#promarněný mládí

[allmothsdied]

Vystavěli jste tenhle svět

Je vás většina

A tak jste těmi, kteří určijí proudy

Společnosti dnešních dnů

A my se do tohohle jen narodili

Dýcháme jak jen můžem

A vy říkate, že jsme ta zkažená mláděži

Sprostý znuděný děcka

Přirostlý k mobilům, těm, který vyrábíte

A házíte nám je místo dudlíku

Do děckých ruček

Jsme jaký jste nás vychovali

Vyrostli jsme formováni svým okolím

Světem staveným rukama vašich dědů

A jejich otců

Konečný úpravy, nejnovější architektonický prvky,

Zbyly na vás, poskládaný z toho, co vám rodiče zanechali

Naše mládí zatím nezpřístupňuje děckou práci

Škola, střední, možná výška, kdo ví

Narodili jsme se tady,

Do vašeho díla, ne našeho

Ale jsme to my, ty přecitlivělý depresivní asociální děti

Jsme jaké jste nás stvořili

Jsme takoví, jaký jen v tomhle prostředí, můžeme být

Ale je to prý naše vina, zkažená mládež

S příliš lehkým životem, že se hroutí

Vy jste budovali

My bojujem o přežití

Tenhle svět totiž připomíná spíš trosky

S historií krve, smrti, válek,

Ničení

Ošklivý osamělý hrad z písku

Copak to nevidíte?

Chceme křičet, chceme řvát

Váš trend to nepřipouští

A tak se bouříme

A vám se to nelíbí

Posrali jste to, posrali to už v samých základech

Stavitelé jsou ale zproštěni viny

Znovu a znovu

Obviňme narozený děti, připišme to mládeži

Utíkáme, z úniku do úniku

Copak to nechápete?

Jsme výsledek dnešní doby

Vaší doby, vy dokonalý nezkažení hlupáci

Slepci s arogancí jako hůlkou

Jsme to my, porušujem pravidla, žijem naplno

Protože není pro co žít

Nic jste nenechali

Soudíte, soudíte všechno nové,

všechno cizí dáváte do rovnice špatný

Jsme, jen takoví, jací můžeme

V tomhle zkurveně pokřiveným světě

Bouříme, protestujem

Z frustrace, ze zoufalé vidiny budoucnosti, kterou jste nám vzali

Rozpadá se to, rozpadá

Tady máme žít?

Prohnilý zdi, promočený stropy

A pobíhající krysy

Drogy, co jste nám dali na hraní

A divíte se, že jsme závislí

Na potřebě každého úniku

Pryč odsud pryč, jen pryč

Nedá se tu žít

Škody, z nichž jen málo můž opravit

Pěkný vyhlídky

Ale jsme to my, ta vzpurná lehkovážná promiskuitní mládež

Bez hodnot, beze snů, bez mravů

To nám zbylo, to nám zůstalo

Všechny ty vaše lepší doby co byly a nejsou

Si narvěte doprdele

Vy jste je zahodili

Pro všechno to, co je teď

Co máme teď

Jste jak Pilát, myjete zasraný ruce

Vzdáváte se zodpovědnosti za svý činy

Na úkor svých potomků, tak jako vaši otcové, a předtím ti jejich, a tak pořád dál

Nelíbíme se vám?

Ale tohle jste z nás udělali vy

Tak se do nás přestaňte laskavě srát

Zkažená mláděž, sprostá a nevychovaná

Bez hodnot, bez mravů, bez budoucnosti

Už toho má kurva dost

[allmothsdied]

Trigger warming...

.

.

.

.

.

Máma mi omotala krejčovský metr plný čísel bez začátku a konce, bez řádu, bez všeho neostrého, jako chladný dotek sochy z ledu, jako sotva roztavené stříbro, okolo pasu... Snažila se skrýt malou slzu na okraji víčka, a já se tvářila, že nevidím...

Nejsmutnější je, že jediný, co mě na tom všem mrzí, je že ji tím nutím procházet pořád a pořád dokola, občas jí házím celý krajice naděje, jen abych jí je pak vyrvala z náruče a hodila k nohám zapálený hranice

Je jedno jak moc se snažím postavit zámek jejího vysněného něčeho lepšího, něčeho až a někdy a když a pokud, když stejným úsilím ho drolím na kusy, padá mi mezi prsty jako nekonečný zrnka písku, jen trochu zafoukat a všechno je pryč

Jen samý písek a písek a písek.

V očích, ve vlasech, v posteli, ve vzduchu, ve vodě, v útrobách země samý

Jsem všechno, co bolí, už z pouhého pohledu, jako socha z ledu, přimrzlá k cizí kůži která sebou škube ve zběsilé snaze se odtrhnout a zmučená krvácí a umírá, jen nikdy ne dost, nikdy ne úplně

[allmothsdied]

Vidět je všechny. Ty, kteří šli dál. Mezitím co já stále mimo prostor a čas, mimo přítomnost, mimo budoucnost, v nekonečném dnešku.

Vidět je všechny. Kam až došli. Jak se změnili do tohohle okamžiku, jak se jejich životy změnily. Životy, jichž už dávno nejsem součástí. Jen stín pozorující z kouta.

Vidět je všechny. Vidět, kam došli. Kam jsem mohla dojít já. Ale nechala jsem to protéct mezi prsty. Stojím na místě příliš dlouho. Zabydlela jsem se, na začátku cesty, příliš zbabělá ho opustit.

Vidět všechna možná, která se nestala a nestanou. Vidět tolik kdysi možných budoucích já, který se nikdy neprobudily k životu.

A bolí to. Bolí se s touhle skutečností střetávat, jako stát příliš blízko projíždějícího vlaku.

Chce se mi křičet, že tohle jsem si nevybrala. Že to nenávidím. Že chci svou budoucnost zpět. Že se chci nechat unášet proudem normálnosti a plynule přecházet z jednoho životního stádia do dalšího. Tak jak se to má. Tak jak to chodí. Dospívat a stárnout plynule s časem.

Ale můj mozek šeptá, přesně tohle jsem chtěla, přesně tohle jsem si vybrala, miluju svoji rozbitost, svoji nekončící zastávku na začátku cesty. Protože tohle je můj útěk, můj úkryt, bezpečný vyšlapaný místečko, před vším, kam oni došli, před vším, kam jsem mohla dojít, před normálností v čase měnící se přítomností.

A to bolí ještě víc... Mám co jsem si vybrala. Mám co jsem chtěla. Mám co chci... A už je pozdě se rozejít a snažit dohnat se čas, posbírat poztrácený kousky sebe a svýho života. Problém je totiž v tom, že neleží na cestě přede mnou. Musela bych se vracet zpět. Dojít na úplný začátek a ztrácet ještě víc času snahou dojít aspoň zpátky sem. Ztrácet ještě víc budoucnosti. Ztrácet poslední zbytky příčetnosti. Ztratit sebe úplně s příchutí definitivnosti.

Nezbývá než vás odsud sledovat, už teď z dálky, tak dlouho, než se ztratíte za hranicí dohlédnutelnosti.

Jen, nepospíchejte tolik. Prosím. Je to tu osamělý. Co mi zbyde, když bude pozdě vám zamávat? Když na mě nedohlédnete při pohledech přes rameno?

Bolí, že vás musím nechávat jít dál. Bolí, že vás nechávám jít dál.

Další ztracený rok života. Utíká to rychle. Další ztracený rok života. Kolikátý že už? Další ztracený rok života. A další. A další. A další. Kdo by to ještě počítal? Kdo by se ještě snažil hádat, kolik takových jich přede mnou zbývá?

Kdo ví. Kdo ví...

Utíká to rychle. Když sedíte na místě. Ve svým prachu cesty. Která vede dál. Jen ne pro mě. Jen dávno ne pro mě.

Promarněné dětství. Promarněné dospívání. Promarněné mládí.

A každý další rok ze mě vysává život. V devatenácti v důchodě, s duší stařeny, s duší malého děcka. Hořkých promarněných devatenácti let života. Promarněných dnů vlastního života.

Příliš mladá na umírání. Příliš zestárlá na život.

Příliš zakletá v nekončícím okamžiku minulých přítomností.