný čas, správná nálada, správně všechno. Dokonale to do sebe zapadlo jako kousky skládanky. S bolestí, křikem, hrnky slaných slz, proseb a úzkostnými záchvaty. Z paralýzy do zenu.

Hrozně dlouho jsem byla na kraji bytí a zdravého rozumu, utápěla se v absurdnu a snažila se vstřebat realitu. Bolelo to, hrozně těžko se mi bojovalo s mým vlastním přesvědčením a ještě hůř s tím bojovala moje hlava. Těžko se to vysvětluje, ale stará Teja umřela. Minimálně to tak neuvěřitelně moc bolelo. Neumřela jsem celá a rozhodně to nebyl la petit mort. Patří to k životu, tady ty krutý ztráty nejbližších, ale nikdo nás nepřipraví na to, když ztratíme sami sebe.

Umřela holka, co si myslela, že ke štěstí je potřeba prstýnek a velký činy. Umřela holka, co si přála všechno, co mají ostatní. Umřela holka, co si přála být normální alespoň jednou za život. Ano, umřela holka. Umřela moje střeštěná část, co by si hrozně přála mít všechno, co si kdy vysnila. Hned teď a včera bylo pozdě. Moje sny nikdy nebyly malý, i když by občas někdo mohl namítat, že jsou obyčejný. Žádný sen není obyčejný. Umřela dokonalost.

Zůstal ve mě klid. Se všemi slzami odtekla ta ostrá bolest, co se usazovala kolem srdce a nedovolila mi se nadechnout a mluvit. Vykřičela jsem všechny svoje životní nejistoty a usmířila se sama se sebou.

Před lety bych sama sebe za tuhle změnu asi odsoudila, protože je to přece málo punkový. Nekonečno lásky a mír. Chci se budit v lásce, žít v míru a být s ním. Jsem jeho, celým svým srdcem, protože díky němu žiji víc, než dokážu připustit.

Sbohem, moje nejistoto. Loučím se s tebou strachu ze samoty. Zanechávám tě někde v dálce za sebou. Věřím, že se zase někdy setkáme, ale doufám, že budeš jenom záblesk minulosti, který uvidím v někom jiném a zavzpomínám, jak nám spolu kdysi bylo.

[bio-nebylo]

já vím, že by to už mělo odejít, ale myslím, že jsem tě měla tehdy ráda jako člověka a i když si myslím, že jsme si neměli nikdy moc co říct, tak i to málo, co jsme si řekli, bylo hezké.

a i to málo, co jsme spolu zažili bylo dost hezký na to, aby se mi zastesklo, když slyším fajn hudbu a vím, že bys ji ocenil, tak v takových chvílích mám nutkání ti ji poslat.

jen tak, jen z toho principu, že jsme si asi posílali hudbu a to bylo moc fajn a hezký. možná to bylo hezký a tak přirozený, že občas jsem si myslela, že to bude opakující se nekonečno stejně jako to dělá příroda.

a ono se to neopakuje a já mám dojem, že jsem z toho trochu smutná, ještě pořád. ještě trochu.

[hadivadlo]

Rozhovor: Byl zpěvákem soukromí, písně si psal jako deník. Ke studiové desce se ale blížil, říká o Jiřím Bulisovi jeho dcera Lucie Dlabolová

„Chtěli jsme, aby příběh, který Jiří Bulis prostřednictvím své hudby odvypráví, vyzněl smířlivěji, než jak ho lidé třicet let po jeho tragické smrti vnímají. I proto jsme jako název chystaného LP Slunce na peřinách zvolil název jedné z jeho nejoptimističtějších písní. Bulise skrz ni vidím jako člověka, který ač prožil spoustu lásek, stesku, slabosti, bezradnosti i vzdoru, nakonec nachází jakýsi klid,” říká hudebníkova dcera Lucie Dlabolová o výběrovém vinylu, prvním v Bulisově diskografii. Na výběru skladeb se podílela s hudebníkem Martinem Kyšperským.

Jiří Bulis zemřel ve vašich osmnácti letech. Když jsme se o něm před časem spolu bavily, říkala jste mi, že si mozaiku toho, jak to kolem Jiřího Bulise asi tak mohlo být, pořád postupně skládáte. Jak si tátu pamatujete nejvýrazněji? 

Vidím krásného chlapa v slunečních brýlích lennonkách se zeleným batohem na zádech, jak zamyšleně bloumá melancholickou krajinou Krušných hor. Taky vidím kavárenského bonvivána, vypravěče rozvleklých historek k popukání. Muže u klavíru pohrouženého do nalezení toho správného tónu tak usilovně, že v napětí rozhryzá tužku, kterou své poznámky horečnatě vpisuje do svých notových deníků. Taťoucha v modrém froté županu s tepláky vytahanými na kolenou, jak vaří krupičnou kaši, protože to je jediné jídlo, které své malé dcerce umí uvařit. A taky bezradného, trochu nemotorného člověka, kterému se život několikrát dost vymkl z rukou.

Dodnes si pamatuju, že dva dny po pohřbu jsem šla maturovat. Myslím ale, že řadu let jsem žila v jakési mlze a šoku, doba po jeho smrti byla pro mě i další jeho blízké  turbulentní a složitá, dost hezkých vzpomínek jakoby zmizelo nebo jsem si je nedokázal vybavit. A tak si skládám jeho obraz z drobných střípků, které sbírám doteď. Spoustu věcí začínám coby dospělá žena vidět jinak, komplexněji i nekompromisněji, anebo se naopak smiřuji s tím, že je možná nikdy úplně nepochopím.

Kdybyste si měla vybrat jednu píseň, která by pro vás Jiřího Bulise definovala se vším všudy, která by to byla?

Jako zásadní písnička první volby se mi nabízí Hosté na Zemi, esence všeho typicky bulisovského a možná i jako moje osobní DNA coby píseň reflektující tragický odchod Bulisovy první ženy Niny, mé mámy. Je to krystalická modlitba, nekonečno zhuštěné v pomalosti a zároveň záměrné nedořečenosti. V písni Nestřílet holuba na text Jana Vodňanského zazní všechno ještě hutněji: směs touhy, stesku a nepokoje, pohádkový motiv popelky se mísí s barokním tématem marnosti a pomíjivosti, hraje se o hloubkách i výškách. Je to píseň o princi, který svou princeznu marně hledá, ale nakonec skrz tu marnost dojde k vyrovnání se sebou. Jsem šťastná, že na desce vyjde jako jedna z mála dosud nevydaných Bulisových písniček.

Na albu Slunce na peřinách nejsou jen takzvané bulisovky, zařadili jste na něj i několik skladeb s textem od jiných autorů: od zmíněného Jana Vodňanského i od Jaroslava Seiferta nebo Arnošta Goldflama. Bulis sám byl skvělý textař. Co podle vás do svého portfolia s texty jiných autorů získal?

Vedle humoru asi získával další roviny a obsahy, které pro něj zrovna byly aktuální, které možná nedokázal tak přesně vyjádřit literárně, ale nutkaly ho definovat hudebně. Zajímavě a svobodně pracoval s texty dramaturgicky, směle v nich škrtal a upravoval si je podle vlastního vnitřního rytmu i významové potřeby.

Proč Jiří Bulis vlastně nevydal za svého života žádné studiové album?

Nevím. Možná, že to pro něj koncem 80. a začátkem 90. let, v době, kdy pracoval na velkých filmových a divadelních hudbách, nebyla priorita. Psaní písní byla jeho soukromá záležitost deníkového až terapeutického charakteru, některé písně vznikly do konkrétních divadelních inscenací. A taky se nepovažoval za zpěváka, byl si dost vědom limitů svého pěveckého projevu, které v době líbivých hlasů československé popmusic pro něj byly překážkou.

Jeho písně byly zároveň tak osobní, že jen těžko a zřídka našel interpreta, kterému by některou z písní svěřil. Ke koncertním provedením se uchyloval při výjimečných příležitostech, jak říkal v unikátním záznamu jeho vystoupení v ostravském divadle Aréna:  „Zpěvákem se stát nehodlám, hodlám zůstati zpěvákem čistě soukromým, který zpívá při určitých příležitostech, spíš soukromých”. Ale zároveň si myslím, že si to ve skrytu duše přál a že se k tomu postupně osměloval a blížil už vydáním EP v roce 1988 nebo Večírku u Vlasáků na kazetě, která se šířila mezi jeho kamarády. Teď se mu to s třicetiletou prodlevou splní. Představuju si, s jakou chutí a opatrností by jemnými pohyby dlouhých prstů obřadně vytahoval desku ze sáčku a položil na ni jehlu.

Vy sama hrajete na klavír, skládáte, zpíváte. Je asi zbytečné ptát se, do jaké míry vás hudební background vašeho otce ovlivnil, přesto mě zajímá, jak jste jeho hudební tvorbu jako vnímala jako dítě? Zajímalo vás, co a jak dělá?

Je fakt, že doma v Brně na Údolní hrála hudba hodně. Na klavíru měl neustále nějaká rozposlouchaná elpíčka, noty, hrál na klavír, zapisoval si poznámky nebo nesnesitelně cvakal zuby do rytmu hudebních nápadů při cestách tramvají, bral mě na koncerty. Hudba byla všudypřítomná, samozřejmá, včetně tátových písniček, které jsem s chutí přezpívávala dojatým učitelkám ve školce. V jeho hudebních stopách jsem ale nechtěla jít ani náhodou. Nicméně hra na klavír byla u Bulisů nepsaným pravidlem dobrého vychování. Tomu jsem v pubertě úspěšně vzdorovala, místo do klavíru jsem totiž několik měsíců chodila na hodiny jezdectví. Když to prasklo, už bylo pozdě, táta to se mnou vzdal. Touha po hudbě mě znovu přepadla až ve zralém věku. Bylo radostné si to dovolit a je to taky možná další dost podstatná část celé mozaiky a komunikace s tátou.

Ptala se Hana Slívová

Pokud máte rádi tvorbu Jiřího Bulise, máte možnost podpořit vznik první gramodesky věnované jeho skladbám s názvem Slunce na peřinách přes Donio až do 9. října 2024.

[lamtncz]

PANDORA Dvojitá Korálka Mama 791468C01 : Výraz Lásky a Vďaky Popis Produktu PANDORA dvojitá korálka Mama je nádherným a dojímavým šperkom, ktorý oslavuje nekonečný vzťah medzi matkou a dieťaťom. Táto korálka je precízne vyrobená z rýdzeho striebra 925/1000 a zdobená jemnými ružovými zirkónmi, ktoré pridávajú šperku nežný a elegantný vzhľad. Vlastnosti Značka: Pandora Materiál: Striebro 925/1000 Farba: Ružová Typ korálky: Visiace Dekorácia: S kameňom Kameň: Zirkón Kolekcia: Pandora Moments Téma: Mama, Nekonečno Detaily Rozmery: 10 x 24 mm (s úchytom); dĺžka visiacej časti 14 mm Váha: 2 g Popis Designu Táto visacia korálka má jedinečný dizajn s dvojitým symbolom nekonečna, ktorý je ozdobený jemnými ružovými zirkónmi. Jeden disk je gravírovaný s textom "I love you always and forever" (Milujem ťa vždy a navždy), čo dodáva šperku osobný a emotívny dotyk. Na druhej strane korálky je symbol nekonečna s textom "M♡m" (Mama), čo ešte viac zdôrazňuje hlboký a nerozlučný vzťah medzi matkou a dieťaťom. Špeciálny Význam Táto korálka je dokonalým spôsobom, ako povedať mame, aká je pre vás dôležitá a ako veľmi ju milujete. Je to skvelý darček na Deň matiek, narodeniny alebo len tak, aby ste vyjadrili svoju lásku a vďaku. Kombinovateľné S: Pandora Moments náramky a náhrdelníky Ďalšími visiacimi a klasickými korálkami z kolekcie Pandora Moments Záver PANDORA dvojitá korálka Mama je nielen krásnym šperkom, ale aj silným vyjadrením lásky a úcty. Tento elegantný a jemný kúsok určite poteší každú mamu a bude pre ňu trvalou pripomienkou vašich citov. Pridajte tento výnimočný šperk do svojej zbierky a nechajte ho hovoriť za vás.

[polychromovana]

Už chápu proč ležatá osmička znamená nekonečno

Protože když vám tak ten osmej zub roste, je to nekonečný trápení

[clovekcislo1]

A vďaka nemu, plyniem, čistotou času sa umývam a všetky kvapky, všetky kvarky skutočnosti bez ceny počítam. Zastávky, stavajú sa do radov - mocniny padajú na podlahu a ja ako na strunke spolu s nimi v bezvetrí s požičanou odvahou sa zvíjam.

Aj keď sa mi všetky úchyty z rúk vytrhli

Aj keď som už dva krát preskočila limity

Možno sa sekavý príliv na odliv preleje, ja som stále na priamom stĺpe, kde sa ľudia so zrnkom prachu v dlaniach modlia.

A práve teraz stojím uprostred rozhraní a naše hranice rozhrnúť sa prečíňam.

Popri sklonných prýzrakoch moje palce vyrývajú do hliny. Výrývajú zreteľne s neprestajnými vzorcami. Vyrývajú bez prestávok, skľúčeným vláknom zaťaté. Preťínajúc, prehadzujem háčiky, suniem k sebe len pocit viny.

Každý deň sa prekrúti (bez prečinov)

Každý krok je len ďalším stíňaním hliníkových líc.

A nakoniec, ak sa nekonečno premení vo vidieľný dôraz, dokážem si vlastnú silu.

No dovtedy budem kráčať, hľadať a strácať. S každým útržkom básní sa budem tisknúť bližšie k sebe. A keď sa na zemi všetky strhnuté slzy objavia, mňa na prach rozveje. Budem sa triasť a neprestajne zvíjať vo svojom bezprostrednom náručí.

Rozhodnutia sú v silnom stisku myšlienok ponechané.

Za sklíčkami, za hranicami sa mi nikdy necnie, no občas predsa cítiť jemný tok nostalgie.

Pramienok hladkého smútku

Číry mráz na konci prstov

Stratené uzavreté priestory a strohé verše napísané voľnými pohľadmi očí

Na priamke sme sa pár krát zvlnili, ale zameniť duše sa nepošťastilo.

Sme stále tými istými

Prečo by sme sa mali meniť

Keď je celkom jasné, že zmysel života na svojich lopatkách napísaný nenájdeme

A aj keď energie neubúda, nikdy jej nepribúda

A takto to ostane navždy

Takto ostaneme navždy bez otázok či odpovedí.

[teplomilka]

28 augusti 2023

(this text is a short story in Slovak language and was written sometime in 2015)

Dievča (z) hviezd

Na lúke panovala noc, steblá tráv osvetľoval iba Mesiac a hviezdy. Sedela v Tvojom lone, zovretá v objatí. Bola krajšia než kedykoľvek predtým. Bola jemnejšia, zraniteľnejšia, nevinnejšia... než kedykoľvek predtým. Všetko čo mala, odniesla temnota. Všetko čo si mal, sedelo sklbčené, obalené Tvojím telom. Hľadel si na ňu uprene, spomínal na dávne časy. Časy, ktoré už nie je možné priniesť späť, prežiť ich ešte raz. Ba čo raz. Aj desaťkrát, stokrát, miliardy krát. Prežívať ich znova a znova, donekonečna. Od zoznámenia, prvé objatie, prvý tanec (aj keď bol vtedy tak trápny), cez horúce bozky, nežné dotyky, hlboké pohľady. Lásku čistú, i dravú.

Miloval si ju. Tak veľmi, tak šialene, až sám si sa stal šialencom. Znášal si obety a utrpenie len kvôli nej a len vďaka nej. Iba s ňou si sa cítil plný života a radosti.

Dnes Ti ostal už len malinký kúsok z nej. Vratký plamienok, ktorým ešte bola prítomná tu na Zemi. No aj ten pomaly vyhasol a napokon úplne zmizol.

Objímal si ju, a zároveň bola vzdialená svetelné roky. Bozkával si ju, avšak to, čo zvlhčovalo Tvoje ústa, bola len krv prasknutej pery. Dotýkal si sa jej, no to, čo si cítil, bola už len samota. A jediné, čo Ti ostalo, bolo ticho a prázdnota. Jej zvonivý smiech odvial vietor, jej stopy zarástli ružami, a jej duša, sťa holubica odletela do ďalekých diaľav, tam, kde sa končí nekonečno. Vrátila sa domov. Domov, ku hviezdam.

~ tori☆* /dieťa (z) hviezd/